Diplomová práce Helena Hubková

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ústav českého jazyka a teorie komunikace Diplomová práce Helena Hubková Názvy současných profesí ve zdravotnictví Names of contemporary professions in the healthcare 2016 doc. PhDr. Ivana Bozděchová, CSc.

2 Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí mé práce doc. PhDr. Ivaně Bozděchové, CSc. za trpělivost, vstřícnost, inspiraci a užitečné rady, které mi při tvorbě této práce poskytla.

3 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, že jsem řádně citovala všechny použité prameny a literaturu a že práce byla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného bo stejného titulu. V Praze d

4 Abstrakt Předkládaná práce popisuje typologii současných názvů profesí v oblasti zdravotnictví, a to z hlediska onomaziologického a strukturně-slovotvorného. Východiskem práce je dosavadní odborný lingvistický popis pojmenovacích struktur realizovaný jak jednoslovnými názvy, tak jmennými kolokacemi. Jazykovým materiálem jsou názvy profesí ve zdravotnictví užívané v současné době. Názvy jsou klasifikovány z hlediska slovotvorné utvářenosti, lexikální sémantiky a jazykového původu. Klíčová slova: slovotvorba, onomaziologie, názvy derivované, kompozita, víceslovné názvy, jmenné kolokace, produktivnost slovotvorných prostředků Abstract The presented thesis describes the typology of current names of professions in healthcare in terms of onomasiology and structural-morphology. The starting point of the thesis is the existing professional linguistic description of naming structures implemented as o-word names and nominal collocations. The language material consists of the names of professions in healthcare that are currently used. The names are classified in terms of word-formation, lexical semantics and the origin of words. Key Words: word-formation, onomasiology, derived names, compounds, multiword names, nominal collocations, productivity of word-formative means

5 Obsah 1 Úvod Metodologie a terminologie práce Profese Typologie Onomaziologie Sémaziologie Původ slov Slovotvorba Motivace Slovotvorné způsoby a postupy Slovotvorný typ Modelovost a analogie Produktivnost Neologismy Tvoření víceslovných názvů Kolokace Názvy profesí ve zdravotnictví Zdroje Zdravotničtí pracovníci versus pracovníci ve zdravotnictví Hierarchie zdravotnických profesí Odborná způsobilost a samostatnost výkonu povolání ve zdravotnictví Rozdělení medicínských disciplín Zdravotnická terminologie Tvoření pojmenování pracovníků ve zdravotnictví Rozdělení Rozdělení jednoslovných názvů... 28

6 4.1.2 Rozdělení víceslovných názvů Jednoslovné názvy Rozdělení jednoslovných názvů Derivace Kompozita Slovotvorné úpravy zkratky Slova přejatá Víceslovné názvy Strukturní typy zkoumaných kolokací Rozdělení víceslovných názvů Typy kolokací podle způsobu tvoření Přechylování Názvy profesí ve zdravotnictví z hlediska lexikální sémantiky Hierarchie zdravotnických profesí na pracovišti Lékař Dětský lékař Primář, vedoucí lékař a sekundář apod Praktický lékař a obvodní lékař Synonymní názvy lékařů Mikrobiolog versus klinický mikrobiolog Zdravotní sestra Hierarchie zdravotních sester Zdravotní bratr, všeobecný ošetřovatel Chirurg Stomatolog Terapeut Nutricionista, nutriční terapeut a výživový poradce

7 5.8 Odborný pracovník v ochraně a podpoře veřejného zdraví Biomedicínský inženýr a klinický inženýr Biomedicínský technik, klinický technik a biotechnický asistent Radiologický fyzik, radiologický technik a odborný radiologický asistent Zdravotní laborant Odborný pracovník v laboratorních metodách Gykolog, porodník a porodní asistentka Porodní asistentka Zdravotnický záchranář Farmaceut, farmaceutický asistent a farmaceutický technolog Internacionalizace, intelektualizace i globalizace Závěr Použité zkratky Bibliografie Další zdroje

8 zdravý (14. st.) doslova jsoucí z dobrého dřeva 1 1 (Rejzek, 2015) 8

9 1 Úvod Předkládaná práce má za cíl popsat typologii názvů současných profesí ve zdravotnictví. Toto téma bylo formulováno na základě předpokladu, že v dšní době se stále častěji setkáváme v každodenním styku s novými názvy profesí obecně a význam těchto názvů musí být vždy jasný, což může odkazovat k tomu, že současné obory lidské činnosti směřují ve velké míře k značné specifikaci, případně dané obory podléhají internacionálním a globalizačním vlivům. V tomto bodě úvah nad způsobem zpracování takto širokého tématu jsme došli k tomu, že je třeba omezit materiál, z nějž následně budou excerpovány zkoumané názvy profesí. Zúžili jsme proto práci na oblast zdravotnictví, a to z několika důvodů. Na jedné straně se jedná o tradiční obor s dlouholetou tradicí v naší zemi, na straně druhé je tento obor současně jeden z jvíce dynamicky se rozšiřujících oborů u nás. Tímto výběrem jsme dosáhli toho, že excerpovaný materiál je z lingvistického hlediska zajímavý a podnětný. Práce je rozčleněna do tří větších částí, první část se věnuje metodologii a terminologii práce, zbylé části pak typologii daných názvů z různých hledisek. Druhá část se zabývá tvořením názvů profesí, tedy jednak strukturně-slovotvorné analýze materiálu, ale také analýze z pohledu onomaziologického, třetí část pak popisuje rozdělení materiálu z hlediska významu lexikálního. K práci jsou přiloženy též tabulkově zpracované údaje o excerpovaném materiálu. 9

10 2 Metodologie a terminologie práce Cílem této části práce je popis teoretického základu, z nějž vychází samotné uvažovaní o určeném jazykovém materiálu. Tento myšlenkový základ je zaměřen na konkrétní teoretické postupy, které jsou v práci použity, a to tak, aby metodologie, která je na tomto základě utvořena, mohla být užita pro analýzu i jiného jazykové materiálu, který splňuje obdobná kritéria jako zkoumané názvy v této práci. Jinými slovy si klademe za cíl vytvořit dostatečný metodologický základ pro zkoumání názvů (současných) profesí i v jiných oblastech lidské činnosti, ž je zdravotnictví. Další součástí této kapitoly je i přehled používané lingvistické terminologie tak, aby bylo zřejmé, s kterými teoretickými koncepty pracujeme a v jakém smyslu určitý lingvistický termín používáme. Pro úplnost poznamenáváme, že pojem zdravotnictví definujeme ve 3. kapitole této práce. 2.1 Profese Stěžejním pojmem této práce je pojem profese, jehož vymezení může být značně problematické. Podle SSJČ je profese (kniž.) činnost vykonávaná jako zaměstnání, povolání. Bozděchová (2014, s. 27) uvádí, že profese se ve světě práce chápe jako poměrně jasně vymezená pracovní role [ ] a klade se u ní důraz na dovednosti, znalosti a schopnosti, které jsou zapotřebí k jejímu vykonávání, a celkovou roli, zodpovědnost a výsledky, které produkuje. Štícha (2011, s. 54) rozlišuje pojem profese a pojem povolání, avšak vyčleňuje pojem pracovní funkce. Jako příklady pracovní funkce uvádí např. ředitel, vedoucí oddělení apod. Pro potřeby naší práce jsme pojem profese pojali poměrně široce jako na jednu stranu jasně definovanou pracovní roli (definovanou zpravidla základním oborem, případně úrovní vzdělání), na straně druhé navíc jako pracovní specializaci či zařazení. V užším slova smyslu by totiž jako název profese postačilo např. zdravotní sestra, čímž by se zastřely další oborové specializace, jako je tomu např. u názvů audiologická sestra, diplomovaná dětská sestra, komunitní sestra, všeobecná sestra se specializovanou způsobilostí apod., k jejichž vykonávání je potřeba dosáhnout určitého profesního vzdělání. Navíc jsou do jazykového materiálu zařazeny i názvy, které označují samotné profesní zařazení či pozici a přímo se vztahují k oblasti zdravotnictví, tedy např. primář, sekundář či 10

