Trest smrti a jeho morální posouzení v katolické církvi

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI CYRILOMETODĚJSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Katedra systematické teologie Bc. Martin Ruda Trest smrti a jeho morální posouzení v katolické církvi Diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Dominik Opatrný, Th.D. OLOMOUC 2015

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a použil jsem přitom jen uvedené prameny a literaturu. V Olomouci dne 15. dubna 2015 Martin Ruda

3 Děkuji Mgr. Dominiku Opatrnému, Th.D., za mnoho cenných rad a podnětů a především za mimořádně vstřícný přístup v rámci odborných konzultací. Děkuji také všem ostatním, kteří se jakkoliv podíleli na vzniku této práce. V neposlední řadě děkuji svým rodičům za jejich láskyplnou a velkorysou podporu při studiu.

4 OBSAH ÚVOD PROBLEMATIKA TRESTU SMRTI OBECNĚ Stručný přehled dějin trestu smrti od starověku po novověk Abolicionistické tendence ve 20. století ve světě Trest smrti v českých zemích Argumenty zastánců a odpůrců trestu smrti TREST SMRTI V BIBLI Starý zákon Právní praxe starověkého Izraele Starozákonní výpovědi o trestu smrti Nový zákon Ježíšův postoj k trestu smrti Problematika trestu smrti v Listu Římanům Trest smrti z pohledu Nového zákona jako celku KATOLICKÁ CÍRKEV A JEJÍ POSTOJ K TRESTU SMRTI V DĚJINÁCH Postoj katolické církve k trestu smrti ve starověku Prvotní církev a trest smrti Postoj církve k trestu smrti po roce Augustinův postoj k trestu smrti Postoj katolické církve k trestu smrti ve středověku Katolická církev a trest smrti v kontextu boje proti herezi Tomáš Akvinský a trest smrti Postoj katolické církve k trestu smrti v novověku Inkvizice a pronásledování kacířů Čarodějnické inkviziční procesy

5 3.3.3 Postoj katolické církve k trestu smrti po tridentském koncilu a v současnosti ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK BIBLIOGRAFIE

6 ÚVOD Dokonalý zločin prý neexistuje. Není divu, nežijeme přece v dokonalém světě. V něm ani lidská spravedlnost nemůže dosáhnout naprosté dokonalosti, ačkoli musí nebo by alespoň měla k tomuto ideálu směřovat. Plodem nedokonalé lidské spravedlnosti jsou nedokonalé tresty za nedokonalé zločiny. Nezbývá než přijmout to jako fakt a smířit se s tím. Jedním z těchto nedokonalých trestů je také trest smrti. Lidstvo provází již od nepaměti a za dobu své existence nabyl nejrůznějších podob. Jeho podstata je však stále stejná a neměnná. Má za cíl usmrtit člověka, jenž se zásadním způsobem provinil vůči společenství, jehož je členem, a navždy jej tak z daného společenství odstranit a zamezit byť jen teoretické možnosti jeho návratu zpět. Další setrvávání této osoby na tomto světě je dle názoru společnosti krajně nežádoucí. V důsledku svého zavrženíhodného činu navíc provinilec ztratil právo na život (opět dle názoru společnosti) a je tedy nutno mu jej nenávratně vzít. Svým životem zaplatí viník škodu, kterou společnosti svým jednáním způsobil, a spravedlnosti tak bude učiněno zadost. Trest smrti jako prostředek obrany proti zlu je dnes v nemálo státech světa zrušen. Ovšem vždy po spáchání mimořádně ohavného zločinu se v těchto státech rozhoří nová diskuze o tomto trestu a množí se hlasy požadující jeho znovuzavedení. V případě zvlášť závažných deliktů je to samozřejmě pochopitelné. Na pováženou je však skutečnost, že trest smrti bývá v takto vypjatých situacích chápán jako všelék proti veškerým násilným zločinům. Absolutní trest se stává heslem a lidé přitom zapomínají, co se pod tímto pojmem skutečně skrývá. S výzvami k zavedení trestu smrti se pojí naděje, která však může být jen těžko naplněna. 1 Budiž hned na začátku řečeno, že ačkoli autor přiznává svůj negativní postoj k trestu smrti, nehodláme touto prací vstupovat do etické diskuze o oprávněnosti či neoprávněnosti existence tohoto trestu více, nežli to bude nezbytné. Cílem práce je pokusit se zjistit, jaké stanovisko zaujímala k nejvyššímu trestu katolická církev v době svého vzniku, jak se její názor v tomto směru vyvíjel v průběhu dějin a k jakému postoji nakonec dospěla v současnosti. Přestože názory a stanoviska katolické církve nejsou v současné moderní sekularizované společnosti pro většinu 1 Srov. L. BARRING, Trest smrti v dějinách lidstva, Praha 2008, s. 7. 6

7 občanů směrodatné, domníváme se, že i tak je církev mnohými vnímána jako nepopiratelná morální autorita, která má stále ještě co říct i lidem dnešní doby. Proto každý, kdo se nějakým způsobem zajímá o problematiku trestu smrti, měl by znát také její stanovisko k této otázce. Dějiny katolické církve jsou nerozlučně spjaty s dějinami lidstva. Na rozdíl od církve vítězné nemůže církev bojující existovat mimo tento svět. Obojí dějiny se navzájem prostupují a ovlivňují. V katolické církvi by se dalo jistě najít nemálo dobově podmíněných názorů, které byly v rámci historických možností překonány, a církev je dnes již nezastává. Také její postoj k problematice trestu smrti prošel určitým vývojem. Jak uvidíme, až do doby nedávno minulé byl v podstatě shodný s většinovým veřejným míněním. V současnosti už to ovšem neplatí. Podobně jako i v jiných případech dnes církev svým postojem k trestu smrti reprezentuje názor spíše menšinový. Tato práce je členěna do tří kapitol. V první kapitole stručně uvedeme čtenáře do problematiky trestu smrti jako takové. V hrubých obrysech nastíníme historický vývoj tohoto trestu a zmíníme nejčastější způsoby jeho výkonu. Podrobněji si pak představíme základní argumenty zastánců a odpůrců absolutního trestu. V následující kapitole se budeme věnovat biblickým výpovědím o trestu smrti. Nejprve si přiblížíme, jakým způsobem je tento trest pojímán ve Starém zákoně, a následně se podíváme na trest smrti z pohledu Nového zákona. Zaměříme se především na otázku, nakolik lze biblickými texty argumentovat ve prospěch či neprospěch oprávněnosti existence absolutního trestu. Ve třetí, stěžejní a závěrečné kapitole se pokusíme zmapovat přístup katolické církve k trestu smrti a jeho vývoj v průběhu jednotlivých etap dějin. Ukážeme si, jak se katolická církev dívala na trest smrti jako na prostředek boje proti herezi a čarodějnictví, a rovněž si přiblížíme její stanovisko k otázce oprávněnosti státní moci ukládat tento trest těžkým zločincům. Tuto kapitolu pak zakončíme pohledem na přístup katolické církve k problematice trestu smrti v současnosti. 7

