Souhrnná chronologie 12. dynastie

Transkript

1 12. DYNASTIE Skupina králů následujících po Mentuhotepovi IV. je na Turínském papyru uvozena na řádku V,19 záhlavím [Králové] sídlící v[e městě] Ictauej. Nová rezidence je doložena mnoha písemnými prameny, ale archeologům se zatím nepodařilo najít z ní ani kamínek. Obvykle bývá předpokládána v oblasti dnešního Lištu, přibližně uprostřed mezi Dahšúrem a Médúmem, přesnější lokalizace je dosud předmětem diskusí. Někteří egyptologové považují za pravděpodobné, že město leželo spíše severněji, blíže jádra Menneferu u Mit Rahíny, jiní je pokládají za jeho přímou součást, respektive jižní předměstí, a hledáno bylo i na východním břehu Nilu. Názor o poloze Ictaueje vychází především ze skutečnosti, že u Lištu jsou pohřební komplexy prvních dvou králů 12. dynastie. Jejich nástupci si budovali pyramidy převážně severně odtud, na staré nekropoli v Dahšúru a v poblíž ležící Mazghúně, ale dvě jsou opět jihozápadně od předpokládané polohy nové metropole a také poměrně daleko od Nilu, na přístupové trase do Fajjúmské prolákliny jedna u Láhúnu a druhá u Haváry. S majiteli těchto hrobek, Senusretem II. a Amenemhetem III., bývá také nejčastěji spojováno budování rozsáhlých vodohospodářských děl v oblasti Fajjúmu a zúrodnění velkých ploch nacházejících se původně pod hladinou jezera Meruer (Moeris; Birkit Kárún). Z doby 12. dynastie již máme mnohem podrobnější zprávy o územích ležících mimo vlastní údolí Nilu, ocitajících se dlouhodoběji v popředí egyptského zájmu. Vedle tzv. Fajjúmské oázy, jíž se budeme věnovat průběžně, k nim patřily zejména strategické cesty na východ k Rudému moři a Suezské šíji. Četnější a spolehlivější jsou i informace o důlní činnosti na Sinajském poloostrově a také doklady o syropalestinských lokalitách. Neklidná oblast východního Středomoří byla tehdy svědkem mnoha kmenových přesunů, podle Groha patří do této souvislosti nepochybně i historické jádro některých starých židovských legend. Biblisté se například pokoušejí takto datovat odchod Abrahama z mezopotamského Uru (Genesis 11,31), případně jeho příchod do Egypta (13,1n). Šineárský král Amráfel (14,1) pak bývá spekulativně spojován se současníkem Amenemheta IV. z konce 12. dynastie babylonským zákonodárcem Chammu-rabim, jenž podle chronologie Novákové vládl v letech Tyto konstrukce ovšem narážejí na četné problémy a také na dosti všeobecný despekt seriózních historiků. Asfaltová silnice a s ní souběžné vodovodní potrubí z dnešní Keny (v ohbí Nilu severně od Luksoru) přes hornatou Východní pouš do Safágy u Rudého moře (a odtud podél pobřeží dále na sever do turistického centra Hurgháda) prochází Vádím Gasus, jednou z nejschůdnějších spojnic údolí Nilu v Horním Egyptě s rudomořským pobřežím. Tato cesta byla zřejmě využívána od nejstarších dob, zejména při výpravách do země Punt, ale za Střední říše je na ní doložen již pravidelnější a hustější provoz. Nedaleko Safágy byly nalezeny zbytky chrámu z 12. dynastie a v roce 1976 se podařilo archeologicky prokázat i existenci egyptského námořního přístavu z téhož období. V Dolním Egyptě mělo podobný strategický význam Vádí Tumílát, které spojuje staroegyptské město Perbastet (Búbastis; Tell el-basta), ležící u nejvýchodnějšího ramena nilské delty, s jezerem Timsáh na Suezské šíji, jímž nyní prochází Suezský průplav. Vádí Tumílát je ve srovnání s Vádím Gasus mělčí (hory Východní pouště jsou zde nižší) a také výrazně širší. Vedla tudy odpradávna důležitá a prakticky jediná cesta na Sinajský poloostrov a dále do Palestiny, po níž v opačném směru pronikali do Egypta asijští kočovníci. Za Střední říše ji kontroloval systém obranných pevností, jimž se podle soudobých pramenů říkalo Vládcovy zdi. Pevnostní systém na severovýchodě Egypta je zmiňován a podle Encyklopedie byly jeho základy vybudovány již za krále 9./10. dynastie Cheteje III., současníka Mentuhotepa II., a posiloval jej i Mentuhotep III. z konce 11. dynastie, ale jeho podobu, rozsah a zejména lokalizaci neznáme (dosud není archeologicky prokázán). Termín Vládcovy zdi je doložen literárními texty Nefertejovo proroctví a Povídka o Sinuhetovi a oba prameny se shodují i v popisu jejich účelu zamezit pronikání Asijců do Egypta. Příslušná, bohužel nepříliš zřetelná pasáž Nefertejova proroctví se podle Bárty vztahuje k době vlády Amenemheta I. a Sinuhetův příběh se odehrává po násilné smrti téhož krále, tj. za vlády jeho nástupce Senusreta I. Bárta píše, že Amenemhet I. nejspíš postavil řadu menších pevností po úspěšném vyhnání Asiatů z východní delty, a lokalizuje je poblíž Tell er-ratáby, zhruba 40 km západně od jezera Timsáh. Někteří autoři vydávají Vládcovy zdi za obrannou linii chránící mnohem pozdější průplav vedený Vádím Tumílát (začal jej kopat až Neko II. z 26. dynastie a dokončil Dáreios I., jeden z perských králů ovládajících Egypt jako Manehtova 27. dynastie), jiní je ztotožňují s pevnostním systémem z 12. dynastie v Dolní Núbii (viz úvod ke Střední říši). Na jihozápadě Sinajského poloostrova, v lokalitě Serábit el-chadím, byly na samém počátku 12. dynastie otevřeny nové doly na tyrkys, které nahradily stará a postupně opouštěná ložiska ve Vádí Maghára. Vznikl zde nejstarší známý skalní chrám (speos) v Egyptě, takzvaná Hathořina svatyně, a o něco později byla těsně vedle ní vyhloubena do útesu ještě jedna, zasvěcená bohu Sopduovi. Obě svatyně se směrem od skály po staletí

2 rozšiřovaly vnějšími přístavbami pilířových dvorů a síní (poslední vybudoval Sethi I. z 19. dynastie), a získaly tak zvláštní podobu dvouosého chrámu s velmi nepravidelným a neobvyklým půdorysem, ovlivněným členitou konfigurací terénu (viz obr. 1076). Chrám v Serábit el-chadím byl v provozu po velmi dlouhou dobu, a přestože dnes leží v troskách, dochovalo se mezi nimi obrovské množství nápisů a stél, jen z období Střední říše okolo dvou set (poslední je z doby vlády Ramesse VI., tj. z 20. dynastie). Kromě běžných textů sakrální povahy obsahují i informace o frekvenci a početnosti expedic do zdejších dolů a jménech a titulech jejich velitelů. Podle Bárty jeden z nejdelších textů uvádí, že při jedné expedici zde pobývalo 20 mužů společně s 200 lamači kamene, 20 námořníky, 14 truhláři a 30 rolníky. Jednu z největších výprav (735 osob) zorganizoval Amenemhet III. Relativní dochovanost chrámu a výrazně nižší než obvyklý stupeň rozkradenosti stél připisuje Bárta odlehlosti místa a obtížnému výstupu, jenž zabere zdatnému chodci více než hodinu. V okolí byly nalezeny ubikace pro dělníky pracující v dolech a také důkaz, že lokalita byla ne-li exploatována, tedy aspoň prospektorsky zkoumána již v dobách Staré říše: v nedalekém Vádí Charít byl vedle velké stély Senusreta I. objeven i skalní nápis z doby vlády Sahurea (začátek 5. dynastie). Baines zmiňuje poměrně nové nálezy skalních textů ze Střední říše asi 1,5 km západně od chrámu a skalní stély z 20. roku Amenemheta III. v nedalekém Vádí Nasb. Sinajské reliéfy z této doby vykazují určitý pokrok: od začátku 12. dynastie neobsahují ikonografické výjevy běžné za Staré říše a obvyklé ještě v době 11. dynastie panovníka rozbíjejícího zajatým nepřátelům hlavy palicí. Místo nich se objevují tzv. proklínací texty s ideologicky totožným obsahem, vývojově navazující na figurky spoutaných Asijců, Libyjců a Núbijců ze zádušních chrámů králů Staré říše. Proklínací texty měly zajistit magické zničení nepřátel Egypta, kteří byli bu přímo modelováni jako jednotlivé osoby z pálené hlíny, kamene nebo dřeva, nebo byla jejich jména napsána na hliněné nádoby. Nad těmito předměty byla pronášena proklínací formule a následně byly rituálně rozbíjeny. Účelem bylo docílit zničení jedinců, měst nebo kmenů v Syropalestině, Núbii a Libyi. (Bárta) 691 Střepiny s tzv. proklínacími texty K větším nálezovým skupinám proklínacích textů patří nepopsané figurky z Heluánu z počátku 12. dynastie, figurky a popsané střepy z núbijské pevnosti Mirgissa, keramické střepy neznámého původu datované do doby Senusreta III. a Amenemheta III. nacházející se v Berlíně, a konečně hliněné figurky objevené v Sakkáře, které jsou dnes v Bruselu. Mirgisské texty uvádějí pět lokalit: Byblos, Ulazza, Anaki, Mugar (všechny na pobřeží Středozemního moře) a Šutu (v Zajordání). Texty z Berlína zmiňují syropalestinské lokality Arkata, Aškalón, Ulazza, Byblos, Anaki, Mugar, S apa, Jeruzalém a Rehab. Bruselská skupina jmenuje mnohem více měst, mezi spolehlivě identifikovaná patří Jeruzalém, Akko, Šamchúna, Lakíš a Bét-Šemeš. (Tamtéž) Egyptské názvy jmenovaných lokalit, tj. jejich autentickou podobu na proklínacích textech, Bárta ovšem neuvádí a také nezmiňuje, že spolehlivá identifikace je v řadě případů sporná. Například s Jeruzalémem je víceméně zkusmo ztotožňován výraz Aw+w-SA-m-m, tedy Aušamem. (V podobě Urušalim je město známo až z tzv. amarnské korespondence z doby 18. dynastie.) Souhrnná chronologie 12. dynastie Pramen Chronologie Celkem roků Počet králů Turínský papyrus Manehto 7 Encyklopedie Nims Vachala Baines Kinnaer Weeks Loy Strouhal Schneider

