->Oba typy buněk mají paměť. V případě, že se v těle objeví např. stejný druh viru podruhé,

Transkript

1 1 KREV Krev je hlavní součástí vnitřního prostředí organismu. Je to tekutý orgán, který má dvě složky: složku tekutou (plazma) a buněčnou (leukocyty, erytrocyty, trombocyty). 1.1 FUNKCE KRVE Transportní funkce: krev transportuje kyslík z plic ke tkáním a oxid uhličitý od tkání do plic. Stejně tak živiny (např. glukóza, aminokyseliny) k buňkám a odpadní látky (např. močovinu) od buněk do orgánů, kde se vyloučí z organizmu. Krví se také přenášejí hormony, vitamíny a elektrolyty nutné pro metabolizmus buněk. Průtokem krve orgány s vysokým metabolizmem (játra) se krev otepluje a tak se teplo rozvádí do celého organizmu, popř. je krevním oběhem zprostředkována výměna tepla mezi krví protékající kůží a zevním prostředím. Udržování homeostázy (stálost vnitřního prostředí): výměnou látek mezi krví a intersticiálním prostorem se krev podílí např. na udržení ph, rozložení elektrolytů, objemu krve apod. Obrana organizmu (nespecifická i specifická): je realizována prostřednictvím bílých krvinek, protilátkami a reakcí komplementu. Zástava krvácení: hemostatickými mechanizmy brání ztrátě krve při poranění cév. 1.2 SLOŽENÍ KRVE 1. Krevní plazma: je tekutou složkou krve. Obsahuje asi 90 % vody, dále také organické a anorganické látky. Objem plazmy u dospělého člověka je 2,5-3,35 l, což představuje zhruba 5 % tělesné hmotnosti. 2. Plazmatické bílkoviny: jsou důležitou složkou krevní plazmy- Celková hodnota bílkovin je asi 60-87g/l plazmy. Jejich funkcí je udržování stálého objemu plazmy, transport látek (nap. glukózy), udržení ph, obrana organismu a hemokoagulace). Mezi plazmatické bílkoviny řadíme: a) Albuminy b) Globuliny c) Fibrinogen (pozn. Při odstranění fibrinogenu z plazmy se stane z plazmy sérum) 3. Erytrocyty: Viz. Samostatná kapitola erytrocyty 4. Leukocyty: jsou bílé krvinky a jsou důležitou součástí imunitního systému. Vyskytují se v poměrně nižším počtu než krvinky červené, - 4 až 10 tisíc leukocytů na 1μl krve. Buňky na rozdíl od erytrocytů jaderné. Podle obsahu granul v cytoplazmě rozdělujeme leukocyty: a) Granulocyty: i. Neutrofilní granulocyty: ii. Eozinofilní granulocyty iii. Bazofilní granulocyty b) Agranulocyty i. Lymfocyty: tvoří až 30% z celkového počtu leukocytů. Jsou důležitou součástí imunitního systému. Lymfocyty můžeme dále dělit podle funkcí na lymfocyty T a B. 1.b.i.1. B-lymfocyty zajišťují tzv. buněčnou (protilátkovou) imunitu. 1.b.i.2. T-lymfocyty mají na starost celkovou regulaci imunitní odpovědi, tj. aby reakce nebyla přehnaná a aby tak nedošlo k poškození vlastního organismu. B-lymfocyty mají jedinečnou schopnost tvořit protilátky proti konkrétním choroboplodným zárodkům. ->Oba typy buněk mají paměť. V případě, že se v těle objeví např. stejný druh viru podruhé, lymfocyty si to pamatují a zvládnou zasáhnout daleko rychleji. 1

