CHOVÁME OBOJŽIVELNÍKY. CHOVÁME OBOJŽIVELNÍKY Michael Fokt. Michael Fokt. od českého autora

Transkript

1 Známý český fotograf a zoolog umožňuje čtenářům prostřednictvím této nesporně atraktivní knihy proniknout do tajů správného chovu obojživelníků. Úvodní část publikace se zabývá anatomií, fyziologií a etologií zvířat. Druhá část je zaměřena na technické a praktické rady pro chovatele, třetí část se zabývá druhy obojživelníků vhodných k chovu. Nespornou předností knihy je vedle nádherných fotografií to, že je založena na praktických, v českých podmínkách ověřených zkušenostech. Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 tel.: fax: obchod@grada.cz CHOVÁME OBOJŽIVELNÍKY Michael Fokt od českého autora příručka pro teraristy technické a praktické rady přehled chovaných druhů obojživelníků Michael Fokt CHOVÁME OBOJŽIVELNÍKY

2

3 CHOVÁME OBOJŽIVELNÍKY Michael Fokt Grada Publishing

4 Poděkování: Rád bych poděkoval za umožnění fotografování obojživelníků i chovatelských přístrojů či zařízení společnostem Mojeakvarium.cz, Zoopet Sendy a Plaček s.r.o. Můj dík patří také všem soukromým chovatelům či zaměstnancům výše uvedených společností, kteří mi umožnili přístup ke svým obojživelníkům a přispěli ke vzniku této publikace praktickými připomínkami či postřehy. Rovněž bych rád poděkoval četným zoologickým zahradám, v jejichž zdech jsem měl možnost obojživelníky pozorovat i fotografovat. Michael Fokt CHOVÁME OBOJŽIVELNÍKY Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 obchod@grada.cz, tel.: , fax: jako svou publikaci Odpovědná redaktorka Regina Králová Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková Fotografie na obálce Michael Fokt Fotografie v knize Michael Fokt Počet stran 144 První vydání, Praha 2008 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod Grada Publishing, a.s., 2008 Cover Design Eva Hradiláková, 2008 Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků. I. ČÁST Trocha teorie neuškodí OBSAH 1. Obojživelníci se představují aneb obratlovci mezi dvěma světy Kde se tady vzali aneb co víme o původu obojživelníků Kde všude žijí aneb co by dobrý chovatel neměl podcenit Jak obojživelníci vypadají anatomie a morfologie Kožní soustava Kosterní a svalová soustava Nervová soustava Smyslové orgány Oběhová soustava Žlázy s vnitřní sekrecí Dýchací soustava Trávicí soustava Vylučovací soustava Pohlavní soustava Životní pochody obojživelníků fyziologie Hospodaření s vodou Regulace tělesné teploty Životní cyklus Přečkávání nepříznivých období roku Regenerace poškozených tkání a orgánů Chování obojživelníků etologie Domovské okrsky a teritoria Denní a prostorová aktivita Získávání potravy Obrana před nepřáteli Rozmnožování reprodukce Období rozmnožování Oplození Námluvy a páření Péče o potomstvo II. ČÁST Technické a praktické rady pro chovatele 8. Výběr vhodného terária Terária z různých materiálů Tvar terária Velikost a umístění terária Vnitřní prostředí terária Zvláštní typy terárií ISBN

5 9. Zařízení vnitřního prostoru terária Zadní stěna Větve na šplhání Substrát dna a úkryty Rostliny v teráriu Technické vybavení terária Předcházení úrazům elektrickým proudem Vytápění Osvětlení Udržování vlhkosti, čistoty vody a větrání v teráriu Základy chovu obojživelníků Pořízení obojživelníků Podle čeho vybírat Transport obojživelníků Karanténa Čistota a provoz terária Kontrola vnitřních podmínek v teráriu Manipulace s obojživelníky Rozmnožování obojživelníků Určení pohlaví a sestavení chovných párů Odchov larev obojživelníků Krmení obojživelníků Krmení larev obojživelníků Krmení dospělých obojživelníků Chytání krmného hmyzu v přírodě Smýkání Prosévání Vitaminy a minerální látky Vitaminové přípravky a jejich podávání Umělé krmení Ochrana obojživelníků III. ČÁST Systematický přehled chovaných druhů obojživelníků (amphibia) 15. Druhy obojživelníků vhodné k chovu OCASATÍ (CAUDATA) SURÝNOVITÍ (Sirenidae) Surýn úhořovitý (Siren lacertina) VELEMLOKOVITÍ (Cryptobranchidae) Velemlok americký (Cryptobranchus alleganiensis) PAMLOKOVITÍ (Hynobiidae) Pamlok henanský (Pachyhynobius shangchengensis) MLOKOVITÍ (Salamandridae) Čolek východní (Cynops orientalis) Žebrovník Waltlův (Pleurodeles waltl) Taricha kalifornská (Taricha torosa) Čolek mramorovaný (Triturus marmoratus) Trnočolek bradavičnatý (Tylototriton verrucosus) AXOLOTLOVITÍ (Ambystomatidae) Axolotl mexický (Ambystoma mexicanum) Axolotl tygrovaný (Ambystoma tigrinum) ČERVOŘI (GYMNOPHIONA) ČERVOROVCOVITÍ (Typhlonectidae) Červorovec zploštělý (Typhlonectes compressicauda) ŽÁBY (ANURA) KUŇKOVITÍ (Bombinatoridae) Kuňka východní (Bombina orientalis) PIPOVITÍ (Pipidae) Drápatečka krátkonohá (Hymenochirus cultripes) Drápatka vodní (Xenopus laevis) BLATNICOVITÍ (Pelobatidae) Pablatnice nosatá (Megophrys montana) HVÍZDALKOVITÍ (Leptodactylidae) Rohatka Cranwellova (Ceratophrys cranwelli) ROPUCHOVITÍ (Bufonidae) Ropucha obrovská (Bufo marinus) Ropucha jihoasijská (Bufo melanostictus) ROSNICOVITÍ (Pelodryadidae) Rosnice siná (Pelodryas caerulea) ROSNIČKOVITÍ (Hylidae) Listovnice červenooká (Agalychnis callidryas) Rosnička bělopruhá (Hyla cinerea) Rosnička včelí (Phrynohyas resinifictrix) PAROSNIČKOVITÍ (Microhylidae) Parosnička rajská (Dyscophus antongilii) Parosnička nádherná (Kaloula pulchra) PRALESNIČKOVITÍ (Dendrobatidae) Pralesnička azurová (Dendrobates azureus) Pralesnička tříbarvá (Epipedobates tricolor) Pralesnička pruhovaná (Phyllobates vittatus) RÁKOSNIČKOVITÍ (Hyperoliidae) Rákosnička madagaskarská (Heterixalus madagascariensis) Kasina skvrnitá (Kassina maculata) SKOKANOVITÍ (Ranidae) Hrabatka drsná (Pyxicephalus adspersus) MANTELOVITÍ (Mantellidae) Mantela madagaskarská (Mantella baroni) LÉTAVKOVITÍ (Rhacophoridae) Létavka obecná (Polypedates leucomystax) Rejstřík Doporučená literatura Webové stránky

