Úplatkářství formy, trestní postih a účinná lítost

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Úplatkářství formy, trestní postih a účinná lítost Bakalářská práce Autor : Jiří Lacina Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce : JUDr. Helena Tukinská Praha Duben 2011

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou, práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Ústí nad Labem dne 28. 04. 2011 Jiří Lacina

P o d ě k o v á n í Rád bych touto cestou poděkoval JUDr. Heleně Tukinské, za pomoc, trpělivost a vstřícný přístup při zpracování této práce.

Anotace Bakalářská práce se věnuje analýze pojmu úplatkářství. Úvodní část je věnována pojmu úplatkářství z obecného hlediska a důvody, které zapříčinily jeho vývoj. Jsou zde rozebírány aspekty korupčního jednání, jeho příčiny, historický vývoj ve společnosti a faktory, které se na jeho vývoji podílejí. Další část je zaměřena na českou legislativu, především rozbor této problematiky v právním řádu České republiky. Třetí část je zaměřena na druhy korupce, způsoby jejího měření a výsledky odhalování policií. V závěru je dán prostor pro objasnění institutu účinné lítosti ve vztahu k úplatkářství. Annotation The Bachelor s work is provides analysis of corruption concept. The very first part points out the general corruption conception and reasons which have caused its development. Herewith are laid down aspects of corruption acts, its cause, historical development of the society and factors that participate on its proceedings. The following part concentrates to the Czech legislation, mainly targeted to the problematic within the Czech Republic law-order analysis. The third part specifies kinds of corruptions, ways of its measurement and results disclosed by the Police. A space for clarification of active repentance institution towards the corruption is given in the conclusion.

Obsah: Úvod... 7 1. Úplatkářství... 8 1.1 Korupce a úplatkářství... 8 1.2 Geneze úplatkářství... 9 1.3 Korupce v celosvětovém měřítku... 13 1.3.1 Geograficko-politicko-ekonomické hledisko... 13 1.3.2 Mezinárodněprávní dokumenty o korupci a protikorupční organizace a orgány... 15 1.4 Právní úprava korupce v českém právu... 20 1.4.1 331 Přijetí úplatku... 20 1.4.2 332 Podplacení... 23 1.4.3 333 Nepřímé úplatkářství... 24 1.4.4 334 Společné ustanovení... 25 1.4.5 226 Pletichy v insolvenčním řízení... 28 1.4.6 248 Porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže... 30 1.4.7 257 Pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži... 31 1.4.8 258 Pletichy při veřejné dražbě... 33 1.5 Aktivní a pasivní úplatkářství... 34 1.6 Druhy a formy korupce... 35 1.6.1 Druhy korupce... 35 1.6.2 Formy korupce... 45 1.7 Metody měření korupce... 51 1.8 Úplatkářství ve statistice... 55 5

2 Úplatkářství a účinná lítost... 56 2.1 Podstata účinné lítosti... 56 2.2 Úplatkářství a účinná lítost... 57 2.3 Policie chce institut zpět... 57 Závěr... 58 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 61 Přílohy... 62 6

Úvod Téma mé práce směřuje k analýze pojmu úplatkářství východiskům a řešením tohoto problému v České republice a získání uceleného pohledu na tuto problematiku, jelikož korupce existuje od počátku naší civilizace a dosud nebyl nalezen prostředek, metoda, která by společnosti pomohla s jejím odstraněním či výrazným omezením. Cílem mé práce je seznámit čtenáře s pojmem úplatkářství a jeho formami. Korupce představuje celosvětový problém, který v dnešní době globalizace přesahuje hranice jednotlivých států a tím působí na chod nejen národních, ale i světových ekonomik. Z tohoto důvodu by se jednotlivé vyspělé státy měly zaměřit na její potlačení, aby došlo k výraznému zmínění vlivu několika jedinců na směřování národních ekonomik. Na úplatkářství, nelze nahlížet pouze z jednoho pohledu, k jejímu zanalyzování je potřeba ji posoudit z ekonomického, politického ale i geografického hlediska, jelikož každá z těchto oblastí nám pomáhá objasnit příčiny a důvody jejího vzniku a vytváří ucelený pohled na danou situaci ve společnosti a zároveň i napomáhá vytvářet takové nástroje, které přispívají k jejímu potlačování. V této práci se nejdříve zaměřím na charakteristiku korupčního jednání, vymezím formy, důvody, jež vedou k protiprávnímu jednání v České republice. Objasním základní pojmy a terminologie, které směřují k pochopení této veřejností velmi citlivě vnímané problematiky. Bakalářskou práci jsem rozdělil do několika ucelených částí. První kapitola se zabývá pojmem úplatkářství z obecného hlediska a důvody, které zapříčinily jeho vývoj v takovém rozsahu na národní i mezinárodní úrovni. Kapitola se zabývá aspekty korupčního jednání, jeho příčinami, historickým vývojem ve společnosti a faktory, které se na jeho vývoji podílejí. V další části věnuji velkou pozornost české legislativě. Poznatky, které budou získány z první části práce, poslouží v druhé části k analýze dnešní úpravy tohoto problému ve vybraných sférách právního řádu České republiky, trestněprávním postihům a možným změnám v následujících letech. Ve třetí části se zmíním o způsobu měření korupce a to prostřednictvím indexu CPI a provedu přímou komparaci současné situace v České republice, abych blíže ukázal stanovená opatření, která nefungují tak, jak se předpokládá. Na základě tohoto rozboru se zmíním o nedostatečné protikorupční politice v České republice. Hlavními podklady, které mi pomohly utvořit si názor na úplatkářství, budou čerpány ze zákonů platných v České republice, dále z informací mezinárodních institucí a také výzkumů zpravodajských agentur, zabývajícími se problematikou korupce. V práci využívám výsledků 7

