Česká literatura po roce 1945

Transkript

1 Česká literatura po roce 1945 A) LITERATURA V LETECH Charakteristika období aneb Co následovalo po únoru roku 1948 Již v úvodu je třeba připomenout, že z hlediska literárního není pro naše písemnictví tolik rozhodující rok 1945, tedy konec 2. světové války, ale spíše rok 1948, který svým komunistickým únorovým převratem zdeformoval přirozený literární vývoj a na celá další desetiletí se vše muselo podřizovat arogantní a všemocné politické mašinérii. Podívejme se nyní na některé důležité momenty, jež přerazily páteř demokracii. politické čistky a likvidace inteligence 1) Jedním z prvních zákonů, které komunistická vláda kodifikovala a ihned uvedla v praxi, byl Zákon o táborech nucené práce z 25. října 1948.'' Tento absurdní text umožňoval bez soudního řízení posílat kohokoliv do komunistických lágrů (připomeňme si jen namátkově spisovatele K. Pecku nebo ruralisty). 2) Ihned po převratu byly založeny tzv. Akční výbory, které doslova řádily. Desítky univerzitních profesorů a tisíce vysokoškolských studentů byly vyloučeny ze škol, některé ústavy musely být pro nedostatek kapacit a studentů uzavřeny (například právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně). 3) Komunisté provedli čistky i v Syndikátu českých spisovatelů. Vyloučeni byli legionářští spisovatelé, katoličtí spisovatelé, autoři skautských knih, surrealisté, kritik Václav Černý, Edvard Valenta, Václav Prokůpek a další. Syndikát byl nakonec roku 1949 zrušen a administrativně nahrazen Svazem českých spisovatelů. procesy a popravy v 50. letech 1) Stejně jako za okupace začaly na přelomu desetiletí procesy s mnohými spisovateli. Většinou byli spisovatelé ve veřejných nebo tajných procesech obviněni ze špionáže, z hospodářského diverzantství, ze spolupráce s tzv. Zelenou internacionálou apod. Jen připomeňme - na doživotí byl odsouzen lyrik Josef Kostohryz, k 25 letům těžkého žaláře byl odsouzen dramatik a básník Václav Renč. Seznam z knihy A. Kratochvíla Žaluji uvádí celkem 56 českých spisovatelů a intelektuálů, kteří byli zatčeni a uvězněni na dlouholetá vězení. 2) Někteří spisovatelé a intelektuálové byli ubiti při výsleších (prof. Josef Koutný), jiní zemřeli v žalářích (Vladimír Sis), mnoho dalších zemřelo na následky věznění krátce po propuštění (Jan Zahradníček). Největší nesouhlasnou reakci však v celém kulturním světě vyvolala poprava literárního kritika, historika a esejisty ZÁVIŠE KALANDRY ( ).

2 zákazy v oblasti tisku 1) Krátce po převratu a pak postupně v několika měsících byly bez oficiálního zdůvodnění zakázány mnohé kulturní, literární, kulturně-náboženské a jiné týdeníky a časopisy (Dnešek, Obzory, Archa, Akord, Listy, Český život, Vyšehrad, Blok aj.). Roku 1952 bylo zastaveno vydávání Lidových novin. 2) Bylo zakázáno vydávání moderní západoevropské a americké literatury, jak beletristické, tak dětské i odborné. Až nepochopitelné je, že některé romány vycházející na pokračování byly useknuty v půli. řádění v knihovnách 1) Z knihoven byla odstraněna díla předních českých státníků, theologů, filozofů či spisovatelů, kteří se nevešli do parametrů socialistického realismu. Odnesli" to například Karel Čapek, Jiří Orten, logicky legionáři, surrealisté a katolíci, Franz Kafka, ale také Jaroslav Foglar a spousta dalších. Ušetřen nezůstal ani Karel May či J. F. Cooper. 2) Nejen z klášterních a zámeckých knihoven byly organizovány tzv. svozy, tedy hromadné svážení knih, jež byly určeny k pálení, zničení nebo do starého papíru (člověka ihned napadá kniha B. Hrabala Příliš hlučná samota). Byly zlikvidovány desítky knihoven, stačí jen připomenout starobylou knihovnu theologické fakulty v Olomouci). psychický teror a emigrace 1) Po uvěznění řady nekomunistických spisovatelů v letech nastaly čistky i mezi komunistickými autory a umělci. Pod heslem hledej nepřítele v řadách strany", které k nám implantovali tzv. sovětští poradci Klementa Gottwalda, začalo pronásledování, obviňování a udávání mnoha spisovatelů. Literární historik František Buriánek výstižně napsal, že: V jisté době se literární kritiky podobaly politickým zatykačům. " Psychický tlak vyvíjený ze strany Státní bezpečnosti měl za následek řadu lidských tragédií a sebevražd komunistických spisovatelů a umělců (Konstantin Biebl, Karel Teige, Jindřich Honzl, Jiří Frejka). 2) 20. století zažilo již druhou vlnu emigrace českých spisovatelů. Důvody byly buď čistě politické, ale také rasové (komunistický antisemitismus). Za hranicemi hledají svobodu například Pavel Tigrid, Jan Čep či Egon Hostovský. Padesátá léta zdevastovala naši literaturu a umění takovým způsobem, že některé následky pociťujeme ještě i v dnešní době. Literatura byla totiž věrným zrcadlem politické situace, a tak se nelze divit, že již roku 1949 byla na sjezdu spisovatelů nastolena vláda socialistického realismu. Tímto základním principem, touto novou metodou tvůrčí" práce seti nás měla řídit veškerá oficiální tvorba, a k tomu navíc si ještě přičtěme bezduché a dogmatické přejímání sovětské kulturní politiky. Výsledkem byla literatura bezduchá, ideologicky nenávistivá, plná patetických gest, frází a výhrůžek. Nastalo období budovatelských románů, frézismu, oslavných agitek. Do pozadí byla odhozena estetická funkce umění, stejně tak respekt k tvůrčí individualitě.