6 POPI I. ČÁST Trocha teorie neuškodí POPIS POPIS 8 9

7 I. ČÁST Trocha teorie neuškodí 1. KAPITOLA OBOJŽIVELNÍCI SE PŘEDSTAVUJÍ ANEB OBRATLOVCI MEZI DVĚMA SVĚTY Pod heslem obojživelník najdeme ve slovníku, že to je obratlovec žijící jako larva ve vodě, v dospělosti na suchu a tato charakteristika plně vystihuje nejvýznačnější rys celé skupiny: podivuhodný dvojaký způsob života. Obojživelníci jsou starobylou skupinou obratlovců, kteří se jako první ve velmi dávné minulosti Země učili obývat souš. Pevninu prvohorních prakontinentů dobývali spolu s bezobratlými živočichy v době rozmachu prvních pralesů složených převážně ze stromových přesliček, plavuní a kapradin. A dodnes opakuje většina obojživelníků tento přelomový proces přechodu voda souše ve svém individuálním vývoji: během proměny neboli metamorfózy se u vodních larev obojživelníků vyvíjejí orgány nutné k suchozemskému způsobu života. Obojživelníci jsou tak jedinou skupinou čtvernožců, která má dodnes ve svém životním cyklu stadium vodní larvy. V anatomii obojživelníků najdeme pestrou směsici znaků upomínajících na jejich dávné, rybám podobné předky a moderních vlastností, které jim umožňují přežití mimo vodní Pralesničky ozdobné (Epipedobates pictus) pečují o vajíčka na souši. Musejí tedy snůšku pravidelně zvlhčovat, aby zárodky nezaschly. Vajíčka obojživelníků se musejí vyvíjet ve vodě nebo vlhku, protože jejich slizový obal propouští vodu. prostředí. Tělo většiny dospělých obojživelníků podpírají čtyři kráčivé končetiny dovolující pohyb bez pomoci vodního vztlaku. Schopnost dýchat vzdušný kyslík je nutným předpokladem života na souši, evoluční novinkou je jeho vstřebávání v plicích. Protože však obojživelníci nemají uzavřený hrudní koš, nemohou dýchat stejně jako ostatní čtvernožci, spíše vzduch do plic polykají. Velmi důležitý je pro ně i další způsob dýchání 2. KAPITOLA holou kůží. Ruku v ruce s vývojem dýchání a plic přicházejí i změny v oběhové soustavě a uspořádání srdce se dvěma předsíněmi a jednou komorou. Poprvé se také objevují struktury čistící oko, tedy oční víčka, slzné žlázy a slzný kanálek. Po svých rybám podobných předcích obojživelníci zdědili nejen způsob zaostřování oka posunem kulovité čočky, ale především vlastnost, která zásadním způsobem omezuje jejich vývoj na vodní prostředí: vajíčka nechráněná vnitřními zárodečnými obaly. Zárodky tak chrání pouze slizovitý obal, vajíčkům obojživelníků hrozí nebezpečí vyschnutí. Musejí se proto vyvíjet ve vodě nebo ve vlhkém prostředí. Ani v dospělosti se však tito tvorové od závislosti na vodním prostředí a vlhku zcela neoprostili tenká kůže dospělých obojživelníků nedokáže účinně zadržovat vodu, a tak suché oblasti světa obývá pouze malé množství vysoce specializovaných druhů obojživelníků. Dalším omezením jejich rozšíření je proměnlivost tělní teploty, resp. její závislost na teplotě okolního prostředí. KDE SE TADY VZALI ANEB CO VÍME O PŮVODU OBOJŽIVELNÍKŮ Tělo pulců žab se během metamorfózy mění výrazněji než u larev ocasatých. Vodní larvy obojživelníků žijí často ve zcela jiném prostředí než suchozemští dospělci. Podle fosilních dokladů se na naší planetě objevili praobojživelníci již v období prvohor, přesněji ve středním devonu, asi před 350 miliony let. Devonští čtvernožci byli podle ploutevního lemu na ocasu z větší části vodní obratlovci, ale měli již kráčivé končetiny, i když více než pětiprsté. Za předky suchozemských obratlovců byly dříve pokládány lalokoploutvé ryby (Crossopterygii). Zoologická klasifikace poté rozlišovala dvě navzájem nepříbuzné skupiny lalokoploutvých ryb: Actinista, kam patří latimerie, a vějířoploutvé (Rhipidistia) přímé předky suchozemských čtyřnožců. Jak pokračuje výzkum paleontologický i molekulárněbiologický, situace se komplikuje a zdá se, že na bázi čtyřnožců patří řada rybovitých skupin s přechodnou lalokoploutvo-čtyřnožčí stavbou těla. Víme, že se jednalo o aktivní predátory mělkých sladkých vod s velkými hlavami, vybavené vnitřními nozdrami, plícemi a hlavně ploutvemi na svalových násadcích 10 11

8 I. ČÁST Trocha teorie neuškodí Bizarní pipy americké (Pipa pipa) patří k vývojově nejpůvodnějším zástupcům žab. Lezci obojživelní (Periophtalmus barbarus) jsou ryby, které opouštějí vodu a vylézají na souš. Ačkoli nejsou příbuzné předkům obojživelníků, ukazují nám, jak mohlo kdysi osídlení souše probíhat. vyztužených kostmi. Právě ony daly základ kráčivým končetinám. Jedinou představu o způsobu života tzv. lalokoploutvých ryb nám dnes může poskytnout latimerie podivná (Latimeria chalumnae), pravá živá fosilie ze skupiny Actinista, i když patří do jiné vývojové větve. První známý devonský čtyřnožec rodu Ichthyostega byl nalezen v usazeninách Grónska a dorůstal délky až jednoho metru. Řadou Mastodonsaurus patřil k pokročilým zástupcům praobojživelníků ze skupiny Temnospondyli. Jeho zvláštností byly zvětšené zuby dolní čelisti, které při zavření tlamy vyčnívaly otvory v horní čelisti. znaků, například šupinami na břiše či kostěnými paprsky v ploutevním lemu na ocase, se ještě podobal tzv. lalokoploutvým rybám, měl však již kráčivé, i když sedmiprsté končetiny a mnoho dalších kosterních znaků svědčících o tom, že mohl již vystupovat a lovit na břehu. Ichtyostegy vymřely pravděpodobně koncem devonu. Suchozemské prostředí neosídlené dosud obratlovci nabízelo prvotním čtyřnožcům velké množství neobsazených ekologických nik vybízejících k rozrůznění způsobu života. Nejstarší předky dnešních obojživelníků populárně nazýváme krytolebci (podle masivního zkostnatění lebeční klenby). Krytolebci se své příležitosti chopili bez zaváhání a během následné adaptivní radiace vytvořili velké množství druhů žijících v nejrůznějších prostředích. Výsledkem byla první a největší vlna rozkvětu obojživelníků v historii Země, během které se objevila řada bizarních i poměrně velkých životních forem. Rozkvět krytolebců skončil na přelomu prvohor a druhohor, když se na Zemi objevili první plazi. Tito na vodním prostředí zcela nezávislí živočichové zatlačili obojživelníky z mnoha prostředí, která předtím osídlili. Po vymření krytolebců přichází během druhohor a ve třetihorách příležitost pro moderní obojživelníky, jejichž rozvoj trvá dodnes. Vymřelí příbuzní velemloka čínského (Andrias davidianus) žili na Zemi již na konci druhohor. V současnosti jsme tedy svědky druhé velké vlny rozkvětu obojživelníků. Někteří vědci řadí všechny dnešní obojživelníky do jediné skupiny Lissamphibia, většinou však pokládají červory, ocasaté i žáby za samostatné podtřídy, z nichž každá obsahuje Kuňkovité žáby čeledi Bombinatoridae, které se často chovají v teráriích, patří mezi starobylé čeledi dnešních obojživelníků. jeden řád. Původ červorů je zcela nejasný, protože téměř chybějí fosilní pozůstatky. Ocasatí obojživelníci se objevují během jury, ačkoli některé sporné nálezy naznačují jejich vývoj již od přelomu prvohor a druhohor. Koncem druhohor se objevuje čeleď velemlokovití (Cryptobranchidae), jejíž zástupci přežívají dodnes. Prvním doloženým předkem žab byl rod Triadobatrachus z Madagaskaru, z druhohorního období trias. Jeho zástupci však měli v páteři více obratlů než dnešní žáby, jejichž zkameněliny se objevují v jurských usazeninách. Z této doby pocházejí i doklady o některých dnešních čeledích, jako jsou pipovití (Pipidae) nebo příbuzní kuňek z čeledi Discoglossidae