veřejnosti dostupných zdrojů, různých syntéz a komparačních metod, které mi napomáhají objasnit a vyhodnotit stanovené hypotézy a naplňování jejich cílů. 1. Úplatkářství 1.1 Korupce a úplatkářství Pojem korupce je označováno získávání neoprávněných výhod za úplatek neboli úplatkářství. Proto je získávání neoprávněných výhod za úplatek veřejností i sdělovacími prostředky charakterizováno buď jako korupce nebo jako úplatkářství. I toto vymezení pojmů korupce a úplatkářství přispívá k jejich totožnému chápání a střídavému užívání jako synonym nejen veřejností, novináři, nýbrž nezřídka i právníky. 1 To přesto, že korupce a úplatkářství jsou dva rozdílné pojmy. Jde o vztah obecného a zvláštního. Úplatkářství je zároveň korupcí, naopak to neplatí. Korupce je oproti úplatkářství rozsáhlejší, škodlivé následky jsou větší, zatímco běžné úplatkářství je více tolerováno a přistupuje se k němu diferencovaně, podle hodnoty daru a způsobu jednání. 2 Pojem korupce je latinského původu a pochází ze slovního základu rumpere, tj. zlomit, rozlomit, přetrhnout. Latinský výraz corumptus znamená následek určitého nekalého jednání, v překladu pak má několik výrazů: znečištěný, zkažený, zvrácený, zvrhlý, podplacený. Z filosofického pohledu vztah korupce a úplatkářství lze charakterizovat jako vztah obecného a zvláštního, kdy korupce je pojem obsahující všechny projevy ze kterých kořistí, získává neoprávněný subjekt, který za to poskytuje jakékoliv výhody straně, která prospěch poskytuje. Úplatkářství je jednou z forem korupce, která má, na rozdíl od většiny ostatních forem korupce, i rámec protiprávního jednání, naplňuje tedy znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu úplatkářství. Úplatkářství je tedy užší vymezení korupčního jednání. V laickém životě lze korupcí označit jednání, kterým se na určitou osobu působí různými nenásilnými prostředky, aby osoba jednala buď proti dobrým mravům nebo proti svým úředním nebo morálním povinnostem. Při uplatnění násilných prostředků by takové jednání mohlo mít charakter vydírání, útisku apod. Peníze patří k nejčastějším způsobům, jak působit na subjekt. Do popředí se však dostávají stále častěji i jiné hmotné výhody, ale také výhody mocenské. Dá se tedy konstatovat, že chápání korupce je velmi široké a v podstatě zahrnuje jakékoliv morálně neospravedlnitelné dosahování, přijímání nebo nekorektním způsobem nabízené získání hmotných, duševních 1 VANTUCH, Pavel Korupce a kriminalita str. 5 2 DAVID, Vladislav; NETT,Alexander. Korupce v právu mezinárodním, evropském a českém str. 30 8

nebo jiných nehmotných výhod, či zisků. Je při tom nerozhodné, kdo daný zisk či výhodu přijímá a kdo ji nabízí. 3 Dle mého názoru v České republice převládá názor, že pojem korupce a úplatkářství jsou synonyma a proto jsem se rozhodl i já pro účely této práce s pojmy úplatkářství a korupce pracovat jako se synonymy a tudíž se slovy, které jinak znějí, ale jejichž význam je stejný. 1.2 Geneze úplatkářství Právní normy týkající se korupce se stále vyvíjely, prodělávaly změny, přetvářely se v normy morální a naopak. Co je v jedné době považovalo za možné, to lze v jiné době označit za korupci. V období římské republikánské konstituce bylo např. nezákonné kupování hlasů. V relativně nedávných dobách některé země např. Velká Británie a Francie, akceptovaly prodej veřejných úřadů. Ve 20. letech byla ve Spojených státech amerických přijata řada reforem s cílem dostat pod kontrolu nemorální či protiprávní chování, jež se považovalo jako běžné ve vztazích mezi určitými soukromými osobami a veřejnými činiteli. Dějiny lidstva, počínaje kmenovými jednotkami a konče státy, jsou protkány potenciálním korupčním prostředím. Pramenů, ať dokumentárních či literárních (narativních), od soudních řečí ve starém Řecku, přes články a vědecké až po monografie, od obyčejových k psaným normám, je o tomto nežádoucím fenoménu dostatek. S konkrétními příklady korupce se však v nejstarších lidských epochách setkáváme spíše sporadicky. Jsou to spíše náznaky, nepřímá svědectví, ve zdrojích je těžké odlišovat skutečné od předpokládaného, myšlenky od jejich provádění. Problém spočívá v tom, že právní řády etnických či městských jednotek a států byly ve starověku v embryonálním stavu. Protiprávní chování lze jen složitě zjišťovat. Převážně šlo o narušování morálních zvyklostí a dávání úplatků nebylo mnohdy ani nemorální zvyklostí. Korupce nepřibližuje určitý stupeň vývoje lidstva, jeho kulturní vyspělost a vzdělanost, má spíše univerzální charakter. Vznikala a rozvíjela se souběžně s vývojem států v oblastech Mezopotámie a Egypta a poté v řeckých polis a v antickém Římě. Právo na území Mezopotámie bylo dlouhou dobu obyčejové. Nejproslulejší písemnou právní památkou je zákoník krále Chammurapiho (1792-1750 před n. l) ve starobabylonské říši, který se týká i porušování práva vlastnického, dále práva trestního i soudního řízení. Je s podivem, že již v tomto kodexu, psaném archaickým klínovým písmem na čedičovém sloupu vysokém více 3 CHMELÍK, Jan a kolektiv. Pozornost, úplatek a korupce str. 11 9

