PØES. Emigrace z Československa v období od Mnichova... Holocaust českých Romů Zygmunt Bauman. cena 15 Kč (předplatné 10 Kč)

Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download "PØES. Emigrace z Československa v období od Mnichova... Holocaust českých Romů Zygmunt Bauman. cena 15 Kč (předplatné 10 Kč)"

Transkript

1 PØES ročník V / číslo 14 hranice pøedsudky lhostejnost uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / jaro 2008 cena 15 Kč (předplatné 10 Kč) Emigrace z Československa v období od Mnichova... Holocaust českých Romů Zygmunt Bauman

2 Vážení čtenáři, vážené čtenářky, zabýváme-li se v našem časopise problémy uprchlíků, menšin a vůbec všech, kteří nějakým způsobem vyčnívají z davu těch se správnou barvou kůže, správným jazykem, náboženstvím a národností, dříve či později (spíše dříve než později) narazíme na problém neonacismu. Mnozí z nás si kladou otázku, jak je možné, že ve společnosti, jíž nejsou zvěrstva druhé světové války neznámy, je možná/přípustná/zdůvodnitelná vůbec samotná existence těchto extrémistických skupin. Nejvíce tento jev zaráží ty, kteří ještě mají přímou zkušenost s hrůzami nacismu za druhé světové války a jejchž přítomnost je stále poznamenaná a ovlivňována minulostí. Nejen oběti nacismu, ale také potomci těchto obětí se potřebují s minulostí nějakým způsobem vyrovnat. Což je proces velmi bolestivý a nikdy zcela ukončený. Vyrovnat se s minulostí a zaujmout k ní určitý postoj však musí také potomci viníků. V tomto čísle přinášíme články zabývající se problémy a postoji obou zmíněných skupin. O složitosti problému práv extremistických skupin přinášíme příspěvek v právním okénku. Jedním z hlavních témat tohoto čísla je holocaust Romů. Skutečnost, o níž se sice ví, ale ve srovnání s holocaustem Židů zůstává stále v pozadí. Kromě konkrétních údajů, jež samy o sobě jsou otřesným svědectvím o téměř dokonalé genocidě českých Romů za druhé světové války, přinášíme i výpověď jedné z přeživších. Výpověď, která může být podnětem k přemýšlení všem, kteří mají jinak o Romech jasno. Ti, kteří podléhají schématickému pohledu na konkrétní etnikum, ať už na Romy či jinou skupinu, snadno podlehnou i podobně černobílému vnímání uprchlíků, kteří hledají v naší zemi azyl před válkami, pronásledováním, nouzí. Je ale možné zaujímat k těmto lidem odmítavý či lhostejný postoj, uvědomíme-li si, jak snadno by se za jistých okolností do podobné situace mohl dostat každý z nás? K zamyšlení nad touto otázkou by mohl vést článek o emigraci za druhé světové války či příběh jednoho ze slavných uprchlíků Zygmunta Baumana. S nuceným přenusem obyvatelstva souvisí také další, českému uchu nepříjemně znějící téma. Je jím odsun sudetských Němců. V současné době se sice o tomto tématu mluví více a kontury černé a bílé v našem schématickém vidění strácejí na ostrosti. Přesto však považujeme za nutné a důležité připomenout určitá fakta i této události. V neposlední řadě také pro poukázání na to, jak tenkými a nezřetelnými se stávají hranice mezi viníky a oběťmi ve chvíli, kdy národnost a jazyk jsou hlavními měřítky v posuzování druhých lidí. Jedním z hlavních cílů tohoto čísla je ukázat, že nelze rozumět problémům PØES hranice pøedsudky lhostejnost Čtvrtletník PŘES vydává NEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ NESEHNUTÍ, tř. Kpt Jaroše 31, Brno, tel./fax: , Názory přispěvatelů/ek nemusí vyjadřovat stanovisko redakce ani vydavatele. Redakce: Lubor Kysučan, Šárka Mattová, Jana Mistrová, Radim Ošmera, Lenka Šafránková-Pavlíčková, Milan Štefanec současnosti bez jejich zasazení do historického rámce. Rádi bychom zdůraznili skutečnost, že ignorace či špatná interpretace historických fakt snadno přispívají k dalšímu šíření nesnášenlivosti, xenofobie a rasismu. Doufáme tedy, že i náš časopis pomůže ke zmírnění této nebezpečné nevědomosti. Říká se totiž, že ti, kteří se nepoučili ze své minulosti a opakují stejné chyby, budou nuceni si svou minulost zopakovat. Kéž se nás tento výrok nemusí týkat! OBSAH Úvodník... 1 Rediguje: Radim Ošmera Sazba: Dušan Rosenbaum, Denisa Kuglerová Jazykové korektury: Jana Mistrová, Radim Ošmera, Lenka Šafránková-Pavlíčková Grafické korektury: Milan Štefanec Ilustrace na titulní straně: Na obálce jsou použity kresby namalované dětmi v terezínském ghettu. Autorka: Kristýna Pešáková Registrace: MK ČR E Tištěná verze: ISSN On-line verze: ISSN Elektronická verze: Roční předplatné (čtyři čísla): 120 Kč (cena jednoho čísla 10 Kč + 20 Kč poštovné a balné). Informace o předplatném na Válka a migrace Emigrace z Československa v období od Mnichova do vypuknutí války a britská pomoc... 2 Nebudeme trpět pátou kolonu... 5 Romové za války Holocaust českých Romů... 8 Mluvit, vzpomínat a nezapomenout!...11 Kultura v terezínském ghettu...14 SLAVNÍ UPRCHLÍCI Zygmunt Bauman...16 PRÁVNÍ OKÉNKO Proč mají i neonacisté svá práva Vyrovnání Co mohu dělat, když slyším o hrůzách holocaustu...19 Politika paměti: Německé vyrovnání se s nacismem...20 Časopis vychází za finanční podpory České rady pro oběti nacismu. Vytištěno na recyklovaném papíře. 1

3 Válka a migrace Emigrace z Československa v období od Mnichova do vypuknutí války a britská pomoc Nástup nacistů k moci v Německu vyvolal velkou vlnu emigrace, která se záhy stala celoevropským problémem. Společnost národů reagovala v roce 1933 vytvořením Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky přicházející z Německa. Po anšlusu Rakouska v roce 1938 byl zřízen Mezivládní výbor pro uprchlíky a definovány kategorie osob, které měl výbor podpořit. Situaci ještě zhoršila mnichovská dohoda, po níž začali odcházet i Němci a Rakušané, kteří ve třicátých letech nacházeli azyl v ČSR, a za nimi následovali sudetoněmečtí antifašisté. Emigrace z Československa v letech tak byla relativně malou a nejnovější epizodou rozsáhlého uprchlického proudu z Třetí říše. Britská politika vůči ní byla proto limitována staršími závazky k velkému množství německých a rakouských uprchlíků. Coby signatářka mnichovské dohody, která zbavila ČSR části území a obranyschopnosti, si však byla vědoma své odpovědnosti a snažila se jí částečně pomoci. Její pozice však byla ztížena neochotou ostatních zemí podílet se na řešení uprchlického problému. Britská vláda se po Mnichovu uvolila udělit sudetským Němcům jen 350 víz k dočasnému pobytu a již v říjnu 1938 začala jednat s československou vládou o půjčce, jejíž část by mohla být použita na pomoc emigraci. V této souvislosti také zřídila při svém vyslanectví v Praze funkci úředníka odpovědného za záležitosti uprchlíků. Stal se jím Robert J. Stopford, který byl poté jednou z nejvýznamnějších postav britské pomoci čs. emigraci. Hned po Mnichovu začaly pomáhat uprchlíkům většinou nově vzniklé dobrovolné organizace a fondy, kterým začala spontánně posílat peníze britská veřejnost, z nichž nejdůležitějším byl Fond londýnského starosty (Lord Mayor of London Fund), který byl až do uzavření smlouvy mezi československou a britskou vládou o půjčce nejdůležitějším zdrojem financí. Pomáhaly i církve (zejména křesťanské společenství britských kvakerů Society of Friends) a odbory. Koncem října pak vznikl Britský výbor pro uprchlíky z Československa (British Committee for Refugees from Czechoslovakia), jehož zástupkyní v Praze se stala Doreen Warrinerová, postupně také jedna z klíčových osob. Československá vláda zřídila v listopadu 1938 Ústav pro péči o uprchlíky, který koordinoval pomocné akce pro uprchlíky ze zabraného pohraničí. Na podzim 1938 také začalo několik organizací s organizováním emigrace židovských dětí nejdříve z Německa a Rakouska a v prosinci začal zařizovat emigraci židovských dětí z ČSR Nicolas Winton ve spolupráci s Britským výborem. Transporty začaly odjíždět v březnu Do vypuknutí války bylo do Velké Británie dopraveno přes 660 dětí, které byly umístěny v rodinách nebo se o ně staraly pomocné organizace a školy. Požadovaná garance na pobyt dítěte byla 50 liber. Českoslovesnko-britská finanční smlouva o půjčce 8 milionů liber na rekonstrukci a daru 4 milionů liber na vystěhovalectví, z čehož mělo být půl milionu rezervováno na vystěhovalectví do Palestiny, byla uzavřena 27. ledna Prováděním vystěhovalectví byl pověřen Ústav pro péči o uprchlíky. Vyplácené peníze byly ovšem určeny na vystěhovalectví a ne na podporu na území Velké Británie, kde musel uprchlíky podporovat Britský výbor z vlastních zdrojů. Víza se udělovala na dočasný a výjimečně i pro trvalý pobyt. Žadatelé potřebovali vízum nebo potvrzení cizího konzula, že budou přijati do další země. Na dobu svého pobytu ve Velké Británii museli mít garanta, který za ně nesl finanční odpovědnost, anebo dostatek vlastních finančních prostředků. Šanci získat trvalý pobyt měli specialisté, jichž byl v zemi nedostatek, podnikatelé schopní tam založit nový podnik, bezdětné ženy pro práci v domácnostech a na místa zdravotních sester. Přijet mohly i ženy, které již nechtěly pracovat, musely však mít dostatek financí, stejně tak jako osoby nad 60 let. Národnostně měli prioritu říšskoněmečtí a rakouští uprchlíci, následováni sudetskými Němci, kteří byli pokládáni za politické uprchlíky. Na české Židy bylo pohlíženo jako na emigranty z rasových a ekonomických důvodů a nebyli pokládáni za přímo ohrožené, takže získání víz pro ně bylo velmi náročné. Největším problémem byl po celou dobu nedostatek míst pro usídlení. Nadějnou cílovou zemi představovala Kanada, která měla zájem o zemědělské přistěhovalce, ale celkově se počítalo jen s osobami, které měly dostat k dispozici zemědělské farmy na neosídleném území, z čehož se podařilo zajistit i místa pro sudetské Němce (300 rodin a určitý počet svobodných mužů). Další větší vystěhovalecká akce byla palestinská. Za přiřčeného půl milionu liber se mělo do Palestiny vystěhovat osob. Z Londýna organizovala emigraci Židů Jewish Agency. Kromě toho byly udělovány certifikáty pro vyškolení k zemědělství pro Palestinu do Velké Británie, Dánska, Norska. Situace v březnu 1939 se rychle zhoršovala a bylo stále naléhavější dostat z ČSR zbylé uprchlíky. Britský výbor zde v té době registroval přes 700 sudetoněmeckých žen a dětí, jejichž muži již byli za hranicemi. Den před okupací odjel poslední transport asi 450 uprchlíků přes Polsko do Velké Británie a 160 židovských rodin do Palestiny. V zemi však zůstalo žen a dětí, které transport nestihly. Po okupaci Československa ze strachu z nacistů opustily tábory, ve kterých žily, a pak je u sebe schovávali Češi. Pod vlivem okupace schválila britská vláda udělení víz pro dalších rodin. Vytvoření protektorátu však ohrozilo práci Britského výboru, dočasně přerušilo práci Úřadu pro péči o uprchlíky a zároveň došlo k rozbití českých pomocných organi- Po obsazení Sudet Německem příchází sudetští uprchlící do Prahy. Foto: Internet 2

4 Válka a migrace zací. Dalším problémem byly peníze, neboť československé účty ve Velké Británii včetně peněz z britského daru byly zablokovány. Bezprostředně po okupaci se ještě podařilo dostat z protektorátu jednotlivce, posléze však bylo možné vycestovat pouze s propustkami od gestapa. Cesty malých skupin uprchlíků přes Německo a Holandsko zajišťovaly s Britským výborem především kvakerky. Jejich počet byl ale malý. Velké organizované transporty dle seznamů ohrožených osob, jež zhotovoval Britský výbor, měly odjíždět přes Polsko. Okupace však znamenala ohrožení pro další stovky až tisíce Čechů a českých Židů, kteří nefigurovali na seznamech Britského výboru a nebylo Hitler přijímá ovace v německém Reichstagu po připojení Rakouska. možné pro ně všechny získat garance. Jedinou možností se proto stala ilegální emigrace, a to zejména do Polska. Pracovníci Britského výboru se ji rozhodli tolerovat, ba dokonce jí napomáhat, proto začali spolupracovat i s českým odbojem a zároveň se rozhodli pro ni uvolňovat peníze. Díky tomu si již záhy vysloužili pozornost gestapa. Britský výbor však nebyl a ani nemohl být připraven na důsledky okupace, a proto se brzy ocitl před finančními problémy. Do Polska odcházeli také dobrovolníci, kteří chtěli v zahraničí bojovat za osvobození ČSR. Postoj polské vlády k uprchlíkům byl relativně benevolentní, povolila činnost Britského výboru v Polsku a tolerovala aktivity československý konzulátu v Krakově, který nebyl vydán Němcům. Do protektorátu byli odsunuti jen jednotlivci. Takto vstřícný postoj ovšem zaujala polská vláda jen vůči nežidovské emigraci. Přílivu Židů se vláda obávala a žádala zajištění jejich evakuace z Polska. Foto: Internet Situace v protektorátu se nadále zhoršovala. Přispívalo k tomu zejména jeho neuznání Velkou Británií a zablokování československých účtů. Klíčovým problémem byl nedostatek peněz, uprchlíků stále přibývalo, ve statistikách Britského výboru se začali obdovské organizace působící ve Velké Británii. V této době bylo také v Londýně přijato rozhodnutí podporovat i ilegální emigraci. Postoj Němců k uprchlické akci byl rozporuplný. Nejdříve odmítali povolit pokračování emigrace, dokud nebudou v Londýně uvolněna zmrazená konta. Poté s ní souhlasili, ale stále naléhali na uvolnění peněz. Preferovali ovšem vystěhování Židů, politickou emigraci odmítali. Naproti tomu Britové měli zájem o politické uprchlíky a o Židy příliš nestáli i vzhledem k tomu, že bylo složité najít pro ně trvalý azyl. Postavení českých Židů tak bylo nesmírně obtížné. Zahraniční židovské organizace byly zavaleny péčí o židovské uprchlíky z Německa a zastávaly názor, že za všechny uprchlíky z ČSR nese odpovědnost britská vláda. Vzhledem k tomu, že ostatní země nebyly ochotné přijímat emigranty (pouze malou část přijaly jihoamerické a skandinávské státy), nezbylo Britům než nahradit provizorní řešení definitivním a hledat místa k usídlení ve vlastních koloniích či dominiích. Austrálie a Nový Zéland souhlasily pouze s přistěhováním několika desítek osob, Kanada přijala sudetské Němce. Z kolonií se uvažovalo jevovat i Češi a čeští Židé. Jeho pozice ve srovnání s ostatními humanitárními organizacemi byla odlišná, protože neposkytoval uprchlíkům peníze pouze nárazově, nýbrž za ně přebíral dlouhodobější odpovědnost. Podobné závazky na sebe brali i kvakeři, ale počet jimi podporovaných osob byl relativně malý. Výbor nyní nebyl schopen se postarat ani o rodin schválených britskou vládou a začal proto usilovat o znovuotevření britského daru ČSR. Vedle toho požadoval zřízení třetí uprchlické kategorie pro Čechy a české Židy, k čemuž došlo v dubnu. K plné podpoře českých Židů se ale zavázat nechtěl, přijímal rozšířený názor, že se nejedná o nejvíce ohrožené emigranty. Vedle toho předpokládal, že se o ně postarají žio Britské Guayaně, ale nakonec do ní odjelo jen malé množství uprchlíků. Situaci si britská vláda ještě zkomplikovala, když v květnu přijala rozhodnutí o omezení imigrace do Palestiny (palestinský White Paper). Počet přistěhovalců pro příštích pět let byl stanoven na osob, z čehož míst bylo určeno pro uprchlíky před nacismem. Po uplynutí této lhůty měli být do Palestiny vpuštěni další Židé jen s arabským souhlasem. Toto rozhodnutí vyvolalo masovou ilegální emigraci a spoustu budoucích tragédií. Mezitím se uprchlíci hromadili v Polsku a bylo nesnadné získat pro ně víza. Přicházelo jich v průměru 350 týdně, ale odesílat dál se dařilo jen 150 týdně. Zároveň docházely peníze a zhoršoval se vztah polské vlády k Židům. Lepší postavení měla vojenská emigrace, z níž většinu převzala francouzská Cizinecká legie a zbylí vojáci posléze vytvořili československou legii v Polsku. Počet uprchlíků, za něž Britský výbor přebíral zodpovědnost, stále stoupal, na začátku května to bylo osob a náklady byly odhadovány na liber. V protektorátu bylo dále evidováno 708 osob chystajících se emigrovat. Ústav pro péči o uprchlíky se postupně stal pouze nástrojem německé okupační správy, která jeho prostřednictvím chtěla získat kontrolu nad emigrací, jejím složením a převody peněz. Zároveň dali Němci najevo, že ví o stycích Britského výboru s odbojem a že pokud organizace nepřestane napomáhat ilegální emigraci, bude svou činnost v Praze muset ukončit. Kromě toho ostře vystupovali proti činnosti jeho pobočky v Polsku kvůli její pomoci ilegálním uprchlíkům. Situaci ještě znesnadnilo zrušení britského vyslanectví v Praze 25. května, které znamenalo i odjezd R. J. Stopforda a diskusi o tom, zda i nadále podporovat ilegální emigraci. Koncem června Němci rozhodli o soustředění akcí na pomoc uprchlíkům do Úřadu pro péči o uprchlíky. Zároveň odmítli přijmout konzula a britskou misi tak řídil pouze vicekonzul. V červnu byly omezeny i transporty z Polska, kde stále zůstávalo asi uprchlíků a Britský výbor byl ochoten se postarat pouze o lidí. Část židovských uprchlíků se rozhodla odjet do Litvy, která byla ochotná je přijmout, a tam čekat na víza do jihoamerických zemí nebo kamkoli jinam. Klíčovým problémem nadále zůstával nedostatek míst k usídlení. Nešlo pouze o uprchlíky z ČSR, ale zejména o desetitisíce německých a rakouských Židů, na jejichž emigraci z říše Němci naléhali. Uvažovalo se o tzv. Rublee-Wohlthatově plánu, který vzešel z jednání britské a německé vlády v únoru 1939 a byl projektován pro Židů. Předpokládal založení mezinárodního fondu, sestávajícího nejméně ze čtvrtiny z německého židovského majetku, z něhož by byla financována emigrace. Němci stáli o co nejrychlejší a nejmasovější emigraci 3

