SPIRITUALITA JAKO ZÁKLAD MRAVNÍ VÝCHOVY 1

Transkript

1 STATI SPIRITUALITA JAKO ZÁKLAD MRAVNÍ VÝCHOVY 1 Pavel Říčan Anotace: Pojem spirituality, jak mu rozumí současná psychologie, je výsledkem dlouhého historického vývoje. Vzhledem к probíhající transformaci náboženství a ke změnám jeho role v našem sociokulturním okruhu bude v mravní výchově hrát významnou úlohu pojetí spirituality jakožto fenoménu nezávislého na organizovaném náboženství. Příslušné edukační procesy vyžaduji exaktní empirické zkoumáni. Klíčová slova: spiritualita, náboženství, mravní výchova, etika, hodnoty, liberalismus. Historická perspektiva: Moderna proti náboženství Jednou ze základních otázek, které řeší pedagogická teorie i praxe v našem sociokulturním okruhu, je její hodnotová, becnčji řečeno ideová a světonázorová r ientace,- od které se nutnč odvíjí i pojetí et 'ky a mravní 2 výchova. Co dnes znamená >.dobrý život", к čemu dčti vést, na základč } a kého přesvědčení a jakým způsobem? Žijeme v době, kdy na celém Západě, к němuž Paříme, mnoho rodičů a učitelů pociťuje v tomto směru bezradnost. Sokol a Pinc (2003) konstatují dosud neslýchanou poptávku po etice". Tradiční výchova bývala do doby historky nedávné orientována křesťansky. V pc- ^a8ogické teorii a zčásti i v praxi se ovšem většinu minulého století prosazovaly se- u 'arizační tendence, spojené u nás napří- ' a d s jménem klasika Václava Příhody. Moderním ideálem bylo postavit teorii i praxi na vědeckých základech, v mravní výchově uplatňovat nenáboženskou, občanskou, civilní etiku. U nás, podobně jako v ostatních zemích východního bloku, byl naznačený vývoj na dlouhou dobu nepřirozeně zkomplikován vnucováním ideologie, prohlašované navíc za vědeckou. Pedagogika byla chápána jako normativní disciplína, jejímž cílem je především stanovit cíl výchovy, formulovaný obvykle jako zformování socialistického člověka, a rozpracovat" metody к dosažení tohoto cíle. V určitém období byli učitelé nuceni stanovit si pro každou hodinu každého předmětu idcově-výchovný, či dokonce politicko-morální cíl. Je jen přirozené, že v podmínkách obnovené svobody si praktičtí pedagogové přejí především normálně učit", tj. předávat znalosti a dovednosti, po kterých je společenská poptávka, a jsou citliví, často přímo at stať byla podpořena grantem GAČR 406/05/0940 (teorie spirituality) a grantem GAUK 379/! US/A-PPIITF (aplikace v mravní výchovč). Jektivum etický se často užívá místo mravní či morální, takže zůstává nevyužito rozlišení mezi r a!kou jako souborem fakticky existujicich a uplatňovaných norem, způsobů jednání a odpovídajícího S( * lv ání na jedné stranč a etikou jako filozofickou disciplínou zabývající se touto oblastí života na, an č druhé. Příčinou patrnč je, že slova mravnost i morálka maji citelnou konotaci represivnosti (zá- У) a také bývaji bczdččnč jednostranné asociována se sexualitou. ^AGOGIKA roč. LVI, 2006

2 alergičtí na všechno, co by bylo možno považovat za ideologizaci školní práce. 3 Podobně pedagogové-vědci se snaží především pěstovat normální vědu", zejména pokud možno exaktně empiricky zkoumat edukační procesy, nejspíše v duchu popperovského neopozitivismu (Průcha 2004). Z tohoto hlediska je ovšem optimální, jsou- -li i tyto edukační procesy samy maximálně racionální, prosty ideologie, vědecky fundované a přísně sekulární, nenáboženské. Tento ideál je v plném souladu se soudobým požadavkem politické korektnosti" vůči náboženským i jiným názorovým minoritám: rodiče, kteří vychovávají své děti v duchu té či oné víry nebo přesvědčení, к tomu či onomu životnímu stylu, nemají v tom být omezováni či rušeni ingerencí státní školy. Náboženská výchova, ať už probíhá v církevních školách nebo přímo v církvích a v rodinách, je ovšem přirozené také předmětem vědecké pedagogiky, ale předmětem většinou opomíjeným, přenechávaným - v rámci jakési nepsané dohody o neútočení" - praktickým teologům a učitelům církví či jiných náboženských pospolitostí. Ti často využívají poznatky a metody vypracované pedagogy a psychology ke svým cílům (viz Ryšavý 2005). Je to opět Průcha (2005), kdo upozorňuje, že pedagogiku je třeba rozvinout,jako vědu o edukačních procesech ve společnosti vůbec, tedy i v jiných než školských institucích". Liberální hodnoty v mravní výchově Mravní výchova není myslitelná bez uplatňování hodnot sdílených většinou dané společnosti jako celkem a konkrétní komunitou, v níž dítě žije. Empirická pedagogika nemůže tyto hodnoty stanovit, jak odedávna činila tradiční normativní pedagogika, jejíž vědecký status je problematický. Pedagogika pěstovaná jako normální věda" ovšem může a má empiricky zkoumat edukační proces, který sám plně vědecký být nemůže. Zároveň se přirozeně od vědeckého výzkumu obecnč, tedy i od pedagogické vědy, očekává, že vyústí v prakticky použitelné návody až v technologii" - pokud jde o pedagogiku, tedy v metodiky a metody výuky i výchovy. To nutně vede к vnitřnímu napětí. Jako možnost určitého kompromisu se zde rýsuje orientace na takovou teorii mravního vývoje, která maximálně staví na rozumovém vývoji dítěte (Alexander 2003). V tom je snad možno vidět jednu z příčin mimořádného úspěchu Kohlbergovy piagetovské teorie (1981): J e " -li podstatou mravního vývoje individua spontánní pokrok směrem к racionalitě, pak může mít jak studium tohoto vývoje, tak i jeho pedagogické vedení