než dva metry je nápis o tom, že o vymýcení korupce usilovala již tehdejší společnost. Základní předpoklady pro vznik korupce nutno hledat ve výkonu moci. Lapidárně to uvedl čínský filozof Kung-tse (Konfucius,551-479): Každá moc svádí lidstvo ze správné cesty, absolutní moc ho zkazí. Avšak i Konfucius vytvořil centralizovaný despotický stát. Zmínky o úplatkářství můžeme najít v učení Budhy i v konfucianismu a hinduismu. Společenské vztahy v homérském Řecku byly již bohatší. Uvádí se, že velkou úlohu v tehdejším životě hrály dary. Zpravidla se poskytovaly v očekávání vzájemného daru. Lze se dopátrat, že v raném Řecku patřily mezi nepříznivé znaky sudičství a úplatnost soudců. Aristoteles (384-322 před n. l.), staročeský filozof, k jehož myšlení se lidstvo stále vrací, napsal v souvislosti s kritikou špatných mravů tehdejšího světa, že značný počet lidí se uchyluje k tomuto způsobu života pouze kvůli vlastnímu obohacení a ze ctižádosti. Athény požadovaly na politicích, aby zdůvodňovali své veřejné výdaje před tribunálem občanů, jehož rozhodnutí mohla být potvrzena soudci. Platón zastával názor, že každý občan, který přijme dar výměnou za veřejnou službu, by měl zemřít bez pohřbu. K hlavním protiprávním činům v klasickém Řecku, tedy v 5. a 4. století před n. l., patřily, kromě jiných, vražda, krádež, cizoložství, podvod, travičství. Korupce či úplatkářství nebyly zaznamenány. V té době byl velký důraz kladen na výběr představitelů státních orgánů, aby se zabránilo chybám v jejich úřadu. Řecku však nebylo souzeno přežít, roku 146 před n. l. se dostalo pod římskou nadvládu a nedlouho nato (roku 86 před n. l.) Lucius Cornelius Sulla dobyl a vyplenil Athény. V době římské nadvlády korupce neustávala, ba naopak, prodávaly se zejména úřednické tituly. Byla to také jedna z hlavních příčin úpadku Říma. Základními republikánskými orgány římskými byla lidová shromáždění jako prvek demokratický, senát jako prvek aristokratický a magistratury jako složka monarchistická. Lidová shromáždění a magistratury byly považovány za nejvíce zkorumpované orgány. Stejně jako ve starověkém Řecku, také v římské republice (5. - 4. století před n. l.) se postavení magistrátů jako nositelů státní moci věnovala pozornost. Za dominátu ve 3. století docházelo již k úpadku vyspělého římského práva, spolu s postupujícím zánikem římského impéria. Po antických předchůdcích se korupce rozšiřovala v Evropě od 15. století se vznikem moderních států. V podstatě se vytvořily dvě skupiny lidí. Jednak to byli nositelé moci, jednak lidé knížecího stavu, kteří byli mocí nastoleni nebo se s její pomocí prosadili a které moc rovněž zkorumpovala. Obě skupiny si nebyly cizí, mnohdy se i doplňovaly. Projevilo se to v obchodování s duchovními hodnotami a neadekvátním prodejem veřejných funkcí a odpustků. Ludvík XIV. propůjčoval postavení na svém dvoře, což jistě nebylo zdarma. Bylo běžným projevem, že kurfiřtům při příležitosti volby římských 10