11 vrchní sestra (na obecné profesní funkce a zařazení jako je např. vedoucí oddělení jsme brali zřetel). 2.2 Typologie Jak už jsme uvedli výše, hlavním cílem naší práce je vytvořit typologii názvů současných profesí ve zdravotnictví, proto je na místě definovat si i samotný termín typologie. V lingvistice se tento termín chápe jako klasifikace jazykových jednotek na základě jistých společných příznaků. (Brabcová - Martincová, 1992, s. 108) Společné příznaky určitých názvů jsou pak základními prvky, podle nichž je jazykový materiál roztříděný do kapitol a podkapitol. 2.3 Onomaziologie Onomaziologie v užším slova smyslu je nauka o pojmenování, v širším slova smyslu se jedná o teorii označování, tedy procesu, kdy uživatel jazyka vztahuje slova k jistým pojmům. Základním úkolem onomaziologie je popis jazykového pojmenování a východiskem tohoto výzkumu je pojem bo pojmový význam. (Mališ, et al., 1997; Filipec - Čermák, 1985, s. 89) Jazykové pojmenování boli nominace (Čermák, 2011, s. 37) je jazykovou realizací pojmu. Např. pojem substance je realizován substantivem. (Mališ, et al., 1997, s. 18) Výsledkem pojmenovacího aktu je pojmenování, v případě víceslovného pojmenování se může jednat o výsledek aktu usouvztažňovacího. (Čechová, et al., 2011, s. 53) Pojmenovací akt je přiřazování jazykového výrazu k pojmenovávanému jevu. Pojmenování jako výsledek pojmenovacího aktu je jazykový výraz s funkcí pojmenovací. [ ] Pojmenování je základní funkcí slova. (Čechová, et al., 2011, s. 53) Tuto základní pojmenovací funkci plní jak slova, tak i víceslovná spojení. Jednoslovné výrazy s touto funkcí mohou být realizovány jak slovem motivovaným, tak deriváty, kompozity a zkratkami, případně slovy zkrácenými. (Čechová, et al., 2011) Víceslovná spojení jsou realizovány určitými typy kolokací. V souvislosti se slovotvorbou v rámci onomaziologie vyčleňujeme tzv. onomaziologické kategorie, což je soubor slovotvorných typů, které mají stejnou onomaziologickou strukturu (stejný onomaziologický význam). Soubory onomaziologických kategorií se sjednocují podle typu na mutační, modifikační a transpoziční typ. (Furdík, 2004, s. 86, 87) Dokulil (1962) (Müller, et al., 2015, s. 80) rozděluje onomaziologickou kategorii na dvě strukturní složky a to na onomaziologickou bázi jako určovanou složku a jako složku 11

12 určující onomaziologický příznak, který může být jednoduchý bo složený. Onomaziologická báze je vyjádřena čtyřmi základními onomaziologickými kategoriemi kategorie substance, vlastnosti, děje a okolnostního příznaku (okolnosti). Stejně tak i onomaziologický příznak je rozlišený jako substance, vlastnost, děj a okolnost. Mezi bázemi a příznaky dochází k vzájemným vztahům, vzniká tak 16 kombinací. Jelikož předmětem zkoumání této práce jsou názvy profesí, tedy označení osob, jedná se vždy o onomaziologickou bázi (B) substance. Substance (S) je vždy člověk, onomaziologický příznak (P) je pak buď vykonávání činnosti (děj; V), abo jiná souvislost s určitou aktivitou či dějem, zejména vztah k předmětu (substanci; S), kterou se daná činnost zabývá. (Mališ, et al., 1997) (Dokulil, 1962) Jedná se tedy o následující kombinace (Mališ, et al., 1997, s. 19): Příklad Báze Příznak B S + P S instrumentář člověk instrument B S + P V ošetřovatel člověk ošetřovat Onomaziologická kategorie mutace je významová změna motivující slovo při slovotvorném aktu, u kterého může, ale musí dojít k slovnědruhové změně. Cílem mutace je vytvořit pojmenování pro novou skutečnost, jehož sémantika se od základního obsahu slova motivujícího odlišuje. Z důvodu změn jak sémantiky, tak i syntaktických vlastností je někdy nazývána jako syntakticko-sémantická derivace. (Furdík, 2004, s. 87) Onomaziologická kategorie modifikační přidává k základovému pojmu dodatečný sémantický příznak. (Čechová, et al., 2011, s. 106; Furdík, 2004, s. 87) Pokud se lexikální význam pojmenování při tvoření pojmenování nového změní, ale slovo utvořené přejde k jiné slovnědruhové kategorii, jedná se o onomaziologickou kategorii transpoziční. Také je nazývána syntaktickou derivací. (Furdík, 2004, s. 87) Čermák (Čermák, 2011, s. 41) hovoří o onomaziologických kategoriích i při tvorbě víceslovných názvů, které v kategorii mutace vznikají jčastěji: a) pokud je bází i příznakem substance: substance + substance Např. z našeho materiálu: asistent zubního technika, asistent ochrany a podpory veřejného zdraví b) pokud je bází substance a příznakem je kvalita: substance + kvalita Např. z našeho materiálu: cévní chirurg, vrchní sestra, zdravotnický záchranář V jazykovém materiálu, který zkoumá tato práce, můžeme vyčlenit kategorii mutace jako hlavní kategorii, která se na tvorbě daných pojmenování podílí. Jelikož se jedná v podstatě 12

