Anotace a charakteristika knihy

Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download "Anotace a charakteristika knihy"

Transkript

1 Anotace a charakteristika knihy Smrt je pro naši společnost čímsi nepatřičným, stala se tabu. Jenomţe pouze ona dává našemu počínání hlubší smysl. Co to je smrt, a jaký má význam pro ţivot člověka? Jak ji proţívá umírající, a jak jeho blízcí, kteří ho provázejí v posledních chvílích ţivota? Proč u nás umírají lidé v nemocnici a mnohem méně v hospici, či doma v kruhu rodiny, jak to bývalo po staletí zvykem? Je smrt skutečně definitivním koncem ţivota? To jsou otázky, a ještě mnohé další, na které se autor snaţí odpovědět v knize psané na hranici dokumentu a prózy. V líčení dramatických událostí vychází z autentické osobní zkušenosti, popisuje podstatné chvíle proţité s matkou během pěti let, kdyţ v 81 letech přeţila těţkou operaci, a uţ se o sebe nemohla starat. Osobitým jazykem zaznamenává nevšední příběh statečné ţeny, která s pomocí rodiny překonala nejchmurnější lékařské prognosy, a reflektuje i osudy umírajících ve stávajícím systému zdravotní péče. Kniha je o cestě zbavování se strachu ze smrti, důvěrnou výpovědí o vůli, naději a víře, je o potkávání, míjení a opětovném setkání, kdyţ si ji vzal autor v roce 2004 po krátké hospitalizaci v nemocnici zemřít domů, a v kruhu blízkých ji provázel do posledního vydechnutí. Silný iniciační proţitek přivedl autora na cestu vlastní změny, k nalezení nových hodnot a osobního štěstí. Kaţdý člověk má tuto jedinečnou šanci, to je poselství knihy, která můţe být posilou, podnětem a inspirací všem, kteří se ocitnou v podobné situaci. Technické údaje : Název knihy : O ŠTĚSTÍ V UMÍRÁNÍ Autor : Jan Paul Formát 210 x 136 cm Pevná, broţovaná vazba Počet stran : 300 Předpokládané datum vydání : září 2011 Nakladatelství Barrister a Principal, Brno Knihu doprovázejí barevné reprodukce autorových výtvarných děl, inspirovaných proţitkem smrti jeho matky.

2 Ukázky z knihy Z přítmí kuchyně vycházím na světlo, do nádherného jarního rána. Slunce konečně vítá nový den, nesměle dýchá teplem, voňavě líbezným, a já uprostřed zahrady brečím jako malý kluk. Stát jen tak v orosené trávě, zírat do modré oblohy, pozorovat šťastný let ptáků pod vzedmutými bílými mraky a cítit bolest tak silnou, ţe ji sotva lze unést, je cosi mystického. V nádheře i smutku proţívám těţké chvíle, jenomţe všechno ve mně i kolem mne je sám ţivot. Proč se zříci neopakovatelných chvil výčitkami a spíláním osudu? Zabíjet v sobě ţivot obviněním ţivota? Popřít šťastnou radost z krásného dne jenom proto, aby má bolest měla alibi? Nemám v sobě ţádnou zlobu, neodvracím se, naopak, s pokorou přijímám nevyhnutelné a dělám to, k čemu se lidé uchylují v nouzi nejvyšší, kdyţ uţ nic nezmohou proti prostému faktu ţivota. Ţádám, úpěnlivě prosím, aby ji neopouštěl ten, k němuţ se v beznaději obracíme, aby mi dal šanci a mámu ještě vrátil do ţivota. Všechny moţnosti jsem vyčerpal, přijímám její smrt a uţ více nemohu, neţ svou prosbu odevzdat jiné vůli. Vracím se ze zahrady a v předsíni drnčí telefon. Bezděčně zvedám sluchátko a znovu se nemohu pohnout z místa. Musíte okamţitě přijet do nemocnice a přemluvit maminku, aby nám dala souhlas k operaci. Je to jediná moţnost, jak potvrdit předpoklad, ke kterému jsme právě došli, poslední pokus zvrátit současný stav. Chirurg Jaroslav Tobola mluví klidně, naléhavě a stručně, uţ dělají předoperační vyšetření a musí to být rychle. Hrom zaduněl, čí řečí ke mně promluvil Bůh, k němuţ jsem před chvílí vzhlíţel? Z chirurgie tedy nakonec přišla šance, o níţ jsem snil. Odtud jsem ji vůbec nečekal. Stále máme naději, máma ještě nemusí zemřít Znovu máme schůzku, teď jiţ bez primáře. Stačí chvilka a naţhavenou naději zchlazují neúprosná fakta. Operace potvrdila prognózu: krevní sraţenina ucpala tepnu v břišní krajině. Problém je, ţe odumřelo téměř celé tenké střevo, museli ho vyjmout a na kaţdé straně nechat jen dvacet centimetrů. Byli sice úspěšní, ale z dlouhodobého hlediska to výhra není. Mlčím, hledím do unavených tváří a prosím o milost. Ne, ani slovo nevezmou zpět, neuberou jediný gram tíhy. Přikyvuji, ač nechápu všechny souvislosti. Podstatné je, ţe máma ţije a byla odstraněna komplikace bezprostředně ohroţující její ţivot. Tak rádi by mi nechali útěchu, ale musejí mě upozornit na důsledky zákroku. Poprvé slyším o trvalých průjmech, o postupném vyhladovění a vysílení organismu k smrti. Tělo nemá kde vstřebávat potřebné látky. Potrava projde rychle do tlustého střeva a nestačí organismus vyţivit. Tak je to tedy, máma je právě zachráněný tonoucí, znovu hozený do vody. Naléhavé argumenty lékařů mi zatvrzele bloudí hlavou, mohu přijmout tak strašnou představu? Coţpak jen prodlouţili její trápení? Jsou to zlé zprávy. Nedovedu si představit utrpení, kterému má být vystavena, aţ se probudí, pokud se probudí. A právě, hovoří o stavu, který bude, ale před operací měli největší strach z operace a pooperačních rizik. Je vůbec otázka, zda přeţije další dny, a k tomu se musím především vztahovat. Chirurgům nejdůleţitější práce skončila, nám právě začala. Teď uţ znám obsah sdělení, které jsem ráno obdrţel telefonem. Mé přání bylo vyslyšeno, ale má být zdaněno utrpením, které neponesu já. Budu to muset zakusit? Musím za pocity štěstí platit neštěstím své matky? Ne, nevěřím, to by byla příliš krutá daň a zázrak by nedával smysl. V tuto chvíli není rozhodnuto, nic není definitivní, ještě se neví, jak vše skutečně bude. Stojím před nesmlouvavým verdiktem chirurgů, ale toto vše je ţivot a máma ţít chtěla.

3 Pouštějí mě dovnitř, ještě zelený plášť, čepici na hlavu a přes pusu zelenou roušku. Jdu s pokorou, nesměle a nejistě, čas tiká v přístrojích, prosycený prostým bytím, nabitý k prasknutí holou existencí ohroţených ţivotů. Ten uspěchaný, mámivě lákavý a napudrovaný zůstal za okny, minuty a hodiny zde odbíjejí věčnost. Co člověk, to výjimečný ţivot, těţký osud, před chvilkou přetrţená nit. Kolem odevzdaně leţících lidských bytostí poletují sestry a stále něco dělají, rutinně, automaticky, kaţdý den, bez falešných nadějí a zbytečných slov. Pátrám po mámě, bázlivě těkám po místnosti a pak ji vidím uvelebenou v křesle u postele! Neznám štěstím rozechvělejší obraz. Ve středu večer apatický pohled, teď vykuleně obhlíţí nejbliţší svět. Vţdyť je utkán ze šťastného snu, ten nesmírně drobounký zázrak, křehce schoulený ve velké sedačce. První slova, ztišená, zpomalená a namáhavá po přestálé smrti, ale i po těţké operaci vypadá nesrovnatelně lépe neţ předevčírem večer. Nádherné okamţiky nelze nikdy dosyta vychutnat, natoţ mámin pohled, čistý a průzračný, blankytně modrý jasnou oblohou, jako by říkal: tak jsem tady, chtěl jsi to, tak mě tu máš! Plaše a podezíravě vzhlíţí kolem sebe, snad ani sama nechce uvěřit. Mohu ji vůbec obejmout, není jenom přelud? Ne, je to ţivot, v němţ padla dobrá karta. Ale komu, mámě? Nebo mně? Ještě neví, co je na její druhé straně. A já to vím? Nemocnice, slovo neztotoţněné, rušivé i spásné, uzavřený svět sám pro sebe, na první pohled klidný, v němţ osudy odehrávají dramata, jejichţ hrdinové nejsou školení profesionálové, jen obyčejní lidé, kterým roli určil ţivot. Zde nikdo nehraje, nepředstírá a nefabuluje, zde bolest trpí a utrpení bolí, autenticky, do nejvzdálenější nervové tkáně, do posledních kapek sil. Máma uţ o tom něco ví, uţ měla na kahánku. Hned druhý den po přijetí na metabolickou jednotku je konfrontována s realitou syrovější a ţivočišnější, neţ jakou si dosud dovedla představit. Pán vedle ní za plentou běduje a naříká, vzpouzí se, ale úděl ho přemáhá. Bojuje, ještě ano, sám se sebou, na jevišti bez diváků, s celým světem, proti němu spiknutým. Zoufale, křikem, výhruţkami, které nedávají smysl a bezmoc jen hlučně zavrtávají do zdi. Kus chlapa, zraněná hora masa, poraněný obr, před chvilkou přivezený z operačního sálu a právě probraný z umělého spánku. Chvilku leţí a zase vstává a kolem něho se rojí sestry jako vosy. Bodají příkazy, udolávají neodbytností. A uţ je zlomen, nevyslyšen a nepohlazen. Ještě jeden řemínek, druhou ruku také přivázat k postranici, a uţ se nebude moci pohnout, uţ neuteče z přístrojů. Co ještě bude moci? Nic, čekat a křičet V pátek 18. června jedu pro mámu po čtyřech měsících pobytu v nemocnici. Zvláštní pocit, kdyţ zázrak na úsvitu jara naplňuje předvečer léta, v němţ sen zrodí skutečnost. Máma uţ nebude procitat do němých bílých zdí a já nebudu muset den co den vstupovat do tísnivého prostředí mezi bezmocné čekatele na propustku do ţivota. Má za sebou čtyři dlouhé měsíce bolavých pokusů zdolat nezdolné, dva tisíce devět set sedmdesát šest hodin vysilujících zkoušek moţného i nemoţného a sto sedmdesát osm tisíc pět set šedesát minut myslitelného i nemyslitelného. Velmi dobře si pamatuji její první samostatné osvobozování v novém