8 1 PROBLEMATIKA TRESTU SMRTI OBECNĚ Cílem této kapitoly je uvést čtenáře do problematiky trestu smrti jako takové. Nečiníme si ovšem nárok na vyčerpávající zpracování této otázky, která by sama o sobě mohla posloužit a jistě již mnohokrát posloužila jako téma pro samostatnou práci. Našim záměrem je stručnou formou poskytnout čtenáři ucelený pohled na problematiku absolutního trestu od jeho historických počátků až po současnost. Nejprve nastíníme dějinný vývoj trestu smrti od starověku po novověk, včetně metod používaných k jeho provádění. Poté si povšimneme abolicionistických tendencí ve 20. století ve světě, které nakonec vedly ke zrušení či nevykonávání absolutního trestu v mnoha zemích. Následně si přiblížíme problematiku trestu smrti v kontextu českých zemí a na závěr se seznámíme s argumenty zastánců a odpůrců tohoto trestu. 1.1 Stručný přehled dějin trestu smrti od starověku po novověk Pravděpodobně nejstarší záznam trestu a zároveň důkaz, že trest existuje stejně dlouho jako lidská společnost, je archeologický nález v paleolitických jeskyních v Addauře na Sicílii, kde je vyryto několik lidských postav, stojících kolem schouleného člověka svázaného tak, aby se škrtil, kdyby se pokusil napřímit. 2 V lidském společenství se od nepaměti setkáváme také s existencí trestů, které mají za následek smrt. Rozlišujeme přitom praxi krevní msty a fenomén trestu smrti jako právní instituce ve smyslu trestního práva. 3 Zřejmě nikdy nenalezneme odpověď na otázku, který z trestů smrti byl používán jako první. Usmrcení lidí určitým způsobem totiž nebylo zpočátku chápáno jako trest, ačkoli se jeho forma občas opakovala. O úmyslném popravování v souvislosti s jednotným rituálem můžeme hovořit teprve tehdy, máme-li od různých národů a 2 Srov. L. LYONS, Historie trestu: justiční tresty od dávných dob po současnost, Praha 2004, s Srov. J. ŠRAJER, Trest smrti z etického pohledu, Studia theologica, 2003, roč. 5, č. 3, s

9 z různých dob zprávy, jež dosvědčují používání stále se opakující metody usmrcení odsouzence. 4 Ať již to bylo kdekoli a kdykoli na Zemi, základem hrdelního trestu je vždy řezničina. A vždy mrzačí tělo, 5 říká Goeau-Brissonière, který zároveň navrhuje rozdělení smrtících technik do několika skupin: Některé techniky se opírají o zásah na dálku: od ukamenování po zastřelení, kam patřilo i usmrcení šípy či arkebuzami. Jiné využívají ohně: upálení na hranici či pomalé opékání, což bylo vyhrazeno čarodějnicím a bezvěrcům. Některé zase vody: svržení do hlubin či topení. Jiné zbavují vzduchu: uškrcení nebo pověšení, zazdění. Další připravují o hlavu: stětí sekyrou či mečem, gilotina. A konečně jiné využívají nejmodernější techniky k superrychlému usmrcení: plynová komora, elektrické křeslo, smrtící injekce. 6 Monestier, který v knize Historie trestu smrti popisuje celkem třicet sedm způsobů, jak zbavit člověka života, k tomu dodává: Trest smrti se řídí politickými, náboženskými, finančními a jinými úvahami a zvyklostmi, ale v celé historii je pro něj příznačné neustálé hledání, ba možno říci pátrání po co nejstrašnějších, nejodpudivějších a nejkrutějších postupech, jaké si lidská představivost dokáže vybavit. [ ] Člověk využíval všech znalostí a inteligence, aby umění zabíjet povýšil na nejvyšší možný stupeň. [ ] Invence celých národů byla využívána k ponížení, degradaci a potupení lidského individua. Trest smrti je trest, ale je to také tisíceronásobné utrpení, jehož jeden způsob je horší než druhý. Lidské krutosti se nikde neotevíralo tak široké pole působnosti jako to, které jí poskytovala po celá staletí smrt z rozhodnutí zákona. 7 Nejstarším kompletně dochovaným zákoníkem je akkadštinou sepsaný Chammurabiho zákoník, který vznikl v Babylonu kolem roku 1750 př. n. l. a posloužil jako vzor pro řadu mezopotamských i evropských zákoníků. Ačkoli byl pozoruhodný tím, že každému dopřával alespoň určitý stupeň právní ochrany, ve známost vešel především přísností svých trestů. 8 Trest smrti byl udělován za celou řadu kriminálních skutků, včetně krádeže, prodeje nebo přechovávání kradeného zboží, za únos, za pomoc uprchlým otrokům a dokonce i za nepovolený prodej nápojů či za vlastnictví výtržnické hospody. 9 Chammurabiho zákoník se stal zdrojem dalších 4 Srov. L. BARRING, Trest smrti v dějinách lidstva, s GOEAU-BRISSONIÈRE, Předmluva, in M. MONESTIER, Historie trestu smrti: dějiny a techniky hrdelního trestu od počátků po současnost, Praha 1998, s Tamtéž. 7 M. MONESTIER, Historie trestu smrti, s Srov. L. LYONS, Historie trestu, s Srov. tamtéž, s

10 zvěři. 16 Dlužno dodat, že s trestem smrti jako s trestem nejvyšším počítalo také tradiční dvou tradičních zákoníků Středního východu: biblického práva Hebrejců (o němž bude pojednáno v následující kapitole pozn. autora) a islámského práva šaría. 10 V roce 621 př. n. l. sestavil archont Drakón ve starých Aténách zákoník, který trestal smrtí téměř všechny zločiny, dokonce i drobné krádeže. Na otázku, proč za většinu deliktů stanovil trest smrti, odpovídal údajně tak, že podle jeho názoru si jej zaslouží menší delikty a pro ty větší už těžší trest bohužel není. 11 Tyto nepřiměřeně tvrdé ( drakonické ) zákony však namísto snížení kriminality vyvolaly občanské nepokoje a musely být nakonec odvolány. 12 V roce 594 př. n. l. byl obchodník, politik a básník Solón pověřen zpracováním nového zákoníku. Drakónova ustanovení ponechal Solón v platnosti jen v případě vraždy a zrady, za všechny ostatní delikty trest smrti zrušil. 13 V letech př. n. l. byl sepsán první římský zákoník Dvanácti desek, který vyznačuje přechodné období mezi soukromou pomstou a státním trestem. Zatímco státní trest byl vyhrazen pro zločiny proti náboženství a proti občanské bezpečnosti, násilí proti osobě, včetně vraždy, se stále považovalo za soukromou záležitost a zákon pouze zajišťoval reparaci pro poškozenou stranu. Dvanáct desek přikazovalo trest smrti za řadu kriminálních činů, například za krádež v noci ve městě, za vlastizradu a dokonce i za zlovolné zaklínání jiné osoby nebo za zaříkání za účelem neplodnosti. 14 Postupem času se začal nástrojem trestu v Římě stávat výhradně stát. Ve třetím století př. n. l. byl zřízen policejní sbor se soudním oprávněním k tvrdému jednání s nebezpečnými provinilci, jako byli dlužníci, zloději, žháři nebo traviči. Za většinu těchto zločinů se ukládal trest smrti. 15 V posledních letech republiky a zvláště v dobách císařství se všeobecně začaly uplatňovat tvrdší tresty, z nichž hlavními byly poprava, vyhnanství, tělesný trest, vězení a pokuta. Mezi způsoby popravy patřilo upálení, ukamenování, ukřižování, furca (pověšení z velké vidlice) a předhození právo v Indii a v Číně, které se vyvíjelo zcela nezávisle na zákonech Evropy 10 Srov. L. LYONS, Historie trestu, s Srov. tamtéž, s Srov. tamtéž, s Srov. tamtéž, s Srov. tamtéž, s. 61, Srov. tamtéž, s Srov. tamtéž, s

