Studijní texty pro 9. ročník ZŠSV

1) Indické národní náboženství Studijní texty pro 9. ročník ZŠSV Posvátný jazyk - sanskrt (zdokonalený, upravený, definitivní) posvátný jazyk hinduismu, árijský původ, staletý vývoj bohatá slovní zásoba náboženské oblasti duchovního života, meditací v evropských jazycích chybí slovní zásoba. Dnes mrtvý jazyk (latin), užívá se jako posvátný liturgický jazyk. Vyvinuto vlastní písmo dévanágarí (déva - bůh, nagara město) jazyk bohů, osvícený člověk, který dosáhl božského vědomí, také mluví božskou řečí. Literární památky - společné hinduistům od nejjižnějšího pobřeží po Himaláje se dělí do dvou skupin: A. šruti to co bylo slyšeno spisy božského původu, zjevené lidem (sedm velkých ršijů). 1. védy (vědění, svaté učení) vznik od 1500 př.k., zhruba kolem devátého stol. př. K. dostaly védské obětnické texty dnešní podobu. Jedná se o souhrn nejstarších textů indické literatury. Je jim přičítán nadpřirozený původ. Výhradní uchovatelé těchto textů byli kněží - bráhmani, kteří si toto výsadní postavení udrželi dodnes. Kdokoliv z ostatních členů védské komunity se chtěl obracet k božstvům, mohl jedině prostřednictvím bráhmanů. Védy děleny do čtyřech sbírek: a) Rgvéd (Rgvéda) vědění (véda) uložené ve verších (rg). Desetisvazkový soubor obsahuje více než 1000 oslavných hymnů, veršovaných proseb, modliteb adresovaným různým védským bohům. Nejstarší a nejoblíbenější část véd, vznik 12. 9. st. př.k. b) Sámavéd véd písní, melodií sbírka písní zpívaných při obětech. c) Jadžurvéd véd obětních formulí, výroků sbírka určená ke správnému provádění obětí. d) Atharvavéd véd magických průpovědí, hymny, kletby 2. bráhmana (bráhmany) výkladové komentáře kněží (bráhmanů) k jednotlivým sbírkám véd. Vyložen smysl obětí. 3. Áranjaka (áranjaky) patřící do lesa, lesní knihy. Dodatky k bráhmanům, vznikají jako texty pro lesní poustevníky. Obsahují obřady, mystické otázky. 4. Upanišad (upanišady) sedět blízko někoho, u nohou učitele. Tvoří závěrečnou část šruti. Myšlenkový vrchol védského vědění, konec véd tzv. védanta. B. smrti to co je třeba podržet v paměti, vzpomínka, tradice soubor příkazů, ponaučení jak je třeba žít a jednat v životě, aby hinduista naplnil smysl. Vznikají Od 4. stol. př. K., jde o velké poklasické eposy. 1. Rámájana příběh života Rámova nejstarší epos ze 4.st. př.k. v S Indii, řada změn. 24 tis. dvojverší. Líčí osudy prince Rámy, jeho manželky Síty. Dramaticky líčená dobrodružství východisko pro řadu indických žánrů. 2. Mahábhárata druhý epos o boji potomků Bharatových. Nejrozsáhlejší literární dílo na světě. 18 knih se 106 tis. verši. Ústřední téma eposu je boj mezi dvěma navzájem příbuznými rody Bharatovců: zlými Kuruovci a ctnostnými Pánduovci o vládu v království, které mezi ně rozdělil slepý král Dhrtaráštra. Vítězí zde ctnost a je pokořena neřest a podlost. Její součástí je Bhagavadgíta Zpěv vznešeného 1

evangelium hinduismu v šesté knize Mahábháraty. 18 zpěvů. Hrdina a válečník přijímá v předvečer rozhodující bitvy základní poučení od svého bořského vozataje Kršny. 3. půrána staré vyprávění 6. 16. st. n.l. - legendy o bozích. Rozdělení indické společnosti S rozdělením na trojčlennou společnost se můžeme setkat v celé indoevropské ideologii, ve všech indoevropských civilizacích. Společnost je rozdělena na 3 základní třídy: kněžstvo, válečníci, zemědělci-chovatelé. V Indii je toto uspořádání ještě více rozvinuto a zdůrazněno. Přistěhovalé árijské obyvatelstvo je rozděleno na varny ( mylně nazývané kasta barva ). K dělení dochází na základě dělby práce (snaha vyloučit tvrdou konkurenci ve společnosti nebo oddělení kolonizátorů od původního obyvatelstva)? 1. bráhmani vzdělaná vrstva kněží, filosofové, učitelé, náb. vůdci 2. kšatrijové válečníci politikové, představitelé světské moci 3. vaišjové obchodníci, řemeslníci, zemědělci 4. šůdrové dělníci, sluhové, původní neárijští obyvatelé páriové nedotknutelní nejčastěji malomocní jsou vyčlenění z kastovního systému. 1. 3. varna dvidža (dvakrát zrozený) vyšší kasta, existuje poheb mezi jednotlivými varnami. Moderní Indie zrušila kastovní systém a integruje párie do občanského života země. Kněžstvo, guruové, áśramy, svatí muži a mnichové Kněžstvo rekrutuje se výhradně z dědičné kasty brahmánů (některé sekty tuto instituci zanikly. Rozdělují se podle úkonů, které vykonávají vyvolávači (svolávají k modlitbám), recitátory (doprovázejí obřad texty) a obětníky. Na obřad dohlíží hlavní brahmán, který opravuje případné chyby. Brahmáni v aktivní kněžské službě žili a žijí velmi skromně, často z darů věřících. Existují i domácí kněží, kteří vakonávají obřady v určité rodině. Guruové vývoj postupně, poskytují rady v rodinných záležitostech klientů. Tato rozmanitost původu vedla k tomu, že postavení gurua se neváže na kastovní příslušnost a vzhledem k univerzalismu hinduismu může být guru i příslušníkem jiného náboženství. Tento titul je dnes používán pro několik funkcí: 1) osobní rádce nebo rádce rodiny 2) osobní duchovní učitel 3) duchovní učitel nebo vůdce sekty 4) hlava duchovních řádu 5) hlava áśramu. Áśram společenství posluchačů kolem lesního poustevníka, gurua. Členem může být kdokoliv buď na přechodnou dobu nebo doživotně. Přísnost se v jednotlivých liší a některé zdůrazňují také ženský proncip matku áśramu navázání na tantrickou a šaktickou tradici. Svatí muži dnešní označení pro svaté muže je sádhu dokonalý, ten, který dosáhl dokonalosti. Jedná se potulné opravdové askety, jejichž životem je odříkání: potulné jogíny, fakíry, různé pomatence putující od jednoho poutního místa k druhému. Mniši jsou v hinduismu poměrně vzácným jevem. Původně se vyvinulo z neortodoxních směrů, jako je džinismus, tj. lidé, kteří za účelem intenzivnější duchovní praxe opustili domov a byli nějakým způsobem organizováni pod různou tradicí. Mnišský řád se nazývá Daśanámi (s deseti jmény) volná federace několika mnišských společenství. Některá božstva hinduistického panteonu Brahma (ten) sa první z bohů, kteří tvoří Trimúrti, hinduistickou svatou trojici. Zastupuje tvůrčí aspekt je stvořitelem vesmíru. Dříve trojici příslušela největší úcta, dnes tři hlavní směry moderního hinduismu višnuismus, šivaismus, šaktismus. Brahma zobrazován se čtyřmi tvářemi a dvěma páry rukou v nich často védy nebo mála (růženec). Višnu činitel viš sluneční bůh. Trojice: Brahma - stvořitel, Višnu udržovatel života, Šiva ničitel nepoznání, bůh moudrosti. Višnu ochránce, kdokoliv potřebuje 2

