KROJE PRÁCHEŇSKA. - studie

Transkript

1 KROJE PRÁCHEŇSKA - studie Irena Novotná

2 2

3 KROJE PRÁCHEŇSKA Studie věnující se historii i současnosti lidového oděvu na území bývalého Prácheňského kraje je součásti realizace projektu spolupráce Zvyky a tradice na obou stranách hranice. Autor: Mgr. Irena Novotná (novotna.katovice@seznam.cz)

4 Kdo obléká kroj našich předků, nechť obléká kroj správný a obléká jej s vědomím národní hrdosti, by dokázal světu, že naši předkové byli lid uvědomělý, inteligentní, přirozeně kulturně vyspělý, jak dokazují památky krojové, stavitelské a všech domácích potřeb! Anna Regina Husová ( ) 4

5 Poděkování patří pracovníkům muzeí, kteří umožnili zpřístupnění sbírkových předmětů nebo poskytli cenné informace či vyobrazení. Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích Městská knihovna Mirovice Městské muzeum a galerie Vodňany Městské muzeum v Blatné Městské muzeum Horažďovice Městské muzeum ve Volyni Muzeum JUDr. O. Kudrny Netolice Muzeum středního Pootaví ve Strakonicích Muzeum Šumavy Sušice a jeho depozitář v Kašperských horách Národní galerie v Praze Národopisné oddělení Národního muzea v Praze a jeho depozitář textilu v Terezíně Prachatické muzeum v Prachaticích Prácheňské muzeum v Písku Zeměměřický úřad Za ochotu, poskytnutí informací, případně dalších materiálů děkuji: Janě Bílkové, Kateřině Červené, Mgr. Vladimíru Červenkovi, Ing. Věře Dědíkové, Jakubu Frydrýškovi, Mgr. Taťáně Fryštákové, Mgr. Alexandře Khadka, Mgr. Janu Koubovi, PhDr. Jiřině Langhammerové, Daniele Liščákové, Mgr. Robertu Malotovi, Mgr. Petře Richterové, Mgr. Zdeňce Řezníčkové, Karlu Skalickému, Mgr. Haně Smetanové, PhDr. Jitce Staňkové, Mgr. Petru Šámalovi, Mgr. Rudolfu Šimkovi, Mgr. Monice Tauberové, Mgr. Nele Vadlejchové, Jitce Velkové, Ludmile Vilánkové. Fotodokumentace byla pořízena či poskytnuta s laskavým svolením institucí a jednotlivců uvedených ve zdrojích. Autorka tímto děkuje za poskytnutí práv k reprodukci pro daný účel. Snímky jsou zveřejněny pouze ke studijním účelům. Jejich kopírování, distribuování, prodávání, využití v jiných projektech apod. je zakázáno. Taktéž je zakázáno snímky umísťovat na jiných www stránkách či je jakýmkoli způsobem publikovat. Obrazové materiály zveřejněné v této studii jsou chráněny platným autorským zákonem. Veškerá práva na zveřejnění a rozmnožení reprodukcí náleží jednotlivým vlastníkům vyobrazení, jejichž souhlas je nutný k případnému dalšímu využití snímků. U vyobrazení, kde není uveden zdroj, se jedná o fotoarchiv autorky. 5

6 Úvod Milí čtenáři, dostává se vám do rukou práce, která je úzce regionálně zaměřená a váže se k území bývalého Prácheňského kraje. Jejím hlavním tématem jsou kroje daného území v různých souvislostech i vývojových stupních. Předkládané pojednání Kroje Prácheňska si klade za cíl alespoň v základní rovině seznámit čtenáře s historií, vývojem, základními ikonografickými prameny daného tématu. Stručně je tu zachycena i současnost, kdy se s kroji setkáváme v jiném kontextu. V závěru práce seznamuje s některými krojovými výstupy projektu spolupráce Zvyky a tradice na obou stranách hranice. Toto pojednání zdaleka nevyčerpalo všechny možnosti zpracování dané problematiky. Vždyť téma krojů je tak široké a různorodé. Další výzkum a zpracování by si určitě zasloužily náměty, ve studii pouze nastíněné. 6