13 pouze o deverbativa a desubstantiva, jejichž onomaziologickou bází je substance, dochází vždy k mutaci. Další kategorie, která se podstatně podílí na tvorbě názvů profesí, je kategorie modifikační, jelikož profese ze své podstaty podléhají přechylování, tedy rodové kvalifikaci (Čermák, 2011, s. 43), např. instrumentář instrumentářka. 2.4 Sémaziologie Sémaziologie boli lexikální sémantika na rozdíl od onomaziologie postupuje od jazykové formy k významu. (Mališ, et al., 1997) Především jde o interní jazykový vztah významu k formě lexému, skrze kterou je význam sdělitelný. Tento vztah je reciproční, tj. lexikální forma a význam se navzájem vyvolávají. (Filipec - Čermák, 1985, s ) Lexikální jednotka (LJ) boli lexém je formálně-významová jednotka, která v sobě zahrnuje všechny tvary. LJ je realizována zpravidla jako centrální jednotka slovní zásoby, slovo. Za LJ jsou však považována slova i ustálená slovní spojení, LJ může být tedy formálně vyjádřena jak jednoslovně, tak i víceslovně. (Čechová, et al., 2011) (Brabcová - Martincová, 1992) (Filipec, 1980) (Čermák, 2001). V práci z hlediska lexikální sémantiky a vztahů mezi LJ rozlišujeme, zda se jedná o jednoznačná či mnohoznačná pojmenování, případně termíny, zda jsou pojmenování synonymní či se jedná o metaforu bo metonymii. Jednoznačné pojmenování je takové pojmenování, které má jeden význam (monosémie). Většinou se jedná o odborné výrazy, termíny. I přesto dochází k homonymii (pokud je mezioborová zpravidla vadí) či synonymii zpravidla mezinárodních a domácích výrazů. (Čechová, et al., 2011, s. 67) Termín je tedy v práci chápán jako pojmenování významově přesné, jednoznačné, definované, stylově a pragmaticky bezpříznakové. (Bozděchová, 2009, s. 29) V rámci jazykového materiálu může docházet k terminologizaci, což je proces, kdy se ustalují původně běžná pojmenování jako definované termíny, opačným procesem je determinologizace, kdy se termíny z odborné oblasti přenáší do běžného užívání. (Čechová, et al., 2011, s. 67) Mnohoznačné pojmenování boli polysémie vzniká zpravidla sémantickým tvořením, kdy vznikají druhotné (odvozené, sekundární) významy z významů základních. Slovo má význam základní, který musí být totožný s významem prvotním. (Čechová, et al., 2011, s. 59) 13

14 Synonyma jsou slova s významem téměř shodným bo velmi podobným. Rozlišujeme synonyma úplná (dají se libovolně zaměňovat) a synonyma částečná, která je možné zaměňovat, ale v závislosti na kontextu. (Čechová, et al., 2011, s. 61) Mezi přímá pojmenování řadíme mimo jiné metaforu, přesené pojmenování na základě vnější podobnosti, a metonymii, což je přesené pojmenování na jiný předmět (denotát) na základě věcné, zvláště vnitřní souvislosti. (Čechová, et al., 2011, s. 65) Sémantické tvoření slov, tedy přesení významu (sémantický transfer), je proces, při kterém dochází na základě interpretace starého významu k vytvoření slova s významem novým. Přesení významu může probíhat na základě metaforické podobnosti či řidčeji na základě podobnosti metonymické. (Čermák, 2011, s. 38) 2.5 Původ slov Dále je u jednotlivých LJ posouzen jejich původ, tedy zda se jedná o slova domácí či cizí, případně hybridní bo kalky. Za slova domácí jsou v práci považována slova motivovaná domácího původu či slova motivovaná ze slov českého původu. Na druhou stranu za slova cizího původu jsou pokládána slova přejatá přímo z cizích jazyků či slova utvořená z cizojazyčných slov. V odborné oblasti tedy i ve zdravotnictví jsou přejímána zvláště slova mezinárodní, tzv. internacionalismy, antického původu, tedy taková pojmenování, která mají základ v řečtině a latině. (Čechová, et al., 2011, s. 84) Za hybridní slovo považujeme slovo utvořené z různojazyčných prvků, na rozdíl od kalků, tedy pojmenování utvořených z domácích prvků podle cizí předlohy, a to jak po stránce formální, tak významové. (Brabcová - Martincová, 1992) Přejímání je chápáno jako proces, při kterém LJ cizího původu přecházejí do lexikální zásoby češtiny. Takové LJ jsou automaticky zařazovány do určité domácí třídy podle funkce a významu. Pokud slovo z formálních důvodů v domácím jazyce funguje, musí dojít k formální adaptaci, která u substantiv v češtině probíhá pouze v případech, kdy se přejímaná slova formálně liší od českých substantiv, v některých případech dochází k sklonnosti přejatých substantiv. (Čermák, 2011, s. 57) 14

15 2.6 Slovotvorba Dynamika slovní zásoby je výrazně ovlivňována jrůznějšími změnami mimojazykových skutečností. Lexikální zásoba na jednu stranu postupně ztrácí zastaralé LJ, na druhou stranu výrazně tvoří LJ nové. (Furdík, 2004, s. 64) Každé utvořené slovo se svůj slovotvorný význam, který se od lexikálního významu liší. Např. slovotvorný význam LJ lékař je člověk, který léčí. Mezi slovem základním a utvořeným existují dva vztahy - vztah fundace (formální) a vztah motivace (významový) Motivace Pojmenování dělíme dle jejich utvářenosti na slova motivovaná (tj. značková) a slova motivovaná (tj. popisná). (Furdík, 2004, s. 23) Jako motivované pojmenování je v této práci pojímáno takové pojmenování, jehož lexikální význam je částečně bo zcela odvoditelný z významu příbuzných slov. (Adam, et al., 2014) (Čermák, 2010) Furdík (2004, s. 32) uvádí, že slovotvorná motivace je velmi podstatná ve vztahu k terminologii. Odborný termín by mimo jiné měl být adekvátním pojmenovacím východiskem, tedy měl by mít schopnost motivovat termíny další Slovotvorné způsoby a postupy Furdík (2004, s. 64) definuje pojem slovotvorný způsob následovně: Slovotvorný způsob je proces, výsledkem kterého je jednoslovné, slovotvorně motivované slovo, utvořené buď derivací, bo kompozicí. Dle této definice tedy výsledkem slovotvorného způsobu jsou víceslovné LJ, ty jsou tvořeny jinými způsoby tvoření pojmenování, tedy procesy, jejichž výsledkem je slovotvorné bo syntakticky motivované pojmenování. (Furdík, 2004, s. 64) Slovotvorný postup je také proces, ale jeho cílem je utvoření motivovaného slova pomocí spojení jednoho slovotvorného základu a formantu (při derivaci) bo vícerých základů (při kompozici). (Furdík, 2004, s. 64) U jednoslovných LJ rozlišujeme základní slovotvorné způsoby: derivace (odvozování), kompozice (skládání), konverze a reflexivizace, a další slovotvorné úpravy - univerbizaci a abreviaci (zkracování). 15

