ČESKÁ LITERATURA OD 50. LET 19. STOLETÍ (MÁJOVNCI, RUCHOVCI A LUMÍROVCI) Charakteristika doby

Transkript

1 Charakteristika doby V letech probíhaly téměř v celé Evropě revoluce označované jako jaro národů. Hnutí vycházejí z Velké francouzské revoluce, přitom je kladen důraz na národní uvědomění, jeho kulturu a jazyk boj za rovnoprávnost vlastního národa (zejména u utlačovaných národů v Rakouském císařství). Revoluce zasáhly celou Evropu kromě Velké Británie a Ruska, revolucionáři však nikde nedosáhli svých cílů, zanechalo to ale i tak závažné a trvalé výsledky. Češi roku 1848 poprvé mohli formulovat požadavky nejen jazykové, ale i politické. Události těchto let znamenají závažný zlom v dějinách velké části Evropy (Itálie, Německo, Francie). Nikdy předtím a zatím nikdy potom neproběhla v Evropě taková série revolucí, které se vzájemně inspirovaly a ovlivňovaly. V červnu 1848 se stává v Rakousku ministrem spravedlnosti Alexander Bach ( ). Nastává období tzv. Bachova absolutismu, které je příznačné tím, že byl obnoven absolutistický způsob vlády a byla zavedena tajná policie, špehování a přísná cenzura. V roce 1859 císař František Josef I. odvolal Bacha z funkce, a tak mohlo dojít k rozvoji české kultury a českého společenského života vznikají různé spolky, je postaveno Prozatímní, později Národní divadlo. K nejznámějším spolkům vzniklých v 60. letech patří Sokol (Česká obec sokolská, občanské sdružení, jehož členové se dobrovolně věnovali sportu, pohybovým aktivitám a kulturní činnosti, především ve folklórních a loutkářských souborech, zakladatel Miroslav Tyrš), Hlahol (pěvecký spolek) a Umělecká beseda patřila od počátku své existence mezi nejdůležitější a nejvlivnější umělecká sdružení v Čechách, sdružovala významné umělce, spisovatele, skladatele apod., k zakladatelům patřili Bedřich Smetana či Josef Mánes. Významnou událostí bylo otevření Prozatímního divadla v roce Po otevření Národního divadla byly obě budovy spojeny v jednu dnes se zde nachází šatny a zázemí technického personálu. Od roku 1888 se začal vydávat Ottův slovník naučný. V roce 1867 vzniká Rakousko-Uhersko, oficiální název V Říšské radě zastoupená království a země a země svaté Štěpánské koruny uherské státní útvar, který vznikl přeměnou Rakouského císařství na základě tzv. rakousko-uherského vyrovnání v únoru 1867, což bylo rozdělení Rakouského císařství podle principu dualismu na Rakousko (Předlitavsko) a Uhersko (Zalitavsko). Část hranice mezi oběma celky tvořila řeka Litava, od níž byl odvozen název obou těchto celků. Oba státy byly nadále spojeny jen osobou panovníka a společným ministrem zahraničí, války a financí. Společné úřady nesly označení c. a k. (císařský a královský), předlitavské c. k. (císařský královský), zalitavské král. uher. (královský uherský). Z asi 50 milionů obyvatel v roce 1905 se jich nejvíce hlásilo k používání německého jazyka (23,3 %). maďarštiny (19,6 %) a češtiny (12,6 %). 1

2 Národní divadlo Jedna z nejvýznamnějších staveb z hlediska národně-kulturního i architektonického. O výstavbě kamenného divadla začali čeští vlastenci uvažovat už v roce 1844 na svých poradách v Praze. Nejprve chtěli, aby ND stálo na Václavském náměstí, nakonec ale rozhodli, že se koupí parcela na nábřeží Vltavy (ND se tak stane protipólem Pražského hradu). Navíc sbor prosadil, aby ještě před tím, než bude postaveno ND, bylo postaveno tzv. divadlo Prozatímní. Počátek stavby byl realizován nejprve žádostí o privilej na vystavění, zařízení, vydržování, kterou v lednu 1845 předložil František Palacký. Privilej byla udělena už v dubnu Ale až za šest let, v dubnu 1851, vydal ustavený Sbor pro zřízení českého národního divadla v Praze první veřejné provolání k zahájení sbírek. Dostatek dalších prostředků poskytl stát (výstavu zahájení výstavby navštívil také císař František Josef I. a při té příležitosti věnoval svůj první osobní příspěvek ve výšce 5 tisíc zlatých a později věnoval dalších 13 tisíc) i různé významné rody