11 i Středního východu. Základními dokumenty jsou indické zákony Manuovy, sepsané v prvním nebo ve druhém století našeho letopočtu, a čínský zákoník Tang pocházející z osmého století. 17 Rovněž ve středověku se trest smrti uděloval naprosto běžně za mnoho zločinů a i jeho provedení se různilo. Zločinci byli čtvrceni, lámáni v kole, upalováni, naráženi na kůl, stínáni, věšeni za hrdlo či jiné části těla, zaživa páráni a jejich vnitřnosti byly spalovány před jejich očima. Před exekucí, která byla kvůli co největšímu efektu odstrašení veřejná, byli odsouzení velmi často surově mučeni. Po výkonu trestu bylo někdy tělo popraveného (nebo jeho část, většinou hlava) ponecháno delší dobu vystavené na veřejnosti. 18 Je ovšem třeba si uvědomit, že problematiku trestu smrti ve starověku a středověku nelze nahlížet a posuzovat mimo kontext dané doby. Život byl tehdy nesrovnatelně tvrdší a nebezpečnější než dnes. Snad nebudeme daleko od pravdy, když vyslovíme domněnku, že lidé ve starověku a středověku byli zvyklí na mnohem větší míru utrpení a smrt v jejich očích prostě patřila k životu. Ve vyspělých evropských státech přineslo velké změny v zacházení s odsouzenými osvícenství. V době osvícenství v 18. století byly trestány smrtí téměř výlučně jen vraždy. V této době začínají také teoretické disputace radikálně zpochybňující trest smrti a požadující jeho zrušení. Tyto snahy předznamenal již Tomáš Morus svým dílem Utopie, avšak v daleko větší míře to byl italský filosof a právník Cesare Beccaria ( ) se svým dílem Dei delitti e delle pene (O zločinech a trestech) z roku Beccaria v něm zavrhl trest smrti, který podle něho není ani nutný, ani dostatečně odstrašující, a navrhl jej nahradit doživotním otroctvím. 20 Absolutní trest připouští pouze ve dvou výjimečných případech: Smrt občana nemůže se považovati za nutnou než ze dvou příčin. První, když on, ač zbaven svobody, má stále ještě takové styky a takovou moc, že uvádí bezpečnost národa v nebezpečí; když jeho další život mohl by přivoditi nebezpečný obrat pro ustálenou formu vládní. Smrt některého občana stává se tudíž nutnou, když národ dobývá anebo ztrácí své svobody, aneb za času bezvládí, když vlastní nepořádky zastupují místo zákonů: při formě vlády, v níž přání národa jest spojeno, dobře chráněné uvnitř a zevně mocí a veřejným míněním, 17 Srov. L. LYONS, Historie trestu, s Srov. O. LIŠKA a kol., Tresty smrti vykonané v Československu v letech , Praha 2006, s Srov. J. ŠRAJER, Trest smrti z etického pohledu, s Srov. C. BECCARIA, O zločinech a trestech, Praha 1893, s

12 které snad účinlivější jest moci samé, kde vláda nepřísluší než pravému panovníku, kde za bohatství kupuje se potěšení a nikoli moc, nevidím žádné nutnosti, aby se zhubil občan, leč když smrt jeho byla by pravou a jedinou překážkou, aby oddálila ostatní od spáchání zločinu: toť druhá příčina, pro kterou může se trest smrti považovati za spravedlivý a nutný. 21 Beccariova práce ovlivnila celou řadu myslitelů té doby. Jeho myšlenky nadšeně přijal Voltaire, pro omezení udělování absolutního trestu se vyslovili Montesquieu, Mirabeu a řada dalších. 22 Odlišný názor na tuto věc měl Jean Jacques Rousseau, jenž se ve svém později snad nejznámějším spise O společenské smlouvě (1762) projevil jako zásadní zastánce trestu smrti: Abychom se nestali obětí vraha, svolujeme s tím, že zemřeme, když se jím sami staneme. [ ] Každý zločinec, který útočí na společenské právo, se stává pro své zločiny vzbouřencem a zrádcem vlasti. Přestává být jejím členem, protože porušuje její zákony a dokonce s ní vede válku, jeho záchova se stává neslučitelná se záchovou státu. Jeden musí zahynout. Viník se však usmrcuje spíše jako nepřítel než jako občan. Soudní řízení a rozsudek jsou důkazem a vyjádřením, že porušil společenskou smlouvu a že proto již není členem státu. Protože by ale byl členem státu alespoň svým pobytem, má z něho být odstraněn: porušovatel úmluvy má být poslán do vyhnanství, veřejný nepřítel má být usmrcen. 23 trestu: Rousseau však rozhodně nebyl příznivcem nadměrného užívání absolutního Časté popravy jsou vždy znakem slabosti nebo liknavosti ve vládě. Vždyť není člověka tak špatného, aby jej nebylo možné učinit dobrým pro nějaký účel. Nemáme také právo usmrtit někoho pro výstrahu; leda toho, koho nemůžeme zachovat bez nebezpečí. 24 Dlužno dodat, že Beccariovy myšlenky odmítli i takoví velikáni jako Kant, Hegel či Goethe. Reakce katolické církve byla rovněž negativní, Beccariovo dílo se ocitlo na indexu. Přesto však dobu osvícenství s její filosofií můžeme právem považovat za počátek programového požadavku zrušení trestu smrti C. BECCARIA, O zločinech a trestech, s Srov. O. LIŠKA a kol., Tresty smrti vykonané v Československu v letech , s J. J. Rousseau, Rozpravy, Praha 1989, s Tamtéž. 25 Srov. J. ŠRAJER, Trest smrti z etického pohledu, s