4 ţivotním prostoru, otevírajícím se za dveřmi metabolické jednotky. Najednou jiný svět nemocnice, pestřejší, barevnější a uvolněnější. Chodíme po chodbách III. interny, posedáváme na křesílkách, hovoříme, vstáváme a zase jdeme. Tam a zpět, zpět a tam, mlčky, zadumaně i zvesela, dva řeholníci nové naděje, spojeni vírou, dál a dál. Jednou poprvé po schodech do přízemí, později ven na lavičku, kde sluneční paprsky netísní neprodyšné sklo a hřejí do tváře. Kaţdý dosaţený cíl otevíral další moţnosti vybízející k novým pokusům, jednou marným, jindy zdárným. A máma v nich pochybovala a doufala, smutnila a radovala se. Ţila trpký úděl bez velkých slov, tiše a pokorně, svázána kapačkami, provázena křikem i úsměvy sester, shovívavým i podráţděným hlasem pacientek, suţována průjmy, zvracením, a znovu posilována odhodláním. Plynuly dny a dny s tisíci krůčky, s kilometry společně prochozenými chodbami bývalého kláštera, dny trpělivě ţité v kaţdodenním překonávání sebe sama a naplňované vůlí jít domů Dny dostaly pevný domácí řád a pravidelný chod. Ţena chodí do práce a z práce, vytahuje dobroty a máma s dětmi si na nich pochutnává. A pak je připravena večeře, protoţe uţ má normální chuť k jídlu a po ní koupel, v které si rozkošnicky hoví. Kdyţ ji vymydlí,.navoní, učešou a uloţí, přicházím k ní do pokoje já, ředitel galaxie, akademik v pestrobarevných montérkách a upoceném pruhovaném tričku. Sedám si k ní, jen na krajíček, protoţe dál mě, špinavého z atelieru, nepustí. To pak všichni přihlíţejí, jak beru do ruky ty divné věci z nemocnice, jak je pečlivě zkoumám a znalecky převracím v umytých rukách, jak je dávám sem a zase tam, cosi zasvěceně přednáším, napichuji a otírám, aţ je máma nerada napojena na vak s umělou výţivou a ţivot kapkou po kapce můţe vnikat do jejího těla. A kdyţ mě potom Dan u monitoru počítače v nějaké hloupé hře rozstřílí na kusy, chce se mi spát a uţ ani závodit s auty se mi nechce Tak přece, kdo z lékařů by před rokem pomyslel, ţe dnes chirurgové z jejího těla vyndají tu malou nenápadnou věc zašitou pod kůţi, která jí měsíce umoţňovala ţít, aby jí nakonec v nabytém ţivotě ubírala radost. Tento den převyšuje všechny, které byly a teprve přijdou, a to nejenom tím, ţe další víra dojde naplnění a bláhovou představu zpřítomní skutečnost. Dnes podstoupí máma další výjimečný zákrok, s kterým nikdo z lékařů nepočítal ani v nejbláznivější fantazii. Nevím, do jakých lékařských análů bude máma zapsána, moţná kdosi z lékařů kdesi zmíní, ţe znali případ jedné staré paní, která posunula statistiky zase o kousek výš, aby dala naději těm, kteří se po ní ocitnou v podobné situaci. Ať uţ se stane cokoliv v budoucnu, dnešní den je slavný, nejslavnější ze všech, kdyţ mámu odváţejí na operační sál a já ji mohu znovu doprovázet hrdý na všechno, co dokázala. Smekám před ní a hluboce se klaním. Máma se za chvilku vrátí jako normální člověk, bude se beze strachu těšit na mé večerní příchody, aţ si k ní sednu na postel a budeme si jen povídat. Ráno mě nebude vítat s pokřivenou tváří, svědčící o bezesné noci, bude leţet v posteli, jak chce, bude moci vstát, jít do kuchyně, na záchod, od dneška můţe cokoliv a nemusí mít strach, ţe jí bude špatně. Šťastné je dnešní čekání na spokojenou mámu, která cizího vetřelce nikdy nepřijala. Uţ se otevírají dveře, konečně ji mám zpět alespoň trochu svobodnou. A zase nikdo z lékařů

5 nebude salutovat u dveří, aţ je za sebou budeme zavírat. Jen ta jediná, neviditelná a všudypřítomná druţka naděje za námi proklouzne, a moţná ještě dál V noci proţívá nepochopitelné stavy úzkosti a strachu, pronásledována podivnými představami a sny, které ji vyhánějí na ulici. Nemůţu tady přece zůstat, musím domů, vţdyť na mě čeká Honzík! Ale já jsem tvůj Honzík mámo! Ne, ty nejsi, pusťte mě ven, můj Honzík nemá tak velké břicho! Těţké a bezradné dny pro mámu, pro mě, pro všechny. Domlouvám, trpělivě vysvětluji, ţadoním, prosím a nakonec křičím. Můj Honzík by na mě nikdy nebyl zlý! Tak dobrá, uděláme to jinak. Na malém papíru nakreslené srdce stříhám na dva díly. Na jednu půlku píši M, na druhou H. M si nechá máma, H si ponechám já, aţ mě nebude moci poznat, spojíme oba díly dohromady. Nadšeně souhlasí, jenom kdyby druhý den věděla, kam papírek schovala. Prohlíţím všechny její věci, ale polovinu srdce s písmenem M nemohu nalézt. Jak se mohu nyní prokázat? Jak mohu mámě dokázat ţe jsem to já? Je zvláštní dnešní melancholický podvečer, dohasínající v rozpustilém zpěvu ptáků, o které máma nejeví zájem. Jakoby měl někdo přijít, ale moţná jen větve ořechu mi chtějí dát znamení a první klidné mráčky na obloze cosi zvěstovat, kdyţ jsem konečně přišel mezi ně. Co všechno se musí stát, neţ člověk uvidí trávu růst, neţ uslyší šum motýlích křídel a prozře neprostupnou zeď. Tak málo stačí, kdyţ ještě sebere síly, na okamţik zpozorní, kdyţ je v pravý okamţik na správném místě, v němţ se střetne a propojí viděné i tušené, odmítané i naléhavé, kdyţ ţivot na chviličku zaburácí nekompromisním hlasem. Tak málo stačí, jen přestat spokojeným pohledem bezcílně bloumat po zahradě a zadívat se na mámu. A pak se přihodí, ţe za růţovými mráčky spatří v dálce temnotu, předzvěst bouřky, ţe větve ořechu kývají na poplach a hlas zvěstování k němu dolehne v celé tíţi, aby ho přikoval k zemi, nesmlouvavě a bez vytáček ho svlékl ze všeho, čím dosud zakrýval nahotu. Pak uzří znovu po letech pohled své matky, jak upřeně a smutně hledí před sebe na zem. Vidí ji, jak sklání hlavu stranou, jak se odvrací od ţivota a v tajných myšlenkách mizí kdesi v nekonečné dálce daleko od nás. Pak cítí cosi osudově definitivního a hlas jím projede jako nůţ : To není chvilková vzpomínka poslaná za otcem, ona sama chce zemřít! Opět zkouším všechno moţné. Bublinková masáţ nohou jen na chvilku uvolnila zkřivenou tvář v radostnější úsměv v naději, ţe pomůţe. I v nepatrných okamţicích úlevy dokáţe být šťastná. Druhá noc ji bolestmi nesmírně vyčerpává, zcela jistě je na konci sil. Neví co dělat, cuká sebou, převrací se ze strany na stranu, lehá si a zase zvedá a já opět bezmocně přihlíţím. Trýzeň mámy mě mučí, ale musím si ji proţít s ní. Čím je proti jejímu utrpení, kdyţ chroptí, křičí, sténá a rty křiví bolestí, aţ jí oči lezou z důlků? A znovu chvilkové sepse a ještě bezvládnější stavy, v nichţ se neposlušné tělo hroutí na postel. A opět spílá ďábelským bolestem, a zase si přeje zemřít poníţena ukrutenstvím, a já si uţ v některých okamţicích

6 dokonce myslím, ţe umírá. Budiţ, má-li být smrt milosrdenstvím, ať přijde! Vţdyť jsem uţ byl v podobné situaci, jen bolest mámy nebyla tak velká. Není zoufalejšího údělu bezmocného syna u lůţka matky zmítané bolestmi, a není tragičtějšího údělu matky trpící v přítomnosti přihlíţejícího syna. Jsou snad všechny děsivé obrazy před mýma očima jen film, či se mi snad dokonce zdají? Proč se křik chvílemi mění v ticho a já mám pocit, ţe slyším hlas jiný, pět let zapomínaný v kaţdodenních radostech i strastech ţivota s mámou? Tvá matka bude trpět, a tebe pověřuji úkolem! Tak přece, vše je v ţivotě dopovězeno. Dvacátý pátý březen je v liturgickém kalendáři den Zvěstování. Jsem nyní zde i tam, v minulosti a přítomnosti, na zahradě smutného jarního rána roku 1999 prosebně hledím do mraků a u lůţka trpící matky chřadnu stejným zoufalstvím. To mezi tím byl náš právě dobíhající čas. Co bylo dáno, je odţito, zbývá zaplatit, ale coţpak všechna strádání před tím nestačila? Tak tedy přichází, co přijít má, ještě větší utrpení, daň vykoupení za pět let ţivota? Vše je sečteno, všechny potíţe střádané od operace směřovaly neúprosně do těchto dnů. Účet vyplňoval Bůh pomalu, ale nezadrţitelně měsíci a roky štěstí i trápení, a neplatím ho já Máma ukrutně trpí druhou noc a já stále vracím myšlenky k nedělnímu podvečeru, kdy jsem jí v očích zahlédl smrt. Cítím vinu. To je první, co člověk dělá. Uţ chápu souvislosti, povolí vţdy nejslabší článek řetězu, máma byla nejvíc oslabena a já měl jiné starosti. Čas plyne všedními dny v sotva postřehnutelných změnách. Někdy marněný, jindy vzácný kaţdou minutou. Ještě nevolám záchranku, pokud má nyní zemřít, chceme být spolu. Vymýšlím nejrůznější způsoby pomoci, ale ţádný nepomáhá. V beznaději začne člověk snít. Prosím ji, ať na bolest nemyslí, třeba ji překoná vůlí, a ona mi prstem u pusy dává najevo, abych nemluvil, kdyţ se o to snaţí. Je těţké přimět člověka necítit, ale není někdy bláhovost jediná záchrana? Kde by byly uplynulé roky, kdybychom nebyli fantazií posedlí snílci? Co tvoří hranici mezi bláznovstvím a rezignací? Jak můţe máma odolat bolesti tak strašné? Kolem půl čtvrté ráno ji v zoufalství přenáším do křesla. Pouhý nápad, intuice a pocit. Usedám na postel, hlavu opírám o její ramena a ona svoji tiskne k mé. Pieta ţivota, její byl právě vysvěcen utrpením. Matka a dítě, madona se synem. Oba vyčerpaní, bez moţnosti udělat cokoliv jiného v bezvýchodné situaci. Moţná naposledy cítíme štěstí, moţná v posledních chvílích jejího ţivota stvrzujeme to, co jsme spolu vţdy měli. Tiskneme se k sobě v obraze loučení. Ano, to je můj úkol a pověření, zůstat s ní aţ do konce, nic jiného nemohu. Po dvou nocích šíleného sabatu jsem se znovu našel v prostých chvílích společného bytí, v nichţ budoucnost mizí a vyhlídky ztrácejí význam. V matném světle bludičkového svítání, ve smírném tichu ustupujících bolestí spočívají dvě zemdlená těla. Moţná jen andělé slitování vědí, proč jsme usnuli Po dvou hodinách ji ukládám do postele a ráno volám obvodní lékařce. Mámu přenáším k snídani do kuchyně, k obědu na kousek knedlíku s trochou koprové omáčky. Injekce s anaboliky nepomohou, můţe jít o závaţný cévní problém, maminka musí na odborné vyšetření. Rozumím, přijímám rozhodnutí s velkými obavami, ale nemocnice je menším