3 Dnešním studentům již bude znít neuvěřitelně, že na počátku 50. let bylo vše, co nesplňovalo přísná kritéria komunistických ideologických vůdců, prohlášeno za buržoazní nebezpečí či přežitek, a tím za škodlivé a zbytečné. KOMU ZA TO VŠE PODĚKOVAT'' 1) Napíši-li, že defektní podobu literatury v tomto období má na svědomí komunistická strana, asi by čtenář těchto řádek odhodil skripta do kouta (tálo fráze dnes již unavuje). Představme si proto alespoň ve stručnosti některé původce kulturního marastu. Ladislav Štoll ( ) -marxistický publicista a kritik, ideologický pracovník KSČ, spolutvůrce socialistické kulturní politiky. Je autorem hrůzně legendární brožury Třicet let bojů za českou socialistickou poezii (1950), což byl původně referát z pracovní konference Svazu spisovatelů z téhož roku. Tato knížečka se stala modlou socialisticko-realistické kritiky, měla přinášet definici a vyjasnění samotného principu socialistického realismu (text se stal povinnou četbou na středních školách). Místo toho je v ní vznesen samozřejmý nárok, aby česká poezie nadále pracovala výhradně ve službách budovatelského programu stalinské strany, neboť té dal vývoj politiky zapravdu! Komické je dnes to, že dle Štolla existují tři velké mezníky českého básnického vývoje. Předně překlad Leninovy knihy Stát a revoluce z roku 1920, dále přechod Neumannovy anarchokomunistické skupiny do nově vzniklé KSČ a zřízení Gottwaldova vedení v naší komunistické straně roku Již méně úsměvné je to, že tohle vše Štoll myslel vážně a že z pozice svých funkcí (byl dokonce ministrem školství, strana mu podvodně obstarala papírové vzdělání, a tak se dokonce stal vysokoškolským profesorem) měl tu moc rozhodovat, která literatura je právě ta správná a která nikdy nespatří světlo světa. Štoll byl dle slov profesora Černého netalentovaným ctižádostivcem, který je schopen rozdávat nenávistivé kopance a jehož obecně kulturní dimenze byly liliputánské. Právě Štollovi můžeme poděkovat, že například z nových vydání Karafiátových Broučků byly vyškrtnuty veškeré zmínky o Bohu. Václav Kopecký ( ) - z hlediska kulturního nedouk a nedovzdělanec, táborový řečník, jenž spotřeboval více hlasivek než myšlenek. Dle profesora Černého neuměl téměř nic, historický materialismus se mu skládal z hesel a ideologických šlágrů, myšlenkově vyprahlý a nepůvodní. Právě on měl na svědomí vytvoření kultu Julia Fučíka. Bohužel, současně byl Kopecký ministrem informací a ministrem kultury. Po únoru 1948 patřil k nejbdělejším vzývačům šibenice a těch nejvyšších trestů pro odpůrce" socialismu. Hlavní odpůrce díla Karla Čapka. Zdeněk Nejedlý ( ) - historik, hudební vědec, politický činitel. Pravověrný stalinista, po válce ministr školství, věd a umění, později prezident ČSAV. Ze všech zde uváděných byl člověkem nejvzdělanějším, velice inteligentním, kultivovaným, byl autorem mnoha odborných studií. Bohužel, svou filozofii té pravé české kultury zredukoval na některé osobnosti, ostatní přehlížel. Ti, kteří nějakým způsobem vykolejili svým dílem z plynulého vývoje, ti, kteří nabourali tradici, ti byli odvrženi (Dvořák, Janáček, Mácha). Svou činností po roce 1945 mnohým ublížil, schvaloval procesy s inteligencí, zesenilněl, přiživoval se paraziticky na novém režimu a byl jenom pro smích (ale s velkou mocí). Z Nejedlého hlavy vzešel nápad vydávat kompletní dílo Aloise Jiráska jakožto propagaci klasického dědictví české kultury a z Jiráskovy osobnosti a jeho pojetí realismu vytvořil mýtus. Pravdou ale

4 současně je, že Nejedlý současně Jiráska cenzuroval a upravoval některé texty pro potřeby svých kampaní. 2) A JAK SE ZACHOVALI NAŠI SPISOVATELÉ? Jenom pro zajímavost zde uvádím, že Vítězslav Nezval a E. F. Burian zcela nepochopitelně plivali na památku popraveného Záviše Kalandry, Jarmila Glazarová urážela k smrti odsouzené (například Miladu Horákovou), Marie Pujmanová žádá maximální tresty pro zrádce a přitom sama udělá maximum, aby z vězení dostala svého syna, který chtěl se skupinou lidí utéci přes hranice. Funkcemi obalení Jan Drda a Václav Řezáč provádějí čistky a z pozic svých úřednickým míst rozhodují o naší literatuře (jako dvojice si vyslouží vtipnou přezdívku Drzáč). POČÁTEK UVOLŇOVÁNÍ KULTURNÍHO OVZDUŠÍ Rok 1956 znamenal díky oficiálnímu odsouzení stalinistických praktik zlom v literárním prostředí. Téhož roku se konal II. sjezd spisovatelů, kde byly předneseny památné projevy Františka Hrubína a Jaroslava Seiferta. Oba byly svou formou patetické, vznosné. Kritizovaly především schematismus v literatuře, útlakovou praxi vládnoucí kulturní politiky, byly zaměřeny proti jednoduchému chápání literatury ve Štollově pojetí, postavily se za právo osobního prožitku a především požadovaly osobní svobodu umělce. Svobodnější atmosféra se projevila rovněž ve vydávání překladů děl světové literatury (Camus, Faulkner), stejně tak v knižní produkci naší (Škvoreckého Zbabělci, Valentův román Jdi za zeleným světlem apod.). KULTURNÍ PERIODIKA V 50. letech se začíná objevovat řada novin a časopisů, které jednoznačně prozrazují svobodnější atmosféru. Literární noviny (od r. 1952), brněnský Host do domu (od r. 1954), mladým autorům určený Květen (od r. 1955), týdeník Kultura (od r. 1957), časopis Světová literatura (od r. 1956), měsíčník Plamen (od r. 1959). 60. léta v literatuře aneb Konec nadějných vyhlídek Předně je třeba zdůraznit, že i přes znatelné projevy svobody v 60. letech (například český film 60. let je dnes symbolem mimořádné kvality) žijí všichni v zemi, kde veškerá moc byla nárokována jednou stranou. Nemůžeme popřít snahy o vážnější obrodu české společnosti, což dokazují rehabilitace nebo téměř svobodné vydávání veškeré literatury, ale nedemokratický politický princip již předem vylučuje svobodu v širším slova smyslu. Nedělejme si klamné iluze, že 60. léta byla ideálem. Lidem je jen poskytnuta iluzorní představa, že reformní komunismus může být tou správnou perspektivou. Přitom i nyní nad vším dohlíží všemocná Státní bezpečnost, i nyní jsou autoři, kteří jsou v svými pracemi

