Tradice a zvykosloví Valašska ve výuce na 1. stupni ZŠ

Masarykova univerzita v Brně Pedagogická fakulta Katedra sociální pedagogiky Tradice a zvykosloví Valašska ve výuce na 1. stupni ZŠ Diplomová práce Brno 2006 Vedoucí diplomové práce: PhDr. Mgr. Tomáš Čech, Ph.D. Vypracovala: Talachová Renata 1

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen literaturu uvedenou v seznamu literatury, který je v práci uveden. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. 2

Srdečně děkuji PhDr. Mgr. Tomáši Čechovi, Ph.D. za cenné rady, obětavost a věcné připomínky, které vedly k dokončení diplomové práce. 3

OBSAH Úvod......................................6 1. Region Valašsko 1.1. Historie, poloha, vymezení a členění regionu... 8 1.2. Hostýnsko vsetínská hornatina..............12 1.3. Bydlení na Valašsku.......................15 1.3.1. Obytná valašská stavení v minulosti......15 1.3.2. Hospodářské a technické stavby..........17 1.3.3. Stavby ke společnému využití........... 19 1.4. Tradiční hmotná kultura.................... 21 1.4.1. Jednotlivé součásti kroje ženského.......21 1.4.2. Jednotlivé součásti kroje mužského.......24 1.5. Tradice a výroční zvykosloví................ 26 1.5.1. Mikuláš...........................26 1.5.2. Vánoce............................26 1.5.3. Masopust.......................... 28 1.5.4. Pálení čarodějnic................... 29 1.5.5. Smrtná neděle...................... 29 1.5.6. Velikonoce.........................30 1.5.7. Kácení máje........................31 1.6. Udržování lidových tradic v Bystřici pod Hostýnem.....................31 1.6.1. Soubor lidových písní a tanců...........31 1.6.2. Dětské folkloristické soubory...........33 1.6.3. Cimbálové muziky.................... 34 1.6.4. Folklorní festival Na rynku v Bystřici....35 1.7. Významné osobnosti regionu spjaté s Bystřicí pod Hostýnem.................... 37 4

2. Psychologický vývoj dětí na I. stupni ZŠ 2.1. Psychologický vývoj dětí mladšího šk. věku......41 2.2. Psychologický vývoj dětí středního šk. věku..... 42 3. Problematika I. stupně ZŠ 3.1. Primární vzdělávání....................... 45 3.2. Učební osnovy............................45 3.2.1. Základní škola...................... 46 3.2.2. Národní škola.......................47 3.2.3. Obecná škola....................... 48 4. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání 4.1. Vymezení RVP v systému kurikulárních dokumentů... 50 4.2. Charakteristika základního vzdělávání......... 51 4.3. Cíle základního vzdělávání.................. 51 4.4. Vzdělávací oblasti........................ 52 5. Tradice a zvykosloví v předmětech na I. stupni ZŠ 5.1. Advent.................................54 5.2. Vánoce.................................58 5.3. Velikonoce..............................69 5.4. Projekt Barevný týden.................... 79 Závěr.....................................81 Seznam použité literatury...................... 83 Resumé/Summary...............................85 Přílohy 5

ÚVOD O krajině, v níž jsme se narodili, v níž bydlíme a chodíme do školy bychom měli vědět co nejvíce. Ne proto, že tuto myšlenku vyslovil v dávné minulosti Jan Ámos Komenský, ale proto, že opravdovou lásku k přírodě, vztah k rodišti, zájem o rozvoj města či obce i vztah k sobě samým nebo ostatním lidem si utváříme podle toho, do jaké míry dokážeme porozumět jevům, procesům a vztahům, které v krajině vznikají, působí a zanikají. V populární písni My jsme Valaši jedna rodina, valašské hory sú naša otčina se zrcadlí sounáležitost početné skupiny lidí s územím části vnějších Západních Karpat, v němž žijí a v němž žili jejich předkové. Horská krajina, způsob života, charakter hospodářských činností či zvyky a vztahy mezi lidmi se působením času mění. Umírání starých lidí, opuštění překonaných myšlenek a teorií, provází každodenně křik novorozenců a touha lidí po životě v lépe uspořádané společnosti. Cílem mé diplomové práce je přiblížit region Valašsko, jeho geografii, historii, způsoby bydlení, tradice, zvykosloví, kulturu a celkovou lidovou slovesnost tohoto kraje a nalézt možnosti využití těchto poznatků ve výuce na prvním stupni ZŠ, kterých se vybízí opravdu mnoho. Odkazy, které nám naši předkové zanechali můžeme žákům přiblížit téměř ve všech vyučovaných předmětech a domnívám se, že je velmi důležité vycházet ve výuce z odkazu regionu. Téma této práce je mi velmi blízké hlavně proto, že folklór mě ovlivňuje už od raného dětství. Od svých 6 let jsem navštěvovala dětský taneční soubor Malá Rusava. Dodnes jsem členem valašského souboru písní a tanců Rusava 6

z Bystřice pod Hostýnem. Působením v souboru se stává můj zájem o folklór zároveň mým koníčkem. V tomto duchu bych se také sama ráda ubírala při své profesi, kterou jsem si vybrala. 7

1. REGION VALAŠSKO 1.1. HISTORIE, POLOHA, VYMEZENÍ A ČLENĚNÍ REGIONU Valašsko. Kraj plný přírodních krás, choulící se v náručí hor. Zasahují sem tři horská pásma - Moravskoslezské Beskydy, Vsetínské vrchy a Javorníky. Je to kraj s bohatou historií, s osobitými tradicemi, kulturou a lidovým uměním. Salašnický způsob výroby ovčího sýra byl na uzemí moravského Valašska rozšířen balkánskými pastevci nazývanými Valachy. Pohyb valašské kultury začal v době, kdy u nás panoval Karel IV. Tehdejší uherští králové ovládali Sedmihradsko v dnešním Rumunsku a snažili se rozšiřovat stát na východ až k Černému moři. Narazili při tom na odpor Moldávie a Polska. V letech 1360 1504 bojovali o ovládnutí obchodní cesty vedoucí od Baltského k Černému moři pod východními svahy Karpat. K tomu využívali valašských pastevců, kteří z Valašského a Moldavského knížectví přicházeli v létě do hor Sedmihradska. Jejich úspěšným vojvodům král poskytoval: - území k trvalému usídlení od Zakarpatské Ukrajiny až po severní Slovensko, - privilegia valašské samosprávy, - dlouhé lhůty pro postavení vesnic, než se začali vybírat feudální dávky a daně, - stanovení feudálních dávek nikoli v obilí, ale v ovcích, které valaši chovali. Panovník vyžadoval za tyto služby povinnost ochraňovat hranice státu. Valaši se snažili získat zemědělskou půdu, která byla ve feudální společnosti hlavním zdrojem obživy. Proto vyhledávali možnosti trvalého usídlení na severních svazích Karpat, jižně od ukrajinského Lvova a polského Sanoku (štika,1973). 8