císařů či králů byly dávány osobní přísliby, aby pak byly od zvolených plněny. Byl to v obecné rovině odsuzovaný jev, někdy jen potají a někdy vůbec ne, když korumpující nebo korumpovaný měli vysoká postavení u dvora. Během středověku byla značným problémem korupce ve vztahu k církvi (svatokupectví), ve Francii a Anglii přispěl obchodní rozvoj přesahující území těchto států k zavádění ustanovení s cílem předcházet a odhalovat korupci osob zastávajících úřední postavení. Korupční praktiky byly v různých dějinných obdobích jinak pojímány a trestně hodnoceny. Projevovalo se to nejmarkantněji při přijímání darů státními úředníky při výkonu úředních povinností. Jestliže dary nebyly spjaty s úředními úkony, někdy byly a jindy nebyly považovány za korupci. Na konci 17. století Thomas Osborne, vévoda Peerský, byl uvězněn v Londýnské věži za korupci v souvislosti s nově založenou Východoindickou společností. Ta byla jednou z těch, které na základě kapitulačních smluv zajišťovaly zejména pro státy západní Evropy v oblasti Asie rozsáhlé výsady na území cizích států (např. osvobození státních příslušníků privilegovaného státu od soudní moci státu pobytu, osvobození od daní apod.) Později Anglie zažila finanční skandál takového rozsahu, že odhalená korupce zapříčinila pád vlády a vedla k zavedení funkce prvního britského předsedy vlády. V 19. století lord John Acton (nar. 1834) odhalil hrůznost korupce, která se mohla stát osudnou vládě, a poznamenal, že korupce vede k tomu, že z mocných se stávají slabí, protože použité prostředky zastraší ryzí charakter a závazky ; peníze a moc se zdají neodolatelné. Své názory shrnul do výroku, který se v mnoha pracích často cituje: Všechna moc korumpuje, absolutní moc korumpuje absolutně. Jeho skepticismus vyústil v názor, že korupce může vést ke zkorumpované společnosti, a tudíž k morálnímu úpadku, který bude následovaný rozpadem společnosti do neuspořádaného systému. Raně islámská beduínská společnost se řídila striktními morálními kritérii a úplatky byly výjimkou. V koránu je o úplatku řeč jen na jednom místě: Bůh zatratˇ toho, kdo uplácí, kdo bere úplatek a kdo jej zprostředkuje. Po Mohamedově smrti se islám rozšířil a těžiště se přesunulo nejprve do Damašku a poté do Bagdádu. Zde existovala stará urbánní kultura a obrovské bohatství, v němž byly úplatky všeho druhu zdomácnělé. Vláda Abasidů v 9. století, je považována za vrchol zkorumpovanosti. Všechny úřady, zejména výnosná místa výběrčích daní a soudců, byla na prodej. Nástupci Abasidů, vládci dynastie Fatimidů, svým úředníkům zdvojnásobili plat, ale zakázali zároveň přijmout sebemenší dárek. Není překvapující, že poarabštěné slovo bakšiš (či v mluvené řeči bašiš ) bylo odvozeno z perštiny, ze slova 11

bachšis. Původně tento pojem označoval dar nebo platbu výše postavené osobnost podřízenému. Později se význam posunul směrem k almužně a spropitnému. Staleté úplatkové rituály Mameluků a Turků se postupně spojily se západní tradicí úplatkářství, kterou na Blízkém východě reprezentovali francouzští a angličtí kolonizátoři. Ve středověku se v evropských státech korupce objevovala ve všech jejích formách. Příčinu lze vidět v nedostatečně propracovaných právních pravidlech, která se často odvíjela od přirozenoprávních teorií, existovaly velké rozdíly mezi bohatými a chudými a docházelo ke zneužívání moci v rovině světské i duchovní. V této době lze zaznamenat názor, který je stále aktuální, že každý je úplatný, a tak záleží pouze na výši nabízené částky i na okolnosti, za níž je nabízena. Nejrozšířenější formou korupce bylo využívání monopolního postavení úřadů, aby mohla požadovat od lidí plnění pro vlastníka úřadu. V 19. století posílily korupční prostředí dva nové faktory: tisk a politické strany. Pod vlivem tisku a stále se měnících postojů politických stran vznikaly nové formy korupce, zejména v oblasti ekonomické, a rozšířilo se zneužívání politického vlivu. Vznikala snaha korupční případy zevšeobecňovat a učinit z nich permanentní stav. Korupce v evropském měřítku zasahovala především politické funkcionáře a jejich strany a z toho vyplynuly aféry politického vlivu na státní záležitosti. Korupce se rozšiřovala do všech zemí, ať šlo o státy suverénní či nesamostatné, protože nezná jakékoliv hranice. Je to bezhraniční nemoc. Francouzský Napoleonský kodex (1810) zavedl přísné tresty v případě korupce úředníků a další kontinentální zákoníky následovaly tento kodex, ale praxe zůstala většinou stejná. Historický vývoj korupce lze zapsat zlomkem. V čitateli lze umístit různé formy úplatkářství, jak se vyvíjely, měnily a zanikaly podle jednotlivých společenských formací a rozvoje lidské společnosti v různých oblastech. Ve jmenovateli je pouze jeden atribut. Je jím bezbřehá lidská hrabivost, menší či velká snaha získat bohatství a tím i moc, která umožňuje ještě větší hamižnost. Ještě v 80. letech 20. století se žilo v iluzi, že korupce nepřekročí určitou rozumnou míru. Avšak postupně se vnášela do politických stran, do byrokratického aparátu, policie a celních služeb i do velkých obchodních společností a dnes je jen málo oblastí, jejichž prostředí není korupční. Lidé (a celé skupiny osob) potřebovali získat moc, aby mohli prosadit své zájmy a získat finanční prostředky. Úplatkářství je neblahou součástí moci. Koncem 20. století došlo k pronikavému zvýšení korupce téměř ve všech zemích a tento nešvar pokračuje. K tomu 12

