1. Holá individua a druhy jejich vlastností: úvod

Transkript

1 1. Holá individua a druhy jejich vlastností: úvod Shrnutí. Posláním této úvodní kapitoly je nejprve uvedení do mezinárodního kontextu diskuse o holých jednotlivinách, individuích, substrátech. Od Locka dojdeme p es Bergmanna zvlášt k Morelandovi, budeme uvád t i známé kritiky teorie holých individuí, resp. jejích variant. Poté se soust edíme na diskusi v esku a na Slovensku, v níž byla probírána výlu n teorie holých individuí Pavla Tichého. U ní je pot eba jako jedine ný vyzvednout její d raz na modalitu a dále antiesencialimus. Tento úvod je zárove pr vodcem i po tichovské teorii holých individuí, která je prosazována v této knize, a to v pomyslné diskusi s rozebíranými teoretiky a p i formulování rozmanitých díl ích, dopl kových kontur autorovy teorie. 1 Teorie holých individuí ( bare individuals ), resp. holých jednotlivin ( bare particulars ), 2 je jedním ze zajímavých a p itom kontroverzních témat analytické metafyziky. Je to teorie ur itým zp sobem vysv tlující ontologickou povahu individuí. 3 Z jistých d vod se k teorii holých individuí opakovan p ihlásil i logik a filosof Pavel Tichý a to v souvislosti kritikou individuového esencialismu. Obojí problematika je úzce spjata s tím, které druhy vlastností mají individua nutn a které náhodn. D lení vlastností na nutné-esenciální a nahodilé-akcidentální se odvozuje již 1 V této p edmluv nezmi uji všechny texty, v nichž je problematika holých jednotlivin diskutována; p esto zmi uji snad všechny nejodkazovan jší texty a uvádím snad všechny hlavní problémy. Zárove není v této p edmluv zamýšleno prezentovat striktní zn ní mých tezí i argumenty je dokládající, k tomu slouží až ony následující kapitoly. Ješt je t eba poznamenat, že v knize prezentovaná teorie není, p irozen už tím, že se jedná o kolekci statí, n jakým kone ným autorovým slovem k tématu i definitivn uceleným systémem. N které metafyzické problémy týkající se individuí/jednotlivin v knize diskutovány nejsou; byla akcentována spíše logická stránka v ci. 2 Mnohem ast ji se íká bare particulars. V této knize je, i v zájmu odlišení, formulována teorie holých individuí. 3 Standardn se ovšem vedle teorie holých jednotlivin jako teorie jednotlivin uvádí teorie svazku ( bundle theory ), pop. ješt teorie trop, substan ní teorie aj.

2 1. Holá individua a druhy jejich vlastností: úvod 9 z aristotelsko-tomistické tradice, ve st edov ké i pozd jší filosofii bylo bohat diskutováno. Individuum p i tom bylo pojímáno jako n co, co má jistou esenci, jež je dána souhrnem vlastností esenciálních, tedy vlastností, které individuum nem že pozbýt jinak by tak íkajíc ztratilo svoji totost (haecceitas, quidditas, thisness). Antiesencialisté jako Tichý popírají, že by individua m la jisté vlastnosti jako esenciální a že by tvo ily jeho esenci, i aby do té esence alespo pat ily. 4 DISKUSE HOLÝCH INDIVIDUÍ-JEDNOTLIVIN A JEJICH VLASTNOSTÍ OD LOCKA DO SOU ASNOSTI Na samotný koncept esence zaúto il již John Locke v Eseji o lidském rozumu, nebo pro sv j empirismus odmítal metafyzické spekulativno, které esencialismus obnáší. Zde nalezneme nejen první formulace antiesencialismu, ale i jakési teorie holých individuí. Locke totiž íká, že musíme abstrahovat od ehokoli pro individua údajn esenciálního, nebo individua nic esenciálního nemají. Kv li onomu abstrahování se Lockov koncepci n kdy íká abstraktivismus. To, co je esenciální, je podle Locka spjato s abstraktními idejemi, tj. vlastnostmi, podle nichž individua adíme, t ídíme. Ty ale nejsou tím, co d lá individua individui. Locke však nazna uje, že p esto jsou individua stále sebe-identická. Citujme: Individua nemají nic esenciálního.... odejm te abstraktní ideje, pomoci nichž t ídíme individua a adíme je pod obecná jména, a myšlenka na cokoli pro kterékoli z nich esenciálního vyprchá: nemáme pojem jednoho bez druhého [tj. esenciality od abstraktního], což naplno ukazuje jejich vztaženost. Je pro mne nezbytné být, co jsem,... ale nic z toho, co mám, není pro m esenciální.... [Locke enumeruje p íklady: m j tvar, m j rozum, má pam, lepší i horší vlastnosti, co mám]... Nic z toho není esenciální pro [mne]... i v bec jakékoli 4 Jistou souvislost s antiesencialismem má i Davidem Lewisem diskutovaný antihaecceitismus. Extrémní formu antihaecceitismu, jenž má Lewis za mnohem plausibiln jší než se zdá, p ipisuje Pavlu Tichému (Lewis 1986, 239). U Lewise je téma antihaecceitismu uvád no v souvislosti s problematikou p ítomnosti individuí v možných sv tech, resp. identitou nap í možnými sv ty, což ovšem v této knize nijak netematizujeme. V následnictví Tichého je p ijata idea fixního univerza individuí, které je nezávislé na možných sv tech.

3 10 Úvod individuum.... Takže esenciální a neesenciální jsou vztaženy pouze k našim abstraktním idejím. (Locke 1690, kniha 3, kap. 6, 4) To, co z stane po této abstrakci, je pouhý substrát, odtud sou asný název teorie substrátu ( substrata theory ). Povšimn me si, že abstrahování je jakýsi myšlenkový akt epistemologické povahy, na jehož základ nahlédneme, že esence individua je nanejvýš tenou ká. Nepat í k ní tedy r zné vlastnosti, které st edov ký esencialista za esenciální považoval. 5 A je prvotnost formulace teorie holých jednotlivin p ipisována Russellovi, za klasického a všeobecn uznávaného proponenta teorie holých jednotlivin je považován Gustav Bergmann, který holá individua obhajoval již v 60. letech 20. století. 6 Bergmann píše: Holé jednotliviny [ particulars ] nejsou, ani nemají povahy [ natures ]. Kterékoli dv z nich jsou nikoli vnit n, ale pouze numericky rozdílné. To je jejich holost.... Holá jednotlivina je ryzí individuátor.... Ned lá nic jiného. (Bergmann 1967, 24-25) Všimn me si, že Bergmann tená i nebrání p imyslet si, že holé jednotliviny jsou bez vlastností. To se stalo koncepci holých jednotlivin vlastn osudné. Soudobí proponenti teorie holých jednotlivin si však dávají pozor, aby takto holé jednotliviny-individua interpretovány nebyly. Nejen kv li 5 Lockova teorie je v sou asnosti diskutována spíše mezi znalci novov ké filosofie, než mezi soudobými metafyziky. Ješt v letech 20. století tomu tak ovšem nebylo, jak m žeme usoudit nap. z (Woolhouse 1973). Poznamenejme, že Locke v souvislosti se substráty ješt ekl, že je to something I know not what, což bývá leckdy v literatu e o holých jednotlivinách zmi ováno. 6 Stojí za poznámku, kterou s výjimkou Edwina B. Allaira diskuté i holých jednotlivin neuvád jí, že Bergmann za sebe exponoval ideu holých jednotlivin-substrát už v textu Strawson s Ontology (Bergmann 1960, zvl. s. 617) b hem své kritiky Strawsonovy teorie z knihy Individuals.