Valašské kolonizační právo bylo roku 1441 potvrzeno i pro polské Valachy a roku 1474 i pro Valachy slovenské. Na podzim a na jaře odcházeli Valaši do vzdálených nížin, kde spolupracovali s rolníky, kterým současně přihnojovali vypásaná pole a louky. Mnoho tamějších poddaných, kteří se nemohli v nížinách uživit, odcházelo s dobytkem do hor mezi Valachy. Noví kolonisté při tom využívali výhod plynoucích z valašských práv a pokoušeli se i v horských podmínkách pěstovat obilí. Tak docházelo ke spojování nejen rozdílných hospodářských činností, ale i různorodých kulturních projevů obyvatel (Štika,1973). Ve východních Karpatech se však nedostávalo půdy pro všechny, a proto až do 18. století hledalo mnoho rodin bezdomovců pastviny v západokarpatské části tohoto masívu. V 16. a 17. století se s nimi dostaly na území moravského Valašska kulturní prvky slovenské, ale také polské, západoukrajinské a zprostředkovaně i rumunské ( např. v názvosloví: sýr brynza, obydlí koliba, příjmení Rára, Vala, Plandor a jiné ). Region Valašska na moravsko slovenském pomezí se tak nestal oddělující končinou, ale územím hospodářsky a kulturně spojujícím obyvatelstvo různých národností. Obr.1: Rolnická usedlost ze Sedmihradska 9

Geografický region Valašsko dostal název podle pastevců ovcí Valachů, kteří v karpatských horách dokázali přežít i v nejnepříznivějších přírodních a hospodářských podmínkách. Při hledání pastvin a dosud neosídlených prostor se dostali až na severovýchodní Moravu. Tam se spojily prvky salašnického sýrařství s horským zemědělstvím domácího obyvatelstva. Nové usedlosti se rozptýlily na horských pastvinách, což vtisklo Valašsku zvláštní ráz krajiny. Pastevci neměli jednotný etnický charakter a splynuli s místním prostředím. Pouze dodnes živé nářečí je objektivním výsledkem východního vlivu. I přes snahu geograficky vymezit Valašsko podle výskytu kulturních zvláštností (stavby, oděv, hudba, tanec, zvyky), bylo zjištěno, že mají různé hranice rozšíření. Podle objektivních znaků lze tedy region vymezit jen těžce. Podle subjektivního přístupu je Valašsko všude tam, kde žijí lidé, považující se za Valachy. I tato teorie však má hodně nedostatků, protože k valašství se hlásí stále více Moravanů ze sousedních regionů, kteří už vůbec nejsou nositeli lidové tradice, ani dědici a uživateli historicky vzniklé charakteristické valašské krajiny. Proto se při vymezování stále vrací k pohledu historickému. Nevýhodou však zůstává, že Valašsko nebylo nikdy v minulosti samostatnou správní jednotkou. Velká feudální panství určovala již od dob kolonizace hospodářské a sociální podmínky obyvatel. Území mezi Rožnovem pod Radhoštěm, Vizovicemi, Brumovem a Rusavou má společné jak objektivní, tak i ty subjektivní znaky. Společný výskyt valašských osadníků, pasekářská kolonizace, určité fyzickogeografické podmínky (hornatiny se zaoblenými hřbety, dostatek vody, dřevní hmoty aj.), dokonce i společné změny při vývoji hospodářství, sociální a rodinné struktury. I takovéto kulturně ekonomické vymezení Valašska 10

má historickou podobu, která podle dokladů národopisců, jazykovědců a historiků nejenže existuje, ale stále se mění. Dochází ke změnám jak ve vymezení regionu, tak i jeho kulturního obsahu. Z tohoto důvodu při vymezení Valašska nebylo použito hranice liniové, nýbrž pásové(zónové). Na okraji vlastního regionu je přechodné pásmo, v němž jsou patrny valašské znaky, avšak ty se mísí se znaky sousedních regionů. Například ve Frenštátě pod Radhoštěm se vedle valašského vlivu projevují i zvyklosti lašské a v současné době i silné pronikání vlivů průmyslového Ostravska. Podobně v jižní části tohoto regionu v Bojkovicích je patrný vliv blízkého Moravského Slovácka. Valašský region sousedí na severu s ostravskou průmyslovou oblastí, na západě s hanáckým regionem a na jihozápadě s Moravským Slováckem. Na východě sousedí se Slovenskem (Vencálek a kol.,1993). Obr.2: Valašsko a jeho sousední regiony 11

1.2. HOSTÝNSKO VSETÍNSKÁ HORNATINA Na Soláni Dnes je na Soláni vybudováno moderní rekreační středisko. Vsetínské vrchy spolu s Hostýnskými vrchy tvoří plošně nejrozsáhlejší geomorfologický celek Valašska, tzv. Hostýnsko vsetínskou hornatinu. Vlastní vsetínské vrchy jsou na jihu a na západě ohraničeny Vsetínskou (Horní) Bečvou, na severu pak údolím Rožnovské (Dolní) Bečvy. Vsetínská Bečva (dlouhá 58,4 km) má několik pramenů na styku Vsetínských vrchů a Javorníku, jihozápadně od Bumbalky. Masív třetihorních pískovců, slepenců a jílovců je porušen výrazným geologickým zlomem, podél něhož se vytvořilo údolí Bystřičky. Na stejnojmenné řece pramenící pod Cábem, turistickým centrem Vsetínských vrchů, byla v roce 1912 vybudována přehrada s 36,6 m vysokou betonovou hrází, která v koruně dosahuje 170 m. Tato stavba byla provedena jako jedno z technických zařízení pro zásobování vodou již tehdy projektovaného vodního kanálu mezi Dunajem a Odrou. Dnes má vedle protipovodňové ochrany i výraznou rekreační funkci. Z horského hřbetu Vsetínských vrchů vedoucího z Cábu přes Lušovku (875 m n. m.), Tanečnici (912 m n. m.) na Soláň (861 m n. m.) se otevírají pohledy na malebná zákoutí pasekářských osad roztroušených po celých Vsetínských vrších. Horské sedlo Čarták v nejvyšším bodu silnice z Hutiska Solance do Velkých Karlovic, nazývané valašský Semmering, je východiskem do rekreační oblasti na Soláni. Krajina kolem Soláně se stala věčnou inspirací předních malířů valašského reginu (A. Schneiderka, J. Kobzáň, K. Hofman, F. Podešva a jiní). 12

Vsetínské vrchy dosahují nejvyššího bodu Vysokou (1024 m n. m.), 4km západně od Bumbalky. Na severních svazích této hory pramení Rožnovská Bečva a říčka Bílá, jeden z pramenných toků Ostravice. Vsetínské vrchy náleží do chladné oblasti s průměrnými zimními teplotami 3 C až 4 C a s letními teplotami 15 C 16 C. V rekreační oblasti u přehrady Bystřičky činí průměrné červencové teploty až 17 C, v zimě klesá teplota v průměru na 3,2 C. Ročně spadne až 768 mm srážek. Kolem Hostýna Západně od údolí Vsetínské Bečvy mezi Vsetínem a Valašským Meziříčím se rozprostírá až k Holešovu zalesněné pohoří Hostýnských vrchů. Na severozápadě je omezeno výrazným a z daleka viditelným svahem Hostýna. Na horském masívu je názorně vidět, jaký význam má střídání vrstev pískovců a jílovců usazených v třetihorním moři. Pískovce tvoří široké hřbety, v jílovcích se vytvořily kotliny, sedla a údolí. Masívní vrstva pískovců tvoří nejvyšší severozápadní část pohoří, zvané Rusavská hornatina, v níž se nachází nejvyšší vrchol Hostýnských vrchů Kelčský Javorník (864 m n. m.). Ve vrcholové části se vyskytuje nízké pískovcové skalisko. Zalesněné hřbety se táhnou od severozápadu k jihovýchodu. V hornatině pramení řeky Dřevnice, Moštěnka a Juhyně, které protékají hlubokými horskými údolími. Nad okrajovým svahem pohoří u Bystřice pod Hostýnem je památná hora Hostýn (735 m n. m.). Na vrcholu této hory byly objeveny pozůstatky několikerého osídlení. Z těchto dob se zachoval 2 km dlouhý, 15 m široký a až 19 m vysoký 13

