Arnošt Konstantin Růžička: josefinista a febronián?

STUDIA THEOLOGICA 11, č. 3 [37], podzim 2009 37 Arnošt Konstantin Růžička: josefinista a febronián? Pokus o revizi pohledu na osobnost druhého českobudějovického biskupa v kontextu současné diskuse o problematice pojetí josefinismu Rudolf Svoboda 1. ÚVODEM V průběhu minulého století zejména v jeho druhé polovině probíhala ve střední Evropě diskuse o tzv. pojetí josefinismu. Ačkoli tato diskuse ještě není ani zdaleka uzavřená, přinesla řadu zajímavých plodů ve formě výzkumů, které se problematice věnovaly z pohledu různých oborů a s nimi spojených nezřídka velmi různorodých přístupů. 1 Samotné téma josefinismu v nich zaznívá nejčastěji v úzkém spojení s dalším významným tématem, kterým je středoevropské osvícenství či osvícenství vůbec. Součástí těchto zkoumání se staly zcela přirozeně i jednotlivé osobnosti považované za významné protagonisty tohoto období. V této krátké studii bych chtěl poukázat na to, nakolik určité pojetí josefinismu nebo chcete-li jeho chápání či pochopení ovlivnilo pohledy badatelů na osobu druhého českobudějovického biskupa Arnošta Konstantina Růžičky. Chtěl bych alespoň v krátkosti konfrontovat jejich názory s výsledky současného zkoumání. Musím předeslat, že zde nebudu usilovat o vyjádření definitivního názoru, ale chtěl bych tímto textem přispět k diskusi o tématu, kterému zejména z pozice katolických církevních historiků v posledních desetiletích nebyla věnována velká pozornost. 2 Na úvod ještě podotýkám, že o Růžičkovi zatím není k dispozici moderní monografie ani odborná studie. Teprve v posledních letech začal výzkum o počátcích českobudějovického biskupství a o osobě prvního zdejšího biskupa Jana Prokopa Schaaffgotsche, jehož byl Růžička blízkým spolupracovníkem. 3 1 Důkazem různorodosti přístupů je prakticky existující neshoda v přesné definici josefinismu. V současnosti jsou evidentně odmítány všechny definice či pojetí, které by tématiku zužovaly, kupř. z hlediska konfesního nebo z hlediska politického systému. Přednost je dávána co nejobecnějším popisům jak bude ještě zmíněno v této studii. 2 V tomto směru se v současnosti blýská na lepší časy. Důkazem je třídenní pracovní setkání odborníků z naší republiky i ze zahraničí s názvem Post tenebras spero lucem, které spoluorganizovaly Filosofická fakulta UK a Katolická teologická fakulta UK ve dnech 17. 19. září 2007, jehož cílem bylo především zmapovat aktuální stav osvícenské problematiky a poukázat na důležitost této epochy, které národní historiografie dosud věnovala spíše okrajovou pozornost. Jeho výstupem je stejnojmenná publikace vydaná v tomto roce editory Jaroslavem Lormanem a Danielou Tinkovou. Další takové setkání je naplánováno na léto 2009. 3 O biskupu Schaaffgotschovi vyjde v roce 2009 monografie s názvem Jan Prokop Schaaffgotsche: První biskup českobudějovický, Brno: L. Marek, edice Pontes pragenses, která vznikla přepracováním a doplněním mé disertační práce obhájené na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v únoru 2008. O životě a díle prvního českobudějovického biskupa pojednávají dílčím způsobem na základě nejnovějších výzkumů archivních materiálů studie: Rudolf SVOBODA, Pastores boni? Studie k tématu rakouské osvícenství v souvislosti se vznikem českobudějovického biskupství a činností prvních

38 Rudolf Svoboda 2. RŮŽIČKOVO CURRICULUM VITAE Jak jsem již naznačil, nebyla v odborné literatuře zatím biskupu Růžičkovi věnována velká pozornost. Jeho prvním biografem byl Franz Mardetschläger, který v knize Kurz gefasste Geschichte der Diözese Budweis na několika stránkách pohovořil o jeho životě a působení v roli diecézního biskupa. 4 Mardetschlägerovy údaje a především hodnocení Růžičkovy osoby a biskupské činnosti, o kterých se ještě podrobněji zmíním ve velmi zestručněné podobě převzali všichni následující autoři: Aleš Zelenka, Jaroslav Kadlec, Jaroslav Polc, Kurt Augustin Huber a Milan Buben. 5 Přesto se některé informace v textech těchto historiků neshodují. 6 Na tyto autory se pak odkazují či z nich vycházejí další badatelé. 7 Pro ověření základních dat Růžičkova života uváděných v literatuře i pro doplnění mnoha prázdných míst bylo potřeba provést archivní výzkum. Růžičkova písemná pozůstalost je součástí fondu Biskupský archiv České Budějovice uloženého ve Státním oblastním archivu v Třeboni. 8 Ovšem již při pouhém zběžném nahlédnutí do pramenů je možné se dozvědět nové skutečnosti, v literatuře dosud nezmíněné. českobudějovických biskupů, in Osvícenství a katolická církev: Sborník příspěvků z vědecké konference konané na Teologické fakultě Jihočeské univerzity dne 23. února 2005, ed. Rudolf Svoboda, Martin Weis a Peter Zubko, České Budějovice: Jihočeská univerzita, Teologická fakulta, 2005, s. 22 43; a také Rudolf SVOBODA, Biskupové doby josefinismu strážci nebo odpůrci katolické tradice? Verba theologica 6, č. 1 [12] (2007): 43 53. O založení českobudějovického biskupství studie: Rudolf SVOBODA, Proces založení českobudějovického biskupství v letech 1783 1789, Studia theologica 10, č. 3 [33] (2008): 19 40. Studium života a díla českobudějovických biskupů má delší tradici. Jaroslav Kadlec napsal knihu o Janu Valeriánu Jiršíkovi a Martin Weis o Josefu Hlouchovi. Viz Jaroslav KADLEC, Jan Valerián Jirsík: biskup českobudějovický, České Budějovice: Sdružení J. N. Neumanna, 1995 a Martin WEIS, Minutěnky vzpomínek na pastýře lidu svého, Praha: Panevropa, 1999. 