2 c) Monocyty: jsou bílé krvinky schopné fagocytózy, tedy pohlcování cizích organismů. Představují 3 8 % leukocytů. Jádro bývá oválné a většinou obsahuje 1 až 2 jadérka. V krvi cirkulují 12 hodin i několik dní. Poté se přesouvají do tkání, kde se diferencují na makrofágy. Monocyty hlídají výskyt cizorodého materiálu. Umí vystavit bakteriální antigen a takto "oznámit" zbývající leukocytům přítomnost nepřítele. d) Trombocyty: jsou krevní destičky a jsou nejmenší formované krevní elementy. Jsou bezjaderné a mají diskovitý tvar. Normální počet trombocytů v 1μl krve je tisíc. Množství destiček je celý život stejný, ale musí se neustále obměňovat, protože jejich životnost není nejdelší, jen asi 9 12 dní. V cirkulaci se nachází přibližně dvě třetiny z celkového počtu trombocytů, zbytek je sekvestrován ve slezině. Krevní destičky vznikají odštěpením cytoplazmy megakaryocytů, které najdeme v kostní dřeni. Alfa-granula trombocytů obsahují některé faktory, které se uplatňují při hemokoagulaci a také homeostáze. Obrázek 1 Vývoje jednotlivých krevních elementů z multipotentní buňky 1.3 VLASTNOSTI KRVE Krev je červená, neprůhledná a vazká tekutina. Je to suspenze buněčných elementů - červených a bílých krvinek a destiček v krevní plazmě. Vzhledem ke tvarové přizpůsobivosti krevních buněk se do určité míry podobá emulzi. Objem krve činí 4-6l. Ženy mají o něco méně krve (ve vztahu k tělesné hmotnosti) než muži. Tento rozdíl vzniká v pubertě a je způsoben především tím, že muži mají více červených krvinek než ženy. HEMATOKRIT: Méně než polovina celkového objemu krve zaujímají červené krvinky. Tuto hodnotu označujeme jako hematokrit (tj. podíl erytrocytů na objem krve) : činí u zdravého dospělého muže 0,42-0,52 a u ženy, která má méně erytrocytů, 0,37-0,47. Za fyziologických podmínek stoupá hematokrit při delším pobytu ve velké nadmořské výšce. Hematokrit se zjišťuje centrifugováním nesrážlivé krve v úzkých kalibrovaných zkumavkách. Poskytuje nejen informaci o vztahu mezi objemem červených krvinek a plazmy, ale je spolu s dalšími údaji (počet erytrocytů, množství hemoglobinu) základem pro výpočet důležitých krevních hodnot. 2

3 Obrázek 2 Vlevo: Sedimentovaná krev složení Vpravo: stav hematokritu při onemocnění (buffy coat=bílé krvinky a krevní destičky) 2 KREVNÍ SKUPINY 2.1 ÚVOD: Objev krevních skupin patří mezi významné objevy lékařství počátku 20. století. Jako první objevil krevní skupiny (přesněji krevní skupiny AB0 systému) vídeňský lékař Karl Landsteiner již v roce 1900 (identifikoval však pouze 3 skupiny). Za svůj objev obdržel v roce 1930 Nobelovu cenu za medicínu a fyziologii. Spolu s Alexandrem Wienerem se podílel i na objevu Rh systému v roce Objev krevních skupin je však pevně spjat i se jménem českého lékaře Jana Janského ( ). Jan Janský jako první zjistil, že člověk má jednu ze 4 krevních skupin (jako první tedy popsal všechny 4 skupiny), a to na základě křížových pokusů s krevními séry. Bez ohledu na objevitele - tento poznatek měl obrovský význam pro transfuze, které postupem času přestaly být smrtelným rizikem pro pacienta. 2.2 URČENÍ KREVNÍ SKUPINY Na membránách erytrocytů se vyskytují různé antigeny bílkovinné podstaty zvané aglutinogeny (příslušné reakce s těmito antigeny způsobují shlukování - aglutinaci - krve). Nejvýznamnější jsou právě aglutinogen A a aglutinogen B. Podle toho, které z těchto aglutinogenů jsou přítomny, se určuje krevní skupina: Skupina A - Tvoří se pouze aglutinogen A. Skupina B - Tvoří se pouze aglutinogen B. Skupina AB - Tvoří se oba aglutinogeny. Skupina 0 - Netvoří se žádný aglutinogen. (Přesněji řečeno - netvoří se aglutinogen (antigen) A nebo B. Nalézt zde však můžeme tzv. antigen H, což je vlastně prekurzor pro antigen A i B. V některých textech je proto skupina 0 nazývána skupinou H) 3

4 Obrázek 3 Rozdělení krevních skupin - antigenů a protilátek V krevní plazmě jsou naopak obsaženy bílkovinné protilátky zvané aglutininy (anti-a, anti-b). O tom, které typy protilátek jsou v krvi obsaženy, opět rozhoduje krevní skupina člověka: Skupina A - Tvoří se pouze aglutinin anti-b. Skupina B - Tvoří se pouze aglutinin anti-a. Skupina AB - Netvoří se žádný aglutinin. Skupina 0 - Tvoří se oba aglutininy (tj. anti-a i anti-b). Pokud při transfúzi dostane pacient s krevní skupinou A sérum od dárce s krevní skupinou B, začnou pacientovy anti-b protilátky shlukovat krev a pacient pravděpodobně zemře. Vzhledem k několika dalším faktorům, neplatí ani známá poučka o krevní skupině 0 jako o univerzálním dárci, či o krevní skupině AB jako o univerzálním příjemci (pokud se jedná o transfúzi plné krve). Pro účely transfúze je dnes vyšetření kompatibility mnohem složitější a zahrnuje i další antigenní systémy. 4

