Arabské náboženství. Živá náboženství

Transkript

1 Arabské náboženství Arábie Arabský poloostrov rozloze 3,5 mil. km 2 je jako měch visící mezi Afrikou a Asií. Zatímco na jihu je ohraničen mořem, na severu je hranice nezřetelná, protože probíhá kamenitou pouští. Odtud svírá Arábii tzv. Úrodný půlměsíc zemědělských oblastí. Sama Arábie je vyschlou pustinou, stepí, mnohde úplně bez vegetace, rozčleněná vádími a horskými hřebeny. Náhorní tabule Nadžd je ohraničená horskými masívy od pobřeží (Jemenské hory). Zatímco i pobřeží Rudého moře má stejné klima jako vnitrozemí, Jemen je díky monzunovým dešťům jediná úrodná zóna, kromě oáz, které oživují Arabskou poušť. Beduíni - většina obyvatel jsou kočovní nebo polokočovní pastevci velbloudů, koz a ovcí (Z hlediska velbloudů jsou beduíni jejich paraziti využívají je na maso, mléko, oděv, příbytky, dopravu). - domácí řemesla rozvíjeli buď pro vlastní potřebu, nebo pro směnný obchod, který závisel na usedlých obyvatelích oáz - klima a množství vody a na nich závislé migrační cykly ovlivňovali organizaci kočovníků: - na jaro se rozptylovali do malých skupin, aby měli dostatek pastvy pro stáda - na podzim tvořili větší skupiny jako obranu před nájezdy - rody se sdružovali v klanech, které dohromady tvořily kmen, kmenová svaz vznikal jen za konkrétním účelem a po jeho splnění se zase rozpadl - neměli oficiální vůdce nebo hierarchii, vůdce byl volen podle osobních schopností a jen občas jeho syn prokázal stejné tak, že jeho roli převzal - teprve pod dojmem nebezpečí se tvoří nárazníkové kmenové svazy proti Byzanci, Persii, kde se formuje rodová šlechta (Jordánsko, Irák) - posléze veškerá organizace upadá a před vystoupením Mohammeda vládne anarchie, přesto jsou i tehdy dodržovány nepsané zákony zachování života a sociální rovnováhy Soudržnost rodů a klanů - člověk je člověkem jen jako člen kolektivu; je-li vyloučen a jako psanec přijat jiným kmenem, měl vždy nižší sociální umístění - pokrevní příbuzenství spjato krevní mstou a to nejen vůči pachateli, ale vůči komukoli z rodu či klanu; tato hrozba byla pozitivní, neboť vedla ke strachu a vyhýbání se prolévání krve, aby nepřivodilo pomstu a vlnu násilí na vlastní kmen (loupežné přepady stád byly běžné a ne nezákonné, ale zabití je provázelo málokdy) - pokud nastala krevní msta, přerůstala až ve válku (někdy řešena výkupným velbloudy) - uvnitř kmene byla naprostá rovnost všech mužů a povinnost pomáhat těm, kdo byli v nouzi - vysoce bylo ceněno: pohostinství ochrana cizinců žádajících o azyl ochrana svěřeného majetku - závazky a smlouvy byly posvátné obavou ze ztráty cti v očích okolních kmenů kdyby byly porušeny. Desítky kmenů, často znepřátelených, mělo jakési vědomí národní sounáležitosti (Arab X cizinec) podle dvou pojítek: 1. Jazyk dialekty byly srozumitelné všem 2. Pravidelné poutě na Arafát v Mekce a trhy v Uházu 4 měsíce v roce byl zákaz přepadů a bojů posvátný Mekka Islám nevzniká na beduíny obývaných pastvinách, ale v horském masívu Hidžázy, kde v městech při oázách sídlili usedlé obyvatelstvo. Nejvýznamnějším takovým místem byla Mekka. - ležela v pustém neúrodném údolí bez zemědělství - obchodní křižovatka na severojižní cestě okolo množství studní podél pobřeží Rudého moře. - kultovní centrum západní Arábie, okolo božiště Ka ba se Saturnovým chrámem, což byla krychlová budova vystavěná nad černým kamenem (meteoritem) - konávaly se tu v posvátných měsících poutě a trhy Peníze, které takto tekly do pokladnice Mekkánského městského státu (Kurajšovci) vedly k porušení pokrevní solidarity ve vedení, kde v radě měli největší vliv nejbohatší. Mocnosti (Persie, Byzanc, Etiopie) vedly spor o nadvládu. Mekka však byla přísně neutrální. - v okolí Mekky bylo několik dalších oáz a osad (at-táif, křesťanský Nadžrán, židovský Jathrib pozdější Medína) 1

2 Postupný přechod k usedlému způsobu života způsobil rozpad rodového zřízení, které vyvolalo národnostní konflikty. Část z nich se vlivem židovství koní k monoteismu, část ke staroarabskému polyteismu. Celkově je však na prahu islámu Arábie ekonomicko-sociálně-etnicko-nábožensky roztříštěná společnost. Náboženství - není rozdíl mezi beduíny a usedlými zemědělci - zbožštění přírody: trojice astrálních božstev Měsíc, Slunce (al-lát), Venuše (al-uzzá), kterým jako nebeským tělesům se přímo neklaněli, ale jen jejich pozemským reprezentantům bůžkům, kteří obývali studny (dar života), prohlubně, stromy obklopené posvátnými okrsky. Někde existovaly hrubě opracované kameny jako modly, jinde sklaní útvary mající nějakou podobu - přinášeny oběti nejčasněji velbloudů, ovcí a koz - rituál: poutě, obcházení, pokládání oděvů, zbraní; modlitba neexistovala, pouze vyslovení žádosti, aby božstvo dar nebo oběť přijalo. - existovalo i kmenové božstvo a některá byla společná pro více kmenů - víra ve zmrtvýchvstání neexistovala (Muhammadovo učení se setkalo s nedůvěrou a posměšky); věřilo se v bohyni osudu Manát, uctívanou v Mekce i Jathríbu, která určovala osud a vyjadřovala zbožštění záhady životy a smrti - staří Arabové nebyli příliš hluboce nábožensky založeni, obřady byly součástí zvyku a běžného života, oslavy byly vytrhnutím z jednotvárnosti; tabu zákony potravin byly v podvědomí hluboko (jedinými Muhammadovými oponenty byli ti, kdo hájili původní náboženské podoby jako víru předků) Islám Ve jménu Boha milosrdného, slitovného. Chvála bohu, Pánu lidstva veškerého, milosrdnému, slitovnému, vládci dne soudného! Tebe uctíváme a Tebe o pomoc žádáme, veď nás cestou přímou, stezkou těch, jež zahrnuls milostí svou, ne těch, na něž jsi rozhněván, ani těch, kdo v bludu jsou! (Korán, súra první, Otevíratelka knihy) Jméno - odevzdání se do vůle Boží - monoteistické náboženství - přebírá prvky judaismu, křesťanství a starých arabských kultů Zařazení Islám je druhým největším světovým náboženstvím, počet jeho stoupenců je cca 1,5 mld. a v současné době je nejdynamičtěji se rozvíjejícím náboženstvím. Po židovství a křesťanství je třetím velkým monoteistickým náboženstvím vzešlým ze semitského civilizačního podhoubí. Je dominantním náboženstvím v zemích severní Afriky, na Blízkém Východě, Arabském poloostrově, ve střední Asii a v Indonésii. Orientován výrazně proféticky jeho posvátným spisem je Korán. Jeho zakladatelem je arabský prorok Muhammad ibn Abdulláh. Muhammad Podle nezaručených zpráv se Muhammad narodil v r. 570 po Kr. v Mekce; pocházel z rodu Hášimovců, nepříliš významné a bohaté větve kmene Kurajšovců. Jeho otec se věnoval obchodu, ale zemřel před Muhammadovým narozením. Po smrti matky sed ujal čtyřletého Muhammada jeho děd Abd al-muttalib, později pak jeho strýc Abú Tálib. Nesporným faktem zůstává, že byl celkem bezvýznamným a chudým příslušníkem rodu, nehrajícího žádnou větší úlohu ani v politickém, ani v hospodářském životě Mekky. Ve svých dvaceti pěti letech vstoupil do služeb 2

