Evoluce lidské sexuality

Kapitola třetí Evoluce lidské sexuality Neuplyne týden, aby někdo nevydal další knihu o sexu. Naši touhu o sexu číst překonává jedině touha po něm samotném. Možná si proto říkáte, že základní fakta o lidské sexualitě musí být důvěrně známá laikům a důkladně pochopená vědci. Sami si můžete vyzkoušet, kolik toho o sexualitě víte, když zodpovíte pět lehkých otázek: Který z velkých primátů má zdaleka největší penis a proč? Proč jsou muži větší než ženy? Proč muži mají o tolik menší varlata než šimpanzi? Proč lidé souloží v soukromí, zatímco všechny ostatní živočišné druhy kopulují veřejně? Proč se ženy liší od většiny ostatních samic, u nichž lze velmi snadno poznat plodné dny a které provozují sex pouze během nich? Jestliže jste při první otázce vyhrkli gorila, tak se neradujte správná odpověď zní člověk. Máte-li na některou z dalších otázek inteligentní odpověď, rozhodně ji okamžitě publikujte. Vědci se zatím na jednotné teorii nedohodli. Těchto pět otázek pouze ilustruje, jak obtížné je vysvětlit většinu samozřejmých faktů o naší sexuální anatomii a fyziologii. Část problému spočívá v tom, že o sexualitě neradi mluvíme. Vědci se sexualitou začali zabývat teprve nedávno a dodnes mají potíže s objektivitou. Další zádrhel je v tom, že vědci s námi a našimi sexuálními praktikami nemohou běžně provádět takové pozorovací experimenty, jako například u příjmu cholesterolu nebo u postupu při čištění zubů. A konečně, pohlavní orgány neexistují izolovaně. Jsou adaptovány na sociální návyky a životní cyklus majitele či majitelky a ti jsou zase adaptováni na návyky spojené se získáváním potravy. V našem případě to mimo jiné znamená, že evoluce lidských pohlavních orgánů je těsně propletena s užíváním nástrojů, s velkým mozkem a s praktikami péče o děti. Pokrok, během něhož jsme se z jednoho z mnoha druhů zvířat stali lidmi, proto vyvěrá z toho, že byly přetvořeny naše pánve a mozky získaly nový tvar, ale i z toho, že se změnila naše sexualita. 69

Řeknete-li biologovi, jak a čím se zvíře živí, je často schopen předpovědět jeho reprodukční chování a anatomii genitálií. A chceme-li pochopit, jak funguje lidská sexualita, musíme začít u pochopení evoluce našich vlastních stravovacích návyků a evoluce struktury lidské společnosti. V několika posledních milionech let jsme se rozešli s vegetariánskou stravou našich lidoopích předků a přeměnili se v sociální masožravce i vegetariány. Naše zuby a čelisti však zůstaly lidoopí, nestaly se z nich čelisti tygří. Namísto toho závisely naše lovecké dovednosti na velkých mozcích. Naši předkové začali používat nástroje a pracovali v koordinovaných skupinách, čímž uspěli v lovu navzdory svému chabému anatomickému vybavení, navíc se o potravu pravidelně dělili s ostatními. Naše schopnost sbírat kořínky a plody taky začala záviset na nástrojích, a tedy i vyžadovat velký mozek. Výsledkem bylo, že lidským mláďatům trvalo roky, než získala všechny informace a praxi, které jako budoucí úspěšní lovci a sběrači potřebovala k životu, stejně jako jim dnes trvá roky, než se stanou zemědělci či počítačovými odborníky. Ještě řadu let po odstavení jsou naše děti stále příliš nevědomé a bezmocné na to, aby si samy dobývaly chléb svůj vezdejší. Jsou plně závislé na rodičích, kteří jim potravu přinášejí. Tyto zvyky jsou v nás tak zakořeněny, že zapomínáme, že mláďata lidoopů se ihned po odstavení začnou živit sama. Důvody, proč jsou lidská mláďata ve sběru potravy naprosto neschopná, jsou v podstatě dva. Zaprvé, výroba a ovládání nástrojů k získávání potravy vyžaduje koordinaci všech pěti prstů ruky, a ta se u dětí rozvíjí roky. Stejně jako si můj čtyřletý syn sám ještě nezaváže tkaničky, nedokážou si čtyřleté děti lovců a sběračů nabrousit kamennou sekeru nebo vydlabat kánoi. Zadruhé, při získávání potravy závisíme mnohem více než jiná zvířata na duševních schopnostech, jelikož se živíme mnohem pestřejší stravou a dobýváme si ji mnohem pestřejšími a komplikovanějšími technikami. Například obyvatelé Nové Guineje, s nimiž pracuji, mají obvykle zvláštní názvy pro víc než tisíc druhů rostlin a živočichů, které se vyskytují v jejich okolí. U každého druhu vědí něco o jeho výskytu a historii, vědí, jak ho poznat, zda se dá jíst nebo je jinak užitečný, i jak ho nejlépe chytit či sklidit. A získat všechny tyto informace trvá celé roky. Odstavená lidská mláďata se o sebe nedokážou postarat, protože nemají tyto manuální a mentální dovednosti. Potřebují, aby je dospělí všechno naučili, právě tak jako potřebují, aby je během deseti až 70