13 Konec 18. a počátek 19. století je také dobou, během níž došlo v Evropě a ve Spojených státech k zásadní reorganizaci celé ekonomie trestání. Jejím důsledkem byl mimo jiné i zánik mučení. Trestání postupně přestává být divadelním představením a stává se tou nejskrytější částí trestního procesu. Zločin má odvracet toliko jistota, že bude potrestán, a nikoli již ono odporné divadlo. Ačkoli k těmto proměnám nedochází hromadně a nepostupují všude stejným způsobem, lze zhruba říct, že mučení mizí s konečnou platností v letech Abolicionistické tendence ve 20. století ve světě Pomineme-li historické a nábožensko-filosofické kořeny abolicionistického 27 hnutí v dílech Beccarii či v osvícenství, můžeme konstatovat, že abolicionistický trend v Evropě započal v 50. letech minulého století, kdy například v Německu byl zákaz trestu smrti zakotven v roce 1949 do Základního zákona SRN jako reakce na hrůzy 2. světové války. Ve Velké Británii se tyto tendence projevovaly již v polovině 19. století (např. v díle J. Benthama) a pak ve 20. století, kdy britský parlament v roce 1965 zrušil trest smrti pro trestný čin vraždy. Také ve Francii se abolicionistické tendence objevovaly již v dílech významných literátů a filosofů, jako byli Hugo a Camus, nicméně kvůli vysoké kriminalitě v 60. letech minulého století Francie zrušila trest smrti až v roce Jistě není nezajímavé, že ve všech těchto zemích bylo zrušení absolutního trestu prosazeno politickými elitami, a to navzdory převažujícím tendencím a názorům společnosti, plédujícím pro zachování tohoto trestu v případě nejzávažnějších zločinů, včetně vraždy. 28 Rovněž na mezinárodní úrovni se abolicionistické tendence velmi pozvolna odrážely v příslušných lidskoprávních dokumentech. Například již při projednávání Všeobecné deklarace lidských práv (1948) se objevovaly názory volající po úplném zrušení trestu smrti. Tento trest nicméně i nadále přetrvával jako přípustné omezení práva na život a důraz byl kladen spíše na zabránění mučení či ponižujícího zacházení nebo trestání a také na spravedlnost procesu vedoucího k vynesení absolutního trestu. 26 Srov. M. FOUCAULT, Dohlížet a trestat: kniha o zrodu vězení, Praha 2000, s Abolicionismus: hnutí za zrušení nějakého zákona, též hnutí usilující o zrušení trestu smrti. O. LIŠKA a kol., Tresty smrti vykonané v Československu v letech , s. 15, pozn Srov. E. WAGNEROVÁ; V. ŠIMÍČEK; T. LANGÁŠEK; I. POSPÍŠIL a kol., Listina základních práv a svobod: komentář, Praha 2012, s

14 Abolicionistické tendence pak dostaly nový impuls v podobě přijetí Druhého opčního protokolu k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech v roce 1989, jehož cílem bylo zrušení trestu smrti na osobách podléhajících jurisdikci smluvních států, s výjimkou nejtěžších vojenských trestných činů v období válek. 29 Abolicionistické tendence převažující v národních státech nacházely odraz také na regionální úrovni. V evropském regionu vrcholily v 80. letech minulého století v přijetí Protokolu č. 6 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (1983), který smluvní státy zavazoval ke zrušení trestu smrti v období míru, avšak i nadále ponechával výjimku jeho uložení v podmínkách válečného stavu nebo při bezprostřední hrozbě války. Dovršením abolicionistického procesu směřujícího k absolutnímu zákazu trestu smrti se v roce 2002 stalo přijetí Protokolu č. 13 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který ruší trest smrti za všech okolností. 30 S výjimkou Ázerbájdžánu a Ruska, jež uvedený protokol nepodepsaly, a rovněž Arménie, Polska a Lotyšska, které jej dosud neratifikovaly, absolutní zákaz trestu smrti platí pro celou Evropu. 31 Pro úplnost je třeba dodat, že rovněž Americká úmluva o lidských právech, která platí pro většinu států Jižní Ameriky, v čl. 4 odst. 2 vymezuje ukládání trestu smrti tím, že zakazuje udělovat tento trest těhotným ženám, mladistvým pachatelům a osobám starším 70 let. Tato úmluva byla navíc doplněna o Druhý protokol o zrušení trestu smrti z roku 1990 zavazující signatářské státy k zákazu tohoto trestu pro období míru. Obdobné podmínky pro ukládání absolutního trestu zakotvuje i Arabská charta v čl. 7, která nadto zakazuje výkon trestu smrti na matce dítěte do dvou let věku a zdůrazňuje obecně potřebu chránit zájmy nezletilých. 32 Také Africká charta lidských práv z roku 1981 zaručuje občanům zavázaných států právo na život. Zmiňuje se zde zákaz zasahovat do tělesné integrity člověka a je kladen důraz na to, že každý lidský život je hoden ochrany Srov. E. WAGNEROVÁ; V. ŠIMÍČEK; T. LANGÁŠEK; I. POSPÍŠIL a kol., Listina základních práv a svobod, s Srov. tamtéž, s K tomu je ale třeba poznamenat, že Rusko rozhodnutím tamního Ústavního soudu v roce 2009 uvalilo moratorium na výkon trestu smrti i v souladu s Protokolem č. 13 a pro Polsko a Lotyšsko jako členské státy Evropské unie je závazná i její politika zákazu trestu smrti (viz čl. 2 Listiny základních práv Evropské unie). Srov. tamtéž, s Srov. tamtéž. 33 Srov. RADA PRO LIDSKÁ PRÁVA (HRC), Trest smrti, dostupné z: [cit ]. 14

15 Sílící abolicionistické tendence v Evropě nemohly pochopitelně zůstat bez odezvy ani ve Spojených státech amerických. Vyvrcholily zde přijetím rozhodnutí Nejvyššího soudu USA v roce 1972, v němž soudci za protiústavní označili celkem čtyřicet zákonů jednotlivých států, postrádajících především striktně vymezené podmínky pro ukládání trestu smrti, což umožňovalo jejich svévolné a časté zneužívání, zejména pro rasové předsudky. Nejvyšší soud USA tak de facto vyhlásil moratorium na výkon absolutního trestu na celém území Spojených států amerických. Jednotlivé státy v čele s Texasem, Floridou a Georgií však v souladu se závěry tohoto rozhodnutí přijaly nové, trest smrti opětovně zavádějící zákony, z nichž většinu Nejvyšší soud USA v roce 1976 označil za souladné s ústavou a zároveň vymezil nezbytné podmínky, které musí tyto zákony splňovat. Tímto rozhodnutím Nejvyšší soud USA zákonodárcům jednotlivých států uvolnil ruce k přijetí nových zákonů a znovuzavedení trestu smrti v drtivé většině z nich. To ostatně platí dodnes, kdy je trest smrti uzákoněn ve více než dvou třetinách amerických států Trest smrti v českých zemích Na historickém území českého státu, stejně jako i v jiných evropských zemích, patřil trest smrti od nepaměti k poměrně běžně používaným prostředkům trestního práva. K jeho zrušení došlo v roce 1787 za vlády Josefa II., kdy byl nahrazen vězením a později nucenými pracemi. Tresty smrti byly v této době ponechány jen pro řízení v případě výjimečného stavu. Avšak již v roce 1795 byl absolutní trest opět zaveden pro velezradu nebo pokus o ni. Trest smrti byl součástí také dvou velkých kodifikací trestního práva z let 1803 a 1852 a rovněž všechny následující trestní zákoníky platné na našem území až do 1. července 1990 jej zachovaly. 35 V období prvního československého státu byla problematika absolutního trestu značně ovlivněna zákonem č. 91/1934 Sb., který opravňoval soudy uložit místo trestu smrti trest těžkého žaláře (buď doživotního, nebo dočasného v trvání od 15 do 30 let), a to v případě, kdy polehčující okolnosti byly natolik závažné, že by trest smrti byl nepřiměřeně přísný. V době účinnosti tohoto zákona tak byla existence absolutního 34 Srov. E. WAGNEROVÁ; V. ŠIMÍČEK; T. LANGÁŠEK; I. POSPÍŠIL a kol., Listina základních práv a svobod, s Srov. O. LIŠKA a kol., Tresty smrti vykonané v Československu v letech , s