3 zámožné vdovy Chadídži jako obchodní agent a zakrátko potom se s ní oženil. Z tohoto manželství vzešli dva chlapci, kteří zemřeli v ranném věku, a čtyři dcery, jež dosáhly dospělosti, avšak kromě nejmladší z nich Fátimy se nastal žádná z nich předmětem zvláštní úcty muslimů. Muhammadovo zjevení Podle tradice se dostalo Muhammadovi prvního zjevení v roce 610, v době, kdy mu bylo kolem 40 let. Když totiž spal na pahorku Híta, několik kilometrů od města, sestoupil prý k němu archanděl Gabriel (Džibríl) a pravil: Přednášej! Muhammad váhal, ale anděl ho pevně svíral, div ho neudusil, až se Muhammad zeptal: Co mám přednášet? Anděl mu řekl: Přednášej ve jménu Pána svého, který stvořil, člověka z kapky přilnavé stvořil! Přednášej, vždyť Pán tvůj je nadmíru štědrý, ten, jenž naučil perem, naučil člověka, co ještě neznal. To bylo první z mnoha zjevení, která Muhammad přijal. Zpočátku byl jat obavami, jestli se nezbláznil a pomýšlel dokonce na sebevraždu, zejména když po prvním zjevení se nové delší dobu nedostavilo. V těchto chvílích mu byla oporou jeho manželka Chadídža a za pomoci svého bratrance Waraqy, který se již dříve seznámil s křesťanským učením, v něm upevnila víru, že je skutečně poslem božím. Muhammad po určitou dobu hlásal to, co pokládal za zjevení, jen úzkému kruhu své rodiny a přátel, a teprve o několik let později (612 nebo 613), se odhodlal vystoupit se svým učením na veřejnost a promluvit ke svým soukmenovcům. Ústředním motivem prvních částí Koránu je téma všemohoucnosti Boha, jeho dobroty, spravedlnosti a správného vedení. Vznik muslimské obce Z počátku se nepatrná obec věřících - nebylo jich ani dvacet scházela tajně, aby vyslechla zjevení, která se postupně dostávala Muhammadovi. Tehdy také zavedl modlitbu, většinou v době noční, a zřejmě už stanovil určité kultovní pohyby a výroky. Okolo r. 614 přívrženců přibývalo a Muhammadův dům již nestačil, aby všechny pojal ke společné modlitbě. Z toho vyplývá, že tradiční klasifikace islámu jako hnutí chudých, otroků a propuštěnců, kteří směřovali k sociálnímu převratu, je nesprávná. Seznam prvních muslimů (těch, kteří přestoupili k islámu před r. 622, ukazuje, že patřili do tří společenských skupin. První tvořili mladí muži z nejvlivnějších rodin, blízcí příbuzní vládnoucích osob, které se dostaly později do nejostřejší opozice vůči Muhammadovi. Ve druhé skupině byli opět mladší lidé z jiných méně významných rodů. Ve třetí skupině potom nalézáme lidi různého věku stojící mimo rodový a kmenový systém; mezi nimi byli jak otroci, tak propuštěnci různého etnického původu, i Arabové, kteří byli různě přidruženi ke Kurajšovským rodům, ale byli v podřízeném postavení. Mekkánská opozice Mekkánská oligarchie se zpočátku dívala na Muhammada a jeho malinkou obec věřících celkem lhostejně a nanejvýš s útrpným úsměškem, neboť se necítila nikterak ohrožena. Jakmile se však začaly zřetelněji projevovat některé politické aplikace vyplývající z Muhammadova nároku na to, že je poslem Božím, postoj vládnoucích skupin se změnil. Muhammad byl veřejně urážen a napadán, nazýván bláznem, věštcem, básníkem a podvodníkem, jeho přívrženci byli vystaveni různým ústrkům, zejména uvnitř svých rodů. Do čela opozice se ostavili předáci nejmocnějších rodů, Machzúmovců a Abd Šams (Umajjovců), Abú Džahl a Abú Sufján. Ty části Koránu, které lze datovat před počátek otevřeného konfliktu, hovoří o Alláhovi jako o pánu tohoto domu, tj. Ka by, a nijak neodsuzují kult s ní spojený. Muhammad ji tedy nehodlal zbavit jejího posvátného charakteru, obracel se však proti uctívání pohanských bůžků, ti však měli jen lokální charakter a místa, kde byli uctíváni, neležela přímo v Mekce, nýbrž v jejím okolí. Je však jasné, že se bohatým obchodníkům a finančníkům nemohla líbit Muhammadova kritika jejich způsobu života, i když přímo nevystupoval proti bohatství a majetku jako takovému a spíše jen nabádal, aby z něho byli podporováni nemajetní a potřební členové rodů tak, jak to patřilo k morálním ideálům 3

4 beduínské společnosti. Historie Muhammada a mladého islámu je proto po celý zbytek mekkánské doby (do r. 622) historií úporného boje proti opozici. Tehdy také zrály a vrcholily Muhammadovy náboženské představy a jejich upřesňování v polemice proti odpůrcům. Islám zde nabyl skoro své definitivní podoby, k níž medínské období přidalo již jen málo nového. Tváří v tvář rostoucí opozici, jež měla v rukou značné mocenské prostředky, prokázal Muhammad neobyčejnou sílu charakteru, vytrvalost a zásadovost, která se stala inspirací jak jeho tehdejším druhům, tak pozdějším generacím muslimů. Rozchod s pohanstvím Muhammad tehdy udělal kompromis a na určitou dobu přistoupil na smíření, když udával, že je možno se obracet k pohanským božstvům al-lát, al- Uzzá a Manát jako k přímluvcům u Boha. Nespatřoval v tomto stadiu svého monoteismu žádný rozpor mezi vírou v jediného Boha a připuštěním dalších nadpřirozených bytostí v okruhu přímluvců. Za určitou dobu si však uvědomil všechny důsledky tohoto kompromisu, verše o tom odvolal a místo nich jsou dnes v Koránu slova odsuzující rozhodně kult oněch tří božstev. Pozdější komentátoři nazývají původní znění satanskými verši, které Muhammadovi našeptal sám satan, aby ho svedl ze správné cesty. Krátce na to recitoval Muhammad súru 109 znamenající definitivní rozchod s mekkánským pohanstvím. Důsledky Muhammadova odmítnutí se zakrátko začaly projevovat: vedle polemiky, vedené na úrovni teologické i osobní, byl veden útok hlavně proti přívržencům nové víry. Hlavy rodů a rodin začaly vykonávat nátlak na své věřící členy, aby se zřekli Muhammada. Ten byl proti tomu bezmocný, protože moc uznané hlavy rodu byla neomezená a nikdo z vnějšku se nemohl vměšovat do vnitřních záležitostí. Jedinou možností, jak vzdáli přívržence před tímto nátlakem, bylo vzdálit je z dosahu mekkánské společnosti. Muhammad sám nalezl silnou oporu ve vlastním rodě Hášimovců, jejichž hlavou byl jeho strýc Abú Tálib (otec čtvrtého chalífy Alího) a v němž měl rozhodné slovo i další strýc al- Abbás (předek chalífské dynastie Abbásovců). Ačkoli se ani jeden z nich nestal v té době muslimem, postavili se odhodlaně na stranu Muhammada a poskytli mu ono nezbytné zázemí, bez něhož by byl jedinec v Arábii bezmocný. Pouze tato solidarita mu umožnila zůstat v Mekce až do r. 622 a dále hlásat své učení. Krize Krátce na to postihly Muhammada dvě osudné ztráty r. 619 zemřel jeho strýc a hlavní ochránce Abú Tálib, a potom i jeho věrná opora manželka Chadídža. Do čela Hášimovců se dostal jiný strýc Abú Lahab, spojený obchodní zájmy i sňatkem s rodem Abd Šams a jeho vůdcem Abú Sufjánem, druhým hlavním protivníkem Muhammada a islámu. Abú Lahab se postavil proti Muhammadovi nepřátelsky a přesvědčil některé příslušníky rodu, unavené věčnými spory, aby odmítli nadále poskytovat Muhammadovi podporu. Muhammad byl tak zbaven své opory a jeho situace v Mekce se tím výrazně zhoršila. Také šíření islámu bylo znemožněno. Útěk do Jathíbu hidžra V nejnižším bodu islámu se Muhammad sešel r. 620 s několika předáky z Jathribu, kteří doufali, že v něm naleznou vhodnou osobu, schopnou uspořádat poměry v jejich rodné oáze. V dalším roce se Muhammad znovu sešel s představiteli většiny kmenů a rodů a uzavřel s nimi v soutěsce al- Aqaba úmluvu, že jej přijmou jako proroka, budou jej poslouchat a bránit proti nepřátelům. Na základě této dohody pak vyslal do Jathribu několik přívrženců, aby tam hlásali základy nové víry. Vida svou bezmocnost v Mekce, rozhodl se tam pak přesídlit a učinit z něho základnu své obce. Postupně tam začal posílat své přívržence, až jich přesídlilo asi 70 tzv. muhádžirové, přesídlenci nebo emigranti, kteří se později za své zásluhy stali jakousi islámskou 4

