Les Hlásek a Nebušický potok

Transkript

1 Les Hlásek a Nebušický potok Od Kamenických rybníků, navštívených v minulém týdnu, jsme pro náš čtvrteční výlet zvolili okolí Nebušic na severozápadě Prahy. A chceme v tom vedru opět do lesa! Rozdíl je nepřehlédnutelný, borové a smrkové lesy na Kamenicku, dubohabřínové a akátové při Nebušickém potoce. Příjemný polostín se opakuje i dnes. Ale nepředbíhejme, ke každému lesu, alespoň v Praze to tak bývá je potřeba se nějak přepravit a potom ještě k lesu dojít. Bylo tomu i tentokrát. Autobusem z Bořislavky jsme dojeli do středu Nebušic. Jednu z dobíhajících turistek (jistě neuhodnete kterou) zanechal náš z Bořislavky odjíždějící autobus na stanici, to nás ale nerozhodilo, zvykli jsme si. Je šikovná poradila si. Přijela dalším. Chvilka čekání před nebušickou školou na příjezd dalšího autobusu Využili jsme ji alespoň krátce si připomenout něco z historie Nebušic. Dobré informace lze získat ze záznamů Strahovského kláštera. Nejsou tam uloženy náhodou. Nebušice totiž byly po celá století hospodářským dvorem a tedy i součástí Strahovského kláštera. První záznamy o osídlení jsou již ze 13.století. Obživa? Zemědělství a drobná řemeslná práce. A je tu století patnácté. Nebušičtí zjistili že jejich jižní svahy jsou vhodné k pěstování vinné révy. Zakládají téměř desítku vinařských usedlostí. Jsou to třeba Truhlářka, Ševčice, Beránka, Šedivka, Šubrtka, Gabrielka a další. Tehdejší jména vinic se užívají dodnes, i když se tu v současnosti nesklízí již ani jediný hrozen. Pak přišlo století sedmnácté a bylo po radosti i po vinicích. Rok 1618 začátek třicetileté války. Území Nebušic bylo nástupním místem armád při obléhání Prahy. Po odchodu vojsk zbyly ze všeho jenom dva obyvatelné domy. I tady, jak to již bývá, život šel dál a je tu již století dvacaté a jednadvacáté. Nebušice se v roce 1968 stanou součástí Prahy, to je sem již zavedena autobusová doprava a postupně se stávají pražským satelitem s čím dál luxusnější vilovou zástavbou. Možná právě proto, již několik let v Nebušicích působí velmi uznávaná mezinárodní škola. Studuje zde 750 žáků z 58 států světa. V Nebušicích působí i turistická skupina, jmenuje se Stopy. Inspirovali nás, všichni máme za úkol (i ti co nebyli dnes na výletě) vymyslet také pro nás nějaký vtipný název.

2 Cestou ke kostelu, dominantě Nebušic, se zastavujeme u Vily Nebušice Unikátní stavba, využívající podobné stavební prvky jako brněnská vila Tugendhat. Obytné prostory jsou od zahrady odděleny velkoplošnou skleněnou posuvnou stěnou. Za příznivého počasí tak dům tvoří se zahradou jeden celek. To by bylo všechno pěkné, kdyby zahrada nebyla obklopena téměř neprůhledným živým plotem. Skulinkami jsme skleněnou stěnu zahlédli ale to bylo tak všechno. Vila je jen několik desítek metrů od kostela, nepřehlédnutelné dominanta města. Kostel Cyrila a Metoděje v románském stylu z roku 1886 Cestou kolem nebušického rybníčku s nově upraveným okolím jsme došli ke Staré vodárně, industriální památce. Kdysi byla jediným zdrojem vody pro město. Je obklopena pro veřejnost otevřenou zahradou, nedávno slavnostně otevřenou. Celý objekt Staré vodárny ještě čeká na celkovou rekonstrukci

3 I malý kopeček stačil k rozhledu po okolí Jednoznačně převládá zeleň, na les Hlásek navazuje zalesněný svah táhnoucí se až k Jenerálce. Právě z našeho vyvýšeného místa jsou vidět, ukryté v zeleni, místa kde byly kdysi vinařské usedlosti. Původní stavby již většinou neexistují, některé z nich jako Truhlářka nebo Gabrielka jsou však využívány k úplně jiné činnosti. Rozhlédli jsme se a pokračujeme k lesu Hlásek. Na jeho okraji je lesní hřbitůvek založený v roce Cesta po které jsme k němu přišli má příhodný název: K cíli. Jdeme si prohlédnout alespoň kapli zakladatelů. Novorománská hřbitovní kaple je vlastně Opatská hrobka, po obou jejích stranách jsou skromné pomníčky strahovských řeholníků, řádu sv. Norberta Pomalu opouštíme hřbitov a noříme se do stínu jednoho ze zachovalých původních území, lesíka Hlásek. Vede tudy i dětská přírodopisná naučná stezka

4 Cestou čekají různá překvapení, snad tu kdysi žili i indiáni Na chvíli jsme opustili les a prošli jednou z ulic posetou luxusními vilami. Bohatství se tu nepokrytě dává na odiv. Toto není přímořské luxusní letovisko. Tak se žije v Nebušicích. Česká verze Wikipedie uvádí tuto větu : V Nebušicích si staví své domy Pražané z vyšších vrstev. Tak to nás opravdu potěšilo. Naštěstí jsme žádného takového vysokovrstevníka nepotkali. Ostatně podle zaparkovaných milionových aut již jistě zapomněli chodit.

5 Radši se rychle vracíme do stínu lesa. Přírodní scenérie se ale výrazně změnila. Z jedné strany les, z druhé, přímo pod nohama čisťounký Nebušický potok, za potokem napůl zahrádky, napůl les. V kopci, v zeleni utopená bývalá středověká vinice Gabrielka. I ta od nepaměti patřila Strahovskému klášteru. Dnes je ve vlastnictví Pražského jezdeckého klubu Gabrielka. Ti stále vylepšují stávající sportovní zařízení a postavili zde i krytou halu. Zkrátka : koně jsou dnes dobrý byznys. Nebušický potok tu vytváří neuvěřitelné scenérie, proplétá se i soukromými zahradami aby se po několika stech metrech setkal na soutoku se Šáreckým potokem. Ten do něj dokonce padá malým vodopádem. Dál již budou společně pokračovat údolím Tiché Šárky až do Vltavy. Soutok Šáreckého a Nebušického potoka v nivě pod Jenerálkou byl vlastně také cíl našeho výletu. O vstup do zámečku Jenerálka jsme se ani nepokoušeli, je recepcí důkladně střežený. Stala se z něj taková světová centrála Babtistické církve a u kostela sv. Jana v Trní jsme již byli při vycházce Šáreckým údolím. Tak jsme zvolili poslední zajímavý objekt, hospodu Jenerálka. Největší hit, asi jahodové knedlíky Nebušice a Jenerálka 15. června Kronika Mirek, fotky jsme pořídili společně s Jarmilou Kočovou.