pomoc spěchá mu na pomoc. Vtěluje se jako avatára (sestoupení), aby aktualitoval náboženství (nalezl nové cesty náboženské realizace a přizpůsobil je časovému období) a zachránil svět. Jedná se o inkarnaci božského vědomí na zemi. Nerodí se z karmických příčin, ale ze svobodného rozhodnutí, po celý život si je vědom svého božského poslání. (1.Matsja - ryba, předpověděl potopu; 2.Kúrma - želva; 3.Varáha - kanec; 4.Narasimha - lví muž, k likvidaci démona utlačovatele, který uchvátil svět; 5.Vámana - trpaslík; 6.Parasú Ráma, válečník, hrdina vyhladivší nepřátele brahmánů; 7.Ráma - princ v Ajódhjá - symbol ctností, kultivace civilizace; 8.Kršna - plné božské vtělení, univerzální spasitel, ukazující cestu k vykoupení; 9.Buddha; 10.Kalki - poslední vtělení na konci přítomného věku, zahájí novou, duchovní éru). Některé směry považují za jednu z inkarnací i Ježíše Krista. Šiva dobrotivý, přátelský. Bývá často zobrazován ve spojení se svou manželkou Šakti původní ženská prasíla (posvátnost) univerza, zvané také Déví. Jedná se o Velkou Matku, která svým prostřednictvím zajišťuje vzrůst stvoření. Na konci životního cyklu umožňuje novému světu zrození a stává se jeho součástí Kálí Černá bohyně, manželka (šakti) Šivy Satí první žena Šivova, která zavedla praxi satí, kdy vdova byla položena na hranici spolu s manželem a zapálena Učení brahma (to) věčné, nepomíjející absolutno, - absolutní vědomí (čit) stav čisté transcendence nevyjádřitelné slovy ani postižitelné myšlením, je zbytečné se je pokoušet definovat. - absolutní bytí (sat), bez kterého by nebyla možná žádná existence. - absolutní radost (ánanda), vědomí je oproštěno od myšlení a smyslových vjemů. - je myšlením nepostižitelnou abstrakcí boha a) Původce a tvůrce všeho světa, jeho řádu, vším prostupuje, všemi živými tvory jako jejich nejvlastnější já jako átman jejich duše. átman (an- dýchat sa) skutečné, nesmrtelné já člověka (duše), sídlí jako pozorovatel v těle, je totožné s brahma. Jedná se o vnitřní vědomí. Existuje mimo (nezávisle) tělo a myšlení. Má věčné, absolutní bytí, vědomí, blaženost. Koloběh životů a vysvobození - sansára (samsára) putování ; koloběh zrození, smrti a nového zrození, v kterém je uvězněn každý člověk který nedošel poznání totožnosti s brahma. Živá bytost tedy prochází různými formami existence jako zvíře nebo člověk v různých varnách. - reinkarnace (transmigrace) stěhování átmanu duše z místa na místo. Živé bytosti se znovuzrozují v koloběhu života s možností dojít osvobození. (Katolická tradice očistec právo Č na to, aby i jako nedokonalý mohl po smrti nalézt naplnění své touhy po celistvosti a pokoji). Smrt mnohde přirovnávána k porodu do nového života. - karman (karma) sa zákon činů, slov, myšlenek, univerzální zákon odplaty za minulé činy. Tento potenciál řídí lidské chování a motivaci, tvoří základ jeho budoucích myšlenek a jednání. Každá karma je setbou karmy příští - podle kvality skutků (dobré x zlé) se člověk v příštím životě narodí jako zvíře nebo příslušník určité kasty. Čím lepší skutky člověk v životě konal, tím hodnotnější a radostnější bude jeho znovuzrození. Plody karmy sklízí člověk v podobě radostí či strastí. Když člověk dojde osvícení, další karmu již nevytváří. Za nositele karmy je obvykle považováno tzv. nehmotné tělo (átmán), jež opouští zemřelého a vstupuje do nově vzniklého zárodku. - k zajištění lepšího zrodu upanišády opětovně doporučují spásné ctnosti (punja): 3

1. dama =sebeovládání - ovládání smyslů, tužeb včetně sexuálního pudu. 2. dána = štědrost praktická pomoc potřebným a zároveň schopnost nelpět na hmotných věcech. 3.dajá = soucit se vším živým, projevuje se neubližováním = ahinsá žádnému živému tvoru a přátelským postojem k lidem bez nenávisti a závisti. Vysvobození z koloběhů života mókša (mukti) konečné vysvobození z pout karmy, sansáry, splynutí s božstvem, s brahma. Mókša považována za čtvrtý a nejvyšší cíl lidského života vedle bohatství (artha), smyslové rozkoše (káma) a poctivého plnění povinností (dharma). Tradice doporučuje tři cesty (márga) k vysvobození ze sansáry: 1. Karmamárga cesta činu, skutků. Zahrnuje plnění náboženských povinností a etické jednání. 2. Džňánamárga cesta poznání totožnosti átmanu s brahma. Jde o přímé poznání (intuitivní, mimosmyslové), kterého je člověk schopen jen po důkladné průpravě, za vedení učitele (guru). K tomu pomáhá jóga jho, ve smyslu přidat se k bohu, spojit se s ním, usilovat o sjednocení s bohem. Všechny cesty k poznání boha mohou být označovány termínam jóga, celá řada jóginských směrů, přizpůsobených vlohám a sklonům žákům. V západní Evropě nejznámější a nejčastěji užívané jógické cesty jsou karmajóga (nezištné konání)...nejčastěji se pod tímto termínem představuje hatajóga na tělesných (ásana) a dechových (pránájáma) cvičeních. 3. Bhaktimárga cesta mystické lásky a oddanosti k bohu.vysvobození nedojdu vlastní silou, ale z milosti boha, kterému se oddám a zasvětím mu život. U hinduismu je charakteristická světonázorová volnost a tolerance (od polyteismu po striktní monoteismus, od chladných neteistikcých projevů po extatickou oddanost), náboženské konflikty vznikají až s příchodem muslimů. Náboženské kulty směřují k uctívání rozličných bohů (polyteismus, henoteismus). Dnešní nejznámější proudy: šivaismus (kult boha Šivy), višnuismus (kult boha Višnu), šaktismus (uctívání bohyně Šakti, kult plodnosti, spojen s magickými postupy, opředen pověrami. Filosofické směry hinduismu Jóga ( spojení, srov. české slovo jho ) je zabránění mysli v činnosti (Jógasútra), jedna z cest k dosažení cíle, k proniknutí do nauky je třeba zasvěcení duchovním mistrem (guru), v průběhu dějin vzniklo mnoho forem jóg (bhaktijóga, karmajóga ) Je systémem, který se vyvíjel v lesních školách a v áśramech s mnohem větším důrazem na praxi než na filosofii. Zdůrazňuje se v ní zachování mravních zásad, vláda nad smysly, zaměřování pozornosti do nitra a zvládnutí mysli meditačními technikami, které posléze vyústí do stavu vnitřního soustředění (samádhi), spojeného s poznáním, po němž následuje stav vykoupení (kaivalja), odpoutání od praktického bytí. Tantrismus je esoterický směr, používá často magické postupy, je opředený pověrami šaktismus tantrismus vzývají šakti jako sílu, která umožňuje jakýkoli život a udržuje vesmír. Primární výrazem této základní tvůrčí síly je sexuální energie, která spojuje mužský a ženský princip a je zdrojem nového života. Šaktismus používá sexuální symboly a jeho božstva jsou často zobrazována v sexuálním spojení. Cestou k poznání nejvyššího božstva je sexuální praxe, která je v některých směrech pouze mentální, ne fyzická. Základní text šaktismu Kámasútra. 4

Někde jen symboly vnitřní meditace. mantra - 1) hinduismus - jméno boha, který odpovídá vyvolenému ideálu žáka a s nímž ho učitel zasvěcuje do ) duchovního života. Tato mantra, která je považována za boha, obsahuje v sobě jádro celého guruova vedení. Žák ji má uchovávat v tajnosti a pokládat za svatou a neustále ji meditivat. 2) buddhismus - slabika, či sled slabik, obdařených zvláštní mocí, které jsou výrazem kosmických sil a aspektů Buddhy. Opakování manter je forma meditace. Při recitaci se liší soustředění na posvátnou písemnou podibu slabik a soustředění na jejich zvuk. Haré Kršna Mezinárodní společnost pro uvědomování si Kršny (International Society for Krishna Counsciousness ISKCON) Tato náboženská společnost má své kořeny v 16. Století, kdy se v Bengálsku objevil Šrí Kršna Čaitanja Naháprabhu, kdy se zdůrazňuje u mnoha hinduistů oddaná úcta Kršnovi a jeho kult převyšuje uctívání samotného boha Višnu. Zakladatel Šrí Šrímad Bhaktisiddhánta Sarasvatí Prabhupáda vlastním jménem Abhaj Čaran De (jiná možnost jména Šrí Šrímad Abhaj Čaran Bhaktivédanta Swami Prabhupáda) pocházel z rodiny obchodníka a byl vychováván k uctívání Kršny a jeho manželky Rádhy, jejich láska je vzorem lásky mezi bohem a člověkem. V roce 1922 se setkal se svým duchovním učitelem Bhaktisiddhántou Sarasvatí, který ho v roce 1936 vyzval k šíření učení o Kršnovi po celém světě. V roce 1965 odjíždí Prabhupáda do USA, aby zahájil svou misijní cestu. Přichází v době, kdy doznívalo hnutí hippies, jehož ideály se začaly vytrácet a toto nové učení pomohlo lidem, kteří nebyli schopní sžít se s civilizací, najít smysl života. Rozšiřování věhlasu hnutí také napomohl zpěvák Beatles, George Harrison. Za základ svého působení si vytkl 7 hlavních cílů: 1) systematicky podporovat poznání v celé společnosti a vychovávat všechny lidi podle pravidel duchovního života, aby se zabránilo nerovnováze životních hodnot a dosáhlo skutečné jednoty a míru ve světě, 2) propagovat uvědomování se Kršny podle textů Bhagavadgíty, 3) sbližovat členy organizace a vést je ke Kršnovi, nejvyšší bytosti, a tak v celém lidstvu rozvíjet ideu, že každá duše je částečkou Kršny, 4) učit a podporovat sborové zpívání svatých jmen boha, 5) vybudovat poutní místa k oslavě Kršny k duchovnímu prospěchu členů a celé společnosti, 6) sdružovat členy za účelem jednoduššího a přirozenějšího způsobu života, 7) tisknout a rozdávat periodické publikace, časopisy, knihy a jinou literaturu s ohledem na výše zmíněné body. Členové hnutí se řídí přísnými zásadami, z nichž hlavní jsou tyto: 1) nejíst maso, ryby, vejce, žádné produkty ze zabitých zvířat, cibuli a česnek 2) nepoužívat omamné látky, ani alkohol, tabák, kávu, čaj, kakao, drogy 3) nemít žádnou sexuální aktivitu. Ta je dovolena pouze u manželů a to 1x měsíčně za účelem zplození dítěte, které bude vychováno v oddanosti ke Kršnovi (pohlaví jsou striktně oddělena, není-li to spojeno se službou Kršnovi) 4) nehrát hazardní hry, nemít peníze, nespekulovat na burze Prabhupáda zdůrazňoval, že nejúčinnějším a také nejjednodušším způsobem, jak dosáhnout dokonalosti a přiblížit se Bohu je opěvování jeho jmen. Zaměření mysli k bohu opakovanou zpěvnou recitací jeho jmen se nazývá džapa. Prabhupáda stanovil, aby všichni členové hnutí bez výjimky džapovali na růženci (malá) minimálně 16 kol denně (za normu se však považuje 64x). Růženec, který příslušníci hnutí nosí v látkovém pytlíku zavěšeném na krku 5