3 Absolutní chronologie 12. dynastie by měla být teoreticky mnohem spolehlivější díky záznamu o konjunkci Slunce a Siria v 7. roce vlády Senusreta III., ale neutuchající spory o existenci či neexistenci koregencí (viz úvod ke Střední říši) a rozdílné názory na další variantně řešitelné problémy ukazují, že tomu tak není. Zúžíme-li vhled do problematiky na tři reprezentativní zdroje Encyklopedii, Bainese a Schneidera, zjistíme, že koncepce, na nichž jsou výpočty založeny, nejsou slučitelné (viz následující tabulky). Zatímco Bainesovy a Schneiderovy letopočty se vzájemně překrývají, a je tedy zřejmé, že k vládním obdobím jednotlivých králů jsou připočítány i koregence s jejich předchůdci a nástupci, bezprostředně navazující data v Encyklopedii vypovídají bu o eliminaci těchto přesahů, nebo o názoru, že žádné koregence nebyly a králové vládli jeden po druhém (z pouhého výčtu dat není jasné, kterou z těchto alternativ autoři předkládají). Dílčí absolutní chronologie 12. dynastie Encyklopedie Baines Schneider 1. Amenemhet I / Senusret I /4 3. Amenemhet II /6 1843/2 4. Senusret II / Senusret III Amenemhet III /7 1773/2 7. Amenemhet IV /3 8. Neferusobek Délka vlády králů (v letech) Encyklo- Baines Schneider Po korekci Doložená pedie Baines Schneider délka vlády 1. Amenemhet I (30) 2. Senusret I Amenemhet II ? 4. Senusret II Senusret III Amenemhet III Amenemhet IV Neferusobek ? Poznámka: Ponecháme-li stranou rozdílné názory na délky vlád Senusreta II. a Senusreta III., o nichž si řekneme více později, zjistíme, že u ostatních králů jsou si naopak dosti podobné (první tři sloupce tabulky). Po eliminaci koregencí u Bainese a Schneidera, spočívající v redukci délky vlád jednotlivých králů na dobu vymezenou převzetím trůnu po smrti krále předchozího a smrtí vlastní (další dva sloupce), ovšem vystoupí do popředí další odlišnosti, patrné zejména v první polovině dynastie. Pro ilustraci je pak u každého krále připojen nejvyšší archeologicky doložený rok vlády (poslední sloupec). Současný východ Slunce a Siria pozorovaný v 7. roce vlády Senusreta III. se musel podle astronomických výpočtů uskutečnit v rozmezí let Tomuto poměrně exaktnímu kritériu vyhovují datace Bainese (konjunkce u něj vychází na rok 1871) a Encyklopedie (1865) což samozřejmě samo o sobě nemůže být měřítkem jejich spolehlivosti. Naopak v příkrém rozporu s astronomy je nízká chronologie Schneiderova (1830), a zdá se tedy, že nemůže platit. Schneiderův nebo jemu velmi podobné názory ovšem sdílejí i další badatelé, a i když k tomu jistě mají dobré důvody, vysvětlení nikde nenacházíme. (Z našich zdrojů je zastáncem nízké chronologie například Bárta, na jehož pokus o synchronizaci egyptských dějin s událostmi v oblasti Syropalestiny musíme nahlížet pod tímto zorným úhlem). Záznamy na fragmentech Turínského papyru umožňují definovat skupinu králů 12. dynastie velmi přesně: na řádku V,19 je uvozena již zmíněnou formulí [Králové] sídlící v[e městě] Ictauej, z následujících osmi řádků V,20 V,25 a VI,1 VI,2 se dochovala první dvě jména částečně a poslední dvě úplně a sumační řádek VI,3 resumuje: Celkem osm králů vládlo v rezidenci [Ictauej] 213 let, 1 měsíc a 17 dnů. Spolu s dalšími prameny pak tento dokument umožňuje i poměrně spolehlivou opravu Manehtových jmen tradovaných Iuliem Africanem a Euse-

4 biem, kteří v důsledku nějakého omylu považovali Senusreta II. a Senusreta III. za jediného krále, vládnoucího celkem 49 let. Přehled králů 12. dynastie Běžná jména TP Manehto (Iulius Africanus) 1. Amenemhet I. [Sehete]pib[re] Ammanemés 2. Senusret I. [Cheper]ka[re] Sesonchosis 3. Amenemhet II. [Nebukaure] Ammanemés 4. Senusret II. [Chacheperre] Sesóstris 5. Senusret III. [Chakaure] Sesóstris 6. Amenemhet III. [Nimaatre] Lacharés 7. Amenemhet IV. Maacherure Ammanemés 8. Neferusobek Sebeknefrure Skemiofris Královské hrobky 12. dynastie Králové 12. dynastie rezignovali na krátkou tradici nepyramidových pohřebních komplexů Antefů a Mentuhotepů a ve zřejmé souvislosti s přenesením sídelního města z Vesetu na sever země dále rozšiřovali původní menneferskou nekropoli, kde navázali na hrobní architekturu Staré říše. Zavedli však některé inovace, jejichž účelem bylo zejména zvýšení bezpečnosti infrastruktur pyramid před lupiči (nepochybně po zkušenostech s rabováním hrobek za Prvního přechodného období) a usnadnění ( zlevnění ) stavby jejich superstruktur. Zásadní, na první pohled nápadný a z hlediska trvanlivosti osudný je rozdíl spočívající v úspornějším stavebním postupu: z velkých kamenných bloků se stavěla už jen základní kostra s hlavními osami ve směru úhlopříček, zatímco zbývající, mnohonásobně objemnější prostor superstruktury byl vyplněn obyčejnými sušenými cihlami, případně i štěrkem, kamennou drtí, hlínou, sutí, pískem a podobným materiálem. Nekvalitní jádro se sice nadále obkládalo přesně opracovanými bloky kvalitního vápence, ale po jejich odstranění zloději kamene stavby rychle chátraly a dochovaly se tak v mnohem horším stavu než kamenné pyramidy Staré říše. 692 Schéma konstrukce pyramid Střední říše podle Vandiera kamenný skelet superstruktury je vyplněn sušenými cihlami Přístupy do podzemí jsou někdy umístěny zcela neočekávaně asymetricky vzhledem k osám pyramidy či dokonce v satelitní hrobce a skrývají nepřehlednou spoustu spletitých a často slepých chodeb, přičemž pohřební komora se sarkofágem není pod středem superstruktury, ale na nejneobvyklejších místech (Zamarovský). Ochranná opatření tohoto druhu byla dovedena k dokonalosti zejména ve druhé polovině dynastie, přesto však svůj účel nesplnila všechny pyramidy Střední říše byly rovněž později vykradeny; lupičům neodolaly ani nejúčinnější bezpečnostní systémy posledních egyptských pyramid 13. dynastie, které změnily pohřební komoru v nedobytnou pevnost.

5 Některé otázky spojené s budováním velkých pyramid jsou dodnes nejasné (a naprostá absence epigrafických pramenů poskytuje dosti široký prostor pro spekulace), ale neméně podivuhodná je i technologie jejich vylupování. Dokud se v přilehlých chrámech pěstovaly královské zádušní kulty a mohutné ohradní zdi hlídaly ozbrojené stráže, jeví se pracné a nepochybně i hlučné probourávání do nitra hrobky jako nemyslitelé pokud ji po vzájemné domluvě nevyraboval sám ochranný a kněžský personál. Proto většina badatelů datuje vykradení pyramid do dob, kdy slabá centrální vláda nedokázala vzdorovat anarchii a všeobecnému rozvratu. Podle těchto teorií byly pyramidy Staré říše vyloupeny v Prvním přechodném období a pyramidy Střední říše (a 13. dynastie) ve Druhém. Vzhledem k tomu, že zloději navzdory různorodým bezpečnostním opatřením šli téměř vždy najisto, je třeba předpokládat předávání znalosti vnitřního uspořádání jednotlivých hrobek po řadu generací z otce na syna, a již ústním podáním, nebo v podobě tajně zhotovených či ukradených plánů v době stavby. Lupiči vždy přesně věděli, kde končí tajná chodba, kde je třeba hledat východ z labyrintu ve stropě, kde je třeba vyzvednout balvan z podlahy. Uzavírací bloky dovedli rozbít nebo obejít tak, že se pod ně podkopali... Pracovali s měděnými dláty a palicemi z doleritu při slabém světle olejové lampy, na břiše a pod úlomky padajících kamenů, po dlouhé týdny, měsíce, snad i roky. Nás vyčerpá pouhá pohodlná návštěva těchto míst... (Zamarovský 1986) Přehled královských hrobek 12. dynastie Král Lokalizace pyramidy Amenemhet I. Lišt Senusret I. Lišt Amenemhet II. Dahšúr Senusret II. Láhún Senusret III. Dahšúr Amenemhet III. Dahšúr (1. pyramida) Havára (2. pyramida) Amenemhet IV. jižní Mazghúna? Neferusobek severní Mazghúna? KRÁLOVÉ 12. DYNASTIE 1. [106.] Sehetepibre Amenemhet I. Hor 1. část vlády: s-htp-ib-ta.wy Sehetepibtauej Hor 2. část vlády: whm-ms.wt Vehemmesut (skupinu znaků ms-t-w čteme ms.wt) Obě paní 1. část vlády: s-htp-ib-ta.wy Sehetepibtauej Obě paní 2. část vlády: whm-ms.wt Vehemmesut (skupinu znaků ms-t-w čteme ms.wt) Zlatý Hor 1. část vlády: zma-bik-nbw Biknebusema Zlatý Hor 2. část vlády 1. verze: ms-bik-nbw Biknebumes Zlatý Hor 2. část vlády 2. verze: whm-ms.(w)t-bik-nbw Biknebuvehemmesut