val, hradiště našich předků. V 18. století zde byl vybudován barokní chrám, dnes poutní kostel Panny Marie. Asi 2 km jihovýchodně od Hostýna jsou na vrcholu Skalného až 18 m vysoké pískovcové věže nazvané např. Orel, Zub, Žába aj., které horolezci využívají jako cvičné terény. Severovýchodní část horského masívu je nazývána Hošťálkovskou vrchovinou. Je pro ni příznačné pasekářské osídlení s rozptýlenými samotami na pasekách a v hlubokých lesích. Nebezpečné jsou četné sesuvy půdy na svazích. Nejvýrazněji jsou tyto jevy patrny v okolí obcí Kateřinice a Mikulůvka. Pro jihovýchodní část jsou typické protáhlé horské hřbety. Podle obce Liptál jsou nazývány Liptálskými hřbety. Zbývající jižní část Hostýnských vrchů nese název Lukovská vrchovina. Některé horské vrcholy mají pískovcová skaliska. V údolí řek Dřevnice mezi Kašavou a Březovou je vodní nádrž Slušovice, zadržující vodu pro pitné účely. Hostýnské vrchy mají mírně teplé podnebí. Na Hostýně leží sněhová pokrývka v průměru 4 měsíce (Vencálek a kol.,1993). Obr.3: Svatý Hostýn 14

1.3. BYDLENÍ NA VALAŠSKU 1.3.1. Obytná valašská stavení v minulosti Základem pro vývoj lidové architektury na Valašsku byl třídílný roubený dům s jizbou, síní a komorou. Ten se od 14. století šířil a rozvíjel ve slovanské střední Evropě. Na náměstích malých městeček se napodobovaly zděné gotické a renesanční stavby. Ty byly nejprve ze dřeva a teprve později bylo toto nahrazeno zdivem. Od 17. do 19. století Byla výstavba obytných stavení ovlivňována jednak jednoduššími prvky vlivem valašské kolonizace a jednak prvky složitějšími, které sem pronikaly z Pomoraví. V méně Rozvinutých staveních se v jizbě udržovalo otevřené ohniště. Tam žila celá třígenerační rodina (děti, rodiče a prarodiče). K jizbě se přistavěla stáj nebo komora, prostor mezi oběma sruby se stal průchodní síní. Lapač kouře nad ohništěm odváděl dým na půdu. Teprve protipožární zákony z konce 18. století přinutily hospodáře stavět kamenné komíny až nad úroveň střechy. V technicky pokročilejších staveních se v síňové části domu stavěly černé kuchyně. Jizba se tak stala čistou světnicí, která byla vyhřívána tělesem pece vytápěné z kuchyně. Ke světnici byla připojována i menší místnost pro výměnkáře. Jak vliv valašské kolonizace, tak i působení nových stavebních poměrů z Pomoraví ovlivnily zejména meziříčsko- -rožnovské panství, kam patřily i Velké Karlovice. Na panství vsetínském se dlouho udržovaly jednoduché formy obytných staveních bez bočních místností. Výměnkáři bydleli v komorové části domu. Obytná stavení nabývala různých forem. Dědiční rychtáři (fojti) stavěli velké obytné domy s patrovými obytnými komorami (Mikuláštíkové v Jasenné r. 1735, Billové ve Velkých Karlovicích r. 1793 a jiní). Bohatší sedláci 15

jejich stavení napodobovali. Chudobní chalupníci nebo bezzemci naproti tomu stavěli malé domy s jizbou a síní, k nimž připojovali skromná hospodářská stavení (kůlny, chlévy). Střechy domů byly sedlové s prolomením pod štítem a s kuželovitým kabřincem při jeho vrcholu. Krytina byla šindelová, pouze v jižních částech valašského regionu se místy dochovaly slaměné doškové střechy, které se dávaly od 19. století. Při jižní a západní hranici valašského regionu byly části stěn nebo celý dům pomazávány hlínou a nabíleny. Tyto úpravy sloužily jako ochrana proti požáru a také napodobovaly vzhled zděných staveb. V přechodné zóně valašského regionu se v 19. století šířila obytná stavení Z nepálených (vepřovice) a pálených cihel se střechou z taškové krytiny. Půdorysné uspořádání domu se neměnilo. Výzdoba se nejvíce soustředila na členění štítu lištami, ojediněle (zvláště na Vizovicku) i na malování barevnými ornamenty (Vencálek a kol.,1993). Jizba nebo světnice byla hlavní místností, ve které se připravovala jídla, stolovalo se, prováděly se domácí práce, ale i spalo. Jediná postel byla pro hospodáře a jestliže neměli sklípek, pak byla pod ní jáma na brambory. Další členové rodiny spali na lavicích, na peci a dětí často i na hliněné zemi, kam si na noc přinesly slamník. Důležitou součástí světnice byl stůl a na stěnách obrázky světců. Obr.4: Schéma venkovské chalupy a městského domu 16

1.3.2. Hospodářské a technické stavby Rolníci potřebovali ke svému hospodaření stodoly, stáj, chlévy, hnojiště, sýpku, sklep, kůlnu, studnu a další objekty. Kromě těchto hospodářských staveb bývaly ve vesnicích i stavby technické se zařízením na zpracování zemědělských produktů (mlýny, sušírny ovoce a jiné). Při jejich stavbě se používalo stejných stavebních materiálů jako při stavbách obytných domů. Pouze stěny, které se stýkaly s ohněm nebo s vodou bývaly z kamene. Převládaly proto dřevěné roubené konstrukce. Ty byly často jen rámové a pobité deskami. Od konce 19. století se začaly používat tvrdší stavební materiály kameny nebo cihlové sloupky s dřevěnou stavební výplní. Celozděné objekty se objevují až mnohem později. U méně významných staveb v jižní části Valašska se zachovala technika vyplétání proutím, omazávání hlínou nebo budování zcela hliněných staveb. Chalupníci s nevelkými pozemky mívali obytný dům spojený se stájí a kůlnou, kterou používali jako stodolu. Rolnické usedlosti měly hospodářské stavby rozmístěny kolem dvora, jehož tvar se podle možností podobal obdélníku. Při vjezdu stávala sýpka, do níž se ukládalo obilí. S těmito stavbami se setkáváme zejména v podhorských částech jižního a západního Valašska. Na severu se obilí častěji skladovalo v kadlubech, což byly nádoby vydlabané z kmene stromů a v truhlách na půdě. Samostatnou sýpku měli jen zámožní sedláci.proti domu stávaly stáje pro dobytek a koně. Dvůr vzadu uzavírala stodola s mlatem a připojenou kůlnou pro vozy. Bokem dvora býval ve svahu zapuštěn sklípek se seníkem, někdy ovčín a dále studna či potůček upravený k nabírání vody. Stavby se vzájemně spojovaly, v zahradě za stodolou byly včelíny, udírna a někdy i sušírna ovoce. Velké usedlosti mívaly na horských pastvinách salašnické koliby pro bydlení pastýřů ovcí, sezonní stáje 17

pro dobytek či celé malé usedlosti, kterým se říkalo stániska nebo letoviska. Od období kolonizace valašského regionu se v každé obci stavěly vodní mlýny a pily. V některých obcích bývalo až deset vodních pil. Při společných stavidlech stávaly soukenické valchy. V nich se vlněná tkanina spařovala a ubíjela dřevěnými kladivy, aby se srazila splstnatěla. V okolí Fryštácké brázdy se můžeme setkat s mlýny větrnými. Mezi technická zařízení každé obce patřily kovárny. Kromě řemeslníků je stavěli i domáčtí výrobci nožů křiváků, zejména na Vsetínsku. K technickým stavbám dále náležely lisovny oleje, koželužny, barvírny, přádelny a kramplovny. Ve městech bývaly řeznické tržnice, pekařské domy a jiné řemeslnické dílny. Valašsko je známo svou sklářskou tradicí, která dala vznik obci Hutisko, některé z tamních hutí pracují dodnes (Vencálek a kol.,1993,s.36-37). Obr.5: Včelí úly 18

