Neplačme, ptejme se po odpovědnosti 16. 11. 2015 Chce se mi říci: je konec. Ano, po Paříži v noci 13. listopadu 2015 je konec. Je konec všem nadějím na klidný další život, jen počet pokusů o vraždění nevinných lidí přibyde. Současná Evropa, resp. její vedení, není schopna hájit bezpečí svých občanů, a pokud nedojde ke změně celé filozofie současné evropské politiky, nepřijde náprava. Jen počet obětí bude přibývat tak, jak se bude rozšiřovat počet útočících šílenců či jejich buněk. Problémem Evropy není jen islámský radikalismus či Islámský stát, problémem Evropy je současný stav správy věcí veřejných. 129 mrtvých, více než 350 raněných, to je zatím (zdůrazňuji zatím) výsledek pátečního večera. A naše reakce je Pray for Paris namísto Fight for Paris. Zase jsme potupení a ponížení, zase nosíme květiny a zapalujeme svíčky. Všem je smutno. Jen smutno. A kde je reakce? Že prý Francouzi bombardovali Rakká. Ale ta válka se nevede v Sýrii, ta válka se vede tady, u nás v Evropě. Na co čekáme? Až budou mrtvých tisíce nebo desetitisíce? Pak bude pozdě, už dnes je pozdě. To skutečně neumíme odpovědět na to, že někdo vezme kalašnikov a jde si do pařížské (londýnské, pražské či českobudějovické) kavárny zastřílet jako na kachny na rybníce, protože se tak (třeba ve jménu Alláha) rozhodl. Ty kachny mají větší naději přežít než lidi v klubu Bataclan. 7. Ledna 2015 Charlie Hebdo 12 mrtvých 1
a co se stalo? Všichni se pomodlili či poplakali a EU neudělala vůbec nic. Jen s trapným, namyšleným a bohorovným nadšením lídrů Německa, Francie a EU otevřela dveře Evropy dokořán a jasně a zřetelně pozvala všechny. Bez rozdílu, bez omezení, bez kontroly, bez vize, co bude dál, bez jakéhokoliv pudu sebezáchovy Evropy. Asi je konec. Ne proto, že bychom nemohli, ale proto, že se nám říká, že nemůžeme. Pan Juncker se už v Ankaře nechal slyšet, že nesmíme ani po téhle Paříži změnit svůj postoj k migraci. Že prý nesmíme zpochybňovat jeho koncept řešení současné evropské uprchlické/migrační krize. Není to jen proto, že (velmi nešikovně) preventivně hájí uprchlíky. Opravdu není. Paříž, ta páteční, postavila znovu do popředí impotenci Evropské unie ve vztahu k řešení největšího bezpečnostního rizika současné Evropy, tedy současné hromadné invaze migrantů do Evropy. Znovu odhalila neschopnost centrálních bruselských úřadů mít věci v rukou. Proč? Protože chybí odhodlání něco měnit, chybí odhodlání nést odpovědnost. A raději zastíráme, klameme sami sebe, klameme veřejnost. Juncker už dokonce veřejně říká, že ho názor nějakých voličů nezajímá. Že má svůj a svoji funkci na pět let. Po Evropě se dnes pohybuje několik milionů osob, o jejichž minulosti nic (v lepším případě téměř nic) nevíme. A my se ani nesnažíme zjistit, co předcházelo, kdo ti lidé vlastně jsou. Vylodí se, tak je po mnoha měsících konečně alespoň spočítáme, pak je vybavíme národním dokladem, který je opravňuje ke vstupu na trajekt, a necháme je být. Možná je vyfotografujeme, možná sejmeme otisky prstů, ale ty skončí někde v řecké úschovně. Hlavně je přepravit na pevninu, aby odtud mohli pokračovat jak mravenci k makedonské hranici. A to je ten lepší řecký příběh. Tady jsme dnes schopni občas ztotožnit alespoň jméno a den a místo příchodu do Evropy. 2