6 Trůnní jméno: ra-s-htp-ib; ra-s-htp+t+p-ib Sehetepibre Rodné jméno: i-mn+n-m-ha.t; i-mn+n-m-ha.t+t Amenemhet Zkrácené rodné jméno: i-mn+n-y Amenej TP V,20: [ra-s-htp]+p-ib [Sehete]pib[re]; ztracené znaky jsou doplněny podle jiných pramenů Manehto: Ammanemés (Iulius Africanus); Ammenemés (Eusebius) Varianta trůnního jména: Sehetepjebre Varianty rodného jména: Amenemhat; Ameni Varianty Manehtova jména: Amenemes; Amenemmes Zakladatelem 12. dynastie a nepochybně jedním z nejschopnějších staroegyptských vládců byl muž neznámého a téměř určitě nekrálovského původu. Podle Vernera pocházel z nejjižnějšího kraje Egypta a jeho matkou byla pravděpodobně Núbijka; informace však vychází jen z utilitárního spisku známého pod názvem Nefertejovo proroctví, vzniklého až po Amenemhetově smrti na objednávku jeho nástupce. Toto literární dílo, antedatované do doby vlády Snofrua (4. dynastie), se dochovalo v pozdějším opisu na hieraticky psaném papyru z 18. dynastie (nyní v petrohradské Ermitáži). Král zde vystupuje pod zkráceným jménem Amenej, jako jeho rodiče jsou uvedeni kněz Senusret a jeho žena Nefret z Abu (Elefantiny), a předpovídá se mu skvělá budoucnost: Přijde z jihu král jménem Amenej, syn ženy z Tasetej [Ta setej], dítě Horního Egypta. Vezme bílou korunu a bude nosit i červenou korunu, sjednotí obě mocné [koruny]. (Callenderová) Identita Amenemheta I. s králem Amenejem z Nefertejova proroctví je pokládána za velmi pravděpodobnou, takřka jistou. Podobný stupeň hodnověrnosti je přikládán i jeho ztotožnění s catejem posledního krále 11. dynastie Mentuhotepa IV. Amenemhetem, a dokonce existuje i písemný bohužel ne zcela jednoznačný doklad, že Mentuhotep IV. ho jmenoval svým spoluvládcem. Stejně jako Nefertejovo proroctví však mohl být i on vyroben účelově, jako dodatečný pokus o legalizaci, resp. jako její falešný důkaz (podvrhy tohoto druhu nejsou výjimkou). Podle všeho měl totiž legitimní nárok na trůn příslušník královské rodiny Antef, jenž s ním také otevřeně vystoupil, nedokázal se však prosadit. Zdá se, že Amenemhet využil své výhody velitele armády, zorganizoval klasický vojenský puč a s podporou několika nomarchů se zmocnil vlády. Na přelomu 11. a 12. dynastie jsou doloženi i další uchazeči o trůn: především Núbijec Segersenej a blíže neznámý Ijibchentre. Proti Segersenejovi Amenemhet I. vyslal hned po převzetí moci vojenskou výpravu v čele s loajálním nomarchou 16. hornoegyptského kraje Chnumhotepem I. (majitelem skalní hrobky č. 14 v Bení Hasanu) a tentýž nomarcha pomáhal novému králi i při potlačování Antefovy opozice v Horním Egyptě, kdy byla nasazena i říční flotila dvaceti lodí. Třetí odpůrce převratu, Ijibchentre, zřejmě vojensky vůbec nevystoupil a zmizel v dějinách beze stop. Nevíme jistě, jak velké nebezpečí skrývaly odstředivé tendence na konci vlády Mentuhotepa IV. a bezprostředně po jeho smrti, ale energický postup Amenemheta I. tyto tlaky potlačil již v zárodku a většímu rozšíření krize zabránil. Svou vládu prezentoval jako vehem mesut, tj. znovuzrození, a tento specifický termín (úvahy o jeho významu viz v kapitole Ramesse XI. na konci 20. dynastie) promítl i do své královské titulatury. Amenemhet hned na začátku své vlády, pravděpodobně ještě v souběhu s uvedenými vojenskými operacemi, zahájil rozsáhlé a dobře promyšlené správní reformy, které se staly základem rozkvětu Střední říše. Především vybudoval silný, plně centralizovaný státní aparát, který dohlížel na jednotlivé vládce krajů a podle míry jejich neloajality je nenápadně, po jednotlivých krocích, odsouval na vedlejší kolej, přebíral faktický výkon moci a redistribuoval jejich hospodářské zdroje.

7 Metropolí Egypta se stalo nově založené město i-mn+n-m-hat it-ta.wy, Amenemhet Ictauej, v různých překladech Amenemhet se zmocnil Obou zemí (Verner), Amenemhet je uchvatitel Obou zemí (Baines), Amenemhet dobyl Obě země (Bárta) apod., přičemž samo jméno Amenemhet se překládá ve smyslu [bůh] Amon je v čele. Pro novou metropoli, kterou archeologové hledají zatím bezúspěšně v okolí králova pyramidového komplexu u dnešního Lištu, se zřejmě již v této době ujal (a v literatuře se běžně užívá) zkrácený název Ictauej. Jednoznačně nejsou známy ani důvody pro přesídlení z jihoegyptského Vesetu (jenž se stal centrem kultu boha Amona, ale jeho politický vliv začal upadat) na sever; pravděpodobně tu spolupůsobilo několik faktorů: snaha o navázání na slavnou tradici Menneferu; demonstrace zásadní změny v organizaci státní správy; distancování krále od poražených potomků Mentuhotepovy rodiny (Antef); výhodnější geografická poloha pro řízení Obou zemí; kratší vzdálenost k oběma okrajům delty, kam směřovala první vojenská tažení; rozsáhlý projekt zúrodnění bažinaté půdy v sousední Fajjúmské proláklině; blízkost pyramidových polí Staré říše, kde král téměř bezpracně těžil stavební materiál aj. Amenemhetovy stavby byly rozesety po celé zemi, bohužel se z nich však mnoho nedochovalo. Doložené lokality vyjmenovává Bárta: Chatána a Kantír [tj. Hatuaret], Búbastis [Perbastet], Héliopolis [Iunu], Memfis [Mennefer], Abydos [Abedžu], Dendera [Iunet], Tód [Džertej], Luksor [Veset], Armant [Iunej] a Sinaj [Hathořina svatyně v Serábit el-chadím]. Bárta mu přisuzuje také vztyčení kamenných stél vytyčujících hranice jednotlivých nomů, podle Vernera je však osadil až Senusret I. (Tato tvrzení nemusejí být v rozporu, pravděpodobně se tak stalo v období jejich spoluvlády, o níž viz níže). Amenemhet I. byl už jako Mentuhotepův catej vrchním velitelem armády, ale že s ní umí dobře zacházet, prokázal v plném rozsahu až po převzetí moci. První trestnou výpravu proti nomádům infiltrujícím do východní delty podnikl již v době ozbrojených střetnutí se Segersenejem a Antefem, další následovaly v téměř pravidelných vlnách a současně se také začaly budovat Vládcovy zdi, řetěz pevností přetínající Vádí Tumílát. O podrobnostech bojů na této frontě názorně informuje stéla vojenského velitele Nesmontua (viz) z 24. roku Amenemhetovy vlády. Doložena jsou i vojenská tažení do západní delty, zaměřená proti libyjským kmenům. Účelem asijských a libyjských výprav bylo jen vytěsnění kočovníků, tedy zabezpečení tradičních hranic, narušovaných zejména na asijské straně od počátku Prvního přechodného období a nyní ohrožených v důsledku hromadných kmenových migrací ve středovýchodním prostoru. Skutečné územní výboje, tedy snaha o ovládnutí oblastí, které dříve k Egyptu nepatřily, však směřovaly především do Núbie. Hlavní údery na jih vedl ve 23. a 29. roce vlády králův syn Senusret, jenž posunul hranice egyptského vlivu až ke 2. kataraktu. Opuštěná obchodní osada ze Staré říše v Buhénu byla znovu obsazena a přebudována na obrovskou, tehdejšími prostředky nedobytnou pevnost, poněkud skromnější obranné zařízení vzniklo v Semně. Primárním účelem těchto i všech později postavených núbijských pevností však zřejmě nebyla potřeba oblast kolonizovat, ale pacifikovat ji a zajistit bezpečné cesty do místních lomů a zlatých dolů. 693, 694 Plán egyptské pevnosti v Buhénu a rekonstrukce její brány podle Emeryho O drsných metodách podmaňování Dolní Núbie výmluvně vypovídá oslavný nápis cateje Antefikera (viz) z 29. roku Amenemhetovy vlády. Další skalní nápisy s královým jménem byly objeveny v Gerf Husénu, v lomech u Tošky poblíž Abú Simbelu a nověji i u vesnice Girgáví, kde jich česká expedice při záchranné akci UNESCO našla doslova stovky. Většinová, či přinejmenším nezanedbatelná část odborníků na Střední říši předpokládá, že důležitou součástí králových reforem bylo zavedení institutu koregence, tj. spoluvlády s designovaným nástupcem. Jak již bylo naznačeno, není jisté, zda se precedentem v tomto směru nestala už Amenemhetova spoluvláda s jeho předchůdcem Mentuhotepem IV., ale od začátku 12. dynastie je tento princip pokládán za spolehlivě doložený a jeho zastánci soudí, že se uplatňoval prakticky až do konce Střední říše. Na druhé straně se stále častěji objevují argumenty odpůrců teorie o koregencích a diskuse zatím viditelně diverguje. Nebudeme tedy zaujímat žádné vyhraněné stanovisko a omezíme se na konstatování, že k hlavním výhodám (eventuálních) koregencí by bezpochyby patřila možnost důkladného zaučení nástupce, zejména však zajištění plynulého přechodu vlády, a jak se ukazuje hned v případě první dvojice, bylo by to opatření předvídavé. Amenemhet I. pravděpodobně vládl rovných 30 let (bezpečně je prokázán 29. rok), z toho přibližně posledních 10 let podle teorie o koregenci společně se svým synem Senusretem, jenž byl v tomto období aktivnější, zejména na válečném poli. Na jedné z výprav proti Libyjcům, resp. při návratu z ní, dostihl Senusreta posel se zprávou, že v paláci vypukla vzpoura a král byl zavražděn. Za motiv spiknutí je pokládána snaha některé z Amenemhetových vedlejších manželek dosadit na trůn svého vlastního potomka za pomoci spojenců z nejbližšího vládcova okolí, kteří kralovraždu chladnokrevně načasovali do doby následníkovy nepřítomnosti