Schwarzenberků, Kinských či Nosticů. Stavba ND započala roku Do základů divadla byly vloženy kameny z historických míst české země (místnost se základními kameny je možné navštívit v suterénu ND, leží šest metrů pod úrovní Vltavy), kameny byly přiváženy do Prahy postupně a každý má své pořadové číslo, první byl kámen z Radhoště, a byl dokonce slavnostně přivítán Palackým, týden před položením byl potom přivezen kámen z památné hory Řípu. Původně měl být dovezen základní kámen jen a pouze z hory Řípu, byly však dodány kameny i z následujících míst: Blaník, Radhošť, Vyšehrad (skála), Hostýn, Žižkov, Svatobor u Sušice, Branka na Dobeníně u Náchoda, Boubín, Zlatý kůň u Tmaně (Červený lom), Trocnov, Prácheň u Horažďovic, Čerchov, Buchlov, Lipník, Helfštýn, Doudleby, zřícenina Podlažického kláštera u Chrasti, Záhlinice. Z Podivína navíc došla cihla uhnětená z hlíny a vody ze studánky, u které křtil sv. Cyril. Stavba ND trvala 13 let a slavnostní představení se mělo konat 28. září 1881 u příležitosti svátku svatého Václava. Protože se však do Prahy chystal už v červnu korunní princ Rudolf, bylo divadlo otevřeno provizorně konalo se tu 12 představení a pak bylo opět zavřeno. V srpnu 1881, krátce před definitivním otevřením, divadlo vyhořelo. Požár byl pochopen jako celonárodní katastrofa a vyvolal obrovské odhodlání pro nové sbírky: za 47 dní byl vybrán milion zlatých. Fotografie hořícího divadla ráno vyfoceny jen trosky divadla a plameny dokresleny, protože v té době neexistoval fotoaparát, který by uměl fotit v noci. Původní novorenesanční budovu navrhl architekt Josef Zítek, po vyhoření divadla začali Zítkovi někteří členové sboru vyčítat, že asi věnoval větší pozornost spíše aspektům estetickým než bezpečnostním, proto byl pověřen další stavbou jeho žák Josef Schultz ten navíc ještě připojil budovu Prozatímního divadla. Znovu bylo ND otevřeno 18. listopadu 1883 představením Smetanovy Libuše. 2

3 Výzdoba divadla tzv. generace národního divadla: Architekti Malíři Josef Zítek (architekt budovy ND před požárem) Josef Schulz (architekt budovy ND po požáru) Mikoláš Aleš František Ženíšek (1. opona před požárem) Vojtěch Hynais (2. opona po požáru) Sochaři Josef Václav Myslbek Bohuslav Schnirch bronzové trigy na střeše ND Mezi jevištěm a hledištěm jsou 3 opony: 1. Železná opona bezpečnostní, pro případ požáru 2. Hynaisova opona namalována Vojtěchem Hynaisem Hynais spotřeboval 26 kg barev opona váží 180 kg a má plochu 142 m2 symbolizuje obětavost národa při stavbě ND, které je na oponě symbolicky představeno jako antický chrám umění a múz vlevo: jednotliví lidé, kteří se podíleli na stavbě architekti, dělníci, zedníci - uprostřed: jednotlivé druhy umění tragédie, komedie, fraška a podobně vpravo: prostí lidé např. vdova přichází se svými dětmi, aby přispěla vdovským grošem, vedle žena sundává z hlavy zlatou čelenku, a dokonce slepý žebrák přináší to, co vyžebral nad oponami je nápis Národ sobě 3. Červená opona sametová a roztahuje se ručně Další výzdoba Mikoláš Aleš a František Ženíšek vyzdobili foyer (vstupní hala) ND cyklus Vlast Ve foyer též busty slavných osobností (asi 80 kusů v současnosti) ND je 26 m vysoké, má velmi dobrou akustiku a slyšitelnost i v nejsvrchnějších patrech nad hledištěm visí dvě tuny těžký lustr o šířce 3 metry a délce 5,5 metrů, který má 260 lampiček 3

4 Literatura Od 50. let 19. století se v rozvrstveném, byť cenzurou a politickou perzekucí svíraném literárním životě objevují výrazné spisovatelské talenty. Zároveň se v literatuře vyčleňují tři literární skupiny: májovci 50. až 70. léta J. Neruda, V. Hálek, K. Světlá, J. Arbes ruchovci 70. a 80. léta S. Čech., E. Krásnohorská lumírovci 70. a 80. léta J. V. Sládek, J. Vrchlický. J. Zeyer MÁJOVCI roku 1858 vychází almanach Máj představila se v něm nová nastupující generace mezi májovce řadíme Jana Nerudu, Vítězslava Hálka, Karolínu Světlou, ze starších spisovatelů pak Karla Jaromíra Erbena a Boženu Němcovou název májovci si zvolili na počest