7 PRÁCHEŇSKO Řekne-li se Prácheňsko, vybaví se člověku malebná krajina na jihozápadě Čech, protkaná pavučinou potoků a říček, se zrcadly rybníků, s voňavými loukami, poli s kamenitými remízky i hlubokými lesy. Najdeme tu zem mírně zvlněnou i vysoké vrcholy, majestátně se tyčící do oblak na hranici naší země, na Šumavě. 1 K Prácheňsku patří také nerostné bohatství, třeba zlato, jež sem přilákalo i dávné osadníky - rýžovníky, kteří se usazovali na březích řeky Otavy nebo dalších zdejších menších toků. A lidé s sebou přinášeli život, kulturu, zvyky. Dodnes tu v korunách stromů zní starobylá dudácká muzika našich předků, dodnes si místní listnatí velikáni pamatují doby, kdy tu lidé ručně obdělávali své polnosti, káceli les, či si oblékli sváteční kroj a šli do kostela nebo třeba k muzice. I když kraj jako takový dnes už fakticky neexistuje, povědomí o něm stále přetrvává. Vrch Prácheň u Horažďovic, podle nějž nesl název celý kraj. Prácheňsko bylo rozsáhlé historické správní území na jihozápadě Království českého. Jeho jméno se odvozuje od vrchu Prácheň u Horažďovic. Jeho historie sahá daleko do minulosti. Vzniku samotného Prácheňského kraje předcházela územní jednotka hradské správy. Jednalo se o organizační soustavu, která českým knížatům a později králům zabezpečovala suverenitu v jednotlivých částech země. Koncem 9. století se v rámci sjednocování původních českých kmenů staly jižní Čechy součástí rozsáhlého území kmene Zličanů, kteří na Práchni vybudovali župní hrad. Na kmenové knížectví Zličanů navázala vláda rodu Slavníkovců, po 1 Na části území bývalého Prácheňského kraje se rozkládá Středočeská žulová vrchovina, severozápad se zdvíhá k Brdům a jejich jižním podhůřím, od jihozápadu k jihovýchodu se táhne podhůří Šumavy a Šumava, která na jihovýchodě přechází v Prachatickou pahorkatinu, východní část uzavírá Českobudějovická pánev. 7

8 jehož vyvraždění roku 995 se stalo území Prácheňska částí tvořícího se přemyslovského státu. Prácheň byla střediskem správy kraje od poloviny 11. století až do vrcholného středověku. Se svou ozbrojenou družinou tu sídlil hradský správce (castellanus), k němuž postupně přibyli další úředníci. Staral se o panovníkovi statky a lesy, rozhodoval spory mezi poddanými, bděl nad bezpečností cest, do státní pokladny vybíral naturální dávky, poplatky, mýta, cla, pokuty ad. Odsud se také do kraje šířilo křesťanství; na vrchu stál původně dřevěný kostelík sv. Klimenta (patrně devátý nejstarší v Čechách). Postupně se zvyšující počet obyvatelstva měl na starosti poprávce - úředník s rozsáhlou soudní a především trestní pravomocí. Když bylo sídlo na vrchu Prácheň opuštěno, získal právo popravy rod Bavorů sídlící na strakonickém hradě. Ve druhé polovině 13. století existovaly v jižních Čechách již pouze dva kraje: Prácheňský a Bechyňský. Na sklonku 13. století začali čeští králové Přemysl Otakar I. a jeho syn Václav I. budovat směrem k jihu opevněná sídla, aby narušili domény nebezpečně sílících šlechtických rodů. Bylo založeno i město Písek, které se stalo centrem regionu a později hlavním městem Prácheňského kraje. Panovníkem byli jmenováni dva poprávci a k tomu dva konšelé, kteří popravcům pomáhali a radili. Dosavadní hradská správa se postupně měnila ve správu krajskou a zároveň se postupně formoval kraj soudní. Do husitských válek se v Čechách vytvořilo 12 krajů. Kraj tvořily menší územní celky patrimonia, která patřila téže vrchnosti. Královská města měla vlastní magistráty, čímž byla založena určitá dvoukolejnost správy teprve za Josefa II. ( ) byla královská města na Prácheňsku, včetně hlavního města Písku, plně podřízena úřadu kraje. V čele stáli dva hejtmané, od roku 1751 jeden, jenž měl osobní pověření panovníka. Prácheňsko existovalo po staletí jako správní celek, nikoliv však jako homogenní národopisný region 2. Roku 1848 přinesl konec roboty a tím zapříčinil zánik patrimoniální správy (panství jako správní jednotky s vlastní pravomocí). Roku 1850 začala vznikat soustava okresů a došlo k připojení Prácheňského 3 kraje k Plzeňskému. Roku 1855 byl obnoven pod názvem Písecký kraj. Nakonec však roku 1862 došlo k úplnému zrušení krajů. Roku 1863 se soudnictví oddělilo od správy a vznikly soudní okresy a správní okresy, které v této podobě přetrvaly i období I. republiky. Území bývalého Prácheňska se tak skládalo z politického okresu Písek (soudní okresy Písek, Vodňany, Mirovice), Blatná (Blatná, Březnice), Strakonice (Strakonice, Horažďovice, Volyně), Sušice (Sušice, Kašperské Hory, Hartmanice), Prachatice (Prachatice, Netolice, Vimperk, Volary). Soustava okresů v hranicích Prácheňska zůstala zachována skoro až do poloviny 20. století. Lidé i nadále cítili sounáležitost s bývalým Prácheňským krajem, dokonce se zasazovali o jeho obnovení, jak to dokládá dobový tisk. Ale poválečné územní reformy nepřihlížely k předešlé dlouhé existenci Prácheňska. Reforma z roku 1949 roztrhla území mezi kraje Českobudějovický a Plzeňský, reformou z roku 1960 bylo Sušicko ponecháno v Západočeském kraji a Březnicko v kraji Středočeském. 2 Navíc skrz něj procházela jazyková hranice. 3 Jeho rozloha roku 1850 činila km 2. Kraj se rozkládal od Vltavy na východě až k Velharticím na západě, od jihozápadní hranice českého státu s Bavorskem k výběžkům Brd na severu za Březnicí a Rožmitálem pod Třemšínem. Zahrnoval nížiny na Netolicku, téměř celou Šumavu a Šumavské podhůří, pahorkatiny na Blatensku a severním Písecku. 8