4 Franz MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte des Bistums und der Diöcese Budweis zur Jubiläumsfeier ihres hundertjährigen Bestehens, Budweis, 1885, s. 16 27. 5 Srov. Aleš ZELENKA, Die Wappen der böhmischen und mährischen Bischöfe, Regensburg: Beheym Verlag, 1979, s. 167 168; Jaroslav KADLEC, Růžička Arnošt Konstantin, in Encyklopedie Českých Budějovic, České Budějovice: Statutární město České Budějovice, 2. vyd., 2006, s. 428; Jaroslav KADLEC, Českobudějovická diecéze, České Budějovice: Sdružení J. N. Neumana Setkání, 1995, s. 28 30; Jaroslav V. POLC, Stručný přehled dějin českých a moravských diecézí po třicetileté válce, Praha: KTF UK, 1995, s. 67; Kurt Augustin HUBER, Kirche in Südböhmen: Ein Überblick, in Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen- - Mähren-Schlesien, sv. 7, Festschrift zur zweiten Säkularfeier des Bistums Budweis 1785 1985, ed. Kurt Augustin Huber, Königstein im Taunus: Inst. für Kirchengeschichte von Böhmen-Mähren-Schlesien, 1985, s. 18; Kurt Augustin HUBER, Růžička, Constantin Ernest (1761 1845), in Die Bischöfe der heiligen römischen Reiches 1648 1803, ed. Erein Gatz, Berlin: Duncker & Humblot, 1990, s. 409; Milan M. BUBEN, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, Praha: Logic, 2000, s. 281 282. 6 Bohužel na hlubší kritiku literatury není v této studii prostor. Všichni autoři uvádějí jako svůj zdroj Mardetschlägerovu knihu. Na nejmladším Bubnově textu je znát, že vycházel spíše z Kadlecova zpracování. 7 Srov. kupř. Karel SKALICKÝ, Tradice teologického studia v Českých Budějovicích, in Deset let Teologické fakulty Jihočeské univerzity, ed. Tomáš Machula, České Budějovice: Jihočeská univerzita, Teologická fakulta, 2001, s. 84. 8 Srov. SOA Třeboň, Biskupský archiv České Budějovice (dále jen BA ČB). Ovšem není ani zdaleka tak rozsáhlá jako kupř. písemná pozůstalost související s činností jeho předchůdce na českobudějovickém biskupském stolci Jana Prokopa Schaaffgotsche, a proto by bylo potřeba pátrat ještě po jiných informačních zdrojích doma i v zahraničí zejména v Praze, a také ve vídeňských a vatikánských archivech.

STUDIA THEOLOGICA 11, č. 3 [37], podzim 2009 39 S vědomím, že pro sestavení podrobnější a přesnější biografie by bylo třeba provést hlubší průzkum, bych rád čtenáři nyní předložil několik základních dat z Růžičkova života: 9 Arnošt Konstantin Růžička se narodil 21. prosince 1761 v Tloskově u Neveklova. Studoval nejprve na gymnáziu v Praze a zde také nastoupil roku 1777 na univerzitu ke studiu filosofie, které zakončil v roce 1779. Téhož roku vstoupil do arcibiskupského semináře a současně začal pětileté studium teologie a církevního práva. Byl vynikající student, a proto byl pověřen, aby pomáhal v teologii a církevním právu slabším studentům, což vykonával po celé dva roky. Po zřízení pražského generálního semináře v roce 1783 byl jmenován prefektem studentů. Pravděpodobně díky vynikajícím výstupním výsledkům z teologických studií všechny zkoušky absolvoval na eminenter dostal roku 1784 hned dvě nabídky na budoucí pracovní místa: mohl nastoupit jako profesor morální teologie do generálního semináře v Hradišti u Olomouce nebo jako vicerektor generálního semináře ve Lvově. Růžička dal přednost druhé nabídce. Ještě před svým odjezdem byl pražským světícím biskupem Kriegrem vysvěcen 15. června 1785 na kněze. 10 Když císař Josef II. cestoval v roce 1787 na Krym, dělal mu Růžička na cestě průvodce. Pravděpodobně na císaře silně zapůsobil, protože ten jej jmenoval 24. listopadu téhož roku rektorem lvovského semináře. V této funkci zůstal až do zrušení generálních seminářů. 11 Poté se odstěhoval do Vídně, kde žil až do svého jmenování českobudějovickým kanovníkem 15. února 1794. Jeho instalace proběhla 20. července 1794. O tři roky později, 27. srpna 1797, mu biskup Jan Prokop Schaaffgotsche oznámil, že jej jmenuje svým generálním vikářem a oficiálem a s tím i do čela biskupské konzistoře. Do funkcí byl uveden 12. října 1797. 12 Díky dochované zprávě z generální vizitace z roku 1811 je k dispozici Schaaffgotschovo hodnocení Růžičky, ze kterého vyplývá, jak vysoko si cenil jak jeho osobně, tak i služby, kterou léta vykonával: Hlavu i srdce má na pravém místě a jeho talent, stejně jako dobrota jeho srdce, zasluhují veškerou úctu. S velkým důvtipem umí spojovat prostředek s cílem, svůj obtížný úřad vykonává s velkou horlivostí, pílí, pečlivostí, mírností a láskou. 13 9 V následující stručné biografii se zcela záměrně nebudu odkazovat na výše zmíněné texty, které byly o Růžičkově životě napsány s výjimkou Mardetschlägera. Nepřináší buď nic nového, nebo uvádějí ne zcela přesné informace. 