9 I. ČÁST Trocha teorie neuškodí Mnoho druhů ocasatých obojživelníků tráví podstatnou část života ve vodním prostředí potoků či řek. Na snímku čolek žlutobřichý (Cynops ensicauda). čistou, chladnou a na kyslík bohatou vodou. Obývají je převážně specializované formy obojživelníků, z ocasatých například zástupci čeledi velemlokovitých (Cryptobranchidae). Mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) je typickým obyvatelem lesů mírného pásma. Vodopády a peřejnaté úseky jsou domovem zajímavých žab, například jižanek rodu Heleophryne, některých skokanů rodu Amolops či ocasatek amerických (Ascaphus truei), které se však v teráriích chovají spíše zřídka. Hodí se pro ně akvaterárium s umělým vodopádem a silným filtrem zajišťujícím dostatečné proudění i čistotu vody. Problémem bývá u některých druhů udržení dostatečně nízké teploty během letních měsíců. Lesy Lesy mírného pásma tvoří mozaika lesních porostů, otevřených pasek a podmáčených míst. Na obojživelníky nejbohatším biotopem jsou nížinné listnaté lesy, obzvláště periodicky zaplavované lesy lužní. Zdejší žáby i ocasatí jsou většinou přizpůsobeni pozemnímu způsobu života nebo hrabání a životu poblíž vodních nádrží. Chováme je ve vlhkých teráriích s větší plochou dna, hrabavé druhy vyžadují hlubší vrstvu substrátu a obyvatelé břehů větší či menší vodní plochu. Mnohem vzácnější stromové obojživelníky chováme ve vyšších nádržích. Obojživelníci z lesů mírného pásma často hibernují. Tropické deštné lesy jsou pravou pokladnicí druhové rozmanitosti obojživelníků. Stálá vysoká teplota a vzdušná vlhkost jim dovolují osidlovat všechna patra prostředí: od korun vysokých stromů přes keřové patro po pralesní půdu, pokrytou spadaným listím, včetně vodních ploch. Některé stromové druhy se rozmnožují v nádržkách vody nashromážděné v paždí listů epifytických rostlin a jiné procházejí přímým vývojem bez přítomnosti vodní larvy. Vyhýbají se tak nutnosti slézat na zem a hledat pozemní vodní nádrže. V tropických lesích se setkáme téměř se všemi formami přizpůsobení vnějšímu prostředí a všemi třemi řády obojživelníků. Hojné jsou šplhavé formy s dlouhými končetinami a přilnavými disky na Létavky černoblanné (Rhacophorus nigropalmatus) obývají stromové patro pralesů jihovýchodní Asie. Pralesničky čeledi Dendrobatidae jsou snad nejznámějšími obojživelníky amazonských pralesů. koncích prstů, pozemní formy, napodobující spadlé listy, a hrabavé druhy včetně červorů. Některé létavky z čeledi Rhacophoridae dokonce ovládly padákový let ze stromu na strom. Stavba tropického terária či akvaterária je příležitostí k vybudování skutečně dekorativní ozdoby bytu. Většinou má podobu skříňové nádrže bohatě osázené rostlinami a obydlené stromovými obojživelníky, pozemní druhy však upřednostňují terárium s větší plochou dna. Travnaté pláně (savany, stepi, pampy, prérie) Obojživelníci obývající subtropické savany i travnaté pláně mírného pásma se musejí vyrovnávat se sezonními výkyvy v množství srážek a v případě mírného pásma i teplot. Mnozí z nich procházejí obdobím letního spánku (aestivace) či zimního spánku (hibernace) a překonávají tak zahrabaní či v jiném úkrytu období sucha v savanách či studenou zimu severských a jižních plání. V období s hojností srážek se často shromažďují u dočasných vodních nádrží. Bývají aktivní v noci zvláště v teplých savanách. Mezi obyvatele otevřených plání patří kromě jiných obojživelníků četní skokani (Ranidae), ropuchy Stejně jako naše ropucha zelená (Bufo viridis) obývá mnoho zástupců stejné čeledi sušší travnaté pláně po celém světě

10 I. ČÁST Trocha teorie neuškodí obratle jen málo rozrůzněné. Ocasatí mají obratlů 30 až 100 a jejich rozdělení odpovídá obecnému schématu. Nejodvozenější je páteř žab, kterou tvoří jen 6 až 10 obratlů. Splynulé ocasní obratle vytvářejí zvláštní tyčinkovitou kost urostyl zpevňující pánevní pletenec. Všechna tato přizpůsobení souvisí se skákavým pohybem žab. Na obratle nasedají žebra. Nejvíce jich mají červoři, méně krátkých žeber ocasatí a u žab mizí žebra s výjimkou nejpůvodnějších čeledí úplně. U obojživelníků se také poprvé v evoluci objevuje hrudní kost, žebra k ní však nepřirůstají a nevzniká tak uzavřený hrudní koš jako u vyšších čtvernožců včetně člověka. Obojživelníci tak nemohou dýchat s pomocí mezižeberních svalů a musejí vzduch do plic pumpovat ústy. Žebrovníkům Waltlovým (Pleurodeles waltl) a trnočolkům rodu Echinotriton však volná žebra poskytují překvapivou obrannou zbraň. Při útoku nepřítele pronikají kůží a bodají útočníka do úst. Protože procházejí bradavkami s jedovými žlázami, jsou jejich hroty navíc otrávené Tělo žab je přizpůsobené ke skákání, čemuž odpovídá i stavba kostry. Díky použité technice barvení preparátu jsou kosti obarvené červeně, zatímco chrupavčité části kostry modře: 1 lebka, 2 velká očnice, 3 lopatkové pásmo, 4 páteř s maximálně deseti obratli a zakrnělými žebry, 5 výrazně prodloužená kyčelní kost, 6 urostyl (srostlé obratle), 8 sedací kost, 9 články prstů (přední končetina nese čtyři prsty), 10 záprstní kůstky, 11 zápěstní kůstky, 12 předloketní kost (srostlá kost vřetenní a loketní), 13 pažní kost, 14 stehenní kost, 15 bércová kost (srostlá kost holenní a lýtková), 16 dvě prodloužené zánártní kůstky (talus a calcaneus), 17 ostatní zánártní kůstky, 18 nártní kůstky, 19 články prstů (dolní končetina je pětiprstá). Kráčivé končetiny jsou jedním z hlavních evolučních vynálezů obojživelníků, pouze u červorů spolu s oběma pletenci druhotně vymizely. Přední nohy nesou po čtyřech prstech (palec je zakrnělý) a zadní po pěti. U ocasatých dodržují končetiny obecný stavební plán čtvernožců. Přední tvoří kost pažní, pod loketním kloubem kost vřetenní a loketní, na které nasedají kůstky zápěstní a záprstní a články prstů. Zadní končetinu podpírá Dlouhé štíhlé končetiny listovnice červenooké (Agalychnis callidryas) prozrazují šplhavý způsob života. Díky velkým blánám mezi prodlouženými prsty všech končetin jsou létavky černoblanné (Rhacophorus nigropalmatus) schopné padákového letu. Velké přilnavé disky na koncích prstů usnadňují rosnici běloreté (Litoria infrafrenata) šplhání po hladkých listech stromů. kost stehenní, pod kolenním kloubem kosti holenní a lýtková, ke kterým se opět připojují kosti nohy a prstní články. U žab se musely kosti končetin přizpůsobit skákání. V případě přední končetiny spolu srůstají kosti loketní a vřetenní, u dolní končetiny analogicky kosti holenní a lýtkové. Navíc se však prodlužují první dvě zánártní kůstky a vytvářejí tak další oddíl, který dolní končetiny zřetelně prodlužuje. Nohy tím pádem mohou při skoku katapultovat žábu do vzduchu s mnohem větší účinností. Žáby mají také složitější pletence než ocasatí a pánevní pletenec vyztužený urostylem je kvůli skokům výrazně protáhlý, s kyčelním kloubem uloženým v zadní části. Podle tvaru a délky končetin žab můžeme odhadnout, jaký typ pohybu v jejich životě převládá. Silné dlouhé zadní nohy a kratší Tělo ocasatých obojživelníků je dobře přizpůsobené kráčivému pohybu po souši. Na snímku čolek horský (Triturus alpestris) v suchozemské fázi životního cyklu. přední jsou přizpůsobením k dlouhým skokům. Jsou-li na zadních nohou velké plovací blány, jedná se o přizpůsobení k plavání. Kratší přední i zadní nohy mají žáby, jako jsou ropuchy, které po zemi spíše popobíhají nebo poskakují kratšími skoky. Kratší silné zadní nohy svědčí o hrabavém způsobu života Díky přilnavým diskům na koncích prstů se stromové žáby bez problémů udrží i na hladkých skleněných stěnách terária

