Co možná nevíte o Ikarově pádu, Erotově šípu, Sapfiných básních a Kirčiných

Transkript

1 Co možná nevíte o Ikarově pádu, 124 Erotově šípu, Sapfiných básních a Kirčiných kouzlech Přestože slavné období starověkého Řecka a Říma už minulo před mnoha sty lety, s antikou se i v dnešním životě setkáváme téměř na každém kroku a mnohdy bychom se bez její znalosti neobešli. Nevěříte? Možná si přesně nevybavíte, kdo že to byl Achilles, ale zcela jistě už jste slyšeli o patě tohoto antického reka. Třeba si už nevzpomínáte, co vás ve škole učili o antické vědě, ale pravděpodobně si pamatujete něco o Archimedově zákonu či Pythagorově větě. A možná že právě tahle témata byla v matematice vaší Achillovou patou. Mnohé z vás už jistě zasáhl svým šípem Amor, Kupido či snad Eros a někteří už nejspíš zažili Ikarův pád či Pyrrhovo vítězství a dostali danajský dar. Bez znalosti antických reálií či aspoň ustálených rčení, která se jich týkají, se zkrátka neobejdeme, ať už mluvíme o umění, politice či všedním životě. Proto bychom měli vědět, jak s antickými jmény zacházet, aby nad námi naše neznalost nevisela jako Damoklův meč a nemuseli jsme trpět Tantalovými mukami, až se nás na to nějaký lstivý Odysseus zeptá. Jak skloňovat jméno Nero? Antická jména mají při skloňování určité zvláštnosti. Jména zakončená na -o skloňujeme podle vzoru pán, ale slovní základ se rozšiřuje o kmenové -on-: ve 2. p. tedy Cicerona, Nerona, Scipiona. Vedle tohoto původního způsobu skloňování postupně pronikají i tvary Nera, Cicera, Scipia. Možná proto, že se znalost klasických jazyků bohužel postupně vytrácí. U současných osobních jmen převažuje spíše obvyklé skloňování, tedy přidávání koncovek k základu slova. Při skloňování bychom měli rozlišovat, zda to je skutečně jméno antické (císaře Nerona), či nikoli (herce Franca i Franka Nera).

2 O češtině 2 kapitola V praxi se můžeme setkat se dvěma způsoby zápisu antických jmen. Klasický, původní zápis respektuje délku samohlásek v původním jazyce (v řečtině a latině), např. Iásón, Thúkýdidés, Kirké atd. Označování délky bylo však často v různých textech nejednotné, proto Pravidla českého pravopisu, aby odstranila kolísání, ponechala označení délky samohlásek jen u jmen, ve kterých se tato podoba v češtině vžila (Hádes, Athény, Héra). U ostatních již délku neuvádí, přestože ve výslovnosti zůstává, jak je naznačeno v hranatých závorkách: Iason [jásón], Thukydides [thúkídydés], Kirke [kirké]. Tento způsob zápisu je dodržován i v našem textu. Skloňování antických jmen vychází z původního řeckého a latinského způsobu. Proto při něm dochází k určitým zvláštnostem a výjimkám oproti běžnému tvoření jednotlivých pádů. A v tom právě spočívají těžkosti, se kterými se při zacházení s antickými jmény potýkáme. Nepřidáváme koncovky k celému slovu, jako je tomu u jiných podstatných jmen, ale v některých případech odtrháváme zakončení slova a nahrazujeme je pádovou koncovkou (Brutus 2. p. Bruta), v jiných případech musíme změnit kořen slova (Eros 2. p. Erota), v dalších rozšířit základ (Nero 2. p. Nerona). V mužském rodě se nejčastěji setkáváme s antickými jmény zakončenými na -us, -os, -es, -as. Takto zakončená jména měli např. básník Ovidius, pěvec Orfeus, nešťastný letec Ikaros (či v latinské verzi Ikarus), poslední trojský král Priamos, bájný řecký rek Achilles (či v latinské verzi Achilleus), perský král Xerxes, bůh podsvětí Hádes, trojský hrdina Aeneas či filozof a vědec Pythagoras. Při skloňování cizí koncovky 1. pádu odpadají Jak skloňovat jména zakončená na -as, -us, -es, -os, například Marcus či Pistorius? V případě antických jmen se tyto koncovky odtrhávají. Nikdy neuděláme chybu, když se podíváme do akademického vydání Pravidel českého pravopisu, v nichž je bohatý seznam antických jmen uveden, či do nějaké encyklopedie antiky. Pokud se někdo v současné době jmenuje Marcus, Paris, Kramerius, Pistorius, je možné připustit oba způsoby skloňování: původní latinský Marca i Marka, Parida, Krameria, Pistoria i novější (a v praxi rozšířenější) Marcuse, Parise, Krameriuse (dříve i Krameriusa), Pistoriuse (zastarale též Pistoriusa) atd. U současných jmen nejvíce záleží na rodinné tradici: např. jinak skloňujeme televizního moderátora Romana Pistoriuse a jinak historika Jiřího Pistoria.