do značné míry vědecký charakter. Dominantní hodnotou moderní doby J e osobni svoboda, chápaná jako možnost maximální volnosti při volbě osobních cí' u a prostředků к jejich dosažení; tato svoboda má být omezena, jak to klasicky formuloval J. S. Mill, pouze tam, kde by omezovala svobodu jiných lidí a porušovala tak zásadu rovnosti. К tomu přistupuje ideál opravdovosti, autenticity, vášnivě prosazovaný již Nietzschem a obecně zdomácnělý v myšlení západního člověka během dvacátého století. S tímto ideálem bývá spoj 0 ' váno osvícenské přesvědčení, které moderně, ne-li módně, zabudoval do svého syst ' mu populární psychoterapeut Rogers: člo' věk je v podstatě dobrý, prosociáln'' a bytostně směřuje к realizaci této sve p 1 iod- 3 Pedagogové zaměřeni převážně na předmět výuky (Čápovým termínem logotropni) jsou ve vétši n ' zatímco paidotropni, zaměření primárné na dítě a jeho výchovu, tvoří menšinovou alternativu. 120

3 staty - je jen třeba dát jeho tendenci к dobru dostatečný prostor. Jako vrcholný smysl života bývá proklamováno najít a realizovat své pravé já.' Filozofové zdůrazňující jako základní hodnotu odpovědnost mají v současné běžné západní mentalitě daleko menší faktický vliv. Politickým základem liberalismu je - podle rozšířeného přesvědčení - demokracie 'oho typu, ke kterému dospěla západní civilizace a kultura. Ncjpřcdnějším úkolem výehovy je pak vést vyvíjejícího se jedince к tomu, aby s maximální vnější i vnitřní svobodou objevoval své osobní možnosti (ovšem i jejich meze) a stal se tak tím, kdo bude demokracii jednak plně využívat, jedn ak podporovat a obhajovat. Život vědce je Za takovýchto okolností přímo paradigmatem demokratického občanství. Svoboda, která je ústředním tématem výchovy, má být Zároveň nejvyšší normou způsobu, jímž se v ýchova děje. Kritikové soudobé většinové mravní výehovy, inspirovaní například frankfurtskou n eornarxistickou školou, varují před útlakem ( v Širokém smyslu), jimž je podle jejich ná- * ru nadměrné, byť běžně praktikované, ^měrňování dětí к tomu, co daná společnost považuje za správné а žádoucí. Napro- J 1 'omu zastánci hnutí výchovy charakteru ( v 'z McLaughlin; Halstcad 1999) zdůrazňuji Ctnost poměrně direktivního vedení к obským ctnostem. 5 Požadavek ustavičné- Přezkoumávání vlastních předpokladů, ^ydporozumčniurčujícího, často bezděčně, ^a i metodu vědecké práce, tak jak je vzná- 1 Zejména gadamerovská a ricoeurovská hermeneutika, lze jistě plodně aplikovat i na pedagogiku. Kritickou reflexi vyžaduje zejména vše, co je považováno za samozřejmé, v souladu se zdravým rozumem, tedy za objektivně platné". Současná religiozita a pojem spirituality Vědecké pojetí mravní výchovy musí reflektovat situaci, na kterou upozorňují sociologové náboženství: To, co se jevilo (i religionistům) jako odnáboženštění Západu s nevyhnutelným perspektivním globálním efektem, ukazuje se spíše jako transformace'' náboženství, s nímž obecně nutno počítat jako s trvale přítomným svébytným významným kulturním fenoménem. Od poslední třetiny 20. století lze navíc pozorovat - v Evropě méně než v jiných světadílech - nebývalý vzestup společenského vlivu tří vedoucích monoteistických náboženství (Kcpel 1996), zejména v jejich fundamentalistických a ortodoxních podobách. Tyto tendence se ovšem neprosazuji všeobecně. Odpor proti fundamentalismu a obhajobu liberalismu lze konstatovat především u humanitně vzdělané inteligence (Berger 1997). V naznačeném kontextu je třeba chápat úlohu - jak uvidíme, je to úloha kontroverzní - kterou hraje pojem spirituality v obecném společenském povědomí i v jednotlivých oborech myšlení a praxe. Tento pojem se dnes hojně vyskytuje (lze říci, že přišel do módy") zhruba ve třech tematických okruzích (pokaždé ovšem chápán jinak). Je to zaprvé teologie, kde se o spirijj Jaroslavy Schlcgclové (2006) jak ideál autenticity, tak přesvčdčení o tom, že človčk je v podstatč > v vyjádřil velmi výrazné již Rousseau. v Ediční metafora výchovy jako zušlechťujícího vštěpováni dobře vyjadřuje myšlenku, o kterou je zde s en spor. Štěpování je vysoce násilný zásah do přirozenosti planého stromku. Zkonstatuje se zejména tendence к privatizaci náboženské praxe a rostoucí důraz na citový prožitek e než na správnou nauku a jednání. PEDAGOGIKA roč. LVI,

4 tualitě mluví stále častěji (Kohut 1999), zadruhé populární literatura - často braková - reagující na novou vlnu zájmu o náboženství, zatřetí psychologie včetně svých aplikačních větví, jako jsou psychologie klinická a pedagogická, ale i psychologie managementu, životního stylu atd. (viz Unruh, et al. 2002). V psychologii došly věci tak daleko, že se vážně projednával návrh přejmenovat sekci psychologie náboženství Americké psychologické asociace na sekci psychologie náboženství a spirituality (Pargament 1999) a tento dvojpojem" (přiznejme hned, že rozpačitý) se často objevuje v odborné literatuře. V psychologii náboženství a v jejích aplikacích se v současné době vede spor, lze říci, že probíhá zápas, o to, zda bude spiritualita pojata jako žité náboženství, zjednodušeně řečeno jako křesťanská zbožnost, anebo jako náhrada za náboženství, jako jeho postmoderní potomek". Tento spor má ovšem širší platnost. Je s ním spojena otázka, zda a jakým způsobem má být spiritualita kultivována. Pokud jde o výchovu, lze mluvit o nebezpečí otevřeného či skrytého klerikalismu, a naopak i o nebezpečí, že prázdný prostor bude spontánně zaplněn nějakou formou úpadkové spirituality. 