MODERNÍ BIOLOGIE REG. Č.: CZ.1.07/1.1.32/02.0048 Biologie Přehled učiva a školních výstupů Předškolní a mimoškolní pedagogika Pedagogické lyceum Autoři: Mgr. Tomáš Hasík, Mgr. Lenka Kořínková, Mgr. Kateřina Žáková Gymnázium a Střední odborná škola pedagogická Čáslav
Předškolní a mimoškolní pedagogika Biologie Ročník: I. III. ročník RVP: Rámcový vzdělávací program pro obor vzdělání 75-31-M/01 Předškolní a mimoškolní pedagogika, MŠMT Praha 2009, kapitola 6 Kurikulární rámce pro jednotlivé oblasti vzdělávání, Biologické a ekologické vzdělávání; Rámcový vzdělávací program pro obor vzdělání 78-42-M/03 Pedagogické lyceum, MŠMT Praha 2010, kapitola 6 Kurikulární rámce pro jednotlivé oblasti vzdělávání, Biologické a ekologické vzdělávání Předepsané očekávané výstupy: ZÁKLADY BIOLOGIE charakterizuje názory na vznik a vývoj života na Zemi vyjádří vlastními slovy základní vlastnosti živých soustav popíše buňku jako základní stavební a funkční jednotku života vysvětlí rozdíl mezi prokaryotickou a eukaryotickou buňkou charakterizuje rostlinnou a živočišnou buňku a uvede rozdíly uvede základní skupiny organismů a porovná je objasní význam genetiky popíše stavbu lidského těla a vysvětlí funkci orgánů a orgánových soustav vysvětlí význam zdravé výživy a uvede principy zdravého životního stylu uvede příklady bakteriálních, virových a jiných onemocnění a možnosti prevence Předepsané učivo: vznik a vývoj života na Zemi vlastnosti živých soustav typy buněk rozmanitost organismů a jejich charakteristika dědičnost a proměnlivost biologie člověka zdraví a nemoc Předepsané očekávané výstupy: EKOLOGIE vysvětlí základní ekologické pojmy charakterizuje abiotické (sluneční záření, atmosféra, pedosféra, hydrosféra) a biotické faktory prostředí (populace, společenstva, ekosystémy) charakterizuje základní vztahy mezi organismy ve společenstvu
uvede příklad potravního řetězce popíše podstatu koloběhu látek v přírodě z hlediska látkového a energetického charakterizuje různé typy krajiny a její využívání člověkem Předepsané učivo: základní ekologické pojmy ekologické faktory prostředí potravní řetězce koloběh látek v přírodě a tok energie typy krajiny Předepsané očekávané výstupy: ČLOVĚK A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ popíše historii vzájemného ovlivňování člověka a přírody hodnotí vliv různých činností člověka na jednotlivé složky životního prostředí charakterizuje působení životního prostředí na člověka a jeho zdraví charakterizuje přírodní zdroje surovin a energie z hlediska jejich obnovitelnosti, posoudí vliv jejich využívání na prostředí popíše způsoby nakládání s odpady charakterizuje globální problémy na Zemi uvede základní znečišťující látky v ovzduší, ve vodě a v půdě a vyhledá informace o aktuální situaci uvede příklady chráněných území v ČR a v regionu uvede základní ekonomické, právní a informační nástroje společnosti na ochranu přírody a prostředí vysvětlí udržitelný rozvoj jako integraci environmentálních, ekonomických, technologických a sociálních přístupů k ochraně životního prostředí zdůvodní odpovědnost každého jedince za ochranu přírody, krajiny a životního prostředí na konkrétním příkladu z občanského života a odborné praxe navrhne řešení vybraného environmentálního problému Předepsané učivo: vzájemné vztahy mezi člověkem a životním prostředím dopady činností člověka na životní prostředí přírodní zdroje energie a surovin odpady globální problémy ochrana přírody a krajiny nástroje společnosti na ochranu životního prostředí zásady udržitelného rozvoje
odpovědnost jedince za ochranu přírody a životního prostředí Školní výstup: Žák... definuje biologii jako vědu o živé přírodě nastíní praktický význam poznání živé přírody pro pravěkého člověka (znalost chování zvířat potřebná k jejich ulovení, znalost poživatelných a léčivých rostlin, znalost lidského těla k léčbě a prvním chirurgickým zákrokům) starověké učence chápe jako všestranné myslitele, nikoli specializované badatele uvede jako příklady starořeckých učenců Hippokrata a Aristotela vysvětlí obsah novodobé Hippokratovy přísahy vysvětlí princip Aristotelovy teorie naivní abiogeneze uvede francouzského mikrobiologa Louise Pasteura jako vyvratitele teorie naivní abiogeneze v 19. století uvede jako příklad starořímských učenců lékaře Galena charakterizuje stav přírodovědného poznání ve středověké Evropě popíše vliv církve na přírodovědná bádání ve středověku uvede příklady perzekucí, jimž byli vystavováni středověcí přírodovědci ze strany církve a vysvětlí důvody, proč tomu tak bylo popíše výuku lékařství na středověkých univerzitách jako teoretickou, odkazující na starověké autory objasní význam prvních univerzitních pitev na rozvoj lékařské vědy klade centrum středověké vzdělanosti v oblasti přírodovědného bádání (matematika, geografie, astronomie, lékařství) do oblasti Arabské říše uvede jako příklad proslulých středověkých učenců známého lékaře v Arabské říši Avicennu popíše společenské a hospodářské změny na počátku novověku a jejich vliv na charakter přírodovědného bádání zhodnotí význam vynálezu knihtisku (rok 1445) na šíření informací a přírodovědných poznatků klade do období 16. a 17. století počátky moderních přírodovědných disciplín dává do souvislosti nastupující humanismus se zájmem o poznání lidského těla uvede jako průkopníka moderní anatomie Vláma Andrea Vesalia (16. století) uvede Angličana Wiliama Harveyho jako průkopníka fyziologie (17. století, výzkum krevního oběhu) klade do období kolem roku 1590 konstrukci prvního mikroskopu otcem a synem Janssenovými, brusiči z Holandska klade do období 17. století působení průkopníků mikroskopování Angličana Roberta Hooka (pozorování prvních buněk) a Holanďana Antony van Leeuwenhoeka (objev bakterií roku 1674 a prvoků roku 1683) zhodnotí význam podvojného názvosloví (binomické nomenklatury) a taxonomického systému zavedených švédským přírodovědcem Carlem Linné Učivo tematický celek Úvod do biologie