1.3.3. Stavby ke společenskému využití Mezi společensky nejvyužívanější místa sídel patřila kultovní a tržní střediska. Nejstarší hřbitovy a kostely byly stavěny na vyvýšených okrajích sídel a chráněny alespoň z jedné strany vodním tokem. Ve středověku se kolem nich často budovaly kamenné hradby, podobně jako kolem měst. Od 18. století tyto potřeby slábly, nové kostely se stavěly ve středu obcí a hřbitovy se přesouvaly k cestám za dědinu. Na Valašsku bylo málo bohatých obcí, a proto tam vzniklo méně kostelů a farních budov než tomu bylo v jiných regionech, třeba na Hané. Stavby se vyznačovaly většinou velmi prostou architekturou. Ze středověku se dochoval kostel sv. Jakuba ve Valašském Meziříčí Krásně s pozdně gotickým portálem a věž kostela ve Valašských Kloboukách. S renesanční architekturou je spojována věž a portál kostela ve Valašském Meziříčí se staršími stavebními prvky, ale i mladšími barokními úpravami. V 18. století vznikalo nejvíce kostelů, k nejpěknějším z nich patří rožnovský. V architektuře novějších kostelů se uplatňovaly i prvky klasicismu a empíru (dolní kostel v Jasenné). V regionu nechybí ani neogotické kostely a kaple z přelomu 19. a 20. století. Starší dřevěné kostely byly nahrazovány novými zděnými stavbami. Podle Tolerančního patentu císaře Josefa II. mohli evangelíci postavit omezený počet dřevěných kostelů, bez věže a hradeb. Na Valašsku se dochoval jediný, ve Velké Lhotě z roku 1783. Evangelíci měli i své vlastní hřbitovy (Rožnov pod Radhoštěm), stejně jako Židé (Brumov, Vizovice, Velké Karlovice). Ze synagog se žádná nedochovala. Kamenné kříže a sochy světců na sloupech najdeme častěji ve městech. Samostatné zvonice se stavěly na základě protipožárních zákonů. Dochovaly se jak dřevěné 19

(Halenkov, Lužná, Střelná), tak i později upravené na požární zbrojnice. Tržním centrem bylo náměstí. Kostel stával v blízkosti jednoho z rohů, mimo prostor náměstí. V některých vesnicích vzniklo podobné seskupení s hospodou, školou a fojtství. Na náměstích stávaly radnice. Hospody vznikaly v měšťanských a větších vesnických domech. Většinou bývaly zděné s více světnicemi, z nichž největší byla hostinskou místností. V podkroví bývaly světničky k přespání. V uzavřeném dvoře zájezdních hostinců stávaly kůlny a stáje, kde mohli přenocovat formani a dobytek hnaný na trhy. Zájezdní hospody na Valašsku byly kolem měst a v některých vesnicích na úpatích strmého stoupání komunikace k horským průsmykům. Hospody se často spojovaly s řeznictvím a posléze s dalšími obchodními činnostmi. Školní docházka byla povinná od roku 1774. Na Valašsku se vyučovalo převážně v soukromých domech a v obecních pastouškách, obydlí obecních pastýřů. Měšťanské chudobince a špitály byly umístěny také v obytných domech (Vencálek a kol.,1993). 20

1.4. Tradiční hmotná kultura Hmotná kultura lidu byla prezentována chalupami, jejich vybavením, stravou a dalšími projevy, dále především krojem. Kroj byl každodenním oděvem, ale přesto bohatstvím, O které každý nesmírně pečoval. Valašský kroj nebyl tak honosný a zdobený jako hanácký či slovácký, byl pohodlnější, jednodušší a prostší. Právě ta prostota a jednoduchost kombinace barev valašského kroje jej dělala krásným (Čech,2001,s.34). Díky uzavřenosti obce Rusavy našeho kraje se dochovaly nejen podrobné popisy lidového oděvu minulých staletí, ale i oděv samotný. Dnešní kroje, které využívají soubory navazující na folklórní odkaz této obce, se téměř od původních neliší. Snad materiály jsou kvalitnější, fěrtochy zdobenější (díky možnostem modrotisku a jiného barevného potisku). V současné době existují firmy zabývající se výrobou krojových součástí nejrůznějších regionů, ale v mnoha případech si lidé šijí kroj sami. Téměř všechny součásti využívají soubory hojně při svých vystoupení a slavnostních příležitostech (Čech,2001.s.34). Dodnes potkáme tetičky, které jedou na pouť na svatý Hostýn v tradičních valašských krojích. Valach a Valaška odívají se tím, co sobě sami upradú,.. 1.4.1. Jednotlivé součásti kroje ženského Spodní oděv /rubáč, košile, košulka/, oděvní součástka, která u ženského kroje zastupovala spodní prádlo a oblékala se na holé tělo. Náleží formou i použitým materiálem k nejstarším součástem ženského oblečení. K výrobě se používal dvojího plátna hrubého na spodní část a z jemného zhotovovali horní část obepínající prsa. 21

Rukávce, šité z plátna většinou domácí výroby, dnes se používá plátno bavlněné. Mají širší, nabírané rukávy stažené v nadloktí do úzkého pásku. Na ramenou a na límečcích jsou zdobeny výšivkami.kromě výšivky, zdobila rukávce také krajka. Letnice leknice, byla bílá plátěná sukně spojená s živůtkem. Ozdobou byly ručně šité spoje částí letnice, kde se používala režná přírodní nit. U některých se zdůrazňoval spodní lem pruhem modré stuhy. Sukně nesešitá /fěrtoch, kasanka, šorec/ je bílá sukně z lněného plátna, někdy barvená do temně modrých až černých odstínů. K pasu byly tyto připevňovány dlouhými tkanicemi. Sukně sešitá /kanafaska, vlněnka, tlačenka/ byla nařasená do pasu z různých barevných materiálů. Byly vyráběny náročnějšími technologickými postupy a snovými materiály bavlnou. Zástěra /fěrtoch/ představovala část oděvu zvláště pro vdané ženy, používaly je do práce, do města na trhy i pro chvíle svátečnější. Většina těchto modrotištěných fěrtochů měla bílý nebo světlemodrý vzorek. Vázaly se vzadu a spuštěné konce znamenaly barevnou ozdobu na sukni. Živůtek kordulka /frydka/ náleží k součástkám, na nichž se projevily módní tendence proudící do tektoniky kraje z městských center.nejobvyklejší typ měl okrouhlý výstřih, rovné okraje a knoflíčky. Vyrobeny byly z různě barevného sukna, šity přiléhavě na ženské tělo, zapínané na knoflíčky nebo háčky. Zdobeny byly skládanými nebo vyšívanými stuhami a zlatými či stříbrnými portami. Úprava hlavy /rúšky, čepce, šatky/, na všech starých vyobrazeních najdeme ženskou hlavu buď prostovlasou nebo přioděnou rúškou, šátkem, či zahalenou jiným způsobem. Úprava hlavy závisela ne stavu a někdy i na věku, svobodné dívky si rozčesaly vlasy středovou pěšinkou a zapletly si jeden cop lelík, zaplétání dvou copů náleželo především 22