4 1. Holá individua a druhy jejich vlastností: úvod 11 tomuto pat í Tichým opakovan uvád ná formulace, z níž uvádím následující formula ní pr m t, dle mého soudu k v bec nejlepším: 7 Individuum je holé nikoli ve smyslu aktuálního postrádání vlastností, ale v tom smyslu, že je-li F jakákoli netriviální vlastnost, kterou individuum instanciuje, je pro n j metafyzicky možné ( i: mohlo by mysliteln ) postrádat F a stále být toutéž v cí, a pouze triviální vlastnosti jsou takové, že individuum je nem že postrádat. Tichý tedy vyslovuje podmín né tvrzení, že má-li individuum vlastnost s variabilním pr b hem rozsah -extenzí, netriviální vlastnost, pak je možné (tedy existuje možný sv t takový), že individuum tuto vlastnost postrádá. Ovšem vlastnosti, které mají konstantní pr b h rozsah, triviální vlastnosti, pro individuum postradatelné nejsou. 8 Všimn me si, že Tichý již p ed vlastní definicí holých individuí upozor uje, že holá individua nejsou ontologicky vzato bez vlastností. Zajímavé je, že moderní teorie holých jednotlivin byla nejen Bergmanem propagována zcela nezávisle na vývoji modální logiky a metafyziky. Jak známo, léta po druhé sv tové válce jsou ve znamení p ílivu logických novopozitivist do USA a tak érou rostoucího vlivu p íslušného druhu empirismu a antimetafyzi nosti. A byly r zné ideje novopozitivist podrobovány Quinov kritice, d raz na p írodní v dy z stával. Metafyzika tak byla zlikvidovaným oborem. Bergmann se snažil o aplikaci logiky Principia Mathematica v metafyzice, kterou takto d lal vlastn analyticky (mimochodem, Bergmann byl lenem Víde ského kruhu). Jenže elné postavy analytické filosofie té doby (Carnap, Quine, Montague, Kripke, Hintikka a jiní) byli zaujati (Quine negativn ) rozvojem modální i obecn intenzionální logiky. A práv v jejím následnictví se až koncem 60. let 20. st. rodí modální metafyzika. Takže Bergmanovy 7 P esné citáty z Tichého i jejich rozbor jsou v textu Holá individua: reformulace Tichého koncepce (Raclavský 2008), který je v této knize p iložen. 8 P íklady netriviálních vlastností: být muž, nebýt žena ; p íklady triviálních vlastností: být identický s individuem I, být se sebou identický. Terminologii triviální/netriviální vlastnosti p evzal Tichý od Plantingy, jak je patrné z (Tichý 1972).

5 12 Úvod filosofické diskuse reflektující Russellova Principia byly vlastn pon kud staromódní, neprogresivní. Z tehdejších debat o holých jednotlivinách je vícekrát citována obrana bergmannovských holých jednotlivin v i Russellovi (který ji prý odmítal), kterou vedl Edwin B. Allaire (Allaire 1963) zvlášt ve stati Bare Particulars. Jinou obranu nabídl Robert Baker, který se dovolával distinkce mezi jednotlivinami, která jsou nude, nemají žádné vnit ní povahy ( natures ), což spojuje s prohlášením holých ( bare ) jednotlivin, a jednotlivinami, která jsou naked, tedy bez vlastností (Baker 1967). Baker v text byl mín n jako reakce na Sellarse, na jehož útok v i holým jednotlivinám je astokrát odkazováno. Ve stati Particulars totiž Willfrid Sellars píše, že teorii holých jednotlivin snadno vyvrátíme, pon vadž v ta Univerzálie jsou exemplifikovány holými jednotlivinami ( particulars ) je kontradikce (tamtéž, 184). Danou v tu Sellars formalizuje prost edky jazyka predikátové logiky jako: x ( f (f(x)) f (f(x)) ) te ji Jestliže jednotlivina exemplifikuje univerzálii, pak není žádná univerzálie, kterou exemplifikuje (tamtéž, 184). V naší parafrázi: pro všechna individua x platí, že existuje-li vlastnost f, kterou x má, tak neexistuje vlastnost f, kterou x má. Je zjevné, že ona formule i její slovní parafráze je primitivní kontradikcí. Toto pr hledným zp sobem kontradiktorické prohlášení st ží mohlo být n kým vážn mín no a prosazováno jakožto teorie. Navíc to má málo spole ného s p vodním, evidentn nekontradiktorickým tvrzením Univerzálie jsou exemplifikovány holými jednotlivinami. Všimn me si ješt konsekventu implikace Sellarsovy parafráze: jednotlivina neexemplifikuje, nemá, vlastnosti. 9 9 Mimochodem, Baker obran holých jednotlivin nijak nepomohl. Nebo x ( f (f(x)) g (g(x)) ) (Baker 1967, 212), což op t není adekvátní formalizace diskutované v ty, obsahuje kontradiktorickou podmínku, že existuje vlastnost, kterou x má, a zárove neexistuje vlastnost, kterou x má (prom nné f i g p ece probíhají týž obor, t ídu vlastností). Takže neexistuje x, které by mohlo takovouto podmínku splnit a tím pádem je celá formule kontradikcí. Druhá Bakerem nabízená formalizace, x ( f (f(x) g (g f) ), trpí analogickým

6 1. Holá individua a druhy jejich vlastností: úvod 13 Jiným, avšak ne známým kritikem holých jednotlivin byla o n co pozd ji G. E. M. Anscombová. Ta v roce 1964 píše: Doktrína, že individua nemají nic pro n esenciálního, p ipomíná fantaskní pojem individua jakožto holé jednotliviny, která nemá žádné vlastnosti... O tom se myslelo, že je to ten pojem substance, v i n muž jsou dob e známé námitky. Jedna z úvah vedoucí k ustavení tohoto pojmu... se zdá tak hloupá, že je tém neuv itelná, jmenovit že substance má vlastnosti a tak sama je bez vlastností. (Anscombe 1981, 38) Ovšem Anscombová p i kritice pojmu substance ne íká více než t eba Bertrand Russell. Zde je pro srovnání nap. citát z Russellovy knihy Human Knowledge: Its Scope and Limits (instance je jednotlivina, která n jakou vlastnost má): [u teorie,] že instance C [C je odstín ur ité barvy] je neanalyzovatelná jednotlivina,... se setkáme se všemi známými obtížemi spjatými s tradi ním pojmem substance. Ta jednotlivina nem že být definována nebo rozpoznána i známa;... Pojem substance jakožto kolíku k nav šování predikát je odpudivá. (Russell 1948, 293) Souvislost práv zmi ovaných dvou kritik je ale subtiln jší. Esej Anscombové je pom rn volný (téma: substance) a poznámka o holých jednotlivinách je jen postranním výpadem; ukazuje nám spíš, jaký názor na holé jednotliviny je v té dob v jistých kruzích vžitý. Ve srovnání s tímto je Russell v myšlenkov sev ený text podstatn relevantn jší z hlediska teorie holých jednotlivin. Zkoumá totiž, jak plausibiln vysv tlit individuaci materiálních objekt (zda pojímat jednotliviny jako svazky kvalit apod.). Práv takováto místa pak vedou n které teoretiky k názoru, že ideu holých jednotlivin formuloval Russell. defektem pokud x má n jakou vlastnost f, tak žádná vlastnost není totožná s f je zase nesplnitelná podmínka.