vysvětlí princip binomické nomenklatury (tj. užívání jména rodového a druhového) jako základní předpoklad pro zařazení druhu do biologického systému chápe jeho příbuzenské vztahy k ostatním organismům označí období 18. a 19. století jako dobu překotného vývoje přírodovědného poznání a postupující specializace jednotlivých disciplín chápe Angličana Edwarda Jennera jako průkopníka moderního očkování (rok 1796, vakcinace virem kravských neštovic zabránila nákaze pravými neštovicemi) uvede Jeana Baptista Lamarcka jako autora evoluční teorie označované lako lamarckismus nastíní princip lamarckismu a vysvětlí jeho chybné závěry vysvětlí podstatu buněčné teorie uvede Jana Evangelistu Purkyně jako cytologa a fyziologa světového formátu, který přispěl ke zformulování buněčné teorie uvede Charlese Roberta Darwina jako autora evoluční teorie zvané darwinismus vysvětlí podstatu darwinismu vysvětlí podstatu principu přírodního (též přirozeného) výběru jmenuje Darwinovo klíčové dílo O původu druhů (rok 1859), ve kterém nastínil principy evoluce vysvětlí termín sociální darwinismus uvede jako průkopníka genetiky Johanna Gregora Mendela přiřadí k Johannu Gregorovi Mendelovi autorství Mendelových zákonů (základních pravidel dědičnosti) má povědomí o faktu, že Mendelovo dílo v době svého vzniku nevzbudilo pozornost a zapadlo uvede francouzského přírodovědce Louise Pasteura jako významného mikrobiologa a průkopníka očkování proti vzteklině (rok 1885) jmenuje německého mikrobiologa Roberta Kocha jako objevitele původce tuberkulózy (rok 1882, tzv. Kochův bacil) zhodnotí význam rozvoje mikrobiologie pro potíráním infekčních onemocnění jmenuje Karla Landsteinera jako objevitele krevního systému ABO (rok 1901) a Rh faktoru (rok 1940) jmenuje Ivana Petroviče Pavlova jako významného ruského fyziologa a popíše jeho pokusy se psy (podmíněné reflexy) uvede Alexandra Ivanoviče Oparina jako autora teorie evoluční abiogeneze vysvětlí na přiměřené úrovni podstatu teorie evoluční abiogeneze jmenuje Alexandra Fleminga jako objevitele penicilinu zhodnotí význam antibiotik pro léčbu bakteriálních onemocnění uvede Konráda Lorenze jako jednoho ze zakladatelů etologie
jmenuje Jamese Watsona a Francise Cricka jako objevitele struktury DNA (rok 1953) popíše strukturu DNA jako dvoušroubovici složenou z deoxyribózy, fosfátu a purinové či pyrimidinové báze jmenuje naše významné přírodovědci a uvede obory jejich činnosti: Tadeáš Hájek z Hájku lékař Rudolfa II., astronom, překlad Mattioliho Herbáře; Jan Jesenský první veřejná pitva na našem území roku 1600; Filip Maxmilián Opiz botanik 19. století, čáslavský rodák; Jan Evangelista Purkyně (1787 1869) cytolog, fyziolog, položil základy buněčné teorie, založil časopis Živa; Johann Gregor Mendel (1824 1884) průkopník genetiky, zformuloval tzv. Mendelovy zákony, opat augustiniánského řádu v Brně; Joachim Barrande francouzský inženýr a paleontolog, proslavil prvohorní oblast našeho území zvanou Barrandien; Jan Janský psychiatr, objev krevních skupin systému ABO (rok 1907), propagátor dárcovství krve; Aleš Hrdlička antropolog českého původu působící v USA, doložil asijský původ amerických indiánů, teorie jednotného původu člověka; Antonín Holý virolog světového významu, preparáty k léčbě hepatitidy a AIDS jmenuje následující biologické či hraniční disciplíny a přiřadí k nim objekt jejich výzkumu: botanika rostliny, zoologie živočichové, mykologie houby, antropologie člověk, mikrobiologie mikroorganismy, virologie viry, dendrologie dřeviny, entomologie hmyz, ichtyologie ryby, herpetologie obojživelníci a plazi, ornitologie ptáci, parazitologie cizopasníci, taxonomie (= systematika) třídění organismů, molekulární biologie molekulární úroveň organismů, obecná biologie obecné zákonitosti fungování organismů, cytologie buňka, anatomie stavba organismů, fyziologie fungování organismu, genetika (dědičnost a proměnlivost, ekologie vztah organismu a prostředí, etologie chování živočichů, paleontologie vyhynulé organismy, evoluční biologie vznik a vývoj organismů, biochemie chemická stránka životních dějů, lékařství (= medicína) zdraví a léčba si je vědom postupné specializace vědních disciplín zhodnotí význam biologie pro ostatní vědní disciplíny a její význam pro praktický život jmenuje základní metody vědecké práce v biologii pozorování, pokus a práci s literaturou popíše rozdíl mezi pozorováním a pokusem uvede technická zařízení používaná k pozorování lupu, světelný mikroskop, stereoskopický mikroskop, elektronový mikroskop porovná zvětšení světelného a elektronového mikroskopu popíše princip funkce světelného mikroskopu popíše stavbu světelného mikroskopu (okulár, objektiv, revolverová hlavice, tubus, stojan, pracovní stolek, zaostřovací šroub, zdroj osvětlení) používá bezpečně mikroskop k laboratorní práci uvede způsob výpočtu zvětšení světelného mikroskopu popíše rozdíl mezi monokulárním, binokulárním a trinokulárním mikroskopem Biologické vědy Metody práce v biologii
popíše rozdíl mezi trvalým a dočasným mikroskopickým preparátem rozlišuje podložní a krycí sklíčko rozlišuje rozdíl mezi termíny hypotéza (nepotvrzená domněnka) a teorie (je již podložena vědecky získanými důkazy) jmenuje vlastnosti modelových pokusných organismů (např. nenáročnost chovu či pěstování, rychlá reprodukce, větší množství potomstva, dostupnost) uvede důvody, proč se člověk nehodí jako modelový pokusný organismus (zejména etické důvody, ale i pomalá reprodukce, málo potomků, pozdní dospívání) jmenuje různé druhy pokusných modelových organismů (např. bakterie Escherichia coli, octomilka, myš domácí, potkan, králík domácí, rostlina huseníček) jmenuje obecné vlastnosti živých organismů hierarchické uspořádání organismu, metabolismus, dráždivost, rozmnožování a dědičnost, podléhání evolučním změnám podá informaci o hierarchickém uspořádání organismu (atomy molekuly buněčné organely buňka pletiva a tkáně orgány orgánové soustavy organismus populace nebo individua vyššího řádu uvede příklady individuí vyššího řádu (včely, mravenci, termiti aj.) objasní životní strategii individuí vyššího řádu charakterizuje metabolismus jako přeměnu látek a tok energie nahlíží na organismy jako na neizolované systémy vyměňující si s okolím látky, energii a informace popíše rozdíly mezi anabolickými a