ZPRÁVA. O STAVU LIDSKÝCH PRÁV v České republice za rok Český helsinský výbor

Transkript

1 ZPRÁVA O STAVU LIDSKÝCH PRÁV v České republice za rok 2010 Český helsinský výbor PRAHA červen 2011

2 OBSAH Úvodní slovo... 3 Diskriminace... 4 Práva dětí... 8 Práva žen Svoboda slova Vězeňství Justice Cizinci Násilí motivované nenávistí Zdravotnictví Sociální zabezpečení Práva osob se zdravotním postižením Práva seniorů Sociální bydlení

3 Úvodní slovo Milí čtenáři, máte před sebou pravidelnou zprávu Českého helsinského výboru o stavu lidských práv za minulý rok. Jiţ po sedmnácté vychází zpráva snaţící se zachytit v souladu s naším posláním, co významného se stalo v minulém roce v oblasti lidských práv. Ţivot je změna a neustálé hledání. Letos jsme se rozhodli, ţe nezvolíme, jako v minulých letech formu autorských statí vypracovaných odborníky z různých oborů, ale ţe se pokusíme z podkladů, na nichţ spolupracovalo mnoho autorů z nevládních organizací i z jiných prostředí, vytvořit zprávu vlastní, která bude mít jednotnější ráz. Za pomoc se shromaţďováním podkladů chci poděkovat mnoha spolupracovníkům, kteří přispěli podklady. Za mnohé zmíním Alexandru Jachanovou-Doleţalovou z Gender studies nebo Vědunu Bubleovou ze Střediska náhradní rodinné péče, která přispěla do kapitoly o právech dětí, či JUDr. Josef Franc z právní poradny Ţivota 90. Je vţdy těţké vybrat témata, na něţ upozorníme při vydání zprávy jako na témata v daném roce pozoruhodná a závisí to jistě i na úhlu pohledu. Znepokojivá je situace v českém vězeňství, které dlouhodobě vykazuje trend rostoucího počtu vězňů a sniţujícího se mnoţství finančních prostředků. Tendence ke zhoršování situace místo ke zlepšování lze zaznamenat i v otázce sociálních práv. Některá opatření vlády způsobila propad dalších skupin obyvatel do hmotné nouze, stále větší je počet dětí ohroţených absolutní chudobou. Ani po dvaadvaceti letech od Listopadu nemá Česká republika zákon, který by definoval sociální bydlení a podmínky nároku na ně. Za významnou pozitivní událost lze jistě moţné povaţovat přijetí Úmluvy o právech osob se zdravotním postiţením, je však otázkou, jak bude v současném klimatu tato Úmluva naplňována. Rok 2010 nebyl České republice dobrým rokem z hlediska ochrany lidských práv. Zhoršuje se i společenské klima v otázkách diskriminace. Vládní prohlášení, které vláda v minulém roce po svém nástupu předloţila Parlamentu, obsahovalo dosud nejkratší kapitolu v historii všech vládních prohlášení, která se lidských práv týká. Je do určité míry symbolické, stejně jako to, ţe si předseda vlády Petr Nečas si symbolicky vybral za svého poradce pro oblast lidských práv člověka, který veřejně prohlašoval, ţe antidiskriminační zákon povaţuje za útok na naše svobody. Alarmující je pak, ţe poradcem ministra školství se stal klíčový aktér hnutí D.O.S.T., které přímo proti myšlence cíleného překonávání diskriminačních stereotypů vystupuje. 3

4 Ostudným ústavněprávním dluhem je skutečnost, ţe prezident republiky od roku 2005 odmítá ratifikovat Dodatkový protokol k Evropské sociální chartě. Tento protokol sjednaný na půdě Rady Evropy, umoţňuje podání kolektivních stíţnosti pro případy, kdy jsou porušována sociální práva skupin obyvatel. Ústavní soud ve svém druhém nálezu k Lisabonské smlouvě přitom stanovil povinnost prezidenta v obdobných situacích parlamentem řádně schválené mezinárodní úmluvy ratifikovat 1. Tato dlouhodobě zanedbaná povinnost získává nový význam v okamţiku, kdy je některými politiky přímo zpochybňováno ústavně zaručené právo na stávku a kdy prezident republiky bezostyšně vyzývá zaměstnavatele, aby stávkující za realizaci jejich práva postihli. Snad jedinou opravdu dobrou zprávou poslední doby je, ţe lze v posledních měsících zaznamenat probouzení občanské společnosti a zvýšenou aktivizaci lidí uvědomujících si, ţe naplnění práv garantovaných Listinou nemusí být v kaţdém okamţiku samozřejmostí a ţe je třeba se za svá práva brát. Anna Šabatová, předsedkyně ČHV František Valeš, místopředseda ČHV Diskriminace 1. V roce 2009 byl po dlouho trvajících debatách a mnoha peripetiích přijat zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, tzv. antidiskriminační zákon. Zákon kromě všeobecného zákazu diskriminace a definice diskriminace určil místo, na něţ se lidé mohou obracet, cítí-li se diskriminováni. Klíčovou institucí, která je pověřena ochranou před diskriminací, se stal veřejný ochránce práv (dále jen ochránce), který podle zákona a) poskytuje metodickou pomoc obětem diskriminace při podávání návrhů na zahájení řízení z důvodů diskriminace, b) provádí výzkum, c) zveřejňuje zprávy a vydává doporučení k otázkám souvisejícím s diskriminací, d) zajišťuje výměnu dostupných informací s příslušnými evropskými subjekty. Zákon se stal účinným ve dvou fázích. Od září 2009 platil zákon jako takový a od 1. prosince 2009 se lidé mohli začít obracet na veřejného ochránce s ţádostí o pomoc. Rok Vláda přijala usnesení č. 776 z k návrhu ratifikace. Sněmovna pak vyslovila souhlas s ratifikací dne a Senát dne

