Slovo a smysl. Word & Sense

Transkript

1 Slovo a smysl Word & Sense

2

3

4

5 âasopis pro mezioborová bohemistická studia Slovo a smysl Word & Sense A Journal of Interdisciplinary Theory and Criticism in Czech Studies 6 Roãník/ Year III. (2006)

6 Slovo a smysl_word and Sense Časopis pro mezioborová bohemistická studia A Journal of Interdisciplinary Theory and Criticism in Czech Studies Copyright Univerzita Karlova v Praze, 2006 Copyright Academia, nakladatelství Akademie věd ČR, 2006 Graphic Design Karel a Petr Vilgusovi, 2006 Šesté číslo časopisu bylo vydáno s podporou rozvojového programu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky na rok 2006, číslo Za jazykovou redakci anglických textů děkujeme Kirsten Lodge (Columbia University, New York City) a Neilu Bermelovi (University of Sheffield). Na straně 3 koláž Miloslava Huptycha. Všechna práva vyhrazena. Tato publikace ani žádná její autorizovaná část nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršním systému nebo přenášena jakýmkoliv způsobem (včetně mechanického, elektronického, fotografického či jiného záznamu) bez písemného souhlasu nakladatelství. ISSN

7 Výkonná redakce_editorial Board Libuše Heczková Josef Vojvodík Jan Wiendl Redakční kruh_advisory Editors Petr A. Bílek (Univerzita Karlova v Praze, vedoucí Ústavu české literatury a literární vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, předseda redakčního kruhu) Neil Bermel (University of Sheffield) Peter Bugge (University of Aarhus) Annalisa Cosentino (Università degli Studi, Udine) David Danaher (University of Wisconsin-Madison) Xavier Galmiche (Université Paris IV Sorbonne) Tomáš Glanc (Univerzita Karlova v Praze) Jiří Homoláč (Tokyo University of Foreign Studies) Reinhard Ibler (Philipps-Universität Marburg) Lenka Jiroušková (Albert-Ludwigs-Universität Freiburg im Breisgau) Joanna Krołak (Uniwersytet Warszawszki) Kirsten Lodge (Columbia University, New York City) Petr Málek (Universität Hamburg) Holt Meyer (Universität Erfurt) Stefan Michael Newerkla (Universität Wien) Catherine Servant (INALCO, Paris) Michael Špirit (Univerzita Karlova v Praze) Václav Vaněk (Univerzita Karlova v Praze) Irena Vaňková (Univerzita Karlova v Praze) Miloslav Vojtech (Univerzita Komenského, Bratislava) Michelle Woods (Trinity College, Dublin) Irina Wutsdorff (Eberhard-Karls-Universität Tübingen) Gertraude Zand (Universität Wien)

8 Pokyny pro autory Formální náležitosti rukopisu Přijímáme rukopisy uložené jako soubory pro MS Word, T602 nebo OpenDocument, a to na disketě, CD, popř. jiném elektronickém nosiči, spolu s jedním identickým papírovým výjezdem. Nepřijímáme rukopisy zasílané elektronickou poštou. Formát stránky nastavte v editoru T602 na 30 řádek po 60 úhozech na řádce, v editoru Word užívejte písmo Times New Roman, velikost 12, řádkování 1,5. Pro členění textu používejte maximálně pět úrovní titulků, dodržujte jejich hierarchii, jednotlivé hladiny odlišujte tučně, kurzívou nebo velikostí písma (nepoužívejte prosím VERZÁLKY), popř. jednotlivé hladiny opatřete číslicemi. Nepoužívejte automatické dělení slov. Celý rukopis průběžně stránkujte. Systém odkazů a bibliografického záznamu v zásadě odpovídá bibliografické normě ČSN ISO 690 (010197). For international contributors This journal welcomes two types of contributions: theoretical and historical articles on literature (especialy Czech and Central European Literature) dealing with such subjects as the nature of literary theory, the aims of literature, the idea of literary history, the relation of linguistics, philosophy, aesthetics, etc. to literature and book reviews that help interpret or define the problems of Czech and Central European literary history and theory. Contributions can deal with any literature and need not be in English (we accept texts in German) but should not exceed 5,000 words, for book reviews, 2,000 words. Endnotes and bibliographies are used. Manuscripts are submitted at the author s expense by post, on disc/cd and in identical paper copy. Objednávky předplatného Address subscription enquiries to Slovo a smysl předplatné Expedice Academia Rozvojová Praha 6 Česká republika_czech Republic telefon: (+420) expedice@academia.cz web: Adresa redakce Address all editorial communications to Slovo a smysl_word and Sense Ústav české literatury a literární vědy Filozofická fakulta Univerzity Karlovy nám. Jana Palacha Praha 1 Česká republika_czech Republic jan.wiendl@ff.cuni.cz libuse.heczkova@ff.cuni.cz

9 Obsah_Contents Úvodník_Editorial 15_18 Studie a skici 21 Petr Bílek Diskurzivní prostor popkultury aneb Proč by Otokar Březina neměl přejet krtečka 23 Zdeněk Mathauser Básníci a fotbalisté: vymění si dresy? 50 Michal Trunečka pro prózu je nejpodstatnější hra fotbal K sportovním motivům v textech Bohumila Hrabala 71 Karel Kouba Vítek Schmarc Tank míru. Traktor jako popkulturní emblém československého socialistického realismu 110 Stanisław Gawliński Henryk Grynberg Questions identity 125

10 10 Obsah_Contents Daniel Vojtěch Ještě jednou k otázce podstatné duchové proměny doby v čase rozpadu včerejšího světa. Příspěvek k tématu střední Evropy z hlediska dějin české literatury čili O kontextu. 142 Petr Málek Alegorie moderny: pasáže módy. K několika motivům Benjaminova Baudelaira. 163 Stefan Simonek Der Wiener Stadttext um 1900 aus Sicht der tschechischen und österreichischen Literatur (Am Beispiel von Josef Svatopluk Machar und Hugo von Hofmannsthal) 197 Irena Štěpánová Cizí žena. Paradoxy rané emancipace v díle Honoraty Zapové ( ) 218 Gareth Brown Ladislav Klíma and the Klímaesque in the Czech Underground 227 Václav Cvrček Meze správnosti klasifikace jazykových chyb 241 Retrospektivy 261 Petr A. Bílek Miroslav Procházka, vysoký rozkročený muž s dýmkou 263 Miroslav Procházka On the Nature of Dramatic Text 265 Otázka pro 289 Odpověď Martina Machovce 292 Translations_Překlady 297 Josef Vojvodík Frederik Jakobus Johannes Buytendijk 299