dvaceti let učení živili. Podobné problémy najdeme i u jiných živočichů. Lvi a mnoho dalších druhů musí učit svá mláďata jak lovit. I šimpanzi se živí pestrou stravou, používají při krmení různé techniky a pomáhají svým mláďatům sbírat potravu, přičemž pouze šimpanzi učenliví nikoli bonobové si někdy vypomáhají nástroji. Nejsme absolutně rozdílní, jsme jen na jiné úrovni. U nás jsou potřebné dovednosti, a tudíž i výchova, mnohem složitější než u šimpanzů nebo lvů. Vzhledem ke komplikované výchově je pro přežití dítěte důležitá péče otce i matky. Otcové orangutani nedávají svému potomku víc než jen jednu spermii při početí. Gorilí, šimpanzí a giboní otcové jdou dále, poskytují mláďatům ochranu. Otcové lovci a sběrači navíc svým potomkům dávají část potravin a taky je hodně naučí. Lovecko-sběračské potravní zvyky vyžadují sociální systém, v němž muž udržuje vztah se ženou i poté, co ji oplodní, a asistuje při výchově svého dítěte. Jinak by dítě mělo menší šanci na přežití a otec pak menší šanci předat své geny do další generace. Orangutaní systém, kdy otec po kopulaci odchází, by u nás nefungoval. Ale nefungoval by u nás ani systém šimpanzí, kdy několik dospělých samců kopuluje s jednou samicí v říji. Žádný z šimpanzích otců tak nakonec neví, které z mláďat v tlupě zplodil právě on. Pro šimpanzího samce to není žádná pohroma, protože na výchovu mláďat přispívá minimálně. Pro lidského otce, který se bude na výchově mláděte podílet velmi významně, je však dobré, bude-li mít o svém otcovství nějakou jistotu, a tu získá například tím, že bude jediným sexuálním partnerem matky dítěte. Jinak může jeho péče o dítě napomoci k přenosu genů jiného muže. Jistota otcovství by nebyla problémem, pokud by lidé žili podobně jako giboni, tj. rozptýlení v krajině v izolovaných párech, takže žena by se s jiným mužem než se svým partnerem setkávala jen velmi zřídka. To, že většina lidských populací žije ve skupinách dospělých, má své vážné důvody, a to i navzdory paranoii z nejistého otcovství, kterou takový typ soužití nutně vyvolává: velká část lovu a sběru je založena na skupinové spolupráci mezi muži, mezi ženami či oběma pohlavími, většina naší potravy se vyskytuje koncentrovaně na roztroušených plochách, jež jsou schopny uživit velké počty lidí, a nakonec život ve skupině zajišťuje lepší ochranu před predátory a vetřelci, zejména před jinými lidmi. Zkrátka sociální systém, který se u nás vyvinul proto, aby byly 71

uspokojeny naše nelidoopí potravní návyky, nám sice připadá úplně normální, ale z hlediska opičích standardů je neobvyklý a v porovnání s ostatními druhy savců opravdu jedinečný. Dospělí orangutani jsou samotářští, dospělí giboni žijí v izolovaných monogamních párech samec samice, gorily žijí v polygamních harémech, sestávajících z několika dospělých samic a obvykle jediného dominantního dospělého samce, šimpanzi učenliví žijí v poměrně promiskuitních komunitách tvořených několika samicemi a skupinou samců a bonobové žijí v ještě promiskuitnějších komunitách, složených z obou pohlaví. Avšak naše společnosti, stejně jako naše potravní návyky, připomínají spíše lvy nebo vlky. Stejně jako oni žijeme ve skupinách složených z mnoha dospělých samců a mnoha dospělých samic. Od lvů a vlků se však lišíme ve způsobu, jakým jsou naše společnosti organizovány. Lidští samci a samice jsou mezi sebou spárovaní. Lví samci se naproti mohou pářit a také se pravidelně páří v rámci jedné smečky s každou ze samic smečky, takže otcovství u nich není možné určit. Paralelu našeho neobvyklého společenského uspořádání lze nalézt u kolonií mořských ptáků, například u racků a tučňáků i oni vytvářejí trvalé páry samec samice. V moderních státech našeho civilizačního okruhu lidé žijí, alespoň oficiálně, v monogamním párovém svazku, zato většina přežívajících lovecko-sběračských společností je mírně polygynní.* Tím nám poskytuje přiléhavější model toho, jak lidstvo žilo v posledním milionu let. (V tomto popisu úmyslně opomíjím úvahy o mimomanželském sexu, jehož prostřednictvím jsme de facto polygamnější; k jeho vědecky fascinujícím aspektům se dostaneme v další kapitole.) Termínem mírně polygynní myslím to, že ač je většina mužů lovců-sběračů schopna uživit pouze jedinou rodinu, několik mocných mužů mívá více manželek. Polygynie ve smyslu kolonií rypoušů sloních, kdy jeden mocný samec vlastní několik desítek samic, je v lovecko-sběračských společnostech neuskutečnitelná, neboť zde se na rozdíl od rypoušů muži spolupodílejí na péči o potomky. Velké harémy, jimiž se proslavili někteří vládci, nemohly vzniknout v době před vzestupem zemědělství a centralizovaných vlád, které dovolily několika princům zdaňovat všechny ostatní a postarat se o děti narozené v harémech. * Polygynie je soužití jednoho muže s několika ženami, polyandrie soužití jedné ženy s několika muži, oba tyto jevy zahrnuje termín polygamie (pozn. překl.). 72