5 nebezpeční oficiálním politickým strukturám. Ostatně, reakce inteligence na konci 60. let hovoří samy za sebe... REHABILITACE 1) Politické - již roku 1960 byla první velká amnestie, a tak se na svobodu dostala řada nekomunistických spisovatelů (např. K. Pecka). Vlastní rehabilitace však začaly až v letech , kdy Nejvyšší soud v Praze nebo Krajský soud v Brně znovu přezkoumal obžaloby z 50. let a většinou zprostil spisovatele obžaloby v plném rozsahu (B. Fučík, J. Knap, F. Křelina, V. Prokůpek, J. Zahradníček, Z. Kalista a další). 2) Literární - ani 60. léta nebyla ke čtenářům upřímná. Nebyla kupříkladu povolena Čapkova esej Proč nejsem komunistou, nesměly vyjít Hovory s T. G. Masarykem. Stejně tak se cenzura týkala některých Halasových veršů a především jeho politické Závěti. U mnohých autorů vyšly jen okleštěné výbory či díla ideologicky nejméně sporná (J.Durych, R. Weiner, J. Deml, J. Zahradníček, L. Klíma, K. Schulz aj.), u některých autorů se opatrně přešlapovalo jenom kolem jména a úspěchem bylo již jen prolomení mlčení (Z. Kalandra). OBRODNÝ PROCES A PRAŽSKÉ JARO Konec 60. let signalizoval obecnou nespokojenost s vedením strany ortodoxními marxisty. V červnu 1967 se konal IV. sjezd spisovatelů, na němž vystoupilo několik známých osobností (M. Kundera. V. Havel či L. Vaculík). Kromě mimořádného ohlasu došlo dokonce k roztržce mezi spisovateli a vedením strany (mnozí se totiž ostře ohradili proti mnohaletému kulturnímu útlaku). Rok 1968 sehrál velkou úlohu v dějinách státu. My dnes hovoříme o období tzv. Pražského jara - od ledna stanul v čele strany Alexander Dubček, v březnu se stal prezidentem Ludvík Svoboda. Mohutné přeměny a euforická víra v nové pořádky vyvrcholily ostrou kritikou dosavadního komunistického systému v dnes již slavném provolání všem občanům země Dva tisíce slov (červen 1968, autor Ludvík Vaculík). Tento text podepisovali umělci, dělníci, zemědělci, vědci, prosté všichni, kdož cítili ohrožení demokratického vývoje v zemi. Literatura v letech Charakteristika období aneb Co následovalo po srpnu roku srpen 1968 svým vpádem vojsk Varšavské smlouvy definitivně pohřbil veškeré naděje z jara 1968, pokus o humanizaci a demokratizaci komunistického řádu se ukázal neproveditelným. Brzy po srpnových událostech jako by se opakovala v jiné kvalitě situace z roku Od roku 1969 se začal u nás prosazovat tzv. normalizační proces, který byl namířen proti výsledkům reformního tišili 60. let. Svou literární'" podobu našel v textu Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Tato brožura se stala modlou komunistů zastávajících tvrdou linii ve společnosti a ve svém důsledku přinesla na

6 civě desetiletí nesvobody jak po stránce politické, tak po stránce kulturní. Charta 77 - toto prohlášení z roku 1977 bylo jednou z mála iniciativ, jež měly celonárodní dosah. Prvními mluvčími Charty se stali Václav Havel, filozof Jan Patočka a bývalý ministr školství a posléze zahraničí Jiří Hájek. V textu byl vznesen požadavek, aby soudobý režim dodržoval své vlastní zákony, jimiž se zavázal respektovat Listinu základních lidských práv a svobod. Signatáři Charty, jež kolovala tajně po republice a svými dalšími získanými podpisy se stala pro režim nebezpečnou, byli následně stíhání a dokonce i vězněni. DŮSLEDKY NORMALIZACE 1) Postupná likvidace všech nekomunistických periodik. 2) Opět zákaz publikování mnohých autorů (M. Kundera, V. Havel, P. Tigrid, L. Vaculík, A. Lustig, O. Filip, J, Škvorecký, L. Mňačko a další). Již v říjnu 1970 byl vydán první seznam zakázaných autorů a knih. Obecně se tomuto se neustále rozrůstajícímu seznamu říkalo index". Některé údaje hovoří o celkem milionu svazků vyřazených z knihovních ] fondů a 130 filmů se stalo trezorovými". 3) Postupné odchody spisovatelů do emigrace (J. Škvorecký, P. Tigrid, M. Kundera, P. Kohout, A. Lustig, Z. Salivarová a další). Po sovětské invazi odešlo do zahraničí téměř Čechů a Slováků. 4) Přecházení některých neemigrujících, ale nevyhovujících" spisovatelů do jakési literární ilegality, kde vznikala samizdatová literatura (literatura vydávaná tajně v malých vlastních nákladech). 5) Vytvoření exilových nakladatelství. Definitivní ranou pro literaturu se stal rok 1972, kdy se do čela Svazu českých spisovatelů dostal ambiciózní Jan Kozák (po smrti J. Kainara), jenž ostře vystupoval proti všem, kteří se odmítli podřídit normalizačnímu diktátu. Opět se na program dne dostal pojem socialistický realismus, znovu zaznívala proklamace leninských principů a téměř vše, co přinesla 60. léta, bylo odsouzeno jako kontrarevoluční a revizionistické (takové byly hlavní body Kozákova projevu na ustavujícím sjezdu nového Svazu českých spisovatelů). I mezi spisovateli se našli ti, kteří dokázali bez jakýchkoliv morálních skrupulí z nové politické situace vytěžit maximum pro svou kariéru. Kromě Jana Kozáka také básník Ivan Skála, prozaik Alexej Plůdek, básníci Miroslav Florian, KarelSýs a Josef Peterka, literární historik Vítězslav Rzounek a mnozí další. Zde je možná záhodno připomenout, že ediční programy všech nakladatelství byly ostře hlídány a jejich obsah byl schvalován i po stranické linii. Proto se mohlo stát, že například Janu Kozákovi a dalším vycházely neustále reedice jejich několika zprofanovaných titulů, a to v celkových statisícových nákladech. Perličkou rovněž je, že dlouhodobější ediční programy obsahovaly tituly, k nimž protekční normalizační autor ještě ani nezasedí, natož aby je napsal! JAK ZAREAGOVALA LITERATURA V NORMALIZAČNÍM OBDOBÍ Násilné přerušení přirozeného vývoje veškeré kultury se v literární oblasti projevilo

