Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Fakulta pedagogická. Katedra výtvarné výchovy. Diplomová práce na téma.

Transkript

1 Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Fakulta pedagogická Katedra výtvarné výchovy Diplomová práce na téma O zrození a smrti (mystérium, kulturní procesy a výtvarná výchova) Vedoucí diplomové práce: Vypracovala: Mgr. Zdeněk Hosman Hana Kotálová

2 Poděkování Za neustálou inspiraci, porozumění a cenné rady děkuji panu Zdeňkovi Hosmanovi. Mé díky patří i všem, kteří byli ochotni sdělovat své názory a myšlenky během rozhovorů. A v neposlední řadě děkuji Zdeňce Rybové a Martině Špinkové

3 Anotace O zrození a smrti (mystérium, kulturní procesy a výtvarná výchova) Práce pojednává o zrození a smrti v horizontech rozmanitých kultur a epoch, transdisciplinárně proniká skrze různé vědní obory, například psychologie, filosofie, etika... Jednotlivé oblasti se spojují ve smysluplný celek v oblasti výtvarné výchovy. Práce má holistický charakter a má být inspirací pro učitele výtvarné výchovy. About nativity and death (mystery, cultural processes and creative education) This work is about nativity and death covering horizons in a variety of cultures and stages. It is a trans-discipline which covers different scientific subjects, for example psychology, philosophy, ethics These individual subjects are meaningfully connected, both wholly and integrally, in the field of creative education. This work has a holistic character and can be inspirational to teachers of creative education

4 Obsah ÚVOD CO JE TO ZROZENÍ A SMRT SMRT ZROZENÍ ZROZENÍ, SMRT A KŘESŤANSTVÍ ZROZENÍ, SMRT A ROMSKÁ KULTURA ZROZENÍ, SMRT A ISLÁM ZROZENÍ, SMRT A BUDDHISMUS ZROZENÍ, SMRT A JÓGA ZROZENÍ, SMRT A ŠAMANISMUS ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ PSYCHOLOGIE JAK PŘICHÁZÍME NA SVĚT O DĚTECH A SMRTI PEDAGOGICKÉ MOŽNOSTI ZKUŠENOSTI Z PRAXE NA TÉMA ZROZENÍ ZKUŠENOSTI Z PRAXE NA TÉMA SMRT INSPIRACE PRO PRÁCI S DĚTMI Prostory mystérií Rozhovor Mýty a pohádky ve výtvarné výchově Paralely Meditace Jak prožít svou smrt? ZÁVĚR LITERATURA

5 Úvod aneb o co mi v mé diplomové práci půjde O zrození a smrti (mystérium, kulturní procesy a výtvarná výchova) Zrození a smrt, dvě zdánlivě rozdílné věci. To první v nás vyvolává možná naději a radost, to druhé spíše strach, obavy a smutek. Ve skutečnosti ale mají mnoho společného. Obojí je tak trochu tabu. Početí i umírání. Přicházíme na svět bolestně a s bolestí zpravidla odcházíme.vnímám zrození (početí) a smrt jako dveře nebo bránu, početí jako vchod do života, smrt jako východ. Snad se ani nejedná o dvoje dveře, třeba jsou dveře jedny, ale mění se směr- vejdeme a odejdeme. Kam? To je tajemství. Proč jsem si vybrala právě tyto dva klíčové okamžiky? Přemýšlela jsem o smyslu života, a tyto dva okamžiky se mi vyjevily jako něco důležitého, jakoby způsob, kterým na ně nahlížíme ovlivňoval naše bytí, náš život. Ještě přesněji jak nahlížíme na tyto okamžiky a to, co jim předchází a co po nich následuje, tedy odkud přicházíme? Kam směřujeme? Kde jsme byli před narozením a kam odejdeme po smrti. Jde mi tedy o lámání tabu a předsudků, ale i o to, abych svými výukovými programy děti vedla k přehodnocení životních hodnot, aby je zamyšlení a práce na tématech tak niterných a přitom hluboce existenciálních vedla od pomíjivého k nepomíjivému, od hodnot materiálních k hodnotám duchovním a duševním, aby nahlížely svět nikoliv jako bojiště o peníze, kariéru, majetek a moc, ale svět jako možnost uskutečnění svého bytí, jako určité tajemství, na než rozum nestačí a nemůže stačit... Aby znovu pocítily údiv nad tím vším, i když propadají tolik vnucovanému konzumnímu pohledu, že vše je okoukané a všední, aby se na věci dokázaly podívat novýma očima, novým pohledem, a možná, plnějším soucitu, ale i fantazií a imaginací. Aby byl jejich svět bohatší a barevnější, protože v úhlu pohledu se skrývá barevnost nebo šeď světa. A právě naše mysli mají možnost volby mezi údivem, vzrušením a fádností hraničící s nudou. Chci podnítit děti k vlastnímu hledání otázek, na něž nelze odpovědět. Ale nevím znamená také mnoho, v nevím se skrývá naděje, údiv a pokora, a to přináší mnohem více inspirace a moudrosti než profesionální vím a všemu rozumím. Přála bych si, aby tato práce byla inspirací a obohacením pro ostatní, aby v nich znovu otvírala údiv nad tajemstvím života a otevřeli mysl nevím, která jim může být světlem k dalšímu hledání, v životě jsme jen začátečníky