5 byl tedy prvním rokem činnosti ochránce v této oblasti. Ochránce vydal řadu stanovisek a doporučení: 2. Například stanovisko, které posuzuje přístup sluchově postiţených diváků k celoplošnému televiznímu vysílání 2. Nebo stanovisko, které se zabývá tím, zda podmínka občanství pro přijetí do domu s pečovatelskou sluţbou je diskriminační. 3 Významné je téţ stanovisko k rovnému zacházení s dětmi při zařazování do evidence náhradní rodinné péče Z hlediska rovných příleţitostí je důleţité doporučení ochránce na rovné zacházení v přístupu k předškolnímu vzdělávání, v němţ formuloval desatero rovného zacházení v přístupu k předškolnímu vzdělávání 5. Diskriminací nevidomých se zabývá doporučení týkající se přístupu 2 Pokud provozovatel celoplošného televizního vysílání s licencí plní povinnost stanovenou ustanovením 32 odst. 2 zákona o vysílání pouze z formálních hledisek, resp. jen v určitých časových obdobích, jedná se o přímou diskriminaci osob sluchově postiţených z důvodu zdravotního postiţení. 3 Jedná se podle ochránce o nepřímou diskriminaci stěţovatele z důvodu státní příslušnost. 4 Pokud dojde k nezařazení dítěte do evidence NRP z důvodu spočívajícího v rase, barvě pleti, pohlaví, jazyce, náboţenství, politickém nebo jiném smýšlení, národnostním, etnické nebo sociálním původu, majetku, tělesné nebo duševní nezpůsobilosti, rodu a jiném postavení dítěte nebo jeho rodičů nebo zákonných zástupců, jedná se o diskriminační zacházení ve smyslu ústavního pořádku České republiky, pokud není moţno objektivně je ospravedlnit legitimním cílem. Argument spočívající v nepravděpodobnosti nalezení vhodných osvojitelů je zaloţen na předsudku, který fakticky skupině dětí vymezené na základě některého z výše uvedených kritérií zabraňuje v přístupu k realizaci jejich práva na rodinný ţivot. 5 I. Primárním úkolem mateřských škol je poskytovat vzdělání dítěti; nositelem práva na předškolní vzdělávání je dítě, nikoliv jeho zákonný zástupce, a to i přesto, ţe fakticky zabezpečuje mateřská škola sekundárně i sluţbu hlídání dětí. II. Ředitel/ředitelka rozhoduje o přijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání jako orgán státní správy, a proto se musí jeho rozhodování řídit vedle ustanovení antidiskriminačního zákona rovněţ Listinou základních práv a svobod, zejména pak zákazem diskriminace v ní obsaţené. III. Při přijímání dětí do mateřské školy je zakázáno činit rozdíly na základě státní příslušnosti dítěte. IV. Pokud je poţadavek trvalého pobytu dítěte v obci kritériem zvýhodňujícím, nikoliv bezpodmínečným, jedná se o kritérium legitimní. Není naopak legitimní přehlíţet trvalý pobyt dítěte a rozhodovat o jeho (ne)přijetí do mateřské školy podle trvalého pobytu jeho rodičů. V. Je-li trvalý pobyt v obci zvýhodňujícím kritériem pro přijetí dítěte, mělo by se toto zvýhodnění vztahovat téţ na občany EU a dlouhodobé rezidenty, kteří mají v obci hlášeno místo pobytu. VI. Věk dítěte je moţným kritériem pro stanovení pořadí přihlášených dětí. Pokud by však mělo v konkrétních případech dojít k absolutnímu vyloučení mladších dětí (zejména tříletých) z předškolního vzdělávání, bylo by vhodné uplatňovat je diferencovaně v rámci jednotlivých ročníků. VII. Vzhledem k obecnému trendu začleňování všech dětí do vzdělávacího proudu je třeba zajistit vzdělávání co nejširšího počtu dětí v běţných mateřských školách. Paušální odmítnutí přijmout do mateřské školy dítě se zdravotním postiţením představuje přímou diskriminaci v přístupu ke vzdělání z důvodu zdravotního postiţení. VIII. Předškolní vzdělávání je veřejný statek, a proto s ním ředitel/ředitelka mateřské školy nemá nakládat jako s prostředkem pro podporu nebo zvýhodnění jistých skupin, jejichţ (pracovní) činnost pokládá on sám/ona sama za prospěšnější pro společnost. IX. Kritérium zvýhodňující děti, jejichţ rodiče jsou zaměstnáni nebo výdělečně činní sice není diskriminační, na druhou stranu nesouvisí bez dalšího s dítětem, jakoţto adresátem poskytovaného vzdělávání, ani s jeho individuálními potřebami. Ochránce proto nedoporučuje vyuţívat při přijímání dětí do mateřských škol kritérium zaměstnanosti rodičů. X. Pokud je při rozhodování o přijetí do mateřské školy znevýhodněno dítě, jehoţ matka/otec je na mateřské/rodičovské dovolené s jiným dítětem, jedná se o přímou diskriminaci z důvodu pohlaví (rodičovství). 5

6 vodících a asistenčních psů do veřejných prostor 6. Významné je téţ doporučení v podobě desatera, jímţ ochránce reaguje na diskriminační nešvary, jichţ se dopouštějí některé obce při pronajímání obecních bytů. 7 Dne 21. července 2010 vydal ochránce doporučení k naplnění práva na rovné zacházení s cizinci, které je podrobněji rozebráno v kapitole týkající se cizinců. 4. Tato stanoviska a doporučení, rovněţ tak některá doporučení v individuálních kauzách majících obecný dopad, jsou prvními vlaštovkami zvyšování citlivosti společnosti vůči diskriminačním postupům či praktikám, které nemusejí vţdy vznikat ze zlé vůle. Mnohem častěji jsou výrazem stereotypů a předsudků hluboce ve společnosti zakořeněných a velmi často bohuţel nereflektovaných jak jejich nositeli, tak nezanedbatelnou částí společnosti I. Pes vycvičený pro doprovod osoby se zdravotním postiţením je chápán jako nepostradatelná součást zdravotně postiţené osoby, která jí umoţňuje plně uplatňovat právo na volný pohyb, samostatnost a nezávislost. II. Zajištění přístupu do veřejných prostor pro psy speciálně vycvičené pro doprovod osob se zdravotním postiţením, kteří slouţí jako pomůcka ke kompenzaci zdravotního postiţení, je nutné pro realizaci práva nebýt diskriminován, jakoţ i dalších práv osob se zdravotním postiţením. III.. Vyţadování zvláštní platby za psy se speciálním výcvikem by pro osoby se zdravotním postiţením znamenalo neodůvodněnou a nepřiměřenou zátěţ, znevýhodnění oproti osobám bez postiţení, a tím i jejich diskriminaci. IV. Vyloučení psa vycvičeného k doprovodu osob se zdravotním postiţením z veřejných prostor je přípustné pouze v individuálních objektivně odůvodněných případech. 7 I. Jakákoliv diskriminace v přístupu k bydlení je zakázána, pokud je bydlení nabízeno veřejnosti. Všem osobám musí být v přístupu k bydlení zaručeno právo na rovné zacházení. II. Při procesu tvorby, úpravy či budoucí změny pravidel pro ucházení se o pronájem obecního bytového fondu je třeba mít na paměti, ţe není podstatné, zdali má obec v úmyslu ţadatele protiprávně znevýhodňovat (diskriminovat), ale zda vytvořená pravidla mají diskriminační dopad - úmysl diskriminovat, či nediskriminovat nehraje roli. III. Obec nemá zcela srovnatelné postavení s běţným pronajímatelem (fyzickou či právnickou osobou). Jako veřejnoprávní korporace má právem i zákonem svěřeny zvláštní povinnosti vůči svým obyvatelům i dalším osobám. Poţadavek na rovné zacházení s ţadateli o pronájem obecního bytu je výrazně silnější neţ poţadavek na rovné zacházení u bytu pronajímaného fyzickou či právnickou osobou. IV. O diskriminaci se nejedná, pokud rozdílné zacházení sleduje objektivně legitimní cíl a prostředky k dosaţení tohoto cíle jsou přiměřené. Obec má však proti běţnému pronajímateli velmi úzký prostor pro prokázání legitimního cíle a jinými měřítky je posuzována i přiměřenost prostředků k jeho dosaţení. Moţnost takového posouzení je podmíněna důkladnou znalostí místních poměrů obce. V. Na rozdíl od běţného pronajímatele, který můţe stanovit jako kritérium výběru budoucího nájemce i výši jeho příjmu v libovolné výši, musí obec váţit i přiměřenost poţadované výše příjmu budoucího nájemce tak, aby nebylo porušeno právo na rovné zacházení ţadatelů. VI. Znevýhodnění občana-pracovníka jiného členského státu EU oproti občanu ČR v přístupu k obecnímu bytovému fondu je v přímém rozporu se zákazem diskriminace stanoveným právem EU. VII. Znevýhodnění ţadatele pobírajícího rodičovský příspěvek je přímo diskriminační z důvodu pohlaví. Za diskriminaci z důvodu pohlaví se povaţuje i diskriminace z důvodů mateřství nebo otcovství. Rodičovský příspěvek je dávkou státní sociální podpory a je relevantním zdrojem příjmu ţadatele o pronájem. VIII. Znevýhodnění ţadatelky, resp. ţadatele pobírajícího peněţitou pomoc v mateřství, je přímo diskriminační z důvodu pohlaví. Peněţitá pomoc v mateřství je dávkou nemocenského pojištění a je relevantním zdrojem příjmu ţadatelky, resp. ţadatele o pronájem. IX. Počet dětí nebo členů domácnosti jako kritérium při posuzování ţadatele o obecní byt je s vysokou pravděpodobností moţné povaţovat za nepřímo diskriminační z důvodu etnicity (vůči Romům). Kritérium počtu dětí nebo členů domácnosti je však moţno pouţívat jako zvýhodňující v rámci tzv. pozitivních opatření. X. Poţadavek prokázání příjmu zájemce o pronájem obecního bytu v nepřiměřené výši pro zařazení do evidence uchazečů o pronájem je nepřímo diskriminační z důvodu pohlaví. 6