7 okamžitě. V již zmíněném novém Svazu českých spisovatelů zůstala asi jen šestina původní členské základny (nový svaz tvořilo 115 členů, mimo oficiální struktury zůstalo zhruba 400 literátů a publicistů, jejichž tvorba v následujících normalizačních letech narážela na úplnou či částečnou publikační bariéru). Nakonec ale vykrystalizovala česká literatura do několika základních podob, z nichž literární historikové celkem přirozeně vytvořili 3 kategorie: 1) Literatura oficiální - tedy literatura, která mohla vycházet v husákovském normalizačním období. Tato kategorie je velice široká, neboť vedle čítankových příkladů politicky zprofanovaných spisovatelů jsou zde vynikající autoři (L. Fuks, D.Pavel, V. Korner, V. Páral, B. Hrabal a další), které buď různé zákazy záhadným způsobem zcela minuly, či mohli svá vydávat po nějakém ústupku režimu. 2. Literatura samizdatová - vědomí, že období perzekuce nebude krátké a že je třeba zachovat kontinuitu české literatury, podnítilo vznik samizdatové literatury. Zde vycházela díla, která později vyšla třeba v exilu nebo po určitých popravách i oficiálně. Zrod samizdatu je spojen se jménem spisovatele Ludvíka Vaculíka, který se koncem roku 1972 se svými přáteli rozhodl, že texty odmítnuté v oficiálních nakladatelstvích budou přepisovat na stroji a vázat v knihařstvích, popřípadě svépomocí. Až později byly takto vydané" svazky považované za první čísla ediční řady Petlice. 3. Literatura exilová - nejedná se jen o literaturu exulantů samotných, ale i o knihy domácích" spisovatelů, kteří neměli jinou publikační možnost. Mimo hranice těchto tří proudů se u nás vytvořil specifický okruh umělců, které řadíme do tzv. undergroundu (literatura i hudba především). Poznámka: vždy je třeba mít na vědomí, že tyto kategorie jsou jen pomocnými berličkami pro snazší orientaci. Nevypovídají nic o I kvalitě literárních děl. Spatná literatura vznikala jak v exilu, tak i u nás, totéž platí i o knihách splňujících ta nejvyšší kritéria. PŘEHLED EXILOVÝCH NAKLADATELSTVÍ (VÝBĚR) Sixty - Eight Publishers Založeno v kanadském Torontu koncem roku 1971 manželi Zdenou Salivarovou a Josefem Škvoreckým. Toto Nakladatelství 68" vyniká nejen kvalitou, ale rovněž množstvím vydaných titulů (vyšlo zde přes 200 publikací, největšího úspěchu dosáhl Škvoreckého Tankový prapor a Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu Pavla Tigrida). Jinak v tomto nakladatelství vyšly například romány Milana Kundery, řada próz Bohumila Hrabala a logicky romány Josefa Škvoreckého. Záslužným činem bylo vydávání memoárových publikací (Václav Černý, Prokop Drtina, Jaroslav Seifert, Martina Navrátilová aj.), mimořádným počinem byl rovněž Slovník českých spisovatelů, který ve vlasti sestavil Jiří

8 Brabec s kolektivem (1982, nejprve však v Petlici). Nakladatelství ukončilo svou činnost roku ROZMLUVY V Londýně roku 1982 založil Alexander Tomský, v exilu vydáno kolem 70 titulů. Rozmluvy byly prvním exilovým nakladatelstvím, (které po roce 1989 začalo působit v Praze (1990). V Rozmluvách vycházela vyhraněná tvorba esejistická a beletristická (Ivan Klíma, Václav Havel, Václav Bělohradský, Bohuslav Reynek aj.). INDEX Vznikl roku 1971 v Kolíně n. Rýnem (založil politolog A. Muller a novinář B. Utitz). Vyšlo přes 170 titulů, velkou část produkce vořila politoiogicky orientovaná literatura (Z. Mlynář, P. Pithart, paměti J. Firta), nebyla opomíjena ani beletrie (J. Pele). KONFRONTACE Založeno roku 1973 v Curychu P. Paškem. Ediční program byl zaměřen především na literaturu faktu či na původní domácí I humoristickou prózu. Vyšlo přes 100 titulů (F. Kafka, A. Solženicyn, R. Medek, Jára Kohout a další). POEZIE MIMO DOMOV Založeno v Mnichově v polovině 70. let Danielem Strožem, který svou produkci orientoval na exilovou poezii (K. Kryl, I. Diviš, ale také V. Třešňák, J. Foglar, V. Havel). Vyšlo na 130 titulů. ARKÝŘ Založeno v Mnichově Karlem Jadrným roku 1980, produkce se soustředila na esejistiku (J. Patočka, V. Černý, Z. Kalista atd.). Vyšlo 16 titulů.

9 Přehled samizdatových edicí (výběr) 1. PETLICE Roku 1972 založeno Ludvíkem Vaculíkem, především díky této edici byla zachována kontinuita s literaturou 60. let. Vycházela zde tedy nová díla autorů jako Ivana Klímy, Ludvíka Vaculíka, Jaroslava Seiferta, Evy Kantůrkové, Jana Patočky, Václava Havla, Václava Černého, Zdeňka Rotrekla a mnoha dalších. 2. EDICE EXPEDICE Svou činnost zahájila edice v polovině 70. let a její existence je spojena především se jmény manželů Havlových. Poněkud více se orientovala na esejistiku, politologii a filozofii. 3. ČESKÁ EXPEDICE Roku 1978 založil básník a publicista Jaromír Hořec. Byla vydávána poezie, dále historické a literární studie apod.). 4. PRAŽSKÁ IMAGINACE Edice založená v polovině 80. let Václavem Kadlecem, který veškeré své úsilí soustředil na vydávání děl Bohumila Hrabala. česká literatura v samizdatových a exilových časopisech Útočištěm nezávislé literatury se stala různá periodika. Protože čistě literární časopis by byl jistým přepychem, dávaly značný prostor slovesnému umění následující renomované časopisy. SVĚDECTVÍ - především politologický čtvrtletník vydávaný v Paříži již od roku 1956 publicistou Pavlem Tigridem (v normalizační éře sem přispívali téměř všichni významní autoři samizdatu a exilu).

10 LISTY - rovněž hlavně politologický časopis, vydávaný od roku 1970 v Římě Jiřím Pelikánem (z hlediska literárního je důležitý roční almanach Listů Čtení na léto (od roku 1980). Proměny - čtvrtletník v USA, zaměřený na kulturu, literaturu a filozofii. Vychází již od šedesátých let. samizdatové časopisy VOKNO - od roku 1979 sloužil tento časopis pro prezentaci prací českého undergroundu. Jeho pořadatelé byli Ivan Jirous a František Stárek. Vokno se programu alternativní kultury přidržovalo i po roce REVOLVER REVUE - vychází od roku 1985 (Saša Vondra, Jáchym Topol), věnovala se především původní tvorbě mladých autorů, ale rovněž velice kvalitním překladům. Revolver revue je dnes již renomovaným periodikem. odkud čerpat zajímavé informace o spisovatelích a době Po roce 1989 se vyrojilo několik memoárových a faktografických titulů (samizdatově a exilově vyšlo dříve), jež jsou pro poznání našich literárních dějin nepostradatelné. Mezi ty zásadní a pro středoškoláka i čtenářsky přístupné jistě patří (je uváděn již rok svobodného vydání u nás): PAVEL KOHOUT - Kde je zakopán pes (1990), ANTONÍN KRATOCHVIL -Žaluji 1, 2, 3 (především 2. díl z roku 1991), JULIUS FIRT - Knihy a osudy (1991), VÁCLAV ČERNÝ - Paměti (1992), JAN ZÁBRANA - Celý život (1992), JAROSLAV SEIFERT - Všecky krásy světa (1993) Česká poezie po roce 1945 Poezie jako taková má v rámci literární výpovědi své specifické postavení. Dokáže totiž nejživěji reagovat na proměny kulturního povědomí a cítění, je citlivým seismografem duchovního naladění společnosti té které doby. Básnické obrazy dokáží asi nejlépe vystihnout životní pocit člověka jakožto jedince, případně celé generace. situace těsně po okupaci a ke