9 Po roce 1989 se lidé začali opět se zájmem navracet ke svým kořenům, zajímat se v širších souvislostech o svůj rodný kraj. Mnozí se s ním začali identifikovat. Zájem a povědomí o Prácheňsku se od té doby stále zvyšuje. Mapa Prácheňského kraje z roku 1776; zdroj Zeměměřičský ústav Praha 9

10 Kroj lidový oděv Základní vymezení Řekne-li se kroj, asi každému se pod tímto termínem něco vybaví. Ale naše představy patrně nebudou zcela identické a budou se asi zčásti odlišovat. Je to možná dáno tím, v současnosti není ve společnosti terminologie zcela jednotná, a že ani v minulosti nebyl pojem kroj vnímán zcela totožně. V širším slova smyslu označoval v minulosti výraz kroj oděv jako takový i jeho střih, ať se jednalo o oděv lidový, měšťanský nebo dokonce šlechtický. Termín kroj, častěji stejnokroj znamenal i oblečení různých profesních skupin a spolků (horníci, řezníci, myslivci ). Samotné sousloví lidový kroj se užívalo hlavně pro oděv převážně zemědělského obyvatelstva na venkově. V 19. století se tento typ oděvu označoval také termíny selský kroj, národní kroj. Po II. světové válce se v odborné literatuře začal objevovat výraz lidový oděv, který byl některými chápán jako synonymum pro termín lidový kroj. Ale část odborníků jej vnímala v širším slova smyslu jako souhrnné označení pro oděvní součástky lidových vrstev a to i nezemědělských, ve všech jeho podobách a fázích vývoje, společenských vrstvách a to i městských. 4 Dnes někteří odborníci používají pojem lidový oděv, jiní se přiklání ke kroji. Veřejnost a většinou také členové folklorních spolků užívají termín kroj. Přitom zpravidla terminologicky neodlišují, hovoří-li o kroji ve smyslu dobového oděvu nošeného v určitém konkrétním historickém období a o kroji coby kostýmu oblékaného dnes např. folklorními soubory. O definici kroje se pokusila už řada autorů, pro ilustraci a lepší pochopení problematiky jich uvádím alespoň několik. Tak například Ottův slovník naučný uvádí, že Kroj značí v užším smyslu zvláštní, určitým kulturním národům a určité historické době vlastní způsob strojení se, předem šacení Dále jest třeba lišiti mezi krojem národním (lidovým) a krojem módním (kosmopolitickým). Kroj národní je ovšem velmi důležitým projevem samobytné národní kultury hmotné i umělecké 5 Velká propagátorka krojů na Písecku Anna Regina Husová definovala kroj takto: Kroj jest doklad přirozené inteligence lidu, jeho duchovní vyspělosti v ohledu etickém (mravním) i estetickém (krásném). Jest to výslednice přemýšlení a usuzování, srovnávání a porovnávání všech složek, z nichž je kroj vytvořen. Zároveň jest dokladem rodových i kmenových růzností, které se zvolna vytvořily, ustálily a pak se přenášely s pokolení na pokolení, s rodu na rod. Na vývoj kroje jistě působily přirozené potřeby místa, které osazeno bylo lidmi, jich zaměstnání, povaha půdy, povětrnost a jiné a jiné poměry. 6 Etnografka Irena Štěpánová patří k autorkám přiklánějícím se spíše k užívání termín lidový oděv. Lidový oděv v Čechách, tak jak jej budeme zkoumat, je oblečení venkovských a maloměstských vrstev zhruba v průběhu 18. a 19. století. 7 4 Lidová kultura. Národopisná encyklopedie. Heslo kroj, lidový oděv, Praha Heslo Kroj. Ottův slovník naučný, díl 15, Praha 1900, s Husová, A. R.: Rukopis (kopie) s. 1. Kopie rkp. je uložena v Prácheňském muzeu v Písku. 7 In: Štěpánová, I.: Lidový oděv v Čechách 19. století. Praha 1984, s