7 К definici spirituality Přesně definovat spiritualitu je obtížné, a to i když se omezíme na psychologii. Pokusme se však alespoň letmo ohledat kontury tohoto pojmu za pomoci dvou perspektiv moderní hermeneutiky - historické a lingvistické (podrobně viz Říčan 2004, 2006). Z teologického hlediska se spiritualita od počátku jeví jako výsledek působení božího Ducha (spiritus = latinsky duch): 8 Křesťanská spiritualita je sebepřesažná víra, v níž se spojení s Bohem v Ježíši Kristu skrze Ducha vyjadřuje ve službě bližnímu a v účasti na realizaci Boží vlády v tomto světě" (Schneiders 2002). Často se mluví o kněžské či naopak laické spiritualitě jako o celkovém životním stylu založeném na víře, ale také o východní, případně mimokřesťanské spiritualitě atd. Na chápání spirituality mělo v dějinách křesťanství velký vliv platónské pojetí protikladu tělo versus duch, přičemž duch je považován za něco vyššího a lepšího, zatímco tělo je nutno umrtvovat, jeho sexuální impulzy s nejvyšší ostražitostí krotit atd. S tím souvisí protiklad vnitřního proti vnějšímu, podstatného spirituálního jádra proti periferii, či dokonce příslovečné mrtvé slupce". Těžištěm většiny pojednání o spiritualitě je meditace, mystická zkušenost a technikyjejí kultivace, modlitba, osobní zjeveni ajiné vrcholné prožitky. Tyto tendence trvají i tam, kde se o duchu a spiritualitě mluví mimo teologii. Pojem ducha sehrál svou roli v některých systémech evropské filozofie, např. u Heg e ' la, a dosud se s ním pracuje, v běžném intelektuálním diskurzu se však uplatňuje chápání ducha (samozřejmě lidského) v běžn e řeči, tedy význam slov duch a duchovní, respspirituální. Jde o význam velmi vágní (Flos 1998), přesto však tato slova dobře slouž' v kulturně-historických esejích, státnickýc projevech, v diskusích o různých společen ských otázkách atd. Řekne-li se duch či 7 Použijeme-li dávné metafory: v povětří se prohánějí nejrůznější duchové, dobří i zlí. Jiným obraz<-' rt1 J možno mluvit o plevelu na poli, jež je ponecháno ladem. V této stati zůstáváme - v souladu s včtsu 1 autorů - u dobré" spirituality. " Výrazy duch a duchovni, spirituální byly ovšem vždy běžné. 122

5 chovní, zaznívají typické konotace a asociace dané historicky: pomyslíme na něco vyššího, ušlechtilejšího, než je běžná realita všedního dne, na kulturu, umění, filozofii, etiku, inspiraci, nadšení,' pohled vzhůru či kupředu, poeticky řečeno na oblast světla a čistoty atd. 10 Pojem spirituality je pro filozofii zcela okrajový. Spiritualita jako psychologický pojem Spiritualita v obecném povědomí bezpochyby souvisí s náboženstvím, ^zhledem к tomu, že psychologie se zabývá primárně prožíváním, můžeme zde spiritualitu chápat jako náboženské prožívání, ne jlépe jako proiitkové jádro náboženství (Pargament 1999), spojené samozřejmě s odpovídajícím jednáním (či chováním). Psyc hologové po většinu minulého století vys, ačili s pojmy náboženství, náboženskosti religiozity, přičemž ze souvislosti se vždy Poznalo, zda jde o náboženské nauky, obřafy ěi instituce atd. - anebo o prožitky a Jednání s nimi spojené. Proč to tak nezůstalo? V druhé polovině minulého století došlo ^Pojmové polarizaci náboženství a spiriteality. Snad nejlépe je tato polarizace vyjádřena heslem amerických studentů, protest M)icich v šedesátých letech proti církvím Jejich establišmentům, proti odumírajícím ktrinám a proti rigidní morálce (zejména v5 em sexuální): I AM NOT RELIGIOUS, ölj T I AM SPIRITUAL!" Pojem nábožen- Stv ' se zúžil na vnější, formální, naukovou 'nstitucionální stránku, zatímco spirituali- u se rozumí prožitek, především spontánní a tvořivý, pokud možno silný, až extatický, svobodné hledání smyslu vlastního života atd. Tato polarizace vešla do obecného povědomí a prosadila se i v psychologii. Uznává se sice, že spiritualita může existovat i v rámci náboženských institucí, zvláštní důraz se však klade na nenáboženskou spiritualitu. Uvedené heslo v češtině nezní", ale myšlenka sama nachází ohlas i v českém prostředí. Pojem náboženství je možno chápat různě široce, např. C. G. Jung bez váhání označil za náboženství i taková hnutí jako nacismus a komunismus. Existuje i názor, že každý člověk má nějaké náboženství. Něčemu se člověk nakonec klanět musí", řekl nedávno politik-intelektuál Petr Pithart. Při takovém širokém pojetí by byla každá spiritualita náboženská. Vzhledem к uvedené polarizaci pojmů náboženství versus spiritualita je však asi praktičtější pojem nenáboženské spirituality přijmout. Přesnější, ale toporné by bylo mluvit o spiritualitě nezávislé na náboženství a rozumět tím prožitky a způsoby jednání, které jsou společné lidem různé víry i humanistickým ateistům. Je pozoruhodné, že uvedenou pojmovou polarizaci spiritualita VÍ. náboženství přijímají i někteří teologové. Příznačný je název knihy B. L. Callena (2001) Autentická spiritualita: pohyb nad pouhé náboženství", jejímuž autorovi jde o překonání mrtvé ortodoxie" probuzeneckou vírou srdce". Lze zde vidčt projev onoho zápasu o pojem spirituality, který jsme zmínili: teolog se snaží dobýt zpít" pojem, který byl ražen - jak jsme vidčli - v polemice proti náboženství. Jak napsal jungovský psychoterapeut Moore (2005), spiritualita je v naší době Ja k inspirace, tak nadšeni jsou slova etymologicky odvozená od slova duch, prvni v latině, druhé i^né. češtině máme volbu, zda užít slova duchovni či spirituální, duchovnost či spiritualita. Nejde o přesná nyma a bylo by užitečné vědět, jak tyto pojmy chápe vzdělaná veřejnost, zvláště pak pedagogové. PE DAGOGIKA roč. LVI,