Jak sociální organizace ovlivňuje podobu těl mužů a žen? Připomeňme si, že v průměru jsou dospělí muži o něco větší než ženy téhož věku (asi o 8 % vyšší a o 20 % těžší). Mimozemskému zoologovi by stačilo pohlédnout na mou ženu (s jejími 170 centimetry) vedle mě (175 centimetrů), a okamžitě by usoudil, že patříme k mírně polygynnímu druhu. Asi jste zvědaví, jak je možné, že lze na základě relativní velikosti těla odhadnout rozmnožovací zvyklosti. Ukazuje se, že u polygynních savců je průměrná velikost harému přímo úměrná poměru velikosti těla samců a samic. Největší harémy tedy mívají druhy, jejichž samci jsou mnohem větší než samice. Monogamní giboní samci a samice jsou stejně velcí, gorilí samci, kteří vládnou harému tří až šesti samic, váží téměř dvakrát tolik co samice, a takový průměrný harém rypouše sloního sestává až z padesáti samic, které jsou se svými 350 kilogramy proti 3tunovému samci trpaslice. Vysvětlujeme si to tak, že u monogamních druhů může každý samec vybojovat každou samici, kdežto u druhů polygynních většina samců po samicích celý život jen marně touží, protože si je do svého harému pro sebe zabere jen několik dominantních samců. Čím větší je harém, tím tvrdší konkurenční boj zuří mezi samci a tím důležitější je pro ně co největší velikost, protože boje obvykle vyhrávají ti nejmohutnější. Lidský rod se svými o něco většími samci a s mírnou polygynií do tohoto vzorce dobře zapadá. (Nicméně v jisté době lidské evoluce se více než pouhá tělesná velikost začala počítat samčí inteligence a osobnost. Basketbalisté ani zápasníci sumo nemívají více žen než žokejové nebo kormidelníci veslic.) Jelikož je boj o samice tvrdší u polygynních než u monogamních druhů, u polygynních druhů se obvykle kromě rozdílů v tělesné velikosti objevují i další výrazné rozdíly mezi samci a samicemi. Těmito rozdíly jsou sekundární pohlavní znaky, které slouží zejména k namlouvacím rituálům. Například samci a samice gibonů vypadají při pohledu zdálky úplně stejně, zatímco gorilího samce (podle vzorce polygynie) prozradí špičatá hlava a stříbrný hřbet. I zde naše anatomie reflektuje naši mírnou polygynii. Co do vnějších znaků sice nejsme ani zdaleka tak výrazní jako gorily nebo orangutani, ale mimozemský zoolog by patrně i přesto rozlišil muže od žen podle tělesného ochlupení, neobvykle velkých penisů mužů a velkých prsou žen i před prvním těhotenstvím (i v tomto případě jsme výjimkou mezi primáty). 73

A teď k samotným genitáliím. Průměrná hmotnost obou varlat činí u mužů přibližně 45 gramů. Každému muži určitě polichotí, že průměrný 200kilový gorilí samec má varlata ještě o něco lehčí. Ale zadržte, mužská varlata jsou v porovnání se 120gramovými varlaty dospělého šimpanze pouhými miniaturami. Proč gorily tak šetří, zatímco na šimpanzovi v porovnání s námi byla příroda víc než štědrá? Teorie o velikosti varlat je jedním z triumfů moderní antropologie. Na základě porovnání hmotnosti varlat 33 druhů primátů odhalili britští vědci dvě tendence. Druhy, které častěji kopulují, potřebují větší varlata a druhy promiskuitní, jejichž několik samců běžně kopuluje v krátkých intervalech s jedinou samicí, potřebují varlata obzvláště vyvinutá (čím více spermatu, tím větší šance, že vajíčko oplodní právě dotyčný samec). Je-li oplodnění vajíčka soutěžní loterií, velká varlata umožňují samcům do hry vložit co největší množství spermatu. Co mají tyto úvahy společného s rozdíly ve velikosti varlat lidoopů a lidí? Gorilí samice obnovuje sexuální aktivitu teprve tři až čtyři roky po porodu a samce přijímá jen několik dní v měsíci a pouze do té doby, než je znovu oplodněna. I pro úspěšného gorilího samce s početným harémem je tedy sex vzácnou událostí. Má-li štěstí, může si ho dopřát několikrát do roka. Jeho relativně malá varlata jsou tak zcela adekvátní těmto skromným požadavkům. Sexuální život dospělého orangutana je pravděpodobně o něco náročnější, byť jen nepatrně. Každý šimpanzí samec však v promiskuitní tlupě mnoha šimpanzic prožívá sexuální nirvánu s takřka denní možností kopulovat (což platí pro šimpanze učenlivého), nebo dokonce s několika kopulacemi denně (u bonobů). To spolu s jeho potřebou překonat další samce v množství spermií, chce-li si zajistit oplodnění některé promiskuitní samice, vysvětluje značnou velikost šimpanzích varlat. My lidé si vystačíme s průměrnými varlaty, protože průměrný muž souloží častěji než gorily a méně často než šimpanzi. Navíc typická žena s typickým menstruačním cyklem nenutí několik mužů do soutěže kdo má víc spermatu, mě s vyšší pravděpodobností oplodní. Podoba varlat primátů tak názorně ilustruje princip směnného obchodu a evoluční analýzu nákladů a zisků, o níž jsem hovořil na stranách 65 66. Každý druh má právě tak velká varlata, aby plnila svou funkci, nikdy ne zbytečně větší. Větší varlata by pouze znamenala vyšší náklady bez odpovídajícího zisku, protože by se v nich 74