11 Obsah_Contents 11 F. J. J. Buytendijk Futbal 301 Překlady_Translations 323 Otokar Březina The Gaze of Death, Evening Prayer, Mood, Dead Youth, Regret 325 F. X. Šalda Evolution and Integration in the Poetry of Otokar Březina 333 Úvodník_Editorial 15_18 Studies & Sketch-Book 21 Petr Bílek The discursive space of pop culture, or Why Otokar Březina should not run over a little mole 23 Zdeněk Mathauser Poets and footballers: Will they swap uniforms? 50 Michal Trunečka For prose, football is the most important game On sport as a motif in the texts of Bohumil Hrabal 71 Karel Kouba Vítek Schmarc The peace tank : The tractor as a pop-culture emblem of Czechoslovak socialist realism 110 Stanisław Gawliński Henryk Grynberg Questions identity 125

12 12 Obsah_Contents Daniel Vojtěch Once more on the issue of the fundamental spiritual changes of an era when yesterday s world collapsed. A contribution to the subject of central Europe from the viewpoint of Czech literary history, or On Context. 142 Petr Málek Allegory of the moderne: fashion arcades. On several motifs of Benjamin s Baudelaire. 163 Stefan Simonek The Vienna urban text in 1900 through the eyes of Czech and Austrian literature (the example of Josef Svatopluk Machar and Hugo von Hofmannsthal). 197 Irena Štěpánová A foreign woman : The paradoxes of early emancipation in the work of Honorata Zapová ( ). 218 Gareth Brown Ladislav Klíma and the Klímaesque in the Czech Underground 227 Václav Cvrček The limits of correctness: Classification of linguistic mistakes 241 Retrospectives 261 Petr A. Bílek Miroslav Procházka: A tall man, legs akimbo, with a pipe 263 Miroslav Procházka On the Nature of Dramatic Text 265 Question for 289 Martin Machovec s answer 292

13 Obsah_Contents 13 Translations_Překlady 297 Josef Vojvodík Frederik Jakobus Johannes Buytendijk 299 F. J. J. Buytendijk Football 301 Překlady_Translations 323 Otokar Březina The Gaze of Death, Evening Prayer, Mood, Dead Youth, Regret 325 F. X. Šalda Evolution and Integration in the Poetry of Otokar Březina 333

14

15 15 Úvodník V šestém čísle časopisu Slovo a smysl jsme se snažili poukázat na kontexty literatury, na její hranice a na možné způsoby jejího přesahování. Jeden z podstatných základů tohoto čísla představuje myšlení Jurije Lotmana, který se kromě literatury, jež mu byla jeho vlastním a milovaným předmětem, zabýval také jejím kontextem, tedy kulturní semiosférou. Tu pokládal za zásadní pro poznání literatury a člověka, který ji vytváří, čte a žije. Lotmanově sémiotice můžeme porozumět také jako dynamice vztahů mezi tím, co je považováno za tzv. centrum (tedy za podstatné), a co vytváří tzv. periferii, která se ovšem často stává významotvornou. Lotmanovi ale nejde jen o významové a hodnotové posunování centra a periferie. Šlo mu vždy, jak známo, o dialog hlasů, které rozličné kultury se svými centry a periferiemi představují. Záměrně tu vyslovujeme plurál, neboť vždy jde o mnohohlasí různých kódů, jazyků, jimiž člověk mluví a které mohou o člověku jedné kultury promlouvat. Kultura není a nikdy nebude jednotná, vždy v ní bude cosi cizí (jako by za jejími hranicemi, ale rovněž přímo v jejím centru), s čím se musí vyrovnávat. Lotmanův pohled nás inspiroval k tomu, abychom vpustili do časopisu právě ono cizí. Alegorickými figurami tohoto pronikání cizího se stali Krteček (slavící v roce 2006 abrahámoviny), který se na frontispisové obrazové koláži Miroslava Huptycha opírá o fotbalový míč a třímá v tlapkách

16 16 Úvodník_Editorial Březinovu sbírku Větry od pólů, a Otokar Březina, jenž se vznešeným gestem kličkuje v poušti dnešních dnů na legendárním motocyklu Harley- -Davidson mezi plechovkami Coca-Coly. Provokativní kompozice této koláže, která sugeruje možný střet a konfrontaci několika kulturních kódů, implikuje také otázku, jež se jako červená nit vine celým šestým číslem: je možná koexistence těchto (a mnohých dalších různorodě založených) kódů? Studie a skici tohoto čísla uchopují tuto polaritu různorodě. Studie Petra A. Bílka, Michala Trunečky a úvaha Zdeňka Mathausera poukazují na inspirativnost prolnutí různorodých kódů, ať jde například o koexistenci tradičních literárních a uměleckých postupů s fotbalem či různorodými populárními kulturními tématy. Texty Stanisława Gawlińského, Karla Kouby a Vítka Schmarze nahlížejí na téma hranice z dalšího úhlu pohledu. Jakým způsobem se literatura a umění vyrovnávají s vlivem totalitních ideologií, které prosákly 20. stoletím s nacismem a komunismem? Jak se rasisticky či třídně motivovaná nenávist filtruje do uměleckých výpovědí? Jaké možnosti se z hlediska jejich uchopení a reflexe nabízejí literární vědě? Metodologicky podnětné texty Daniela Vojtěcha, Petra Málka a Stefana Simonka si z různých úhlů pohledu kladou otázku po symbióze forem kulturní existence jako zdrojů estetických kritérií v prostoru středoevropské moderny. Texty Ireny Štěpánové, Garetha Browna a Václava Cvrčka téma hranic a mezí nahlížejí z dalších perspektiv, a to z hlediska genderových studií, z hlediska prolnutí témat kulturního okraje a z hlediska reflexe mezí správnosti v jazykové praxi. Rubriku Retrospektiva věnujeme připomenutí desátého výročí úmrtí literárního vědce, sémiotika Miroslava Procházky, který jako vedoucí stál u zrodu současné podoby Ústavu české literatury a literární vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, na jehož půdě časopis Slovo a smysl/word and Sense vzniká. Rubrika Otázka pro se stala rubrikou jediného adresáta Martina Machovce. A to z důvodu jeho velmi vyhraněného nahlížení na hranici dvou diskurzů světa oficiální kultury a českého kulturního undergroundu. Závěr čísla tvoří rubriky Translations_Překlady a Překlady_Translations. První z nich přináší spolu s komentářem Josefa Vojvodíka text Fotbal od nizozemského antropologa Frederika Jakoba Johannese Buytendijka v překladu bratislavského literárního vědce Adama Bžocha. Druhá překladová rubrika přináší do angličtiny přeložené básně Otokara Březiny a esej F. X. Šaldy Vývoj a integrace v poezii Otokara Březiny. Oba tyto

17 Úvodník_Editorial 17 překlady pořídila newyorská literární historička a překladatelka Kirsten Lodge. Libuše Heczková, Josef Vojvodík a Jan Wiendl