5 Válka a migrace a počítali s tím, že z fondu by bylo financováno i vystěhovalectví těch, kteří by do něj nemohli přispět. Ve Velké Británii se ale plán nesetkal s velkým ohlasem a nikdy nebyl realizován. Jiný projekt navrhoval Lionel de Rothschild, který preferoval mezinárodní půjčku, z níž by polovinu kryly vlády a polovinu soukromé zdroje. V této době stoupala ilegální emigrace do Palestiny a Britové se obávali o své postavení na Středním východě. Proto naléhali na vlády zemí, o nichž věděli, že se na ilegálních transportech nepřímo podílejí tím, že povolovaly průjezd svým územím a dávaly k dispozici přístavy pro evakuační lodě, aby veškerou pomoc zastavily. Vedle toho přijali rozhodnutí o naprostém uzavření Palestiny až do 31. března 1940 a začali vracet lodě s uprchlíky zpět do přístavů, ze kterých vypluly. Skupiny emigrantů se tak soustřeďovaly v Istanbulu, desítky lodí křižovaly Středozemním mořem a snažily se někde zakotvit, čemuž pobřežní hlídky leckdy čelily i střelbou. Situace těchto uprchlíků byla zoufalá a vzbuzovala pobouření světové židovské komunity. V Palestině vypukly demonstrace a politika britské vlády byla odsouzena i Společností národů. Mezi ilegálními přistěhovalci se nacházeli i českoslovenští Židé. Emigranti často končili v britských internačních táborech na palestinském území nebo byli odváženi do tábora na ostrově Mauritius. Pod vlivem války pak byla Palestina opět otevřena a kvóty na přistěhovalectví byly zvýšeny. Počátkem července se britská vláda dostala pod tlak poslanců, kteří žádali rozhodnutí ohledně finanční pomoci uprchlíkům. Pro protektorát to znamenalo jediné uvolnění výplat z britského daru. Někteří poslanci šli ještě dál a žádali i uvolnění zmrazené půjčky pro ČSR a její využití pro uprchlíky, což bylo ale vládou odmítnuto. Následně byla ustavena nová vládou kontrolovaná organizace Svěřenecký fond českých uprchlíků (Czech Refugee Trust Fund), který nahradil Britský výbor a převzal jeho závazky, peníze a zaměstnance. Jeho ředitelem se stal Henry Bunbury. Fond převzal i zbytek peněz Fondu londýnského starosty. Za úkol měl opět pomoc emigrantům při vystěhování Šikana rakouských Židů po obsazení Rakouska. Rakouské židovské uprchlické děti, členové jednoho z dětských transporů, přichází na londýnskou vlakovou stanici. Foto: Internet a usazování, nově byl ale kodifikován i závazek jejich podpory na území Velké Británie. Zpočátku byl financován z veřejných prostředků, darů, sbírek a odkazů. Až díky zákonu z 31. ledna 1940 mohl disponovat penězi ze zablokovaného britského daru ČSR. Pokračovat mělo i vyplácení peněz na konto Jewish Agency pro vystěhovalectví do Palestiny. Na druhou stranu měl Fond stabilizovat vztahy s nacisty a vyjednat pokračování registrované emigrace, a proto odmítl podporovat ilegální emigraci. Situace mnoha uprchlíků již byla v této době kritická. Země dočasného azylu jako Francie, Belgie, Holandsko nebo Švýcarsko nechtěly přijímat další emigranty a posílily ochranu hranic. Palestina byla uzavřena, kvóta pro USA vyčerpána na tři roky dopředu. Jihoamerické státy byly v udělování azylu rezervované, měly často zájem jen o zemědělce a nechtěly Židy. Co se týče britských dominií, Austrálie po jednáních souhlasila s azylem pro asi uprchlíků, Nový Zéland přijal několik rodin, Kanada několik set sudetských Němců a Jihoafrická unie pouze jednotlivce. Návrhy usídlit uprchlíky v koloniích se ukázaly jako nereálné. Foto: Internet Ani Fond nevyřešil problém české židovské emigrace. V červenci byla nacisty zřízena Ústředna pro židovské vystěhovalectví, která měla snížit počet Židů v zemi. Podle původních plánů se do jednoho roku mělo vystěhovat nejméně osob. V tomto okamžiku naléhal R. J. Stopford na podporu židovské emigrace, s čímž ale britská vláda a vysoký komisař pro uprchlíky nesouhlasili s tím, že by se pak Němci cítili povzbuzeni k dalšímu tlaku na odchod Židů ze země. Prioritní pro ně bylo dostát starším závazkům, které se týkaly německých Židů. Obavy z masové podpory emigrace českých Židů ale projevovali i němečtí Židé, kteří si nepřáli, aby se to dělo na jejich úkor, i nacistické vedení v Berlíně, pro něž bylo prioritou vystěhovat co nejvíce říšských Židů. Britský výbor v Praze skončil a v zemi zůstaly již jen zástupkyně kvakerů, které předtím po celou dobu pracovaly v úzké součinnosti s ním. Za těchto okolností kontaktovaly Bunburyho a nabídly mu, že s finanční podporou z Londýna převezmou jednání o osudu žen a dětí, které v protektorátu stále čekaly na propustky gestapa. V srpnu pak plně převzaly péči o uprchlíky. Zástupci Fondu již do Prahy přijet nestihli a stejně tak skončily aktivity v Polsku. Kvakeři opustili protektorát na konci srpna těsně před vypuknutím války a britské pomocné akce na jeho půdě definitivně skončily. Stanovení celkového počtu uprchlíků, kteří opustili ČSR v době do vypuknutí války, je složité a jednotlivé údaje se liší. Například dle Ústavu pro péči o uprchlíky se legálně vystěhovalo osob. K tomu je ovšem nutné připočíst početnou ilegální emigraci. Text vznikl na základě studie Velecká, Hana: Britská pomoc uprchlíkům z Československa od okupace do vypuknutí války v roce 1939, In: Soudobé dějiny, VIII (2001), č. 4, s Hana Velecká Autorka je historička, v současné době pracuje v Evropské komisi na Generálním ředitelství pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti. 4

6 Válka a migrace Nebudeme trpět pátou kolonu Nucené vysídlení Němců z českých zemí a jeho důsledky Na veřejnost pronikly o tom, co se dělo a děje, řídké a opatrné zprávy, ale není vyloučeno, že za železnou oponou, jež dnes vedví dělí Evropu, vyjde najevo tragédie děsivého rozsahu. Winston Churchill k otázce nuceného vysídlení Němců (Dolní Sněmovna britského parlamentu, 16. srpna 1945) Vyhnání milionů lidí z míst, kde jejich rodiny žily po staletí, není českým specifikem. Takové události, kterým se u nás říká odsun, dokonce nejsou ani devízou období kolem druhé světové války. V moderních dějinách docházelo k masovým výměnám obyvatel a vysídlením nejpozději od počátku 20. století. Hitler a Stalin posléze učinili z vyhánění a přesídlování běžný prostředek politiky, který za války v důsledku jistého znecitlivění vůči násilné manipulaci s lidskými bytostmi akceptovali i západní demokratičtí politici. Přestože v poválečné době tvořilo vyhánění z českých zemí a následné dosídlování pohraničí jen jeden kamínek v roztodivné mozaice nejrůznějších transferů, zůstává násilné vysídlení Němců z někdejších Sudet jednou z nejzásadnějších a nejproblematičtějších událostí českých dějin. V letech bylo z českých zemí donuceno odejít či utéct přibližně 3 miliony německých starousedlíků (nemluvíme tu o dalším zhruba milionu říšských Němců, kteří sem jako vojáci či civilisté přišli po roce 1938 nebo se tu octli na samém konci války, na útěku před Rudou armádou). Mnoha lidem se pochopitelně naskytla možnost přijít lacino k majetku, a tak se v Čechách a na Moravě daly do pohybu další dva miliony lidí ti, kteří chtěli v pohraničí založit nový život nebo se tu alespoň rychle obohatit. Jedná se tedy o dramatickou demografickou revoluci, kterou naše území nezažilo přinejmenším od doby stěhování národů. Na místa vyexpedovaných sudetských Němců se do Sudet nepřistěhovala jen chudina z vnitrozemí, která šla za lepším. Do Československa byli také přiváženi Volyňští Češi, Češi, Slováci či Rusíni z Rumunska, Češi, Maďaři či Rusíni z Podkarpatské Rusi a Balkánu. Mnozí z nich doufali, že se vrátí do starých domovů svých předků. Později většina z nich skončila v panelákových bytech českého pohraničí. Jenže je tomu opravdu tak, že mír nemohl být zaručen jiným než tímto způsobem? Je důsledkem násilných přesunů milionů lidí skutečně ona vysněná kompaktní a bezkonfliktní společnost? a pokud ne, jaký jiný velkolepý zisk nám přineslo tohle roztřídění Evropanů do správných přihrádek? Co takový experiment udělal s krajinami, v nichž najednou nikdo nebyl úplně doma? Pokusím se naznačit odpovědi alespoň na některé z těchto otázek; nebudou to ale určitě odpovědi definitivní. Ty budeme hledat ještě mnoho let. Na následujících několika málo stránkách nelze postihnout celý proces plánování, následné realizace, důsledků a reflexe tzv. odsunu. V první části se tak zaměřím zejména na roli českých politiků, kteří v dějinném kontextu konce druhé světové války sice nemohli rozhodovat o všem, jejichž postoje pro průběh vysídlovací akce ale nakonec byly klíčové. Posléze pak alespoň v krátkosti nastíním vývoj reflexe a některé důsledky odsunu. Politika podněcování nenávisti Můj program je já to netajím, že otázku německou musíme v republice vylikvidovat. V této práci budeme potřebovat všech sil všech vás. Já vím, jak se národ za celou tu dobu perzekuce dobře držel, jak zůstal věrný, jak vy všichni jste věrni zůstali, a v témže duchu budeme muset nyní dělat svoji práci v budoucnosti na novém vybudování republiky. Do této práce nyní se všichni dejme a této práci provolávám srdečně zdar! Tato slova pronesl Edvard Beneš 12. května 1945 ke shromážděnému davu z balkónu brněnské radnice. Neminuly ani tři týdny a několik tisíc brněnských Němců, převážně dětí, žen a starců, bylo za použití násilí vyhnáno z Brna a internováno v nedalekých Pohořelicích. Cestou do tamního provizorního tábora, v táboře samotném a později po překročení rakouských hranic, zemřelo na různé nemoci, vyčerpáním nebo bylo zastřeleno celkem asi lidí. Celá akce, jejíž praktiky se podobaly těm nacistickým jako vejce vejci, byla později pojmenována Brněnský pochod smrti. Edvard Beneš nebyl pochopitelně jediným politikem, který po válce v lidech podněcoval již beztak silnou a v té době jistě pochopitelnou nenávist k Němcům. Pro plastičtější obraz je navíc třeba dodat, že Beneš nepatřil mezi první iniciátory kompletního vysídlení Němců. V londýnském exilu si dlouho pohrával s myšlenkou odstoupení některých výhradně Němci obydlených výběžků budoucímu německému státu, které by umožnilo alespoň zmenšit počet vyháněných a také uvažoval o tom, že by část Němců mohla v českých zemích zůstat. Na bezpodmínečný odsun a zachování původních hranic státu ovšem naléhal domácí odboj. Beneš nakonec, stejně jako západní politici, přijal tyto nejradikálnější plány. Posunu v jeho politice předcházela například likvidace Lidic a Ležáků nebo první zprávy o nacistických vyhlazovacích táborech. Odsun a zejména potom divoké vyhánění, k němuž docházelo na jaře a v létě roku 1945, se často hájí nesmiřitelnou nenávistí českých lidí k Němcům. V té situaci, říká se, nemohli naši politici dělat nic jiného než připravovat nucené vysídlení sudetských Němců, protože soužití už nebylo možné. Je pochopitelně otázka, zda máme právo hovořit o tom, že něco nebylo možné, pokud jsme to ani nevyzkoušeli, a za jakých okolností je legitimní napětí mezi dvěma etniky řešit kolektivním odstraněním jednoho z nich z daného prostoru. I pokud však Po dlouhá léta jsme měli v Čechách pocit, že jsme dosáhli vysněného cíle a statistiky nás v tomto pocitu utvrzovaly. Česká společnost je jednou z nejhomogennějších v Evropě. Židů nás zbavili Němci, my jsme dokázali vyhnat Němce a nakonec se ještě rozloučit se Slováky. Dříve německé pohraničí obsadili noví čeští budovatelé a zapustili zde své slovanské kořeny. Přísečnice v Krušných horách musela ustoupit přehradě. Foto: Archiv Petra Mikšíčka 5

7 přistoupíme na tezi, která za hlavní motivaci odsunu považuje vášnivou nenávist Čechů ke všem Němcům (a nikoli jen k nacistům), musíme se ptát, co je v takové situaci úlohou politiků. Naši tehdejší vůdcové prokázali vynikající schopnost dále rozněcovat vášně a pokud možno je využít ve svůj prospěch. Násilnosti divokého odsunu (jako byly ty v Brně, Postoloprtech, Ústí nad Labem nebo v Teplicích nad Metují), které se vydávají za důkaz lidového hněvu a nenávisti vůči Němcům, páchaly v naprosté většině revoluční gardy nebo vojáci někdejší armády generála Svobody, generála Klapálka či další vojenské a policejní jednotky; tedy skupiny, které zřídily a do pohraničí poslaly oficiální československé orgány. Dlouholetý poradce prezidenta Beneše a do roku 1948 ministr spravedlnosti Prokop Drtina ve svém známém projevu na sjezdu Národně socialistické strany prohlásil, že musíme začít s vyháněním Němců ihned, okamžitě, všemi způsoby, před ničím se nesmíme zarazit a zaváhat. Ještě radikálnější formulace nalezneme zejména u komunistických poslanců a ministrů. Jeden z nich, generál Svoboda, tou dobou nejvyšší vojenská autorita a ministr obrany v československé vládě, prohlásil na tiskové konferenci po protiněmeckém pogromu v Ústí nad Labem, že u nás nebudeme trpět pátou kolonu a můžeme si za vzor vzíti Sovětský svaz, který do 48 hodin zlikvidoval dvoumilionovou německou povolžskou republiku. Při vyhánění Němců z českého pohraničí nakonec přišlo podle seriózních odhadů o život 20 až 40 tisíc lidí. Jen pro srovnání počet obětí, které u nás o život připravily komunistické perzekuce (tedy popravených, těch, co zemřeli v táborech nebo byli zabiti na hranicích) v letech , se pohybuje kolem jednoho tisíce lidí. Dalším desetitisícům lidí odsun způsobil trvalé zdravotní následky a milionům psychické strádání spojené se ztrátou domova. Naprostá většina z vyhnaných nikdy nepatřila k aktivním příslušníkům nacistických organizací, o mnoho více než polovinu tvořily ženy a děti. Mnozí z vyhnanců se později zejména v západní části Německa vypracovali do významných funkcí či založili prosperující podniky. Skutečnost, že se jim dařilo či daří lépe než mnohým z těch, kteří po válce získali jejich majetek, by ovšem neměla vést k relativizaci křivd a utrpení, ke kterým v průběhu vyhánění a v jeho důsledku došlo. Kolektivní mlčení a kolektivní sebelítost O odsunu se mezi námi Čechy hodně mlčelo prakticky od počátku, tedy již od doby, kdy byl prováděn. Ve čtyřicátých letech byly kritické hlasy ojedinělé čestnou výjimku tvoří Pavel Tigrid a další lidé okolo katolického časopisu Obzory. I ty ale musely po roce 1948 zmlknout. Sledujeme-li oficiální komunistickou propagandu a to nejen v čistě politické rovině, ale například i náplň učebnic, stáváme se svědky často až absurdní směsice zamlčování, překrucování a manipulace s dějinami. Současníka jistě překvapí, že se již v první polovině padesátých let, ani ne deset let po vyhnání, hovořilo v učebnicích dějepisu pouze o tom, že od nás po válce odešli ti Němci, kteří k nám v roce 1938 přišli s Hitlerem. V rodinách se o vyhnání zřejmě moc nemluvilo a děti si pochopitelně nemohly pamatovat, že tu byli i jiní Němci a že jich nebylo právě málo. A tak postupně vyrůstaly generace, které o jedné z nejproblematičtějších součástí našich moderních dějin nevěděly buď vůbec nic, nebo znaly jen několik frází o revanšistech, zrádcích a zaslouženém trestu. Po roce 1968 v české společnosti došlo k naprostému rozdvojení pohledu na odsun a jeho důsledky. Na jedné straně tu byla velká většina občanů, kteří buď nevěděli, nebo ani vědět nechtěli. Na druhé straně úzká vrstva kriticky uvažujících intelektuálů doma i v exilu, kterou onen problém postupně začal trápit. Když se zejména Válka a migrace v sedmdesátých letech objevovala první významnější pojednání o odsunu a když se v chartistickém a exilovém prostředí začalo o věci opravdu svobodně diskutovat, nápadně to připomínalo otupělou lidskou bytost, která cosi spáchala a v níž se po dlouhých letech probouzí svědomí. Texty, které v tomto prostředí vznikly, nevypovídají vůbec nic o postoji většiny české společnosti k vyhnání Němců, ale jsou velice cenným svědectvím o tom, že minulost nelze zamést pod koberec, že si ji neseme s sebou a že se dříve či později přihlásí o slovo. Jejího slabého, ale důrazného hlasu si nejprve všimnou jen nemnozí. Může to však být, a v případě vyhnání shodou příhodných okolností byl, počátek velké společenské katarze, kterou si v tomto ohledu česká společnost prožila po roce Na straně obětí vyhnání se pochopitelně nikdy nemlčelo, ale tradovaný obraz toho, co se stalo, byl podobně jednostranný jako na straně české. Ikonografie vlastního utrpení pro většinu sudetských Němců zcela překryla skutečnost, že před rokem 1945 byl také rok 1938 a nacistická hrůzovláda v českých zemích i v celé Evropě, že tedy vyhnání, při vší své diskutabilnosti, bylo reakcí na události, jež mu předcházely. Z bavorského sudetoněmeckého společenství (jiné to bylo v NDR, kde vyhnanci neměli šanci svůj osud tematizovat) se bohužel i v rámci celoněmeckého prostředí postupně stal jakýsi skleník, v jehož teplíčku vzkvétaly i mýty, kterých se většina německé společnosti zbavila v šedesátých letech. Protože se jedná o prostředí dnes již relativně malé (aktivních sudetských Němců jsou maximálně desetitisíce), prostředí, které se generačně neobnovuje a které nebylo vystaveno žádné radikální změně srovnatelné s tou, kterou prošla česká společnost po roce 1989, nese si většinu těchto svých znaků až do současnosti. Samozřejmě i zde jsou výjimky; vedle mnoha otevřených a kriticky myslících jednotlivců se jedná i o vůči Čechům velice vstřícné organizace; katolická Ackermann-Gemeinde, sociálnědemokratická Seliger-Gemeinde nebo kulturně zaměřený spolek Adalbert Stifter Verein však nikdy nezískaly rozhodující vliv na vedení a politiku Krajanského sdružení. Dá se tak předpokládat, že od většiny stárnoucích sudetských Němců už nějakou bystrou a vyváženou reflexi vyhnání čekat nemůžeme. Přísečnice v Krušných horách musela ustoupit přehradě. Foto: Archiv Petra Mikšíčka Polistopadová česká reflexe odsunu prošla neuvěřitelnými turbulencemi, od volání po tlusté čáře, hladovek na protest proti omluvě Václava Havla či uzákoněním zasloužilosti prezidenta Beneše přes vyjádření lítosti až po stovky radikálně sebekritických článků o české malosti a podlosti, jejímž historickým vyvrcholením mělo být právě vyhnání Němců. Přitom jsme si jen velice pomalu začali všímat toho, co je na odsunu vlastně nejhorší totiž problémů, které se v jeho důsledku hluboce zapsaly do tváře české společnosti a zejména do krajiny českého pohraničí. 6

8 Válka a migrace bránit jako něco, co k nim bytostně patří. Přijmout tenhle kraj za svůj ale vlastně nelze bez toho, abychom za svoji přijali i jeho německou minulost; a to se zase tak docela nedá bez alespoň trochu kritické reflexe jejího hořkého konce. Matěj Spurný Autor je historik. Pracuje ve sdružení Antikomplex. Srdce Vltavy a slavné Lipno, které jej pohřbilo. Chyběli lidé, kteří by bránili svůj domov Když vedle sebe položíte padesát let starou a současnou mapu drobných památek třeba v západních Čechách, budou vám důsledky vyhnání Němců pro naši zemi celkem zřejmé. Zatímco stará mapa bude pokrytá nejrůznějšími symboly označujícími křížky, boží muka, kapličky a další objekty kultivující krajinu, ta současná bude téměř prázdná. Nebyly to ovšem samozřejmě jen křížky, které zmizely z české krajiny vedle nich také stovky kostelů, hřbitovů a vesnic, stejně jako desítky měst. Má to různé podoby od krásné opuštěnosti Českého lesa nebo západního Krušnohoří až po totální destrukci krajiny v podkrušnohorské pánvi. Mnohé z toho se samozřejmě dá svést na komunistický režim a jeho neúctu vůči přírodnímu a kulturnímu dědictví. Jenže režim panoval v celém Československu a že k největší likvidaci tohoto dědictví došlo právě v Sudetech, není náhoda. Brutální zásahy se plánovaly leckde, tady ale zejména v prvních desetiletích po válce chyběli lidé, kteří by se jim stavěli na odpor. I za komunistické diktatury se dalo lecčemus zabránit, ostatně ani okresní či krajští tajemníci nechtěli úplně likvidovat kraj, kde byli doma. V Sudetech ale vlastně zprvu nebyl doma nikdo a stav zdejší krajiny na konci osmdesátých let tomu zcela odpovídal. To neznamená, že do Sudet se stěhovali jen lidé lhostejní nebo ti, kteří chtěli pouze rychle přijít k majetku. Jistě, i takových bylo dost, zejména těsně po válce. Později ale přicházeli lidé, kteří si od nabytí majetku slibovali nový, svobodnější život, ale také takoví, kteří neměli na výběr; reemigranti, které sem poslaly vlaky z Volyně nebo Rumunska, lékaři, učitelé či inženýři z vnitrozemí, kteří nedostali umístěnku nikam jinam. Všeobecný rozklad a degradaci kulturní krajiny jim nelze klást za vinu někteří byli zaskočeni tím, co všechno znamená hospodařit na svém, jiným zase plány překazil komunistický režim, který je v polovině padesátých let připravil o soukromou půdu, mnozí se Foto: Archiv Petra Mikšíčka chtěli záhy vrátit, ale už to prostě nešlo jinde než v pohraničí nenašli práci ani bydlení. Nesourodá společnost v kraji, k němuž jen těžko hledala vztah, byla dlouhá léta svědectvím o experimentu zvaném vyhnání a osídlení. Dnes je to samozřejmě jiné. V pohraničí vyrůstají nové generace, hrnou se sem turisté i investice a u mladších občanských aktivistů se dá dokonce vypozorovat cosi jako novodobá sudetská identita ; obnovují cesty či církevní památky, sbírají staré pohlednice, zkrátka navazují na přetržené tradice. Že takových lidí, které k tomuto kraji váže opravdu pevné pouto, je stále moc málo, je ale docela znát. Dnes už jej sice většinou neohrožuje přímočará likvidace přírodního a kulturního dědictví, byznys se ale právě tady mnohdy rozvíjí v těch nejbezohlednějších a nejvíce krátkozrakých podobách. Sudety si teprve musí vychovat skutečně širokou vrstvu lidí, kteří tu budou opravdu doma a kteří budou ochotni jejich bohatství Srdce Vltavy a slavné Lipno, které jej pohřbilo. Občanské sdružení Antikomplex oslaví v roce 2008 desetileté výročí své existence. Založili jej studenti pražských vysokých škol, kteří usilovali o kritickou reflexi poválečného odsunu a které zajímala problematika po válce vylidněného pohraničí. V posledních letech se Antikomplex zabývá především proměnou krajiny a společnosti, k níž v Sudetech došlo po vyhnání jejich původních obyvatel a jejíž důsledky tu jsou stále patrné. Projekt Zmizelé Sudety (výstava a stejnojmenná kniha), založený na srovnání starých a současných fotografií ze stejných míst, upoutal tisíce lidí po celé republice i v zahraničí a dočkal se mezinárodní ceny. Analytičtější kniha Proměny sudetské krajiny byla v roce 2007 nominována na cenu Magnesia Litera a třetí kniha sdružení, Sudetské osudy, jsou cenným zachycením příběhů odcházející i v současnosti působící generace sudetských staro- a novousedlíků. Antikomplex rovněž rozvíjí projekty pro školy, jako je například Krajina za školou, a chystá se digitalizovat rozsáhlé kulturní dědictví, které sudetští Němci odvezli z českých zemí a které uchovávají v regionálních muzeích v SRN. Foto: Archiv Petra Mikšíčka 7