nebo na zápěstí, má 108 menších a jednu větší kuličku. Džapovat jedno kolo tedy znamená pronést 108x mahámantru, která zní: Haré Kršna, Haré Kršna, Kršna Kršna, Haré Haré, Haré Ráma, Haré Ráma, Ráma Ráma, Haré Haré. Celý den je přísně organizován: 4.00 vstávání a hygiena (celé tělo), čisté šaty 4.15 zpěv předepsaných manter doprovázených gesty a úklonami 5.00 džapa 7.00 vítání božstev, obětování u oltáře 7.05 uctívání Prabhupády 7.25 přednáška ze svatých spisů, opakování po přednášejícím pak snídaně a pracovní den 13 14.00 oběd 18.00 konec práce, hygiena, praní šatů 19.00 zpěvy manter, přednáška - během dne si musí člen najít čas na samostudium Dalším významným rysem hnutí jsou jejich pravidelné chrámové obřady. Nejdůležitější z nich souvisí s uctíváním několika soch bohů a uspokojováním jejich potřeb. Těmto modlám jsou přinášeny potraviny, kadidlo, květiny, vějíř, kapesník a ohnivá oběť. Během obřadu jsou božstva symbolicky oblékána a koupána a večer je ukládají do postele 2) Buddhismus Život zakladatele Siddhártha Gautama Šákjamuni (mudrc z kmene Šákjů) - narozen podle tradice * 566 př. K. v háji Lumbiní (jedno ze čtyř dnešních budhistických poutních míst) v S Indii u hranic s dnešním Nepálem. - syn místního vladaře žil ve velkém přepychu, izolován bez bolesti, chudoby, nemocí, smrti - ve 29 letech opustil prostory paláce a setkal se starým žebrákem, nemocným, pohřebním průvodem a svatým mužem - touha nalézt příčinu a řešení lidských strastí ho vedla k opuštění manželky a dítěte, odchází do bezdomoví, šest let putuje S Indií, rozmlouvá se svatými muži, postí se, - nakonec zavrhl přísný asketismus, usedl v místě dnešní Bodhgaja, 49 dní rozjímal pod fíkovníkem (stromem bódhi) a rozhodl se, že odtud neodejde, dokud nedojde osvícení. V noci pře probuzením je pokoušen od démona Mary démoni a svůdné dívky, odolává pokušení, v meditaci poznává své minulé životy, koloběh sansáry, brzo ráno pochopil příčinu lidských strastí, Gautama dochází probuzení (osvícení) Buddhou.. - dalších 45 let putuje po S Indii, učí, nejlepší duchovní cesta střední stezka mezi extrémy sebeodříkáním a nestřídmostí. - první kázání v Sárnáthu, předměstí Váránasí (jedno ze čtyř budhistických poutních míst), zde prvně vyslovil své učení: čtyři vznešené pravdy a osmidílnou cestu. Kázání je označováno jako první roztočení kola zákona (dharmačakra). - umírá v 80 letech v Kušinagaře (Kusináře, dnešní Kasie) SZ od Bódhgaji (jedno ze čtyř poutních míst). 6

Své učení systémově neuspořádal, nevyjádřil se ani k tomu, jak se má chovat ten, kdo dosáhl nirvány. Proto existuje v buddhismu mnoho výkladů, škol a sekt. Svět podle Buddhy nebyl stvořen, ale existuje stále. Je přímo závislý na lidských skutcích. Vlivem hříchů se zkracuje nejen lidský život, ale hroutí se jimi i sám vesmír. Buddha si neklade žádné filosofické otázky, nená smysl ptát se po příčině věcí, protože to není důležité pro duchovní život. Doporučuje pravidlo nezasahovat. - UČENÍ - jádrem nauky jsou čtyři vznešené pravdy. 1. Celý lidský život je provázen utrpením: zrození, nemoc, smrt, spojení s tím, co je nemilé, odloučení od toho, co je milé, nedosažení toho, po čem člověk touží 2. Příčinou tohoto utrpení je žádostivost, touha (žízeň) po okamžitém smyslovém potěšení (slasti). Tato touha poutá člověka ke koloběhu životů. 3. Utrpení lze odstranit tím, že odstraníme žádostivost. 4. Existuje cesta k odstranění utrpení, tzv. osmidílná cesta. Osmidílná cesta - je součástí 37 podmínek probuzení 1. pravý názor: poznání čtyř ušlechtilých pravd a neosobnosti bytí (anátman). 2. pravé rozhodnutí: rozhodnutí pěstovat odříkání, blahovolný vztah k živým tvorům a neubližování 3. pravá řeč: snaha vystříhat se lži, pomluvám a planému tlachání. 4. pravé jednání: úsilí vyvarovat se jednání, které je v rozporu s mravností 5. pravé živobytí: snaha vyhýbat se zaměstnáním, které škodí jiným bytostem, jako je řezník, lovec, obchodník se zbraněmi, opojnými látkami 6. pravé snažení: odhodlání podporovat vše, co je karmicky prospěšné, a potlačovat to, co je karmicky škodlivé 7. pravá bdělost: trvalá pozornost věnovaná tělu, pocitům, myšlenkám a předmětům myšlení 8. pravé soustředění: meditační cvičení, které vedou k soustředění ducha. V časté buddhistické modlitbě jsou zmiňovány tři klenoty, které zajišťují věřícímu ochranu, útočiště (kjabdó): Buddha - mistr, kterého mnich následuje dharma všechno to, co vytváří naše skutečné bytí: zákonitý řád vesmíru, základ každého náboženství, základy lidské morálky a etiky, také souhrn Buddhova učení, který existující dharmu poznal a formuloval. sangha duchovní společenství, obec, v užším významu obec mnichů, společenství světců. Tato obec združuje mnichy, mnišky a laiky různého pohlaví, kteří se nezřekli světa. Mniši jsou svěceni, uváděni do společenství - má více stupňů a slibují, že budou dodržovat 10 pravidel. Zformovala se za života Buddhy, který ji dal pevný řád a pravidla. Tato obec se od počátku řídila klášterními předpisy vinaja, které jí zajišťovaly jednotu. V některých školách existují 4-6 útočišť 4. láma, 5.osobní ocharanné božstvo, 6. síly inspirace. Diamantová cesta - rozšířena tři útočiště o učitele (lámu), který je také někdy považován jako ztělesnění tří klenotů. nirvána - cíl života, cíl snažení každého buddhisty, dosažení buddhovství (pálijsky nibbana = rozplynout, zhasnout pro tento způsob života) dá se dosáhnout pouze ve spojení s Buddhou. V počátku je chápána jako vymanění se z koloběhu životů a přechod do jiného způsobu existence. Představuje překonání tří kořenů zla (chtivost, zášť, klam). Je-li popisována jako zánik, jde spíše o neschopnost vysvětlit tento stav lidskými pojmy. Buddha je proti 7