6 často přímo vrostlá do celého života, zvláště do úsilí o pravdivé, svobodné a zodpovědné lidské vztahy. Jejím projevem proto může být - podle okolností - stejně dobře odvážné ukončení neautentického manželského vztahu, jako setrvání v něm spojené s velkorysou rezignací na osobní zájmy ve prospěch ostatních zúčastněných. V úvahu přichází i pojem implicitní, skryté, bezděčné spirituality.v českém prostředí jde patrně často o vytěsněnou spiritualitu: lidé se brání nejen vnějšímu výrazu, ale i samotnému prožitku, který by - byť vzdáleně - připomínal náboženství. Někteří psychologové, zejména američtí, se pokoušejí konkretizovat nový pojem tím, že vytvářejí dotazníky spirituality. Snad první takový dotazník sestavil Elkins se spolupracovníky (1988)." Snažili se zjišťovat tyto složky spirituality: 1. Transcendentní dimenze.* 1 Musí ovšem jít o orientaci založenou zkušenostně, ideálně v podobě vrcholného prožitku. 2. Osobní jistota smyslem života, založená na autentickém hledání. 3. Životni poslání, pocit odpovědnosti vůči životu, nalezení života skrze jeho ztrátu". 4. Zakoušená posvátnost celého života, včetně prožitků považovaných běžně za obyčejné". 5. Nezávislost na materiálních hodnotách, jež nemohou uhasit ontologickou žízeň". 6. Altruismus - soucit, aktivní láska a touha po spravedlnosti pro celé lidstvo. 7. Idealismus - vizionářská oddanost myšlence zlepšení světa. 8. Vědomi tragičnosti lidské existence. Toto vědomí dává životu existenciální vážnost a zároveň - paradoxně - podporuje radostné oceňování života. 9. Ovoce spirituality - zřetelný vliv zmíněných prožitků, postojů a přesvědčení na vztah к sobě, к druhým, к přírodě а к tomu, co člověk považuje za Nejvyšší, at je to cokoli. Další psychologové stanovili složky (aspekty, dimenze) spirituality poněkud jinak (viz Říčan 2006). 13 Lze říci, že pojem expanduje: Ujal se například pojem spirituální inteligence (Emmons 1999, Halama; Stríženec 2004, Stríženec 2005) a v uvedené souvislosti nelze opominout ani pojmy existenciální inteligence (Halama; Stríženec tamtéž) a morální inteligence, případně i moudrosti (Ruisel 2004), stejně jako pojem inteligentní spirituality (Alexander 2003). Obecně lze říci, & většina autorů artikuluje v pojetí spirituality jednak specifickou prožitkovou kvalitu, v Elkinsově výčtu reprezentovanou zejména 4. bodem, jednak obsahovou intenci, u kinse výrazně vyjádřenou v 6. bodě. Častá je snaha oprostit pojetí spirituality důsledně od vazby na určitou duchovní tradici. Například Beizen (2005) považuje i zdůrazňování posvátna v pojetí spiritual'' 11 Příznačný je Elkinsův (2001) osobní příběh. Sloužil jako mladý pastor protestantskému sboru, j e 0 fundamentalistickým členům se však zdál příliš svobodomyslný, proto ho zbavili úřadu, a posléze o konce vyloučili. V řešen! osobní krize mu pomohl psychoterapeut. Sám se stal psychoterapeutem a v l et0 činnosti uplatňoval mj. orientální nauky a šamanské praktiky., 12 Později (1998) nahradil Elkins ve svém vymezení spirituality vztah к transcendenci pojmy jako smy pro tajemství a existenciální otevřenost.. 13 Tón odlišný od Elkinsova slyšíme z Taylora (1991): Existuje určitý způsob bytí, který je můj vlas Jsem povolán žít svůj život právě tímto způsobem a ne jako napodobeninu kohokoli jiného... ' e princip může být netriviálně realizován pouze ve světě, kde životně záleží na historii, občanských P vinnostech, božím volání nebo něčem tohoto řádu" (s. 28n, 40n). 124

7 'У za neadekvátní, protože tento fenomén je podle jeho názoru úzce spjat s monoteistickými tradicemi. Spiritualita-soudí Elkins ~ budiž chápána jako něco, co je univerzál- «'V 4 společné všem kulturám, pak s ní můžeme pracovat v multikulturní společnosti v čdecky objektivně a politicky korektně. Odvážný badatelský krok podnikl Piedmont (1999): Vytvořil dotazník zjišťující ndividuální míra spirituality jako šesté velké" dimenze osobnosti, jež existuje vedle široce uznávaných Big Five", tj. pětice neur ticismus - extraverze - otevřenost ke zkušenosti - vstřícnost - svědomitost. Tím je Postaven (či alespoň vyprojektován) most "^ezi psychologií náboženství, jež je dosud Převážně chápána jako marginální disciplína. ne-li dokonce jakési polovčdecké ghetto, a Psychologií osobnosti, jež je naopak uznávána jako plnohodnotný, kmenový" obor Psychologie. Piedmont publikoval (2004) již 1 doklad o tom, že jeho dotazník předpovídá úspěšnost léčby alkoholismu. 