vdaným ženám, které stáčely vlasy do vrkoče. U starších neprovdaných žen a svobodných matek se přísně dodržovala zvyklost ukrývat bohatství vlasů v čepci nebo šátku. Ubrus /vlňák, oděvadlo/, plachetka z bílého plátna, lněného nebo konopného byla šatem svátečním, obřadním i ochranou proti nepohodě. Bílou barvu nahradily později i další barvy, vlňáky s třásněmi se nosily přeložené do kříže nebo i složené do obdélníku. Ženská obuv /krpce, punčochy, soukenná a kožená obuv/, nejčastěji nosily ženy stejně jako muži krpce k pracím mimo dům i po domě. Tyto byly vyrobeny z měkčích koží (teletiny).nohy byly zpevňovány plátěnými onučkami, které chránily proti chladu a oděrkám, podvlékaly se i pod vlněné ponožky nebo punčochy. V okolí Rusavy byly hojně užívané kopyce, krátké vlněné ponožky. Typické byly dlouhé pletené punčochy tmavěmodré nebo černé, zvané varhánky, ubíračky apod. Po krpcích se nosily soukenné střevíce a také plstěné papučky z huně podšité kůží bez podpatku nebo s širokým nízkým podpatkem, zdobené a svazované širší tkanicí. Kožich /kožuch, kožušek, šuba/ patřil vždy k nákladným součástem oděvu. Nosily se kožichy krátké i dlouhé. Některé údaje v muzejích mluví o nádheře kožichů soukenných, náležejících ženám fojtů nebo zámožným ženám z valašských měst. Červený kožich pod názvem šuba zdobily zlatě se lesknoucí prýmky. Celkovou ozdobou kožíšků byly proužky kůže, hedvábné drobné třapečky, růžičky v barvách fialově-růžové nebo zelené, nezbytné byly také barevné výšivky (Kovářů,1982,s.22-34). 23

1.4.2. Jednotlivé součásti kroje mužského Košile /košula/, základní část mužského oblečení. Její tvar i materiál svědčí o historické spojitosti již od středověku. Bývaly zhotoveny z lněného nebo konopného plátna, hrubší sloužilo ke zhotovení košil k pracovnímu kroji, z jemnějšího lněného se šily košile sváteční. Ozdobena byla výšivkou kolem krku, svazovala se tkanicí, barevnou pentličkou, ozdobným špendlíkem nebo sponou kotulou. Kalhoty /nohavice/, vyskytují se dva druhy, a to z hrubšího bílého sukna k pracovním příležitostem a sváteční z barevného sukna vyráběné soukeníky ve městech. Upevnění nohavic k tělu se provádí koženým řemenem, provlečeným tunýlkem z přeloženého sukna. Vesta /brunclek, frydka/ patří k vývojově mladším součástkám. V záznamech z 18. století se uvádí barvy zelená, modrá a bílá, od konce 19. a ze 20. století převládají různé odstíny červené od světlých až po hnědočervenou. Frydky byly zdobeny světle fialovou, žlutou a zelenou stužkou. Doplněk tvořil barevný šátek uvázaný v horní dírce, svobodní mládenci vázali do dírky stužku. Kabát /huňa, župice/, vývoj byl velmi ovlivněn měšťanským dobovým oděvem. Muži nosili tyto kabáty v horských oblastech zejména jako ochranu proti chladu a dešti. Huňa měla ze všech mužských kabátů nejjednodušší střih, a to do písmene T. Spínala se pouze haklíkem nebo se přehazovala přes ramena ne způsob pláštěnky. Župice patřily k slavnostnímu nebo svátečnímu oblečení mužů, svými vloženými klíny připomínají vojenské kabáty. Výzdobou bylo šňůrování, soukenné výložky a třapce z hedvábí. Pokrývka hlavy /klobúk, baranica /, nízké nebo vysoké kuželovité klobúky většinou tmavé barvy byly zdobeny širokými stuhami či točenými šňůrami. Pérko, kytice 24

s dalšími ozdobami byly výsadou ženicha nebo mládenců při svatebních krojích. Kožich /kožuch/, dříve si majitel tuto nákladnou součást oděvu pořizoval na celý život, dokonce někdy pro více generací, neboť investice byla opravdu značná. Ke zhotovení bývaly použity ovčí kůže, buď nebarveny tónovány do barvy perníku, obráceny vlasem dovnitř. Okraje rukávů. Výstřih a okraje předních dílů zdobila černá beránčina. Mužská obuv / krpce, papuče, čižmy /, ve tvaru a výrobě krpců se dochovaly nejstarobylejší formy. Byly šity z jednoho kusu hovězí nebo vepřové kůže a řemenem se poutaly k noze. Papuče vyráběli papučáři ze soukenné plsti, byla to bezpochyby v první řadě obuv zimní, ale také obuv starších lidí a nižších sociálních vrstev. Čižmy, vysoké kožené boty nosili původně obyvatelé horských vesnic pouze do města na úřad, ve sváteční dny a na svatby. K běžnému nošení sloužily především formanům, fojtům, mlynářům nebo třeba obchodníkům s plátnem (Kovářů,1982,s.35-46). 25

1.5. Tradice a výroční zvykosloví Tradice a zvyky existují už od nepaměti. Mění se pouze prostor a čas, mění se lidé, jejichž život provázejí, kterým slouží a pomáhají. Národní a kulturní dědictví a tradice jsou základem a klíčem k odlišení sebe navzájem. V současné době globalizace, otevírání se světu, je potřeba dát najevo, co je pro nás typické, tradiční a čím se od ostatních národů odlišujeme, v čem jsme jedineční. 1.5.1. Mikuláš Zimní čas dříve začínal dlouhým předvánočním půstem o adventu. O to radostněji se děti těšily na mikulášskou nadílku. V předvečer svátku dům od domu chodil svatý Mikuláš přestrojen za biskupa v bílé dlouhé košili, v ornátě, s dlouhým lněným vousem, na hlavě mitru z malovaného a pozlaceného papíru, s berlou v ruce. Anděl, bíle oblečený, mu nosil v košíku dárky (sušené ovoce, ořechy, jablka, pečivo) pro hodné děti, nechybělo několik čertů s řetězy. Mimo to je provázel průvod maškar. Na obchůzku se dodnes vydává více takových skupin, zastavují se v rodinách, u příbuzných a známých, na ulici je slyšet řinčení řetězů. 1.5.2. Vánoce V dávnějších dobách bylo veškeré dění vánočního času motivováno zvykoslovím. Početné vánoční obyčeje měly zabezpečit hospodářskou prosperitu, ochránit dům i obyvatele před ohněm, nemocemi, vlivem zlých sil, zkrátka zajistit šťastný život a zdraví rodiny po celý rok. Proto se každá rodina snažila co nejlépe plnit lidová a církevní ustanovení a nejrůznější pověrečné praktiky, sestavené do pevného řádu. Vánoční svátky byly vždy významnou rodinnou slavností, časem hojnosti a radosti. 26