teoretickým spekulacím o nirváně, zajímá ho více cesta, která k ní vede, než mluvení o ní (nirvána se nedá postihnout každodenním jazykem, ale mluví o neochvějném štěstí, blaženosti, dosažení nesmrtelnosti, trávení času s Brahmou. V Mahájánovém buddismu znamená mír, blaženost, moudrost (bódhi), stav bez žádostí, nenávisti a zklamání, je vnímána především jako stav, kdy jedinec zakouší spojení s absolutnem. anátman (ne-já) - jeho pochopení je nutné k dosažení nirvány Buddha tvrdí, že v nitru jednotlivých bytostí se nenachází žádné já (átman) ve smyslu nepomíjivé, věčné, jednotné a nezávislé substance. Základní směry buddhismu - dochází ke vzniku mnoha proudů a škol. Existují tři základní směry, které se dále větví. 1. hínajána (malé vozidlo) původně hanlivé označení starého buddhismu ze strany přívrženců mahájány. Sami stoupenci své učení označovali théraváda (učení starších řádů), je také označován jako jižní buddhismus protože je rozšířen především v zemích na jihu Asie (Cejlon, Thajsko, Barma, Kambodža, Laos, Vietnam). Formuje se od Buddhovy smrti do počátku našeho letopočtu. Vyznavači uvádí, že jde o původní, čisté učení, které kázal Buddha. V učení se přísně drží tzv. pálijského kánonu = Tripitaka (trojí koš): 1. koš (Vinajapitaka) obsahuje zprávy o vzniku první mnišské obce (sangha), kázeňská pravidla, upravující vzájemné soužití mnichů (mnišek), během růstu mnišského řádu. 2. koš (Sútrapitaka) obsahuje výroky Buddhy a jeho žáků (členěny do pěti sbírek) a 3. koš (Abhidharmapitaka) tvoří souhrn buddhistické filosofie a psychologie. Všechny texty jsou sepsané v posvátném jazyce pálí.hínajána je střízlivá, neteistická, elitářská (nirvány mohou dosáhnout pouze mniši, laici si mohou pouze zasloužit příští zrození jako mniši. Ideálem je arhata který usiluje o své vlastní vysvobození, člen buddhistického mnišského společenství.), individualistická (každý o nirvánu usiluje sám za sebe), Buddha není zbožštěn. 2. mahájána (velké vozidlo) někdy označována jako severní buddhismus pro své rozšíření z Indie do Tibetu, Číny, Koreje a Japonska. Vzniká v 1. stol. př. Kr. označení velké vozidlo získává díky otevření cesty k vysvobození velkému počtu lidí, dokonce všem bytostem (nejen mniši mohou dojít nirvány). Jestliže hínajána usiluje o vlastní vysvobození, stoupenec mahájány chce dosáhnout osvícení, aby mohl jednat pro blaho všech bytostí = Bodhisattva je bytost, která systematickým cvičením usiluje o buddhovství, avšak zdržuje se vstupu do úpné nirvány, dokud nebudou vysvobozeny všechny bytosti. Mahájána zbožštila Buddhovu osobu, přejala většinu božstev hinduismu, ti z Buddhy vycházejí a učinila z nich strážce buddistického učení. Mahájána se stává základem pro tibetskou, čínskou a japonskou formu buddhismu. a) tibetský buddhismus (v Evropě nepřesně označovaný jako lámaismus) vzniká splynutím původního tibetského náboženství s mahájánou v 7. stol. V r. 775 je založen klášter Samjä a vysvěceni první mniši.rozšiřuje se v zemích podhimalájského pásu, v Mongolsku, Burjatsku. Dochází k propojení esoterické (utajené) tradice prvků jógy a staroind. přírodního náboženství s původním myšlenkovým odkazem buddhismu.významnou úlohu hraje zasvěcení do meditativní praxe (sádhána) spjaté s určitým božstvem, od oprávněného mistra (lama), k tomu se recitují modlitby (mantry), provádí pozorování mandal (mandala meditační pomůcka, obrazec - kruh, čtverec - z barevného písku nebo rýže symbolicky ztvárňují kosmické síly) a gesta doprovázející modlitbu (mudry), nejčastěji jde o držení rukou (sochy buddhy). Pro vysvobození je kromě pozemského života důležitá i doba bezprostředně po smrti (bardo = mezi dvojím; stav mezi smrtí a znovuvtělením), pomocí 8

předříkávaných textů knih mrtvých se může duše ubránit svodům podsvětí k dalšímu vtělení a dojít vysvobození. b) čínský buddhismus Čchan, japonsky vyslovován jako zen, do Číny proniká v prvních staletích našeho letopočtu, v 6. 7. stol. dochází k jeho ovlivnění taoismem. Vytváří svébytnou tradici a je nezávislý na posvátných spisech. Zaměřuje se na usebrání ducha a meditaci, v níž jsou vyzdviženy všechny dualistické odlišnosti jako já / ty, subjekt / objekt, pravdivé / nepravdivé. Prostředkem meditace jsou rozumově neřešitelné paradoxní otázky nebo úkoly tzv. koany, které mají žákům ukázat hranice myšlení a donutit je transcendovat do světa mimo veškerý logický rozpor, ke skoku do jiné roviny chápání. Prozření při plnění koanů nezávisí na vzdělání, délce přípravy, dochází k němu náhle např. při zakopnutí na cestě; jde o to, zda problém vysvobození chápe adept opravdu jako svůj problém a upře na něj celou mysl. Podle legendy začala čínská tradice buddhismu kázáním Buddhy na Supí hoře. Když se kolem něj shromáždil velký zástup žáků, aby slyšeli jeho slova, zvedl pouze mlčky květ do výšky. Jediný žák Kášjapa pochopil a usmál se při pohledu na gesto svého mistra, procitl náhle k osvícenému pohledu a uchopil podstatu Buddhova učení. Tím se mělo vykonat první předání učení beze slov zenu od srdce-ducha k srdci duchu. Příklad koánu: Učitel Man-sen šel se svými mnichy pracovat na pole. Přišel k nim potulný mnich a zeptal se Man-sena: Kudy se jde k Man-senovu klášteru? Man-sen zvedl srp a odpověděl: Ten srp seká dobře! Mnich mu však řekl: Ale já chci znát cestu do kláštera. Man-sen odpoví: Ten srp mě stál 50 jenů. Mnich však řekl: Mě nezajímá, kolik stál tvůj srp, mě zajímá cesta do kláštera! = v životě souvisí všechno se vším c) japonský buddhismus, rozvíjí Čchan, ovlivněn šintoismem (původním národním náboženstvím). Výrazným prvkem je zde meditativní praxe zazen, jako nejpřímější cesta k osvícení, nirváně (jap. satori). Zazen ( sedět ) je přebývání ve stavu myšlenek prosté, bdělé pozornosti, která však není zaměřena na žádný objekt a nelpí na žádném obsahu ani nepoužívá žádné meditační pomůcky (mandaly). 3. vadžrájána, mantrája, tantrája (diamantové vozidlo) směru buddhismu, který se zformoval v Indii ve 2. pol. 1. tisíciletí z mahájány pod vlivem tantrismu. S tantrismem sdílí řadu magických a meditačních praktik. Typické je zviditelňování rozumových procesů a obsahů, které dalo vzniknout velkému množství symbolických božstev vybavených bohatou ikonogarafií. Doktrinální a praktické aspekty vadžrajány jsou vyloženy v tantrách (některé se dochovaly v sanskrtském originále, jiné jen v překladech do tibetštiny. Tento směr měl vliv na formování podoby tibetského buddhismu. 3. Džinismus Náboženstvím několika miliónů Indů ze západní části státu je nábožensko-filosofický systém v mnohém podobný buddhismu a vedle něj nejvýznamnější indický duchovní proud odtržený od hinduismu. S buddhismem má obdobu v tom, že nevlastní kněžstvo, nýbrž vedle laiků jen mnichy, nezná obřady v magickém smyslu ani osobního Boha, kterého naopak popírá a nahrazuje kosmickým řádem dharmou. Sanskrtský název džaina-dharma znamená vítězný řád totiž nad karmou; titul džina náleží hlasatelům tohoto náboženství, jehož stoupenci sami sebe nazývají džaina. Vordhamána - Máhávíra Jeho zakladatelem je současník Siddhárty Gautamy Buddhy Vordhamána ( Rostoucí ) řečený Máhávíra ( Velký hrdina ), původem ze vznešeného kšatrijského rodu. Jeho početí a narození je opředeno řadou legend. Matky byly na blížící se událost narození upozorňovány řadou snů, v noci narození se objevilo velké světlo. Chlapec byl vychováván podle náboženských předpisů 9

