Příloha 1 doslovná transkripce rozhovorů

Transkript

1 Příloha 1 doslovná transkripce rozhovorů Rozhovor Ondra Já bych se tě prvně chtěla zeptat, jak si se vůbec o tom programu v Angole, nebo o tom projektu dozvěděl? Jak ses k němu dostal? Tak o projektu sem se dozvěděl ze školy, dostal sem se k němu díky Lence Gulové, což je autorka projektu v Angole. V době, když sháněla nějaký studenty, kteří by tam mohli vyjet. Jo.. A co tě teda vedlo k tomu, že ses do tohoto projektu přihlásil, že ses chtěl zúčastnit? Jo, no určitě mi to přišlo jako, jako zajímavá práce, zajímavá zkušenost.. aáá zkušenost, která se mě naskytla právě koncem mého studia..jakože teďka končím.. Hmm A viděl sem, nebo vím, že už nikdy bych se, možná díky tomu, že to bylo zdarma, bych se nemohl dostat do Afriky. A i díky tomu, že sem, teďka je to šest, sedum roků sem dobrovolničil v různých organizacích ať to byli důchodci, nebo narkomani, nebo postižený děcka, tak mám blízko k práci dobrovolníka Splnily se to tvoje očekávání s kterýma jsi tam jel? Jo, díky tomu, že Afrika byla pro mě poprvý, tak sem moc nevěděl do čeho jedu, věděl sem jenom nějaký informace z internetu a od ostatních Čechů. Ale splnily se ty moje očekávání. A naopak byly možná i překročeny v některých bodech. Hm, a co se teda změnilo během toho projektu? Co se objevilo nového..že říkáš, že se překročily tvoje očekávání? Jo, určitě se potřel nějakej můj názor, nějakej dá se říct předsudek, který sem měl o Afričanech a o Africe. Hmm Afriku sem znal jenom z televize a z médií a najednou ta skutečnost sama o sobě byla pro mě překvapující, ale to by bylo asi na strašně dlouho. Hmm, dobře. A kdybys měl teda nějak stručně popsat, jestli to půjde, co ti to všechno dalo? Tady ten projekt, nebo účast na něm? Co jsi všechno získal? Jojo, no toho by asi opravdu bylo hodně, ale když to zkusím shrnout.. určitě sem si rozšířil obzor, vím víc o Africe, mám větší zkušenosti s různýma skupinama, jako jak v komunikaci s africkými dětmi, tak v komunikaci s dospělými obyvateli Angoly. A co mi to dalo?..jako takhle to říct stručně... Formy zkušenosti, který nejdou jinak získat než tam vyjet.. Hmm, a myslíš, že ti to dalo něco i pro tvou budoucí třeba pracovní kariéru? Jo.. ne, protože já se nechci Africe věnovat v mým zaměstnání budoucím..

2 Hm, takže to byla spíš taková jednorázová zkušenost příležitost? Ale tady této oblasti se nechceš věnovat do budoucna? Jo, dá se to tak říct. Hm, dobře. A zkusil bys mi teď říct, jestli ti ta účast v programu něco vzala, jestli si musel třeba něco obětovat? Vzala? Ne. Až je to překvapující, všichni nám vycházeli vstříct, jak ve škole, tak doma, tak kamarádi.. A tam..pobyt náš, neměl až moc nějaký.. nedoprovázely velký problémy. Možná určitý zklamání co se týká Angolanů, že vláda a policie si dá se říct hraje na něco jinačího než opravdu je. Hmm Špatně se nám s nima komunikovalo. Ale že já sám osobně sem jako musel něco dát, něčeho se vzdát, tak to ne. Hm, a musel jsi něco investovat ještě třeba před tím než si odjel na ten projekt? Jako finančně myslíš nebo jako jak? I finančně i třeba jestlis musel.. se třeba naučit jazyk nebo něco? Jo ty myslíš takovýdle.. Jo určitě. Finančně ne, to bylo hrazený ze školy. Museli sme se naučit jazyk.. portugalsky sem se učil. A musel sem podstoupit takový ty, možná pro někoho nepříjemný věci jako je očkování, strašně častý očkování a nepříjemný očkování. Aaa, to je všechno. Takže nic mi to nevzalo. Hm, hm, myslíš, že se ti ta zkušenost tady z toho výjezdu nějak vrátí? Zúročí? Jo, to asi nedokážu popsat jako určitou zkušenost byla tak velká, tak hluboká pro mě, že to musí mít následek do mýho budoucího života. Následek, kterej možná nedokážu nikdy pojmenovat, ale to co sem tam prožil a to co sem prožíval po návratu zpátky do republiky, tak bylo strašně silný a hluboký. A vím, že mně to dalo něco, což neumím pojmenovat, i do budoucího celýho života. Ta, ta zkušenost, ta změna prostředí, ta dálka, kam sme letěli, poznání různých kultur, poznání jinýho světa. Takže určitě. A kdyby ses rozhodoval znova tak, by si asi jel teda? Jo.. Jo, jel bych znova a záleží na strašně moc věcí, co se týká toho projektu samotnýho, co s tím asi nemá až tak moc společnýho.. A myslíš si, že bys jel třeba i někdy dřív? I před tím třeba osmnáctým rokem, že by si byl schopný vyjet? Nebo naopak později v dospělosti? Ne, ideální byla tadle doba na to, protože kdybych byl trochu starší, tak, tak si myslím, že bych měl práci stálou, rodinu a musel bych na to určitě, chtěl bych po projektu, aby mě to, za

3 to zaplatila. A dřív bych na to neměl určitě, já sám osobně, bych byl prostě tak dlouho tady, tam pojede střílet nějaký hrochy a nedal bych tomu projektu, co sem dal teďka, určitě.. A myslíš si třeba v téhle souvislosti že to později už potom nepůjde takhle skloubit, že bys mohl odjet pomáhat někam do rozvojové země..? No, určitě by se mně jako dospělýmu nenaskytla tadle možnost jako studentovi.. Hm.. A není to jenom otázka peněz, ale peníze hrají velkou roli, protože buď bych byl zaměstnanej v určité takovédle neziskovce, která by tydle projekty.. pořádala, projektovala.. a nebo bych já sám chtěl tam jako buď jet tam zdarma, nebo bych chtěl vydělat peníze po tom pobytu, za ten pobyt. Ale takovádle zkušenost to se asi nenaskytne..ne asi ne. Hm. A ještě otázka - kdyby si třeba měl peníze, jel bys do Afriky třeba jenom jako turista? Poznat ji takhle? Ne, asi ne. Protože já kdybych měl jako hodně peněz, tak tam prostě pojedu sám pracovat a bez toho, abych očekal výdělek, kdybych ty peníze měl.. Ale jako turista? To asi zase byla realita jinačí..turistický zóny.. Hm, dobře. A ty jsi vlastně už zmiňoval, že si měl zkušenosti s dobrovolnictvím už předtím, tys říkal myslím sedum let? Sedum let. V různých organizacích že? Jo no.. A myslíš si, že budeš v dobrovolnictví pokračovat i v budoucnosti? Ehm, ještě jsem nezažil nikdy, jaký to je být zaměstnaný na plný úvazek. Takže nemůžu říct jak půjde nebo nepůjde skloubit dobrovolnická činnost se zaměstnáním. Hmm.. Ale sem rád, že sem to dobrovolnictví doteďkom, vlastně od té doby, co sem jakože mohl, díky vzdělání a díky věku, až do doby, kdy vlastně až doteďkom, jakoby končím jako.. sem to dělal to dobrovolnictví, protože mě to dalo víc mnohem než praxe, stáže nebo škola. Hm.. Asi se hodláš nějak ve své budoucí práci.. budeš se orientovat tady tím směrem? Vlastně studuješ sociální pedagogiku, že? Jo. Takže se to asi bude týkat něčeho podobného jako si pracoval jako dobrovolník...? Určitě to bude pomáhající profese v sociální sféře.