Karla Hynka Máchy, kterého považovali za zakladatele moderního básnického umění a stejně jako on pociťovali nemožnost uskutečňovat vznešené ideály a nesvobodu v tvorbě Program májovců návrat k přítomnosti, snaží se zobrazovat skutečnost požadují širší rozhled po evropské kultuře (poprvé zaznělo heslo o dohánění Evropy) požadují uměleckou svobodu v tématu i jeho zpracování Jan Neruda ( ) Básník, prozaik, novinář, zakladatel českého fejetonu, jako člen májovců nebyl za svého života doceněn, až další generace mu přiřkla prvenství namísto Vítězslava Hálka Jan Neruda se narodil v rodině vojenského vysloužilce, který se stal hokynářem. Celý svůj život prožil na pražské Malé Straně, v Ostruhově (dnes Nerudově) ulici, v domě U Dvou slunců. Navštěvoval gymnázium, kde se seznámil s Vítězslavem Hálkem a kde se začal horlivě zajímat o literaturu. Tento zájem byl v pozdějších letech prohlouben známostí s významnými literárními osobnostmi, jakými byli Erben nebo Němcová. Tíživé rodinné poměry zabránily Nerudovi úspěšně ukončit univerzitní studia práv a filozofie. Proto nejprve pracoval jako úředník ve vojenské účtárně, nakonec se však začal zcela věnovat žurnalistice. Vstoupil do redakce německých novin Tagesbote aus Böhmen, pak začal působit v denících Obrazy života ( ), Čas, Hlas či Národní listy jako fejetonista a kritik. V roce 1865 založil s Hálkem Květy, v roce 1873 pak časopis Lumír. V 60. a 70. letech Neruda hodně cestoval, navštívil Německo, Francie, Maďarsko, Itálie, Řecko a Egypt a z těchto cest si pořizoval záznamy s velmi zajímavými postřehy. Vyčerpávající žurnalistická práce i intenzivní účast na veřejném a kulturním životě, kdy stál v čele mladé literární skupiny májovců, působily nepříznivě na Nerudův zdravotní stav. Následky se projevily řadou vleklých chorob, které od té doby poutaly básníka k pražskému bytu až do smrti. Od počátku 80. let žil v ústraní, publicisticky i literárně činný však zůstal až do posledních chvil. Zemřel v 47 letech, pochován je na Vyšehradském hřbitově. Přestože Neruda prožil tři velké lásky, nikdy se neoženil. Anna Holinová byla jeho celoživotní láskou, jíž věnoval řadu básní (Knihy veršů, oddíl Anně). Jeho druhou, horlivou avšak nenaplněnou, láskou byla Karolína Světlá, kterou považoval za ideální ženu. Jeho třetí milenkou byla předčasně zemřelá Terezie Macháčková. 4

5 TVORBA Bezmeznou inspirací se pro Nerudu stala rodná Malá Strana se všemi svými obyvateli. Ve svých dílech nezastírá tíživou životní i sociální problematiku, pražský život neidealizuje naopak popisuje jej objektivně, avšak s lehkou ironií i cynismem. Novost tvorby (složitá souvětí, nový náhled na skutečnost, složité popisy, práce s jazykem) znamenala, že Nerudovy prvotní verše (Hřbitovní kvítí) i prózy (Arabesky) nebyly přijaty s pochopením a pro svůj provokativní obsah odmítnuty (hřbitov, zmar, marnost, útrapy). Proto také za života Nerudy byl mezi májovci nejvíce ceněn Hálek autor zpěvné a jednoduché poezie, která oslavuje krásy života, lásku, přírodu. Neruda píšící velmi pesimisticky a nazývající současnou dobu "časem za živa pohřbených" nemohl u kritiky obstát. Význam Nerudy přehodnotil a vysoce ocenil až na přelomu 19. a 20. století básník české moderny Josef Svatopluk Machar. 1. NERUDA NOVINÁŘ Jako novinář, fejetonista a literární, výtvarný divadelní kritik působil Neruda v mnoha novinách i časopisech Tagesbote aus Böhmen, Obrazy z domova, Čas, Hlas, Národní listy. V roce 1865 založil s Hálkem Květy, v roce 1873 pak časopis Lumír. Neruda je považován za zakladatele českého fejetonu, které byly ve své době velmi oblíbené a hojně čtené. Napsal jich kolem 2000 pod značkou Δ. Vydané soubory fejetonů Žerty, hravé i dravé (1877, fejetony: 1. máj 1890 a Kam s ním), Studie krátké a kratší (1876), Obrazy z ciziny (1872) 2. NERUDA PROZAIK Arabesky (1863) svazek obsahuje: I. Arabesky soubor krátkých povídek, fejetonů, legend, novel či fiktivních pamětí, který představuje příběhy obyčejných lidí z okraje