10 Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Doklady k nominaci, konsekraci a instalaci do úřadu českobudějovického biskupa, (1794) 1815 1816, sign. II/2/b/4, kart. 13. Srov. také SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Doklady o narození a studiu, 1761 1785 (1815), sign. II/2/a/1, kart. 13. 11 Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Úřad vicerektora a rektora generálního kněžského semináře ve Lvově, 1785 1792, sign. II/2/b/1, kart. 13. Srov. také SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Doklady k nominaci, konsekraci a instalaci do úřadu českobudějovického biskupa, (1794) 1815 1816, sign. II/2/b/4, kart. 13. 12 O spolupráci Schaaffgotsche s Růžičkou svědčí například dochovaná korespondence, resp. Růžičkovy dopisy Schaaffgotschovi. Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Jan Prokop hr. Schafgotsch, Zprávy úředního i soukromého charakteru od generálního vikáře českobudějovické diecéze Ant. Konst. Růžičky, 1796 1799, sing. II/1/b/12, kart. 11. 13 Kopf und Herz sind bei ihm am rechten Ort, und sowohl seine Talente als die Güte seines Herzens verdienen alle Hochschätzung. Mit vieler Klugheit weiß er die Mittel mit dem Zweck zu verbinden, mit vielem Eifer, Fleiße, Genauigkeit, Sanftmut und Liebe begleitet er sein beschwerliches Amt. Ös-

40 Rudolf Svoboda Po Schaaffgotschově smrti v květnu 1813 byl pověřen řízením diecéze v době uprázdnění biskupského stolce. 14 Bylo mu v této době také nabídnuto, aby se stal světícím biskupem a generálním vikářem ve Lvově, avšak tuto nabídku odmítl. 15 Českobudějovickým biskupem byl jmenován 15. června 1815 a jeho jmenování bylo Římem potvrzeno 8. března 1816. Biskupské svěcení přijal 25. srpna 1816 z rukou pražského arcibiskupa Václava Leopolda Chlumčanského. Intronizován byl 22. září téhož roku. 16 Díky dvaceti letům stráveným v diecézních úřadech byl jistě více než dobře obeznámen se situací v diecézi, zvláště když poslední generální vizitace proběhla před několika málo lety. Sídelním biskupem zůstal Růžička více než třicet let. Vyjdu-li z údajů, které jsou známy, je možné říci následující: V prvních letech svého biskupského úřadu horlivě procestoval svoji diecézi, s přibývajícími léty se věnoval řízení diecéze spíše od psacího stolu. Na srdci mu velmi ležela především výchova kněží, podporoval proto vytrvale kněžský seminář založený jeho předchůdcem. Ve vztahu ke státu byl loajální, což bylo oceněno jmenováním tajným radou. 17 V posledních letech jeho episkopátu mu při řízení diecéze vypomáhali pražští světící biskupové a vedly se diskuse nad ustanovením biskupa koadjutora. 18 Zemřel 18. března 1845 a byl pohřben v biskupské hrobce na českobudějovickém staroměstském hřbitově. Jeho hrob byl později ozdoben sochou Dobrého pastýře. 19 3. K DISKUSI O POJETÍ JOSEFINISMU, JEJÍMU REFLEKTOVÁNÍ I NEREFLEKTOVÁNÍ Protože v rámci tohoto textu nemohu představit celý vývoj diskuse o pojetí josefinismu, potažmo osvícenství, popíši v několika dalších odstavcích alespoň ty z poznatků, které mají zásadní význam pro mé další uvažovaní nad vytyčeným tématem. 20 terreichisches Staatsarchiv Wien, Haus-, Hof- a Staatsarchiv, Kaiser-Franz-Akten 215; SOA Třeboň, BA ČB, Zpráva biskupa zemskému guberniu o stavu diecéze, 1811, sign. II/1/b/7, kart. 10; také viz Kurt Augustin HUBER, Der Budweiser bischöfliche Visitationsberischt von 1811/12, in Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen Mähren Schlesien, sv. 7, s. 83. 14 Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Úřad kanovníka, konzistorního rady, generálního a kapitulního vikáře českobudějovické diecéze, 1794 1815, sign. II/2/b/3, kart. 13. 15 Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Úřad generálního vikáře a světícího biskupa ve Lvově, 1813, sign. II/2/b/2, kart. 13. 16 Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Doklady k nominaci, konsekraci a instalaci do úřadu českobudějovického biskupa, (1794) 1815 1816, sign. II/2/b/4, kart. 13. Srov. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 16 19. 17 Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Jmenování skutečným tajným radou, 1836, sign. II/2/c/1, kart. 13. 18 Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Styk s vídeňským papežským nunciem a vídeňským arcibiskupem v náboženských a církevních otázkách, 1732 1744, sign. II/2/b/5, kart. 13. 19 Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Oznámení o pohřbu biskupa Růžičky, 1845, sign. II/2/a/2, kart. 13; Tamtéž, Poslední vůle a pozůstalostní řízení, 1831 1848, sign. II/2/a/3, kart. 13. 20 Ve stručnosti jsem o vývoji diskuse o pojetí josefinismu u nás i v zahraničí pojednal ve studii: Rudolf SVOBODA, Typologie biskupů doby josefinismu pod žezlem habsbursko-lotrinské dynastie, in Post tenebras spero lucem: Duchovní tvář českého a moravského osvícenství, ed. Daniela Tinková a Jaroslav Lorman, Praha: Cassablanca, 2009, s. 302 305.