4 Dobře. Ještě poslední otázka - myslíš si, že by mohl takhle do Afriky, nebo do rozvojové země odjet každý? Nebo je to nějaká specifická skupina lidí co tam jezdí? Já myslím, že specifická skupina lidí co tam je.. specifická skupina lidí je spíš skupina lidí, kteří tam chcou jet. Já tak mám jakoby zaškatulkovanou skupinu lidí, většinou to sou holky, který po té době, co sem se vrátil, a i předtým jako, furt se mě ptali, jak se tam dostat, co sem musel zaplatit. A psali mi y, že tancuju africký tance, že chcu jet do Angoly a takový y. Takže tudle skupinu tu.. to je jedna věc. Ale jestli každej by tam mohl jet do Angoly, teda do Afriky, asi ne, protože my samy sme měli v projektu člověka, kterej tam neměl co dělat, a naopak tu spolupráci nám stěžoval a sám byl jako vyčleněnej z toho našeho týmu. Takže to musí být člověk, kterej je úplně šíleně všestranej, kterej fakt jako dokáže jak pracovat individuálně, tak v týmu, tak prostě mít nějakej řád, zároveň musí být kreativní, musí umět se o sebe postarat, protože v tédle, né divočině, ale v naprostých změněných podmínkách, kde není, nemá ten standart, co má doma.. a to, že.. myslím si že ne. A to že některý projekty dělaj chybu, že tam posílaj lidi jenom díky tomu, že umí pět řečí a že byl v cizině, že by to měl být hodně, hodně propracovanej vstupní test jak po psychické stránce, tak i v dovednosti starat se.. Hmm, dobře, tak to už mi bude stačit. Děkuju za rozhovor. Není zač.

5 Rozhovor Jitka První otázka - jak ses o tom programu v Angole dozvěděla? Hm, tak dozvěděla sem se to ve škole od autorky toho projektu, která prostě dala jakoby všem studentům o tom možnost dozvědět se. A nabídla jim chodit do kurzu portugalštiny, který jako je nějakým nutným pro to být potencionálně dobrovolníkem. Tak tak. No a proč ses rozhodla toho programu zúčastnit, nebo přihlásit se? Protože jako už v tý době sem měla docela dost dobrovolnických zkušeností, nebo doteď pracuju na různých místech jako dobrovolník a taková moje jakoby.. zhodnotila sem, že pro život nejpřínosnější byl právě dobrovolnictví v Rusku. Hmm Jako vůbec tím, že sem vyjela do nějaký, ač to není jako rozvojová země v pravým slova smyslu, tak do dost kulturně a sociálně odlišný země nebo z hlediska sociální péče. Tak to byl jako první krok vůbec k tomu, že sem si ujasnila, co chci tak jako dělat, jako jakou práci v životě a tak. Nebo první ne, ale podstatný. No takže sem prostě chtěla jako v tomhle jít dál, někam dál a dál, a cítila sem, že jako mám prostě hodně energie a přemýšlela sem jak ji nějak efektivně.. jako kam ji dát. Tak třeba Afrika bylo jedno z velkých lákadel pro todle, vložit tu energii někam. A prostě mě Afrika zajímala jako vždycky nějak že jo. Je to exotika, jiná kultura a co se týče hudby, umění, tak i z těchletěch jakoby nealtruistických důvodů, mě taky určitě lákala. Já sem se před tím snažila dostat jako dobrovolník do Keni, to byla tehdy nějaká akce Novýho prostoru a to se prostě nepodařilo. To byla taková soutěž jako v časopise, vlastně taková jako populární jo, takže se tam plno lidí hlásilo a tak. Tak sem byla na nějakým čtvrtým místě, tak sem byla taková zklamaná, řekla sem si, že to jako úplně nezabalím a zkoumala sem, co všechny jiný neziskový organizace, ale ať už to byla charita, Člověk v tísni a spoustu dalších, který realizujou nějaký projekty, tak všude bylo od toho dobrovolníka vyžadovaný nějaká jako finanční spoluúčast a to bylo pro mě úplně nedosažitelný. A najednou tady byla jako možnost opravdu jako bez nějakých výdajů tam jako odjet něco dělat. Takže jsi sama chtěla jet někam do rozvojové země? Hm, jo, určitě. Jako dobrovolník? Hm. Nebo i jako turista bys jela? Kdybys měla ty finance? Jo tak kdybych měla peníze tak určitě.. klidně i do Afriky a tak, ale.. nebo ale ne jako radši. Prostě přijde mi to úplně skvělá možnost jak spojit právě to, že jako ráda cestuju, třeba mě zajímají i ty jazyky cizí, nebo mě jako třeba trochu dou a nemám s tím problém, to že prostě chci dělat nějakou sociální práci. A teď zrovna cítím, že jakoby to, na to mám energii. To je taková dobrá kombinace. Hmm, a co jsi konkrétně od toho projektu v Angole očekávala?

6 Mě se na tom jakoby hrozně líbilo.. ale to je takový divný možná.. že právě to sme jeli docela do možná nejistoty, nebo že sme byli ty první a bylo to pro mě jako hrozný dobrodružství a hrozná motivace tam něco dělat od začátku úplně, být prostě u toho zrodu a moct do toho pustit jako ten tvůrčí potenciál právě, že klidně bych určitě jela i jako poslední pěšáček, jako vyskladňovat humanitární pomoc, ale v tomhle to prostě bylo to nejlepší. Že sem měla pocit, že sem prostě u zrodu nějaký velký věci nebo tak. To třeba hodně pomůže. A splnilo se očekávání, s kterým si tam jela? Byla si spokojená s tím průběhem projektu, s tím co si tam dělala? Hm, jo. Já myslím, že se jako naplnilo, možná ještě víc než naplnilo to očekávání. A jakoby neměla sem nějaký konkrétní vize, takže sem to tak přijímala jak to šlo. Hm, a to už si možná něco říkala z toho, ale kdybys měla shrnout, co si získala? Tedy tím, tou účastí na tomto projektu? Jak osobnostně tak třeba v dovednostech nebo tak.. Jo. Tak já to asi vemu od těch praktickejch věcí, nebo těch hmatatelnejch, protože to je jednodušší. Tak naučila sem se trochu portugalsky, hm, naučila sem se zdít, brousit, dávat mříže do voken a takový jako zednický práce. Řekla bych, že sem jako i získala nějakej takový nadšení pro manuální práci třeba docela tam až. Určitě, z takových těch jako osobnostních věcí teď, i když todle asi sem neřekla všechno, ale třeba i ještě možná z toho, že sem teda jako, že studuju nějakou pedagogiku, tak sem si jako v praxi fakt natvrdo mohla osvojit ty různý doporučení, o tom jak učit, tak co funguje a co nefunguje, protože díky tomu, že tam byla nějaká velká jazyková bariéra, tak to bylo mnohem.. se to ukázalo rychlejc a tak jako tvrdějc, než by to bylo jako v Čechách třeba. A osobnostní byla určitě velká zkušenost to, že sme tam třeba byli tak dlouhou dobu v tak jakoby malý semknutý skupině lidí, že jako právě když sem byla s těma lidma 24hodin denně při práci a při různejch situacích, třeba když sme byli nemocní a bylo nám blbě, nebo sme jako si nevěděli s něčím rady, tak to bylo hodně celý takový zpětný zrcátko o nějakejch svejch jako nedostatcích nebo tak. Hmm. Že určitě spoustu impulzů jako co na své osobnosti chci změnit. A.. co ještě.. no pak jakoby to, co proč..co mi dala teda přímo Afrika, tak asi opravdu to, co říkají všichni, ale nějakej takovej nadhled na svůj život tady v Čechách, na to, že jako moje problémy sou úplně nicotný oproti problémům lidí třeba tam a naopak moje jako stavění se k těm problémům je někdy úplně hysterický, zatímco oni to berou jako úplně skvělý třebas. Takže prostě brát věci s klidem. Poznání jako. Uvedení do praxe. A co z toho co si třeba jmenovala, nebo i jiného, považuješ za největší přínos? čeho si nejvíc ceníš? Asi bych to pojmenovala jakože vidět sama sebe jako v jiným světle, pod vlivem těch okolností, který třeba nastanou v tý rozvojový zemi nebo tam, kde sou opravdu problémy a kde právě máš nějakou úzkou skupinu, omezenou, lidí kolem sebe, nemůžeš si vybrat jakoby komu co řekneš, s kým chceš spolupracovat, je to tak, že prostě je tam jeden člověk a na toho se musíš spolehnout stoprocentně a víš, že on se stoprocentně spolíhá na tebe a očekává od tebe jako úplný maximum.