3 126 a pádové koncovky se přidávají přímo za základ slova: 2., 4. p. Ovidia, Orfea, Ikara, Priama, Achilla (Achillea), Xerxa či Xerxe (kolísá tu skloňování tvrdé podle vzoru pán a měkké podle vzoru muž ), Háda, Aenea 3., 6. p. Ovidiovi, Orfeovi, Ikarovi, Priamovi, Achillovi (Achilleovi), Xerxovi, Hádovi, Aeneovi 5. p. Ovidie, Orfee, Ikare, Priame, Achille (Achillee), Xerxe i Xerxi (opět rozdíl mezi vzorem pán a muž ), Háde, Aenee, Pythagore 7. p. s Ovidiem, Orfeem, Ikarem, Priamem, Achillem (Achilleem), Xerxem, Hádem, Aeneem. Těch, co se přidají na stranu nepřátel, se tedy ptáme: I ty, Brute? A nikoli Brutusi. Při výběru důležitého daru by se nám jistě hodilo mít po boku Petronia arbitra elegantiarum, a ne nějakého obyčejného Petroniuse. A sochař Daidalos bezpochyby letěl nad zemí se svým synem Ikarem, nikoli s Ikarusem, i když i to by byla jistě zajímavá podívaná. Pokud za jménem následuje ještě další, pak můžeme v 3. a 6. p. zvolit místo koncovky -ovi krátkou variantu -u/-i. Můžeme tedy např. číst pojednání o Ovidiovi, a použijeme-li celé jméno, pak pojednání o Publiu Ovidiu Nasonovi. Můžeme snít o pozvání na hostinu k Petroniovi neboli k Petroniu Arbitrovi. Stejný způsob tvoření s odtrháváním původního zakončení platí i pro přivlastňovací tvary. Říkáme tedy, že čteme Ovidiovo Umění milovat, že jsme našli nepřítelovu Achillovu patu, slyšeli Orfeovu píseň, zažili Ikarův pád a dosud nenavštívili Hádovu podsvětní říši. Druhá skupina zahrnuje mužská jména, ve kterých se po latinském a řeckém vzoru při skloňování mění i kořen slova. Mezi postavy s takovými jmény patří mytický král Kreon, titán Atlas, nesoucí na bedrech nebeskou klenbu, řecký bůh lásky Eros, svůdce krásné Heleny Paris. Podle řeckého a latinského vzoru tedy skloňujeme takto: 2., 4. p. Kreonta, Atlanta, Erota, Parida 3., 6. p. Kreontovi, Atlantovi, Erotovi, Paridovi 5. p. Kreonte, Atlante, Erote, Paride 7. p. Kreontem, Atlantem, Erotem, Paridem. Stejně jako v první Platí to i pro původně latinská jména výrobků (třeba salám Herkules)? Antické jméno Herkules má ve 2. pádě Herkula, ale když si půjdete koupit salám, možná si řeknete o 20 dekagramů herkulesa či herkulese. Z antiky známe bájného Ikara, syna Daidalova, na školní výlety jsme však jezdívali ikarusem.