Oslavy Vánoc začínají v předvečer na Štědrý den, kdy se nejpřísněji z adventu dodržoval půst. Až pozdě odpoledne se chystal štědrovečerní stůl, na který se položilo všechno, co se v hospodářství urodilo a co si hospodyně přála, aby jí po celý rok na stole nechybělo. K večeři se usedalo až po východu první hvězdy na obloze. Táborský uvádí, že se na valašské dědině na Rusavě Štědrý den odbýval takto: Celý deň sa nic nejedlo, až na večer nachystala sa hostina. Matka děti pokúpala, počesala. Natlúklo sa soli, vody sa nanosilo, pozamětalo sa, mluvilo sa tišej, jak obyčajně, chodilo sa po prstoch, aby nekřuplo nohú. Vařily sa kvaky, suché hrušky, třeba planušky, zelnicová polévka, potem hřibová polévka a nakonec byla krupica se studénkú, byl-li kousek másla. Na Ščedrý deň sa aji stůl přikryl. Indy sa jídá na holém stole. Než sa k hostině zasedlo, všeci kole stola poklekli, a hospodář sa modlil hlasitě. Potem zazpívali Potem povečeřali. Obyčajně byl také na věčeřu vdolek, hruškový lebotvarohový, ten sa pokrájal a každý zedl enem prostředek, okolek nechal, aby ho ráno dal dobytku. Po hostině sa zas pomodlili a zpívali až do noci. Na Štěpána ráno podávajú roby chlapům gatě, aby jim za to dali večer pít. Na Nový rok zas chlapi podávají robám sukně. Koledníci tady s Betlemem nechodí. Ale na Tři krále chodí chlapci jako třé králi a čtvrtý za nimi s košem sbírat, co jim kdo dá. (Táborský,1993,s.88) 27

Ve 20. století pozbývala pověrečná ustanovení na významu a novou náplní vánočních svátků se postupně stala oslava rodinné pohody, smířlivost, láska, romantika. Významnou součástí zůstaly tradiční vánoční obyčeje a také pokrmy. 1.5.3. Masopust Masopust byl velmi významným obdobím zvykového roku, období které se vždy chápalo za velmi příhodné pro veškeré veselení se, období posily před nastávajícím půstem. Tento začínal na druhý den po Třech králích a končil čtyřicetidenním půstem před Velikonocemi. Podle toho, jak se datum Božího hodu velikonočního měnilo, býval dlouhý i masopust. Masopust vrcholil ve třech dnech před prvním postním dnem, před Popeleční středou. Při vědomí, že nastane dlouhý půst, dopřávali si lidé dosytosti jídla, pití, tance, zpěvu a bujného veselí (různé taneční slavnosti, maškarní zábavy, bály, svatby). Masopust vrcholil úterním průvodem masek, který prošel celou vesnici, ve všech staveních byl pohoštěn a obdařen výslužkou. Průvod provázela místní kapela nebo jednotlivý muzikanti, nesměla chybět trumpeta, buben a později i harmonika. V průvodu se sešla pestrá směsice postav: ženich s nevěstou byli připomínkou svateb konaných právě v tomto období hojnosti, jezdec na koni, chlap v nůši apod. Hlavní postavou byl však medvěd (odtud vodění medvěda) jako pradávný symbol plodnosti a probuzení ze zimního spánku. Medvěd měl za úkol v každém stavení vzít do tance hospodyni, což mělo přinést hospodářství prospěch. Takové průvody jsou dodnes viděny v mnoha obcích a vesnicích na celém Valašsku. Pořádají je tamější organizace, spolky nebo základní školy. Rovněž nechybí vůně 28

smažených koblih (symbolický pokrm vyjadřující slunce) a pálená valašská slivovice (Bělíková,2003,s.13) 1.5.4. Pálení čarodějnic Doposud, dalo by se říci, že čím dál více se lidé vrací k tradici pálení čarodějnic. Na tzv. Filipojakubskou noc se slétají čarodějnice na určené místo. Dnes se tradice dochovává v podobě setkání v maskách čarodějnic večer 30. dubna, pořádají se soutěže, taneční zábavy a vyvrcholením večera bývá zapálení velkého ohně. Vykládala mi jedna naša robka, že člověku aji hovadu škodíja čarodějnice. Sú prý nejedna dodnes. Sbírajú rosu do hrotka. Sjížďajú sa na sjem u Třech kameňů o svatém Janě. Přiletíja na pometlách, ohřeblách a na lopářoch (lopatách) a sú oblečené enem v rubáči. Tam sa hostíja a do východu slunca tancujú. Potem si každá urazí kúsek kameňa hraničníka, a to je to, co jí při jejích kúskoch pomáhá. Líčívala sem každý rok pravila ta robka a viděla sem ich dycky otlučené. (Táborský,1993,s.88-89). 1.5.5. Smrtná neděle K neděli dva týdny před Velikonocemi se váže zvyk vynášení smrti (Moreny, Mařeny, Mořeny). Je to figurka zhotovená ze slámy a hadrů, s pomalovaným obličejem a na krku má korále z vyfouknutých (nebarvených) vajíček. Je připevněna na dřevěné tyči a za zpěvu mládeže je vynášena ze vsi a vhozena do vody nebo spálena. Tento zvyk je symbolem vyhánění zimy. Zpět z vyhnání zimy se vrací s májíčkem, symbolem nového léta (Šottnerová,2004,s.17). 29

1.5.6. Velikonoce Zvyky a tradice těchto svátků patří na Valašsku mezi nejoblíbenější. Poslední týden před Velikonocemi, pašijový týden je plný tradic, které se stále udržují. Modré pondělí a Žluté (též Špinavé nebo Šedivé) bývá spjato s úklidem gruntování v chalupách. Škaredá středa, v ten den se nesmí nikdo na nikoho mračit, vzpomínka na zradu Jidáše. Na Zelený čtvrtek se chystá jídlo ze zelené zeleniny. V kostelech umlknou zvony a říká se, že odletěly do Říma. Dodnes chodí po vsích ogaři a zvony nahrazují hlukem klapaček, hrkaček, řehtaček vždy ráno v poledne a večer. Naposledy jdou ve 3 hodiny na Velký pátek a poté vybírají sladkosti a peníze. Také se věřilo, že tímto zvukem se vyžene z domu všechno zlé, včetně hmyzu a myší usazených přes zimu v domech. Na Velký pátek se tradičně dodržuje nejpřísnější půst. Na Bílou sobotu se zvony vrací z Říma a opět se rozezní. V neděli (Boží hod velikonoční) se barví vajíčka, pečou koláče a pletou tatary. Večer se koná šmigrustová zábava. O velikonočním pondělí chodí chlapci na šmigrust, brzy z rána se vydávají s upleteným tatarem z vrbového proutí, aby jím vyšlehali děvčata. Tímto jim z čerstvého a mladého proutí předávají sílu, zdraví, svěžest a omlazení. Ty je za pomlázku doprovázenou říkadlem odměňují malovanými vejci, stužkami, štamprlí slivovice, pečivem jidáši, vdolečky, frgály apod. 30

1.5.7. Kácení máje Tato tradiční akce se koná každý rok poslední květnovou sobotu. U máje, na malém prostranství se odehrávají různé veselé scénky, v jejichž závěru se statný, několik desítek metrů vysoký kmen s pestrobarevně pentlemi zdobeným smrčkem na vrcholu skácí. Odpolední program potom pokračuje večerní lidovou zábavou, kde se při cimbálové muzice tancuje, zpívá a veselí až do brzkých ranních hodin. 1.6. Udržování lidových tradic v Bystřici pod Hostýnem Dnes se s folklórním odkazem regionu setkáváme především díky folkloristickým souborům a muzikám, které v městech a vesnicích náležících regionu působí. Tyto soubory a muziky zpracovávají ve svém repertoáru autentické projevy lidové kultury. 1.6.1. Soubor lidových písní a tanců Nejznámějším a nejstarším nositelem tradic lidové kultury v Bystřici pod Hostýnem je Valašský soubor písní a tanců Rusava. Soubor byl založen v říjnu roku 1953 na popud Vlasty Fialové, která chtěla obnovit působení souboru, který zde již dříve pracoval. Soubor nejprve působil na Rusavě, ale potom pod záštitou SZK ROH přesídlil v roce 1957 do Bystřice pod Hostýnem (Čech,1999,s.28) V současnosti se soubor řadí mezi samostatnou společenskou organizaci. Složkami souboru jsou tanečníci a cimbálová muzika. Dramaturgie je zaměřena na folklórní odkazy obce Rusavy a dalších míst jihozápadního Valašska. 31