11 Renomovaná znalkyně krojů etnografka Jiřina Langhammerová na otázku, co je kroj, odpovídá: Z hlediska vědy o lidovém oděvu, chápaném z pozice oboru etnologie jako o tradičním oblečení převážně venkovských vrstev obyvatel českých zemí s hlavním zaměřením na jeho historické a reziduální formy. I pojem historický si pro naše téma přesněji vymezíme. Hlavní zaměření bude na dobu 19. století, z níž máme nejvíce dokladů, samozřejmě s časovými přesahy - do století osmnáctého a druhým směrem ke dvacátému století a současnosti, k živému svědectví a zároveň uzavírání tohoto svérázného fenoménu české kultury. 8 Již zesnulá etnografka Jiřina Svobodová zase dává termín kroj a lidový oděv do trochu jiných spojitostí: Osobitým vývojem prošel v jižních Čechách i lidový oděv. Z jeho sváteční podoby vznikl slavnostní kroj, který měl svébytné regionální rysy a místní varianty. 9 Charakteristické znaky a funkce kroje Lidový oděv kroj ve smyslu dobového oděvu nese některé charakteristické znaky. Na rozdíl od historického kostýmu vzniká a vyvíjí se anonymně, je vázán na určité geografické území, které zároveň zčásti ovlivňuje jeho podobu. Dlouho si udržuje tradiční formy a nové prvky přijímá pozvolna a s časovým zpožděním oproti dobové módě středních a vyšších vrstev. Nové prvky zároveň zčásti přetváří a přizpůsobuje. Při jeho výrobě se uplatňují jak doma zhotovené materiály, tak materiály od profesionálních řemeslníků či dokonce z tovární výroby. V minulosti plnil kroj různé funkce, kterým bylo nutné jeho podobu přizpůsobovat. Jinak vypadalo oblečení určené k běžnému nošení a práci, v němž převažovala jednoduchost a praktičnost, jinak oblečení slavnostní, reprezentativní. Oděv měl i funkci rozlišovací odlišení pohlaví, věku, stavu (svobodný ženatý / vdaná), sociálního a profesního postavení, regionální příslušnosti. Podle oblečení bylo možné rozeznat měšťana od venkovana, sedláka od čeledína, dospělého muže od jinocha. Dalo by se říci, že oděv byl určitým vizuálním vyjádřením my a oni ti druzí, co k naší skupině nepatří. Lidový oděv se přizpůsoboval i ročnímu období. Za zmínku stojí i funkce estetická, jež u určitých oděvních součástek převažovala (ozdobné stuhy, kapesníčky). Nesporná je také funkce manifestační. V určitých dobách nosit kroj znamenalo projevovat své vlastenectví. Dokonce se objevila snaha o vytvoření stylizovaného městského oděvu inspirovaného lidovým oděvem. Národní svéráz, folklorismus V souvislosti se společenskými změnami a ve snaze o emancipaci českého národa se ve druhé polovině 19. století zvýšil zájem o některá odvětví lidové kultury (textil, sklo, keramika, nábytek, hračky, architektura ). Ve spojitosti s tím se v českých zemích objevilo hnutí, které usilovalo o vhodnou aplikaci prvků lidové kultury do soudobého života ve snaze zachovat tzv. národní svéráz. Do tohoto 8 Langhammerová, J.: České lidové kroje. Praha 1994, s Svobodová, J.: Lidový oděv a kroj. In: Jihočeská vlastivěda. Národopis. České Budějovice 1987, s

12 hnutí se postupně zapojily významné osobnosti kulturního a společenského života, etnografové, regionální pracovníci, učitelé, i někteří významní umělci (např. Josef Mánes). Nacházeli inspiraci v české, ale i slovanské lidové kultuře. Tomuto hnutí posilujícímu národní cítění se říkalo svéráz. Tvůrčím způsobem vycházelo z lidové kultury a národního dědictví, pracovalo se stylizací lidových prvků. Bohužel ruku v ruce s tím se zároveň někdy objevila i nevhodná a kýčovitá stylizace a přílišné zjednodušování. Lidové kroje se na přelomu 19. a 20. století objevovaly i jako výzdoba fasád domů. Budovu České Spořitelny ve Strakonicích (1905-6) zdobí mj. postavy z Tylova Strakonického dudáka Kalafuna, jeho žena Kordula, Dorotka 10 a dudák Švanda. Výzdobu provedl Josef Bosáček podle návrhů Václava Malého. Originály jsou uloženy ve strakonickém muzeu. Návrhy na sgrafitovou výzdobu Kodlova domu čp. 23 v Písku ( ) vytvořil Mikoláš Aleš. Znázornil tu alegorie řemesel charakterizující zdejší kraj rybářství, stavitelství, cihlářství, zahradnictví. Originály jsou uloženy v píseckém muzeu. Největšího ohlasu se dostalo svérázu v oděvní tvorbě, kde šlo o prosazování užití lidových výšivek a ornamentálních motivů na soudobém oděvu a také nošení tradičních krojů či jejich zmodernizovaných stylizací. Svérázové hnutí přišlo v době, kdy lidové kroje byly postupně odkládány a z českého venkova nenávratně mizely. 10 Dorotka má čepec s holubičkou typickou spíše pro Plzeňsko 12