9 Holocaust českých Romů Dne 7. března letošního roku uběhlo přesně 65 let od prvního hromadného transportu moravských Romů do vyhlazovacího koncentračního tábora Osvětim-Březinka (Auschwitz-Birkenau), z nichž většina se nedožila konce druhé světové války. Romové patřili vedle Židů k jediné nacisty pronásledované skupině obyvatel na základě svého biologického původu své rasy. Od počátku 40. let 20. století (v Německu již od 30. let) byli Romové nuceni žít prakticky pod policejním dozorem nebo byli internováni v nejrůznějších táborech. Od roku 1943 pak byli posíláni do koncentračního tábora Osvětim-Březinka. Nacistická genocida Romů je varováním před nebezpečím zdánlivě neškodných předsudků, které za jistých okolností mohou vyústit do katastrofy. Dodnes mnoho z těchto předsudků bohužel přetrvává. Počet obětí nacistického pronásledování Romů v Evropě nelze přesně určit. Nejčastěji bývá uváděn počet asi půl milionu zavražděných Romů. Tento odhad, jenž vznikl v letech 20. století, je však již považován za nadhodnocený. V současné době bývá uváděn celkový počet obětí Drtivá většina z nich nezahynula v koncentračních táborech, ale byla přímo popravena vražednými jednotkami Einsatzgruppen SS, které měly za úkol likvidaci Židů, komunistů a Romů v týlu postupujících německých armád. Holocaust romské populace v českých zemích se uskutečnil v prostředí nucené táborové koncentrace. Byl zahájen v protektorátních tzv. cikánských táborech, k jeho vlastní realizaci došlo v tzv. cikánském táboře v Osvětimi-Březince a byl následně téměř dokonán v dalších koncentračních táborech a jejich pobočkách nebo na pochodech smrti z těchto neblahých zařízení. Samotným hromadným transportům Romů z českých zemí však předcházela opatření omezující jejich svobodu. Obecně lze konstatovat, že nacistická genocida Romů navazovala na předsudky vůči této menšině panující v Evropě již před nástupem nacismu k moci. Nacismus tyto panující předsudky využil k vybudování rasistické teorie založené na přesvědčení o tzv. genetických sklonech k zločinnosti a tzv. asociálnosti. Pronásledování Romů v tzv. Protektorátu Čechy a Morava se pro zjednodušení dá rozdělit do dvou etap. Do počátku roku 1942 vycházela protiromská opatření z praxe první republiky, poté se uskutečňovala otevřeně rasová politika nacistů. Zákonná opatření i praktické provádění první fáze protiromské politiky vycházely především ze zákona č. 117/27 Sb. z o potulných Cikánech. Vzorem pro tento zákon se stal francouzský zákon o kočovnících z roku 1912 společně s bavorským zákonem o cikánech a zahalečích z roku Československá úprava tzv. cikánské otázky patřila k nejdůslednějším v Evropě a byla ve 30. letech dávána za vzor na mezinárodních kriminalistických konferencích věnovaných této otázce. Na základě zákona o potulných Cikánech vedlo četnické pátrací ústředí v Praze evidenci všech osob, které byly označeny za potulné Cikány nebo osoby žijící po cikánském způsobu. Osoby, na něž se zákon vztahoval, byly charakterizovány jako Cikáni z místa na místo se toulající a jiní tuláci práce se štítící. Takto označeným osobám starším čtrnácti let byly vydány tzv. cikánské legitimace, obsahující mj. osobní data, popis osoby a otisky prstů. Na základě prováděcích předpisů pak měli držitelé tzv. cikánských legitimací zakázán přístup na určitá území (např. lázně, obvody velkých měst atp.). V tehdejší Evropě se toto opatření nejevilo nikterak mimořádným. Důvodem bylo značně rozšířené povědomí o potulných Cikánech jako o asociálním popř. kriminálním elementu. V tehdejším Československu žilo před rokem 1938 asi Romů. Drtivá většina z nich byla usazena na Slovensku. Slovenští Romové tak tvořili největší skupinu Romů, druhou byla skupina českých a moravských Romů, kteří se mezi sebou odlišovali především způsobem života. Zatímco moravští Romové žili polousazeně nebo usazeně koncentrováni v romských osadách na jihovýchodě Moravy (Oslavany u Brna, Svatobořice, Bohosoudov u Jihlavy, Strážnice atd.), tak čeští Romové téměř bez výhrady kočovali a byli také početně slabší skupinou. Typickými příjmeními českých Romů byla příjmení jako Růžička, Richter atp. Na Moravě se nejčastěji vyskytovala příjmení Daniel, Holomek a dále např. Herák, Kýr a Murka. Jednotlivé skupiny Romů byly doplněny maďarskými Romy žijícími na jihu Slovenska a Sinty (němečtí Romové), kteří se zdržovali v německy mluvícím prostředí v severních Čechách, popř. v dalších místech obývaných německy mluvícím obyvatelstvem. Mezi předválečné způsoby obživy patřily stále tradiční řemesla (především kovářství nebo provozování hudby), která byla ovšem postupně nahrazována námezdní Romové za války prací v průmyslu (především stavebním) a v zemědělství, popř. různými druhy podomního obchodu a překupnictví. Docházelo také ke kombinaci tradičního řemesla a nádenické práce. Vzhledem k sezonnosti těch- Interiér bloku v táboře Auschwitz-Birkenau. Foto: Archiv Muzea Osvětim to zaměstnání byly v některých případech prostředky pro obživu zajišťovány drobnou kriminalitou (polní a lesní pych, drobné krádeže). Podle statistických údajů byli v Čechách nejpočetněji zastoupeni hudebníci a drobní obchodníci. Na Moravě převládali mezi Romy příležitostní dělníci a nádeníci. Profesní zaměření tak souviselo s usedlým nebo kočovným způsobem života. I přes diskriminační zaměření zákona č.117/27 o potulných Cikánech probíhala na mnohých místech přirozená integrace Romů do společnosti. Nejvýznamnějším dokladem tohoto procesu je fakt, že v roce 1936 zahájil studium Právnické fakulty Karlovy univerzity v Praze moravský Rom Tomáš Holomek z romské osady u Svatobořic na Kyjovsku. Na konci 30. let se i v Československu projevily důsledky pronásledování německých Romů nacisty, které začalo prakticky okamžitě po nástupu nacistů k moci v roce 1933 a stále se stupňovalo. Protiromská 8

10 Romové za války opatření v Německu a od roku 1938 i v zabraném Rakousku měla za následek útěk mnoha romských rodin na území Československa. Odtud byli tito pro úřady nežádoucí migranti vyhošťováni na základě zákona č.117/27 Sb. o potulných Cikánech zpět. Situace se ještě zhoršila po připojení pohraničních oblastí Československa k Německé říši v důsledku mnichovské dohody v říjnu Na tomto území začala být okamžitě aplikována říšskoněmecká nařízení. Na základě výnosu z o potírání cikánského zlořádu byl v listopadu 1939 proveden soupis Cikánů, cikánských míšenců a osob žijících po cikánském způsobu. Většina Romů žijících v tzv. Sudetech byla později, podobně jako Romové z protektorátu, uvězněna v koncentračních táborech (především v Osvětimi). Po obsazení zbytku Československa vznikl tzv. Protektorát Čechy a Morava. V tomto státním útvaru se postupně pod řízení okupačních orgánů dostávaly jednotlivé složky státní správy. Vyhláška ministerstva vnitra o zákazu kočování ze dne byla inspirována podobným opatřením v Německu. Oběžníkem protektorátní ministerstvo vnitra informovalo zemské úřady v Praze a v Brně takto: Podřízeným úřadům a orgánům buď uloženo vyzvati všechny (potulné) Cikány, aby se do konce ledna 1940 trvale usadili a zanechali kočování. Kočovnické listy buďtež jim odňaty. Kdo neuposlechne, bude zařazen do kárných pracovních táborů. Na základě této vyhlášky došlo skutečně do začátku února k usazení všech dosud kočujících Romů. Podle souhrnné zprávy generálního velitele četnictva vypracované na žádost velitele německé pořádkové policie v protektorátu, generála Riegeho, se do konce ledna 1940 usadilo % všech Romů. Protektorátní administrativa mohla využít zprávy jednotlivých úřadů ke zpřesnění evidence Romů. Prvorepublikové údaje byly považovány za nespolehlivé vzhledem k tomu, že zahrnovaly i množství Neromů žijících kočovným nebo polokočovným způsobem života. K 1. dubnu 1940 byl proto vypracován nový soupis, podle něhož žilo na území protektorátu celkem osob označených za Cikány. obživy. Po zákazu kočování měli být do těchto táborů zařazeni i muži z romských rodin, které by stále kočovaly, nebo ti, kteří by se vyhýbali práci. Pro úřady na jednotlivých místech neochotné nebo neschopné řešit problémy s usazením Romů tak vznikla možnost zbavit se problémových Romů. Vězňové byli do tábora dodáváni okresními úřady, které regulovaly i množství Romů internovaných v kárných pracovních táborech. V seznamech těchto táborů byli Romové označováni velkým písmenem C. Podíl takto označených vězňů tvořil 5 15 % všech internovaných. Vězňové pracovali v obou táborech na stavbě silnic. Nástup Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora na podzim 1941 znamenal zvýšení kontroly nacistických okupačních úřadů nad děním v protektorátu. Řešením tzv. cikánské otázky se zabývala kriminální policie. Úloha kriminální policie vyplývala především z nacistického pojetí Romů jako dědičně asociální skupiny, která podle nacistických pseudovědeckých teorií ohrožuje společnost svým chováním. Rok 1942 se stal zlomovým rokem v řešení tzv. cikánské otázky nejen v Protektorátu Čechy a Morava, ale také v celé nacisty okupované Evropě. Prvním opatřením u nás se stal zákon z března 1942 o preventivním potírání zločinnosti, který byl kopií stejnojmenného říšskoněmeckého výnosu šéfa německé policie a SS Heinricha Himmlera z roku Mimo jiné dostala kriminální policie právo uvalovat časově neomezenou vazbu ve sběrných táborech na tzv. asociální elementy. Na sběrné tábory byly s platností od přeměněny donucovací pracovní a kárné pracovní tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Nejhorší variantou pro osoby, na něž se zákon vztahoval, pak byl transport do koncentračního tábora Osvětim I. Vyvrcholením bylo na začátku léta 1942 přijetí výnosu o potírání tzv. cikánského zlořádu (v Německu platil již od roku 1938). Na základě tohoto výnosu provedly dne protektorátní úřady podle pokynů německé kriminální policie soupis všech Cikánů, cikánských míšenců a osob žijících po cikánském způsobu. Rozhodnutí, zda se jedná o Roma nebo romského míšence, bylo v první instanci ponecháno na jednotlivých policejních úřadech provádějících soupis. Důraz byl kladen na zjištění původu rodičů a prarodičů. Podle nacistické pseudovědecké teorie byl za tzv. cikánského míšence považován každý, kdo měl mezi svými osmi předky alespoň jednoho Roma. Asi osob zahrnutých v soupisu bylo označeno za tzv. Cikány nebo cikánské míšence. Asi třetina z nich byla okamžitě internována v nově zřízených tzv. cikánských táborech Již před vznikem protektorátu na začátku března 1939 schválila vláda nařízení o kárných pracovních táborech, ve kterých měli být internováni muži bez zaměstnání. Předpokládalo se, že se bude jednat mj. o romské muže. Kárné pracovní tábory byly otevřeny v srpnu 1940 v Letech u Písku pro Čechy a v Hodoníně u Kunštátu pro Moravu (Romové zde tvořili pouze několik procent z internovaných). Do táborů měli být umístěni muži starší osmnácti let, kteří nemohli prokázat zdroj Celkový pohled na tábor v Hodoníně u Kunštátu v roce

11 v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Neodmyslitelnou součástí nacistické genocidy Romů na našem území byly právě tyto tzv. cikánské tábory. Na první pohled se ve srovnání s vyhlazovacími tábory (například v Osvětimi) či koncentračními tábory (například v Ravensbrücku) mohou jevit letský a hodonínský tábor jako tábory méně významné. Avšak v historii dnes nepatrného počtu původních českých Romů a Sintů mají obrovský význam. V obou táborech zahynuli za strašných podmínek muži, ženy a děti. Podle statistik zemřelo v těchto táborech vzhledem k celkovému počtu větší procento vězňů než v Dachau. Právě tento aspekt odlišuje letský a hodonínský tábor od desítek jiných míst na našem území, kde za německé okupace probíhaly různé nucené práce a kde také umírali lidé. Táborem v Letech u Písku prošlo za dobu jeho existence (srpen 1942 srpen 1943) celkem osob. Jednalo se o celé romské rodiny a tábor, jehož kapacita byla plánovaná maximálně pro 300 mužů, byl několikanásobně přeplněn. Možnost k propuštění sice existovala a byla užita na počátku existence táborů v souvislosti s jejich přeplněním a později v souvislosti s jejich likvidací, ale byla velice omezená. Další možností, jak se dostat z tábora, poskytovaly útěky. Ze samotného tábora byly útěky zkomplikovány ohrazením i ostrahou se psy, lepší podmínky však byly na dislokovaných pracovištích, na kterých vězňové v některých případech i nocovali. Mezi úspěšné útěky patřil mj. pokus Josefa Serynka s jedním spoluvězněm na podzim Josefu Serynkovi se podařilo dostat až na Českomoravskou vrchovinu, kde se zapojil do partyzánského boje a kde spolupracoval se známou odbojovou skupinou generála Luži i se sovětskými partyzány. Foto: Archiv Muzea romské kultury Romové za války Všichni táboroví vězni (tedy i děti) museli pracovat vně nebo uvnitř tábora 8 10 hodin denně. Šlo především o lamačské a výkopové práce na stavbě nových silnic, o odklízení lesních polomů a práci v zemědělství. Stravu dostávali třikrát denně, ovšem jen v tom nejnutnějším množství. Katastrofální stravovací a hygienické podmínky spolu s nemocemi měly za následek smrt asi jedné čtvrtiny vězňů. Vyvrcholením bylo na přelomu let propuknutí tyfové epidemie, na následky které zahynulo největší množství vězňů. Zemřelí byli pohřbíváni nejprve na hřbitově v nedalekých Mirovicích a poté na provizorním pohřebišti v masových hrobech nedaleko tábora. Dozorčí službu v táboře vykonávali čeští četníci, kteří se k vězňům chovali v některých případech hrubým a nevybíravým způsobem. Svou bezcitností proslul zejména velitel tábora Josef Janovský. Přes 500 osob bylo z tábora deportováno do koncentračního tábora v Osvětimi-Březince. V tzv. cikánském táboře v Hodoníně u Kunštátu (srpen 1942 prosinec 1943) bylo internováno celkem asi osob. V táboře panovaly podobné podmínky jako v Letech u Písku. V důsledku táborových podmínek zemřelo kolem 200 osob. Do koncentračního tábora v Osvětimi-Březince bylo deportováno přes 800 vězňů. Závěrečnou fází pak bylo pro Romy nařízení Heinricha Himmlera z prosince 1942, známé jako tzv. Osvětimský výnos. Ten stanovil pro všechny Cikány, cikánské míšence a neněmecké příslušníky romských skupin balkánského původu internaci ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Březinka. Podle původního plánu měli být z našeho území nejprve deportováni vězni tzv. cikánských táborů, avšak z důvodu výskytu epidemie tyfu v Letech u Písku i v Hodoníně u Kunštátu byli jako první deportováni Romové ponechaní dosud na svobodě. Výběr osob určených k deportaci řídila německá kriminální policie a mezi hlavní kritéria patřila barva pleti. Celkem bylo od března 1943 do ledna 1944 v hromadných transportech deportováno do koncentračního tábora v Osvětimi-Březince téměř protektorátních Romů. Na území protektorátu odhadem zůstalo na svobodě asi Romů (část se ukrývala, část uprchla na Slovensko). Další skupina Romů dostala od úřadů potvrzení o vyjmutí z transportu. Tato skupina se měla v budoucnu podrobit sterilizaci. V koncentračním táboře Osvětim-Březinka byli uvězněni Romové z dalších evropských zemí přímo kontrolovaných nacisty (kromě protektorátu také z Německa, Rakouska, Nizozemí, Belgie, Lucemburska, Polska atd.) ve zvláštním úseku B-II-e označovaném jako tzv. cikánský rodinný tábor, protože na rozdíl od dalších částí osvětimského komplexu byly romské rodiny ubytovány dohromady. Sem bylo postupně internováno přes romských mužů, žen a dětí. Na prostoru 150 x 170 m zde bylo postaveno 32 dřevěných baráků bez jakékoliv izolace. Baráky byly projektovány pro osob, ale v průběhu existence tábora se v nich tísnilo osob. Na rozdíl od jiných koncentračních táborů nebyli vězňové tzv. cikánského tábora zařazováni do pracovních komand mimo tábor. Většinou pracovali uvnitř tábora a znamenalo to mnohdy zbytečnou práci bez účelu. Namísto zničující práce však nastoupily katastrofální ubytovací a stravovací podmínky, které vězně spolehlivě vyvražďovaly. Navíc tu působil jako táborový lékař dr. Josef Mengele, který na vězních provozoval své pseudovědecké pokusy. 10

