OBSEDANTNĚ - KOMPULZIVNÍ PORUCHA OSOBNOSTI

Transkript

1 OBSEDANTNĚ - KOMPULZIVNÍ PORUCHA OSOBNOSTI V RÁMCI GPT Pojem obsese Pojem obsese pochází z latinského ob-sessio, což znamená posedlost. Tu můžeme chápat jako zaměření osobnosti na určitou část reality spojenou s touhou a energetickým nábojem, zatímco jiné části reality nejsou brány na zřetel (nebo alespoň ne tak intenzivně). Psychiatricky jsou obsese definovány jako nápady, představy či impulzy, které se opakovaně vtírají do mysli postiženého jedince ve stereotypní podobě (Hosák a kol., 2015, s. 249). Pojem kompulze Kompulzí rozumíme nutkavé chování, které má mírnit napětí vyvolané nepříjemnými obsesivními myšlenkami. Jedná se o stereotypní aktivity, které jsou reakcí na obsese, nebo o rigidně uplatňovaná pravidla. Nevedou ale k vyřešení problému, čehož si je jedinec vědom (Hosák a kol., 2015). Pojem porucha osobnosti Porucha osobnosti je taková úroveň organizace osobnosti, která vykazuje závažnější symptomatologii než neurotické uspořádání osobnosti. Zároveň nedosahuje závažnosti uspořádání psychotického. Jedná se o přetrvávající vzorec vnitřní zkušenosti a chování, který se výrazně liší od očekávání kultury, do níž jedinec náleží; je pervazivní a neflexibilní, začíná v adolescenci či rané dospělosti, během času je stabilní a vede k prožívání distresu nebo ke snížení kvality života (American Psychiatric Association, 2013, s. 645). 1

2 V rámci Vaillantovy klasifikace jsou pro jedince s poruchami osobnosti typické následující způsoby obran: projekce, hypochondrie, pasivně-agresivní chování, agování, štěpení (Plháková, 2004). Oproti neurotickému modu je u pacientů s poruchou osobnosti obtíž s kontinuitou osobního příběhu, s udržením pocitu vlastní osobní koheze. Tito pacienti nejsou schopni zformovat takový gestalt, který by zohledňoval jak je samé, tak ostatní. Mají problém se sebereflexí i se setkáním se s druhými, zejm. v situaci konfliktu, nedokáží se vztahovat ke kontextu způsobem zohledňujícím souvislosti tak, jak jsou konsenzuálně vnímány (Yontef, 2009). Obsedantně kompulzivní porucha osobnosti dle MKN 10 a DSM V V ČR běžně užívaná Mezinárodní klasifikace nemocí využívá termínu anankastická porucha osobnosti a popisuje ji jako charakterizovanou pocitem osobní nejistoty a pochyb nadměrnou svědomitostí zaměstnáváním se detaily kontrolou dále tvrdohlavostí opatrností a rigiditou (MKN 10, 2009). Současná podoba diagnostického a statistického manuálu Americké psychiatrické asociace s názvem DSM V uvádí, že se jedná o přetrvávající vzorec nadměrného zabývání se uspořádaností, perfekcionismem, mentální a interpersonální kontrolou za cenu flexibility, otevřenosti a výkonnosti, začínající v rané dospělosti a přítomnou v různých kontextech, přičemž musí být splněna alespoň čtyři z následujících kritérií: 1) Přílišné zaměstnávání se detaily, pravidly, seznamy, pořádkem, organizací nebo rozvrhy do takové míry, že hlavní cíl aktivity je ztracen. 2) Projevuje se perfekcionismus, který nedovoluje dokončení úkolu (tj. osoba je neschopná dokončit daný projekt, protože nejsou naplněny její nadmíru přísné standardy). 3) Nadměrně se věnuje práci a produktivitě, a to až k vyloučení volnočasových aktivit a přátelství. 4) Je puntičkářský a neflexibilní v záležitostech týkajících se morálky, etiky nebo hodnot. 2