7 Oblastí, kde dochází k přímé i nepřímé diskriminaci, je mnoho. Otázky diskriminace jsou i subjektivně obyvatelstvem vnímány jako palčivé. Podle nedávného výzkumu STEM 8 dvě třetiny lidí vidí diskriminaci v ČR jako velký problém. Přitom loni tento názor sdílela jen necelá polovina obyvatel. Oproti loňskému roku se také zvýšil podíl těch, podle nichţ diskriminace v posledních letech přibývá. Za nejzávaţnější typ diskriminace povaţují lidé nejčastěji znevýhodňování podle věku (47 procent) a zdravotního stavu nebo postiţení (20 procent), dále podle rasy a národnosti (14 procent) a podle pohlaví (9 procent). Jen pět procent lidí si myslí, ţe je někdo znevýhodňován kvůli výši majetku či podle sociálního původu. 6. Za jednu z nejzávaţnějších diskriminací je třeba jmenovat diskriminační vzdělávání romských dětí, na niţ ve svém rozsudku D. H. z roku upozornil i Evropský soud pro lidská práva Rady Evropy (Štrasburk)- Jde o diskriminaci nepřímou. Česká republika od té doby potvrdila i svými vlastními výzkumy, ţe v bývalých zvláštních, dnes praktických školách, se vzdělává téměř třetina všech romských dětí. V roce 2010 po nástupu ministra Josefa Dobeše na Ministerstvo školství mládeţe a tělovýchovy se práce na opatřeních, která by měla tento neţádoucí stav překonávat, zastavila. Ministr dosud nevyjádřil jasnou vůli tento neţádoucí stav napravovat. 10 Pracovníci, kteří se podíleli na vytvoření Národního akčního plánu inkluzívního vzdělávání, a to včetně odborníků z řad pedagogů, z ministerstva odešli (někteří nedobrovolně). Situace vyvrcholila v květnu 2011, kdy pracovní skupiny NAPIV opustilo více neţ 50 externích odborníků zejména z akademické sféry, a to z důvodu manaţerského selhání vedení resortu školství a neochoty ministerstva uskutečňovat plán inkluzivního vzdělávání a skutečně dosahovat proinkluzivní školské reformy Skupinou, která se s diskriminací setkává kaţdodenně, jsou Romové ať je to v přístupu ke vzdělání, k bydlení, na trhu práce. Jedním ze znaků této diskriminace jsou i vysoké počty dětí ve školských zařízeních ústavní péče, dětských domovech a výchovných ústavech, a konec konců i vysoký počet Romů v českých věznicích. Hypotéza existence institucionální diskriminace je málo vnímaná i odbornou veřejností. Neexistuje ani ţádný výzkum tohoto jevu (ani statistické údaje), 8 Výsledky průzkumu zveřejnila dne 29. dubna ČTK. 9 D.H. proti České republice z 13. listopadu 2007, stíţnost č / Symbolické je, ţe ministr Dobeš od zaměstnal jako svého poradce Ladislava Bátoru, člověka, který se otevřeně hlásí k antisemitismu a homofobii a odmítá současnou evropskou koncepci ochrany před diskriminací. Viz 11 Otevřený dopis členů pracovních skupin ze dne viz 7

8 není tedy ani podchyceno kolik Romů je vlastně vězněno (velmi hrubý odhad je, ţe asi 30 procent vězeňské populace tvoří Romové, jichţ jsou ve společnosti cca dvě procenta). Dlouhodobé podceňování institucionální diskriminace způsobuje, ţe se neanalyzují její příčiny (primární a sekundární) a nehledají se strategie, jimiţ by bylo moţno ji překonat. 8. Ve dnech listopadu 2010 navštívil Českou republiku komisař Rady Evropy pro lidská práva Thomas Hammarberg. Dne 3. března 2011 byla zveřejněna zpráva 12 o této návštěvě. Komisař Hammarberg v ní zdůraznil, ţe integrace Romů by měla být v České republice politickou prioritou. Za hlavní překáţky integrace Romů označil hluboce zakořeněný anticiganismus, zločiny páchané z nenávisti a přetrvávající segregaci v bydlení a vzdělávání. Současně doporučil, aby ČR přijala ucelený program sociálního bydlení. Poukázal také na to, ţe od historického rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, týkajícího se vzdělávání romských dětí, se bohuţel dosud málo změnilo. Vyjádřil také znepokojení nad tím, ţe romské děti jsou příliš často umísťovány do ústavní výchovy. Práva dětí 9. Vláda na svém zasedání dne 19. ledna 2009 schválila Návrh opatření k transformaci a sjednocení systému péče o ohroţené děti základní principy 13. Transformace má směřovat ke sníţení počtu dětí v ústavní výchově, zlepšení preventivní práce s rodinami, zlepšení spolupráce jednotlivých resortů. V současné době skončila fáze analýzy současného systému a probíhá příprava novely zákona 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí 14. Novelou dojde ke změnám v činnosti orgánů sociálně-právní ochrany dětí (zavedení standardů kvality práce, institutů sociální kurately, vyhodnocování situace dítěte a rodiny, individuálního plánu ochrany dítěte, případových konferencí), k profesionalizaci pěstounské péče a úpravám v hmotném zabezpečení pěstounské péče, ke zpřesnění Vláda trak reagovala na dlouholeté výhrady Výboru pro práva dítěte. Výbor kritizuje nefunkčnost systému, nekoordinovanost, respektive roztříštěnost péče do působnosti pěti resortních ministerstev (MPSV, MŠMT, MZ, MS, MV). Jedním z neblahých důsledků nepruţnosti a nepropojenosti systému je vysoký počet dětí v ústavní výchově. Tyto dlouholeté systémové neduhy byly potvrzeny i dvěma krátce po sobě jdoucími rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, jimiţ soud odsoudil Českou republiku za nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého ţivota (Wallová a Walla proti ČR z 26. října 2006, stíţnost 23848/04; Havelka a ostatní proti ČR, stíţnost č /06 z 21. června 2007). 14 V souvislosti s novelou zákona č. 359/1999 Sb. má být novelizován i zákon o rodině a občanský soudní řád. 8