STUDIA THEOLOGICA 11, č. 3 [37], podzim 2009 41 Jedním z nejzajímavějších výstupů zahraničních diskusí je sborník s názvem Katholische Aufklärung Aufklärung im Katholischen Deutschland, 21 který vyšel v první polovině devadesátých let minulého století. Své příspěvky, které svým obsahem přesahují rámec německé oblasti, sem napsali historici, teologové, filosofové a literární vědci jako Harm Klueting, Norbert Hinske, Hans Maier, Philipp Schäffer a v neposlední řadě Elisabeth Kovács. Stručně řečeno, tito odborníci ukázali ve svých textech, které jsou často shrnutím mnohaletých výzkumů, proměny ve vnímání osvícenství ve středoevropské oblasti od osmnáctého století až po současnost. Mimo jiné se snažili postihnout historický vývoj pohledu katolické teologie na osvícenství, a to zejména v německé jazykové oblasti. Zejména zásluhou pasovského teologa Philippa Schäffera a vídeňské historičky Elisabeth Kovács bylo propracováno téma živé v diskusi o pojetí josefinismu již od počátku dvacátého století: Na kolik se proměňovalo chápání osvícenství, potažmo josefinismu, v průběhu devatenáctého a dvacátého století, a to zejména v katolické církvi. 22 Oba autoři shodně tvrdí, že v katolické teologii došlo k zúžení chápání osvícenství. Osvícenství, které bylo ještě v osmnáctém století vnímáno diferencovaně jako pravé nebo falešné, tedy lidem a církvi prospívající nebo naopak lidem a církvi škodící, se v průběhu devatenáctého století dostalo do pozice katolickou církví odsuzovaného myšlenkového systému. Zcela konkrétního odsouzení se některým osvícenským idejím dostalo z pozice učitelského úřadu církve za pontifikátu papeže Pia IX. Církev tehdy zaujala jasně negativní postoj k společenským vymoženostem vycházejícím z myšlenek osvícenství a k jejich dalšímu růstu v liberální společnosti Evropy druhé poloviny devatenáctého století. Odsouzení byla sebrána a vydána v pověstném Syllabu errorum z 8. prosince 1864. 23 Syllabem byla posílena reakce a novoscholastika, naopak osvícenství bylo zavrženo jako nekřesťanské a označeno za odpad od víry. V důsledku bylo silně potlačeno nezaujaté zkoumání osvícenství a jeho kořenů až do období 2. vatikánského koncilu. 24 Ruku v ruce s tímto došlo i k zúžení chápání josefinismu. Elizabeth Kovács v této souvislosti dokazuje, že z katolického pojetí osvícenství druhé poloviny devatenáctého a první poloviny 21 Viz Katholische Aufklärung Aufklärung im katholischen Deutschland: Studien zum achtzehnten Jahrhundert, ed. Harm Klueting, Hamburg: Felix Meiner Verlag, 1993. 22 Srov. Philipp SCHÄFFER, Die Grundlagen der Aufklärung in katholischen Beurteilungen der Aufklärung, in Katholische Aufklärung, s. 54 66 a Elisabeth KOVÁCS, Katholische Aufklärung und Josephinismus: Neue Forschungen und Fragestellungen, in Katholische Aufklärung, s. 254 263. 23 Jako základ odsouzených směrů a jednotlivých nauk byl označen racionalismus, který vydává lidský rozum bez zřetele na Boha za jediné kritérium toho, co je správné nebo špatné, dobré nebo zlé. Kromě toho je odsuzován i takový rozum, který vydává sám sebe za jediný zákon a přeceňuje své síly a domnívá se, že pracuje pro dobro lidstva. Odsuzován je naturalismus, který chce vše vysvětlit přirozeným rozumem. Osočeny byly ty pokusy o zprostředkování křesťanských tajemství, které označují rozum za vládnoucí sílu ve výkladu Zjevení. Odmítá nesprávná pojetí vztahu církve a státu. Hovoří i o příčinách osvícenství a racionalismu. Odsuzuje také autonomní a subjektivní užívání rozumu, odklon od autority, především od autority papeže, jehož autorita v učení a vedení věřících je stavěna velmi vysoko, a to i v souvislosti vztahu ke státům. Viz Syllabus errorum papeže Pia IX. z 8. prosince 1864, in Enchiridion symbolorum, definitionum et declarationum de rebus fidei et morum: Kompendium der Glaubensbekenntnisse und kirchlichen Lehrenscheidungen, ed. Hans Denzinger a Peter Hünermann, Freiburg im Breisgau: Herder, 37. vyd., 1991, s. 798 809. 24 Srov. SCHÄFFER, Die Grundlagen der Aufklärung, s. 63 64; KLUETING, Der Genius der Zeit hat sie unbrauchbar gemacht : Zum Thema Katholische Aufklärung Oder: Aufklärung und Katolicismus im Deutschland des 18. Jahrhunderts: Eine Einleitung, in Katholische Aufklärung, s. 35.