11 I. ČÁST Trocha teorie neuškodí Žluté skvrny na černém povrchu varují nepřátele mloka skvrnitého (Salamandra salamandra) před jeho jedem. Výstražnou vosí módu nosí i pralesnička harlekýn (Dendrobates leucomelas). Výstražné zbarvení mnoha druhů pralesniček bere svou pestrostí chovatelům dech. zástupu nepřátel od velkých pavouků a jiných bezobratlých přes větší obojživelníky, plazy a ptáky až po masožravé savce. Larvy a vodní formy se musejí obávat i ryb. Někteří z predátorů se na lov obojživelníků přímo zaměřují (jsou batrachofágní), pro jiné představují pouhý příležitostný doplněk jídelníčku. Stejně jako nepřátelé se liší i obranné strategie pomáhající obojživelníkům přežít. Mohou být účinné proti určitému typu protivníka nebo je obojživelníci používají při jakémkoli ohrožení. Různí nepřátelé vnímají okolní svět odlišně a obojživelníci tedy nezřídka ovládají více než jednu obrannou taktiku. Někdy po sobě jednotlivé fáze obrany následují v závislosti na tom, jak pokračuje útok predátora. První snahou bývá uniknout pozornosti dravců. Leckdy, například u červorů, k tomu postačuje skrytý způsob života. Mnozí obojživelníci využívají maskovací zbarvení. Pozemní formy bývají hnědavé, stromové druhy zelené a obyvatelé písčin žlutaví. Často mívají na těle skvrny či pruhy, které opticky narušují obrys jejich těl. Někdy napodobují okolí i texturou pokožky a pablatnicím rodu Megophrys, rohatkám rodu Ceratophrys, mantilám rodu Mantidactylus a dalším žábám pomáhají splynout s okolím různé kožní výrůstky. Létavka indonéská (Rhacophorus appenddiculatus) má maskovací kožní lemy na vnější straně nohou. Někdy je maskování tak dokonalé, že žáby připomínají trs lišejníku nebo ptačí trus. Mnohé druhy obojživelníků mají v kůži jedové žlázy vylučující toxický sliz. Jsou buď rozmístěné v kůži celého těla, nebo nahloučené na určitých místech. Do druhé skupiny patří i příušní žlázy (parotidy) ropuch a mloků, hřbetní či boční jedové bradavky trnočolků či ocasní žlázy pamloků. Jejich výměšky se liší silou i povahou svého účinku. Mloci skvrnití (Salamandra salamandra) mohou dokonce jed z příušních žláz aktivně vystřikovat. Jedovaté druhy obojživelníků bývají často výstražně (aposematicky) zbarvené, aby odradily predátory od případného útoku. Oslnivou Pestré vzory na bocích a končetinách listovnice červenooké (Agalychnis callidryas) se objeví jen při pohybu. Jakmile přitiskne nohy k tělu, zmizí tato žába predátorovi z očí. Pralesnička drobná (Dendrobates pumilio) dorůstá délky kolem dvou centimetrů, její výstražné zbarvení však udrží mnohé nepřátele v uctivé vzdálenosti. ukázkou takové taktiky jsou pralesničky (Dendrobatidae) z tropické Ameriky, které přímo hýří pestrostí barev a vzorů. Některé druhy kombinují výstražné zbarvení s maskováním. Hřbet je nenápadný a výstražné barvy se obvykle skrývají na spodní straně těla. Zvednutím hrdla je nepříteli ukazují čolci rodu Triturus, ocas zdvihají američtí čolci rodu Taricha a na hřbet se otáčejí pačolci čínští (Paramesotriton chinensis). Některé žáby včetně kuněk rodu Bombina předvádějí takzvaný kuňčí reflex, při kterém prohýbají hřbet a zdvíhají nad tělo obrácené a zespodu výstražně zbarvené končetiny. Když maskování a barevné výstrahy selžou, je čas na rychlý únik. Vodní formy se zachraňují plaváním a žáby většinou uskakují do Maskovací zbarvení rosničky včelí (Phrynohyas resinifictrix) připomíná vzory na vojenských uniformách. bezpečí. Často hledají úkryt ve vodě či na dně vodních nádrží. Některé žáby (například listovnice rodů Agalychnis a Phyllomedusa) Kuňka žlutobřichá (Bombina variegata) má vícestupňovou obranu: hřbet má maskovací zbarvení, břicho je zbarvené výstražně a kožní žlázy produkují jed