9 činnosti zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc a osob pověřených k výkonu sociálně-právní ochrany dětí a dalším dílčím změnám. 10. Cílem reformy by mělo být stanovení závazných postupů pro činnost orgánů sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) a dalších účastníků systému a rozvoj náhradní rodinné péče, zvýšení podpory pěstounské péče, hmotné zajištění pěstounské péče na přechodnou dobu, změna způsobu příprav pěstounů, vytváření podmínek pro zřízení podpůrných a odlehčovacích sluţeb pro nové i stávající pěstounské rodiny. Měly by být zavedeny standardy kvality práce a nastaveny minimální rámce činnosti pro všechny subjekty, které se podílejí na sociálně-právní ochraně 15. V další perspektivě by měl být sníţen počet dětí v ústavní výchově. Současný systém péče v České republice, jak uţ bylo mnohokrát konstatováno, se vyznačuje vysokým počtem dětí umístěných v institucionální výchově 16, za coţ je Česká republika opakovaně kritizována mezinárodními institucemi. 11. Ústavní soud České republiky se v dubnu 2010 vyjádřil 17 k povinnosti soudu zkoumat skutečné důvody nezájmu rodiče o dítě při rozhodování o osvojení 18. Tímto nálezem upozornil na neblahou praxi českých soudů, která spočívá v libovolném posuzování toho, zda dítě můţe být osvojeno bez souhlasu rodičů. Český ústavní soud se tímto nálezem poprvé jednoznačně přihlásil k bohaté judikatuře Evropského soudu pro lidská práva Rady Evropy, která klade celou řadu podmínek pro tak závaţný zásah do rodinného a soukromého ţivota. 12. V dalším nálezu 19 se Ústavní soud České republiky vyslovil k postupu obecných soudů, jimiţ bylo zasaţeno do základních práv stěţovatelky na spravedlivý proces tím, ţe její nezletilá dcera (v té 15 Důvodová zpráva k novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí. 16 Podle důvodové zprávy k novele je v Evropské unii v tomto typu péče umístěno cca dětí. Česká republika se na tomto počtu podílí téměř osmi procenty (cca dětí), ačkoliv její podíl na počtu obyvatel EU tvoří cca dvě procenta. 17 II.ÚS 485/10 ze dne Soud konstatoval, ţe se obecné soudy dopustily libovůle, kdyţ zkoumaly splnění podmínek dle ustanovení 68 ZOR jen ke dni podání návrhu a nevypořádaly se s argumentací stěţovatelky a nezohlednily následné chování stěţovatelky vůči nezletilé, čímţ porušily základní právo stěţovatelek na spravedlivý proces, coţ ve svém důsledku vedlo k zásahu do jejího práva na rodinný ţivot ve smyslu článku 8. odst 1. Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 19 III. ÚS 3007/09 ze dne

10 době asi patnáctiletá) nebyla jakoţto účastník řízení o umístění do ústavní výchovy v řízení vůbec slyšena, (i kdyţ o to usilovala) a ačkoliv se tak podle zákona stát mělo. Bylo tím porušeno i právo dítěte zaručené článkem 12 Úmluvy o právech dítěte 20 i vnitrostátních zákonů Významné je i sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu ČR k nařizování ústavní výchovy dětí soudy z důvodu materiálních nedostatků (chudoby) či nevyhovujících bytových podmínek, v němţ NS poukázal na to, ţe důvodem pro nařízení ústavní výchovy dítěte nemohou být samy o sobě materiální nedostatky rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry. 22 V současné době je podle vyjádření ředitele odboru rodiny a dávkových systémů ministerstva práce a sociálních věcí zhruba polovina dětí v ústavní výchově odebírána svým rodičům ze sociálních a bytových důvodů 23. Ve světle judikatury ESLP (zejména Wallovi a Havelkovi proti ČR) lze chápat tuto situaci jako významný deficit v dodrţování práv těchto dětí. 14. Nelze pominout situaci dětí v kontextu chudoby. Podle výzkumu Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí ţije nemalá část dětí v České republice v podmínkách chudoby 24. Ústav zpracoval v roce 2008 studii o chudobě v ČR se zaměřením na situaci dětí. Česká republika patří 25 v EU k zemím s nízkou mírou rizika příjmové chudoby (kolem 10 %) 26. Naproti tomu však je míra rizika chudoby dětí do 10 let skoro dvojnásobná v porovnání s průměrem za celou populaci a je výrazně koncentrována: v neúplných domácnostech se pohybuje na úrovni %, v nezaměstnaných/ nepracujících domácnostech na úrovni 43 aţ 68 % podle věkové kategorie a v domácnostech se třemi a více dětmi na úrovni 23 aţ 31 %. Odstup se ještě mírně prohlubuje, pokud měříme situaci po odečtení nákladů na bydlení. Efektivnost sociálních transferů při eliminaci rizika chudoby je niţší 20 Obdobně judikoval ústavní soud jiţ v nálezu II. ÚS 1945/08 ze dne , odst. 3 ZOR a 100 odst. 4 o.s.ř Prezentace reformy péče o ohroţené děti na katedře sociální práce FF UK dne 19. Května Příjmová chudoba a materiální deprivace v České republice s důrazem na situaci dětí podle výsledků šetření SILC, Ondřej Hora, Pavel Kofroň, Tomáš Sirovátka, 25 Studie pochází z roku Tento údaj po provedených změnách v dávkových systémech dnes jiţ zřejmě neplatí. 10