8 v Ictaueji. Senusret se však rychle vrátil a převzal vládu dříve, než mohly vypuknout nějaké nepokoje. (Jiný výklad událostí viz u Senusreta I.) Smrt Amenemheta I. popisují dvě soudobá beletristická díla, autenticita příběhu je však v obou případech nejistá. Na tzv. Milliganově papyru a papyru Sallier II se dochovala fiktivní králova politická závě známá jako Naučení Amenemheta synovi, které sepsal na objednávku Senusreta I. písař Chetej (neúplné opisy jsou i na třech dalších papyrech, třech dřevěných tabulkách, jednom svitku z kůže a asi dvou stech ostrakách). Hlavním účelem spisu bylo zdůvodnění nástupu Amenemheta I. (a tedy i Senusreta) na trůn, ale definuje i královské závazky vůči lidu a líčí atentát na krále (členění následujících citací na odstavce je pouze účelové): Callenderová Bylo to po večeři, nastala už noc. Již hodinu jsem odpočíval, ležel jsem unavený v posteli a začínal propadat spánku. Tu se zbraně [určené] k mé ochraně obrátily proti mně a já se choval jako had v poušti: probudil jsem se k boji a [rázem] procitl. Zjistil jsem, že došlo k boji [mezi] strážemi. Kdybych se rychle chopil zbraní, donutil bych zbabělce zalézt do díry. Avšak nikdo nemůže v noci vzdorovat, nikdo ani nemůže bojovat sám úspěchu nelze dosáhnout bez pomocníka. Hle [synu], k vraždě došlo, když jsem byl bez tebe, dříve než dvořané mohli slyšet, že jsem tě zplnomocnil, a dříve než jsem s tebou usedl [na trůn]. [Nyní] se ale chci o tebe postarat, protože jsem [tvé zplnomocnění předtím] nepřipravil a nepromyslel. Nebral jsem v úvahu ani lhostejnost služebníků. Bárta Bylo to po večeři, když nastala už noc, strávil jsem příjemnou hodinu [odpočinku], ležel jsem na posteli, byl jsem unaven. Mé srdce začalo následovat spánek, a zbraně začaly kolovat, aby mne ochránily. Byl jsem jako pouštní had. Probudil jsem se, abych bojoval. Probral jsem se, shledal jsem, že mé elitní jednotky jsou v boji. Kdybych se byl skutečně chopil zbraní, byl bych býval zahnal zbabělce zpět do díry. Není však statečnosti v noci, nebojuje se. Není vítězství bez pomocníků, když jsem zůstal sám. Hle [synu], tento atentát se stal, když jsem byl bez tebe. Dvořané neslyšeli, že jsem ti předal [vládu], než jsem byl s tebou usazen na trůn. [Závěr Bárta neuvádí.] Z juxtapozice dvou překladů stěžejního úryvku z Naučení Amenemheta synovi jasně vyplývá, jak je výpovědní hodnota textů tohoto druhu závislá na apriorním názoru egyptologů-překladatelů o jejich správném výkladu. (Kromě jiného je zjevné, že Bártův překlad hlasuje pro koregenci, zatímco překlad Callenderové je proti.) A je tu ještě další, podstatnější problém: z originálu totiž není bezprostředně jasné [resp. naše dnešní znalost gramatických nuancí egyptštiny neumožňuje pochopit], zda král ještě žije, či je pouze živou literární postavou, nebo zda byl zavražděn při palácovém spiknutí a daný text je emanací jeho božské osoby (Johnson; tímto problémem se budeme obšírněji zabývat v souvislosti s podobným textem Ramesse III. z 20. dynastie). Druhým dílem ze stejné doby je Povídka o Sinuhetovi, podle Encyklopedie nejznámější literární dílo sepsané klasickou egyptštinou, které se dochovalo v četných opisech na papyrech (zvl. hieratické papyry berlínského muzea z přelomu 12. a 13. dynastie) a ostrakách. Vyprávění začíná zmínkou o násilné smrti Amenemheta I., kterou náhodně zaslechne Sinuhet a v obavě o svůj život uprchne do ciziny. Na přání Senusreta I. se pak vrátí do vlasti a znovu se ujme svého úřadu u dvora. Na rozdíl od legitimizační tendence Naučení Amenemheta synovi (a také Nefertejova proroctví) je hlavním účelem povídky zbavit Senusreta možného podezření ze spoluúčasti na palácovém spiknutí (tamtéž). Podle údaje v Povídce o Sinuhetovi byl Amenemhet zavražděn ve 30. roce, 3. měsíci období záplav, 7. dni. Zmiňují se zde Vládcovy zdi a také Horovy cesty, které vedly Vádím Tumílát přes Sinaj do Palestiny, a objevují se tu i četná další zajímavá témata. Například Groh shledává v líčení Sinuhetova vítězného souboje s nepřemožitelným palestinským knížetem, při němž sehrál hlavní roli důvtip, mnoho rysů, které se později

9 opakují v biblické zkazce o boji Davida s Goliášem. Skutečná existence Sinuheta jako historické osobnosti a autenticita jeho příběhu jsou ovšem sporné; například Bárta uvádí, že o tom dodnes neexistuje jediný důkaz. Hlavním argumentem zastánců verze, že líčené události jsou čirou fabulací na pozadí historických reálií, je, že Sinuhetova hrobka na rozdíl od mastab celé řady vysokých úředníků Senusreta I. v okolí jeho pyramidového komplexu u Lištu nebyla nalezena. Přehled zpracování a publikací povídky, o níž je třeba především říci, že nemá nic společného se známým románem Miky Waltariho Egyp an Sinuhet, podává Bárta na s. 11; z českých překladů lze doporučit zejména jeho vlastní (Bárta, s ), za námahu stojí i porovnání s jinými (např. Jepsen, s ). Pyramida Amenemheta I. v Lištu Nedaleko Meketreovy hrobky v Dér el-bahrí byla identifikována skalní hrobka, kterou si Amenemhet budoval ještě za vlády Mentuhotepa IV. Po přenesení královského sídla do Ictaueje zůstala sice nedokončená, ale posloužila egyptologům jako jeden z důkazů identity původního Mentuhotepova cateje a pozdějšího krále Amenemheta I. Novou hrobku u Lištu si zřejmě začal stavět velmi záhy po usednutí na trůn, pravděpodobně souběžně s budováním města Ictauej. Podle Zamarovského se k ní nejlépe dostaneme z vesnice Matánija (asi 60 km jižně od Káhiry), odtamtud je to pak tři kilometry na západ. Potřebujeme trochu štěstí, abychom ji našli, a povolení vojenských úřadů. Zejména poslední skutečnost má zřejmě podstatný podíl na přílišné povrchnosti, zastaralosti a částečně i vzájemné rozpornosti dostupných informací, nebo získání takového povolení i pro egyptology se prakticky rovná zázraku. Není tedy divu, že dokonce i v literatuře, která se jinak atraktivními fotografiemi pyramid jen hemží, právě tato chybí, a pokud výjimečně ne, je pořízena z velké dálky. 695 Pyramida Amenemheta I. v Lištu Amenemhetův pyramidový komplex má všechny podstatné rysy srovnatelných objektů ze Staré říše, v detailech se od nich ovšem značně liší. Nejnápadnější je zbrusu nová technologie stavby pyramidové superstruktury, jejíž kamenná kostra je sestavena z vápencových bloků získaných z menneferské nekropole a celý zbytek objemu jádra je vyplněn úlomky podřadného vápence a sutí. Nevábný povrch byl pak zakryt kvalitním vápencovým obložením (Verner), později rozkradeným bylo nalezeno jen několik bloků roztroušených v troskách zádušního chrámu. Podle Vernera má tuto úspornou metodu na svědomí i nedostatek kvalitního kamene ve středním Egyptě a v oblasti Fajjúmské oázy, tomu však odporuje její aplikace u pozdějších pyramid 12. dynastie v Dahšúru, pro něž takový argument uplatnit rozhodně nelze. Hlavní příčina bude tedy nejspíše ve snaze o urychlení a usnadnění stavby. Kamenné kvádry se zbytky reliéfů, které byly druhotně použity nejen při stavbě kostry pyramidy, ale i dalších částí komplexu, a na nichž byly identifikovány části titulatur Chufua, Chafrea, Venise a Pepiho (II.?), pocházejí podle Vernera pravděpodobně z údolních chrámů jmenovaných králů, podle Bárty i z jejich vzestupných cest. Arnold a další na druhé straně připouštějí, že mohly být vytěženy i v dosud neznámých (nebo zcela rozebraných) chrámech Staré říše, které tito vládci nechali kdysi postavit někde poblíž Lištu. Rozměry pyramidy Amenemheta I. (m) Verner Baines Bárta Zamarovský Základna 84 78, Výška asi Úhel sklonu Seked (5) (5) Dochovaná výška asi 20 asi 15

10 Upřesnění rozdílných údajů zde není možné. Bainesův úhel odpovídá přesně a Vernerův téměř přesně sekedu 5. Přepočítáme-li z něj a z udávaných velikostí strany základny výšku, pak u Vernera vychází 58,8 m a u Bainese 54,95 m, což je v obou případech v dobré shodě s jejich údaji, a nelze tedy rozhodnout, kdo z nich má pravdu. Při koeficientu 0,525 by strana základny u Vernera měřila 160 loktů, u Bainese 150 loktů a u Zamarovského 200 loktů. 696, 697 Plány pyramidového komplexu Amenemheta I. podle Macea; nahoře Vernerův, dole Bártův K odlišnostem od pyramid Staré říše lze přiřadit i tvar substruktury. Vchod je sice umístěn klasicky v ose severní stěny na úrovni základny a je zakrytý typickou severní kaplí s nepravými dveřmi, za nimiž následuje pozvolna se svažující (Verner) sestupná chodba obložená červenou žulou, která je opatřena žulovými zátarasy a ústí do místnosti čtvercového půdorysu, situované ve svislé ose pyramidy (údaje o hloubce nejsou k dispozici). Zde však podobnost končí: z podlahy předsíně směřuje kolmo dolů šachta a předpokládá se, že pravá pohřební komora, v níž údajně ještě nikdo nebyl, je na jejím dně. Dolní partie šachty je totiž zatopena, podle Vernera a Bárty spodní vodou, podle Zamarovského vodou říční, která sem vniká nějakou průrvou z Nilu (což je zjevný omyl, protože mezi Nilem a pyramidou jsou ještě umělé vodní kanály). Verner píše, že voda prosakuje v takovém množství, že všechny pokusy o odčerpání byly neúspěšné. Vzpomeneme-li si na báňské záchranáře, kvalifikované k zákrokům ve velmi úzkých prostorách zatopených kalnými či zcela neprůhlednými vodami, a na podobné, naprosto běžné potápěčské výkony amatérských speleologů, musí nám tento důvod nevstoupení do hrobky připadat jako lichý. Překážka tohoto druhu mohla nanejvýš zastavit starověké zloděje, po nichž tu zbylo pět nedokončených šachet, když se snažili prokopat dolů jinudy. Ve svém televizním seriálu o pyramidách Verner zmínil několik úvah, které se v této souvislosti objevily, a jedna z nich vysvětlovala [vodu v podzemí] jako dlouhodobý záměr stavitelů pyramid [i substruktura nedaleké pyramidy Senusreta I. je zatopena], kteří si byli vědomi prosakování spodní vody a využili toho jako prvku k zábraně vykrádačům hrobů v přístupu do pohřební komory. Pak se ovšem nabízí otázka, jak mohli Egyp ané pod nezadržitelně prosakující vodou komoru vůbec vyhloubit a umístit do ní sarkofág, když dnešní, moderní technikou vybavení specialisté se tam nedokážou ani podívat? Připus me i to, že nějaké zemětřesení mohlo později podloží narušit a průsaky jsou nyní intenzivnější. Ale jak mohlo vůbec někoho napadnout, že egyptský král, jehož hlavním záměrem bylo uchovat své mumifikované tělo na věky věků a jenž si nechal za tím účelem postavit obrovskou a přes všechna úsporná opatření nesmírně nákladnou hrobku, byl najednou ochoten shnít po odchodu z tohoto světa ve vodě?