7 14 Úvod Vytrvalým kritikem holých jednotlivin byl a je Michael J. Loux, který o holých jednotlivinách, i jak on íká holých substrátech [ bare substrata ], deset let po Anscombové píše: pojem holého substrátu je záhadný... pojem objektu, který sám postrádá všechny charakteristiky, je nekoherentní; pon vadž nem žeme íci, co pod takovým objektem míníme, dokud mu ve skute nosti neatributujeme charakteristiku [the] charakteristiku být samo bez všech charakteristik (Loux 1974, 773) Chápání teorie holých jednotlivin jako teorie jednotlivin bez vlastností ( i spíše jednotlivin, které mají a zárove nemají vlastnosti) je všeobecn vžito i v sou asné dob. Zde je jeden p íklad z literatury, která má adept m metafyziky vysv tlit, co je teorie holých jednotlivin, jmenovit výklad z The Oxford Handbooku of Metaphysics (Loux, Zimmermann 2003/2005, sekce Substrata and Individuation). Jonathan (E. J.) Lowe píše: [holé jednotliviny, substráty] postrádají vlastní vlastnosti... Jen málo filosof si dnes myslí, že holé jednotliviny, i substráty, jsou teoreticky plodnými p ídavky do naší ontologie. Takovéto entity eší problém individuace postulováním [ by fiat ], ale za cenu generování neprostupných záhad. (Loux, Zimmermann 2003/2005, 86) Za jedno z vyvrcholení neš astného osudu teorie holých jednotlivin m žeme mít odmítnutí koncepce holých individuí Davidem Maletem Armstrongem v jeho dosti známé knize A Combinatorial Theory of Posibility (Armstrong 1995). Ten p itom vzáp tí naformuloval teorii tenkých jednotlivin ( thin particulars ), p i emž ta je prakticky shodná s teorií holých jednotlivin: M že být jednotlivina bez vlastností?... Nemyslím, že m že... Takže si myslím, že holé jednotliviny... m žeme odmítnout. (Armstrong 1995, 43)

8 1. Holá individua a druhy jejich vlastností: úvod 15 Tenká jednotlivina je to, na co poukazujeme, když íkáme jednotlivina. Je to jednotlivina v abstrakci od všech svých vlastností a vztah, jednotlivina coby pouze jednotlivina.... A koli je vždy oble ená, je tenká. (Armstrong 1995, 52) Armstrong o tenkých jednotlivinách hovo í i ve své pozd jší knize A World of States of Affairs (Armstrong 1997/1999, zvl , kapitola 8.3. The thin and the thick particulars). Uznává v ní ale, že na rozdíl od tu ných ( thick ) jednotlivin, tj. jednotlivin se všemi nerela ními vlastnostmi, s povahou tenkých jednotlivin je ur itý problém. Tvrdí dále, že tenké jednotliviny jsou dány ve zkušenosti (tamtéž, 125). To je mimochodem p ekvapivé tvrzení, protože to, co je nám zkušenostn p ístupné, jsou jednotliviny s jejich empiricky pozorovatelnými vlastnostmi (p esn ji jen n kterými z nich; t žko íci, zda toto je jejich odlišnost od tu ných jednotlivin). V následujících n kolika odstavcích budeme prezentovat diskusi holých jednotlivin, která se odehrála v rámci, jehož ohniskem je v sou asnosti asopis The Australasian Journal of Philosophy. Klí ový p ísp vek pochází od J. P. Morelanda, Theories of Individuation: A Reconsideration of Bare Particulars (Moreland 1998). P i obhajob základního konceptu holých jednotlivin volil Moreland i rozumnou formulaci: holé jednotliviny [ particulars ] jsou jednoduché a vlastnosti jsou na n napojeny [ linked to ] i k nim p ipoutány [ tied to ].... Jednotlivina je zvána holou nikoli proto, že je bez vlastností... Pon vadž holé jednotliviny jsou simples, není mezi nimi žádná vnit ní diferenciace.... holé jednotliviny mají spoustu vlastností, nap. být ervený, a mají n které vlastnosti nutn, nap. jednotlivinovitost [ particularity ], v tom smyslu, že holá jednotlivina m že existovat jedin, pokud má k sob p ipoutány jisté vlastnosti. (Moreland 1998, ) Zvlášt v reakci na tento Moreland v text se Donald W. Mertz ve stati Individuation and Instance Ontology (Mertz 2001) rozhodl definitivn vypo ádat s teoriemi holých jednotlivin. Jak píše:

9 16 Úvod Je to jejich radikální prázdnost, která je pro holé jednotliviny fatální [ proves fatal ] (Mertz 2001, 48) Tudíž holé jednotliviny nejsou ani pot eba, ani možné.... individuátory nemohou postrádat obsah (Mertz 2001, 52) Prázdnost tkví v tom, že holé jednotliviny neobsahují jako konstituentu žádný vzájemný odlišova, n co, na základ ehož bychom je rozlišili. Podle rozumné definice identity v cí majících stejné konstituenty, která pochází od Morelanda, se v d sledku stanou všechny holé jednotliviny nerozlišitelné, jsou tedy jednou jedinou holou jednotlivinou. Po tomto argumentu zhroucením holých jednotlivin do jedné jediné holé jednotliviny p ikro il Mertz k napadání nez ídka uplat ované distinkce mezi vlastnostmi, které jsou k holé jednotlivin tied to / rooted in (tato distinkce zastánc m teorie holých jednotlivin umož ovala vysv tlení instanciace vlastností holými jednotlivinami). Mertz z této distinkce nakonec vyvodil, 10 že všechny vlastnosti holé jednotliviny jsou kontingentní (Mertz 2001, 51; dovolává se i Louxe 1998, ). To proto, že jsou k jednotlivin navázány jaksi nedostate n pevn (nejsou totiž rooted in, jak je tomu t eba u klasických substancí). S tímto ve své reakci J. P. Moreland a Timothy Pickavance p ekvapiv souhlasí: 11 nev íme, že jsou n které vlastnosti, které mají holé jednotliviny nutn. (Moreland, Pickavance 2003, 8) 10 Jeho úvahy zde nereprodukuji. Pro n koho, kdo je obeznámen s moderní logikou, jejími klí ovými distinkcemi a pojmy, jsou Mertzovy úvahy (i n které úvahy jiných metafyzik ) pom rn fantaskní. 11 S n ím takovým ale rozhodn nesouhlasí teorie holých individuí prezentovaná v této knize. Podle té mají holá individua jak vlastnosti kontingentní, tak vlastnosti nutnéesenciální.