5 šlechtou. Mekkánská opozice začala při postupném odchodu tušit, oč se jedná, a rozhodla se Muhammada odstranit. Byl učiněn pokus zabít ho v jeho domě, ale Muhammad byl včas varován a uchýlil se jinam. Nebezpečí mu však stále hrozilo, a když byla většina jeho stoupenců v Jathribu, odhodlal se i Muhammad sám k přesídlení. Doprovázen jen Abú Bakrem a jeho propuštěncem odešel v září 622 tajně z Mekky. Opozice vypravila za uprchlíky pátrací čety a ti se museli skrývat několik dní v jeskyni, než nebezpečí pominulo. Pak pokračovali v cestě a 24. září 622 dorazili na okraj jathribské oázy. To byla tzv. hidžra. Slovo neznamená útěk, jak se běžně překládá, nýbrž přerušení kmenových a rodových svazků a vztahů a navázání nových. Hidžrou skončilo jedno období života Muhammadova i dějin islámu. Změna, která tím nastala, znamenala zásadní přelom, takže chalífa Umar položil hidžru za počátek muslimského letopočtu. Medína V Jathribu, který přijal na Muhammadovu počest nové jméno Madínat an-nabí (Město Prorokovo), zkráceně Madína (Medína), bylo třeba vybudovat pevně stmelenou obec věřících, v níž by byli překonány staré pohanské náboženské a morální tradice a neopakovaly se boje a spory. Úkol to byl vzhledem k roztříštěnosti společnosti doplněné navíc o mekkánské emigranty nesnadný a dlouhodobý, vyžadující schopnosti, diplomacii, takt, pevnost, předvídavost a rozvahu. Z Muhammada-hlasatele se v Medíně stává Muhammad-politik, zákonodárce, soudce, vojevůdce i zakladatel nové společenské organizace. Nová byla v tom smyslu, že se přestala opírat o soudržnost kmenovou, ale o ideovou, vyrůstající z islámu. Před hidžrou se obracel jen ke Kurajšovcům, v Medíně nabývá jeho výzva daleko obecnějšího charakteru, protože už nemá být náboženstvím jen Kurajšovců nebo mekkánských kmenů, ale všech Arabů. Toto poslání bylo sice obsaženo už v době Mekky, ale v Medíně se mu mohlo dostat praktické náplně a konkrétního uskutečnění. Podobně jako byli starozákonní proroci a Ježíš posláni k Židům, tak nyní vystoupil Muhammad vůči Arabům, kteří až do té doby postrádali vlastního proroka. Muhammad byl uznáván za náboženskou hlavu celé ummy, avšak po stránce politické byl vůdcem pouze jedné skupiny, muhádžirů, a tím postaven na roveň předákům medínských rodů, ačkoli v ústavě a podle úmluvy na al- Aqabě bylo Muhammadovi přiznáno právo rozhodčího sporů mezi jednotlivými skupinami a trvalo dost dlouho, než se toto právo stalo skutkem. Postavení pouhé náboženské hlavy ummy nemohlo být ovšem pro Muhammada uspokojivé, protože k prosazení svých politicko-náboženských záměrů potřeboval získat i odpovídající poltickou moc. Upevnění muslimské obce v Medíně, byť bylo nejvýš důležité, nemohlo být cílem samo o sobě, ale bylo jen předpokladem pro další aktivity. K Muhammadovým cílům patřilo získání Mekky a její svatyní, jež byla integrována do islámského kultu a dále rozšíření islámu jako obecného náboženství všech Arabů. Deset let medínského působení ( ) položilo základy k politicko-sociálnímu uspořádání muslimské obce a v tomto období byly vypracovány hlavní zásady kultu, rodinných a společenských vztahů, práva a různých příkazů a omezení. Súry tohoto období obsahují i řadu čistě náboženských témat a další rozpracování teologie a dogmatiky. Rozchod se židy Muhammad považoval od začátku své učení za totožné s hlásáním starých izraelských proroků, příp. Ježíše. Při příchodu do Jathribu očekával, že ho tamní židovská obec přijme s otevřenou náručí jako jednoho ze svých a že jej uzná jako proroka a pokračovatele dřívějších poslů, zejména Mojžíše. K jeho hořkému zklamání se nic takového nedělo, by naopak židé začali jeho učení napadat v základu, poukazujíce na zjevné rozpory mezi Starým zákonem a Koránem. Z toho vyvodili, že Muhammad není žádným prorokem a Korán žádným božím zjevením. To bylo pro Muhammada velkým nebezpečím, protože jeho autorita v medíně se zakládala právě na 5