Páršvy. Oženil se s princeznou, která mu porodila syna. Po smrti svých rodičů však ve třiceti letech odmítl postavení váženého kněze, se svolením staršího bratra rozdal svůj majetek a jako Buddha se vydal cestou nemajetných učitelů (šramanů) stal se potulným asketou. Ti vyznávali předpisy, které se staly základem džinistického mnišství. Po třinácti měsících asketického života přestal nosit oděv. Žil pouze oděný prostorem a pokračoval v tvrdé askezi 12 let až dosáhl po dvou a půl denní meditaci osvícení pod sálovým stromem. Získal univerzální poznání vševědoucnost a stal se džinou vítězem nad karmanem, tím, kdo nalezl cestu do věčnosti, máhávírou velkým hrdinou, bhagavatem vznešeným. Viděl, co bylo, je a bude ve všech světech. Začal kázat a po třicet let vzdělával velké množství lidí a založil vlastní obec stoupenců mnichů, mnišek i laiků. Zemřel vyhladověním v 72 letech (527 př. Kr. počátek džinistické éry; možná až?477-6?) Nauka Jako Buddha se snaží reformovat původní náboženství, stojí v opozici vůči brahmanům, odmítá přinášení rituálních obětí, nehovoří o nejvyšším Bohu, védy nepovažuje za zjevenou pravdu, oproti Buddhovi, který prosazuje střední proud mezi askezí a užíváním nadbytku se Mahávíra přiklání ke striktnímu asketismu, dokonce se zde doporučuje sebevražda půstem, na svět se dívá pesimisticky, nic od něho nemůžeme očekávat. Základem je víra ve věčnost vesmíru, který je nestvořený a prochází nekonečným počtem cyklů, z nichž každý se rozděluje na období vzestupu a úpadku. Ve fázi úpadku se objevuje 24 tírthankarů, budovatelů brodů, kteří mají dosáhnout osvobození pro sebe a zároveň převést ostatní přes řeku bloudění, jež je vysvobozením ze zákona karmy a koloběhu sansáry. Vordhamána Máhávíra je posledním 24. tírthankarem tohoto cyklu. Uznává reinkarnaci, část lidské bytosti se může znovu zrodit v některé z živých říší. Minulé činy vytvářejí karmické tělo. Probuzený, pokud se chce z tohoto cyklu vymanit, se musí podrobit přísné askezi, konat duševní a fyzická odříkání a odrobovat se zkouškám. K tomu pomáhá jóga a meditace. Duše osvobozená od karmické látky se rozletí jako šíp k vrcholu Všehomíra. Tam v jakémsi nebi potkává své bližní a komunikuje s nimi. Vytváří se tak ryze duchovní, božské společenství. Cílem člověka je osvobození od karmy (dosažení mókši, té dosáhne, jakmile ustane jakýkoliv styk s hmotou. V toto vysvobození mohou doufat jen mniši a mnišky) a to cestou askeze, přísného morálního života a zejména dodržováním zásady nenásilí vůči všem živým tvorům ahinsá. Mniši skládají pět velkých slibů (laici skládají sliby malé): 1. slib nenásilí (nezabíjet nic živé R, Ž, Č), vychází z přesvědčení, že vše, co je na zemi, má duši (Ž, R, kameny, kapky vody..). 2. slib poctivosti (nekrást). 3. slib přímosti (nelhat). 4. slib zdrženlivosti (nemít pohlavní styk). 5. slib chudoby (nehromadit bohatství). Džinisté jako nejpřísnější vegetariáni v noci nejedí vůbec (strach, aby nespolkli hmyz). Rozpory vznikající konzumací a tudíž záhubou živých - rostlin (a živčichů) překonávají tím, že si vydržují mnichy, kteří se modlí a tím zahlazují tyto hříchy. Sdílí pesimismus a odmítá kvalitu života vůbec (projev již v upanišádách)...). Při vstupu do mnich dostává roušku, aby nevdechl živé organismy, košťátko, kterým před sebou zametá cestu, nesmí chodit v noci, aby nezašlápl noční hmyz a tím někoho nezahubil. Na druhé straně doporučuje tvrdá asketická praxe i sebevraždu půstem. 10

4. Čínská náboženství Kořeny Základy civilizace položeny ve 3. tis. př. Kr. u legendárních tzv. Tří císařů: 1. Fu-si (2852-2737 př. Kr.) naučil lidi rybolovu, ochočit divoká zvířata, vytvořit hudbu osm triagramů (pa-kua), znakové písmo a věštění pomocí stonku řebříčku 2. Šen-nung (Božský rolník) vynalezl pluh a naučil lid obdělávat půdu a kultivovat les, používat léčivých prostředků; bůh větru 3. Chuang-ti (Žlutý císař; 2697-2597 nebo 2674-2575 př. Kr.) ctižádostivý, tvrdý zásadový císař, stavitel čínské zdi; je mu připisováno stvoření lidí, vynález písma, pěstování bource morušového, hrnčířského kruhu a kompasu, dále první lékařské dílo Číny Chuang-ti-nei-ťing ( Klasická kniha vnitřního lékařství Žlutého císaře (2637 př. Kr.)), které obsahuje základní teorie čínského lékařství a používá se dodnes (akupunktura, akupresura). Pravděpodobný skutečný vznik je ve 3. nebo 2. stol. př. Kr. Byl nemocný a vládl jen 4 roky. Bál se však smrti, tak nechal postavit obrovské pohřební město a vytvořit hliněné vojsko desetitisíců mužů (každá socha má jiný výraz) v životní velikosti V archaické čínské náboženské tradici jsou důležité tři pojmy, které přetrvaly do dalších období: 1) Šang-ti (Ti) - ( Nejvyšší Pán, Pán výšin ), sídlí v purpurovém paláci, jenž se nachází v nehybné sféře kosmu. Je pozůstatkem úcty nejvyššího boha předků. Jeho viditelným symbolem nebo projevem je Polárka, sídlí ve Velké Medvědici středu nebe, odtud Pán nebes dozírá na běh kosmu, řídí přírodní rytmy a jevy. V historických dobách se jeho viditelným představitel m stal císař, který tak byl obdařen posvátnou funkcí a učiněn zodpovědný za harmonii mezi nebem, zemí a lidskou společností. Jsou mu přinášeny dva druhy obětí ve svatyni předků a ve volné přírodě 2) Tchien ( Nebesa ), nejvyšší existence, základ všeho bytí a původce bytostí, působí na osud lidí prostřednictvím nebeského zákona, zachovávají řád a klid, způsobují však katastrofy a trestají lidi. Tchien i Šang ti vykazují zpočátku antropomorfní a osobní rysy, postupně pozbývá svého náboženského charakteru a stává se principem kosmického řádu, zárukou morálních zákonů. 3) Tao ( Cesta, učení), je výrazem pro kosmické dění ve všech jeho možnostech viditelných i skrytých, nebeských i pozemských, projevující se souhrou i napětím mezi dvěma principy jang a jin I když jde o tři pojmy, ve skutečnosti nelze mezi nimi vymezit přesný rozdíl. Věštění bylo důležitou součástí kultovních obřadů. bylo motivováno touhou zjistit vůli nebes a vyšších mocností před závažným rozhodováním, později se také stalo prostředkem k zajištění úspěchu v podnikání. Věští se i ze želvích krunýřů či obrazců rozhozených hůlek se věští budoucnost (která je dána Řádem, Osudem), klíčem k výkladu jsou triagramy a hexagramy. Jsou 2 způsoby věštby: 1. klasický založený na složité manipulaci s 50 sušenými stébly řebříčku 2. jednodušší způsob vrhání trojice mincí (známo od 7. stol.). Staré čínské mince bývaly popsány jen z jedné strany popsaná strana tedy byly jako hodnota sudá a jinová (číselná hodnota 2), prázdná strana jako lichá a jangová (číselná hodnota 3). Výpočet jednotlivých čar hexagramu je dán součtem 2 a 3. Zapisování čar se provádí odspodu nahoru po 6 vrzích vznikne 6 čar hexagramu. Hexagram, který vyjde, se pak vyhledá v tabulce hexagramů a stanoví se jeho číslo a název, a pak se v knize I-ťing najde jeho význam, který je třeba dobře pochopit. Tato kniha je ale jen slovníkem a průvodcem k pochopení moudrosti a zkušeností, a platnost a váha odpovědi záleží na tom, jak se s knihou radíme, jak se jí ptáme a na našem vnímání a naslouchání. Řešení závisí na základě rozumné etické rozvahy. 11

Základní knihy čínské náboženské tradice I-ťing = Kniha proměn Š -ťing = Kniha písní, obsahuje asi 100 starých zpěvů (rituální, lidové i politické písně) Šu-ťing = Kniha listin, obsáhlý soubor dokumentů z dvou tisíc let čínských dějin až do Konfucia (zákony a výnosy vládců s komentáři) Čchun-čchiou = Anály jara a podzimu, kronika státu Lu v letech 722-480 př. Kr. Li-ťing = Zápisy o ritech, popisuje předpisy mravů a zvyků (kult předků, chování u dvora) (Kniha o hudbě nezachovala se) I-ťing = Kniha proměn - magicko-filosofický spis s mnoha významovými rovinami a nejednoznačným výkladem - dnešní uspořádání 64 hexagramů se připisuje králi Wen, který opatřil knihu krátkými úsudky - - rozsáhlá literatura kolem této knihy je shrnuta v torzu Deset křídel - původně byla používána jako věštecká příručka. K popsání kompletní skutečnosti a vznikly triagramy a hexagramy. Tyto odrážejí děje na nebesích a na zemi, přičemž přechod (přeměna) z jednoho do druhého je ústředním bodem. Změna v hexagramech vyjadřuje, že uvedené procesy jsou chápány rovněž v neustálém pohybu, a že jedna nebo více čar hexagramu se může změnit ve svůj opak a tím každá může vytvořit jiný hexagram. To dovoluje zachytit celou skutečnost. - kniha proměn je založena na představě dvou polárních sil, jež svou aktivitou stvořily veškerenstvo. Z počátku byly označovány jako světle a tmavé, později jako jin a jang. Jin jang - dvě polární síly, které svým střídáním a vzájemným působením daly vzniknout celému vesmíru, jsou projevy Taa nebo nejvyššího počátku, jejich konkrétními projevy jsou země a nebe - smísením jin a jangu vzniká 5 prvků (wu-sing) voda, oheň, dřevo, kov, země ty jsou základem pro vznik desetitisíce (všech) věcí (wan-wu). Proces vytváření všech jevů probíhá cyklicky, jako nekonečné vzniká a zanikání. Toto neustálé střídání je základní vlastností jin a jang. - změna = pohyb taa Vlastnosti: jin = ženský princip, pasivní, přijímající, tmavý, měkký - symboly: měsíc, voda, mraky, tygr, želva, černá barva, sever, olovo a sudá čísla; - grafický symbol: jang = mužský princip, aktivní, tvořivý, světlý, tvrdý - symboly: slunce, oheň, drak, červená barva, jih, rtuť a lichá čísla - grafický symbol: Jin a jang jsou zobrazovány ve známém symbolu tzv. čínské monády (Tai-či-čuan Diagram nejvyšší krajnosti). Ukazuje složení vesmíru a jin a jang, které spolu tvoří celek. Oba body poukazují na to, že každá z obou sil na vrcholu svého rozvoje již nese v sobě zárodek svého polárního protějšku a začíná se v něj přetvářet. Grafickým znázorněním vesmírného dění je kruh osmi trigramů. Stavba Knihy proměn: - tvoří ji 8 triagramů (pa-kua), které se skládají z kombinací přerušovaných a nepřerušovaných čar. 12