13 Dle stoupenců svérázového hnutí právě lidový kroj jako důležitý národní symbol v sobě nesl prvky národní specifičnosti. Už v 60. letech 19. století spatřil světlo světa uměle sestavený dámský oděv vycházející z návrhů uveřejněných v ženském časopise Lada. Zachovával formu ženského kroje s jeho základními součástmi, v jeho barevnosti se odrazila slovanská trikolora (bílá, červená, modrá). Originální papírová cedulka na čepci z Národopisné výstavy Českoslovanské; zdroj: Muzeum Šumavy Sušice V dalším desetiletí vznikaly v naší zemi první soukromé i muzejní sbírky shromažďující lidový textil, zvláště výšivky a krajky. Snahu o šíření lidové kultury a to i do měst podporovala školní výuka, nejrůznější ženské spolky, muzea a četné výstavy, pro něž byly shromažďovány exponáty. Do módy se dostal národní ornament. Od 80. let 19. století se začaly postupně pořádat výstavy národních výšivek. K probuzení zájmu o lidové kroje se zasloužila sběratelská činnost související s krajskými výstavami, které se uskutečnily koncem 80. a počátkem 90. let 19. století. Tyto snahy vyústily roku 1891 na Všeobecné zemské jubilejní výstavě (Česká chalupa) a hlavně pak roku 1895 na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze, kde se objevily kroje z různých oblastí naší vlasti. V době rozkvětu svérázového hnutí zahájila svou činnost také Vlastenecko-dobročinná obec baráčnická, nazývaná Baráčníci. Jedná se o společenskou organizaci, která se dodnes mj. zabývá udržováním staročeských zvyků a také rozvíjí krojovou tradici. První spolek baráčníků vznikl roku 1873 v Kolíně, v roce 1896 byla vytvořena Veleobec českého baráčnictva v království Českém. 11 Baráčníci v Radomyšli na Strakonicku jsou aktivní dodnes; v září 2013 tu uspořádali dožínky. Posléze se však zájem o lidový oděv a vůbec lidovou kulturu i její stylizovanou formu ze společnosti vytrácel. Určitý návrat znamenalo období kolem I. světové války a doba krátce po ní, kdy se kroje objevovaly i v městském prostředí při slavnostních příležitostech. V roce 1915 se v Praze v Obecním domě uskutečnila výstava českého svérázu, jejímž záměrem bylo inspirovat soudobou oděvní tvorbu autentickými lidovými kroji. Z Písku se zase dochovala 11 O krojích baráčníků se podrobně pojednává v práci Evy Bartošové - Studie baráčnické tradice Studie vznikla také v rámci projektu Zvyky a tradice na obou stranách hranice a je veřejně přístupná na proto se tato předkládaná stať více kroji baráčníků nezabývá. 13

14 informace, že kolem roku 1912 vystavila Anna Regina Husová v píseckém muzeu 2 figuríny s ženskými kroji z Písecka. 12 Tato žena se také pokusila obnovit už zaniklý kroj z Písecka, který nazývala píseckým krojem. 13 Vedlo ji k tomu to, že při slavnostech nosily místní ženy kroje z jiných regionů Čech, Moravy i Slovenska, ale nikoliv ten ze svého rodného kraje. To bylo typické i pro další oblasti Prácheňska. Při hospodářské výstavě v Písku konané roku 1922 se uskutečnila venkovská svatba. Za I. republiky se v některých školách dívky učily vyšívat krojové ornamenty. Další vlna svérázu se objevila ve druhé polovině 30. let 20. století. V pohnuté historické době se oděv inspirovaný svérázem stal manifestací národnostní svébytnosti. Po II. světové válce byl opět důvod obléknout kroje i jejich napodobeniny, jak dokumentují četné fotografie pořízené u příležitosti osvobození a dalších slavností konaných po válce. Při různých slavnostních příležitostech se hlavně ženy a dívky oblékaly do krojů a oděvu kroj napodobující. Avšak někdy bez potřebných znalostí reálií a porozumění, co si na sebe vlastně berou. Hlavním důvodem bylo manifestovat národní hrdost a uvědomění. Jana Vonášková (* 1898) z Mutěnic u Strakonic v piešťanském kroji, před I. světovou válkou Dětský kroj ve stylu svérázu užívaný při slavnostech v Horažďovicích; zdroj: Městské muzeum Horažďovice V 50. letech 20. století došlo k ústupu národnostní funkce a zdůrazňována byla hlavně lidovost. Ve druhé polovině 20. století vznikaly četné národopisné soubory a hudební uskupení, které při svých vystoupeních využívaly buď věrné rekonstrukce krojů, nebo se 12 Část oděvních součástek zapůjčili soukromé osoby, část poskytlo ze svých sbírek muzeum. Dle zpráv měla jedna ženská postava na sobě zlatý čepec, druhá plenu. 13 Husová se ještě za svého dětství setkala na píseckém venkově s kroji. 14

