povšimneme si velice rychle jeho neuvěřitelné dynamiky. Gestapo během několika málo let mnohonásobně zvýšilo počty svých pracovníků, přičemž se

Transkript

1 ÚVOD Die Geheime Staatspolizei, zkráceně Gestapo, je symbolem nacistické vlády a teroru na území Třetí říše i v okupované Evropě. Jako hlavní výkonný orgán nacistického státu bylo Gestapo vybaveno rozsáhlými pravomocemi. Jak s uspokojením konstatoval jeho šéf Reinhard Heydrich v projevu ke Dni německé policie v roce 1941, již současníci pohlíželi na Gestapo se směsicí strachu a hrůzy. Den německé policie byl propagandistickým podnikem, majícím za cíl získávat občany pro službu u policie nacionálně socialistického státu. Při této příležitosti bylo prezentováno také Gestapo a Reinhard Heydrich se zadostiučiněním prohlásil, že je obestřeno mlhavým závojem tajemství jako z kriminálního románu. Přitom byla Geheime Staatspolizei všechno jiné než geheim. Její metody byly již dávno zveřejněny v zglajchšaltovaném tisku. Každý z protivníků nacistického státu mohl zcela jasně počítat s tím, co ho čeká, pokud se nepřizpůsobí novým poměrům. Ani svůj personál nenechávalo Gestapo zahalen příkrovem mlčení. Každý, kdo o to stál, si mohl zjistit, kdo jsou jeho vedoucí úředníci. Jejich jména nalezl v četných kalendářích, úředních věstnících či schematismech, které v žádném případě nepatřily mezi utajované materiály. S Gestapem se mohl dokonce běžně setkat. V Den německé policie stávali také úředníci Gestapa na nárožích a účastnili se sbírkových akcí na takzvanou zimní pomoc (Winterhilfe). Nimbus vševědoucnosti a všemocnosti, kterým bylo Gestapo opředeno, charakterizoval Heydrich, byť i poněkud ironicky, slovy: Naše úloha se tedy pohybuje žertovně vyjádřeno od děvečky pro všechno až po odpadkový koš Říše. 1 Do jaké míry se tedy blížilo oné mýty opředené, zdánlivě všemocné instituci? Zkoumáme-li organizaci a personální složení Gestapa, 5

2 povšimneme si velice rychle jeho neuvěřitelné dynamiky. Gestapo během několika málo let mnohonásobně zvýšilo počty svých pracovníků, přičemž se neustále měnila skladba jeho úředníků. Permanentními změnami procházela také organizační struktura. Tato situace nebyla výrazem nedostatečného plánování, nýbrž produktem záměrného rozhodování. Neboť, jak uvedl v roce 1937 ve své právnické disertaci Alfred Schweder, pozdější vedoucí služebny státní policie v Brémách, jen mimořádně dynamicky orientovaná policie může dostát svým úkolům. 2 Úkoly se navíc neustále měnily a rozšiřovaly. Nejprve působilo Gestapo jen na území Německé říše, později v celé okupované Evropě. Přitom se neustále měnila také státněpolicejní praxe. Transformační procesy lze sice pozorovat u mnohých institucí nacionálně socialistického státu, v případě Gestapa se však jednalo o permanentní proces změn či lépe řečeno přizpůsobování v charakteristických rysech. Jinými slovy řečeno: Gestapo z roku 1933 bylo jiné než Gestapo z let 1936, 1939, 1942 nebo Další do očí bijící zvláštností je těsné spojení Gestapa s SS. Německý advokát a emigrant Franz Neumann představil již v roce 1944 Gestapo a jeho principiálně neomezené pravomoci ve své průkopnické knize Behemoth a dospěl k závěru: To je policejní systém v Německu a jeho duše spočívá v SS. 3 SS jsou stejně jako Gestapo mnohem více spojeny s nacistickým terorem než všechny ostatní organizace NSDAP. Symbióza Gestapa a SS je jasně patrná na jejich vůdčích osobnostech: Heinrich Himmler byl současně Reichsführer SS und Chef der Deutschen Polizei. Reinhard Heydrich stál v čele Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, instituce, v níž se snoubily státní organizace Gestapo a kriminální policie se stranickou bezpečnostní službou SS (SD). Zmíněná propojenost různých policejních a stranických funkcí vede k tomu, že odpovědnost aktérů je někdy nejasná. Není vždy zřejmé, kdo konkrétní činy spáchal, zda úředník Gestapa či kriminální policie, nebo příslušník SD. Odpověď na tuto otázku byla sice pro oběti represí nedůležitá, je však třeba zkorigovat zažitou představu o tom, kdo nebo co Gestapo skutečně bylo. Neboť tajná státní policie zahrnovala mnohem více než jen nominálně jí přisuzovaný personální stav. 6