7 rizikem neţ setrvání v tomto stavu. Sotva vypsala lékařka poukaz k přijetí a poloţila telefon, uţ tu byli. Na Bulovku ne, kde uţ jsem tu větu slyšel? Houkačka vřeští, sanita s námi hází ze strany na stranu, takţe musím mámu drţet. Sedí v křesle, drţím ji kolem ramen, a ona se na mě usmívá. Snaţím se zachytit všechna pohnutí v ustarané tváři, porozumět prstům sepjatým na klíně i očím upřeným ven za sklo sanitky. Všechno je jinak neţ před pěti lety, máma neví, co bude, stejně jako já, ale její energie je uţ zase čistá, průzračná, pokorná v údělu, a přesto nepodléhající temnotě. Jsem zase Honzík dávající jí sílu, jedeme vstříc neznámu, ale doprovázím odhodlaného člověka na pokraji sil, který se ještě nechce vzdát. Září jako drahokam, přitom tolik strádala Slunce pálí v dusném poledni pekelně, roztápí asfalt, střechy aut i vzduch, nedýchatelný a těţký k zalknutí. Uţ několik dnů vnímám jen teplo a zimu, den a noc, světlo a tmu. Potácím se jako ve snách a na parkovišti skrývám strach před ţhavými paprsky, abych přečkal nejdelší minuty svého ţivota, neţ za ní zase půjdu. Za autem schovávám své velké já, sám, stranou od lidí jako cizinec a poutník bez cíle. Máma se po letech opět ztrácí a já ztrácím naději. Kdo jsem teď já, právě probouzený spáč, kdyţ nemám po ruce nic, čím bych se poznával a pyšnil, kdyţ se nemohu opřít o nic z bývalé ješitné pýchy? Jsem uboze vysvlečený, bez všeho, čím jsem dosud skrýval strach, a obviňuji se a odsuzuji, abych hruď nastavil střelcům, kterých nikde není. Ţádný nepřijde, nikdo na mě neukáţe prstem, nevysloví ta tvrdá slova, jimţ bych tak rád přitakal, abych smyl vinu za své váhání a nepozornost. Zápolím s neposednými myšlenkami a skličujícími pocity, a ona je uvězněna na lůţku mého váhání. Jak se zachovat? Jak mohu jednat, kdyţ nevím, čemu čelíme, a neumím pojmenovat, co tuším? Jaké mohu učinit rozhodnutí, kdyţ mě lékaři stále matou, mluví o dalších vyšetřeních a ztěţují mé rozhodování, protoţe jim nechci brát jejich moţnosti? Co mám dělat, kdyţ stále prodluţují mé váhání, protoţe nic z toho, co říkají, zatím nedělají, a přitom se máma den po dni horší a horší? Místo mámy sedí na posteli nehybná hračka, panenka, vypodloţená ze všech stran, aby udrţela rovnováhu. Poslouchá co říkám, dívá se na mě, ale není to její pohled. Kam ubírá myšlenky, kdyţ se snaţím vracet ji zpět, aniţ vím odkud, upoutat pozornost vyprávěním a projevit lásku, v tak zuboţeném soukromí, které nám ještě zbylo? Cítím lítost a nebo soucit, v těch chvilkách prohrávaných, brţděných pomalými reakcemi, v nichţ mámu přemáhá únava, slova váznou na jazyku a usínají na rtech? Uţ zase jdu ven mezi lidi bez tváře, stojím i sedím u auta, abych znovu usilovně přemýšlel, co dělat. Ano, je třeba jednat, jakkoliv, ale musím uskutečnit nějaké rozhodnutí. Musím se začít rvát, tak, jako vţdycky, kdyţ bylo třeba. Musí se překvapením leknout, ti lidé v bílých pláštích s visačkami na kapsách, kteří mě uţ dávno přestali vidět a slyšet. Pokud nenastane změna, vezmu ji domů, bez ohledu na to, co budou říkat. Ano, to udělám, ale kdy? Proč ne teď hned? Proč zase otáčím klíčkem a odjíţdím, či snad prchám? Moţná ano, z nemocnice, z cizího prostředí, kde nemohu být nepřetrţitě.

8 Slunce zapadá nad horkým pondělním dnem, sedím venku, piji kafe a je mi špatně. Co má být, ţe za ní jezdím třikrát denně, kdyţ jsem s ní stále méně a méně? Nemá sílu komunikovat, obtíţně udrţuje pozornost, a tak odcházím dříve, aby měla klid. Jsem si tím opravdu jist? Jaký můţe mít klid v hlučném prostředí resuscitačního oddělení? Oba cítíme, ţe jazyk ztrácí smysl. Den za dnem stále se zhoršující vývoj bere slovům význam, maří naděje na lepší vyhlídky, zesměšňuje představy a sny, ţádá čin. Ano, musí přijít čin, aby člověk sám sebe ustál, aby se neztratil. A čin vyţaduje rozhodnutí, protoţe všechno ostatní nemá smysl. Zatím jen stále na mámu mluvím, abych zaplnil čas, a krmím obézní nic stále větším strachem. Měl bych ji vzít domů a stále se neobviňovat, ţe jsem to dosud neudělal. Jenomţe vzít ji domů znamená přijmout i nejhorší moţnost. Jak dlouho ještě budu odkládat pochopení reality, kterou tuším a jen ji od sebe odháním? Jak dlouho budu udrţovat iluzi věčného mámina ţivota? Coţpak jsem zapomněl na její pohled, který mě v teplém podvečeru probral z dlouhého zimního spánku? V noci telefonuji, maminka spí. Proč jsem nepodplatil sestru? Moţná by mi řekla něco nadějnějšího, kdyţ nejsem spokojen s odpovědí. Mám pocit, ţe mizím, nevím, kým jsem, nevím, co myslím, cítím a ţiji. Ráno je daleko, noc blízká a dlouhá. Měl bych učinit rozhodnutí, jehoţ rizik se bojím. Jenomţe jak se nutit do něčeho, co necítím i cítím, vidím i nevidím, nevím i vím? Ještě ve mně svědomí neburácí hromovou ozvěnou, nerozdírá mě do ţivého masa, neporcuje mé rozbředlé váhání a netrhá mne na malé kousky, abych se probral. Ještě mám celou noc čas váhat, přemýšlet a usínat. Těţce, mrákotně, v temnotě strachu se mohu převracet, vstávat a sedat, být i nebýt. Jak dlouho? Kolik hodin či dnů mi bude zle? Tak zle, ţe peklo je alespoň nějaká jistota? Ne, ještě nemohu vědět, ještě mám mrchu naději, ať tedy zemře jako poslední! Cosi se se mnou stalo u postele mámy, která mě tak ráda vidí. Coţpak mohu opravdu zbaběle odejít, říci, jak ji miluji, dát pusu, otočit se k ní zády, sednout do auta a přemýšlet? Jak rádi bychom se vypařili a nebyli, abychom nemuseli proţívat svízelné okamţiky ţivota. Ne, stojím před dosud nejtěţší zkouškou, kterou mě Bůh za své obdarování zavázal, je zde a nikde jinde. Není moţné ji obelstít, nejde jí uniknout ani ji oddálit. Ţádná jiná vůle nevyslyší můj hlas, nikdo z chirurgů nezavolá, ţádná operace nezvrátí, co se má stát, ţádná štěstěna či zázrak nezmění neodvratnost konce. Mám před sebou holou a prostou pravdu, křišťálově čistou, kterou jsem tolik hledal, vyjevenou na této posteli, obnaţenou v očích mámy. A konečně ji cítím a vidím, uţ ve mně burácí vzdor hromovou ozvěnou a řve na mě DOST! Uţ nebudu váhat, abych nemusel zbytek ţivota trpět výčitkami. Zemřela poslední naděje a nemám se za co schovat! Musím jednat teď, nebo nikdy!

9 Nepláči, ještě ne, zatínám zuby, ţaludek cuká a srdce bije rozechvěním. Červnové ţhnoucí slunce oslepuje a prostupuje mě teplem, na které jsme tolik čekali. Po přestálém stresu mne sotva drţí nohy, hlava chce prasknout a ţaludek se chce obrátit. Usedám na zem stranou od lidí a zapaluji virţínko, věrného druha mých chvil. Nemohu utéci, není kam. Všechno se točí, poskakuje a rozmazává. Chtěl bych křičet do celého světa, vyřvat bolest tak velikou, ţe ji nelze vypovědět. A napětí střádané v posledních dnech konečně povoluje, zakláním hlavu, pozoruji bezmračné nebe, lidi, přijíţdějící a odjíţdějící auta i koruny stromů čechrané jemným vánkem. Přehrávám si poslední roky ţivota s mámou, úspěchy i prohry. Brzy bude dobojováno a přijímám realitu vzpřímeně a hrdě. Nejsem nakonec přece jen vyslyšen? Není i toto zázrak, ţe mi byla v poslední chvíli dána síla k správnému rozhodnutí a mohu podstatně ovlivnit konec jejího ţivota? Coţpak dávno netouţím, aby nám bylo umoţněno být spolu do poslední chvíle, nesnil jsem snad o tom, aby mohla zemřít u mě doma, v mé blízkosti? Mít moţnost oplatit jí a vrátit, co jsem od ní dostal? Jak jsem mohl zapomenout? Vţdyť právě rozhoduji své vysněné přání! Nezemře sama mezi čtyřmi zdmi, nezemře osamocena zde, v ponurém chrámu beznaděje, jako ten chudák vedle ní, kdyţ ji přivezli na metabolickou jednotku. Rozhoduji svůj budoucí ţivot, vím to? Tuším? Určitě ne, jsem jenom šťastný, protoţe mám pro mámu dobrou zprávu, nejšťastnější ze všech Po návratu na oddělení oznamuji primářce své rozhodnutí. Mlčí, překvapeně na mě civí s kamennou tváří, zaskočena rozhodností, v níţ ani na okamţik nepřipustím jinou moţnost. Ano, vaše maminka umírá! Ptám se, co ještě mohou dělat v této situaci. Angiografii, ale moc si od ní neslibují, je vůbec otázka, zda vyšetření zvládne. Aha, na smetišti nakonec končí všechny odborné termíny, jimiţ se tak dlouhou dobu zaklínali. Jak můţe máma zvládnout amputaci, umělou ledvinu či další invazivní zákroky, kdyţ nezvládne angiografii? Proč neprovedli potřebná vyšetření uţ v pátek, přes víkend nebo včera? Uţ se neptám, ptát jsem se měl dřív. Mě jsem je nutit mluvit srozumitelnou řečí hned. Není co řešit, nemá cenu podstupovat něco, čemu uţ ani lékaři nevěří, nemáme čas. Tohle není příbramský ZÚNZ, nesedím v obyčejné místnosti obyčejných chirurgů okresní nemocnice, aby se mnou probrali váţnou věc, stojím na chodbě špitálu prvotřídní evropské úrovně, jako bych si šel pro razítko. Má odpověď je stručná: NEPŘIJÍMÁM! Beru na sebe odpovědnost za rozhodnutí nepodstupovat uţ ţádné vyšetření, ţádné další alternativní postupy, ţádné dialýzy, amputace, ţádnou pomalou a utrápenou smrt na přístrojích za plentou. Ano, to jediné tady mohu rozhodnout. Nemám po ruce nikoho z blízkých, kdo by vyslovil jiný názor, a máma stejně ví, co mám dělat. Porada je skončena, mámu chci odvézt okamţitě Čas netrpělivě vleklý čekáním, chvíle zbytečně trávené strachem, abychom převoz stihli. Znovu neodbytně odmítám lékaře a znovu slyším stejně neodbytný argument : Co kdyby se mamince v sanitce něco stalo? Sním, nebo bdím? Coţpak představení neskončilo, kdyţ uţ v hledišti nikdo netleská? Milá paní, moje maminka právě umírá, víte, to je taková ta věc, po níţ uţ člověk nebude a co by se jí v sanitce asi mohlo stát horšího? A pokud byste vy měla