11 Zádušní chrám, spíše chrámek, stál na hlouběji situované terase než sama pyramida, která se tak jevila vyšší, než doopravdy byla. Zachovaly se z něj jen nepatrné fragmenty reliéfů, mezi nimi zlomek nepravých dveří a žulový oltář. Vzestupná cesta byla otevřená (nezastropená) a prozkoumat ji bylo možné jen v krátkém horním úseku; zbytek i s údolním chrámem totiž leží pod muslimským hřbitovem. Novým prvkem či spíše výrazem propojení dvou odlišných tradic jsou šachtové hrobky příslušníků královské rodiny (většinou zřejmě manželek a dcer), které se táhnou mezi západní stěnou pyramidy a ohradní zdí ve dvou rovnoběžných řadách a svým tvarem i umístěním uvnitř komplexu připomínají hrobky členů rodiny Mentuhotepa II. v Dér el-bahrí. Kromě nich jsou v areálu skupiny větších hrobek a u jihovýchodního nároží pyramidy, kde bychom očekávali spíše satelitní pyramidu, je poněkud šikmo orientovaná velká mastaba cateje Antefikera, po němž stejně jako po králi zbyla i nedokončená a opuštěná skalní hrobka v Západním Vesetu. Nedaleko pyramidy pak byl začátkem 20. století objeven hrob paní Senebtisi s bohatou pohřební výbavou. 2. [107.] Cheperkare Senusret I. Hor: anx-ms.wt; anx-ms.(w)t Anchmesut (skupinu znaků ms-t-w čteme ms.wt) Obě paní: anx-ms.wt; anx-ms.(w)t Anchmesut (skupinu znaků ms-t-w čteme ms.wt) Zlatý Hor: anx-ms.(w)t-bik-nbw; bik-nbw-anx-ms.(w)t Biknebuanchmesut Trůnní jméno: ra-xpr-ka Cheperkare Rodné jméno: wsr+s+r.t-z-n Senusret (znaky čteme v pořadí z-n-wsr.t) TP V,21: [ra-xpr]-ka [Cheper]ka[re], 45 roků, [x měsíců]; ztracené znaky jsou doplněny podle jiných pramenů Manehto: Sesonchosis (Iulius Africanus i Eusebius) Varianty trůnního jména: Kheperkare; Keperkare; Cheperkaure Varianty rodného jména: Senvosret; Senwosret; Senuseret; Senouseret Varianta Manehtova jména: Sesostris Senusret I. byl synem zakladatele dynastie Amenemheta I. Na Turínském papyru se mu připisuje vláda v trvání 45 let a neurčitého počtu měsíců (číslovka se nedochovala), což se dosti přesně shoduje s názory egyptologů a spory se vedou jen o to, kdy vlastně začala, odkdy je třeba oněch 45 až 46 let počítat. Zastánci teorie o koregencích předpokládají, že se podílel na výkonu moci již v posledním desetiletí života svého otce a samostatně vládl až dalších 36 roků, takže při chronologických úvahách nemůžeme jejich vlády jednoduše sčítat takovým postupem bychom při celkem běžné praxi koregencí za 12. dynastie dospěli k mnohem delšímu trvání Střední říše. Tito egyptologové při popisu událostí obvykle akceptují rok vlády udávaný v primárních pramenech, tj. předpokládají, že králův syn na stélách, skalních nápisech apod. počítal své roky již od okamžiku, kdy ho otec ustavil koregentem, a mluví-li například o 23. roce vlády Senusreta I., mají na mysli 13. rok jeho

12 samostatné vlády. Odpůrci koregencí tento úzus pochopitelně neakceptují, takže v literatuře (zejména popularizační, kde se podobné nuance nevysvětlují) vzniká chaos a někdy je obtížné chronologické údaje dešifrovat. Král měl nejspíš několik manželek, jak lze soudit z devíti (!) vedlejších pyramid v jeho pohřebním komplexu, ale jménem známe jen jednu: dceru Amenemheta I., tedy jeho sestru Nofret I. Z dalších členů Senusretovy rodiny jsou identifikováni jeho dcera Itakaiet, majitelka druhé vedlejší pyramidy (ostatních sedm je anonymních), a syn Amenemhet (II.), jehož Senusret ve 43. roce vlády (ve 33. roce samostatné vlády), tedy dva až tři roky před svou (přirozenou) smrtí, jmenoval koregentem, či předurčil jako svého nástupce (je to opět tentýž problém, opakující se v podstatě až do konce dynastie). Způsob převzetí vlády Senusretem I. a okolnosti jeho nástupu na trůn nejsou zcela bezrozporné. Podle Povídky o Sinuhetovi se v době vraždy svého otce vracel z vítězného tažení proti libyjským kmenům Cemehu a Cehenu v Západní poušti, a když ho jeho stoupenci u dvora o kralovraždě uvědomili, opustil tajně vojsko, vydal se spěšně do Ictaueje a převzal vládu. Někteří badatelé však soudí, že dikce Sinuhetova vyprávění připouští i jiný, méně čítankový výklad: atentát zosnovala Amenemhetova dcera a Senusretova žena Nofret I., a sice po dohodě s manželem, jenž byl v posledních letech spoluvlády výrazně aktivnější a stárnoucí král mu mohl v jeho záměrech překážet. Tuto teorii nepřímo podporuje i sama existence Povídky o Sinuhetovi a dalšího legalistického spisu Naučení Amenemheta synovi (obě díla vznikla nepochybně na objednávku Senusreta I.) a posiluje ji i skutečnost, že jméno Nofret bylo zapisováno do kartuše, ačkoli nebyla vládnoucí královnou. (Je to obtížně vysvětlitelný precedens; jména manželek králů se běžněji objevují v kartuších až za Nové říše). Senusretova vláda byla dobou rozmachu a prosperity, existují i četné důkazy o zlepšení životních podmínek obyvatelstva. Král se věnoval především dobudování výkonné centrální správy, a přestože tradiční moc nomarchů ještě i on do určité míry respektoval, podřídil ji plně své kontrole. Na základě některých stavebních aktivit ve Fajjúmské proláklině (zejména vztyčení mohutné stély v Abgígu, vydávané někdy mylně za obelisk) se soudí, že nejpozději za jeho vlády byly zahájeny rozsáhlé vodohospodářské práce v této oblasti, jež postupně umožnily podstatné zvýšení objemu zemědělské produkce země. Zavodňovací kanály se stavěly i v jiných částech Egypta. V této době také vznikla řada literárních památek, jejichž popularita vedla k častému opisování (některé kopie vznikly až o půldruhého tisíce let později), a přispěla tak i k jejich dochování. Vedle již zmiňované Povídky o Sinuhetovi a Naučení Amenemheta synovi, jehož původcem byl písař Chetej, je to hlavně Naučení Chetejovo (tedy téhož autora), které se dlouho využívalo pro výchovu a výuku královských úředníků, jak lze bezpečně soudit z mnoha dochovaných kopií na papyrech, písařských tabulkách a ostrakách z 18. až 26. dynastie, a dále Naučení loajalistické, určené v podstatě ke stejnému účelu je to jakýsi návod, jak se mají úředníci chovat ke svým podřízeným, a na druhé straně jim vštěpuje bezvýhradnou věrnost králi. Autora tohoto díla sice neznáme, ale egyptologové je na základě rozboru obsahu a jazyka celkem jednoznačně datují do doby vlády Senusreta I. Kopie Naučení loajalistického se dochovaly na třech papyrech, jedné dřevěné tabulce, 72 ostrakách a také na stéle vysokého úředníka Sehetepibrea, současníka Senusreta III. a Amenemheta III. Senusretovy stavební aktivity jsou poměrně rozsáhlé, ale přímo dochovaných památek není mnoho. Víme, že věnoval značnou pozornost kultům různých lokálních božstev, stavěl jim po celé zemi chrámy a staré a zpustlé obnovoval. Nepochybně si tím zavazoval místní elity a upevňoval tak jednotu země, i když přítomnost populistických motivů můžeme dnes už jen tušit. Senusretova stavební činnost je doložena především nepřímo mnoha dobře dokumentovanými výpravami do pouštních hor, které vedle jiných přírodnin opatřovaly i vzácnější druhy stavebních materiálů. Skalní nápisy dokládají šest výprav do ametystových dolů ve Vádí Húdí v Núbii, dvě do lomů v Hatnúbu, kde se těžil velmi kvalitní alabastr, další ke zdroji tyrkysu a mědi v Serábit el-chadím na Sinaji, do vzdálených oáz a zlatých dolů v Núbii, a především tři velké výpravy do Vádí Hammamát pro různé druhy kamene. Jedna z nich, uskutečněná pod vedením Ameneje ve 38. roce vlády, čítala údajně 17 tisíc členů a měla přivézt polotovary pro zhotovení 150 soch a 60 sfing. Dochovaných soch krále je sice mnohem méně, ale kunsthistorikové u nich poprvé rozpoznávají dva odlišné typy: jednak tradiční, tj. monumentální, strnulé a neosobní skulptury zobrazující ho jako mocného vládce Obou zemí, ale také díla, která se snaží vystihnout jeho skutečnou fyziognomii a individualitu, a jsou tedy v oficiálním egyptském sochařství novým, objevným prvkem. Portréty králů z tohoto období ztrácejí výraz vládcovské, vznešené nehybnosti a stávají se lidštějšími... Slabý úšklebek na tváři mladého Senusreta I. prozrazuje melancholickou povahu, jevící se ještě zřetelněji na jeho pozdějším portrétu... (Pijoan) Egyptologům ovšem odvaha k podobnému třídění výtvarných děl obvykle chybí, zejména když vidí, že melancholický úšklebek by mohl být se stejným úspěchem považován za lehký úsměv.