11 konci 40. let Pro poezii psanou a vydávanou (což není to stejné) po skončení 2. světové války je charakteristická nejednotnost a názorová diferencovanost. Paradoxní na tom všem je, že poezie měla již v prvních svobodných dnech na co navazovat -okupace sice umlčela činnost publikační, ale o to větší silou a intenzitou vynikaly mnohé umělecké počiny z předchozích let, jež se vršily v spisovatelově soukromí. Logicky tedy ihned po válce následovala obrovská erupce poezie. Postupně vycházely nejen verše psané za okupace, ale stejně velkým impulsem pro nové básně byla spontánní odezva na osvobození. Za všechny stačí připomenout následující sbírky. VLADIMÍR HOLAN Dík Sovětskému svazu (1945), Panychida (1945) či Rudoarmějci (1947), MARIE PUJMANQVÁ Radost i žal (194 ), VÍTĚZSLAV NEZVAL Historický obraz (19), JAROSLAV SEIFERT Přilba hlíny (1945), JAN ZAHRADNÍČEK Stará země (1945) a La Saletta (1947), FRANTIŠEK HRUBÍN Chléb s ocelí (1945) a Jobova noc (1945), VILÉM ZÁVADA Povstání z mrtvých (1946) či FRANTIŠEK HALAS Barikáda (1945). Celkově lze konstatovat, že verše v těchto sbírkách se vyznačují většinou velikým patosem, poezie je chápána jako monument", snaží se zachytit dějiny národa v posledních letech a vzdává hold osvoboditelům. Na jedné straně se v básních setkáváme s vypjatou expresivitou výrazu, na straně druhé mají některé sbírky přímo dokumentaristický charakter. Mnohdy ustupuje do pozadí estetická rovina díla - je nahrazována politickou aktuálností a jakousi podvědomou snahou oslovovat ohromujícími dojmy co nejširší spektrum čtenářů. To vše se dá i s odstupem času pochopit a tolerovat. Jen některé sbírky neměly charakter pouze příležitostných výtvorů a jejich hodnoty jsou trvalejšího rázu (například F. Halase, V. Závady, J. Seiferta či J. Zahradníčka). Doslova odstrašujícím příkladem může být M. Pujmanová. rozdílné pohledy na dobu Ne všichni spisovatelé sdíleli optimismus poválečného vývoje. Je logické, že největší obavy ve svých verších sdíleli především katoličtí básníci, kteří vidinu nástupu levicových sil spojovali s duchovní záhubou národa (doba jim v tomto dala za pravdu). Zde je nutné se zmínit především o J. Zahradníčkovi. Jisté obavy z budoucnosti jsou vyjádřeny i ve sbírkách F. Hrubína. Jak již bylo řečeno, literární opojení ze svobody a projevy vděčnosti Rudé armádě (bez zvláštních uměleckých ambicí) lze pochopil jako výsledek okamžité euforie. Co ale nelze tolerovat, je servilní postoj mnohých renomovaných básníků, kteří ke konci 40. lei pochlebovali komunistickému režimu, doslova podlézali Sovětskému svazu, pěli ódy na Stalina, Gottwalda a jejich manželky. Spíše než o poezii bychom měli hovořit o veršovaných pamfletech (V. Nezval Stalin, 1948 a Zpěv míru, 1950), tím spíše, když se k literární nemohoucnosti přidružila i osobní zbabělost. STRUČNÁ MOZAIKA TENDENCÍ A OSOBNOSTÍ V POEZII 4 0. AŽ 6 0. LET Z hlediska literárně - historických souvislostí platí pro poezii veskrze vše, co bylo o literatuře jako takové řečeno v kapitole o obecné charakteristice období, navíc s ještě jedním důrazem na zvrácenost neblahé úlohy a dalekosáhlých důsledků brožury Ladislava Štolla

12 Třicet let bojů za českou socialistickou poezii (1950). 1) SKUPINA 42 přestože tato skupina umělců vznikla již během okupace, sehrála v české poezii tohoto období velice významnou úlohu (rok 1948 pro ni znamenal konec činnosti, protože I. Blatný emigroval a J. Kainar nacházel inspiraci v jiných oblastech). Jejich civilistická poezie s motivy moderního velkoměsta a jeho periférií byla v protikladu meditativní poezii. hlavní představitelé - JIŘÍ KOLÁŘ, JOSEF KAINAR, IVAN BLATNÝ, JAN HANČ ( ) 2)SKUPINA RA - i tato skupina mladých výtvarníků a literátů vznikla již během okupace. Členové skupiny se sice přihlásili i surrealistickému hnuti, ale od původního pojetí z 30. let se odlišovali nedůvěrou k čistému psychickému automatismu. Své místo zde opět nabyly promyšlená kompozice a tvárné úsilí. Programovým prohlášením Skupiny Ráje stať Z. Lorence a L.Kundery Mladší surrealisté (1945). hlavní představitelé LUDVÍK Kundera - literární kritik, básník, dramatik a překladatel, autor sbírek Živly v nás (1946), Klínopisný lampář (1948), z pozdějších let Letní kniha přání a stížností (1962). ZDENĚK Lorenc - autor surrealistických sbírek Vodnář v blížencích (1946) a Plavba (1947). 3) OHNICE literární skupina vytvořená kolem K. Bednáře (název dle sborníčku z roku 1947), která svým způsobem dovršovala svou aktivitu z předchozích let (podrobněji v kapitole o okupační literatuře). SCHEMATISMUS A JEHO PROJEVY celkově lze konstatovat, že v poezii měla díky politickému klimatu navrch obecná idence schematismu (obdobně jako v próze). Schematickou poezií bývají označovány takové verše, které jsou vytvořeny podle již předem stanovených, závazných norem. To má za následek zjednodušení zobrazované problematiky, individuální poznání je nahrazováno pochybnými