6 Co je to zrození a smrt To přeci nedává smysl, jen se narodit, bejt tu a umřít. Nedává!!! Co je to vlastně zrození a smrt? Víme skutečně exaktně, co to zrození a smrt je? Záleží samozřejmě na úhlu pohledu. Pokusím se na následujících řádcích vyjádřit definici fyzického zrození a smrti tak, jak je chápána z pohledu současné medicíny. Pak se pokusím najít další paralely, vždyť zrození a smrt neprobíhají pouze na úrovni fyzické, tyto stavy je možné vnímat i symbolicky nebo filosoficky. Smrt Z hlediska fyziologického je smrt definována poměrně jasně 1. Fyzická smrt je úplná, trvalá a ireverzibilní ztráta vědomí. 2 Okamžik smrti byl posuzován v historii různými způsoby, a záviselo to do jisté míry na stavu, v němž se medicína jako vědní obor nacházela. Dokud nebylo zavedeno úřední ohledání mrtvol, rozhodovali sami pozůstalí, zda se jedná o skutečné úmrtí. Zrcátko, které se před ústy zamlžilo, pírko, které se zachvělo dechem, nebo horký vosk kápnutý na prsa, prozrazovaly život nebo jeho absenci 3. Pochopitelně, že často domnělý nebožtík obživl. Ještě v druhé polovině 18.století byli zemřelí pohřbíváni ihned, a tak strach z pohřbení zaživa byl nesmírný. Fjodor Michajlovič Dostojevskij, slavný ruský spisovatel ( ), popisuje ve sbírce povídek, že si někteří lidé zajišťovali posmrtné prostřelení srdce v panické hrůze před probuzením v hrobě. Později se stal měřítkem života tlukot srdce, a to až do nedávné doby. Teprve s příchodem nových technologií do medicíny začalo být možné, a dokonce běžné, oživit lidi, jejichž srdce přestalo bít a dech se zastavil. Tehdy musela být vytvořena nová definice smrti. 1 Jak to, že v učebnicích biologie pro střední školy, ani ve většině naučných encyklopedií pro dospívající, natož pro děti (a to ani v encyklopediích o lidském těle), není možné najít v rejstříku slovo smrt??? Co to je ta smrt? Jak ji definovat? Nebo je to nepodstatné vědět, přestože se nás to bezprostředně týká? Je opravdu důležitější vědět co jsou to bazální ganglia nebo Malpighiho tělíska? Jak potom rozumět běžně se vyskytujícím větám v učebnicích zmiňujících se např. o Hitlerovi a jeho vraždění (v masovém měřítku smrt asi dětem nebude vadit, není tak iritující?), když pořádně nevíme, co to je smrt? 2 Z knihy Péče o umírající- hospicová péče, Blanka Misconiová, Vydává Národní centrum domácí péče České republiky ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví ČR a Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR, atd. Rok vydání neuveden. Str.16 3 Narození a smrt v české lidové kultuře, Alexandra Navrátilová, Vyšehrad, Praha 2004, str