11 právě v případě dětí a výše uvedených specifických kategorií populace v porovnání s ostatními. Vedle rizika příjmové chudoby dětí je významným problémem i jejich materiální deprivace Je politováníhodné, ţe reakcí vlády na tyto zjištěné skutečnosti nebyla opatření směřující ke sníţení počtu chudých dětí, nýbrţ nekompetentní zásahy do dávkových systémů učiněné v roce 2010, které vedly právě k rozšíření počtu dětí (a jejich rodin) ţijících v chudobě a k prohloubení této chudoby. Typicky zrušení sociálního příplatku pro rodiny s dětmi a zrušení porodného při druhém a dalším dítěti. 16. Úmluva o právech dítěte ve svém článku 23 upravuje zvláště, ţe duševně nebo tělesně postiţené dítě má poţívat plného a řádného ţivota v podmínkách zabezpečujících důstojnost, podporujících sebedůvěru a umoţňujících aktivní účast dítěte ve společnosti. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo postiţeného dítěte na zvláštní péči a v závislosti na rozsahu existujících zdrojů podporují a zabezpečují oprávněnému dítěti a osobám, které se o ně starají, poţadovanou pomoc. V praxi to znamená, ţe rozvoj denních stacionářů a různých typů terénních sociálních sluţeb pro rodiny, které mají postiţené dítě, zejména sluţeb rané péče, je významným faktorem, který ovlivňuje i to, zda děti budou vychovávány v rodině a jaké budou podmínky pro jejich všestranný rozvoj. Sniţování státního příspěvku organizacím, poskytujícím sociální sluţby rodinám s postiţeným dítětem, jehoţ jsme svědky v poslední době, v jehoţ důsledku jsou organizace nuceny omezovat sluţby, je trendem, který jde proti duchu naplňování nejen Úmluvy o právech dítěte, ale i Úmluvy o právech osob se zdravotním postiţením, jimiţ jsou samozřejmě i děti. 17. Jednou z nejzranitelnějších skupin jsou romské děti, kde se znevýhodňující faktory a hendikepy kumulují. Jsou ve zvýšené míře oproti ostatním dětem zasaţeny jak diskriminací (ve vzdělávání, v počtu dětí v ústavní výchově, viz kapitola diskriminace), tak chudobou a sociálním vyloučením. Podle tzv. Gabalovy zprávy 28 ţilo v roce 2006 ve vyloučených lokalitách v podmínkách extrémní chudoby cca osob, významná část z nich jsou děti Příjmová chudoba a materiální deprivace v České republice

12 Policie ve spolupráci s Fondem ohroţených dětí zveřejnila statistiky týraných a zanedbávaných dětí, z nichţ vyplývá, ţe v ČR bylo v roce 2010 fyzicky a psychicky týráno a zanedbáváno 4963 dětí. Sexuálně zneuţíváno bylo dalších 824. Rukou či vinou dospělých zemřelo loni 26 dětí. 29 Statistika roku 2008 evidovala 1978 takovýchto případů, o rok později uţ to bylo Radikální nárůst počtu týraných dětí je dán změnou metodiky evidence. Policie do těchto statistik nově řadí i zanedbávání dětí, které tam dříve nepatřilo, a těchto případů přibývá. V této souvislosti je třeba upozornit, ţe v obecné rovině platí, ţe na vzniku nepřípustného rodičovského chování, které můţe nabýt podoby týrání, má obvykle podíl více faktorů osobní, rodinné, sociální, komunitní, se podílí i chudoba. Nejsou to faktory neovlivnitelné. Systém ochrany ohroţených dětí musí být schopen tato rizika včas identifikovat a rodinám poskytnout příslušné sociální sluţby, které mohou výrazně zvýšit jejich rodičovské kompetence a usměrnit jejich rodičovské chování. Česká republika trpí výrazným nedostatkem těchto sluţeb pro rodiny, v některých regionech neexistují vůbec. Zde je třeba říci, ţe Česká republika dostatečně nenaplňuje Úmluvu o právech dítěte, neboť článek 19 Úmluvy ji zavazuje při ochraně dětí před násilím a zanedbáváním zavádět opatření zaměřená na podporu poskytovanou dítěti a těm, jimţ je svěřeno, jakoţ i jiná preventivní opatření. 19. Jiţ od přijetí Úmluvy o právech dítěte Česká republika uplatňuje výhradu k čl. 7 této úmluvy. To znamená, ţe vnitrostátní právní úprava nezajišťuje kaţdému dítěti právo znát svůj původ a své rodiče. Týká se to především nezrušitelných osvojení, kde právní úprava nechává adoptivním rodičům naprostou volnost v tom, zda a kdy dítěti sdělí, ţe je adoptované a kdo jsou jeho biologičtí rodiče. Tato výhrada stále trvá. Měla by být odvolána nejpozději s přijetím nové právní úpravy v novém občanském zákoníku. Práva žen 20. Z právního hlediska nedošlo v oblasti rodinné politiky v roce 2010 k ţádným výrazným změnám. V ČR je moţné pobírat rodičovský příspěvek aţ do čtyř let věku dítěte. Rodičovská dovolená, a tedy z ní vyplývající ochrana na trhu práce, trvá do tří let věku dítěte. Délka rodičovské dovolené v ČR je vzhledem k ostatním evropským zemím vysoká. Důsledkem je však mimo jiné přerušení pracovní dráhy ţen na delší dobu v nejproduktivnějším věku, a tím i vyšší míru ohroţení ţen diskriminací na trhu práce, kdyţ se na něj navracejí. Problematika délky rodičovské musí být vţdy nahlíţena v souvislosti s dalšími faktory, především s mnoţstvím, kvalitou, různorodostí a novinky.cz 12

13 finanční dostupností zařízení péče o děti a s širší nabídkou flexibilních forem práce. V ČR nejsou prakticky vůbec dostupná zařízení péče o děti do tří let. Je o velký nedostatek mateřských školek pro děti starší tří let 30. Přestoţe má Česká republika vysoké procento vysokoškolaček a v celkovém průměru obecně vysokou zaměstnanost ţen 31, má nejvyšší propad míry zaměstnanosti ţen s dětmi do šesti let ve věkové kategorii let v Evropské unii. Zatímco v ČR se v důsledku rodičovství sníţí zaměstnanost ţen o více neţ 40 procentních bodů, v 13 zemích Evropské unie je to méně neţ 10% 32. Česká republika je v EU také zemí, kde je nejméně rozšířená práce na půl úvazku 33. Výsledkem této situace je ve skutečnosti velmi omezené právo volby ţen. Je to volba vnucená, která přes určité minimální zabezpečení v době rodičovské dovolené části ţen nevyhovuje, a pro některé ţeny, například samoţivitelky, můţe být dokonce katastrofou, která je udrţuje v chudobě. 21. Dne 30. června 2010 byla přijata nová vyhláška č. 221/2010 Sb. o poţadavcích na věcné a technické vybavení zdravotnických zařízení. Některé ţeny ji povaţuji za nepřímo diskriminační vůči domácí péči porodních asistentek, snaţí se podle nich nepřiměřeně přísnou regulací zamezit nebo co nejvíce ztíţit situaci ţenám, které si přejí rodit jinde neţ v nemocnici. Čerstvá vyhláška stanovuje tak náročné technické podmínky pro vydávání registrace porodním asistentkám, ţe naprostá většina z nich nebude schopna je splnit. Přitom pouze registrace je opravňuje k asistenci u porodu bez dozoru lékaře. Ţeny, které si přejí rodit doma, tuto moţnost de facto nebudou mít. Některé ţeny to povaţují za zásah do svých práv 34. Tento stav se stal i předmětem zájmu Výboru pro odstranění diskriminace ţen (CEDAW), který je smluvním mechanisme Úmluvy o právech dítěte, jeţ vznikla v OSN a která je pro Českou republiku z jejího rozhodnutí závazná. Výbor českou delegaci při projednávání pravidelné zprávy v říjnu 2010 upozornil na to, ţe existují ţeny, které nechtějí rodit v porodnici, a ţe pro tyto ţeny není zajištěna odpovídající zdravotnická péče. K tomuto tématu zpracovala srovnávací studii Liga lidských práv. Jsou v ní popsány právní úpravy, jimiţ se řídí domácí porody v některých zemích Evropské unie Jeslí je v celé ČR pouze okolo třiceti. V roce 2010 bylo v ČR téměř neúspěšně vyřízených ţádostí o umístění do mateřských škol. 31 Zaměstnanost ţen v České republice byla v třetím čtvrtletí roku 2010 ve věkové kategorii let 56,4% oproti unijnímu průměru 58,5%. Zdroj: Podíl lidí pracujících na částečný úvazek je v České republice čtvrtý nejniţší ze všech zemí Evropské unie. V prvním čtvrtletí dosahoval 6,2 procenta, zatímco evropský průměr byl 19,3 procenta. Vyplývá to z údajů Českého statistického úřadu. Menší podíl neţ ČR má uţ pouze Bulharsko se 2,4 %, Slovensko se 3,5 % a Maďarsko s 5,6 %. Zatímco evropský průměr je pětina, v Nizozemsku téměř polovina a v Německu či Švédsku třetina všech úvazků