6 víře v jeho poslání. K rozchodu se židy nedošlo ihned, po určitou dobu byl qiblou směrem, jímž s věřící obracejí při modlitbě, Jeruzalém a muslimové dodržovali také židovské svátky a půst. Když se ale polemické útoky stávaly prudšími, musil Muhammad změnit svou politiku a začal rozvíjet svou koncepci Abrahámova náboženství. Rozdíly mezi koránskými a starozákonními příběhy a učením popřít nemohl, a proto dospěl k závěru, že židé změnili původní Abrahamovo učení a odchýlili se od něho. Abrahám se stal představitelem základního a dokonalého monoteistického učení, tzv. hanífem. Další proroci byli sesíláni, aby toto náboženství utvrzovali. Avšak přes jejich úsilí židé a později také křesťané se od něho odchýlili, provedli změny v Písmu svatém a nyní se brání proti pravdě, kterou přináší Muhammad, aby obnovil původní čistotu Abrahámovy víry. Polemika se židy byla ostrá, až Muhammad asi r. 624 dospěl k tomu, že se mu nepodaří odpůrce přesvědčit o správnosti svých názorů a vyvodil z toho důsledky: otočil qiblu ke Ka bě, kterou spojil s Abrahámovým působením, zavedl půst v měsíci ramadánu a místo soboty s stal pátek dnem svátečním, spojeným s kázáním a společnou modlitbou v poledne. Boje s Mekkou Muhammad začal systematicky posílat menší oddíly, aby napadaly mekkánské karavany a tím zasazovaly Kurajšovcům rány na místě nejcitlivějším, v obchodě. Počáteční výpravy byly nevelké a přinesly málo kořisti, ale Mekka jimi byla značně zneklidněna, neboť hrozilo, že bude odříznuta od zdroje svého bohatství. V březnu 624 došlo k první na arabské poměry velké bitvě u Badru. Kurajšovci očekávaly příchod velké karavany za Sýrie, kterou vedl Abú Sufján a Muhammad se rozhodl ji přepadnout. Abú Sufján se o tom dozvěděl, podal zprávu do Mekky a sám vedl karavanu jinou cestou, aby unikl. Mekkánci vyzbrojili 800 mužů a poslali je vstříc ohrožené karavaně. Muhammad vyčkávající příchodu karavany u Badru na jih od Medíny se neočekávaně střetl s mekkánským vojskem a musil se pustit do boje. Na jeho straně bojovalo 324 mužů, což byl dosud největší počet, jaký muslimové postavili do boje. Bitva netrvala dlouho, ale měla světodějný význam, protože v případě porážky muslimů by asi islám zmizel bez jakékoliv stopy ze světa. Muhammad přes početní slabost zvítězil a zajistil tak svému náboženství a své obci trvalé místo ve světových dějinách. V boji padl Abú Džahjla, jeho úhlavní nepřítel, i řada jiných předáků, muslimové se zmocnili velké kořisti a zajatců, na jejichž výkupném značně vydělali. Protiútok Mekky Mekka se s porážkou smířit nehodlala. V březnu 625 vyrazili Mekkánci proti Medíně s armádou 3000 mužů (měli 200 jezdců), proti nimž postavili muslimové jen 700 mužů. Na začátku byli muslimové úspěšní, odrazili útok a přešli do ofenzívy, při níž se dostali až do tábora nepřátel. Zde se v honbě za kořistí rozptýlili, za čehož je mekkánská jízda napadla a obrátila na zmatený útěk. Muhammad sám byl raněn a rozkřiklo se, že padl, což ještě zvýšilo paniku. Sám se s malým oddílem zachránil na svahu hory,kdo útoky odrazil, zatímco jezdectvo pronásledovalo prchající muslimy k medínský tvrzím a způsobilo jim značné ztráty. Abú Sufján v domnění, že porážka muslimů je úplná, přerušil bitvu a odtáhl zpět domů. Třetí tažení proti medíně podnikli Kurajšovci na začátku r. 627 a spolu s nimi táhli spojenci (ahzáb) z Ghatafénovců, Asadů a Sulajmovců, celkem mužů. Takovou armádu Arábie předtím neviděla. Medíny se zmocnily obavy, protože mohla postavit jen 3000 mužů a bylo vyloučeno, aby se střetli v otevřené bitvě. Tento poslední vážný pokus Mekky znamenal ztrátu veškeré prestiže, neboť celá Arábie sledovala její boj s odpadlíky. Byla nyní odsouzena k hospodářskému úpadku, protože nebylo nadále možné vysílat karavany do Sýrie. Naopak Medína sama začala se Sýrií obchodovat a pomalu na sebe strhávala výsadní postavení Mekky. Úspěchy islámu V březnu r. 628 se Muhammad rozhodl uskutečnit umru, malou pouť, jejímž jádrem jsou 6

7 kultovní obřady okolo Ka by. S patnácti sty muslimy se dostal až do blízkosti Mekky, kde byl zastaven Kurajšovci, kteří vyhrožovali, že dojde k bitvě, pokusí-li se muslimové vykonat pouť. Po zdlouhavém jednání byla uzavřena smlouva, že v tomto roce se muslimové vzdálí, ale v příštím Mekkánci na tři dny vyklí své město, aby muslimové mohli vykonat své poutní obřady. Dále bylo dohodnuto, že se obě strany na deset let vzdají nepřátelství a že bude kmenům povoleno volně navazovat spojenectví s tou či onou stranou. Dobytí Mekky Příštího roku (629) podnikl Muhammad podle úmluvy pouť do Mekky v doprovodu asi 2000 muslimů. Mekkánci, kteří město na tři dny opustili, sledovali z okolních výšin triumfální příchod muslimů, jejich obřady a poprvé viděli i muezzina svolávajícího ze střechy Ka by k modlitbě. V době Muhammadova pobytu v Mekce se několik významných Kurajšovců rozhodlo přestoupit k islámu. Muslimem se stal konečně i Muhammadův strýc Abú Abbás. Bylo přitom patrno, že si většina Mekkánců uvědomila marnost svého boje proti Muhammadovi. Jen několik málo předáků setrvávalo v opozici dále a hodlalo pokračovat v boji. Muhammad se tedy vydal s muslimy na pochod k Mekce, kde Abú Sufján s několika předáky přišli do jeho tábora, přijali islám a uzavřeli mír. Mekka plně kapitulovala a Muhammad přislíbil, že bude dána milost všem,kdo se uchýlí pod ochranu Abú Sufjána nebo zůstanou v domech. 11. ledna 630 vtáhlo muslimské vojsko do Mekky. Muhammad dal ihned zničit všechny modly v Ka bě, vyžádal si klíč od svatyně a vstoupil od ní, aby se pomodlil. Závěr života Své poslední roky strávil Muhammad zase v Medíně. Věnoval se organizaci nového státu, který nabyl obrovských rozměrů, a připravoval další výpravy. V březnu r. 632 řídil osobně pouť do Mekky, kdy stanovil přesný rituál a formu obřadů s poutí spojených. Byla to pouť na rozloučenou, protože krátce na to v Medíně onemocněl a 6. června 632 zemřel v domku své nejmilejší ženy A iši, kde byl tak pohřben. Na tomto místě byl později zbudován velký náhrobek, jenž tvoří součást Prorokovy mešity v Medíně a je druhým nejuctívanější místem islámu. Na závěr pouti na rozloučenou prý Muhammad zvolal: Pane, splnil jsem své poslání dobře? A dav mu odpověděl: Ano, splnils je dobře! Prorok a zjevení Korán používá dvou titulů: rasúl posel a nabí prorok. Je přitom činěn rozdíl mezi poslem a prorokem. Poslové přicházejí k národům, kterým se ještě nedostalo zjevené knihy, zatímco proroci vystupují v již etablovaných náboženských obcích, aby obnovili pravou víru a pokračovali v původním díle posla. Ovšem jen malá část z těch proroků, kteří jsou takto v Koránu označeni, má i ve Starém zákoně tento titul. Titul nabí si dal Muhammad až v Medíně, aby se vyrovnal Abrahámovi a Mojžíšovi. Podle něj totiž stál nabí o stupínek výš než rasúl, i když si byl vědom, že u jednoho národa může být více proroků. Pro sebe si však činil nárok, že uzavírá řadu předchozích poslů a proroků a je jejich pečetí. Kontinuita prorocké řady přitom od počátečního Adama zahrnuje i legendární arabské posly Húda, Sáliha a Šu ajba, starozákonní postavy i Ježíše. Souvisí úzce s pojetím nekonečné boží milosti a dobrotivosti vůči lidstvu. Mnohým z poslů a proroků je dána moc konat zázraky tj. předvádět lidem znamení od Boha. Muhammadovi samému se tohoto daru ale nedostalo. Jeho znamením ale byly verše a Korán, jimiž dal Bůh nad jakoukoli pochybnost potvrzení o prorockém poslání Muhammada, stejně jako potvrzoval znameními dřívější proroky. Již od počátku byl Muhammad přesvědčen, že obsah zjevení, kterého se mu dostává, tvoří součást univerzální knihy, obsahující vše, co chce Bůh sdělit lidstvu. Tato kniha je uložena na nebesích a má se ke Koránu jako k jiným Písmům jako 7