společnosti. Obsahují např. povídky Byl darebákem (Ukazuje, jak nepravdivá špatná pověst se může se člověkem linout celým životem.), Štědrovečerní příhoda (Hlavní hrdina, který nemá rodinu ani přátele, tráví Štědrý večer v hospodě, kde potká Fejeton (z franc. feuilleton = lístek), v češtině také tzv. podčárník, je specifický publicistický žánr, obvykle používaný v tisku jako protějšek k hlavním článkům. Vtipně zpracovává zdánlivě nevýznamné, ale zajímavé téma a ukazuje všední věci v novém světle, přičemž je autor hodně subjektivní a vychází z vlastních zážitků. Arabeska (z ital. arabesco) je krátký prozaický útvar jednoduché stavby a nekomplikovaného děje, jehož charakteristickým znakem je pouze lehce ironizující pohled na drobné události nebo svérázné postavy všedního prostředí. žebráka. Ten mu vypráví, že býval bohatý, ale vlastní hloupostí o jmění přišel. Společně se vydají do žebrákova bytu. Později když hlavní hrdina pátrá po štědrovečerním příteli, zjistí, že dům ani půdu, kam ho žebrák pozval, už dlouho nikdo neobývá.) nebo Ty nemáš srdce! (Hlavní hrdinkou je Lidunka, dcera hrubého hrobníka, která odmítá nápadníky. Dva mladíci pro ni láskou zemřeli a hrobník je pohřbil přímo pod její okna. V den, kdy Lidunce další nápadník vyčítá, že nemá srdce, přivezli k hrobníkovi mrtvého mladíka. Umrlec se Lidunce velmi líbil, proto šla v noci za ním, líbala jej a chovala se jako šílená. Nakonec u mrtvého zemřela.). II. Různí lidé cyklus cestovních črt, které připojil Neruda až k druhému vydání Arabesek v r. 1880, jsou ostře vyhrocené zkratkovité prózy zachycující letmá setkání s různými lidmi v prostředí Maďarska, Rumunska, Turecka, Řecka nebo Itálie. Vrcholné prozaické dílo Nerudy a jedno z nejvýznamnějších literárních děl české literatury vůbec jsou Povídky malostranské (1878). Jde o soubor 13 povídek, které původně samostatně vycházely v různých časopisech (Květy, Národní listy, Lumír): 5

6 1. Týden v tichém domě (1867) 2. Pan Ryšánek a pan Schlegl (1875) 3. Přivedla žebráka na mizinu (1875) 4. O měkkém srdci paní Rusky (1875) 5. Večerní šplechty (1875) 6. Doktor Kazisvět (1876) 7. Hastrman (1876) 8. Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku (1876) 9. U tří lilií (1876) 10. Svatováclavská mše (1876) 11. Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno (1877) 12. Psáno o letošních Dušičkách (1876) 13. Figurky (1877) Neruda knihu sestavil a prvně vydal v roce Náměty čerpal ze vzpomínek na léta svého dětství a dospívání strávená na Malé Straně. Neruda předkládá věrný obraz každodenního života měšťanů i prostých obyvatel města v polovině 19. století, jeho postavy jsou vždy pečlivě a podrobně vylíčeny a charakterizovány, velký význam v jeho povídkách zaujímá i přesný místopis prostředí, v němž se děje povídek odehrávají. K dalším prozaickým Nerudovým dílům patří Trhani (1888, román o dělnících na železnici) a Pražské obrázky (1872, zachycují život chudých). 3. NERUDA BÁSNÍK Nerudova básnická prvotina byla vydána pod názvem Hřbitovní kvítí (1858). Básně ve sbírce obsažené jsou skeptické, ironické, vyjadřují zklamání ze života. Kritika sbírku nepřijala a Nerudu zavrhla jako pesimistu. Až za deset let vyšla další sbírka Knihy veršů (1868). Sbírka je rozdělena do tří oddílů Kniha veršů výpravných (básně zaměřeny především sociálně, známé balady Před fortnou milosrdných a Dědova mísa), Kniha veršů lyrických a smíšených (intimní lyrika, oddíl rozdělen do cyklů Otci, Matičce a Anně) a Kniha veršů časových a příležitostných (především vlastenecká poezie). Po dalších deseti letech vycházejí Písně kosmické (1878), jimiž se Neruda vyjadřuje ke vztahu člověka a kosmu (známá báseň Vzhůru již hlavu, národe!). Ovlivněn dobovými astronomickými objevy se zamýšlí nad osudy a budoucností lidstva. Sbírka měla velký úspěch, neboť verše odpovídaly dobové náladě, která věřila v nezadržitelný pokrok. Roku 1883 následovala sbírka Balady a romance, ve které Neruda aktualizuje staré legendy a mýty. Dodnes jsou