3 Ernst Fraenkel, další z právníků, kterým se podařilo z Německa emigrovat, rozlišoval ve své již v roce 1941 publikované analýze Der Doppelstaat (Dvojí stát) mezi státem norem (Normenstaat) a státem opatření respektive násilnickým státem (Massnahmenstaat). Tyto dva státy existovaly ve Třetí říši vedle sebe a smísily se navzájem v jednu specifickou formu. Ve státě norem platily zákony a pravidla pro nepronásledovanou většinu obyvatelstva. Ve státě opatření bylo naopak možno bez jakýchkoli právních vazeb postupovat proti skupinám obyvatel označeným za nepřátele s pomocí brutálního teroru a čirého násilí. Gestapo mělo přitom podle Fraenkela pravomoc vyjmout celé oblasti života z kompetence státu norem a převést je do sféry státu opatření. 4 Jinými slovy řečeno: Gestapo bylo právě tou specifickou institucí nacionálně socialistického státu opatření. Novější výzkumy činnosti Gestapa vyvolaly v uplynulých letech velký, také mediální rozruch, neboť dospěly k závěru, že úspěchy Gestapa ve státněpolicejní praxi závisely do značné míry na velké ochotě a připravenosti obyvatelstva podpořit a vlastně dokonce i umožnit represe udavačstvím. Přestože však široce rozšířené udavačství hrálo v neštěstí tisícovek obětí nacistického režimu zcela jistě svou roli, byla snad ještě významnější aktivní součinnost organizovaných složek a zařízení strany a státu. Od řadového esesmana po důvěrníka základní organizace NSDAP (Blockwart), od příslušníka ochranné policie přes úředníka četnictva až po správního tajemníka či pošťáka: Jakmile a dokud horlivě pomáhali při pronásledování ve Třetí říši již dříve stigmatizovaných menšin, byli všichni svým jednáním součástí Gestapa. Podle teorie Wernera Besta, který se neslavně zapsal do širokého povědomí jako šéfideolog bezpečnostní policie a SD, bylo Gestapo lékařem německého národa, majícím za úkol odstraňovat z jeho jinak zdravého těla zhoubné vředy, jaké představovali političtí a především rasoví nepřátelé nacistického režimu. Žádný lékař se však neobejde bez asistenta, žádná operace neproběhne bez nemocnice. Kdo chce porozumět Gestapu a způsobům jeho činnosti, nemůže jinak než vzít v úvahu veškerou infrastrukturu tohoto samozvaného lékaře. V případě 7