16 I. Derivace (odvozování) Pokud do slovotvorného procesu vstupuje jedno základové plnovýznamové slovo, jedná se o slovotvornou derivaci. Podle slovotvorného formantu rozlišujeme různé typy derivací, je-li afixem, který se podílí na derivaci prefix, hovoříme o prefixaci, pokud sufix, jedná se o sufixaci. Při tvorbě slov může docházet i ke kombinovanému odvozování, tedy tvoření slov pomocí více slovotvorných afixů najedou. Ve slovotvorbě též dochází k tvoření koncovkou, tvoření kmenotvorným sufixem, k odsunutí prefixu (deprefixace) či odsunutí sufixu (desufixace) a k záměně sufixů (resufixace). (Adam, et al., 2014) (Daš, et al., 1967) II. Kompozice (skládání) Pokud do slovotvorného procesu vstupují dvě (bo i více) plnovýznamová základová slova, jedná se o kompozici. V rámci kompozice rozlišujeme tvoření vlastních složenin (spřežek), kdy se pouze spojí slovní tvary skladebních syntagmat, dále tvoření vlastních složenin, kdy se členy složenin liší formálně od slovotvorných základů a zpravidla jsou spojovány koktérem (spojovacím morfémem). Mezi slovotvorné postupy též patří pomezní postup - kompozičně-derivační tvoření. (Adam, et al., 2014) III. Konverze Konverze je slovotvorný způsob, při kterém slova přechází od jednoho slovního druhu k jinému bez formálních (afixy vyjádřených) změn. IV. Slovotvorné úpravy Ve vztahu k derivaci rozlišujeme i další způsoby rozšiřování slovní zásoby univerbizace (a případně multiverbizace; viz níže). Univerbizace je náhrada víceslovného pojmenování za jednoslovné. V rámci češtiny se může jednat o univerbizaci eliptickou, která je závislá na konkrétním kontextu (např. Zavolejte sestru! ve smyslu zdravotní sestra), bo o univerbizaci derivační (zubní lékař zubař). (Furdík, 2004) (Čermák, 2011) (Adam, et al., 2014) V práci pojem univerbizace užíváme ve smyslu univerbizace derivační, kdy se z víceslovného pojmenování připojením sufixu k derivačnímu základu jedné z jeho složek tvoří pojmenování jednoslovné. (Kolářová, 2011, s. 281) Mezi slovotvorné úpravy pak řadíme i abreviaci (zkracování). Tímto postupem vznikají zkratky bo zkratková slova. 16

17 2.6.3 Slovotvorný typ Soubor motivovaných slov, která se shodují v typu slovotvorného základu, typu formantu a mají stejný slovotvorný význam. (Furdík, 2004, s. 157) Modelovost a analogie U analyzovaných názvů je také posuzována jejich modelovost či analogické tvoření. Modelovost je v práci chápána jako určitá schopnost tvořit slovotvorný model, který se řídí určitými pravidly a podle kterého jsou tvořena i jiná pojmenování - tedy který zahrnuje tradiční slovotvorné způsoby a postupy. Úzce souvisí s produktivností viz níže. (Bozděchová, 2013) Analogie v lingvistice znamená vliv obdobných jevů na nějakou skutečnost. Slovotvorná analogie (analogická motivace) je pak slovotvorný proces, při kterém se nově tvořené pojmenování připodobňuje již dříve utvořenému (jeho morfematické struktuře) pod vlivem některých produktivních prvků či modelů. (Brabcová - Martincová, 1992) Při tomto typu tvoření dochází k odklonu od bezprostřední motivace a jako kompenzace se projevuje integrační síla slovotvorného typu. (Furdík, 2004, s. 151) Produktivnost V práci se též používá termín produktivnost, rozumí se jím míra účasti slovotvorného sufixu, slovotvorného formantu, slovotvorného typu (modelu) či (obecně bo speciálně pojaté) slovotvorné kategorie na tvoření nových slov v jazyce dané doby. (Štícha, 2013, s. 94) Obecně o produktivitě rozhoduje počet derivátů daného slovotvorného typu, které jsou buďto středně až vysoce frekventované, ale také je možné v korpusových materiálech najít velké množství derivátů nízkofrekvenčních až okazionálních. (Štícha, 2013, s. 94) Produktivnost je tedy schopnost živého slovotvorného prostředku aktivně se účastnit tvoření nových slov; schopnost slovotvorného typu (podtypu) být modelem pro utvoření nového slova. (Brabcová - Martincová, 1992) Neologismy Jako ologizmy v práci označujeme LJ či lexikální prostředky, o nichž víme bo se o nich dá předpokládat, že byla vytvořena teprve dávno, v úzu jsou poměrně frekventovaná a 17

18 mají šanci zůstat v centru lexikální zásoby, a to z důvodů slovotvorných bo komunikativních. (2013, s. 95) V práci se jedná především o takové LJ, jejichž heslo se nachází v žádném z českých výkladových slovníků (PSJČ, SSJČ, SSČ) bo ve, přesto jsou buď definovány příslušnými zákony, bo je jejich výskyt doložený v. Z hlediska našeho jazykového materiálu však musíme vzít v úvahu, že zkoumáme z velké části odbornou terminologii, proto může být zařazení některých LJ mezi ologismy zavádějící, např. LJ algiolog se v vyskytuje, stejně jako se vyskytuje ve vybraných výkladových slovnících, avšak definuje obor algiologie (nauka o cévách) a profese algiologa je též zahrnuta v zákonu 185/2009 Sb. I v takovém případě se podle našeho názoru jedná o ologismus, jelikož předpokládáme užití dané LJ v odborné komunikaci daného oboru. Zároveň si však uvědomujeme, že některé zkoumané LJ mohou být právě v rámci této odborné komunikace považovány za LJ tradiční, v tomto ohledu by dané termíny měly být podrobeny zvláštní analýze, kterou však má za cíl předkládaná práce Tvoření víceslovných názvů Obecně můžeme říci, že v rámci zkoumaných nových názvů profesí dochází k značnému zpřesňování významu, což se odráží zejména v utváření nových víceslovných termínů. (Cvrček a kol., 2015) Významným způsobem, kterým se tvoří víceslovná pojmenování, je tvoření syntaktické, které chápeme jako vytváření jmenné kolokace spojením lexikálních jednotek syntaktickými vztahy. U některých víceslovných názvů může navíc docházet k sémantickosyntaktickému tvoření. Martincová (Martincová, 2005, s. 214) uvádí, že nová víceslovná pojmenování bývají formována zřídka i sémantickými procesy u jednoho z jejich členů. V rámci víceslovných názvů profesí jsou sémanticko-syntaktickým tvořením utvořeny např. názvy zdravotní sestra, všeobecná sestra apod. Na tvorbě víceslovných pojmenování profesí se též podílí způsob vytváření kolokací k existujícím jednoslovným pojmenování. V rámci tohoto způsobu tvoření dochází k duplikaci významu (substantivum i adjektivum dané kolokace má stejný bo podobný význam), častěji však k multiverbizaci, tedy k spojení určovaného substantiva s obecným, širokým apod. významem a určujícího adjektiva bo substantiva, jež jsou vlastními nositeli věcného významu. (Martincová, 2005, s ) Přejímání je způsob tvoření, při kterém jsou z cizích jazyků přejímány lexémy jako hotové pojmenovací celky, které mají rysy kolokace. Dalším způsobem tvoření kolokací 18