7 Dnes je smrt odvozena od smrti mozkové. Mozek obvykle odumírá až po čtyřech minutách, pokud se mu nedostává okysličené krve. Mozková smrt je tedy definována jako naprostá absence odezvy, pohybu, reflexů mozkového kmene doprovázené fixovanými a dilatovanými pupilami a neschopností dýchat bez respirátoru. 4 Po mozkové smrti ale některé orgány přežívají dál, například ledviny ještě třicet minut, oční rohovka šest hodin, vlasy, vousy a nehty rostou ještě několik dní po smrti Nicméně, smrt mozku je vnímána jako nepřítomnost jedince. Dalším pojmem je smrt psychická, která označuje naprostou psychickou rezignaci, intenzivně prožívanou beznaděj a zoufalství, což usnadňuje vstup smrti fyzické. Smrt sociální je stavem, kdy člověk sice žije, ale je neodvratně vyvázán z důležitých vztahů interpersonálních a sociálních. 3 Opuštění blízkých lidí, ztráta domova, prostředí, v němž jsme žili po celý svůj život, a odsun do neznámého prostředí, ztráta naděje a lásky to jsou první příznaky smrti psychické a sociální, které by ale neměly předcházet smrti fyzické. Filosofický aspekt spočívá v tázání se po smyslu smrti. Smrt završuje život, ukončuje ho a dává mu poslední smysl. Bytí ke smrti nám dává zakusit a pochopit naplnění lidství. A pak otázka nesmrtelnosti Tělo není schopno být dále nositelem života, ale zaniká život, který má duchovní povahu? 5 Co je to Euthanasie? Řecký termín eutanázie (řecky eu dobro, blaho, thanasos smrt) původně znamenal všestrannou pomoc umírajícímu člověku, zaměřenou na mírnění tělesných bolestí a duševních úzkostí. Dnes je takto eufemisticky označováno úmyslné urychlení smrti na přání pacienta nebo jeho rodiny. Při eutanázii člověk způsobuje smrt sobě nebo jinému člověku. Jde tedy o úmyslné zabití nevinné lidské bytosti. Eutanázii je nutno odlišovat od rozhodnutí vzdát se "agresivní léčby" postupů, které již neodpovídají reálné situaci pacienta. 6 4 Péče o umírající- hospicová péče, Blanka Misconiová,str.16. Pozn. pupila = zřítelnice, zornice oka, dilatace = rozšíření, roztažení, zvětšení objemu 5 Podrobněji viz. Filosofický slovník, Walter Brugger, str Dr. John P. Nelson, prolife.cz/eutanazie/index61ac.html?id=

8 Paliativní medicína se zabývá tlumením bolestí umírajícího, snaží se nemocnému zajistit na poslední měsíce, týdny, dny i minuty života důstojné podmínky nejen prosté fyzického, ale i duševního a duchovního utrpení. Pokud se ale nemocnému nedostává správné a všestranné péče, může požádat o urychlení smrti. V takovém případě je nutné zpytovat svědomí, zda nebylo v péči o nemocného něco zanedbáno v kterékoliv ze čtyř oblastí (biologické, psychologické, sociologické, spirituální potřeby). Pokud jsou potřeby nemocného uspokojeny, téměř nikdy o usmrcení nepožádá. Nejčastější příčinou těchto žádostí je bohužel nezájem a neúcta k člověku, jako jedinečné a neopakovatelné bytosti. 7 Hospicová péče umožňuje umírajícím i jejich blízkým prožít poslední úsek životní cesty smysluplně a lidsky hodnotně, v hospicích anebo odbornou asistencí v domácích podmínkách, kde si přeje zemřít většina lidí (bohužel, většina umírá v odlidštěných podmínkách nemocnic, osamoceně). Dnešní medicína nabízí velmi dobré tlumení bolestí fyzických. Hospicová hnutí navrací euthanasii její původní smysl tedy dobrou smrt. 7 Z knihy Hospice a umění doprovázet, MUDr. Marie Svatošová, Ecce homo, 1999, str

9 Zrození Mami, proč tu jsem? Proč tu na tom světě musim být? A proč jsem se narodila? ptá se asi šestiletá holčička maminky. Protože jsme se měli s tatínkem hodně rádi, proto tu jsi. Ale proč se nenarodilo jiný dítě, proč zrovna já? [Skutečný rozhovor] Způsob, jakým jsme se ocitli v bytí, není přeci totožný s důvodem našeho bytí zde. Dospělí znají, jak na svět přicházejí, co je to za cestu, vědí, jak k tomu dojde. Vědí ale smysl, důvod toho, proč k tomu dochází? Opravdu se rodí lidská bytost, jen proto, že mám někoho ráda??? Anebo z nevědomosti a touhy? Dva lidé se spojí, aby poskytli třetímu tělo, vrátit ho musí už sám Člověk byl vržen do existence, a má pocit, že se na tom nijak nepodílel, že je prostě zde, aniž se ho kdo tázal. A je před ním úkol, naplnit svůj život smysluplně, život, jako dar. Odkdy jsme lidskou bytostí Přestože v oblasti filosofie je to diskutabilní fenomén a značně relativní, což je příznačné pro postmodernismus a krizi filosofického myšlení 8, tak v oblasti biologie stále ještě existuje pevně stanovená, a odbornou veřejností respektovaná, obecná definice vzniku lidského života. ODBORNÉ STANOVISKO K POČÁTKU ŽIVOTA NOVÉHO LIDSKÉHO JEDINCE 9 Nejméně od padesátých let tohoto století učí embryologie, že existence nového jedince začíná oplozením, jehož podstatou je splynutí dvou zralých pohlavních buněk, vajíčka a spermie (Frankenberger 1954). Překotný rozvoj biologie a zejména genetiky v posledních několika desetiletích přidal k této problematice mnoho podrobností, které zmíněný základní poznatek nejenže nepopírají, nýbrž jej potvrzují. 8 postmodernismus - evropský myšlenkový směr poslední třetiny 20. století hlásající pluralitu názorů jako základní stav společnosti, pluralitu způsobů života, relativizaci dosavadních hodnot 9 Výňatek z textu. Celé znění dokumentu na: -