10 1. Holá individua a druhy jejich vlastností: úvod 17 V zájmu podložení tohoto tvrzení se musí tito auto i vyrovnat s p íklady vlastností, které podle kritik holým jednotlivinám náleží nutn. Mezi uvád nými p íklady jsou být jednoduchý, být jednotlivý ( particular ), neopakovatelnost ( unrepeatability 12 ), být barevný, pokud je zelený. Podle Morelanda a Pickavance (tamtéž, 9) jsou p íslušné predikáty analyzovatelné tak, že neodpovídají ni emu ontologickému, tj. že tu ony vlastnosti doopravdy nejsou. Už toto nám však musí být podez elé, p inejmenším vlastnost být identický by všechny seriózní entity m ly mít a to nutn. Vlastnosti jako být barevný, pokud je zelený chápou Moreland a Pickavance jako vztahy mezi vlastnostmi. To sice není zcela nesprávné, ale p íslušným predikátem jist byla v daném p ípad mín na vlastnost individuí. Vlastnosti jako být jednoduchý, být jednotlivý, neopakovatelnost ale vysv tlují Morelanda a Pickavance jinak. V zásad je chápou jako negativní vlastnosti, p i emž t eba být jednoduchý zna í vlastnost postrádat komplexitu. Úvahy obou autor však stále p sobí nep esv d iv. Takže a koli Moreland a Pickavance opakují: holé jednotliviny jsou jednoduché [ simple ], není mezi nimi žádná vnit ní diferenciace. Když je vlastnost exemplifikována holou jednotlivinou, je napojena [ tied to ] k té jednotlivin. Takže holé jednotliviny mají vlastnosti.... holé jednotliviny mohou existovat jedin tehdy, když je na n napojena alespo jedna vlastnost. Nyní tento fakt o holých jednotlivinách je ne iní identickými s vlastnostmi, ani z toho neplyne, že vlastnosti jsou konstituenty holých jednotlivin. (Moreland, Pickavance 2003, 4) doktrína holých jednotlivin se nemusí leckomu jevit zvláš vábná Vlastnost unrepeatibility p isuzují metafyzikové jednotlivinám, protože jsou jedine né; vlastnost repeatibility p isuzují vlastnostem, pon vadž se ve sv t vícekrát opakují; nap. vlastnost být k je opakována ve svých rozmanitých individuových instancích. 13 Mertz ob ma autor m odpov d l v mn nedostupném textu Mertz, D. W. (2003): Against Bare Particulars. A Response to Moreland and Pickavance. Australasian Journal of Philosophy 81, 1-20.

11 18 Úvod V Partially Clad Bare Particulars Exposed (Davis 2003) Richard Brian Davis p ipouští, že Mertzova kritika není pro Morelandovu teorii áste n od ných jednotlivin ( partially clad particulars ), jak ji nazývá, závažná. Zaciluje se však na problematiku nutných-esenciálních vlastností a zp sob, jak s nimi Moreland zachází. Problém vidí ve schopnosti dané teorie charakterizovat t eba Sokrata, protože podle Davise Sokratovu vlastnost být lov k ta teorie nepojímá jako vlastnost nutnou, ale nedopat ením jako vlastnost kontingentní. Že tato argumentace je pr kazná jedin pro skalního esencialistu, však Davis nepost ehl a tak ani nijak nekomentoval. P ešel hned ke svému dalšímu rozboru, z n hož mu vyplynulo, že holé jednotliviny mají konstituenty totiž sebe. Dle Davise je práv toto skute ná potíž pro Morelandovu teorii individuace, nebo podle ní holé jednotliviny již p icházejí individuovány (Moreland 2001, 155). V dob zcela nedávné se objevily, krom jiných, následující p ísp vky k problematice holých jednotlivin. Fred Wilson p i analýze Bergmannových, Allairových, ovšem i Lockových a Russellových text dosp l k záv ru (Wilson 2005, 103), že pro empiricistu jsou všechny entity individua, vlastnosti, relace, atd. holé. 14 V prost edí kritické reflexe moderní logiky, a tedy stranou aktuální debaty v metafyzice, se David S. Oderberg pokusil argumentovat (Oderberg 2005), že fregovská predikátová logika je, p inejmenším v Quinov výkladu, zavázána k teorii holých jednotlivin. V rámci debat metafyzik napsal Theodore Sider (Sider 2006) ve stati Bare Particulars obhajobu konceptu holých jednotlivin vzhledem k námitkám vycházející z (ne)možnosti instanciace vlastností, zohlednil p i tom n které druhy vlastností. 15 V záv ru ovšem vyslovil sv j osobní návrh na to, co by holé jednotliviny m ly být; jeho návrh zapadá do myšlenkové v tve ontolog, k níž sám náleží (tzv. fourdimensionalismus, 14 Tento záv r je v souladu s teorií holých individuí, která je prosazována v této knize. Každá entita Tichého rámce má vlastnost být holá ve smyslu definovaném v (Raclavský 2008). 15 Sider v a Baileyho texty jsou stru n diskutovány i v této knize, v p iloženém textu Dva druhy holosti a t i teze o holých individuích, který je sestaven z (Raclavský 2010, 2011a). Oba tyto texty vznikly v rámci esko-slovenské diskuse holých individuí, kterou inicioval Martin Schmidt v (Schmidt 2010, 2011).

12 1. Holá individua a druhy jejich vlastností: úvod 19 v podstat p ipodobn ní ontologie k fyzice). Dle jeho názoru jsou holými jednotlivinami asoprostorové body fyzik ; 16 t m se totiž p ipisuje velice málo vlastností. Sider se tak zdá akceptovat názor, že holá jednotlivina má být n co s minimem vlastností. Je-li tomu tak, tak by to znamenalo, že si neuv domil, že množství vlastností, které jsou námi n emu p ipisovány, je vždy pouze drobným zlomkem po tu vlastností, které daný p edm t doopravdy instanciuje. Ve svém zcela nedávném textu A. M. Bailey (Bailey 2011) vyvrací tu teorii holých jednotlivin, podle níž jsou holé jednotliviny složkami substancí. Vyvrací tedy n co, co je do jisté míry produktem dezinterpretace. Navíc teorie, že holá individua-jednotliviny jsou sou ástí p edm t, byla p edm tem kritiky už nap. L. Nathana Oaklandera (Oaklander 1977). Pom rn nenápadnou p í inu tohoto výkladu teorie holých jednotlivin najdeme u Bergmanna p i jeho vysv tlování individuace (numerické odlišnosti materiálních objekt ; k tomuto tématu se vracíme v záv re né sekci této kapitoly): Pro holou jednotlivinu je nemožné být ve více než jedné b žné v ci (Bergmann 1967, 24) Zde je ve ješt použito v p eneseném, obrazném smyslu. Erwin B. Allaire v diskusi s V. C. Chapellem (Chapell 1964), který kritizoval jeho p edchozí text (Allaire 1963), ovšem iní holou jednotlivinu doslova ontologickou konstituentou v ci: Holá individua jsou tudíž ve v cech t mi entitami, které od vod ují [ accounted for ] numerický rozdíl v cí. (Allaire 1965, 18) V málo známé obran teorie holých jednotlivin proti Sellarsov útoku však uvedl totéž a d íve William P. Alston (Alston 1954). Podle Alstona se konkrétní jednotlivina sestává ze substrátu a jedné i více univerzálií. 16 Sider v text podrobil kritické reflexi Martin Schmidt v (Schmidt 2008).