12 I. ČÁST Trocha teorie neuškodí 50 Přivést na svět co největší množství životaschopného potomstva je jedním ze základních úkolů všech živých tvorů. Jen tak se jejich geny úspěšně prosadí v další generaci. Samičky se během procesu zvaného samičí volba pokoušejí získat pro svá vajíčka nejvhodnějšího dárce spermií a samci se zase snaží oplodnit co nejvíce samic, připravit o tuto příležitost ostatní konkurenty a vydat přitom na celé snažení co nejméně energie. Je tedy zcela zřejmé, že se zájmy obou pohlaví výrazně kříží a vzniká zde široké pole pro vznik nejrůznějších partnerských her či složitých námluv sloužících k odhadnutí sil všech zúčastněných stejně jako rozmanitých strategií péče o potomstvo. 7. KAPITOLA ROZMNOŽOVÁNÍ po nějaké době opět dorůstá. Úspěšně tak zaměstnají nepřítele a otevřou si cestu k úniku. Mločíci rodu Thorius a některé žáby strnou a stavějí se mrtvými (tanatóza) spoléhají na to, že lovec ztratí o zdánlivě mrtvou kořist zájem. Uplatňují se také kožní jedy, které se při uchopení do tlamy dostávají do kontaktu s ústní sliznicí útočníka. Některé větší žáby, jako jsou hrabatky (Pyxicephalus), rohatky (Ceratophrys) a bezrohatky (Lepidobatrachus), vyrážejí s hlasitými skřeky a otevřenou tlamkou proti vetřelci, kterého citelně kousají. Kousáním se brání i někteří axolotlové. Unikátní obranu mají vyvinutou žebrovníci rodu Pleurodeles a trnočolci rodu Echinotriton, jejichž žebra pronikají kůží a bodají útočníka do tlamy. V krajní nouzi se mnozí obojživelníci brání kousáním. Někdy mají výstražně zbarvenou sliznici ústní dutiny, která slouží jako poslední odrazovací prostředek před soubojem. Období rozmnožování Způsob rozmnožování obojživelníků je výrazně ovlivněný vnějšími podmínkami prostředí, ve kterém žijí. V tropických pralesích, kde se takřka nestřídají roční doby a vhodné podmínky pro množení trvají neustále, se většina obojživelníků rozmnožuje po celý rok. Pohlavní aktivita tedy nebývá řízená jasným spouštěčem, který by zaručil připravenost k páření u všech jedinců v populaci ve stejnou dobu. Jestliže se příslušníci obou pohlaví setkají, musejí si nejdříve během složitých námluv dát najevo, zdali jsou oba k rozmnožování připravení. V jedné chvíli se přitom na stejném místě rozmnožovacím aktivitám věnuje jen Samci žab z oblastí s proměnlivým podnebím se v období rozmnožování masově shromažďují na vhodných místech. málo jedinců nebo pouze jediný pár, takže se zpravidla nejedná o hromadné rozmnožování. Samci tropických žab někdy lákají samice do svých teritorií hlasem a vytvářejí tak hlasové chóry. Samice mívají dost času k výběru nejvhodnějšího partnera a hnací silou pohlavního výběru je zde proto samičí volba. V prostředí s kolísavým počasím jako jsou chladnější či sušší oblasti je situace zcela odlišná. Optimální podmínky pro rozmnožování a vývoj potomstva trvají jen po určitou část roku a všichni příslušníci druhu je musejí využít. Rozmnožování má tedy silně sezonní ráz a vyvolává ho zpravidla nějaká změna vnějších podmínek například oteplení po zimě nebo příchod dešťů. Obojživelníci se pak hromadně stahují na místa vhodná k páření, většinou k vodním nádržím, a výsledkem je takzvané explozivní rozmnožování. Hustota jedinců v nádrži má vliv i na průběh námluv. Když je samců žab ve vodě méně, obsadí volací místa a snaží se k sobě nalákat partnerky hlasem. Se stoupajícím počtem přestávají volat a začínají samice aktivně vyhledávat. Snižují tak riziko, že se k nim jako první dostanou jejich konkurenti. Někdy se na partnerky vrhají ještě na břehu nebo se několik samců snaží spářit s jedinou samicí, takže vytvářejí živé koule žabích těl se samičkou uprostřed. Samci mnoha druhů žab včetně rákosničky pihované (Hyperolius puncticulatus) lákají partnerky hlasem. Mají k tomu účelu vyvinuté rezonanční měchýřky pod hrdlem. 51

13 II. ČÁST Technické praktické rady pro chovatele části se hodí spíše odporové topné kabely, kameny či destičky zabudované v zadní stěně nebo ve dnu než vytápění žárovkami používanými často při chovu plazů. Při instalaci topných těles je třeba vytvořit teplejší i chladnější místa, která obojživelníci využívají při regulaci tělesné teploty. Pouštní terárium při chovu obojživelníků nebývá příliš častým řešením, protože se polopouštním podmínkám přizpůsobilo jen malé množství druhů. Základem jeho zařízení je vysoká vrstva písčitého substrátu (často K osazování pouštního terária vybíráme rostliny bez ostnů. V pouštním teráriu pro obojživelníky nesmí chybět napájecí miska s čistou vodou. přes deset centimetrů), do které se pouštní obojživelníci zahrabávají během napodobení suché části roku. Denní teplota v pouštním teráriu se pohybuje nad hranicí 30 C, pod světelným zdrojem až nad 40 C. V noci je vhodný pokles teplot pod hranici 20 C. Světelný režim je obdobný jako u pralesního terária a vlhkost vzduchu je nízká, terárium jednou denně mírně porosíme. Pro zahrabané obojživelníky je důležité, aby spodní vrstva substrátu zůstala mírně vlhká. Proto je v tomto případě vhodnější horní vyhřívání žárovkou či povrchovými topnými kameny než kabely umístěnými na dně. Zvlhčení spodních vrstev substrátu lze docílit obráceně postavenou nálevkou zapuštěnou do písku. Vyčnívající hubicí do ní naléváme vodu, která na dně prosakuje do okolního substrátu. Mimo dosah sálání žárovky umístíme napájecí misku. Úkryty tvoří kameny či kusy kůry položené na substrátu. Savanové a stepní terárium hodí se pro obojživelníky z otevřených oblastí tropů a subtropů. Pro obojživelníky ze savan je třeba napodobit střídání období sucha s obdobím dešťů, pro stepní druhy zase zimní pokles teplot někdy včetně zimního spánku. Denní teplota by neměla přesáhnout 30 C, v noci je vhodný teplotní pokles pod hranici 20 C. Světelný režim se podobá předchozím případům. Při vnitřním zařizování platí podobná pravidla jako u pouštního terária. Jako substrát však použijeme směs písku a zeminy v poměru 1 : 1, zajistíme větší vlhkost vzduchu i substrátu a osázíme nádrž větším množstvím rostlin. Můžeme také upravit zadní stěnu do podoby terasovité kamenné zdi. Vlhké terárium mírného pásma podmínky v takovém typu terária se v principu podobají poměrům v naší přírodě. Denní teplota by se měla během letního období pohybovat v rozmezí 20 až 30 C a noční mezi 15 a 20 C, v zimě je třeba zajistit možnost hibernace. Vlhkost vzduchu zajišťovaná rosením i vypařováním z vodní nádrže by se měla pohybovat v rozmezí 70 až 90 %. Na podzim před zahájením zimování je nutné napodobit zkracování světelné části dne dřívějším zhasínáním osvětlení terária i postupným snižováním teploty. Při zařizování většinou imitujeme prostředí vlhké louky, podmáčeného lesa či břehu rybníka, některé druhy obojživelníků však vyžadují o něco sušší podmínky. Jako substrát se hodí lesní hrabanka či zemina s rašelinou, někdy je vhodné posypat povrch uschlými listy. Doplníme chomáči mechu pro zadržení vlhkosti a vhodnými úkryty. Zvláštní formou tohoto terária je ubikace pro chladnomilné severské či vysokohorské obojživelníky, kde denní teplota zřídkakdy vystupuje nad 20 C, a v letních měsících je zapotřebí takové terárium ochlazovat. Akvaterárium představuje spojení akvária a terária. Při chovu obojživelníků se s touto variantou řešení vnitřního prostoru setkáváme poměrně často. Snad v každém teráriu pro obojživelníky by měla být napájecí miska či bazének a je těžké vymezit, kdy je ještě Epifytické rostliny uchycujeme k povrchu (větvím či zadní stěně) v balu z rašeliníku nebo kokosových vláken. ubikace teráriem s miskou a kdy již akvateráriem. Stejně plynulý přechod existuje i na druhé straně, kdy může souš tvořit velmi malou plochu dna a jedná se pak buď o akvárium s vyčnívajícím kořenem, nebo o akvaterárium s vodní plochou pokrývající sto procent dna a terarijní zadní stěnou nad hladinou. Někdy můžeme rozlišit paludárium napodobující bažinatou oblast a ripárium imitující příbřežní oblast jezera či řeky. Hloubka vodní nádrže i podíl vody a souše se může podle nároků jednotlivých druhů obojživelníků výrazně lišit