15 uchýlily ke stylizovaným kostýmům inspirovaným lidovou tvorbou. V době socializmu byla k dané problematice vydána řada tematických tiskovin. Významným počinem bylo roku 1957 založení Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV), které mimo jiné vyrábělo látky vhodné pro výrobu krojů. Od 60. let 20. století začal být pojem svéráz nahrazován spíše termínem folklorismus, jako výraz pro druhotnou, více nebo méně stylizovanou podobu lidové kultury či folklóru, přenášení jevů lidové kultury z původního života do jiného kontextu, často s novými funkcemi. Po roce 1989 se opět pomalu zájem o kroje a jejich výrobu zvýšil, vedle těch tradičních vznikly i nová národopisná uskupení, a i když některá měla život vskutku jepičí, některá pracují dodnes. Během 20. století sehrály důležitou roli některé osobnosti kulturního a společenského života, které se zasadily o mapování a znovuoživování krojů a jejich návrat do společenského života. Jmenujme alespoň Amalii Kožmínovou, Renatu Tyršovou, 14 Emilii Fryšovou či Annu Reginu Husovou 15. Za I. republiky se krojem zabývala Olga Stránecká Absolonová, Blažena Šotková. Spíše teoretickým směrem se vydala Drahomíra Stránská. Za zmínku určitě stojí také práce Jitky Staňkové 16 a jejího manžela Ludvíka Barana, Ireny Štěpánové a samozřejmě v neposlední řadě Jiřiny Langhammerové. Důležitou práci vykonali i sběratelé, jež se snažili najít v terénu alespoň pozůstatky krojů. Známá je určitě Teréza Nováková, na Doudlebsku působila Marie Špengrová, součásti krojů z celých jižních Čech shromáždil do své sbírky netolický advokát Dr. Otakar Kudrna. Na Strakonicku a v Pošumaví se některé krojové součástky podařilo zachránit např. Jitce Staňkové, Josefu Režnému a dalším. Etnografka Jitka Staňková má své kořeny na Prácheňsku 14 Tyršová, R., Kožmínová A.: Svéráz v zemích československých. Praha Na Prácheňsku se o kroje dlouhodobě zajímala Anna Regina Husová. Narodila se v Chřešťovicích. Působila jako učitelka v Protivíně, ve Vodňanech a v Písku, kde se později stala ředitelkou dívčí měšťanské školy. Své povolání, kterému věnovala celý svůj život, měla velmi ráda a s láskou se starala i o nemajetné žáky. Husová působila také jako jednatelka spolku Světlá, kterému věnovala mnoho času a i veřejně přednášela, například o svých prázdninových cestách po Evropě a Severní Africe, o nichž napsala dokonce knihu. Svými přednáškami se snažila vzbudit zájem o původní vzory píseckého kroje a o národopis Prácheňska vůbec. Podporovala vlastivědné snahy v Písku i jinde na Prácheňsku. Sbírala prácheňské písně a lidové kroje, které pak věnovala píseckému muzeu. Spravovala národopisné oddělení v píseckém, tehdy Sedláčkově muzeu, v době, kdy byla ještě ředitelkou měšťanské školy (do roku 1926). Byla také členkou kuratoria tohoto muzea. 16 Etnografka Jitka Staňková (*1924) se narodila ve Volenicích na Strakonicku. Dlouhodobě se zabývala také kroji, lidovými tkaninami a tradičními textilními technikami. 15

16 Stručný nástin historického vývoje krojů Podobně jako jiné oblasti lidského života i odívání lidu procházelo během dějin změnami. Pomalu, postupem doby se začalo v různých částech země od sebe odlišovat, tvořily se regionální typy, vyznačující se určitými osobitými prvky. 17 Takové oblečení lze už nazývat krojem. Proč se podoba kroje v jedné oblasti lišila od oblastí jiných, vycházelo z mnoha různých okolností a faktorů. Na jedné straně bylo v lidovém oděvu obsaženo starobylé jádro, dědictví předků, které se předávalo po generace a čerpalo z tradic venkovského prostředí. Na druhé straně lidový oděv do sebe postupně vstřebával panskou a městskou módu různých slohových období a upravoval je k obrazu svému. Tyto stylové vlivy ale pronikaly do lidového prostředí se zpožděním a v pozměněné podobě dle potřeb a norem daného prostředí. Starý základ tak byl postupně přetvářen. Jak již bylo konstatováno, měla na lidový oděv bezesporu vliv dobová móda. Její novinky nošené aristokracií přebírala zpravidla nejprve města, 18 odkud se posléze dostávaly do příměstských zón a větších obcí. Pomalu novinky pronikaly dál na venkov, do odlehlejších oblastí. Venkov přijímal pokrok a různé novoty vždy spíše s nedůvěrou a pomalu. Móda neměnila oblečení lidových vrstev najednou a jako neměnný celek, ale spíše zasahovala do podoby jednotlivých oděvních součástí. Navíc jednotlivé vzory nebyly přijímány beze změn, ale venkov si je tvůrčím způsobem přizpůsoboval svým potřebám, pracovnímu prostředí, dostupným materiálům i oděvním normám dané vesnické komunity. Kroje nebyly jen výsadou venkova. Nosila je i část obyvatel menších měst, která si podržela alespoň částečně zemědělský charakter. Vývoj regionálních typů krojů ovlivnila také poloha. Jinak se vyvíjel kroj v bohatých úrodných čistě zemědělských oblastech, jinak v podhůří a horách. Svou roli sehrálo i to, jak byla daná oblast otevřená okolnímu světu a jaké s ním měla kontakty (sňatky, důležité obchodní cesty, světáctví, socioprofesní změny struktury venkova, dostupnost zboží ad.). Vliv tu sehrálo také socioprofesní a národnostní složení obyvatelstva, dokonce i věrské představy. 19 Na rozdíl od Moravy se v Čechách lidový oděv jasně nediferencoval vesnice od vesnice, 20 ba ani přísně nekopíroval hranice panství. Utvořilo se zde jen několik základních 17 Někteří badatelé kladou počátky tohoto pozvolného procesu do renesance, jiní až do období po třicetileté válce. 18 Městská móda přinesla např. i nové tkaniny, či odlišné názvy starších oděvních součástí. 19 Např. zelená a červená barva byly vnímány jako barva života, o modré se říkalo, že by ji neměla mít na sobě nevěsta, protože by jí přinesla neštěstí. O nitích upředených na Štědrý den se věřilo, že mohou ochránit člověka před blesky i uštknutím. Magická ochranná moc byla někdy připisována různým úvazům. 20 Díky jednotlivostem ve výzdobě, barevnosti či střihu určité krojové součásti byli místní obyvatelé znalí poměrů schopni určit, alespoň přibližnou lokalitu, odkud dotyčný je. Byly vždy úchylky podle vesnic, ale jen nepatrné, buď v ozdobě neb ve tvaru šněrovačky (lajblíčku), neb špenzru (kabátku), také ve volbě pestrosti barev, což se řídilo jednak vkusem, který obyčejně opanoval jednu nebo více vesnic, také módou, kterou udávali mistři krejčové dle vlastního výmyslu, aby si nalákali zákaznic. Podle těchto úchylek bylo možno určiti, z které části Písecka ta která dívka neb žena jest. In: Husová, A. R.: Písecký národní kroj. Otavan, , roč. III. (XXXVIII.), číslo 8. 9, s