12 Romové za války Jedinou nadějí na záchranu se staly transporty do dalších koncentračních táborů v Německu (především do Buchenwaldu a Ravensbrücku). Ty se však týkaly pouze práceschopných vězňů. Zbývající vězňové v počtu asi osob (staří a nemocní, malé děti se svými matkami) byli v noci z 2. na nahnáni do plynových komor, kde zahynuli. Tím také dospěla ke svému závěru historie osvětimského cikánského tábora. Nacistický teror přežila v českých zemích jen asi desetina z původního romského obyvatelstva. Z celkového počtu asi našich Romů (tj. Romů z území protektorátu i z pohraničního území přičleněného k Říši), kteří byli násilně deportováni do vyhlazovacího tábora v Osvětimi-Březince, se po osvobození vrátilo 583 bývalých vězňů. Genocida českých a moravských Romů a Sintů tak byla pravděpodobně jednou z nejdůsledněji provedených genocid druhé světové války, protože došlo téměř k jejich úplnému vyvraždění. Na území protektorátu i okupovaného pohraničí se dá hovořit o srovnatelné intenzitě pronásledování Romů s pronásledováním Židů. Dnes tedy již není pochyb o tom, že nacistická rasová ideologie byla základem politiky vedené proti Sintům a Romům a pojmy její propagandy jako preventivní boj proti zločinnosti sloužily jako pouhá záminka ospravedlňující nejrůznější opatření. V posledních letech ovšem hlasů těch, kteří holocaust Židů nebo Romů zpochybňují či dokonce popírají, přibývá po celém světě. Podle popíračů (neboli historických revizionistů, negacionistů) neexistovalo nacisty organizované masové vyvražďování a neexistovaly ani miliony obětí holocaustu. Existovaly pouze ojedinělé oběti a zločiny, většina vězňů koncentračních táborů prý zemřela přirozenou smrtí nebo na nakažlivé nemoci. V zahraničí existuje celá škola historiků, kteří své revizionistické názory uveřejňují, ať už legálně či nelegálně. Jedním z nejpopulárnějších je Ernst Zündel nebo v Česku tak hojně prodávaný a čtený David Irving. S působením popíračů se v nedávné době setkala i česká veřejnost. Ať už to byla brožurka Osvětim fakta versus fikce, která byla distribuována některým učitelům dějepisu středních škol, nebo události kolem odhalení památníku Národní strany nedaleko bývalého protektorátního tábora v Letech u Písku. Z komentářů vedení této nacionalistické strany vyplývá, že po vzoru tzv. osvětimské lži popírá utrpení Romů a jejich genocidu za druhé světové války, jež se na našem území odehrávala právě v tomto táboře. Spor o to, zda tábor v Letech byl koncentrační či jen sběrný, je nesmyslným sporem, který je vyvoláván často právě za účelem zpochybnění toho, co se ve skutečnosti dělo. Jednou z taktik popíračů je manipulace se známými historickými fakty a jejich důsledky. Historickým faktem je například to, že v tzv. cikánských táborech v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu zemřela téměř čtvrtina vězněných na následky katastrofálních hygienických, ubytovacích a stravovacích podmínek. V očích popíračů vypadá však skutečnost poněkud jinak: vysoká úmrtnost byla zapříčiněna tím, že vězni nechtěli dobrovolně dodržovat základní hygienické návyky. Historickým faktem je také to, že v těchto táborech byli vězněni Romové pro svůj rasový původ. Ovšem podle popíračů to bylo proto, že tito lidé byli zločinci a asociální spodina. A tak bychom mohli pokračovat dále. Všude v civilizovaném světě se obětem holocaustu projevuje úcta. Místa jejich utrpení jsou uchovávána s veškerou důstojností a jsou neustále připomínána jako varování, aby se tato tragická historie již nikdy neopakovala. V případě České republiky je však více než symbolické, že na místě letského tábora dnes stojí velkokapacitní vepřín a areál bývalého hodonínského tábora slouží jako letní rekreační středisko. Sílící nacionalismus a historický negacionismus se snaží stírat rozdíly mezi viníky a oběťmi. Takovéto výplody jsou nebezpečné, zejména pokud mají své posluchače a následovníky. Také právě proto je třeba holocaust neustále připomínat a nenechat zeslábnout lidskou paměť. Michal Schuster Autor působí jako historik Muzea romské kultury v Brně. Mluvit, vzpomínat a nezapomenout! Když paní Emílie neboli Elina Machálková, rozená Holomková, mluví o své rodině, zaznívá v jejím hlase upřímné nadšení, láska a pýcha. Po chvíli strávené v její přítomnosti vám začne být líto, že k její rodině také nepatříte, že se také nemůžete zvát vnučkou téhle báječné, dvaaosmdesátileté paní. Emílie Machálková se postupně zastavuje nad každou z mnoha fotografií, kterými je vyzdoben její brněnský byt, a podrobně nám představuje členy své rodiny, děti, vnoučata, pravnoučata, seznamuje nás s jejich osudy. Tato drobná exkurze do rodu Holomků, nejvýš zajímavé moravské romské rodiny, by byla velmi poučná pro každého, kdo podléhá ve svém názoru na Romy klasickým předsudkům a stereotypním schématům. V rodině paní Machálkové jsou totiž právníci, lékaři, pedagogové, filozofové i jinak vysokoškolsky vzdělaní lidé. A i ti, kteří nemají právě před nebo za jménem nějaký ten akademický titul, jsou podle vyprávění paní Machálkové ve svých oborech úspěšní a svým okolím vážení. Mohou být vzory. A to zdaleka nejen pro Romy. Mnozí v rodině jsou také umělecky nadaní. To se vztahuje i na samotnou paní Machálkovou, která je obdařena nádherným hlasem, s nímž v roce 1965 vyhrála celostátní soutěž S písničkou u cimbálu. V tom okamžiku začala její hudební dráha, kterou rozvíjela v různých folklórních souborech. To, čím učarovala svému publiku, jsou staré cikánské balady, které zdědila po svém stařečkovi. Tyto balady má možnost někdy zpívat i na vzpomínkových akcích a přednáškách, jichž se často účastní. Jsou to akce věnované holocaustu Romů. Byt paní Machálkové není ozdoben jen fotografiemi živých příbuzných. Ze starých snímků na vás pohlížejí také tmavé uhrančivé oči těch, jejichž život byl násilně a předčasně ukončen za ostnatým drátem koncentračního tábora Osvětim. Právě tito lidé zaujímají ve vzpomínkách a vyprávění paní Machálkové přednostní postavení Já jsem se narodila v roce 1926, rok po svém bratrovi, ve Svatobořicích. To je u Kyjova, v srdci Moravského Slovácka. Můj stařeček se stařenkou tak jsme říkali dědečkovi a babičce už nekočovali, byli usídleni. Měli ve Svatobořicích domek. Přesto, že byli oba negramotní, byli úžasně chytří a inteligentní. Stařeček provozoval živnost, papíry a všechno mu dělal někdo jiný, později jeho syn. Stařeček byl v obci vážený. Stařenka vždycky vyprávěla, jak po nedělním odpoledním spánku chodíval do hospody hrát karty a když se vrátil, říkával: Tak dnes jsem seděl s panem radním a dnes s panem farářem a dnes s panem starostou Lidé ve vsi měli prostě stařečka a stařenku rádi. Dá se říci, že Holomci už tenkrát šli příkladem všem Cikánům. Nikdy jsem se za to nestyděla, že jsem z jejich rodu! Moje maminka byla jejich nejstarší dítě a měla čtyři mladší bratry. Já jsem jako dítě ve Svatobořicích nepociťovala, že jsem něco jiného než ostatní děcka. Nikdy. My jsme žili tak jako všichni ostatní. Ve škole jsme se dobře učili. Když mi bylo sedm a bratrovi osm, tak se oženil maminčin nejstarší bratr, kterému jsme uvolnili náš domek, a odstěhovali se do Nesovic u Bydžovic, to je v okrese Vyškov. V Nesovicích se nám v pětatřicátém roce narodil ještě bratr, tak jsme byli tři. Já jsem hrávala divadlo, chodili jsme 11

13 s bratrem do Sokola, on hrával fotbal. Můj bratr se celou válku pořád učil, já jsem chodila do práce. Počítali jsme s tím, že jestli bude konec války, půjdeme studovat. Chtěla jsem studovat buď konzervatoř nebo práva, tak jako můj strýc Tomáš. Mně se to nakonec nepodařilo, bratrovi Miroslavovi ano, získal později čtyři akademické tituly! Dá se říci, že přestěhování ze Svatobořic do Nesovic bylo pro nás veliké štěstí. My jsme totiž díky tomu nešli do koncentráku, protože se za nás zasadil starosta té obce, který tři dny bojoval s gestapem, a my jsme pak byli z transportu vyloučeni. Já jsem měla čtrnáct let, když nás okupovali... Bratr už chodil na gympl, já jsem teprve udělala zkoušky, že budu nastupovat v září, ale už k tomu nedošlo. Bratra hned z gymnázia vyhodili a nasadili nás do práce. Mně chyběly dva měsíce do čtrnácti let a už jsem jezdila do továrny, vstávala ve čtyři ráno. Kde jste tehdy pracovala? Byla to továrna na výrobu papírových střev Cutisin ve Slavkově u Brna je tam dodnes. Já jsem tam byla téměř dva a půl roku. Pracovaly tam skoro jen samé ženy, protože muži byli na práci v Německu. Tenkrát všechny továrny vyráběly pro německou armádu. Já jsem tam byla, dá se říci, schovaná. Když jsem začala jezdit do práce, musela jsem vstávat ráno ve čtyři. Maminka vždycky plakala, když mě budila. Musela jsem už v šest hodin začít pracovat, ve tři čtvrtě na pět mi jel vlak. Ze začátku jsem v práci pořád usínala. Moje kolegyně, dvě mladé vdané paní, mě nechaly, i mistr Asi měsíc jsem tam vždycky tak dvě hodiny prospala Nechali mě spát, protože viděli, že jsem děcko a že jsem tam byla totálně nasazena Němci. To se ještě pořád dalo snášet, to nebylo to nejhorší A co bylo to nejhorší? Když začali brát do koncentračních táborů Židy a potom Cikány. V té době už byli všichni čtyři maminčini bratři ženatí. Nejstarší Štěpán měl třicet osm let a šest dětí se svou ženou, která nebyla Cikánka. Druhý bratr měl ženu z Olomouce, taky necikánku, a ti neměli děti. Třetí studoval v Praze na Karlově univerzitě. Ten se oženil v roce To už jej ze školy vyhodili, měl zrovna těsně před státnicemi, vysoké školy se zavřely. Toho chtělo strašně dostat gestapo. Naštěstí jej celou dobu schovávali jeho spolužáci po celé republice. Brněnský inspektor Herzig říkával: Toho studovanýho Cikána! Toho dostanu do koncentráku! To se mu ale nepodařilo. O mém strýci se psalo i v novinách, že to je první Cikán v Evropě, který studuje na univerzitě. Oni byli všichni chytří, ale tenkrát nebyly na studia peníze Nejmladší maminčin bratr měl měšťanku, jak se tenkrát říkalo střední škole, a nejstarší byl stejně jako dědeček koňský handlíř. Strýc Slávek byl mistrem v malé továrně Elektrosvit ve Svatobořicích. Tomáš studoval v Praze. A ten nejmladší, Čeněk, byl Paní Machálková napsala o své rodině knihu. Foto: Lenka Šafránková-Pavlíčková ně zpíval. Když byly hody, drželi se strýcové kolem ramen a zpívali s muzikanty. Já jsem si staré cikánské balady, které stařeček zpívával a které mě také učil, zapamatovala. Dodnes mi připomínají ty krásné časy s mou rodinou Vaši strýcové a další příbuzní byli odvezeni do koncentračního tábora Osvětim. Vrátil se z nich někdo? Ze členů naší rodiny, které odvezli do koncentráku, se nevrátil vůbec nikdo. Byl to maminčin tatínek, maminčini tři bratři, ten jeden s manželkou, tety, strýcové, sestřenice, bratranci, třiatřicet členů rodu Holomků jelo do koncentračního tábora a nikdo se nevrátil. Vůbec nikdo. Ani jeden. Já jsem byla přesvědčena, že přijede ten nejmladší strýc a zrovna on tam první umřel na tyfus. Byla tam obrovská špína a nepořádek, na to oni nebyli zvyklí. Naše stařenka byla úzkostlivě čistotná a také nás tak vychovala. Ona by si ani od sousedů nevzala jídlo! O ní se vždycky ve Svatobořicích říkalo: Copak Holomková! To je fajnová Cikánka! Jak je možné, že jste do koncentračního tábora nemusela odjet také Vy, Vaši rodiče a sourozenci? Pan starosta Nesovic dostal zprávu, ať se naše rodina připraví, že v ten a ten den musíme být do dvou hodin v Brně na jat- Romové za války strojní zámečník, sportovec, boxoval On jediný ze strýců měl za ženu Cikánku, ona byla švadlena a měli tříletou Růženku. My jsme se celá rodina měli moc rádi a drželi při sobě. Já jsem ke svým strýcům a tetám často jezdila na prázdniny, byla jsem víc u nich než doma. Prostě jsem se sebrala a jela sama pět zastávek do Kyjova a čtyři kilometry šlapala do Svatobořic pěšky. Stařeček, stejně jako maminčini bratři, nádherkách. Tam byli shromažďováni Cikáni před transportem do koncentráku. No hrůza! Pan starosta, jehož syn byl můj spolužák, a vrchní strážmistr z četnické stanice, také jeho dcera byla moje spolužačka a kamarádka, se sebrali a jeli do Brna na gestapo. A tam za nás bojovali. Ale my už jsme byli vypraveni. Oni byli v Brně tři dny a my jsme se zatím chystali na cestu. Já jsem po té, co jsme dostali rozkaz, že máme odjíždět, jela do továrny. Tam přestali ten den všichni pracovat, dokonce i ředitel. Seděli jsme asi dvě hodiny a loučili se... V poledne nám jel vlak do Brna. Na nádraží nás pak vyprovázela celá obec, kamarádi, kamarádky... Naproti nádraží stál obecní dům, kde byl starosta i četnická stanice. Jak jsme šli kolem, otevřelo se okno a pan vrchní volá: Pojďte sem nahoru! Tak jsme šli a už tam byl i pan starosta, který se půl hodiny předtím vrátil z Brna. A říká: Nikam nejedete! V tu chvíli maminka omdlela! Nikam nejedete! Kdyby přijel o půl hodiny později, byli jsme už pryč! Já jsem s bratrem vyběhla ven a křičeli jsme: Nikam nejedeme! Kluci mě vzali na ramena a nesli mě až domů! To bylo něco tak úžasného, to si neumí nikdo představit! Komu z Vaší rodiny se ještě podařilo před transportem zachránit? Nejstarší maminčin bratr Štěpán, říkali jsme mu Pepek, si vzal ženu z Přerova, modrookou blondýnu, se kterou měl šest dětí. Teta pocházela z nóbl rodiny. Za to, že utekla za Cikánem, s ní její rodina několik let nemluvila. V době, kdy strýčka brali do koncentráku, měl jeho nejstarší čtrnáct a nejmladší dítě tři roky. Jeho děti ani ženu tehdy do koncentráku nevzali. Za tři měsíce po odjezdu strýce Štěpána do koncentráku však byla teta Cili povolána gestapem, ať přijde v Hodoníně na nákladní nádraží a přivede tři děti a tři ať si nechá. Jak ale může matka takto vybrat? Tak tam šla se všemi šesti, aby s nimi i ona sama dobrovolně odjela. Stála tam obrovská řada dětí a maminek, cikánských a židovských míšenců. Německý inspektor Herzig tam měl stůl a papíry a vedle něho tam byl český inspektor Boda, který naší rodině moc pomáhal. Bylo obrovské štěstí, že Herziga zrovna odvolali k telefonu. Pan inspektor Boda vzal papíry dětí Holomkových a letěl za tetou Cili. Řekl jí: Paní Holomková, vezměte děti, odvezte je a dobře schovejte! Tak byly ty děti pak schovány v Olomouci a Přerově, celkem dva a půl roku, a přežili. Když za ní pak přišli, proč nepřivedla děti, tak ze sebe udělala šílenou, křičela, že jí děti utekly, když se to dozvěděly, že se určitě někde zabily, že jsou mrtvé. Přitom padala do mdlob a oni tomu opravdu uvěřili, že je šílená. Nechali ji pak být. Další dítě v naší rodině se podařilo zachránit takto: Já už jsem jezdila dva roky do práce, kdy večer před tím strašným dnem k nám přišel člověk, který pracoval v Kyjově, a řekl, že rodina z Kyjova vzkazuje, že ráno je budou všechny odvážet do Brna na jatka. Tam pak byli několik dnů namačkáni, než je 12

14 Romové za války odvezli do koncentračního tábora. Ten člověk z Kyjova k nám přišel asi v osm večer, o půlnoci tam jel vlak. Já jsem se sebrala a jela v noci ke strýci Čeňkovi a jeho ženě Mileně, kteří měli tříletou dcerušku Růženku. Já jsem ji měla strašně ráda! Ona byla o třináct let mladší než já. Řekla jsem jim: Přece nebudete odvážet Růženku! Dejte mi ji! Oni souhlasili, tak jsem ji odvezla k nám. Tím jsem jí zachránila život. Jak se k Vám v té době chovali ostatní lidé, Vaši sousedé, spolužáci, kolegyně v práci? Ten den, kdy jsme měli odejít do koncentračního tábora, jsme přestali dostávat přídělové lístky na potraviny a šatstvo. I s těmi lístky bylo těžké vyžít, natož bez nich! Také jsme se nesměli vzdalovat více než dvacet kilometrů od obce, dvakrát do týdne nás kontrolovalo gestapo a k tomu byla u nás schovaná Růženka! Celá obec to věděla, že to dítě mělo být v koncentráku, ale nikdy nikdo nic neřekl! Starosta obce, stejně jako český komisař na brněnském gestapu Boda, nás vždy před návštěvami gestapa varovali. Boda také chránil před gestapem strýce Tomáše, toho právníka, který se schovával u svých spolužáků. Boda jej vždy včas na plánovanou návštěvu gestapa upozornil. Přestože jsme nedostávali ty potravinové lístky, hlady jsme neumřeli, protože nám pomáhala celá obec včetně pana starosty! Všichni nám pomáhali také s Růženkou. Každý den ráno přišla od Součků, to byli sedláci, jejichž dcera byla moje spolužačka, služka a donesla pro Růženku mlíčko, máslo, vajíčka i jiné věci. Když jsem jela do práce, nemusela jsem si s sebou vozit žádnou svačinu, protože ženský v práci mi vždycky něco daly, abych neměla hlad. Opravdu, ta solidarita lidí byla obrovská! Byly však taky i jiní Nejhorší byly cesty vlakem do práce, kde jsem se setkávala s německou policií... Když při kontrole v mých dokladech viděli Z jako Zigeuner, řvali po mně: Was? Zigeuner!! Nach Auschwitz!! To bylo hrozné, já byla mladá holka, kamarádky se mě pokoušely zakrývat... Musela jsem pak tu kartu otočit, aby si mohli přečíst, že jsem byla z transportu vyjmuta. Oni pak na mě křičeli, že nepatřím mezi lidi, ale do zadního vagónu, který byl určený pro dobytek. To dělali nejen Němci, ale i Češi, kteří se k nim dali. Ti byli ještě horší! Ale musím říci, že mí spolužáci se mi snažili pomáhat. Třeba Jarek, to byl vysoký, statný kluk, takový kulturista, učil se bednářem. Jednou jsem nechtě zakopla o člověka spícího v rohu kupé. Byl to ajznboňák, co dělal u železnice. On se probudil a začal na mě křičet. Já jsem si všimla, že má na sobě hákový kříž. A on na mě: Co tady děláš, Cikánko, jak to, že nejsi v koncentráku? Jarek, co seděl u okna, se postavil, chytil ho pod krkem a říká: Cos to říkal té mé kamarádce, ty hajzle jeden? A otevřel okno a chtěl ho vyhodit... Ten řval! A to už bylo dvě zastávky před Nesovicemi, už jsme dojížděli do Bučovic. Tu přiběhla průvodčí a povídá: Proboha, pusťte ho, pusťte ho, vy se posaďte a vy běžte ven, nebo to špatně dopadne... Tak mi v těch Bučovicích vysedli a šlapali do Nesovic pěšky. Ale můj spolužák by ho fakt býval z toho okna vyhodil! Takto nás všichni chránili. Takže jste měla naštěstí kolem sebe dobré přátele... A k tomu když mně bylo sedmnáct a půl, začala jsem chodit s o půl roku starším spolužákem Machálkem, kterého mám dodnes, jsme spolu dvaašedesát let. Byla to moje první láska, ale člověka by nikdy nenapadlo, že to vydrží tak dlouho... No a vidíte to! Když přišla ta těžká doba, tak stál při mně! Musela to být pro Vás velmi těžká doba, ale dá se říci, že poté, co jste byla s rodiči a sourozenci vyjmuta z transportu do Osvětimi, jste už měla to nejhorší nebezpečí za sebou...? Čekala mě ještě jedna velká hrůza, a to v srpnu To jsem dostala z brněnského gestapa dopis, ať se připravím a ten a ten den přijedu do Brna do nějaké nemocnice, kde budu sterilizována, aby se nerodilo více méněcenné cikánské rasy. Mně bylo tehdy osmnáct. Nedovedete si představit, jak mi bylo! Já jsem jen plakala a plakala. Večer jsem byla na rande s Janem, já jsem plakala, on plakal, nevěděl, jak mi pomoci, bylo to hrozné. Za prvé jsem měla hrůzu z toho, co se mnou budou dělat, a za druhé to, že nebudu mít nikdy děti... Ráno jsem jela do práce, nebyla se mnou ale vůbec řeč, ani kamarádce ve vlaku jsem nic neřekla. V práci jsem nedělala a plakala. Mistr se ptal, co mi je, proč pláču. Řekl to ředitelovi, ten si mě zavolal do kanceláře a říká: Co je, zase koncentrák, nebo co? Tak jsem mu to ukázala, on si to přečetl a říká: No blázníš? Němci už utíkají, válka jde ke konci a ty se necháš miškovat? No to teda ne! Seber se, jeď domů, já tě budu krýt. A dobře se schovej! Tak jsem jela domů, kde byla zrovna teta, co bydlela ve Svatobořicích, ale pocházela z Olomouce. Ta mě vzala s sebou a odvezla do Olomouce ke své staré mamince, které bylo něco přes sedmdesát a bydlela v jednom pavlačovém domě dole ve dvoře. Dole byly sklepy. Ona mě tam v noci přivezla a já jsem tam byla v tom sklepě schovaná ve tmě, v zimě. V noci za mnou chodila, hladila mě, nosila mi jídlo, zahřívala mě Když byla velká zima, nanosila všecko možné, ale mně byla pořád zima... Já chodila do kýbla, ona to vynášela, nikdo v tom pavlačovém domě nevěděl, že tam jsem. V Nesovicích to věděli jenom rodiče a ti říkali, že jsem v Německu na práci. Pak to věděl ten ředitel, věděla to ta moje teta a její maminka. Jinak nikdo. Já jsem chtěla umřít, každou noc jsem chtěla umřít. Bylo to hrozné. Ta teta tam přijela na návštěvu k mamince za tu dobu dvakrát, v noci za mnou přišla a před Vánocemi mi tam přivedla i Jana. Když tam tenkrát za mnou byl, jenom jsme plakali. Za celou tu dobu jsem vůbec nevyšla ven. Byla jsem tam od srpna 1944 do poloviny ledna Pak teprve jsem se vrátila domů. Kdy a jakým způsobem jste se, paní Machálková, dozvěděla o smrti svých blízkých v Osvětimi? Já jsem u každého vlaku, co přivážel lidi z koncentračních táborů to byly jen kostry čekala s Růženkou, které bylo už šest let. My jsme jí předtím říkali, že tatínek s maminkou jsou daleko na práci a že se vrátí a něco pěkného jí přivezou. Marně jsme čekali. Až v září jsme se všechno dozvěděli od jednoho, který se z Osvětimi vrátil, byl to jeden Cikán z Brna. Ten to přežil proto, že tam dělal kápa, takže pomáhal Němcům. Ten nám řekl, že první umřel Růženčin tatínek, potom ti dva další bratři, pak stařeček a Milena, maminka Růženky. Ti umřeli až na konci války v pochodech smrti, kdy je hnali z jednoho koncentráku do druhého a oni umírali po cestě. A kdo neumřel, toho nahnali do plynu. Takže jak Růženčina maminka, tak i stařeček žili až do konce. Dvěma mým strýcům, jeden z nich byl strýc Štěpán, co měl těch šest dětí, se podařilo asi po roce a půl z Osvětimi utéct. Chodili pracovat do kamenolomu, kde je hlídal kápo. S nimi utekl ještě jeden Cikán tady z Bučovic, nějaký Daniel. Oni toho kápa praštili, něco s ním udělali, že tam zůstal ležet. Ne, že by ho zabili, ale nějak ho omráčili a utekli. A utíkali do večera až na kraj Ostravy. Vlítli tam do nějaké hospůdky. Když je hospodský uviděl v tom trestaneckém, tak je hned odvedl do sklepa, aby si odpočinuli, a dal jim najíst. Jenže oni šli za nimi se psy a našli je. Pak je pověsili na kříže, tři dny je tam nechali viset a pak je popravili. A stařeček se na to musel dívat, jak tam jeho synové visí. Nevím, jak to přesně udělali, jestli je přivázali nebo co... Ale viseli tam tři dny. Pak nechali nastoupit vězně na plac a před očima všech je popravili. To všechno nám říkal ten Cikán, co se vrátil. Až v září jsme se o tom dozvěděli. Není pro Vás, paní Machálková, časté vyprávění příběhu Vaší rodiny na různých přednáškách příliš bolestné? To víte, že mě to pořád chytá za srdce, že na ně pořád vzpomínám... Stále na ně myslím, protože, jak už jsem říkala, na tom Slovácku jsem s nima prožívala krásné chvíle, pořád slyším, jak oni nádherně zpívali. Když já zpívám se svou kapelou, pořád vidím a slyším svou rodinu. A o těch hrůzách, které se staly, se přece musí mluvit, vzpomínat a nezapomenout! Rozhovor s paní Machálkovou připravily Jana Mistrová a Lenka Šafránková-Pavlíčková. Autorky studují MU v Brně. 13