10 zemřít v sanitce, jistě budete raději umírat s vědomím, ţe je na blízku váš syn a nikoliv pan lékař! Mlčí. No vidíte a bude semnou lékař doma? Nebude a kdo jiný mámu od lékaře převezme a kdo jiný s ní dál zůstane? Nechávám zabalit dva prázdné sáčky na výměnu cévky, jeden infúzní roztok plazmy a dvě lahvičky Ketonalu, tišící léky proti případné bolesti. Moţná ţe právě na ně bychom zapomněli, kdybychom babičku unesli. Infúzní pumpu doma nemám, ale bez ní se obejdeme. Primářka odchází domů, po náročném dni s bláznem. Jistě se ráda pohodlně uvelebí, vezme kníţku a na dnešní náročný den zapomene. K nám přijde na návštěvu smrt, tajemný a nezvaný host Obličej prochází rychlou proměnou, tělo stravuje poslední zbytky energie, smrt vysává tkáně a vyčerpává svalovou hmotu. Mnozí lidé v těchto chvílích opouštějí své blízké, utíkají před smrtí, nechtějí vidět vizuální změnu, kterou umírání působí. Smrt můţe nastat kaţdou chvíli. K večeru dech ztěţkl ve zpomalených intervalech a mizel. Tak to je ta chvilka, hranice ţivota a smrti. Mlčíme, hladím ji po vlasech a tiše šeptám slova, která snad ani nejsou má: uţ to bude. Máma se znovu nadechla. Nechápu, jak nemocné srdce můţe vydrţet takovou zátěţ. Uţ to bude! To říkají lékaři rodičce v poslední fázi porodu, aby ji utěšili a zklidnili. Kdyţ je smrt milovanému člověku nablízku, je třeba mu ji přát. Láska přitaká ţivotu a smrt je jeho součástí. Jenomţe máma se vydá bezezbytku, umírá houţevnatě stejně tak, jak odhodlaně ţila. Učím se, teprve nyní musím prokázat ohleduplnost a toleranci. Dříve jsem rozhodoval nejrůznější moţnosti léčení, vyhodnocoval situace, zaujímal stanoviska a přijímal rozhodnutí. To poslední, nejdůleţitější a nejodpovědnější ve svém ţivotě jsem učinil včera v nemocnici, a nyní, kdyţ nic dalšího není třeba, je mou povinností být trpělivý. Oči umírajícího o to prosí. Nemohu nic ovlivnit, nic změnit, mohu být jenom s ním. Máme jedinou nekompromisní jistotu, jistotu konce. Učí mě pokoře a ţádá vytrvalost. U lůţka umírajícího nemá člověk nad umírajícím ani nad sebou ţádnou moc, jen lásku Nastal další večer, druhá noc, máma umírá jiţ třicet hodin. Pět let jsem se mohl připravovat, a stejně bych nic nezmohl. Dýchá s velkým vypětím a dlouhé přestávky v nádechu a výdechu signalizují, ţe přichází poslední fáze umírání. Ani přes vatu nepije, tak jí alespoň otíráme tváře, čelo a ruce. Tělo bouří selháváním, mlkne v posledních moţnostech, tichne zkázou, připravuje umírajícího k rozhodujícímu okamţiku osvobození, zatímco on mezitím tiše a odevzdaně nese svůj úděl, kříţ. Dopřál jsem mámě přirozenou smrt, umoţnil jsem jí v jiných podmínkách to, před čím mě lékaři varovali a co by stejně na přístrojích přišlo. Multiorgánové selhání je bezprostřední příčina smrti, v postupném kolapsu propojeného řetězce příčin a důsledků. Jako kdyţ se kácí domino. Na začátku selţou ledviny, na konci mozek. V tomto procesu zkázy musí člověk do poslední chvíle dýchat, aby okysličil krev a srdce mohlo z posledních sil pumpovat v ţilách krev. Přestane-li člověk dýchat, zemře, v nemocnici za něho dýchá plicní ventilace, týden, dva týdny, měsíc nebo několik roků.

11 Stále vnímá a reaguje na podněty, přestoţe vnější svět ztratil smysl. Vizuální informace bez vnitřního vztahu k budoucnosti nemají ţádnou cenu. Hodnotou je klid, pohlazení, vědomí naší přítomnosti a vlídné slovo Cítím, ţe přicházejí poslední společné chvíle. Vţdyť uţ jsme ţili zázrak shledání, jejího uzdravení, uţ jsem se s ní kdysi loučil jinak neţ dnes. Nezměním nic, co je dáno. Hlava mi padá, ţivot uţ jí nevyprosím v noci převeliké, tmou objímající, kdyţ všichni spí a já bdím u jejího lůţka. Nechci zaspat poslední okamţiky. Ještě na samé hranici jejího ţivota jsem vystaven směšné zkoušce. V nemocnici strach, abych ji dokázal včas přivézt, nyní obavy, abych nezaspal její smrt. Co by se stalo? Jsme přece doma, zemřela by tak jako tak šťastná, proč s ní chci ještě proţít poslední okamţiky? Nevím, nevím nic o sobě uţ třicet hodin. Tuším tím silněji, čím víc mě magnetizuje okamţik smrti. Jaké skrývá tajemství? Jednou se rozpomenu, aţ přijde můj čas Jsou čtyři hodiny ráno. Dech zpomaluje, malátně těţkne, ustává. Pod přivřenými víčky ze strany na stranu rychle těkají dvě malé černé perly. Modř zorniček tone tmou, ztrácí jas, smrt neodbytně tluče na dveře, uţ o sobě dává vědět a tmavé korálky létají sem a tam, marně hledají nitku ţivota, poslední záchranu. Není čeho se zachytit, blíţí se konec a není cesty zpět, jenom tam, na druhou stranu. Myslím na krásné okamţiky spolu proţité, jsem hrdý na všechno, co dokázala během pěti let. Málokdo věřil, kaţdý pochyboval. Byly to těţké roky, jedny z nejšťastnějších v mém ţivotě. Budou mě vracet, abych se ve slabých chvílích znovu spatřil v omylech, abych zahlédl ustrašenost, namyšlenost a vzpurnost, abych v nich našel posilu a útěchu, aţ budu zase váhat. Jsem soustředěný na svůj úkol, na věčné sbohem za to, co pro mě v ţivotě udělala A také já povstávám v její smrti k nové sluţbě, uţ mi nebude dopřáno vrátit se do nevědomosti bývalých let. Opouští mě, všechny své milované a svůj ţivot. Cítím bolest, ale jinou, průzračně čistou, ţivotadárnou, pryč je zoufalství a beznaděj jarního rána před pěti lety, v němţ jsem úpěnlivě hleděl do mraků chvilku před tím, neţ mi zavolali z nemocnice. A cítím veliké, nedozírné světlo Boţí lásky, ve všem přítomné a vše prostupující. Propadám se do hlubiny všeho zlého v mém ţivotě, smířen klečím u postele matky, a pokora mě pozvedá. Jsem pevný a vyrovnaný, přicházejí poslední okamţiky. Drţím ji za ruku, hladím vlasy a tiše na ni začínám mluvit. Skoro šeptem: uţ to bude. A děje se cosi mimořádného, neskutečného a nepochopitelného. Máma se vrací, stáčí svůj pohled na mě a soustředěně mi hledí do očí s klidem, který znám, kterým mě konejšila, kdyţ mi bylo úzko. Dvě noční temné perly ţhnou znovu blankytně modrou barvou, prostupují mě magickým jasem, světlem dosud nespatřeným, planou nepoznanou září nesmírné lásky. Šeptám dál tichá slova podpory a ona se na mě dívá smířlivě a s porozuměním, jako by říkala,

12 buď klidný, nic zvláštního se neděje, vůbec nic mimořádného. A přece, tolik mi sděluje. Budu tajemství znát, ale zůstanu němý, lidé se budou ptát, ale nebudu moci mluvit. Do tvých dlaní, Pane můj, se choulím. Proţíváme blaţenost, štěstí v umírání, absolutní vrchol přijetí a naplnění všeho vším. Nastává okamţik pravdy, jediné spravedlnosti lidského ţivota. Jsem skálou a čekám, uţ jsem připravený a hotov ke své sluţbě, teď uţ si ji můţe vzít Kdy je vlastně konec? Aţ mámě poskytnu poslední sluţbu a definitivně ji od všeho odpojím. Teprve potom skončí její trápení. A zase jsem na chvilku šťastně hrdý, kdyţ mohu být i naposledy uţitečný. Musím mámu převalit na bok, rozvázat kalouny bílého rubáše, kupodivu nechybí ani jediný. Prostěradlo pod ní je čisté. Mladé holky mi mohou závidět, říkávala. Léty zaţitá vlastnost ji v příbramské nemocnici zachránila a doprovodila aţ k smrti. Záda i po dvou hodinách stále hřejí. Lidské teplo je jedna z nejúţasnějších věcí na světě, to poslední, co z těla zanedlouho vyprchá. Vstřebávám poslední zbytky nejpřirozenější energie, kterou dává člověk člověku. Uvolňuji halenu, zpřístupňuji kanylu zasunutou do ţíly, odlepuji náplast a pomalu vytahuji tenkou hadičku. Z chladnoucího těla volně vytéká krev, jenom pramínkem jako potok bez přítoku či voda z převrhnuté vázy. Ještě vyndat cévku, z hrudníku odstranit přísavky na EKG, a tělo mámy je volné. Má role skončila, poslední péči o zemřelého prováděly ţeny. Ţádám sestry, aby tělo omyly a oblékly, jenom kdybych věděl, které šaty vybrat. Nakonec temně modré, v barvě oblohy přicházející noci, s bílým peříčkem jako s měsíčkem na prsou. Ušila si je na mou promoci, celý ţivot šila, pletla a háčkovala pro všechny, cokoli bylo třeba Tak jsou tady, jeden malý, hubený, druhý velký, silný, uţ přijeli pro své tělo stříbrným Citroenem. Mrtvého odváţejí do ticha samoty, novorozence vítá hlučný svět. Jak je asi těmto lidem? Dnes neslyší zajíkavý pláč a nevidí ţalem zkřivené obličeje. Dělají váţnou práci muţi smutku a vybízejí nás k modlitbě, ve chvíli soucitné, neţ tělo mámy navţdy zmizí z tohoto domu. Jenom kdybychom věděli, jak se to dělá. Všechno můţeme, i ji sami uloţit do rakve. Dan nemusí dvakrát hádat, na co zrovna myslím. Já budu vzadu a on vpředu, u hlavy, protoţe je generačně nejmladší. Kdo jiný by měl učinit poslední sluţbu, tak symbolickou pro další ţivot, neţ my dva. S maximální péčí pokládáme tělo na dno rakve a společně chvilku tiše setrváme Cesta do Příbrami je klikatá, roubená někdejšími obavami o osud mámy, nyní pomalá, zadumaná vzpomínkami, opředena hovorem upomínajícím, uchovávajícím, jiná, neţ ty předešlé. Z dospívajícího chlapce se stal mladý muţ. I Lucinka poznala mnohé ze svých moţností, jen musí trochu přidat do kroku, aby ji neujel vlak. Na Svatou Horu jdeme cestou příkrou a strmou, ze všech stran světa dalekou, protoţe do chrámu nelze jít pohodlně, jen tak, je třeba cítit nohy, setřít pot, vydechnout, vstoupit a nadechnout. Ţádné cesty ale nevedou do

13 Říma, kaţdá z cest člověka, vede zase k člověku. Na ní přebývá Bůh, na zablácené pěšině plné výmolů a kamení čeká unaveného poutníka a tomuto Bohu věřím. Čeká utrmácené opozdilce na obyčejné cestičce mezi poli, na sotva patrné stezce v horách, lemované horizonty dalekých obzorů, kdyţ ten, kdo kráčí, uţ ji skoro ztratil. V chrámu se člověk cítí malý, jako tenkrát já, v čase dětství, ale na sychravé cestě venku mohutní, zesiluje a přibývá člověčenstvím. I tělo mámy je zde, na konci cesty, v chladícím boxu Obřad skončil. Vycházíme ven, zamyšleni a mlčky, ponořeni do sebe, v myslích protkaných slovy kněze. Muţi z pohřební sluţby vynášejí rakev před kapli, kde uţ stojí připravené stříbrné auto. Běţná rutinní práce pohřebních zřízenců a za ní stovky hodin strávených stejnými úkony, tisíce věnců, pronesených slov, hektolitry slz a mnoho lidských těl převáţených v rakvi na určené místo. Jen jedno z nich je pro kaţdého z nás to jediné. Loučím se s bratrem, příbuznými i se synovcem Slávkem. Dlouho jsem ho neviděl a brzy ho znovu objevím. Jeho syn v kočárku dosud spí svůj sladký sen. To mě dojímá, kdyţ čas voní člověčenstvím, kdyţ se osudy potkají, kdyţ nový člověk přichází a starý odchází. I sestra Růţa se synem odjíţdí do svého kraje, kde kdysi dávno začínala a odkud se uţ nechce vrátit. Člověk míní, ţivot mění. Tiskne mi ruku a děkuje. Ještě jedno objetí a zamávání na cestu. A ještě někdo na mě čeká, aby mi za celou rodinu poděkoval. Jirka, chlap jako hora, furiant se selskou krví, který si kaţdého dobírá, ale kaţdému pomůţe, kdyţ je třeba. Přišel podat ruku bývalému řediteli galaxie, akademikovi, který by si měl konečně najít pořádnou práci. Odcházejí, ale já ještě chvilku postojím, vţdyť vím, kde je najdu. Jen chviličku zůstanu, neţ rakev naloţí do auta a neţ za ní zavřou dveře. Chci být poslední, uţ chci být jen poslední z posledních, nejposlednější na celém světě. Stál jsem při ní i nestál, malověrný a znovu nalezený syn. Budou se mě na všechno ptát a nebudu moci mluvit, jen dopsat poslední řádky této knihy musím, slíbené mámě v těţké chvíli umírání. A pak ještě udělám pár kroků, aţ se bude auto rozjíţdět, moţná tři nebo čtyři, moţná i víc, jak se bude vzdalovat, a třeba bych se chtěl i rozeběhnout, aţ bude mizet z dohledu, a pak se zastavím, skloním hlavu, podívám se nahoru a půjdu Marie Paulová se synem na své narozeniny , 4 měsíce před smrtí

14 Ukázka z doslovu Psal jsem tuto knihu s vědomím velkého fyzického a duševního utrpení mnoha lidí, pro které zůstane příběh mé matky jen přáním, jehoţ naplnění nikdy nemohou z objektivních či subjektivních důvodů dostát. Myslím na ně, avšak přesto cítím potřebu vybídnout ty, kteří budou stát před podobnou zkouškou stejně bezmocně jako já, aby překonali strach a neváhali, pokud to bude moţné, doprovodit svého bliţního tam, kam jednou půjdou sami. S vědomím všech sloţitostí je velmi prosím o statečnost za všechny staré umírající lidi, kteří na jejich rozhodnutí v nemocnicích čekají. Prosím všechny, aby v těchto chvílích zapomněli na všechna příkoří i starosti svého ţivota, protoţe smrt odpouští. Tento svět proţívá řadu váţných problémů, a já se přimlouvám za všechny, kteří překonají věci osobní ve prospěch bliţního svého. Je to výzva naší současné společnosti, podmínku k tomu, aby naše kultura vzešlá z křesťanských tradic získala zpět morální kredit.