15 Jak je z podaného náčrtu zřejmé, pojem s P'rituality je v psychologii, stejně jako v obecném diskurzu, značně sémanticky otevřený. Bylo by možno usilovat o jeho přesn u definici a doufat, že bude dříve nebo P z dčji obecně akceptována, jestliže precizní j^alýzou jeho chápáni u různých autorů proážeme její vhodnost (viz Říčan 2004). Lze Hak také prostě užívat tohoto pojmu s naděj i, že komunikace, která je i přes různ st pojetí možná, povede časem ke konverz i v jeho vymezení. Tuto strategii lze za oprávněnou tím spíše, čím více ptáváme při zemi", v pcdagogicko-psy- bgické empirii. Tuto stať, zvláště její následující oddíl, lze chápat jako dílčí test" nosnosti a užitečnosti pojmu spirituality, tak jak se v posledních deseti letech prosadil v psychologii, do značné míry i v obecném užívání. Spiritualita v mravní výchově Existenci vztahu mezi morálkou a náboženstvím není třeba prokazovat, nutno ovšem počítat s tím, že je to vztah složitý a zdaleka ne jednoznačný. Nejvlivnějši světová náboženství se někdy přímo nazývají etická (Heller; Mrázek 2005). Nábožensky zdůvodněné mravní kodexy, mezi nimi nejznámější mojžíšovské Desatero, stanoví správné a nesprávné jednání, v dějinách velké části světa mocně působily i provokativní mravní výzvy Ježíšova Kázání na hoře. V teologickém a filozofickém zobecnění a zjemnění mravních kodexů pak nacházíme už od antiky obecný ideál mravního dobra, moderně definovaného například jako moudré a zodpovědné využívání všech možností a příležitostí ke zdokonalení sebe i druhých, к plodnému a šťastnému životu. Spiritualita nenáboženská, resp. nezávislá na náboženství, zahrnuje - jako jeho potomek a dědic" - určitou hodnotovou orientaci, systém hodnot, populárně řečeno hodnotový žebříček", který úzce souvisí se systémem mravních norem. V našem sociokulturním okruhu jde-jak známo-o hodnoty a normy, které se vžily pod vlivem křesťanství, ale také evropského osvícenství, na něj navazujícího moderního liberalismu a individualismu i pod vlivem současného impor- Orientace na univerzální je pro psychologii typická, vždy znovu se ovšem ukazuje, do jaké míry je to, c Považujeme za univerzální psychické fenomény a konstrukty, ve skutečnosti kulturně specifické. ' tov aný Elkins moudře označil svou" spiritualitu jako humanisticko-fenomenologickou, historická i, ^'turologická analýza by však umožnila ještě specifičtější určení. У také již zkonstruován a ověřen český dotazník spirituality (Říčan; Janošová 2005). PE DAGOGIKA roč. LVI,

8 tu" z Orientu. Ty z nich, které jsou akceptovány většinou ělenů společnosti (a rozhodujícími autoritami), se stávají normativním obsahem výchovy, přičemž ovšem jednotliví pedagogové mají i ve státních školách určitou volnost v tom, ke kterým hodnotám a normám děti povedou, jakým způsobem a s jakým zdůvodněním. Je přitom zřejmé, že některé z uznávaných hodnot a norem jsou chápány jako více spirituální či duchovní než jiné; v tomto chápání se bezpochyby liší jednotlivé sociální a náboženské skupiny, různé subkultury atd. Základní otázkou mravní výchovy je, jak působit, aby byly mravní hodnoty a normy také uplatňovány, a to jak v běžných podmínkách, tak ve výjimečných situacích vyžadujících mimořádné úsilí nebo rezignaci na osobní zájmy, obětování vlastního prospěchu nadosobním cílům. 16 Jak připomínají Sak a Saková (2004), samo uznávání hodnot a norem, tak jak je zjišťujeme dotazníkovými metodami, naprosto není zárukou odpovídajícího chování, a to ani u těch, kteří jsou rozumově přesvědčeni o jejich významu. Náboženské systémy disponují známými hrozbami a sliby, dovedou však za určitých okolností dosáhnout identifikace s hodnotami a normami, v jejímž důsledku se lidé přestávají ptát, co za to". Dobro se pak stává cílem a mocným motivem samo o sobě. Psychologicky řečeno, dochází к řadě prožitků, jež jsou reflektovány jako soucit, láska, slušnost, hrdinství, výčitky svědomí, touha po spravedlnosti, radost z pomoci druhým, dokonce i z utrpení pro pravdu atd. Hodnoty jsou přijímány jako nadosobní (což je dobře vyjádřeno např. výrazem vědomi posláni), myšlenka na jejich porušení budí odpor, stávají se faktory integrujícími osobnost a v kritických situacích jsou prožívány s intenzitou až extatickou. Existuje řada osvědčených tradičních postupů, jak napomáhat individuální identifikaci s hodnotami a normami. Otázkou je, jakou podobu mají prožitky, jejichž příklady jsme právě uvedli, a jakou podobu mají účinné odpovídající edukační procesy tam, kde bylo náboženství ve svých tradičních podobách opuštěno a kde se uplatňuje - jak předpokládáme - nenáboženská (na náboženství nezávislá) spiritualita. Uvažme několik příkladů: 1. Často užívaným prostředkem mravní výchovy je prostá prezentace výrazů a tvrzení, připomínajících (více či méně sugestivně) myšlenky a ideály, hodnoty a normy, sdílené vychovávaným subjektem díky jeho dosavadní participaci na jazyce a kultuře, v níž žije. Toto sdílení bývá přitom málo artikulované, jen napůl vědomé", nepromyšlené- Připomínání, o němž je řeč, vede к jasnějšímu a bohatšímu uvědomění toho, o čem je subjekt již přesvědčen, jak to vystihuje rčení mluvíš mi z duše". Jako příklad lze uvést citát ze středoškolské učebnice etiky (Kratochvilová-Miedzgová 1996, s. 13): Lidskost opírající se o rozum, svobodnou vůli a lásku nuť člověka nespokojovat se jen s reprodukcí dane skutečnosti. Opravdovost lidského bytí sp ' čivá až v úsilí o vyšší hodnoty, v úsilí o lep^1 svět a mezilidské vztahy. Bez tohoto úsilí, bez snahy o mravnost nemá jednotlivec plné P ra vo nazývat se člověkem..." 17 Přísně liberální pedagog může uvedeny citát označit za příklad nepřípustného ped a " V pedagogice orientované na liberální filozofii se ovšem řeší i otázka, jakým právem mladé lidí ve e те к hodnotám, jež sami uznáváme. _. 11 Výše uvedený výraz vědomi posláni je dobrým příkladem toho, jak jsou v jazyce zakódovány ', rituální motivy: Mám-li posláni, implikuje to, že je nade mnou nékdo (néco), od koho (čeho) jsem poslán. 126

