Křesťanské církve v občanské společnosti

Transkript

1 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek Oddíl Bohoslužebné aktivity Součástí kaţdého náboţenství jsou také činnosti, jejichţ cílem je uctívat Boha (resp. bohy, boţstva, duchovní princip apod.), vstupovat s ním do komunikativního vztahu, a tím prohlubovat a posilovat duchovní dimenzi člověka. Souhrnně se pro tyto aktivity uţívá název bohoslužby, v křesťanství se vţil také pojem liturgie (z řec. leiturgia sluţby občanů pro společnost; v raném křesťanství se liturgií rozuměla jak sluţba obci tak i sluţba Bohu, později převáţil druhý význam). Obor praktické teologie, který liturgii studuje, se nazývá liturgika. V tomto oddíle nejprve vysvětlíme podstatu liturgie a její pojetí v různých církvích (4.3.1), pak podpoříme tento výklad poukazem na historické souvislosti (4.3.2). V dalších kapitolách se budeme zabývat liturgickými symboly (4.3.3) a liturgickým časem (4.3.4) a pak přejdeme ke stěţejnímu tématu tohoto oddílu nauce o svátostech (4.3.5). Oddíl pak uzavřeme informací o dalších nesvátostných liturgických úkonech (4.3.6), zamyšlením o liturgii jako zdroji spirituálních záţitků (4.3.7) a stručným pohledem na tzv. lidovou zboţnost (4.3.8) Pojem liturgie Křesťanská liturgie se od bohosluţebných praktik či rituálů jiných náboţenství odlišuje tím, ţe se v ní nejedná v první řadě o lidskou snahu, ale o aktivitu Boha, o další účinkování díla spásy, které vykonal Bůh v Jeţíši Kristu skrze Ducha svatého. Liturgie je tedy především dílem milosti: Bůh v ní nabízí člověku své dary a tím dává najevo svou vůli po posvěcení člověka po zvýšení kvality jeho ţivota. Tato sestupná linie (od Boha k člověku) je tedy chápána jako prvotní, od člověka se však zároveň očekává připravenost k přijetí Boţích darů, vděčnost za ně a ochota k jejich vyuţití ve směru křesťanských hodnot, tedy ke sluţbě a k lásce. Tato lidská reakce je vzestupnou linií liturgie (od člověka k Bohu). Můţeme tedy říci, ţe křesťanská liturgie má dialogický charakter. Mluví-li se někdy o tom, ţe náboţenství by mělo zdůrazňovat vertikální rozměr lidského ţivota, pak právě v liturgii přichází tento rozměr nejvíce ke slovu. 1

2 Liturgie má významné místo ve všech křesťanských církvích. Na rozdíl od ostatních církevních aktivit vede totiţ liturgie přímo k realizaci duchovního poslání křesťanství k setkání s Bohem. Za liturgii se však nepovaţují všechny projevy duchovního ţivota, ale pouze ty, které jsou konány společně. Proto se liturgie někdy definuje jako společná bohopocta církve (na rozdíl od individuální spirituality). Jelikoţ je společná, musí mít sdílený řád k tomu slouţí v kaţdé církvi liturgické předpisy a knihy. Jelikoţ se liturgie dotýká transcendentních hodnot a pojmů, které nelze sdílet pojmoslovím materiálního světa, staví na symbolickém vyjadřování. Proto je pro ni tak důleţité umění výtvarné, architektonické, hudební, básnické. K objasnění podstaty liturgie v katolickém pojetí nám poslouţí několik citací z 2. vatikánského koncilu: Konstituce 2. vatikánského koncilu O posvátné liturgii Sacrosanctum concilium Čl. 7: Kristus je stále přítomen ve své církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen v mešní oběti jak v osobě slouţícího kněze, neboť tentýţ nyní přináší oběť skrze sluţbu kněţí, který se tenkrát obětoval na kříţi (Tridentský koncil, 22. zasedání), tak zejména pod eucharistickými způsobami. Je přítomen svou mocí ve svátostech, takţe kdyţ někdo křtí, křtí sám Kristus. (sv. Augustin). Je přítomen ve svém slově: to mluví on, kdyţ se v církvi předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, kdyţ se církev modlí a zpívá, jak to slíbil: Kde jsou dva nebo tři shromáţděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich (Mt 18,20). Právem se tedy liturgie chápe jako vykonávání kněţství Jeţíše Krista. V liturgii jsou znamení, která lze vnímat smysly. Tato znamení značí posvěcení člověka a způsobem kaţdému z těchto znamení vlastním je uskutečňují. Liturgie je také veřejná bohopocta, kterou koná tajemné tělo Jeţíše Krista, a to hlava i údy. Proto kaţdé slavení liturgie je činnost vynikajícím způsobem posvátná: je to dílo Krista kněze a jeho těla, církve. Z hlediska účinnosti se jí ţádná jiná činnost církve titulem ani stupněm nevyrovná. Čl. 10: Liturgie je vrchol, k němuţ směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhoţ vyvěrá veškerá její síla. Vţdyť apoštolská práce je zaměřena k tomu, aby se všichni, kdo se vírou a křtem stali Boţími dětmi, shromáţdili vjedno a uprostřed církve chválili Boha, účastnili se oběti a jedli ze stolu Páně. Z liturgie tedy, především z eucharistie, jako ze zdroje do nás proudí milost; liturgií se nejúčinněji uskutečňuje v Kristu posvěcení člověka a oslava Boha, a právě k tomuto cíli je zaměřeno všechno ostatní působení církve. Čl. 11: Aby se však naplno dosáhlo těchto účinků, je nutné, aby věřící přistupovali k posvátné liturgii se správnou přípravou ducha, aby své myšlení uvedli v soulad s ústním projevem, aby spolupracovali s Boţí milostí a nepřijímali ji nadarmo. (Srov. 2 Kor 6,1.) Proto mají duchovní pastýři bdít, nejen aby se při liturgických úkonech zachovávaly zákony týkající se jejich platného a dovoleného konání, ale také aby se jich věřící zúčastňovali uvědoměle, aktivně a s duchovním uţitkem. Českobratrská církev evangelická popisuje své pojetí bohosluţeb takto: Řád sborového života, článek 1: Bohoslužebná shromáždění 1. Sbor se shromaţďuje k bohosluţbám, v nichţ je zvěstováno slovo Boţí a jsou vysluhovány Kristovy svátosti. Slovem Boţím je církev utvářena, obnovována i souzena, svátosti viditelně a hmatatelně vyjadřují, co církev ve víře od Krista přijímá. 2. Bohosluţby se konají především v neděli jakoţto svátku Kristova vzkříšení, o církevních svátcích a při jiných příleţitostech vyvstávajících v ţivotě sboru. 3. Bohosluţebná shromáţdění jsou veřejně přístupná. 2