15 Kultura v terezínském ghettu Všechno jde, když se chce, za ruce se vezmeme, zněl text písně z proslulého kabaretu Karla Švenka, jež se stala jakousi neoficiální hymnou terezínského ghetta. Tuto i další písničky si pohvizdovali a prozpěvovali lidé, kteří byli vyrváni ze svých domovů a deportováni do Terezína, většinou se svými rodinami a příbuznými. Optimismus těchto písní byl pravým opakem deprimující terezínské každodennosti a výrazem nadějí lidí, kteří se stali součástí nedobrovolného společenství vězněných, jejich odhodlání neztratit ani v těch nejtěžších podmínkách úctu k ostatním, ale ani sami k sobě, neztratit víru v lepší budoucnost po válce. Kultura, která v Terezíně dosáhla neobyčejného rozmachu a různorodosti, se stávala nejen únikem z kruté přítomnosti, ale také cestou k vyjádření odporu proti bezpráví a vládě násilí a prostředkem k upevňování sounáležitosti vězněných. Dávala lidem sílu k udržování jejich osobní integrity. Na začátku cesty všech těchto lidí byl transport do Terezína, místa, s nímž většinou spojovali naděje na přežití války. Proto byli připraveni snášet těžké podmínky života v ghettu, hlad, přelidněnost, nemoci a neustálý stres. Registrováni pod svými transportními čísly se lidé obrazně a záhy i doslovně měnili v pouhá čísla, jež se měla stát součástí celkové bilance tzv. konečného řešení židovské otázky. Pod tímto cynickým eufemismem se skrýval obludný nacistický plán na vyhlazení Židů všude tam, kam dosahovala moc Hitlerova Německa. Nejinak tomu mělo být na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava. I v něm byla vydávána protižidovská nařízení znemožňující jakoukoliv možnost normálního života Židů a záhy vstoupila v platnost norimberská definice židovství, na jejímž základě byly definovány budoucí oběti. Od 24. listopadu 1941 směřovaly transporty s tisíci Židů z protektorátu do Terezína, kde byl zřízen sběrný a průchozí tábor pro Židy nazývaný ghetto. Postupně jím mělo projít téměř protektorátních Židů, avšak záhy se složení vězňů podle zemí původu stalo ještě mnohem pestřejším. Na základě rozhodnutí konference ve Wannsee, na níž představitelé ústředních říšských úřadů a vyšší velitelé SS jednali o dalším postupu při realizaci konečného řešení, bylo rozhodnuto i o využití Terezína jako ghetta pro staré. Mělo se tak předejít další kritice ze zahraničí, poukazující na to, že k údajnému pracovnímu nasazení jsou na Východ deportovány i osoby starší 65 let. S nimi měly být do Terezína posílány i významné osobnosti vědy, politiky a umění, nositelé vysokých vojenských hodností a vyznamenání, invalidé z I. světové války ODJINUD a osoby s významnými mezinárodními styky. Tato skutečnost dala později vzniknout legendám o modelovém či privilegovaném ghettu, záměrně podporovaným nacistickou propagandou. Zmínění prominenti však tvořili pouhý zlomek z celkového počtu vězňů, nadto jejich privilegia měla jen omezenou platnost a většina z nich byla poslána před koncem války na smrt spolu s ostatními vězni. Od poloviny roku 1942 do terezínského ghetta začaly přijíždět také transporty s vězni z říše a později rovněž z některých evropských zemí okupovaných německou armádou. Celkem tak dorazilo na vězňů z Německa, z Rakouska, z Nizozemska, 500 z Dánska, ze Slovenska a z Maďarska. Spolu s Židy z protektorátu tedy Terezínem prošlo na vězňů. Pro úplnost je třeba zmínit skutečnost, že v samotném závěru války k nim přibylo ještě více než vězňů, kteří z koncentračních táborů vyklizovaných před postupující frontou ve strašlivě zbědovaném stavu do Terezína přijížděli tzv. evakuačními transporty, nebo přicházeli v pochodech smrti. Terezínské ghetto plnilo tři základní funkce. První z nich byla funkce tranzitní. Naděje vězňů na to, že půjde o místo, ve kterém budou moci do konce války žít a pracovat, Pohled na kasárna, kresba Petra Pollacka Zdroj: Archiv Památníku Terezín 14

16 ODJINUD Pohled z mé postele při nemoci, kresba Martina Roubíčka mínek, epidemií a teroru příslušníků SS na osob, tedy každý čtvrtý vězeň. Třetí funkce vstoupila do povědomí mezinárodní veřejnosti nejvýrazněji byla to funkce propagandistická. V legendách, které jsou spojeny s modelovým ghettem, doznívá paradoxně dodnes působení nepravd, které byly šířeny nacistickou propagandou a měly zastřít pravdu o skutečné podstatě konečného řešení, ale i o skutečné tváři života v terezínském ghettu. Egon Redlich, vedoucí oddělení péče o mládež v tzv. židovské samosprávě, si ve svém deníku s hořkostí poznamenal: Privilegované ghetto pláštík krve a obětí na Východě. Privilegované ghetto, kde denně umírá přes sto lidí. Tak, jak se měnila situace na frontách světové války, měnil se i význam propagandistické funkce Terezína. V jejím rámci se také vytvářel prostor pro povolení různých kulturních aktivit. Ty byly v omezeném rozsahu trpěny poměrně záhy po vzniku ghetta. Kamarádské večery, jak se nazývala prvá třebaže v těžkých podmínkách, vzala záhy za své. Již 9. ledna 1942 odjel na Východ první transport, odvážející vstříc neznámému osudu první tisícovku lidí. Do října roku 1944 jej následovalo 62 dalších, které s výjimkou dvou transportů do Bergen-Belsenu odvážely deportované do cílových stanic na okupovaných územích Polska a bývalého Sovětského svazu. Takto z Terezína odjelo na lidí, z nichž se konce války dožilo jen asi Druhou funkcí byla funkce decimační. Třebaže v Terezíně až na dvě výjimky nedocházelo k hromadným popravám, zemřelo v ghettu v důsledku těžkých životních podkulturní pásma připravovaná vězni, měly spíše uvolnit napjatou atmosféru v ghettu a zpočátku měly velmi amatérský charakter. Nové a nové transporty, které do Terezína přijížděly, však z protektorátu a záhy i z dalších zemí přivážely řadu čelných osobností z různých oblastí kultury. Současně mezi vězněnými existoval veliký hlad po kultuře. To přispělo k rozvinutí široké škály kulturních aktivit, svou koncentrací i uměleckou úrovní nesrovnatelných s kterýmkoliv místem v tehdejší válečné Evropě. Postoj velení SS byl pragmatický a cynický zároveň: Jen ať si hrají! Nad všemi vězni byl totiž již předem vynesen rozsudek smrti a šlo pou- ze o to, kdy bude v konkrétních případech vykonán. Proto byla aktérům a organizátorům kulturních pořadů ponechána relativní volnost. Příprava kulturních akcí byla úkolem oddělení samosprávy Freizeitgestaltung, jež mělo na starosti organizování volného času vězňů. Shromažďovalo umělce a kulturní pracovníky a připravovalo koncerty, divadelní představení, bohatou přednáškovou činnost a sportovní aktivity. Nepřímo samospráva umožňovala i činnost výtvarných umělců, které zaměstnávala v kreslírně Technické kanceláře. Vedle mnoha profesionálů dostávali možnost vystupovat i umělci začínající a amatérští. Vznikala a byla provozována významná umělecká díla, ale na druhé straně i díla nenáročná. Mnohé z kulturních aktivit však měly jinotajnou symboliku, kterou citlivé obecenstvo v podmínkách věznění přijímalo zvlášť vděčně. Někdy se dokonce tvůrci svými pocity, nahromaděnými prožitky či slibným vý- vojem na válečných frontách nechali natolik unést, že jejich díla zcela zřetelně prozrazovala jejich postoje a vystavovala je nebezpečí okamžité represe ze strany SS. Někdy sama židovská samospráva předešla provozování těchto děl, jako tomu bylo v případě Ullmannovy a Kienovy opery Císař Atlantidy či Švenkovy hry Poslední cyklista. Největším nepřítelem kulturních aktivit byly transporty. S těmi znovu a znovu odjížděli jejich protagonisté spolu se svými diváky do míst hromadného vyhlazování či na otrockou práci. Za všechny uveďme příklad proslulého terezínského nastudování Verdiho Rekviem, které musel dirigent Rafael Schächter třikrát nastudovat, protože transporty postupně odvážely členy sboru i orchestru. Pouze s vědomím této skutečnosti je možno přistupovat k fenoménu kultury v terezínském ghettu. O to výrazněji také vystoupí rozměr podvodu s návštěvami delegací Červeného kříže a natáčením propagandistického filmu v Terezíně. Při těchto příležitostech hrály kulturní aktivity čelnou úlohu při vytváření idylického obrazu samosprávného židovského sídelního území. Vzápětí po jejich dokončení však nedobrovolní herci propagandistických inscenací odjížděli v transportech do Osvětimi. Konce války se dožili jen nemnozí z účastníků a pamětníků kulturních aktivit v ghettu. S vděčností a zármutkem vzpomínají na ty, kteří se rozdávali na svých vystoupeních, dodávali jim sílu a víru v lepší budoucnost. Píseň ze Švenkova kabaretu, která byla citována na počátku této stati, končí slovy...a na troskách ghetta budeme se smát. Do tohoto vytouženého cíle došla na konci války jen malá část bývalých vězňů. Ti s sebou nesli i odkaz kultury z terezínského ghetta jako součásti duchovního odporu těch, kteří byli předurčeni stát se obětmi genocidy. Fascinující historie této jedinečné kapitoly v dějinách evropské kultury je poselstvím, které neobyčejně silně promlouvá i k dnešním lidem a nesmí být nikdy zapomenuto. Zdroj: Archiv Památníku Terezín Vojtěch Blodig Autor působí v historickém oddělení Památníku Terezín. 15

17 Zygmunt Bauman Myslet sociologicky, Modernita a holocaust, Tekutá modernita... to je jenom velice malý výsek z díla Zygmunta Baumana. Stejně tak malý, jako kdybychom ho vnímali jenom jako akademika byť v současnosti jednoho z nejvýznamnějších. Zygmunt Bauman se narodil v roce 1925 v Poznani v Polsku v židovské rodině. Není zřejmě nutné se na tomto místě rozepisovat o údělu Židů v historii. I pro Baumana byl židovský původ jakousi predestinací byť sám se jako sionista nikdy neprofiloval. Právě jeho židovský původ a majoritně prosazované postoje k Židům ve společnosti měly za následek jeho několikeré vymístění fyzické nebo kariérní. První emigrace Když bylo Polsko okupováno Německem, uprchla Baumanova rodina do Sovětského svazu. Tam se Bauman zapojil do první armády polského vojska (Pierwsza Armia Vojska Polskiego 1AWP) kontrolované Sověty. Tady Bauman působil jako politický důstojník, zúčastnil se bojů o Kołobrzeg a také o Berlín. Po válce se vrátil do Polska, kde (jak uvedl v roce 2006 konzervativní časopis Ozon) působil v letech ve vojenských oddílech tzv. Jednotek vnitřní bezpečnosti (Korpus Bezpieczeństva Wewnętrznego KBW), které měly odhalovat a potírat antikomuntistické podzemní hnutí. Zygmunt Bauman Kariérní vymístění V KBW sice dosáhl hodnosti majora, ale v roce 1953 byl propuštěn po tom, co jeho otec kontaktoval izraelskou ambasádu ve Varšavě a pokusil se emigrovat do Izraele. Již během své služby v KBW začal Bauman studovat sociologii na Akademii sociálních věd ve Varšavě ( ), potom pokračoval v magisterském studiu na Filozofické fakultě varšavské univerzity. Od roku 1953 působil na fakultě filozofie a sociologie, v letech byl vedoucím katedry obecné sociologie. Od roku 1960 byl vedoucím redaktorem významného polského sociologického časopisu Studia socjologiczne. Významně se podílel i na (znovu)ustavení sociologie v tehdejším Československu. I když zastával řadu vědeckých a administrativních funkcí, jeho postavení nebylo jednoduché. Ač měl zpočátku blízko k oficiální marxistické doktríně, stává se k ní postupně kritickým. I když dokončil svou habilitační práci, nikdy nebyl jmenován profesorem. Sociologie byla v té době v Polsku často napadána jako buržoazní pavěda a Bauman tvrdě pracoval na obnově jejího kreditu. Toto jeho úsilí bylo přerušeno v roce Slavní uprchlíci/ce Druhá emigrace Bauman je vystaven sílícímu politickému tlaku a antisemitské kampani vedené populistickým ministrem Mieczysławem Moczarem. V lednu 1968 vystoupil pod tímto tlakem z polské komunistické strany (Polska Zjednoczona Partia Robotnicza PZPR). V březnu téhož roku byl Bauman odvolán ze všech svých funkcí, za tzv. revizionistickou rozkladnou činnost byl zproštěn i členství na katedře. S mnoha dalšími intelektuály, kteří v té době upadli v nemilost režimu, byl během antisemitské kampaně donucen již podruhé ve svém životě emigrovat. Po odchodu z Polska přednášel tři roky v Tel Avivu a v Haifě. V roce 1971 získal pozvání od univerzity v Leedsu a natrvalo odchází do Velké Británie (kde v roce 1976 získal britské státní občanství). Bauman dnes Baumanova publikační činnost je rozsáhlá (jeho bibliografie čítá kolem 500 položek) a jeho knihy si získaly mezinárodní ohlas. I po svém odchodě do důchodu je členem několika redakčních rad významných časopisů, sám neustále publikuje. Je držitelem dvou nejprestižnějších cen v oboru Evropské ceny Amalfi a ceny Theodora Adorna. Obdržel čestný doktorát od několika evropských i zámořských univerzit (kromě jiných je i doktorem honoris causa Karlovy univerzity). V roce 1991 mu byly vráceny i všechny polské akademické hodnosti. Jméno Zygmunta Baumana není známo jenom studentům sociologie. Čtivost jeho děl a rozsah pozorování sociálních vztahů, kulturní přesahy, analýzy proměn moderní Foto: Internet a postomoderní společnosti oslovují i mnoho ne-sociologů. Jeho život a dílo jsou součástí dramatických změn 20. století: nadějí, deziluzí i tragédií. Baumana se tyto změny přímo dotýkaly, není akademikem, který z tepla své kanceláře pozoruje vnější svět, jenž se ho osobně nedotýká. Bauman byl aktivním účastníkem, který si dokázal vybudovat kritického tvořivého ducha. A díky tomu se mu podařilo navzdory opakovanému vymístění, kterého se mu v životě dostalo, zřejmě již natrvalo usadit a svoje životní zkušenosti zúročit. Katarína Potfajová Autorka je dobrovolnicí NESEHNUTÍ. 16

18 PRÁVNÍ OKÉNKO Proč mají i neonacisté svá práva Jsem rád, že se Nesehnutí věnují i otázce svobody shromažďování obecně a svobody shromažďování neonacistů zvláště. Jako komentátor deníku Právo jsem se této problematice v posledních měsících věnoval, a proto jsem nabídce Nesehnutých vyhověl tak, že jsem své komentáře upravil a uspořádal do jednoho textu, který se dotýká většiny nejasností. Povolovací a ohlašovací režim S výjimkou Německa a Rakouska, kde se o povolení veřejného shromáždění musí požádat, mají snad všechny evropské státy ohlašovací, oznamovací režim. Dodejme hned, že i v Německu a Rakousku, kde byly vzhledem ke svobodě pro národní socialisty ve 30. letech obavy z pouhého ohlašování, je nepovolení pro úřad zhruba tak obtížné jako u nás zákaz. Některá shromáždění není třeba u nás ani oznamovat, například ta, která pořádají církve nebo náboženské společnosti v kostele nebo v modlitebně, dále procesí, poutě a jiné průvody a ani shromáždění sloužící k projevům náboženského vyznání. Ten, kdo shromáždění svolává, musí jeho účel, trasu a čas, jakož i další technické okolnosti ohlásit obecnímu či městskému úřadu, ve velkých městských úřadu městské části nebo i magistrátu, zamýšlí-li pochodovat územím dvou nebo více městských částí. Úřad může shromáždění zakázat jen z šesti, zákonem poměrně přesně uvedených důvodů. První je ten, že oznámený účel shromáždění směřuje k výzvě popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z těchto důvodů. Druhý je ten, že oznámený účel směřuje k výzvě dopouštět se násilí nebo hrubé neslušnosti. Třetí je ten, že oznámený účel směřuje k jinému porušování ústavy a zákonů. Následují tři důvody pořádkové zákaz postihne shromáždění, které se má konat na místě, kde by účastníkům hrozilo závažné nebezpečí pro jejich zdraví. Nebo to, které se má konat na stejném místě a ve stejnou dobu, kde se má podle dříve doručeného oznámení konat jiné shromáždění a mezi svolavateli nedošlo k dohodě o úpravě doby jeho konání. Zákon jde do takových podrobností, že uvádí, že nelze-li určit, které oznámení bylo doručeno dříve, rozhodne se za účasti zástupců svolavatelů losováním. Důvodem zákazu může, ale nemusí být, má-li být konáno v místě, kde by nutné omezení dopravy a zásobování bylo v závažném rozporu se zájmem obyvatelstva, lze-li bez nepřiměřených obtíží konat shromáždění jinde, aniž se tím zmaří oznámený účel shromáždění. Ale zde může úřad podle volného správního uvážení dát přednost výkonu shromažďovacího práva před ochranou zájmů obyvatelstva. Zákon upravuje lhůty, dále podmínky rozpuštění shromáždění, přináší i zákaz zahalování tváří v případě, že účastníky fotografuje nebo filmuje policie. Je liberální jako celá naše demokracie, například skutečnost, že shromáždění nebo pochod nebyly ohlášeny, neznamená automaticky jeho rozpuštění policií. Prvomájová demonstrace neonacistů z Národního odporu v r v Brně. Foto: Archiv NESEHNUTÍ. Listina základních práv a svobod Zákon navázal na Listinu základních práv a svobod, i když byl vlastně vydán už v březnu 1990 a Listina až v lednu Měl jsem tu čest být mezi poslanci Federálního shromáždění, které oba předpisy schvalovalo a vlastně i podle evropských vzorů tvořilo. Svobodu sdružování a slova zákon omezuje víc než právo na svobodné shromažďování. Na pochod se podle zákona může dát vlastně každý, pokud úřadu neoznámil protizákonný záměr. Šířit ideje neonacismu slovem psaným nebo mluveným a zakládat neonacistické spolky nebo stávající spolky na neonacistické přeměňovat u nás ale nelze, stát si zjišťuje poměry v nich i pomocí Bezpečnostní informační služby. Shromáždění se oznamuje, časopis se eviduje a spolek se registruje. Registraci lze zrušit postupem ministerstva vnitra a pak Nejvyššího správního soudu, spolku pozastavit činnost nebo ho i rozpustit, lidově řečeno zakázat. Slovo otištěné nebo vysílané podléhá odpovědnosti trestněprávní, přestupkové a je žalovatelné i soukromě, v občanskoprávním řízení, podle tiskového zákona anebo v řízení na ochranu osobnosti podle občanského soudního řádu. Loni v září registrovalo ministerstvo vnitra jako občanské sdružení Mladé národní demokraty. To neznalo jejich cíle omezovat práva občanů pro jejich národnost, rasu, původ, politické smýšlení, náboženské vyznání atd.? Neznalo jejich záměr rozněcovat nenávist a nesnášenlivost a podporovat násilí? Spolčovací zákon ale uvádí, že taková sdružení nejsou dovolena, nelze je registrovat, a jsouli registrována, je nutno je rozpustit. Nejpozději od loňského prosince ministerstvo už ví a může u soudu prokázat, že Mladí národní demokraté jsou totéž co neonacistický Národní odpor. Proto je může a má rozpustit. Toto je cesta, jak působit proti neonacismu, ne zakazovat pochody s odůvodněním, že je svolávají antisemité, rasisti nebo extremisti, i když to je například pro pražského primátora Pavla Béma pohodlnější. Svobody jsou ale pro každého, pro každého platí stejná zákonná omezení práv. Demokracie a právní stát holt stojí trochu námahy. Jací extremisté mají právo se shromažďovat Dnes zakážeme pochodovat lidem, o kterých jsme na základě nahlédnutí na webové stránky nebo podle stanoviska někoho, kdo není (a ani nemůže být) soudní znalec, přesvědčeni, že jsou neonacisté. Základem svobody shromažďovací ale je, že správní či soudní orgán nesmí přezkoumávat tušený, skrytý důvod shromáždění, nýbrž jen účel oznámený. Nesmí říci ale to jsou přece neonacisti, nacionalisti, komunisti, extremisti, sektáři nebo sionisti! Pravý účel svého shromáždění skrývají! a proto jejich pochod zakážeme. Radnice by to totiž posuzovala podle toho, jací fundamentalisti nebo moralisti by na ní seděli. Názor ČSSD známe, podle jejího platného bohumínského usnesení jsou extremisty i komunisté. U lidovců, zelených či komunistů si lze představit ještě jiné údajné závadnosti. Řešení zakazovat shromáždění extremistům podpořil i ministr Cyril Svoboda (KDU-ČSL). Karel Steigerwald z Mladé fronty Dnes se už domáhal zákazu vystupo- 17