13 Nadživotní usirovské sochy krále a jejich fragmenty byly nalezeny v troskách vzestupné cesty jeho pyramidového komplexu v Lištu a také v chrámu boha Usira v Abedžu (Egyptské muzeum v Káhiře, Muzeum v Luksoru a Metropolitní muzeum v New Yorku), trůnní sochy ve skrýši u jeho zádušního chrámu (Egyptské muzeum v Káhiře; je jich celkem deset, některé z nich jsou nedokončené) a dvě malé z cedrového dřeva u nedaleké hrobky jeho úředníka (jedna z nich je v Metropolitním muzeu v New Yorku). Za reprezentanta druhého typu Senusretových soch je považováno zejména torzo jeho hlavy (Britské muzeum v Londýně). K významným stavebním památkám z doby Senusreta I. patří především žulový obelisk v Iunu a tzv. Bílá kaple v Karnaku. Obelisk je 20,5 m vysoký a na všech čtyřech stranách má sloupcově uspořádanou, precizně vytesanou královskou titulaturu. Odhlédneme-li od nálezu několika fragmentů jen asi třímetrového obelisku Tetiho ze 6. dynastie, je to jediný pozůstatek Reova chrámu v Iunu, písemně prokázaného již v době Staré říše a znovu postaveného ve 3. roce vlády Senusreta I., a také vůbec nejstarší dochovaný obelisk v Egyptě. Je o 27 let mladší než dnes již ztracený chrám král ho nechal před vchodem spolu s jeho dvojčetem (obelisky se vždy stavěly ve dvojících) vztyčit až ve 30. roce vlády. 698, 699 Socha Senusreta I., v jehož pohledu se údajně zračí melancholie (Egyptské muzeum v Káhiře), a jeho obelisk v Iunu Bílá kaple v Karnaku byla zřejmě v dobrém stavu a sloužila svému účelu až do poloviny 18. dynastie, kdy ji král Amenhotep III. (pozor na záměnu Amenemhetů a Amenhotepů) nechal rozebrat a získaný materiál použil jako balastní výplň tehdy budovaného 3. pylonu. Při rozsáhlých opravách areálu ve 20. století byly kvádry s reliéfy v jeho útrobách objeveny a francouzský architekt Chévrier z nich v letech kapli znovu kompletně postavil. (Je to podobný případ jako Lauerovy rekonstituce doprovodných staveb Džoserova pyramidového komplexu v Sakkáře či Músovo znovupostavení hrobky Nianchchnuma a Chnumhotepa z bloků nalezených v náspu Venisovy vzestupné cesty). 700 Chévrierova rekonstrukce Bílé kaple Senusreta I. v Karnaku Senusretova kaple vznikla k oslavě jeho svátku sed ve 30. roce vlády; je to poměrně malá stavba, pokrytá reliéfy boha Amona a texty popisujícími jednotlivé kraje (nomy), vymezené o pár let dříve novými hraničními stélami. Na dvou protilehlých stranách byla otevřená a přístupná nízkými rampami a v jejím středu stál kamenný podstavec s Amonovou bárkou, nošenou při slavnostech kněžími v čele procesí. Amonův kult ovšem ještě neměl onen klíčový význam, k němuž dospěl za Nové říše; pravděpodobně byl víceméně rovnocenný s jinými lokálně praktikovanými religiozitami, i když Veset od dob Mentuhotepa II. přece jen nebyl pouhým řadovým městem. Vliv Reova kultu s centrem v Iunu naopak od zániku Staré říše spíše slábl, takže chceme-li hledat nějakou ideologickou dominantu Střední říše a speciálně 12. dynastie, byly jí nejspíše usirovské představy, umožňující na rozdíl od dávnější minulosti, kdy posmrtný život byl výsadou krále, přejít bez úhony do záhrobní říše ( stát se Usirem ) širšímu okruhu lidí. V souvislosti s rozšiřováním usirovského mýtu znovu vzrostl význam Abedžu, kde byla velká hrobka krále Džera z 1. dynastie ztotožněna s hrobem samého Usira. Senusret I. nedaleko odtud budoval chrám, z nějž se dochovalo mnoho zlomků reliéfů a téměř čtyřmetrové sochy usirovského typu. Přibližně od 9. roku jeho vlády se v okolí začaly stavět malé soukromé kaple se sochami a stélami, u některých byly nalezeny i skutečné hrobky. Kvůli nedostatku místa se však do většiny kaplí umís ovaly jen malé modely sarkofágů a mumií, připomínající královské vešebty. Senusretova zahraniční politika je obvykle hodnocena jako nevýbojná a umírněná, i když k Núbii lze vztahovat podobné výroky jen s výhradami. Ovládl ji totiž definitivně až po 2. katarakt, přičemž hranice egyptského vlivu sahaly podle Vachaly až k obchodnímu středisku v Kermě, tedy až za 3. katarakt. Bárta, jenž zmiňuje jen jednu výpravu do Núbie, hned v 1. roce vlády (a do Palestiny ve 4. roce), má zřejmě na mysli období po převzetí trůnu, nikoli první rok koregence s Amenemhetem I. Autoři, kteří Senusretovi v této zeměpisné oblasti naopak připisují rozsáhlejší aktivitu např. podle Bainese začal stavět pevnosti Serra, Buhén, Kor, Dorginartí, Dabenartí ( Dabendi ) a Mirgissa, hovoří implicitně o období koregence, kdy mladý král núbijské výpravy vedl, ale na skalních nápisech (např. v Girgáví) se objevuje převážně jméno jeho otce. Připomeňme, že účelem núbijské politiky nebyla anexe území v pravém slova smyslu (nebylo považováno za součást Egypta) pevnosti měly jen střežit cesty k oblastem egyptských zájmů (dolům na mě, zlato a drahé kameny) a zajiš ovat jejich bezpečnost před bojechtivými a loupeživými kočovníky. Podle Vernera se zdá, že [Senusret I.] vojensky zasahoval i na severní hranici, ohrožované divokými beduínskými kmeny, Encyklopedie zmiňuje výslovně vojenské výpravy proti Libyjcům a Zamarovský míní, že zde na rozdíl od Núbie uplatňoval spíše defenzivní taktiku. Bárta zdůrazňuje bezkonfliktnost Senusretovy zahraniční politiky vůči východním sousedům (zahrnovaným pro jejich nerozlišitelnost pod územní pojem Syropalestina ), s nimiž udržoval čilý obchod: Do celé oblasti na severovýchod od Egypta proudili jeho poslové

14 a obchodní karavany, směřující především k velkým obchodním centrům na pobřeží Středozemního moře. Všechny obchodní expedice měly ovšem zásadně vojenský doprovod a jeho pouhá přítomnost nepochybně ovlivňovala i složitá jednání v komerční rovině. Doloženy jsou výpravy pro cedrové dřevo do Byblu a pro exotické produkty do země Punt, náhrdelník s královým jménem a socha jeho úředníka Senusretancha byly objeveny až v Ugaritu (Rás Šamra v Sýrii), další archeologické nálezy naznačují kontakty s Krétou. Pyramida Senusreta I. v Lištu Senusretův pohřební komplex je asi půldruhého kilometru jižně od hrobky jeho otce Amenemheta I. Jejich pyramidy se stavební technologií neliší, Senusretova je jen větší a nejsou v ní doloženy druhotně použité kvádry. Jádro bylo postaveno na umělé plošině vybudované z velkých kamenných bloků, základní kostra je vyplněna úlomky místního vápence, pískem a sutí. Na Bártově plánu (viz obr. 702) je nosný skelet zakreslen jako dva kříže vzájemně pootočené o 45 jeden sleduje osy stěn pyramidy, druhý její úhlopříčky a je doplněn o dalších osm přepážek, orientovaných kolmo na stěny. Toto uspořádání je dobře viditelné i na obr. 701, kde jedna z nyní již obnažených vnitřních zdí evidentně navazuje na osu zádušního chrámu a prochází tedy severo-jižní osou pyramidy. Zamarovský, jenž zřejmě vycházel z Vandierova obecného schématu konstrukce pyramid 12. dynastie, uvádí jen úhlopříčný kříž doplněný o šestnáct přepážek, z nichž by při požadavku symetrie (nezbytném kvůli statické pevnosti) nemohla žádná ležet v jedné ose s chrámem (viz obr. 692). Obložení bylo tradičně zhotoveno z bloků jemného bílého vápence, ale na stěnách pyramidy, dochované asi do třetiny původní výšky, z nich zůstaly jen malé zbytky. 701 Pyramida Senusreta I. v Lištu Vzácně souhlasné údaje o rozměrech pyramidy tentokrát výjimečně žádnou korekci nevyžadují, dopočítán je jen seked a koeficient přepočtu staroegyptských loktů na metry: Rozměry pyramidy Senusreta I. (m) Verner Zamarovský Bárta Baines Po korekci Základna (200 loktů) Výška 61,25 asi ,25 Úhel sklonu Seked 6 Koeficient 0,525 Vchod do hrobky je na obvyklém místě v dlažbě severní kaple, z níž zbyly jen trosky. Stál v ní obětní oltář z červené žuly a alabastrová stéla, na stěnách byly polychromované reliéfy. Svažující se chodba je na starších plánech (Petrie, Edwards) zakreslena jako přímá a nekomplikovaná, vedoucí rovnou do pohřební komory ve svislé ose pyramidy, podle Vernera se však podobně jako v pyramidách 5. dynastie odklání k východu (tj. doleva). Podzemí je stejně jako u nedaleké pyramidy Amenemheta I. zatopeno silně zakalenou spodní vodou a stejně jako tam do něj prý dosud nikdo nepronikl. První se o to pokusil Maspero při hledání textů pyramid (1882), po něm Gauthier a Jéquier (1894/1895), pak Lythgoe a Mace ( ) a nakonec Arnold z Metropolitního muzea v New Yorku ( ). Sestupná chodba je přerušena hladinou spodní vody přibližně 12 m pod základnou pyramidy (Zamarovský) a Arnold odhaduje, že pohřební komora je v hloubce asi 24 m. Chodba je u vchodu obložena žulou a dodnes v ní vězí obrovské, až 20 tun těžké bloky jejího původního uzávěru, rovněž ze žuly (Verner). Souběžně s ní (tj. mimo uzávěry) vede jeden ze dvou zlodějských tunelů a klesá až k vodní hladině, kde končí ani všeho schopní lupiči se nedostali dál než pohodlnější archeologové. (Podivný nezájem o alespoň zběžný průzkum

15 podzemí obou pyramid v Lištu, americkou technikou osmdesátých let 20. století nepochybně realizovatelný, vzbuzuje podezření, že byl uskutečněn utajeně.) Pyramida je obklopena dvěma zdmi vnitřní a vnější. Vnitřní je postavena z vápence a ze strany přilehlé k pyramidě byla v pětimetrových intervalech vybavena úzkými reliéfními panely, v jejichž horní polovině jsou části Senusretovy titulatury (Horovo jméno Anchmesut a střídavě trůnní jméno Cheperkare a rodné Senusret), v dolní pak obrazy bohů. Vnější ze je ze sušených cihel. Ze zádušního chrámu se v podstatě dochovaly jen fragmenty dlažby, které však umožnily rekonstrukci jeho půdorysu. Uspořádáním a architekturou se nápadně podobá královským zádušním chrámům z druhé poloviny Staré říše (vstupní podélná zaklenutá část, otevřený dvůr se 24 vápencovými monolitickými pilíři, příčná chodba, kaple s pěti nikami, antichambre carrée s jedním sloupem, obětní síň se žulovým oltářem a nepravými dveřmi v nejzazší části přiléhající k pyramidě, kolem jsou sklady). V troskách zanechaných zde zloději kamene bylo nalezeno asi šest set fragmentů reliéfů. V jihovýchodním nároží vnitřní ohradní zdi jsou zbytky satelitní pyramidy (rovněž zničené zloději kamene), na severu a západě oddělené od hlavní pyramidy a zádušního chrámu samostatnou zdí, zakousnutou do vnitřního nádvoří. Podle Zamarovského byla původně 19 m vysoká a strana její základny měřila 21 m; můžeme tedy uvažovat základnu o délce 40 loktů a úhel sklonu stěny asi 61, což přibližně odpovídá sekedu 3.3. Pokud jsou tyto údaje správné, je to jedna z nejštíhlejších pyramid v Egyptě. Z Vernerova popisu vyplývá, že Arnold pod ní předpokládá dvě podzemní komory. V širokém prostoru mezi vnitřní a vnější ohradní zdí objevili Lythgoe a Mace pod návějemi písku celkem devět vedlejších pyramid s vlastními ohradními zdmi, severními kaplemi a zádušními chrámky. Čtyři z nich jsou uspořádány ve dvojicích (na severu a východě), ostatních pět stojí solitérně (na západě a jihu). Všechny jsou už ve špatném stavu a identifikovány byly bohužel jen dvě: jedna patřila králově manželce Nofret I. a druhá jeho dceři Itakaiet. Na prostranství je nepravidelně rozeseta i celá řada šachtových hrobek, některé z nich jsou situovány i uvnitř ohradních zdí vedlejších pyramid. Gauthier a Jéquier objevili v roce 1894 pod dlažbou dvora severně od zádušního chrámu odvodňovací šachtu, v níž bylo ukryto deset trůnních (tj. sedících) soch krále v nadživotní velikosti, některé jsou nedokončené. 702 Plán pyramidového komplexu Senusreta I. Vzestupná cesta je prozkoumána jen ve své horní části. Byla zastropená (pravděpodobně po celé délce) a ve vnitřních, pravidelně rozmístěných výklencích lemována Senusretovými usirovskými sochami. Některé z nich byly nalezeny, většinou v torzním nebo fragmentárním stavu. Údolní chrám je dosud pod mohutnými pískovými návějemi někde na rozhraní pouště a úrodného pásu u řeky a zatím nebyl ani lokalizován. U horního vyústění vzestupné cesty je po obou stranách řada hrobek vysokých úředníků. K identifikovaným patří Imhotep, Sesenebenef, Nacht a již zmíněný Senusretanch, jehož pozoruhodná mastaba je překvapivě vybavena texty pyramid. Měl by tu být pohřben i protagonista slavného literárního díla Sinuhet, pokud byl ovšem skutečnou historickou postavou.