4 O češtině 2 kapitola skupině i u těchto jmen, následuje-li jméno další, můžeme zvolit v 3. a 6. p. krátkou koncovku a i zde se postup při skloňování aplikuje také u tvoření přivlastňovacích tvarů. Všichni víme, co následovalo po Paridově soudu, co může způsobit Erotův šíp a jak silné byly Atlantovy paže. Patří sem i jména zeměpisná, např. dvě řeky řeka Tigris a podsvětní řeka Styx. Oba názvy Styx i Tigris jsou neživotné, proto se jejich tvary v některých pádech od jmen životných liší: 1., 4. p. Styx, Tigris 2., 3., 6. p. Stygu, Tigridu 7. p. Stygem, Tigridem. Znalost latiny či řečtiny dnes už není součástí běžného vzdělání, proto nelze očekávat, že každý člověk bude znát pravidla hláskových změn při skloňování antických jmen, zvlášť když se tyto změny vymykají českému skloňovacímu systému. Navíc se v současném jazyce projevuje tendence, aby z pádových tvarů byla co nejsnáze odvoditelná základní podoba jména. Proto u této druhé skupiny jmen Pravidla českého pravopisu z r připouštějí i skloňování pravidelné, s pouhým přidáváním pádových koncovek za jméno, aniž se kořen slova změní. Tento způsob skloňování vychází vstříc touze po pravidelnosti a systémovosti v jazyce a nevyžaduje znalost latiny či řečtiny, což je pro mluvčí výhodné. Proto vedle krále Kreonta, obra Atlanta, boha Erota a Helenina únosce Parida se objevují i podoby bez hláskových změn: o Kreonovi, Atlasovi, Erosovi a Parisovi. Tyto dvě varianty skloňování však nezaměňujeme libovolně. Při jejich volbě bychom měli zohlednit typ textu, který tvoříme (ať už v písemné či ústní formě), a mít na zřeteli, jaký je náš zamýšlený čtenář či posluchač, tedy komu je text určen. Píšeme-li odbornou práci o antické době, ale např. i beletristický text odehrávající se v antických reáliích, měli bychom respektovat klasický způsob i s hláskovými změnami. Rozhodně by nesvědčilo o erudovanosti autora, kdybychom se např. v historickém pojednání dočetli o tom, že starověká Mezopotámie se rozkládala mezi Eufratem a Tigrisem místo mezi Eufratem a Tigridem. Avšak mluvíme-li o převozníkovi na Styxu, je to zcela v pořádku, protože dvojí možnost u tohoto názvu (Styxu i Stygu) uvádí už Slovník spisovného jazyka českého z 60. let. Jde o slovo jednoslabičné, velmi krátké a užitím jiné koncové souhlásky by se příliš změnila podoba jména a bylo by obtížnější identifikovat základní tvar. Další skupinou jsou jména zakončená na -o, u kterých mezi základ slova a pádovou koncovku po latinském vzoru vkládáme -n-: císař Nero, filozof Cicero, básník (Publius Ovidius) Naso 2. p. Nerona, Cicerona, Nasona 3., 6. p. Neronovi, Ciceronovi, Nasonovi 5. p. Nerone, Cicerone, Nasone 7. p. Neronem, Ciceronem, Nasonem. Postavy v historických románech a filmech by tedy měli chodit na hostinu k Neronovi, nikoli k Nerovi, naslouchat řečnickému umění Ciceronovu, nikoli umění Cicerovu a číst básně Publia Ovidia Nasona, nikoli Nasa.

5 128 Zvláštním případem jsou jména, ve kterých se tvar 1. p. a tvary pádů ostatních zcela rozcházejí a důvody odlišných pádových podob tkví opět v původních jazycích latině a řečtině: nejvyšší řecký bůh Zeus (2., 4. p. Dia 3., 6. p. Diovi 5. p. Die 7. p. Diem) a jeho římská obdoba nejvyšší bůh Jupiter (2., 4. p. Jova 3., 6. p. Jovovi 5. p. Jove 7. p. Jovem). Proto se v českém překladu latinského přísloví říká, že co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi (neboli když dva dělají totéž, není to totéž ). Dnes už ale u jména tohoto římského boha můžeme v češtině užívat pravidelné skloňování a mluvit o Jupiterovi, spoléhat na Jupitera, obejít se bez Jupitera atd. Ženská antická jména, u kterých občas váháme nad pádovými tvary, můžeme rozdělit na tři skupiny. Na jména končící samohláskou -a, na jména končící ve výslovnosti dlouhou samohláskou a dále na jména končící ve výslovnosti samohláskou krátkou (kromě -a) nebo souhláskou. Do první skupiny jmen patří např. ctnostná Lucretia, starořímská provincie Britannia, nešťastná Medea (lze i Medeia), palestinská Judea (lze i Judeia) atd. Jména zakončená na -ia se skloňují podle vzoru růže : 2., 4. p. Britannie, Lucretie 3., 6. p. Britannii, Lucretii 5. p. Britanie, Lucretie 7. p. Britanií, Lucretií. Můžeme se setkat i s počeštěnými podobami se zakončením -ie v 1. p. (Lucretie, Britannie). Latinská jména zakončená na -ea se skloňují podle tzv. podvzoru idea, ale jejich řecké varianty zakončené na -eia se v některých pádech liší: 2. p. Medey i Medeje (lze i Medeie); Judey i Judeje (lze i Judeie) 3., 6. p. Medeji (lze i Medeii); Judeji (lze i Judeii) 4. p. Medeu (lze i Medeiu); Judeu (lze i Judeiu) 5. p. Medeo (lze i Medeio); Judeo (lze i Judeio) 7. p. Medeou (lze i Medeiou); Judeou (lze i Judeiou). Čím se máme řídit při skloňování jmen postav z pohádek a dětské literatury, která připomínají jména antická (např. Sirius, Albus z Harryho Pottera apod.)? Podle výše uvedené zásady je vhodnější připojování koncovek k celému jménu. Nicméně pokud by překladatel či redaktor chtěl, aby jména působila jako latinská, lze připustit i způsob skloňování příslušející antickým jménům. Ani jednu z obou variant skloňování nelze vyloučit, záleží na autorovi (překladateli, redaktorovi), kterou variantu upřednostní.