Samci, jak je vidí samice samice šimpanz člověk orangutan spotřebovával prostor a energie z jiných tkání a zvýšilo by se riziko jejich postižení rakovinou. Po tomto triumfálním vědeckém vysvětlení velikosti varlat následuje nápadný neúspěch. Po celé 20. století se nepodařilo formulovat adekvátní teorii délky penisu. Gorilí ztopořený penis je v průměru dlouhý 3 centimetry, orangutaní 5 centimetrů, šimpanzí 7,5 centimetru a lidský 12,5 centimetru. Vizuální nápadnost se mění ve stejném pořadí. Gorilí penis je velmi nenápadný i ve ztopořeném stavu, protože má černou barvu, zatímco růžový penis šimpanze je na pozadí holé bílé kůže dobře vidět. Penis v ochablém stavu u lidoopů dokonce není vidět vůbec. K čemu potřebuje lidský samec relativně obrovský, pozornost poutající penis, větší, než má kterýkoli jiný druh primátů? Jestliže se samci lidoopů úspěšně rozmnožují s penisem mnohem menším, není lidský penis spíše zbytečným plýtváním energorila Lidé a lidoopi se liší co do relativní tělesné velikosti samců a samic, délky penisu a velikosti varlat. Velký kruh představuje velikost těla samce každého druhu v poměru k velikosti samice. Velikost samice je úmyslně zobrazena stejná u všech čtyř druhů. Samci a samice šimpanzů tedy váží zhruba stejně, muži jsou o něco větší než ženy, zato orangutaní a gorilí samci jsou mnohem větší než samice. Šipky u symbolů samců vyjadřují poměrnou velikost ztopořeného penisu, dvojité kroužky zase relativní velikost varlat vůči velikosti samčího těla. Lidé mají nejdelší penisy, šimpanzi největší varlata a orangutani a gorily nejkratší penisy a nejmenší varlata. 75

Samice, jak je vidí samci samec šimpanz žena orangutan gorila Lidské samice jsou jedinečné svými prsy jsou ještě před prvním těhotenstvím podstatně větší než u lidoopů. Velký kruh reprezentuje velikost těla samice v poměru k velikosti těla samce. gie, kterou by šlo využít mnohem lépe, řekněme na výstavbu mozkové kůry nebo zdokonalení prstů ruky? Přátelé biologové v návaznosti na tuto záludnou otázku obvykle začnou uvažovat o specifických znacích lidského koitu, při němž by měl dlouhý penis patrně nalézt uplatnění. Patří mezi ně časté využívání polohy tváří v tvář, naše další akrobatické polohy při styku a dlouhé trvání styku jako takového. Žádné z podobných vysvětlení však při hlubším přezkoumání neobstojí. Polohu tváří v tvář praktikují i orangutani a bonobové, občas i gorily. Orangutani obměňují polohu tváří v tvář s pozicemi zezadu a zboku, navíc zavěšení na větvích stromů. To vyžaduje nepoměrně náročnější akrobatické výkony než naše pohodlné budoárové rozcvičky. Naše průměrné trvání styku (asi 4 minuty u Američanů) je mnohem delší než u goril (1 minuta), bonobů (15 vteřin) nebo šimpanzů učenlivých (7 vteřin), ale mnohem kratší než u orangutanů (15 minut); je však jen bleskové v porovnání s 20hodinovou kopulací vakomyší. Jelikož je ve světle těchto faktů nepravděpodobné, že by zvláštní znaky lidského koitu volaly po velkém penisu, objevuje se oblíbená 76

alternativní teorie, podle níž je lidský penis orgánem chlouby zvyšující naději jedince na úspěch při namlouvání a páření, obdobně jako třeba ocasní pera páva nebo lví hříva. Takové vysvětlení zní celkem rozumně, ale neodpovídá na jedno: Jaký druh chlouby a pro koho? Sebevědomí antropologové bez váhání vychrlí, že je znakem atraktivity a pro ženy. Taková odpověď je však pouze zbožným přáním. Ženy často více přitahuje mužský hlas, nohy a ramena než pohled na penis. Výmluvně to dokazuje časopis Viva, který začal publikovat fotografie nahých mužů, ale brzy s tím skončil, protože to ženy nezajímalo. Jakmile přestal, zvýšil se počet čtenářek a naopak snížil počet čtenářů. Bylo jasné, že kvůli mužským aktům si časopis kupovali hlavně muži. Můžeme se tedy shodnout na tom, že penis je orgánem, který má být vystavován na odiv nikoli na odiv ženám, ale ostatním mužům. Další fakta potvrzují, že penis slouží i coby nástroj hrozby nebo jako symbol postavení vůči ostatním mužům. Kolik jen vzniklo falického umění vytvářeného muži pro muže, jak rozšířená je mužská posedlost velikostí penisů! Evoluce mužského penisu byla účinně limitována hloubkou ženské pochvy. Penis by ženu poranil, pokud by byl významně delší než její pochva. Dovedu si však živě představit, jak by penis vypadal, kdyby byla odstraněna všechna praktická omezení a kdyby si jeho velikost mohli muži určovat sami. Vypadal by asi jako penisová pouzdra, jaká nosí někteří muži na Nové Guineji, kde provádím výzkum. Pouzdra se liší v délce (mívají 60 centimetrů), v průměru (až 10 centimetrů), ve tvaru (mohou být zahnutá či rovná) a ve zdobení (na konci mají například kousek kožešiny). Každý muž má ve svém šatníku hned několik velikostí a tvarů a vybírá si z nich denně podle nálady. Stydliví antropologové tato pouzdra interpretují jako prostředky k zakrytí penisu a jako vyjádření cudnosti, což moje manželka trefně komentovala: To je ta nejnestydatější cudnost, jakou jsem kdy viděla! Ač se to zdá nepochopitelné, důležité funkce penisu stále zůstávají zahaleny tajemstvím. Stále před sebou máme neorané pole výzkumu. A přejděme z anatomie k fyziologii. Rázem před námi vytane náš vlastní vzorec sexuální aktivity, který ve srovnání s ostatními savčími druhy nabývá až hrozivé podoby. Většina savců je po většinu života sexuálně neaktivní. Kopulují, jedině když je samice v říji, tedy 77