19 vání komunistů a jiných extremistů. Nepřijatelná je podle mnohých lidí ale i kritika radaru, potratového zákona či Romů jako celku. Jiní by zase zakázali propagovat registrované partnerství, islám či sionismus, nebo nadržovat nepřizpůsobivým. Tak by se dalo zakázat i shromáždění romských aktivistů či jakékoliv nestátní neziskové organizace. Ale cožpak křesťanští fundamentalisté a popírači vlivu člověka na klimatické změny nejsou extremisty? Pokud by se v tomto smyslu měl zákon změnit, uvážil by už ten, kdo bude zrovna sedět na radnici, zda to či ono shromáždění předem zakáže. Politická práva upravují zákony s ohledem na práva jiných osob. Trvat na jejich dodržování není formalismus ani přehnaný právní positivismus. Je to trvání na naší svobodě. A ochrana lidských práv není ani abstrakcí, ani nepramení z dobroty srdce a lásky k lidem. Je to základ právního státu, a tím i svobody každého z nás. Od nynějšího zákonného znění, že pro zákaz je rozhodující jen záměr ohlášený a k předpokládanému se přihlížet nesmí, ustoupit nelze. To bychom se propadli do nedemokratických poměrů, do svévole. Úřady a soudy Úředníci, radní a zastupitelé zákony moc neznají, někdy tápou i soudci. Pražský radní Rudolf Blažek (ODS) třeba vyhlásil, že oznámení Mladých národních demokratů z loňského srpna bylo nicotné, a tedy neplatné, protože v den oznámení ještě nebyli občanským sdružením registrovaným ministerstvem vnitra. Zákon ale říká, že shromáždění oznamuje fyzická či právnická osoba nebo skupina osob. Tedy i skupina neregistrovaná. Magistrát za toto stanovisko pochválila poslankyně Kateřina Jacques (SZ). Říct něco, co není proti neonacistům, by nebylo populární. Naprostou nedotčenost právem prokázal v únoru plzeňský primátor Pavel Rödl (ODS). Pochod neonacistů zakázal sám, byť na hlavičkovém papíře magistrátu, i když zakazovat shromáždění podle zákona může jen úřad, který tak činí v přenesené působnosti jako orgán státní správy. Mezi státní správou a samosprávou je rozdíl, vymezený přesně zákony; to jen za starého režimu to bylo jaksi smíchané a propletené. Primátor magistrátu nešéfuje, rozhodně ne ve věcech státních správy. Navíc pochod byl ohlášen u úřadu městského obvodu Plzeň 3, kde byl zamýšlen a také se tam uskutečnil. Magistrát není v tomto smyslu nadřízeným orgánem vůči úřadu městského obvodu, tím je soud. To příště zakáže pochod krajský hejtman nebo předseda Poslanecké sněmovny? Primátor navíc vesele nedbal na lhůty. Odůvodnění bylo zcela mimo zákon. Nepřekvapilo, že s rozhodnutím primátora Rödla osobně souhlasil ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Jeho ODS jako strana pravicová se musí vůči neonacistům vymezit, zákon nezákon. Ale i předseda ČSSD Jiří Paroubek považoval zákaz za správný, a to jak řekl i kdyby se u soudu ukázalo, že nebyl v souladu se zákonem. Na Rödlově straně je prý morálka. Právní zmatek způsobili soudci Nejvyššího správního soudu (NSS) Petr Příhoda, Michal Mazanec a Jan Pazdera loni 5. listopadu. Napsali: Chce-li správní orgán zakázat shromáždění proto, že podle jeho názoru svolavatel zastírá oznámeným nezávadným účelem skutečný závadný účel shromáždění, musí takový závěr prokázat a nese v tomto směru důkazní břemeno. NSS tak posílil snahy lidskoprávních aktivistů zákon ohnout či ho rovnou změnit, aby soud či úředník mohl rozhodovat i o skrytém účelu shromáždění. Závadný účel NSS nás vrací před rok 1990, kdy se práva užívala jen v zájmu pracujících a kdy vše ostatní bylo závadné. I pražský Městský soud, který zrušil správně a v souladu se zákonem zákaz neonacistického pochodu o Křišťálové noci, který vyslovil pražský magistrát, propadl mediální nevědomosti a použil v rozsudku výraz nepovolené shromáždění. Občané mají ovšem právo provokacím neonacistů čelit. V Praze loni v listopadu i letos v Plzni byli demokraté nad neonacisty v převaze. Kdo chce při tomto občanském protestu dbát, aby se sám nedopustil přestupku tím, že by rušil výkon shromažďovacího práva nezakázaného a často i policií chráněného shromáždění, samozřejmě může. Já osobně se občas přestupků dopouštím z méně mravných důvodů, než je protest proti neonacistům. PRÁVNÍ OKÉNKO Přirozené právo V březnu letošního roku jsem poslouchal rozhlasovou debatu soudce NSS Vojtěcha Šimíčka a aktivisty Ligy proti antisemitismu Františka Kostlána, jehož považuji za demokrata, ba i svého přítele. Šimíček hájil ústavu, zákon a rozhodnutí svého soudu zákaz pochodu neonacistů zrušit. Zdrojem nepochopení Františka Kostlána byla představa, že shromáždění se u nás povoluje, nebo zakazuje. Úřadu pak vyčítal, že pochod povolil. Nepochopení je hlubší. Můj přítel věří, že platná judikatura uvádí, že se soudce nemá řídit jenom psanými zákony, že se má řídit přirozeným právem. Řekl to na adresu soudce Šimíčka. Není to pravda, stačí si přečíst slib soudce a zákon o soudech a soudcích. Soudce se sice neřídí jen jedním psaným zákonem, přihlíží k vícero zákonům, někdy i obdobným případům z minulosti, dále k judikatuře a rozhodně k Listině a mezinárodním smlouvám. Ale zákon, který je základem jeho rozhodování a zde to je zákon o právu shromažďovacím porušovat nesmí. Varovné je, že Kostlánův omyl připomíná léta , kdy se všichni i soudci měli řídit třídním vědomím, měli uplatňovat třídní přístup, stojící nad zákony. Tu třídnost teď nahradilo přirozené právo. Jen na okraj: morálka a přirozené právo jsou významným zdrojem psaného práva. A soudce musí dbát i smyslu zákona, nejen jeho znění, ale to zase už není přirozené právo. Pravdu měla tedy spíše ultraliberální LiRa, která se přimlouvala za to, aby primátor Plzně Pavel Rödl, který v lednu pochod neonacistů zakázal, byl z funkce primátora odvolán pro zneužití své funkce. Dobře, že Rödl nemá rád neonacisty, ale nemůže rozhodovat protiprávně. Anekdoticky působila zpráva o tom, že město Plzeň se chce proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bránit stížností u Ústavního soudu. Ten ale není soudem odvolacím. (Sladké tajemství on vlastně, přísně vzato, není ani soudem.) Při porušování práv neslouží Ústavní soud úředníkům, nýbrž jen tomu, kdo tvrdí, že orgán veřejné moci jeho základní právo porušil. Ledaže bychom uznali, že právo něco protiprávně zakazovat je primátorovým základním lidským právem. Změna zákona Co teď, po potlačení neonacistů, se zákonem shromažďovacím? Jsou tři řešení. První je zákon zachovat, ale ohýbat ho podle názoru NSS, tedy ne senátu Šimíčkova, nýbrž Příhodova. Druhá možnost je zákon změnit tak, aby shromáždění šlo zakázat i tehdy, pokud by okolnosti místo, čas, svolavatel ukazovaly, že jeho účel je zjevně jiný než oznámený a že shromáždění by bylo zakázáno, kdyby se ten zastíraný účel nějak projevil. Svěřit zákonem tuto úvahu soudu nebo dokonce úřadu by ale bylo zkrácením práva shromažďovacího zaručeného ústavním pořádkem i mezinárodními smlouvami. Nelze ovšem ani požadovat, aby se zákaz dal odvodit z nějakého výročí, data či blízkosti nějakého místa. Novela by se ale, i kdyby byla v souladu s ústavním pořádkem, dala zneužít, jak bylo řečeno, proti anarchistům a jiným extremistům a pak i proti Romům a Židům. Zbývá třetí řešení nechat zákon takový, jaký je, snad jen ho doplnit možností zakázat jakékoli shromáždění do určité vzdálenosti od kostelů, hrobů a jiných pietních míst, ovšem bez ohledu na osobu svolavatele. I to bude tvrdý oříšek, neboť v zákoně o Ústavním soudu se jako perla skví ustanovení, jež je podle mnohých právníků s Listinou v rozporu a sice to, že 100 metrů od jeho budovy se zakazují všechna shromáždění. Zákon o Ústavním soudu je z jara 1993, a byl tedy časově prvním zákonem, který přinesl protiústavní ustanovení. Totiž jaká ústavní dispozice umožňuje zákonodárci, aby takto svobodu shromažďování omezil? Klid na práci soudu to být nemůže. A jen logicky: proč nemají mít klid na práci i obecné soudy, nebo třeba zastupitelstvo města? Jak čelit neonacismu Za pomoci policie, státní i městské, má magistrát shromáždění rozpustit, odchýlí-li se jeho účastníci podstatně od oznámeného účelu, třeba k oné nenávisti. A nemusí to ani být trestný čin, stačí antisemitské 18

20 VYROVNÁNÍ a neonacistické projevy. V tom je třeba hodně přitvrdit a shromáždění hned rozpustit při projevu, který ukazuje na jiný důvod shromáždění, než byl oznámen, pokud by pro tento důvod bylo možno shromáždění zakázat. A nemusí to být ani trestný čin či přestupek, stačí symboly, hesla a gesta, dokonce i tak nevinné jako bílá síla. Větší možnosti skýtá kontrola slovních projevů, psaných i mluvených. Nu, a největší, i když je to pro úřady a soudy nejpracnější, pozastavování činnosti a rozpouštění občanských sdružení (spolků) a politických stran a hnutí. Vše to patří ale do demokracie, a ta za trochu námahy stojí. Petr Uhl Autor je redaktorem deníku Právo. V letech byl vládním zmocněncem pro lidská práva. Co mohu dělat, když slyším o hrůzách holocaustu Ve svém příspěvku vám chci sdělit, proč a jak pracuji jako terapeutka s lidmi, kteří přežili holocaust, a jejich potomky, tedy s druhou i třetí poválečnou generací. Příklady, které budu popisovat ze své praxe, jsou záměrně zamlžené, abych zachovala důvěrnost sdělení. Chci se také zmínit o tom, co si uvědomuji při narůstajících nacistických provokacích a co z toho vyvozuji. Je velmi zajímavé, že lidem, kteří přežili holocaust (přeživším), se začala věnovat specifická pozornost odborníků v západním světě až mnoho let po válce (u nás to bylo až po listopadu 1989). Tehdy psychiatři a psychoterapeuti postupně zjistili, že tito přeživší mají společné příznaky, které pojmenovali posttraumatické stresové poruchy. Byla a je to zvláštní skupina lidí, kteří většinou dlouhá léta (a někdy i celý život) drželi svá prožitá utrpení, ponížení, ztráty svých blízkých a všechny ty hrůzy koncentračních táborů i jiného pronásledování, v sobě jako tajemství. Ze svých psychoterapeutických rozhovorů vím, že je k tomu vedla hlavně velká snaha zapomenout, všechno to ukrýt, být nenápadný, nevyčnívat jako Žid, začít žít nový, jiný život. Protože skoro všichni přišli o své nejbližší, tak se po válce snažili založit co nejdříve nové rodiny a nezatížit své děti onou hrůznou minulostí. Jenže ta spolykaná, nevyřčená, uzavřená hrůzná tajemství jim nedala spát a projevovala se různými symptomy. Z rozhovorů s přeživšími vím, že se jim vracely ony děsivé zážitky nejen ve snech, ale i během dne v krátkých vzpomínkách. Přepadaly je smutky až deprese. Objevovaly se u nich také pocity viny za to, že jsem přežil já a ne někdo jiný v rodině (často se přeživší vraceli ke scénám na příjezdové rampě v Osvětimi, kdy náhoda, či řízení osudu rozhodlo o tom, kam nacistický doktor Mengele v rámci selekce ukázal, jestli na stranu života či smrti, a kdo z jejich blízkých šel z toho důvodu na smrt do plynové komory, a který z nich naopak zůstal naživu). U přeživších někdy po dlouhých obdobích sebekontroly přicházely výbuchy vzteku, agrese či pláče. Objevovaly se nevysvětlitelné úzkosti a obavy. Častá u nich také byla kontrola emocí, jejich racionalizace, intenzivní zaměření se na lepší budoucnost. Po letech se také vyskytovaly časté psychosomatické symptomy, bolesti hlavy, nespavost, astma atd. Jedna přeživší mi v rámci dlouhodobé psychoterapie vyprávěla, že si po válce nepřipadala jako žena a po tom všem ponížení, které za- žila v koncentračních táborech, se bála mužů. Hlavně se bála, aby se jí nikdo na nic nevyptával odkud přichází, co zažila. Domnívala se, že na ní každý pozná, že byla v Osvětimi, připadla si, že ani není člověk. Všechno v sobě uzavřela a hlavně se snažila být silná a žít. Ve skupinové psychoterapii, kterou již deset let vedeme s Helenou Klímovou, jsou převážně lidé z druhé generace. Často to jsou lidé, kteří v této skupině konečně našli bezpečný prostor otevřeně mluvit o svém židovském tématu. Zde společně hledají odpovědi na své otázky, například: proč si nevěřím, proč mám časté obavy, proč mám problémy ve vztazích v rodině, proč nedokáži žít vlastní život nezávislý na rodičích, proč jsem nerozhodný, proč jsem přehnaně odpovědný i za jiné, proč nemohu plakat, proč mám deprese, proč mám takový strach o děti, proč jsem tak citlivý na diskriminaci, proč neumím projevovat své city, proč je vždy někdo důležitější než já, proč tak často stonám atd. Odpovědi na tyto a další otázky jsou často spojené s přenosem z prvé na druhou (někdy i na třetí) poválečnou generaci. Tajemství a nevyřčená traumata se nevědomky přenášejí dále. Jedna přeživší své zážitky z koncentráků pečlivě opouzdřila a až dokonce života je vlastně nechtěla otevřít. Měla jsem pocit, že tamto byl pro ni jeden život a po válce žije druhý. Snažila se dívat se dopředu, žít optimisticky, ráda se radovala ze života, i když se často cítila osamocená. Mám dojem, že její dcera, která ji měla velmi ráda, se potýkala a potýká se svým osamostatněním, se svou sebedůvěrou a s hledáním vlastního já. Hledá vztah k židovství. Není lehké mít tak silnou maminku, která tolik vytrpěla, a být sama sebou. V Československu se k nacistické totalitě přidala ještě totalita komunistická. Podle vyjádření jedné z přeživších se tyto dvě totality v Evropě nedají srovnávat, nacismus pokládala za mnohem větší zlo. Přesto antisemitismus, který komunistický režim nepokrytě provázel, se na přeživších také silně podepsal. Opět se oprávněně báli, někteří raději emigrovali. Někteří hned po válce hledali další životní směřování a nacházeli je v lepších, spravedlivějších zítřcích komunistické ideologie. Často své děti svěřovali kolektivní výchově v jeslích, školkách a družinách a sami se snažili být prospěšní společnosti. Opět se pro Židy (a nejen pro ně) osvědčilo být nenápadný, nevyčnívat. Toto vše podrývalo přeživším i další generaci už tak pochroumané sebevědomí a opět je to vše ponižovalo, což nezůstalo bez psychických a psychosomatických následků. Teprve po listopadu 1989 se časem, jak mi svěřila jiná přeživší, přestala stydět za své židovství. Začala chodit do psychoterapie, postupně se otevřela, našla si přátele, kteří měli podobnou minulost, a dokonce napsala knížku o svém životě a zkušenostech. I já jako příslušnice druhé generace jsem hledala prostor jak pomáhat druhým. V rámci Výboru proti rasismu, který vznikl na posledním setkání Charty 77 v roce 1992 (a z něhož poté vzešla Nadace Tolerance,), jsem se přidala k Heleně Klímové, s níž jsem začala organizovat pravidelná setkání židovských terapeutů. (V té době jsem absolvovala psychoterapeutický výcvik, který i mně osobně velmi pomohl.) Tito terapeuti měli za sebou mnohé psychoterapeutické výcviky, ale otázky spojené se svým židovstvím začali probírat až na těchto setkáních. V roce 1997 vznikla pod projektem Rodiny po holocaustu první psychoterapeutická klientská skupina, kterou vedla Helena Klímová a já jako její koterapeutku. Nadace Tolerance se změnila v o. s. Tolerance a občanská společnost a náš projekt se přejmenoval na Rafael Centrum. Název nebyl náhodný. Na supervizi našeho projektu pravidelně přijížděly supervizorky z Anglie, které se problematikou rodin po holocaustu dlouhodobě zabývaly. Jedna z nich, Irene Bloomfield, založila v Londýně Rafael Centrum a po její smrti jsme i my nazvali náš projekt stejně. V současné době je Rafael Centrum součástí Rafael Institutu (www. rafaelinstitut.cz), který provádí akreditovaný výcvik a vzdělávání v prevenci a terapii psychotraumatu. Druhým projektem o. s. Tolerance a občanská společnost byl již dlouhodobě monitoring neonacistických akcí. Možná se vám zdá, že tyto dva projekty nešly k sobě. Ale bohužel to tak není. Ondřej Cakl, který vede projekt monitoringu od počátku, upozorňuje na nárůst neonacistického hnutí u nás i v Evropě. Považuji práci jeho i jeho přátel za velmi významnou a důležitou. Pro klienty našeho projektu Rafael Centrum byly vždy zprávy o nárůstu neonacismu velmi zúzkostňující a zvyšovaly jejich nervozitu a strach. Nedávno mi jedna přeživší řekla, že tyto zprávy strašně těžce nese, že ji uráží, že se bojí a pociťuje velkou lítost. Nechápala, jak je možné, že vláda neonacistické pochody nezakáže, vždyť ona si pamatuje, že takovými výtržnostmi to tehdy, před více 19

Historie české správy

Historie české správy Historie české správy SPRÁVA V OBDOBÍ NACISTICKÉ OKUPACE (1938 1945) 2. část: Protektorát Čechy a Morava Název školy Autor Název šablony Číslo projektu Předmět Tematický celek Téma Druh učebního materiálu

Více

Změny politických poměrů v českých zemích 13. března pozval Hitler do Berlína Jozefa Tisu požadoval okamžité odtržení Slovenska od českých zemí pod

Změny politických poměrů v českých zemích 13. března pozval Hitler do Berlína Jozefa Tisu požadoval okamžité odtržení Slovenska od českých zemí pod Změny politických poměrů v českých zemích 13. března pozval Hitler do Berlína Jozefa Tisu požadoval okamžité odtržení Slovenska od českých zemí pod pohrůžkou přenechání Slovenska Maďarsku. 14. března byl

Více

Cvičení ze společenských věd

Cvičení ze společenských věd Výukový materiál zpracován v rámci operačního projektu EU peníze školám Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/34.0512 Střední škola ekonomiky, obchodu a služeb SČMSD Benešov, s.r.o. Cvičení ze společenských