6 O češtině 2 kapitola Mezi nositelky druhé skupiny jmen patří např. bohyně lásky a krásy Afrodite, čarodějka Kirke, múza Kalliope, bohyně čarodějnictví a kouzel Hekate, nymfa Kalypso, básnířka Sapfo. Tato jména se sice již novým pravopisem píší s krátkou koncovou samohláskou, ale délka ve výslovnosti stále zůstává: vyslovujeme [sapfó], [afrodyté], [kirké] atd. Mohou se tradičně skloňovat podle vzoru žena (2. p. Afrodity, Kirky, Kalliopy, Hekaty, Kalypsy, Sapfy 3., 6. p. Afroditě, Kirce, Kalliopě, Hekatě, Kalypse, Sapfě 4. p. Afroditu, Kirku, Kalliopu, Hekatu, Kalypsu, Sapfu 5. p. Afrodito, Kirko, Kalliopo, Hekato, Kalypso, Sapfo 7. p. Afroditou, Kirkou, Kalliopou, Hekatou, Kalypsou, Sapfou) nebo je možné ponechat je ve všech pádech nesklonná: Kypr je rodištěm bohyně Afrodity/Afrodite. Orfeus byl synem múzy Kalliopy/Kalliope. Při návratu od Troje strávil Odysseus rok u kouzelnice Kirky/Kirke. Dílo básnířky Sapfy/Sapfo si získalo velkou oblibu. U jmen známějších a více užívaných se postupně dostala koncovka vzoru žena i do 1. p., proto se můžeme setkat i s podobami bohyně Afrodita, múza Kalliopa. Ženská jména zakončená ve výslovnosti na souhlásku či krátkou samohlásku rovněž můžeme skloňovat podle vzoru žena, ale při skloňování u nich dochází k hláskovým změnám: řecká bohyně lovu Artemis, hlavní římská bohyně Juno či bohyně plodnosti Ceres: 2. p. Artemidy, Junony, Cerery 3., 6. p. Artemidě, Junoně, Cereře 4. p. Artemidu, Junonu, Cereru 5. p. Artemido, Junono, Cerero 7. p. Artemidou, Junonou, Cererou. Také u tohoto typu se rozšířená podoba z 2. až 7. p. občas dostala i do 1. p., můžeme tedy říkat i bohyně Afrodita, Junona apod. Platí to rovněž o jménech zeměpisných. Starověké Řecko můžeme nazývat Helada či Hellas (2. p. Helady), bájný ostrov zase Atlantida i Atlantis (2. p. Atlantidy), cíl cesty Argonautů nazýváme Kolchida i Kolchis (2. p. Kolchidy). U ženských jmen se stejným způsobem tvoří také přivlastňovací tvary osobních jmen. Mluvíme tedy o Lucretiině ctnosti, Médeině vražedném činu, Hekatiných kouzlech, Afroditině kráse. Za zmínku určitě stojí také Sapfiny básně, příběh o Kaliopině synu Orfeovi či o Kirčině věznění Odyssea. Mezi jména středního rodu vedle několika málo jmen vlastních spadají hlavně obecná podstatná jména. Jsou obvykle zakončena na -um (Koloseum, Antium, spektrum), -on (asyndeton, analogon) či -ma (téma, schéma). Jména zakončená na -um a -on skloňujeme podle vzoru město a pádové koncovky přidáváme po odtržení tohoto zakonče- ní (2. p. Kolosea, Antia, spektra, asyndeta, analoga 3., 6. p. Koloseu, Antiu, spektru, asyndetu, analogu 4. p. Koloseum, Antium, spektrum, asyndeton, analogon 7. p. Koloseem, Antiem, spektrem, asyndetem, analogem.. Na rozdíl od jmen vlastních, u kterých je to pouze výjimečné, se obecná jména užívají i v množném čísle, proto uvádí-