13 obecnými pravdami", upřímný prožitek je potlačen. Nejedná se tedy v žádném případě o poezii umělecky náročnou - mnohdy to jsou texty povrchní až přihlouplé, bez vlastního úsudku, do popředí je posunuta politická rovina díla. Toto vše posilovalo v 50. letech projevy dogmatismu a napomáhalo i kultu osobnosti. Ve svém důsledku je schematická literatura velice nebezpečná, neboť čtenáře bez vlastního silného rozumu a přesvědčení dokáže přetvářet k obrazu svému. oficiální kritikou byli vyzvedáváni především tito básníci VLASTIMIL ŠKOLAUDY (1920), sbírka Hlas doby (1950), PAVEL KOHOUT (1928), sbírky Verše a písně (1952), STANISLAV NEUMANN ( ), sbírka Píseň o lásce a nenávisti (1952), IVAN SKÁLA (1922), Máj země (1950). frézismus s tímto termínem se někdy setkáváme v rámci schematické poezie, a to na přelomu 40. a 50. let. Frézismus je extrémním výrazem snahy uplatnit v poezii principy dogmaticky vnímaného socialistického realismu. Charakteristickým rysem se stala popisná oslava dělnické práce, rétorická agitace a přihlouplá víra v jakési nedefinovatelné světlé zítřky.".vrcholem" v likvidaci kultivované poezie se stala akce pracující do literatury". Tato tehdejšími ideology mohutně prosazovaná akce umožnila zasáhnout především do poezie i lidem jiného povolání, samozřejmě dělnického. Byla vynášena lidovost výrazu, vroucnost a nefalšovaný čistý názor. Nemusíme zvlášť zdůrazňovat, že se povětšinou jednalo o literární primitivismus. KVĚTŇÁCI" - další mladá vlna autorů vstupuje do poezie až ve druhé polovině 50. let. Tito básníci se seskupili kolem časopisu Květen ( ), a přestože se jednalo o básníky různorodé, spojoval je program,$oezie všedního dne" (jakýmsi manifestem je článek

14 - básníka M. Holuba Náš všední den je pevnina z roku 1956). Skupina přišla na literární scénu v době odhalování kultu osobnosti, pomalu odumírá ten největší nápor primitivní schematické poezie z počátku desetiletí, a tak Květňáci" představují z hlediska uměleckého jednu z prvních světlých výjimek v poválečné poezii. co znamená poezie všedního dne'' Jedná se o poezii, která svou pozornost obrátila ke světu každodennosti, který se tak stal živnou půdou inspirace a motivace (vliv italského neorealismu). Tato poezie je stejně jako věda založena na evidentních faktech a racionálním pozorování, ale je v ní zakódováno jedno nebezpečí. Verše můžou sklouznout do pouhé popisnosti či přílišného lpění na detailu. V každém ohleduje poezie všedního dne" nepatetická, prostá, racionální (Stolí a jiní vytýkali skupině metodu naturalistické montáže detailů skutečnosti a subjektivní pohled na svět). HLAVNÍ PŘEDSTAVITELÉ MIROSLAV HOLUB (1923) - maximálně sdělný styl, výčet detailů, strohé vyjadřování, to jsou rysy Holubovy originální poezie. Báseň je něho především procesem odhalování mýtů, je to cesta, jak přijít věcem na kloub (tato touha dobrat se pravdy je determinována profesí básníka, je totiž imunologem). SBÍRKY Denní služba (1958), Achilles a želva (1960), Slabikář (1961), Zcela nesoustavná zoologie (1963) JIŘÍ ŠOTOLA ( ) - kromě jiného i herec a režisér (a autor několika historických románů), jehož poezie většinou osciluje mezi fantasknem a všedností, mezi ideálem a skutečností. V jeho lexikálně expresivních verších se často setkáváme s relativismem a nedůvěrou. V období normalizace, po letech zákazu publikování, odvolal Šotola své dřívější politické postoje a začal opět publikovat.

15 SBÍRKY Svět náš vezdejší (1957), Venuše z Melu (1959), Hvězda Ypsilon (1962), Poste restante (1963) KAREL ŠIKTANC (1928) - vývojově zajímavá osobnost, která prošla od oslavných témat v 50. letech přes komunistickou poému o únoru roku 1948 až ke sbírkám s rostoucími pocity existenciální úzkosti. V období normalizace následoval zákaz publikování (řešeno samizdatem). SBÍRKY - mezi nejlepší patří Artéská studna (1964), Jak se trhá orloj (1970), dvanáctidílná skladba Český orloj (1975) a Tanec smrti aneb Ještě Pánbu neumřel (1979). V posledních sbírkách se objevují motivy beznaděje z tehdejší politické situace. Šiktancovi se podařilo postihnout dobově zakotvený, ale přitom tematicky nadčasový pocit úzkosti člověka zaskočeného neovlivnitelným osudem. Jeho básně mají charakter zpovědí, litanií a výkřiků, jsou výrazem snahy o nalezení komunikace (upoutá i vnější expresi vita). HOST DO DOMU - svou činnost začala rovněž významná literární skupina kolem brněnského časopisu Host do domu (od 1954). Toto periodikum poskytovalo prostor autorům navracejícím se po létech odmlčení do literatury, stejně tak se věnovalo začínajícím autorům. Host do domu sehrál významnou úlohu v 60. letech při prosazování demokratických principů v zemi. Zde také nutno hledat počátky autorů Oldřicha Mikuláška, Jana Skácela, dramatika Milana Uhdeho, volně se družili Milan Kundera a Josef Kainar. básnici pocitů generace 60. let Šedesátá léta jsou z hlediska literárního vývoje velíce významným desetiletím. Předně si musíme uvědomit, že díky politickému uvolnění nebyl vymknut z kloubů přirozený