16 trestu spíše jen formální záležitostí. 36 Dlužno dodat, že v období první republiky byla většina udělených trestů smrti změněna cestou milosti prezidenta republiky. Tomáš Garrigue Masaryk, jenž jako zapřisáhlý odpůrce absolutního trestu podepisoval rozsudky smrti jen velice nerad, během svého funkčního období vyhověl více než 400 žádostem o milost. 37 Zatímco v letech bylo v Československu popraveno 15 osob, po německé okupaci se situace radikálně změnila. Lidé, kteří byli odsouzeni německým soudem k trestu smrti, prožívali své poslední chvíle v pankrácké věznici, odkud byli odváženi k popravám do Drážďan. Protože však neustále vzrůstal počet rozsudků smrti, byla nakonec věznice vybavena vlastní gilotinou. Tak vznikla pověstná pankrácká sekyrárna. V době od 5. dubna 1943 do 26. dubna 1945 zde bylo popraveno celkem 1079 osob. 38 Bezprostředně po 2. světové válce byl trest smrti používán jako nástroj odplaty proti skutečným i domnělým kolaborantům, jež byla legalizována na základě retribučních dekretů a rozhodnutí mimořádných lidových soudů. Po únoru 1948 se z trestu smrti stal zase nástroj politických procesů, který měl sloužit k upevnění lidově-demokratického zřízení a trestat domnělé ideové i politické odpůrce režimu pro trestné činy velezrady a vyzvědačství. V souvislosti s novelami trestního zákona a trestního řízení soudního pak byly od poloviny 50. let minulého století zrušeny některé dříve často využívané trestné činy a na trest smrti bylo již nahlíženo jako na trest, který mohl být fakultativně a při splnění stanovených podmínek uložen za spáchání vymezených trestných činů. 39 V této době, tedy v letech , bylo v Československu popraveno 1176 osob, z toho přes 700 osob podle retribučních dekretů a 240 politických vězňů. 40 V současné době Česká republika není v evropském prostoru co do zákazu trestu smrti výjimkou, a to nejen vzhledem k ratifikaci a době účinnosti příslušných protokolů k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (k , resp. k ), ale již od nabytí účinnosti novely trestního zákona (zákon č. 175/1990 Sb.), tj. k , na jejímž základě byl trest smrti zrušen a nahrazen trestem 36 Srov. O. LIŠKA a kol., Tresty smrti vykonané v Československu v letech , s Srov. tamtéž s Srov. M. MONESTIER, Historie trestu smrti, s Srov. E. WAGNEROVÁ; V. ŠIMÍČEK; T. LANGÁŠEK; I. POSPÍŠIL a kol., Listina základních práv a svobod, s Srov. M. MONESTIER, Historie trestu smrti, s

17 odnětí svobody na doživotí. Zrušení absolutního trestu tímto zákonem je také plně v souladu s čl. 6 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, 41 která je součástí ústavního pořádku České republiky a představuje tak ústavní stvrzení zákazu trestu smrti Argumenty zastánců a odpůrců trestu smrti Problematika trestu smrti patří mezi nejproblematičtější a nejkontroverznější otázky, jež jsou spjaty se základním právem na život. Zatímco v evropském prostředí je kontroverze nad touto otázkou vedena spíše v rovině právně-teoretického či společensko-mravního diskurzu, zejména v USA je to otázka velmi palčivá a rozděluje společnost na dva protichůdné názorové tábory: abolicionistů (zastánců zrušení trestu smrti) a retencionistů (zastánců jeho zachování). Jak ovšem dokazuje naše historie a také původní, nezměněné znění čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( nikdo nesmí být úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu ), i v evropském prostředí bylo používání trestu smrti v nedávné minulosti právně aprobováno a společností akceptováno. 43 Důvody, které se obvykle uvádějí ve prospěch práva státu vynášet tresty obecně, nejsou všechny použitelné i pro obhajobu trestu smrti. Odsouzence tímto trestem totiž nelze napravit. Pokud ovšem svou smrt přijímá v duchu pokání za své nezodpovědné činy, obnovuje se tím určitým způsobem jeho důstojnost coby mravní bytosti. To pak lze v jistém smyslu chápat jako napravení pachatele, které má také náboženský a sociální význam. 44 Mezi hlavními argumenty pro zachování trestu smrti je nejčastěji zmiňován jeho odstrašující účinek, který nemá jen samotná existence trestu, ale konkrétně i vynesení rozsudku a samozřejmě také provedení samotné popravy. Dalším 41 Listina základních práv a svobod, vyhlášená zákonem č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, republikovaná usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., kterým se mění Listina základních práv a svobod. Zde se v článku 6 odst. 3 výslovně říká: Trest smrti se nepřipouští. 42 Srov. E. WAGNEROVÁ; V. ŠIMÍČEK; T. LANGÁŠEK; I. POSPÍŠIL a kol., Listina základních práv a svobod, s Srov. tamtéž, s Srov. K.-H. PESCHKE, Křesťanská etika, Praha 2004, s