16 3. [108.] Nebukaure Amenemhet II. Hor: H-k-n-m-mAa.t; H-k-n-m-mA+mAa(.t) Hekenemmaat Obě paní: H-k-n-m-mAa.t; H-k-n-m-mA+mAa(.t) Hekenemmaat Zlatý Hor: maa-xrw-bik-nbw; bik-nbw-ma+maa-xrw Biknebumaacheru Trůnní jméno: ra-nbw-ka.w Nebukaure Rodné jméno: i-mn+n-m-ha.t+t Amenemhet TP V,22: jméno je ztraceno, 1 nebo 10 roků Manehto: Ammanemés (Iulius Africanus); Ammenemés (Eusebius) Varianty trůnního jména: Nebkaure; Nubkaure; Nebukawre Varianta rodného jména: Amenemhat Varianty Manehtova jména: Amenemes; Amenemmes; Ammenemnes Amenemhet II. zřejmě nastoupil na trůn jako koregent v posledních dvou až třech letech vlády svého otce Senusreta I. a po jeho smrti pak vládl dalších 34 nebo 35 let, celkem tedy 37 až 38. Manehto mu připsal rovněž 38 let, na Turínském papyru je příslušný údaj porušený (dochovala se jen jedna číslice, o níž navíc není jisté, zda je to 1 nebo 10). Na sklonku života asi jmenoval koregentem svého syna Senusreta II., jenž s ním vládl společně zhruba tři roky a po jeho smrti převzal trůn. Vláda Amenemheta II. je obecně považována za období relativního klidu a prosperity, založené na růstu zemědělské produkce, exploataci núbijských a sinajských zdrojů (mě, zlato a drahé kameny) a především na výměnném obchodu s oblastí Středního východu a Egeidou, archeologicky dosti důkladně doloženém. Z této doby naopak nejsou známy žádné významnější vojenské aktivity, které by byly srovnatelné s výboji prvních dvou králů dynastie. Amenemhet II. a také jeho poměrně krátce vládnoucí syn Senusret II. se spíše snažili racionalizovat správu ovládaných území (víme například, že Západní oázy byly spravovány prostřednictvím nomarchy 19. hornoegyptského kraje). Tato politika se změnila až za Senusreta III., jenž se vojensky angažoval opět ve větším rozsahu. Důvod k přehodnocení Amenemhetovy zdrženlivosti v mezinárodních vztazích neposkytly ani nedávno nalezené zbytky análů z jeho doby v troskách Ptahova chrámu v Menneferu, které dokládají některé výpravy za hranice Egypta. Letopisy bohužel nejsou kompletní (objeveny byly jen dva fragmenty původního bloku z červené žuly), což je velká škoda, protože hieroglyfický text podává dosti podrobný, chronologicky uspořádaný přehled králových aktivit. Vedle běžných zakládacích aktů, souvisejících především s kultem jeho otce Senusreta I., a seznamů darů pro různé chrámy, kaple a slavnosti bohů po celé zemi jsou zvláště zajímavé právě detailní popisy vysílaných expedic, a na příslušných místech, podle časové posloupnosti, podrobnosti o jejich návratu. Až obsedantně precizní jsou výčty dovezené kořisti, vše se uvádí do posledního haléře. K dochovaným zápisům patří odjezd obchodní výpravy na dvou lodích k libanonskému pobřeží a její návrat, seznam produktů dovezených z tyrkysové terasy (tj. z dolů v Serábit el-chadím na Sinaji), mezi nimiž vedle tyrkysu figuruje měděná ruda a nějaká další surovina, dosud neidentifikovaná. Nepříliš jasný je popis vojenské

17 trestní expedice s úkolem rozbořit Secet (Asii) a rozvrátit pevnosti Iuaj a Iasej, doprovázený výčtem odměn určených králem pro její účastníky. Podle Altenmüllera je z kontextu zjevné, že zásah nemohl trvat déle než jedno roční období (tj. 4 měsíce), takže jmenovaná města nemohla být příliš vzdálená ležela nejspíše v jižní Palestině. Zaznamenán je i dobrovolný hold synů palestinských knížat egyptskému králi; mezi jejich dary překvapuje velké množství zajatců a naopak malý, spíše symbolický objem ostatních komodit. (Překlad dosti obšírných partií análů z Altenmüllerovy publikace uvádí Bárta na s ) Rozporuplné vztahy Egypta se syropalestinskou oblastí v době vlády Amenemheta II. nejsou zatím plně objasněny, ale zdá se, že přinejmenším některé její části (zejména jižnější) byly na egyptském králi do určité míry závislé, místní knížata mu možná odváděla tribut a případný odpor vyvolával vojenské zásahy. Kromě výše uvedeného zápisu v análech je další indícií v tomto směru i tzv. poklad z Tódu (eg. Džertej), nalezený v základech Moncuova chrámu a datovaný do tohoto období (nález si rozdělily Louvre a Egyptské muzeum v Káhiře). Poklad byl uložen ve čtyřech bronzových truhlicích (Vercoutter) a obsahoval poměrně nesourodé předměty vzácné kovy v hrubém stavu (10 ingotů zlata a 13 stříbra), kusy neopracovaného lazuritu (lapis lazuli), 150 pohárů a 25 řetízků s přívěsky, vesměs kovových (částečně ze stříbra), více než 50 kamenných pečetních válečků, různé amulety, korálky aj. Zajímavé je, že většina pohárů byla přehnuta a zploštěna kladivem (Bárta), takže jejich hodnota mohla být spatřována v pouhé surovině, z níž byly vyrobeny. Původ pokladu není jasný, i když obvykle bývá považován za dar ze Sýrie (Vachala). Jako celek však mohl být shromážděn až v Egyptě, nebo skladba jeho jednotlivých složek je co do míst původu dosti různorodá: lapis lazuli pochází ze vzdálených hor východně od Mezopotámie, texty na některých pečetních válečcích jsou klínopisné, tedy mezopotamské (nikoli elamské) a zlatnicky zpracované předměty, tj. stříbrné poháry a přívěsky, jsou evidentně krétské (mínojské) provenience, i když odborníci připouštějí, že alespoň některé z nich mohou být syropalestinskými napodobeninami krétských předloh (Bárta). Z Kréty také mohou, ale nezbytně nemusejí pocházet šperky ze znovuoživené královské nekropole v Dahšúru. Amenemhet II. totiž sice sídlil stejně jako jeho předkové v Ictaueji, ale svůj pohřební komplex si už nepostavil u Lištu, nýbrž na pyramidovém poli Staré říše v Dahšúru. V areálu vymezeném ohradní zdí byli pohřbeni i členové jeho rodiny syn Amenemhetanch a dcery Ita, Chnemet, Itiueret a Sathathormeret (pozor na záměnu podobných jmen: Sathathormeret je pokládána za dceru Amenemheta II., Sathathoriunet za dceru Senusreta II., Sathathor za dceru Senusreta III. a Sahathor je král 13. dynastie). Zatímco králova pyramida byla už ve starověku beze zbytku vykradena, v nedotčených, tj. lupiči neobjevených hrobkách princezen Ity a Chnemet našel de Morgan roku 1894 nejen jejich mumie, ale i pohřební výbavu in situ, mj. zbytky dřevěných rakví, schránek na kanopy, alabastrové nádoby, amulety a zejména zlaté šperky (čelenky, náhrdelníky, náramky, přívěsky aj.). Spolu s obdobnými nálezy výbav generačně mladších princezen Sathathor a Merit, pohřbených u pyramidy Senusreta III. asi o kilometr severněji, tvoří jedinečnou kolekci klenotů Střední říše, známou jako dahšúrský poklad (je v Egyptském muzeu v Káhiře). Pro zlaté přívěsky z Moncuova chrámu v Džerteji ( poklad z Tódu ) i přívěsky z dahšúrského pokladu je signifikantní technika granulace vyvinutá na Krétě, a právě proto (a také vzhledem k některým neegyptským výtvarným prvkům) bývají pokládány, alespoň zčásti, za krétské importy. Jak však připomíná Vilímková, technikou granulace jsou vypracovány i motivy, jejichž egyptský původ je nesporný, např. přívěsky ve tvaru pěticípých hvězdiček, a je tedy třeba připustit jako stejně pravděpodobnou i hypotézu, že šperky zhotovil umělec nebo umělci krétského původu žijící v Egyptě, případně Egyp an, jenž si techniku granulace osvojil na Krétě. Vedle mezinárodního obchodu tedy můžeme pod zorným úhlem naznačených teorií předpokládat i přebírání a osvojování lokálně vznikajících technologií v poměrně široké kulturní oblasti ( syropalestinské napodobeniny krétského šperkařství v pokladu z Tódu, jeho egyptské napodobeniny v dahšúrském pokladu). Rozvětvené obchodní kontakty Egypta se Střední Asií, Syropalestinou a Egeidou (zejména Krétou) jsou ovšem bez ohledu na sporný původ těchto klenotů dobře doložené i četnými importy keramiky, amuletů a dalších předmětů v Egyptě a také egyptskými exporty v těchto zemích, včetně zcela nezaměnitelných soch královských dcer a úředníků. Egypt udržoval i tradiční vztahy s africkými kulturami ve starověkém rudomořském přístavu poblíž vyústění Vádí Gasus byly nalezeny dvě stély popisující návrat výprav ze země Punt, které jako obvykle podávají i výčet a množství dovezených komodit. Stavební činnost Amenemheta II. zřejmě nebyla příliš rozsáhlá a máme o ní jen málo informací. Víme, že postavil nejstarší chrám v metropoli 15. hornoegyptského kraje Chemenu (Hermopolis Magna; Ešmúnén), dnes již téměř zcela zničený. Relativně lépe se dochovala provinciální hrobní architektura, významné jsou zejména skalní hrobky soudobých nomarchů 1. hornoegyptského kraje Sarenputa II. (Kubbit el-hava), 15. hornoegyptského kraje Džehutihotepa (el-berša) a 16. hornoegyptského kraje Chnumhotepa II. (Bení Hasan).