10 Antikoncepce ochrana proti nežádoucímu početí (=koncepce). Ačkoliv funkcí fyzického milování je vznik nového života, lidé se už od nepaměti snaží jeho vzniku zabránit. Antikoncepce tak, jak je vyvinutá dnes, umožňuje lidem vzdát se odpovědnosti. Tím antikoncepce ovlivňuje chování lidí, má nepochybně psychologický a sociální efekt. Filosoficky vzato, sexuální akt byl oproštěn tvořivé funkce, a zůstala mu jen funkce slasti bez omezení. Nový život je vnímán jako nepříjemnost, i když dává pohlavnímu spojení hlubší smysl, fyzický akt lásky, který daruje svůj plod. Antikoncepcí jsou prostředky chemického nebo bariérového rázu, nebo kombinované. Některé mohou způsobit ranný potrat (tzv. abortivní charakter). 10 Alternativu tvoří přirozené plánování rodičovství (tzv. PPR). 11 Potrat Podle ČSÚ bylo od roku 1960 v ČR uměle potraceno nenarozených dětí. Potratem se rozumí ukončení těhotenství ženy, při němž umírá nenarozené dítě. Rozlišujeme spontánní potrat a umělé přerušení těhotenství. Spontánní nebo také samovolný potrat znamená, když z nějakých přirozených příčin dojde k předčasným stahům děložního svalstva v raném stadiu těhotenství. (Obvykle umírá vyvíjející se dítě kvůli nějaké abnormalitě v něm anebo v placentě). V rozhovorech dále v textu mám na mysli pouze umělé přerušení těhotenství, ke kterému dochází na žádost matky pro jakýkoliv důvod bez omezení do 12. týdne těhotenství, nebo až do 24. týdne těhotenství z genetických důvodů. 12 V případě ohrožení života matky, nebo těžkého poškození nenarozeného dítěte či jeho neschopnosti žít je povolen v ČR až do devátého měsíce těhotenství. 13 Taková situace ale nastává vyjímečně. 10 Více info o metodách antikoncepce: Ondřej Trojan: O čápech a vranách, nebo podrobněji a odborněji např. webové stránky prolife.cz/antikoncepce/index714f.html?id= Více info na: nebo 12 Podle platného zákona č. 66/1986 Sb. 13 metody potratu v ČR, viz. prolife.cz/potrat/index190a.html?id=

11 Za potrat se mj. považuje porozené dítě, které projevuje alespoň jednu ze známek života a má porodní hmotnost nižší než 500g, ale nepřežije 24 hodin po porodu. Co to je eugenika Eugenika je smutnou kapitolou genetické manipulace. V podstatě znamená, že právo na život mají pouze jedinci tělesně a duševně zdraví a výkonní pro společnost. Ostatní by měli být eliminováni vraždou, sterilizací, potratem. Jako berla v argumentaci je zneužívána Darwinova teorie. Eugeniku proslavil zejména Hitler, který se pomocí vyvražďování nevinných snažil o čistotu rasy v nacistickém Německu, ale bylo by mylné domnívat se, že ostatní státy na tom byly lépe. Eugenika byla aplikována násilnými sterilizacemi i v USA po roce 1900 a místy pokračovala až do 70 let. Čistotu rasy hájil i Winston Churchill a v roce 1911 schválil Oxfordský svaz principy eugeniky pro Británii. Podobně pokračovaly v násilných sterilizacích i jiné státy Evropy. 14 Bylo by mylné, domnívat se, že eugenika je minulostí. Probíhá každý den, tady u nás, v České republice. Jejími oběťmi jsou zejména embrya s jedním jednadvacátým chromozomem navíc, která by se narodila s Downovým syndromem, a žila by relativně krátký, ale převážně radostný život. V naší zemi jsou dovoleny potraty z eugenických důvodů. 15 Část Hippokratovy přísahy "...Způsob svého života zasvětím podle svých sil a svědomí prospěchu nemocných a budu je chránit před každou úhonou a bezprávím. Ani prosbami se nedám pohnout k podání smrtícího léku, ani sám k tomu nedám nikdy podnět. Stejně tak neposkytnu žádné ženě prostředek k vyhnání plodu. Zachovám vždy svůj život a své umění čisté a prosté každé viny..." 14 Matt Ridley: Genom, Portál, Praha Svědčí-li pro umělé přerušení těhotenství genetické důvody, lze uměle přerušit těhotenství nejpozději do dosažení dvacetičtyř týdnů těhotenství. VYHLÁŠKA MZ ČSR (75/1986 SB.) Vyhláška ministerstva zdravotnictví České socialistické republiky ze dne 7. listopadu 1986, kterou se provádí zákon ČNR č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství (75/1986 Sb.) Změna: 467/1992 Sb