18 argumentem pro je retribuční efekt absolutního trestu, v němž se odráží touha společnosti po odplatě a zadostiučinění za spáchaný trestný čin. Tato touha je pro pozůstalé po oběti v mnoha amerických státech uspokojována možností osobní přítomnosti na popravě. 45 Často používaným argumentem zastánců trestu smrti je rovněž zabránění hrozby útěku pachatele a jeho recidivy. Hojně užíván je také ekonomický argument, kdy náklady na doživotní či dlouhodobé věznění pachatelů jsou považovány za nesrovnatelně vyšší než v případě trestu smrti. V neposlední řadě se zastánci absolutního trestu opírají o veřejné mínění, které se obecně přiklání na jejich stranu. 46 Například šetření Centra pro výzkum veřejného mínění z června 2014 ukázalo, že podle tří pětin (59%) občanů České republiky by trest smrti v našem právním řádu fungovat měl. Naopak 35% populace tvrdí, že by existovat neměl, a 6% dotázaných odpovědělo, že neví. 47 Dalšími důvody, pro které absolutní trest zůstává i nadále zachován v trestních zákonících některých zemí, jsou nevyhnutelnost zachovat starou, po staletí osvědčenou praxi a obava z důsledků, které by zrušení tohoto trestu přineslo. 48 Ačkoli argumenty zastánců trestu smrti se na první pohled jeví jako naprosto logické, je třeba přiznat, že alespoň některé z nich postrádají potřebnou přesvědčivost. Tak například argument odstrašujícího účinku je zpochybňován většinou odborníků, kteří se touto problematikou seriózně zabývají. Odstrašující účinek, pokud vůbec existuje, je podle nich jen velmi slabý. Téměř všechny statistiky v tomto směru zcela přesvědčivě dokazují, že zrušení trestu smrti nevede k růstu zločinnosti. 49 Navíc už jen samotná myšlenka, že výkon trestu smrti má sloužit jako výstraha a zastrašení 45 Srov. E. WAGNEROVÁ; V. ŠIMÍČEK; T. LANGÁŠEK; I. POSPÍŠIL a kol., Listina základních práv a svobod, s Srov. tamtéž, s Srov. CENTRUM PRO VÝZKUM VEŘEJNÉHO MÍNĚNÍ, SOCIOLOGICKÝ ÚSTAV AV ČR, Veřejné mínění o interrupci, eutanazii a trestu smrti červen 2014, dostupné z: [zveřejněno , cit ]. 48 Srov. O. LIŠKA a kol., Tresty smrti vykonané v Československu v letech , s Srov. tamtéž, s. 26. Peschke je ovšem toho názoru, že pádnost této námitky musí být důkladněji ověřena. Podle něho jsou totiž často srovnávány státy, v nichž byl trest smrti zrušen, a státy, které ho ve svém právním systému ještě mají, ale už téměř neuplatňují. Za těchto okolností se nelze divit, že odstrašující účinek není ve státech druhé skupiny větší než v těch, které trest smrti zrušily úplně. Srov. K.-H. PESCHKE, Křesťanská etika, s

19 společnosti od dalších nežádoucích trestných činů, degraduje odsouzeného na prostředek odporující jeho neopakovatelné lidské důstojnosti. 50 Rovněž ekonomický argument je nezřídka vyvracen statisticky podloženým tvrzením, že vzhledem k nechvalně proslulému čekání na popravu, které v USA trvá průměrně 12 let, a s tím spojenými náklady na zvýšenou ostrahu a lékařský dozor, se naopak trest smrti stává mnohem nákladnějším. 51 V Marylandu vyčíslili jednu popravu v plynové komoře na 7 milionů dolarů, zatímco náklady na věznění jedné osoby po dobu čtyřiceti let na pouhých dolarů. 52 Americký list Miami Herald zveřejnil v roce 1988 čísla potvrzená státní správou (zahrnující náklady na ubytování odsouzenců i na odvolací řízení), z nichž vyplývá, že na jednoho odsouzence popraveného na elektrickém křesle stát Florida vynaloží šestkrát víc než za čtyřicet let věznění. K podobným výsledkům se dobrali také v Tennessee a ve státě New York. 53 Vedle těchto protiargumentů je nejčastějším argumentem odpůrců trestu smrti tvrzení, že tento trest je konečný, neopravitelný a nemá pochopitelně žádný výchovný efekt. Může být vykonán i jako akt pomsty, s čímž je spojena obava z justičního omylu a z možnosti zneužití absolutního trestu k likvidaci nepohodlných osob. Jinými slovy, dokud bude existovat trest smrti, nelze vyloučit, že může dojít k popravě nevinného. 54 Dále je rovněž argumentováno nemorálností tohoto trestu, celosvětovým trendem směřujícím k jeho absolutnímu zákazu a především pak nerespektováním hodnoty lidské důstojnosti a z ní pramenící potřeby zachovat a chránit lidský život pro jeho vnitřní hodnotu. 55 Od věci není ani názor, že trest smrti je větším trestem (konfliktem ve svědomí či traumatem) pro bezprostřední vykonavatele tohoto trestu či příbuzné odsouzeného než pro pachatele samotného Srov. J. ŠRAJER, Trest smrti z etického pohledu, s Srov. E. WAGNEROVÁ; V. ŠIMÍČEK; T. LANGÁŠEK; I. POSPÍŠIL a kol., Listina základních práv a svobod, s Srov. M. MONESTIER, Historie trestu smrti, s Srov. tamtéž, s Srov. O. LIŠKA a kol., Tresty smrti vykonané v Československu v letech , s Srov. E. WAGNEROVÁ; V. ŠIMÍČEK; T. LANGÁŠEK; I. POSPÍŠIL a kol., Listina základních práv a svobod, s Srov. J. ŠRAJER, Trest smrti z etického pohledu, s

20 2 TREST SMRTI V BIBLI Bible nenabízí žádné bezprostřední odpovědi na otázky, zda je státní autorita oprávněna či dokonce povinna vynášet rozsudky smrti. Trest smrti zde není centrálním tématem. Starý zákon jej pojímá s naprostou samozřejmostí a v Novém zákoně je zmíněn jen okrajově. 57 Jelikož učení katolické církve vychází především z Písma svatého Starého a Nového zákona, považujeme za nutné seznámit čtenáře s biblickými texty, které se nějakým způsobem k trestu smrti vztahují. V oddíle věnovaném Starému zákonu se zaměříme zejména na prvních pět knih Starého zákona, 58 kde se nacházejí rozsáhlé soupisy prohřešků, za něž byly ukládány hrdelní tresty. Následně se pokusíme prozkoumat, jakým způsobem vypovídá o trestu smrti Nový zákon. 2.1 Starý zákon Pro každé společenství, v němž se odehrává všední život, je velmi důležité zachovávání řádů vzájemného soužití. K tomu jsou zapotřebí určité zásady a pravidla, jimiž se má společný život řídit, a pochopitelně i určité postupy, podle nichž se střeží a zabezpečuje dodržování těchto zásad a pravidel a stíhají se provinění proti nim. Obojí vyrůstá během řady generací a staletí, avšak vlivem vnitřních i vnějších podnětů se může také opětovně měnit a přetvářet. Tak dochází k rozvoji právní praxe, v níž se odrážejí sociální a politické struktury i proměny daného společenství, ale která si získává také určitou samostatnost. 59 Dříve než se začneme věnovat starozákonním výpovědím o trestu smrti, bude dobré se nejprve seznámit s právní praxí starověkého Izraele. 57 Srov. J. ŠRAJER, Trest smrti z etického pohledu, s Prvních pět knih Starého zákona bývá v židovské tradici souhrnně označováno jako Tóra (nebo Mojžíšova Tóra, kniha Tóry apod.). Obvyklé označení v odborné terminologii je též Pentateuch. Srov. R. RENDTORFF, Hebrejská bible a dějiny: úvod do starozákonní literatury, Praha 1996, s Srov. tamtéž, s