8 matka k dětem, takže až do konfliktu s medínskými židy věřil, že obsah Koránu je totožný s Biblí, neboť obě přece reprodukují týž prototyp nebeské knihy a tuto víru neztratil ani tehdy, když si rozdíly mezi knihami uvědomil. Rozdíly považoval za překroucení a zfalšování původního znění, které mělo být totožné s matkou knih a tedy i s Koránem. Způsob přijímání zjevení Korán o tom nepodává žádné přímé svědectví kromě zmínky o jakémsi vidění. Tradice naopak řadu zpráv zachovala. Stavy, které prožíval, byly blízké stavům náboženské extáze mystiků, takže vlastně není mezi těmito dvěma stavy valného rozdílu. Nejběžnější formou bylo, že se Muhammad ocital v jakémsi transu, v němž vnímal anebo slyšel více či méně zřetelné hlasy, doprovázené zvoněním. V takových chvílích mu vystupoval na čele pot a upadal do stavu podobného bezvědomí, z něhož se však zakrátko probral a ihned pronášel verše. Mnohdy přijímal zjevení i ve snu. Zpočátku si myslel, že zjevení přicházejí přímo do Boha, později dospěl názoru, že jsou mu zprostředkována andělem Gabrielem. Do těchto stavů se odstával za všemožných okolností při jízdě na velbloudu, u stolu, při jídle, při umývání, občas i tehdy, když se ho věřící ptali na určité mínění nebo rozhodnutí. Zdá se, že se jako pozdější mystikové dovedl uvést sám do stavu transu, v němž přijímal zjevení. Uchyloval se k tomuto způsobu tehdy, když si nebyl jist, zda určitá část Koránu je kompletní, anebo když byl postaven před nějaké závažné rozhodnutí. Biblické a jiné příběhy Židovský a křesťanský vliv lze nejzřetelněji vysledovat ve vyprávění o starozákonních prorocích a v christologii. Je pravděpodobné, že určité znalosti příběhů o Noemovi, Lotovi a faraónovi existovaly již ve staré Arábii, takže Muhammad na ně mohl navazovat, avšak velká většina materiálu, jehož použil, byla čerpána z židovských a křesťanských pramenů. Biblické přeběhy píše Muhammad už v Mekce a jsou to nejčastěji verše o Mojžíšovi a Faraónovi, zatímco jiní proroci jsou zmíněni jen letmo. Korán nevěnuje příliš mnoho pozornosti etnickým a kultovním příkazům, které proroci přinášeli, ale potrestání lidu, který neuvěřil v poselství, prohlašoval proroky za lháře a konal dál své bezbožné skutky. Nespokojil se přitom jen s biblickým materiálem, ale použil i tradice arabské a příběhy o starodávných národech, které všechny postihl trest boží za jejich nevíru. Zdá se však, že Muhammad jejich didaktický obsah brzy vyčerpal a začal spíš rozvíjet příběhy biblické, které mu poskytovaly mnohem bohatší materiál. Příběhy postav jako jsou Mojžíš, Abraham, Noe, Lot, David a Šalomoun, Saul a Goliáš, Eliáš, Elíša, Job, Jonáš apod. mají za účel ilustrovat boží všemohoucnost i milosrdenství, příp. dát mravní ponaučení. Josefovi a jeho bratřím je pak věnována celá 12. Súra, kterou muslimové považují za vůbec nejkrásnější koránský příběh, neboť vedle stylistické dokonalosti obsahuje i množství mravních příkazů a příkladů. O velkých starozákonních postavách jako byli Ezdráš, Nehemiáš, Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel nebo malí proroci Korán mlčí. Nový zákon mu poskytl vyprávěcí látky mnohem méně. Vedle Ježíše, jemuž je věnováno hojně veršů, je tu fragment o Janu Křtiteli a Zachariášovi a vyprávění o početí Marie. Mnohem více jsou tu zastoupeny motivy vyskytující se v apokryfních evangeliích. Ježíš sám zaujímá v Koránu významné místo, je plně uznáváno jeho výjimečné zrození a je přirovnáván k novému Adamovi. Muhammad jej považoval za největšího z proroků, jemuž se dostalo daru dělat zázraky, což mu samému bylo odepřeno. Ježíšovo božství však Korán vehementně popírá a rovněž i jeho smrt na kříži. Proto není uznáváno křesťanské učení o Trojici ani o Mesiáši Spasiteli, i když některé verše Koránu vyvozují, že se krátce před soudným dnem Ježíš objeví na zemi, aby ji naplnil spravedlností. Není však jasné, jaký smysl tomuto verši Muhammad dával. Z nebiblických příběhů jsou zde stopy románu o Alexandru Makedonském, rabínských legend (al-chidr) a legenda o sedmi spáčích efezkých. Všechny tyto látky byly na Předním Východě velice populární a známé. Všechny příběhy měly znovu teologický záměr (spáči zmrtvýchvstání; al- 8

9 Chidr dar Božího vyvolení a znalosti věcí budoucích a skrytých; Alexandr eschatologie). Korán Definice Korán (arab. al-qur án nebo Qur án) je svaté písmo muslimů a obsahuje sbírku textů, přednášených Muhammadem v průběhu více než dvaceti let prorocké činnosti a považovaných jím za zjevení Boží. Podle ortodoxního učení je Korán nestvoření slovo Boží, existující od věčnosti. Korán je řeč Boží, sepsaná v exemplářích, zachovaná v paměti, přednášená jazyky, zjevená Prorokovi. Naše vyslovování, psaní a přednášen Koránu je stvořené, zatímco Korán sám o sobě je nestvořen. Rozdělení Korán jako kniha je rozdělen na 114 kapitol, zvaných súry. Tyto jsou různě dlouhé, od velmi krátkých, které mají pouhé 3 verše, až k nejdelší s 286 verši. Ovšem pouhý počet veršů neukazuje na skutečnou délku jednotlivých súr, protože starší súry mají velmi krátké verše, zatímco v pozdějších není výjimkou, že jeden verš má deset i patnáct řádek arabského textu. Verše Každá súra obsahuje určitý počet menších celků, pro něž je užito názvu ája. Toto slovo znamená znamení, zázrak, potvrzení, pro běžné účely používáno překladu verš. Slovo samo se vyskytuje hojně v Koránu, protože pro Muhammada a jeho přívržence znamenal každý verš projev Božího slova a tedy již tím byl znamením a zázrakem. Jazyk V době Muhammadově hovořily arabské kmeny mnoha dialekty, jež se od sebe lišily hlavně ve výslovnosti, zčásti v tvarosloví a slovníku. Nejzřetelnější rozdíly byly mezi skupinami západních, centrálních a východních dialektů. Existovaly diference i mezi kočovníky a usedlíky. Přesto se již v předislámské době utvořil společný standardní jazyk básníků užívaný v poezii a srozumitelný víceméně všem Arabům (tzv. koiné). Staří arabští filologové tvrdili, že jazyk Koránu byl identický s básnickou koiné a že tvoří spolu s ní základnu klasického arabského jazyka. Zároveň že však Muhammad používal dialektu běžného v Mekce. Pravdou bude, že Muhammad použil v koránu jazyka básníků a věštců, jak si to vyžadoval sám zvláštní obsah jeho výroků, které bylo nutno pronášet ve formě, jež jediná byla v tehdejší Arábii uznávána jako prostředek vhodný pro vyjádření vznešených a slavnostních myšlenek. Muhammad byl tak často označován svými odpůrci za básníka. Použití tohoto jazyka umožňovalo také snadnější rozšíření nového učení mezi růžnými kmeny, jejichž příslušníci byli zvyklí naslouchat na trzích a při poutích básním přednášeným v arabském jazyce beduínských básníků. Naprostá většina užitých slov je původu arabského, někde však byl Muhammad nucen měnit nebo modifikovat významové nuance běžných slov, když hledal vhodné výrazy pro nové myšlenky. Nastává proto v koránském jazyce významový posun. Druhou skupinou slov použitých jsou výpůjčky z cizích jazyků - semitských, perštiny, řečtiny... Skutečnost, že Korán obsahuje řadu těchto slov, byla jen váhavě přijímána muslimy, neboť odporovala slovům o tzv. arabském Koránu. Muhammad sám si tvořil nová slova, jež měla svou zvučností nebo tajemností zvýšit účinek verše na posluchače. Činil tak zvláště na počátku své prorocké kariéry a ve svých eschatologických pasážích. Styl Styl Koránu není jednotný, liší se podle doby, kdy vznikaly jednotlivé části nebo súry. Zatímco některé starší části jsou vzrušené nebo vznešené, mají pozdější súry spíše prozaický charakter a 9