3 5) Není schopen se zbavovat věcí, které dosloužily, ačkoli pro něho nemají sentimentální hodnotu. 6) Zdráhá se delegovat úkoly nebo pracovat s ostatními, pokud nepřijmou zcela přesně jeho způsob, jak věci dělat. 7) Ve způsobu zacházení s penězi si osvojil strategie, které se jeví jako lakomé k němu i k druhým, peníze vnímá jako něco, co má být hromaděno pro budoucí katastrofy. 8) Projevuje se rigidita a umíněnost. (American Psychiatric Association, 2013, s ) V obou klasifikacích najdeme odkazy na diferenciální diagnostiku od obsedantně kompulzivní poruchy (OCD). Rozlišením je zejm. výskyt opravdových obsesí a kompulzí u OCD. Jedinci s OCD mohou současně splňovat i kritéria pro diagnózu obsedantně-kompulzivní poruchy osobnosti, uváděny pak jsou obě diagnózy (American Psychiatric Association, 2013, s. 681). Jako rozlišující znak mezi obsedantně-kompulzivní poruchou osobnosti a obsedantně kompulzivní poruchou můžeme rovněž vidět skutečnost, že pro pacienty trpící obsedantně-kompulzivní poruchou jsou jejich obsese a k nim přidružené kompulzivní chování ego-dystonní, jsou jim nepříjemné a jsou spojené s výraznou úzkostí (Hosák a kol., 2015). Zato pacienti s anankastickou poruchou osobnosti jsou spíše na obtíž druhým lidem svou rigiditou, než aby sami prožívali nespokojenost (American Psychiatric Association, 2013). Obsedantně kompulzivní osobnost optikou GPT Kontaktní cyklus U zdravého jedince se figura mění dle potřeby. Probíhá tak souslednost uvědomění mobilizace energie akce kontakt integrace a asimilace stažení se (Mackewn, 2004). Vzhledem k tomu, že figura je nesena potřebou, dovede zdravý člověk, neobjeví-li se nějaký druh narušení, nechat proběhnout výše uvedené s tím, že ve výsledku je jeho potřeba uspokojena, on může tuto zkušenost asimilovat a 3

4 stáhnout se, což dovolí vzniknout další figuře. Člověk s rysy anankastické struktury osobnosti může narazit na potíže v různých momentech kontaktního cyklu. Může se stát, že vůbec nebude v kontaktu s aktuální potřebou např. vzhledem k rigiditě a ritualizovanému přístupu ke svému dni. Možnost uspokojení je tak blokována ihned ve fázi uvědomění. Pokud si potřebu uvědomí, může ztratit drive ve fázi skenování, protože se místo podstatného zaměří na nedůležité detaily. Napadá mě, že tu až trochu obludného významu nabývá okřídlené tvrzení i cesta může být cíl. Člověk s anankastickými rysy může zapomenout cíl a rozdrobit svou energii v málo užitečných krocích, které nakonec k uspokojení nevedou. Dovedu si představit i situaci, kdy se dosažení cíle stále a stále není možné, protože je až příliš přesně definováno kritéria pro uspokojení jsou příliš přísná a prakticky není možné je naplnit. Obtíže v sociálních vztazích může způsobit přesvědčení takového člověka, že velice přesně ví, jak se která věc má udělat, a trvá na svém způsobu. Takový člověk může také místo akce začít zpochybňovat právoplatnost své potřeby (ve smyslu vždycky mám hlad v poledne, ještě není poledne, tak nemůžu mít hlad ). Všechny tyto možnosti, a jistě jsou i další, vedou k tomu, že nemůže dojít k integraci a asimilaci. Představuji si, že takový člověk nemá nikdy hotovo a čistý stůl, protože stále je něco, co je třeba dokončit a na čem je třeba pracovat. Dávalo by to smysl i v souvislosti s tím, že lidé, o nichž hovoříme, odsouvají volnočasové aktivity či dovolenou, jsou stále v práci, mají stále něco rozdělaného. Figura a pozadí Zdravý jedinec dokáže z pozadí vybrat figuru, která je pro něho podstatná, a na tu se dále soustředit. Člověk s obsedantně kompulzivní poruchou osobnosti zahlcuje sám sebe nepotřebnými detaily. Figura tak posléze nemusí být jasně patrná, pro okolního pozorovatele jako by se časem rozplývala, byť jedinec sám je přesvědčený, že kráčí nejlepší cestou k cíli. 4