Činnost souboru je velmi bohatá. Každoročně pořádá valašské bály, dále besedy a pořady věnované známým osobnostem, které jsou nějakým způsobem spjaty s tímto krajem, výročím a lidovým tradicím, vánoční besedy a koncerty. Je organizátorem folklórního festivalu Na rynku v Bystřici. Natočil také spoustu pořadů pro televizi a rozhlas o tradicích lidové kultury, lidových zvycích a osobnostech. V roce 1992 se soubor podílel na projektu Ústavu lidové kultury ve Strážnici Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska, který pod vedením Zdenky Jelínkové prováděl mapování tanců Moravského Valašska pomocí videozáznamu. O doby svého založení má za sebou soubor stovky vystoupení nejen v Bystřici pod Hostýnem a jejím okolí, ale také po celé republice. Pravidelně cestuje také do zahraničí, aby i zde prezentoval valašský folklór na různých festivalech. V rámci těchto návštěv navázal soubor mnoho přátelství s řadou evropských států. Je členem mezinárodní organizace IPH (Internationale Partnerschaftsring Hartberg) a Folklórního sdružení České republiky (FoS ČR). Valašský soubor písní a tanců se v roce 2003 v aktivní činnosti, po různých obdobích vývoje, úspěšných i méně úspěšných, dožil 50 let své existence. S dobou se samozřejmě částečně změnil profil souboru, co ale zůstává beze změn je hlavně to, že se stále na půdě souboru scházejí lidé, kteří mají rádi folklór, především ten valašský. Tito lidé se v tomto kolektivu cítí dobře, těší je stejný zájem, radují se ze společně pořádaných akcí a zážitků. V roce 2003, kdy se slavilo toto významné výročí, bylo v souboru na 50 aktivních členů, 10 muzikantů a na 40 tanečníků (Čech,2003,s.18-19). Za dobu několika desítek let, kdy soubor působí, se stal neodmyslitelnou součástí kultury města a řadí se mezi 32

valašské soubory s hlubokou tradicí v popředí valašského regionu. 1.6.2. Dětské folkloristické soubory Tradic lidové kultura využívají v Bystřici pod Hostýnem také dva dětské soubory. Jedním z nich je dětský soubor Malá Rusava, který v roce 1958 založila Růžena Malíková, členka tehdejšího souboru Rusava. Ve své činnosti využívá soubor lidových písní a tanců, ale mimo jiné uplatňuje také lidové zvyky, obyčeje a dětské hry z oblasti Moravského Valašska. Do dětského souboru Malá Rusava dochází kolem 70 dětí, které jsou rozděleny do tří věkově odlišených skupin. Ti nejmladší využívají převážně hry, písně a později základy nejjednodušších tanečních kroků. Starší děti nacvičují jednoduchá pásma valašských zvyků a her a nejstarší už se zabývají i složitějšími tanečními pásmy. Vedoucí pro děti v souboru zpracovávají např. výroční obyčeje jako vynášení Moreny, chození s májkem, z velikonočních zvyků ogarské klapače a hrkače, šmigrust či jarní vití věnečků. Léto vyjadřuje veselé dovádění chlapců na pastvě, tzv. ogarské hry, dívčí tance Na konopky nebo Dyby moje nožky, s přicházejícím podzimem se v tanečním pásmu vaří trnky a v zimě chodí koledníci s říkadly a koledami. Několikrát vystupovaly v čase Vánoc děti také s pastýřskými vánočními hrami. Dětská vystoupení v podání Malé Rusavy se objevily v roce 1976 v celovečerním filmu Škaredá dědina režiséra Karla Kachyni a také ve filmu J. Juráška Moravský rok, natočeného v roce 1997. Malá Rusava získala po dobu své existence spoustu ocenění a uznání. Prezentuje se vítáním občánků, četnými vystoupeními v regionu i mimo něj. Účastní se festivalů, soutěží a 33

přehlídek po celé republice i v zahraničí. V posledních letech je při vystoupeních doprovází dětská hudecká muzika Bukovinka, kterou založil v roce 1995 při bystřické ZUŠ ing. Pavel Malík. Dalším dětským souborem působícím v Bystřici pod Hostýnem je Rusavjánek, který působí při mateřské škole Palackého. Sdružují se zde děti předškolního věku z této školy. Učitelky MŠ rozvíjí dětský smysl pro rytmus, pohybové schopnosti, hravost a zpěvnost pomocí her, říkadel, písní a tanců ve výchovné práci s těmito dětmi. Dětský soubor Rusavjánek v podstatě navazuje na Malou Rusavu a Rusavu a společně tak vytváří dobré zázemí a jistotu, že lidové tradice zde nezaniknou. Proto není těžké najít mezi dospělými členy souboru Rusava takové, kteří prošli oběma dětskými soubory, Rusavjánku i Malé Rusavy (Čech,1999,s.30). 1.6.3. Cimbálové muziky Bukovinka tuto cimbálovou muziku založil, původně jako muziku hudeckou, v roce 1995 Pavel Malík. Zpočátku působila při ZUŠ v Bystřici pod Hostýnem, nyní je vedena pod dětským souborem Malá Rusava, který již dlouhou dobu doprovází. Tato cimbálová muzika spolu s pěveckým sborem souboru natočila CD Stávaj, náš valášku. Mladá bystřická muzika čerpá své náměty převážně z oblasti Valašska, ale muzikanti si rádi zahrají i skladby z jiných regionů a oblastí. Kromě vystoupení s tanečním souborem mívají také častá samostatná vystoupení a koncerty. Bystřica - je cimbálová muzika, která rovněž působí v Bystřici pod Hostýnem a v roce 2003 oslavili 15 let svého působení na hudební scéně. Z Bystřice a blízkého okolí 34

pocházejí všichni muzikanti. Ve svém repertoáru se zaměřuje taktéž hlavně na oblast Valašska, odkud čerpá většinu hudební inspirace, ovšem nebrání se ani skladbám a písničkám z jiných regionů. Bystřica se účastní četných vystoupeních v Čechách i v zahraničí, kam zavítala sólově nebo spolu s valašským krúžkem Rusavjan z Rusavy, se kterým řadu let spolupracovala. Mimo jiné členové muziky pravidelně spolupracují s hudebním souborem při ústavu sociální péče Javorník (Čech,2003,s.6). 1.6.4. Folklorní festival Na rynku v Bystřici Koncem 90. let 20. století přišel valašský soubor písní a tanců Rusava s myšlenkou upořádání folklórního setkání, ve kterém by se občanům města i ostatním z širokého okolí představily soubory z různých oblastí naší republiky a seznámili je s lidovými tanci, písněmi a zvyky svého regionu. V roce 1997 se uskutečnil první ročník folklorního festivalu Na rynku v Bystřici, kterého se zúčastnily soubory Danaj ze Strážnice (Slovácko), Haná Velká Bystřice (Haná), Vsacan Vsetín (Valašsko), Malá Lipta z Liptálu (Valašsko) a bystřický dětský soubor Malá Rusava. Úspěch tohoto prvního setkání pod širým nebem na bystřickém náměstí ukázal, že soubor se vydal dobrou cestou. O dva roky později se uskutečnil 2. ročník festivalu, který získal mezinárodní úroveň, neboť pozvání k účinkování přijaly i dva zahraniční soubory, Hrochoťan z Hrochoti (Slovensko) a Danzdeel Salzkoten (Německo), tuzemské soubory zastupovaly Vonica Zlín (Slovácko), Radhošť z Rožnova pod Radhoštěm (Valašsko) a Haná z Velké Bystřice (Haná), (Čch,2003,s.16-21). 35