Korpus fikčních narativů

Korpus fikčních narativů 1 Korpus fikčních narativů prózy z 20. let Dvojí domov (1926) Vigilie (1928) Zeměžluč oddíl (1931) Letnice (1932) prózy z 30. let Děravý plášť (1934) Hranice stínu (1935) Modrá a zlatá (1938) Tvář pod

Více

O Š T Ě S T Í V U M Í R Á N Í - J a n P a u l

O Š T Ě S T Í V U M Í R Á N Í - J a n P a u l O Š T Ě S T Í V U M Í R Á N Í - J a n P a u l Anotace a charakteristika knihy Smrt je pro naši společnost čímsi nepatřičným, stala se tabu. Jenomţe pouze ona dává našemu počínání hlubší smysl. Co to je

Více

S e t k á n í š e s t é B o u ř e

S e t k á n í š e s t é B o u ř e S e t k á n í š e s t é B o u ř e Utíkáš po trávě, studí tě do bosých nohou, prší a z dálky duní bouřka. Dům není daleko, když zrychlíš utečeš hromům za svými zády. Nechceš se otočit, ale dunění se blíží

Více

NOCTURNO 2014. Do hlubin. Za okny měsíc neúspěšně trhá z očí noci třešně ne, nejsou to třešně, jsou to slzy a v nich se choulíme v jantaru zmrzlí

NOCTURNO 2014. Do hlubin. Za okny měsíc neúspěšně trhá z očí noci třešně ne, nejsou to třešně, jsou to slzy a v nich se choulíme v jantaru zmrzlí NOCTURNO 2014 Do hlubin Za okny měsíc neúspěšně trhá z očí noci třešně ne, nejsou to třešně, jsou to slzy a v nich se choulíme v jantaru zmrzlí Jsme to, nejsme to my zakletý v jantaru váhání Dívej se na

Více

Jindřiška Šindlerová Projdi se mnou

Jindřiška Šindlerová Projdi se mnou Jindřiška Šindlerová Projdi se mnou edice Knihovnicka.cz Tribun EU 2008 Jindřiška Šindlerová Projdi se mnou edice Knihovnicka.cz Tribun EU 2008 KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Šindlerová, Jindřiška

Více

na jeho límci. Mnohokrát jsem vynesla

na jeho límci. Mnohokrát jsem vynesla Jednoho dne na jeho límci. tento malý hmyz ven, měl učitel narozeniny. Ti lidé se zase předem domluvili: Co kdybychom vyhlásili soutěž o nejlepší oblečení jako dárek na učitelovy narozeniny? Musely ho

Více

2. Čisté víno (Sem tam)

2. Čisté víno (Sem tam) 1. Čekání na zázrak (Sem tam) H # 1. Už padá půlnoc, zní jen můj těžký krok, oblohou snáší se k zemi mráz, vítr ztichl, zbyl jenom úplněk, () i čas zůstal na chvíli stát. 2. jinak nic, pouze průhledný

Více

Cesta života / Cesta lásky

Cesta života / Cesta lásky Kudy do nebe Cesta života / Cesta lásky Cesta života Smyslem života není jen někam jít. Chceme-li, aby náš život měl smysl, je třeba mít cíl, který stojí za to, abychom kvůli němu občas museli překonat

Více

Nikdy Zřídka Někdy Obvykle Vždy. Nikdy Zřídka Někdy Obvykle Vždy. Nikdy Zřídka Někdy Obvykle Vždy. Nikdy Zřídka Někdy Obvykle Vždy

Nikdy Zřídka Někdy Obvykle Vždy. Nikdy Zřídka Někdy Obvykle Vždy. Nikdy Zřídka Někdy Obvykle Vždy. Nikdy Zřídka Někdy Obvykle Vždy Po tom co dokončíte Váš Hledač záležitostí srdce, mužete se sem vrátit později a test si zopakovat, abyste viděli jak se změnili některé z Vašich odpovědí. Tohle může být skvělý způsob jak sledovat Váš

Více

3. Kousky veršů (Poupata)

3. Kousky veršů (Poupata) 1. esta poslední kapky (Poupata) mi mi 1. Sklenici vína dolej nám, ó, Pane, mi mi dokud tam na dně něco zbejvá, Pane, nebudem vědět o těle, duše se vínem umeje, nebudem bdít a nebudem spát, ó, Pane. 2.

Více

Radomír Hanzelka AGENTURA OSIRIS KNIHA DRUHÁ

Radomír Hanzelka AGENTURA OSIRIS KNIHA DRUHÁ Radomír Hanzelka AGENTURA OSIRIS KNIHA DRUHÁ 1 Copyright Radomír Hanzelka, 2013 www.radomirhanzelka.cz Všechna práva vyhrazena Vytiskla a vydala: Nová Forma s.r.o. www.novaforma.cz Vydání první ISBN 2

Více

Žába 92 / 93. zahrada.indd 92 12.1.2016 7:26:09

Žába 92 / 93. zahrada.indd 92 12.1.2016 7:26:09 Žába Nenávidím žáby. Všechna zvířata mám rád, vím, že co do vznešenosti jsou si všechny výtvory přírody rovné, jen k žábám prostě cítím nepřekonatelný odpor. Povím vám proč, a to i přesto, že mi stačí

Více

Spouštěč od Boha JJK

Spouštěč od Boha JJK Spouštěč od Boha JJK Pátý atribut času: M í r Pro zakotvení nového atributu času je nezbytné přečíst tento Spouštěč od Boha vědomě a úplně. Tímto způsobem se dostaneš do souladu s energií ze zdroje existence

Více

OSTRUZINY.cz. Žebříček TOP 10 básní z PSANCI.cz ZÁŘÍ 2007

OSTRUZINY.cz. Žebříček TOP 10 básní z PSANCI.cz ZÁŘÍ 2007 OSTRUZINY.cz Žebříček TOP 10 básní z PSANCI.cz ZÁŘÍ 2007 1. Dole...nahoře (od LUKiO) 2. Tajemství (od Zorik von Masimo) 3. Linnéa (od otazník) 4. Dopravní modlitbička (od Lizzzie) 5. Definice lásky (od

Více

Scénář pro videoklip Mariana Verze 0.9.2 (10.7.2004) Používám Marianu verze b, která měří 4:44 minuty.

Scénář pro videoklip Mariana Verze 0.9.2 (10.7.2004) Používám Marianu verze b, která měří 4:44 minuty. Scénář pro videoklip Mariana Verze 0.9.2 (10.7.2004) Používám Marianu verze b, která měří 4:44 minuty. Obsazení: Mariana krásná holka, tmavovlasá (španělský typ), dlouhé bílé šaty, červený šátek (třeba

Více

Legenda o třech stromech

Legenda o třech stromech Legenda o třech stromech Legenda o třech stromech je v tomto setkání s malými metodickými úpravami zpracována v rámci jednoho setkání pro skupinu mládeže a dospělých včetně seniorů. Ve středu zájmu není

Více

při Církvi bratrské Kladno

při Církvi bratrské Kladno při Církvi bratrské Kladno Rozšířit nabídku a dostupnost sociálně právních sluţeb pro sociálně znevýhodněné občany města Kladna a přilehlého okolí. Péče o celého člověka, o jeho duševní, duchovní a materiální

Více

MODLI SE TO NEJTĚŽŠÍ JE ZA SVOU SMRT SPRÁVNĚ ZEMŘÍT. JE TO ZKOUŠKA, JÍŽ NIKDO NEUNIKNE. MODLI SE O SÍLU PRO TUTO ZKOUŠKU...

MODLI SE TO NEJTĚŽŠÍ JE ZA SVOU SMRT SPRÁVNĚ ZEMŘÍT. JE TO ZKOUŠKA, JÍŽ NIKDO NEUNIKNE. MODLI SE O SÍLU PRO TUTO ZKOUŠKU... MODLI SE ZA SVOU SMRT TO NEJTĚŽŠÍ JE SPRÁVNĚ ZEMŘÍT. JE TO ZKOUŠKA, JÍŽ NIKDO NEUNIKNE. MODLI SE O SÍLU PRO TUTO ZKOUŠKU... Dag Hammarskjöld (1905-1961) švédský spisovatel a diplomat, generální tajemník

Více

1. kapitola (Petra) No, já sama nevím, jak se ta zastávka jmenuje vím jen, že to kousek od Řešovské.

1. kapitola (Petra) No, já sama nevím, jak se ta zastávka jmenuje vím jen, že to kousek od Řešovské. 1. kapitola (Petra) Stojím na chodbě budovy FSV UK a snažím se zorientovat v plánku. Nervózně si přitom pohrávám s propiskou. Náhle za sebou uslyším povědomý hlas: Honzo, kolikrát jsem ti říkal, že nechci,

Více

Asertivita 5.5 ASERTIVNÍ PRÁVA

Asertivita 5.5 ASERTIVNÍ PRÁVA 5.5 ASERTIVNÍ PRÁVA Kaţdý má právo mít a vyjádřit své vlastní názory, jeţ se mohou lišit od ostatních lidí. Má právo být vyslechnut a brán váţně. Můţe s námi nesouhlasit. Má právo vyjádřit hněv, přiznat

Více

děkuji Vám, že jste mi

děkuji Vám, že jste mi Mistryně, děkuji Vám, děkuji Vám, že jste mi Rádo se stalo. že jste mi sem pomohla přivést devět starších lidí v jejich 60 nebo 70 letech, aby Vás tentokrát viděli. Přeji Vám stále dobré zdraví a krásu.

Více

být a se v na ten že s on z který mít do o k

být a se v na ten že s on z který mít do o k být a se 1. 2. 3. v na ten 4. 5. 6. že s on 7. 8. 9. z který mít 10. 11. 12. do o k 13. 14. 15. ale i já 16. 17. 18. moci svůj jako 19. 20. 21. za pro tak 22. 23. 24. co po rok 25. 26. 27. oni tento když

Více

Samuel van Tongel. Nevinnosti I

Samuel van Tongel. Nevinnosti I Samuel van Tongel Nevinnosti I Studený vítr ochlazoval jinak teplý večer při svitu zapadajícího slunce, jehož barva se měnila při každém mraku, který se na překrásném oranžovo-modrém nebi ocitl. Na stromech

Více

AŽ.. JOSEF BERAN FOTO ALEŠ NOVÁK

AŽ.. JOSEF BERAN FOTO ALEŠ NOVÁK AŽ.. JOSEF BERAN FOTO ALEŠ NOVÁK Ty kdo máš zájem o čtení mého třetího amatérského vydání básní slyš: Komu věnuji toto vydání? Třem ţenám mé druhé mámě - Lýdii mé drahé milované manţelce - Světlance mé

Více

Podpořte vydání knihy Básní a Energetických obrázků Duchovní léčitelky. S fotografiemi

Podpořte vydání knihy Básní a Energetických obrázků Duchovní léčitelky. S fotografiemi Podpořte vydání knihy Básní a Energetických obrázků Duchovní léčitelky S fotografiemi Část peněz ze zisku této knihy věnuje na podporu centra www.nightlife.mypage.cz Brána k uzdravení Těla, Duše i Světa.