13 20 Úvod Ve známé u ebnicí Michaela J. Louxe (Loux 1998/2002) je toto pojetí holých jednotlivin již kodifikováno: nám známé konkrétní jednotliviny mají dv kategoricky odlišné druhy konstituent atributy a holé subjekty [ bare subjects ]... Atributy jsou tím, co asociujeme s konkrétními jednotlivinami [ particulars ], a holé jednotky [ bare items ] tím, co funguje jako jejich subjekty, jež jsou ontologicky základní. Nám známé jednotliviny jsou konstrukcemi z t chto více základních entit. (Loux 1998/2002, 89) Teorii, která pojímá jednotliviny jako složeniny z vlastností a jakýchsi pseudojednotlivin (podle mnohých kritik navíc entit bez vlastností), 17 by jist bylo možno kritizovat r znými zp soby. Jinou diskutabilní námitku v i holým jednotlivinám najdeme v (Loux 1998/2002, 107). Loux si nemyslí, že by holé substrátyjednotliviny, nem ly žádné vlastnosti. Ovšem všechny holé substráty prý mají vlastnosti stejné. Jsou jimi esenciální vlastnosti jako být ervený nebo nebýt ervený, být odlišný od ísla sedm atd. 18 A tak a koli jsou od sebe numericky odlišné, nejsou kvalitativn rozlišitelnými entitami. Zdá se tedy, že Loux holým jednotlivinám p ipisuje jen obecné vlastnosti, nikoli vlastnosti jako být identický s A. P itom vlastnosti jako být numericky odlišný od B atp. jsou tím, co A iní být substrátem kvalitativn odlišným od substrátu B. M žeme se jen dohadovat, zda jsou takovéto vlastnosti Louxem pomíjeny z toho d vodu, že je má za vlastnosti ne isté ( impure ) Podotýkám, že nic takového teorie holých individuí prezentovaná v této knize nehlásá. 18 Dle pojetí prosazovaného v této knize se jedná o jednu jedinou vlastnost, liší se jen její pojmy. 19 V této knize jsou takové p ípadné úvahy zpochybn ny hned n kolik zp soby. Ne isté vlastnosti jsou demaskovány jako dostate n dobré vlastnosti (sta Intenzionální explikace pojmu vlastnosti); holé individuum je rozpoznáno jako mající plejády empirických a esenciálních, ba dokonce i áste n esenciálních vlastností (sta Holá individua nejsou bez vlastností), takže holá individua lze na jejich základ rozlišovat; ovšem je tu i možnost

14 1. Holá individua a druhy jejich vlastností: úvod 21 TUZEMSKÁ DISKUSE HOLÝCH INDIVIDUÍ A JEJICH VLASTNOSTÍ V esko-slovenském kontextu donedávna p evládala jen ur itá dezinterpretace teorie holých jednotlivin-individuí. 20 Zejména Petr Kolá t ikrát publikoval návrh (Kolá 1999), (Kolá 1999a), (Kolá 2000), který považoval za koncepci holých individuí, a to dokonce za Tichého koncepci. S tou se však zásadn rozchází, jak lze lehko ukázat. Nejprve sestavme jednoduchou formalizaci toho hlavního z Tichého formulace-definice: x f ( (Netriviální (f)) (f(x)) ) p evypráv no: pro každé individuum x, každou vlastnost f, je-li f netriviální, tak je možné, aby x nem lo f A koli Kolá odlišuje vlastnosti triviální a netriviální, první z jeho formulací teorie holých individuí nám pon kud p ipomene formulaci Sellarsovu: holé individuum má pouze triviální vlastnosti x f ( (f(x)) (Triviální (f)) ) neboli individuum nemá žádné netriviální vlastnosti (neexistuje x takové, že existuje vlastnost f taková, že x má f a f není triviální). Nejplausibiln jší z Kolá em navržených formalizací je nakonec tato: pro každé individuum x, každou vlastnost f, je-li možné, aby x nem lo f, tak f je netriviální diferencovat materiální jednotliviny na základ projikování abstraktních individuí (sta Projikování a abstraktní vs. konkrétní individua). 20 Následující prezentace není nestranná, je vedena spíše z mého hlediska; navíc poukazuji na obsahy text, které jsou v této knize p etišt ny.

15 22 Úvod x f ( (f (x)) (Netriviální (f)) ) Je tedy zjevné, že Kolá uvádí opa ný sm r implikace, než jaký uvád l Tichý. Takže jsou Tichého a Kolá ovy formulace neekvivalentní, tudíž Kolá nenaplnil sv j cíl formalizovat Tichého koncepci holých individuí. Dá se navíc ukázat, že ona poslední formule je kontradikcí. Uvažme individuum A a vlastnost být totožný s individuem B. Antecedent implikace Kolá ovy formule je pravdivý, protože existuje alespo jeden možný sv t, v n mž A tu vlastnost nemá. Jenže ta vlastnost netriviální není. Kolá sice rozebírá v c pon kud složit ji, v etn zvažování návrh, podle nichž jsou individua alespo v jednom sv t bez všech netriviálních vlastností, nicmén zákonit dosp l k záv ru, že: specifikace doktríny holých individuí... nevede nikam (Kolá 2000, 135) Detailní rozbor a kritika Kolá ových definic a úvah je uvedena v mém, v této knize nep etišt ném textu (Raclavský 2007c), který vznikl v bezprost ední návaznosti na mou pozitivní formulaci Tichého doktríny v (Raclavský 2008). Kolá ovy a obdobné definice holých individuí, které vždy pojímají individua jakožto alespo v jednom možném sv t (a asovém okamžiku) bez netriviálních vlastností, kritizoval rovn ž Pavel Cmorej ve stati Holé indivíduá a predikácia (Cmorej 2006). Klí ový d vod odmítnutí takových definic nalézá Cmorej v tom, že existuje nejen jedna, ale spousta vlastností takových, že (každé) individuum je v kterémkoli jednotlivém možném sv t (a ase) má (tamtéž, ). D sledkem je, že žádná holá individua ve smyslu zkoumaných definic neexistují, protože dané definice holých individuí determinují vlastnost, jež má v každém sv t (a ase) prázdnou extenzi. S Cmorejovým d kazem, který nazývám d kazem z existence (d kazem toho, že existují takové vlastnosti, které individuum má), pln souhlasím; už proto, že jsem nezávisle dosp l prakticky v téže dob k témuž zjišt ní. Ve stati Holá individua nejsou bez vlastností (Raclavský 2008a), která je v této knize otišt na, rozvíjím hned n kolik zp sob odmítnutí individuí, která jsou údajn v alespo jednom sv t (a ase) bez