12 Zrození, smrt a křesťanství Nauč nás počítati naše dny, ať získáme moudrost srdce. Ž 90,

13 Křesťanství a jeho pohled na zrození a smrt Rozhovor s prof. PhDr.Tomášem Halíkem, profesorem Univerzity Karlovy, rektorem univerzitního kostela Nejsv. Salvátora v Praze a prezidentem České křesťanské akademie. Dne 25. listopadu 2004 v budově Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze HK: Jak se dívá křesťanství na zrození nového života? Odkdy jsme lidskou bytostí? TH: Křesťanství je přesvědčeno, že lidský život začíná početím. Nebylo tomu tak vždy. Ve středověku byly některé názory o pozdějším oživení plodu v těle matky, a dnes, ostatně v souhlasu s poznatky genetiky, křesťanství hlásá, že počátkem lidského života je okamžik početí. HK: Osobně by mě zajímalo, kde se vlastně berou ty nové duše, odkud? TH: V pojetí duše v dějinách se spojilo několik představ. Biblická představa, kdy slovo duše a tělo se používá vlastně jako synonymum. Potom řecká, vlastně pohanská, představa, která ale do značné míry ovlivnila křesťanské chápání duše po určitou dobu, pohled na duši jakožto nesmrtelnou substanci ve smrtelném těle. Dnešní teologické pojetí je asi nejbližší tomu, co se v sekulárním jazyku nazývá identita. To, co činí bytost právě tou konkrétní nezaměnitelnou bytostí. Čili dnes v teologii a dnešní křesťanské antropologii se tak striktně nerozlišuje duchovní princip jako něco, co přistupuje z vnějšku k člověku, ale je to jinými slovy vyjádřená nezaměnitelná identita lidské bytosti. HK: Jaké jsou rituály okolo narození a jaký je jejich význam? TH: To, co zpravidla v křesťanských církvích následuje po narození, je křest, který má velmi bohatou významovou škálu. Je to vstup do církve, do společenství křesťanů, teologicky řečeno je to naroubování na Krista. Pojem křtu je vzat, čistě lexikálně, od slovesa ponořit, ponořit do Kristovy smrti a vzkříšení. Křest znamená vstup do reality Kristovy vykupitelské

14 smrti. Ve vodách křtu je jakoby usmrcen starý hříšný člověk a s Kristem vstává k novému životu, když se vynoří z křestního pramene. Čili křest, který se ve starých dobách konal přinejlepším ponořením, také i vnější symbolikou vyjadřoval znovuzrození k novému věčnému životu s Kristem. V církvi existovaly, a někdy dosud existují, debaty o tom, zda a proč je možné křtít malé děti, zda by křest neměl být až věcí svobodného osobního rozhodnutí každého jedince tak, jak tomu bylo v prvních křesťanských generacích. Většina křesťanských církví se přiklání k tomu, že je možné, aby toto rozhodnutí za dítě udělali jeho rodiče a kmotři, podobně jako mnoho dalších rozhodnutí dělají za své dítě. Vlastně toto zasvěcení do křesťanské tradice je analogické tomu, když rodiče uvádějí své děti například do mateřského jazyka, že také nečekají až bude dítěti osmnáct, aby se rozhodlo, kterým jazykem bude mluvit, ale že celkem přirozeně ho učí mluvit tím jazykem, kterým sami mluví. Takže uvedení do křesťanského společenství, při kterém ti rodiče a kmotři berou na sebe závazek dítě vychovat v křesťanské víře a rozvíjet v něm to, co je dítěti křtem dáno jako závdavek, je analogické uvedení dítěte do mateřského jazyka, do mateřské kultury a rozhodnutí nepokřtít dítě by vlastně nebylo absencí rozhodnutí, ale rozhodnutím negativním. Ve většině křesťanských církví pak následuje ještě nějaký další obřad, který je osobním stvrzením události křtu na prahu dospělosti, v katolické církvi biřmování, v evangelických církvích konfirmace, která je jakousi pečetí křtu, a příležitostí, kdy dospívající člověk ke svému křtu říká za sebe své svobodné ano. Ovšem v některých církvích, zejména pravoslavné, se biřmování provádí již při křtu i u malých dětí. HK: Zaujalo mě, že křest vlastně znamená ponoření se do Kristovy smrti. Takže vlastně je tu souvislost mezi zrozením a smrtí, to je zajímavé Další otázka se týká antikoncepce TH: Je známo, že katolická církev se k umělým prostředkům antikoncepce staví negativně. Je to z toho důvodu, že se domnívá, že sexuální akt a jeho smysl, a otevřenost vůči daru života nemají být oddělovány. Ale tady je třeba asi znát trošku širší kontext. Nejprve je třeba si položit otázku proč. A předtím říká zásadní ne zejména těm prostředkům, které mají abortivní charakter, to znamená, že zabíjejí již oplodněný zárodek, a přiklání se k těm takzvaným přirozeným prostředkům antikoncepce, jako je využívání zejména neplodných dní Mechanické prostředky antikoncepce, kondomy a tak dále, o tom se vede v církvi spor,