3 4. V případě potřeby se bohosluţby mohou konat v rodině, ve zdravotních, sociálních a jiných zařízeních. 5. Obsahem bohosluţeb je čtení Písma svatého Starého i Nového zákona, kázání evangelia na základě Písma, vysluhování svátostí křtu a svaté večeře Páně, vyznávání víry, vyznávání vin, společné modlitby chval, díků i přímluv, společné sdílení, osvědčování obětavosti a solidarity. Vzory bohosluţebných pořádků a příslušné pokyny obsahuje Agenda (bohosluţebná kniha církve). 6. Zpěvem a hudbou vůbec sbor ve svých shromáţděních oslavuje Boha. Společný zpěv umoţňuje všem účastníkům, aby se na připomínání Boţích skutků, vyznávání víry i vin, prosbách i díkůvzdáních, vyjadřování bolesti i radosti před Bohem aktivně podíleli. V následujícím textu ukáţeme, jak se liturgie v dějinách vyvíjela a jaké jsou její současné směry, pak popíšeme základní liturgické úkony svátosti a nakonec se dotkneme problému lidové zboţnosti Dějiny liturgie Základní biblickou událostí, k níţ se vztahuje a od níţ je odvozena veškerá křesťanská bohosluţba, je Ježíšova poslední večeře. Památka večeře Páně se v prvotní církvi konala kaţdou neděli, kolem ní se postupně vytvářel rituál modliteb a četby biblických textů, který navazoval na původní ţidovské bohosluţby. Druhou významnou událostí, která se stala východiskem křesťanských bohosluţeb, je Jeţíšova řeč k učedníkům ve chvíli, kdy se s nimi loučil: tehdy jim dal za úkol křtít ty, kdo v něj uvěří. K těmto dvěma základním liturgickým úkonům se postupně přidávaly další společné modlitby, obřady, ţehnání a svátosti. V prvním tisíciletí panovala v liturgii velká pluralita. Jednotlivé podoby liturgie vycházely z místních kultur, některé se dochovaly jako ţivé dodnes (např. římská, milánská, maronitská, syrská, byzantská), jiné zanikly. O průběhu bohosluţeb v prvních staletích máme mnoho literárních dokladů ve spisech církevních otců. V našem prostředí od 9. stol. převáţila liturgie římská, z níţ vychází současná podoba katolických i protestantských bohosluţeb. Exkurs: Slovanská liturgie Zvláštní kapitolu v liturgickém vývoji znamenala slovanská liturgie, kterou bratři Konstantin (Cyril) a Metoděj zavedli na Velké Moravě. K tomuto ojedinělému kroku mohlo dojít jen proto, že v devátém století ještě neexistovalo formální rozdělení východní a západní církve. Konstantin a Metoděj sice pařili k východní části církve (konstantinopolský patriarchát), ale byli posláni na území spadající pod pravomoc Říma. Na východě byla běžná liturgická pluralita i používání místních jazyků. Oba bratři, kteří tuto praxi znali a věděli o jejích výhodách, chtěli něco podobného zavést i na Moravě. Jelikož jim slovanský jazyk nebyl neznámý (v Soluni, odkud oba pocházeli, žily slovanské kmeny), přeložili do něj některé části Bible a hlavní liturgické texty. K jejich použití dostali dovolení i z Říma, přestože římská církev v té době používala výhradně latinu. Výsledná liturgie byla nakonec historickým unikátem ze dvou důvodů: jako jediná liturgie pod pravomocí Říma užívala jiný jazyk než latinu a zároveň ve své vnější podobě kombinovala rituály východní s rituály římskými. Mezi lidmi měl tento experiment velký úspěch a vydatně přispěl k rychlému rozšíření křesťanství na našem území. V Římě však byl sledován se stále větší nevolí, neboť v době, kdy se zostřovaly rozpory mezi východní a západní církví (ty vedly až k oboustranné exkomunikaci v roce 1054), byla i slovanská liturgie považována za nebezpečný import z východu. Proto ji už v roce 885 papež Štěpán V. zakázal. Na krátkou dobu byla ještě oživena v benediktinském klášteře v Sázavě, ale i tam muselo být její užívání ukončeno na základě rozhodnutí papeže Řehoře VIII. v roce Zajímavé je zdůvodnění tohoto zákazu: papež poukazuje na to, že ve slovanské zemi už je křesťanství dostatečně upevněno, než aby tam církev musela trpět, co se příčí jejím 3

4 kánonům a co je ochotna připouštět vždy tak dlouho, pokud je to kde při slabých počátcích křesťanské víry účelno ( Původně společenský a dialogický charakter liturgie byl ve středověku narušen vzrůstajícím individualismem a prohubováním hranice mezi laiky a klérem. Jediným liturgem tak zůstal kněz, laici pouze pasivně přihlíţeli rituálu, jemuţ stále méně rozuměli. Správně odslouţené mši byly připisovány aţ magické účinky, proto vzrůstalo mnoţství kněţí, kteří slavili tuto bohosluţbu zcela sami, bez účasti věřících. Zároveň se šířily nové liturgické formy, které s původním Jeţíšovým poselstvím měly jen málo společného, např. uctívání ostatků svatých (tzv. relikvií) či pořádání poutí a procesí na místa spojená s mimořádnými událostmi (zjevení Jeţíše, Marie a dalších svatých, zázračná uzdravení apod.). Ještě v 11. století bylo běţné, ţe lidé při eucharistické bohosluţbě přijímali chléb i víno, a to vestoje: kněz poloţil přijímajícímu úlomek hostie na otevřenou dlaň, ten si ji sám vloţil do úst a pak mu jáhen podal kalich, ze kterého se napil vína. V následujícím období se však prosadil názor, ţe hříšný člověk není hoden přijímat tělo a krev Jeţíšovu, ţe by ji měl spíše zboţně uctívat. To pak vedlo k tomu, ţe laici přijímali stále méně často (jednou za rok), pouze chleba (nikoli uţ víno tedy jen pod jednou způsobou), který jim kněz kladl přímo do úst (ne uţ na ruku) a při přijímání museli klečet. Zároveň se posilovalo pasivní uctívání proměněné hostie jako Nejsvětější svátosti oltářní: byla veřejně vystavována (tzv. výstav ), a to často i v průběhu mešní bohosluţby, a byl zaveden svátek Boţího těla, na nějţ se pořádala eucharistická procesí. Tyto změny neodpovídaly původnímu duchu liturgie, z mnoha stran se ozývaly proti nim ozývaly protesty významné místo zde zaujímá české reformní hnutí v průběhu 14. as 15. století, na ně pak navázala německá reformace. Katolická církev se však vrátila k původní eucharistické praxi aţ v průběhu 20. století. Tridentský koncil ( ), jímţ katolická církev reagovala na protestantské zjednodušení a uvolnění liturgie, v podstatě svázal do detailně přesných a závazných instrukcí (tzv. rubrik) liturgickou realitu své doby. Tím zablokoval další přirozený vývoj a katolická liturgie tak zůstala po dalších 400 let beze změn. Nesrozumitelnost jazyka (jediným liturgickým jazykem byla latina) a prostorové oddělení mezi knězem a laickými účastníky bohosluţby vedly k nepochopení podstaty liturgického děje a k vytváření souběţných projevů lidové zboţnosti (zpěvy, modlitba růţence, uctívání Nejsvětější svátosti apod.). Teprve 20. století přineslo změnu nejdříve v podobě liturgického hnutí (jeho hlavním reprezentantem je německý kněz Pius Parsch, pocházející z Olomouce), později reformními kroky papeţe Pia XII. (zavedení večerních mší, zmírnění eucharistického půstu, povolování domácích jazyků pro jednotlivé země, zjednodušení liturgie svatého týdne) a nakonec konstitucí 4

5 2. vatikánského koncilu O posvátné liturgii Sacrosanctum concilium. Liturgická reforma se tak stala nejviditelnějším a nejtrvalejším reformním dílem koncilu (Pesch 107). Nezměnila podstatu ani katolické chápání liturgie, ale její vnější podobu: zavedením ţivého jazyka a komunikace mezi knězem a účastníky, změnou uspořádání liturgického prostoru (kněz stojí při bohosluţbě čelem k lidu), a umoţněním liturgických sluţeb laikům (předčítání biblických textů, podávání eucharistie apod.) dala všem přítomným moţnost aktivní a uvědomělé účasti na liturgickém dění. Exkurs: Pokoncilní vývoj katolické liturgie a současné trendy Liturgická reforma 2. vatikánského koncilu sledovala několik cílů: učinit liturgii srozumitelnou všem účastníkům (zavedení živého jazyka) prožívat bohoslužbu jako společenství lidí s Ježíšem uprostřed (změna liturgického prostoru oltář je v centru, kněz čelem k lidem, komunikace kněze s lidmi) dát významnější místo četbě a výkladu Božího slova při liturgii (nové rozdělení předčítaných textů do dvou cyklů všedních dnů a tří cyklů nedělních) umožnit všem účastníkům aktivně se podílet na liturgii uvolnit dosavadní přísnou jednotnost římské liturgie, dát prostor pluralitě ve stanovených hranicích. Konstituce o liturgii, která tyto změny uvedla do chodu, byla vydána v závěru prvního zasedání koncilu na podzim 1963, konkrétní reforma pak začala vydáním nového Misálu (kniha s podrobnými texty a instrukcemi k průběhu mše) v roce 1969 a zákazem používat starý Misál. V následujících přibližně dvaceti letech byly v duchu koncilních záměrů řešeny další konkrétní otázky (biblické texty k bohoslužbám, rozdělení liturgického roku, denní modlitba církve breviář apod.). I když se liturgická obnova setkala většinou s příznivým ohlasem, nechyběli jedinci ani skupiny, kteří ji považovali za zásadní odchýlení od církevní tradice a nepřijali ji buď v některých aspektech nebo jako celek. V 80. a 90. letech vycházely najevo informace o tom, že na mnoha místech (nejčastěji šlo o Německo a Nizozemí) dochází k překračování i nově stanovených liturgických pravidel: někteří kněží volně formulovali i ty části liturgie, které byly závazně stanoveny; laici byli aktivně zapojováni do liturgie víc, než církev dovolovala (např. kázání, podávání sv. přijímání bez dovolení biskupa); sílily hlasy po zrušení povinného celibátu pro kněze a po kněžském svěcení žen. Centrální církevní orgány zejména vatikánská Kongregace pro liturgii reagovaly na tuto situaci zvýšeným tlakem na dodržování daných norem, případně i omezováním možností v těch oblastech, které byly po koncilu otevřeny pluralistické volbě (srov. např. dokument Redemptionis sacramentum, 2004). V devadesátých letech tak začal pomalý proces směřující k omezování možností, které liturgická reforma otevřela. Jedním z jeho výrazných projevů je postupné rušení zákazu předkoncilní (tridentské) mše: v roce 1984 dovolil papež Jan Pavel II. slavit mši podle misálu z roku 1962 za přísně stanovených podmínek a pouze po dovolení místního biskupa. V roce 2008 Benedikt XVI. tato omezení zrušil a tridentskou mši tak může slavit kterýkoliv kněz podle vlastního uvážení. Nástupem papeže Benedikta XVI. v roce 2005 byl tento konzervativní trend výrazně posílen. Už jako kardinál dával Joseph Ratzinger najevo, že v některých liturgických otázkách nesouhlasí s reformou koncilu. Jde zejména o otázku umístění oltáře (Ratzinger považuje za správné, aby všichni zúčastnění měli oltář před sebou, tedy aby kněz stál zády k lidem), koncelebrace (nesouhlasí s tím, aby slavilo mši společně více kněží), podávání sv. přijímání (nesouhlasí s přijímáním ve stoje a na ruku). Benedikt XVI. zatím neprosazuje tyto názory závaznými dokumenty, veřejně však o nich mluví i píše a především sám podle nich liturgicky jedná tím jako nejvyšší autorita dává příklad celé církvi a posiluje ty skupiny lidí, které liturgickou reformu odmítají. K mimořádnému vyhrocení v této oblasti došlo v lednu 2009, kdy Benedikt XVI. zbavil exkomunikace čtyři biskupy z Kněžského bratrstva sv. Pia X. Jde o významnou skupinu v katolické církvi, která od počátku odmítala liturgickou reformu jako celek. Jejím zakladatelem byl arcibiskup Marcel Lefebvre, který v roce 1988 vysvětil bez souhlasu Vatikánu čtyři kněze na biskupy. Právním důsledkem tohoto kroku bylo jejich vyloučení z církve. Benedikt XVI. dal formálním zrušením jejich exkomunikace najevo svou vůli diskutovat s nimi o plném návratu do společenství církve, a to přesto, že nadále 5

