PAVEL HAAS QUARTET. IVO KAHÁNEK klavír. úterý 26. ledna 2016 Brno Besední dům, 19:00 hod.

Transkript

1 úterý 26. ledna 2016 Brno Besední dům, 19:00 hod. pořádá Mezinárodní centrum slovanské hudby Brno o.p.s. a hudební agentura Musia ve spolupráci s Vivo spolkem rodičů a přátel ZUŠ V. Kaprálové Brno pod záštitou Ing. PETR VOKŘÁLA, primátora statutárního města Brna PAVEL HAAS QUARTET VERONIKA JARŮŠKOVÁ první housle MAREK ZWIEBEL druhé housle PAVEL NIKL viola PETER JARŮŠEK violoncello IVO KAHÁNEK klavír 1

2 Program DMITRIJ DMITRIJEVIČ ŠOSTAKOVIČ ( ) Klavírní kvintet g moll op. 57 Preludium (Lento) Fuga (Adagio) Scherzo (Allegretto) Intermezzo (Lento) Finale (Allegretto) přestávka ANTONÍN DVOŘÁK ( ) Smyčcový kvartet č. 12 F dur op. 96 Americký Allegro ma non troppo Lento Molto vivace Vivace ma non troppo Galakoncert pro Concentus Moraviae je zimní předehrou třiceti pěti červnovým festivalovým koncertům. V roce 2016 si připomínáme 400 let od úmrtí Williama Shakespeara, který se v řadě svých sonetů odkazuje na hudbu a její kouzelnou moc. Jeho verše tedy přirozeně doprovodí koncerty 21. ročníku festivalu Concentus Moraviae, který se mezi 1. a 28. červnem 2016 bude konat ve dvou desítkách měst jižní Moravy a Vysočiny s podtitulem Shakespeare, Beethoven a česká kvartetní tradice. Letošní festival bude jedinečnou přehlídkou vynikajících světových a českých smyčcových kvartet a na koncertech zazní vedle klenotů českého repertoáru všech 16 smyčcových kvartetů Ludwiga van Beethovena. Rezidenčním souborem festivalu byl jmenován Pavel Haas Quartet, soubor mimořádných kvalit, který je přes své mládí jedním z nejvýznamnějších kvartet současnosti ve světovém měřítku a sebevědomým pokračovatelem proslulé české kvartetní školy. Tento soubor v červnu vystoupí 2016 v řadě festivalových měst na koncertech s různým repertoárem a členové Pavel Haas Quartet také povedou v Moravském Krumlově mistrovské kurzy pro mladá smyčcová kvarteta, která od 21. do 23. června rozezvučí zdi krumlovského zámku a přispějí tak k akci Zámek žije! 2

3 Photo Marco Borggreve 2012 Kvarteto, které nese jméno skladatele Pavla Haase ( 1944 v Osvětimi), Janáčkova žáka a autora tří skvělých kvartetních skladeb, hraje od roku 2002; jeho učiteli byli členové pěti špičkových mezinárodně působících kvartetních souborů. Průběžně spolupracuje s Milanem Škampou ze Smetanova kvarteta a v rámci studijního programu ProQuartet s Walterem Levinem (LaSalle Quartet). Už roku 2003 vystoupilo (společně se Škampovým kvartetem) poprvé v zahraničí (v londýnské Wigmore Hall), následujícího roku získalo Rimbottiho cenu ve Florencii, v roce 2005 zvítězilo v Borcianiho soutěži v Reggiu dell Emilia, v roce 2006 dostalo Cenu Českého spolku pro komorní hudbu. Téhož roku se stalo jednou z vycházejících hvězd ECHO (Organizace evropských koncertních síní) a zahájilo soustavnou činnost na prestižních pódiích celého hudebního světa. Zároveň začalo na základě exkluzivní smlouvy natáčet pro Supraphon a do dneška vydalo celkem pět CD, které byly všechny vysoce oceněny (CD týdne, CD měsíce, CD roku, Gramophone Award, Diapason d Or, Supersonic Award) prestižními zahraničními odbornými časopisy. Ivo Kahánek (*1979) absolvoval ostravskou konzervatoř u Marty Toaderové, pražskou AMU u Ivana Klánského, postgraduální studium na londýnské Guildhall School u Ronana O Hory a řadu mistrovských kurzů u význačných pianistů. V roce 2004 se stal absolutním vítězem soutěže Pražského jara a již předtím získal četná soutěžní ocenění u nás i v cizině. Po úspěšných debutech na Beethovenově festivalu v Bonnu a na Pražském jaru provedl v srpnu 2007 se Symfonickým orchestrem BBC pod taktovkou Jiřího Bělohlávka v londýnské Royal Albert Hall klavírní koncert č. 4 Inkantace Bohuslava Martinů. Tímto dílem také zahájil v pražské Smetanově síni s Berlínskými filharmoniky řízenými Sirem Simonem Rattlem druhý ročník (2014) Festivalu Rudolfa Firkušného. Jinak má za sebou úspěšná vystoupení se všemi našimi význačnějšími orchestry, v cizině pak s tělesy v Glasgowě a v Kolíně nad Rýnem. Od roku 2007 natočil pro Supraphon 7 CD; jeho zatím poslední deska je věnována Fryderyku Chopinovi. 3