podotkl D. Pryce-Jones, že tak jako 20. století ničil fašismus a komunismus, stejně bude 21. století pustošit korupce. 4 1.3 Korupce v celosvětovém měřítku 1.3.1 Geograficko-politicko-ekonomické hledisko Změřit míru korupce v konkrétních státech je dost dobře nemožné. Důvodem je nepřítomnost hodnotících kritérií, především není možné získat pravdivé a objektivní informace z jednotlivých zemí. Vycházet se dá ve většině případů z tendenčních nebo žurnalistických srovnání. Objektivním kritériem pro posouzení míry korupce by mohlo být srovnání počtu trestných činů postihujících korupci. Optimistické zahraniční prameny však uvádějí, že pouhé 1% reálné korupce, je stíháno. To není zrovna reprezentativní vzorek, ze kterého by se dala hodnotit míra korupce mezi jednotlivými státy. Jednou z možností posouzení korupce ve světě je geograficko-politicko-ekonomické hledisko, pomocí kterého lze státy rozdělit do tří základních kategorií. Státy s tržní ekonomikou. V těchto státech je typické, že lze víceméně jakékoli statky nebo služby koupit. Existují i kategorie, které jsou poskytovány zdarma nebo jsou na příděl (např. čekání na operaci). Takových položek je však zanedbatelné množství. V takových státech se neuplácí ani tak pro získání majetkové výhody, statku, jako spíše pro rychlejší řízení, tedy k urychlení úřednické procedury. Důležitým aspektem je charakter vlády v té které zemi. Pravice, která je stoupencem minimálního státu, dává korupci menší prostor než levice, která naopak uplatňuje značné přerozdělování statků. Obecně platí, že čím méně dochází k přerozdělování, čím méně se uplatňují regionální dotace, čím úplnější je demonopolizace a deregulace ekonomiky, čím méně je státních zakázek, tím menší je operační prostor pro korupci. Státy tzv. reálně socialistického světa. Pro tyto státy je typické, že existuje řada žádaného, ale nedostupného zboží a statků. Lidé vydělávají peníze, za které si reálně nemohou koupit to, co by chtěli, ale musí k tomu dát něco navíc. Společnost je typická privilegiemi, procesem shánění nebo úplatků poskytovaných prodavačům nebo úředníkům. Tyto trendy lze zaznamenat i v tzv. postsocialistických zemích, kde ještě nejsou v plné míře vybudovány tržní vztahy, ale také v demokratických společnostech, kde by naopak tržní vztahy měly fungovat. 4 DAVID, Vladislav; NETT,Alexander. Korupce v právu mezinárodním, evropském a českém str. 4-15 13

Státy tzv. třetího světa. Jde o státy, kde předcházely rodinné svazky vztahy klanové, kastovní či kmenové. Korupční tradice se odvíjí podle různých koloniálních mocností, které je spravovaly. Hnacím motorem pro nastolení korupčních vztahů v těchto státech byla právě dekolonializace a s ní spojená modernizace společnosti. Přidělování státních zakázek, míst v řídící sféře, přidělování vedoucích míst stoupencům vlády apod. vytváří ideální korupční prostředí. Nejvíce jsou korupcí postiženy státy, které se vydaly pro-sovětskou cestou, jako např. Etiopie, Mosambik, kde vznikla nekoncepční ekonomika a byly nastoleny nerovné ekonomické a politické vztahy ve společnosti. Za značně korupční státy jsou považovány Zair-Kongo (belgická kolonie) a Botswana (bývalá britská kolonie). Silné prokorupční prostředí je však také ve státech, které oplývají značným nerostným bohatstvím. Tyto země jsou (Nigérie, Zairo, Zambie) jsou korumpovány těžebními společnostmi např. při upřednostňování těžebních práv. Z těchto poznatků vyplývá, že tam kde se lidé mohou relativně snadno dovolat svých práv, koupit si statky a služby (při dostatečné reálné kupní síle), prostor pro uplácení se zmenšuje. Přítomnost či nepřítomnost korupce však nelze jednoznačně odvozovat od kulturní historie země, ani od ekonomické úrovně. Korupce je zcela individuelní, avšak uvedené prvky na ni mají poměrně velký vliv. Abychom mohli korupci snadněji porovnat, rozdělíme si ji podle její závažnosti na malou a velkou. Pro lepší pochopení a přehled poslouží následující tabulka, kde jsou jednotlivé znaky postaveny vedle sebe. Bagatelní (slabá) korupce Bohatý stát, dobře situovaní úředníci státní správy Majetek v žebříčku hodnot nehraje podstatnou roli (např. u států, kde je stále uplatňováno společné vlastnictví) Funguje dobré ekonomicko-politické klima. Neprobíhají žádné sociální a politické otřesy, relativně vysoká zaměstnanost, funkční důchodový systém Závažná, silná korupce Chudý stát, nefungující státní mechanismy, nefunkční kontrolní mechanismy, všichni musí brát úplatky, aby si zajistili základní životní prostředky (příklad Rusko) Majetek vnímán společností jako důležitý znak moci, majetek je dáván na obdiv (např. Afrika, Rusko) Komplexní nejistota jak sociální, tak politická, časté střídání vládnoucích struktur, snaha ekonomicky se zajistit Země politicky a ekonomicky stabilní Soustavné reformy, vlny změn (úplatky 14