Více

Projekt: ŠKOLA RADOSTI, ŠKOLA KVALITY Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.4.00/21.3688 EU PENÍZE ŠKOLÁM

Projekt: ŠKOLA RADOSTI, ŠKOLA KVALITY Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.4.00/21.3688 EU PENÍZE ŠKOLÁM ZÁKLADNÍ ŠKOLA OLOMOUC příspěvková organizace MOZARTOVA 48, 779 00 OLOMOUC tel.: 585 427 142, 775 116 442; fax: 585 422 713 email: kundrum@centrum.cz; www.zs-mozartova.cz Projekt: ŠKOLA RADOSTI, ŠKOLA

Více

Historie české správy. Správní vývoj v letech 1945 1989 1. část

Historie české správy. Správní vývoj v letech 1945 1989 1. část Historie české správy Správní vývoj v letech 1945 1989 1. část Název školy Autor Název šablony Číslo projektu Předmět Tematický celek Téma Druh učebního materiálu Metodický pokyn SOŠ InterDact s.r.o. Most

Více

Židé jako menšina. Židovské identity

Židé jako menšina. Židovské identity Židé jako menšina 115 Na konci první světové války se nadnárodní habsburská monarchie rozpadla. Místo nadnárodního mocnářství, v němž přinejmenším v Předlitavsku, jeho západní části, platilo, že i přes

Více

Svět po roce 1945. MODERNÍ A KONKURENCESCHOPNÁ ŠKOLA reg. č.: CZ.1.07/1.4.00/21.2389

Svět po roce 1945. MODERNÍ A KONKURENCESCHOPNÁ ŠKOLA reg. č.: CZ.1.07/1.4.00/21.2389 Základní škola, Šlapanice, okres Brno-venkov, příspěvková organizace Masarykovo nám. 1594/16, 664 51 Šlapanice www.zsslapanice.cz MODERNÍ A KONKURENCESCHOPNÁ ŠKOLA reg. č.: CZ.1.07/1.4.00/21.2389 Svět

Více

Předmět: DĚJEPIS Ročník: 9. ŠVP Základní škola Brno, Hroznová 1. Výstupy předmětu

Předmět: DĚJEPIS Ročník: 9. ŠVP Základní škola Brno, Hroznová 1. Výstupy předmětu Opakování učiva 8. ročníku Brainstorming, práce s mapou, opakovací soutěže Určí základní historické události 19. stol. příčiny, důsledky a chronologie. Vysvětlí základní politické, sociální, ekonomické

Více

PRACOVNÍ LISTY K VÝSTAVĚ Určeno pro 2. stupeň ZŠ a střední školy. Severočeské muzeum v Liberci 13. 9. 31. 12. 2013

PRACOVNÍ LISTY K VÝSTAVĚ Určeno pro 2. stupeň ZŠ a střední školy. Severočeské muzeum v Liberci 13. 9. 31. 12. 2013 Severočeské muzeum v Liberci 13. 9. 31. 12. 2013 PRACOVNÍ LISTY K VÝSTAVĚ Určeno pro 2. stupeň ZŠ a střední školy. Součástí pracovních listů jsou i pokyny pro učitele a další pracovní listy a náměty pro

Více

Škola: Střední škola obchodní, České Budějovice, Husova 9. Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT

Škola: Střední škola obchodní, České Budějovice, Husova 9. Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT Škola: Střední škola obchodní, České Budějovice, Husova 9 Projekt MŠMT ČR: EU PENÍZE ŠKOLÁM Číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/34.0536 Název projektu školy: Výuka s ICT na SŠ obchodní České Budějovice Šablona

Více

MIRO THAN ODOJ, KAJ MIRE NIPI. MÉ MÍSTO JE TAM, KDE JSOU MOJI LIDÉ. Romové pocházejí z indického subkontinentu. Neví se s jistotou, proč započali putování z Indie do Evropy. V průběhu staletí se přes útisk

Více

2. světová válka čs. odboj. Rozdělení čs. odboje, významné osobnosti odboje. Číslo projektu, šablona: Kdo vytvořil, ověřil: Martin Dolejší

2. světová válka čs. odboj. Rozdělení čs. odboje, významné osobnosti odboje. Číslo projektu, šablona: Kdo vytvořil, ověřil: Martin Dolejší Číslo projektu, šablona: Kdo vytvořil, ověřil: Předmět, ročník: Téma: Stručný popis: CZ.1.07/1.4.00/21.3132, III/2 Využívání informačních a komunikačních technologií ve výuce Martin Dolejší Dějepis, 9.

Více

CZ.1.07/1.4.00/21.1920

CZ.1.07/1.4.00/21.1920 MNICHOV 1938 Masarykova ZŠ a MŠ Velká Bystřice projekt č. CZ.1.07/1.4.00/21.1920 Název projektu: Učení pro život Č. DUMu: VY_32_INOVACE_17_18 Tématický celek: Evropa a Evropané Autor: Miroslav Finger Datum

Více

Adolf Hitler. Kdo rozpoutal válku...

Adolf Hitler. Kdo rozpoutal válku... DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA Adolf Hitler Kdo rozpoutal válku... Začátek války (1939-1945) EVROPA Německo USA Itálie V. Británie Maďarsko Bojovali proti SSSR... Rumunsko Bulharsko Slovensko (a dalších 47 států)

Více

CZ.1.07/1.5.00/34.0378 Zefektivnění výuky prostřednictvím ICT technologií III/2 - Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT

CZ.1.07/1.5.00/34.0378 Zefektivnění výuky prostřednictvím ICT technologií III/2 - Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT Autor: Mgr. Alena Hynčicová Tematický celek: 20. století Cílová skupina: I. ročník SŠ Anotace: Materiál má podobu pracovního listu s úlohami, pomocí nichž se žáci seznámí s organizací československého

Více

Československý odboj v době druhé světové války

Československý odboj v době druhé světové války Škola: Gymnázium, Brno, Slovanské náměstí 7 Šablona: III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT Název projektu: Inovace výuky na GSN prostřednictvím ICT Číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/34.0940

Více

MALÁ PEVNOST A NÁRODNÍ HŘBITOV MUZEUM GHETTA MODLITEBNA Z DOBY GHETTA ŽIDOVSKÝ HŘBITOV S KREMATORIEM RUSKÝ HŘBITOV HŘBITOV SOVĚTSKÝCH VOJÁKŮ

MALÁ PEVNOST A NÁRODNÍ HŘBITOV MUZEUM GHETTA MODLITEBNA Z DOBY GHETTA ŽIDOVSKÝ HŘBITOV S KREMATORIEM RUSKÝ HŘBITOV HŘBITOV SOVĚTSKÝCH VOJÁKŮ PAMÁTNÍK TEREZÍN MALÁ PEVNOST A NÁRODNÍ HŘBITOV MUZEUM GHETTA BÝVALÁ MAGDEBURSKÁ KASÁRNA MODLITEBNA Z DOBY GHETTA ŽIDOVSKÝ HŘBITOV S KREMATORIEM RUSKÝ HŘBITOV HŘBITOV SOVĚTSKÝCH VOJÁKŮ PAMĚTNÍ DESKA U

Více

Číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/34.0036 Název projektu: Inovace a individualizace výuky

Číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/34.0036 Název projektu: Inovace a individualizace výuky Číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/34.0036 Název projektu: Inovace a individualizace výuky Autor: Mgr. Bc. Miloslav Holub Název materiálu: Historie policie I. Označení materiálu: Datum vytvoření: 5.9.2013

Více

Československo a uprchlíci před nacismem

Československo a uprchlíci před nacismem Československo a uprchlíci před nacismem 221 Meziválečné Československo je známo jako demokratická a tolerantní země, jež poskytovala útočiště lidem pronásledovaným v nacistickém Německu. Mnozí českoslovenští

Více

EU PENÍZE ŠKOLÁM Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost

EU PENÍZE ŠKOLÁM Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost ZÁKLADNÍ ŠKOLA OLOMOUC příspěvková organizace MOZARTOVA 48, 779 00 OLOMOUC tel.: 585 427 142, 775 116 442; fax: 585 422 713 e-mail: kundrum@centrum.cz; www.zs-mozartova.cz Projekt: ŠKOLA RADOSTI, ŠKOLA

Více

Speciál - Osudy Romů za druhé světové války na území Protektorátu Čechy a Morava

Speciál - Osudy Romů za druhé světové války na území Protektorátu Čechy a Morava Speciál - Osudy Romů za druhé světové války na území Protektorátu Čechy a Morava [ 2009-03-17 ] Autor: Barbora Kmentová Jak vypadala skladba romské populace za první republiky, jaký byl osud romských uprchlíků

Více

6 Červen 1996 DRUHÉ EVROPSKÉ EKUMENICKÉ SHROMÁŽDĚNÍ SMÍŘENÍ: DAR BOŽÍ A PRAMEN NOVÉHO ŽIVOTA

6 Červen 1996 DRUHÉ EVROPSKÉ EKUMENICKÉ SHROMÁŽDĚNÍ SMÍŘENÍ: DAR BOŽÍ A PRAMEN NOVÉHO ŽIVOTA 6 Červen 1996 RADA EVROPSKÝCH BISKUPSKÝCH KONFERENCÍ KONFERENCE EVROPSKÝCH CÍRKVÍ DRUHÉ EVROPSKÉ EKUMENICKÉ SHROMÁŽDĚNÍ SMÍŘENÍ: DAR BOŽÍ A PRAMEN NOVÉHO ŽIVOTA VYDAL SEKRETARIÁT ČESKÉ BISKUPSKÉ KONFERENCE

Více

III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT

III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT Číslo projektu CZ.1.07/1.5.00/34.0571 Číslo a název šablony klíčové aktivity III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT Tematická oblast Předmět Téma ŠVP (RVP) Dějepis v kostce Základy společenských

Více

VY_32_INOVACE_D5_20_15. Šablona III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT ČEŠI A NĚMCI

VY_32_INOVACE_D5_20_15. Šablona III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT ČEŠI A NĚMCI VY_32_INOVACE_D5_20_15 Šablona III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT ČEŠI A NĚMCI VY_32_INOVACE_D5_20_15 Anotace: materiál obsahuje 3 úvodní listy, 11 listů prezentace Šablona: III/2 Název:

Více

VY_32_INOVACE_D5_20_19. Šablona III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT

VY_32_INOVACE_D5_20_19. Šablona III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT VY_32_INOVACE_D5_20_19 Šablona III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT KONCENTRAČNÍ TÁBORY VY_32_INOVACE_D5_20_19 Anotace: materiál obsahuje 3 úvodní listy, 10 listů prezentace Šablona: III/2

Více

VY_32_INOVACE_DEJ-1.MA-17_Studena_valka_a_zelezna_opona. Střední odborná škola a Střední odborné učiliště, Dubno

VY_32_INOVACE_DEJ-1.MA-17_Studena_valka_a_zelezna_opona. Střední odborná škola a Střední odborné učiliště, Dubno Číslo projektu Číslo materiálu Název školy Autor CZ.1.07/1.5.00/34.0581 VY_32_INOVACE_DEJ-1.MA-17_Studena_valka_a_zelezna_opona Střední odborná škola a Střední odborné učiliště, Dubno Mgr. Alena Šimonovská

Více

ANGLICKÁ BURŽOAZNÍ REVOLUCE

ANGLICKÁ BURŽOAZNÍ REVOLUCE ANGLICKÁ BURŽOAZNÍ REVOLUCE IX 17 12:25 1 Anglická společnost na počátku 17. století - předpoklady pro průmyslovou společnost -vyspělé zemědělství - volná pracovní síla - nové stroje a výrobní postupy

Více

PRACOVNÍ LISTY doplnění pro práci v hodině Určeno pro 2. stupeň ZŠ a střední školy.

PRACOVNÍ LISTY doplnění pro práci v hodině Určeno pro 2. stupeň ZŠ a střední školy. Severočeské muzeum v Liberci 13. 9. 31. 12. 2013 PRACOVNÍ LISTY doplnění pro práci v hodině Určeno pro 2. stupeň ZŠ a střední školy. Součástí pracovních listů jsou i pokyny pro učitele a další pracovní

Více

ROMOVÉ 1945-1949. Eva Šotolová

ROMOVÉ 1945-1949. Eva Šotolová ROMOVÉ 1945-1949 Eva Šotolová Konec 2. světové války jc historickým mezníkem vc vývoji a postavení Romů v naší společnosti. Romové čeští a moravští se vraceli z koncentračních táborů. Zbylo pouze několik

Více

DIGITÁLNÍ UČEBNÍ MATERIÁL

DIGITÁLNÍ UČEBNÍ MATERIÁL DIGITÁLNÍ UČEBNÍ MATERIÁL Číslo projektu Název školy Název materiálu Autor Tematický okruh CZ.1.07/1.5.00/34.0969 Gymnázium Česká a Olympijských nadějí, České Budějovice, Česká 64 VY_32_INOVACE_ZSV_1_4_ZIK_02_NACISTICKE_NEMEC

Více

Základní škola Ruda nad Moravou. Označení šablony (bez čísla materiálu): EU-OPVK-ICT-D

Základní škola Ruda nad Moravou. Označení šablony (bez čísla materiálu): EU-OPVK-ICT-D Označení šablony (bez čísla materiálu): EU-OPVK-ICT-D Číslo materiálu Datum Třída Téma hodiny Ověřený materiál - název Téma, charakteristika Autor Ověřil 21 16.3.2012 9.A Atentát na Heydricha Atentát na

Více

VY_32_INOVACE_DEJ_24. Obchodní akademie, Lysá nad Labem, Komenského 1534. Dostupné z www.oalysa.cz. Financováno z ESF a státního rozpočtu ČR.

VY_32_INOVACE_DEJ_24. Obchodní akademie, Lysá nad Labem, Komenského 1534. Dostupné z www.oalysa.cz. Financováno z ESF a státního rozpočtu ČR. VY_32_INOVACE_DEJ_24 Obchodní akademie, Lysá nad Labem, Komenského 1534 Dostupné z www.oalysa.cz. Financováno z ESF a státního rozpočtu ČR. Období vytvoření: listopad 2012 Ročník: 2., příp. 3. Tematická

Více

ZAHRANIČNÍ ODBOJ, pracovní list

ZAHRANIČNÍ ODBOJ, pracovní list ZAHRANIČNÍ ODBOJ, pracovní list Mgr. Michaela Holubová Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Mgr. Michaela Holubová. ZAHRANIČNÍ ODBOJ, pracovní list V Čechách vládla neobyčejně

Více

Témata maturitních prací z dějepisu pro školní rok 2013 2014

Témata maturitních prací z dějepisu pro školní rok 2013 2014 Témata maturitních prací z dějepisu pro školní rok 2013 2014 1) Působení československých letců za 2. světové války v britské RAF. 2) Praktiky české policie a četnictva v době Metternichova a Bachova absolutismu.

Více

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162 Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162 ZŠ Určeno pro Sekce Předmět Téma / kapitola Zpracoval (tým 4) U Lesa, Karviná

Více

Učební osnovy pracovní

Učební osnovy pracovní 2 týdně, povinný MD: 1. světová válka Žák: vyjádří své mínění o zneužití techniky ve světových válkách a jeho důsledcích 1. světová válka - válka (začátek, průběh, příměří) - Češi a Slováci za 1. světové

Více

Pořadové číslo projektu: CZ.1.07/ 1.4.00 / 21.1105. Šablona: EU I/2 Sada:ČP D9, 30

Pořadové číslo projektu: CZ.1.07/ 1.4.00 / 21.1105. Šablona: EU I/2 Sada:ČP D9, 30 Pořadové číslo projektu: CZ.1.07/ 1.4.00 / 21.1105 Šablona: EU I/2 Sada:ČP D9, 30 Ověření ve výuce: dějepis Třída: IX. Datum: 13. 02. 2011 Předmět: dějepis Ročník: IX. Klíčová slova: Protektorát Čechy

Více

181/2007 Sb. ZÁKON ČÁST PRVNÍ ÚSTAV PRO STUDIUM TOTALITNÍCH REŽIMŮ A ARCHIV BEZPEČNOSTNÍCH SLOŽEK HLAVA I ÚVODNÍ USTANOVENÍ HLAVA II

181/2007 Sb. ZÁKON ČÁST PRVNÍ ÚSTAV PRO STUDIUM TOTALITNÍCH REŽIMŮ A ARCHIV BEZPEČNOSTNÍCH SLOŽEK HLAVA I ÚVODNÍ USTANOVENÍ HLAVA II 181/2007 Sb. - o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek - poslední stav textu 181/2007 Sb. ZÁKON ze dne 8. června 2007 o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu

Více

Vzdělávací materiál. vytvořený v projektu OP VK CZ.1.07/1.5.00/34.0211. Anotace. Novodobé dějiny. Německo, německý nacismus VY_32_INOVACE_D0114

Vzdělávací materiál. vytvořený v projektu OP VK CZ.1.07/1.5.00/34.0211. Anotace. Novodobé dějiny. Německo, německý nacismus VY_32_INOVACE_D0114 Vzdělávací materiál vytvořený v projektu OP VK Název školy: Gymnázium, Zábřeh, náměstí Osvobození 20 Číslo projektu: Název projektu: Číslo a název klíčové aktivity: CZ.1.07/1.5.00/34.0211 Zlepšení podmínek

Více

VY_32_INOVACE_D5_20_17. Šablona III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT II. SVĚTOV

VY_32_INOVACE_D5_20_17. Šablona III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT II. SVĚTOV VY_32_INOVACE_D5_20_17 Šablona III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT II. SVĚTOV TOVÁ VÁLKA 1. část VY_32_INOVACE_D5_20_17 Anotace: materiál obsahuje 3 úvodní listy, 13 listů prezentace

Více

5. ročník. Vytvořil: Mgr. Renáta Pokorná. VY_32_Inovace/8_450 4. 1. 2012

5. ročník. Vytvořil: Mgr. Renáta Pokorná. VY_32_Inovace/8_450 4. 1. 2012 5. ročník Vytvořil: Mgr. Renáta Pokorná VY_32_Inovace/8_450 4. 1. 2012 Anotace: Jazyk: Prezentace seznamuje žáky s odporem proti Rakousku-Uhersku během 1. světové války, jednáním zahraničního odboje, o

Více

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162. U Lesa, Karviná - Ráj

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162. U Lesa, Karviná - Ráj ZŠ Určeno pro Sekce Předmět Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162 Téma / kapitola Zpracoval (tým 4) U Lesa, Karviná

Více

Střední odborná škola a Střední odborné učiliště, Dubno

Střední odborná škola a Střední odborné učiliště, Dubno Číslo projektu Číslo materiálu Název školy Autor CZ.1.07/1.5.00/34.0581 VY_32_INOVACE_DEJ-1.MA-14-Holocaust Střední odborná škola a Střední odborné učiliště, Dubno Mgr. Alena Šimonovská Tematická oblast

Více

GYMNÁZIUM BRNO-BYSTRC

GYMNÁZIUM BRNO-BYSTRC Autoři Iva Černá Tereza Černá Veronika Nevřivá Michaela Obrovská Jan Procházka Alžběta Rádsetoulalová Tereza Smékalová Natálie Tejkalová Pedagogické vedení PhDr. Jana Henzlová Spolubojovníci ve válce proti

Více

12. LITERATURA 1. POLOVINY 20. STOLETÍ. E)Literatura v době okupace

12. LITERATURA 1. POLOVINY 20. STOLETÍ. E)Literatura v době okupace 12. LITERATURA 1. POLOVINY 20. STOLETÍ E)Literatura v době okupace E) Literatura v době okupace 15.3.1939 obsadila německá vojska o Sudety okleštěné české země a vznikl Protektorát Čechy a Morava hlavním

Více

Migrace Českých bratří do Dolního Slezska

Migrace Českých bratří do Dolního Slezska Migrace Českých bratří do Dolního Slezska Politická situace Po vítězství katolické ligy v bitvě na Bílé hoře nedaleko Prahy roku 1620, se ujal vlády Ferdinand II. (1620-1637). Záhy zkonfiskoval veškerý

Více

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA PROTEKTORÁT ČECHY A MORAVA OSUD ŽIDŮ A ROMŮ V. ČÁST

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA PROTEKTORÁT ČECHY A MORAVA OSUD ŽIDŮ A ROMŮ V. ČÁST DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA PROTEKTORÁT ČECHY A MORAVA OSUD ŽIDŮ A ROMŮ V. ČÁST OSUD ŽIDŮ A ROMŮ V PROTEKTORÁTU Adolf Hitler rozhodl o likvidaci celých národů, především ŽIDŮ a ROMŮ. Po vzniku protektorátu zavedeny

Více

Československý odboj, Heydrichiáda

Československý odboj, Heydrichiáda Československý odboj, Heydrichiáda ODBOJ a) zahraniční b) domácí A) Zahraniční odboj - byl tvořen prvorepublikovými politiky a emigranty (hlavně vojáci) CÍL uznání neplatnosti Mnichovské dohody FORMY ODBOJE

Více

MODERNÍ DOBA svět a České země v letech 1871 1914

MODERNÍ DOBA svět a České země v letech 1871 1914 1 Vzdělávací oblast : Člověk a společnost Vyučovací předmět : Dějepis Ročník:9. Výstup Učivo Průřezová témata Mezipředmětové vztahy Poznámka vysvětlí rozdílné tempo modernizace a prohloubení nerovnoměrnosti