katabolickými reakcemi uvede jako příklad anabolického procesu fotosyntézu uvede jako příklad katabolického procesu buněčné dýchání charakterizuje dráždivost (vnímavost) jako schopnost organismu reagovat na podněty rozlišuje pohlavní a nepohlavní rozmnožování popíše rozdíly mezi pohlavním a nepohlavním rozmnožováním chápe biologické taxony jako v čase proměnlivé systémy uvede Carla Linného jako zakladatele moderní taxonomie a podvojného názvosloví (binomické nomenklatury) uvede stupeň vzájemné příbuznosti organismů jako hlavní kritérium jejich zařazení do systému nahlíží na vzhled organismů jako na zavádějící kritérium pro jejich zařazení do systému vysvětlí termín konvergence jako sbíhavost znaků různých taxonů uvede příklady konvergence (např. žralok, tuňák, ryboještěr, delfín) vysvětlí termín divergence jako rozbíhavost znaků u jednoho taxonu uvede příklady divergence (např. australští vačnatci) Obecné vlastnosti živých organismů Binomická nomenklatura a taxonomie
vysvětlí znění definice druhu: druh je taxonomická jednotka zahrnující organismy, které mají společný původ, plodně se mezi sebou kříží, jsou přizpůsobeny určitým podmínkám prostředí a jsou v dané etapě fylogenetického vývoje charakterizovány společnými morfologicko-fyziologickými znaky, jimiž se odlišují od ostatních organismů jmenuje v příslušné posloupnosti jednotlivé taxonomické úrovně používané v systému rostlin (říše, oddělení, třída, řád, čeleď, rod, druh) jmenuje v příslušné posloupnosti jednotlivé taxonomické úrovně používané v systému živočichů (říše, kmen, třída, řád, čeleď, rod, druh) si je vědom existence dalších taxonomických jednotek (podkmen, podtřída, nadčeleď apod.) jmenuje taxonomické jednotky nižší než druh (poddruh, rasa) zařadí do systému rostlin modelový druh rostliny dle vlastního výběru zařadí do systému živočichů modelový druh živočicha dle vlastního výběru rozklíčuje vědecké názvy jednotlivých druhů na jméno rodové, jméno druhové, jméno autora a rok pojmenování (zařazení do systému) uvede latinu jako oficiální jazyk pro pojmenovávání jednotlivých taxonů má povědomí o tom, že princip binomické nomenklatury je aplikován i v českém názvosloví si je vědom toho, že česká pojmenování organismů jsou svébytná a nevznikají jako doslovný překlad z latinského pojmenování má povědomí o tom, že princip binomické nomenklatury není v některých jazycích respektován (např. v němčině, angličtině) zařadí viry do systému živé přírody charakterizuje viry jako nebuněčné (podbuněčné) organismy životně závislé na buňce, které zkoumá virologie vysvětlí pojem vnitrobuněčný parazit popíše stavbu viru (virionu jednotlivá virová částice), objasní pojmy nukleová kyselina (DNA, RNA), kapsid (bílkovinný obal) a lipoidní (tukový, vnější) obal, nukleokapsid (kapsid a nukleová kyselina) nastíní princip reprodukce viru, virovou infekci u různých typů virů (bakteriofága proniká pouze DNA a viru chřipky proniká celý) 0,2 µm), nejdelší je virus mozaiky tabáku uvede rozdělení virů podle nukleové kyseliny (DNA viry, RNA viry), popřípadě retroviry to jsou RNA viry schopné reverzní transkriptázou přepsat genetickou informaci do DNA objasní dělení virů podle hostitelské buňky (bakteriální - bakteriofágy, živočišní - zooviry, rostlinné - fytoviry, hub - mykoviry) Viry Definice virů Stavba virů Typy virů
popíše a načrtne stavbu bakteriofága (kapsid s DNA, bičík se stažitelnou a nestažitelnou bílkovinou, příchytná bičíková vlákna) a virionu chřipky (RNA, kapsid, vnější obal s hroty), rozpozná rozdíly mezi nimi uvede příklady zoovirů se zaměřením na patogenní viry napadající člověka jmenuje příklady fytovirů (virus mozaiky tabáku) a popíše vzhled napadených rostlin, popřípadě využití v zahradnictví (žíhaný květ tulipánu) vysvětlí cesty vniknutí viru do organismu sliznicí dýchacích cest, úst, tenkého střeva, močového a pohlavního ústrojí, kůží) a jeho vyloučení (hlenem, slinami, kapénkami, močí, stolicí, kůží) vyjmenuje nemoci způsobené DNA-viry (opar, neštovice, dětská obrna) a RNA-viry (chřipka, rýma, zarděnky, spalničky, hepatitida, AIDS, příušnice, klíšťová encefalitida, vzteklina, mononukleóza, SARS, ebola, onkoviry) a dokáže je charakterizovat (průběh nemoci, inkubační doba, příznaky, léčba) popíše onemocnění AIDS a jeho důsledky pro lidskou společnost (způsobené retrovirem HIV, napadá T4 lymfocyty nezbytné pro imunitu, v překladu znamená syndrom získaného selhání imunity, inkubační doba je 2-4 roky i více, při propuknutí nemoci člověk umírá na běžné infekční choroby, objevují se kožní skvrny léze, nákaza zejména pohlavní cestou tj. nechráněným pohlavním stykem, lék Viread zpomaluje nejúčinněji nemoc nastíní princip vakcinace proti virovým a bakteriálním nemocem nemocem malé děti se očkují hexavakcínou ve 4 dávkách (proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, Haemophilu, hepatitidě B a dětské obrně), později proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám, bylo zrušeno povinné očkování proti TBC, jinak proti tetanu, dávivému kašli a záškrtu se v 5 letech přeočkovává, chřipka nepovinné očkování jedenkrát za rok, ve vakcíně jsou oslabené dva typy A a jeden B, pro určité skupiny lidí bezplatné, stále diskutabilní charakterizuje chřipku (anglicky influenza) - přenos kapénkami, inkubační doba 1-3 dny, existují 3 typy typ A infikující savce a ptáky, typ B infikující jenom lidi, typ C infikující lidi a prasata, nejvíce epidemií způsobuje typ A, u něho jsou různé kmeny nejvíce nebezpečný je kmen H5N1 podtyp ptačí chřipky přenosný na člověka), současné léky Relenza a Tamiflu (konkurenční boj firem) uvede chřipkové epidemie s ohlédnutím do historie - celosvětová pandemie španělské chřipky z let 1919/1919 vyvolaná typem A H1N1, kdy zemřelo více než 20 mil. lidí, hongkongská chřipka z roku 1968, do typu A patří dále ptačí chřipka, koňská a prasečí objasní možnosti ochrany zdraví člověka před virovou infekcí zdravý životní styl, posilování imunity, hygiena uvede možnosti pozitivního využití virů (biologický boj proti škůdcům, boj proti bakteriálním nemocem, příprava vakcín proti virovým onemocněním, Cervarix, genová terapie, jedlé vakcíny) vysvětlí názvy Viread (antiviritikum proti AIDS), Tamiflu (proti chřipce), Cervarix (očkovací vakcína proti rakovině děložního čípku, proti HPV virům) Bakteriofág Virová infekce Virová onemocnění AIDS Vakcinace proti virům a bakteriím Chřipka Způsoby ochrany proti virové infekci Využití virů Antivirotika