16 1. Holá individua a druhy jejich vlastností: úvod 23 ur itých druh vlastností i alespo všech vlastností aspo jednoho druhu. 21 K práv zmi ovaným zkoumáním mne p vodn p ivedla kritická reflexe teorie Vladimíra Svobody, podle níž jsou prý d sledkem Tichého koncepce individuí tzv. individua v limbu (Svoboda 2000, 2001). 22 Tuto teorii lze považovat za jistou formu teorie nahých individuí (k tomuto níže). Pomineme-li detaily, individuum v limbu je individuum, které postupn pozbylo všechny své (ryze) empirické vlastnosti, až se dostalo do stavu jakési nirvány, limba, kdy už není empiricky pozorovatelné. Už na první pohled však musí být Svobodova teorie podez elá, nebo celý možnosv tový rámec uvažovaný Tichým byl pojímán jakožto rámec empirického zkoumání, s ímž je idea empiricky netestovatelných individuí v p íkrém rozporu. Lze zjistit (Raclavský 2007a, 2007b), že toto není jediný diskutabilní rys Svobodovy teorie. Ta totiž stojí na známém p edsudku, že vlastnosti, jejichž jména (predikáty) obsahují negaci (pro p íklad zmi me neku ák, nebýt opilec ), nejsou dostate n dobré vlastnosti. Takže když individuum p estane být ku ákem, jaksi ho ubude, má o jednu vlastnost mén. Navzdory takto smýšlejícím filosof m, nebýt ku ák (tj. být neku ák ) je dobrá vlastnost. Pro jiný p íklad, je dokonce lepší nebýt HIV pozitivní (tj. být HIV negativní), než být HIV pozitivní. Na to, zda individuum má ony negativní vlastnosti které individua mají tehdy, když nemají ony pozitivní (nap. když individuum p estane být ku ákem, okamžit nabývá vlastnost být neku ákem ), lze navíc individua smyslupln empiricky testovat. Pro názornost, k ov ení, zda individuum instanciuje vlastnost být neželezný, sta í k n mu nap. p iložit magnet. Jak blíže diskutuji v kapitole Intenzionální explikace pojmu vlastnosti, onen dojem zápornosti vzniká pouze z p ítomnosti jazykového záporu u predikátu, potažmo negace v pojmu vlastnosti. Samy vlastnosti, dle intenzionální explikace tedy funkce z možných sv t do t ídy individuí, žádné negace i zápory neobsahují. 21 Pochopiteln zde nemyslíme ty vlastnosti, jež individuum mít nem že. 22 S touto teorií u nás sympatizovala Marie Duží v (Duží 2007, zvl. 67), když d lila individua na realizovaná a nerealizovaná, p i emž ta druhá spojuje s individui v limbu V. Svobody.

17 24 Úvod Kone n je na pováženou otázka, jak m že být individuum bez všech (ryze) empirických-kontingentních vlastností, tedy v limbu, když být v limbu je vlastností, kterou individuum m že vlivem kontingence nabýt, ili když je to empirická-kontingentní vlastnost. Obra me nyní svou pozornost k formulaci koncepce holých individuí, která je prosazována v sérii mých statí, z nichž mnohé jsou p etišt ny v této knize. Klí ové tvrzení teorie holých individuí chápu jakožto ontologické tvrzení ve tvaru kondicionálu. Ten je o možném postrádání vlastností ur itého druhu, tedy nikoli o postrádání všech vlastností ur itého druhu. Pojímám jej tedy zásadn jinak, než jako pochybné ontologické tvrzení, že individuum je v alespo jednom možném sv t (a ase) bez všech vlastností ur itého druhu. To druhé tvrzení, jež vlastn považuji za definici nahých individuí, je vyvratitelné p ízna n oním výše zmi ovaným d kazem z existence. 23 Tichého formulace teorie holých individuí má nanešt stí fatální nedostatek, jak záhy ukážu. Ve stati Empirické esenciálne vlastnosti podal Pavel Cmorej následující d lení vlastností do následujících t í druh (zejm. Cmorej 1996, d íve Cmorej 1988). Jsou tu vlastnosti ist esenciální, tj. individuum, které takovou vlastnost má, ji má nutn (ve všech možných sv tech a asech). Tyto vlastnosti se do zna né míry p ekrývají s Tichého triviálními vlastnostmi, nebo esenciální vlastnosti mají konstantní rozsah; triviální vlastnost mající jako rozsah prázdnou t ídu pochopiteln esenciální není. Dalšími jsou ist empirické vlastnosti, které nemá žádné individuum nutn. Mohli bychom (pon kud nep esn ) íci, že jde o vlastnosti akcidentální, ímž bychom dosud v zásad p ejímali tradi ní distinkci esenciální / akcidentální. T etí, starým metafyzik m neznámou skupinu vlastností tvo í vlastnosti, které vykazují znaky obou p edchozích, Cmorej je nazval áste n esenciální vlastnosti (mohly by však být zvány i áste n empirické vlastnosti). Ur ité individuum má takovouto vlastnost nutn, alespo jedno jiné individuum však náhodn. P íkladem takové vlastnosti je být stejn vysoký jako A. Takovéto vlastnosti jsou sice od konce 70. let 20. století v zahrani ní metafyzice ob as zmi ovány, 23 Jak poznamenal Pavel Cmorej, pojem nahého individua je podle mne contradictio in adjecto.

18 1. Holá individua a druhy jejich vlastností: úvod 25 nicmén Cmorej p istoupil k jejich specifikaci podle všeho nejp ímo a eji. 24 Netriviální vlastnosti se tedy rozpadají do dvou druh. Dá se pak snadno ukázat, a práv to je p edm tem textu Holá individua: reformulace Tichého koncepce (Raclavský 2008), že Tichého definice vymezují vlastnost, jejímž nem nným, konstantním rozsahem je prázdná t ída individuí, neboli že holá individua neexistují. Sta í si zkusit dosadit do: x f ( (Netriviální (f)) (f (x)) ) vlastnost být stejn vysoký jako I namísto f a I namísto x. Je zjevné, že individuum I tuto netriviální vlastnost postrádat nem že. (Analogicky pro další vlastnosti a další individua). V mém zmi ovaném textu jsou pak p edloženy definice, které vznikly jako opravy Tichého návrh tak, aby netrp ly stejnou vadou. 25 Nejjednodušší z hned n kolika definic holých individuí je založena na tom, že f je netriviální bylo nahrazeno (nap.) pomocí f je akcidentální pro x. Toto nahrazení zp sobí imunitu definice v i neblahé síle áste n esenciálních vlastností. Každá tato definice (p esn ji: jak, definiens, tak definiendum) tak vymezuje triviální univerzální vlastnost, kterou mají všechna individua za všech okolností (tj. nutn ), neboli nem nným rozsahem této vlastnosti je univerzální t ída individuí. ili všechna individua jsou holá. Rád bych p i této p íležitosti zd raznil v následujících kapitolách p ítomnou skute nost, že prosazovaný pojem holého individua je modální pojem. V dané teorii se uvažují modální záležitosti, zejména modální 24 T eba Michael J. Loux píše, že vlastnost P je ne istá ( impure ) práv tehdy, když objekt x je P tehdy, když x vstupuje do vztahu R s konkrétní jednotlivinou s (Loux 2006, 118). P íkladem je práv (mimochodem Cmorejem neuvád ná) vlastnost být stejn vysoký jako A. Louxova definice je však závažn chybná, všechny vlastnosti jsou v jejím d sledku ne isté. Nebo v každém rozumném systému (a rovn ž v realit ) je individuum x k libovolnému (tedy každému) individuu s v n jaké relaci. 25 To lze pochopiteln mnoha zp soby. Jedním z t ch, které jsem v onom textu nep edložil, spo ívá v rozší ení antecedentu (Netriviální(f)) jednoduše na ( (Netriviální(f)) ( áste n Esenciální(f)) ).