Více

První republika.notebook. January 23, 2014

První republika.notebook. January 23, 2014 VY_32_INOVACE_VL_116 Téma hodiny: První republika Předmět: Vlastivěda Ročník: 5. třída Klíčová slova: demokracie, hospodářský rozmach, vzdělání, Skaut, Sokol, Tomáš Baťa Autor: Mgr. Renata Čuková Podzimková,

Více

Mnichovská dohoda 30.září 1938

Mnichovská dohoda 30.září 1938 Mnichovská dohoda 30.září 1938 XI 29 19:08 1 Opakování: podzim 1937 12.3.1938 jaro 1938 duben 1938 20.5.1938 podzim 1938 12.9.-13.9.1938 1. pokus anšlus Rakouska karlovarský sjezd SDP 2. pokus částečná

Více

CESTA K PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLCE

CESTA K PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLCE CESTA K PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLCE Masarykova ZŠ a MŠ Velká Bystřice projekt č. CZ.1.07/1.4.00/21.1920 Název projektu: Učení pro život Č. DUMu: VY_32_INOVACE_16_13 Tématický celek: Historie a umění Autor: Miroslav

Více

Problém bývalých romských koncentračních táborů na území České republiky

Problém bývalých romských koncentračních táborů na území České republiky Problém bývalých romských koncentračních táborů na území České republiky Chceme-li pochopit vznik romských koncentračních táborů na území protektorátu Čechy a Morava, je třeba objasnit historické souvislosti

Více

PROFILOVÁ ČÁST MATURITNÍ ZKOUŠKY Forma: povinná ústní zkouška. Sociální péče sociální činnost pro etnické skupiny (dálkové studium) TÉMATA

PROFILOVÁ ČÁST MATURITNÍ ZKOUŠKY Forma: povinná ústní zkouška. Sociální péče sociální činnost pro etnické skupiny (dálkové studium) TÉMATA PROFILOVÁ ČÁST MATURITNÍ ZKOUŠKY Forma: povinná ústní zkouška Předmět Obor vzdělání: Kód oboru: Školní rok: 2013/2014 Třída: DS5 ROMISTIKA Sociální péče sociální činnost pro etnické skupiny (dálkové studium)

Více

VY_32_INOVACE_19_VYHLAZENÍ LIDIC_35

VY_32_INOVACE_19_VYHLAZENÍ LIDIC_35 VY_32_INOVACE_19_VYHLAZENÍ LIDIC_35 Autor: Mgr. Světlana Dlabajová Škola: Základní škola Slušovice, okres Zlín, příspěvková organizace Název projektu: Zkvalitnění ICT ve slušovské škole Číslo projektu:cz.1.07/1.4.00/21.2400

Více

Základní škola Poběžovice

Základní škola Poběžovice Základní škola Poběžovice Inkluze hledání možných cest Motto: Otevřít školu znamená otevřít především sebe sama Proč chceme právě inkluzivní školu? Chceme dát šanci na kvalitní vzdělání všem dětem bez

Více

Učebnice, atlas, pracovní list- dokončení Zápis z vyučovací hodiny:

Učebnice, atlas, pracovní list- dokončení Zápis z vyučovací hodiny: Materiál pro domácí VY_07_Vla5E_17 přípravu žáků: Název programu: Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovativní metody v prvouce, vlastivědě a zeměpisu Registrační číslo

Více

Den vzpomínání na oběti holocaustu. 2 5 2011 14 17 hodin. náměstí Míru v Praze Záštitu nad akcí převzal pan Václav Havel

Den vzpomínání na oběti holocaustu. 2 5 2011 14 17 hodin. náměstí Míru v Praze Záštitu nad akcí převzal pan Václav Havel Den vzpomínání na oběti holocaustu 2 5 2011 14 17 hodin náměstí Míru v Praze Záštitu nad akcí převzal pan Václav Havel Co znamená Jom ha-šoa? Den holocaustu, hebrejsky šoa, celým názvem Jom ha-šoa ve ha-gvura

Více

Moje část příběhu se týká Sudet v období po roce 1945 a znovu osidlování této krajiny:

Moje část příběhu se týká Sudet v období po roce 1945 a znovu osidlování této krajiny: Projekt: Vysídlení původního obyvatelstva Máme pocit, že dějiny jsou jakousi obludou, která tu byla před námi, ukázala se, nadiktovala si skutečnost a pak zmizela, vidíme ji za oponou, za závojem, oddělenou

Více

ŽIDŮM VSTUP ZAKÁZÁN! Klíčové otázky. Úvod

ŽIDŮM VSTUP ZAKÁZÁN! Klíčové otázky. Úvod ŽIDŮM VSTUP ZAKÁZÁN! Nikdo však tehdy netušil, že od zákazů pěstovat holuby, rybařit, chovat papouška a kanárky, povede cesta ke komínům pecí osvětimských krematorií. Nakonec směli židé jen zemřít. Karel

Více

Název projektu: Multimédia na Ukrajinské

Název projektu: Multimédia na Ukrajinské Základní škola, Ostrava Poruba, Ukrajinská 1533, příspěvková organizace Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Multimédia na Ukrajinské číslo projektu: CZ1.07/1.4.00/21.3759

Více

CZ.1.07/1.5.00/34.0378 Zefektivnění výuky prostřednictvím ICT technologií III/2 - Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT

CZ.1.07/1.5.00/34.0378 Zefektivnění výuky prostřednictvím ICT technologií III/2 - Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT Autor: Mgr. Alena Hynčicová Tematický celek: 20. století Cílová skupina: I. ročník SŠ Anotace: Materiál má podobu pracovního listu s úlohami, pomocí nichž se žáci seznámí s osobností Jana Opletala a listopadovými

Více

KDY DO NATO VSTOUPILA ČR =? TOTALITA =? NEUTRALITA =? PROPAGANDA =? ŽELEZNÁ OPONA =?

KDY DO NATO VSTOUPILA ČR =? TOTALITA =? NEUTRALITA =? PROPAGANDA =? ŽELEZNÁ OPONA =? STUDENÁ VÁLKA V EVROPĚ STUDENÁ VÁLKA Studená válka = období napětí mezi SSSR a USA, kdy hrozilo vypuknutí třetí světové války (od blokády Berlína do r. 1989). 1949 SSSR vyrobil první atomovou bombu, později

Více

Komisař pro zaměstnanost, sociální záležitosti a rovné příležitosti Evropská komise Rue de la Loi 200 1040 Brusel Belgie. Praha, 12.

Komisař pro zaměstnanost, sociální záležitosti a rovné příležitosti Evropská komise Rue de la Loi 200 1040 Brusel Belgie. Praha, 12. PhDr. Vladimír Špidla Komisař pro zaměstnanost, sociální záležitosti a rovné příležitosti Evropská komise Rue de la Loi 200 1040 Brusel Belgie K RUKÁM PANA KOMISAŘE Věc: Žádost o podporu Praha, 12.prosince

Více

Inspektorát státních škol národních s vyučovacím jazykem československým Trutnov /Hradec Králové/

Inspektorát státních škol národních s vyučovacím jazykem československým Trutnov /Hradec Králové/ STÁTNÍ OBLASTNÍ ARCHIV V ZÁMRSKU č. ev. listu NAD: 3079 č. archivní pomůcky: 8987 Inspektorát státních škol národních s vyučovacím jazykem československým Trutnov /Hradec Králové/ 1938-1940 inventář Mgr.

Více

ZALOŽENÍ ČESKOSLOVENSKA

ZALOŽENÍ ČESKOSLOVENSKA ZALOŽENÍ ČESKOSLOVENSKA Vznik Československa První republika 28. 10. 1918-30. 9. 1938 po rozpadu Rakouska-Uherska v závěru první světové války nový státního útvaru bez historické tradice Československo

Více

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162 Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162 ZŠ Určeno pro Sekce Předmět Téma / kapitola Zpracoval (tým 4) U Lesa, Karviná

Více

Pracovní list Mnichov, vznik protektorátu. Jaroslava Staňková

Pracovní list Mnichov, vznik protektorátu. Jaroslava Staňková Základní škola, Šlapanice, okres Brno-venkov, příspěvková organizace Masarykovo nám. 1594/16, 664 51 Šlapanice www.zsslapanice.cz MODERNÍ A KONKURENCESCHOPNÁ ŠKOLA reg. č.: CZ.1.07/1.4.00/21.2389 Pracovní

Více

Za svobodu a demokracii

Za svobodu a demokracii Za svobodu a demokracii (Příběh jednoho masarykovského důstojníka z doby nacistické okupace) Těsně po okupaci Československa důstojníci generálního štábu pečlivě zvažovali, kdo odejde a kdo zůstane. A

Více

Základní informace o rozšiřování schengenského prostoru

Základní informace o rozšiřování schengenského prostoru MEMO/07/618 V Bruselu, 20. prosince 2007 Základní informace o rozšiřování schengenského prostoru Dne 14. června 1985 podepsaly vlády Belgie, Německa, Francie, Lucemburska a Nizozemska v Schengenu, malém

Více

PROFILOVÁ ČÁST MATURITNÍ ZKOUŠKY Forma: povinná ústní zkouška. MULTIKULTURNÍ VÝCHOVA Sociální činnost pro národnostní menšiny TÉMATA

PROFILOVÁ ČÁST MATURITNÍ ZKOUŠKY Forma: povinná ústní zkouška. MULTIKULTURNÍ VÝCHOVA Sociální činnost pro národnostní menšiny TÉMATA PROFILOVÁ ČÁST MATURITNÍ ZKOUŠKY Forma: povinná ústní zkouška Předmět MULTIKULTURNÍ VÝCHOVA Obor vzdělání: Sociální činnost pro národnostní menšiny Kód oboru: 75-41-M/01 Školní rok: 2014/2015 Třída: SČ4A

Více

Historie české správy. SPRÁVA V OBDOBÍ NACISTICKÉ OKUPACE (1938 1945) 1. část: Říšská župa Sudety

Historie české správy. SPRÁVA V OBDOBÍ NACISTICKÉ OKUPACE (1938 1945) 1. část: Říšská župa Sudety Historie české správy SPRÁVA V OBDOBÍ NACISTICKÉ OKUPACE (1938 1945) 1. část: Říšská župa Sudety Název školy Autor Název šablony Číslo projektu Předmět Tematický celek Téma Druh učebního materiálu Metodický

Více

ANOTACE nově vytvořených/inovovaných materiálů

ANOTACE nově vytvořených/inovovaných materiálů ANOTACE nově vytvořených/inovovaných materiálů Číslo projektu Číslo a název šablony klíčové aktivity Tematická oblast CZ.1.07/1.5.00/34.1017 III/2 - Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT Československo

Více

Kampaň proti rasismu a násilí z nenávisti. Realizuje Agentura pro sociální začleňování, Úřad vlády ČR

Kampaň proti rasismu a násilí z nenávisti. Realizuje Agentura pro sociální začleňování, Úřad vlády ČR Kampaň proti rasismu a násilí z nenávisti Realizuje Agentura pro sociální začleňování, Úřad vlády ČR Násilí z nenávisti Jednání motivované předsudky nebo nenávistí namířené proti osobě, skupinám, jejich

Více

Stát a jeho fungování - obec, občan,obyvatel, etnikum, rasa, národ, národnost Prezentace pro žáky SŠ

Stát a jeho fungování - obec, občan,obyvatel, etnikum, rasa, národ, národnost Prezentace pro žáky SŠ Stát a jeho fungování - obec, občan,obyvatel, etnikum, rasa, národ, národnost Prezentace pro žáky SŠ Spolufinancováno ESF a státním rozpočtem ČR, reg. č. projektu CZ.1.07/1.1.00/14.0143 OPVK Gymnázium

Více

Gaulle, Charles de (nar.1890) Göring,Hermann (1893 1946)

Gaulle, Charles de (nar.1890) Göring,Hermann (1893 1946) Gaulle, Charles de (nar.1890) francouzský vojenský a politický činitel. Po vítězném německém tažení na Západ v roce 1940 uprchl do Velké Británie a vytvořil zde hnutí Svobodná Francie. V letech 1944 1946

Více

neoficiálního příštího Hitlerova nástupce, hlavního architekta nacistických vyhlazovacích aktivit a zastupujícího (dočasného) říšského protektora

neoficiálního příštího Hitlerova nástupce, hlavního architekta nacistických vyhlazovacích aktivit a zastupujícího (dočasného) říšského protektora Druhá světová válka (1. 9. 1939 2. 9. 1945): Osa: Německo (včetně Rakouska a čs. pohraničí), Itálie, Japonsko (od 1941; včetně Koreje), Maďarsko, Finsko, Rumunsko (do 1944), Slovensko x Spojenci: Velká

Více

REPUBLIKY. 1. dílčí téma : Částečné oslabování absolutistické monarchie v první polovině

REPUBLIKY. 1. dílčí téma : Částečné oslabování absolutistické monarchie v první polovině Metodické listy pro kombinované studium předmětu VÝVOJ VEŘEJNÉ SPRÁVY ČESKOSLOVENSKA A ČESKÉ REPUBLIKY Metodický list č. l Metodický list č. 1 Název tématického celku : Vývoj správy na území dnešní České

Více

První světová válka 1914 1918 Dohoda: Velká Británie, Francie, Rusko Ústřední mocnosti: Německo, Rakousko Uhersko

První světová válka 1914 1918 Dohoda: Velká Británie, Francie, Rusko Ústřední mocnosti: Německo, Rakousko Uhersko Materiál pro domácí VY_07_Vla5E_11 přípravu žáků: Název programu: Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovativní metody v prvouce, vlastivědě a zeměpisu Registrační číslo

Více

Nabídka vzdělávacích programů pro studenty středních škol

Nabídka vzdělávacích programů pro studenty středních škol Nabídka vzdělávacích programů pro studenty středních škol VZDĚLÁVACÍ POŘAD Poznejte životní osudy učitele národů zakladatele moderní výchovy. Přesvědčte se, že skrze vzdělání lze změnit svět. Má-li člověk

Více

Seznamte se s... Holocaust. Protižidovská. nařízení

Seznamte se s... Holocaust. Protižidovská. nařízení Pomlčková válka Diskriminační označení Davidovou hvězdou se týkalo všech Židů od věku šesti let. Foto ČTK Kolik cípů má Davidova hvězda? Od roku 1939 byli Židé na našem území vystaveni pronásledování podobně

Více

Českoslovenští prezidenti 1918 1993

Českoslovenští prezidenti 1918 1993 Škola: Gymnázium, Brno, Slovanské náměstí 7 Šablona: III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT Název projektu: Inovace výuky na GSN prostřednictvím ICT Číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/34.0940

Více

Oznámení o vyhlášení výběrového řízení na služební místo náměstka ministra vnitra pro státní službu

Oznámení o vyhlášení výběrového řízení na služební místo náměstka ministra vnitra pro státní službu Oznámení o vyhlášení výběrového řízení na služební místo náměstka ministra vnitra pro státní službu Vláda České republiky vyhlašuje výběrové řízení na služební místo náměstka pro státní službu. Posuzovány

Více

DRUHÁ REPUBLIKA, OKUPAC E

DRUHÁ REPUBLIKA, OKUPAC E DRUHÁ REPUBLIKA, OKUPAC E Druhá republika = období od 1. října 1938 do 15. března 1939. (167 dní) V říjnu 1938 vyhlásilo autonomii Slovensko a Podkarpatská Rus. Nový název Česko Slovenská republika federativní

Více

VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY. Č.j. 2214/04 V Praze dne 18. února 2004 PROGRAM SCHŮZE VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY

VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY. Č.j. 2214/04 V Praze dne 18. února 2004 PROGRAM SCHŮZE VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY Č.j. 2214/04 V Praze dne 18. února 2004 PROGRAM SCHŮZE VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY která se koná ve středu dne 25. února 2004 v 19.30 hod. v zasedací síni budovy Úřadu vlády České republiky,

Více

DĚJEPIS 9.ROČNÍK DŮSLEDKY DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY, NĚMECKÁ OTÁZKA2014.notebook

DĚJEPIS 9.ROČNÍK DŮSLEDKY DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY, NĚMECKÁ OTÁZKA2014.notebook POVÁLEČNÉ USPOŘÁDÁNÍ SVĚTA, DŮSLEDKY DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY, NĚMECKÁ OTÁZKA Jaltská konference (leden/únor 1945) Velká trojka (Stalin, Churchill, Roosevelt) jednala o uspořádání Německa po válce, Německo

Více

Vstup ČR do schengenského prostoru EUROCENTRUM PRAHA 15.5.2007

Vstup ČR do schengenského prostoru EUROCENTRUM PRAHA 15.5.2007 Vstup ČR do schengenského prostoru EUROCENTRUM PRAHA 15.5.2007 1 Struktura prezentace základní informace o schengenské spolupráci Principy Historický přehled (1985 2007) Kompenzační opatření příprava ČR

Více

Žídé a nástup německého fašismu (1933)

Žídé a nástup německého fašismu (1933) Žídé a nástup německého fašismu (1933) Nenávist vůči všemu židovskému vyvrcholila s nástupem německých fašistů k moci. Německý nacismus získával německý lid rozněcováním šovinismu a zvláště rasismu. Nacisté

Více

Definice. Failed States Index. Míra funkčnosti státní moci (povinné pro studenty MRS a RG, informativní pro učitelské studium)

Definice. Failed States Index. Míra funkčnosti státní moci (povinné pro studenty MRS a RG, informativní pro učitelské studium) Míra funkčnosti státní moci (povinné pro studenty MRS a RG, informativní pro učitelské studium) Definice Jako failed state se označuje stát, jehož ústřední vláda je tak slabá nebo neefektivní, že její

Více

CZ.1.07/1.5.00/34.0378 Zefektivnění výuky prostřednictvím ICT technologií III/2 - Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT

CZ.1.07/1.5.00/34.0378 Zefektivnění výuky prostřednictvím ICT technologií III/2 - Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT Autor: Mgr. Alena Hynčicová Tematický celek: 20. století Cílová skupina: I. ročník SŠ Anotace: Materiál má podobu pracovního listu s úlohami, pomocí nichž se žáci seznámí s životem českých lidí během druhé

Více

Československý zahraniční odboj proti nacismu

Československý zahraniční odboj proti nacismu Základní škola, Šlapanice, okres Brno-venkov, příspěvková organizace Masarykovo nám. 1594/16, 664 51 Šlapanice www.zsslapanice.cz MODERNÍ A KONKURENCESCHOPNÁ ŠKOLA reg. č.: CZ.1.07/1.4.00/21.2389 Československý

Více

Historie české správy. Správní vývoj v letech 1945 1989 3. část

Historie české správy. Správní vývoj v letech 1945 1989 3. část Historie české správy Správní vývoj v letech 1945 1989 3. část Název školy Autor Název šablony Číslo projektu Předmět Tematický celek Téma Druh učebního materiálu Metodický pokyn SOŠ InterDact s.r.o. Most

Více

Vítězný únor 1948 v Československu

Vítězný únor 1948 v Československu Škola: Gymnázium, Brno, Slovanské náměstí 7 Šablona: III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT Název projektu: Inovace výuky na GSN prostřednictvím ICT Číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/34.0940

Více

VY_12_INOVACE_04_02_VL NĚMECKO

VY_12_INOVACE_04_02_VL NĚMECKO VY_12_INOVACE_04_02_VL NĚMECKO VY_12_INOVACE_04_02_VL ANOTACE NĚMECKO Popis Autor Jazyk Očekávaný výstup Speciální vzdělávací potřeby Klíčová slova Druh učebního materiálu Druh interaktivity Cílová skupina

Více

SEMINÁŘ Z DĚJEPISU HOLOCAUST V DOKUMENTECH

SEMINÁŘ Z DĚJEPISU HOLOCAUST V DOKUMENTECH SEMINÁŘ Z DĚJEPISU HOLOCAUST V DOKUMENTECH Holocaust v dokumentech Dne 2.12.2013 se třináct studentů 4. ročníku, kteří navštěvují seminář z dějepisu zúčastnilo exkurze v Kulturním centru Židovského muzea.

Více

CZ.1.07/1.5.00/34.0378 Zefektivnění výuky prostřednictvím ICT technologií III/2 - Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT

CZ.1.07/1.5.00/34.0378 Zefektivnění výuky prostřednictvím ICT technologií III/2 - Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT Autor: Mgr. Alena Hynčicová Tematický celek: 20. století Cílová skupina: I. ročník SŠ Anotace: Materiál má podobu pracovního listu s úlohami, pomocí nichž se žáci seznámí s osobností J. V. Stalina a jeho

Více

Zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů

Zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů Zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů (Parlament České republiky schválil zákon dne 10. července 2001, vyhlášen byl ve Sbírce zákonů dne 2. srpna

Více

JEDNÁNÍ O PŘISTOUPENÍ BULHARSKA A RUMUNSKA K EVROPSKÉ UNII

JEDNÁNÍ O PŘISTOUPENÍ BULHARSKA A RUMUNSKA K EVROPSKÉ UNII JEDNÁNÍ O PŘISTOUPENÍ BULHARSKA A RUMUNSKA K EVROPSKÉ UNII Brusel, 31. března 2005 AA 15/2/05 REV 2 SMLOUVA O PŘISTOUPENÍ: AKT O PŘISTOUPENÍ, PŘÍLOHA II NÁVRH PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ A JINÝCH AKTŮ Delegace naleznou

Více