18 18 Editorial In this, the sixth issue of Word and Sense, we have tried to highlight the contexts of literature, its boundaries, and the ways in which we can move beyond it. One cornerstone in the architecture of this issue is the approach of Yury Lotman, who, in addition to literature his own much-beloved subject also took an interest in its context: the cultural semiosphere. He believed it to be fundamental to understanding both literature and any person who creates it, reads it and lives it. We can understand Lotman s semiotics as the dynamics of relations between that regarded as the so-called centre (i.e. as basic) and that forming the so-called periphery, which, of course, over time coften gains in significance. Lotman, however, was not merely concerned with shifts in the semantics and values of centre and periphery. In addition, he was always concerned with the dialogue of voices found in diverse cultures with their centres and peripheries. Lotman s views inspired us to admit precisely this foreign element into the journal. The allegorical representations of the penetration of the foreign in Miroslav Huptych s frontispiece collage are both the cartoon mole Krtek (fifty years old in 2006), leaning on a football and wielding in his paws Březina s poetry collection Winds from the Poles, as well as Otokar Březina himself, careening loftily through the desert of modern

19 Úvodník_Editorial 19 times on a legendary Harley-Davidson motorcycle amidst cans of Coca- -Cola. The provocative composition of this collage, which suggests the possible clash and confrontation of several cultural codes, also implies a question that winds through the entire issue like a red thread: is it possible for these codes (and many others of disparate origins) to co-exist? The Studies & Sketches in this issue treat this polarity in various ways. Studies by Petr A. Bílek and Michal Trunečka and an essay by Zdeněk Mathauser point to the inspiration that can result from the mixing of disparate codes, whether it concerns the coexistence of football with traditional literary and artistic approaches on the one hand, or disparate popular cultural topics on the other. Texts by Stanisław Gawlińsky, Karel Kouba and Vítek Schmarz survey the topic of boundaries from a different angle. How do literature and art come to terms with the influence of totalitarian ideologies that permeated the 20 th century, namely, Nazism and communism? In what way do racist or class-motivated hatred filter into artistic discourse? And what options does literary scholarship offer us for comprehending and reflecting on these works? Texts by Daniel Vojtěch, Petr Málek and Stefan Simonek, each thought-provoking in its methodology, use varied points of view to examine the symbiosis of forms of cultural existence as sources of aesthetic criteria in the realm of the Central European moderne movement. Texts by Irena Štěpánová, Gareth Brown and Václav Cvrček survey the topic of borders and boundaries from different perspectives: that of gender studies, that of the interpenetration of themes from the cultural margin, and that of reflecting on the limits of correctness in linguistic practice. The Retrospectives section is dedicated to the memory of semiotician and literary scholar Miroslav Procházka, who passed away ten years ago. As head of department, Procházka was a founding father of the current incarnation of the Institute of Czech Literature and Literary Criticism at Charles University s Faculty of Arts and Philosophy, where the journal Slovo a smysl/word and Sense makes its home. The feature A Question for focuses entirely on one respondent, Martin Machovec, who offers a unique perspective at the meeting point of two discourses: the world of official culture and the Czech cultural underground. The sections Translations_Překlady and Překlady_Translations round out the issue. The first of them contains the text Football, by the Dutch anthropologist Frederik Jakob Johannes Buytendijk. Translated by Bratislava literary scholar Adam Bžoch, it is published with a commentary by

20 20 Úvodník_Editorial Josef Vojvodík. The second section consists of English translations of the poetry of Otokar Březina and an essay by F. X. Šalda, Development and Integration in the Poetry of Otokar Březina. Both translations are by New York literary historian and translator Kirsten Lodge. Libuše Heczková, Josef Vojvodík a Jan Wiendl (Translated by Neil Bermel)

21 STUDIE A SKICI STUDIES & SKETCHES

22

23 23 DISKURZIVNÍ PROSTOR POPKULTURY aneb Proč by Otokar Březina neměl přejet krtečka. PETR A. BÍLEK Univerzita Karlova v Praze Existence Mickey Mouse naplnila sny soudobého člověka. Jeho život je plný zázraků; zázraků, které nejen přesahují dosavadní úspěchy technologií, ale dokonce si z nich dělají legraci. [ ] Lidem, kteří jsou unaveni nekonečnou složitostí každodenního života a jimž se smysl existence zredukoval na naprosto vzdálený mizející bod kdesi na nedosažitelném horizontu, musí přijít jako úžasně úlevné, že existuje způsob života, kde vše je vyřešeno nejjednodušším a nejpohodlnějším způsobem, kde auto není těžší než slaměný klobouk a kde se plod na stromě zakulatí tak rychle jako nafukovaný balónek. Walter Benjamin, 1937 Zčasoprostorové pozice evropské kultury na počátku 21. století je jistě možné a potřebné generovat celou škálu různě zakládaných a konstruovaných vývojových vyprávění, ale také redukovat různorodé dění do vývojových linií nejrůznějších tvarů, a to včetně posunů paradigmat, vývojových přeryvů či bodů zlomu. S takto nastavenou re-konstrukčně interpretační optikou je možné postulovat i poměrně zásadní posun, kterým v průběhu 20. století prošel způsob vymezování a ohraničování relevantního materiálu, ať už ve sféře literatury, umění, nebo v rozvolněnější sféře

24 24 Studie_Studies kultury: tam, kde na počátku 20. století stojí v éře modernismu a/nebo avantgardy pokus o propojení sféry vysoké a nízké kultury, vedený ovšem na pozadí představy evidentní hodnotové separace, _1 a kde se v polovině 20. století původní binární opozice mění v koncept tří rovin, _2 tam stojí na konci 20. století přístupy cultural studies, _3 které původní hierarchické členění materiálu ignorují či alespoň explicitně problematizují. Původní jakkoli v praxi vždy problematicky vytyčitelná hranice vysokého a nízkého (centrálního a okrajového, esenciálního a marginálního, náročného a triviálního) je nahrazena dočasným, provizorním vykolíkováním materiálového terénu. Zdá se, že se vytrácí sama potřeba stabilní a trvalé hranice jako lidského organizačního triumfu, jako konotace bezpečí založeného na příjemném vědomí kontroly nad svou situovaností: nyní jsem uvnitř, nyní jdu o své vůli na chvíli ven. Posuny kultury a v jejím rámci i literatury v průběhu 20. století jsou alespoň tak se nám to zde a nyní jeví posuny radikálními, srovnatelnými s posunem od orality k psaní či od rukopisu ke knihtisku. I ve 20. století jde především o posuny materiálních aspektů, médií, jimiž jsou kulturní sdělení artikulována. Netroufáme si stanovit, nakolik se mění tematické směřování těchto sdělení; teze, že se ale radikálně mění způsob distribuce těchto sdělení, způsob fungování výrazových prostředků, je ale doložitelná a obhájitelná a nejsme zdaleka první ani poslední, kdo se pokoušíme produktivitu či rezultativní potenciál této teze ověřit. _4 _1 Prvek nízkého má být v duchu tohoto pojetí do sféry vysokého umění tvůrčím činem vytažen, dosazen; tímto vytažením jako by se ale tento prvek čistil od svých výchozích kontextů a nabýval pouze významů produkovaných diskurzem jeho nového bytí ve vysokém díle. _2 Srov. např. Ecův (1964) pokus specifikovat rozlišení high brow culture, middle brow culture a low brow culture, kde prostřední element plní roli sběrné nádoby pro veškerá díla, která nejsou schopna bezezbytku naplnit rysy očekávané na obou původních binárně opozičních pólech. _3 Byť se v českém kontextu a zdá se, že nezadržitelně šíří překladový ekvivalent kulturní studia, nechceme toto šíření podporovat. Jednak svou podobou sugeruje existenci jedné substanční kultury, jednak evokuje jistě nevítaný protiklad: nekulturní studia. Trváme proto na překladu studia kultur, v němž je zřetelněji obsažena diverzita studovaného materiálu, případně na inkorporaci anglického označení cultural studies do české terminologie. _4 Srov. jen a to velice fragmentární výběr literatury, uvedený na konci tohoto eseje.