9 gogického nátlaku, zejména v ústech osobně imponující, rétoricky efektivní a milované autority. Bude žádat, abychom - v zájmu nej vyšší hodnoty, jíž je svoboda - se svými studenty podobné texty analyzovali a umožnili jim kritickou volbu. 2. Přesvědčivost verbálního mravního Působení může být zvýšena logickým odvozováním sdělovaných myšlenek z premis, 2 nichž plynou, jestliže subjekt tyto premisy Již akceptuje (přestože nemají racionální Povahu). Tak lze například prokázat, že určité jednání je spravedlivé, a spoléhat na to, ^e dítě považuje spravedlnost za vysokou hodnotu a normu, přijme tedy takové jednáni za své. Jestliže přitom dokážeme dítě stimulovat к nahlédnutí (rovněž nonracionálnimu!), že je dobré užívat svého rozumu a řídit se iím i tam, kde odporuje běžným, konvenčním názorům většiny, kultivujeme úroveň filozofického ducha, pro kterého je ^kladní hodnotou pravda. 3. Prostředkem mravní výchovy může být kultivace výjimečných citových prožitků. Jde 0 Pestrou paletu zkušeností, к nimž patří tzv. v yšší stavy vědomi, někdy zvané holotropní (Grof 2004), spontánní, či meditací a jinými taktikami navozené mystické prožitky růz- Пе intenzity, nadšení při účasti v davové akt,v 'tě, mimořádně silný umělecký zážitek, Porod, riskantní záchranná akce atd. Prožit- Кц т tohoto druhu může být dodán interpre-,q čni kontext mravně ušlechtilých postojů, Ja k se to děje např. při buddhistické medita- / "e«á, kdy meditující soustředěně přejí esti všem bytostem. (Tato praktika nepředpokládá žádné náboženské přesvědčení, být chápána prostě jako cvičení mys- ' ) Sdělení o spontánních prožitcích mysticko rázu často obsahují zmínky o citu blízki, až láskyplného splývání s jinými by- 1 str ni, přičemž tyto city se mohou stát záa dem trvalých prosociálních postojů. Chara kteristický přitom je spontánní cit vděčnosti (často aniž ten, kdo tento cit prožívá, může říci, komu je vděčný), který vyúsťuje v přání někoho obdarovat. Tato souvislost odpovídá jednotě mezi láskou k Bohu a láskou k bližnímu, která je jednou z ústředních myšlenek křesťanské tradice. 4. Participace na paradigmatických příbězích uspokojuje celou škálu lidských potřeb, zejména potřebu smyslu a bezpečí; náboženská tradice to často vyjadřuje pojmem spasení. Mimořádnou působivost mají archctypálnč zakotvené mýtické příběhy, jejichž motivy se objevují i v pohádkách a v transformované podobě v příbězích krásné literatury, dramatického umění atd. Vrcholné momenty klasických příběhů, k nimž patří i životopisy velkých představitelů evropské i světové morálně-kulturní tradice, v nedávné minulosti Gándhí, Masaryk, Matka Tereza atd., navozují u vnímavého posluchače, diváka i čtenáře formativní prožitek katarze, který mívá zřetelně spirituální povahu. Narativní psychologie (viz Čermák 2000) analyzuje autobiografická vyprávění a scénáře vlastních životů, jež významně determinují prožívání i jednání. Mravní výchova spočívá z velké části v prezentaci příběhů, do nichž je člověk imaginativnč vtažen", s jejichž protagonisty se identifikuje, případně se identifikace s nimi hrozí. Ideály hrdinství, soucitu, sebeoběti, nezdolné naděje atd. jsou předávány právě prostřednictvím vyprávění vzorových příběhů. Překážkou zde je současný nedostatek smyslu pro pathos, na který poukázal Jaroslav Seifert ve své pozdní úvaze nazvané Je třeba změnit stav ducha". 5. Interpersonálni konfrontace se stala populární díky skupinové psychoterapii, kde je nástrojem sebepoznání a poznání osobně blízkých lidí i modifikace citů a postojů, termíny humanistické psychologie řečeno pomůckou k podpoře růstu osobnosti či autentických lidských vztahů. Jde o techniky, které PEDAGOGIKA roč. LVI,

10 mají většinou povahu společenských her a osvědčují se i ve výchově. Rozvíjejí sociální inteligenci, podporují empatii, pocit vzájemnosti, solidarity atd. Použití těchto technik účinně podporuje altruismus, pokud jsou к tomu usměrněny. Dovednosti a vhledy, které se při nich získávají, lze ovšem také zneužít к sobeckým cílům. Je pozoruhodné, že pedagogové, kteří chtějí v různých skupinách působit ve smyslu mravní výchovy, zřídka to výslovně vyjadřují. Nabízejí spíše kurzy komunikace, sebepoznání, skautské zážitkové kurzy apod. I pod pojmem zážitková pedagogika se skrývá mravní výchova, třebaže se zdůrazňuje rozvoj osobnosti, kreativita, obohacování prožitků atd. (viz Schlegelová 2001). 6. Obnova posvátna. Náboženské spirituální tradice odlišují posvátné od profánního, všedního. Znají posvátná místa (islámská Mekka), posvátné dny (židovská sobota), posvátné knihy, předměty, úkony (pokřižování, dotyk svěcené vody), posvátné bývají i mravní zákazy a příkazy. Moderní člověk odmítající náboženství ztrácí smysl pro posvátno, vše je profanizováno (Eliade 1994), hlásá se jen pragmatická účelnost. Příkladem této tendence je přepočítávání všech hodnot na hodnotu peněžní. Smysl pro posvátno se ovšem neztrácí úplně, dosud slavíme narozeniny a svatby, máme zvláštní vztah к místu, kde se cítíme nejvíce doma, ctíme přísahy a slavné" sliby, státní vlajka a hymna v nás budí pocity zvláštního druhu, rozumíme tomu, že komu nic není svaté", je špatný člověk atd. Psychoterapeuti a zastánci zážitkové pedagogiky se snaži smysl pro posvátno oživit. Má to být posvátno nezávislé na víře v nebe a peklo, na jakýchkoli náboženských naukách, zakotvené ve zkušenosti. Snažíme se najít způsoby, jak vyjádřit a obohatit prožitek posvátnosti života, jak oslavit narození dítěte, jak uctít zázrak" vesmíru, lidského vědomí, poezie, hudby, erotiky či mateřské lásky, snažíme se vrátit existenciální hloubku slibu lékaře a zdravotní sestry aj. Uživají se к tomu mj. symboly a rituály převzaté z různých náboženství, případně vytvořené uměle, na základě psychologických vhledů. Význam takto chápaného a kultivovaného posvátna pro mravní výchovu je očividný. 