5 Přehled reakcí sklíčkové metody pro všechny krevní skupiny: 5

6 Příklad na určení krevních skupin jednoduchou sklíčkovou metodou na určení pouze ABO typu krve. Testovanou krev smícháme s jednotlivými séry. Výsledek dopadle takto: Obrázek 4 Modré sérum obsahující Anti-A protilátky, žluté sérum obsahující Anti-B protilátky, čiré sérum Anti -A i Anti-B. Testovaná krev je skupiny A Vysvětlení: V prvním (modrém) vzorku probíhá aglutinace krve smíchaném se sérem Anti-A (to znamená, že sérum obsahuje protilátku, která reaguje s aglutinogeny přítomnými na povrchu erytrocytů ve zkoumané krvi). Aglutinogen zkoumané krve reaguje právě s protilátku, kterou krev sama v sobě neobsahuje reagovat tedy může v anti-a séru skupina A a AB, protože obě v sobě anti-a protilátku mít nemohou, to by totiž znamenalo, že by měly v sobě protilátky proti vlastním anglutinogenům typu A). V druhém (žlutém) vzorku aglutinace neproběhla. To znamená, že krev, kterou jsme do vzorku nakapali v sobě má aglutinogen typu A, a ten s protilátkou v séru nereaguje reagovat v tomto případě, by mohla pouze skupina B a AB kde by s protilátkou Anti-B reagovaly aglutinogeny typu B. Protože, ale reakce neproběhla tak možnou krví jsou pouze A nebo O. Třetí (čirý) vzorek obsahuje sérum anti-a i Anti-B to znamená, že má protilátky proti aglutinogenu A i B. Reakce zde opět proběhla a krev aglutinuje. Jediná krevní skupina, u které neprobíhá žádná reakce na anti-a i Anti-B protilátky zároveň je skupina O. Protože ale reakce proběhla tak možné krevní skupiny jsou A,B i AB. Z popisu reakcí jednotlivých sér je vidět že v prvním séru mohla reagovat skupina A, AB, v druhém A a O a ve třetím A,B a AB. Jediná krevní skupina, která vyhovuje požadavku všech tří sér je skupina A. 2.3 DĚDIČNOST KREVNÍCH SKUPIN U dědičnosti se uplatňují různé alely jednoho genu. Alely podmiňující tvorbu aglutinogenu (buď A nebo B) jsou dominantní vůči alele, která nepodmiňuje tvorbu žádného aglutinogenu. Mezi sebou jsou kodominancí: Fenotyp - krevní skupina A - Genotyp AA nebo A0 Fenotyp - krevní skupina B - Genotyp BB nebo B0 Fenotyp - krevní skupina AB - Genotyp AB Fenotyp - krevní skupina 0 - Genotyp 00 V některých případech tedy můžeme vyloučit rodičovství na základě znalosti krevních skupin rodičů a dítěte. V praxi známe ovšem pouze fenotyp, nikoli genotyp jedince - tudíž musíme uvažovat všechny možné genotypy, určující daný fenotyp. Máme následující možnosti: 6

