S Literárními novinami a Respektem už v současnosti nespolupracujete? Ani dálkově?

Transkript

1 Hlavní Magdaléna Platzová: Když nepíšu, rozpadá se mi svět Magdaléna Platzová: Když nepíšu, rozpadá se mi svět Nejspíš jsme spisovatelku, překladatelku a novinářku Magdalénu Platzovou (*1972), která už pět let žije v Lyonu a tři roky strávila v USA, nepozvali na Festival spisovatelů Praha 2017 do nejlepšího počasí. Rodná Praha se ji pokoušela odfouknout zpět do Francie, to ale nevyšlo. Malostranská kavárna plná turistů navzdory svému ruchu poskytne dostatečně soukromý prostor pro rozhovor, který se odehrává necelé dvě hodiny před autorským čtením Magdalény Platzové. Ta je podle vlastních slov nervózní, během naší konverzace ale působí klidně a profesionálně. Autorka knih pro děti i dospělé mluví o svém životě, knihách, kariéře a o tom, jaké je to být spisovatelkou. Proč vůbec žijete v Lyonu? Manžel tam pracuje. A čím se živíte? Žijete v Lyonu už od roku Já se neživím, živí mě manžel. *směje se* Mám tři děti. Jedno třináctileté, další mají šest a pět let. To je poměrně dost práce. Pořád píšu, ale tím se neuživím. Kdyby mě neživil manžel, tak bych samozřejmě musela do zaměstnání, to by bylo celé jinak. S Literárními novinami a Respektem už v současnosti nespolupracujete? Ani dálkově? S Literárkama ne. Pracovala jsem ještě ve starých Literárních novinách, za mě byla taková ta revoluce, kdy Jakub Patočka noviny odnesl, vlastně unesl do Brna. *směje se* A redakce, která zůstala, založila A2. Teď už s nimi v kontaktu nejsem. To jste byla v Literárních novinách ve velmi zajímavou dobu. Byla jsem tam, když je druhý nebo třetí rok převzal jako šéfredaktor Jakub Patočka. Poslední rok, když začal koketovat s politikou a neměl na noviny čas, jsem se stala dokonce zástupkyní šéfredaktora. Jednu dobu to vypadalo opravdu nadějně. Jakubovi se podařilo i s naší pomocí noviny hodně rozšířit, měli jsme přílohy Nové knihy, Občanské noviny. Spolupracovali jsme s velkým okruhem kritiků a zajímavých osobností. Pak, zrovna, když to začalo končit, jsem odešla na mateřskou, takže jsem vlastně měla štěstí.

2 S Respektem jste stále v kontaktu? Tam přispívám pořád podle možností. Z finančních důvodů hodně zredukovali externisty. Měla jsem tam pravidelně sloupek, ale teď už píšu jen hodně zřídka takový Dopis z Lyonu... Teď už ani nepřekládáte? Já jsem si překlady vydělávala, stejně jako denní novinařinou, není to žádný můj koníček. To, co mne opravdu zajímá, je literatura. Když jsou děti ve škole a ve školce, snažím se psát. A když mám takzvaně volný čas, tak pracuju v domácnosti. Kdybych musela do zaměstnání, tak by asi na to doplatilo psaní, protože jen málokterá žena se dokáže izolovat od vlastních dětí, aby mohla tvořit. Dokud jsem neměla rodinu, ty dvě věci šly ještě kombinovat. Mohla jsem psát po ránu a o víkendech. Ale zaměstnání, psaní a rodina, to nejde. Leda že by měl člověk nějakou manželku, která by rodinu vzala na sebe.

3 Máte teď rozepsanou nějakou knihu? Mám teď dopsanou knihu, která by měla vyjít někdy v únoru, teď se rediguje. Já nevím, chcete vědět, o čem je? Určitě, jestli nám to prozradíte. Je to román, který se zabývá různými druhy bezdomovectví. Je trošku podobný Anarchistovi, má podobnou strukturu, ale není historický. Vystupuje v něm zase mužský vypravěč. Děj se odehrává v Lyonu a vypráví o lidech, se kterými se tam setkávám. Na jedné straně jsou to skuteční bezdomovci, lidi, kteří nemají kam jít. A na druhou stranu zaměstnanci nadnárodních firem, kteří cestují po celém světě a jejich firmy je i s rodinami materiálně rozmazlují. Firemní politika je taková, že nejdéle jednou za čtyři roky svoje vedoucí pracovníky přemístí. Třeba ze Singapuru do Lyonu, pak z Lyonu někam do Ameriky a tak dále. Nemají zůstat déle než čtyři roky na jednom místě a když se přece rozhodnou zůstat, tak okamžitě přecházejí na místní plat, ztratí všechny výhody. Firma jim přestane platit dům, školu, auto, telefony atd. Jsou to vlastně zkorumpovaní lidé, kteří se ani nemohou do hloubky zajímat o zemi, ve které žijí, nebo o lidi kolem sebe, protože vědí, že za dva, tři, čtyři roky půjdou jinam. To zní jako novodobé nomádství. To ano, ale řízené firmou a vykalkulované. Firma vám oznámí tři nebo dokonce jen dva měsíce dopředu, kam se budete stěhovat a vy se přesvědčíte o tom, že je to jedno, protože tam zase budete mít velký barák, dvě auta, dobrou školu a spoustu peněz. Úplně přestanete vnímat normální realitu a o to jde. Mluvila jste o mužském vypravěči, se kterým pracujete i v Anarchistovi. Jak se vám píše z mu žského pohledu? To je pro mě taková pomůcka. *směje se* Když chci psát v první osobě v ženském rodě, je to většinou příliš intimní a ztěžklé, pořád mě to táhne do osobní roviny a ztrácím smysl pro humor. Když použiju tuhle jednoduchou pomůcku, otevře se mi jistá svoboda, získám odstup. Pro mne je to také způsob, jak psát o ženách. Například moje kniha Recyklovaný muž se skládá z deseti povídek, které jsou vyprávěny v mužském rodě a jsou skoro všechny o ženách. Také se tím psaním v mužském rodě dost bavím. Ale možná už se to vyčerpalo a už toho nechám.