6 nekompromisně trvají na požadavku zrušení všech koncilních reforem (nejen v otázkách liturgie, ale také v oblasti ekumenismu, mezináboženského dialogu, postavení laiků v církvi a dalších). Zdá se tedy, že v době, kdy církev více než jindy potřebuje být srozumitelná současným lidem, sílí naopak tendence k jejímu opětovnému uzavření se do sebe a vzdálení se od zásadních problémů lidí a světa. Východní liturgie: pravoslavné církve a některé východní církve spojené s Římem si zachovaly podobu liturgie, která se dosti odlišuje od současné liturgie římskokatolické nebo protestantské. Kladou větší důraz na mystický ráz křesťanské bohosluţby, na její nepochopitelnost lidským rozumem. Proto více vyuţívají symbolické mluvy obrazů (ikon), zpěvů, vůní (kadidlo). Zachovávají také striktní oddělenost prostoru, v němţ se odehrává posvátná liturgie, od prostoru pro běţné věřící tyto prostory jsou od sebe v pravoslavných kostelích odděleny bohatě zdobenou stěnou z obrazů svatých (tzv. ikonostas). Protestantská liturgie: reformace zavedla do liturgie uţ v 16. století ţivé jazyky, snaţila se oprostit bohosluţby i bohosluţebné prostory od přehnané emotivní zátěţe a lidových projevů, ale především zvýšila důraz na četbu a výklad slova Boţího textů Bible. Na rozdíl od římskokatolické církve si zachovala liturgickou pluralitu. Katolickou liturgickou reformou došlo ke sblíţení protestantské a katolické liturgie (zejména v důrazu na Boţí slovo), takţe dnes je vnější podoba bohosluţeb v katolické církvi a např. v ČCE velmi blízká Liturgické symboly Uţ jsme konstatovali, ţe v liturgii mají významné místo symboly: Symbolika představuje způsob vyjadřování, který si v podobenstvích troufá i na to, co je nesrovnatelné, a právě tím si od něho zároveň udrţuje přiměřený odstup. Symbolický je takový způsob vyjadřování, při němţ vyjádřené poznání zůstává otevřeno různým způsobům uznávání a osvojování, jak kognitivním tak afektivním přístupům, zcela rozmanitým moţnostem chápání osloveného a spoluproţívajícího. Symbolika můţe překlenout rozdílnou jazykovou rovinu, můţe dokonce nedbat vytčených jazykových hranic (Jette in: Adam 2001, 93-94). Přibliţujeme-li se ke skutečnostem, které jsou mimo dosah našeho chápání i našeho slovního vyjadřování, pak právě symbolika můţe být nanejvýš uţitečná a výmluvná. Současná liturgie pouţívá jak původní biblické symboly, tak další symboly, které se vyvinuly v průběhu dějin a vycházely z místních a dobových kultur. Přitom se často stává, ţe symbol, který byl dříve obecně známý, je současnému člověku nepochopitelný. Ten pak vyţaduje vysvětlení, nebo je vhodné, aby se ho církev vzdala a nahradila ho jiným, srozumitelnějším. Exkurs: Problematická pojetí liturgické symboliky V minulých staletích se církev hlásila k některým pojetím liturgické symboliky, která chápeme z dnešního pohledu spíše jako zavádějící. Jde zejména o přesvědčení o neměnitelnosti liturgických symbolů a o právnické a moralistické pojetí jejich vykonávání (tzv. liturgický juridismus). 6

7 Každá kultura má vlastní symboliku, některé symboly pak mohou mít v různých kulturách různý význam. V době velkých misijních expanzí do Ameriky a Asie ( stol.) však panovalo v církvi přesvědčení, že symboly, které vycházely z evropské kultury, jsou neměnné a obecně platné, a proto byly používány i v jiných kulturách. V některých případech to vedlo k nepochopení i k odmítnutí křesťanské zvěsti. Příkladem může být aplikace římských liturgických barev ve velkých asijských kulturách (Čína, Indie), kde např. barvou symbolizující smutek není černá, ale bílá. Také z hlediska časového vývoje dochází ke změně symbolů: církev např. při koncilní reformě zrušila při křtu dětí trojí dechnutí do obličeje, vložení špetky soli do úst a dotek nosu a uší dítěte slinou symboly pro dnešního člověka už nesrozumitelné a navíc hygienicky neakceptovatelné. Trvání na těchto symbolech, jak o to usilují současní odpůrci liturgické reformy je pastoračně nevhodné a někdy může být i nebezpečné. Druhým problémem je tzv. liturgický juridismus právnické a moralistické pojetí vykonávaných symbolů, které zavedl Tridentský koncil a bylo platné až do vatikánské reformy. Kněz byl ve svědomí vázán vykonat každý, i sebenepatrnější liturgický úkon naprosto přesně podle daného předpisu. Pokud to neudělal, měl to považovat za těžké morální selhání a zároveň to často mohlo znamenat neplatnost daného úkonu. To se týkalo např. pomalého a výrazného vyslovování konsekračních slov, ale také detailů v liturgickém oblečení, přesného držení rukou při jejich sepnutí a rozpětí apod. V tomto pojetí nebylo důležité, co který symbol znamená, ale jak se má přesně vykonat, aby byl platný a aby kněz nezhřešil. Jelikož obě tato pojetí byla mezi katolickými kněžími i věřícími po staletí hluboce zakořeněna, setkáváme se s nimi nezřídka i dnes. Možná by církev potřebovala větší odvahu k tomu, aby zařadila do liturgické symboliky zcela nové obrazy a předměty, které lépe odpovídají současnému technickému a postmodernímu věku. Uvedené konzervativní tendence jí v tom však brání. Nejčastější liturgické symboly v současné době jsou tyto: Přírodní produkty: voda (křest), olej (biřmování, pomazání nemocných, kněţské svěcení), chléb a víno (večeře Páně / eucharistie). Tělesné postoje: stání (výraz úcty a připravenosti), úklona a klečení (výraz pokory a klanění), sepjaté ruce (výraz uctivosti), rozepjaté ruce (výraz připravenosti k přijetí Boţích darů). Bohoslužebné nádoby: kalich a miska na chléb a víno, konvička na vodu, nádobky na oleje. Rituální úkony: líbání oltáře nebo knihy evangelií, lámání chleba (symbol společenství, účastníci se dělí o chléb), pozdravení nebo políbení pokoje, vkládání rukou na hlavu druhého (předávání úkolu, sluţby, pravomoci), uţívání kadidla (výraz nejvyšší úcty), označování popelem (symbol pokání a pomíjivosti pozemského ţivota), mytí nohou (podle biblické události, kdy Jeţíš myl nohy svým učedníkům vyjádření ochoty slouţit), ţehnání ohně a postupné rozsvěcování svíček (o velikonocích Jeţíš jako světlo světa), ţehnání pokrmů a jiných předmětů apod. Bohoslužebné oblečení: pochází z doby pozdní římské říše (4. 5. stol.), kdy byl vyšší klérus společensky postaven na roveň vyšším císařským úředníkům a přejal také jejich způsob oblékání a jejich insignie. Kdyţ později převládl v běţném ţivotě zvláště ve střední a severní Evropě nový styl oblékání (kalhoty a krátký kabát), ponechala si křesťanská liturgie starořímské oblečení, které v ní zůstalo dodnes. Jeho základní součásti jsou: 7