14 III. ČÁST Systematický přehled chovaných druhů obojživelníků (amphibia)

15 III. ČÁST / Řád: Ocasatí KAPITOLA DRUHY OBOJŽIVELNÍKŮ VHODNÉ K CHOVU Věda dnes rozeznává přibližně 5000 druhů obojživelníků rozšířených po celém světě s výjimkou moří a odlehlých ostrovů, polárních oblastí či nejsušších pouští. Více než čtyři pětiny z nich patří do řádu žab (Anura), což také z žab činí nejčastější obyvatele terárií z řad obojživelníků. V následujícím přehledu jsou kromě několika výjimek uvedené ty čeledi obojživelníků s ukázkovými druhy, které se častěji objevují ve sbírkách soukromých chovatelů. U každého druhu jsou uvedené jeho charakteristické znaky a základní údaje o biologii a chovu v zajetí. Podrobnější údaje o zařízení terárií, chování obojživelníků či jejich rozmnožování čtenáři naleznou v obecné části knihy. Řád: OCASATÍ (Caudata) 9 až 10 čeledí 430+ druhů Mezi ocasatými nalezneme největší žijící formy obojživelníků velemloky dorůstající délky těla až 180 cm. Délka většiny ostatních druhů však jen zřídka překračuje 30 cm. Typický tvar těla se čtyřmi krátkými končetinami, dlouhým ocasem a malou hlavou poněkud připomíná ještěra. Zadní končetiny některých druhů mohou být částečně nebo zcela zakrnělé. Vodní larvy ocasatých, které se vyskytují u většiny druhů, dýchají vnějšími keříčkovitými žábrami. Jsou dravé podobně jako dospělci a během metamorfózy se jim objevují jako první přední nohy. Při přechodu na souš mizí vnější žábry a vyvíjejí se plíce. U ocasatých se nezřídka vyskytuje neotenie, kdy si jedinci žijící ve vodě ponechávají i v dospělosti některé larvální znaky. Ocasatí se vyskytují především na severní polokouli, některé druhy z čeledi mločíkovitých (Plethodontidae) se však rozšířily i do Jižní Ameriky a posunuly tak hranici rozšíření řádu pod rovník. SURÝNOVITÍ (Sirenidae) 4 druhy Surýni mají dlouhé štíhlé úhořovité tělo bez pánevních pletenců a zadních končetin. Proměna je nekompletní nemají oční víčka, ponechávají si vnější žábry, mají redukované kosti horní čelisti a někdy také redukovaný počet prstů na horních končetinách. Oplození mají s největší pravděpodobností vnější a tráví celý život ve vodě. Surýn úhořovitý (Siren lacertina) Popis: Surýn úhořovitý dorůstá délky 47 až 98 cm a má hladké hnědavě, šedavě nebo zelenavě zbarvené úhořovité tělo. Zadní končetiny chybí, přední jsou drobné a zakončené čtyřmi prsty. Za hlavou vyrůstají vnější keříčkovité žábry. Po stranách těla je zřetelných mezižeberních rýh (podobný druh surýn menší Siren intermedia jich většinou mívá méně než 35). Rozšíření: Pobřežní nížiny jihovýchodního pobřeží Spojených států od Virginie po Floridu a jih Alabamy. Biotop: Stojaté nebo mírně tekoucí vody řek, jezer, bažin i menších vodních nádrží. Způsob života: Surýn úhořovitý tráví celý život ve vodě, kde dýchá vnějšími žábrami a kůží. Příležitostně, častěji ve vodě chudé na kyslík, vdechuje plícemi vzduch na hladině. Aktivní je převážně v noci, zatímco den tráví v úkrytu pod kořeny rostlin, kameny, mezi vodním rostlinstvem nebo v nánosech na dně. O jeho biologii toho víme poměrně málo. Oplození má pravděpodobně vnější, páří se v únoru až březnu a samice klade až 500 vajíček. Larvy dlouhé asi 16 milimetrů se líhnou o dva měsíce později. Pohlavně dospívá ve dvou až třech letech věku, v zajetí se dožívá až 25 let. Při vyschnutí vodní nádrže upadají surýni do letního spánku (aestivace) v kokonu tvořeném vrstvami svlečené pokožky. Mohou tak zahrabaní v bahně přežít řadu měsíců. Chov v zajetí: Surýny chováme ve větším, dobře uzavřeném akváriu s hloubkou vody kolem 30 cm a vrstvou hrubšího písku na dně. Vodu o teplotě 20 až 24 C je třeba filtrovat. Je však lépe zamezit jejímu přílišnému proudění, neboť surýni obývají stojaté vody. Jedinci ze severní části areálu mohou ke stimulaci rozmnožování vyžadovat mírný pokles teploty vody během zimních měsíců. Úkryty vytvoříme z ponořených kořenů, kamenů či vodních rostlin. Surýni pátrají po potravě u dna a krmíme je nitěnkami, žížalami, plži a další živou potravou vhodné velikosti. Mladí jedinci přijímají roupice, komáří larvy či malé korýše. VELEMLOKOVITÍ (Cryptobranchidae) 3 druhy Všechny tři druhy velemloků obývají chladné horské bystřiny. Patří sem největší žijící obojživelníci s délkou těla kolem 180 cm. Jejich tělo je zřetelně zploštělé a kožní záhyby po stranách těla napomáhají kožnímu dýchání. Velemloci procházejí neúplnou proměnou. Dospělci nemají oční víčka a mají zachovaný jeden pár žaberních štěrbin, vnější žábry však mizí. Oplození je vnější a velemloci tráví celý život ve vodě. Velemlok americký (Cryptobranchus alleganiensis) Popis: Velemlok americký dorůstá délky cm, je hnědavě zbarvený, po stranách těla má zřetelné kožní záhyby a silný, ze stran zploštělý ocas. Hlava s tělem je zřetelně zploštělá. Široká tlama dokáže nasávat vodu s kořistí směrově tak, že se otvírá pouze její pravá či levá polovina. Oči jsou malé a bez očních víček, za hlavou jeden pár žaberních štěrbin, končetiny krátké. 107