7 Hm. A teď k negativnějším třeba stránkám. Jestli si něco ztratila tady tím, účastí na tomhle projektu? Nebo si musela něco obětovat.. Jo, no, tak abych byla upřímná, tak sem možná jako ztratila iluze trochu o tom, jak fungujou některý humanitární organizace, třeba, aby to nevyznělo rasisticky, no ale prostě docela jakoby sme v nějaký.. prostě sme měli třeba hodně problémů s tím, jak Angolani místní, jakým způsobem pracujou, že prostě nemají nějakou pracovitost rozhodně v krvi, nemají nějaký pracovní návyky, což ale je jako zcela omluvitelný, nebo prostě objasnitelný, mají tam dlouhou válku, že ani nemůžou mít jo, ale bylo to pro nás prostě těžký. Takže sem to někdy, i když nerada, tak sem si jako udělala takový negativní pocity vůči těm místním lidem, ale hlavně teda vůči úředníkům, ne těm lidem jako obyčejným. Ale že by mi to přímo něco vzalo? No ani bych neřekla. Hmm. Dobře. A musela si něco investovat třeba ještě před tím, než si na ten projekt jela? Jak finančně, tak i z jiných stránek? Musela si něčím projít, se něco naučit? Jo, tak finančně sem neinvestovala vůbec, možná jako pro mě byl problém, když sem něco musela zaplatit a až třeba za dva měsíce sem to dostala zpátky od školy. Jo tak to možná,jo. Ale jinak sem třeba chodila na to očkování, což sem jako vůbec nějak, se mi do toho nechtělo, a pak mi třeba bylo blbě, tak to byla taková jako úplně mini komplikace. Ale.. nebo pak jako učit se ten jazyk, to sme pak už před tím odjezdem museli nějak důsledně, třeba i každý den, takže to jako sežralo nějaký čas a nebyly to moc lehký vklady do toho. Kdyby si se měla znovu rozhodovat jestli jet nebo nejet do Afriky, tak bys jela nebo nejela? Určitě bych jela. Asi ještě i radši a byla bych si v tom jistější než tenkrát. A jela by si, nebo myslíš si, že by si jela takhle na nějaký projekt dobrovolnický, i třeba před svým osmnáctým rokem nebo naopak později v dospělosti? Hm, jako asi před svým osmnáctým rokem asi jo, dovedu si představit, že bych jela dřív samozřejmě, protože by to nějak ovlivňovali rodiče, tak to by určitě nechtěli třeba. A tak já už jako sem dlouho žila nějak sama v tý době, takže asi bych to udělala, kdyby se mi dostala taková možnost nějaký cesty. A když bych byla starší, tak třeba teď bych hrozně chtěla, ale už o ten rok se ten život posunul, takže jako třeba teď váhám jestli už nejít do nějaký práce, která se mi nabízí a to už by pak nebylo možné na rok odjet do Angoly. Nebo prostě jak teď jako budu řešit studium najednou prostě je to jako.. sem nerada docela, ale jako nějak přemýšlím do budoucna... Hmm... tak teď asi přejdem na kapitolku tvých zkušeností jako dobrovolník už před tím projektem, dělala si něco jako dobrovolník už předtím? Hm, já sem jako dobrovolník pracovala už, já nevím fakt, od střední školy nějak od prváku.. a na spoustu místech, nevím jestli jako přímo chceš jako říkat co nebo..? No možná v jaké oblasti.. Jo, no tak to asi nejvíc a nejdýl, jakoby nejintezivnějc, pracuju v organizaci, která dělá akce a prázdniny pro děti z dětských domovů a nejen pro ně, pro různý postižený děti a vlastně i děti z rodin, jako takový integrativní tábory. A pak sem třeba jako dobrovolník dělala v takový

8 nízkoprahový čajovně, a vlastně i na dobrovolnický bázi družinek, který sem založila ve škole před asi dvěma rokama. A vzpomeneš si třeba co byl prvotní impuls k tomu něco dělat jako dobrovolník? Já už ani právě nevím jaký byl ten impuls, protože mě se zdá, že jako úplně vždycky sem chtěla dělat nějakou takovoudle práci, fakt jako třeba od základky určitě. A sama sis vyhledala něco kde by si mohla pracovat jako dobrovolník? Nebo třeba nějaká osoba tě ovlivnila? Hm, spíš jako to bylo takový osudový, vždycky, vždycky, já si myslím, že každýmu jako přichází spoustu pobídek dělat něco pro toho druhýho, jenom si toho možná nevšimne. A tak prostě já sem si vždycky nějakou vybrala a šla sem do toho, takže to nebylo jako aktivní hledání z mý strany, ale jako přijímání něčeho co se naskytlo. Hm, dobře. A myslíš si, že budeš pracovat jako dobrovolník i v budoucnosti? Já doufám, že jo, ale třeba teď to musím docela omezovat, nebo už si jako říkám, že prostě najednou už nechci bejt jako živená jenom těma rodičma, takže třeba už někdy před dobrovolnickou zajímavou prací dám přednost jako něčemu, za co bych dostala peníze. A dokážeš mi třeba říct v jaké oblasti bys chtěla pracovat v budoucnu? Čeho by se to týkalo? No, klidně jako když by se nějak poštěstilo, tak bych ještě pár let klidně zůstala u nějaký rozvojový pomoci, ať už to bude jenom takové vypomáhání v projektu Angola nebo jako klidně si to dovedu představit jako zaměstnání, když už bych nebyla studentem, že bych třeba dva roky klidně byla na nějaký misi jako někde v nějaký zemi. Tak to bych chtěla asi do tý doby, dokud právě budu cítím, že tu energii mám a jako třeba zatím nějak nechci rodinu. A pak si dovedu představit jako spoustu oblastí, kde bych chtěla něco dělat, ale třeba nějaká cílová skupina, s kterou mám nějakou zkušenost, která mě zajímá, tak sou asi mentálně postižení nebo děti s nějakým duševním onemocněním. No a asi vůbec jako cokoli v sociální oblasti. Pomáhající profese nějaká? Jo. Hm. Ještě jedna zvídavá otázka - jestli si myslíš, že by mohl takhle na dobrovolnický projekt do rozvojové země jet každý, jako jestli je to v možnostech každého, schopnostech? No to si jako fakt nemyslím. Asi to chce nějakou.. jako určitě tam člověk musí mít sílu na to, aby tam byl co platný prostě, aby.. protože je to docela už jako finančně nákladný, tak jenom vyslat dobrovolníka do rozvojový země, tak by to mělo bejt zúročený nějakou dobrou prací. A takže, aby ten člověk byl zkušený, měl prostě tu energii, a aby chtěl, protože ta motivace je určitě to první. A asi by měl mít i nějakou schopnost se přizpůsobovat jako tý kultuře a třeba i učit se ten jazyk a učit se nový věci, vůbec mít k tomu nějakou záklopku a.. ale myslím si, že jako dobrovolník by určitě mohl a měl být každý, nebo jako kdyby to šlo, tak bych to možná i nějak třeba povinně zavedla nebo prostě jako třeba byla civilní služba, tak něco v tom smyslu, aby jako každej mladej člověk prodělal.