8 alba: dlouhý bílý spodní šat, nástupce římské tuniky; nosí ji jáhni, kněţí a biskupové, příp. i ministranti a další osoby, které vykonávají různé sluţby při bohosluţbě; štóla: látkový pás, který se přehazuje kolem krku a volně splývá vpředu po obou stranách těla a je proveden v liturgické barvě (viz dále); v tomto uţití je vyhrazena kněţím a biskupům, jáhni ji nosí šikmo tak, ţe směřuje z levého ramene k pravému boku; mešní roucho (kasule, ornát): svrchní liturgický oděv odvozený od římské tógy; je proveden v liturgické barvě. Liturgické barvy: jde o barvu svrchního liturgického oděvu, který má na sobě kněz v katolické církvi při bohosluţbě. V současnosti se pouţívá pět základních barev: bílá: symbolizuje radost, vítězství, mravní čistotu; pouţívá se v době vánoční a velikonoční, o svátcích Jeţíše, Marie a svatých, kteří nebyli mučedníky; červená: symbolizuje oheň o svátcích svatodušních, nebo krev o svátcích mučedníků a Jeţíšova umučení na Velký pátek; fialová: symbolizuje kajícnost, pokoru, zármutek; pouţívá se v době adventní a postní a při liturgii za zemřelé, kde nahradila dřívější černou; zelená: symbolizuje naději, pouţívá se o všedních dnech a nedělích mimo hlavní křesťanské svátky v liturgickém mezidobí Liturgický čas Kaţdá kultura a kaţdé náboţenství vyuţívá ke svému působení na člověka koloběh roku s pravidelně se opakujícími ročními obdobími, výročími a svátky. Křesťanská tradice rozlišuje dva samostatné cykly: liturgický rok a cyklus svátků svatých. V liturgickém roce následují za sebou nestejně dlouhá období, která jsou soustředěna kolem hlavních svátků vánoc a velikonoc: Advent začíná první nedělí adventní, jejíţ datum se stanoví tak, aby poslední čtvrtá neděle adventní byla nejpozději 24. Prosince. Vánoce začínají oslavou narození Jeţíšova 25. prosince, druhým velkým vánočním svátkem je Zjevení Páně (6. ledna), po něm vánoční období končí. Postní doba trvá šest týdnů, začíná Popeleční středou a končí Zeleným čtvrtkem, po němţ následuje třídenní oslava utrpení, smrti a vzkříšení Jeţíše Krista jejím vyvrcholením je 8

9 ve většině církví bohosluţba v noci ze soboty na neděli, tedy v době, kdy podle svědectví evangelií Jeţíš zvítězil nad smrtí. Velikonoční doba se slaví po sedm týdnů, které bezprostředně navazují na velikonoce, jejím vrcholem je přesně 50. den po velikonocích oslava Seslání Ducha svatého. Období mezi vánocemi a postem a mezi skončením velikonoční a začátkem adventní doby se nazývá v katolické církvi liturgické mezidobí. Většina církví si v průběhu roku připomíná historické osobnosti, které zvláště vynikly svým křesťanským svědectvím a byly církevní autoritou prohlášeny za blahoslavené nebo svaté. Katolická církev kategorizuje tyto oslavy podle významu jednotlivých osobností na slavnosti, svátky, památky a nezávazné památky. Český církevní kalendář povaţuje za nejvýznamnější tyto světce: Panna Marie, Matka Boţí 1. ledna Svatý Josef, snoubenec Panny Marie 19. března Zvěstování Páně 25. března Svatý Vojtěch, biskup a učedník, hlavní patron praţské arcidiecéze 23. dubna Svatý Jan Nepomucký, kněz a mučedník, hlavní patron Čech 16. května Narození Jana Křtitele 24. června Svatí Petr a Pavel, apoštolové 29. června Svatí Cyril, mnich, a Metoděj, biskup, patroni Evropy, hlavní patroni Moravy 5. července Svatý Benedikt, opat, patron Evropy 11. července Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna Svatý Václav, mučedník, hlavní patron českého národa 28. září Svátek všech svatých 1. listopadu Svátosti Základem křesťanské víry je přesvědčení o tom, ţe Bůh ve své lásce k lidem se sám stal člověkem: Boţí syn přijal na sebe lidské tělo pro tuto skutečnost pouţívá teologie pojem vtělení (inkarnace). Jeţíš Kristus, vtělený syn Boţí, je tedy zároveň Bůh i člověk. Tím se stává viditelným znamením přítomnosti Boha mezi lidmi. Aby toto znamení nebylo omezeno časovým horizontem jednoho lidského ţivota, zakládá Jeţíš společenství lidí církev, jíţ zaručuje svou trvalou přítomnost: A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku (Mt 28,20). Při své poslední večeři, kterou slaví společně se svými učedníky, jim výslovně sděluje, ţe v chlebě a víně je přítomen on sám, a ţádá je, aby tuto večeři opakovali na jeho památku (srov. 1 Kor 11,23-25). Večeři Páně a další úkony, v nichţ Bůh přímo působí, církev označuje jako svátosti. Reformace postavila svátosti na stejnou významovou úroveň jako zvěstování Boţího slova: Zvěstování a svátosti jako prostředky spásy udělují tutéž spásu, i když v rozdílné podobě. Zatímco zvěstování můžeme označit za slyšitelný prostředek spásy, křest a večeře 9

10 Páně jsou nám svátostí viditelnou ( Průvodce ČCE, křest). Katolická církev se k tomuto pojetí přiblíţila, kdyţ na 2. vatikánském koncilu prohlásila: Církev měla vždy v úctě Boží Písmo jako samo tělo Páně, vždyť především v posvátné liturgii nepřestává brát a podávat věřícím chléb života se stolu jak Božího slova, tak Kristova těla (DV 21). Exkurs: Rozlišení pojmů SVÁTOST a SVATOST Tyto dva pojmy jsou v médiích pro neznalost věci často zaměňovány, proto je třeba jasně rozlišovat. Pojem SVÁTOST vychází z lat. sacramentum a znamená některý z liturgických úkonů, které zde popisujeme. Pojem SVATOST je odvozen od adjektiva SVATÝ, lat. sanctus, a označuje vysokou kvalitu života konkrétního člověka, žijícího podle Božího zákona. Lidé, kteří se vyznačovali mimořádnou, hrdinskou kvalitou života, jsou pak církví prohlašováni za svaté a předkládáni věřícím jako vzory k následování. Svátosti jsou tedy konkrétní bohosluţebné úkony, v nichţ je Boţí přítomnost mezi lidmi neustále aktualizována. Tradiční teologie definovala svátosti jednoduše jako viditelná znamení neviditelné Boží milosti. Dnes můţeme říci, ţe jde o symbolické obřady, v nichž Bůh přímo působí skrze daná znamení, nezávisle na osobě udělovatele i přijímajícího. Původem všech svátostí, jakousi prvotní svátostí je sám Jeţíš Kristus. Podobně můţeme povaţovat za svátost také křesťanskou církev, neboť i ona zviditelňuje přítomnost Boha mezi lidmi. Někteří teologové mluví o církvi jako základní svátosti. Jeţíš Kristus (= prvotní svátost) pak nabízí skrze církev (= základní svátost) konkrétní podporu lidem v jejich ţivotních situacích ve formě jednotlivých svátostných úkonů. Svátosti však nejsou jen statickými momenty Boţí přítomnosti, ale je třeba je chápat dynamicky jako okamţiky přímého Boţího působení, kdy Bůh pokračuje ve své aktivitě směřující ke spáse člověka. Proto jsou svátosti povaţovány za vrchol i zdroj veškeré činnosti církve (srov. SC 10): církev věří, ţe právě v této chvíli a na tomto místě Bůh skrze svátostné znamení působí. Toto přesvědčení čerpá zejména z biblických výroků, které chápe jako Boţí příslib (uvedeme si je ve výkladu jednotlivých svátostí). U kaţdé svátosti můţeme rozlišit materii (hmotný symbol např. voda, chléb, víno, olej) a formu (slovní formule, např. Jeţíšova slova, která pronesl při poslední večeři nad chlebem a vínem). Exkurs: Historie svátostí Dříve se mezi svátosti se počítalo např. svěcení kostela, pohřeb, řeholní sliby apod. jejich počet kolísal od dvou až do čtyřiceti. Tomáš Akvinský (12. stol.) zdůvodnil počet sedmi svátostí, které provázejí život člověka od narození až k umírání. V důsledku toho se ustálilo středověké rozdělení liturgických úkonů, které bylo kodifikováno tridentským koncilem a v katolické církvi se dodnes zachovalo. Luther tuto nauku o svátostech přejal. Zwingli však změnil jejich pojetí (podle něj milost nepřichází skrze nehodného udělovatele ani nepřipravenému příjemci) i počet (zachoval pouze dvě svátosti, které jsou přísně biblické, tedy Ježíšem přímo ustanovené křest a večeři Páně). Jeho názor pak převládl v evangelických církvích. 10