- osm triagramů tvoří jakési kosmické jádro systému tím, že symbolizuje 8 aspektů přírody (nebe, země, hrom, voda, vítr, oheň, jezero). Tyto pak mají své protějšky v rovině pohybu (tvořivý, přijímající, vstávající, klesající, klidný, jemný, přilnavý, útěšný), v rovině vlastností (síla, ústupnost, vznět, hrozba, pokoj, pronikavost, zápal, slast) a v rovině vztahu (otec, matka, prvorozený syn, 2. syn, 3. syn, 1. dcera, 2. dcera, 3. dcera). V těchto 8 triagramech máme model 8 aspektů, stádií, vlastností, vztahů skrze něž se ve světě vše děje - kombinací dvou triagramů byly vytvořeny 64 hexagramy, pomocí nichž můžeme dospět k samotné věštbě. Tyto jsou v klíčovém textu knihy popsány a patřičně interpretovány, zachycujíce tak sociální a politické výklady jednotlivých znaků (384 formulí). Také síla jednotlivých čar je různá: silnější jsou čáry na pozici 2. a 5. středové čáry horního a dolního triagramu. Symbolické obrazce daly vznik prostředkům života lidské společnosti: např. člun vznikl napodobením hexagramu 59, v jehož horní části je triagram sün - vítr a zároveň dřevo a v dolní části triagram kchan - vzedmutá voda. - Kdo nechce v životě chybovat, musí usilovat, aby pochopil smysl těchto změn a jednal v souladu s nimi. Z hlediska konfuciánského bylo důležité zvolit sina základě hlubokého pochopení chodu vesmírného řádu zlatou střední cestu, a tou se ubírat. Geneze a symbolika osmi trigramů: Tchai-t i (Nejvyšší počátek) O Jin Jang Starý Jin Mladý Jang Mladý Jin Starý Jang Kchun Ken Kchan Sün Čen Li Tuej Čchien země hora řeka vítr bouře oheň jezero nebe ženský mužský princip princip manželka manžel matka nejmladší prostřední nejstarší nejstarší prostřední nejmladší otec syn syn dcera syn dcera dcera poddaný soustředěnost propastnost proniknutí probuzení zář radost vládce měsíc voda dřevo dřevo slunce slunce obětování se ustání nebezpečí mírnost pohyb veselí tvořivost naplnění oblak pokora hrom blesk síla 4.1. Konfucianismus Název Konfucianismus (žu-tia = škola učenců žu-tiao = náboženství) 1. soubor názorů a představ o správném chování, jež má být zárukou dokonalého fungování společnosti a tedy i návodem k úspěšné vládě 2. učení, v němž jsou vzájemně propojeny filosofické, náboženské, sociálněpolitické a 13

světonázorové myšlenky a názory 3. nauka založena na učení Konfuciově a rozšířena učením Mencia (Meng-e ) a Sün-c. Kchung-c, Kchung Fu-c (čínskými jezuity latinizováno na Konfucius), 551-478 př. Kr. - pocházel z urozené, ale zchudlé rodiny z malého městečka Cou ve státě Lu (dnes provincie Šang-tung). Vyrostl v chudobě. V 15 letech se rozhodl pro úřednickou dráhu. Ve 20 letech zastával místo skladníka, pak místo dozorce královských polí. Léta strávil studiem starých klasiků a jako první v čínských dějinách začal kolem sebe shromažďovat skupinu žáků, které ve svém domě vyučoval. - vyučování bylo zároveň hlavním prostředkem jeho obživy; v 50 letech získal místo ministra veřejných prací a na to ministra spravedlnosti. Avšak pro politické intriky byl nucen se ho vzdát a odejít do exilu. Následovaly roky putování v doprovodu svých žáků z jednoho státu do jiného v naději, že bude moci uplatnit své představy o politických a sociálních reformách ve veřejné správě, avšak bez úspěchu. V 67 letech se směl vrátit do vlasti. Zemřel obklopen svými žáky a do poslední chvíle se považoval za poraženého. Základ tradic konfuciánských tvoří deset knih: a/ pět kanonických knih (osnova čínské civilizace) 1. Ši -ťing = Kniha písní; 9.-6. stol.; sbírka nejstarší čínské poezie, opěvují lásku, práci, válku, rituály; autorem sbírky Konfucius 2. Šu-ťing = Kniha dokumentů; 9.-7. stol.; zdroj čínských dějin, popis vládních událostí, obsáhlý soubor dokumentů z dvou tisíc let čínských dějin až do Konfucia (zákony a výnosy vládců s komentáři, rozpravy, dekrety) 3. Li-ťing = Kniha rituálů (obřadů); 1.stol. po Kr.; zápisy o ritech, popisuje předpisy mravů a zvyků (kult předků, chování u dvora); řídila etiku císařského dvora 4. I-t ing = Kniha proměn 5. Čchun-čchiou = Letopisy (anály) jara a podzimu, kronika státu Lu v letech 722-480 př. Kr. 6. (Kniha o hudbě nezachovala se) b/ čtyři klasické knihy (s -šu); od r. 1313 do r. 1905 tvořili východisko pro systém státních zkoušek státních úředníků; tyto knihy obsahují i autentické Konfuciovy výroky 1. Lun-jü = Hovory (Rozhovory); sepsány Konfuciovými žáky jako návrhy nejlepšího způsobu života a vlády 2. Meng-c = Mencius; komentáře ke Konfuciovi a polemiky se současnými panovníky 3. Ta-süe = Velké učení; návod, jak se stát urozeným mužem (sebevzdělání a sebezdokonalování), určený panovníkovi a úředníkům 4. Čung-jung = Cesta středu (Nauka o středu); popisuje vlastnosti a povinnosti urozeného muže a výkon služby a povinnosti panovníka Vývoj - r. 136 př. Kr. vyhlásil císař Wu Ti (156-87) konfucianismus za státní učení, jako prostředek zajištění vlastní moci. Byl založen systém státní správy tvořené úředníky, kteří úspěšně složili státní zkoušky ze znalostí konfuciánské nauky, jejímž obsahem byla dokonalá znalost kanonických a klasických knih - mezi 3. a 8. stol. pronikly do konfucianismu prvky jiných filosofických směrů, především taoismu a buddhismu, což mělo za následek vzkříšení mystických tradic v konfucianismu a jejich zahrnutí do konfuciánského kánonu - r. 59 po Kr. nařídil císař Ming Ti uctívání Konfucia ve školách. Během let se staly rituály spojené s Konfuciem součástí státního náboženství - za vlády dynastie Tchang (618-907), zejména za vládce Tchaj-cunga jsou zřizovány konfuciánské chrámy v každém významnějším městě s pamětními deskami s Konfuciovým jménem a se jmény jeho žáků a též jsou postaveny Konfuciovy sochy. Konfucius byl považován za božského a k jeho soše nebo pamětní desce byly 14

přinášeny zvláštní oběti, což byla povinnost státních úředníků Dílo Konfuciovi je připisováno autorství kanonických knih (vydal a komentoval I-ťing, vybral a utřídil materiál pro Š -ťing a Šu-ťing, napsal Čchun-čchiou a některé části Li-ťingu (ten však vychází později)), ale jeho vlastní učení je díky jeho žákům dochováno v Lun-jü. Konfuciovi myšlenky byly zaznamenávány jeho žáky až po jeho smrti. jde víceméně o volné seskupení jednotlivých výroků, uváděných obratem Mistr pravil, seřazených do dvaceti svazků (knih, kapitol) dle určitého tématického okruhu. Učení - Konfucius si dal za úkol zachránit ideály předků ohrožené upadnutím do zapomnění. Formuloval nově myšlenky obsažené v klasických dílech a systematizoval je. Studium minulosti dal jako nejlepší prostředek k nabytí spolehlivého poznání. Z děl velkých předků lze totiž nejlépe odvodit zásady správného života a správy veřejných věcí. K nápravě mravních a společenských zlořádů by tudíž zcela postačilo poznat, pochopit a znovu zavést moudré prastaré zásady. - pro jeho učení je charakteristický příklon k člověku, k praktickému životu, na prvním místě stojí blaho lidu, to může být dosaženo formací charakteru ( Bylo mi patnáct a celá má vůle se obracela k učení, ve třiceti jsem stál pevně, ve čtyřiceti jsem už nepochyboval, v padesáti jsem rozpoznal zákony nebes, v šedesáti se mi otevřely uši, v sedmdesáti jsem mohl následovat přání svého srdce, aniž bych překročil míru. ). A/ - v centru filosofie stojí pojmy lidskost, mravnost a obřady. Filosofie etiky je založena na předpokladu, podle kterého je člověk morálně dobrý a morální zlo je důsledkem nevědomosti. Ctnost, mravní způsob života, i spravedlivá správa věcí veřejných je otázkou poznání a lze se jim naučit. Všechny lidi je možno vychovat k dobru, jen největší hlupáci s géniové se nikdy nemění. - každý člověk by se mohl stát dobrým, kdyby o to usiloval. Svou přirozeností jsou všichni lidé stejní, teprve zvyky a výchovou se od sebe liší - lidskost ušlechtilého člověka vyjadřuje praktická zásada ohleduplnosti: Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim. (XV.23.). Lidskost dále zahrnuje mravnost, loajalitu a vzájemnost - člověk usilující o dobro, musí vykonat to, co je nesnadné, zbavit se špatných pohnutek panovačnosti, ješitnosti, hněvu a hrabivosti (VI.20., XIV.2.). Musí být klidný, vyrovnaný a mít srdce svobodné (VII.36.). Musí směřovat především k očistě srdce, získání stavu duševní harmonie vyrovnanosti B/ - sociální soužití s je určováno pěti vztahy, které upravují mravní chován lidí navzájem a přidělují každému jednotlivci jeho místo ve společnosti. Modelem pro uspořádání společnosti byl Konfuciovi odvěký rodinný patriarchát s jeho vnitřní hierarchií, přenesený na celou společnost a státní systém. - pět vztahů je: mezi otcem a synem, mužem a ženou, starším a mladším bratrem, panovníkem a poddaným, přítelem a přítelem. - aby byl ve světě vytvořen řád, musí být nejprve uspořádány rodiny, pak státy. Rodinný život je určován dodržováním úcty dětí vůči rodičům - všechny tyto vztahy jsou přesně definovány systémem vzájemných povinností. 15