21 2.1.1 Právní praxe starověkého Izraele Pro společenské struktury rané doby, tedy i pro Izrael, je charakteristické, že hlavou každé rodiny je otec, jediná právní instance pro tuto oblast. Jako hlava rodiny vykonává soudní pravomoc například Juda v knize Genesis, když sám a autoritativně nařizuje trest smrti: Asi po třech měsících bylo Judovi oznámeno:,tvá snacha Támar se dopustila smilstva a dokonce je již z toho smilstva těhotná.ʼ Juda řekl:,vyveďte ji, ať je upálenaʻ (Gn 38,24). Sám je pak i jedinou odvolací a omilostňující instancí (srov. Gn 38,25n). 60 Lze se domnívat, že právní kompetence zasahovat nad rámec jednotlivé rodiny měla čeleď, resp. starší jakožto představitelé jednotlivých rodin, kteří na společných shromážděních čeleď reprezentovali. To se ukazuje třeba v Deuteronomiu, kde se píše: Má-li někdo syna nepoddajného a vzpurného, který neposlouchá otce ani matku, a když ho kárají, neposlechne je, ať ho jeho otec i matka uchopí a vyvedou ke starším jeho města, k bráně jeho místa, a řeknou starším jeho města: Tento náš syn je nepoddajný a vzpurný, neposlouchá nás, je to modlářský žrout a pijan. A tak ho všichni muži jeho města uházejí kamením a zemře. Tak odstraníš zlo ze svého středu. Ať to slyší celý Izrael a bojí se (Dt 21,18-21). Zde se také ukazuje, že za podmínek, které se mezitím změnily, neměl už otec rodiny žádnou právní moc nad svým vlastním synem. Uvedený příklad jasně odráží přechod od soudní pravomoci rodiny k místnímu soudnictví, kdy základní a zpravidla také jedinou oprávněnou právní instancí se stala místní obec. 61 Právní obec při svém rozhodování vycházela z ústních a později písemných podání. Jedná se tu především o kazuisticky formulované právní zásady, jejichž hlavním znakem je podmíněný, resp. kazuistický styl: začínají slovem Když, popisují nějaký případ a na závěr formulují právní následky. Tyto zásady však nenabízejí žádné abstraktní právní normy ani teoreticky konstruované právní souvislosti. Jedná se spíše o konkrétní jednotlivé případy, které byly na základě své 60 Srov. R. RENDTORFF, Hebrejská bible a dějiny, s Srov. tamtéž, s

22 typické povahy zachyceny jako precedentní a pak brány za základ pozdějších rozhodnutí v podobných případech. 62 V právní praxi Izraele můžeme dále rozlišit apodikticky formulované právo, které se od kazuistického když-stylu odlišuje apodiktickou nepodmíněností formulací. Výkon tohoto práva zřejmě nespočíval ve zvažujícím jednání určitého právního shromáždění, nýbrž ve slavnostním přednesu instancí, která byla vybavena nejvyšší autoritou. Apodiktické právní zásady rovněž uvádějí skutkovou podstatu a právní následky, avšak na rozdíl od těch kazuistických neanalyzují nějaký případ a nepřistupují pak k určení právních následků, nýbrž principiálně, a ještě než k činu dojde, stanovují, jaké právní následky má mít provinění vůči určitému nařízení. Někdy je to král, který vyhlašuje jedno apodiktické právní ustanovení: Kdo by se dotkl tohoto muže nebo jeho ženy, bude bez milosti usmrcen (Gn 26,11), jindy zase vojevůdce (např. 1 Sam 11,7) nebo otec rodiny (Gn 31,32). Apodiktická právní ustanovení se vyskytují ve výpravných textech i jako přímé Hospodinovo slovo (Gn 4,15; Ex 19,13b; Joz 7,15). 63 V sedmnácté kapitole knihy Deuteronomium nacházíme toto ustanovení: Naskytne-li se ti nějaký mimořádný právní případ, rozsoudit, kdo je vinen vraždou, rozepří, ublížením na těle, tedy jakýkoli sporný případ ve tvých branách, vydáš se k místu, které si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolí. Přijdeš k lévijským kněžím a k soudci, který tam bude v těch dnech, dotážeš se a oni ti oznámí právní nález. Budeš pak jednat podle výroku, který ti oznámí z onoho místa, které vyvolí Hospodin. Bedlivě dodržíš všechno, o čem tě oni poučí. Budeš jednat podle znění zákona, o němž tě poučí, a podle práva, které ti vysvětlí. Neuchýlíš se napravo ani nalevo od toho, co ti oni oznámí. Kdo bude jednat opovážlivě, že by neposlechl kněze, který tam stojí ve službě Hospodina, tvého Boha, nebo soudce, ten zemře. Tak odstraníš zlo z Izraele (Dt 17,8-12). Soudními a rozhodčími orgány bývali v Izraeli lévijští kněží (při jednotlivých svatyních) a soudcové z povolání (na určitých místech, v městech). V Dt 16,18-20 čteme o zřízení soudního personálu fungujícího vedle kněží, což byl důsledek postupující centralizace kultu. Dokud byly svatyně po celé zemi, soudili v prvé řadě kněží. Po zrušení venkovských svatyň bylo nutno ustanovit soudce. Těžké případy však i nadále zůstaly vyhrazeny kněžím v ústřední svatyni Srov. R. RENDTORFF, Hebrejská bible a dějiny, s Srov. tamtéž, s Srov. Výklady ke Starému zákonu I: Zákon: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium, Praha 1991, s

23 svědků: Odsouzen však mohl být někdo pouze na základě výpovědi dvou nebo tří Nepovstane jen jediný svědek proti někomu v jakémkoli zločinu, v jakémkoli prohřešku a při jakémkoli hříchu, jehož se někdo dopustil. Soudní výrok bude vynesen podle výpovědi dvou nebo tří svědků (Dt 19,15). Svědectví má při vyšetřování velikou váhu. Jako ochrana před svévolí, zvůlí, nespolehlivostí či zaujatostí a jako záruka pravdivosti je stanoven požadavek dvou nebo tří svědků, jichž je třeba k vynesení právoplatného rozsudku, zvláště při hrdelní při. Falešné svědectví je samozřejmě trestáno, a to podle zásady: Co jsi zamýšlel proti druhému, vrátí se na tvou hlavu (srov. Dt 19,16-19). 65 Odpovědnost za svědectví je pak podtržena ustanovením, že svědkové jako první hodí kamenem po odsouzeném: Svědkové na něho vztáhnou ruku jako první, aby ho usmrtili, potom všechen ostatní lid. Tak odstraníš zlo ze svého středu (Dt 17,7). Kdo vydal svědectví, musí se také aktivně podílet na výkonu trestu. Tím se však sám staví před Hospodinův soud. Za nevinně prolitou krev by byl křivý svědek volán k odpovědnosti samotným Bohem (srov. Gn 9,5) Starozákonní výpovědi o trestu smrti Pentateuch zmiňuje mnohé zločiny, za něž následuje trest smrti. V některých případech je dokonce stanoven i způsob jeho výkonu. Řeč je o ukamenování (Lv 20,2.27; 24,14.16; Nm 15,35; Dt 13,11; 17,5; 22,21.24), upálení (Lv 20,14; 21,9) nebo o zabití ostřím meče (Dt 13,16). Poprvé se s trestem smrti ve Starém zákoně setkáváme v knize Genesis: Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby 65 Srov. Výklady ke Starému zákonu I, s Pochopitelně i odsouzení k trestu smrti jako trestu nejvyššímu bylo možné jen na základě výpovědi vícero svědků: Každého vraha, který někoho zabil, bude možno odsoudit k smrti jen podle výpovědi několika svědků; k jeho usmrcení nestačí výpověď jednoho svědka (Nm 35,30); Ten, kdo má zemřít, bude usmrcen na základě výpovědi dvou nebo tří svědků. Nebude usmrcen na základě výpovědi jediného svědka (Dt 17,6). 66 Srov. tamtéž, s