7. Výuka religionistiky a etiky. Orientace v hlavních světových náboženských či spirituálních tradicích patří к všeobecnému vzdělání. V době globalizace to platí dvojnásob. Seznamování s různými náboženskými naukami, rituály a odpovídajícími mravními hodnotami a normami může přitom nejen teoreticky zaujmout a usnadnit komunikaci s lidmi jinak věřícími. Jednotlivé myšlenky i prvky praxe mohou posluchače inspirovat, mohou obohatit jejich vidění světa, mohou být použity ke kultivaci vlastni emocionality a niternosti. Podobně výuka etiky dodá posluchačům pojmy a myšlenky umožňující jim pojmenovat - často teprve vůbec vzít na vědomi - svou vlastní mravní zkušenost a položit si otázky, které jim otevřou nové obzory a umožní lidsky zrát. Ma to být výuka vysoce interaktivní, vždyť vlastní mravní život je při studiu etiky základní demonstrační pomůckou". Žádný z uvedených bodů není bez problémů. Snad všechna tradiční velká" náboženství, jež nutno chápat mj. jako systémy tování spirituality, mohou být - ve své současné podobě - kritizována pro svou neautentičnost, pro své lpění na pojmech a obrazech, které přestávají oslovovat, a P r křečovitou snahu udržet pozice" (Kep e 1996). Islámský a křesťanský fundamentalismus i klerikalismusjsou markantními pro jevy tohoto stavu. Ostražitost skeptik" a strážců racionality vůči formám spiritual' ty nabízeným nejrůznějšími organizacemi (viz Vojtíšek 2004) je i v mravní výchov bezpochyby na místě. Na druhé stranč se 128

11 však zdá zřejmé, a předcházející odstavce to s nad dostatečně dokládají, že mravní výchova nějakou formu spirituality naléhavě potřebuje. Perspektivy výzkumu Prosazování tématu spirituality, včetně jeho nonracionálních aspektů, ve vý- 2 kumu by nemělo znamenat opouštění moderních vědeckých metod a návrat ke staré n rmativní pedagogice. Naopak, exaktní přístup, včetně kvantitativních metod a matc- ^aticko-statistického zpracování dat, se v této oblasti jeví jako velmi plodná cesta Opředu. Uvažme nosnost takového programu v souvislosti s několika interdisciplinárn ě pojatými tematickými okruhy. ' Především je možno - a je třeba - exaktně zkoumat, jak mladí lidé, a také jejich učitelé a rodiče, chápou myšlenky vyjadřované v souvislosti s tématem spirituality, zda, jak a za jakých podmínek jsou jimi oslovováni. Testem zde může být, jak si Pamatují předložené formulace, jak jc dovedou vyjádřit vlastními slovy, jak si poěínají, když o nich mají cvičně přesvědčit někoho jiného, nebo jim naopak oponovat. Již zjištění, jaký význam mají v současném běžném diskurzu slova jako duch, duchovni a spirituální, jaké asociac e vyvolávají (např. na rozdíl od slov náboženský, zbožný apod.) a v jakém smys- ' u jsou aktivně používána, bude významnou pomocí pro mravní výchovu. Podařilí se realizovat takový výzkum paralelně v několika zemích, bude to zároveň přín sem pro poznání procesu evropské kultumě-mravní integrace. - Podobně zaměřený výzkum, užívající osvědčených sociologických technik, bude možno realizovat bsahovou analýzou publikovaných texlu různého typu (učebnice, časopisy pro Mládež, popularizace psychologie, slav- "ostní projevy řečníků a další). 2. Lze zjišťovat korelace mezi jednotlivými aspekty spirituality měřenými dotazníkem a individuálně preferovanými způsoby autoregulace agresivních popudů. 3. Je možno srovnávat aspekty spirituality, jak sc projevují v dotazníku, s hodnotovou orientací v mravní oblasti, a to u vysokoškolských studentů různých oborů (medicína, práva, sociální práce aj.), s rozlišením podle pohlaví. 4. Pedagogický experiment: Lze zkoumat, jak se mění hodnotová orientace dětí a dospívajících pod vlivem standardního několikahodinového kurzu seznamujícího interaktivní formou se spiritualitou světových náboženství, doplněného o zážitkové prvky prosociální komunikace. Může sc očekávat i měřitelný vliv takové zkušenosti na chování dětí, např. při použiti osvědčených metod zjišťujících míru šikany ve školní třídě. (Ve skromném měřítku jsme projekt tohoto typu již realizovali, viz Říčan; Ondrová; Svatoš 1995). Není snad třeba zdůrazňovat, že pravdivost či nepravdivost názorů a přesvědčení, vyjadřovaných v souvislosti s projevy spirituality, je často mimo zájem a kompetenci vědy. Obsah těchto názorů a přesvědčeni bývá ovšem důležitým vodítkem jednak pro psychologickou analýzu příslušných prožitků, jednak pro posouzení kulturní úrovně a společenské přínosnosti (někdy také nebezpečnosti) skupiny, jež spiritualitu toho či onoho typu pěstuje. Závěrem Načrtli jsme historický vývoj pojmu spiritualita do té podoby, kterou v druhé polovině 20. století získal v obecném povědomí, zvláště se zřetelem к polarizaci spiritualita versus náboženství". Vyložili jsme, jak pojem spirituality v posledních patnácti letech pochopila a začala empiricky zkoumat psy- PE DAGOGIKA roč. LVI,