nastíní zneužití virů jako biologických zbraní v oblasti terorismu (použití viru pravých neštovic) definuje a charakterizuje priony jako zvláštní infekční činitele, specifické proteiny, které po proniknutí do mozku způsobí, že mozkové proteiny napodobují priony a mozek se začne měnit v houbovitou tkáň vysvětlí odolnost prionů nezničí je teplota, chemikálie, inkubační doba je až 40 let objasní možnosti vstupu prionů do těla potravou a následně sítí nervových buněk do mozku a jejich důsledky nemoc šílených krav BSE (varianta Creutzfeld-Jakobovy nemoci v-cjn), uvede projevy onemocnění psychózy, deprese, demence zařadí bakterie do Prokaryot, definuje tuto skupinu a popíše prokaryotickou buňku srovná prokaryotickou buňku s eukaryotickou zaměří se na rozdíly ve velikosti, jaderné hmotě a obalech uvede příklady prokaryotických organismů bakterie, sinice definuje bakterie jako jednobuněčné organismy s prokaryotickou buňkou a vysvětlí okolnosti jejich objevení (A.Leeuwenhoek objev v pepřovém nálevu roku 1676) rozdělí bakterie do dvou říší: Archebakterie (např. methanové) a Eubakterie (většina současných bakterií, skupiny bakterie a sinice) vysvětlí pojmy bakteriologie (obor zkoumající bakterie), heterotrofní (tvorba organických látek) a autotrofní výživa (obsahují bakteriochlorofyl ve váčcích vychlípených z cytoplazmatické membrány, ten umožňuje fotosyntézu) popíše, nakreslí a charakterizuje jednotlivé části bakteriální buňky pouzdro (z bílkoviny či polysacharidu, nad buněčnou stěnou), buněčná stěna, cytoplazmat. membrána, plazmidy, chromozomální jaderná hmota (jeden do kruhu stočený chromozom), ribozómy, fimbrie (nepohyblivé brvy), bičíky (pohyblivé organely) objasní velikost (v µm, viditelné světelným mikroskopem)a pohyb bakterií (většinou pasivní např. unášení vodou) objasní význam tvorby spór pro život bakterií, díky kterým přežívají vysoké i velmi nízké teploty (100 C, - 190 C) a tak mohou přečkat nepříznivé období, zdůrazní princip vzniku spóry ztrátou vody a její příjem pro opětovné fungování bakterie uvede místa výskytu bakterií v přírodě (vzduch, voda, půda) a u člověka (ústa, nosohltan, průdušky, střevo) rozdělí bakteriálních buněk podle tvaru na: kulovité - koky (kulovité), diplokoky (dvě koky u sebe), streptokoky (koky do řetízku) a stafylokoky (koky do hroznu), tyčinkovité (bacily), zakřivené (vibria rohlíčkovitý tvar, spirily do spirály) a větvící se rozdělí bakterie podle vztahu ke zdroji uhlíku: na autotrofní (zdrojem uhlíku pro tvorbu organických látek je CO2, k tomu je nutná energie) např. methanové, sirné a heterotrofní (zdrojem uhlíku jsou organické látky, jedná se o saprofyty a parazity) vyjmenuje a charakterizuje příklady bakterií podílejících se na koloběhu dusíku saprofytické (rozklad Priony Bakterie Prokaryotické organismy Systém bakterií Stavba bakteriální buňky Spory Výskyt bakterií Druhy bakteriálních buněk, přehled zástupců bakterií, jejich výskyt a význam
odumřelých těl, saprós = shnilý), hlízkovité žijí v hlízách bobovitých rostlin v symbióze a poutají N2) objasní pojem patogenní bakterie (vyvolávající nemoci), toxiny (jedy vylučované bakteriemi), popřípadě aktinomycety (bakterie produkující antibiotika, větš. v půdě), Escherichia coli (ve střevech kvasí cukry na kys.mléčnou), bakterie mléčného kvašení (přeměňují lakózu v mléce na kyselinu mléčnou např. Lactobacillus acidophylus, Bifidobacterium známé jako probiotické kultury) zdůrazní význam bakterií mléčného kvašení při výrobě sýrů či jogurtů tzv. živé BIOjogurty vysvětlí možnosti rozmnožování bakterií - příčné dělení (replikace DNA, následně vznik přepážky uprostřed a obalů), vzácně konjugace jako pohlavní rozmnožování (spojení dvou bakterií, kdy část chromozomu jedné buňky přejde do druhé) uvede příklady bakteriálních chorob (bakterióz) člověka a krátce je charakterizuje (angína se streptokokovým původcem, tuberkulóza TBC, tetanus, kašel, tyf, záněty či zápaly, salmonelóza, cholera, záškrt, úplavice, příjice, kapavka, botulismus, mor, černý kašel), u rostlin měkká hniloba mrkve a další zdůrazní význam vakcinace (hexavakcína, přeočkování tetanu po 15 letech, očkování proti TBC nepovinné) podtrhne nutnost ochrany před pohlavně přenosnými chorobami jako kapavka či příjice (syfilis) sexuální zdrženlivost, nepromiskuitní chování, zejména chráněný pohlavní styk definuje sinice jako prokaryotické autotrofní organismy (díky chlorofylu a) načrtne a popíše stavbu buňky sinic (jaderná hmota s jedním chromozómem, ribozómy, tylakoidy, cytoplazmat. membrána, buněčná stěna, slizový obal) popíše vznik tylakoidů vchlípením a odškrcením od cytoplazmatické membrány a jejich význam jako nosičů barviv ve fykobilizómech vyjmenuje barviva na tylakoidech: chlorofyl a, β karoten, modrý fykocyan (- nin) a červený fykoerytrin uvede zásobní látku sinicový škrob a glykogen a možnosti pohybu slizem uvede místa výskytu sinic voda, vlhká půda, skály, kůra stromů, v teplých pramenech, ve sněhu rozdělí sinice a uvede jejich zástupce: jednobuněčné tvořící časté kolonie (Microcystis, sinivka) a vláknité tvořené buňkami stojícími za sebouv jednoduché či větvící se řadě (chmýřnatka, drkalka, jednořadka) objasní u vláknitých sinic funkci tvarově odlišné heterocysty ve smyslu fixace vzdušného dusíku vysvětlí rozmnožování sinic jednobuněčných (příčné dělení) a vláknitých (hormogoniemi, kdy se několik buněk vlákna oddělí od mateřského jedince a dorostou do původní velikosti) objasní pojmy: akineta (klidové stádium), pseudovakuola (plynná vakuola u planktonních druhů sloužící k nadnášení), vodní květ (přemnožení sinic) uvede možná nebezpečí vodního květu při letním koupání (alergie až ekzémy) popíše výskyt sinic a jejich význam (symbióza s houbou u lišejníků, výroba léků, součást planktonu, fixace dusíku) Rozmnožování bakterií Bakteriální choroby u člověka Vakcinace Sinice Stavba sinic Výskyt sinic Rozdělení sinic Rozmnožování sinic Význam sinic