14 22. Výbor také vydal doporučení české vládě ke sterilizací romských ţen-poţaduje, aby vláda v této otázce podala zprávu jiţ za dva roky místo obvyklých pěti. Výbor zopakoval, ţe česká vláda by měla přijmout doporučení, které jiţ před léty vydal veřejný ochránce práv, aby přijala legislativní změny, které jasně definují svobodný a informovaný souhlas, pokud jde o sterilizaci v souladu s příslušnými mezinárodními normami, včetně upozornění na všechna potenciální rizika a moţnosti alternativ. Výbor také vyzval českou vládu, aby přezkoumala stávající tříletý časový limit na promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody v případech nucené nebo non-konsensuální sterilizace a zváţila zavedení ex-gratia odškodnění obětí těchto sterilizací. 23. Česká ţenská lobby 36 upozorňuje, ţe účast ţen na politickém a veřejném rozhodování ţen je nízká a vláda nepřijímá ţádná opatření, aby se situace zlepšila. Dlouhodobě je velmi nízký počet ţen v parlamentě. Přímo alarmující a dá se říci symbolické je, ţe v současné vládě České republiky nezasedá ani jedna ţena. 24. Dlouhotrvajícím problémem je horizontální, ale také vertikální segregace na trhu práce, které jsou mimo jiné jednou z hlavních příčin velkých rozdílů v odměňování ţen a muţů v České republice. Rozdíl v průměrném výdělku ţen a muţů v České republice v roce 2009 byl 27 procentních bodů. V řídících funkcích pak byl tento rozdíl 48 procentních bodů. V niţších administrativních funkcích byl rozdíl 17 procentních bodů S vícenásobnou diskriminací se potýkají ţeny pocházející z jiného neţ většinového prostředí, tedy cizinky nebo Romky. Tyto ţeny často trápí vícenásobná diskriminace, obtěţování a šikany a také například nerovný přístup ke sluţbám veřejné péče o děti a zdravotní péče. Tento v současné době zcela nedostatečný systém by měl být přístupný všem dětem bez rozdílu, jakého původu jsou jejich matky. Svoboda slova Koalice nevládních organizací, které podporují práva ţen. 14

15 Případů porušování svobody slova je v České republice více, avšak snad jen v jediném případě je takové porušování obsaţeno přímo v zákoně. Na veřejnosti je znám jako náhubkový zákon. Článek 10 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod zaručuje právo na svobodu projevu včetně práva na přijímání informací. Článek uvádí, ţe toto právo můţe podléhat jen takovým omezením, která stanoví zákon a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu (...) ochrany pověsti nebo práv jiných (...). Podmínka této nezbytnosti je obsaţena i v obdobné úpravě článku 27 Listiny základních práv a svobod (1991), který nad rámec evropské Úmluvy stanoví v odstavci 5 i povinnost státních orgánů a orgánů územní samosprávy přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnost. Omezení většiny základních práv přísnému kritériu nezbytnosti nepodléhá. Mezi práva, jejichţ zákonné omezení nemusí být v demokratické společnosti nutně podmíněno nezbytností pro ochranu práv a svobod druhých, patří i právo na ochranu před neoprávněným shromaţďováním, zveřejňováním či jiným zneuţíváním osobních údajů. Stejně měkká je při této ochraně i evropská úprava v Úmluvě. Zákonodárce nemusí spatřovat v upravovaném omezení práva na ochranu osobních údajů demokratickou nezbytnost. Stačí, ţe zváţí, zda právo na ochranu osobních údajů má převáţit nad právem na svobodu slova (vyhledávání a šíření informací). Obě práva jsou ústavní; jen jedno je však při omezování práva podmíněno tím, ţe v demokratické společnosti je takové omezení nezbytné. 27. Do listopadu 2008 platilo, ţe za únik či další zveřejnění osobních údajů a vlastně jakýchkoli údajů byl trestem aţ do pěti let vězení postiţitelný policista nebo jiný úředník, a ne novinář či osoba, jíţ zákon neukládal mlčenlivost. Jiná osoba neţ úřední byla trestná tehdy, šlo-li o osobní údaje z výkonu veřejné správy, tedy ze státní správy či samosprávy, ne však o údaje z trestního řízení. Trestná byla ovšem i neúřední osoba; která se podílela na úplatném získání úředních informací. Poslaneckou iniciativou přijala tehdy Sněmovna pozměňovací návrh k vládnímu návrhu zákona, který byl v souladu s ústavním pořádkem a který směřoval k ochraně dětí a poškozených před zveřejňováním osobních údajů z trestního řízení, aby bylo trestně postiţeno zveřejňování osobních údajů z odposlechů a údajů ze sledování osob a věcí v trestních věcech, které ještě nebyly v řízení před soudem. Zákon, tedy trestní řád a v návaznosti i trestní zákon, zakázal zveřejňování všech údajů z přípravného trestného řízení, tedy z fáze před soudním řízením. I přípravné řízení bylo dosud do značné míry veřejné. Nová úprava však novináře, a tím i veřejnost omezila. Tato úprava byla zřejmě i reakcí na kritiku novinářů, kteří psali o manipulacích v trestní věci proti tehdejšímu místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi, obviněnému v roce 2007 z korupce, a které vyvrcholily tím, ţe z iniciativy tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké se jeho věc nedostala před soud. 15