známé např. skladby Romance o Karlu IV., Balada dětská, Balada česká, Balada rajská nebo Balada o duši Karla Borovského. V roce 1883 zároveň vydal i Prosté motivy, sbírku osobních intimních zpovědí stárnoucího básníka, která oslavuje krásy života ve čtyřech ročních obdobích. Posmrtně vyšly Nerudovy Zpěvy páteční (1896, zásluhou Jaroslava Vrchlického). Jan Neruda je nejvýznamnějším básníkem éry obnoveného národního života po letech bachovského absolutismu. František Xaver Šalda, vynikající kritik, o něm napsal, že jeho šest básnických sbírek tvoří šest pilířů, na nichž spočívá klenba moderní české poezie. 6

7 UKÁZKA Chodil vždy s kloboukem v ruce. Ať byl sebevětší úpal mrazový nebo slunečný, nanejvýš že držel svůj nízký, ale baňatý cylindr se širokou střechou nad hlavou jako parazol. Šedivé vlasy byly hladce přičísnuty k lebce a spojovaly se vzadu v cůpek tak pevně stlačený a svázaný, že se ani nekýval, jeden to z nejposlednějších cůpků v Praze, už tenkráte tu byly jen dva nebo tři. Zelený fráček jeho, se zlatými knoflíky, měl živůtek jen krátký, ale zato šosy byly dlouhé a tloukly hubenou, malou postavičku páně Rybářovu do vychrtlých lýtek. Bílá vesta kryla nahnutá prsa, černé spodky šly jen po kolena, kde se svítily dvě stříbrné přazky, pak dál byly sněhobílé punčochy, zas až k jiným dvěma stříbrným přazkám a pod těmi šouraly se velké střevíce. Byly-li ty střevíce někdy obnovovány, nevím, ale vždycky vypadaly tak, jako by se k nim byla brala rozpraskaná kůže se střechy nejstaršího fiakra. Vítězslav Hálek ( ) Narodil se v Dolínku u Mělníka, kde prožil harmonické dětství. Vystudoval gymnázium v Praze a odmítl splnit přání rodičů, aby se stal knězem. Nedokončil zvolená filozofická studia a rozhodl se věnovat výhradně literatuře. Po sňatku s Dorotkou Horáčkovou, kterou miloval, žil v harmonickém a bohatém rodinném zázemí. Ve své době byl považován za největšího českého básníka jeho zpěvná a líbivá poezie, v níž hlavními motivy byly šťastná láska, životadárná příroda, harmonie a optimismus, plně vyjadřovala pocity současníků. Hálkovým literárním debutem byla balada Nekřtěncova dušička, otištěná v časopise Lumír roku O rok později vydal, ovlivněn Máchou a Byronem, lyrickoepickou báseň Alfred (1858). Hálkova poezie byla inspirována opětovanou láskou a vztahem k přírodě. Sbírku Večerní písně (1859) přijali kritici i čtenáři velmi kladně. Druhá sbírka V přírodě (1874) obsahuje hlavně přírodní lyriku. Posmrtně pak vyšly Pohádky z naší vesnice (1874), v nichž najdeme výrazně sociálně kritické epické básně z venkovského prostředí. Z Hálkovy prozaické tvorby jsou nejznámější povídky z venkovského prostředí. Objevuje se v nich motiv nešťastné lásky, je zobrazen vztah rodičů a dětí, řeší se v nich rozpory mezi bohatými a chudými. K nejznámějším povídkám patří Muzikantská Liduška (1861), která vypráví o tragické lásce. Rodiče brání Lidušce vzít si milovaného chlapce a ta se z nešťastné lásky pomate. K dalším zdařilým povídkám patří Na statku a v chaloupce (1871), Pod dutým stromem (1872), Na výminku (1873), Pod pustým kopcem (1874) a Poldík rumař (1874, příběh vozky, rumaře, který dokáže překonat žárlivost na svého soka v lásce a postará se o jeho syna). 7

8 Karolina Světlá ( ) Vlastním jménem Johanna Rottová, pseudonym si zvolila podle rodiště manžela Světlé v Podještědí. Pocházela z pražské poloněmecké rodiny obchodníků, měla tedy německou výchovu. Provdala se za svého domácího učitele hudby Petra Mužáka, který ji seznámil s českým literárním a národním životem. Manželství výjimečně nadané ženy prošlo vážnými krizemi a nikdy nebylo opravdu šťastné. Když jim zemřela prvorozená a jediná dcera, propadla Světlá hluboké depresi. Z krize se zachránila literární činností a intenzivní prací. Důležitou úlohu v jejím životě sehrálo i přátelství s Janem Nerudou, do kterého byla hluboce zamilovaná a s nímž si velmi rozuměla. Světlá bývá označována jako tvůrkyně českého vesnického románu po idylizující B. Němcové vnesla do