Ale co Itálie? Tak tam začal hon za relokanty, tedy těmi, kdož se dobrovolně přihlásí k přesídlení do země, která v rámci nesmyslných evropských kvót nabídla přesídlení. Samo to snažení najít pár Eritrejců a řídce Syřanů k relokaci je směšné. Směšnější se však stává v kontextu nabídky (ano čtete dobře nabídky, nikoli povinnosti) sejmutí otisků prstů. To prý odporuje italské lidskoprávní křesťanské tradici. A tak ten, kdo je nedá (a nedává jich většina), je převezen z Lampeduzy či Sicílie na pobřeží a umístěn v centrech s volným režimem. A výsledek? Je jasný. Dál do Evropy. V lepším případě ti lidé odpověděli na otázku italské policie, zdali jsou teroristy. Ano, tak vypadá bezpečnostní screening v situaci absolutního ohrožení Evropy terorismem v italském pojetí. Kde to žijeme? A kdo nám ukládá směr, kterým máme jít? Žijeme (zatím) v Evropě a o naši bezpečnost se starají lidé typu Junckera, Timmermanse, Avramopoulose či Mogheriniové. Zapamatujte si ta jména, ne proto, že by patřila mezi jména velikánů evropské politiky, zapamatujte si je proto, abyste věděli, kdo je spoluodpovědný za současné i budoucí obdobné tragédie. To jsou strůjci současné situace v Evropě, to jsou ti, kdož nejsou schopni Evropu a Vás osobně ochránit před bezpečnostními hrozbami, před kterými Evropa už delší dobu stojí. Nezapomeňte. To jsou oni. A nebudou moci nikdy říct, že to nevěděli, netušili. Zcela záměrně všechna seriózní varování bezpečnostních expertů ignorovali. Určitou malou naději dává reakce premiéra Sobotky na sobotní Junckerovo vystoupení. Je diplomatická a zpochybňující. A ubezpečení o tom, že pomůžeme potřebným, tedy skutečně potřebným, je jen dokladem naprosto jasného postoje odmítnutí. Bohužel, hrůzu nahání část premiérova okolí, ta eurofilní smetánka. Ta, při vidině úžasných platů či důchodů za angažmá ve strukturách EU upřednostňuje dobře placené eurobláboly o nikde nekončících právech všech příchozích a bezbřehé povinnosti nás všech Evropanů vůči nim, před naší bezpečností, 3
před našimi životy, před existencí Evropy jako takové. A myslí to někteří naši slavní tzv. lidskoprávníci, mnozí novináři, akademici a aktivisté, ale i někteří soudci, ministři atd. opravdu vážně, když neustále tvrdí, že kdo není identifikován, kdo záměrně tají svoji identitu, původ a úmysly, nesmí být stejně zadržován, musí být propuštěn a může si dělat co chce? Myslí to vážně a přebírají morální odpovědnost za jejich další činy a naši budoucnost? Je konec. Ano, je pravděpodobný konec s Evropou. Její záchranou může být jen konec lidí typu Junckera a jemu podobných na evropské i domácí scéně. Jen tak budeme mít alespoň naději, že začneme řešit skutečné problémy, které Evropa má. Základem těchto problémů je bezpečnost moje, Vaše, každého z nás. Musí skončit princip, že každý jiný je chráněn, jen normální Evropan ne. Musí se začít od skutečných potřeb lidí, občanů EU, a primárně je přitom klíčový pocit jejich bezpečí. Až budete příště klást květiny a zapalovat svíčky, neplačte. Ptejte se po odpovědnosti, jen to Vás dovede ke svobodě a nikoli k současnému ponížení. Jen ve stoje, ne vkleče, ji začněte hájit a spolu s ní i demokracii, pro kterou chceme žít. Tady začíná odpověď na Paříž nešťastného třináctého a vlastně na všechno, co se týká naší budoucnosti. Ano, vstaňme a volejme k odpovědnosti ty správné. -jp- 4
CENTRUM BEZPEČNOSTNÍCH STUDIÍ VŠ CEVRO INSTITUT (CEBES) Jungmannova 17 / 110 00 Praha 1 / Czech Republic tel.: +420 221 506 750 / email: cebes@vsci.cz/ www.cevroinstitut.cz 5