16 III. ČÁST / Řád: Žáby ROSNIČKOVITÍ (Hylidae) 600+ druhů Rosničkovití jsou rozmanitou a druhově bohatou čeledí rozšířenou v Evropě, Asii a obou Amerikách. Rosničky žijí většinou šplhavým způsobem života a mají prsty zakončené přilnavými disky, menší počet druhů je však hrabavých a někdy obývají i sušší oblasti. Většina rosniček prochází klasickým vývojovým cyklem s vodními pulci, jihoamerické listovnice však kladou vajíčka na listy rostlin nad vodou a vylíhlí pulci padají do vody. Nejkomplikovanější rozmnožování mají chůvničky a vakorosničky, jejichž samičky přenášejí potomstvo na hřbetě. Amplexus je axilární. Listovnice červenooká (Agalychnis callidryas) Popis: Samice listovnic červenookých dorůstají velikosti až 7 cm, samci jsou menší. Zbarvením patří tento druh mezi nejpestřejší rosničky a také je velmi oblíbený u chovatelů. Hřbet a svrchní strana končetin je jasně zelená, díky barvoměně však může nabývat i šedozelených odstínů. Výrazně vystouplé velké oči jsou červené a konce štíhlých šplhavých končetin zbarvené oranžově. Boky zdobí žlutomodré pruhování. Rozšíření: Jižní Mexiko až Panama. Biotop: Tropické deštné pralesy. Způsob života: Listovnice červenooké vedou stromový život. Pomocí chápavých prstů s přilnavými disky spíše šplhají, než skáčou mezi větvemi a listy. Jsou aktivní v noci, přes den odpočívají na listech s končetinami přitaženými k tělu a zavřenýma očima. Připomínají tak spíše nenápadný zelený hrbolek. Páření může probíhat po celý rok, nejčastěji však v období dešťů. Podnítit jej může přechodné mírné snížení vlhkosti následované silným rosením. Samičky kladou vajíčka na listy rostlin nad vodou (v zajetí i na stěny terária), vylíhlí pulci spadávají do vody. V každé z několika snůšek může být až 50 vajíček. Za 6 až 8 týdnů padají pulci do vody a po dalších třech měsících metamorfují. Žáby pohlavně dospívají ve věku dvou let a dožívají se asi pěti let věku. Chov v zajetí: Listovnice červenooké se cítí nejlépe ve výškovém pralesním teráriu nebo akvateráriu s osázenou zadní stěnou, větvemi na šplhání porostlými epifytickými rostlinami a rašelinovým substrátem. Protože jsou samci teritoriální, volíme pro skupinu listovnic terárium vysoké alespoň 1 metr. Vodní nádrž by měla být hluboká 5 až 15 centimetrů. Listy některých rostlin by měly viset nad vodní hladinou. Udržujeme vysokou vzdušnou vlhkost a denní teploty v rozmezí 22 až 28 C. Krmíme živou potravou vhodné velikosti. Stejně jako u většiny stromových žab volíme krmné živočichy, kteří se nedrží pouze na zemi, ale také šplhají. Listovnice červenooké jsou poměrně choulostivé a navzdory své kráse nejsou vhodné pro začátečníky. Rosnička bělopruhá (Hyla cinerea) Popis: Délkou 4 až 6 cm se rosnička bělopruhá řadí ke středně velkým žábám. Má hladkou kůži, velké oči a štíhlé šplhavé končetiny s prsty zakončenými přilnavými disky. Hřbet je většinou zbarvený jasně zeleně, i díky barvoměně může však přecházet do hnědavých až šedavých tónů. Břicho je žlutobílé a od spodní čelisti k zadním končetinám se táhne bělavý pásek, který však může být kratší nebo chybět zcela. V teraristických obchodech se objevují i albinotičtí jedinci. Rozšíření: Jihovýchodní pobřeží Spojených států od Marylandu a Virginie po jižní Texas, podél toku Mississippi po jižní Illinois. Biotop: Vlhké oblasti podél trvalých vodních nádrží zarostlé keři a stromy. Způsob života: Rosnička bělopruhá žije stromovým způsobem života. Aktivní je za soumraku a v noci, přes den odpočívá přitisknutá na listech rostlin. Nejaktivnější je za deštivého počasí. Období rozmnožování trvá od poloviny května do srpna, kdy se rosničky stahují k vodním nádržím. Samice klade do mělké vody až 400 vajíček, která upevňuje na kořeny rostlin. Za týden se líhnou pulci, kteří metamorfují za další 1,5 až 2 měsíce. Rozmnožování může vyvolat několikatýdenní snížení teploty na hodnoty kolem 15 C v zimních měsících. Chov v zajetí: Středně velké akvaterárium pro stromové žáby vysoké alespoň 50 cm postačí pro tři až čtyři dospělé jedince, vyšší nádrž je však lepší. Zadní stěnu osázíme rostlinami a přidáme větve na šplhání. Substrát vytvoříme z rašeliny a mechu. Vodní nádrž osázená bažinnými nebo plovoucími rostlinami by měla být hluboká 10 až 15 cm a měla by zabírat přibližně třetinu plochy dna. Teplotu udržujeme mezi 22 a 26 C. Rosničky bělopruhé patří mezi odolné druhy vhodné pro začátečníky a ochotně přijímají živou potravu vhodné velikosti. Rosnička včelí (Phrynohyas resinifictrix) Popis: Rosničky včelí dorůstají velikosti 6 až 10 cm, samci jsou o něco menší než samice. Mají zřetelně bradavčitou kůži a kontrastní zbarvení, díky kterému si je chovatelé oblíbili

17 III. ČÁST / Řád: Žáby úkrytů na souši v blízkosti vody. Pulci se líhnou za 4 až 6 dní a po 70 dnech života ve vodě dokončují metamorfózu. Mladé žabky jsou dlouhé asi 1 centimetr. Chov v zajetí: Stejně jako v případě pralesniček musíme i mantelám navzdory jejich malým rozměrům poskytnout větší terárium. Důvodem je jejich teritoriální chování. Skupině čtyř jedinců postačí terárium dlouhé alespoň 60 centimetrů. Uvnitř vytvoříme imitaci vlhkého, ale poměrně chladného horského pralesa. Vybudujeme hodně úkrytů z kamenů, kořenů a stromové kůry. Celou ubikaci včetně zadní stěny bohatě osázíme rostlinami. Vestavěný vodopádek oživuje zařízení a pomáhá udržet vysokou vlhkost ubikace. Součástí zařízení by měla být mělká nádrž s vodou o hloubce 5 cm. Denní teplotu udržujeme v rozmezí 18 až 24 C. Mnozí chovatelé mylně vytápějí terárium s mantelami na teploty kolem 26 C a více. Tyto žabky však vyšší teploty snášejí velmi špatně. Mantely přijímají živou potravu vhodné velikosti, stejně jako v případě pralesniček to bývají chvostoskoci, octomilky či raná vývojová stadia cvrčků. LÉTAVKOVITÍ (Rhacophoridae) 220+ druhů Většina létavek vede stromový způsob života, známe však i pozemní druhy. Některé létavky mají prodloužené prsty spojené plovací blánou, pomocí které plachtí vzduchem ze stromu na strom. Velikost těla zástupců této africké a asijské čeledi žab se pohybuje od 2 do 12 cm. Prsty jsou většinou zakončené přilnavými disky a tělo se podobá rosničkám, i když s nimi létavky blíže příbuzné nejsou. Mnohé druhy procházejí klasickým vývojovým cyklem s vodními vajíčky a pulci, jiné kladou vajíčka na listy rostlin nad vodou nebo do pěnových hnízd. Menší počet druhů využívá dutiny stromů a prochází přímým vývojem. Amplexus je axilární. Létavka obecná (Polypedates leucomystax) Popis: Létavky obecné dorůstají délky 5 8 cm, samci jsou znatelně menší než samice. Zbarvení je značně proměnlivé od béžové či červenohnědé přes různé odstíny hnědé. U mnoha populací se na hřbetě táhnou čtyři tmavší podélné pruhy, někdy rozpadlé do řetězců skvrn. Kůže je hladká, hlava s velkýma očima zřetelně zašpičatělá. Dlouhé a silné končetiny s prsty zakončenými přilnavými disky umožňují těmto létavkám dobře šplhat i skákat. Rozšíření: Jihovýchodní Asie, některé indonéské ostrovy a Filipíny. Biotop: Létavka obecná je značně přizpůsobivá. Obývá lesy, křovinaté porosty i místa v blízkosti lidských sídel. Způsob života: Létavky obecné se zdržují především v keřích či jiných rostlinách poměrně nízko nad zemí, nezřídka však sestupují i na vlhkou půdu v blízkosti tůněk. Aktivní jsou spíše za tmy. V některých oblastech se rozmnožují celoročně, v sušším podnebí pak v období dešťů. Samci se shlukují u vodních nádrží a lákají samičky z vyvýšených míst nad vodou. Samička pak klade až 400 vajíček do pěnového hnízda zavěšeného na listech rostlin nad vodou, v okolí lidských sídel i na stěny vodních rezervoárů. Do týdne se líhnou pulci, kteří padají do vody. K metamorfóze dochází přibližně za 2 až 3 měsíce, žáby pohlavně dospívají ve druhém až třetím roce života. Chov v zajetí: Létavky obecné velmi dobře skáčou a přes noc jsou značně pohyblivé, takže jim vyhovuje pralesní akvaterárium vysoké alespoň 1 metr. Vodní nádrž zabírající třetinu plochy dna by měla být asi 10 cm hluboká. Vnitřní prostor zařídíme jako teplé tropické terárium s osázenou zadní stěnou, větvemi na šplhání, rašelinným substrátem a úkryty ze stromové kůry. Udržujeme vysokou vlhkost a teplotu v rozmezí 24 až 29 C s mírným nočním poklesem. Létavky přijímají živou potravu vhodné velikosti, nejlépe hmyz. Podobné nároky má i mnoho dalších druhů létavek z rodů Polypedates a Rhacophorus, které se na našem trhu objevují