7 Otec A B AB O Matka A A,0 A,B,AB,0 A,B,AB A,O B A,B,AB,0 B,0 A,B,AB B,0 AB A,B,AB A,B,AB A,B,AB A,B O A,0 B,0 A,B 0 Obrázek 5 Dědičnost krevních skupin 2.4 RH FAKTOR Kromě systému antigenů AB0 se rozlišuje ještě velké množství dalších systémů (Rh, MNSs, Lewis, P atd.). Nejznámější je systém Rh, objevený Wienerem na základě pokusu s krví opice druhu Maccacus Rhesus. Podle tohoto systému dělíme osoby na Rh positivní (Rh+) a Rh negativní (Rh-). Význam zde mají zejména antigeny C, D, E / c, d, e. Rozhodující je vliv antigenu D. Pokud je u jedince přítomen antigen D - je jedinec Rh pozitivní. Jedinci s antigenem d jsou Rh negativní (ve skutečnosti d není specifický antigen - vyjadřuje se tak nepřítomnost antigenu D). Protilátky proti Rh pozitivní skupině (anti-d protilátky) se u Rh negativného jedince nevyskytují přirozeně (na rozdíl od AB0 systému), ale objeví se až v případě imunizace jedince Rh pozitivní krví (např. při nevhodné transfuzi nebo při inkompatibilním těhotenství - viz dále). V ČR jsou přibližně čtyři pětiny obyvatelstva Rh pozitivní. Na dědičnosti Rh systému se podílí dva geny: RHD, který určuje přítomnost / nepřítomnost antigenu D, a RHCE, který určuje antigeny C/c a E/e. Jak již bylo řečeno, pro Rh+ fenotyp je rozhodující přítomnost antigenu D. Můžeme tedy zjednodušeně říci, že Rh+ se dědí dominantně a osoby Rh negativní jsou recesivní homozygoti: Rodiče Rh+ X Rh+ = Dítě Rh+ nebo Rh- Rodiče Rh+ X Rh- = Dítě Rh+ nebo Rh- Rodiče Rh- X Rh- = Dítě pouze Rh- 2.5 HEMOLYTICKÁ NEMOC NOVOROZENCŮ (FETÁLNÍ ERYTROBLASTÓZA) Při inkompatibilním těhotenství, kdy matka je Rh-, zatímco dítě zdědilo po otci Rh+, dochází k Fetální erytroblastóze. Fetální erytroblastóza (nyní označovaná jako hemolytická nemoc novorozenců) je stav, kdy matčin imunitní systém bojuje proti plodu (plod je Rh+, matčin imunitní systém tento antigen nezná a považuje jej za cizorodý), začne vytvářet protilátky, které u plodu způsobí různé formy novorozenecké žloutenky (rozklad krve), v horším případě také různé nervové poruchy. První těhotenství většinou rizikové nebývá (díky placentární bariéře nedochází k mísení krve matky s krví plodu), krev novorozence se do matčina oběhu dostane až při samotném porodu. Ovšem toto množství stačí k imunizaci matky, proto každé další nekompatibilní těhotenství by bylo mnohem rizikovější. V současné době se tomuto zamezuje podáváním anti-d protilátek do 72h po porodu (případně i po potratu nebo po provedení amniocentézy). V patogenezi této choroby se však může uplatňovat i inkompatibilita v jiných krevně - skupinových systémech. 2.6 PODSKUPINY 7

8 Antigenita u skupiny A nemusí být jednotná. Rozlišujeme několik podskupin (A1 - A6) podle antigenity těchto skupin (nejsilnější antigenitu a tudíž nejsilnější reakci s anti-a protilátkami má skupina A1, nejslabší A6). Nižší antigenita je podmíněna nižším procentuálním zastoupením erytrocytů s antigenem A (zbylé erytrocyty mají pouze antigen H). Obdobná je situace u skupiny B. V případě skupiny AB rozlišujeme podskupiny rovněž - můžeme se setkat například se skupinou A2B1. 3 ERYTROCYTY 3.1 VLASTNOSTI ERYTROCYTŮ: Erytrocyty jsou bezjaderné krevní buňky bikonkávního tvaru, v průměru mají 7,2 μm (7,0-7,5 μm). Jejich tloušťka se pohybuje od 0,8 μm v nejtenčím místě (ve středu) do 2,1 μm v nejtlustším místě buňky (na okrajích), což podmiňuje jejich typické centrální projasnění. Objem erytrocytu (MCV) je fl. Pokud mají erytrocyty průměr větší než 8 μm a MCV větší než 96 fl, mluvíme o makrocytech. Jestliže je průměr menší než 6 μm a MCV menší než 84 fl jedná se o mikrocyty. Obrázek 6 Tvar a velikost erytrocytů Normální počet červených krvinek je u dospělého muže 5,5 milionů v mm 3 nebo 4,3-5,3 x /l, u ženy 4,8 milionů v mm 3 nebo 3,8-4,8 x /l. Pohlavní rozdíly jsou dány vlivem pohlavních hormonů ( testosteronu a estrogenu ) na erytropoetin. Při objemu krve 5 litrů činí celkový počet červených krvinek okolo 25 x Erytrocyty jsou značně deformovatelné, tato deformovatelnost je podkladem pro relativně malou viskozitu proudící krve v malých cévách (při pomalém toku naopak dochází k penízkovatění). Průměrná délka života je dní a odbourávání starých erytrocytů se uskutečňuje hlavně ve slezině. 3.2 STAVBA ERYTROCYTŮ Povrch erytrocytů je určen buněčnou membránou, která zprostředkovává výměnu látek mezi červenou krvinkou a okolním prostředím, a také tvoří částečnou bariéru proti pronikání rozpuštěných látek. Samotná membrána se skládá z lipidové dvojvrstvy a asymetricky uspořádaných proteinů. Také oligosacharidové jednotky, vázané na bílkoviny a lipidy, které tvoří zevní povrch membrány. Bílkoviny buněčné membrány (membránový skelet) umožňuje deformaci červených krvinek při průchodu kapilárami. Na vnějším povrchu membrány jsou lokalizovány aglutinogeny, glykoproteiny a glykolipidy), které určují antigenní vlastnosti erytrocytů. 8