17 regionálních typů. 21 Existenci krojů umožnilo určité uspořádání společnosti. S její změnou docházelo k jejich postupnému odkládání. ***** Nejstarší prvky se v lidovém oděvu dochovaly ve spodním šatě, v pracovním oděvu a v zimním oblečení, kde převládala účelnost, prostota materiálu i střihu. Pro výrobu se používaly dostupné suroviny len, konopí, vlna, kůže a kožešina, dřevo. Látky se původně vyráběly doma (plátno, sukno). Nejstarší oděvní součásti byly z rovných dílů, oblékaly se přehozením či ovinutím. Doklady lze nalézt už v pravěku, v antice. Drhlen na pročesávání lnu Krample na pročesávání vlny Je všeobecně známo, že lidé ve středověku nosili prosté oblečení zhotovované z doma dostupných surovin. Tkalo a plstilo se doma, oblečení se nebarvilo. Běžně se oblékaly režné košile (rubáše, suknice) a přes ně další vrstvy oblečení. Muži nosili kabátec. Zámožnější vrstvy už využívaly pro slavnostní oděv také barveného sukna. Dioráma prachatického muzea zobrazující scénu ze 16. století; žena má na sobě měkký živůtek typický právě pro období renesance. 17 Přelom ve způsobu odívání nastal v době renesance, kdy se objevují určité znaky specifičnosti v oblečení lidu. Od 16. století se začal na venkově ve větší míře uplatňovat vliv módního oblečení z města, kterým sedláci napodobovali měšťany. U ženského ošacení se objevil nový prvek: vedle jednodílného splývavého šatu se začalo užívat také vícedílné oblečení dělící postavu v pase, které dávalo vyniknout ženské postavě. Šněrovací živůtek se sukní se stal součástí 21 Osobitý náhled na vznik a rozšíření různých krojových typů měla R. A. Husová, která je kladla daleko do minulosti: obleku, který se ustálil, byl přijat všemi v určitém okolí za vlastní, rozšířil se, přenášel se z rodiny na rodinu, na celý rod a pak i na kraj příbuznými rody obývaný. A tak se to má s každým krojem. Dálo se to dle jednotlivých rodů, které se usazovaly postupně v zemi, dle tvářnosti kraje, který osadily a dle výše svého duševního vývoje uměleckého. Dle hypotézy Husové kdysi existoval jeden typ, příbuzné kmeny nosily stejné kroje lišící se jen v detailech. V odlišných detailech viděla doklad rodové a kmenové různosti.