18 A Acorus 75 Actinistia 11, 12 Adiantum 76 Adromischus 76 Aechmea 76 Aeonium 76 Agalychnis 47, 55 Agalychnis callidryas 22, 33, 43, 47, 124 alefandra 75 Alephandra 75 Altiphrynoides 102 Alytes 56 Ambystoma 45 Ambystoma dumerilii 102 Ambystoma maculatum 35 Ambystoma mexicanum 14, 24, 26, 27, 39, 40, 102, Ambystoma opacum 56 Ambystoma tigrinum Ambystomatidae Amolops 16 Amphiuma 56 Amphiumidae 38 Andrias 102 Andrias davidianus 13 Anthurium 75 Anubias 75 anubis 75 Anura 14, 106, Arthroleptis 56 Ascaphus truei 16, 52 Asplenium 76 atelopové 54 Atelopus 54 atelopus panamský 102 Atelopus zeteki 102 axolotl Dumerilův 102 axolotl mexický 14, 24, 26, 27, 28, 39, 40, 102, axolotl mramorovaný 56 axolotl skvrnitý 35 axolotl tygrovaný axolotli 40, 45, 50, 52 axolotlovití REJSTŘÍK B bambus 75 bezblanka Jasperova 57 bezblanka koki 45 bezblanka nejmenší 37 bezblanky 57, 120 Blaptica dubia 97 blatnice 18, 20, 37, 93 blatnice skvrnitá 21 blatnicovití 54, Blatta orientalis 97 Blattela germanica 97 Bombina 47 Bombina bombina 48 Bombina orientalis 49, Bombina variegata 47 Bombinaroridae 44, 54, Breviceps 56 Bromeliaceae 76 bromélie 76 bromeliovité 76 břečťan 75 Bufo bufo 52 Bufo marinus Bufo melanostictus 29, Bufo periglenes 102 Bufo superciliaris 102 Bufo viridis 17 Bufonidae 18, 54, 102, buchanky 94, 95 C Caeciliidae 115 Caelifera 97 Caladium 75 Calathea 75 Caudata 14, cecíliovití 115 Centrolenidae 55 Ceratophrys 30, 44, 45, 46, 50 Ceratophrys cranwelli Ceratophrys ornata 18, 39 Ceratopteris 75 Codieum 75 Coleoptera 98 Collembola 96 Conraua goliath 102, 132 Cordyline 75 Crassula 76 Crossopterygii 11 Cryptanthus 76 Cryptobranchidae 13, 16, 20, 52, Cryptobranchus alleganiensis Cryptocoryne 75 Culex pipiens 95 cvrčci 94, 97 cvrček banánový 96 cvrček domácí 96 cvrček dvouskvrnný 96 Cyclops 95 Cynops ensicauda 16 Cynops orientalis Cynops pyrrhogaster 109 Cyperus 75 Č červorovcovití 20, červorovec zploštělý 19, 116 červoři 13, 14, 15, 18, 21, 22, 24, 26, 27, 29, 30, 31, 35, 44, 45, 46, 52, 55, 57, 94, 95, 96, čolci 47 čolek horský 23, 49 čolek mramorovaný 112 čolek obecný 19, 102 čolek onňobřichý 109 čolek východní čolek žlutobřichý 16 D Daphnia 95 Dendrobatidae 17, 41, 47, 54, Dendrobates 102, 103 Dendrobates auratus 129 Dendrobates azureus Dendrobates galactonotus 129 Dendrobates imitator 32, 37 Dendrobates leucomelas 46, 129 Dendrobates pumilio 47, 56, 56 Dendrobates tinctorius 129 Dendrobium 76 Deroceras 96 Diptera 98 Discodeles guppyi 45 Discoglossidae 13 Dracaena 75 dračinec 75 dračinka 75 drápatečka krátkonohá 14, drápatečky 43 drápatka vodní 14, 15, 95, 119 drápatky 20, 118 Drosophila melanogaster 98 Dryadella 76 dvoukřídlí 98 Dyscophus antongilii 102, Dyscophus guineti 18, 127 E Echeveria 76 Echinotriton 22, 50 Eichhornia 75 Eleutherodactylus 57, 120 Eleutherodactylus coqui 45 Eleutherodactylus jasperi 57 Eleutherodactylus limbatus 37 Enchytraeus albidus 94 Enchytraeus buchholzi 95 Ensifera 96 Epipedobates 102 Epipedobates pictus 10 Epipedobates tricolor 41, Epiphyllum 76 Euphlictis hexadactylus 102 F Ficus pumila 74, 75 fíkus plazivý 75 filodendron 75 Fittonia 75 fittonie 75 Flectonotus 56 G Gasteria 76 Gastrotheca 29, 56 Gryllulus domesticus 96 Gryllus assimilis 96 Gryllus bimaculatus 96 Guzmania 76 Gymnophiona 14, H Hawortia 76 Hedera 75 Heleophryne 16 Heterixalus madagascariensis Hoplobatrachus tigerinus 103 hrabatka drsná 18, hrabatky 30, 44, 50 hvízdalka pětiprstá 45 hvízdalkovití 29, Hyla arborea 49 Hyla boans 56 Hyla cinerea 85, 125 Hyla faber 56 Hylidae Hymenochirus 43 Hymenochirus cultripes 14, Hynobiidae 52, Hyperoliidae 44, Hyperolius puncticulatus 44, 51 CH Chaoborus 95 Chironomus 95 chůvničky 56, 124 chvostoskoci 88, 94, 96, 96 I Ichthyostega 12 J jižanky 16 K kaktusy epifytické 76 Kalanchoe 76 kalatea 75 Kaloula 54 Kaloula pulchra kasina 44 kasina skvrnitá Kassina maculata klíšťata 99 komár pisklavý 95 komáři larvy 94, 95 korýši 94, 95, 96 kroton 75 kryptokoryna 75 krytolebci 12 křídelnice 76 kuňka ohnivá 48 kuňka východní 49, kuňka žlutobřichá 47 kuňkovití 13, 44, 54, kuňky 47 kvikuňky 56 L Latimeria chalumnae 12 latimerie 11 Latimerie podivná 12 ledviník 76 Lemna 75 Leptodactylidae 29, Leptodactylus pentadactylus 45 Leptopelis vermiculatus 25 létavka černoblanná 17, 23 létavka indonéská 46 létavka obecná létavkovití létavky 17 lezec obojživelný 12 liliovité 76 Limax 96 Limnonectes cancrivorus 44 Lissamphibia 13 listovnice 47, 55, 124 listovnice červenooká 22, 33, 43, 47, 124 listovnice zručná 34 Lithops 76 Litoria infrafrenata 23, 123 Locusta migratoria 97 lopatkovec 75 Lumbricus terrestris 95 M macaráti 56 macarátovití 39, 56 mahénka seychelská 56 mantela madagaskarská Mantella 102 Mantella baroni Mantella madagascariensis 133 Mantellidae mantelovití mantely