Více

Kněz se usměje a objímá brigádníka kolem ramen. Pojedete domů už na Velikonoce. Sám vás tam zavezu a předám rodině. K těm šatům přidáme ještě dárky

Kněz se usměje a objímá brigádníka kolem ramen. Pojedete domů už na Velikonoce. Sám vás tam zavezu a předám rodině. K těm šatům přidáme ještě dárky Škaredá středa Středa svatého týdne, říká se jí také škaredá středa. Proč? Máme před očima Jidáše, jednoho z dvanácti apoštolů, jak se domlouvá s farizeji. Na čem? Farizejové se rozhodli Ježíše zahubit.

Více

Cesta ke hvězdám Oldřiška Zíková

Cesta ke hvězdám Oldřiška Zíková Cesta ke hvězdám Oldřiška Zíková Každý si pod pojmem cesta ke hvězdám představí něco jiného. Jeden si bude představovat chodník slávy v Los Angeles, další si sní o své cestě ke hvězdám a někdo úplně jiný

Více

Je takový osud, že co je v něm bez chvění, není pevné. Je taková láska, že se ti nedostává světa, byť jenom pro krůček.

Je takový osud, že co je v něm bez chvění, není pevné. Je taková láska, že se ti nedostává světa, byť jenom pro krůček. JE Je takový osud, že co je v něm bez chvění, není pevné. Je taková láska, že se ti nedostává světa, byť jenom pro krůček. Je taková rozkoš, že se trestáš za umění, když umění je hříchem. Je takové mlčení,

Více

I. JAK SI MYSLÍM, ŽE MOHU BÝT PRO TÝM PROSPĚŠNÝ:

I. JAK SI MYSLÍM, ŽE MOHU BÝT PRO TÝM PROSPĚŠNÝ: Test týmových rolí Pokyny: U každé otázky (I - VII), rozdělte 10 bodů mezi jednotlivé věty podle toho, do jaké míry vystihují vaše chování. V krajním případě můžete rozdělit těchto 10 bodů mezi všechny

Více

Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů.

Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů. Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů. Čekal tak toužebně, že by nebylo divu, kdyby se objevili ve

Více

Dobrý den, Dobrý den vážení lidé,

Dobrý den, Dobrý den vážení lidé, Může se však stát, že takové štěstí mít nebudete a lékař vám oznámí, že narazil na zdravotní potíže onkologického charakteru a je třeba je řešit. Sám si dost těžko dokážu představit, co v této chvíli může

Více

Jak Ježíšek naděloval radost také v tištěné verzi

Jak Ježíšek naděloval radost také v tištěné verzi Jak Ježíšek naděloval radost také v tištěné verzi Objednat můžete na www.fragment.cz František Ber Jak Ježíšek naděloval radost e-kniha Copyright Fragment, 2014 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této

Více

Básně o (v) Sutomiščici. Jaroslav Balvín

Básně o (v) Sutomiščici. Jaroslav Balvín Básně o (v) Sutomiščici Jaroslav Balvín 2008 SUTOMIŠČICA JE KŠTICA Kštica Borových hájů, fíkových stromů a olivovníků Stožárů plachetnic a lodí Sněhobílých starobylých domů A příjemných lidí. Tato kštica

Více

A jakmile stanula nad bílou kaluží, jasné světlo rázem zhaslo. Dívka se souhlasně podívala na svůj stín. Dobrá práce, řekla mu.

A jakmile stanula nad bílou kaluží, jasné světlo rázem zhaslo. Dívka se souhlasně podívala na svůj stín. Dobrá práce, řekla mu. Kapitola 2. ARIA Venku bylo zataženo. Žádná modrá obloha, ani slunce, ani stín. Proto bylo tak zvláštní, když se uprostřed parkoviště před nemocnicí jeden stín objevil. Nejdřív to byla jen taková skvrna,

Více

Prosím Dovol mi dotknout se myšlenkou Tvého ticha, vnořit se do barev Tvých a tóny prstů s Tebou tvořit duhové mosty (2. 6. 2013)

Prosím Dovol mi dotknout se myšlenkou Tvého ticha, vnořit se do barev Tvých a tóny prstů s Tebou tvořit duhové mosty (2. 6. 2013) Prosím Dovol mi dotknout se myšlenkou Tvého ticha, vnořit se do barev Tvých a tóny prstů s Tebou tvořit duhové mosty do S T Ř E D U (2. 6. 2013) Sami a spolu nahoru dolu ve zpěvu ptáků v zrcátku mraků

Více

Foliáš z Fornostu. Toulky

Foliáš z Fornostu. Toulky Foliáš z Fornostu Toulky Poutník I Byl večer, už zavřela se vrátka a jakýs poutník zpíval písničku. Ta slova zdála se být sladká, ale mužíček smutněl trošičku. Kousek dál v prachu cesty kráčí on, malý

Více

Jsou okamžiky, kdy dlouze vyhráváš, pak štěstí se přikloní na moji stranu, možná jen, že mi ve hře šanci dáváš, kterou jinde tak snadno nedostanu...

Jsou okamžiky, kdy dlouze vyhráváš, pak štěstí se přikloní na moji stranu, možná jen, že mi ve hře šanci dáváš, kterou jinde tak snadno nedostanu... 1. Hrajeme spolu tu partii podivnou zase, bez figurek na šachovnici žlutohnědé, bez vnímání prostoru v prázdném čase, červenají při ní tváře pře tím tak bledé... Nehrajeme na remízu, ale na vyhrání, jen

Více

ŽALM 23,4A JAN ASSZONYI. SCB BRNO - KOUNICOVA Jan Asszonyi 2015_051 04 Ž23 - Rokle stínu smrti.docx 4. 10. 2015

ŽALM 23,4A JAN ASSZONYI. SCB BRNO - KOUNICOVA Jan Asszonyi 2015_051 04 Ž23 - Rokle stínu smrti.docx 4. 10. 2015 2015 Hospodin vede na různá místa zelené pastvy, stezky spravedlnosti. Po příjemných cestách pomyslel David na cestu roklí stínu smrti. Tam se nebude bát. Ne pro svo odvahu, nýbrž pro přítomnost pastýře.

Více

PROČ A JAK SE MODLIT MÁME JISTOTU, KŘÍŽOVOU CESTU? ŽE NA ŽIVOT NEJSME SAMI

PROČ A JAK SE MODLIT MÁME JISTOTU, KŘÍŽOVOU CESTU? ŽE NA ŽIVOT NEJSME SAMI PROČ A JAK SE MODLIT KŘÍŽOVOU CESTU? (zpracováno podle Vojtěcha Kodeta) MÁME JISTOTU, ŽE NA ŽIVOT NEJSME SAMI Již dva tisíce let nás posiluje jistota víry, že na život nejsme sami. Těsně před svým návratem

Více

Můj pohled pozorování

Můj pohled pozorování Můj pohled pozorování Přemysl Vřeský Veselí nad Moravou 2013 Ájurvédská Instituce Dhanvantri, Praha ÚVOD Jmenuji se Přemysl Vřeský a ukončil jsem druhý ročník studia Ajurvédské instituce Dhanvantri obor

Více

noční motýl prosím tě otevři

noční motýl prosím tě otevři když spíš když spíš má ticho zvláštní něhu svět ustane v svém koloběhu když spíš co tvůj sen skrývá nemám zdání zdá se ti asi o létání když spíš pokoj má barvu zralých pšenic slunce už sahá do okenic když

Více

Pastorale. Vánoční evagelium podle Lukáše 2,1-20. Pro dva lesni rohy, varhany, flétnu, recitaci a sborový zpěv

Pastorale. Vánoční evagelium podle Lukáše 2,1-20. Pro dva lesni rohy, varhany, flétnu, recitaci a sborový zpěv Pastorale Vánoční evagelium podle Lukáše 2,1-20 Pro dva lesni rohy, varhany, flétnu, recitaci a sborový zpěv Hudba: Bohdan Mikolášek Liturgie: Jana Mikolášková Nebojte se! Liturgická vánoční slavnost pořad:

Více

Bílý. kámen. 1. Bílý kámen (P. Lochman, J. rejent / V. Kočandrle, I. Bartošová) 2. Lípo stoletá (V. kočandrla / V. Kočandrle)

Bílý. kámen. 1. Bílý kámen (P. Lochman, J. rejent / V. Kočandrle, I. Bartošová) 2. Lípo stoletá (V. kočandrla / V. Kočandrle) kámen Bílý 1. Bílý kámen (P. Lochman, J. rejent / V. Kočandrle, I. Bartošová) 2. Lípo stoletá (V. kočandrla / V. Kočandrle) 3. Poklad ( J. Škorpík / V. Kočandrle, I. Bartošová) 4 Jeskyně (V. Kočandrle,

Více

Deník mých kachních let. Září. 10. září

Deník mých kachních let. Září. 10. září Deník mých kachních let Září 10. září Kdybych začínala psát o deset dní dříve, bylo by zrovna 1. září. Den, na který jsem se těšila po několik let pravidelně, protože začínala škola. V novém a voňavém

Více

Petra Soukupová. K moři

Petra Soukupová. K moři Petra Soukupová K moři Brno 2011 Petra Soukupová, 2007 Host vydavatelství, s. r. o., 2007, 2011 (elektronické vydání) ISBN 978 80 7294 420 0 Rodičům PETROVY DVĚ ŽENY 1/ Petr a Magda se potkávají Magda

Více

OSTRUŽINY. Žebříček TOP 10 básní z PSANCI.cz SRPEN 2009

OSTRUŽINY. Žebříček TOP 10 básní z PSANCI.cz SRPEN 2009 OSTRUŽINY Žebříček TOP 10 básní z PSANCI.cz SRPEN 2009 1. BÁSNÍCI (od puero) 2. Sonáta pro srpnový večer (od Verena) 3. Ve vaně (od milancholik) 4. (M.) Vzkaz lásky (od ivkaja) 5. Ach, vodo (od nostalgik)

Více

Bible pro děti představuje. Nebe, Boží nádherný domov

Bible pro děti představuje. Nebe, Boží nádherný domov Bible pro děti představuje Nebe, Boží nádherný domov Napsal: Edward Hughes Ilustrovali: Lazarus Upravili: Sarah S. Přeložila: Jana Jersakova Vydala: Bible for Children www.m1914.org 2012 Bible for Children,

Více

(pozn. autora: lidé, kteří jsou označeni rámečkem, přežili) 446 - Petr Ginz) viz. vlastní foto

(pozn. autora: lidé, kteří jsou označeni rámečkem, přežili) 446 - Petr Ginz) viz. vlastní foto !" #$ #%"!& Památníku Terezín převzato (č... /+ 01 1 '#( ) #%"!&* + (č. 596!( # #%"!&, (č.968 2 B / 2 2 3 4viz. Lagus, ?@

Více

Nebe plné červánku. Jsem zpátky. 1 Nebe plné červánků

Nebe plné červánku. Jsem zpátky. 1 Nebe plné červánků 2008 Jsem zpátky 1 Nebe plné červánků 2 Nekonečná 3 Léto 4 Tři oříšky 5 Scházíš mi čím dál víc 6 Rozvíjej se poupátko 7 Láska má je zákon 8 Ve jménu lásky Nebe plné červánku Přiznávám, že čas od času o

Více

HROBNÍK Jan Kameníček Ilustrace autor Pro děti od dvanácti let

HROBNÍK Jan Kameníček Ilustrace autor Pro děti od dvanácti let HROBNÍK Jan Kameníček Ilustrace autor Pro děti od dvanácti let Cítím se klidný. Já přece nemám sebemenší důvod, abych lhal. Nepociťuji smutek, ani stín strachu, je to jen vyrovnání, blažený smír. Všechny

Více

Neměl by vůbec nic. že jsme našli partnera

Neměl by vůbec nic. že jsme našli partnera Když mladý muž Neměl by vůbec nic. stejného smýšlení. slyšel ropuchu mluvit tak odvážně a logicky, beznadějně se zamiloval. Od té doby se pokaždé, cestou ze školy u ní zastavil na kus řeči. Jednoho dne,

Více

Zvedám mobil a ve sluchátku se ozve jeho hlas. Je tichý a velice pomalý.