24 byl obrazem Božím (Gn 9,6). Bůh si zde vyhrazuje výsadní právo na lidský život a každý, kdo by sáhl jenom na odlesk jeho majestátu v porušeném obraze člověka, propadá svým životem Bohu. Stvořitel navíc potvrzuje svůj obraz v člověku tím, že svěřuje soud a vykonání trestu smrti nad vrahem do lidských rukou. Proto se odedávna tímto výrokem ospravedlňuje zřízení státní moci jako hráze proti zvůli jedince. 67 Podle knihy Exodus během putování izraelského lidu z Egypta do zaslíbené země vyhlásil Bůh na hoře Sínaj směrnice pro nový život Izraele: Desatero (Ex 20,1-17). 68 Dekalog, který se s nepatrnými odchylkami nachází také v Dt 5,6-21, zahrnuje zákazy a příkazy pro oblast kultu a mezilidských vztahů a lze jej chápat jako souhrn základních předpisů. 69 Páté přikázání Desatera (Ex 20,13) 70 přikazuje Nezabiješ. Původním smyslem tohoto přikázání bylo chránit život Izraelce před nezákonným a nedovoleným zásahem. Ani viník neměl být potrestán svévolně, nýbrž pouze na základě řádného usnesení k tomu ustanovených správců. 71 Ačkoli je Desatero souhrnem zákazů a příkazů, neobsahuje ani zmínku o trestu. Není tedy zákoníkem ve vlastním slova smyslu. 72 Rozsáhlé soupisy prohřešků i trestů se nacházejí na jiných místech Pentateuchu. Trest smrti byl podle Zákona ukládán především za úmyslné zabití člověka: Kdo někoho uhodí a ten zemře, musí zemřít. Neměl-li to v úmyslu, ale Bůh dopustil, aby to jeho ruka způsobila, určím ti místo, kam se uteče. Když se však někdo opováží lstivě zavraždit svého bližního, vezmeš ho i od mého oltáře, aby zemřel (Ex 21,12-14). Zde je vyslovena nesmlouvavá zásada odvety za činy, jimiž je zasažen sám Bůh ve svých výsostných nárocích. Jedná se o činy, kterými byl zmařen život příslušníka Božího lidu. A protože izraelské obecenství bylo zajištěno smlouvou Hospodinovou, tak také vším, čím byl postižen kterýkoli člen tohoto společenství, byl postižen i sám 67 Srov. Výklady ke Starému zákonu I, s Označení Desatero či Dekalog bylo tomuto oddílu dáno pod vlivem Ex 34,28 a Dt 4,13, kde se mluví o deseti přikázáních na dvou deskách. Srov. tamtéž, s Srov. R. RENDTORFF, Hebrejská bible a dějiny, s Je ovšem sporné, zda zákaz zobrazování (Ex 20,4-6) máme počítat jako samostatné (druhé) přikázání s tím, že Ex 20,17 pak obsahuje jen jedno přikázání. Srov. R. RENDTORFF, Hebrejská bible a dějiny, s V takovém případě by přikázání Nezabiješ nebylo v pořadí pátým, nýbrž šestým přikázáním, jak to ostatně dosvědčují rabínská, starocírkevní, řecko-pravoslavná a reformovaná tradice. My však v souladu s římsko-katolickou a luterskou tradicí budeme označovat toto přikázání jako páté. K tomu srov. Výklady ke Starému zákonu I, s Srov. Výklady ke Starému zákonu I, s Srov. L. LYONS, Historie trestu, s

25 Hospodin. V takovém případě se soudilo podle práva odvety, vyjádřené slovy život za život (srov. Ex 21,23). Rozlišovalo se ovšem mezi neúmyslným zabitím a úmyslnou vraždou. Přestože i neúmyslné zabití bylo zločinem, viník se mohl utéci do svatyně útočištného města. 73 Neúmyslně způsobené neštěstí chápali Izraelci jako Boží vedení či dopuštění, avšak skutečného vraha nechránil před trestem smrti ani nejsvětější prostor. Takový člověk mohl být zatčen přímo u oltáře (srov. 1 Král 2,29.31). 74 Pokud byl svým majitelem smrtelně zraněn otrok, i on měl nárok na pomstu: Jestliže někdo uhodí svého otroka nebo otrokyni holí, takže mu zemřou pod rukou, musí být usmrcený pomstěn (Ex 21,20). Otázkou ovšem zůstává, kdo pomstu vykonal. Není vyloučen zásah krevního mstitele zabitého, ale spíše šlo o akci celé obce, na níž by jinak prolitá krev zůstala lpět (srov. Dt 21,1-9). Jestliže však otrok zemřel až za den či dva, právo na krevní mstu odpadlo, neboť otrok byl pánovým majetkem (srov. Ex 21,21). 75 Ohledně zabití druhého člověka kniha Exodus dále říká: Když se muži budou rvát a udeří těhotnou ženu, takže potratí, ale nepřijde o život, musí pachatel zaplatit pokutu, jakou mu uloží muž té ženy; odevzdá ji prostřednictvím rozhodčích. Jestliže o život přijde, dáš život za život (Ex 21,22n). Pokud muži ve rvačce udeřili těhotnou ženu a ta potratila, byli pokutováni jejím manželem, a to ve výši, kterou on sám stanovil. Smrtelná zranění se však nevyrovnávala pokutou, nýbrž odvetou, jak bylo řečeno výše Podle Nm 35,9-29 měli Izraelci ze 48 lévijských měst vybrat šest (tři v Zajordání a tři v Kenaanu), která měla právo poskytnout útočiště každému, kdo někoho neúmyslně zabil. Tento příkaz se opakuje v Dt 19,1-13 a v Joz 20 jsou útočištná města dokonce vyjmenována. Do těchto měst mohl před krevním mstitelem utéct každý, kdo někoho zabil, ale zůstat tam mohl jen ten, komu přiznal soud starších příslušného města polehčující okolnost, že nezavinil smrt druhého úmyslně. Skutečný provinilec měl být vydán krevnímu mstiteli. Ten, kdo neúmyslně zabil, měl právo zůstat v útočištném městě, kde byl nedotknutelný. Jakmile se ale z města vzdálil, ztrácel nedotknutelnost. Nutnost zůstat v městě azylu však trvala jen do smrti velekněze. Poté již mohl dotyčný člověk žít opět bezpečně mimo útočištné město. Tímto právem byli chráněni nejen Izraelci, ale i ostatní, kdo mezi nimi žili. Srov. Výklady ke Starému zákonu I, s Srov. tamtéž, s Rovněž v Lv 24,17.21 čteme: Když někdo ubije nějakého člověka, musí zemřít. Kdo ubije dobytče, nahradí je; kdo ubije člověka, zemře. 75 Srov. tamtéž, s Srov. tamtéž. 25