7 130 me i pády množného čísla: 1., 4., 5. p. spektra, asyndeta, analoga 2. p. spekter, asyndet, analog 3. p. spektrům, asyndetům, analogům 6. p. spektrech, asyndetech, analogách 7. p. spektry, asyndety, analogy. Ke jménům zakončeným na -ma se při skloňování přidává před koncovku ještě souhláska -t-: 2., 3., 6. p. j. č. tématu, schématu 1., 4. p. téma, schéma 7. p. tématem, schématem; 1., 4., 5. p. mn. č. témata, schémata 2. p. témat, schémat 6. p. tématech, schématech 7. p. tématy, schématy. Většinu ze jmen antických postav, která tu jsou uvedena, už jste jistě nejednou slyšeli a znáte jistě mnohé příběhy jejich nositelů, udatné činy, tragické osudy i důležité vynálezy. Mají platnost i pro dnešek a stojí za to si je připomínat. Měli bychom proto vědět, jak jména slavných vynálezců, filozofů a vědců či hlavních postav nadčasových mytických příběhů užívat. Zeus

8 àeåtina lèkaêá ORL Dobrý den, pojďte dál, tak copak vás trápí? Tam je napsáno, že mne máte škrtit? Já tady mám nějaké doporučení... Dobrá, tak se posaďte, já si vezmu venózku a škrtidlo a vlítnu na vás... Tak dobře, posaďte se, já si připravím zaškrcovadlo a jehlu do žíly a dáme se do toho... Ale já přece nic nechtěl! Ale ne, jen vám vezmu krev. A ještě předtím si připravím špátle, plazák, emitku, žanetku a přecechtěl... Nebojte se, jen vám odeberu vzorek krve. A předtím si připravím špachtle, gázu na jazyk, ledvinovitou mističku, stříkačku na výplach ucha a stolek na nástroje... Já vím, to je stolek... A než udělám ten odběr, tak vám tady dám šampusku... a ještě jsem zapomněla na štětku... A než provedu ten odběr, zde máte skleničku na moč... a ještě jsem zapomněla štětku na čištění uší... Poslyšte, nekřičte tolik, venku čeká žena!... Tak to já bych přišel příští týden sám, jo? Nebo že bych vzal i kamaráda?

9 132 Radovan Lukavský herec došel: antika a klasické jazyky jsou naprostým základem evropské kultury. Seznámit se s antickou kulturou znamená poznat principy, které trvají dodneška. To bych mohl dokazovat na celé řadě věcí. AC: Pan profesor Lukavský si s námi smluvil schůzku přímo v budově pražského Národního divadla. Z témat byl nadšený. O antice i o češtině se s ohromným elánem rozpovídal a my poslouchali a natáčeli. Každý díl našeho pořadu má ale necelou čtvrthodinku, takže z celého povídání diváci viděli jen zlomek. Škoda. V takovém případě při psaní knihy navštívím zpovídaného ještě jednou a na téma naší mateřštiny si povídáme dál. Radovan Lukavský byl jediný, s kým už jsem se znovu nesetkal. 10. března 2008 totiž navždy odešel do hereckého nebe. O to větší cenu dnes to naše tehdejší povídání má. Pane profesore, podtitul tohoto dílu našeho pořadu zní Co nám říká antika. Co vám říká antika? RL: Víte, kdybych měl říci opravdu všechno, co mi antika říká, to bychom nebyli hotoví ani do večera. Já jsem totiž skutečně už od svého gymnaziálního studia rostl ve vztahu k antice, to znamená k latině i k řečtině. Řeknu vám jednu věc, o které jsem přesvědčen a ke které jsem za ta dlouhá léta AC: Vraťme se k jazyku českému co vám na něm v současnosti vadí? RL: Vadí mi spíš nezodpovědný přístup některých lidí ke sdělení českým jazykem. Je fakt, že tempo hovorové řeči se v poslední době obrovsky zrychluje. To ale není možné aplikovat při mluvě na jevišti ani v televizi! Pak zaslechnete větu: Já sem povidááál, že to nemůžete takle udělááát Všimněte si těch banálních a stereotypních intonací. Jedna věta zní jako druhá. A přitom ti mluvčí jsou sami proti sobě, protože diváci je po chvíli prostě přestanou poslouchat. AC: Teď upřímně, pane profesore, stalo se, že čeština zanaříkala i ve vašem podání? RL: Jistě! Na první čtené zkoušce Hamleta jsem bral text na jazyk tak uctivě, že jsem začal vyslovovat jsem. Dodnes si dokážu vybavit pohled režiséra Pleskota. Sám jsem se toho lekl, ačkoli ta situace byla vlastně komická. AC: Jak je to s češtinou v hereckém projevu? Někdy herec schválně koktá, zadrhává, jindy šišlá nebo mluví o překot. Může herec češtinu podrobit své představě o postavě a tím si vlastně pomoci při jejím vytváření? RL: Řekl jste podrobí. V tom je ten problém. Herec přece to nejpodstatnější, co má, aby postava mohla žít tedy svůj mateřský jazyk nemusí ničemu podrobovat. Tedy činit mu nějaké násilí. Má jen