25 Studie_Studies 25 Na konci 20. století spatřujeme zcela jiný rámec akademického bádání a uvažování o literatuře i kultuře, než jak tomu bylo na jeho počátku. Tradiční materiál toho nejlepšího, interpretačně prověřený celou škálou metodologických pozic, jež byly v průběhu 20. století konstituovány, se zdá být vyčerpán. Je jistě ponechán prostor pro další analytická zpřesnění či odstíněnější nuancování, ale tato potenciální tradiční činnost se ocitá v pozici, jež se silně vzdálila akademickému provozu, který si svou provázaností na výukovou složku říká jen o stále nové, metodologicky soudobé a soudržné sumarizace či generalizované redukce, jejichž zadáním je sdělit na krátkém prostoru, co elementárního a jakoby esenciálního vyplývá z velikých a diverzifikovaných celků typu česká literatura 20. století, romantismus či moderní román. Rezultativní potenciál ( co tedy z toho všeho vyplývá? ) se stává neúprosným kritériem, jemuž je sféra zkoumání literatury či kultury vystavena konkurencí jiných akademických disciplín, jež jsou obvykle z hlediska rezultátů či dopadu mnohem produktivnější (přírodní či exaktní vědy, tedy sciences, obvykle včetně social sciences, v protikladu k humanities ). Zkoumání kultury ztratilo své osvícenstvím a 19. stoletím etablované privilegované postavení: nevede už k uchopení a pochopení ducha národa, ducha doby či ducha génia ; to, že vede k pochopení jednoho konkrétního textu či jisté množiny textů, se jeví jako málo ve vztahu k tomu, kolik různorodých textů nás potenciálně obklopuje a kolik dalších entit se podílí na okolnostech našeho bytí ve světě. Se ztrátou institucionálně vytvořené privilegované sféry literatury jako zásadního zdroje poznání a rozumění světu kolem je najednou obtížné hájit, proč má být součástí soudobé kulturní encyklopedie povědomí o duchovním úsilí a pnutí v záhybech mysli Václava Tháma, hledajícího funkci a smysl národní literatury či vhodný typ prozódie, zatímco nejspíš obdobně dynamické, jedinečné a výkonné pnutí mysli Arthura Guinnesse, který se o pár let dříve rozhoduje opustit výrobu piva typu ale a vytvořit po kávě chutnající, pěnou, vůní a barvou jedinečné pivo typu stout, má zůstat stranou zkoumání i sdílení. Proč máme pronikat do tajů mysli génia Březinova, který se posouvá od Tajemných dálek k Rukám, a ne do tajů mysli A. W. Smitha, který ve stejné době vynalézá princip papírových čajových sáčků? Jakmile přistoupíme na sféru rezultativnosti a dopadů na/ /pro lidstvo ( impact factor ), ocitají se oba uvedení literáti ve výrazně slabší pozici než jejich podnikatelské, námi nahodile přiřazené protiklady. Snad se zde dosti zřetelně ukazuje, jak tradiční kategorie génia, jedinečného života a náročné duchovní práce umělce, ale i kategorie sebevýrazu

26 26 Studie_Studies jako nutného předpokladu dobrého umění již nepostačují na to, abychom vysokému umění rezervovali nadále privilegovanou sféru duchovna, jež je přirozeně hodno poznání. Soudobé přístupy k literatuře a kultuře, jejichž hlavní proud se dnes ocitá pod povšechnou nálepkou studií kultur, nevyklízejí rezignovaně pozice dávno nabyté a pak už stereotypem víceméně stabilizované. Cítí však potřebu předefinování nejen metodologických přístupů, _5 ale především používaného materiálu a způsobů jeho akademického užívání. Literární či kulturní materiál, zdá se, by mohl/měl nabízet i jiná užití a odkazovat k jiným entitám než dosud. Bylo-li pro valnou část 20. století smyslem uvažování o literatuře rozvíjet schopnost pronikání do pokud možno všech relevantních hlubin významových zákoutí mnohoznačného, rozumění se vzpírajícího textu, aniž by se přitom ztratila i schopnost celostného postižení (text, autorské dílo, žánr, dobová literární norma či hodnota), tedy respekt k dění smyslu na základě textové intense, lze dnes pozorovat produktivní myšlení spíše při zkoumání okolností a možností textové extense a prvků či složek na ni vázaných. Namísto adorace jedinců, kteří pronikli k dosud neprozkoumanému významovému zákoutí jedinečného textu, se jako identifikační vzory nyní jeví myslitelé, kteří používáním literatury říkají něco, co je situováno mimo vnitřní prostor jedinečného textu. Myšlení o literatuře si přisvojilo sice vágní, ve své celostnosti nevyjádřitelný pojem dění, který je nejen nově nastaveným rámcem představy o fungování literatury, ale i polem, kde zkoumání literatury nabízí své plody. Namísto nového konstruování vývojových linií národních literatur či žánrových řad se jako produktivní entity ukazují konstrukty typu literární život, dobová sféra hodnot, sociologicky konstruované způsoby čtení apod. Uvažování o literatuře čerpá inspiraci i slovník v oblasti kognitivních věd, pragmatiky, sociolingvistiky. Rezultativní směřování se přesouvá z rozvíjení způsobů chápání a rozumění jedinečného textu směrem k výpovědím o stabilizovaných diskurzivních činnostech jistého období či jisté společnosti, komunity apod. Namísto jedinečného, nenapodobitelného a svým významovým směřováním ne- _5 Tato potřeba je spíše stabilní antropologickou konstantou: dynamika střídání metodologií po celé 20. století svědčí o tom, že nespokojenost s dosavadními metodologickými přístupy a naděje, že nový koncept se ukáže jako použitelnější, vydatnější, rezultativně produktivnější, jsou stabilními, invariantními indexy sebereflexe oboru.