11 V následujících kapitolách si u jednotlivých svátostí vţdy uvedeme jejich biblické zakotvení, historický vývoj, současné pojetí a liturgickou podobu v jednotlivých církvích a nakonec některé pastorační otázky, které si dnes teologie v souvislosti s nimi klade Křest Křest, výslovně ustanovený Kristem, je první ze všech svátostí a tvoří předpoklad pro přijetí všech dalších svátostí: Jeţíš přistoupil a řekl jim: Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny aţ do skonání tohoto věku. (Mt 28, 18 20) A řekl jim: Jděte do celého světa a kaţte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen (Mk 16, 15 16). Z historického hlediska lze křest povaţovat za nejstabilnější svátost: od apoštolských dob byl povaţován za vnější vyjádření toho, ţe člověk přijal křesťanskou víru, a zároveň za symbol milosti vykoupení (spasení, odpuštění hříchů), jiţ Bůh takovému člověku poskytuje. Toto pojetí se dodnes nezměnilo a neliší se ani v různých křesťanských církvích. Také způsob udělování křtu (jeho materie a forma) zůstává beze změn, vývoji podléhají pouze doprovodné obřady. Katechismus katolické církve definuje křest takto: 1213: Svatý křest je základem celého křesťanského ţivota, vstupní branou k ţivotu v Duchu ( vitae spiritualis ianua ) a branou, která otevírá přístup k ostatním svátostem. Křtem jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako Boţí děti, stáváme se Kristovými údy; jsme přivtěleni k církvi a stáváme se účastnými jejího poslání: Proto se křest správně a vhodně definuje jako svátost znovuzrození skrze vodu ve slově. 1214: Nazývá se křest podle hlavního obřadu, kterým se vykonává: křtít (řecky baptizein ) znamená pohrouţit, ponořit. Ponoření do vody je symbolem pohřbení katechumena do Kristova smrti, z níţ povstává skrze vzkříšení s ním jako nové stvoření (2 Kor 5,17; Gal 6,15). 1215: Tato svátost se také nazývá koupelí znovuzrození a obnovení Duchem svatým (Tit 3,5), protoţe vyjadřuje a uskutečňuje ono zrození z vody a Ducha, bez něhoţ nikdo nemůţe vejít do Boţího království (Jan 3,5). 1216: Toto obmytí se nazývá osvícení, protoţe ti, kdo jsou vyučováni [katechismu], jsou v mysli osvíceni Pokřtěný se stal synem světla a světlem (Ef 5,8) potom, kdy se mu dostalo světla, protoţe ve křtu přijal Slovo, pravé světlo, které osvěcuje kaţdého člověka (Jan 1,9): Křest je nejkrásnějším a nejvelkolepějším z Boţích darů Nazýváme ho darem, milostí, pomazáním, osvícením, šatem neporušitelnosti, koupelí obnovy, pečetí a vším, co je nejcennější. Dar, protoţe je dán těm, kteří nic nepřinášejí; milost, protoţe je udělován i viníkům; křest, protoţe hřích je pohřben do vody; pomazání, protoţe je svatý a královský (takoví jsou ti, kdo jsou pomazáni); osvícení, protoţe je oslnivým světlem; šat, protoţe zakrývá naši hanbu; koupel, protoţe nás omývá; pečeť, protoţe nás chrání a je znamením Boţí svrchovanosti. (Sv. Řehoř Naziánský, Orationes, 40,3-4) Na základě křtu se tedy člověk stává křesťanem, členem církve, získává skrze Jeţíšovu vykupitelskou oběť ospravedlnění (odpuštění prvotního hříchu i osobních hříchů) a účast na novém ţivotě. Křest má trvalou platnost, dává člověku tzv. nezrušitelné znamení (podobně 11

12 jako v katolické církvi svátost biřmování a kněţského svěcení), proto nemá smysl jej opakovat pokřtěn můţe být člověk jen jednou v ţivotě. Viditelným znamením (materií) uvedených Boţích darů je voda, která omývá nečistoty lidského těla podobně jako Bůh ve křtu omývá nečistoty lidského ducha. Obřad křtu tedy spočívá v omývání vodou, které můţe mít dvojí podobu: buď lití vody na hlavu křtěnce, nebo ponoření křtěnce do bazénu s křestní vodou. Pro zdůraznění skutečnosti, ţe člověk vstupuje do ţivota Boţí trojice, se lití vody i ponoření opakuje třikrát. Ten, kdo křtí, přitom zároveň říká slova (forma křtu): N (křestní jméno), já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Jedinou podmínkou k tomu, aby mohl být někdo pokřtěn, je víra v Ježíše Krista a jeho evangelium. Ta můţe být výsledkem jedině svobodného a odpovědného osobního rozhodnutí, proto by bylo logické křtít člověka aţ ve chvíli, kdy je schopen takové rozhodnutí učinit. Přesto se ve většině církví zachovává zvyk křtít malé děti brzy po narození, pokud se za ně zaručí svou vírou jejich rodiče a kmotři. Tento zvyk vycházel z přesvědčení, ţe křest je nezbytnou podmínkou spásy pokud by tedy zemřel nepokřtěný člověk, nemohl by po smrti přijít do nebe k Bohu, ani kdyby se nedopustil ţádného provinění. Dnes většina církví věří v sílu Boţí milosti, která můţe působit i mimo lidské úkony (srov. dokument Naděje na spásu dětí, které zemřely bez křtu, Mezinárodní teologická komise, schváleno papeţem Benediktem XVI. 19. ledna 2007). Rozhodnutí, zda křtít malé děti, zůstává tedy na jejich rodičích, i kdyţ hlavní církve v ČR (katolická, ČCE, CČSH) doporučují svým členům tento zvyk nadále zachovávat. Odhodlání ţít podle křesťanské víry se stvrzuje těsně před samotným křtem sloţením tzv. křestního slibu: ten, kdo uděluje křest, klade tomu, kdo křest přijímá (v případě křtu malého dítěte jeho rodičům a kmotrům) otázky, jimiţ se má zříci zla a vyznat svou víru v Krista. V současných křestních obřadech katolické církve jsou příslušné otázky a odpovědi formulovány takto: Chcete ţít ve svobodě dětí Boţích a zříkáte se proto hříchu? - Ano. Chcete, aby vás nikdy hřích neovládl, a zříkáte se proto všeho, co k němu láká? - Ano. Zříkáte se tedy ducha zla a všeho, co působí a čím se pyšní? - Ano. Věříte v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země? - Věřím. Věříte v Jeţíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenţ se narodil z Marie Panny, byl ukřiţován a pohřben, vstal z mrtvých a sedí na pravici Otcově? - Věřím. Věříte v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení mrtvých a ţivot věčný? - Věřím. Pokud se pro křest rozhodne dospělý člověk, měl by jeho křtu předcházet čas přípravy, postupné a systematické uvádění do víry a křesťanského ţivota tzv. katechumenát. 12

