Informační bezpečnost a právo na svobodný přístup k informacím.

Transkript

1 JUDr. Štěpán KALAMÁR, doc. RNDr. Josef Požár, CSc. Informační bezpečnost a právo na svobodný přístup k informacím. Úvod Prudký nástup výpočetní techniky do všech oblastí společenského života způsobil, že se tato využívá nejen v právní vědě, ale i právní praxi a že si již nelze představit perspektivu sociálních změn a ekonomického života bez kvalitních informací, jejich zpracování a následného využívání. V této etapě vývoje společnosti, kterou nazýváme jako informační společnost je velmi významnou veličinou zejména rychlost jakou dochází ke kvalitativním společenským změnám (hovoří se o tzv. turbulentním prostředí, popřípadě též o prostředí chaosu ). Téměř neomezené používání výpočetní techniky dává prostor pro vznik novým oborům jakým je např. právní informatika 1, jejímž základním pojmem je informace. Má-li mít ale informace svou hodnotu a to nejen v právní teorii, ale i v právní praxi, musíme ji také umět ochránit před jejím zneužitím, úmyslným pozměněním či neoprávněným užitím nepovolanou osobou. K tomu nám má pomoci i nově koncipovaný předmět na akademické půdě Policejní akademie ČR, kterým je Teorie informační bezpečnosti 2, Termín informační bezpečnost nahradil v teorii dříve používaný termín ochrana informací, který je spíše termínem právním vycházejícího ze zákoné úpravy ochrany utajovaných informací 3. K obsahu pojmu informační bezpečnost bylo již napsáno poměrně dost J. Požár 4 uvádí, že: informační bezpečnost (Information security) jako obor zabývající se zabezpečením informací v informačních a komunikačních technologiích lze chápat jako systém ochrany a informací během jejich vzniku, zpracování, ukládání, přenosů a likvidace prostřednictvím logických, fyzických, technických, programových a organizačních opatření, která musí působit proti ztrátě důvěrnosti, integrity a dostupnosti těchto hodnot. M. Světlík definuje informační bezpečnost jako: vzájemně provázaná opatření organizační, administrativní, personální a fyzické bezpečnosti a opatření bezpečnosti 1 KNAPP, V. Teorie práva, 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s POŽÁR, J. a kol. Základy teorie informační bezpečnosti. Praha : PA ČR, 2007, 219 s. 3 Zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších změn a doplňků. 4 POŽÁR, J. a kol. Základy teorie informační bezpečnosti. Praha : PA ČR, 2007,s

2 informačních a komunikačních technologiích pro zajištění dostupnosti, důvěryhodnosti a integrity informací 5. Důkazem toho, že problematika informační bezpečnosti stále roste na svém významu svědčí i skutečnost, že usnesením vlády ČR č ze dne byla schválena Národní strategie informační bezpečnosti ČR, která si klade za cíl zvýšit důvěru občanů a subjektů komerční i nekomerční sféry v informační společnost, zlepšit celkové řízení informační bezpečnosti, rozvíjet znalosti o informační bezpečnosti, zlepšit mezinárodní spolupráci, shromáždit a doporučit nejlepší praxi pro oblast řízení informační bezpečnosti, zajistit základní lidská práva při používání informačních a komunikačních technologií a podporovat konkurenceschopnost české ekonomiky. Cílem tohoto příspěvku není definování či rozbor dosud publikovaných pojmů informační bezpečnosti, ale naopak obrácení pozornosti zpět na problematiku práva na informace a ochrany informací z pohledu současné platné legislativní úpravy tohoto fenoménu, jakým informační bezpečnost je. Hovoříme-li o informační bezpečnosti, nesmíme zapomínat na skutečnost, že tato problematika má dvě oblasti. Jednou oblastí je bezesporu právo občanů na svobodný přístup k informacím, které jsou obhospodařovány subjekty veřejné správy. Druhou oblastí je pak povinnost výše uvedených subjektů informace, se kterými disponují a mají je ve své správě, chránit před jejich únikem, neoprávněným užitím, či jejich zneužitím. Zastavíme-li se u tohoto termínu informační bezpečnost musíme dojít k závěru, že je zde jistý rozpor mezi tendencí živelného, nekontrolovaného rozšiřování informací na straně jedné vyplývajícího z práva občanů na informace a na straně druhé pak objektivní potřebou informace chránit vycházející z legislativní úpravy informační bezpečnosti. Pod pojmem právo na informace, kterému se chceme dnes věnovat, je třeba především rozumět oprávnění občana požadovat od státních orgánů a institucí informace vztahující se k jejich působnosti (tzv. svobodný přístup k těmto informacím) a následně pak i povinnost státních orgánů a veřejných institucí tyto informace občanům poskytovat. Vývoj legislativního zakotvení práva na informace Legislativní zakotvení práva na přístup k informacím (jinak také právo na přístup k dokumentům vlády nebo též právo vědět ) bylo poprvé regulováno ve Švédsku již v roce 1766 (Freedom of the Press Act zákon o svobodě tisku) a Finsku, které bylo v době přijetí švédské legislativy z 18. století součástí tohoto Švédského státu. Tento moderní trend otevírání vlády prostřednictvím určitých druhů informací začíná být uskutečňován v západních demokraciích až v druhé polovině 20. století. Právo na informace bylo v novodobé historii poprvé zmíněno ve Všeobecné deklaraci lidských práv v roce (čl. 19 zaručuje každému právo na svobodu přesvědčení 5 SVĚTLÍK, M. Informační bezpečnosti: část 1 4, Softwarové noviny, 2002, č. 2-5, s Usnesení Valného shromáždění OSN č. DE01/48 ze dne