27 Studie_Studies 27 zredukovatelného a nezopakovatelného textu, umožňujícího jedinečné objevy a formulace, se dostává do centra pozornosti setrvalost, opakování, potvrzování; příliš velké množství izolovaných jediností jako by způsobilo přesun akademického kyvadla opět k pólu totožnosti, stejnosti. Novost či vývojový posun přestává být pozitivně hodnotovým kritériem; tím se naopak může stát produktivní re-prezentační schopnost textu, jeho ilustrativnost, synekdochická použitelnost jako zdroje, jímž se vypovídá o něčem mimotextovém a často i mimoliterárním. Formalistický pokyn našemu myšlení o literatuře, dle něhož je cílem hledání totožnosti ve smyslu literárnosti všech děl, byl ovšem dávno opuštěn. Myšlení o literatuře v soudobém pragmatickém rámci má za úkol literaturu používat jako vydatný zdroj pro formulování výpovědí, které sféru literatury přesahují či ji opouštějí. Přesahování může směřovat k antropologii, sociologii, obecné historii (především v rámci nepolitické společenské historie či historie každodennosti), obecné lingvistice, studiu komunikace a médií. Je evidentní, že mnohovýznamová a svou jedinečnou identitu akcentující díla nejsou ideálními zdroji, schopnými dobře plnit takové zadání. Texty vysoké literatury, umísťované do takto hierarchizované pozice na základě jejich vydatné, polyfonní a nesnadno vyjádřitelné estetické hodnoty, nejsou obvykle příliš kontextově senzitivní. Jsou schopna trvat nadčasově a my jim díky jejich estetické hodnotě připisujeme funkci vyzařovat své významové směřování jaksi mimoděk, automaticky, už jen svou existencí. Právě jejich nadčasovost (non-temporalita) je rysem, kterými si říkají o jistý typ myšlenkového zacházení: intelektuální výkon při práci s více než jedním textem je směřován k jejich uspořádání na časové škále. S díly vysoké literatury se, zdá se, vyrovnáváme tím, že onen chybějící časovostní aspekt přináležitosti do širších celků jim přiřazujeme svým intelektuálně interpretačním výkonem, tj. organizací jejich sekvence do jisté časové, obvykle lineárně koncipované řady, v níž se na jisté pozici ocitají, někdy na ní i po dlouhou dobu setrvají a pak případně mizí ze škály aktuálního dění, koncipovaného na dané časové ose. Předpoklad jedinečné, neopakovatelné identity díla vysoké literatury eliminuje potřebu prostorového zakotvování takového díla; i potenciálně prostorový koncept žánrové přináležitosti je překlenut aspektem časovým, kdy recepčně interpretační výkon má formulovat u díla žánrovou novost či žánrový posun. Předpoklad jedinečnosti díla jako by bránil možnosti vybudovat kolem něho celostnou prostorovou doménu kontextu, doménu zkoumající veškeré způsoby provázanosti textu a relevantních, byť

28 28 Studie_Studies nontextových entit. V běžné institucionální praxi oboru se nicméně tento tradiční přístup k vysoké literatuře a kultuře vyčerpává požadavkem či schopností zařadit, skrýt jedinečné dílo do bezpečí směrového či jiného literárněhistorického celku, koncipovaného jako jedinečný dům pro jistý typ textů-obyvatel. Tento celek se etabluje a sílu získává trváním, tj. alespoň určitou historií svého bytí, schopností odolat toku času. Časové trvání je zároveň založením nároku na přináležitost k tradici jako konglomerátu děl, jež prošly jistým časem, tj. vytrvaly. Konceptualizování celé tradice tedy schopnost koncipovat či vnímat nejen domy, smíme-li dál používat tuto metaforiku, ale i jejich městskou strukturaci, a to včetně infrastruktury, veřejných prostor apod. se nám ovšem příliš nedaří. Je evidentní, že oproti představě bytí díla, jež se ve své jedinečnosti vynořuje a prokazuje se schopností trvat v čase, lze poměrně snadno domyslet i představu kontrastivní. Představu díla, které si říká o přiřazování spíše v souřadnicích prostorových než časových. Je to dílo jiného typu; dílo popkulturní. _6 Způsoby jeho vymezování mohou být pochopitelně nejrůznější. _7 Výraz popkulturní má širší významovou náplň než výrazy triviální či masová, případně i lidová literatura a kultura, které snadno evokují svůj protipól. Protipólem popkulturního není entita děl v kultuře nepopulárních, _8 také dělící čára mezi popkulturním a vysokým či seri- _6 Preference výrazu popkultura před označením populární kultura má několik důvodů: i v angličtině, v níž je koncept popkultury nejdříve reflektován a formulován, se ustálila verze popculture oproti popular culture nejen z důvodů výrazové zkratkovitosti. Zatímco celé adjektivum popular má víceméně toliko dvouznačnou denotaci lidmi oblíbený a pro lid určený, výraz pop získává rychle i platnost substantivní (čili signalizuje existenci konkrétního materiálu oproti adjektivu jako vztahové, abstraktní vlastnosti) a verbální: to pop znamená mimo jiné ( udeřit či vybuchnout, vystřelit, dotknout se ) i rychle přijít či odejít, předat, správně podat či dávkovat (např. narkotikum, drogu) (viz Simpson 1989, s ). Myslím, že právě tyhle významové aspekty výrazu popculture jsou natolik podstatné a relevantní, že opravňují zanesení verze popkultura do českého slovníku. _7 Z desítek pokusů o explicitní vymezení odkažme alespoň na dva: dílo, které je zaměřeno na to, aby si získalo oblibu (Williams 1983, s. 236); imaginativní tvorba s širokým dopadem (Johnson 2005, s. 5). _8 Matthew Arnold je obvykle uváděn jako zakladatel binárně opozičního vymezení v anglofonním kontextu. Jeho obranou proti kultuře konzumované masami bylo vymezení skutečné kultury jako toho nejlepšího,