9 Hlavní stavební služkou erytrocytů je červené barvivo - HEMOGLOBIN - který tvoří 95% sušiny. Je schopen reverzibilně vázat a uvolňovat kyslík a oxid uhličitý. V 1 litru krve je g Hb a 1g Hb váže 1,34 ml kyslíku 3.3 ERYTROPOÉZA - TVORBA NOVÝCH ERYTROCYTŮ: U dospělých se uskutečňuje výhradně v červené kostní dřeni z pluripotentní kmenové buňky. Přes několik mezistupňů se dostanou do stavu tzv. normoblastů a nakonec v retikulocyty, které se dostávají do krve. Retikulocyt tvoří asi 1-5% erytrocytů, během jednoho dne ztratí své mitochondrie a ribosomy a dozrávají v erytrocyty. Erytropoézu řídí hormon erytropoetin, který je uvolňovaný v ledvinách. Počet erytrocytů je u dospělého člověka velmi stálá hodnota, která se mění jen v nepatrném rozmezí. Zvýšení červených krvinek nad horní hranici nazýváme HYPERERYTROCYTOZA (polycytemie) a naopak úbytek pod dolní hranici je ERYTROCYTOPENIE (oligocytemie), která také znamená úbytek i hemoglobinu v krvi (anemie). (->viz obrázek u hematokritu.) Silným podnětem pro zvýšení počtu erytrocytů, je ale také pokles parciálního tlaku kyslíku v arteriální krvi. Mimo specifické mikroprostředí jsou pro tvorbu červených krvinek nezbytné tyto látky. a) Aminokyseliny (zdrojem jsou endogenní i exogenní bílkoviny) b) Železo (pro tvorbu hemu). Nejvíce železa je obsaženo v mase. Železo z potravy se resorbuje ve ferro podobě v horních částech tenkého střeva. Krví (veferri podobě) je transportováno do místa tvorby erytrocytů navázáno na transferin. Jiným zdrojem je železo z rozpadlých erytrocytů. c) Kyseliny listová (obsažená v zelenině, ovoci, v játrech) je nutná pro syntézu DNK. d) Kobalamin (vitamin B12 obsažený v živočišných bílkovinách) je důležitý pro syntézu nukleových kyselin jak červených krvinek, tak bílých krvinek. Jeho využití v organizmu je závislé na přítomnosti vnitřního faktoru. Vnitřní faktor je specifický glykoprotein, tvořený parietálními buňkami žaludeční sliznice. Vitamin B12 se musí před resorpcí navázat na vnitřní faktor, pro který mají buňky sliznice ilea specifický receptor. Pro resorpci je kobalamin ke tkáním dopravován navázaný na plazmatický protein (transkobalamin). Při nedostatku kobalaminu ( nejčastěji z nedostatku vnitřního faktoru ) vzniká anemie. 9

10 Obrázek 7 Mechanismus účinku erytropoetinu na buněčné úrovni. Vazbou na receptor lokalizovaný na membráně prekurzorových buněk spustí erytropoetin kaskádu reakcí vedoucí ke zvýšenému přežívání, proliferaci a diferenciaci v erytrocyty. Za jeho nepřítomnosti nekurzorové buňky umírají. 3.4 FUNKCE ERYTROCYTŮ: 1. Transport O2 A CO2 mezi plícemi a tkáněmi: 2. Pufrovací systém hemoglobin v erytrocytech je schopen pufrovat výkyvy ph 3. Udržování viskozity krve 4. Ochrana před volnými radikály antioxidační systémy vychytávají a neutralizují ROS a RNS 10