nastíní význam sinic při vzniku života (produkce kyslíku ozonosféra), patří mezi nejstarší organismy (stáří přes 3 mld. let) a mezi pionýrské organismy (rychle osídlují nová stanoviště) rozdělí buňky na prokaryotické a eukaryotické jmenuje prokaryotní organismy (bakterie, sinice) jmenuje eukaryotní organismy (rostliny, živočichové, houby) popíše stavbu prokaryotní buňky (buněčná stěna, cytoplasmatická membrána, chromozom, ribozomy, cytoplasma, bičík, brvy) uvede význam buněčné stěny charakterizuje prokaryotní chromozom jako cyklickou dvoušroubovici DNA řadí prokaryotní buňky do buněk haploidních vysvětlí pojem haploidní buňka uvede ribozomy jako buněčné komponenty, v nichž probíhá syntéza bílkovin popíše rozdíly mezi prokaryotickou a eukaryotickou buňkou vysvětlí vznik eukaryotických buněk podle endosymbiotické teorie popíše stavbu eukaryotické buňky (buněčná stěna, cytoplasmatická membrána, jádro, plastidy, mitochondrie, ribozomy, endoplasmatické retikulum, Golgiho aparát, vakuoly, cytoskelet) používá termín: buněčná organela popíše rozdíly mezi živočišnou a rostlinnou buňkou (např. u živočišné buňky menší velikost, absence buněčné stěny, absence plastidů, drobnější či chybějící vakuoly, při dělení tvorba buněčné přehrádky od obvodu dovnitř) popíše význam buněčné stěny pro rostlinnou buňku uvede celulózu jako hlavní součást buněčné stěny rostlinných buněk uvede chitin jako hlavní součást buněčné stěny buněk hub porovná propustnost buněčné stěny a cytoplasmatické membrány popíše a načrtne strukturu cytoplasmatické membrány jako fosfolipidové mozaiky chápe buněčné jádro jako úložiště dědičné informace v podobě chromozomů popíše stavbu buněčného jádra (jaderný obal s póry, chromozomy, jadérko) označí jadérko za místo důležité pro vznik ribozomů označí mitochondrie za místo průběhu buněčného dýchání (respirace) stručně nastíní průběh buněčného dýchání, včetně jeho chemické reakce zhodnotí význam buněčného dýchání porovná výskyt mitochondrií a plastidů v buňkách různých typů organismů rozdělí plastidy na chloroplasty, chromoplasty a leukoplasty uvede možnost vzájemných přeměn jednotlivých typů plastidů na základě působení vnějšího prostředí (např. Buňka Stavba prokaryotní buňky Endosymbiotická teorie Stavba eukaryotické buňky Buněčná stěna Cytoplasmatická membrána Jádro Mitochondrie Plastidy
změna leukoplastů na chloroplasty v hlízách bramboru či chloroplastů na chromoplasty v opadávajícím listí) označí chloroplasty za místo průběhu fotosyntézy nastíní stručně průběh fotosyntézy, včetně její chemické reakce zhodnotí význam fotosyntézy lokalizuje do chloroplastu barviva chlorofyly a karotenoidy (tzv. světelná past) a uvede jejich význam uvede místa výskytu chromoplastů a jejich význam (např. zabarvení květů, listů, plodů) jmenuje karoteny jako příklad barviv obsažených v chromoplastech uvede význam leukoplastů jako zásobních organel jmenuje amyloplasty obsahující škrob jako konkrétní příklad leukoplastů uvede výskyt amyloplastů v hlízách bramboru popíše pokus dokazující přítomnost škrobu v hlízách bramboru nahlíží na ribozomy jako na organely nezbytné pro proteosyntézu (tvorbu bílkovin) popíše stavbu ribozomu z malé a velké podjednotky sestávající z rrna a bílkovin charakterizuje endoplasmatické retikulum jako membránový systém váčků sloužící k syntéze lipidů (hladké endoplasmatické retikulum) a bílkovin (drsné endoplasmatické retikulum s ribozomy) charakterizuje Golgiho aparát jako membránový systém váčků sloužící k úpravám bílkovin popíše mechanismus transportu produktů z membránových systémů buňky prostřednictvím odškrcovaných váčků charakterizuje vakuolu jako nádrž ohraničenou membránou porovná množství a velikost vakuol v mladé a starší buňce popíše význam vakuol jako nádržek obsahujících vodu, odpadní látky, krystaly či barviva (antokyany) zhodnotí význam cytoskeletu pro pohyb cytoplasmy a organel, pro améboidní pohyb a pro vznik dělícího vřeténka uvede složení cytoskeletu z bílkovinných vláken uvede polotekutý charakter cytoplasmy popíše jednotlivé fáze buněčného cyklu (G 1 syntéza organel, S replikace, tj. zdvojení sesterských chromatid, G 2 příprava na mitózu, M mitóza) popíše rozdíl tvorby buněčné přehrádky u buněk rostlinných (tvorba cytoplasmatické membrány a fragmoplastu z nitra buňky k okrajům) a živočišných (syntéza cytoplasmatické membrány od okrajů směrem do středu) rozdělí typy dělení buněčného jádra na mitózu a meiózu popíše podle obrazového schématu průběh mitózy vysvětlí termíny: buňka diploidní, buňka haploidní, buňka mateřská, buňky dceřinné Ribozomy Endoplasmatické retikulum Golgiho aparát Vakuola Cytoskelet Cytoplasma Buněčný cyklus
chápe meiózu jako dělení jádra při vzniku pohlavních buněk (gamet) nastíní látkové složení buněk (v průměru ca 70% voda, 30% sušina látky anorganické a organické)... si je vědom rozdílného množství vody v jednotlivých typech buněk (např. buňky suchých plodů x buňky listů stínomilných rostlin) charakterizuje rostlinnou buňku jako základ rostlinného těla a srovná ji s buňkou živočichů typ eukaryotické buňky, má buněčnou stěnu, obsahuje navíc plastidy a vakuoly definuje pojem pletivo jako soubor buněk stejného tvaru, stavby, přizpůsobené k plnění určité funkce, pletiva zkoumá histologie rozdělí pletiva podle dělivé schopnosti buněk na dělivá (meristémy) a trvalá vysvětlí u meristémů pojmy: protomeristém (původní dělivé pletivo), prvotní (primární) meristém (ve vegetačních vrcholech kořene, stonku a listu) a druhotný (sekundární) meristém kambium, felogén a kalus (vznikají obnovením dělivé funkce již rozlišených, trvalých pletiv, vyskytují se u druhotně tloustnoucích orgánů) objasní vznik trvalých pletiv z buněk, které ztratily schopnost se dělit rozdělí trvalá pletiva podle tvaru buněk: parenchym (buňky stejných rozměrů s neztloustlými buněčnými stěnami, v místě styku tří i více buněk jsou mezibuněčné prostory interceluláry, v dužnině černého bezu), prozenchym (buňky neztloustlé a protáhlé v jednom směru, v cibulové