3 a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu za své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky bez ohledu na hranice). Zmínku o právu na informace můžeme nalézt též v čl. 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech 7. Právo na informace figuruje také v čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod 8, ke kterému se pojí bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Vedle zmíněných právních aktů se pro Českou republiku staly závazné i některé další mezinárodní dohody o lidských právech, které se dotýkají pouze některých skupin osob. Ve vztahu k právu na informace lze zmínit např. Úmluvu o právu dítěte a její čl. 13, který přiznává svobodu projevu zahrnující i právo na informace dítěti. Například ve Spojených státech amerických prošla tato legislativa (Freedom of Information Act zákon o svobodě informací) úspěšně kongresem teprve v roce 1966, tj. o 200 let později než tomu bylo ve Švédsku. Ve Francii byla tato legislativa přijata v roce 1978, v Kanadě, Austrálii a na Novém Zélandu v roce 1982, v Nizozemí v roce 1991, Maďarsku 1992, v Irsku 1997, v Bulharsku a na Slovensku v roce 2000, v Anglii v roce 2004 atd. 9 Postupně, jak právní úprava této oblasti reagovala (a stále reaguje) na potřeby vývoje společnosti, docházelo i k tvoření určitých standardů, jež jsou následně přijímány nezávisle na právním systému jednotlivých států. V 90. letech minulého století na půdě Evropské hospodářské komise OSN v rámci série konferencí evropských ministrů životního prostředí pod názvem Životní prostředí pro Evropu byla připravována úmluva o přístupu občanů k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v otázkách životního prostředí. Z této série konferencí stojí za zmínku zejména: První celoevropská konference Životní prostředí pro Evropu 1991, Dobříš. Tato konference se konala z podnětu tehdejšího předsedy Federálního výboru životního prostředí Josefa Vavrouška, který pozval evropské ministry do České republiky, aby společně diskutovali problémy životního prostředí Evropy. Světový summit o životním prostředí a rozvoji 1992, Rio de Janeiro 10.Na tomto summitu byla přijata deklarace, která se mimo jiné zmiňuje i o potřebě zainteresovanosti všech občanů na ochraně životního prostředí Vyhláška MZV č. 120/1976 Sb., ze dne o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. 8 Sdělení FMZV č. 209/1992 Sb. s vnitrostátní účinnosti od Senát Parlamentu ČR: Důvodová zpráva k zákonu č. 10/1999 Sb., 10 Dostupné na Webu: [cit ] <http://www.ucastverejnosti.cz/cz/aarhuskaumluva/historie.html> 11 čl. 10 Deklarace: Na národní úrovni musí mít každý jednotlivec řádný přístup k informacím týkajícím se životního prostředí, které jsou v držení úřadů, a musí mít také možnost podílet se na rozhodovacím procesu. 3