vyžadovány pro vlastní zajištění pro případ svého pádu např. Vietnam) Schopní, vzdělaní úředníci, kteří dosáhli svých postavení na základě svých schopností, vědomostí, poctivě a nejsou existenčně vázáni pouze na úřad Silná, nezávislá role médií Vysoká morálka společnosti, tradicí je protikorupční prostředí, úplatek veřejně pranýřován, vybudován funkční právní a normativní systém, který účinně eliminuje ojedinělé korupční aféry Úředníci svých postů dosáhli korupcí, na základě známostí, z důvodů příslušnosti k některé z politických stran, aniž by byla rozhodujícím kritériem jejich kvalita. Na svém postu jsou existenčně závislí, snaha vyzískat z postavení maximum pro případ pádu Média závislá na mocenské struktuře, provládní orientace, tendenční informování v mlčenlivé společnosti Nefungující právní systém, scházející nebo ignorované normy chování, korupce je brána za normální jev, nízká míra odhalení a postihů korupce 5 1.3.2 Mezinárodněprávní dokumenty o korupci a protikorupční organizace a orgány Korupce je celosvětový problém, proto se ho snaží řešit i řada mezinárodních organizací. Z těch nejvýznamnějších lze zmínit Organizaci spojených národů (OSN), Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), Radu Evropy, Evropskou unie a dalších, které přijaly řadu mezinárodně právních dokumentů, dohod a konvencí, jejichž účelem je zbránit korupčním jednáním a předcházet jim. 6 Korupce deformuje demokratické procesy a převrací roli práva, podrývá základy demokratických institucí, odrazuje zahraniční investory a brzdí ekonomický růst. Obrovské sumy peněz, potřebné především ve zdravotnictví, školství a ekonomice, jsou uloupeny z národních pokladen po celém světě. Proto Organizace spojených národů vypracovala první globální a právně závazný dokument k potírání korupce. Cesta k tomu byla složitá. Nekalými praktikami při mezinárodních obchodních transakcích se zabývalo Valné shromáždění OSN již v roce 1975 (rezoluce č. 3514). Jako důsledek této rezoluce četné státy přijaly opatření, 5 CHMELÍK, Jan a kolektiv. Pozornost, úplatek a korupce str. 27-30 6 VANTUCH, Pavel. Korupce a kriminalita str. 39 15

která se zcela nebo zčásti zabývají otázkami korupce. OSN uspořádala Meziregionální seminář o korupci, páchané státními úředníky, v Haagu (11. až 15. 12.1989). Poté (27. 8. až 7. 9. 1990) se na Kubě konal VIII. Kongres OSN o prevenci kriminality a zacházení s pachateli. Zabýval se Manuálem praktických opatření proti korupci a byla na něm přijata specifická rezoluce Korupce ve státních orgánech. Ve své rezoluci doporučil, aby státy revidovaly existující právní mechanismy nebo vyvinuly nové a aby adekvátně odpověděly na všechny formy korupce a zabránily jejich uplatnění. IX. Kongres OSN v Káhiře (1995) definoval korupci jako úplatkářství nebo jiné chování ve vztahu k osobám, jimž byla svěřena odpovědnost, které porušuje jejich povinnosti vyplývající z jejich postavení a směřuje k získání nepatřičných výhod jakéhokoliv druhu pro ně samé nebo pro jiné. Jsou zde dvě strany: jedna, která z nízkých pohnutek plní nepoctivě své povinnosti plynoucí z jejího mocenského postavení, a druhá, často nesnadno zjistitelná, která chce buď kompromitovat korumpovaného, ale spíše dosáhnout prospěch sama nebo pro své příbuzné či známé. Kongres vyzval členské státy, aby více využívaly dohod o dvoustranné a mnohostranné spolupráci a prováděly mnohem rozsáhlejší výzkum týkající se korupce. 7 Mezi zásadní dokumenty OSN v oblasti korupce lze zařadit: Deklarace OSN proti korupci a podplácení v mezinárodních obchodních transakcích, Dakarská deklarace o prevenci a kontrole organizovaného nadnárodního zločinu a korupce, Celosvětový program boje proti korupci z 23. dubna 1999, Úmluva OSN proti korupci (2003), v níž je stanovena povinnost navrátit prospěch z korupce do země jejího původu, stejně jako je upraven trestní postih korupce. OSN vydala i řadu doporučení k vypracování kodexů chování, pravidel pro provádění auditu, ke zřízení mezinárodních institucí, které by se speciálně zabývaly prevencí a represí korupčních jednání. OSN vypracovala také mezinárodní pravidla chování veřejných činitelů. V rámci OSN se problematice korupce věnuje Úřad pro kontrolu drog a prevence kriminality (ODCCP) se sídlem ve Vídni, mezi jehož základní úkoly patří vypracování a řízení globálního programu boje proti korupci. Jeho cílem je vytvořit takové protikorupční mechanismy, které by v podmínkách konkrétních zemí sdružených v OSN nejlépe sloužily k odhalování korupčních praktik. V roce 2001 se ve Vídni sešla skupina expertů, která připravila podklady pro vypracování úmluvy smluvního dokumentu proti korupci, který má být první smluvní 7 DAVID, Vladislav; NETT,Alexander. Korupce v právu mezinárodním, evropském a českém str. 151 16