42 Rudolf Svoboda dvacátého století vychází i pojetí josefinismu jako reformního katolicismu, který je tvořen sumou pěti herezí: konciliarismu, galikanismu, jansenismu, febronianismu a tendencemi protestantského osvícenství. 25 Zatímco devatenácté století bylo dobou kritiky osvícenství, potažmo josefinismu, a odklonu od nich, ve dvacátém století došlo k diferencování přístupů v teologii i v historii. Po 2. vatikánském koncilu již není doba osvícenství katolickou církví napadána. 26 Díky diskusím, které byly historiky vedeny z konfesního i nekonfesního prostředí, se v současné době dospělo k nevyslovenému, ale obecněji přijímanému názoru, že osvícenství a josefinismus jsou velmi mnohostranná témata, která není možné jednostranně zužovat. Pokouší-li se někdo z obce historiků v současné době kupř. o stručné vysvětlení toho, co byl josefinismus, hovoří o něm nejčastěji jako o systému či způsobu vlády v habsburské monarchii druhé poloviny osmnáctého a první poloviny devatenáctého století, tj. osvícenském církevně-politickém absolutismu rakouského ražení. 27 S tématem mého uvažování velmi úzce souvisí fakt, že pohled církevních historiků v českém prostředí byl na katolické straně podle mého názoru téměř až do současnosti silně ovlivněn tím, jaký postoj ke zkoumaným tématům zaujal učitelský úřad církve v době před 2. vatikánským koncilem. U některých z nich lze hovořit až o konfesní předpojatosti, díky které je sice možné z jejich textů poznat, jak byly josefinismus a jeho duchovní zdroje v předkoncilním období hodnoceny ze strany římskokatolické církve, ale jen obtížně pokud vůbec se v nich může čtenář dopátrat, co opravdu josefinismus byl a jaké názory skutečně zastávali lidé, kteří v tomto období žili a byli označováni za jeho důležité protagonisty. Problé- 25 Srov. KOVÁCS, Katholische Aufklärung und Josephinismus, s. 248. 26 Na 2. vatikánském koncilu převzala církev do svých reforem mnoho požadavků osvícenství. V pastorální konstituci Gaudium et spes se hovoří o církvi v dnešním společnosti, o vztahu katolické církve ke státům a k ostatním církvím a církevním společenstvím. Církev ponechává světu jeho svobodný prostor, hovoří o samostatnosti rozumu a uznává občanské svobody, především svobodu náboženskou. Zde zřetelně přebírá některé z idejí osvícenství. V prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae personae jsou nejen uznávány náboženské svobody, ale svoboda jednotlivce je chápána jako základní princip bytí člověka a jeho důstojnosti. Toto prohlášení se v úvodu odvolává na snahy o svobodu a důstojnost lidí, které jsou ve společnosti živé a platné. Svoboda, a to především svoboda náboženského přesvědčení, je založená v lidské důstojnosti. Lidé musí jednat svobodně od jakéhokoli nátlaku a podle svého svědomí jako jednotlivci i jako společenské skupiny. Společenské síly mají za povinnost chránit v rámci společného blaha svobodu a odpovědnost lidí. Výchova by měla vést k úctě a k vykonávání této svobody a dávat návod k samostatným rozhodnutím se pro zodpovědné jednání. Velmi jasně je řečeno, že svoboda a důstojnost člověka je dosvědčená skrze stvoření a založená ve spásných činech Božích. Církev sebe chápe jako ochránkyni pravdy. Uplatňuje nárok autoritativně vysvětlovat a potvrzovat křesťanské pravdy, ovšem tato pravda si neklade žádný jiný nárok, pouze má mírně a zároveň silně pronikat ducha člověka. Ve svém učení pravdy je církev zavázána samotnému Kristu. Má, stejně jako on, střežit práva lidské svobody a milosti, které byly člověku poskytnuty. Zvláště na tomto textu o náboženské svobodě je zřetelné, že církev vidí základy snah po individuálním a autonomním užívání rozumu a po seberealizaci důstojnosti člověka ve svobodě v křesťanské víře ve stvoření a ve vykoupení. Tím je uznáno, že úsilí osvícenství volat lidi k otevřeně svobodnému užívání jejich rozumu má svůj základ v křesťanské víře a v jejím naplnění. Srov. Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes a také Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae, Dokumenty 2. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995. 27 Srov. kupř. Pavel BĚLINA Jiří KAŠE Jan P. KUČERA, Velké dějiny zemí Koruny české, díl 10, Praha: Paseka, 2001, s. 220.