16 literární vývoj, a byl tak dán nesmírný prostor umělecké individualitě. Byly bez omezení vydávány sbírky již téměř klasiků české poezie, do literatury ale rovněž vstupuje mladší generace básníků, která se chce určitým způsobem distancovat od 50. let. Právě zde je nutné připomenout (a mnohdy se na to zapomíná), že obraz poezie v jakékoliv době je utvářen nejen různými tendencemi, proudy, názory, v době normalizace potom angažovanými" básníky, ale také přítomností žijících velikánů české poezie. Tím, že publikovali v již meziválečném období, jako by byli mladšími čtenáři již odsunuti do šuplíku s nápisem klasik", a tím dáni do kategorie básníků nezajímavých a hodně vzdálených. Soudný a inteligentní student však ví, že právě v tomto a i v ještě dalších desetiletích tvoří svá neopomenutelná a vynikající díla například Jaroslav Seifert, Vladimír Holan, František Hrubín a další. Lze tedy říci, že poetickému vnímání byl dán v 60. letech volný průchod. Ve verších se objevují existenční problémy (J. Kainar), pocity vyděděnosti (V. Hrabě), setkáváme se s reflexivní a meditativní poezií (V. Holan), s originálními experimenty (J. Kolář), surrealismem, katolickou poezii", ale rovněž s novým fenoménem české literatury, a to s poezií písňových textů (K. Kryl a další). VÁCLAV HRABĚ ( ) Předčasně zesnulý básník generace 60. let, který se sám ani nedočkal knižního vydání svých básní. Stal se téměř legendární'postavou', mladých generací následujících desetiletí. Tento mýtus byl přiživován i různými záhadami v souvislosti s jeho tragickou smrtí nebo okolnostmi kolem návštěvy A. Ginsberga v Praze. Celá Hrabětova tvorba, očividně inspirovaná beatnickou vlnou, vyrostla z životních pocitů generace 60. let, ale přitom se svými rysy dokázala stát výrazem životní nálady generací následujících. Hrabě byl oficiální kritikou nestoudně přehlížen a kromě kritika Jana Lukeše mu snad v období normalizace nevěnoval nikdo ani řádku. Bylo tomu tak prý především pro básníkovu údajnou životní i literární rozervanost, pro jakýsi negativismus vůči společnosti, apolitičnosta pesimismus. Prostě a jednoduše - životní pocity Hraběte, jeho upřímná zpověď, pocity osamění a nefalšovaná autentičnost, to nebylo nic, co by se oficiálním papežům naší poezie zamlouvalo. Hrabětova romanticky beatnická" poezie nenapodobitelně evokuje Prahu šedesátých let, nezapomenutelné jsou zejména milostné verše. Výrazným rysem Hrabětovy tvorby je antiautoritářství, čili nedůvěra ke všemu oficiálnímu. Dnes můžeme klidně říci, že Hrabě se svými verši stal zrcadlem doby, a to se všemi rozpory, symboly a fetiši. Hrabě je vnímán jako vyvrženec podobný typu prokletého" básníka, jenž za každých okolností touží žít naplno a vzpírá se jakémukoliv útlaku čí manipulaci kulturní i politické. Některé Hrabětovy texty byly zhudebněny V. Mišíkem (nejslavnější Variace na renesanční téma).

17 SBÍRKY - Stoptime (1969), nové a doplněné vydání Blues v modré a bílé (1977), definitivní soubor básní Blues pro bláznivou holku (1991). JOSEF KAINAR ( ) Básník generace 60. let, autor poezie, dramat, fotografií, textů pro děti, symbol mladé poezie a dobových pocitů. Přerovský rodák, studoval až do uzavření vysokých škol Filozofickou fakultu UK v Praze. Za okupace členem Skupiny 42, po válce pracoval jako dramaturg a redaktor. Přibližně od 50. let se věnoval výhradně literatuře. LITERÁRNÍ DÍLO (VÝBĚR) Kainarova poezie má dva vrcholy - v počátcích tvorby a v 60. letech, léta padesátá by bylo nejlepší zcela vypustit. Sbírky Veliká láska (1950) a Český sen (1953) jsou spíše omylem nebo spíše daní politickým potřebám dne. Kainar začal psát za okupace a svým pojetím poezie navázal na halasovskou meziválečné linii. Je tím míněna skutečnost, že Kainarova báseň vyrůstá z jediné metafory a právě tento ústřední motiv, chcete-ii obraz je obalován" a dále rozvíjen. Zcela nepřehlédnutelným dalším znakem poezie je její příběhovost. Nové mýty (1946) - ironie a sarkasmus, hovorový jazyk, místy vulgární výrazy, ale především motivy světa krutého, nelítostného a nemilosrdného. Kainar obnažil kořeny lidské existence, vyjádřil pocity odcizení a absurdity (právě v této sbírce je legendární báseň Stříhali dohola malého chlapečka, zhudebněná V. Mišíkem). Typický je příklon k mýtu nového, spravedlivějšího světa. Člověka hořce mám rád (1957) - symbolický název, který sám o sobě nejvýstižněji pojmenovává lásku Kainara. Tahle láska k lidem je nezdolná, a to i při vědomí, že člověk chybuje, mýlí se a hřeší. Další sbírky - Lazar a píseň (1960), Moje blues (1966) - v této své poslední sbírce se Kainar vrátil k poezii Nových mýtů. Skeptické osamocení člověka, nechuť k romantickým nebo spasitelským gestům, smysl pro tragikomiku životních situací, sžíravá ironie a zjevný odpor vůči všemu zavedenému, to jsou atributy této sbírky (a opět důsledná antipoetičnost a hovorový jazyk).

18 KAINAR A GENERACE 60. LET Nejlépe vystihl důležitost Kainarova poetického dědictví literární kritik Jan Lukeš:,,... (básně) přetavují životní skepsi a smutek z lidského údělu v touhu po citové čistotě a lásce bez antických gest"... To je nepochybně základní rys, který učinil poezii Josefa Kainara náhle tak přitažlivou pro generaci dlouhých vlasů, diskoték a džíns", generaci často odsuzovanou pro domnělé ignorantství k tradičním hodnotám, pro citovou povrchnost a obhroublost i pro svévolné normy chování. Spontánní, nikým nerežírovaný a dlouho dokonce k periferijnímu životu odsuzovaný ohlas kainarovské poetiky, která neuhýbá před životní tragikou a ošklivostí, zároveň je však v dramatickém sváru a se sebeironíckým gestem překonává, svědčí o tom, že generace dvacetiletých v ní do značné míry nalezla vyjádření sebe sama, onoho pocitu úzkosti ze světa..." Kainarovy verše se nedostaly k nejširšímu publiku v psané formě, ale v podobě zhudebněných textů rockových kapel 70. let (především E.T.C. Vladimíra Mišíka). 60. léta představovala díky svému liberálnějšímu ovzduší dlouho nepoznanou svobodu (alespoň částečnou) v publikační činnosti. Díky ní debutovala celá řada básníků střední nebo dokonce mladší generace, kteří po roce 1968 (spolu se starší generací) buď svou tvorbu přesunuli do oblasti samizdatové (pokud neemigrovali), či pokračovali ve své tvorbě cestou oficiální. Ta ovšem v některých případech představovala velké ústupky, z některých básníků se stali tvůrci přímo režimní (například Jan Pilař, Jiří Taufer, Ivan Skála, Miroslav Florian, Josef Peterka). Osobnosti.České poezie (bez explicitního rozlišení poezie oficiální, exilové nebo samizdatové) JAROSLAV SEIFERT ( ) Básník, který po dlouhých šest desetiletí spoluvytvářel poezii nejvyšších uměleckých hodnot, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1984). Seifert se narodil na Žižkově, svá gymnaziální studia nedokončil a stal se novinářem a redaktorem nejprve komunistických a pak i sociálně demokratických listů. Po bolševizaci komunistické strany roku 1929 opustil její řady a redaktorské činnosti se věnoval až do poválečných let. Od roku 1949 žil v Praze jako spisovatel z povolání (v následujících desetiletích se musel několikrát odmlčet, protože jeho poezie nebyla v souladu s oficiální