obrazu českého vesnického světa problematiku moderního člověka (žárlivost, nevěra, mravnost). Ve 2. polovině 60. let pak napsala pět románů, čerpajících z Podještědí, neboť Světlá dobře znala tamní život a kraj. Hlavními postavami jejich románů jsou ženy nikoliv ale ženy podřizující se tradicím, ale ženy sebevědomé a jednající podle vlastního přesvědčení, odhodlané za své chyby nést plnou odpovědnost. Majíli ale volit mezi láskou a mravní povinností, rozhodnout se obětovat překonají vlastní cit a zachovají se zodpovědně. První z pětice románů Vesnický román vyšel v roce 1867 a pojednává o nešťastném manželství čeledína Antoše Jírovce s ovdovělou rychtářkou. V románu Kříž u potoka (1868) je hlavní hrdinou Eva, která s velkým sebezapřením odmítne lásku muže, jenž ji obdivoval, a snaží se napravit svého sobeckého manžela. Po třetím románu Kantůrčice (1869) vydala Světlá Frantinu (1873), vyprávějící o osudech rychtářky, která neváhá zabít svého milého, když v něm poznala vůdce loupežnické bandy. Poslední próza Nemodlenec (1873) se odehrává v severních Čechách v josefínské době. Hrdinka románu se chce pomstít zemanské rodině Luhovských, kteří jí velmi ublížili. Nakonec od svého plánu upustí. Kromě ještědských románů napsala Světlá řadu povídek, shrnutých například ve svazku Kresby z Ještědí (1880). V pražském prostředí se odehrává povídka Černý Petříček (1871) a román Zvonečková královna (1872). Jakub Arbes ( ) Žurnalista a spisovatel, autor nového uměleckého žánru, tzv. romaneto název od Jana romaneta. Působil jako redaktor v Národních listech. Jako radikální odpůrce vídeňské vlády byl vězněn, vydával protivládní brožury a pokusil se o satirický časopis Šotek. Arbesovy prózy byly zprvu novelistické příběhy s tajemstvím, které bylo nakonec racionálně vyřešeno. Neruda v těchto dílech viděl přechodný útvar k románu a nazval je romanety. První romaneto Ďábel na skřipci vyšlo roku 1866 a brzy následovala další Sivooký démon (1873), Svatý Xaverius (1873) nebo Newtonův mozek (1877). 8 Romaneto název od Jana Nerudy. Je to románová skladba menšího rozsahu, děj střídají úvahy, objevují se fantastické, tajuplné prvky, v závěru vše rozumově logicky vysvětleno.

9 RUCHOVCI A LUMÍROVCI V 70. a 80. letech 19. století vedle sebe v české literatuře existují dvě literární skupiny ruchovci prosazující národní zaměření české literatury a lumírovci prosazují kosmopolitní zaměření české literatury. RUCHOVCI škola národní koncem 60. let vstupuje do literatury nová básnická generace, která se přibližuje idejím (odkazu) vrcholného obrození, vlastenectví a slovanské vzájemnosti roku 1868 vychází almanach Ruch, který je vydán k oslavě položení základního kamene Národního divadla v čele ruchovců stojí Svatopluk Čech, hlásí se k nim Eliška Krásnohorská a zpočátku i Josef Václav Sládek (později se přiklonil k lumírovcům) Svatopluk Čech ( ) Básník, prozaik a novinář, Narodil se v Ostředku u Benešova v rodině hospodářského úředníka. Vlastenecky založený otec ovlivnil i mladého Čecha. Ten vystudoval práva a krátce provozoval advokátní praxi. Později se ale začal věnovat jen literární činnosti. Dvacet let vydával beletristický měsíčník Květy, v němž otiskl většinu svých prací. Báseň, kterou debutoval v almanachu Ruch, se nazývá Husita na Baltu (1868). Čech v ní připomíná světovou slávu a bojovnost husitských předků. Ve dvou epických básních Evropa (1878) a Slavie (1882) zpracovává námět společenské revolty. Evropa je název lodi, na níž jsou převáženi vezni, revolucionáři, do vyhnanství. Názorové spory mezi nimi vrcholí zkázou lodi. Také Slavie je alegorický název lodi, na které se shromáždí zástupci slovanských národů. Semknou se pod vedením Rusa a přemohou vzbouřenou posádku anarchistický revoluční živel. V nejúspěšnější Čechově sbírce Písně otroka (1895) symbolizují sociální a národní boj otroci trpící pod bičem otrokářů Jako prozaik se Čech proslavil svými dvěma satirickými knihami tzv. broučkiádami. V hlavním hrdinovi Matěji Broučkovi vytvořil maloměšťáka své doby. Pravý výlet pana Broučka do Měsíce byl publikován v roce 1888, Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století vyšel o rok později. Eliška Krásnohorská ( , vlastním jménem Alžběta Pecová) Básnířka, překladatelka a libretistka. Angažovala se v ženském hnutí, především v oblasti vzdělávání žen. V poezii se zaměřila především na milostnou a přírodní lyriku, překládala romantické básníky (Puškina, Byrona). Vynikla jako autorka libret (libreto = slova v opeře) k Smetanovým operám Hubička (1876), Tajemství (1878), Čertova stěna (1882). 9