Podkladem vztahu rodičů a dětí je vzájemná láska; širší vztahy ve společnosti mají podobu lásky k bližnímu - Zárukou zachovávání pravidel vzájemné úcty a vzájemných povinností je rodinný, společenský a státní rituál, jehož součástí je také přísná etiketa C/ - k náboženským představám zaujal Konfucius zdrženlivý postoj. Nebylo jeho úmyslem odstranit existující kult předků, uložil ho naopak se smutečními obřady do povinností úcty vůči předkům - Kult předků je chápán spíše z etického než náboženského hlediska. Konfucius zastával názor, že je nesmyslné žádat bohy na nebesích o pomoc; vůle nebes se nemůže změnit prosbami lidí - uznával bohy a existenci předků, ale odmítl se o nich blíže vyjádřit - filosofickou spekulaci o vyšších metafyzických principech nepokládal za užitečnou a budování teologických systémů za potřebné pro praktické uplatnění mravních zásad, které poznal jako správné. D/ - jeho pojetí panování je jednoduché: je-li kníže poctivý,m je takový také lid - každá reforma musí být zahájena shora. nemluví-li a nejedná-li kníže dobře, znamená to záhubu země. Klade se tu za povinnost odporovat vládci v jeho špatných činech všemi prostředky. - předpokladem dobré vlády je oprava řečí (XIII.3.). Šlo o označování každého faktu příslušným jménem, aby se za slovy nemohly skrývat věci odlišné od jejich pravého významu. Slovo je podstata věci, ve skutečnosti je to věc samotná. Jakmile je porušen vztah mezi jménem a věcí, je porušen celý řád. Panovník není panovník, ministr není ministrem atd. Lež a přetvářka zmatou všechny vztahy ve společnosti. Škola jmen filosofická, dialektická škola zabývající se uměním diskuse a definováním rozličných terminů; hlavní její myšlenkou byla relativnost všech pojmů (obdoba řeckých sofistů) Pokračovatelé Meng-c, Meng Kche, Mencius (372-289 př. Kr.) - nejdůležitější pokračovat Konfucia, systematický vykladač jeho díla a obhájce v polemikách s protivníky - základní teze jeho učení praví, že člověk je od přírody dobrý! - každý člověk disponuje city soucitu, studu a skromnosti a smyslem pro právo a bezpráví, jež představují semena pro lidskost (žen), spravedlnost (i), mravnost (li) a moudrost. tato semena, která odlišují lidi od zvířat, se musejí rozvíjet a podporovat, přičemž Mencius také podtrhuje význam výchovy a prostředí. tyto vlastnosti mají být v plné míře nezbytnou součástí morálních kvalit panovníka, neboť pouze mudrc může být pravým vládcem. Jestliže panovníkovi tyto kvality chybějí, má lid právo na revoltu.toto pojetí ovlivňovalo čínskou politiku až do 20. stol. Sün-c (313-238 př. Kr.) - je autorem eticko-filosofického traktátu Sün-c (2.pol.3.sol. př. Kr.) - na ozdí od Menciova učení, že člověk je v zásadě dobrý, Sün-c prohlašoval, že lidé jsou od přírody zlí. Vedeni svou přirozeností vyhledávají uspokojení všech tužeb, osobní výhody a rozkoše; ponecháni těmto tendencím, byl by výsledkem chaos a vzájemné zničení - Pouze cvičení a sebekázeň může lidi učinit dobrými. Dobrota není vrozená, nýbrž se jí lze naučit. Při tom je také možno a nutno v sobě vyvinout lásku a spravedlnost - Nebesa považoval nikoli za něco nadpřirozeného,nýbrž za systém přírodních zákonů, jenž nemá žádný osudový vliv na lidský život - v procesu výchovy a v utváření řádu ve společnosti a sytému spravedlnosti ve státě hrají důležitou úlohu ceremonie, rity a starodávné obyčeje včetně náboženských obřadů a kultu předků. To však neznamená, že 16

člověk přežije tělesnou smrt nebo že existují bohové 4.2. Taoismus Filosofický taoismus = tao-t ia Lao-c, Starý mistr, známý také jako Lao Tan ( Staré velké ucho ) a Li Er zakladatel - podle nedoložené tradice žil 604-517 př. Kr. (vrstevník Konfuciův) - pochází z okresu Kchu-sien v království Čchu - na dvoře čouského krále byl archivářem. V této době se měl setkat s Konfuciem. - na základě sporů na královském dovře se vzdal svého místa a odešel na západ - v průsmyku Sien-ku se setkal se strážcem Jin Sim, který ho požádal, aby sepsal své učení; tak vznikla kniha Tao-te-t ing obsahující 5000 znaků. - po té se jeho stopy ztrácejí Tao-te-t ing = Kniha o cestě a ctnosti - česky Kniha o Tao (řádu, cestě, smyslu) a Te (ctnosti, síle, moci) - dílo připisované Lao-c -ovi představuje základ obou směrů taoismu. Podle tradice bylo sepsáno v 6. stol. př. Kr., nevzniklo však dříve než ve 4. či 3. stol. př. Kr. Obsahuje 81 krátkých kapitol (básnicko-filosofických aforismů) má dvě části. První část (1-38) se týká samotného Tao, jeho popisu a působení ve světě, druhá část (39-81) popisuje, jak si v životě vede světec znalý Tao TAO jak je v jeho textech a textech následovníků představováno a jak se má podle něho žít - interpretováno jako všeobjímající poslední princip, který existoval před nebesy a zemí - je nepojmenovatelné a nepopsatelné - mimo dosah rozumu, nelze ho naučit pojmy, ale zkušeností - je matkou veškerenstva, původní zdroj reality - nehmotná realita, která je za vším, hlubina, zárodečná voda, která nese ostrov reality - dává všemu vzniknout a přece nekoná - jeho síla te je to, co jevy dostávají od taa a co je činí tím, čím jsou - přírodní a mravní zákon - vyvěrá z nebytí a ovládá bytí, existuje na pomezí bytí a nebytí - působí uvnitř kosmu jako rytmické střídání vzniku a zániku jednotlivin, věcí, bytostí - cílem mudrce je prostý život, vyplývající v Tao (důraz na spontánnost, člověku není třeba vzdělání, ale přirozený přírodní život, víc poznám v sobě, než když sjezdím celý svět), zlu se stavím dobrem, neboť měkké přemáhá tvrdé - absolutní všeobjímající duchovní skutečnost, kterou zaznamenáváme ve vlastním nitru i ve světě - je postřehnutelné, ale nemůžeme ho plně pochopit, myšlením obsáhnout - lidské poznání, zkušenost je relativní; člověk se nemůže plně vymanit z relativity, ale může se nad ni povznést, dostat se přes její hranice a splynout s taem. Podmínkou je půst, prázdnota srdce, odpoutání od vnějšího světa - střízlivý pohled na věci, nedávat jim větší váhu, než kterou mají (věci jsou pouze tím, čím jsou, nic víc). - neulpívat na ničem, být nezávislý na vnějších okolnostech, žít spontánně, přirozeně, prostě = wu-wej (nejlepší jednání je nejednání) člověk se plně zajímá o věc, ale neovlivňuje ji rušivě, je jí přítomen, jedná dle intuice, nedělá si plány, umí ve správnou chvíli přijít i odejít - ideál člověka v samotě, ústranní se dobere jako skrytý mudrc v souladu s přírodou spontaneity - dosažení taa brání bezohledné prosazování vlastních představ a záměrů, lidská civilizační aktivita, moráka předpisů a příkazů - svět je nesen řádem a člověk se nápodobou vesmíru co platí v něm, platí i v člověku; vidí věci zevnitř, v celku, aniž by musel opustit svoje řemeslo - přijmout svoji úlohu (narodil jsem se králem, mám žít jako král, pokud žebrákem, mám tak žít 17