19 z lexémů cizího původu je kalkování (překládání). Sémantické tvoření umožňuje vzniku nových kolokací na základě metaforické či metonymické derivace, případně přeskupením, vsením apod. jistých sémantických prvků. Jednotlivé způsoby tvoření se mohou překrývat. (Martincová, 2005, s ) Víceslovná pojmenování mohou být též tvořena slovotvornou derivací. Buď se víceslovná pojmenování opírají o syntaktické spojení plnovýznamových slov, jímž se realizuje složený onomaziologický příznak, bo už samotným slovotvorným východiskem je víceslovné pojmenování. (Martincová, 2005, s. 215) Různé způsoby a postupy tvoření víceslovných názvů se navzájem mohou prolínat. Obecně se pak tvoření víceslovných lexémů těsně stýká s tvořením lexémů jednoslovných. (Martincová, 2005) Pro přehlednost můžeme tedy víceslovné názvy rozdělit následovně: A. tvoření syntaktické a. sémanticko-syntaktické B. vytváření kolokací k existujícím jednoslovným pojmenování a. duplikace významu b. multiverbizace C. přejímání a. kalkování D. sémantické tvoření E. slovotvorná derivace F. slovotvorná kompozice Kolokace Termín kolokace je v práci chápán jako jakékoliv smysluplné spojení slov (resp. jako víceslovný lexém). (Čermák, 2001, s. 226) Dle rozdělení kolokací, které navrhuje Čermák (2001, s. 226), spadají názvy profesí zpravidla k typu termínových kolokací na rovině systémové. Na rovině textové můžeme také uvažovat o typu běžných kolokací. Čermák dále uvádí, že u termínových kolokací záleží na kontextu např. kolokace všeobecný ošetřovatel v rámci zdravotnické personalistiky bude považován za termínovou kolokaci, oproti užití v jiném kontextu. A Systémové 1 pravidelné a: termínové kolokace (víceslovné termíny) 19 b: propriální kolokace (víceslovná propria)

20 2 pravidelné idiomatické kolokace (idiomy a frazémy) B Textové 3 pravidelné a: běžné kolokace (gram.-sémantické kombinace) b: analytické kombinace tvarů (analytické formy) 4 pravidelné a: individuální metaforické kolokace (autorské metafory) b: náhodné kombinace sousední c: jiné kombinace (blábol) Potenciálně k nim lze ještě přiřadit i přechodný typ (mezi A1a a B3a) C Textově-systémové běžné kolokace uzuální Čermák (2001, s. 226) Ústředním člem víceslovného pojmenování profese (tedy osoby), je vždy substantivum. Tento člen je také nositelem slovnědruhové platnosti celé kolokace, v našem případě se tedy vždy jedná o kolokací substantivní. (Martincová, 2005, s. 212) 20

21 3 Názvy profesí ve zdravotnictví 3.1 Zdroje Jazyková data byla pro tuto práci získávána excerpcí, a to z následujících pramenů 2 : A Oficiální zdravotnické zákony a vyhlášky 3 Zákon č. 95/2004 Sb. ze d 29. ledna 2004 o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta; Zákon č. 96/2004 Sb. ze d 4. února 2004 o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu lékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o lékařských pracovnících); Vyhláška č. 185/2009 Sb. ze d 17. června 2009 o oborech specializačního vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů a oborech certifikovaných kurzů; Vyhláška č. 188/2009 Sb. ze d 10. června 2009 o atestační zkoušce a závěrečné zkoušce certifikovaného kurzu a o postupu ověření znalosti českého jazyka pohovorem lékařů, zubních lékařů a farmaceutů (o zkouškách lékařů, zubních lékařů a farmaceutů); Vyhláška č. 55/2011 Sb. ze d 1. března 2011 o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků; Zákon č. 105/2011 Sb. ze d 25. března 2011 o lékařských zdravotnických povoláních. Věstníky Ministerstva zdravotnictví ČR dostupné na: B Publikace Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR: Zdravotnická ročenka České republiky 2012, Zdravotnická statistika a 45 let ÚZIS ČR. Zdravotnická povolání (2011), Brůcha D., Prošková E., Praha: Wolters Kluwer ČR. C Intertové stránky zdravotnických časopisů: Florence 2 Dostupné na: 3 dále vždy jen číslo zákona 21

22 mocnic (např. soupisy volných pracovních pozic): Thomayerova mocnice - Všeobecná fakultní mocnice v Praze Fakultní mocnice Královské Vinohrady - Fakultní mocnice Plzeň - apod. středních zdravotních škol a lékařských fakult (nabízené specializace a programy), např.: přehledy akreditovaných studijních oborů a dalších zdravotnických organizací: Lékaři bez hranic - D LEXIKO a Soupis názvů byl navíc doplněn o názvy pracovníků ve zdravotnictví, které byly nalezeny ve: výkladových slovnících, především v PSJČ a SSJČ, slovnících ologizmů a databázi, a Českém národním korpusu (). Ze zmíněných pramenů jsme buď přímo excerpovali utvořené názvy profese (např. adiktolog, všeobecná zdravotní sestra, dětský gastroenterolog a hepatolog apod.), bo pouze název oboru či specializace, na jehož základě jsme jprve analogicky utvořili jméno určité profese, které jsme posléze ověřovali vyhledáváním, např. urověda urovědec, sociální lékařství sociální lékař, spánková medicína spánkový lékař apod. Pro vyhledávání posloužily výše zmíněné slovníky (v databázi Lexiko), (), ale také intertový vyhledavač Google. 3.2 Zdravotničtí pracovníci versus pracovníci ve zdravotnictví Před samotnou excerpcí názvů jsme museli oblast zdravotnictví jasně definovat, jelikož jako u každého vědeckého oboru i v medicíně dochází k přirozeným přesahům do oborů jiných. Dalším důvodem je i množství profesí, které stejně dobře mohou být vykonávány v zdravotnických zařízeních jako i v pracovištích, která s touto oblastí mají nic společného. Brůha a Prošková (2011, s. 33) rozlišují zdravotnické pracovníky a pracovníky ve zdravotnictví. Zdravotničtí pracovníci se dál dělí na lékařské pracovníky (lékaři, zubní lékaři, farmaceuti), tedy na zdravotnická povolaní, která mají svoji profesní (komorovou) správu, a 22