úpravou mezinárodního boje proti korupci. V dokumentu má být definováno korupční konání, zakotvena jeho kriminální povaha a sankce za ně, včetně zabavení, konfiskace a vrácení takto nelegálně získaných prostředků, stanovení odpovědnosti právnických osob, určena pravidla pro ochranu svědků a obětí trestných činů spojených s korupcí aj. Má dojít i k vytvoření mechanismu mezinárodní spolupráce zaměřené na potlačování legalizace výnosů z korupce, na sběr a analýzu informací, na technickou spolupráci a na monitoring plnění závazků smluvními stranami. Rada Evropy přijala na 829. zasedání v roce 1994 Doporučení k úplatkářství v mezinárodních obchodních transakcích. Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj OECD byla založena pod záštitou OSN a od 21. 12. 1995 k ní přistoupila také Česká republika. OECD vypracovala mj. Dohodu o boji proti podplácení zahraničních veřejných činitelů v mezinárodních obchodních transakcích, která byla přijata v roce 1997. Tato dohoda doporučuje, co považovat za trestné jednání v souvislosti s korupcí. Za trestný čin považuje jakékoliv chování osoby, která nabídne, slíbí nebo poskytne peněžitý nebo jiný užitek zahraničnímu veřejnému činiteli. Členské státy OECD se pak zavázaly, že zakotví ve svém právním systému podplácení všech veřejných činitelů jako trestný čin. Rada Evropy vytvořila v roce 1998 dohodu ustanovující skupinu států proti korupci, známou pod názvem GRECO (group of States agains Corruption) se sídlem ve Štrasburku. Účelem Greco, k němuž v roce 2002 přistoupila Česká republika, je odborná spolupráce členských států na zlepšení vnitrostátních protikorupčních mechanismů a při zavádění trestněprávní úmluvy o korupci a Občanskoprávní úmluvy o korupci do právních řadů členských států. Rada Evropy vytvořila Multidisciplinární výbor proti korupci (GMC výbor), který vypracovává opatření proti korupci ve veřejných službách. K obecným doporučením Rady Evropy, vyjádřených v dokumentech pro transformující se státy patří např. hodnocení korupce a organizovaného zločinu, zlepšení účinnosti a výkonnosti speciálních služeb a orgánů zaměřených na boj s korupcí a posílení mezinárodní spolupráce. Doporučení Multidisciplinárního výboru proti korupci vytvořeného Radou Evropy jsou zaměřena i na zabezpečení transparentnosti pravidel pro veřejné zakázky, které jsou jedním z nejrizikovějších faktorů pro korupční jednání. V roce 1994 výbor navrhnul členským státům mimo jiné i opatření k těsnější spolupráci mezi členskými státy, speciálními službami, organizacemi a útvary, které jsou zodpovědné za boj s korupcí, lepší koordinaci mezi jednotlivými nadnárodními organizacemi (OECD, OSN, EU a jiné) a mimovládními mezinárodními organizacemi, jako jsou Transparency International, International Bar Association a další. K dalším úkolům a doporučení patří zabránění 17

monopolizaci mediálního trhu různými skupinami a otázka podezřelých finančních transakcí a zavedení programů zvláštní ochrany svědků. V mezinárodních organizacích sílí přesvědčení, že dosavadní právní nástroje sloužící k ochraně společnosti před protiprávním jednáním právnických osob nejsou účinné a neplní dostatečně represivní ani preventivní poslání. Již od konce 70. let se proto v řadě mezinárodních právních, politických nebo vědeckých dokumentů objevuje požadavek, aby státy svým vnitrostátním právem sankcionovaly právnické osoby za jejich protiprávní jednání. Tyto dokumenty vznikají v OSN a jejich orgánech a organizacích, v Radě Evropy, v Evropském parlamentu, v Evropských společenstvích, v Evropské unii, stejně jako na vědeckých konferencích, např. na světových kongresech Mezinárodní společnosti pro trestní právo (AIDP). Pro boj s korupcí mají značný význam i mnohé další mezinárodní dokumenty, mj. OCTOPUS II, druhý společný program Evropské Komise a Rady Evropy boje proti organizovanému zločinu a korupci ve státech v přechodném období. Do programu je začleněna také Česká republika, která se již podílela na realizaci programu OCTOPUS I. Cílem programu je posílení národní i mezinárodní spolupráce při potírání organizovaného zločinu a korupce v Evropě. Mezi nejzávažnější dokumenty Evropské unie zaměřené na potírání korupce patří: Dohoda o boji proti korupci týkající se úředníků Evropských společenství nebo úředníků členských států Evropské unie. Společné stanovisko, jak jej definovala Rada EU 6. října 1997 na základě článku K3. Smlouvy o Evropské unii při jednáních v Radě Evropy a OECD týkajících se korupce. Společný postup v boji proti korupci v soukromém sektoru, přijatý Radou na základě článku K3 Smlouvy o Evropské unii dne 22. 12. 1998. Dohoda Rady o boji proti korupci v řadách úředníků Evropských společenství nebo úředníků členských států Evropské unie z 26. 5. 1997 a další. Proti korupci bojuje i Evropský úřad boje proti podvodům OLAF (Office de la Lutte Anti- Fraude) založený v roce 1999, který se zabývá zjišťováním finančních podvodů při nakládání s rozpočtovými prostředky EU. Rada Evropy zpracovala dva velmi významné dokumenty pro problematiku korupce. Jsou jimi Trestně právní úmluva o korupci sjednaná 27. 1. 1999 ve Štrasburku (ČR ji ratifikovala 18