když ovuluje a lze ji oplodnit. Samice savců zjevně vědí, kdy ovulují, protože podněcují kopulaci tím, že své genitálie samy nastavují samcům. Pokud by to snad samci nedošlo, jdou samice lidoopů ve svém předvádění ještě dál. Oblast kolem vaginy a u některých druhů i hýždě a prsní žlázy jim zduří a zrudnou, zrůžoví nebo zmodrají. Taková vizuální prezentace sexuální dostupnosti samice na samce opic působí stejně jako na muže svůdně oblečené ženy. Opičí samci pozorují zduřelé genitálie samice v říji mnohem častěji, zvyšuje se u nich hladina testosteronu, častěji se pokoušejí o kopulaci a kopulují podstatně rychleji a po méně pokusech o proniknutí než se samicemi, které své zboží nevystavují. Lidský sexuální cyklus je naprosto výjimečný. Lidské samice jsou ke styku připraveny prakticky neustále, nemusí se omezovat pouze na krátké plodné dny. Ačkoli už bylo provedeno mnoho výzkumů zabývajících se otázkou, zda se ženská připravenost k sexu mění v průběhu menstruačního cyklu, na odpovědi se zatím vědci neshodnou a totéž platí o fázi cyklu, kdy je její připravenost nejvyšší, pokud se tedy vůbec mění. Ženská ovulace je natolik skrytá, že přesné informace o ní se začaly objevovat až kolem roku 1930. Do té doby si lékaři mysleli, že žena může počít dítě kdykoli během cyklu, ba dokonce že početí je nejpravděpodobnější právě v době menstruace. Na rozdíl od opičího samce, jemuž se stačí porozhlédnout po zbytnělých genitáliích, nemá muž sebemenší tušení, která z žen, jež jsou právě poblíž, ovuluje a je ji tedy možné oplodnit. Sama žena se může třeba naučit rozeznávat své pocity při ovulaci, ale často jde o poměrně složité postupy s využitím teploměru a hodnocením vlastností poševního sekretu. Navíc počínání dnešní ženy, která se pokouší zjistit, kdy má ovulaci, aby otěhotněla (nebo zabránila početí), závisí pouze na chladných kalkulacích získaných na základě vědecké zkušenosti. Jinou možnost totiž žena nemá, postrádá vlastní vnitřní smysl sexuální připravenosti, jímž se řídí samice dalších savčích druhů. Skrytá ovulace, stálá připravenost ke styku a krátké období plodnosti během každého menstruačního cyklu u žen způsobují, že většina lidských kopulací probíhá v době k početí nevhodné. A aby toho nebylo málo, menstruační cykly se liší jak mezi jednotlivými ženami, tak u jediné ženy za její život víc, než je tomu u jiných savců. Každý mladý manželský pár, který nepoužívá antikoncepci a provozuje sex s maximální frekvencí, má pouze 28% šanci na početí v každém men- 78

struačním cyklu. Chovatelé zvířat by si zoufali, kdyby například jejich krávy měly tak nízkou plodnost. Obvykle jim stačí jediná umělá inseminace a mají 75% šanci, že kráva bude oplodněna! Ať je biologická funkce lidské kopulace jakákoli, rozhodně to není početí to je spíše jen jakýmsi náhodným vedlejším produktem. V době stále se zvyšujícího přelidnění je jednou z nejtragičtějších ironií tvrzení katolické církve, podle něhož je přirozeným účelem kopulace početí a jedinou vhodnou formou kontroly porodnosti je antikoncepční metoda neplodných dnů. Ta by byla vynikající pro gorily a většinu dalších druhů savců, ale ne pro nás. U žádného jiného druhu se kopulace nestala na početí tak nezávislou a metoda sledování neplodných dnů tak nevhodnou coby antikoncepce. U zvířat je kopulace nebezpečným luxusem. Zatímco je nějaké zvíře zaujato sexem přímo in acto flagrante, spaluje cenné kalorie, opomíjí příležitosti ke sběru potravy, vystavuje se coby kořist predátorům a nabízí k dispozici vlastní teritorium případným uzurpátorům. Proto je pro ně rozumné kopulaci a vlastní oplození dokončit v co nejkratší době. Lidský sex coby prostředek k oplodnění by pro ně byl pouhým plýtváním času a energie, zkrátka evolučním propadákem. Kdybychom si bývali udrželi typický savčí menstruační cyklus, ušetřenou energii a čas by mohli naši předkové věnovat skolení většího množství mamutů. S takovým zacíleným přístupem k sexu by každá skupina lovců a sběračů, jejíž ženy by dávaly najevo období ovulace, měla více dětí a početně by překonala skupiny sousední. Nejžhavěji diskutovaným problémem evoluce lidské reprodukce se tedy stala snaha vysvětlit, proč se u nás objevila skrytá ovulace a co dobrého nám většinou špatně naplánovaná soulož vůbec přináší. Odpověď, že sex je zábava, pro vědce žádnou odpovědí není. Ano, zábava to sice je, ale může za to evoluce. Jestliže bychom ze špatně načasované kopulace neměli žádný prospěch, svět by ovládli mutanti, u nichž by se zalíbení v sexu nevyvinulo. S paradoxem skryté ovulace je úzce spojen paradox skryté kopulace. Všechna skupinově žijící zvířata, ať už monogamní či promiskuitní, provozují sex veřejně. Dvojice racků se páří uprostřed hnízdní kolonie, ovulující šimpanzí samice se páří postupně s pěti samci všem na očích. Proč jsme tak výjimeční v tom, že silně preferujeme kopulaci v soukromí? Biologové vymysleli nejméně šest různých teorií, jimiž se pokou- 79