19 26 Úvod charakter instanciace. Instanciace tedy není primitivním pojmem, jak bývá proponent m holých jednotlivin vy ítáno. Nebo instanciace je v této mé teorii chápána jako m tí vlastnosti, což tkví v náležení individua do množiny-t ídy, která je v daném možném sv t extenzí dané vlastnosti. K formulování dostate n p esných definic holých individuí byly zapot ebí dostate n exaktní definice dostatku druh vlastností. Nahradit tento nedostatek vedlo k mé, zde p etišt né, rozsáhlé studii Definice základních druh vlastností (Raclavský 2007). Tato sta navazuje na definice vlastností esenciálních, ist esenciálních, áste n esenciálních, ist empirických, esenciálních pro, které podal již Pavel Cmorej ve stati Empirické esenciálne vlastnosti (Cmorej 1996). Cmorej tyto definice sestavoval v Tichého intenzionální logice, takže vlastnosti jsou explikovány jako jisté intenze. 26 Ke Cmorejovým definicím (do nichž jsem zapracoval parcialitu) jsem p idal definice dalších druh vlastností: akcidentální, akcidentální pro, pusté (triviáln, netriviáln ), dále vlastn instanciované, neinstanciované, postradatelné, nepostradatelné, aj. Zajímavé je, že triviální pusté vlastnosti (jakou je nap. vlastnost, jejímž konstantním rozsahem je prázdná t ída) kompletují Cmorejovu trojici ist esenciální / áste n esenciální / ist empirické na tve ici druh vlastností. Mírným pooto ením prismatu zase získáme tve ici ist akcidentální / áste n akcidentální (tj. áste n esenciální) / ist esenciální / pusté. K dalším v té studii definovaným pojm m pat í filosoficky p íhodný pojem komplementárních vlastností (vycházející z myšlenky, že k vlastnosti jako t eba být muž je komplementární vlastnost nebýt muž ), anebo zase t eba pojmy singulárních triviálních vlastností, vlastnosti triviální univerzální, triviální prázdné, triviální nedefinované. Definice jsou p itom navrhnuty jako adaptovatelné na ut íd ní všech intenzí (vztah, propozic, individuových ú ad, atd.), v n kterých p ípadech i jakýchkoli funkcí. Pojmová výstavba navíc vychází z n kolika primitivních pojm (identita, kvantifikátory, logické spojky), na základ nichž jsou zavád ny stále složit jší pojmy. 26 B žný analytický metafyzik n kdy zpochyb uje intenzionální explikaci vlastností. Proti tomu se ohrazuji v kapitole Intenzionální explikace pojmu vlastnosti.

20 1. Holá individua a druhy jejich vlastností: úvod 27 ANTIESENCIALISMUS A MODÁLNÍ/INTENZIONÁLNÍ LOGICKÝ RÁMEC Vzhledem k tomu, že modální logiky pat í k intenzionálním logikám a Tichého logika je v zásad intenzionální, lze pom rn snadno pochopit, pro Tichý reagoval na moderní esencialismus modálních metafyzik a logik. Zajímavá je p i tom už p í ina akceptování esenciálních vlastností n kterými logiky druhé poloviny 20. století. Touto p í inou jsou z ejm souvislosti významného logického zákona Barcanové ( Barcan formula ) modální logiky. Podle n ho totiž platnost v ty (kde F je n jaká vlastnost): Je nutné, že každé x je F vede k platnosti v ty: Každé x je nutn F Jak známo, Willard van Orman Quine (srov. nap. Quine 1947, 1976) bezprost edn na kl modální logiku ze zavázání se k pochybné doktrín aristotelského esencialismu. Následovala rozsáhlá diskuse, v nichž n kolik logik (v. Ruth Barcan Marcusové, srov. nap. Marcus 1967, 1971) svým zp sobem n jakou formu esencialismu p ipustila. N koho pak m že udivit, že v debat nebyly jasn odlišeny vlastnosti triviální a netriviální s tím, že formule Barcanové se týká práv t ch triviálních. Na ež by ani Quine nem l mít s uznáním vlastností jako být totožný se sebou potíže, nebo esencialismus tohoto druhu je jist neproblematický. Tento druh esencialismu se nazývá leibnizovský esencialismus (do diskusí metafyzik ho uvedl zvlášt Alvin Plantinga). To, že se k tomuto nedosp lo, má možná souvislost s n kterými dalšími metafyzickými doktrínami, v nichž je provozována modální logika, zvlášt 27 Problematice sémantiky modálních tvrzení i sporu o modální logiku je v nována celá rozsáhlá kapitola knihy (Raclavský 2009). Mimochodem, zákony Barcanové jsou (v pat i né form ) pro Tichého logiku akceptovány. 28 Pro pom rn nedávnou, o modální logiku op enou diskusi esencialismu viz nap. (Yablo 1987).

21 28 Úvod idea m nících se domén ( varying domains ), neodlišení individuí od individuových ú ad (individuových koncept ), názor o informativnosti predikování existence individuím, atd. Za z ejm nejvlivn jšího modální esencialismus hlásajícího metafyzika bychom z ejm mohli považovat Saula Kripkeho (Kripke 1972), nebo jeho práce jsou uznávány jak adovými filosofy, tak techni t ji lad nými teoretiky. Alvin Plantinga, který se k esencialismu vrací opakovan (klasickou je p itom jeho práce World and Essence, Plantinga 1970), je sice velmi dob e p ijímán u analytických metafyzik, nicmén nepodal respektované technické výsledky a nesepsal širokému filosofickému publiku ur enou práci, jakou je práv Kripkeho Naming and Necessity. V diskusích metafyzik nebývá ovšem Kripke jako esencialista zmi ován; p esto lze doložit, že Kripke se k esencialismu (ale i k ur itému antiesencialismu) hlásil. Kripke odmítl jednak teorii jednotlivin jako svazku vlastností, jednak teorii holých jednotlivin bez vlastností; cht l zastávat pozici, podle níž mají jednotliviny ur ité vlastnosti (ty Kripke je nejmenuje) nutn : jestliže je kontrafaktuální situace popisována jako ta, co by se mohla stát Nixonovi, a není-li p edpokládáno, že tento popis je redukovatelný na ist kvalitativní, pak jsou p edpokládány mysteriózní holé jednotliviny, substráty bez vlastností, které podkládají kvality. Tak tomu není:...[kripke rozvíjí úvahu snad nazna ující, že Nixon m že p icházet o / nabývat vlastnosti jako být Republikán, být Demokrat ]... Totéž platí pro jakékoli jiné vlastnosti, které Nixon m že mít, s výjimkou, že n které z t chto vlastností mohou být esenciální. To, co popírám, je, že jednotlivina není nic než svazek vlastností (Kripke 1972, 272) Dovolím si na základ následujícího dlouhého citátu vrátit k cíli teorie holých individuí, jímž je nepochybn antiesencialismus. Tak tomu bylo každopádn u Locka a je tomu tak navýsost práv u Tichého (a následn pak i v této knize). P ekvapivé je, že na tento cíl teorie holých individuí bývá velmi asto zapomínáno. Následující doklad z The Oxford Handbook of Metaphysics není zdaleka jediný, je jen p ízna ný (autorem výrok je E. J. Lowe):