10 postrádají básnického vzletu. Korán je dílem spíše rétorickým než básnickým a jeho větší část tvoří texty vyprávěcí nebo nařízení a příkazy. Charakteristickým rysem je použití rýmované prózy, která sice neměla vážnost mezi staroarabskými básníky, ale hojně ji používali magičtí věštci. Rýmovaná próza nemusí mít žádný pravidelný a utříděný systém a postrádá i jiné atributy verše. I když je proti skutečnému arabskému verši mnohem méně vyvinutým básnickým prostředkem, hodila se dobře pro specifické účely Koránu a dosáhla v něm svého vrcholu. Pro zachování kmenové paměti o válečných a jiných významných událostech a pro formulaci krátkých výstižných přísloví pro právnické a teologické úvahy neexistoval žádný obecně přijatý sloh, ani žádný precedens pro eschatologické verše. Muhammad rozvinul rýmovanou prózu tak, že se stala vhodným nástrojem pro vyjádření široké škály jeho myšlenek i představ a přizpůsobil ji formulaci abstraktních zásad, právních rozhodnutí i politické teorie. Koránský styl není možné zařadit do běžné kategorie, neboť podobně jako prorocké knihy Starého zákona stojí na rozhraní rétoriky, homiletiky, poezie a prózy. Ve skutečnosti Muhammad nikdy nevytvořil knihu v našem slova smyslu, nýbrž recitoval krátké vizionářské verše, výkřiky, hrozby a útěchy, podobenství, bajky, právní a sociální příkazy a zákazy, věroučné rozpravy i líčení pekelných trestů a rajských slastí. Patrně vědomě neplánoval sjednotit politická nařízení, právní ustanovení, biblické legendy a polemiky s odpůrci do jedné kapitoly, jak je tomu v dnešní podobě jednotlivých súr. Spíše je pravděpodobné, že měl na paměti biblické knihy, o jejichž společném původu s Koránem byl pevně přesvědčen a snažil se tudíž o nějaké logické uspořádání svého zjevení, aby dal Arabům do rukou Písmo, jež by se důstojně řadilo vedle dřívějších zjevených knih. Korán si činí nárok na to, že je slovem Božím a je to proto v prvé řadě Bůh, jehož výroky jsou v 1. osobě jednotného čísla, avšak nejsou řídké případy množného čísla. Na mnoha místech je můžeme považovat za plurál majestatikus, jinde jsou mluvčími zřejmě andělé. Ve 250 případech se Bůh obrací na Muhammada se slovem mluv, po němž následuje odpověď na nějaký dotaz nebo argument odpůrců, stvrzení Muhammadova postavení a často také věty vhodné pro opakování při modlitbách a oslavující velikost a všemohoucnost Boží. Muslimové pokládají nejen obsah, ale i styl a jazyk Koránu za něco jedinečného a nenapodobitelného. Doktrína i džáz argumentuje především božským původem svaté knihy a tvrdí, že žádný smrtelník nebyl a není schopen něco tak dokonalého vytvořit. Ortodoxie proto odsuzovala snahy přeložit Korán do jiných jazyků, s tím, že není možné převést beze zbytku všechny jeho svérázné literární vlastnosti, což je do určité míry oprávněné: jazyk ztrácí sugestivnost a výraznost, gramatické tvary pregnantnost vlastní arabštině, rétorické obraty se rozplývají, příměry a metafory vyznívají lacině a všedně. Korán má nadto naprosto jiný účinek u Arabů a muslimů, v nichž vyvolává nadšení a vzrušení, než u evropských čtenářů, kteří k jeho četbě přistupují s odstupem a je jim cizí magie koránských slov a vět, působící v muslimském prostředí. Redakce Koránu Je patrno, že Korán nevznikl najednou, ale Muhammad v průběhu své prorocké činnosti neustále pronášel další a další čísti, jejich obsah i forma záležely jak na vnějších okolnostech, tak na jeho vlastním myšlenkovém vývoji. Důležité přitom je nezapomenout na orální charakter Koránu, tj. že byl určen především - a v počáteční části výhradně - pro ústní recitaci. K uspořádání Koránu do písemné a knižní formy došlo až po Muhammadově smrti. Je nesporné, že na počátku své činnosti Muhammad nepomýšlel na písemnou fixaci zjevení, nýbrž ponechával si je pouze v paměti, která však nebyla vždy spolehlivá. Později, když se seznámil blíže s židovským a křesťanským učením a rozvinul svou koncepci o nebeském 10

11 prototypu Písma, musela mu vytanout na mysli idea sestavení vlastní arabské knihy, jež by se vyrovnala dřívějším zjeveným knihám. Záznam Koránu Vedle oficiálních sekretářů si zaznamenávali části Koránu mnozí horliví muslimové pro svou vlastní potřebu, takže v době Muhammadovy smrti existoval už značný počet písemně fixovaných zjevení, ať už jednotlivých pasáží, nebo celků. Vzhledem k uvedené nedokonalosti tehdejšího písma a také k tomu, že neexistovala žádná pravidla pravopisu, zůstávalo čtení a psaní takových textů velmi nejisté. Tento nedostatek byl však vyvážen tím, že někteří muslimové znali celý Korán anebo jeho části zpaměti. Recitace koránských textů byla proto hlavní a rozhodující, zatímco psané texty sloužily jen pro osvěžení paměti. Pokud byl Muhammad naživu, plynul mu stále nový proud zjevení, takže v jeho povědomí nebyl Korán nikdy ukončen a jakékoli jeho definitivní uspořádání bylo vyloučeno. To však neznamená, že jednotlivé dílčí úpravy v dřívějších zjevených textech neprováděl, což z dnešního uspořádání súr vyplývá. Muhammad mnohokrát do staršího textu zasáhl, provedl v něm opravy či změny a také sloučil některé menší části ve větší celky, jež se staly súrami. V době Muhammadovy smrti už existoval jakýsi rudimentální Korán, zapsaný různými osobami a různým způsobem v podobě jednotlivých súr, jež však neměly pevné pořadí. Ani tyto písemné materiály neměly oficiální charakter a byly napsány nedokonalým a odlišným grafickým systémem a netvořily jednolitý celek. Současně znal značný počet muslimů Korán nazpaměť buď celý, nebo jeho rozsáhlejší části. Ale protože tito byli z různých kmenů, nebyla jednotná ani výslovnost, což mohlo vést k záměně významu slov. Muhammadovou smrtí byla navždy přerušena přímá komunikace Boha s obcí věřících a stav Koránu jakožto vyjádření Božího zjevení bylo možno považovat za konečný a definitivní, protože Muhammadovu prorockou funkci nikdo nezdědil. Z toho vyplynul úkol shromáždit drahocenné dědictví v co největším rozsahu a ve správné formě a tím je uchránit od deformací a zániku. Popud k prvnímu sestavení Koránu Umar, dal druhý chalífa, tehdejšímu chalífovi Abú Bakrovi, když v roce 633 v bitvě proti falešnému prorokovi Musajlimovi padlo mnoho věřících, kteří znali Korán z paměti, a vznikla a obava, aby takto znalost Koránu nezanikla. Ten shromáždil Korán na základě různého písemného materiálu, pomoci paměti své i jiných muslimů a sepsal je na listy papíru. Tento se pak stal majetkem Hafsy, vdovy po Muhammadovi. Kromě něj však existovaly ještě čtyři celé sbírky Koránu, které měly autoritu v jednotlivých částech islámského impéria: 1. kodex Ubajje ibn Ka ba (v Sýrii), 2. kodex Abdalláha ibn Mas úda (v Kúfě), 3. kodex Abú Músy al-aš arího (v Basře), 4. kodex Miqdada ibn Amra (v Himsu). Tyto kodexy vykazovaly drobné odchylky ve čtení a jednotlivých slovech, ale i variantách majících vliv na smysl a měly také odlišné uspořádání súr. Žádný z nich se však zásadně nelišil od pozdější jednotné redakční úpravy ani rozsahem a ni obsahem. Redakce Koránu Byly to právě odchylky čtení, kvůli nimž došlo uvnitř islámského společenství k vážným sporům o autentičnost a správnost textu a které vedly k písemné definitivní fixaci posvátného textu. Tradice se odvolává na rozbroje vzniklé mezi jednotkami ze Sýrii a z Iráku, při tažení do Arménie a Ázerbajdžánu, které vznikly horlivou obhajobou každé skupiny ohledně způsobu čtení tradičního v té které oblasti, takže muselo být tažení odloženo a velící generál předložil záležitost chalífovi s výzvou, aby učinil jednou provždy konec všem diferencím. Chalífa Uthmán se poradil s několika význačnými Muhammadovými druhy a ustanovil komisi pro shromáždění celého koránu a jeho uspořádání do konečné formy, jež se měla stát kanonickou a jedině platnou. Komisi tvořil Zajd ibn Thábit z Medíny a představitelé tří nejmocnějším mekkánských (Sa íd ibn al- Ás, Abdarrahmán ibn al-hárith a Abdsalláh ibn az-zubajr), jejichž znalost Koránu už nebyla autentická, ale přejatá, nicméně důvody politické a lingvistické k tomu nutily. 11