šejí původ skryté ovulace a skryté kopulace u lidí vysvětlit. Jak se ukazuje, je tato debata jakýmsi Rorschachovým testem pohlaví a názorů zainteresovaných vědců.* Podívejme se tedy na jejich teorie blíže. 1. Teorie preferované mnoha muži antropology-tradicionalisty. Podle tohoto názoru se skrytá ovulace a kopulace vyvinuly proto, aby podpořily kooperaci a snížily agresivitu mezi muži-lovci. Jak jinak by zvládli precizní týmovou práci, kterou vyžadovalo ulovení mamuta, kdyby se celé dopoledne rvali v jeskyni o ženu v ovulaci? Vlastním poselstvím teorie je, že ženská fyziologie má důležitý vliv zejména na vztahy mezi muži, jedinými pravými hybateli světa. Tuto teorii lze však rozšířit a poněkud zmírnit její do očí bijící sexistický náboj. Zjevná ovulace a sex by narušily lidskou společnost proto, že by postihly vztahy mezi muži a ženami, mezi ženami navzájem i muži navzájem. Pro ilustraci této rozšířené verze naší převládající teorie si představte, jak by vypadala scénka z imaginární telenovely, u jejíchž hrdinů, moderních lovců a sběračů, by neexistovala skrytá ovulace ani kopulace. Coby hlavní hrdinové v ní vystupují Jakub a Karolína, Tomáš a Alice a Robert a Jana. Jakub, Alice, Robert a Jana spolu pracují v jedné kanceláři, muži loví smlouvy a ženy sbírají účty. Robert má za ženu Janu, Jakub je manželem Karolíny, manželem Alice je Tomáš. Tomáš a Karolína pracují někde jinde. Jednoho rána objeví Alice i Jana, že zčervenaly, čímž dávají najevo svou ovulaci a připravenost k sexuálním hrátkám. Alice a Tomáš se ráno, než se rozejdou každý do své práce, pomilují. Jana a Robert chodí do práce spolu a občas před svými spolupracovníky kopulují na kancelářské pohovce. Jakub však nedokáže při pohledu na zrudlou Alici a Janu a na kopulujícího Roberta odolat. Nedokáže se soustředit na práci. Opakovaně Janě a Alici dává neslušné návrhy. Robert Jakuba od Jany odhání. Alice je věrná Tomášovi a Jakuba odmítá, ale celá situace negativně ovlivňuje její pracovní výkon. Karolína celý den ve své vlastní kanceláři přemítá o Alici a Janě * Jde o klasický psychologický test osobnosti, kdy vám psycholog ukáže 10 standardních abstraktních obrazců vzniklých souměrným otiskem rozlité barvy a zeptá se, co vám který z nich připomíná (pozn. překl.). 80

a žárlí, protože ví, že obě jsou krásně červené a pro jejího manžela Jakuba velmi atraktivní, zatímco ona (Karolína) ne. Nakonec kancelář za celý den zvládne jen minimum smluv a účtů, zatímco jiné kanceláře, u jejichž zaměstnanců se skrytá ovulace i kopulace vyvinuly, prosperují. Kancelář Jakuba, Alice, Roberta a Jany nakonec vyhyne. Přetrvají jen ty kanceláře, kde existuje ovulace i kopulace skrytá. Na základě tohoto podobenství se zdá, že by tradiční teorie, podle níž se skrytá ovulace a kopulace vyvinuly proto, aby šířily kooperaci v lidských společnostech, mohla být věrohodná. Bohužel existují i další, stejně věrohodné teorie. 2. Teorie preferovaná mnoha dalšími antropology-tradicionalisty mužského pohlaví. Skrytá ovulace a kopulace upevňují pouta zejména mezi mužem a ženou a tím pokládají základy lidské rodiny. Žena zůstává sexuálně atraktivní a připravená a tím je schopná muže po celou dobu uspokojovat, připoutat ho k sobě a odměňovat ho za to, že jí pomáhá pečovat o potomka. Jde o sexistické poselství, podle něhož se ženy vyvinuly proto, aby činily muže šťastnými. Tato teorie bohužel opomíjí otázku gibonů, jejichž neochvějná oddanost a monogamie by se mohla stát vzorem pro naši morální většinu, neboť giboni vytvářejí celoživotní páry i přesto, že sex provozují jen jednou za několik let. 3. Teorie moderněji uvažujícího antropologa (Donalda Symonse). Symons si povšiml toho, že šimpanzí samec, který zabije nějaké malé zvíře, se o maso rozdělí spíše se samicí v říji než se samicí, která v říji není. Podle Symonse se tedy u žen vyvinul stav neustálé říje proto, aby si zajistily častý přísun masa od mužů-lovců, za což se jim odměňovaly sexem. Symons navrhl na základě svého pozorování lovecko-sběračských společností, v jejichž většině ženy nemají prakticky žádnou možnost volby při výběru manžela, i alternativní teorii. Tyto společnosti ovládají muži a mužské klany si mezi sebou vyměňují dcery jako manželky. Nicméně žena tím, že bude neustále atraktivní, může mít i jako manželka podřadného člena klanu šanci svést muže nadřízeného a tím zajistit lepší geny pro své potomky. Symonsovy teorie, ač stále orientované pouze na muže, jsou přece jen krokem vpřed v tom, že ženám přisuzují snahu důmyslně dosáhnout vlastních cílů. 4. Teorie vytvořená společně biologem a bioložkou (Richardem Alexanderem a Katherine Noonanovou). Jestliže muž bude schopen rozpoznat znaky ovulace, může této schopnosti zneužít a s man- 81