15 rigoróznější směr je zásadně neuznává, ten trochu liberálnější směr v nich vidí menší zlo, které je možné aplikovat tehdy, kdy není možné se spolehnout na metody takzvané přirozené antikoncepce Myslím si ale, že ještě předtím je třeba si klást otázku proč vlastně ti manželé nechtějí mít děti, jestli je to legitimní důvod, samozřejmě pro to může být nějaký legitimní důvod, ať už zdravotní nebo sociální. Jsou situace, kdy početná rodina si opravdu nemůže dovolit, ať z důvodů sociálních nebo psychologických, větší počet dětí, myslím že většina teologů se k tomu přiklání, že toto je třeba ponechat svědomí rodičů. Mohou být situace kdy je legitimní prostě nemít děti, ale někdy rozhodnutí nemít děti je motivováno sobecky, že dávají přednost materiálnímu blahobytu před darem života. Jestliže ten důvod je sobecký, pak ty sebekatoličtější metody, zabránění početí jsou samozřejmě nemravné. Takže nejdřív je třeba asi zvážit motivy, proč mít a nemít děti v té určité době, protože kdyby se manželé brali, a jeden z nich nebo oba by měli úmysl nikdy nemít děti, tak takové manželství by bylo z hlediska církevního práva neplatné, protože jedna z těch otázek, které se kladou při církevním sňatku je, jestli přijmete děti od Pánaboha ochotně a budete je vychovávat podle božího zákona, čili otevřenost daru života se chápe jako jeden ze základních smyslů manželství. Osobně se domnívám, že skutečně abortivní metody nelze schválit, a zažil jsem taky mnoho případů, v té klinické a zpovědní praxi, žen, které nadužívání antikoncepčních prostředků zdravotně poškodilo, a ovšem vím, že případů, kdy se není možné spolehnout na takzvané přirozené metody je celá řada, zvlášť v dnešní civilizaci, a proto si myslím, že tam, kde důvody pro to odložit otevřenost vůči daru života, po nějakou dobu nemít děti, jsou morálně legitimní, tak tam bych asi řešení kompromisem, metodami mechanické antikoncepce, neviděl jako veliký morální problém. Samozřejmě taky u lidí, kteří ignorují vůbec zásady křesťanské sexuální morálky, kteří jsou mimo církev a jsou třeba ohroženi nemocí AIDS, tak od těchto lidí nelze vyžadovat, aby se těchto prostředků vzdávali. HK: S předchozím tématem souvisí také otázka potratů, které jsou vlastně v dnešní společnosti vnímány jako něco normálního. TH: Já se domnívám, že skutečně zabití počatého života je mravně nepřípustné, a myslím si, že pro to jsou nejenom důvody z hlediska křesťanské morálky, ale že dneska to podporuje i genetický pohled na lidský život, kdy víme, že život je svým způsobem naprogramován už od okamžiku početí, a pokud není možné předložit nějaké racionální a vědecky podložené

16 důvody, že život začíná někdy jindy než v okamžiku početí, takové jiné datum nikdo nebyl schopen předložit, tak pak je třeba, aby nenarozený život byl chráněn. Je samozřejmě zase jiná otázka, do jaké míry je možné to zabudovat do zákonodárství, a jestli postihování by naopak nevedlo k pokoutním metodám. Takže tyhle dvě věci bych od sebe oddělil, ten fakt, že je to něco, s čím nelze morálně souhlasit, a potom způsob, jakým se bude společnost snažit tomu zabránit, kde bych spíše než pro represivní metody byl pro určitou osvětu a také vstřícnost vůči svobodným matkám, matkám v nouzi, a tak dále HK: Ono to možná dnes souvisí i s eugenikou, kdy se matkám doporučuje zabít nenarozené dítě, které by mohlo být nějakým způsobem poškozené TH: To znám z vlastní historie, protože když jsem se měl narodit, tak mé matce bylo pětačtyřicet, já jsem první dítě, a všichni, včetně lékařů, jí ujišťovali, že se s velkou pravděpodobností narodí poškozený plod, a nutili jí k potratu. Matka na to nepřistoupila a riskovala, a tomu vděčím za to, že jsem na světě. Také sám jsem doprovázel řadu manželských párů jako kněz v situacích, kdy jim lékaři říkali, že s velkou pravděpodobností se narodí poškozený plod a bylo to pro mě nelehké, prožívat s nimi tohle období. Ti rodiče se pak sami rozhodli, že vezmou na sebe riziko, a ve všech případech, které znám, se pak narodily děti naprosto zdravé. Tím samozřejmě nechci říct, že je to tak musí být ve všech případech, ale myslím, že dnes je rozšířené to, že lékaři vlastně hledají určité alibi před možnými výčitkami, a že někdy přehánějí rizikovost. HK: Teď se dostáváme k druhému, opačnému, pólu života. Jak se vlastně dívá křesťanství nebo i vy, na umírání a smrt, na ten okamžik i na ten proces, co to vlastně znamená v životě člověka Jak může vlastně křesťanská víra pomoci v tom okamžiku? TH: Dnešní pastorální teologie vidí v umírání proces, ve kterém nelze s jistotou označit nějaký rozhodující okamžik. Je to proces, který je velmi často spojen s nějakým závěrečným zráním osobnosti. Terapeuti a psychologové, kteří se zabývají procesem umírání, upozorňují na určitá stádia tohoto procesu, jako smlouvání, zápas, rezignace, smíření a tak dále, tak existuje u některých teologů i určitá teologická interpretace, zejména u Ladislava Borose, žáka Karla Rahnera, který například v častém fenoménu, že člověk v procesu umírání si určitým způsobem rekapituluje svůj život, takže se objevuje takový film událostí, chápe i jako