29 Studie_Studies 29 ózním není zcela zřetelná: je celá řada prvků, které si stejně přirozeně byť v jiných ztvárněních i vyzněních přisvojují obě sféry: Shakespearovo drama Romeo a Julie, jeho postava Hamleta, koneckonců i život a dílo Franze Kafky už byly v emblematicky reduktivní podobě zcela vstřebány popkulturou. Denotace výrazu popkultura je také nehodnotící: postuluje sice jistou představu o způsobech strukturace takového díla, zároveň ale své označení odvozuje až od pragmatické dimenze fungování díla v recepci; jako popkulturní je označitelné dílo, které vychází vnímateli vstříc a nabízí alespoň ve své povrchové rovině přehledné významové směřování, u něhož estetická funkce není realizována skrz významovou polyfonii a nestabilitu či nedořečenost nebo nevyřčenost, ale skrze potvrzování a dodržování stabilizovaných a kolektivně sdílených rámců rozumění. Je to dílo, jehož povrchová rovina nabízí plynulou produkci významových řetězců, v nichž konkrétní označující vytváří zřetelný repertoár označovaných, které se snadno přiřazují ke stabilizovaným emblematickým redukcím, jež nám nabízí naše kulturní encyklopedie. Popkultura si v protikladu k budování domu schopného trvat v čase pouze provizorně vykolíkovává svůj prostor napříč tradičními územími vysoké i pokleslé či konzumní kultury. _9 Z obou oblastí si něco vypůjčuje, zároveň ale své genetické (v případě popkultury se nabízí spíše co bylo vymyšleno a poznáno v soudobém světě [ ] nejlepší vědomosti a nejlepší myšlenky této doby (Arnold 1993, s. 79). Problematičnost superlativu nejlepší je natolik zjevná, že ji snad už ani není třeba analyzovat. V dnešní terminologii se jako protiklad popkulturního uvádějí výrazy minoritní, vysoká, elitní či avantgardní (v angličtině), v češtině se jako poměrně produktivní využívá i označení vážná či kvalitní. _9 Jen tedy připomeňme, že vydatné a dodnes v lecčems podnětné studie frankfurtské školy (Benjamin, Adorno, Horkheimer, Kracauer) vycházejí ještě z binárně opozičních konceptů a analyzují tedy populární či konzumní sféru kultury, k níž si přirozeně přiřazují hodnotový protipól, existující v jejich konkrétních konceptech buď v opuštěné minulosti (benjaminovská představa aury velkých kulturních děl), anebo v ohrožované podobě v současnosti (adornovské vymezení hodnotné klasické hudby a nehodnotné průmyslově produkované hudby: muzikály, jazz). Toto hodnotící kritérium ale s postupem 20. století ztratilo svoji samozřejmost. Lze, domníváme se, připustit, že i z hlediska tradičního předpokladu estetična utvářeného potlačením jiných funkcí a mnohovýznamovosti jako hodnoty jsou popkulturní narativy jako Červený trpaslík, Hvězdné války či Lynchův televizní seriál Twin Peaks vydatnější než třeba romány Kingsley Amise a že písňová tvorba Boba Dylana či Lou Reeda je vydatnější než tvorba

30 30 Studie_Studies výraz produkční) i recepční (opět s možností výrazového posunu: tržně recepční) fungování uspořádává dle vlastních pravidel a obyčejů. Výraz pop jako označení jistého materiálu či sféry kultury vznikl na konci čtyřicátých let v americké kulturní žurnalistice, původně jako zkrácenina příliš dlouhého sousloví popular music. V průběhu padesátých let se prosadil i v žurnalistice britské, kde byl také již od počátku šedesátých let víceméně souvisle kriticky reflektován a domýšlen. V tomto období také ztratil své atributivní postavení (pop music) a stal se substantivem (pop). V polovině šedesátých let, s nástupem i s okamžitým zproblematizováním členění na pop music a rock music, s programovým označením jistého typu vizuální tvorby jako pop art, ale také s nástupem mediálních studií (M. McLuhan, R. Williams, S. Hall a celé Birmingham Centre for Contemporary Cultural Studies) byl výraz pop přenesen ze sféry hudební kategorizace a byl již poměrně soustavně aplikován i na sféru vizuálního umění (kresba, komiks, design, filmová tvorba) a následně i na sféru literatury, masových médií, ale také reklamy, módy či zřetelně vymezeného životního stylu. Od sedmdesátých let získal výraz pop opět adjektivní pozici, a to přiřazením k nově vymezené sféře kultury: popculture. Od druhé poloviny osmdesátých let byl víceméně přijat jako zřetelný, fungující a z hodnotícího hlediska neutrální termín i v anglofonní akademické sféře. Z tohoto sumarizačního výčtu užití snad dostatečně vyplývá, že sféra materiálového i konceptuálního vymezování popkultury je budována na využití tradičních literárních a kulturních metodologií (sémiotika, hermeneutika, recepční estetika, antropologicky orientovaná kulturologie, nový historismus, v době zrodu akademické konceptualizace popkultury navíc i velice oblíbené teorie komunikace), které ale prokládá využíváním produktivně rozvíjených akademických oblastí mediálních studií, _10 kul- Jana Čarka nebo Jiřího Žáčka. Popkultura by neměla být ztotožňována pouze s kategorií masovosti či triviálnosti, jakkoli pro její fungování mohou být tyto kategorie podstatné. Proto se i soudobé popkulturní analýzy koncentrují třeba na tvorbu Stephena Kinga či Mary Shelley(ové), na Pána prstenů či Harryho Pottera, ale už ne nutně na díla Paula Coelhoa či Danielle Steel(ové), jakkoli i ta jsou šířena a kupována v masovém měřítku. _10 Mediální studia (jejichž motto snad nabízí titul McLuhanovy knihy The Medium Is the Message, 1967) umožňují v popkultuře věnovat výraznou pozornost nositelům sdělení a jejich roli při utváření významu a recepce; tam, kde oblast vysoké kultury prostě předpokládá vyzařování významu

31 Studie_Studies 31 turní sociologie (v celém rozpětí od Habermase přes Bourdieua k Baudrillardovi), marxismu či materiálních přístupů orientovaných ke kontextové pragmatice a ideologiím, ale také různorodých přístupů využívajících nálepku postmodernismu. Tak jako je heterogenní materiál popkultury, stává se přirozenou i heterogennost metodologická: analýza popkultury nepředpokládá dosažení synteticky završujících závěrů ani konceptuálně pojmovou hierarchizaci, která by jednou dokázala dílčí přístupy a analýzy scelit do systematické podoby. Přesto je již dnes asi zřetelné, že dosavadní zkoumání jinakostního materiálu, který není vymezen homogenizujícím hodnotícím řezem ve stylu to nejlepší, nejpodstatnějším či nejdůležitější, je schopno nabídnout přinejmenším problematizaci celé škály předpokladů, návrhů a tvrzení, jež zkoumání vysoké literatury či kultury dosud chápe jako objektivně existující, v materiálu esenciálně dlící, a nikoli jako pouze předjímané, konstruované, námi vkládané. Předpokladům, které se v oblasti popkultury ukazují jako jinak zakládané a domyslitelné, se budeme věnovat nyní; a v rámci snahy koncentrovat se na to, jak analýza popkultury může problematizovat naše tradiční předpoklady, budeme opakovaně konstruovat opozici popkulturní a vysoká literatura či kultura, jakkoli jde o opozici umělou a vratkou již ve svých základech. Sledovat či konstruovat představu prostorového bytí popkulturního díla nicméně vyžaduje vytvořit či vypůjčit si nějakou prostorovou metaforiku. _11 Zdá se nám, že pro postižení této dimenze se jako velice produktivní ukazuje koncept pole ( champ ), jak jej vytváří Pierre Bourdieu, s jistým paralelismem i vůči načrtnutým konceptům Bachtinovým. Jde o trojrozměrný prostor s ne vždy zcela zřetelnými hranicemi, který na okrajích pozvolna přechází v jiná pole či v entity typu non-pole. Do tohoto prostoru vstupuje v našem případě popkulturní text, jehož jedinečný velkého díla do obecného prostoru dané doby a komunity, tam oblast studia popkultury našla vydatné otázky po fungování textovosti i po způsobech kontextového utváření recepce textu, utváření hranice mezi proponovanými a nežádoucími významy. V posledně jmenované oblasti se může opřít i o přístupy starší (srov. Barthes: Mythologies, 1957). Zároveň nelze ztotožňovat mediální studia se studiem popkultury: mediální studia se mnohem výrazněji koncentrují na technologické aspekty sdělování a z nich plynoucí kategorizace či typologizace, které jsou relevantní pro zkoumané médium či jeho některé žánry. Studium popkultury si z nich spíše vypůjčuje jisté typy pozorování, jež ovšem vsazuje do výrazněji antropologického rámce.