9 Takže, jestli sem to pochopila dobře, tak si myslíš, že být dobrovolník třeba tady nebo někde v lokální třeba oblasti by si měl zkusit, nebo by zvládl každý. Hm. Myslím si, že jako to spektrum, třeba nějakých neziskovek a poskytovatelů sociálních služeb, je tak široký, že člověk, který prostě nemá extra sociální cítění, tak může pomáhat v nějaký třeba kulturní neziskovce nebo určitě pro každýho je nějaká oblast prospěšná a tam, a kde nejsou peníze a kde je potřeba lidská pomoc, takže by si našel místo každý mladý člověk, ale myslím si, že ta rozvojová pomoc je prostě specifická a bylo by trochu jako riziko tam poslat každýho třeba. Hm. Takže ten rozdíl mezi dobrovolnickou prací dejme tomu tady v České republice a dobrovolnickou prací v té rozvojové zemi vidíš kde? V tom, že tady asi se ten člověk nemusí jako potýkat s krizovejma situacema a nebo jako jo, ale když nastanou, tak prostě vždycky má se na koho obrátit nebo může opustit tu práci, když zjistí, že na to prostě nemá jako, že to není třeba jeho cílová skupina, že nedokáže jako pomáhat tak jak by chtěl. Ale tam když prostě má letenku domů někdy za půl roku a nemá tam prostě maminku, tatínka, nebo nejlepšího kamaráda, nebo psychologa, nebo já nevím koho, je odkázaná jenom na sebe, na svý kolegy, tak je to prostě hrozný riziko a asi kdo není odolnej, houževnatej, tak by to, tak by se tam trápil. Hmm. A proč si myslíš, že třeba lidi láká jet právě do té rozvojové země pomáhat? Tak asi prostě to má pomáhat obecně a myslím si ale, že fakt jako ve velký míře je to spojený s tím, že jakoby i s tím výletem nebo s tou zkušeností jako v tý jiný zemi, že setkat se s jinou kulturou, s jinejma lidma, tak jako přivonět k tý zemi nějak zevnitř skrz tu práci, protože to se jako člověk fakt dostane do, jako do tý společnosti, ne jako když by jel jako turista. A asi i jako tohle zkusit nějaký svý hranice si myslím. Hmm. Tak jo, tak děkuju za rozhovor:) Prosím

10 Rozhovor Ester Tak první otázka: Jestli by si mohla říct pro začátek něco o sobě? Něco málo, třeba tvoje zájmy a tak.. No, já jsem Ester a zájmy, to už jako tak aji nějak se přestávám orientovat, v podstatě se všechno změnilo tím, jak jsem odjela do Brna, před tím jsem byla hrozně hyperaktivní, v podstatě v kostele jsem vedla dorostovou skupinu a to mě hrozně bavilo s teenagerama se bavit a být s nima a v časopise jsem, v časopisech dvou jsem vlastně fungovala tak nějak a dělala jsem ještě v jedné organizaci, která centrum aplikované etiky D3 v Bratislavě to je tam odkud jsem a ta měla jeden program s teenagerama ze školy jako víkendové výjezdy, tak tohle to mě bavilo nejvíc plus takové klasika jakože sporty a sem tam nějaké umění a potom jsem odjela a musela jsem toho všeho nechat a tak jsem měla takový jako rok jako že jsem nedělala v podstatě nic pro nikoho a teď začínám být zase hyperaktivní, ale úplně jiným způsobem, tak nějak že jsem furt v práci a vlastně nevím kudy ten čas proteče. Hmm Nic pořádně není vidět ze člověka. A v Brně seš teda jenom na studia a bydlíš v Bratislavě? No, ale spíš už teď je to tak, že i o víkendech zůstávám v Brně, mám tady přítele, takže to hodně jako mění situaci. Tak jo. Teď už bych se Tě zeptala, jak ses teda dostala k tomu, že jsi odjela do Keni? Tak, jak jsem říkala, slyšela jsem, jeden známý o tom vyprávěl a vyprávěl o tom, jak rozbíhají sociální podnikání právě v Nairobi v Keni a jaké všechny projekty tam jdou dělat, a to s těma lidma dělá a tak mimo jiné řek, že se znají se školou Children s garden a s dětským domovem teda to je provázaný projekt a který vznikl tím, že dva manželé začali učit skupinku dětí pod stromem a normálně jako učivo základní školy a potom, potom nějak si ty děti adoptovali a ten dětský domov funguje vlastně na rodinné bázi, že ty starší děti se starají o ty mladší a je tam hrozná šíře věkových kategorií funguje to asi jen šest let zatím, ale ten počet dětí neustále roste strašně rapidně, tím že oni sbírají vlastně koho potkají na ulici, tak se zeptají těch děcek jestli chcou do školy a jestli by chtěly někde bydlet, a to dítě zpravidla řekne jo a tak ho vezmou k sobě ty děti tak jako tři, čtyři, desetkrát utečou, protože jsou zvyklý přece jenom na fetování, na svobodu, na kradení a nezávislost a docela je to asi aji těžký pochopit že najednou po kolika letech na ulici je tady někdo, kdo je ochotnej se o tebe postarat a potom se někteří z nich teda rozhodnou na trvalo zůstat a tak mě to hodně zaujalo a řekla jsem si, že tam pojedu a řeklo si to víc lidí, tak jsme jeli. Jo a dokázala bys popsat jaký byl ten impuls, co to bylo, že ses teda rozhodla? To bylo něco jako, něco jako takový pocit, že je to přece tak snadné, najednou je tady nějaký osobní kontakt, není to přes nějakou organizaci o které bych sotva něco věděla jako třeba veliký UNICEF člověk často slyší jak tam někteří delegáti jedí nějakýho lososa v marinovanýho ve whisky a že těm dětem se dostane třeba 5% a v těch velkých organizacích člověk často nikdy neví opravdu prostě co je pravda a co není a najednou tady byla šance vyjet čistě přes lidský, kamarádský kontakt a dát tak nějak jako sebe s tím, že mně to

11 připadalo najednou hrozně a něco co by byla hrozná škoda nevyužít a přišlo mně to zajímavé prostě pocestovat si poznat jinou kulturu zároveň u toho prostě někomu pomoct a taky asi další motivace byla, že děda pracoval v Africe čtyři roky jako doktor a ještě v komunismu, když on byl vlastně v Zambii což bylo taky socialistická republika a tak to bylo jeho taková srdcová záležitost a naši se tím pádem taky vůbec nebáli, protože máma tam strávila docela dost času a bylo takové jako Takže ses o problematiku rozvojových zemí zajímala už předtím? Ne, to bylo v podstatě něco jako náhlý vpád do mého života, kde nic takového před tím nebylo. Dobře. A co jsi očekávala od té práce v Keni nebo od toho že pojedeš do Keni? Nám se nepovedlo najít nikoho o kom bychom věděli, že bydlel ve slumu s těma lidma a vždycky to byly jen lidi co bydleli v hostelech a do slumu v podstatě dojížděli a tam pracovali a takže my jsme se připravovali na nejhorší, protože spousta lidí říkalo, jak to tam všechno smrdí, jak je to hrozný, jak jsou tam ty děti špinavý, jak jsou ty podmínky příšerný a čekala jsem nejspíš asi, že to bude že mě to nějak změní, protože každý říká, že Afrika člověka hrozně změní, ale nikdo neví v podstatě, co si pod tím představit, tak jsem byla zvědavá, čekala jsem, že to teda bude opravdu strašný, připravila jsem se na nejhorší, že tam budeme v křečích umírat a tak A čekala jsem taky já nevím asi jsem radši nic nečekala, spíš jsem ani nestihla zformulovat ty očekávání, protože to všechno bylo tak děsně rychle a v podstatě jsme stihli jen nasosat pár informací od různých lidí od různých doktorů dobrovolníků Hmm a už jsme jeli takže a nakonec to vlastně bylo dobře, protože spoustukrát by člověk ani do toho už nešel, kdyby měl víc času na rozmyšlenou, právě proto, že by ty nějak hrozný, hrozný očekávání proválcovaly. Hmm. A překvapilo Tě něco během toho projektu? Hmm. První šok byl, že ten otec, Moses, ředitel toho celýho projektu, že je hrozně nízkej (smích), to mě hrozně překvapilo, protože z těch fotek mně to nepřipadlo a to byl asi největší šok, co si pamatuju, protože v podstatě potom bylo překvapivé, že akorát to, že je to tam všechno tak normální, že je to jako bychom byli na nějakém táboře akorát nejsme pod stanem dva týdny, ale měsíc, horší už bylo uvědomit si, že v tom ti lidi žijou pořád. Hmm Ale zas tak strašný to nebylo, protože jsme se opravdu připravovali na nějaké. No prostě byl tam záchod,byl tureckej, věčně špinavej, co může člověk čekat, když požívá jeden záchod 50 dětí a byly tam prostě různý zvířátka jakože takový ty červíky, ale člověk si v podstatě do dvou dní zvykne, do dvou dnů si zvykneš na všechno, aspoň mám takovej pocit, když víš, že tam ještě měsíc budeš, nehodláš strávit tři týdny hořekováním nad tím, jak je ten záchod strašnej nebo nad něčím podobným, takže tak nějak tím, jak jsou oni srdeční a jak byli rádi, že tam jsme tak v podstatě nás nestihlo něco překvapovat, protože člověk je zhruba pořád stejnej. Hmm. Kdybys měla nějak zhodnotit, co ti to dalo ten pobyt tam v Keni?