13 Exkurs: Katechumenát Druhý vatikánský koncil obnovil starobylou církevní praxi katechumenátu. Jde o intenzivní a systematickou přípravu na přijetí svátosti křtu, kterou by měl absolvovat každý dospělý člověk, který se pro křest sám rozhodne (kanonické právo udává jako podmínku pro toto rozhodnutí užívání rozumu a předpokládá, že tuto podmínku splňuje každý, kdo dosáhl věku sedmi let). Katechumenát má následující cíle: - upevnění víry a její spojení s životní praxí, - systematické vzdělání v nauce víry, - zapojení do společenství církve. Katechumenát se koná zpravidla ve skupině zájemců v rámci farnosti, za jeho průběh nese odpovědnost farář. Měl by trvat alespoň rok, doba nejvhodnější pro křest je liturgie velikonoční vigilie (připomínka Ježíšova vzkříšení v noci před velikonoční nedělí). V období katechumenátu rozlišujeme několik fází, které mají i své liturgické projevy: 1. konverze, rozhodnutí, přijetí do katechumenátu: označení křížem, předání Bible Nového Zákona, 2. delší období katecheze s příslušnými obřady (exorcismy, žehnání, mazání olejem), 3. zařazení mezi čekatele křtu (rozhodnutí katechumena a potvrzení tohoto rozhodnutí ručitelem a církví): zpravidla na začátku postní doby, v jejímž závěru bude dotyčný pokřtěn 4. duchovní příprava, očištění a zasvěcení, obřady skrutinia: 3., 4., 5. neděle postní (exorcismy, svěřování Vyznání víry a modlitby Páně, volba jména, mazání olejem) 5. přijetí křtu společně se svátostí biřmování 6. období mystagogie doba velikonoční, doprovázení po křtu. Českobratrská církev evangelická stanoví tato pravidla pro udělování křtu: Řád sborového života, článek 1: 7. Svátostí křtu slouţí církev nepokřtěným na základě ţádosti o křest, po přípravě a se souhlasem staršovstva sboru. 8. Pokřtěni mohou být ti, kdo se ke Kristu a jeho církvi hlásí svým vyznáním víry. 9. Pokřtěny mohou být i malé děti, které svou víru vyznat nemohou, jestliţe o to jejich rodiče nebo oprávnění zástupci poţádají a slíbí, ţe pokřtěné děti budou ke křesťanské víře a ţivotu v církvi vychovávat. 10. Spolu s tím, kdo je křtěn, či se zástupci křtěných malých dětí se na vyznáních i závazcích křtu mohou podílet věřící kmotr nebo kmotra jako svědkové křtu. 11. Křest se koná v bohosluţebném shromáţdění farního sboru, pokud moţno v sídle sboru. Koná se ve sboru, jehoţ členem či členkou se pokřtěný/á křtem stává. Nemluvňata mají být křtěna v tom sboru, jehoţ členy jsou ţadatelé o křest nebo jeden z nich. Ke křtu v jiném sboru neţ takto příslušném musí dát staršovstvo příslušného sboru souhlas. V roce 1994 bylo dosaţeno významné ekumenické dohody mezi katolickou církví a dvěma dalšími velkými křesťanskými církvemi v ČR o vzájemném uznávání křtu. Uvádíme v plném znění text dohody mezi římskokatolickou církví a CČSH (text dohody mezi řk. církví a ČCE je obdobný): DOHODA O KŘTU Církev československá husitská zastoupená Ústřední radou a diecéze Římskokatolické církve v české a moravské církevní provincii zastoupené Českou biskupskou konferencí (dále Římskokatolická církev) vycházejí z dosavadní praxe a v souladu se svým učením a právními předpisy se dohodly, ţe mezi sebou vzájemně uznávají křest s tím, ţe společně prohlašují toto: 1. Obě církve společně vyznávají víru v Boha Otce a Stvořitele, v Jeţíše Krista, jednorozeného Boţího Syna, který se stal člověkem, a v Ducha svatého, Pána a Dárce ţivota. Tato společná víra je vyjádřena apoštolským a nicejsko-cařihradským vyznáním. 2. a) Církev římskokatolická i Církev československá husitská společně vyznávají, ţe křest vychází ze ţivota, smrti a zmrtvýchvstání Jeţíše Krista a jeho příkazu: Jděte ke všem národům a získávejte mi učeníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal (Mt 28, 19-20). b) Obě církve vyznávají, ţe svátost křtu je Boţí dar, svěřený Kristově církvi. Vzkříšený Kristus ve křtu kaţdému pokřtěnému otevírá své království, odpouští hříchy a smiřuje s Bohem, včleňuje do svého těla (srovnej 1 Kor 13

14 12,13, Jan 15,5), dává podíl na nové smlouvě a účast na darech Ducha svatého. Tím je křest pro pokřtěného novým narozením z vody a z Ducha, vstupem pod Kristovu vládu, počátkem nového ţivota poslušnosti a následování. Účinky křtu, vykonaného lidmi, působí trojjediný Bůh pro zásluhy Jeţíše Krista v Duchu svatém. 3. Obě církve se dohodly o tom, které znaky musí mít křestní obřad, aby byl skutečným křtem: a) Záměr křtu musí být v souladu s Kristovým příkazem a s vyznáním církve. b) Křestní akt musí mít znaky: ponoření do vody či polití vodou a prohlášení, ţe jde o křest a ţe se koná ve jméno (nebo ve jménu ) Boha Otce, Syna a Ducha svatého. c) Zpravidla bývá doprovázen zvěstováním evangelia ve společenství vyznávající církve. d) Další jednotlivosti křestního obřadu církve upravují samostatně. Obě církve v tomto směru vzájemně respektují rozhodnutí odpovědných církevních autorit. 4. Obě církve pokládají křest dětí a křest dospělých za rovnocenné. a) Na základě přání rodičů křtí církve děti ve víře, ţe také jich se týká Kristovo vykoupení, a v naději, ţe Pán skrze svědectví víry, zejména rodičů a místní křesťanské obce, dovede tyto pokřtěné děti k samostatnému vyznání víry a k ţivotu v následování Jeţíše Krista a tak k vědomému přijetí závazku křtu. b) Koná-li se křest u člověka, schopného o sobě samostatně rozhodovat, je osobní přiznání ke Kristu a vyznání víry předpokladem přijetí křtu. c) V obou případech se předpokládá, ţe společenství církve bude pokřtěného na jeho cestě provázet pastýřským vedením a přímluvnou modlitbou. 5. Obě církve pak věří, ţe jednou pokřtěný byl Trojjediným Bohem neodvolatelně připojen ke Kristu na celý ţivot. Proto neslouţí křtem těm, kdo jiţ jednou byli platně pokřtěni. 6. Obě církve jsou přesvědčeny, ţe shoda v uvedených bodech dostatečně umoţňuje prohlásit vzájemné uznání křtu. Z tohoto uznání vyplývá, ţe členové Církve československé husitské a Církve římskokatolické se vzájemně vděčně uznávají a přijímají jako křesťané, bratři a sestry v Kristu, řídíce se starou zásadou: V podstatném jednota, v nepodstatném svoboda, ve všem pak láska. Tuto dohodu schválila Ústřední rada Církve československé husitské na svém plenárním zasedání v Praze dne 15. ledna 1994 a Česká biskupská konference na svém 6. zasedání v Praze dne 25. ledna Podepsáno zástupci obou církví v Praze dne 25. ledna 1994: Večeře Páně / eucharistie / mše Večeře Páně je další svátostí, která vychází z konkrétní biblické události. Nový Zákon obsahuje zprávu o této večeři ve čtyřech verzích: Kdyţ jedli, vzal Jeţíš chléb, poţehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: Vezměte, jezte, toto jest mé tělo. Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů. Pravím vám, ţe jiţ nebudu pít z tohoto plodu vinné révy aţ do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce. (Mt 26,26-29) Kdyţ jedli, vzal chléb, poţehnal, lámal a dával jim se slovy: Vezměte, toto jest mé tělo. Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé. Amen, pravím vám, ţe nebudu jiţ píti z plodu vinné révy aţ do toho dne, kdy budu pít nový kalich v Boţím království. (Mk 14,22-24) Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku. A právě tak, kdyţ bylo po večeři, vzal kalich a řekl: Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá. (Lk 22,19-20) Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Jeţíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku. Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku. (1 Kor 11,23-25) 14

15 Křesťané věří, ţe ve chvíli, kdy si tuto večeři připomínají, kdy přijímají chléb a víno (materie svátosti), nad nimiţ byla pronesena Jeţíšova slova (tzv. konsekrační slova forma svátosti), je mezi nimi Jeţíš skutečně přítomen. Ve všech křesťanských církvích je slavení večeře Pána (eucharistie, mše) povaţováno za základní liturgický úkon, z nějţ vychází a na nějţ navazují všechny ostatní bohosluţby. Dnem, kdy se věřící scházejí k eucharistické bohosluţbě, je zpravidla neděle, kdy si církev připomíná Jeţíšovo zmrtvýchvstání katolická církev povaţuje účast na nedělní mši za povinnost kaţdého věřícího. V přesném teologickém pojetí Ježíšovy přítomnosti zůstávají mezi církvemi stále významné rozdíly: Katolická církev mluví o tzv. transsubstanciaci ( přepodstatnění ), kdy se podstata chleba a vína proměňuje ve skutečné Kristovo tělo a skutečnou Kristovu krev proto má smysl takto proměněný chléb (příp. víno) uchovávat a uctívat i mimo bohosluţbu (na základě tohoto přesvědčení se zvláště v barokní době velmi rozšířila úcta tzv. Nejsvětější svátosti oltářní formou různých modliteb, adorací, průvodů apod.). Po 2. vatikánském koncilu se více zdůrazňuje dynamický prvek eucharistické slavnosti: nejde jen o prostou přítomnost Jeţíšovu, ale o aktualizaci (zpřítomnění, nikoli opakování!) jeho výkupné oběti na kříţi v tomto smyslu mluví teologie o obětním charakteru mše. Zmocnění církve k vedení obřadu mše včetně proměňování má pouze vysvěcený kněz nebo biskup; pokud by se o to pokusila jiná osoba, je obřad neplatný a k proměnění nedojde. Pravoslavná církev neuţívá sice pojem transsubstanciace, jinak je však její pojetí eucharistie totoţné s katolickým. Evangelické církve chápou večeři Páně jako připomínku uvedené biblické události, při níţ je Jeţíš Kristus mezi nimi reálně přítomen, neváţou však jeho přítomnost na konkrétní materii chleba a vína (EK ). I v evangelických církvích jsou řádnými vykonavateli večeře Páně ordinovaní sluţebníci, jejich ordinace však není v apoštolské posloupnosti a není chápána jako svátost (viz dále). Exkurs: Problém eucharistické pohostinnosti Pod pojmem eucharistická pohostinnost rozumíme možnost plné účasti na večeři Páně (tedy včetně přijímání chleba a vína) v jiné křesťanské církvi než v té, jíž je daná osoba členem. Vzhledem k narůstajícímu množství ekumenických kontaktů a zvláště ekumenických manželství je dnes tato otázka velmi aktuální. Křesťané všech církví považují večeři Páně za jeden ze základních projevů své víry. Nemohou-li jej manželé nebo členové jedné rodiny prožívat společně, může se to stát zdrojem hlubokých problémů jak v jejich víře, tak v jejich osobním vztahu. Mezi církvemi vzešlými z reformace je eucharistická pohostinnost běžná. Většina těchto církví zve i katolíky či pravoslavné k účasti na své večeři Páně. 15