STUDIA THEOLOGICA 11, č. 3 [37], podzim 2009 43 mem je v tomto případě černobílé vidění celé problematiky, k níž trefně poznamenává církevní historička Kamila Veverková: Pro katolíky (mezi nimiž je E. Winter spíše výjimkou) je doba josefinismu a osvícenství stále dobou odpadu od církve Katolická historiografie se obecně dosud nesmířila s tím, že osvícenství znamená v reálném životě církve také výhost konstantinismu, tedy symbiózy života církve a státu. Emancipace státu je slučována s nevěrou. 28 Žádný z českých katolických církevních historiků druhé poloviny dvacátého století se josefinismem nezabýval natolik, aby vytvořil jeho koncepci. Vyjádřili své názory bez hlubšího a komplexnějšího studia tohoto období, přičemž ve svých soudech vycházeli spíše ze svých vlastních přístupů k dějinám jako takovým. Utvořila se tak podobně jako v zahraničí církevně-historiografická tradice, která měla na období josefinismu vcelku jednoznačně negativní názor. 29 Osobnosti této doby byly posuzovány zejména podle toho, jaký byl jejich vztah k římskokatolické církvi. Jinak řečeno, život a dílo jednotlivých osobností bývaly porovnávány s naukou katolické církve v čase po vydání Syllabu až do 2. vatikánského koncilu, jehož závěry prakticky vůbec reflektovány nejsou; stejně nereflektovány zůstaly i výsledky zahraničních diskusí o pojetí josefinismu. 30 Hodnocení jednotlivých osobností, které jsou představovány jako typičtí představitelé režimu, bývají často ukvapená. Prakticky stačilo, aby byla katolickými historiky nalezena určitá josefinistická tendence ve vztahu církve a státu a následně byl jedinec okamžitě označen za josefinistu. 31 Čtenář této studie již jistě chápe, proč považuji za nutné provádět určitou revizi těchto nálezů, či dovolím si říci negativních cejchů. Jak jsem již ukázal v dřívějších studiích, není možné v tomto případě podle nalezení jednoho příznaku stanovit celou diagnózu, navíc když je samotná nemoc považována za mnohem nebezpečnější, než ve skutečnosti byla. 32 28 Kamila VEVERKOVÁ, K problematice studia osvícenství u nás a pramenů, týkajících se některých Bolzanových žáků, in Duchovní a myšlenkové proměny druhé poloviny 19. století: Sborník příspěvků z vědecké konference konané na Teologické fakultě Jihočeské univerzity 23. února 2006, ed. Rudolf Svoboda, Martin Weis a Peter Zubko, České Budějovice: Jihočeská univerzita, Teologická fakulta, 2006, s. 27. 29 Mám na mysli kupř.: Blažej RÁČEK, Církevní dějiny v přehledu a obrazech, Praha: Vyšehrad, 1940; Václav MEDEK, Cesta české a moravské církve staletími, Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1982; Jaroslav KADLEC, Dějiny katolické církve, sv. 3, Olomouc: CMTF UP, 1993; POLC, Stručný přehled; Pavel MRÁČEK, Příručka církevních dějin, Praha: Krystal, 1995; Radomír MALÝ, Církevní dějiny, Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2001. Historiky obecně jsou nejvíce ceněná díla Jaroslava Kadlece, který ačkoli nezůstává nic dlužen své katolické konfesní orientaci v nich ukazuje největší míru kritičnosti a snahu po objektivitě. 30 Tento fakt pouze konstatuji jako evidentní. Rozkrytí příčin by vydalo na samostatnou studii. 31 Touto problematikou jsem se zabýval dílčím způsobem v již zmíněné studii: SVOBODA, Typologie biskupů doby josefinismu, s. 306 313. 32 Srov. tamtéž, nebo také SVOBODA, Biskupové doby josefinismu, s. 45 53.