4 Druhá celoevropská konference ministrů EHK OSN 1993, Luzern. Konference označila jako prioritu pro další období účast veřejnosti na rozhodování. Poprvé v historii kromě jednotlivých států a mezinárodních organizací se přípravě podoby právně závazné úmluvy podíleli také zástupci občanských organizací. Třetí celoevropská konference ministrů EHK OSN 1995, Sofie. Na této konferenci byla přijata Směrnice o přístupu k informacím a účasti veřejnosti na rozhodování v otázkách životního prostředí. Čtvrtá konference ministrů EHK OSN , v Dánském Aarhusu. Na konferenci byla předložena Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v otázkách životního prostředí, která nese označení tzv. Aarhuská úmluva 12. Podepsalo ji 35 evropských a středoasijských zemí, včetně České republiky. V následujícím roce na prvním setkání signatářů Aarhuské úmluvy v Kišiněvě započal proces ratifikací. Ratifikací úmluvy 16. signatářskou zemí vstoupila Úmluva dne 30. října 2001 v platnost. Česká republika ratifikovala Aarhuskou úmluvu v roce 2004 přijetím a schválením Parlamentem dne s účinností od Úmluva je obsahově postavena na třech relativně samostatných, nicméně vzájemně provázaných věcných okruzích, tzv. pilířích 14 : 1. Zpřístupňování informací o životním prostředí veřejnosti. 2. Aktivní účast veřejnosti v rozhodovacích procesech, týkajících se životního prostředí. 3. Zajištění právní ochrany v záležitostech životního prostředí. Ústavní zakotvení práva na informace v české legislativě Ústava České republiky (zák. č. 1/1993 Sb.) se ve svých ustanoveních nezmiňuje o právu na informace a informační povinnosti subjektů veřejné správy vůbec. Český právní řád má totiž zakotvení základních práv člověka a občana oddělené od ústavy. Zakotvení svobody projevu a práva na informace deklaruje Listina na předním místě mezi politickými právy v druhém oddílu, hlavy druhé (čl. 17 odst. 1 Listiny 15 ). Jedná se v podstatě o dvě práva (svobody) 16. Oproti mezinárodním zvyklostem právo na informace není zahrnuto do svobody projevu jako její nedílná součást, ale je osamostatněno a postaveno jí na roveň jako subjektivní právo (nárok) jednotlivce vůči veřejné moci na informace z oblasti správy věcí veřejných, čímž se zvýrazňuje jeho politický charakter. 12 Dostupné na Webu: [cit ]: <http://www.unece.org/env/pp/treatytext.htm> 13 Sdělení MZV č. 124/2004 Sb.m.s., uveřejněno ve Sbírce mezinárodních smluv, částka 53/2004, str Dostupné na Webu: [cit ]: <http://www.ucastverejnosti.cz/cz/> 15 Srov: čl. 17 odst. 1, 5, čl. 25 odst. 1 a 35 odst. 2 Usnesení ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky. 16 ZOUBEK, V., Lidská práva globalizace bezpečnost, Plzeň : Aleš Čeněk, 2007, s

5 Právo na informace podle čl. 17 Listiny je na rozdíl od ostatních politických práv např. práva volebního (dopadá pouze na občany) právem univerzálním. Dá se souhlasit s názorem, že to ve své podstatě znamená, že právo na informace je zaručeno všem bez rozdílu, tj. všem fyzickým i právnickým osobám 17 (včetně dětí, cizinců i zahraničních právnických osob), neboť právo na informace mohou konzumovat jak právnické, tak i fyzické osoby. Tento závěr vyplývá jak ze samotné povahy práva na informace (jeho podstaty), tak je i podporován ze znění čl. 3 odst. 1 Listiny, kde se stanoví, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti nebo jiného postavení [jinými slovy ať už je nositel tohoto práva (nároku) v postavení fyzické nebo právnické osoby]. Konečně i čl. 17 odst. 2 stanoví Každý má právo svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Víme, že na internetové síti se vedle fyzických osob prezentují i firmy (právnické osoby), tj. podávají informace o své existenci, o svých podnikatelských aktivitách či produktech. Zůstaneme-li u ústavního zakotvení práva na informace, nelze se nezmínit o právu na informace, které je zakotveno jako jedno z práv hospodářských, sociálních a kulturních (čl. 35), kde v odst. 2 se stanoví: Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. Toto právo na informace však lze nalézt i v další úpravě jako jedno z práv národnostních a etnických menšin (čl. 25) v odst. 1 kde se praví: Občanům tvořícím národnostní nebo etnické menšiny se zaručuje všestranný rozvoj, zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku Tomuto subjektivnímu právu jedince na informace pak jako protiváha odpovídá povinnost orgánů veřejné moci přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti, která je vyjádřena v čl. 17 odst. 5 Listiny. Tento odstavec tvoří především ústavní základ pro aktivní zveřejňování informací povinnými subjekty (tedy povinnost těchto subjektů zveřejňovat vybrané informace ve vhodném rozsahu samy od sebe ex officio, jedná se o tzv. princip publicity, tj. publikování navenek vůči neurčitému okruhu adresátů bez dopadu na individuální subjektivní práva). Zároveň je i základem pro plnění ústavně zakotveného práva jedinců na informace (čl. 17 odst. 1 Listiny), tj. poskytování informací v reakci povinného subjektu na konkrétní žádost. Vedle těchto snad základních článků, které zakotvují právo na informace, lze ve více či méně zastřenější podobě toto právo nalézt i ve vyjádření v dalších ustanoveních Listiny jako např. součást: práva obviněného nebo podezřelého v případě zadržení být seznámen s důvody jeho zadržení (čl. 8 odst. 3 Listiny), práva obviněného na poskytnutí času a možnosti k přípravě obhajoby (čl. 40 odst. 3 Listiny), svobody myšlení a náboženského vyznání (čl. 15 odst. 1, čl. 16 odst. 1 Listiny), svobody vědeckého bádání (čl. 15 odst. 2 Listiny), práva podílet se na správě veřejných věcí (čl. 21 odst. 1 Listiny), práva na vzdělání (čl. 33 odst. 1 Listiny), 17 KORBEL, F. a kol., Právo na informace. Praha : Linde, s