v harmonii; v každém králi je zároveň kus žebráka) - stejně jako jsou v nás dobré stránky (jang), tak i stinné (jin). Nelze se jich zbavit, ale přijmout je. Pokud jsou potlačeny, objeví se jinde. Dva principy nelze oddělit! Religiózní (náboženský) taoismus = tao-t iao První stoupenci taoismu se sami snažili hledat tao a v podstatě neměli zájem na vytvoření organizovaného náboženství. Přesto do taoismu pronikaly stále více všemožné názory, pocházející z kontaktu s kulturním okolím (buddhismus) a s původním čínským lidovým náboženstvím, věřícím v množství bohů, démonů a zlých duchů. Taoismus tak ztrácel postupně svou původní filosoficko-mystickou podobu a nabývá jinou, v níž se rozvíjí jógistická forma mystiky, alchymie a magie, což taoistickou praxi podstatně vzdaluje ideálům knihy Tao-te-ťing. Tělesná nesmrtelnost se stala nejvyšší prioritou; namísto jejího dosažení vnitřní harmonií s taem šlo nyní o nalezení elixíru života.taoističtí mystikové a alchymisté se snažili dosáhnout duchovního cíle různými prostředky: přísná dieta, rituální koupele, svařování lektvarů, rituální manželské obcování, jógová dechová a jiná cvičení (tchaj-t i-čchüan), opakování manter, různá magická kouzla Důležitými faktory v utváření taoismu jako lidového náboženství byl jednak vliv prastarého přírodního mysticismu, magických praktik, lidového šamanismu, starých legend a mýtů, obohacených o zbožštělé představitele taoismu a jednak příchod buddhismu, jeho představ o životě po smrti a dalších zrozeních, převzetím mnohých prvků mahájánového rituálu a zavedením dříve neznámé instituce klášterních společenství a zřizování chrámů a pro veřejnou bohoslužbu. K náboženskému taoismu jsou počítány všechny školy a směry, jež mají za cíl dosažení nesmrtelnosti, z nichž nejdůležitější jsou: Cesta pěti měřic rýže, Cesta nejvyššího míru, Škola magického klenotu, Cesta pravé jednoty a Cesta realizování pravdy. Čang Ling (Čang Tao-ling) - 34-156 - Zakladatel první významné taoistické náboženské školy a obce Cesta pěti měřic rýže a její první nejvyšší představitel s titulem nebeský mistr (první taoistický papež). - Podle legendy nesmrtelný 123 letech vsedl na draka a ten ho odnesl do říše nesmrtelných. - Čang se kromě alchymie a magie zabýval též hygienou a léčením. Původ nemocí spojoval s hříchy, ať vlastními nebo předků. vytvořil obřady, kterými lidi od hříchů očišťoval a uzdravoval je. Cesta pěti měřic rýže - ranětaoistická škola, která byla založena mezi r. 126 a 144 po Kr., známá též pod názvem Cesta nebeských mistrů - Po vzoru buddhismu byly zakládány kláštery, nositeli původní taoistické tradice však byly poustevny (rozprášeny v 50. letech 20. stol.) - Nebeští mistři byli představenými školy Cesty pěti měřic rýže (Wu-tou-mi-tao) a později z ní vzniklé Školy pravé jednoty (Čeng-i-tao). Titul je až dodnes předáván uvnitř rodiny Čang. Dnes žije poslední nebeský mistr (tchien-š ) Čang En-pu 63.generace, na Taiwanu. 18

5. Náboženství Židů judaismus Nástin dějin: 1) Abrahám 1900 př. Kr., Izák, Jákob + synové Jákoba 2) Egyptské zajetí Mojžíš 1300 př. Kr. 3) Cesta do Země zaslíbené, pronikání do Palestiny 1250-1200 př. Kr., Mojžíš, Jozue 4) Doba soudců 1200-1020 př. Kr. 5) Doba královská 11. st. př. Kr., Saul (1025-1012 př. Kr.), David (1012-972 př. Kr.), 1005 vzniká Judsko-izraelské království s hl. m. Jeruzalémem Šalamoun (972-932 př. Kr.) První chrám r. 960 ekum. bible (950) př. Kr. 6) Rozdělení království 933: - Juda hl. m. Jeruzalém, jih - Izrael hl. m. Samaří zničeno r. 722 vpádem Asyřanů 7) 586 př. Kr. - pád Jeruzaléma - dobytí Nabukadnezarem (král Novobabylónské říše), zničení chrámu 586 538 př. Kr. = tzv. babylónské zajetí 8) Návrat Židů do Judska - král Kýros dobyl Babylónii (539 př. Kr.) a r. 538 př. Kr. povoluje zvláštním ediktem Židům návrat domů, obnova chrámu 520-515 př. Kr. postaven Druhý chrám, náboženské obnova 9) Řecké období 333 př. Kr. - Alexandr Veliký (+323) - LXX 10) Ptolemaiovci náb. tolerance 11) Seleukovci r. 198 př. Kr. netolerantní, cizí kulty, r. 167 př. Kr. Makabejské povstání, znovuposvěcení chrámu 12) Římská nadvláda od r. 63 př. Kr., Palestina pod svrchovaností Říma 13) Válka židovská proti Římanům 66-70 po K., 70 zničení chrámu, 73 pád pevnosti Masada 14) Povstání Bar Kochby 132-136 vyhnání Židů z Palestiny Židovské náboženství 5 růstových vrstev: 1) náboženství patriarchů 2) mojžíšské náboženství 3) náboženství usedlého Izraele 4) náboženství proroků 5) náboženství starozákonního Židovstva judaismus Ad 1) náboženství patriarchů - osobní Bůh - El, který oslovuje jedince a vstupuje do jeho života, Abram - Abraham - není přesně určen způsob přinášení obětí a kult - mnoho svatyní Bet-el, Mamre setkání s Bohem - očekávání splnění Božích příslibů, Bůh Abrahámův Ad 2) Mojžíšské náboženství - cílem je zde záchrana z Egypta - vytváří základ náboženství Izraele a dává mu trvalou strukturu, formu, nauku - zjevení nepřijímá pouze jedinec, ale celý národ 19

- Boží jméno spojeno s J-H-V-H = být; ten, který je - existující věčná skutečnost, Pán dějin - zákaz zneužívání Božího jména - SVATYNĚ - kočovná, kněžstvo - Áron, kalendář, bohoslužebný řád - není tam socha, jen schrána smlouvy - podnož Jahveho trůnu - přítomen uprostřed svého lidu pochod pouští - samota pro upevnění vztahu národ - Bůh (poušť nepatří žádnému bohu) Ad 3) náb. usedlého Izraele - kmeny jsou ohroženy přejímáním společenských a náboženských zvyků poražených národů a účastí na kultu pohanských bohů přijetí boha země, ve které jsem - vliv zemědělských představ oproti původním nomádským - mění se způsob uctívání Boha pastevci-zemědělci synkretismus kniha Sd. - na poušti byla jen jedna svatyně, v Kanaánu jsou zřizovány další místní svatyně (přejímání). Jahve je uctíván prostřednictvím pohanských rituálů a Baalovy výšiny jsou přeměněny na Jahveho. - KRÁLOVSTVÍ - království je cizí institucí, jedině Jahve je král; jde zde o ovlivnění okolními národy - je vytvořením pevného státu 12 kmenů s ústřední vládou a Jeruzalém se stává střediskem náboženského života - je projevem smlouvy mezi Jahvem a Davidovskou dynastií, je pokračováním smlouvy na Sinaji KRÁL - pomazaný (mašiach) a vyvolený - adoptován, je vyhlášen, uznán za Božího syna, ve smyslu důstojnosti a odpovědnosti - je představitelem Jahveho v tomto světě - udržuje kosmický řád - - prosazuje spravedlnost - - chrání slabé - - zajišťuje úrodu - - dosazuje kněze - vrchní představitel náboženství - MESIÁŠ je ideální král CHRÁM - sídlo Jahveho uprostřed svého lidu - hora Sión představuje střed světa, na které stojí ústřední národní svatyně - ve velesvatyni přebývá Bůh v podobě svého jména - chrám je symbol Boží ochrany - chrámová hora je středem světa a chrám je obrazem světa - Bůh sám si vybírá místo, kde je chrám, je znamením milosti a vyvolení Rozpad království - Šalamoun - náboženským důvodem je jeho odpad od víry, hříšnost, dochází k rozdělení jednotného království na dva státní celky: na severu království Izrael s hlavním městem Samaří a na jihu království Juda s hlavním městem Jeruzalémem. Na severu dochází ve větší míře k náboženskému synkretismu, k udušení Jahvova kultu a vrcholí roku 722 vpádem Asyřanů zničením Samaří a obsazením země. Všechny Boží přísliby se nadále budou týkat pouze Judska, kde také dochází k odpadům a modloslužbě, ale přesto jahvismus přežil. Ad 4) náboženství proroků Profétismus byl vždy prostředkem, přes který se Jahve stýkal se svým lidem. Řecké slovo profétés, překladem je prorok, znamená mluvit na místě jiného, mluvit Božím jménem. Proroci sami se pokládají za Boží vyslance, což je patrné i ve formulaci proroctví a užívání slov. Mojžíš 20