Při třetím ročníku, který se konal v červenci 2001, se na bystřickém náměstí sešly na tři stovky účinkujících z 11 souborů, dva z toho přijely ze zahraničí. Mimo bystřických souborů se představil hudební soubor působící při ÚSP Javorník Chvalčov a také soubory Olešnica Doloplazy z Hané, Slezský soubor Heleny Salichové z Ostravy, horácký soubor Vysočan z Jihlavy, Dolina ze Starého Města reprezentující Slovácko, valšský krúžek Rusavjan z Rusavy s cimbálovou muzikou Bystřica a zahraniční hosté Volkstanzgruppe Gemunden am Main z Německa a slovenský soubor Turiec z Martina. Se svým uměním seznámil publikum slovenský instrumentalista ve hře na fujaru a píšťaly Dušan Holík z Očovej (Čech,2003,s.22). Folklorní setkání našla v Bystřici mnoho příznivců a přátel, opakují se v pravidelných intervalech a stala se neodmyslitelnou součástí kulturního života města. Ročník od ročníku se setkání rozrůstá, v červenci 2003 byl festival spojen s oslavami 50. výročí souboru Rusava. Diváci měli možnost zhlédnout čtyři stovky tanečníků a muzikantů z 15 souborů, zavítali sem účinkující z několika regionů naší republiky i vzdálených míst Evropy. Z největší dálky přicestoval soubor Veracruz z exotického Mexika, přátelé souboru Rusava France Marolt ze Slovinska, August Cesarec z Chorvatska. Obecenstvo uchvátily klidné balkánské melodie řeckého souboru a hlavně tanečně na velmi vysoké úrovni soubory Ulybka z Ruska a Bystrina z Bánké Bystrice. Samozřejmě nechyběly ani domácí soubory. Z republiky se sjeli Jasénka ze Vsetína, Olšava z Uherského Brodu, Lužičan z Krásné Lípy a plzeňská Jiskra. 36

Festival v roce oslav výročí byl mimořádnou akcí kulturního života mezinárodní folklorní festivaly v České republice nejen města a regionu, ale zařadil se mezi největší (Čech,2003,s.18-20). 1.7. Významné osobnosti regionu spjaté s Bystřicí pod Hostýnem Město Bystřice pod Hostýnem leží na úpatí hory Hostýn, která je majestátní moravskou dominantou, je také symbolem křesťanství a boje proti tatarským hordám. Dnes je toto přírodními krásami obklopené zahradní město vyhledávaným místem turistů, umělců a tradičním střediskem vzdělání, lidové kultury a odpočinku, ale i světově proslulého nábytkářského průmyslu. František Táborský se narodil v Bystřici pod Hostýnem 16.1.1858 v ulici Čs. Brigády v rodině chudého obuvníka. Dětství a mladý věk prožil v domku na Kamenci. Studoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci a od roku 1878 pokračoval ve svých studiích ne FF UK v Praze. Psal básně, z nichž mnoho z nich se vztahovalo ke Slovensku a Slovenska se také týkají (Tatry, Několik domů z Podtatranska aj.), organizoval Praha Slovensku, redigoval některé časopisy 37

(Krása našeho domova, Věstník Radhoště a Naše Valašsko), spolupracoval s časopisy Lumír, Květy, Čas, Publikoval články, překládal z Puškina, Lermontova, Gribojedova a z polštiny Mickiewicze. V tomto kraji zůstane zřejmě jeho nejvýznamnějším dílem národopisná kniha Rusava, život valašské dědiny ilustrovaná Adolfem Kašparem. V Bystřici působil v Sokole, Klubu turistů, Okrašlovacím spolku, ochraňoval kulturní památky, daroval škole mnoho knih, byl jedním ze zakladatelů Krajinského muzea. Za svou bohatou činnost byl u příležitosti svých 80. narozenin oceněn čestným doktorátem Univerzity J.E.Purkyně. Zemřel v Praze 21.6.1940 ve věku 82 let. František Sušil se narodil roku 1804 v Novém Rousínově, studoval na piatristickém gymnáziu v Kroměříži a potom bohosloví v Brně. Po dokončení studií působil jako profesor Nového zákona na bohosloveckém ústavu v Brně. Fr. Sušil byl autorem několika teologických prací, kulturní pracovník, překladdatel Ovídia, Catulla aj., ale byl významným sběratelem lidových písní a zvyků, autor Moravských národních písní. Na konci 60. let 19. století v Bystřici zemřel, pochován je v Brně. PhDr. Vlasta Fialová se narodila v Holešově a své mládí prožila v Bystřici pod Hostýnem, kde působil její otec jako ředitel měšťanské dívčí školy. Studovala na gymnáziu v Holešově a na Karlově Univerzitě v Praze, obor zeměpis a dějepis s archeologií. Učila v Bystřici ve škole, řadu let působila na gymnáziích v Olomouci a Bučovicích, své znalosti a zkušenosti předávala také v ústavu pro vzdělávání učitelek odborných škol pro ženská povolání v Brně. Roku 1953 38

získala doktorát filosofie na Masarykově univerzitě v Brně a pak pracovala v Moravském muzeu v Brně. Po smrti Františka Táborského převzala vedení časopisu Naše Valašsko. Zasloužila se o poznání husitského hnutí i pobělohorské doby na Moravě. Dr. Vlasta Fialová zemřela po těžké nemoci v Brně roku 1972 a její urna byla uložena na bystřickém hřbitově. Hanuš Schwaiger je autorem mnoho obrazů, studoval obchodní akademii a později malířskou akademii ve Vídni. Do Bystřice a na zároveň na Valašsko přišel na pozvání barona Laudona. Jeho sluneční hodiny dodnes zdobí zeď prvního nádvoří bystřického zámku. Jeho nejvzácnější památkou je freska v kapli na laudonském hřbitově. Michael Thonet byl průmyslník, který v Bystřici založil továrnu na ohýbaný nábytek, svého času největší v Evropě. Tím se z malé podhorské obce stalo průmyslové město. Thonet se také zasloužil o zavedení tratě z Hulína do Bystřice a o otevření první mateřské školy ve městě. Adolf Kašpar byl významným malířem a ilustrátorem. Do Bystřice ho pozval a dovedl Hanuš Schwaiger. A. Kašpar ilustroval Babičku B. Němcové, povídky J. Nerudy, některé Jiráskovy romány (F.L.Věk, U nás, Bratrstvo, Temno aj.), Čelakovského balady, Komenského Kšaft, Raisovi Zapadlé vlastence a spoustu dalšího. Rmigius Oliver svobodný pán z Laudonu, rakouský šlechtic, majitel bystřického panství. Stanislav Ježek, malíř, jeho obraz zdobí Národní divadlo, v Bystřici měl svou první výstavu. Josef Antek, akademický sochař, účastnil se mnoha výstav v naší republice i v zahraničí. Portrétoval 39