11 3.5 HEMOGLOBIN Hemoglobin je jedna z nejvýznamnějších molekul živočišné říše a patří mezi chromoproteiny. Je to konjugovaná bílkoviny, která je tvořena čtyřmi podjednotkami. Každá podjednotka je tvořena z prostetické skupiny HEM s centrálně uloženým dvojmocným železem a váže kyslík) A z globinu, který váže oxid uhličitý a je tvořen polypeptidovými řetězci, kdy vždy dva a dva řetězce jsou stejné. Jednotlivé typy řetězců se liší sekvencí aminokyselin, jichž je v každém řetězci okolo 140. Stavba polypeptidových řetězců (např.,,, ) určuje typ hemoglobinu. Obrázek 8 Stavba hemoglobinu Tvorba hemu (protoporfyrinu IX s centrálně uloženým dvojmocnýcm železem) je zahájena v mitochondriích kondenzací glycinu a sukcinyl koenzymu A. Vzniká kyselina aminolevulová, která je základem pro syntézu protoporfyrinu IX v cytoplazmě. Globinové řetězce jsou syntetizovány na základě genetické informace ribosomy. 1. Typy hemoglobinu: V průběhu vývoje člověka se postupně vytváří několik různých typů hemoglobinu vzhledem k různým podmínkám sycení hemoglobinu kyslíkem (parciální tlak kyslíku). V průběhu embryonálního vývoje to jsou: a. Embryonální hemoglobiny GOWER 1 a GOWER 2, ve kterých jsou zastoupeny řetězce a. Gower 1 je 4 tetraner, Gower 2 má formuli 2,2. b. V období fetálního vývoje je přítomen fetální hemoglobin (HbF), má dva řetězce a 2 (2 2). Tento fetální hemoglobin je po narození nahrazen hemoglobinem dospělého člověka typu HbA (2 2) a je obsažen v krvinkách dospělého člověka. 2. Deriváty hemoglobinu: Podle látky, která se na hemoglobin naváže, rozeznáváme různé deriváty hemoglobinu a. oxyhemoglobin: na 1 molekulu hemoglobinu se mohou navázat čtyři molekuly kyslíku. Navázání jedné molekuly kyslíku zrychluje vazbu dalších kyslíkových molekul (alosterický efekt). Vazba kyslíku je reverzibilní. Změnou pco2 (vzestup), ph (pokles) a vyšší teplotou, afinita kyslíku k hemoglobinu klesá a kyslík se může z hemoglobinu uvolnit. Opačná situace afinitu hemoglobinu ke kyslíku zvyšuje. 11

12 b. karbaminohemoglobin: sloučenin vzniká vazbou hemoglobin(nh2 skupiny globinových rětězců) s oxidem uhličitým. Také tato vazba je reverzibilní. Deoxygenovaný hemoglobin váže snadněji oxid uhličitý. c. karboxyhemoglobin: sloučenina vzniká vazbou hemoglobinu s oxidem uhelnatým. Afinita hemoglobinu k oxidu uhelnatému je vyšší než ke kyslíku. Malé množství CO ve vdechovaném vzduchu může zabránit vazbě hemoglobinu s kyslíkem a vznikne smrtelná otrava CO. d. methemoglobin: vzniká působením oxidačních činidel na hemoglobin. Dvojmocné železo se mění na trojmocné a hemoglobin ztrácí schopnost reverzibilně vázat a uvolňovat kyslík. 3.6 ZÁNIK ERYTROCYTŮ Doba života červených krvinek je okolo 120 dnů. Hlavní příčinou stárnutí je ztráta aktivity enzymů, nutných pro transport látek přes membránu a pro metabolické děje, vyvolává působením nahromaděných kyslíkových radikálů. Klesá schopnost deformace červených krvinek a staré krvinky jsou ve slezinových sinusech odstraňovány z oběhu a degradovány. Fragmenty jsou odbourávány v retikuloendotelovém systému (RES) sleziny, jater, kostní dřeni aj. Porušením membrány erytrocytů (hemolýza) se uvolní Hb a je metabolizován na globin - je to enzym rozložen na jednotlivé aminokyseliny, z hemu, působením hemoxygenózy je uvolněno železo z Hb a je znovu použito k syntéze nového hemoglobinu. Degradační produkt hemu biliverdin je redukován na bilirubin, který je transportován v plazmě navázaný na albumin do jater. A ve formě žlučového barviva je secernován do žluče a vylučuje se do tenkého střeva. V tlustém střevě z něho vznikají sterkobilinogen a urobilinogen. Po přeměně na sterkobilin a urobilin se vylučuje stolící a močí z těla ven. Sedimentace, hemolýza v příštím praktiku. 12