44 Rudolf Svoboda 4. PROBLEMATIKA HODNOCENÍ OSOBY A BISKUPSKÉHO PŮSOBENÍ ARNOŠTA KONSTANTINA RŮŽIČKY Kromě biografických údajů obsahují texty autorů, kteří o Růžičkovi psali, také jeho stručná hodnocení jakožto člověka a jako biskupa. Všichni sledovaní badatelé Mardetschläger i jeho epigoni Zelenka, Polc, Kadlec, Huber a Buben se shodují na tom, že byl velmi milý, klidný a laskavý člověk. Ovšem tam, kde pojednávají o Růžičkově biskupském působení, se hodnocení některých z nich rozcházejí. Mám na mysli zejména tvrzení ikon českého církevního dějepisectví druhé poloviny dvacátého století Polce a Kadlece, jejichž díla jsou dodnes uznávána a hojně citována, stranou není možné ponechat i názor jejich současníka Hubera. Jak je však možný tento rozpor, když všichni tři autoři vycházejí ze stejného Mardetschlägerova textu? Tato skutečnost je zarážející, když si uvědomíme, nakolik torzovité jsou zde dostupné informace o Růžičkově biskupském působení a nic nenasvědčuje tomu, že by kdokoli z těch, kteří o druhém českobudějovickém biskupovi psali, provedl výzkum pramenů. Odpověď je třeba hledat v nepřesné interpretaci části Mardetschlägerova textu, ve kterém takto představil jednu událost z Růžičkova života: Po nástupu Ferdinanda V. roku 1835 vzrostla aktivita vídeňského nuncia, který se rozhodl bedlivěji prověřovat, jakým způsobem vedou rakouští biskupové své úřady. Stalo se, že v jednom diecézním katalogu nebylo uvedeno na titulní straně označení Apostolicae Sedis gratia, avšak zůstalo zde pouhé pojmenování divina miseratione Episcopus Bohemo-Budvicensis. Toto vynechání bylo okamžitě s nelibostí zaznamenáno na vyšších místech, načež o několik měsíců později dorazil do Budějovic sám papežský nuncius Principe Luigi Altieri, aby biskupovi v této a v mnohých dalších věcech domluvil. Kauza biskupova označení na titulní straně diecézního katalogu byla rychle smetena ze stolu, protože se mohlo jednat o sazečovu chybu a navíc se Růžička hájil tím, že dotyčný text byl pouhým čtvrtletním hlášením o stavu diecéze státním úřadům a nikoli oficiální korespondencí se Svatým stolcem, kterou ostatně bez souhlasu státu nesměl provozovat. Nuncius prý nakonec neměl zájem na tom, aby kvůli takové záležitosti vznikl konflikt mezi ním a císařskou vládou, u které se svědomitý biskup těšil přízni. 33 Tolik Mardetschläger. Jaroslav Kadlec se o této kauze také zmiňuje, ovšem dokládá s ní své tvrzení, že Růžička byl josefinistou staré školy: Jednou dokonce vzbudil nelibost a podezření papežského nuncia, že na titulní straně diecézního katalogu byl uveden pouze s označením biskup z Boží milosti, nikoli také z milosti Apoštolského stolce. 34 33 Srov. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 24 25. V archivu se mi zmíněný katalog zatím nepodařilo dohledat. Je pravděpodobné, že žádný badatel po Mardetschlägerovi jej neměl v rukou, žádný se na něj přímo neodkazuje a ani z něj necituje. Definitivní odpověď na otázku, jak vznikla, probíhala a zanikla tato kauza, dá až průzkum pramenů vzniklých z činnosti úřadu vídeňského nuncia a činnosti státních úřadů pokud byly zápisy pořízeny a jestli se dochovaly do současnosti. 34 KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 29.

STUDIA THEOLOGICA 11, č. 3 [37], podzim 2009 45 Jaroslav Polc o Růžičkovi sice napsal pouze několik řádků, ale v nich jej stačil ve zřetelné návaznosti na Mardetschlägerem popsaný případ zhodnotit velmi jednoznačně: Růžička byl osobně milý a pohostinný, ale také přesvědčený febronián, který věřil, že jeho biskupský úřad a jeho vykonávání pochází přímo od Boha nezávisle na Apoštolském stolci. 35 Také Huber tvrdí podobně jako Polc, ale umírněněji že Růžička věřil jako febroniáni, že svůj úřad obdržel jen z milosti Boží a nikoli také z milosti Apoštolského stolce. 36 Žádný z těchto autorů nepřednesl další důkazy pro svá tvrzení. Ani mně se prozatím také nepodařilo najít dostatek informací pro jejich potvrzení či vyvrácení. 37 To je úkolem právě probíhajícího výzkumu pramenů týkajících se Růžičkova života a díla. Ovšem Růžičkova pověst je těmito tvrzeními do značné míry určena. Kupříkladu o Růžičkově pověsti přesvědčeného febroniána se zmiňuje i teolog Karel Skalický, který vycházel pravděpodobně z Polcova a Huberova tvrzení. 38 Ačkoli důkazy k možnému vyvrácení tvrzení či potvrzení výše zmíněných autorů dosud chybí, přesto mohu k uvedenému příkladu podotknout, že se zdá poněkud spekulativní vyvozovat z toho, že se Růžička označil (při nejistotě, zda nebyl označen ) biskupem pouze z Boží milosti a nikoli z Boží milosti a z milosti Apoštolského stolce, fakt, zda byl josefinistou či dokonce febroniánem. V době vrcholného josefinismu za vlády císaře Josefa II. nazývá kupříkladu pražský arcibiskup Příchovský sám sebe v pastýřském listě z 12. prosince 1785, kterým oznámil vznik českobudějovické diecéze, biskupem pouze z Boží milosti, což ovšem neznamenalo, že jeho postoj k papežství by byl rezervovaný, spíše naopak. V žádném případě však nebyl febronián. 39 Růžičkův předchůdce Schaaffgotsche, který bývá označován za josefinistu shodně Kadlecem, Polcem i Huberem zase sám sebe v pastýřském listu nazývá: Z milosti Boží a Apoštolského stolce první biskup českobudějovický. 40 Pro přiřazování osobností sledovaného období k různým duchovním proudům se jeví jako velmi důležité samotné pojetí toho, čím kupř. josefinismus byl, respektive za co je považován. Právě různé pohledy na josefinismus vezmeme-li je vážně jako měřítko mohou badateli ukazovat každý něco jiného. Když by vycházel z již zmíněného katolického chápání josefinismu v druhé polovině devatenáctého a v první polovině dvacátého století jakožto reformního katolicismu, kte- 35 POLC, Stručný přehled, s. 67. 36 Sein Amt glaubte er wie die Febronianer nur von Gottes, nicht auch von des Apostolischen Stuhles Gnade erhalten zu haben. HUBER, Die Kirche in Südböhmen, s. 18. 37 Poukaz na možný chybný výklad Kadlece, Polce a Hubera není v žádném případě kritikou těchto historiků a jejich celoživotní práce. Období josefinismu nepatřilo do historické specializace ani jednoho z nich, navíc zmíněné texty vznikaly často za jiným účelem a v jiném historickém kontextu mám na mysli zejména obtížnou dostupnost archivních materiálů za doby komunistické totality. 38 Srov. SKALICKÝ, Tradice teologického studia, s. 84. 39 Pastýřský list arcibiskupa Příchovského z 12. prosince 1785. Viz Národní archiv Praha, Archiv pražského arcibiskupství, Zřízení budějovického biskupství 1782 1798, inv. č. 3772, sign. C 146/1, kart. 2244. Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Odstoupení části území pražské arcidiecéze ve prospěch českobudějovického biskupství, 1784 1785, inv. č. I/2/b, kart. 6. 40 DEI, et APOSTOLICAE SEDIS GRATIA PROTO-EPISCOPUS BOHEMO-BUDVICENSIS. Přepis pastýřského listu Jana Prokopa Schaaffgotsche z 1. ledna 1786. Viz MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 274 283.