23 lékařské pracovníky, u nichž regulaci provádí státní správa. Jako pracovníci ve zdravotnictví jsou pak vnímáni všichni zaměstnanci zdravotnického zařízení, kteří mají určitou povinnost ve vztahu k pacientům. Nemusí se jednat o přímou péči o pacienta. Brůha a Prošková (2011, s. 38) uvádějí, že zdravotnická zařízení smějí poskytovat zdravotní péči prostřednictvím jiných osob, ž jsou zdravotničtí pracovníci. Podstatou zdravotnické profese je tedy péče o zdraví, což je hlavní aspekt, který je u excerpovaného materiálu sledován. Brůha a Prošková však dodávají (str. 38): V této souvislosti je samozřejmě klíčová otázka, které činnosti lze označit za zdravotní péči. Oblast zdravotnictví je proto v této práci definována jdříve z pohledu horizontálního tak, že pod zdravotnictví jsou zařazeny všechny vědní obory, které se přímo týkají péče o zdraví člověka, tedy zdravotní prevence, procesu léčby a uzdravování, ale také výzkumné obory se zdravím člověka spojeným (konkrétně jsme v jazykovém materiálu pochali např. LJ biochemik, vývojový biolog či sociální patolog, jejichž příslušnost ke zdravotnictví může být sporná.). Z pohledu vertikálního se jedná o profese přímo spjaté se specifickou oblastí zdravotnictví, tedy profese, které se zpravidla realizují mimo tuto oblast. 4 Jinými slovy excerpovali jsme ta pojmenování pracovníků, která mají oporu ve zdravotnické legislativě a zpravidla obory potřebné pro danou kvalifikaci jsou vyučovány na zdravotnických středních a vysokých školách a na lékařských fakultách. Z excerpovaných názvů byly vyloučeny ty profese, které sice působí ve zdravotnických zařízeních, např. v mocnicích, ale výkon profese vyžaduje specifické vzdělání ve zdravotnickém oboru či jinou specializaci pro práci ve zdravotnictví. Nebyl tedy brán zřetel na skupinu zaměstnanců mocničních zařízení, jako je kuchař, uklízečka, personalistka, elektrotechnik apod., jelikož tito pracovníci jsou součástí pouze organizačních složek zdravotnických zařízení a jsou tedy v přímém vztahu k péči o zdraví. Pro úplnost dodáváme, že jsme do jazykového materiálu zahrnuli i názvy, u kterých může být více či méně sporné, zda se jedná o profese působící ve zdravotnictví, ale jejich cílem je také péče o zdraví (hledě na to, jak je vědecky podložená či účinná). Jedná se o názvy chiropraktik či homeopat apod. Upozorňujeme, že excerpovaný materiál může být považován za vyčerpávající 4 : zdravotnictví soustava odborných činností, opatření, zařízení, pracovníků a činností určených k péči o zdraví. Jde o odborné činnosti a instituce vytvářené na základě poznatků lékařské vědy a zdravotních potřeb obyvatelstva v daných socioekonomických a geopolitických podmínkách. Reaguje na zdravotní potřeby občanů a poskytuje odborné zdravotnické služby 23

24 soupis veškerých názvů profesí ve zdravotnictví, ale doufáme, že napomůže k ilustraci lingvistických tendencí v rámci dané oblasti. 3.3 Hierarchie zdravotnických profesí Jak již bylo zmíněno výše, zdravotničtí pracovníci se obecně dělí na lékařské a lékařské pracovníky. Lékařské povolání je definováno zákom č. 95/2004 Sb. o lékařských povolání. Za lékařské povolání je považován výkon povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta. Nelékařská povolání jsou definována zákom č. 96/2004 Sb. o lékařských zdravotnických povoláních. Tento zákon též rozčleňuje (a přesně definuje) činnost zdravotních pracovníků podle určité úrovně zdravotnického vzdělání. Můžeme tedy lékařské pracovníky rozdělit následovně 5 (včetně výpisu daných profesí daných zákom): 1. lékařský zdravotnický pracovník s povinnou specializovanou způsobilostí: všeobecná sestra, porodní asistentka, ergoterapeut, radiologický asistent, zdravotní laborant, zdravotně-sociální pracovník, optometrista, ortoptista, asistent ochrany a podpory veřejného zdraví, ortotik-protetik, nutriční terapeut, zubní technik, dentální hygienistka, zdravotnický záchranář, farmaceutický asistent, biomedicínský technik, biotechnický asistent, radiologický technik, adiktolog 2. lékařský zdravotnický pracovník se způsobilostí bez odborného dohledu až po získání odborné způsobilosti: psycholog ve zdravotnictví, klinický psycholog, klinický logoped, zrakový terapeut, fyzioterapeut, radiologický fyzik, odborný pracovník v laboratorních metodách a v přípravě léčivých přípravků, biomedicínský inženýr, odborný pracovník v ochraně a podpoře veřejného zdraví 3. lékařský zdravotní pracovník se specializovanou způsobilostí pouze pod odborným dohledem: zdravotnický asistent, laboratorní asistent, ortotickoprotetický technik, nutriční asistent, asistent zubního technika, dezinfektor, řidič vozidla zdravotnické záchranné služby, řidič dopravy mocných a raněných, ošetřovatel, masér, vidomý a slabozraký masér, laboratorní pracovník, zubní instrumentářka, sanitář 4. jiný odborný pracovník: psycholog, logoped, oftalmoped, sociální pracovník, arteterapeut, pracovní terapeut a absolventi matematicko-fyzikálních, 5 Srov. (Brůcha - Prošková, 2011, s ) 24

25 přírodovědných, elektrotechnických, pedagogických oborů středních a vysokých škol Pro zjednodušení jsme v naší práci použili rozdělení na (I.) lékařské profese (II.) lékařské profese a (III.) zdravotnické profese. V případě (II.) lékařské profese zařazuje do této skupiny všechny lékařské zdravotní pracovníky typu (viz výše). Do skupiny (III.) zdravotnické profese pak zařazujeme typ 4. jiní odborní pracovníci. 3.4 Odborná způsobilost a samostatnost výkonu povolání ve zdravotnictví Za odbornou způsobilost (případně specializovanou způsobilost či zvláštní odbornou způsobilost) je v užším slova smyslu považováno určité získané vzdělání v zdravotnických akreditovaných oborech vysokých škol či v oborech vyšších odborných bo středních zdravotnických škol (případně absolvování kvalifikačního kurzu) a toto vzdělání opravňuje k vykonávání určité zdravotnické profese. (Brůcha - Prošková, 2011, s. 87) U lékařských zdravotnických profesí je pro výkon této profese bez odborného dohledu nutné splnit také tzv. registraci, tedy osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu. Osvědčení je vydáno po splnění předepsaného kvalifikačního či specializačního vzdělání a zároveň po prokázání výkonu povolání v zákom stanoveném rozsahu včetně celoživotního vzdělávání. Pokud pracovník získal toto osvědčení, je možné k označení odbornosti připojit registrovaný/registrovaná, např. registrovaná zdravotní sestra. (Brůcha - Prošková, 2011, s. 102, 94) Samostatná způsobilost lékaře, zubního lékaře a farmaceuta se dokládá vysokoškolským diplomem. Přesto lékař, který dosáhl specializované způsobilosti, zásadně vykonává své povolání pod odborným dohledem specialisty, pokud stanoví prováděcí právní předpis jinak. Po dvou letech specializačního vzdělávání lze lékaři vydat certifikát o absolvování kme, na jehož základě je možné vykonávat určité činnosti samostatně. Za odborný dohled je dle doporučení České lékařské komory považováno prvních 24 měsíců bezprostředního dohledu, poté jako dohled postačuje telefonická dostupnost a osobní dostupnost do 30 minut. (Brůcha - Prošková, 2011, s. 104, 105) Specializace lékař i lékařský pracovník dosáh absolvováním specializačního vzdělávacího programu, který je definován Věstníkem Ministerstva zdravotnictví a je zakončen atestační zkouškou. (Brůcha - Prošková, 2011, s ) 25