10 LUMÍROVCI škola kosmopolitní navazovali na májovce a jejich úsilí o světovost české literatury v hojné míře se věnovali překladatelské činnosti při vlastní tvorbě hledali podněty ve světové literatuře požadovali uměleckou svobodu roku 1873 je založen časopis Lumír (od r ho redigoval J. V. Sládek.) Jaroslav Vrchlický ( ; vlastním jménem Emil Bohuslav Frída) Nesmírně plodný básník (napsal asi 80 sbírek), dramatik (napsal asi 50 divadelních her), kritik a prozaik je hlavním představitelem lumírovců a průkopníkem moderních básnických směrů v literatuře (symbolismus). Byl také vynikající překladatel (překládat z 18 světových jazyků), přeložil např. Danta, Molièra, Goetha, Hugy, Dumase, Poa, Baudelaira. Narodil se v Lounech v rodině obchodníka. Dětství prožil u strýce faráře v Ovčárech u Kolína. Začal studovat bohosloví, ale brzy přešel na filozofickou fakultu. Na studiích se seznámil se Zikmundem Wintrem, Josefem Václavem Sládkem a Aloisem Jiráskem. Po studiích strávil rok v Itálii jako vychovatel. Po návratu do vlasti se stal tajemníkem Českého učení technického. V této době pro něj mělo velký význam přátelství se spisovatelkou Sofií Podlipskou (sestra K. Světlé); později se oženil s její dcerou Ludmilou. Na vrcholu spisovatelské činnosti získal čestný doktorát Karlovy univerzity a titul profesora srovnávacích dějin literatury. Doma i v zahraničí se mu dostalo vysokých poct. Byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu. V roce 1908 těžce onemocněl (prodělal mozkovou mrtvici), což ho vyřadilo z tvůrčí práce, nemoc ochromila jeho fyzické a duševní síly i intelekt. Nová nastupující spisovatelská generace v 90. letech 19. století Vrchlického kritizovala (např. T. G. Masaryk. F. X. Šalda, J. S. Machar), Vrchlický tuto situaci velmi těžce nesl. Poezie Těžiště Vrchlického tvorby je v lyrickém a epickém básnictví. V začátcích tvorby navazuje na literární tradici K. H. Máchy nebo J. Nerudy. V jeho sbírkám najdeme motivy lásky, domova, přírody, ale i smutku a pesimismu. První Vrchlického sbírka Z hlubin byla vydána roku Především přírodní a milostnou lyriky obsahují Eklogy a písně (1880), Dojmy a rozmary (1880) a sbírka Poutí k Eldorádu (1882). V 90. letech píše Vrchlický poezii, z níž srší básníkovy životní pocity rozešla se s ním milovaná manželka, probíhal spor s ruchovci a nová generace jej odmítá. Poezii plnou ironie a sarkasmu najdeme v Bodláčí z Parnasu (1893). Nejznámější Vrchlického sbírka z tohoto období se nazývá Okna v bouři (1894) typické motivy jsou zklamání, hořkost, rezignace, samota. Dodnes citovaná je báseň Za trochu lásky. Ukázka Za trochu lásky Za trochu lásky šel bych světa kraj šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý šel v lednu, ale v duši věčný máj šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy šel pouští a měl v srdci perly rosy za trochu lásky šel bych světa kraj. Jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí. 10