12 chologie. Poukázali jsme na roli, jakou takto pojatá spiritualita hraje v mravní výchově jak školní, tak mimoškolní. Na příkladech jsme naznačili možnosti - a zároveň aktuální úkoly - jež se empirické pedagogice rýsují ve výzkumu mravní výchovy a jejích psychologických předpokladů. Vyjádřili jsme přesvědčení, že vzhledem к probíhající transformaci náboženství а к radikálním změnám jeho role v našem sociokulturním okruhu bude hrát pojetí spirituality jakožto fenoménu nezávislého na organizovaném náboženství významnou úlohu v mravní výchově i v jejím vědeckém poznání. Literatura: ALEXANDER, H.A. Moral education and liberal democracy. Educational theory, 2003, 53, 4, s BELZEN, J.A. In defense of the object: On trends and directions in the psychology of religion. The International Journal for the Psychology of Religion, 2005, 15,1, s BERGER, P. Vzdálená sláva. Brno : Barrister and Principal, CALLEN, B.L. Moving beyond mere religion. Grand Rapids (MI): Baker, ČERMÁK, I. Hledání životních příběhů (Integrativní funkce narativního já). In MA- CEK, P.; ŠAFÁŘOVÁ, M. (ed.). Integrativnifunkce osobnosti. Brno : Masarykova univerzita, ELIADE, M. Posvátné a profánní. Praha : Česká křesťanská akademie, ELKINS, D.N. Beyond religion: A personal program for building a spiritual life outside the walls of traditional religion. Wheaton (IL) : Quest books, [podle Elkins 2001]. ELKINS, D.N. Beyond religion: Toward a humanistic spirituality. In: SCHNEI- DER, K.J.; BUGENTAL, J.F.T.; PIER- SON, J.F. (Eds.). The handbook of humanistic psychology. London : Sage Publications, ELKINS, D.N.; HEDSTROM, L.J.; HUG- HES, L.L.; LEAF, J.A.; SAUNDERS, C. Toward a humanistic-phenomenological spirituality. Journal of Humanistic Psychology, 1988, 28, No. 4, s EMMONS, R.A. Is spirituality an intelligence? The International Journal for the Psychology of Religion, 2000,10,1, s FLOSS, K. Duch. In Filosofický slovník- Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 1998, s. 94. GROF, S. Psychologie budoucnosti. Praha : Perla, HALAMA, P.; STRÍŽENEC, M. Spiritual, existential, or both? Theoretical considerations on the nature of higher" inteligences. Studia Psychologica, 2004,46, 3, s HELLER, J.; MRÁZEK, M. Nástin religionistiky. 2. vyd. Praha : Kalich, KEPEL, G. Boži pomsta : Křesťané, iidé a muslimové znovu dobývají svět. Brno Atlantis, KOHLBERG, L. The philosophy of mora' development. New York : HarperCollins KOHUŤ, V. Spiritualita. In De FIORES, S-l GOFFI, T. (Eds.). Slovník spirituality- Kostelní Vydři: Karmelitánské nakladatelství, 1999, s KRATOCHVÍLOVÁ-MIEDZGOVÁ, J- ka pro střední školy. Praha : Kvarta MCLAUGHLIN, Т.Н.; HALSTEAD, M' Y Education in character and virtue. In M c LAUGHLIN, Т.Н.; HALSTEAD, N 1 '] (Eds.). Education in morality. Londoj 1 Routledge, 1999,s [podle A> c ' xander 2003]. MOORE, Т. Předmluva ke knize [MÜ ares ' S.G.; Khalsa, G.-S.] (Eds.). Thepsyc h 5 ' 130

13 piritual clinician 's handbook. New York : Haworth Press, NODDINGS, N. Educating moral people: A caring alternative to Character Education. New York : Teachers College Press, [podle Alexander 2003]. PARGAMENT, K.I. The psychology of religion and spirituality? Yes and No. The International Journal for the Psychology of Religion, 1999, 9, 1, s PIEDMONT, R. Docs spirituality represent the sixth factor of personality? Spiritual transcendence and the Five-Factor Model. Journal of Personality, 1999, 67, 6, s PIEDMONT, R. Spiritual Transcendence as a predictor of psychosocial outcome from an outpatient substance abuse program. Psychology of Addictive Behaviors, 2004, 18, 3, s PRŮCHA, J. Česká pedagogická věda v současnosti: Pokus o pozitivní reflexi stavu. Pedagogika, 2005, 55, 3, s P^ÜCHA, J. Moderní pedagogika. (3. vyd.). Praha : Portál, K U1SEL, I. Inteligencia a myslenie. Bratislava : Ikar, 'SAVÝ, I. Vývoj dětí a adolescentů z hlediska psychologie náboženství. Brno, Dizertační práce. Masaryj. kova univerzita, [nepublikováno]. K 'CAN, P. Spiritualita jako klíč к osobnosti а к lidským vztahům. Československá j. Psychologie, 2006, 50, 1. 'ČAN, P. Spirituality - the story of a concept in the psychology of religion. Archiv fur Religionspsychologie, 2004, 26, s ŘÍČAN, P.; JANOŠOVÁ, P. Spirituality: its psychological operationalization via measurement of individual differences. A Czech perspective. Studia Psychologica, 2005, 47, 2, s ŘÍČAN, P.; ONDROVÁ, К.; SVATOŠ, J. The effect of a short, intensive inter\'ention upon bullying in four classes in a Czech town. Předneseno na konferenci New York Acadcmy of Sciences "Understanding Aggressive Behavior in Children", SAK, P.; SAKOVÁ, К. Mládež na křižovatce. Praha : Svoboda Servis, SCHLEGELOVÁ, J. Osobnost výchovného poradce a výchova к hodnotám. Filosofický časopis, 2001, 49, 4, s SCHNEIDERS, S.M. Biblical spirituality. Interpretation, 2002, 56, 2, s SOKOL, J.; PINC, Z. Antropologie a etika. Praha : Triton, STRÍŽENEC, M. Budeme merať spirituálnu inteligenciu? Československá psychologie, 2005, 49, 4, s TAYLOR, С. The ethics of authenticity. Cambridge : Harvard University Press, [podle Alexander 2003]. UNRUH, A.M.; VERSNEL, J.; KERR, N. Spirituality unplugged: A Review of commonalities and contentions, and a resolution. The Canadian journal of occupational therapy, 2002, 69,1, s VOJTÍŠEK, Z. Encyklopedie náboženských směrů v České republice. Praha : Portál, PE DAGOGIKA roč. LVI,