26 3.5 Rozdělení medicínských disciplín Podle Bozděchové (2009, s. 88) se medicína jako obor rozděluje do disciplín, které se navzájem prolínají, přesto je lze rozdělit následovně: 1. teoretické anatomie, fyziologie, lékařská fyzika či biofyzika, lékařská chemie a biochemie, histologie, embryologie aj. 2. preklinické patologická anatomie, patologická fyziologie, mikrobiologie, farmakologie, aj. 3. klinické vnitřní lékařství (s řadou specializací), chirurgie (s řadou specializací), ortopedie, dětské lékařství, porodnictví a gykologie, urologie, psychiatrie a mnoho dalších disciplín s řadou oborů 4. komplementární radiodiagnostika a grafické vyšetřovací metody, klinická biochemie, hematologie, transfuzní služba, nukleární medicína, dietologie 5. preventivní hygiena, epidemiologie, choroby v povolání, tělovýchovné a sportovní lékařství, sociální lékařství, organizace zdravotnictví 6. zařazené lékařská etika, dějiny lékařství, zdravotnická statistika atd. Dané rozdělení se částečně promítá i do názvů odborníků v daných disciplínách, proto jej pro ilustraci zařazujeme. Obecně můžeme říci, že každé jednotlivé pojmenování disciplíny motivuje určitý název odborníka v dané disciplíně. Čím dynamičtěji se rozvíjející obor, tím více názvů profesí, které v rámci tohoto oboru lze zastávat. Viz níže např. obor chirurgie. 3.6 Zdravotnická terminologie Názvy profesí, které tato práce analyzuje, byly z velké části excerpovány z oficiální dokumentů (zákony, vyhlášky apod.), jedná se tedy z velké části o oficiální zdravotnickou terminologii. Zdravotnická terminologie tradičně vychází z řečtiny (zpravidla názvosloví klinických oborů) a latiny (zpravidla názvosloví anatomické). Časté jsou též přejímky termínů z jiných jazyků, především z němčiny a v dšní době hlavě z angličtiny. (Pacovský - Sucharda, 2008, s. 15) 26

27 4 Tvoření pojmenování pracovníků ve zdravotnictví 4.1 Rozdělení Jazykový materiál je jprve roztříděn a klasifikován z hlediska strukturně-slovotvorného a současně z hlediska onomaziologického. Z toho důvodu jsou jprve zkoumané názvy rozděleny na dvě základní skupiny v rámci slovotvorné utvářenosti, a to na skupiny jednoslovných názvů a názvů víceslovných. Jednoslovné a víceslovné názvy jsou z lexikálního hlediska pojímány jako lexikální jednotky formálně vyjádřené jedním lexémem a názvy formálně vyjádřené víceslovným lexémem (boli ustálenou kolokací). (Čermák, 2001, s. 225) U každé skupiny je následně promýšleno i hledisko onomaziologické, názvy jsou proto dále rozděleny na názvy lékařských, lékařských a zdravotnických profesí. Toto dělení je inspirováno rozdělením zdravotnických profesí dle zákona. (Brůcha - Prošková, 2011) V rámci onomaziologického rozdělení je materiál hodnocen a roztříděn též podle stylové funkce na LJ oficiální a LJ oficiální. Oficiální LJ jsou definovány zákony, vyhláškami či odbornou literaturou personalistiky ve zdravotnictví, případně obor, ve kterém pracovníci působí, je definován jako oficiální lékařský (vědní) obor. 6 Jako LJ oficiální jsou pak hodnoceny všechny ostatní názvy, které oficiálně definovány jsou v žádném z uvedených pracovně-právních dokumentů, případně jejich obor ní definován ve. Dané stylové rozlišení má za cíl pouze zjednodušeně ilustrovat užití daných LJ v textech, z nichž byly excerpovány. V rámci rozdělování názvů podle stylové funkce se ukázalo několik zajímavostí, které mohou odkazovat mimo jiné na dynamicky se rozvíjející obor lékařství. Zjistili jsme, že 6 udává i oficiální obory, jejichž profese oficiálně/oficiálně byla zaznamenána, ať už ve vybraných slovnících, tak ve zkoumaných databázích, např. *osteolog. Výskyt v Obor Definice podle Zdroj PSJČ SSJČ *osteolog 0 osteologie obor studující vlastnosti, vývoj i omocnění kostí osteologie - e f. anat., zool. nauka o kostech obratlovců. osteologie, -e ž. biol. nauka o kostech, jejich vzniku, vývoji ap.; osteologický příd.: o-é rozdíly lebky; přísl.ost eologicky 27

28 některé názvy profesí jsou oficiálně definovány zákony, přesto byly nalezeny v žádném ze zkoumaných výkladových slovníků včetně. NÁZVY PRACONÍKŮ Výskyt v Obor - adiktolog /2011 Sb. uroradiolog /2009 Sb. nutricionista /2009 Sb. onkogykolog /2009 Sb. onkourolog /2009 Sb. spondylochirurg /2009 Sb. transfuziolog /2009 Sb. Zdroj PSJČ SSJČ Pojmenování pracovníků ve zdravotnictví tedy můžeme rozdělit z hlediska onomaziologického a lexikálně-sémantického a současně podle hierarchie celé oblasti, která vychází z úrovně a typu vzdělání, dále pak podle stylové funkce (oficiální oficiální). Pro zjednodušení je můžeme roztřídit takto: Rozdělení jednoslovných názvů Jednoslovné názvy jsou dále rozčleněny podle slovotvorných způsobů na deriváty, kompozita, slova tvořena konverzí či univerbizací (reflexivizace a abreviace se mezi zkoumanými pojmenováními uplatňuje). V rámci každé z těchto skupin jsou dále daná pojmenování klasifikována z hlediska slovotvorných postupů. Deriváty jsou rozčleněny na pojmenování tvořena desufixací a sufixací (prefixace, transflexe či kombinovaným odvozování se mezi zkoumanými pojmenováními uplatňuje). Kompozita jsou klasifikována jako vlastní či vlastní (kombinované tvoření se uplatňuje). 28