17 příležitost, aby člověk mohl říci konečné ano nebo ne smyslu svého života, a znovu třeba přehodnotit některé životní křižovatky. A věří, že je člověku dána šance, která zajisté nemůže totálně zvrátit celkový směr lidského života, ale přeci jenom se může, ještě s tím posledním okamžikem lidské svobody, přiklonit na tu či onu stranu. A z tohoto hlediska stav, ve kterém člověk umírá, byl vždycky v křesťanské tradice chápán jako velmi důležitý pro věčný osud člověka. HK: Jaké jsou rituály okolo umírání a smrti? Jaký je jejich význam? TH: Jedna ze sedmi svátostí, které se slaví v katolické církvi, je svátost pomazání nemocných, která dříve byla označována jako poslední pomazání a byla vyhrazena pro okamžik umírání. Vnějším rituálem je pomazání olejem. Olej je látka, která se používá při některých svátostech, jako znamení očisty a posílení, pomazávaly se jím svaly zápasníků, nebo se králové pomazávali, nebo kněží Olejem, který symbolizuje sílu ducha svatého. Takže svátost znamená zároveň smazání hříchů a připravení k poslednímu zápasu, kterým je umírání. Později, i z pastoračních důvodů, protože někdy se příbuzní obávali zavolat kněze, aby vyslovování této svátosti neznamenalo, že se očekává jistá smrt, tak se tato svátost nazývá svátostí pomazání nemocných, a nepoužívá se jenom v případě umírání, ale v každém případě vážné nemoci, a je možné ji samozřejmě opakovat během života, i při opakovaných krizích během téhož onemocnění A samozřejmě potom existují obřady pohřbívání, které nejsou svátostí, ale svátostinou, ale patří ke křesťanské kultuře postarat se o zemřelého, prokázat mu určitou úctu. Obřad je doprovázen rituály, zejména modlitbami. Dříve se zdůrazňovalo, že pohřeb do země lépe odpovídá křesťanské tradici a lépe vystihuje také symbol vložení semene do země HK: Co euthanasie? TH: Křesťanství trvá na nedotknutelnosti života lidské osoby od početí až do smrti. Když hovoříme o euthanasii, je třeba rozlišovat dvě věci. Aktivní euthanasii, to znamená zásah, který aktivně ukončuje život, ten je z křesťanského hlediska mravně neospravedlnitelný. Ale pak existuje to, čemu se někdy říká pasivní euthanasie, byť tento název není příliš vhodný, a to znamená, že nenasadíme, případně vypneme určité přístroje, pomocí nichž se pouze