12 No dalo mi to právě asi tu změnu, kterou jsem nikdy nedokázala pochopit a horší je, že to teď nedokážu moc popsat je to asi víc takového jako by mi někde v mozku přibyla nějaká jiná rovina, ze které se tak jako věci pomalu vynořují v některých životních situacích, že vidím tváře těch dětí, slyším některý slova a je to všechno úplně kvalitativně odlišné od toho, co prožívám tady, takže je to jakoby takový vzácný další rozměr, zároveň mi to možná dalo nahlédnout na to, že žijeme opravdu strašně rychle a nesmyslně, což zní jako takové klasické klišé, ale v tom životním zážitku tam si to člověk opravdu uvědomí, že tam ti lidé nemají za čím spěchat nemají prostě moc výhledů na práci, na studium. Vysokoškolský studium tam stojí 250 našich tisíců ročně, takže prostě děcka ze slamu, které nemají žádný příjem nemají opravdu kam spěchat a jako že ten jejich život je úplně stejně kvalitní jako náš, dokážou být šťastní dokážou nějaký vypadá to, že well-being není závislý na životní úrovni a to jestli má život smysl vypadá to že není člověk závislý na tom co jak moc je vidět, že něco dělá, takže takové spíš držení se při zemi nějaký nový náhled, takže opravdu Hmm. A kromě tohohle nadhledu, poznání, myslíš, že ti to dalo třeba i něco v oblasti čistě praktických věcí, dovedností nebo tak..? Hmm, já myslím, že jo rozhodně, že například jsem si uvědomila, jak málo dokážu pracovat s dětma a tím, že jsme tam byli s přítelem tak nějak je pro mě těžké jako netrávit s ním čas a jak je to zároveň snadné když tam máš někoho tak když je ti nějak divně zašít se do té ulity s tím člověkem a vlastně odepřít tři hodiny těm dětem a zjistila jsem, že to opravdu s děckama neumím, že to pro mě není úplně přirozené si sednout a posadit si na klín deset malých špinavých černoušků a hrát si s nima, že to bylo opravdu spíš něco k čemu jsem se tak trochu přemáhala a srandovní bylo, že až ke konci pobytu jsem si uvědomila co bych tam vlastně dělala příště, že příště bych si dala třeba takový úkol že každý večer obejdu všecky děcka co budou chtít a dám jim pusu na dobrou noc to bylo takový impuls 13-letého Antonia, který noc před tím jak jsme odjížděli, říkal, že prostě máma mu dávala vždycky na dobrou noc pusu teď už to pět let nikdo neudělal, tak jestli bych mohla a tak jsem mu povyprávěla nějaký příběh a dala jsem mu na dobrou noc tu pusu a uvědomila jsem si že jsou to právě ty věci, které je důležité dělat nebo třeba v jednu chvíli kdy tam malá Dianka dvouletá byla počůraná a vůbec jako nemohla usnout a plakala pořád a nebyl zrovna nikdo kdo by za ní moh jít a já jsem věděla, že nemá suchý oblečení nikde a tak nějak jsem ji prostě zabalila do deky a lehla jsem si k ní a chytla jsem ji a čekala jsem až usne pak jsem vstala a zjistila jsem, že ta postel byla pročůraná asi na sedmi místech jak jsem vedle ní ležela, tak jsem byla taky celá taky od toho a to bylo spíš takové já nevím jestli je to zrovna praktická zkušenost, ale to na čem záleží bylo to, aby prostě malá Diana usla a ten zbytek. Asi vyloženě nějaká nová dovednost, no jasně třeba praní, praní v ruce oni se strašně smáli, jako co to děláme, oni mají svůj speciální systém, který je opravdu kvalitnější než automatická pračka tu barvu z nějaké tuniky vypere z bleděmodré se mi stala úplně bílá pak po jednom praní, takže opravdu seriózní a je strašně zajímavý pozorovat jak jsou ti kluci šikovní a nechápou, že máme nějaké stroje, které za nás umývají nádobí a oblečení, jak co potom děláme my vlastně jestli jsme fakt, tak neschopní, že si nedokážeme vlastní talíře a kluci starší umí prát, umí šít, šijou tam třeba sukni pro mámu na stroji úplně v pohodě, pak nosí vodu, o dřevo se starají, kácejí, nosí a myjou malý děti a ukládají malý děti spát, prostě dělají naprosto všechno. Hmm Takže ve srovnání s nima si připadá člověk naprosto nepoužitelnej v těch životních situacích ale práce jsem se vždycky naučila.

13 No a chtěla bys jet znova? No pojedu, pojedu asi od ledna příštího roku, protože v létě nějak těch dobrovolníků moc, my jsme byly pět pilotní skupina ono se to teď začíná nějak rozjíždět. Tak jsem si říkala, že v létě nemá moc smysl jet a jela bych od ledna do března, což by mělo mít výhodu v tom, že tam budu sama a to by mělo být zase jiná zkušenost a chci si tam napsat bakalářku. Úplně sama tam budeš? No. Z České republiky žádný známý? Právě že ne, což bude velice zajímavé, zase to bude v pohodě když už ten člověk lidi zná a zase dalším překvapením bylo, že mně to pak chybělo. K té otázce většinou, když člověk cestuje tak v podstatě jede do tý země a dívá se na tu zemi a je třeba se svým partnerem nebo svýma rodičema a pak se vrátí a s těma samýma lidma je zas doma, ale tam jsme se opravdu sžili za ten měsíc, s nějakou rodinou, našli jsme si tam přátele a žili jsme s nima a neviděli jsme skoro nic z okolí a neviděli jsme safari, ale spíš to bylo fakt o tom, že jsme byly bílí černoši, a pak najednou, když jsem byla v místnosti mezi černýma a najednou tam přišel nějakej běloch na návštěvu tak jsem si říkala tady je něco divný a najednou jsem si uvědomila, že mně divnej připadá právě ten běloch, že já si už neuvědomuju, že já jsem bílá, že tam taky jako svým způsobem docela nepatřím, takže to byl asi takový zážitek. Těším se na to až je znovu uvidím rozhodně bych to chtěla znovu zopakovat. Holky tam jedou na tři měsíce v létě. Hmm Ty dvě, co tam s námi byly letos, si tam můžou zařídit, aby to měly na dýl. A myslíš si, že ti to něco i vzalo, nějaké ztráty? Hmm. Ono to není zas tak všechno idylické, jak to vypadá, takže v podstatě to vzalo, nevím, takový pocit ztráty ani to asi nezní racionální jako ztráta, ale pocit ztráty jsem měla například z toho, když jsem zjistila, že i ti naši i ti kamarádi, které máme rádi tak že i u nich je rozhodnuté takové to jako že temhle je bílej a má peníze možná mi může pomoct. Hmm Že někde v podvědomí si to ani neuvědomujou moc, ale mají to v sobě, ten přístup, že my jsme jiní, my máme víc a tím pádem, že třeba Třeba jako od nás něco získaj, ale projevuje se to v takovejch strašně lehkejch odstínech jemu když se to nakupila na jeden den tak se třeba zeptal jeden z učitelů, jestli bysme mu nenechali spacák tak jakože a někdo jinej jestli bysme mu třeba nekoupili diskmena tak to byl takový trochu pocit ztráty, ale možná je to spíš o tom že ani já si to třeba nevykládám dobře, že třeba ale takové to je, že oni si neuvědomují třeba, že jsme bydleli v tom slumu, protože nemáme na hostel atd. Takový ten jejich předpoklad, ale nevím jinak asi zjišťuju, že potom třičtvrtě roce už je to docela těžký posbírat ty myšlenky,že první týden po příjezdu a prvních pár měsíců toho bylo tolik, že se to ani nedalo dát na papír nebo někam a teďkom už je těžký si na to vzpomenout takže