Zvedám mobil a ve sluchátku se ozve jeho hlas. Je tichý a velice pomalý. Dnes ráno se mi vstává líp. Hlava mě nebolí a dokonce se mi už ani nemotá. Jsem desátý den po otřesu mozku a stále špatně spím. V nákupním centru nás s dcerou napadl cizí vyšinutý chlap a poranil mi krční

Více

to byla jsem starší. Člověk stárne každým dnem, ale to hle bylo jiné, horší, definovatelné. Bylo mi osmnáct. A tolik Edwardovi nikdy nebude.

to byla jsem starší. Člověk stárne každým dnem, ale to hle bylo jiné, horší, definovatelné. Bylo mi osmnáct. A tolik Edwardovi nikdy nebude. 1. OSLAVA Byla jsem na devadesát devět procent přesvědčená, že je to jenom sen. Důvodů, proč jsem si byla tak jistá, bylo víc. Zaprvé jsem stála v zářivém kuželu slunečního světla v takovém tom oslepujícím

Více

Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny?

Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny? Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny? Nikdo si mě za celý týden ani nevšiml. Jsem jen další nová studentka na nové škole. Přestoupila jsem z té minulé z toho důvodu, že se

Více

z OBRAZ/SHOT POPIS DĚJE/STORY HUDBA/MUSIC RUCHY/SOUND POZNÁMKA/NOTES 1 Je videt fotoalbum, a starou ruku která táha fotku z albumu.

z OBRAZ/SHOT POPIS DĚJE/STORY HUDBA/MUSIC RUCHY/SOUND POZNÁMKA/NOTES 1 Je videt fotoalbum, a starou ruku která táha fotku z albumu. z OBRAZ/SHOT POPIS DĚJE/STORY HUDBA/MUSIC RUCHY/SOUND POZNÁMKA/NOTES 1 Je videt fotoalbum, a starou ruku která táha fotku z albumu. Táhání fotki z albumu. DŮLEŽITÉ: V CELÉM FILMU NENÍ ŽÁDNÝ DIALOG. Jenom

Více

MOJE TĚLO. Anna Pfeifferová. Ilustrace: Ulla Bartlová

MOJE TĚLO. Anna Pfeifferová. Ilustrace: Ulla Bartlová MOJE TĚLO Anna Pfeifferová Ilustrace: Ulla Bartlová Vem si tužku na panáčka, nakresli ho, je to hračka: Tečky, čárka, dole proužek, kolem toho ještě kroužek. Po stranách mu přidej ouška, ať ví dobře, co

Více

OSTRUZINY.cz. Žebříček TOP 10 básní z PSANCI.cz LISTOPAD 2007

OSTRUZINY.cz. Žebříček TOP 10 básní z PSANCI.cz LISTOPAD 2007 OSTRUZINY.cz Žebříček TOP 10 básní z PSANCI.cz LISTOPAD 2007 1. Polibek na skle (od Severka) 2. Vosková (od moonell) 3. Zahazujem (od prostějanek) 4. Brána (od otazník) 5. Šerosvit... (od Ayla) 6. I don't

Více

pro farnosti Březina, Boseň, Kněžmost, Loukov, Loukovec, Mnichovo Hradiště, Mukařov, Přepeře a Všeň PROSINEC 2010

pro farnosti Březina, Boseň, Kněžmost, Loukov, Loukovec, Mnichovo Hradiště, Mukařov, Přepeře a Všeň PROSINEC 2010 pro farnosti Březina, Boseň, Kněžmost, Loukov, Loukovec, Mnichovo Hradiště, Mukařov, Přepeře a Všeň Drazí přátelé, f a r n í l i s t PROSINEC 2010 Přijď, Pane Jeţíši, ty, kterého národy očekávají, a potěš

Více

MŮJ STRACH. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza

MŮJ STRACH. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza MŮJ STRACH Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza Byla jsem hrozně vyděšená, hlavně z toho, že lidé, které jsem zázrakem potkala, mě jednoduše opustí. Proč by někdo

Více

Můj strach. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje.

Můj strach. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. Můj strach Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza Byla jsem hrozně vyděšená, hlavně z toho, že lidé, které jsem zázrakem potkala, mě jednoduše opustí. Proč by někdo

Více

--- Ukázka z titulu --- Myšlení uzdravuje. Jarmila Mandžuková

--- Ukázka z titulu --- Myšlení uzdravuje. Jarmila Mandžuková ÚVOD Při otevření této knihy se možná ptáte, k čemu je potřeba další kniha o zdraví, když už jich byly napsány stovky? Asi máte pravdu, ale můj velký zájem o možnosti sebeléčení s cílem pomoci sama sobě

Více

Byla to láska. Kytička milostné poezie. Obsah: Když jsem byla hodně malá. Pomalu vrůstám do tebe. Kdybych to dovedl. Byla to láska.

Byla to láska. Kytička milostné poezie. Obsah: Když jsem byla hodně malá. Pomalu vrůstám do tebe. Kdybych to dovedl. Byla to láska. Byla to láska Kytička milostné poezie Obsah: Když jsem byla hodně malá Pomalu vrůstám do tebe Kdybych to dovedl Byla to láska Magdaléna Štěpán Křivánek GRANO SALIS NETWORK 2004 www.granosalis.cz Když jsem

Více

Titul: TV_1303_Duchovné praktikovanie a úprimnosť pomáhajú planéte_iii Zdravím, Mistryně! (Ahoj.) Ano?

Titul: TV_1303_Duchovné praktikovanie a úprimnosť pomáhajú planéte_iii Zdravím, Mistryně! (Ahoj.) Ano? Zdravím, Mistryně! (Ahoj.) Ano? Dělám to teď dobře. Velice ráda Vás vidím! Já také, drahá, já také. Jste tak hezká! A toto je moje tchýně. Och, ano? Celá rodina je tady, dobrá! Dobrá, zpět k vaší poezii.

Více

MANUÁL ŠŤASTNÉHO RODIČE

MANUÁL ŠŤASTNÉHO RODIČE MANUÁL ŠŤASTNÉHO RODIČE VAŠE PRVNÍ LOUČENÍ Pokud jste se rozhodli, že nastal čas, aby Vaše dítě začalo objevovat nový svět a kamarády ve školce, potom si o tom s dítětem povídejte. Vysvětlete mu, že ve

Více

1. píseň: Ž 1. 1. čtení: Jb 4,2-8. 2. píseň: 176 někdo mě vede za ruku. 2. čtení: Lk 17,11-19. Kázání:

1. píseň: Ž 1. 1. čtení: Jb 4,2-8. 2. píseň: 176 někdo mě vede za ruku. 2. čtení: Lk 17,11-19. Kázání: Milí bratři a milé sestry, vítám vás na dnešním shromáždění a zdravím vás tak jak je v církvi zvykem: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista. Toto praví Hospodin zástupů: V oněch dnech

Více

1. NEDĚLE PO SV. TROJICI

1. NEDĚLE PO SV. TROJICI 1. NEDĚLE PO SV. TROJICI formulář A1 (bohoslužby s večeří Páně) ÚVODNÍ ČÁST VSTUPNÍ HUDBA OTEVŘENÍ K: Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého. S: Amen. POZDRAV K: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho

Více

URČENO POUZE KE ČTENÍ V SOUKROMÝCH PODMÍNKÁCH. JAKÁKOLIV REALIZACE TOHOTO DÍLA JE ZAKÁZÁNA. ZVEŘEJNĚNÍ CELÉHO DÍLA NEBO JEHO ČÁSTI JE BEZ PÍSEMNÉHO

URČENO POUZE KE ČTENÍ V SOUKROMÝCH PODMÍNKÁCH. JAKÁKOLIV REALIZACE TOHOTO DÍLA JE ZAKÁZÁNA. ZVEŘEJNĚNÍ CELÉHO DÍLA NEBO JEHO ČÁSTI JE BEZ PÍSEMNÉHO URČENO POUZE KE ČTENÍ V SOUKROMÝCH PODMÍNKÁCH. JAKÁKOLIV REALIZACE TOHOTO DÍLA JE ZAKÁZÁNA. ZVEŘEJNĚNÍ CELÉHO DÍLA NEBO JEHO ČÁSTI JE BEZ PÍSEMNÉHO SVOLENÍ AUTORA POVOLENO POUZE NA WEBOVÝCH STRÁNKÁCH WWW.FILMOVANI.CZ

Více

Mgr. et Bc. Michael Novotný. Veršované pohádky

Mgr. et Bc. Michael Novotný. Veršované pohádky Mgr. et Bc. Michael Novotný Veršované pohádky Copyright Autor: Michael Novotný Ilustrace: Barbora Lišková Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou 2015 ISBN: 978-80-7512-337-4 (epub) 978-80-7512-338-1 (mobipocket)

Více

NA DALŠÍ stránce jedna velká fotografie + ještě jedna

NA DALŠÍ stránce jedna velká fotografie + ještě jedna 1 Hlas Divočiny fotograficko-poetický občasný pátečník obraz neskutečně skutečného světa jedné lidské duše ZDARMA - JAK JSEM DOSTAL PRODÁVÁM fotograficko-poetický občasný pátečník obraz neskutečně skutečného

Více

JMENUJI SE: To je otisk mé ruky: Baví mě: S čím si rád/a hraju: Namaluj/napiš na každý prst osobu, která ti pomáhá.

JMENUJI SE: To je otisk mé ruky: Baví mě: S čím si rád/a hraju: Namaluj/napiš na každý prst osobu, která ti pomáhá. To jsem JÁ 1I JMENUJI SE: Baví mě: To je otisk mé ruky: S čím si rád/a hraju: Namaluj/napiš na každý prst osobu, která ti pomáhá. 2I Jmenuji se......... a je mi... let. Žiju společně s: Bydlím v: Nejvíc

Více

Jsi v pořádku? zeptám se, když uvidím, jak sedí opodál na trávě a tře si koleno. Přikývne. Popotáhne, jako by zadržoval pláč. Musím se odvrátit.

Jsi v pořádku? zeptám se, když uvidím, jak sedí opodál na trávě a tře si koleno. Přikývne. Popotáhne, jako by zadržoval pláč. Musím se odvrátit. KAPITOLA 1 Probudím se s jeho jménem na rtech. Will. Ještě než otevřu oči, znovu jej spatřím, jak se hroutí k zemi. Mrtvý. Mou vinou. Tobias se ke mně sehne a stiskne mi levé rameno. Vlak kodrcá přes pražce

Více

Tak mě tady máš. Znáš všechna ta místa Na mapách, kde chtěli jsme jít Co teď jsou úplně čistá jak První sníh a poslední smích

Tak mě tady máš. Znáš všechna ta místa Na mapách, kde chtěli jsme jít Co teď jsou úplně čistá jak První sníh a poslední smích Tak mě tady máš Znáš všechna ta místa Na mapách, kde chtěli jsme jít Co teď jsou úplně čistá jak První sníh a poslední smích Rozum a cit hlad nebo žízeň Na duši klid jen v hlavě mi zní I když chci spát

Více

Bible pro děti. představuje. První Velikonoce

Bible pro děti. představuje. První Velikonoce Bible pro děti představuje První Velikonoce Napsal: Edward Hughes Ilustrovali: Janie Forest Upravili: Lyn Doerksen Přeložila: Jana Jersakova Vydala: Bible for Children www.m1914.org 2010 Bible for Children,

Více

Metodika vedení čtenářské dílny 1

Metodika vedení čtenářské dílny 1 Metodika vedení čtenářské dílny 1 Iva Procházková, Hlavní výhra Věková skupina žáků: 9 10 let Úroveň čtenáře: Čtenář průzkumník zpracování informací, hodnocení textu Cíl aktivity: Žák už při čtení předvídá,

Více

OSTRUŽINY. Žebříček TOP 10 básní z PSANCI.cz DUBEN 2009

OSTRUŽINY. Žebříček TOP 10 básní z PSANCI.cz DUBEN 2009 OSTRUŽINY Žebříček TOP 10 básní z PSANCI.cz DUBEN 2009 1. Po sklence (od milancholik) 2. Jak se dýchá ticho (od Lizzzie) 3. Noční víla (od nevěrná) 4. Po hádce (od ivkaja) 5. Vstoupil jsi (od Verena) 6.