želkou bude kopulovat pouze v době její ovulace. Po zbytek času by ji mohl bezpečně podvádět s jinými ženami, neboť by věděl, že jeho žena jiného muže nepřijme (v případě, že ještě není oplodněná). Proto si žena vyvinula skrytou ovulaci a muž s ní tak musí kopulovat co nejčastěji, chce-li ji oplodnit, čímž mu zbývá jen málo času na hrátky s jinými ženami. Přináší to prospěch jak ženě, tak i jejímu muži. On získává jistotu, že je otcem potomků, které jeho žena porodila, a navíc nemusí mít strach, že by se o ženu, která by daného dne zčervenala, začali ucházet jiní muži. Konečně tedy máme teorii zdánlivě založenou na pohlavní rovnoprávnosti. 5. Teorie sociobioložky (Sarah Hrdyové). Hrdyovou zaujala frekvence, s níž mnozí primáti, včetně paviánů, goril a šimpanzů, zabíjejí potomky jiných samců. Matka, která přijde o mládě, se rychle dostane opět do říje a často se s vrahem spáří, čímž umožňuje zvýšit počet jeho potomků. (Podobné násilí bylo v lidské historii běžné: dobyvatelé zabíjeli muže a děti, ale ženy nechávali žít.) Hrdyová tvrdí, že se u žen skrytá ovulace vyvinula jako protiopatření k tomu, aby mohly s muži manipulovat na základě nejistého otcovství. Žena, která se nabízí mnoha mužům, tak prodlužuje seznam těch, kteří jí pomohou krmit (nebo alespoň nezabijí) dítě, protože každý z nich se může domnívat, že otcem je právě on. Ať tato teorie odpovídá skutečnosti či nikoli, měli bychom Hrdyové gratulovat k jejímu obrácení běžného mužského sexismu a k tomu, že veškerou sexuální moc připisuje ženám. 6. Teorie další sociobioložky (Nancy Burleyové). Průměrné třiapůlkilové lidské novorozeně váží dvakrát víc než novorozeně gorilí, zatímco gorilí matka váží na rozdíl od průměrné ženy přes 100 kilogramů. Lidské mládě je v poměru k velikosti své matky na rozdíl od mláďat goril a dalších lidoopů obrovské, takže porod u lidí je neobyčejně bolestivý a nebezpečný. Až do doby moderní medicíny ženy často při porodu umíraly, zatímco není známo, že by podobný osud kdy stihl některou gorilu nebo šimpanzici. Jakmile se u lidí vyvinula dostatečně vysoká inteligence, ženy v říji mohly odmítnout kopulaci v době ovulace a tím se ušetřily bolesti a rizika s porodem spojenými. Tyto ženy by však po sobě zanechaly méně potomků než ženy, které svou ovulaci nebyly schopné rozpoznat. Takže tam, kde antropologové-muži viděli skrytou ovulaci jako něco, čím ženy chtějí podvést muže (teorie 1 a 2), tam ji Nancy Burleyová viděla jako trik, kterým ženy podváděly samy sebe. 82

Která z těchto šesti teorií evoluce skryté ovulace je správná? Nejenže si biologové nejsou jistí, navíc této otázce věnovali větší pozornost až v nedávných letech. Toto dilema je příkladem přetrvávajícího problému, jakým způsobem stanovovat příčinné vztahy, a to nejen v evoluční biologii, ale i v historii, psychologii a mnoha dalších oborech, kde nelze manipulovat s proměnnými a provádět kontrolovatelné experimenty. To, do jaké míry se zjevná ovulace u žen projeví na zborcení spolupráce mezi lidmi či jak ženy zneužijí svých nově nabitých možností, bychom byli schopni zjistit jen v případě, že bychom dokázali vytvořit modelový kmen lidí, v němž by ženy dávaly svou ovulaci najevo. My takové experimenty provádět nemůžeme, a proto nikdy nemůžeme s jistotou tvrdit, jak by dnešní společnost bez skryté ovulace vypadala. Je-li obtížné odhalovat funkce dějů probíhajících přímo před našima očima, o to těžší je rozpoznat funkce u dějů minulých. Víme, že před statisíci lety, kdy se patrně skrytá evoluce začala vyvíjet, byly lidské kosti a nástroje jiné než dnes. Je pravděpodobné, že celá lidská sexualita tehdy byla jiná než dnes, ale představit si ji je nadmíru obtížné. Interpretace minulosti s sebou nese riziko, že bude degenerovat na pouhou paleofikci, na příběhy ze současnosti založené na několika fosilizovaných kostech a vyjadřující stejně jako Rorschachovy testy pouze naše osobní předsudky, bez sebemenší ambice na nějakou obecnou platnost. Vzhledem k tomu, že jsem zmínil šest teorií, se alespoň pokusím o jejich syntézu. Opět se zde setkáváme s problémy spojenými s vytvářením příčinných vztahů. Tak komplexní jev jako skrytá ovulace bývá jen zřídka ovlivněn jediným faktorem. Hledat jedinou příčinu skryté ovulace by bylo stejně hloupé jako hledat jedinou příčinu první světové války. Vždyť v letech 1900 1914 existovalo mnoho do jisté míry nezávislých důvodů pro válku a další proti ní. Válka začala až tehdy, když celková závažnost faktorů pro převážila faktory proti. To ale neznamená, že se nemůžeme pokusit vysvětlit komplex faktorů alespoň tak, že jednotlivě popíšeme každý myslitelný faktor z tohoto seznamu. Nejprve si musíme uvědomit, že ať byly faktory, jež ovlivňovaly vývoj našich sexuálních návyků v minulosti, jakékoli, nepřetrvaly by do dnešní doby, kdyby neexistovaly jiné faktory, které umožnily jejich přežití. Ale faktory zodpovědné za jejich prvotní vznik nemusí být totožné s faktory, které působí dnes. To se týká zejména faktorů 83