16 Katolická církev však zakazuje svým členům účast na evangelické večeři Páně (CIC, can 844). Zdůvodňuje to tím, že evangeličtí duchovní nejsou z katolického hlediska nositeli plné kněžské moci (nepřijali kněžské svěcení jako svátost v rámci apoštolské posloupnosti), a proto nemohou slavit eucharistii ve smyslu transsubstanciace. Pokud by katolík přijal chléb a víno při evangelické večeři Páně, dal by tím najevo, že souhlasí s evangelickým pojetím, což katolická církev nechce podporovat. V církvích, které z katolického hlediska platně udělují svátosti (mají kněžské svěcení v apoštolské posloupnosti a stejné teologické pojetí svátostí), může katolík přijmout eucharistii, ale pouze pokud se nachází v místě či v situaci, kdy nemá možnost zúčastnit se liturgie katolické (can. 844, 2). Obdobná pravidla platí z hlediska katolické církve také pro účast nekatolíků na katolické eucharistii. Členové církví s apoštolskou posloupností a s platně udělovanými svátostmi mohou přijmout eucharistii v katolickém kostele, členům církví bez apoštolské posloupnosti to umožněno není (can 844, 3). Je v pravomoci biskupa udělit kterémukoliv katolíkovi dispenz od těchto nařízení, a to jak pro jednorázovou konkrétní situaci, tak pro opakované přijímání v nekatolické církvi. Na druhé straně, přestože biskup nemá pravomoc nad členy jiných církví než katolické, může umožnit konkrétnímu nekatolíkovi přijímat eucharistii v katolické církvi tím způsobem, že dovolí katolickým kněžím, aby mu eucharistii podali. Případy, kdy biskup takové výjimky udělí, jsou však ojedinělé. Katolická církev bývá v této oblasti často terčem kritiky jako neekumenická a příliš uzavřená do sebe. V jejím přístupu je však třeba rozlišit doktrinální a pastorační rovinu. Dokud v rámci ekumenických rozhovorů mezi teology jednotlivých církví nedojde ke shodě v pojetí kněžského svěcení a večeře Páně, nelze očekávat z katolické strany ani plnou eucharistickou pohostinnost. Na druhé straně se v reálném životě vyskytuje mnoho situací, kdy se spolu setkávají katoličtí a evangeličtí křesťané, společně se modlí a čtou Bibli a rádi by završili toto setkání také společnou účastí na večeři Páně. V takové situaci je třeba se ptát, co je užitečnější: zda se této nejvyšší formy křesťanského společenství vzdát a chápat to jako bolestný důsledek rozdělení, nebo zda toto setkání uskutečnit s vědomím a s respektem k různosti chápání. Bohosluţba večeře Páně (v evangelických církvích), resp. eucharistie (mše v katolické církvi) má základní strukturu, která se ustálila uţ v prvních křesťanských staletích. V jejím rámci pak dochází k vývojovým změnám jednotlivých prvků a k místním a konfesním odlišnostem. Struktura liturgie večeře Páně / eucharistie První část bohoslužba slova: přivítání účastníků, společné vyznání vin, četba biblických textů a jejich výklad (kázání) Druhá část eucharistická bohoslužba (bohosluţba oběti, slavení večeře Páně): příprava obětních darů, připomínka poslední večeře (při jsou citována Jeţíšova slova proměnění konsekrační slova), společná modlitba Otče náš, rozdílení a poţívání chleba a vína (v katolickém pojetí těla a krve Kristovy), závěrečná modlitba a poţehnání Biřmování / konfirmace Biblickým východiskem této svátosti je zpráva o seslání Ducha svatého, k němuţ došlo padesátý den po Jeţíšově vzkříšení a desátý den po jeho nanebevstoupení: Kdyţ nastal den Letnic, byli všichni shromáţděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako kdyţ se ţene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na kaţdém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytrţení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. V Jeruzalémě byli zboţní ţidé ze všech národů na světě, a kdyţ se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a uţasli, protoţe kaţdý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: Coţ nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, ţe je slyšíme kaţdý ve své rodné řeči: Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény 16

17 a přistěhovalí Římané, ţidé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Boţích! Ţasli a v rozpacích říkali jeden druhému: Co to má znamenat? Ale jiní říkali s posměškem: Jsou opilí! Tu vystoupil Petr spolu s jedenácti, pozvedl hlas a oslovil je: Muţi judští a všichni, kdo bydlíte v Jeruzalémě, toto vám chci oznámit, poslouchejte mě pozorně: Tito lidé nejsou, jak se domníváte, opilí vţdyť je teprve devět hodin ráno. Ale děje se, co bylo řečeno ústy proroka Jóele: A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytrţení, vaši mládenci budou mít vidění a vaši starci budou mít sny. I na své sluţebníky a na své sluţebnice v oněch dnech sešlu svého Ducha, a budou prorokovat. A učiním divy nahoře na nebi a znamení dole na zemi: krev a oheň a oblaka dýmu. Slunce se obrátí v temnotu a měsíc se změní v krev, neţ přijde den Páně, velký a slavný; a kaţdý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn. (Sk 2, 1 21) Podle dalších biblických zpráv byli podobně obdarováváni křesťané i později a na různých místech, nešlo tedy o událost jednorázovou a výjimečnou. Zároveň však bylo toto obdarování odděleno od první křesťanské svátosti křtu. Spíše je můţeme povaţovat za jakési doplnění či dovršení toho, co člověk přijal ve křtu. Výmluvně to dosvědčuje následující text: Kdyţ apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, ţe v Samařsku přijali Boţí slovo, poslali k nim Petra a Jana. Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch svatý, neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil; byli jen pokřtěni ve jméno Pána Jeţíše. Petr a Jan tedy na ně vloţili ruce a oni přijali Ducha svatého. (Sk 8, 14 17) Rituál popsaný v závěrečné větě uvedeného textu se brzy rozšířil v křesťanských obcích a bez zásadních změn se koná dodnes. V katolické a pravoslavné církvi je biřmování povaţováno za svátost, evangelické církve toto pojetí odmítly, neboť se striktně drţí zásady, ţe svátost musí být výslovně ustanovena Jeţíšem Kristem. Pro odlišení začaly pouţívat pro tento obřad název konfirmace. V současném ekumenickém dialogu se však dochází ke zjištění, ţe římskokatolické učení o biřmování není s evangelickým pojetím konfirmace v rozporu, který by ospravedlňoval rozkol (Ekumenický katechismus 162). Svátost biřmování se v katolické církvi uděluje tak, ţe udělovatel (zpravidla biskup) maže biřmovance křižmem na čele (materie svátosti) a přitom říká slova: Přijmi pečeť daru Ducha svatého (forma svátosti). Tento obřad je vloţen do eucharistické slavnosti (mše) mezi bohosluţbu slova a bohosluţbu oběti. Pokud byl člověk pokřtěn jako malé dítě, doporučuje se, aby svátost biřmování přijal na hranici dospělosti mezi 15. a 18. rokem věku (proto je někdy také nazývána svátost křesťanské dospělosti ); můţe však být udělena i dříve zhruba od 7 let, nebo kdykoli později během ţivota. Před přijetím svátosti by měl zájemce absolvovat dostatečnou katechetickou přípravu. V případě křtu dospělého se svátost biřmování uděluje bezprostředně po křtu, v rámci téţe bohosluţby; příprava na ni je pak totoţná s katechumenátem. K symbolice svátosti biřmování uvádíme citaci z Katechismu katolické církve: 17