32 32 Studie_Studies diskurz nemá za úkol na rozdíl od textu vysoké literatury vytlačit ostatní hlasy (potlačit ostatní funkce než svou funkci estetickou, ale také stát se jedinečným zakladatelským činem či vývojovým posunem) a vytvořit si podmínky pro svoji autonomní řeč. Popkulturní text naopak citlivě vysílá signály a mapuje ostatní diskurzy, jež se v daném poli vyskytují, a usiluje o souznění s některými z nich. Tyto ne-své diskurzy netlumí, ale naopak se k nim připojuje (i za cenu ztráty, zániku vlastního hlasu v silném diskurzu, v jehož výpovědním toku se ocitne), nese své sdělení na jejich vlnách. V povrchové rovině tedy nezmnožuje polyfonii různořečí, ale svou řeč posiluje tím, že obdobné sdělení artikulují i jiné diskurzy. Na svém poli může být konkrétní popkulturní text umocněn a nesen souzněním s diskurzem ekonomickým, _12 ideologickým, _13 diskurzem obecného mínění, _14 ale také diskurzivním tokem média, jímž je nesen, a také pochopitelně diskurzivním tokem dobové popkultury, případně i celé kultury. _15 _11 Již Benjamin inklinuje při psaní o románech pro služky k prostorové metaforice, když mluví o laciném čtivu jako o geologickém podloží; schopnost porozumět celé geologické struktuře se nedostaví jen pohledem na majestátné vrcholy hor. _12 Dílo v tom případě akcentuje svoji dobrou prodejnost, schopnost produkovat zisk a svou diskurzivní sílu umocňovat právě kvantitou vnímatelů, kteří se rozhodli pro jeho recepci. _13 Popkulturní dílo hlásá a k osvojení nabízí hodnoty, jež jsou proponovány i jistou politickou silou (státním aparátem, vlivnou zájmovou skupinou). Akcentace vlastního hlasu v rezonanci s diskurzem ideologickým pochopitelně nastává i tehdy, kdy naopak popkulturní dílo hlásá hodnoty snadno rozpoznatelné jako protiklad hodnotové sféry utvářené danou ideologií. Viz např. aféru s poodhaleným ňadrem Janet Jackson(ové) při přímém přenosu finále Super Bowl v roce 2004, která tuto pohasínající hvězdu ihned vrátila do středu zájmu. Totéž vlastně platí i pro příběhy náhle objevených dcer Karla Gotta, vynořující se v dobách, kdy jeho popularita zjevně klesala. Síla posluchačské manifestace sympatií s tím, co je oficiálním diskurzem vnímáno jako prohřešek (nemanželské dítě), vrací Mistra bezpečně na první místo popularity. _14 Tímto označením rozumíme entitu hlavního proudu dobových představ o hodnotách, sdílených valnou částí dané společnosti či komunity. _15 I dílo popkulturní se umí opřít o dílo či projev vysoké kultury; je však třeba, aby povědomí o tomto díle vysoké kultury bylo obecně přijato a známo, aby bylo součástí sdílené kulturní encyklopedie dané doby a komunity. Werich s Horníčkem mohou bezpečně, a tedy funkčně využít ve svých předscénách i na konci padesátých let aluze na Hamleta, ale stěží na Plinia staršího i mladšího nebo na Joyce.

33 Studie_Studies 33 Popkulturní text může díky svým rysům seriálovitosti, opakovatelnosti a adaptovatelnosti vytvořit v dobovém poli diskurzivní stopu, která právě těchto rysů využívá proto, aby mohla být vnímána zřetelně a aby opustíme-li prostorovou metaforiku posílila sílu svého hlasu. Řečeno tezovitě, dobový hit Běž domů, Ivane, _16 rezonuje bezprostředně po sovětské okupaci právě svou opakovatelností v rádiu i na vesnických tancovačkách a stává se diskurzivní stopou, která se v jistém nastavení jeví jako srovnatelná s diskurzivní stopou manifestu Dva tisíce slov. Totéž ostatně asi platí i o dvou vítězstvích hokejového týmu ČSSR nad Sovětským svazem na mistrovství světa ve Švédsku v roce 1969: hokejový zápas je postaven do protipólu k politickému dění, což je umožněno nejen samotným číselným vyjádřením (2:0, 4:3), ale i chováním, výrazy a gesty hráčů, způsobem komentování zápasu atd. Takto vytvořená stopa má, zdá se nám, dostatečnou sílu na to, aby dokázala i po několika letech zeslabovat sílu např. Pludkova xenofóbního a antisemitského obrazu Pražského jara v románu Vabank či Kozákova účtovacího projevu na I. sjezdu nově ustaveného Svazu českých spisovatelů v roce Je ale pochopitelné, že při těchto konstruováních se musíme v rámci ustavování historického rámce pohybovat nejen ve sféře politické historie či historie idejí, ale také ve sféře historie každodennosti, a to včetně orální historie. Vymezujeme-li popkulturu až jako projev 20. století, je ale tento posun realizovatelný a možný. Popkulturní text těží z toho, že popkulturní pole dané doby, místa a komunity má svůj zřetelně vytvořený a artikulovaný hlavní proud. Ten nabízí snadno osvojitelná pravidla hry, která umožňují v jasných konturách vnímat, jak a proč se dané významové směřování děje, _17 ale také sdílet své čtení a rozumění s kolektivitou jiných vnímatelů. Konkrétní popkulturní text se může vůči hlavnímu proudu vymezovat hyperbolizací, ironizací, ale nemá kapacitu vychýlit radikálně stabilitu hlavního proudu, jeho podobu předefinovat. Ve chvíli, když přestává dodržovat základní pravidla hry, ocitá se mimo sféru popkultury, a to buď vyloučením ve fázi produkce, anebo nezájmem publika ve fázi recepce. _16 Slova, hudba i zpěv Jaroslav Vomáčka, _17 Paralela se zasvěceným znalcem třeba fotbalu a to jak pravidel, tak i soudobé výkonnosti daných týmů a hráčů, stavu hrací plochy, atmosféry stadionu atd., jenž je schopen si užít plnovýznamovost konkrétního zápasu, je snad dosti zřetelná.