Více

Bodláky ve vlasech. Emi Ami D

Bodláky ve vlasech. Emi Ami D Bodláky ve vlasech Emi Ami D 1. Do vlasů bláznivej kluk mi bodláky dával, Emi C F D za tuhle kytku pak všechno chtěl mít, D Ami H7 svatební menuet mi na stýblo hrával, C D D7(-) že prej se musíme vzít.

Více

TEXTY VOJTĚCH MALACH 2003

TEXTY VOJTĚCH MALACH 2003 TEXTY VOJTĚCH MALACH 2003 TMA SE SNÁŠÍ NA MĚSTO TAK TĚ PROSÍM BUĎ SE MNOU UPÍR KROUŽÍ KOLEM NÁS SCHOVEJ HLAVU POD POLŠTÁŘ ZKOUŠÍM TO DÁL R. ZKOUŠÍM TO DÁL DOTKOUT SE OBLAKŮ ZKOUŠÍM TO DÁL DOTKNOUT SE HVĚZD

Více

Terapeutické centrum vědomé ţití, Rumburk ZAHÁJILO. v pondělí 25. srpna 2014 PROJEKT SPIRITUÁLNÍHO PROBUZENÍ ŠLUKNOVSKÉHO VÝBĚŢKU:

Terapeutické centrum vědomé ţití, Rumburk ZAHÁJILO. v pondělí 25. srpna 2014 PROJEKT SPIRITUÁLNÍHO PROBUZENÍ ŠLUKNOVSKÉHO VÝBĚŢKU: Terapeutické centrum vědomé ţití, Rumburk ZAHÁJILO v pondělí 25. srpna 2014 PROJEKT SPIRITUÁLNÍHO PROBUZENÍ ŠLUKNOVSKÉHO VÝBĚŢKU: Návrat hojnosti a prosperity do našich ţivotů. O co jde? Jde o unikátní

Více

Závidím svému hrobu protože on se dočká naplnění

Závidím svému hrobu protože on se dočká naplnění Závidím svému hrobu protože on se dočká naplnění Závidím svému hrobu protože on se dočká naplnění B a r b o r a L í p o v á Závidím svému hrobu protože on se dočká naplnění 1999 2009 Barbora Lípová,

Více

Na úvod pár slov, jak je úžasná tato kniha. Co nám dává? Dává nám poznat obraz, jaký je Bůh, jaké je jeho srdce.

Na úvod pár slov, jak je úžasná tato kniha. Co nám dává? Dává nám poznat obraz, jaký je Bůh, jaké je jeho srdce. Já budu jásotem oslavovat Hospodina Máme Bibli? To je úžasná kniha. Na úvod pár slov, jak je úžasná tato kniha. Co nám dává? Dává nám poznat obraz, jaký je Bůh, jaké je jeho srdce. A já bych hned na začátku

Více

Putování krále Baltazara

Putování krále Baltazara Putování krále Baltazara Stanislav Poslušný hudba, texty písní Eva Meyerová doprovodné texty Bylo, nebylo před dávnými dobami, přesněji řečeno před zlomem letopočtu, kdy na nebi vyšla zářná hvězda. A hned

Více

Pták štěstěny. Pták duše

Pták štěstěny. Pták duše Michal Snunit Pták štětstěny Pták duše (israelská autorka napsala originál v hebrejštině) Pták štěstěny Hluboko, hluboko v nás bydlí duše. Nikdo ji ještě nespatřil, ale každý ví, že tu je. A každý taky

Více

Jak mluvit s nejmenšími o Bohu?

Jak mluvit s nejmenšími o Bohu? Jak mluvit s nejmenšími o Bohu? Rada č. 1 Pracujme především na sobě, dítě je spolehlivé zrcadlo. Víra dítěte roste jeho účastí na víře rodičů. Malé děti se učí jednoduchým napodobováním a dítě důvěřuje.

Více

Co byste o této dívce řekli?

Co byste o této dívce řekli? Co byste o této dívce řekli? Jaké má vlastnosti? Co dělá? Jaká je to žákyně? Z jaké pochází rodiny? Upřesníte ještě něco v charakteristice této dívky? Doplníte teď něco na charakteristice dívky? Kdo by

Více

Ahoj kamarádi, tak co íkáte na ty dva hlupáky a vykutálence, kte í malému Jakubovi tak moc ublížili? Taky je vám z toho smutno? No aby nebylo!

Ahoj kamarádi, tak co íkáte na ty dva hlupáky a vykutálence, kte í malému Jakubovi tak moc ublížili? Taky je vám z toho smutno? No aby nebylo! Ahoj kamarádi, tak co říkáte na ty dva hlupáky a vykutálence, kteří malému Jakubovi tak moc ublížili? Taky je vám z toho smutno? No aby nebylo! Vždyť je to ostuda, když se lidi k sobě chovají tak surově

Více

O bezpečnosti a ochraně zdraví při práci

O bezpečnosti a ochraně zdraví při práci O bezpečnosti a ochraně zdraví při práci Pracovníci se mohou vyhnout úrazu v práci. Pracovnice/pracovník dodrţuje bezpečnost při práci a chrání svoje zdraví. Vedoucí oceňuje pracovnici/pracovníka za práci.

Více

Obsah. Dětský pohled Lillian Alnev 117 Jak mohu pomoci? Joanne Friday 121 Skutečné já Glen Schneider 125 Praxe s přítelem Elmar Vogt 129

Obsah. Dětský pohled Lillian Alnev 117 Jak mohu pomoci? Joanne Friday 121 Skutečné já Glen Schneider 125 Praxe s přítelem Elmar Vogt 129 Obsah ÚVOD DÍTĚ V NAŠEM NITRU 7 ČÁST PRVNÍ UČENÍ O LÉČBĚ A UZDRAVENÍ 1. Energie uvědomění 15 2. Jsme našimi předky i našimi dětmi 23 3. Prvotní strach, prvotní touha 33 4. Jak dýchat, chodit a nechat věci

Více

linka pomoci Čekáte nečekaně dítě? Poradna (nejen) pro ženy v tísni Celostátní linka pomoci: 800 108 000 www.linkapomoci.cz

linka pomoci Čekáte nečekaně dítě? Poradna (nejen) pro ženy v tísni Celostátní linka pomoci: 800 108 000 www.linkapomoci.cz Bylo mi teprve 17, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Hlavou mi svištělo, že chci studovat, užívat si života, a že mě naši zabijou. Ti nám ale nakonec pomohli ze všech nejvíc. S prckem to dnes už skvěle

Více

Uzdravení snu. 27. kapitola. I. Obraz ukřižování

Uzdravení snu. 27. kapitola. I. Obraz ukřižování 27. kapitola Uzdravení snu I. Obraz ukřižování 1. Přání, aby s vámi bylo zacházeno nespravedlivě, představuje pokus učinit kompromis, který by spojil útok s nevinou. Kdo však dokáže spojit to, co je naprosto

Více

1 NA CHALUPU, KAM NECHCI

1 NA CHALUPU, KAM NECHCI 1 NA CHALUPU, KAM NECHCI Za výzo jsem dostal od mámy a Richarda Nintendo. Chtěl jsem ho nechat doma, aby bylo jasný, že si mě za dárek, i když je suprovej, nemůžou koupit. Stejně to vymyslel on, mamka

Více

Zítřek může přijít. Dagmar Mancová

Zítřek může přijít. Dagmar Mancová Zítřek může přijít Chci změnit Váš pohled na finanační poradenství. Zjistíte co všechno s vámi u kávy či v klidu domova finanační poradce probere. www.dagmarmancova.cz 2016 Zítřek může přijít Chci změnit

Více

No, jednou jsem takhle poprvé snědla moc třešní a pak jsem to zapila vodou.

No, jednou jsem takhle poprvé snědla moc třešní a pak jsem to zapila vodou. 40.V Ý S T U P Eva, Bára (EVA s BÁROU stojí na lávce, hraje Bářin magnetofon) Mami, byla jsi taky někdy takhle zamilovaná? Nemyslím do táty, myslím úplně poprvé? První láska! Když jsi cítila, že je to

Více

Řehořovi bylo jasné, co Markétka zamýšlí, chce odvést matku do bezpečí a jeho pak zahnat ze stěny dolů. Ale jen ať si to zkusí! Řehoř sedí na svém

Řehořovi bylo jasné, co Markétka zamýšlí, chce odvést matku do bezpečí a jeho pak zahnat ze stěny dolů. Ale jen ať si to zkusí! Řehoř sedí na svém f r a n z k a f k a Řehořovi bylo jasné, co Markétka zamýšlí, chce odvést matku do bezpečí a jeho pak zahnat ze stěny dolů. Ale jen ať si to zkusí! Řehoř sedí na svém obraze a nevydá ho. Raději skočí Markétce

Více

JAOS. povídka na pokračování pro kroužek robotiky (pro děti 8 12 let)

JAOS. povídka na pokračování pro kroužek robotiky (pro děti 8 12 let) JAOS povídka na pokračování pro kroužek robotiky (pro děti 8 12 let) Kapitola I. Jak to začalo a jak to u nás vypadá? Proč zrovna já? Koukej, ať už jsi zpátky v regenerační komoře! řekl nějaký hlas, když

Více

EmoTrance slabikář (Dr. Silvia Hartmann, tvůrkyně metody EmoTrance)

EmoTrance slabikář (Dr. Silvia Hartmann, tvůrkyně metody EmoTrance) EmoTrance slabikář (Dr. Silvia Hartmann, tvůrkyně metody EmoTrance) 1. Emoce jsou velmi důležité. - Emoce působí na naše tělo a mohou vyvolat onemocnění. - Emoce působí na naši mysl a mohou způsobit, že

Více

Neděle 02.08.2015. Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti. Žd 4,16

Neděle 02.08.2015. Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti. Žd 4,16 Neděle 02.08.2015 Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti. Žd 4,16 Úvodní slovo Zjevení 7,9-17 Zj 7,9-10 Potom jsem uviděl, a hle, veliký zástup, který nikdo nemohl spočítat, ze všech národů, kmenů,

Více

Psychoterapeutická podpora při umírání

Psychoterapeutická podpora při umírání Psychoterapeutická podpora při umírání Umírající je člověk Stroj Věc Pacient PROČ? Osobní nepřijetí smri Pocit bezmoci Důsledek Odosobnění Vyhýbání se kontaktu Útěk do hyperaktivity Sdělení diagnozy s

Více

Kdo by si v obchodě vybral shnilý pomeranč nebo banán namísto zdravého? Kdo by si koupil nakřáplé vajíčko nebo prasklý hrnek? Vždycky raději sáhnu vedle a vezmu si to lepší. A je to tak správně, je to

Více

Slovo dětem: Ježíš na svatbě Píseň ze Svítá: S156 Svatba v Káni

Slovo dětem: Ježíš na svatbě Píseň ze Svítá: S156 Svatba v Káni 1 Vršovice 1.5.2011 Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milé děti, všechny vás vítám na naší společné bohoslužbě. Na setkání, kde smíme naslouchat Božímu slovu, těšit se z Božího pozvání a děkovat za ně.

Více