46 Rudolf Svoboda rý je tvořen sumou herezí konciliarismu, galikanismu, jansenismu, febronianismu a tendencemi protestantského osvícenství, je jasné, že pokud se neprokáže, že dotyčný zastával třeba jen jednu z nich, musí se nutně o té které osobě prohlásit, že josefinistou nebyla. Protože se zejména Kadlec a Polc přes svoji umírněnost duchem své odborné práce hlásí spíše k tomuto směru, je jejich diagnóza biskupa Růžičky jakožto josefinisty a febroniána velmi přísná, protože důkazů pro obvinění z josefinismu nebo z febroniánství předložili jednoduše málo. Na druhou stranu je v současné době josefinismus obecně chápán jako systém či způsob vlády v habsburské monarchii druhé poloviny osmnáctého a první poloviny devatenáctého století, tj. osvícenský církevně-politický absolutismus rakouského ražení. 41 Josefinistou bych tudíž mohl nazývat každého, kdo byl konformní s církevní politikou vládců habsburského domu. V tomto případě byl Růžička josefinistou naprosto jednoznačně. Vždyť svou úspěšnou církevní kariéru začal za vlády Josefa II., a i když za mnohé vděčil svému nadání, byl ke státu evidentně velmi loajální, jak dosvědčují i pocty, kterých se mu během života dostalo. První pohled na josefinismus je teologický a vznikl ve zcela konkrétní historické situaci. Je vcelku jasné, že každý z duchovních směrů v minulosti církví odsouzených měl určitě vliv na vývoj josefinismu, ale zcela jistě není téma josefinismu vyčerpáno tvrzením o tom, že je tvořen právě sumou těchto pěti herezí. Druhé pojetí je zase ve své obecnosti příliš nic neříkající, takže není možné z něho vyvozovat konečné závěry pro hodnocení jednotlivých osobností a jejich duchovního směřování. ZÁVĚREM Pohled na osobnosti a jejich hodnocení byl u některých autorů určován teologickými koncepcemi vzniklými zejména v druhé polovině devatenáctého století, které byly popsány v odborných studiích. Za doby komunismu nevyrostla generace katolických církevních historiků, která by se tématem josefinismu zaobírala natolik, aby reflektovala průběh a výstupy z nejnovějších diskusí o tématu a také aby ve spolupráci zejména s teology uvažovala josefinismus a osvícenství v kontextu výsledků 2. vatikánského koncilu. Zde leží veliký dluh, který bude možné zahladit teprve tehdy, až budou vykonány průzkumy archivních pramenů. Teprve na základě těchto průzkumů ve spolupráci zejména s teology může být provedena nová reflexe výsledků minulých i současných bádání. V konkrétním případě, jakým je kauza biskupa Růžičky, bude moci být nalezeno jeho místo v duchovních proudech a vůbec v duchovně-společenském milieu jeho doby. Teprve tehdy bude možné dát konečné odpovědi na otázky, zdali byl tento muž josefinista a febronián. 41 Srov. BĚLINA KAŠE KUČERA, Velké dějiny, s. 220.

STUDIA THEOLOGICA 11, č. 3 [37], podzim 2009 47 Arnošt Konstantin Růžička Josephinist or Febronian? Key words: Josephinism; Febronianism; Růžička Arnošt Konstantin (1761 1845) Abstract: This study concerns the problem of the evaluation of persons living in times of Josephinism by catholic church historians from second half of 20th century in the context of discussion about the approach of Josephinism. In the recent decades, this question has not obtained appropriate attention among catholic historiographers. Vide the treatment of the second bishop of České Budějovice Arnošt Konstantin Růžička (1761 1845) the study shows, how far the understanding of the Josephinist age has influenced the views of researchers. The author confronts these views with the results of current researches and shows a perspective for forthcoming scholarly examinations. ThDr. Rudolf Svoboda, Th.D. Katedra církevních dějin Teologická fakulta Jihočeské univerzity Kněžská 8 370 01 České Budějovice