6 práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny), práva na tlumočníka (čl. 37 odst. 4 Listiny), práva na projednání věci veřejně spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2 Listiny), Právo na informace a jeho ústavní zakotvení není však bezbřehé. Ústavní omezení práva na informace je zakotveno v čl. 17 odst. 4 Listiny slovy: Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem. Toto omezení je přípustné v případě, pokud jde o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro: ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví nebo ochranu mravnosti. Tak jak tomu je u práva na informace (vedle tzv. základního vyjádření práva na informace, můžeme toto právo nalézt i ve vyjádření v dalších článcích Listiny), tak s ústavním omezením svobody informací je to obdobné. Vedle zvláštních zákonů 18 právo na informace omezují i některá ustanovení Listiny, která sledují opačný zájem než čl. 17, 25 a 35, tj. ochranu před nežádoucím příjímáním a šířením informací. Takovými články jsou např.: čl. 7 odst. 1 (nedotknutelnost osoby a jejího soukromí), čl. 10 odst. 1, 2 (ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a dobrého jména, jakož i ochrana před neoprávněným zasahováním do soukromí a rodinného života), čl. 10 odst. 3 (ochrana osobních údajů), jedná se o tzv. práva osobnostní povahy, čl. 13 (ochrana listovního tajemství). Na toto ústavní zakotvení (čl. 17 odst. 5 Listiny) práva na informace neboli také práva vědět pak navazují konkrétní zákony Parlamentu ČR, kterými se budeme zabývat v příštím pokračování tohoto malého souhrnu platné právní úpravy v oblasti práva na informace. Závěr Hovoříme-li o informační bezpečnosti musíme si vždy uvědomit jeden důležitý moment a to, že informační bezpečnosti (ochraně informací) předchází právo občanů na svobodný přístup k informacím a proto také znalost jeho ústavního zakotvení je předpokladem pro dobrou orientaci v právní úpravě práva na informace a ochrany informací v České republice. 18 Např.: Zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších změn a doplňků; zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákon, ve znění pozdějších předpisů. 6

7 LITERATURA: KNAPP, V. Teorie práva. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 247 KORBEL, F. a kol. Právo na informace. Praha : Linde, s. 36. MAŠTALKA, J. Osobní údaje právo a my. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, MATES, P., SMEJKAL, V. E-government v českém právu. Praha : Linde, MATOUŠOVÁ, M., HEJLÍK, L. Osobní údaje a jejich ochrana. 2. Vyd. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s POŽÁR, J. a kol. Základy teorie informační bezpečnosti. Praha : PA ČR, 2007, s POŽÁR, J. Informační bezpečnost. Plzeň : Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s SVETLIK, M. Informační bezpečnosti: část 1 4, Softwarové noviny, 2002, č. 2-5, s. 12. ZOUBEK, V. Lidská práva globalizace bezpečnost, Plzeň : Aleš Čeněk, 2007, s ZOUBEK, V. Lidská práva globalizace bezpečnost, 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008, s RESUMÉ Cílem tohoto příspěvku je poukázat na problematiku především ústavního zaktovení práva na informace a ochrany informací z pohledu současné platné legislativní úpravy tohoto fenoménu, jakým je informační bezpečnost. Klíčová slova: Informace, právo na informace, informační bezpečnost, ochrana informací, 7