12 Komise svou redakční práci provedla rychle během let a opírala se v prvé řadě o Hafsin exemplář. Tento text byl pečlivě opsán a srovnán s tím, co bylo známo z jiných písemných materiálů, a také od muslimů, kteří znali Korán nazpaměť. Zajd sám mezi tyto znalce patřil. Nejednalo se tedy o shromáždění zcela nového materiálu za účasti co největšího počtu znalců či o srovnání s kompletními sbírkami v té době existujícími. Komise sama přitom jen srovnávala a diskutovala o sporných místech, zatímco techniku zápisu ponechala na profesionálních písařích. Ti zhotovili čtyři opisy, z nichž jeden byl ponechán v Medíně a ostatní zaslány do hlavních míst provincií, zejména tam, kde byly v užívání jiné kodexy. Tímto způsobem vznikl autorizovaný text Koránu, tzv. uthmánský. Jiné znění zničit ale možné nebylo, vzhledem k velkému počtu těch, kdo stále ještě znali Korán zpaměti v jiném znění. Oficiální text se ale postupně všude prosadil. Autenticita textu Není nejmenších pochyb, že text Koránu užívaný dnes v islámském světě je totožný s tím, který byl písemně fixován za chalífy Uthmána. Je tedy velice starý a nepříliš časově vzdálený od doby svého tvůrce. Pochybnosti o jeho autentičnosti byly vyslovovány ze strany muslimů i evropských vědců. Nejostřeji se proti staví ší ité jednak proto, že Uthmána považovali za uzurpátora chalífské moci, jednak že v Koránu není ani slova o Alím a jeho údajném ustanovení jediným oprávněným Prorokovým nástupcem a hlavou muslimské obce, což tvoří základní článek jejich učení. Obvinili redakci z potlačení všech zmínek o Alím a jeho potomcích, které se prý v textu hojně vyskytovaly, a poukazovali na nesporné nedostatky souvislého spojení súr, jako na místa, kde byly verše o Alím. Ovšem mezi ší itskými sektami také nebylo jednotného názoru na pravou podobu Koránu a nakonec se ustálilo dogma, že prvou podobu zná jen skrytý imám, který ji zjeví při svém příchodu před soudným dnem. Obsah a učení Koránu Závislost a originalita Příbuznost koránského učení s židovským a křesťanským je nesporná. Muhammad sám vědomě v určitých obdobích navazoval na biblický materiál a opíral se o základní články monoteistických systémů. Své prorocké poslání považoval za pokračování a dovršení činnosti starozákonních proroků a Ježíše, současně ovšem zdůrazňoval, že jeho předním úkolem je přinést Arabům podobnou knihu zjevení, jakou mají již židé a křesťané. Jak židovství, tak křesťanství bylo známo v předislámské Arábii po několik staletí, a i když některé kmeny přijaly tato náboženství za vlastní, přesto jen se žádné z nich nestalo obecným vyznáním ani nomádů, ani hidžázkých Arabů. Teprve Muhammadovo originální rozvinutí základního učení učinilo monoteismus všeobecně přijatelným na arabské půdě, a to jak myšlenkovým obsahem Koránu, tak i formou, v níž byl předložen. A to nejen v Arábii. Muhammad nebyl nikdy pasivním příjemcem cizích myšlenek, ale látku a podněty přicházející k němu zvenčí, zpracovával samostatně ve smyslu svých obecných názorů a také pro specifické potřeby své společnosti, což činil nejen obsahově, ale i formálně (spojil řadu příběhů o prorocích, aby tvořily ucelenou jednotu apod.). Ačkoli zpočátku pokládal své učení za totožné s monoteistickými systémy, postupně je stále víc a více osamostatňoval a rozvinul řadu rysů, které s konečnou platností učinily z islámu zcela samostatné náboženství. Tento vývoj působily ideové, politické i sociální faktory. (Popírání křesťanské Trojice a Ježíšova božství bylo přirozeným důsledkem fundamentálního dogmatu o boží jedinosti. Zrušení některých kultovních praktik zpočátku společných se židovstvím, mělo svůj původ spíše ve vývoji Muhammadova vztahu k židům v Medíně, než důvod dogmatický, i když se to snažil odůvodnit učením o původním monoteismu Abrahamově a o jeho spojení s Ka bou a Mekkou.) Mnohé však nebylo převzato z Bible samé, ale spíše z Talmudu a křesťanských apokryfů, takže 12