dne 8. 9. 2000) a Občanskoprávní úmluva o korupci sjednaná 9. 9. 1999 ve Štrasburku (za ČR byla podepsána 9. 11. 2000). Pro oblast trestního řízení má zásadní význam trestněprávní úmluva o korupci, přijatá ve Štrasburku 27. 1. 1999, která v článcích 2 12 definuje základní formy úplatkářství podle subjektu, na který útočí, a to: - úplatkářství veřejných činitelů, které dále dělí podle způsobu páchání na aktivní a pasivní, - úplatkářství členů tuzemských parlamentních shromáždění, - úplatkářství zahraničních veřejných činitelů, - úplatkářství členů zahraničních parlamentních shromáždění, - úplatkářství v soukromém sektoru, opět aktivní a pasivní, - úplatkářství veřejných činitelů mezinárodních organizací, - úplatkářství členů mezinárodních parlamentních shromáždění, - úplatkářství soudců a úředníků mezinárodních soudních orgánů, - obchodování s vlivem. Česká republika k této úmluvě přistoupila dne 27. 1. 1999. Trestněprávní úmluva o korupci vstoupila pro ČR v platnost 1. 7. 2002. Byla vyhlášena Sdělením Ministerstva zahraničních věcí o Trestněprávní úmluvě o korupci č. 70/2002 Sbírky mezinárodních smluv Česká republika činí výhradu podle článku 37 odst. 1 Úmluvy, že jako trestný čin podle vnitrostátního práva bude hodnotit chování uvedená v článku 7 a 8 Úmluvy, pouze pokud odpovídají skutkovým podstatám trestných činů stanovených v trestním zákoně České republiky. Čl. 7 Úmluvy je nazván Aktivní úplatkářství v soukromém sektoru a má toto znění: Každá smluvní strana přijme taková legislativní a jiná opatření, která jsou nezbytná pro to, aby přímá či nepřímá nabídka, přislíbení nebo poskytnutí nepatřičné výhody v rámci obchodní činnosti osobám, které řídí nebo pracují v subjektech soukromého sektoru, ať již jim samotným nebo někomu jinému, aby nějakým způsobem jednaly nebo naopak nejednaly, a tím porušily své povinnosti, bylo pokládáno za trestný čin podle vnitrostátního práva, je-li takový čin spáchán úmyslně. Čl. 8 má název Pasivní úplatkářství v soukromém sektoru a má toto znění: Každá smluvní strana přijme taková legislativní a jiná opatření, která jsou nezbytná pro to, aby chování osob, které řídí či pracují v organizacích soukromého sektoru přímo či nepřímo 19

požadovaly nebo přijímaly nepatřičnou výhodu nebo příslib, ať již pro sebe nebo pro někoho jiného, nebo přijaly nabídku takové výhody, nebo by nějakým způsobem jednaly nebo naopak nejednaly, a tím porušily své povinnosti, bylo pokládáno za trestný čin podle vnitrostátního práva, je-li takový čin spáchán úmyslně. 8 1.4 Právní úprava korupce v českém právu Trestné činy úplatkářství jsou zařazeny v hlavě desáté zvláštní části trestního zákoníku. Jde o trestné činy: přijetí úplatku podle 331 trestního zákoníku, podplácení podle 332 trestního zákoníku, nepřímé úplatkářství podle 333 trestního zákoníku, doplněné ustanovením 334 trestního zákoníku, které je deklaratorním ustanovením definujícím základní pojmy společné pro uvedené skutkové podstaty trestných činů. Kromě úplatkářství je v právním řádu zakotveno několik dalších skutkových podstat trestných činů, které definují korupční chování. Patří mezi ně tyto: pletichy v insolvenčním řízení podle 226 trestního zákoníku, porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle 248 trestního zákoníku pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle 257 trestního zákoníku pletichy při veřejné dražbě podle 258 trestního zákoníku. 1.4.1 331 Přijetí úplatku Trestného činu přijetí úplatku podle 331 trestního zákoníku se dopustí ten: 1) Kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek, nebo kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti. (2) Kdo za okolností uvedených v odstavci 1 úplatek žádá, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let. (3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, 8 VANTUCH, Pavel. Korupce a kriminalita str. 39-42 20