4 Ve vaší prvotině nás zaujalo, že v nich vystupují starší ženy. V době, kdy kniha vycházela, vám bylo 30 let a v první povídce píšete například o paní, které je přes osmdesát. Jak se vám psalo něco takového v tak mladém věku a proč se děj povídek odehrává v Chorvatsku? Můj první manžel byl Chorvat. A ta paní Veronika z první povídky je jeho maminka. Opravdu se narodila v roce 1911 a dožila se skoro sta let. Byla to krásná paní. Staří lidi mi vždycky připadali hrozně zajímaví. A doufám, že to nepřestane, i když budu sama stará. Byla jsem si velmi blízká se svojí babičkou z matčiny strany, věnovala jsem jí román Aaronův skok. Je vlastně věnovaný památce tří umělkyň: Friedl Dicker Brandeisové, mojí babičky Zdenky Kriseové, která byla sochařkou, a malířky Anny Sládkové. To byla stará paní, která žila v Náchodě a přátelila se s Friedl před deportací. Byla to moje kamarádka, jezdila jsem za ní a měla ji moc ráda. Staří umělci jsou tak zajímaví, když dobře zestárnou. Baví vás psaní? Psaní mne baví nejvíc ze všeho, co jsem kdy zkusila. Proto se toho těžko vzdám, i když bez toho by asi byl můj život jednodušší. Psaní, jak si poslední dobou čím dál tím víc uvědomuju, je ale také velmi

5 vyčerpávající a to platí i pro psaní článků. Píšete spíš pro sebe nebo pro publikum? Pro mne je psaní potřebou v klasickém, staromódním slova smyslu. Je to pro mne způsob přežívání. V tom, co zažívám, co vidím, o čem přemýšlím, chci neustále hledat nějaký celek, smysl a ten přenášet dál, lidem, kteří třeba nemají sami potřebu psát, ale chtějí číst, hledají vyprávění, které by jim osvětlilo jejich vlastní život a dobu, ve které žijí. Lidský svět je vlastně udržován takovými narativy. Peníze s tím nesouvisí. Za psaní můžete dostat zaplaceno, ale spousta vynikajících spisovatelů nikdy zaplaceno pořádně nedostala. Peníze mohou v jednu chvíli přijít, ale spíš nemusí, zvláště když píšete v tak malém jazyce, jako je čeština. Píšu, protože když nepíšu, tak se mi svět rozpadá, a i když zrovna nepracuji na nějaké knize, tak mám potřebu zapisovat si, zaznamenávat. Myslím, že to není žádná výhoda, naopak, spisovatelé jsou vlastně, co se normálního života týče, handicapovaní. Je pravda, že někteří spisovatelé bývají nešťastní, jako třeba Ernest Hemingway. Já myslím, že většinou. Neříkám přímo nešťastní, ale nemůžete se spokojit jen s životem takovým, jaký je. Největší uspokojení nacházíte ve správně nalezených a poskládaných slovech, což je přece divné. Například v Kafkových dopisech je to všechno dokonale vyjádřené. Neschopnost žít, aniž by člověk mezi ten život a sebe stavěl neustále proces psaní. A není to tak, že spisovatelé prožívají realitu nějak hlouběji? To ano. Ale problematičtěji. Všechno je problém. A navíc všechno, co jim přijde pod ruku nějakým způsobem použijí. Myslím, že pro samotné spisovatele to ale není tak hrozné, jako pro jejich okolí. Je to jako kdyby člověk, se kterým žijete, kterého třeba milujete, měl vedle sebe ještě jednoho, který si po straně stále něco kutí. A vy na něj nemůžete. Spisovatele nikdy nemůžete mít celého pro sebe.. Foto: Martina Klírová (pro Festival spisovatelů Praha) Připravily: Natálie Bartlová, Pavlína Borská