10 O češtině 2 kapitola dospět k přesvědčenému poznání, co jeho mateřská řeč umožňuje, aby vložil do života postavy. To není cochcárna, ale nalezení smyslu postavy v ději a poznání potenciálu mateřského jazyka, který se vám nedává všanc, ale nabízí. A vy víte, co opravdu můžete, abyste tento skvělý nástroj nedrancoval, nezneužil, ale vybral z nabízeného to nejlepší, co dává a to nejlepší, čeho vy jste schopen. AC: Ale co když je herec v takovém citovém vypětí, tak stržen akcí na jevišti, že zkrátka zapomene na všechna pravidla, na úctu k jazyku a divák se pak v záplavě slov doslova ztratí? RL: Na úctu k jazyku herec nesmí vlastně musím dnes říci: neměl by! zapomenout nikdy. Zapomenout můžete nějakou poučku, ze všeho nejsnadněji něco nabiflovaného, co se nikdy nemůže stát vaší součástí. Pak se místo divadla o lidech odehraje něco s falešnou motivací, co je výsledkem jakéhosi rozpoložení, ale ne autentické vnitřní akce. Přece není zapotřebí úctu k jazyku, k čemukoli, komukoli chápat jako jakousi strnulou pozici, do které se musíte dostat, když máte co do činění s hodnotou. Úcta k jazyku je především jeho pochopení, které je neoddělitelné od lásky k němu, jako jsme neoddělitelní od své matky a otce a jsme jimi stále, po celý svůj život, i když oni jsou hmatatelní už jen naším srdcem. Ctíme, co milujeme. A pokud to opravdu milujeme, nemusíme si to vůbec připomínat, protože tím žijeme. AC: Vzpomenete si na chvíli, kdy vám dala čeština pořádně zabrat? RL: To víte, že ano kdysi jsem měl odvahu přeložit Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka. Trvalo to léta a doslova poznamenalo život mé rodiny. Ondřej byl tehdy malý kluk a určitě dlouho si pamatoval, jak jeho otec neustále konzultoval možnosti překladu nekonečně opakovanou otázkou: Co je lepší?, kladenou ženě Ludmile a sobě samému s další otázkou: Do čeho ses to pustil, člověče?! AC: Ale pustil jste se do toho a výsledek ohodnotil jeden kritik takhle: Jeho recitace nejsou chvilkové libozvučné opojení, ale stavba sledující architektonický pohyb básníkovy myšlenky. RL: Ne, ne! To není hodnocení překladu, ale výkonu herce. Ten překlad byl a zůstal něčím mimořádným, do čeho jsem se pustil především proto, že mám tuto Rilkovu báseň velice, velice rád a stejně tak moje žena. Když jsme po naší svatbě dávali dohromady naše studentské knihovny, zjistili jsme, že oba máme po výtisku a oba jsme tou básní krásně zasaženi. K překladu mě neodolatelně lákala určitě i proto, že také jako herec jsem neodolal vábení ochutnat tu obrovskou možnost mnohovýznamnosti přerodu z mateřštiny původního slova do mateřštiny naší, mojí, té nejnadějnější. AC: Měli bychom tedy i k češtině přistupovat s nadějí? RL: A neděláme to snad od rána do večera, od narození do smrti? Je-li celý náš život nadějí, že objevíme a aspoň zčásti uskuteč- níme jeho smysl, čím a jak lépe a krásněji to sdělit? ucta