z teorií 3, 5 a 6. Mohly mít sice významný vliv v minulosti, ale zdá se, že dnes už tomu tak není. Jen minimum dnešních žen si sexem na mnoha mužích vymáhá potravu a další zdroje či jej provozuje proto, aby zatemnily otcovství a nutily tak několik mužů současně, aby živili jejich dítě. Postuláty jejich bývalé role jsou sice možné, ale stále jde jen o paleofikci. Musíme se spokojit s tím, že se alespoň pokusíme pochopit, jaký je smysl skryté ovulace a kopulace dnes. Naše dohady mohou vycházet ze sebepozorování a pozorování ostatních. Řekl bych, že faktory z teorií 1, 2 a 4 platí dodnes a že jsou to vlastně aspekty paradoxů naší společenské organizace. Tímto paradoxem je skutečnost, že muž a žena, kteří chtějí, aby jejich dítě (a geny) přežilo, musí spolu dlouhou dobu při péči o dítě spolupracovat, ale musí zároveň ekonomicky spolupracovat i s páry, které žijí v okolí. Je zřejmé, že pravidelný sexuální styk posiluje jejich vztah v porovnání se vztahy s dalšími ženami a muži, s nimiž se setkávají denně, ale sexuální styk s nimi neudržují. Skrytá ovulace a stálá připravenost ženy k sexu posouvají tuto novou funkci sexu (novou podle standardů většiny savců) z role pouhého nástroje na oplodnění na roli jakéhosi sociálního tmelu. Tato funkce není, jako v případě mužských šovinistických teorií 1 a 2, pouhou úlitbou ze strany chladné vypočítavé ženy sexuálně vyhladovělému muži, ale spíše motivací pro obě pohlaví. Nejenomže zmizely všechny vnější znaky ovulace, ale i sex se začal odehrávat v soukromí a přestal tak zdůrazňovat rozdíly mezi sexuálními a nesexuálními partnery v rámci malé sociální skupiny. Námitku, že giboni jsou monogamní, ale zůstali bez odměny stálého sexu, lze snadno vyvrátit. Každý pár gibonů udržuje s dalšími páry jen minimální sociální a žádné ekonomické vztahy. Velikost lidských varlat je podle mě výsledkem téhož základního paradoxu zvláštní lidské sociální organizace. Zatímco naše varlata jsou větší než varlata goril, protože provozujeme více sexu pro zábavu, jsou stále menší než varlata šimpanzí, jelikož jsme monogamnější. Nadměrně velký penis se u lidí mohl vyvinout náhodně jako sekundární sexuální znak, stejně jako se u lvů náhodně vyvinula hříva a u žen zvětšené prsní žlázy. Proč se ale nevyvinula prsa u lvic, velký penis u lvů nebo hříva u mužů? Vždyť by tyto symboly fungovaly pravděpodobně stejně dobře. To, že se tak nestalo, je možná pouhá evoluční náhoda, výsledek toho, že se tyto rozdílné struktury vyvíjely u každého druhu a pohlaví relativně nezávisle. Zatím jsme opomněli jednu zásadní věc. Doposud jsem hovořil 84

pouze o ideální formě lidské sexuality, tedy o monogamních párech (plus o několika polygynních domácnostech), o manželech, kteří jsou si jistí, že jsou otci manželčiných dětí, a o manželech, kteří svým manželkám pomáhají s péčí o dítě a nevěnují se jiným ženám. Jestliže jako příklad užívám tento ideální stav, předpokládám, že je mnohem bližší skutečnému lidskému chování než chování například paviánů nebo šimpanzů. Je to však stále pouze ideální stav, tedy vlastně fikce. Každý sociální systém s pravidly chování v sobě nese riziko, že někteří jedinci budou podvádět, pokud pro ně výhody převáží nad sankcemi. Jde o otázku míry. Rozšíří se podvádění tak, že se celý systém zhroutí? Nebo je podvádění rozšířené jen do té míry, že systém ještě vydrží? Nebo je podvádění jen výjimečným jevem? Přeloženo do jazyka lidské sexuality: Tvoří poměr nemanželských dětí 90 %, 30 %, nebo pouhé 1 %? 85