19 ideologií státu). Jaroslav Seifert je významným představitelem a současné posledním příslušníkem generace wolkrovsko-nezvalovské, tedy generace básníků, kteří vstoupili do literatury začátkem dvacátých let 20. století. Jeho umělecká tvorba se proměňovala s dobou a vždy měla svému okolí co říci. Pro snazší učení je užitečné zdůraznit, že ty pomyslné a nejvýraznější vrcholy tvorby byly čtyři a že vždy přicházely v návaznosti na nové náhledy na realitu a společenské dění. V tomto bodě je ovšem nutná malá glosa - zmiňované proměny byly rezultátem celkem přirozeného vývoje, jinak si Seifert zachoval svou osobitou a neopakovatelnou poetiku. 1) období proletářské literatury a poetismu (blíže viz. příslušné kapitoly) Do české literatury zasáhl sbírkami Město v slzách (1921) a Samá láska (1923), poetistickou hravost na základě volných asociací vtiskl do sbírek Na vlnách TSF (1925), Slavík zpívá špatně (1926) a Poštovní holub (1929). 2) období čisté lyriky ( léta) Tato předlouhá perioda je ve znamení čisté a melodické lyriky, psané většinou formou tradičního rýmovaného verše. V této poloze byl Seifert asi nejpůsobivějším a nejpřesvědčivějším básníkem, což dokazuje ohromné množství čtenářů. Milostná poezie, láska k domovu, stesk po nenávratně zmizelých časech, vztah k Praze, to jsou témata, která jsou Seifertovi dána Bohem, a on mu jeho důvěru stonásobně oplatil. Jablko z klína (1933), Ruce Venušiny (1936) a Jaro sbohem (1937) - sbírky s motivy melancholie a občasné rezignace, která je překonávána vzpomínáním na dětství, milostná okouzlení nebo opěvováním krásy české krajiny. Zhasněte světla (1938), Vějíř Boženy Němcové (1940) a Kamenný most (1944) - v těchto sbírkách z neútěšných let se Seifert navrací především k trvalým hodnotám. První z nich je plná hořkosti a hněvu po mnichovské zradě, v poslední se prolínají vzpomínky na mládí se zastaveními na památných místech hlavního města, která autora oslovují svými osudovými momenty naší historie. Přilba hlíny (1945) - básníkova reakce na osvobození. Píseň o Viktorce (1950) - teskně laděná sbírka, jež byla oficiální kritikou doslova roztrhána na kusy a stala se záminkou pro nepřátelskou a útočnou kampaň proti vlastní Seifertově osobě. Viktorčina tragédie se pro básníka stala podobenstvím osudu Boženy Němcové samé, a přestože sbírka je oslavou láskyplného citu jako nejvyšší hodnoty života, její tragický podtext zavdal příčinu k zostuzování autora. Maminka (1954) - jedna z nejslavnějších Seifertvých sbírek, v níž se ve vzpomínkách vrátil do svého dětství v Praze na Žižkově, kdy centrem všeho světa byla právě maminka. Nejintimnější a nejosobnější motivy jsou sděleny s kouzelnou prostotou a citovou vroucností, přičemž nad vším se snáší lehoučký smutek. Evokace obrazu básníkovy maminky, té upracované, dobrotivé a obětavé ženy, je prosta veškeré sentimentality. Ve sbírce je oslabena metaforičnost textu a v jemně nostalgických básních dominuje neskrývaná melodičnost. 3) období reflexivní poezie (od 60. let) Ve svém čtvrtém období, které následovalo po devítiletém odmlčení způsobeném

20 těžkou nemocí, se Seifertova poezie radikálně proměnila. Seifert se stal hluboce reflexivním básníkem, vzdal se rýmu, metaforičnosti i melodičnosti ve prospěch střízlivosti. Nástrojem se Seifertovi stává opět civilní verš bez složitých básnických obrazů, verš je spíše prozaický, nevzrušivý, ale snad právě o to více naléhavější. Do tohoto období spadají například sbírky Halleyova kometa (1967) a Odlévání zvonů (1967). Morový sloup (1981) -jedna ze zakázaných sbírek, která ještě před zde uvedeným rokem kolovala v samizdatové podobě či v exilovém vydání. Sbírka obsahuje verše z let , mimo jiné i hořké reakce na situaci po sovětské okupaci. Seifert sice opět zpívá o opojných krásách života, mezi nimiž nejdůležitější místo zaujímají láska a ženy, ale právě ony radosti jsou mu už odepřeny, protože svým věkem teď musí hledět vstříc smrti. Deštník z Piccadily (1979) a Býti básníkem (1983) - opět sbírky zasažené cenzurními zásahy. V nostalgických reminiscencích na mládí je vykreslen dávno minulý svět, v němž byl básník šťasten. Tyto dávné události života jsou uváděny v kontrastu se současností, v níž už Seiferta nečeká téměř nic. Tato teskná melancholie je nabourávána mírně sebeironickým duchem veršů. V letech byl Seifert předsedou Svazu českých spisovatelů. Když byla organizace v počátcích normalizace rozpuštěna, stal se Seifert zakázaným spisovatelem. Zákaz publikační činnosti však nebyl stoprocentní - tiskem nesměly vycházet nejnovější sbírky, jeho klasické práce z dřívějších obdobích se však v nakladatelstvích objevovaly. Seifert nezmizel ani ze školních učebnic, a to proto, že komunistický režim pokrytecky předstíral, že nestora české poezie se publikační zákaz netýká. Stejně tak se úřady snažily zatajit, že Seifert byl signatářem Charty 77. Když Seifert obdržel Nobelovu cenu, první zpráva v českém tisku měla pouhé dvě věty! Okouzlující jsou Seifertovy dříve cenzurované memoáry Všecky krásy světa (1981). další sbírky - Šel malíř chudě do světa (1949), Chlapec a hvězdy (1956), Koncert na ostrově (1965) VILÉM ZÁVADA ( ) Básník a překladatel, jenž na konci 20. let vnesl do české poezie pocity, jež byly v protikladu dobovému poetismu. Ostravský rodák, po gymnaziálních studiích tamtéž absolvoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Od roku 1927 zastával především redaktorské povolání (Aventinum, Melantrich), aby nakonec od roku 1948 střídal funkce v Národní a univerzitní knihovně v Praze (2x ředitelem) s prací ve Svazu spisovatelů. Závadová poezie má ve svém rodokmenu zejména tragičnost, smutek a melancholii, stejně tak bolest a hořkou skepsi. Tyto pocity vyvěrají ze Závadový spjatosti s rodným Ostravskem, které se stalo trvalou součástí jeho veršů. Nejsou mu vzdálené bezručovské sociální motivy, svou symbolickou obrazností prozrazuje příbuznost k Březinovi. literární dílo (výběr) Panychida (1927), Siréna (1932), Cesta pěšky (1937), a Hradní věž (1940) - blíže viz. str. 11 Povstání z mrtvých (1946) - poezie z období protektorátu, která zcela nekonvenčně