29 4.1.2 Rozdělení víceslovných názvů Víceslovné názvy jsou rozděleny dle stejného schématu jako názvy jednoslovné, tedy z hlediska onomaziologie na lékařské, lékařské a odborné názvy, dále dle toho, zda se jedná o oficiální či oficiální pojmenování. Navíc jsou názvy rozděleny podle strukturních typů, které jsou načrtnuty v kapitole V další kapitole jsou načrtnuty typy kolokací podle způsobu, kterým jsou utvořeny (tvoření syntaktické, sémanticko-syntaktické tvoření, vytváření kolokací k existujícím jednoslovným pojmenování multiverbizace, slovotvorná derivace; přejímání a sémantické tvoření se mezi zkoumanými LJ uplatňuje). 4.2 Jednoslovné názvy Na základě zkoumaného jazykového materiálu v rámci jednoslovných názvů můžeme konstatovat, že žádná LJ ní motivovaná, tedy všechny LJ jsou motivované utvářené různými slovotvornými způsoby a postupy. Jedná se především o názvy tvořené derivací ze slov přejatých, které ve většině případů vycházejí z internacionálního řecko-latinského lexika 7 (např. adiktolog, getik, chirurg), deriváty tvořené sufixací (např. porodník, sanitář, infekcionista) a kompozita (např. šéflékař). Menší skupinu tvoří LJ přejaté z cizích jazyků (dentista, doktor ve smyslu lékař, chiropraktik, paramedik a koror) Rozdělení jednoslovných názvů Z hlediska onomaziologie, komunikačního užití a slovotvorné struktury můžeme jednoslovná pojmenování rozdělit následovně: A. Lékaři (stomatologové, farmaceuti) 8 Aa OFICIÁLNÍ Deriváty (rozdělené podle slovotvorné typologie) Jména typ gykolog : alergolog, algeziolog, asteziolog, angiolog, balolog, dermatolog, dermatoverolog, diabetolog, embryolog, endokrinolog, epidemiolog, 7 TSČ1 s. 20: Významnou úlohu hrají tu tzv. slova mezinárodního charakteru, jčastěji utvořená z prvků latinských bo řeckých. Ta mohou být arci utvořena i přímo na půdě domácí (boť řecko-latinské elementy tvoří v každém kulturním národním jazyce jakousi doplňkovou zásobu pojmenovacích prostředků). 8 95/2004 Sb. ze d 29. ledna 2004 o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta; 185/2009 Sb. ze d 17. června 2009 o oborech specializačního vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů a oborech certifikovaných kurzů. 29

30 fyziolog, gastroenterolog, gerontolog, gykolog, hematolog, hematoonkolog, histolog, imunolog, imunopatolog, kardiolog, koloproktolog, mikrobiolog, frolog, onatolog, urolog, uropatolog, uroradiolog, oftalmolog, onkogykolog, onkolog, onkourolog, otolog, otorinolaryngolog, parazitolog, patofyziolog, patolog, pumolog, psychopatolog, radiolog, revmatolog, sexuolog, stomatolog, toxikolog, transfuziolog, traumatolog, urogykolog, urolog, virolog, typ getik : diagnostik, getik, psychosomatik, typ chirurg : kardiochirurg, urochirurg, onkochirurg, spondylochirurg, stomatochirurg, typ psychiatr : foniatr, geriatr, gerontopsychiatr, pediatr, psychiatr, typ ortoped : ortoped, typ anatom : anatom, farmakoekonom, typ ista/-ionista: intenzivista, internista, infekcionista, nutricionista, ortodontista, typ ik: hygienik, typ eut: farmaceut, radiofarmaceut, typ ář: primář, sekundář, Jména činitelská typ ař: lékař, typ ník: porodník Ab NEOFICIÁLNÍ Deriváty Jména typ homeopat : homeopat, typ ník: lékárník, typ ec: urovědec. Tvořená univerbizací typ ik: praktik, typ ař: kožař, očař, plicař, srdcař, ušař, zubař, typ ák: obvoďák. Kompozita šéflékař, šéfchirurg Slova přejatá doktor ve smyslu lékař, chiropraktik, koror. 30

31 B. Nelékařští zdravotničtí pracovníci 9 Ba OFICIÁLNÍ Deriváty Jména typ gykolog : adiktolog, farmakolog, psychofarmakolog, typ getik : bioanalytik, ortotik-protetik, typ ista/-ionista: optometrista, ortoptista, typ eut: ergoterapeut, fyzioterapeut, terapeut typ or: dezinfektor typ ář: instrumentář, sanitář, typ ník: zdravotník, Jména činitelská typ tel: ošetřovatel, typ ant: laborant Slova přejatá dentista, masér, paramedik Bb NEOFICIÁLNÍ Deriváty typ gykolog : etnofarmakolog, typ ák: saniťák Tvořená abreviací: RN, RS, RPA C. Nezdravotničtí pracovníci Ca OFICIÁLNÍ Deriváty typ gykolog: psycholog, typ ortoped : logoped, oftalmoped, typ eut: arteterapeut Cb NEOFICIÁLNÍ Deriváty typ gykolog : uropsycholog, pedopsycholog. 9 55/2011 Sb. ze d 1. března 2011 o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků 105/2011 Sb. ze d 25. března 2011 o lékařských zdravotnických povoláních. 31

32 4.2.2 Derivace Ve zkoumaném jazykovém materiálu se v rámci jednoslovných názvů jako slovotvorný způsob uplatňuje především derivace a jako slovotvorný postup desufixace (např. koloproktolog, getik, oftalmoped bo chirurg) a sufixace (např. laborant, lékař, ortodontista, porodník, terapeut). Některé LJ jsou utvořeny univerbizací (např. obvoďák, ušař, praktik) v tomto případě se jedná především o formální LJ. K prefixaci a kombinovanému tvoření dochází v žádném z případů. V jazykovém materiálu se častěji vyskytují desubstantiva, která bychom jako názvy osob tradičně zařadili do slovotvorného typu jmen konatelských (např. getik, farmakolog, fyzioterapeut, somnolog, traumatolog). Tato skutečnost je dána tím, že obecně se v naprosté většině případů jedná o obecný slovotvorný význam člověk, který působí v určitém (specializovaném) oboru, tedy slovem fundujícím je název daného oboru. Tyto názvy jsou pak často přejaté z cizích jazyků zvláště z internacionálních řecko-římských základů. Ve výrazně menší míře se ve zkoumaném jazykovém materiálu vyskytují deverbativa, která jsou jako názvy osob zařazena do slovotvorného typu jmen činitelských (laborant, lékař, ošetřovatel a porodník) Jména V rámci slovotvorného typu jmen konatelských se jčastěji uplatňuje slovotvorný postup desufixace (zpětné odvození), kdy se z fundujících názvů oborů zakončených na -ie (např. gykologie, chirurgie, psychiatrie, ortopedie, anatomie, homeopatie) či a (getika) utvářejí názvy osob bezpříponového typu. (Čechová, et al., 2011, s. 124) (Daš, et al., 1967) Rozdělili jsme je do následujících podtypů: gykolog, getik, chirurg, psychiatr, logoped, anatom a homeopat. Dále mezi jména patří i názvy derivované pomocí následujících slovotvorných sufixů cizího původu: -ista/-ionista, -ik, -eut, -or (případně ér, masér); a původu domácího: -ář/-ař, -ák, -ník, -ec. Jazykový materiál je tedy rozdělen dle následujícího schématu: I. Desufixace A. typ gykolog B. typ chirurg C. typ psychiatr 32