16 28. Podle právní úpravy přijaté v roce 2008 mohl být ten, kdo by zveřejnil údaje z přípravného řízení potrestán aţ pěti lety odnětí svobody a pokutou do pěti miliónů korun. Rovněţ v listopadu 2008 projednávala Sněmovna návrh nového trestního zákoníku. Vláda v něm navrhla trestání osob za předání či šíření osobních údajů nejen pokud mají uloţenu mlčenlivost, ale všech osob, a navíc za zveřejňování údajů z výkonu veřejné moci, tedy nejen veřejné správy jako dosud. Před vydáním nového trestního zákoníku platilo (podle čerstvě novelizovaného 178 odst. 1 trestního zákona o neoprávněném nakládání s osobními údaji): Kdo, byť i z nedbalosti, neoprávněně sdělí, zpřístupní, jinak zpracovává nebo si přisvojí osobní údaje o jiném shromážděné v průběhu trestního řízení nebo v souvislosti s výkonem veřejné správy a způsobí tím vážnou újmu na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem. Nový trestní zákoník v ustanovení podle 180 odst.1 uvádí: Kdo, byť i z nedbalosti, neoprávněně zveřejní, sdělí, zpřístupní, jinak zpracovává nebo si přisvojí osobní údaje, které byly o jiném shromážděné v souvislosti s výkonem veřejné moci, a způsobí tím vážnou újmu na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti. Spáchá-li někdo takový čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, tedy například novinář, hrozí mu trest do pěti let. Podle nového zákoníku je trestné zveřejnění jakéhokoli údaje (způsobivšího ovšem onu újmu na zájmech) získaného v souvislosti s výkonem veřejné moci. A to je činnost orgánů výkonné, zákonodárné a soudní moci, tedy i kanceláře prezidenta republiky, úřadů, velvyslanectví, všech státních orgánů a pravděpodobně i státních organizací. Trestní řízení výkonem veřejné správy není, je ale výkonem veřejné moci. Proti pomluvě chránil dříve trestní zákon a občanskoprávní ochranu osobnosti skýtal občanský zákoník a tiskový zákon. V části novinářské veřejnosti panuje pocit, ţe nová zákonná úprava má chránit mocné lidi, (politiky, tzv. podnikatele apod.) i proti zveřejnění pravdy Při přijímání obou nových úprav v listopadu 2008 se mlčelo o hranici mezi veřejným zájmem a zájmem osoby, o níţ se zveřejňují údaje (třeba politika), tedy mezi svobodou slova a právem na soukromí. V úpravě se jen doplnilo, ţe zveřejnění údajů musí způsobit váţnou újmu na právech dotčené osoby nebo na jejích oprávněných zájmech. Politik uţ lehce dokáţe, ţe mu zveřejněná pravda způsobila újmu třeba tím, ţe bral jen plat senátora, a ne místopředsedy vlády. Nový trestní zákoník vstoupil v platnost v lednu Účinný je od 1. ledna Není zatím známo, kolik 16

17 trestních věcí bylo podle něho zahájeno a případně pravomocně skončilo pro trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji. Lze však počítat s novinářskou solidaritou, která by vedla ke zveřejnění takového případu, a odhadovat, ţe ţádný novinář nebyl v roce 2010 (a ani později) stíhán proto, ţe zveřejnil, sdělil, zpřístupnil, jinak zpracovával nebo si přisvojil osobní údaje, které byly o jiném shromážděné v souvislosti s výkonem veřejné moci, tedy nejen v trestním řízení, ale třeba činností vlády, armády, českého zastupitelského úřadu, kanceláře prezidenta republiky. Stát (tedy vláda, samospráva, veřejnoprávní média atd.) se zatím tváří, jako kdyby nová úprava nebyla. To, ţe se nepouţívá, se nevyhlásilo, Novináři to ale poznávali v praxi, počínaje ţhářským útokem ve Vítkově ve Slezsku aţ po vraţdu devítileté Aničky z Prahy. To je nejhorší ze všech řešení, je-li zákon jen na papíře a neaplikuje se. Lidi to můţe jen povzbudit, aby i jindy zákon porušili. Zákon navíc zůstává v záloze pro eventuální postih nepohodlného novináře jako hrozba. 30. Veřejná kritika této úpravy vyvolala snahy o zmírnění náhubkovéhozákona. Mlčení, jako kdyby zákonná úprava neplatila, je první cesta. Druhou šel v roce 2009 Michael Kocáb, tehdejší ministr bez porte-feuille. Jeho snahu nechat zákon změnit ale odrazilo nejprve ministerstvo spravedlnosti, které omezilo snahu zákon novelizovat na posouzení veřejného zájmu. Pokud veřejný zájem převáţí nad právem na ochranu soukromí, nebude zveřejnění údajů trestné. A rozhodne o tom soud. V roce 2009 a do sněmovních voleb v červnu 2010 se tato novela trestního řádu ve Sněmovně neprosadila. Aţ v dubnu 2011 ji Sněmovna přijala, v květnu ji přijal Senát. I poté, kdy tato novela nabude účinnosti, bude moţno například novináře obvinit se sazbou do pěti let. Mohl by být třeba i ve vazbě a později, třeba i po letech, by soud rozhodl, ţe veřejný zájem zde převáţil. Reálná hrozba zde tedy zůstává. 31. Zbývá Ústavní soud (ÚS). V květnu 2009 podalo 34 senátorů návrh na zrušení "náhubkového zákona. Určená soudkyně-zpravodajka ho za dva roky plénu ÚS nepředloţila. Poukazovala na novelu, jeţ se skoro dva roky chystala. Novela ale neodstraňuje ústavní rozpor, jehoţ odstranění se svým návrhem domáhají 34 senátoři, brojící proti protiústavnímu potlačení svobody slova. Aţ bude návrh senátorů ÚS projednávat, nastanou potíţe. Senátoři svým návrhem napadli jen tehdejší úpravu, tedy ta ustanovení trestního řádu, která činí zveřejňování neoprávněným, a tehdejší trestní zákon. Nenapadli tehdy ještě neúčinný trestní zákoník, který s účinností od 1. ledna 2010 rozšířil zákaz zveřejňování informací z veřejné správy na celou veřejnou moc. I kdyby byl trestní řád zásahem ÚS novelizován, stejně by to zřejmě umoţňovalo trestně stíhat i zveřejnění údajů z trestního stíhání, 17