14 No vzpomínáš si docela dobře:) Tak ještě jestli si musela něco investovat nemyslím třeba finančně, možná taky, ale třeba jinak, musela ses třeba naučit jazyk? No určitě to bylo spíš my jsme měli neuvěřitelnou výhodu, že jsme mohli investovat to, co jsme chtěli a to na jedné straně to bylo jakože dobré na druhou stranu jsem si uvědomila jak jsem zvyklá dělat jen věci do kterých mě někdo nutí, třeba mi nebylo přirozené hrát si s těma děckama a strašně často jsem to proto nedělala a když bych tam byla třeba vyslána nějakou organizací, která má nějaká pravidla a nebylo by to na té mé aktivitě nebo neaktivitě takže bych třeba víc jako vstala a šla ale v tom to bylo právě dobré jako že člověk i ta osobní zodpovědnost ho k něčemu tlačí a zjistí, že proč seš někdy tak línej a proč tamto a teď nevím vůbec jestli odpovídám na tu otázku jestli jsem musela něco investovat. No učili jsme se jazyk, ale to bylo strašně příjemné, že vlastně v tom areálu u školy je taky zahrada a ti učitelé z angličtiny místní nás vzali vždycky odpoledne do té zahrady a tam jsme se učili s nima, takže to byla prostě sranda a bylo to. Moc málo si z toho teď pamatuju, ale bylo to ráno když se člověk vzbudil a procházel se domem teda tím koridorem z vlnitého plechu spíš a tak jako říkal dobré ráno svahilsky tak to bylo takové příjemné. Investovat? jo hodně jako citově tam člověk, citu tam člověk nechá spoustu a i myšlenek všeho no, v podstatě je takový celou osobnost tam svým způsobem musíš. A kdybys teda měla zhodnotit jestli ti to víc dalo nebo ty si víc investovala? Já myslím, že jsem spíš víc získala než investovala i z toho má člověk pak výčitky svědomí, na druhé straně je to úplně běžné a oni mají zase opačný pocit, protože ty investice ty jsou tak, jsou mnohdy tak přirozené v tom lidském kontaktu, že ti to vůbec nepřijde, že něco dáváš. Že něco získáváš si uvědomíš docela radikálně když není to prostě to jak vnímáš svět. Já bych se ještě teď zeptala jestli jsi měla zkušenosti s dobrovolnictvím už před tím než jsi jela? Už si myslím něco naznačovala, že jo.. No určitě, já jsem v podstatě tak celej život, to souvisí s tím, že jsem opravdu vyrůstala v malé církvi, kde jsem se tomu nějak automaticky naučila a právě to je ta moje zkušenost, že když dělám něco dobrovolnicky tak z toho vždycky víc získám než do toho dám.strašná spousta lidí se potom právě rozhodne, že do tebe investovat trávit s tebou čas to jsem udělala dobrovolnicky pro tu organizaci, ale to bylo zas tak, že šéf té organizace trávil čas se mnou a věnoval se mi a já jsem se pak mohla věnovat těm děckám a v kostele jsem vedla dorost samozřejmě dobrovolnicky to bylo tak, že náplň nějakýho programu a letní tábory potom jsem jezdívala na letní tábory někdy jako překladatel dobrovolník vlastně do teďka tlumočím bohoslužby do angličtiny u nás dobrovolně, ale samozřejmě jsem z toho zase víc získala protože člověk dostane strašně výjimečnej cvik a je to prostě šance jako žádná jiná. Další, já ani nevím, je to těžký založili jsme s klukama časák, který jsme dělali pět šest let takový mládežnický. Takže k dobrovolnictví Tě vlastně přivedla církev? nebo rodina..? No asi životní styl té rodiny a v tom větším kontextu potom té církve, protože vlastně taťka, strejda, mamka, všichni celý život furt něco dělaj. Taťka desítky let i strejda vedli pěvecký sbor jako dirigenti a mamka vlastně je doma celý život s náma v podstatě 22 let na mateřské a mají dohodu s taťkou, když bude taťka schopnej nás uživit tak mamka bude doma a bude dělat něco v církvi zadarmo, takže v podstatě asi takový jako a je to takový kruh, který vnímám jako příjemný, že je to takový rozvázání těch vztahů, které vidím na jiných lidech že

15 mají automaticky v hlavě zapsané, že když něco chci tak za to musím něco dát tak to prostě není jako u nás. Hmm. Jo. No a teď ještě otázka, dělala jsi teda dobrovolníka i mimo tu církev? Ten časopis to bylo třeba mimo nebo to bylo vždycky nějak spojené? Počkej, teď se musím zamyslet. Ono je to jako těžko říct, protože v podstatě když jsem dělala něco pro někoho, tak jsem to nedělala v rámci církve, ale byl to třeba nějaký kamarád, přes nějakého kamaráda z církve, celej ten svět je rámcovanej tím kde se pohybuješ že jo, ale myslím, že jo dělala jsem nějaký sbírání peněz pro nějaký organizace, což bylo přes školu. To jako nevím jestli je to dobrovolnictví, tehdy hlavní motivace byla ulít se ze školy, že jo. Asi jsem dělala, ale oni se snaží se revanšovat tak, že už to nepovažuju za dobrovolnictví. Aspoň mám pocit, že jedu třeba jako dobrovolník na Maltu na jazykové kurzy dostanu za to kapesné a zadarmo pojedu, tak to už není jako úplně dobrovolnictví. To už nedávám do té kategorie. Myslíš si, že se dobrovolnictví budeš věnovat i v budoucnu? No já myslím, že určitě, to je člověk tak naučenej tak už mu nic jinýho nezbývá. Nevím je to dobrá věc, je to prostě Ještě když se vrátíme k té zkušenosti v Keni - jestli si myslíš, že bys dokázala odjet do té Keni dřív, třeba před osmnáctým rokem nebo naopak ještě někdy později v dospělosti? Já myslím, že bych rozhodně dokázala, hlavně to, že se rodiče v podstatě nebáli a i to, že radikální prvek byl v tom že když pojedu s přítelem tak se tolik nebojím ničeho, takže nejsem asi vyloženě ten dobrodruh, co by tak jako moje kamarádka dokázal prostě z Varšavy do Moskvy stopem a do Mongolska pak a to všechno sama, ale když je to nějaká menší skupinka lidí tak si myslím, že i před tím jsme spoustu věcí prostě zkusili a do spousty věcí jsme se pustili v tom jako nebyl jiný rozdíl než ta geografická dálka, takže A později si myslíš, že bys taky dokázala vyjet? Já myslím, že jo. S tím, ale zase to je takové, že třeba sestřenka, která vždycky toužila vyjet tak nakonec říká, že je to srandovní, ale od té doby, co má děti někam úplně se ten pud sebezáchovy posunul úplně jinam a takže to je těžko říct vnímám, že jsem každým rokem nějak víc usedlá, ale na druhou stranu jako to třeba souvisí s větší odvahou, že když už něco tak už do toho investuju a taková ta rozvážnost tam je možná že někdy v budoucnu mně v něčem zabrání. Myslíš si, že by mohl takhle jako dobrovolník do cizí země odjet každý? jestli to je pro každého? To asi je jedno, mám pocit že každý kdo to tak cítí to nakonec nějakým způsobem zvlád a ať už je z toho víc zisku pro tu zemi nebo lokální kontext tam nebo pro jeho tak na tom v podstatě nezáleží, protože oboustranně je třeba pomoct a třeba když někdo vyjede tak akorát zjistí že tohle to není pro něj a něco už tam jenom našolichá, ale samozřejmě, že si myslím, že by nemohl odjet každej, protože třeba moje sestřenka nevydrží pod stanem bez tekoucí vody ani den na tož aby někde byla měsíc bez zrcadla, takže to jsou takové, takové úplně případy, ale jo, kámoš zase říká že je moc pohodlnej, že on by v životě, on sice pracuje s uprchlíkama jako sociální pracovník, ale že by v životě nevyjel, protože prostě potřebuje to svoje