slupce), kolenchym (buňky s buněčnými stěnami ztloustlými jen v určitých místech, rozlišujeme deskový, rohový ve stonku hluchavky), sklerenchym či sklereidy ( sklerós znamená tvrdý, buňky mají silně ztloustlé buněčné stěny, v peckách, silné buněčné stěny a mrtvý obsah mají sklereidy v dužnině hrušky) rozdělí trvalá pletiva podle funkce na krycí (na povrchu orgánů), provětrávací (umožňují výměnu CO2, H2O a O2 při fotosyntéze pomocí průduchů), vodivá (tvořena cévními svazky umožňující transport látek) a základní (z parenchymatických buněk, vyplňují prostory mezi předchozími pletivy) objasní u prvotních krycích pletiv pojmy: pokožka (epidermis u nadzemních orgánů, rhizodermis u kořene), kutikula (vrstva nad pokožkou tvořená kutinem, někdy pokryta i vosky u švestky), trichomy (vyrůstají z buněk pokožky), ostny (vznikají přeměnou trichomů u růže, angreštu, ostružiníku) uvede příklady trichomů i s příklady jejich výskytu krycí (chrání pokožku, do špičky, různé tvary, africké fialce dodávají sametový vzhled, u divizny se přeslenitě větví), žláznaté (zakončené paličkou, po odlomení vylučují éterické olej, u muškátu či máty), žahavé (odlomením ztenčené koncové části se uvolní pálivá tekutina, u kopřivy) nakreslí a popíše stavbu průduchu v krycím pletivu: svěrací buňky, průduchová štěrbina objasní lokalizaci průduchů nejvíce na spodní straně listu, u trav po obou stranách, u vzplývavých vodních rostlin na svrchní straně listu a u zcela ponořených rostlin chybí nastíní strategii průduchů max. příjem CO2 pro fotosyntézu do únosných ztrát vody Morfologie a anatomie rostlin Rostlinná pletiva Druhy pletiv Dělivá pletiva Trvalá pletiva Rozdělení trvalých pletiv a jejich charakteristika Krycí pletiva Prvotní krycí pletiva Stavba a činnost průduchů
popíše princip otevírání průduchů (nasátí vody do svěracích buněk, zvětšení turgoru uvnitř, vyklenutí svěracích buněk a otevření štěrbiny proudění O2 a CO2 v obou směrech) a jejich zavírání (ze svěracích buněk odchází voda, turgor se zmenší, svěrací buňky se narovnají, štěrbina se uzavírá) vysvětlí pojmy korek (druhotné krycí pletivo, vzniká činností felogenu pod pokožkou, jeho buňky mají ztloustlou buněčnou stěnu, odumírají a plní se vzduchem) a borka (různě rozpraskaná a odumřelá kůra stromů, vzniká zakládáním několika felogenů, kdy vnější pletiva odumírají a trhají se) zdůrazní význam korku při krytí jizev po opadu listu a jeho použití ve stavebnictví a domácnostech (tepelná a mechanická) ochrana vysvětlí princip vzniku vodivých pletiv a jejich stavbu vznik s přechodem rostlin z vody na souš, tvoří je cévní svazky složené z xylému (dřevní části) a floému (lýkové části) objasní funkci xylému ve vedení transpiračního proudu tj. roztoků minerálních látek z půdy pomocí kořenů a stonků do hlavních míst výdeje vody (listů) objasní funkci floému ve vedení asimilačního proudu tj. asimilátů (produktů fotosyntézy) z listů do míst potřeby kořenů, hlíz, oddenků nastíní vznik vodivých pletiv z prokambia, kdy vzniká v cévním svazku prvotní xylém a prvotní floém, část prokambia se zachovává a vytváří kambium (druhotný meristém) zdůrazní funkci kambia při tvorbě druhotného dřeva a lýka, tedy při druhotném tloustnutí kořene a stonku (tvorba letokruhů u dřevin) popíše stavbu floému: sítkovice (živé protáhlé buňky bez jádra, navzájem spojené příčným proděravělými přepážkami), lýkový parenchym (zásobní funkce) popíše stavbu xylému: cévy (tracheje, trubicovité útvary s charakteristicky ztloustlými trubicovitými stěnami, dlouhé několik metrů), cévice (tracheidy, protáhlý tvar se zešikmenými konci, odumřelé) zdůrazní absenci cév u jehličnanů díky jejich jednodušší stavbě oproti listnáčům a využití lýkového sklerenchymu v textilním průmyslu charakterizuje základní pletiva a rozdělí je podle funkce na: asimilační (buňky s chloroplasty, v mezofylu listů), zásobní (k uchovávání látek oleje, škroby, v oddencích), vodní (u sukulentů, hromadí se v něm voda), vyměšovací (hromadí a vyměšují se z nich silice, alkaloidy, patří sem mléčnice obsahující latex fíkus, pampeliška) a vzdušné (aerenchym, u sítiny, buňky tvaru hvězdiček) definuje rostlinné orgány jako soubory pletiv s charakteristickou stavbou a určitou funkcí, které zkoumá organologie rozdělí orgány na vegetativní a reprodukční (generativní) vyjmenuje vegetativní orgány kořen, stonek, list a vystihne jejich úlohu v zabezpečení života jedince (zajištění výživy, růstu a metabolismu) Druhotná krycí pletiva Vodivá pletiva Základní pletiva Rostlinné orgány Růstové (vegetativní) orgány
vyjmenuje reprodukční orgány květ, semeno a plod a nastíní jejich funkci v oblasti rozmnožování, rozšiřování a udržování na daném stanovišti uvede další možnosti dělení rostlinných orgánů na homologické (různého vzhledu, funkce či vnitřní stavby, ale stejného původu) a analogické (obdobného vzhledu a funkce, ale jiného původu) jmenuje příklady homologických orgánů listy a listové úponky hrachu a analogických orgánů - úponky hrachu (listový původ) a úponky vinné révy (stonkový původ) objasní pojem metamorfóza jako přeměna orgánu vykonávající druhou funkci (kořenové hlízy, úponky)... definuje kořen jako zpravidla podzemní rostlinný orgán uvede a vysvětlí funkce kořene nasávací (příjem vody a v ní rozpuštěných minerálních látek), vodivou (vedení látek z půdy a z nadzemních částí rostliny), zásobní (ukládání látek např. cukrů), syntetickou (tvorba aminokyselin či alkaloidů) a rozmnožovací (kořenové řízky) zdůrazní heterotrofní povahu kořene (bez kutikuly a fotosyntetických barviv) vysvětlí, popíše a načrtne dva typy kořenové soustavy kořen hlavní a vedlejší u dvouděložných rostlin, svazčité kořeny u jednoděložných rostlin načrtne a popíše prvotní a druhotnou stavbu kořene na podélném či příčném řezu kořenem popíše a vysvětlí na podélném řezu kořene jeho stavbu kalyptra (kořenová čepička), pericykl, zralé a nezralé buňky lýkové a dřevní části, rhizodermis, prvotní kůra, endodermis, střední válec uvede a vysvětlí na podélném řezu kořene také tři zóny dělivou (meristematickou), prodlužovací (buňky rostou a prodlužují se) a zónu absorpční neboli kořenového vlášení (zde dochází k příjmu vody s minerály) zdůrazní význam kalyptry ve smyslu ochrany kořenového vrcholu díky vylučovanému slizu a tím snadněji proniká kořen do půdy uvede stavbu středního válce s paprsčitým (radiálním) cévním svazkem definuje endodermis jako vnitřní vrstvu prvotní (primární) kůry, která leží mezi rhizodermis a středním válcem načrtne a popíše primární stavbu kořene na příčném řezu rhizodermis, prvotní kůra, endodermis, kambium, prvotní dřevo, prvotní lýko, dřeň načrtne a popíše druhotnou stavbu kořene na příčném řezu peridermis (druhotná kůra), prvotní dřevo a lýko, druhotné dřevo a lýko, kambium, dřeňové paprsky a dřeň vysvětlí význam kambia v druhotném tloustnutí kořene, kdy se radiální cévní svazek mění na kolaterální a prvotní kůra se mění na druhotnou (peridermis) tedy vzniká druhotná stavba zdůrazní primární stavbu u jednoděložných rostlin po celý život, oproti dvouděložným a nahosemenným, kde je nahrazena druhotnou definuje pojem dřevnatění u kořenů keřů a stromů díky druhotné stavbě (kořeny bylin jsou dužnaté s Kořen Funkce kořene Typy kořenových soustav Stavba kořene Kambium Dřevnatění
primární stavbou) uvede tvary kořene i s příklady rostlin niťovitý (trávy), řepovitý (řepa), válcovitý (křen), vřetenovitý (mrkev), srdčitý (buk) uvede metamorfózy (přeměny) kořene i s příklady kořenové hlízy (jiřina), bulvy (řepa, celer), vzdušné kořeny (Monstera), příčepivé kořeny (břečťan), haustoria neboli přísavky (jmelí) nastíní hospodářský význam kořene jako potravina (kořenová zelenina), v potravinářském průmyslu (cikorka jako rozemletý a usušený kořen čekanky do kávovinové směsi např. Caro, Vitakáva nebo řepa cukrovka k výrobě cukru), k výrobě léčiv (kořen lékořice, rulíku či ženšenu) definuje stonek jako nadzemní orgán rostlin nesoucí listy, pupeny a reprodukční orgány uvede funkce stonku vodivá (prochází jím transpirační a asimilační proud), zajišťuje optimální polohu pro listy (fotosyntéza), zajišťuje optimální polohu pro květy (rozmnožování), možná fotosyntetická funkce (pokud je pod epidermis chlorenchym) vysvětlí pojmy oddenek (podzemní stonek) a prýt (stonek s listy, nachází se na něm uzliny neboli nody a mezi nimi články neboli internodia popíše vznik a vývoj stonku ze zárodku v semenu (z pupenu u dvouděložných mezi dvěma dělohami a u jednoděložných v jednom děložním listu) uvede dva typy klíčení: hypokotylární prodlužuje se hypokotyl (podděložní článek), dělohy se dostanou nad půdu a asimilují např. u fazolu a klíčení epikotylární nejprve roste epikotyl (nadděložní článek), dělohy zůstávají jako rezerva pod zemí např. u hrachu rozlišuje různé typy stonku podle dřevnatění a podle toho označené skupiny rostlin (byliny, dřeviny) či typy stonku podle růstu v prostoru popíše a načrtne bylinný stonek i s uvedení příkladů lodyha (olistěný, kopřiva), stvol (neolistěný, listy v přízemní růžici, sedmikráska), stéblo (většinou dutý s kolénky, trávy obilí) popíše a uvede příklady rostlin s dřevnatým stonkem rozlišujeme keřčíky (do 1 m, vřes), keře (od 1 m do 3 m, větví se od země, zlatice), polokeře (dřevnatí pouze vespod, šalvěj), stromy (mají nevětvící se kmen a větvící se korunu, buk) definuje pojem liána zahrnující rostliny s ovíjivými i popínavými stonky načrtne a popíše primární stavbu stonku na příčném řezu a to u dvouděložných rostlin epidermis (pokožka), prvotní kůra, prvotní dřevo a lýko v kolaterálním (bočném) cévním svazku, kambium, dřeň zdůrazní změnu radiálního cévního svazku na kolaterální (bočný) již v hypokotylu uvede rozdíl v uspořádání kolaterálních cévních svazků u dvouděložných rostlin (do kruhu) a jednoděložných rostlin (roztroušeně v celém stonku) načrtne a popíše sekundární stavbu stonku dřevin na příčném řezu druhotná kůra, prvotní a druhotné lýko, Tvary kořene Přeměny kořene Hospodářský význam kořene Stonek Funkce stonku Klíčení stonku Druhy stonků podle dřevnatění Stavba stonku
prvotní a druhotné dřevo, kambium, dřeň, dřeňové paprsky, hranice letokruhu vysvětlí funkci kambia a jeho význam v druhotném tloustnutí, jeho dělivou činnost (začínající už na jaře) s následnou tvorbou letokruhu (princip dřevnatění) objasní princip vzniku letokruhu kambium na jaře vytváří (odděluje) velké tenkostěnné buňky a tak vzniká řídké (světlé) jarní dřevo (dřevina roste rychle) a naopak v létě vytváří tlustostěnné buňky a tak vzniká husté (tmavé) letní dřevo (dřevina roste pomalu) definuje letokruh jako přírůstek za jedno vegetační období (jaro a léto) nebo také jako hranici mezi přírůstky jednotlivých let (tedy mezi řídkým jarním a hustým letním dřevem) uvede příklady různě zbarveného dřeva u našich stromů např. bílé smrkové dřevo, červené olšové dřevo) či různě aromatického dřeva (santalové dřevo na výrobu vonných tyčinek) zdůrazní význam (dýchání) a vznik (činností felogenu, na zimu uzavírání korkem) čočinek (lenticel) na kůře dřevin (např. u břízy) uvede typy větvení stonku i s příklady vidličnaté (vzrostný vrchol se rozdělí na dva, nejpůvodnější, jmelí), postranní hroznovité (postranní větve nepřerůstají hlavní stonek, jehličnany), postranní vrcholičnaté (postranní větve převažují nad hlavním stonkem, jabloň) vysvětlí pojem habitus (celkový vzhled stonku), makroblast (dlouhá postranní větev dřevin) a brachyblast (zkrácená větévka s listy a květy u modřínu) uvede a definuje přeměny stonku i s příklady oddenek (podzemní stonek s šupinovitými listy, kosatec, kapradí, pýr), oddenkové hlízy (brambor), stonkové hlízy (kedluben, hypokotylovou hlízu má ředkvička), šlahouny (jahodník), stonkové úponky (vinná réva), stonkové trny neboli kolce (trnka, hloh z brachyblastů), podpučí (u cibule), fylokladia (listům podobné, asparágus) vysvětlí hospodářský význam stonku jako potraviny (brambory, kedluben), koření (zázvor, kurkuma), nábytkářství, výroba papíru, korku, v potravinářství (kůra ze skořicovníku, cukr z cukrové třtiny), píce na krmení (jetel) definuje list jako postranní obvykle zelený orgán cévnatých rostlin popíše funkce listu dýchání, transpirace, fotosyntéza objasní vývoj listu z hrbolku dělivého pletiva vzrostného vrcholu (nejprve růst listu na vrcholu, později na okraji a na bázi listu popíše listový pupen složené listy jsou chráněny šupinami a vysvětlí význam pupenů jako určovací znak dřevin v zimě uvede příklady pupenů různých tvarů špičaté u buku, stopkaté u olše, vejcovité u dubu uvede tři typy listů, které se tvoří během vývoje: dělohy (zárodečné listy se zásobní funkcí), asimilační listy (k fotosyntéze), listeny (tvoří zákrov či obalík) Dřevnatění (druhotné tloustnutí) Letokruhy Vzhled dřeva Čočinky (lenticely) Větvení stonku Přeměny stonku Hospodářský význam stonku List Funkce listu Pupeny Typy listů