4 Velikost Dmitrije Šostakoviče ( ) spočívá hlavně v tom, že dokázal v ustavičném ohrožení své umělecké i lidské existence vybalancovat svého génia s opakovanými útoky vládnoucí moci a učinit své dílo svědomím doby, tragickým, ale nikoli beznadějným. Na leningradské konzervatoři vystudoval klavír a skladbu; jako pianista se živil improvizacemi k (tehdy němým) filmům v biografech, jako skladatel proslul mezinárodně už dvacetiletý svou absolventskou první symfonií. Následujících deset let působil jako žádaný a obdivovaný tvůrce hudby filmové, operní i symfonické; kritika stranických orgánů však tento nástup zastavila naráz a dokonale Šostakovičovo jméno zmizelo z veřejného života. Po roce se však skladatel rehabilitoval pátou symfonií, byl jmenován profesorem konzervatoře a obrátil se po dlouhé tvůrčí odmlce a nedokončených pokusech o symfonii Lenin a o poému Od Karla Marxe k dnešku poprvé vážněji ke komorní tvorbě, která se mu pak stala až do konce života jakýmsi soukromým komentářem k velkým titulům, jimiž činil zadost svému postavení špičkového sovětského umělce. Po prvním ze svých patnácti smyčcových kvartetů tak napsal v létě 1940 svůj jediný klavírní kvintet, zřejmě také s představou, že si jej bude moci s přáteli z Beethovenova kvarteta sám zahrát. Premiéra v Malém sále moskevské konzervatoře se stala událostí publikum nebylo padlé na hlavu a dobře vědělo, oč jde; skladba není příliš snadná na poslech a ve třicátých letech se nijak nepodbízela pracujícím masám. Přesto vyvolala takový ohlas, že za ni v následujícím roce Šostakovič dostal nově zřízenou Stalinovu cenu (!) a s ní vyhlídku na několik let svobodné tvorby. Kvintet má neobvyklých pět vět a v jejich sledu Preludium-Fuga-Scherzo- Intermezzo-Finale tvoří obě vnější dvojice vyšší celky, takže skladba je vlastně třídílná, s virtuózním scherzem uprostřed. První dvojice se ovšem odvolává ke známé barokní formě a Šostakoviče známe jako tvůrce moderní obdoby Bachova Dobře temperovaného klavíru. Nicméně účin duchaplného kontrapunktu je tu překryt dravou expresivitou. Preludium sice začíná dlouhou pohodovou klavírní improvizací, ale vášnivý vpád zbylých čtyř spoluhráčů zahájí bohatý děj plný kontrastních epizod, dialogů a sólových výstupů jakoby hledajících společné vyústění. Stane se jím nástup fugy v adagiu: tiše a odevzdaně se připojují smyčcové nástroje zpěvným tématem, než je konečně klavír vyvede k prvnímu bolestnému vrcholu. Jejich svrchovaně vzrušený dialog v provedení fugy dokonce dává zapomenout na kontrapunktické postupy, než violoncellový hlas zvěstuje vysvobození. Scherzo je kabinetní ukázkou kompoziční i hráčské brilance; Šostakovič tu však navíc povoluje uzdu svému smyslu pro hořkou ironii. Ve čtyřicátých letech 4