13 se zdá, Arabové měli kontakt spíše k neortodoxními židy a křes tany, než s oficiálními představiteli těchto náboženství. Proto jsou v koránu ideje nikdy nezakotvené v oficiálním učení a podrobnosti nevyskytující se v kanonických spisech. Bůh a jeho atributy Základní doktrínou Koránu je víra v jediného Boha. Od této ideje se Muhammad nikdy neodchýlil, i když byl ochoten v jedné krizové situaci přiznat pohanským božstvům schopnost přímluvy. Přísný monoteismus, nepřipouštějící vůbec možnost, že by nějaká jiná bytost mohla být v něčem rovná jedinému Bohu, je proto hlavním rysem islámu. V první řadě bylo toto učení namířeno proti arabskému pohanství a jeho pantheonu kmenových i nadkmenových božstev a různých nadpřirozených bytostí, jimž byly přisuzovány vlastnosti náležející podle Muhammada pouze jedinému Bohu. Toto přidružování jiných k Bohu (širk) je nejtěžším hříchem, který nelze prominout. Idea boží jedinosti byla v Muhammadově učení obsažena od počátku a celkem se v průběhu jeho prorockého poslání nezměnila. Postupně se měnil jen důraz na jednotlivé boží atributy podle vývoje Muhammadova myšlení. V popředí stála idea Boha jako tvůrce plného dobrotivosti, dárce užitečných věcí a vůdce, který vyvádí jednotlivce i lidstvo na správnou cestu z bloudění. To je zjevné ve znameních viditelných v přírodě a sloužících člověku. Jestliže však člověk i po všech těchto důkazech boží milosti a dobroty v něj nevěří a neuctívá jej, projevuje mu tím hlubokou nevděčnost, což v koránské terminologii znamená nevěřícícho (káfir). Postupem doby je pak stále více zdůrazňována boží všemohoucnost a vševědoucnost projevující se v Koránu rostoucím počtem epitet ( krásných jmen Božích ) a na druhé straně sílí představa, že Bůh předurčuje osudy a chování lidí, když jedny odsuzuje k věčnému bloudění a záhubě a jiné vyznamenává svou milostí. To je nedůslednost v pojetí Boha jako spravedlivého. Muhammad si tohoto rozporu asi vědom nebyl, protože mluví jedním dechem o Boží spravedlnosti i o předurčení. Muhammad nevytvořil ucelenou teologii, ale spíše vyslovil určité základní představy, v nichž emoce náboženského prožitku převládá nad logikou a systematičností. Bůh byl pro něj skutečností, ale co to znamená, tím se nezabýval. Nikde nevyjádřil svou představu Boha jako bytosti a nebyl si vědom ani rozporu mezi pojetím Boha zřetelně odděleného do všeho ostatního světa a přitom bezprostředně zasahujícího do běhu světa a osudů lidí. Jiné nadpřirozené bytosti Korán zná tři kategorie: anděly, džiny a satany. Vzájemný poměr není jednoznačný, což je způsobeno tím, že džinové byli převzati ze starého arabského náboženství, zatímco ostatní pocházejí z křesťanství a židovství. Korán zdůrazňuje absolutní poslušnost a podrobenost andělů Bohu, jemuž a/ tvoří jeho dvůr; b/ vedou záznamy o lidských činech; c/ jsou vysíláni jak prostředníci k porokům; d/ předvádějí lidi při posledním soudu; e/ střeží peklo. Kultovní předpisy Od prvních veršů proniká Koránem vědomí nutnosti sloužit Bohu, vyjádřit mu poděkování za všechna dobrodiní a současně se tím zachránit před trestem na onom světě. Člověk se musí plně spoléhat na Boha, být trpělivý vůči pozemským protivenstvím a neochabovat ve víře. Pevná víra (ímám) je nezbytným atributem muslima, ale sama o sobě nestačí k tomu, aby přivedla lidi ke spáse, musí se k ní připojit skutky. Ty lze rozdělit na dvě skupiny: 1. skutky lásky k bližním; 2. Kultovní úkony, jejichž cílem je vyjádřit oddanost člověka Bohu. Dělítko mezi nimi však není možné vést, protože i v Muhammadově pojetí je jen jedna jediná služba Bohu. Modlitba (salát) je nejstarší a každodenní kultovní povinností. Jde o pokorný, čistě bohabojný 13

14 projev a nemůže být spojována se snahou něco si na Bohu vyprosit, mimo správného vedení. Prosebná modlitba du c á je projevem čistě soukromým. Modlitba je platná jenom tehdy, jsou-li splněny stanovené podmínky šurút: čistota těla, čistota místa a šatu, náležité odění (muži zakryté mezi pupkem a koleny; ženy celé tělo mimo obličej a rukou od zápěstí), zaujetí správného modlitebního směru, znalost modlitebních časů a zbožné předsevzetí. Modlitba se nemusí konat v mešitě, ale kdekoliv (modlitebny v zaměstnání, kobereček modlák sadždžáda. Muslimové se původně modlili pouze v noci, drželi hojně vigilie především z obavy, že se stanou terčem posměchu nevěřících, částečně také podle praxe poustevníků a syrských mnichů. Již na konci prvního mekkánského období zavedl Muhammad dvě denní modlitby: ráno a večer, později k nim přidal ještě třetí, asi v poledne. Teprve po jeho smrti se vyvinula povinnost pěti denních modliteb (za úsvitu, v poledne, odpoledne mezi polednem a západem slunce, při západu slunce, večer po vyhasnutí posledních červánků). Časem modlitby se rozumí doba od chvíle, kdy nastává povinnost modlitby následující svolává muezin. Jestliže věřící modlitbu zanedbá, je povinen ji dodatečně nahradit. Alláhu akbar (4x). Ašhadu an lá iláha illá ĺláh (2x). Ašhadu anna Muhammadan rasúlu lláh (2x). Hajja c ala s-salát (2x). Hajja c ala l-faláh (2x). Alláhu akbar (2x). Lá iláha illá lláh (1x). Vlastní modlitba se skládá ze dvou částí povinného fardu a zvyklostní sunny. Obě části zní stejně. První část se modlí všichn i společně, sunnu každý sám pro sebe. Zvláštní význam má páteční polední modlitba salát al-džum c a. Povinně se ji účastní všichni dospělí muži. Napřed každý pomodlí dvě rakcy suny a pak kazatel vysloví kázání o dvou částech. První obsahuje nábožernské, právní a etické úvahy a ponaučení proložené citacemi z Koránu, druhá chvalořečí Bohu, Proroku, jeho druhům a následovníkům. Na závěr bývá modlitba za hlavu státu a celou obec na závěr se společně pomodlí dvě racky fardu. Šaháda svědectví, dosvědčování, vyznání víry: Ašhadu an lá iláha illá ĺláh wa Muhammadan rasúlu lláh. Toto vyznání víry řadí islám k monoteistickým náboženstvím a poukazuje na Muhammadovo prorocké poslání. Povinnost vyznávat víru platí při všech modlitbách a také tím, že za víru bojuje a je pro ni připraven položit život šahíd mučedník, hrdina. Tahára rituální čistota. Je předpokladem platnosti modlitby. Rozlišuje se těžké znečištění pohlavní styk, vyměšování spermatu, menstruace, šestinedělí a lehké znečistění dotyk nečisté věci vepři, psi, zdechliny, krev, hnis, zvratky, výkaly a mléko nejedlých zvířat, alkohol, konání potřeby, spánek, omdlení, dotyk osoby opačného pohlaví, dotyk pohlavních orgánů. Ve stavu těžkého znečištění není dovoleno se modlit a dotýkat se Koránu. Stav znečištění se odstraňuje očistným omytím. Velké znečištění odstraní jen úplné vykoupání nebo omytí celého těla s vypláchnutím úst a nosu. Lehké znečištění částečným omytím. V praxi jsou mešity vybaveny umývárnami. Musí být splněna kvalita vody. Když není po ruce voda, nebo při poraněních, kdy by mohla voda uškodit, provádí se očista jemným pískem nebo prachem. Věřící si jím zpravidla jen krátce přetře obličej a pak ruce až po loket. Očistě fyzické musí předcházet zbožné předsevzetí a doprovázet ji myšlenky na Boha. Almužna (zakát) je s významového slova očišťovat se, být zbožný, které zahrnovalo i zřeknutí se části pozemského majetku ve prospěch potřebných morální očištění majetku činnou sociální solidaritou. Podle práva se zakát odvádí každoročně z určených druhů majetku, pokud překračuje stanovenou hranici nisáb. Zdaňovaný majetek zahrnuje vypěstované plodiny, které se rychle kazí, obilí, datle, dále pak velbloudy, skot, ovce a kozy, pokud se tato zvířata volně pásla a nebyla využívána k práci; dále zlato a stříbro a zboží uskladnění k obchodování. Ze zemědělských plodin se platí zakát hned po sklizni, z ostatních druhů po roce nepřetržitého držení. U plodin činí 10%, případně 5% pokud pole byla zavlažována. Ze zvířat se řídí podle druhu a počtu a činí zhruba 2,5%, stejná sazba je i pro drahé kovy. Za nisáb se pokládá 5 velbloudů, 20 kusů hovězího dobytka nebo 40 ovcí či koz. Zakát lze odevzdávat přímo těm, kterým má připadnout, správnější je ho svěřit k rozdělení úřadům. Daňová praxe se ale lišila 14