16 pohodlíčko, hospody a tak Ale více méně myslím, že neexistuje něco jako vhodné osobnostní charakteristiky pro něco vždycky je to o tom jestli to ten člověk chce dělat a jestli je schopen nějakým způsobem zorganizovat vnitřně tu svoji osobu tak, aby to bylo užitečné. Hmm Nejdůležitějším předpokladem je ta ochota jako přizpůsobit sebe za účelem prostě toho. Myslíš si, že tvá budoucí práce, profese se bude nějaká pomáhající profese? No já doufám, že jo, ale spíš to asi vypadá tak, že než si udělám psychoterapeutickej výcvik něco jako v této oblasti se možná budu živit žurnalistikou a vono je to jako, no já myslím, že to bude jako pomáhající profese, tak nějak jako, ale není to vyloženě jako, že bych si dokázala vybrat jen z pomáhajících profesí, právě že u mě je to takový zvláštní mix já nejsem přesně ten typickej co chce strašně pomáhat lidem spíš jako že si hodně moc uvědomuju svoji zištnou motivaci, ale myslím si, že to bude pomáhající profese. A myslíš si, že ta zkušenost z Keni tě ovlivnila pro tu profesní dráhu? A tak určitě, tam třeba už po prváku, což je skoro nic na té psychologii, tak člověk se dívá okolo a říká si ta teorie funguje a začne vidět jak děcka dokážou navazovat vztahy a jsou úplně perfektní ačkoliv do jednoho roku měly úplně mizerný dětství žádný attachment nemaj skoro ani teď a stejně a prostě úplně tak jako že mimovolně si tam člověk testuje ty věci, které se naučil a zjišťuje, v čem jsou oni třeba tam jiní a určitě že například důležitá zkušenost je ta, že opravdu je důležité se dostat do toho referenčního rámce té osoby jako a tady v našem v rámci jednoho kulturního kontextu tam se to týká vyloženě toho setkání těch jiných kultur třeba že opravdu já se k nim chci dostat tak budu nosit sukni dlouhé rukávy a nebudu prostě líbat svého přítele na ulici, protože jinak bych byla pro ně úplně jiná takhle se můžu k nim víc přiblížit a zase do naší kulturu se to dá přenést s tím, že se člověk musí jakoby dostat jiným způsobem nejde o středu kultur a je dobré být citlivý na to a na tamto takové spíš, ale myslím, že většina věcí půjde nějak tak podvědomě. Dokázala bys mně charakterizovat ten rozdíl, že děláš dobrovolníka v rámci ČR nebo Slovenska a potom se rozhodneš jet dělat dobrovolníka do rozvojové země, kde vidíš ten rozdíl..? Tak tady je to součást nějakého životního stylu, který si člověk sám zvolí v podstatě je to běh na dlouhé tratě, je to, že se stýkáš s těma lidma jste třeba kamarádi v té skupině kde ty sám dobrovolně věnuješ tu energii a pak zase někdo jiný věnuje tu energii dobrovolně tobě a je to takové jako prostě další způsob trávení času myslím si, že velmi dobrý a potom když máš někam jet tak je to kompletní změna životního stylu sice na relativně krátké časové období ale je to přece jen rozhodnutí vypadnout z toho svého prostě světa a udělat v něm takovou tu měsíční, dvouměsíční, půlroční mezeru a úplně to vyměnit za něco jiného, což bude pak třeba i těžké nějakým způsobem reflektovat prostě přejít do toho světa a zase zpátky je takové vůbec nevíš co se děje nebo, že na tom letišti prostě teče voda nikoho to neštve, že se tady splachuje deset litrů, že možná právě asi těžké je opustit ten svůj kontext na nějaké období a né každý to tak cítí no mám pocit, že spíš v tom dobrovolnictví tady si třeba vybereš že je tam strašná široká škála když chceš dělat v církvi, tak se angažuješ v církvi, když chceš s nějakou mládežnickou organizací tak děláš to, když chceš pracovat s malýma dětma v dětském koutku na FSS tak budeš dělat to, když chceš skládat dobrovolně obálky pro hnutí boje proti rakovině

17 tak budeš skládat obálky pro ně a že je tady ta široká škála, kdežto když máš vyjet, tak to většinou bývá právě o tom o pomoci práce s děckama v rozvojových zemích nebo nějaká sociální práce ve slumech v Brazílii, že je tam všechno svým způsobem podobné a asi v tom je ten rozdíl, že tam jezdí potom většinou lidi, kteří jsou nějakým svým způsobem prosociálně orientovaní a vyloženě ti, co tíhnou k pomáhajícím profesím a něco takového prostě. Dobře, děkuji moc za rozhovor:)

18 Rozhovor Lucka Tak pro začátek jestli můžeš říct něco o sobě? O svých zájmech třeba? Ježiš, to je široká otázka.. Něco o sobě... Tak studuju ještě sociální práce, pracuji v INEXu teďkom. Zajímá, baví mě právě témata, který jsou spojený s rozvojovkou tak jakoby si v nich číst(?), učit se, potkávat lidi, který pocházej vlastně z těchdlech těch zemí a baví mě cestovat, baví mě potkávat lidi. Proto sem v Hospitality clubu taky. A, já jakoby nevím co už má o sobě říkat. To je takový jako.. A jak ses dozvěděla o tom projektu, jak ses k němu dostala? Úplně náhodou a oklikou, protože jsem dělala dobrovolnici v Amnesty International už je to tak čtyři roky zpátky, tři. To mě právě přeposílali nabídku, nebo hromadnej mejl, kde posílali nabídku na GLEN projekty a mě zaujal hrozně ten projekt v Tanzanii, přečetla sem si to, došla sem na jednu besedu, na který mluvila jedna holčina, která byla v Tanzánii minulej rok, nebo rok přede mnou jakoby. A hrozně mě jakoby zaujala. Já sem měla možnost i jakoby se ptát hodně. Nebo ne jenom já, ale i ty lidi prostě, který tam byli. A prostě líbil se mi ten program, spíš než bych tam cítila tu evropskou část, tak mě zajímala ta Tanzánie a ten projekt hlavně, ta škola. Takže tak sem se dozvěděla, přes Amnesty International. A proč ses teda rozhodla přihlásit, co byl ten hlavní impuls? No, tak jednak mě zajímalo jakoby téma rozvojovky, trošku už v tý době, kdy sem se hlásila, tak sem k tomu přičichla v tý Amnesty lidský práva, nějaký interkulturní poznávání a chtěla sem si to trošku jako vyzkoušet v praxi, naučit se jakoby ještě něco víc k tomu. S tím, že sem na to, to jako bylo hodně zdůrazněný a tušila sem to, že to není jakoby pomoc, že sem jako věděla, že nejsem odborník, že jsem se necítila bejt dost kvalifikovaná na to, abych jela pomáhat do Afriky a potom se mi to líbilo, jako že to byla dobrá šance pro to někde tu zkušenost získat a pak jakoby pokračovat v tom dál. Co jsi očekávala? No tak jakoby, získat zkušenost.. Tyjo, to už je tak dávno. Já vím, že sem byla jakoby, že se to jakoby hodně měnilo v momentě, kdy sem se jako hlásila do toho projektu a v momentě, kdy nám začala ta příprava. Já sem se potkávala jakoby.. měli sme dvě školení, dvakrát po jednom týdnu. A potkala sem se z dalšíma lidma, který tendle rok jeli, připravovali se na odjezd a trošku jakoby sem měla už konkrétnější představu, že když jsem do toho šla, tak sem očekávala spíš jakoby takový neznámo někde, že to byla velká výzva, něco se naučím a rozhodně do toho chci jít. Ale musím ještě říct, že to nebylo úplně konkrétně. Očekávala sem hlavně to, jo du se něco naučit, si něco zkusit, s tím, že chci dál pokračovat v tom, jakoby co ze zkušenosti získám. Po tom školení už to bylo nějaký konkrétnější ty představy? Určitě, určitě, protože sem zjistila, že jakoby ten hlavní důraz není na tom projektu v Africe, ale na nás. A tím jak budeme pokračovat a tím jak naložíme se svýma zkušenostma, který tam získáme. Takže v tom. I to, že na tom školení nebyl nikdo, ani jedinej, kterej by mi naznačil něco konrétního o tom projektu. Vůbec k žádnýmu. Ty školitele, který sme jakoby měli, tak