5 vystupoval jako pianista většinou už jen v četných provedeních kvintetu a dovedeme si představit, že právě tuto sebeobrannou sarkastickou složku své osobnost hleděl uplatnit co nejúčinněji. Po výtržnickém závěru scherza nastupuje volné Intermezzo zase jako preludium k závěrečné větě: nad nepřetržitým drnkaným ostinátem ve violoncellu se poprvé ve skladbě objevuje charakteristická dlouhodechá melodická linie, také jako kontrast k letícím notičkám scherza. Závěrečnou větu, kterou uvádí, nelze vyložit jednoznačně: po zdánlivě bezstarostném hravém začátku začne postupně bloudit, její hledání ztrácí energii a uvízne v tichu; vášnivý vpád smyčců do něho přináší další zmatek. Ten se náhle vyčeří a hudba pak už směřuje k neočekávaně a podezřele sladkému závěru. Takže pozornému posluchači zůstává skladba se svou mravní problematikou otevřena Svou nejproslulejší komorní skladbu napsal Antonín Dvořák ( ) lehkou rukou, ráz naráz; Americký kvartet vznikl v náčrtu za tři dny (partitura pak ve dvou týdnech nato) za skladatelovy první dovolené na americkém venkově (celou sezonu předtím v New Yorku zabrala kompozice Novosvětské symfonie). Všechno to zanechalo ve skladbě výrazné stopy: americké prostředí se projevilo nápěvnými i rytmickými prvky, jež jsou společné všem Dvořákovým americkým skladbám, letní příroda pak nápadným uvolněním výrazu a nepřetržitým proudem invence náhle zdůvěrnělé, přívětivé a srdečné. Vstup první části s voláním sólové violy do vázaných průvodných figur obojích houslí nad pedálovým basem cella připomene svým ustrojením proslulý začátek prvního kvartetu Smetanova; ne však výrazem: skladba se neotvírá nijak dramaticky a rázem, jednotlivé hlasy nastupují po sobě a na lehkou dobu, jako by se neznatelně zjevovaly z ticha, a hlas violy s hlavní myšlenkou zní vlídně a s jakousi radostnou dychtivostí. Uzavřené čtyřtaktové téma nabízí dalšímu průběhu čtyři (!) výrazné motivy; jejich návraty a nečekaná zjevení dávají hlavní myšlence mozartovskou všudypřítomnost a pomohou uvést mollové indiánsky znějící vedlejší téma. To není lyrickým protějškem hlavního, nýbrž stejně jako v první větě Novosvětské jakousi náladovou peripetií, ztemnělým přechodem ke zpěvnému těžišti, něžné a vřelé melodii závěrečné myšlenky. Ani teď však není invenční proud vyčerpán: Dvořák se jakoby nemohl ubránit novým závažným myšlenkám, ale všechny se mu do hudebního textu začleňují lehce a samozřejmě obohacujíce jeho výraz i klasický sonátový tvar. (Uvaž, zda neoddělit přechodník čárkou, jako je to v posledním odstavci obojí je možné, jde jen o zřetelnost.) 5

6 Proslulé Lento druhé části je Dvořákovou snad nejprostěji napsanou pomalou větou: nad jednoduchým průvodem, jehož ostinátní figuru přednáší ponejvíce viola, vznáší se melodická linka, buď jednohlasá nebo v kánonickém dialogu. Působí však kouzlem přímo magickým: monotonie houpavého průvodu, harmonicky zprvu nehybného a teprve později oživeného, dává všemu melodickému dění teskný podtext; melodie sama pak patří svou úchvatnou modelací a dlouhodechou výstavbou, v jejímž průběhu se vzepne z původního jímavého smutku k jakémusi opojenému vzrušení a sklesne pak v temné cellové poloze do hlubin nostalgie, k největším melodickým vnuknutím komorní literatury nejen české; vedle Haydnovy Serenády je toto jediná velká kvartetní věta, tvořená jednou melodickou linií nad ostinátním průvodem. Hodně z této klasické a svrchovaně účinné prostoty má také variační scherzo, pracované ve své pětidílné rondové formě z jediného tématu; liché oddíly v F dur jsou veselé a plny ptačího švitoření (motiv často opakovaného závětí napověděl skladateli ptačí zpěv), přičemž třetí je přísnou variací prvního a pátý jeho opakováním, kdežto oba sudé plny buď elegického stesku nebo temného a úderného vzruchu. Variační práce je přesná; přesouváním hlasů a dosazováním motivických útvarů a figur do stále stejného půdorysu působí bezmála mechanicky. Nad tento dojem však, anebo snad právě z něho, pozvedá se vlastní výraz věty, bezprostřední a jedinečně účinný v každé ze svých rozmanitých poloh. Rozmarné finální rondo zůstává věrno tvarové prostotě předchozích vět, stupňujíc svou myšlenkovou přístupnost až k nenáročnosti. Na bravurně vtipném účinu hlavního rondového oddílu podílí se jednak veselé téma, jednak schubertovsky vynalézavý a jednoduchý průvod staccatových osmin. Vedlejší myšlenka nad rytmickým ostinátem úvodu zní snad až příliš podbízivě, zato chorální Meno mosso středního dílu, připravené náhlým ztišením a tichými chromatickými harmoniemi, je ušlechtilé a vážně zamyšlené. Kóda pak stojí za zmínku také pro svůj rozsah a jako typicky dvořákovské využití kvartetního zvuku, nadsazeného sice v síle i délce fortissima, ale diferencujícího i v těchto polohách barvu a seskupení nástrojů. Jiří Beneš 6

7 CM16 7

8 8 rezidence PHQ na CM16

9 Hudba na kole 9

10 10 KLUB

11 vinotéka 11

12 12 golf