18 prodlužuje lidské utrpení, čili nejde o aktivní zásah do lidského života, ale spíš to, že se nevyužijí technické možnosti v případě, kdy se jedná pouze o prodlužování života, který nemá reálnou perspektivu na udržení základních kvalit lidského života. Tento druhý případ je morálně ospravedlnitelný. V problematice euthanasie bych zdůraznil ještě jednu věc. V budoucnosti můžeme očekávat veliké napětí mezi generacemi. Snižováním porodnosti v hospodářsky vyspělých zemí a prodlužováním lidského věku, dochází k tomu, že stále menší počet ekonomicky produktivních lidí musí živit stále větší počet důchodců, a k tomu přistupuje i malá úcta k stáří v naší společnosti, na rozdíl od společností tradičních. A já se obávám, že v tomto napětí mezi generacemi by právě euthanasie mohla být zneužita jako strašlivá zbraň. Vidím zde analogii v tom, co se stalo s potraty. Na počátku se také hovořilo o tom, že potraty budou povoleny pouze tam, kde se jedná o ohrožení života matky, později se masově připouštěly potraty z takzvaně sociálních důvodů, a já bych se skutečně nerad dožil toho, kdyby lidé své staré příbuzné ze sociálních důvodů vozili na přerušení života. Čili této aktivní euthanasii je třeba říci ne, zejména v době, kdy existuje vyspělá paliativní medicína, která umožňuje minimalizovat bolesti. HK: Jaké jsou představy křesťanství o existenci po smrti? TH: Hovoříme li o životě po smrti, stojíme všichni v tváří v tvář tajemství, a jsme odkázáni na víru. Ti, kteří věří, že smrtí zaniká veškerý život, tuto víru nemohou nějak racionálně dokázat, a je to také víra. A stejně tak ti, kteří věří, že život ve smrti nezaniká, ale transformuje se, se nemohou opřít o nějakou racionální evidenci, pouze o spolehnutí například na slovo Písma. Často v této souvislosti dnes uvádí, tzv. lazarův syndrom nebo prožitky lidí, kteří zakusili klinickou smrt, ale podle mého názoru není čestné používat tyto zážitky jako důkaz existence po smrti, protože se nejedná o zážitek skutečně posmrtného života, ale o jakousi předsíň smrti, a tyto jevy mohou být různým způsobem interpretované. Myslím si, že mohou být použity nanejvýš jako určitý poukaz, určitá stopa, ale nikoliv jako důkaz. Zde skutečně nemáme evidenci, opíráme se o víru, opíráme se zejména o Ježíšovo slovo Já jsem vzkříšení a život, kdo věří ve mně má život věčný. Jak konkrétně život věčný bude vypadat, tady si asi musíme počkat Křesťanská tradice rozlišuje tři stavy, v kterých se člověk může ocitnout po smrti, které jsou označovány tradičními názvy nebe, očistec a peklo. Přičemž samozřejmě nejde o nějakou lokalizaci, o níž

19 bychom mohli mít nějakou fyzickou představu Samozřejmě nejde o nějaký fyzický prostor, jde o stav duše. Ovšem naděje ve vzkříšení se netýká pouze duše, ale celého člověka. Přičemž víra ve vzkříšení celého člověka znamená i vzkříšení těla, což neznamená pouze nějakou restituci hmotné stránky naší bytosti, protože tělo, v Biblickém slova smyslu, znamená spíše nezaměnitelný osobní charakter člověka, to, že člověk je bytostí situovanou v určitém prostoru a čase. Zde se hovoří také o proměněném či oslaveném těle a tyto biblické výroky a výroky tradice naznačují, že nejde pouze o prodloužení stavu na zemi, nebo návrat ke stavu na zemi, ale o nějaký nový stav člověka. Co se týče nebe, to je výraz pro plné společenství s Bohem, do kterého vstupují ti, kteří umírají ve stavu milosti, a katolíci jsou přesvědčeni, že v tomto stavu jsou nejen Ti, kteří byli oficiálně církví kanonizováni, ale že počet svatých, to jest spasených, je mnohem větší. O očistci byly vedeny určité teologické spory uvnitř křesťanských církví, protože tady není nic, co by se dalo uvádět jako nepřímý doklad existence jakéhosi mezistavu, ve kterém se člověk očišťuje, ten člověk, který zemřel ve stavu takzvaných všedních, to jest nikoliv těžkých, smrtelných, hříchů. Ale i v některých mimokřesťanských tradicích, v Tibetské knize mrtvých a podobně, se vyskytuje myšlenka, že člověk po smrti prochází stavem očišťování. Co se týče pekla, to je stav totálního odtržení od Boha, a přesvědčení, že peklo existuje, je logickým důsledkem uznání lidské svobody. Vyplývá to z přesvědčení, že Bůh respektuje svobodu člověka, až do těch důsledků, že se člověk může totálně od Něho odvrátit. Vzpomínám na jeden text, ve kterém je řečeno, že spasen bude ten člověk, který Bohu nejenom slovy, ale skutky, říká Buď vůle tvá, ale ten člověk, který celoživotně, vědomě a ve vážných věcech vůli Boží odporuje, tomu nakonec Bůh řekne Buď vůle tvá, a naplnění této lidské vůle, zcela postavené proti vůli Boží, je peklo. Ovšem na rozdíl od nebe, kde jsme přesvědčeni, že není neobydleno, nemáme jistotu o žádném člověku, víra nám nedává o žádném člověku opravdu jistotu, že byl zavržen. Víme, že peklo existuje jako reálná možnost, ale je teoreticky možné, že peklo je prázdné. HK: Děkuji za rozhovor

20 Zrození, smrt a Romská kultura