19 byli v našich zemích na různých projektech, taky jako účastníci většinou a dokázali dobře mluvit, nebo dobře jako si povídat. Tak sme byli připraveni na ty země, kam jedeme, nebo co je tam specifickýho, speciálního. Jakoby prakticky, víza, očkování a tak dál. Ale jako konkrétně, co se bude dít jakoby záleželo na mě a na mým kolegovi a na naší organizaci v Tanzánii. Jak my se domluvíme. Vzhledem k tomu, že ta organizace s náma nekomunikovala. Sme s nima měli jenom jeden telefon než jsme odjeli, to bylo všechno. Takže o tom, co konkrétně se bude v tý Tanzánii dít nebyla tolik konkrétní. Ale byli sme v tom dva, jakoby já a můj kolega z Německa, takže sme tam jakoby vyrazili a měli sme jakoby představu, co..takovej jakoby plán, co bysme chtěli udělat a??, co můžeme nabídnout a ten sme prostě jenom prodiskutovali na místě v té škole. Oni nám odsouhlasili úplně všechno, nějaký věci nám dokonce zatajili, ale jo, takže takhle to nějak šlo, chronologicky. A kdybys měla nějak zhodnotit zisky z toho, z toho výjezdu do Tanzánie? Co všechno si tím získala? No, tuhle práci...(smích) Taky takovej ten rozhled po Evropě. Školení se jakoby, když si to uvědomím zpětně, jak bylo zajímavý a speciání tím, že tam byli lidi ze 12ti zemí evropských. A dohromady sme prostě pracovali a byli sme spolu dvakrát dva týdny a bylo to jako hodně intenzivní. Doteďka se jako přátelíme s dost lidma, že kamkoli člověk vyráží po Evropě, minimálně do těch dvanácti zemí, tak se dá vždycky někdo zkontaktovat a tam se setkat někde, nebo se potkáváme dál v různých jiných projektech, jako, já nevím, my jsme taková jako, takovej ten pocit jakoby sounáležitosti k dalším lidem, který jakoby smýšlej stejně a mají stejný zkušenosti. Asi jakoby.. A nějaký pracovní zkušenosti taky? To určitě, s tou HIV prevencí kterou sme tam dělali sem měla do tý doby malý zkušenosti, jako tady sem ji v podstatě nedělala vubec, akorát takový pofidérní sme jednou na to naklepli tak sem dělala takový malý workshop, a k tomu byl jakoby spíš můj tandem partner a já sem se učila jakoby flexibilně jakoby něco připravovat, takže jakoby sem se dozvěděla trošku něco víc o těch metodách, z hlediska školitele, jak přistupovat k tomuhle, protože ono to nejde tak jak se to dělá tady, člověk to musí hodně přizpůsobit a na to sem nebyla připravená. Takže myslim, že co mi to dalo hodně je být flexibilní, v tom pravym slova smyslu. Ze dne na den občas i z hodiny na hodinu sem připravovala ty workshopy, hodně sem improvizovala, ačkoliv tady to normálně nedělám protože mi to nejde, musím mít jakoby vždycky hodně dlouhou přípravu a tam to jakoby najednou šlo, že sem musela. A ještě nějaký jiný přínos tě napadá? Určitě další oblast byla spolupráce s mým tandem partnerem. Jedna věc je učit se jako Evropan v Africe a další věc je jako úzce jako žít a spolupracovat s někym jakoby cizím, 3 měsíce, a tady myslim jakoby že to byla další oblast kde sme se učili oba. Na začátku to moc nefungovalo a nebyla tam at spolupráce v parvym slovy smyslu, a každej sme si jeli jakoby ve svojí rovině a dělali sme si svý věci co sme měli připravený, až ke konci toho projektu sme se začali potkávat. Jo jakože sme si třeba sedli a některý věci sme připravovali společně. Ačkoliv sme to neplánovali a na začátku sme se dohodli že protože s enemůžeme dohodnout a shodnout tak si to každej budeme dělat po svym, protože to bylo možný anikomu to nevadilo, tak sme nakonec došli k tomu že spolupracovat jakoby můžeme, že sme ňák tomu otevření, takhle.

20 A napadá tě jestli jsi třeba něco ztratila? Asi iluze. A předsudky možná, takový který člověk o Africe má, nebo o lidech který tam žijou. A prostě když tam člověk přijede a pak tam žije tak zjistí že jsou Tanzánci uplně naprosto normální lidi, který sou taky zlý a taky hodní a některý maj dokonce stejněj smysl pro humor.. Takže v tom pozitivním slova smyslu sem ztratila iliuze o tom že Afričani jsou chudí a hloupí a nedokáží se o sebe postarat sami. Myslim si že dokážou ale jakoby svym způsobem. A přestože, o Tanzánii jsem si pročítala statistiky, že je to několikátá, nejvíc chudá země světa a člověk, když tam přijede, necítí tu chudobu. Chudoba byla třeba v tom, že jsme neměli tekoucí vodu, přístup k nějakým potravinám - k mlíku, sýru... na který jsme byli zvyklí - splachovací záchod, nějaký vymoženosti - elektriku k věcem. Ale přesto lidi v tom jakoby žijou a nepotřebujou víc. Nepotřebujou tekoucí vodu, protože mají vodu v kýblu nebo jiné nádobě. Dá se v tom taky umýt. Nevím, jak to vyjádřit - srozumitelně... Ta chudoba, jak je stanovená v našich měřítkách, když je tam, tak to tak nevnímá. Lidi sami se necítí chudí. Možná na začátku se snaží z toho bělocha něco vytřískat, než se prostě trochu poznaj - tak sme to měli my v té naší vesnici - ale pak jako by, nemyslej si, že jsou chudí, nebo neřikaj to o sobě. Takže to byla jakoby ztracená věc. Obětovala jsi třeba i něco? Pro tu účast na projektu nebo i během projektu? Asi studium částečně. V té době kdy jsem se dozvěděla že jsem přijata tak jsem měla zrovna podanou přihlášku ke státnici, kterou jsem v zápětí stáhla a od tý doby to ještě nemám udělaný. Že sem začla potom hned pracovat a k tomu ty státnice jdou těžko. Takže to sem přímo jakoby obětovala. Lituješ toho? Ne, ne. Musela jsi něco investovat, abys mohla na ten projekt jet? nebo i na tom projektu? myslím finančně nebo i po jiných stránkách... Určitě, potřebovalo to nějakou přípravu. Nemyslím jenom ty naše semináře nebo školení, který jsme měli, ale i aspoň snahy komunikovat s tou neziskovkou, kdy jsem si různě zjišťovala, co je potřeba i praktický věci, který člověk musí mít. Ale stojí to taky čas očkování, víza, pojištění... nějaká i příprava na to, co jsme plánovali tam dělat - ty workshopy, tak sme tady sbírali nějaký materiály, aby sme měli sebou - aspoň na cédéčku. Takže příprava na tu práci a prakticky na ten odjezd. A kdyby jsi měla zhodnotit to co jsi do toho investovala a to co jsi získala, jestli jsi investovala víc nebo získala víc? Já jsem to neporovnávala nikdy já na to nekoukám touhle optikou, já myslím jakoby jednoznačně, jakoby kdybych to měla udělat znova, tak to udělám. Nelituju toho a myslím si, že to bylo vyvážený... nepřipadá mi něco, že bych nic neudělala a dostala z toho hodně nebo že bych dělalal hodně a pak z toho neměla nic, nemám takovej pocit. Myslím si, že to bylo jako vyvážený.