5 Mám na mysli např. situaci, kdy zaměstnanec - účetní dostane pracovní úkol: připravit a odevzdat nadřízenému přehled dovolené pracovníků organizace. Člověk bez obsedantně-kompulzivních rysů úkol splní a je rád, že může projekt ukončit předáním jeho výstupů nadřízenému. Bude mu to trvat třeba 2 hodiny pracovního času. Představuji si, že obsedantně organizovaný jedinec se natolik zaměří na jednotlivé detaily, že mu to zabere času výrazně více. Možná mu několikrát překontrolované výstupy bude muset nadřízený sám vzít ze stolu, protože pracovník stále nebude se svou prací dostatečně spokojen na to, aby ji mohl odevzdat bude aktuálně řešit např. orámování tabulek. (Jedná se samozřejmě o příklad se záměrnou nadsázkou). Polarity Člověk s obsedantně-kompulzivní strukturou (či dokonce poruchou) osobnosti je trvale v kontaktu pouze s některými částmi své osobnosti. Jako by byl ustrnulý v určitém režimu. Předpokládám, že se jedná o kvality typu rezervovanost, předvídavost, rozvážnost, oproti živosti, flexibilitě nebo impulzivitě. Narušení Pacienti s obsedantně kompulzivní poruchou se v sociálních situacích spíše drží zpátky. Formulují svá sdělení tak, aby zcela přesně vyjadřovala to, co chtějí říci (American Psychiatric Association, 2013). Z toho vyvozuji, že se musí často uplatňovat retroflexe impuls je, místo toho, aby se s ním šlo na hranici kontaktu, zadržen. Introjektový systém se bude zřejmě z velké části týkat výkonu, introjekty budou směřovat pacienta k přesnosti, nutnosti mít vše v pořádku či do detailu správně. Očekávala bych, že se u takto organizovaného člověka může relativně často objevovat i deflexe. Snižování intenzity kontaktu pak může přispívat k jeho ostatními vnímané rezervovanosti, souhlasí s navenek chudou emoční expresí. 5

6 Terapie Jak jsem již naznačila výše, lidé s obsedantně kompulzivní poruchou sami své psychické uspořádání nemusí shledávat jako problematické. Je to spíše okolí, které trpí rigiditou takového člověka a při spolupráci s ním nespokojeně prožívá jeho neústupnost a potřebu, aby se vše přizpůsobovalo jeho představě. Z toho vyplývá, že tito lidé nebudou často klienty, kteří by sami do terapie přišli. Je otázka, nakolik často se dostanou do klientské role v tom smyslu, že by od terapie sami něco chtěli. Z těchto důvodů bude vždy při práci s nimi stěžejní otázka zakázky a její realističnosti. Pokud bychom již takového klienta v terapii měli, řekněme i alespoň trochu motivovaného pro práci na sobě, dovedu si představit, že by u něho mohla být velmi přínosná práce s tělem experimenty velmi jemného, základního charakteru, nic nátlakového. Měla bych chuť pomoci takovému člověku znovu objevovat jeho smysly a velký svět toho, jaké kvality mu může přinést jejich větší zapojení. Jako důležitý bych viděla kontakt mezi námi, práci na kontaktové hranici, dávat mu prostor pro cítění a vyjadřování jeho potřeb. Ve smyslu experimentů zaměřujících se na to, co klient prožívá teď, kontinuum uvědomění. Odkrývat introjekty, zbavovat je moci, které nad ním mají. Využít pro to i racionální analýzu, která je silnou stránkou takového člověka. Od ní bych koneckonců měla asi i tendence začínat, protože by pro něho byla z palety možností nejméně ohrožující. Každopádně bych neočekávala nějaké převratné změny. Úspěchem by mohlo být i drobné zvýšení flexibility, jen částečné rozšíření spektra možností v jednotlivých situacích. Literatura: - Hosák, L., Hrdlička, M., Libiger, J. a kol. (2015) Psychiatrie a pedopsychiatrie. Praha: Karolinum, nakladatelství Univerzity Karlovy 6

7 - American Psychiatric Association (2013): Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, Fifth Edition. Arlington, VA, American Psychiatric Association. - Yontef (2009) Gestaltterapie. Uvědomování, dialog a proces. Historie a současnost. Praha: Triton. - Světová zdravotnická organizace (2009): Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů ve znění 10. decenální revize. Ústav zdravotnických informací a statistiky České republiky. - Mackewn, J. (2004) Gestalt psychoterapie. Moderní holistický přístup k psychoterapii. Praha: Portál - Plháková, A. (2004) Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia 7