11 Z epické poezie vyniká Vrchlického básnický cyklus Zlomky epopeje ( ), v němž se snažil zachytit myšlenkový vývoj lidstva. Inspiroval jej cyklus Victora Hugy Legenda věků. Nešlo mu o chronologicky pojatý obraz vývoje, ale využil mystických, legendárních a historických námětů k úvahám o základních etických principech civilizace chtěla tak najít odpovědi na otázky současnosti i budoucnosti. Cyklus se skládá ze tří typů sbírek: z reflexivní poezie Duch a svět (1878, úvodní sbírka koncipovaná v optimistické víře v neustálý pokrok), drobné epiky Bozi a lidé (1899) a z velkých epických skladeb Selské balady (1885, čerpá z historie selských povstání v 16. a 18. století). Dramatická tvorba K nejzdařilejším a dodnes hraným patří historická komedie Noc na Karlštejně (1884), která se odehrává za vlády Karla IV. Trilogie Hippodamie obsahuje tři skladby Námluvy Pelopovy (1890), Smír Tantalův (1891) a Smrt Hippodamie (1891). Josef Václav Sládek ( ) Básník a překladatel. Narodil se ve Zbirohu u Berouna v rodině zednického mistra. Po maturitě na gymnáziu se rozhodl studovat přírodní vědy a matematiku, současně ale studoval i cizí jazyky a literaturu. Studium přerušil odjezdem do Ameriky (1868). V USA pracoval jako vychovatel, učitel, redaktor krajanských novin, dělník na farmách a při stavbě železnice. Po návratu se stal redaktorem v Národních listech, pracoval také více než 20 let v redakci Lumíru. Později se stal profesorem angličtiny na obchodní akademii a filozofické fakultě. Od roku 1898 se kvůli těžké nemoci stranil veřejnému životu, věnoval se jen básnické tvorbě a překladatelské činnosti. Sládkova poezie je plná zájmu o lidské nitro a mezilidské vztahy, je plná lásky k člověku i k domovu. V 1875 vydal Sládek svou prvotinu Básně. Sbírka odráží bolestný zážitek ze smrti ženy po necelém roce manželství, dojmy z Ameriky (vyjadřuje své dojmy z americké civilizace, líčí její pozitiva i negativa, poukazuje na útlak indiánských kmenů). K dalším známým sbírkám patří Jiskry na moři (1880), Světlou stopou (1881), Sluncem a stínem (1887). Umělecky velmi zdařilou sbírkou jsou Selské písně a české znělky (1890). Básně jsou motivované láskou k rodné zemi, venkovu. Vrcholem jeho poezie jsou sbírky V zimním slunci a Nové selské písně. Básník se ptá po smyslu lidského života, zdůrazňuje význam práce v životě člověka, význam lásky, klade si otázky spojené se smrtí člověka. Sládek se stal zakladatelem moderní poezie pro děti. Byl přesvědčen, že i děti si zaslouží básně na vyšší umělecké úrovni. Ve svých sbírkách se dokázal přiblížit jak dětské fantazii, tak i dětskému vnímání světa Zlatý máj (1887), Skřivánčí písně (1888), Zvony a zvonky (1894, známá báseň Křišťálová studánka). Velký význam měla i Sládkova překladatelská činnost překládal z angloamerické, polské a ruské literatury. Vrcholem jeho práce bylo přebásnění 33 Shakespearových dramat. 11

12 Julius Zeyer ( ) Český prozaik, básník a dramatik. I když je v české literatuře řazen k lumírovcům, ve skutečnosti stojí mimo jakékoli hlavní literární proudy jeho tvorba je zcela ojedinělá a vymyká se všem dobovým tendencím. Narodil se v bohaté pražské rodině s německo-francouzskou tradicí. Měl převzít rodinný dřevařský závod, ale dal přednost studiu jazyků (uměl anglicky, francouzsky, italsky, španělsky, rusky a polsky), literatury, filozofie a umění. Hodně cestoval, na svou dobu poznal velké množství evropských i afrických zemích, v Rusku byl nějaký čas vychovatelem. Vzhledem k jeho tvorbě i dochované korespondenci se řada literárních vědců a historiků domnívá, že Zeyer byl homosexuál či snad bisexuál. Pravdou je také to, že se nikdy neoženil a není ani známo, že by měl vážný partnerský vztah se ženou. Náměty ke své tvorbě čerpal Zeyer nejčastěji z dávné historie, mytologie, bájí a pověstí, a to nejen českých, ale i francouzských nebo ruských. Jeho poezie je převážně epická a má často nostalgický ráz. K nejznámějším Zeyerovým románům patří autobiograficky laděné dílo Jan Maria Plojhar (1891), Román o věrném přátelství Amise a Amila (1877) a novela Dům U tonoucí hvězdy (1897). Zeyer se snažil prosadit také na divadle nejznámější hrou je Radúz a Mahulena (1898), která se hraje dodnes a v roce 1970 byla dokonce zfilmována. Julius Zeyer celý život velmi trpěl tím, že neměl na divadle příliš velké úspěchy. Tento fakt byl i důvodem rozpadu jeho přátelství s Jaroslavem Vrchlickým, který byl jako dramatik mnohem známější. 12