18 byť by ÚS z trestního řádu vypustil přímý zákaz zveřejňování údajů z přípravného řízení (kromě údajů o dětech a o obětech trestných činů). ÚS můţe jistě pomoci nesvobodnou situaci trochu napravit, aţ jeho plénum bude o návrhu senátorů rozhodovat. Řádná cesta k úpravě trestního zákoníku, pokud jde o rozsah chráněných osobních údajů a míru této ochrany, vede ale parlamentem. Vězeňství 32. Vězeňství nadále zůstává politicky marginalizovaným tématem, postiţeným nezájmem napříč politickým spektrem. Instituce trestní politiky, zejména Vězeňská sluţba ČR a Probační a mediační sluţba ČR, jsou dlouhodobě podfinancovány, v souvislosti s ekonomickou krizí se staly objektem dalšího šetření ze státního rozpočtu. Za těchto objektivních východisek fakticky nelze účinně dosahovat účelu trestu. I v naplňování principů restorativní justice a humanizace vězeňství zůstává Česká republika na chvostu Evropské unie. 33. V průběhu roku 2010 (s dalším negativním progresem v prvním pololetí 2011) se stále zvyšuje počet vězněných osob, na konci roku 2010 činil , v dubnu 2011 jiţ přesahuje hranici osob, dalších cca osob čeká na nástup do výkonu trestu odnětí svobody. Index vězeňské populace (tzv. Prison Population Rate), tj. počet vězněných osob na obyvatel, činí v době zpracování této zprávy 214. Česká republika je co do indexu, svědčícího o účinnosti trestní politiky, společně s Polskem čtvrtá nejhorší mezi státy EU (horší situace je pouze v pobaltských státech, zatíţených post-sovětským modelem trestní justice). Optimální index ve starých členských státech EU činí V roce 2010 nebyla přijata účinná opatření ke sníţení počtu odsouzených, jeho neustálý negativní progres se nestal tématem širšího odborného diskursu, soustavný propad indexu od roku 2002 a jeho příčiny nejsou předmětem penologického výzkumu (teprve v době zpracování této zprávy Ministerstvo spravedlnosti hodlá výzkum zadat 37 ). Lze pouze odhadovat, ţe příčinou propadu indexu můţe být represivní zaměření trestní justice a neúčinné vyuţívání alternativních trestních 37 Týden.cz: Ve věznicích se musejí odsouzení ukládat i do skladů, , (přístup ) 18

19 opatření, včetně přeměn alternativních trestů na trest odnětí svobody. Pro tuto hypotézu svědčí fakt, ţe ke konci roku 2010 bylo cca 20% vykonávaných trestů uloţených v trvání niţším neţ 9 měsíců V přímém rozporu s nárůstem počtů vězněných osob je sniţování stavu zaměstnanců Vězeňské sluţby, podle Statistické ročenky Vězeňské sluţby se v roce 2010 sníţil počet zaměstnanců o 200 osob. Nárůst počtu vězněných osob není doprovázen zřetelnými investicemi do ubytovacích kapacit (ve formě výstavby věznice na rozdíl od transformace prostor stávajících věznic, typicky na úkor kulturních místností), české věznice jsou zatíţeny neúnosnou přeplněností, podle oficiálních údajů Vězeňské sluţby činí naplněnost %, nelze vyloučit, ţe je de facto mnohem vyšší. 36. Ve spojení s přeplněností není dodrţována minimální ubytovací plocha pro vězně. Podle standardů Rady Evropy, ve smyslu doporučení Výboru ministrů Rady Evropy Rec (99)22 k přeplněnosti věznic a standardů a doporučení Evropského výboru pro předcházení mučení (CPT) činí nejniţší moţná ubytovací plocha na jednoho vězně 4 m 2, nejmenší plocha loţnice určená pro ubytování jednoho vězně činí 6 m 2 (přičemţ v loţnici o ploše 9 m 2 nemají být ubytováni dva vězni); akceptovatelné jsou přitom uvedené ubytovací plochy za podmínky, ţe vězni tráví většinu dne mimo loţnici. V květnu 2011 uvedl náměstek ministra spravedlnosti pro Týden.cz, ţe se ubytovací plocha na jednoho vězně velmi rychle blíţí třem metrům čtverečním; přitom ubytovací plochu tři m 2 nesprávně uvádí jako nepřekročitelné minimum dle evropských standardů (!), CPT např. jiţ v roce 2000 konstatoval jako neakceptovatelnou plochu 3,5m 2 (ve zprávě týkající se Slovenska). 37. Na konci roku 2010 bylo, za účelem úspor na spotřebě energie, vydáno nařízení k omezení sprchování vězněných osob, a to pokynem generálního ředitele Vězeňské sluţby č. PGŘ 8/2010. Na jeho základě bylo stanoveno, ţe nepracující vězni se mohou sprchovat jednou týdně, přičemţ dle hodnověrných informací ČHV je doba sprchování v některých věznicích omezena na 10 minut i méně. Omezení sprchování je v rozporu s evropskými vězeňskými pravidly, poţadujícími umoţnění sprchování minimálně dvakrát týdně, optimálně denně. ČHV nemá informace, ţe by v roce Statistická ročenka Vězeňské sluţby ČR 2010, 8Denky/rocenka_2010_v7.pdf (přístup ) 19

20 byla uvedená praxe odstraněna, naopak ministerstvo spravedlnosti v červnu 2011 potvrdilo, ţe v roce 2011 neumoţňují rozpočtové moţnosti zvýšení četnosti sprchování, a to při meziresortním vypořádání připomínek k materiálu Zpráva o plnění systémových opatření v oblasti vězeňství v roce ČHV nemá, s ohledem na skutečnost, ţe v roce 2010 neprováděl hloubkový monitoring věznic, informace o realizaci programů zacházení s vězněnými osobami a o naplňování reintegračního účelu trestu. Vzhledem k zásadnímu zhoršení a zhoršování objektivních podmínek výkonu vězeňství v posledních několika letech, ve spojení se sniţováním tabulkových počtů zaměstnanců Vězeňské sluţby, lze však předpokládat, ţe účinnost a faktické provádění programů zacházení je v současné době neodpovídající. V souvislosti s úsporami na spotřebě energií došlo, dle informací ČHV, k omezení energeticky náročných volnočasových a terapeutických aktivit, např. keramické krouţky či akvaristika, ačkoli právě ty jsou shledávány jako penologicky přínosné. 39. CPT zdůrazňuje jako příklad zvláště neţádoucího stavu pro výkon vězeňství kombinaci faktorů: 1) přeplněnost věznic, 2) nízká míra aktivit zacházení s vězni, 3) nedostatečný přístup vězněných osob k zajištění hygieny (čl. 50 Standardů CPT). Nutno podotknout, ţe právě uvedené faktory jsou charakteristické pro současný stav vězeňství v České republice. 40. Specifickou otázkou jsou podmínky výkonu vazby v České republice. Jsou dlouhodobě neutěšené, z hlediska materiálního zázemí a zacházení s vězněnými osobami jsou podmínky ve vazbě výrazně horší neţ podmínky ve výkonu trestu. Takový přístup je přitom ve zřejmém rozporu s principem presumpce neviny. Podle závěrů šetření ve vazebních věznicích, provedeného v roce 2010 veřejným ochráncem práv 39, se podmínky výkonu vazby příliš neliší od stavu před zahájením transformace vězeňství. Za zásadní nedostatky výkonu vazby ochránce označil nevhodné prostory pro výkon vazby a zcela nedostatečnou nabídku volno-časových aktivit pro vazebně stíhané, včetně 39 Viz Souhrnná zpráva o činnosti veřejného ochránce práv v roce 2010, Kancelář veřejného ochránce práv 2011, str. 135 an., 20