34 34 Studie_Studies Přitakání předem stanoveným pravidlům hry umožňuje popkultuře využívat jisté ritualizační rámce, k nimž patří například pozdravy jiným objektům daného popkulturního pole. _18 Tento ritualizovaný aspekt, předsazený jakoby protikladné re-prezentaci boje o sebeprosazení (o vítězství v jednom zápase), činí pochopitelně celé vyznění sexy : zakrývá a zároveň obnažuje. Dodržování pravidel umožňuje hru, která slibuje rezonanci jak tehdy, když se pravidla bezpečně dodrží (hra bez trestů či vyloučení; flirtovná konverzace bez pokračování; dodržení žánru u popkulturního textu), ale i tehdy, když se poruší (rvačka bez rukavic v hokejovém utkání; obnažení oděvu; parodie žánru). Obdobně umělou, nicméně fungující a odměňující platnost mají i rituály koncertu (pokus o pozdrav publiku v místním jazyce; umně nasazená maska nadšení, s níž kapela hraje po sedmsetpadesáté svůj dávný hit). Jisté ritualizované rámce jsou svým opakováním zcela vyčerpané, nicméně fungují jako signál, jako trvalý index či znovu opakovaný podpis. _19 Obecně řečeno, popkultura používá jiné způsoby kódování i dekódování; tyto způsoby se mohou dovolávat sdílené a zřetelně vymezené sféry toho, co se má znát. Produkční, tržní a mediální mechanismy vytvářejí tuto sféru mnohem produktivněji než institucionálně koncipovaná tradice (kánon), s níž musí pracovat reflexe vysoké kultury. Bourdieu svůj pojem pole zasazuje do širšího a volnějšího rámce, který označuje jako habitat, tj. sféra výskytu. Popkulturní dílo je pragmatikou svého fungování (potřeba stát se široce oblíbeným) zaúkolováno tak, aby bylo společensky a kontextově senzitivní. Má-li rezonovat, musí mít v sobě zakódováno povědomí o diskurzivních činnostech, s nimiž by rezonovat mohlo. Právě proto je z hlediska výpovědních schopností o době, v níž bylo vyprodukováno, obvykle mnohem vydatnější než dílo vysoké kul- _18 Opět si lze vypůjčit paralelu ze vzájemného podávání rukou kapitánů a rozhodčích před fotbalovým zápasem či k soupeři směřovanou úklonu obou bojujících v silových sportech. Spejbl s Hurvínkem takto již v roce 1974 přicházejí ve večerníčkovském seriálu k chaloupce, v jejímž štítu je vyobrazen Rumcajs. Tarantinovy filmy, ale třeba i série Indiana Jones jsou sběrnými nádobami citátů míněných jako pocty, úklony, jako signály přináležitosti. _19 Znělku Večerníčka rozpozná každý vlastník televize. Ledaskdo má ovšem problémy převyprávět její sekvenci (po schodech, v autě, na kole), natož ji jakkoli interpretovat, protože ji už dávno přestal vnímat. Nicméně opatrně pootevřené téma změny této znělky (její modernizace ) bylo jednotným hlasem veřejnosti ihned smeteno ze stolu.

35 Studie_Studies 35 tury, které často nevypovídá příliš ani z hlediska konstruování velké historie idejí, ani z hlediska malých dějin, dějin každodennosti. Holanova Bolest má takovou textovou strukturaci, že kdyby vyšla o pět či deset let dříve nebo později, než vyšla (1965), na našem způsobu jejího čtení by se příliš nezměnilo. Proto není příliš rezultativní z hlediska psaní velké historie (tak jako takřka všechna díla, ani ona svým vydáním nic objektově doložitelného ve společnosti nezpůsobila), ani z hlediska koncipování historie každodennosti. Naopak díla popkulturní jsou alespoň v éře druhé poloviny 20. století velice vydatným a takřka primárním materiálem pro psaní historie každodennosti. Mapují rozložení dobových hodnotových povědomí, preferovaná témata a postoje, ale i zvyklosti a rituály mnohem víc než ta sféra sociálních či politických dějin, která se uchovává v archívech. Tato společensko-kontextová senzitivita popkultury se váže takřka ke všem dobovým stabilizátorům, ať už jsou to právně, politicky či ideologicky vytvářené soubory hodnot, ale i přesvědčení, ale ať jsou to také momentální sdílené příběhy (obvykle aféry, pohromy, tragédie, případně i slavná, dnes obvykle sportovní vítězství), slogany či výsledky názorových průzkumů; děje se tak právě díky ochotě popkultury vycházet vstříc a potvrzovat zvolené diskurzivní činnosti z kompletní sféry dobové řeči, jež se do pole popkultury promítá. V čem lze u popkultury spatřovat zpětnou vazbou na soudobý aktuální svět a způsob fungování hodnot, ale i jiných propozic, obyčejů a rituálů v něm? V celé řadě provedení. Na rozdíl od jiných sfér umění, jež také využívají obraz a vizualizaci, jsou popkulturní filmy i seriály _20 přiznaně _20 Mnohem patrnější blízkost verbálního vyprávění (román či povídka jako žánry zakořeněné ve sféře vysoké literatury či do ní směřující) a filmu jako sféry primárně popkulturní je nejspíš dána tím, že u obou se prostorová a časová reference (situovanost) vnímatele liší od reference/situovanosti vyprávěných událostí. Naopak lyrika (poezie) jako tradiční přirozený představitel vysoké či kvalitní literatury evokuje eliminaci této distance, tj. zakládá současí. V rámci tohoto konstruktu je pak obdařena i schopností vytanout z časových hlubin, stát se komunikujícím textem bez ohledu na původní situovanost či kontextovou provázanost původního bytí textu. Poezie se jeví jako něco, co má přenositelnou, výrazně adaptační auru, zatímco vyprávění evokuje ztracené původní místo, místo tady a teď příběhu samého. Proto se vysoké literární narativy vážou přirozeně k popkulturním filmům, zatímco lyrika svého partnera na poli popkultury nachází spíše v oblasti hudby, hlavně jejího koncertního provedení.