4 okupované Evropy se stalo samozřejmostí, že je tento rozšířený pohled soustředěn na okolí jednotek provádějících masové vraždění. Skupiny pachatelů podílejících se na holocaustu byly příliš početné stejně jako zařízení, jež se do těchto zločinů zapojila. Z tohoto konglomerátu je velmi obtížné vyjmout Gestapo jako samostatný subjekt. Do budoucna by však měla být věnována větší pozornost nespornému faktu, že také na území Říše fungovalo pouze v rámci celkového systému. Po roce 1945 se Gestapo rychle stalo projekční plochou: Všechny krutosti a zločiny byly připisovány Gestapu a (nebo) SS. Skutečný rozsah represivního a likvidačního systému zůstal přitom zamlžen. Mimo centrum pozornosti trestněprávního postihu zůstala po dlouhou dobu jak armáda, tak i normální policie. Tato skutečnost ulehčila miliónům bývalých vojáků, policistů, správních úředníků a řadových nacistů integraci do systému mladé západoněmecké demokracie nebo socialistického státního zřízení NDR. Také historikové sledovali zpočátku tuto základní koncepci a spatřovali v Gestapu všemocnou tajnou policii. Ke změně uvedeného pohledu došlo teprve v 90. letech minulého století. Obraz Gestapa se v některých případech transformoval téměř do představy slabé politické policie. Domníváme se, že při všech nutných korekturách je tento pohled někdy přehnaný. Gestapo sice nebylo v žádném případě vševědoucí a všemocné, zůstávalo však přesto výkonným nástrojem teroru, podílejícím se spolu s jinými na vraždách miliónů lidí. Tato kniha nemá a ani nemůže přinést celkový pohled na problematiku, objasňující všechny její mnohotvárné aspekty. K tomu by bylo nutno rozebrat mnohé otázky podrobněji a věnovat jim větší prostor. Autoři spíše hodlali předložit stručnější přehled, opírající se o jejich vlastní výzkum, jakož i o řadu dalších pozoruhodných prací, které se mezitím objevily. 5 Touto syntézou se pokusili zaplnit jednu z mezer, jež v dosavadním zpracování dané problematiky přetrvávala. Každý, kdo se chtěl až dosud informovat o podstatě Gestapa, musel buď spoléhat na neúplné, zastaralé či útržkovité práce, nebo se samostatně propracovávat neustále narůstajícím množstvím odborné literatury. 6 8

5 V prvních dvou kapitolách jsou popisovány vznik, organizační vývoj a sebereflexe Gestapa, viděny v těsné souvislosti s dosavadní státněpolicejní praxí. V centru pozornosti třetí kapitoly stojí naproti tomu aktéři děje od nejvyšších funkcí přes různé stupně řízení až po řadové úředníky. Čtvrtá kapitola se věnuje konkrétním způsobům práce Gestapa a pokouší se je osvětlit na jednotlivých příkladech. Vedle všeobecných rámcových vazeb je věnována pozornost především roli důvěrníků a udavačů. Pro úspěch Gestapa měla však větší význam součinnost s jinými policejními a stranickými složkami, kterou se zabývá závěr kapitoly. Nutno znovu zopakovat: Součinnost při represích byla jedním z podstatných znaků fungování Gestapa a konečně celého nacistického systému. Pátá kapitola se soustřeďuje na represivní praxi v Říši a její různé fáze. V centru pozornosti přitom stojí jednotlivé pronásledované skupiny. Do hledáčku Gestapa se dostávali nejprve političtí protivníci režimu, tedy především komunisté a sociální demokraté. Další cílovou skupinou byli odpůrci nacismu z církevních a náboženských kruhů. Gestapo hrálo jednu z hlavních rolí rovněž při pronásledování Židů. Jeho pole působnosti dále rozšiřovalo potírání homosexuálů a takzvaných osob práce se štítících, jakož i asociálů. Kapitolu uzavírá pasáž věnovaná kontrole příslušníků cizorodých etnik odvlečených do Německa na nucené práce. Tato činnost se stala v posledních letech války hlavním úkolem tajné státní policie na domácí frontě. Šestá kapitola sleduje krvavou stopu, kterou zanechalo Gestapo v celé okupované Evropě. Jeho vražedné tažení vedlo od Polska přes severní a západní Evropu až do jihovýchodních a východních oblastí kontinentu. Gestapo hrálo důležitou roli také při zahájení a následné realizaci holocaustu. Metody praktikované v okupované Evropě nalezly zhruba od poloviny roku 1944 uplatnění i v samotné Říši. Ničivá energie udeřila tedy nakonec také na zemi, která ji kdysi rozpoutala. V sedmé a poslední části knihy jsou načrtnuty poválečné osudy Gestapa. Co se stalo s pachateli? Jaký trestněprávní postih dopadl 9

6 na jejich hlavy? Podařila se jim integrace do poválečné společnosti a jakým způsobem se rozvíjela jejich další kariéra? Nu, a nakonec uzavřeme líčení tam, kde jsme s Reinhardem Heydrichem začali: u Gestapa jako mýtu a metafory. 10