22 1. Holá individua a druhy jejich vlastností: úvod 29 Spíše je pou ením [teorie holých jednotlivin] to, že objekty jsou v i vlastnostem ontologicky prvotní, p i emž vlastnosti jsou ve své existenci a identit závislé na objektech. V žádném smyslu není vlastnost konstituentou objektu. (Loux, Zimmermann 2003/2005, 86) Jak vidíme, o (anti)esencialismu i nutnosti/možnosti Lowe nic nepíše. Novozélandský žák a pak spolupracovník P. Tichého, filosof Graham Oddie však o antiesencialismu píše výstižn toto: 29 Nejsiln jší verze [doktríny logicky holých individuí] tvrdí, že individua nemají žádnou netriviální vlastnost nutn. (Doktrína logicky holých individuí nesmí být zam ována s prokazateln nepravdivou doktrínou aktuáln holých individuí: že existují individua, která neinstanciují v bec žádné ne-triviální vlastnosti.)... [Oddie zvažuje povahu r zných námitek proti holým individuím] Ovšem odmítnutí logicky holých individuí odkryje vosí hnízdo superesencialismu: doktrínu, že individua mají všechny své vlastnosti nutn. Ta není jen metafyzicky extrémn kontraintuitivní, ale ani nám neposkytuje metafyzické osvobození od t ch druh epistemologických problém, vzhledem k jejichž opušt ní byla navržena. Nebo jak m žeme být ustaveno, že jistý objekt X má vlastnost P?... [dle esencialismu je X souborem svých vlastností jako nap. P; J.R.] Není t žké demonstrovat, že pokud super-esencialismus platí, tak znát identitu aspo jednoho individua (nap íklad sebe sama) by bylo totožné s všev doucností. (Oddie 1986, ) Oddieho argument tedy v zásad uvažuje dv v ci: a) rozejít se s holými individui obnáší upadnout do extrému, že všechny vlastnosti jsou k individuu p išity logickou nutností, b) poznat individuum na základ vlastností, které má, by obnášelo znát všechny vlastnosti, které má (a t ch je z ejm víc jak mnoho). Je t eba poznamenat, že moderní esencialismus teoretik, jakými jsou Alvin Plantinga i Saul Kripke, není n jakým super-esencialismem 29 A to souvislosti své obhajoby argumentu ve prosp ch smysluplnosti po ítání pravd blízkosti ( verisimilitude ) teorií Tichého metodou. Všimn me si, že formulaci holých individuí p ejal Oddie od Tichého.

23 30 Úvod aristotelského typu. Spor s t mito novými esencialisty se vede spíše o to, které ješt vlastnosti jsou esenciální. Kripke t eba uvažuje (Kripke 1972, ), že pro Alžb tu II. je esenciální vlastnost být narozen Alžb t a Ji ímu Windsdorským. Antiesencialista jako nap. Tichý tvrdí, že i tato vlastnost musí být vylou ena z t ídy vlastností, jež jsou pro Alžb tu II. esenciální. Jak argumentuje Tichý (srov. nap. Tichý 1988, 186), chtít být narozen Alžb t a Ji ímu Windsdorským, mít tu vlastnost je smysluplné p ání n kterých lidí, není to víra v logicky nemožné. V ta Alžb ta II. není narozena Alžb t a Ji ímu Windsdorským není kontradikce, ale v ta kontingentní v n kterých možných sv tech je pravdivá, v n kterých možných sv tech, jako nap. v tom aktuálním, ovšem nepravdivá. Kripke tedy ve svém esencialismu p vodu ( essentialism of origin ) z ejm zam nil nutnost logickou s jakousi nutností fyzikální (resp. biologickou). 30 K silnému esencialismu by se na druhou stranu Kripke zavazoval tehdy, když by zastával, že st l, který zkoumáme, musí být d ev ný, protože kdyby byl t eba z ledu, již by to nebyl onen st l. Oddieho tvrzení a) i b) lze chápat v tom smyslu, že je-li nap. být d ev ný ástí esence individua S, pak to, zda S je d ev ný, nelze poznávat empirickým zp sobem. Protože d ev nost S je tak íkajíc defini n dána, je to konceptuální záležitost. To ale proti e í common-sense a také to iní absurdním v decké empirické poznávání sv ta. Poznávat totiž S teprve až na základ toho, že p edem víme, že pro svou d ev nost je oním S, znamená doslova zap ahat kon za v z. Proto nedává smysl pojímat d ev nost jako interní vlastnost S, d ev nost musí být vlastnost pro S externí. Musí k n mu p iléhat nahodile, což tedy obnáší, že existuje alespo jeden možný sv t takový, v n mž ji nemá. ili antiesencialismus, alespo ten Tichého st ihu, chce zachránit smysluplnost celého podniku modelování empirického zkoumání, které iníme. Zastánce Tichého p ístupu tedy nezajímá n jaká spekulativní metafyzika, ale metafyzika, která zkoumá intenzionální rámec empirického zkoumání, jak to m žeme nazvat. Domnívám se, že práv obhajoba intenzionálního rámce empirického zkoumání vedla již samotného Tichého k jeho formulacím koncepce holých individuí. 30 V zahrani ní prob hla na toto téma diskuse, zde ji však nereflektujeme.

24 1. Holá individua a druhy jejich vlastností: úvod 31 N KTERÉ EPISTEMOLOGICKÉ SOUVISLOSTI Jak si tená mohl povšimnout už u Locka, ba i u Bergmanna a Armstronga, jde p i proponování teorie holých jednotlivin ruku v ruce s ontologickou tezí i jistá teze epistemologická (v širším smyslu slova epistemologie jde o souvislost s naším poznáváním toho, co je). Takováto teze je pregnantn vyjád ena i Tichým, zní p ibližn takto: Uvážíme-li možný sv t, v n mž individuum I nemá jistou vlastnost, která je pro n j akcidentální, tak jsme od I tu vlastnost konceptuáln separovali. U iníme-li tak opakovan pro další takové vlastnosti, individuum I nahlédneme coby ryzí individuátor, nosi vlastností. Toto konceptuální odlišení vlastností od individuí je záležitost epistemologická, není t eba individua o vlastnosti ontologicky p ipravit. Individuum uvažované takto je pak ryzí individuátor, píše Tichý. Ve zde p iloženém textu Ryzí individuátory a holá individua (Raclavský 2008c) jsem se snažil vyložit a exaktn definovat práv Tichého koncept ryzího individuátoru. inil jsem tak v reakci na odlišný výklad podaný d íve Cmorejem (Cmorej 2006). Zatímco Cmorej uvažoval, zda onen individuátor je pojem individua, dle mého soudu jsou pojmy ryzího individuátoru a holého individua ekvivalentní, ur ují jednu a tutéž vlastnost individuí, každé individuum je holé a zárove je ryzím individuátorem. Zajímavé otázky se vážou k tomu, jaký vztah mají individua, u nichž abstrahujeme od vlastností (individua z našeho logického rámce), k reálným individuím z masa a kostí (k t m individuím, z nichž se skládá materiální sv t). P i jejich odlišování m žeme doslova hovo it o individuích abstraktních a konkrétních. Tak je tomu v kapitole Projikování a abstraktní vs. konkrétní individua (Raclavský 2009a), která se po uvedení p íslušné distinkce snaží ešit rozmanité notorické ontologické i epistemologické problémy spjaté s individui, nap. Théseovu lo (zaznamenanou již Plutarchem), problém polského logika, otázky reidentifikace individuí, atp. Celý koncept tak podtrhuje to, co je koncepci holých individuí prosazované v této knize vlastní a ím se liší od snad p íliš materialisticky pojímaných teorií holých jednotlivin. Totiž, že sféra myšlení poznávajícího subjektu a taktéž jeho jazyka je p ece jen odlišná od vn jší materiální reality.