porovná listy ve velikosti největší průměr má list viktorie královské (2 m) načrtne a popíše vnější stavbu listu (řapík, čepel, žilnatina, okraj listu, vrchol a báze listu) načrtne a popíše vnitřní stavbu listu u listnáče (svrchní a spodní pokožka s průduchy, mezofyl složený z houbového a palisádového parenchymu, cévní svazek) popíše stavbu listu u jehličnanu (epidermis s kutikulou, ponořené průduchy, mezofyl, pryskyřičné kanálky, endodermis, sklerenchym, boční cévní svazky) objasní princip opadávání listů na podzim z důvodu ztráty vody výparem (zacelení jizvy korkem) objasní princip zbarvování listů na podzim spočívající v rozkladu chlorofylu, kdy začnou převládat ostatní barviva (potom výsledná barva, žlutá či červená) popíše palisty např. u violky, hrachu a možnost jejich přeměny v trny u akátu charakterizuje listovou žilnatinu jako uspořádání cévních svazků na listu a zdůrazní její odolnost vůči rozkladu (cévní svazek končí v pletivech listu cévicemi, kolem cévních svazků je sklerenchymatická pochva) uvede druhy žilnatiny i s příkladem rostlin: souběžná (rovnoběžná u trav, obloukovitá u čeledi liliovité), síťnatá (dlanitá u javoru, zpeřená u dubu), vidličnatá (nejstarší, u jinanu dvoulaločného) porovná list dvoulící (se svrchní a spodní stranou, např. u dubu) a jednolící (svrchní a spodní strana se neliší, u kosatce) porovná list souměrný (lípa) a nesouměrný (jilm) popíše různolistost (heterofylii) u břečťanu rozdělí listy podle tvaru na jednoduché a složené uvede typy jednoduchých listů celistvých (čárkovitý, jehlicovitý, kopinatý, srdčitý aj.) a dělených (peřenolaločnatý, dlanitolaločnatý) rozdělí a načrtne složené listy na dlanitě složené (trojčetný jahodník, pětičetný mochna plazivá, vícečetný vlčí bob mnoholistý) a zpeřené (lichozpeřený ořešák, sudozpeřený vikev, přetrhovaně licho či sudozpeřený mochna husí, vícenásobně zpeřený kapradiny) načrtne a uvede různá postavení listu na stonku- střídavé (bříza), vstřícné (vrbina penízková), vstřícné křižmostojné (hluchavka), přeslenité (svízel), v přízemní růžici (pampeliška) uvede příklady listových okrajů celokrajný, pilovitý, laločnatý aj. objasní pojem listová mozaika uspořádání listů na stonku tak, aby si nestínily a využily nejvíce světla (k tomu různě dlouhé řapíky, uprostřed koruny větší stinné listy a vně menší slunné) uvede přeměny listu i s příklady trny (dřišťál), šupiny (u pupenů), list masožravek (žláznatý list rosnatky), zdužnatělé spodní části listů (cibule), listeny (barevné u Anturie, tvoří zákrov a obalík), úponky (u hrachu), palisty (hrách) popíše hospodářské využití listů listová zelenina (zelí), léčivky (náprstník), koření (vavřín - bobkový list), Stavba listu Opadávání a zbarvování listů Listová žilnatina Druhy žilnatiny Listy jednoduché a složené Postavení listu na stonku Listové okraje Listová mozaika Přeměny listu Hospodářské využití listu
pochutina (čajovník), píce (vojtěška), průmysl tabákový či textilní (agáve sisálová) zařadí květ a plod mezi rozmnožovací orgány definuje květ jako reprodukční orgán listového původu načrtne a popíše stavbu květu květní obaly (kališní a korunní lístky), vlastní reprodukční orgány (tyčinky a pestík), květní stopka a květní lůžko definuje okvětí jako nerozlišené květní obaly na korunu a kalich (u tulipánu), zmíní se o bezobalných květech (např. u vrby) popíše kalich (calyx) jako květní obal ze zelených lístků (volných u hořčice nebo srostlých např. u hluchavky), v květním vzorci se značí K popíše korunu (corolla) jako pestře zbarvený květní obal složený z korunních lístků, mohou být srostlé (hluchavka) či volné (čeleď brukvovité), v květním vzorci značena C zdůrazní funkci koruny jako lákadla pro opylovače (přizpůsobení barvou a vůní) objasní značení okvětí v květním vzorci jako P a zdůrazní jeho výskyt u jednoděložných rostlin načrtne a popíše stavbu tyčinky (A, andreceum) jako samčího pohlavního orgánu rostlin, který produkuje pylová zrna (vyrůstají jednotlivě či ve svazečcích) skládá se z nitky a prašníku složeného ze dvou prašných váčků a čtyř prašných pouzder s pylovými zrny) vysvětlí různý tvar pylových zrn (s výrůstky u hmyzosnubných, vzdušné vaky u větrosnubných) načrtne a popíše stavbu pestíku (gyneceum, G) jako samičího pohlavního orgánu z blizny, čnělky a semeníku s vajíčky objasní vznik semeníku srůstem z jednoho či více plodolistů a vysvětlí lepkavý povrch blizny k zachycení pylu popíše i s příklady druhy semeníku svrchní (květní obaly jsou pod semeníkem, brukvovité), spodní (květní obaly nad semeníkem, hvězdnicovité), polospodní (lomikámen) definuje květní lůžko jako rozšířenou horní část stopky, na kterém vyrůstají květy zdůrazní význam květní stopky k upevnění květu rozdělí květy podle přítomnosti tyčinek a pestíku na oboupohlavné (přítomen pestík i tyčinky) a jednopohlavné (zvlášť je květ samičí a samčí) objasní pojmy jednodomá rostlina (na jedné rostlině přítomny květy samčí i samičí) a dvoudomá rostlina (celá rostlina je samičí nebo samčí) rozdělí květy podle souměrnosti na souměrné (rozdělíme je jednou rovinou souměrnosti, u hluchavky), pravidelné neboli paprsčitě souměrné (rozdělíme květ více rovinami souměrnosti na dvě stejné části, u jabloně), nepravidelné (bez roviny souměrnosti, kozlík lékařský) vysvětlí rozdíl mezi květním vzorcem (stavba květu pomocí ustálených značek) a květním diagramem (schematické znázornění postavení květních částí při pohledu shora pomocí symbolů) Rozmnožovací (generativní) orgány Květ Stavba květu Okvětí Kalich Koruna Tyčinky Pestík Souměrnost květu Květní vzorec a diagram