18 1293: V obřadu této svátosti je třeba vzít v úvahu znamení pomazání a to, co pomazání naznačuje a vtiskuje: duchovní pečeť. Ve starodávné biblické symbolice má pomazání velké bohatství významů. Olej je znamením hojnosti a radosti, očišťuje (mazání před i po koupeli), dělá mrštným (mazání atletů a zápasníků); je znamením uzdravení, protoţe hojí pohmoţděniny a rány a dává vyzařovat kráse, zdraví a síle. 1294: Všechny tyto významy mazání olejem se setkávají ve svátostném ţivotě. Pomazání olejem katechumenů před křtem znamená očištění a posílení; pomazání nemocných vyjadřuje uzdravení a útěchu. Pomazání posvátným křiţmem po křtu, při biřmování a kněţském svěcení je znamením zasvěcení. Prostřednictvím biřmování se křesťané, tedy ti, kteří jsou pomazaní, mnohem více podílejí na poslání Jeţíše Krista a na plnosti Ducha svatého, jímţ je vrchovatě naplněn, takţe celý jejich ţivot šíří líbeznou vůni Kristovu. Křest, biřmování a eucharistie jsou v katolické církvi povaţovány za tzv. iniciační svátosti: stojí v začátku křesťanského ţivota a ve svém celku plně uschopňují křesťany ke splnění jejich poslání. Tato skutečnost je symbolicky vyjádřena tím, ţe při křtu dospělých jsou jim tyto tři svátosti uděleny v průběhu jedné bohosluţby Svátost smíření / svátost pokání / zpověď Všechny křesťanské církve věří, ţe Bůh odpouští provinění (hříchy) těm lidem, kteří o toto odpuštění upřímně prosí, svých hříchů litují a jsou odhodláni se změnit k lepšímu. Tato víra vychází z přesvědčení, ţe jedině Bůh má moc odpouštět hříchy. Zároveň najdeme v Novém zákoně několik míst, v nichţ Jeţíš přenáší zmocnění odpouštět hříchy na své učedníky jako reprezentanty nového lidu Boţího (EK 182): A já ti pravím, ţe ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi. (Mt 16, 18 19) Jeţíš jim znovu řekl: Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás. Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. (J 20, 21 22) Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi. (Mt 18,18) Původně bylo odpuštění hříchů spojováno pouze se křtem: křesťané vţdy věřili, ţe ten, kdo přijme víru v Jeţíše a nechá se pokřtít, přijímá zároveň od Boha odpuštění všech svých hříchů. Uţ v raných dobách však musela církev řešit situaci lidí, kteří se i po křtu dopustili velmi váţných a veřejně známých prohřešků (za největší byly povaţovány vraţda, odpad od víry a cizoloţství). Takoví provinilci museli podstoupit tvrdé pokání, které bylo odstupňováno podle váţnosti provinění. Spočívalo v mnoţství modliteb, které museli denně odříkat, v postu od určitých potravin, v zákazu manţelského sexuálního styku apod., to vše na přesně stanovenou dobu, která trvala od několika týdnů aţ po mnoho let. Po skončení kajícího období vyhlásil biskup nebo kněz, ţe jim je hřích odpuštěn, a mohli se zapojit do normálního ţivota. Takové pokání bylo však moţné jen jednou v ţivotě; dopustil-li se někdo znovu váţného provinění, byl z církevního společenství vyloučen. U běţných všedních prohřešků církev pouze poţadovala, aby jich člověk litoval, a tak získal Boţí odpuštění, ale 18

19 jinak se jimi nezabývala. Teprve mnohem později (asi od 8. století) se začíná šířit individuální zpověď, do níţ byly zahrnovány i lehké hříchy a která se mohla libovolně často opakovat. Tato praxe vycházela ze zkušeností ţivota mnichů v klášterech, kterým pomáhala k pravidelné sebereflexi a stálému osobnímu zdokonalování pod vedením zkušeného duchovního vůdce. Martin Luther povaţoval individuální zpověď za velmi prospěšnou, pozdější evangelická tradice se jí však na dlouhou dobu vzdala. V období po Tridentském koncilu (16. stol.) se v katolické církvi ustálila jediná forma svátosti smíření, a to individuální zpověď v tzv. zpovědnici. Šlo o dřevěnou konstrukci vytvořenou speciálně k tomuto účelu, kterou tvořila kabina pro sedícího kněze uprostřed a dvě menší kabinky s klekátky pro kajícníky po stranách (ve většině katolických kostelů se tyto zpovědnice dodnes pouţívají). Komunikace v nich probíhala skrze okénko s dřevěnou mříţkou. Také dialog probíhal ustálenou formou: po úvodním znamení kříţe se kajícník vyznal ze svých hříchů a vyjádřil za ně lítost, kněz mu pak dal stručné poučení, uloţil mu pokání (zpravidla konkrétní modlitba, kterou měl kajícník po skončení zpovědi Bohu přednést na znamení své ochoty k polepšení) a pronesl nad ním formuli rozhřešení. Věřící byli vyzýváni, aby přijímali svátost smíření pravidelně kaţdý měsíc, nejméně však jednou za rok, a to o velikonocích. V okruhu velkých svátků (velikonoce, vánoce, pouť) a na začátku kaţdého měsíce pak ve větších farnostech přicházelo ke zpovědi velké mnoţství lidí, takţe se zpovědi často stávaly rutinní a formální záleţitostí: věřící opakovali stále znova (často po celý ţivot) stejné hříchy, kněţí dávali rozhřešení bez rozhovoru a osobního přístupu. Mnozí věřící ztráceli ze zřetele vnitřní souvislost mezi osobní vinou a Boţím odpuštěním, které zpověď zprostředkovává, ale viděli ji jen jako rituální povinnost, kterou musí v pravidelných intervalech plnit. Toto pojetí zpovědi se dostalo ve 20. století do hluboké krize: mnozí věřící zcela odmítli tuto svátost s odůvodněním, ţe dárcem odpuštění je sám Bůh a ţe je jistě poskytne i bez lidského zprostředkování; jiní hledali spolu s kněţími takové formy zpovědi, které by pro ně byly přijatelnější. Církev reagovala na tuto krizi v rámci liturgické reformy po 2. vatikánském koncilu jednak zdůrazněním podstatných teologických prvků této svátosti, jednak nabídkou širší škály forem jejího slavení. V teologické oblasti byl zdůrazněn rozměr vztahu mezi člověkem a Bohem: hříchem člověk tento vztah narušuje, touhou po odpuštění hledá opětovné narovnání vztahu, smíření: proto byl zaveden nový název zpovědi svátost smíření. Zároveň jde také o komunikaci 19

20 mezi jednajícími lidmi v rámci zpovědi by měl být veden skutečný dialog, v němţ by měl kněz spolu s kajícníkem hledat způsob, jak se vyrovnat s vinou, příp. ji napravit, a jak kvalitněji ţít, aby se prostor pro hřích postupně zmenšoval. Aby se uplatnily uvedené teologické důrazy a zároveň se vyšlo vstříc lidem s odlišnými potřebami, začala církev upouštět od povinného slavení svátosti smíření v tradičních zpovědnicích. Místo nich se v kostelích zřizují tzv. zpovědní místnosti, v nichţ je moţné vytvořit vstřícné dialogické prostředí. Před vyznáním se doporučuje krátké čtení z Bible, které kajícníkovi (penitentovi) připomene Boţí odpouštějící lásku. Kněţí jsou vyzývání, aby chápali člověka v různých náročných situacích a jednali s ním empaticky. Byly zavedeny tzv. kající bohoslužby (zvláště před velkými svátky), při nichţ se věřící společně připravují na zpověď četbou Bible a reflexí o svém ţivotě (zpytování svědomí) a pak probíhá individuální zpověď. Také se uţ neklade tak velký důraz na časté opakování zpovědi, věřící jsou vedeni spíše k tomu, aby se sami odpovědně rozhodli, kdy pro ně nastal čas k přijetí této svátosti. Pro výjimečné situace obnovila církev moţnost hromadného rozhřešení bez individuálního vyznání (v nebezpečí ţivota pro větší mnoţství lidí přírodní katastrofa, válka apod., nebo při nemoţnosti zvládnout velký nápor zájemců o zpověď, kteří by pak museli být delší dobu bez rozhřešení CIC, can. 961), trvá však na tom, ţe jde o výjimku, kterou nelze pouţít v běţné situaci. Základní formou odpuštění hříchů tedy zůstává v katolické a pravoslavné tradici individuální zpověď. Křesťan, který touţí po odpuštění od Boha, při ní vyznává své hříchy knězi, který mu na základě tohoto vyznání udělí rozhřešení (absoluci), jímţ dává najevo, ţe mu Bůh jeho viny skutečně odpustil. Materií této svátosti jsou vyznané viny, formou je pevně stanovená formule rozhřešení doprovázená znamením kříţe ze strany kněze: Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha. Ať ti skrze tuto sluţbu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem. Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Je však třeba zdůraznit, ţe odpuštění je vţdy výsostným aktem Boţím: neodpouští kněz, ale Bůh sám. Katolická církev proto počítá s tím, ţe kvůli běţným (lehkým, všedním) hříchům není třeba se zpovídat, ale stačí např. vyuţít společného úkonu kajícnosti na začátku kaţdé mše. V závaţných proviněních však poţaduje vţdy individuální zpověď: Jednotlivé a úplné vyznání a rozhřešení tvoří jediný řádný způsob, kterým se s Bohem a církví smiřuje křesťan, který je si vědom těţkého hříchu; pouze fyzická nebo mravní nemoţnost omlouvá od tohoto vyznání; v tom případě lze dosáhnout smíření i jiným způsobem (CIC, can. 960). 20