18 Doslova módou se stalo budování soukromých kenotafových kaplí v Abedžu, zahájené již za Senusreta I. Zatímco však tehdy zde vznikaly v omezeném množství a jejich majiteli byli vesměs vysocí úředníci, nyní se poptávka po kamenných stélách zvýšila natolik, že jejich umělecká kvalita a pečlivost provedení prudce poklesla. Pyramida Amenemheta II. v Dahšúru Důvody, které vedly Amenemheta II. k opuštění nekropole založené jeho dědem Amenemhetem I. v sousedství Ictaueje a využité i jeho otcem Senusretem I. samozřejmě neznáme. Pyramidové pole u Lištu zůstalo omezeno na tyto dva královské pohřební komplexy a jeho historie se definitivně uzavřela, přestože samo město Ictauej bylo vládním centrem i nadále (pravděpodobně až do konce 13. dynastie). Pro sídlo svého věčného života si vybral příhodné místo východně od Snofruovy Červené pyramidy ze 4. dynastie v Dahšúru a na stejném pohřebišti si později postavili pyramidové komplexy i jeho vnuk Senusret III. a pravnuk Amenemhet III., zatímco pyramida jeho syna Senusreta II. stojí u Láhúnu a druhá ze dvou pyramid Amenemheta III. u Haváry, při vstupu do Fajjúmské prolákliny. Komplexy posledních vládců 12. dynastie, Amenemheta IV. a královny Neferusobek, jsou situovány v jižním sousedství Dahšúru, na lokalitě zvané Mazghúna (a jejich určení je sporné). Spolehlivá mapa dahšúrské nekropole není k dispozici. Převedeme-li dostupné mapové náčrtky (Bainese, Koreckého, Baedekera, Fachrího, Vernera, Zamarovského a zřejmě i jakékoli jiné) do jednotného měřítka a vytiskneme je na průhledné fólie, zjistíme, že ani dva z nich se nekryjí. Liší se nejen vzájemnými polohami objektů a směry vzestupných cest, ale pokud jsou zakresleny i vrstevnice znázorňující morfologii (výškovou konfiguraci) terénu, pak rozdíly v jejich tvarech a rozmístění připomínají středověké mapy s vymyšlenými kontinenty. 703 Schematický plán pyramidového pole v Dahšúru; stav z konce Střední říše A podobně je na tom i pohřební komplex Amenemheta II.: žádná z dostupných informací není dostatečně jasná a většina údajů si vzájemně odporuje. Pyramida je v natolik špatném stavu, že samo její nalezení znamená jisté úsilí (Bárta). Říká se jí Bílá pyramida podle převažující barvy stavebního materiálu a podobný původ mají i názvy dalších dahšúrských pyramid Červená (Snofru) a Černá (Senusret III.). Podle Bárty za své jméno vděčí rozpadlým blokům vápence a stejný názor zastává i Zamarovský, podle nějž bylo k její stavbě užito kamene, resp. malých kamenných kvádrů. Naproti tomu Verner píše o nevzhledné, šedočerné hromadě sušených cihel, v seriálu České televize ji zmínil jako nevzhlednou, šedou hromadu zavátou pískem, a konečně v Encyklopedii je popsána jako pyramida postavená ze sušených cihel s kamennou kostrou tvořenou vápencovými zdmi, uspořádanými podle úhlopříček, [která] dnes z rozvalin vystupuje. Zdá se tedy, že Zamarovský se mýlí zásadně, že Bárta svými rozpadlými bloky [bílého] vápence míní obnažené části skeletu, jejichž barva je ve skutečnosti šedá až šedočerná, a že hlavním stavebním materiálem jsou Vernerovy sušené cihly, zvětralé, polorozpadlé a sesuté. Obložení, zmíněné jen v Encyklopedii, padlo dávno za obě zlodějům kamene ; pravděpodobně se z něj tedy nedochovalo vůbec nic a asi není znám ani použitý materiál.

19 Pozoruhodné je, že žádný pramen (dokonce ani Verner) neuvádí rozměry pyramidy, takže jediným vodítkem jsou mapy dahšúrské nekropole, kde je ve srovnání s pyramidami Senusreta III. a Amenemheta III. zakreslena jako menší. (Podle Bainese měřila strana základny více než 50 m, tj. ne méně než 100 loktů.) Podzemí prozkoumal de Morgan v archeologické sezoně 1894/1895 a jím získané poznatky zřejmě nebyly od té doby upřesněny. Vchod je podobně jako u pyramid Amenemheta I. a Senusreta I. v ose stavby, na úrovni základny před severní stěnou, a pravděpodobně nad ním stávala standardní severní kaple. Svažující se přístupová chodba je konstruována stejně jako u Neferirkareovy pyramidy z 5. dynastie v Abúsíru: nad plochými stropními panely má ještě sedlový strop z velkých bloků, vzepřených proti sobě. Převažující část chodby (stejně jako obrys superstruktury) zakreslil de Morgan čárkovaně, což zřejmě vypovídá o stupni devastace vnější části pyramidového jádra. 704 Plán pyramidového komplexu Amenemheta II. v Dahšúru podle de Morgana Přibližně ve svislé ose pyramidy je členitá, do dvou podlaží strukturovaná pohřební komora, chráněná dvěma žulovými zátarasy. Horní partie navazuje na přístupovou chodbu, dolní je zahloubena protisměrně a končí podlahovou šachticí, pravděpodobně na uložení kanopové skříňky. 705 Pohřební komora Amenemheta II.; plán a řez podle de Morgana Nad plochými stropními bloky horního podlaží pohřební komory je rovněž sedlový strop, jenž rozvádí tlaky od zatížení superstrukturou do stran. Těsně u západní stěny komory stojí (snad dodnes) sarkofág, podle Vernera křemencový, podle Bárty žulový a podle Encyklopedie sestavený z pískovcových desek, což jinými slovy tvrdí i Zamarovský ( sklenutý z pískovcových kvádrů ). Když vypustíme z úvah Zamarovského, jenž zřejmě omylem mluví o úplně jiné pyramidě ( pohřební komora se skrývá za skutečným labyrintem chodeb [1979] a k prohlídce je třeba průvodce nebo aspoň plán [1986]), když zamlčíme svůj názor na Encyklopedii, a konečně když si u geologů ověříme zásadní rozdíl mezi křemencem (sediment spojený křemenným tmelem) a žulou (vyvřelá hornina, pravděpodobně magmatického původu), zůstane nám jen jistota, že de Morgan na svůj plán jakýsi sarkofág zakreslil. Zádušní chrám je téměř úplně zničen, jeho zbytky důkladně zkoumány nebyly, vzestupná cesta a údolní chrám vůbec ne, píše Verner, takže není o čem mluvit. Nebyly nalezeny ani žádné zbytky případné satelitní pyramidy či vedlejších pyramid v okolí. V prostoru mezi západní stěnou pyramidy a ohradní zdí areálu odkryl de Morgan v březnu 1894 hrobky členů Amenemhetovy rodiny. Pohřební komora královy manželky Keminub a jejího syna Amenemhetancha byla prázdná, ale v hrobkách princezen (Ita, Chnemet, Sathathormeret a Itiueret) našel mumie v polorozpadlých dřevěných rakvích a kanopy. Ita a Chnemet byly vybaveny i nádhernými zlatými šperky, jež jsou dnes součástí tzv. dahšúrského pokladu, uloženého v Egyptském muzeu v Káhiře.

20 4. [109.] Chacheperre Senusret II. Hor: ssm-ta.wy; s+ssm-w-ta.wy Sešemtauej Obě paní: s-xa+a-maa.t; s-xa+a-maa+a.t Sechamaat Zlatý Hor: ntr.w-htp-bik-nbw; Htp-nTr.w-nbw-bik; Htp-nTr.w-bik-nbw Biknebuhetepneceru Trůnní jméno: ra-xa-xpr Chacheperre Rodné jméno: wsr+s+r.t-z-n Senusret (znaky čteme v pořadí z-n-wsr.t) TP V,23: jméno je ztraceno, 1[9] roků Manehto: Sesóstris Varianta jména Zlatý Hor: Biknebusehetepneceru Varianty trůnního jména: Chaacheperre; Khakheperre Varianty rodného jména: Senvosret; Senwosret; Senuseret; Senouseret Na délku vlády Senusreta II. mají egyptologové rozdílné názory; v podstatě se dělí na dva tábory. Jedni mu připisují 19 let v souladu s rekonstruovaným údajem Turínského papyru, kde se dochovala zřetelná číslice 10 a tři porušené trojice svislých čárek (jedniček) pod sebou, celkem tedy 19 let. Tento názor zastávají například Kinnaer a Baines. Druzí odhadují délku jeho vlády na méně než polovinu Verner a Encyklopedie na 8 let, Bárta 8 až 9 let, některé teorie dokonce připouštějí nanejvýš 6 let, tj. po odečtení možné koregence s jeho otcem Amenemhetem II. pouhé 3 4 roky samostatné vlády (argumentem je poslední dokument, jenž se o něm zmiňuje jako o vládnoucím králi a pochází z jeho 6. roku). Rozsáhlá budovatelská činnost a také úplné dokončení vlastní pyramidy však zřejmě ukazují na přece jen delší období. Zajímavé je, že podobné diference vykazují i názory na délku trvání vlády jeho nástupce Senusreta III., kde se tytéž skupiny badatelů vzájemně rozcházejí o let. Manehto pak oba tyto krále v důsledku nějakého záhadného omylu považoval za jedinou osobu (Sesóstris), které připsal 49 let. Z příslušníků rodiny Senusreta II. bývá v literatuře zmiňována jen princezna Sathathoriunet, v jejíž hrobce u jižní stěny královy pyramidy v Láhúnu našli Petrie a Brunton bohatou pohřební výbavu s mnoha zlatými šperky, známými jako illáhúnský poklad. Souprava různorodých klenotů obsahuje i dva pektorály, jeden se jménem Senusreta II., ale druhý se jménem jeho vnuka Amenemheta III., takže princeznin otec není jistý (nelze vyloučit pozdější pohřeb do starší hrobky). V sousedství jsou pak nejméně tři další hrobky princezen a na opačné straně areálu, mezi severní stěnou pyramidy a ohradní zdí, je osm velkých mastab neidentifikovaných členů královy rodiny. Hlavní manželkou Senusreta II. a matkou jeho syna a nástupce Senusreta III. byla žena s dlouhým jménem Chnemetneferhedžetveret, často zkracovaným na poslední slovo Veret. Její pozůstatky spolu s několika šperky byly nalezeny až v roce 1995, a nikoli v pyramidovém komplexu jejího manžela (jak bychom očekávali), ale u jižní stěny pyramidy jejího syna Senusreta III. v Dahšúru. Jinou ženou spojovanou se Senusretem II. je Nofret, jíž někteří egyptologové připisují malou vedlejší pyramidu v králově komplexu a jejíž socha z černé žuly v životní velikosti je v Egyptském muzeu v Káhiře.