18 lidového oděvu i v jiných zemích. V 16. století prošel proměnou i mužský oblek z dobové módy přejal nohavice ke kolenům, kabáty, klobouky ad. Bohatší sedláci se oblékali natolik honosně, že to začalo vadit vyšším společenským vrstvám a že se tím dokonce zabývalo i několik sněmovních usnesení. V nich se zakazovalo neurozeným mužům oblékat jako zemani a venkovským ženám nosit drahé šperky. Mikoláš Aleš na obraze Rejtar z třicetileté války zobrazil roku 1889 starce v dlouhém kožichu, jak si malíř oblečení 17. století představoval. Zdroj: České dějiny v díle Mikoláše Alše. Praha Avšak v 17. století zasáhla citelně do života našich předků třicetiletá válka ( ), která s sebou přinesla utrpení i hmotnou nouzi. Po třicetileté válce byla ve vydrancované zemi bída a nedostatek. Špatná ekonomická situace obyvatelstva se promítla i do stagnace v odívání, kdy v oblečení venkovského obyvatelstva nedocházelo k výraznějším změnám. Teprve postupně se začal uplatňovat vliv barokní módy, která lidový oděv ovlivnila značně. Na venkov přinesla větší škálu barevnosti, zvýšila se zdobnost jednotlivých oděvních součástí, a v lidovém oděvu se ujaly i krajky a bohaté výšivky (např. hedvábím, dracounem). Barokní tuhý korzet s hlubokým výstřihem se odrazil v lidovém prostředí v podobě šněrovaček s puntem, případně i ve vázání ramínek na mašle. Díky stahování pasu mohl vyniknout kontrast široké nabírané sukně a úzkého živůtku. Lze tu hledat změnu celkové siluety i střihu oděvu. Ve slohové barokní módě se u dámských košil začínají také objevovat balónové zkrácené rukávy, které později pronikly také do krojů. I pánská barokní móda přinesla mnohé prvky, které postupně pronikaly do oblečení venkovských vrstev. V barokní módě hledejme košili s ležatým límcem a manžetami, vestu, propasovaný kratší kabát. Krátké kalhoty pod kolena měly užší střih než předtím. doplňovaly je punčochy fixované stužkami či šňůrkami. Velký sál horažďovického zámku vznikl kolem roku Fresky na stěnách zachycují výjevy z válek s Turky v době panování Leopolda I. Kromě vojáků tu jsou zachyceni i prostí lidé a markytánky v dobovém oděvu konce 17. století. Je otázkou, do jaké míry se autor nechal inspirovat místními poměry a do jaké míry se snažil napodobit cizí prostředí.

19 Z roku 1770 se nám z Prácheňska dochovalo zajímavé dobové svědectví o podobě muže z obce Katovice u Strakonic. 22 Jan Vocet: poddaný statku Hoštice, který uprchl z píseckého vězení, jest střední postavy, kolem 40 roků starý, hnědého obličeje, černých krátkých vlasů, nosí kalhoty po kolena, hnědou kazajku, modrou plátěnou košili, bílé modře lemované punčochy, boty z teletiny s bílými kovovými přezkami a na hlavě malou čepici. Na jedné straně stál oděv sváteční, určený k reprezentaci, nošený ve svátek, na straně druhé oblečení pracovní, které zdaleka tak nenaplňovalo estetická měřítka. Z doby panování Marie Terezie se z let dochoval popis tohoto oblečení z Prácheňského kraje, který zároveň ukazuje, jak se s ním šetřilo. Konskripční komise podala právě odtud otřesné svědectví o špatném, nečistém a zanedbaném pracovním a domácím oblečení. Omezovalo se na šerkové nebo plátěné, podomácku ušité svrchní části. Látaly se a zašívaly. A nosily se až do roztrhání. 23 Oblečení nebylo levnou záležitostí. Proto byl šatník našich předků poměrně skromný, i když samozřejmě záleželo na majetnosti a sociálním postavení daného jedince. Pracovní oděv ze Šumavy zpodobil Karel Liebscher. Zachytil při práci uhlíře, mlatce, oráče i voraře. 22 Katovičtí se tehdy dostali do sporu s vrchností. Dva vzbouřenci byli uvězněni v Písku. Janu Voctovi se podařilo uprchnout ( ) a byl na něj vydán zatykač včetně výše citovaného popisu uprchlého. In: Kolář, E.: A věky jdou... Katovice 1970, s Svobodová, J.: Lidový oděv a kroj. In: Jihočeská vlastivěda. Národopis. České Budějovice 1987, s

20 Koncem 18. století došlo k významným společenským změnám. Zrušení nevolnictví a další Josefínské reformy znamenaly mj. postupný hospodářský vzestup venkova. Zlepšení postavení venkovského zemědělského obyvatelstva s sebou přineslo i zvýšení jejich sebevědomí vyjádřené posléze i v lidovém oblečení v úrodných oblastech vznikal svébytný honosný oděv jasně odlišující venkovské obyvatelstvo od městského. V horách se nosilo také specifické oblečení, i když ne tak bohaté a zdobené jako v nížinách. Podobu odívání i nadále výrazně ovlivňovaly místní výroba plátna a sukna. Majetnější hospodáři na oděv vynakládali značné prostředky, což se nelíbilo panstvu, jak o tom máme písemné doklady přímo z Prácheňského kraje (viz kapitola Patenty proti nádheře ). Na počátku 19. století se různorodé kroje nosily na celém území Čech a Moravy. Nosily se nejen na venkově, ale i v malých městech. Díky zlepšení hmotných poměrů se zvětšoval počet svrchního šatstva. Dříve zakazované ozdoby jako šperky, krajky, výšivky apod. pronikaly více do lidového oděvu. Rozšířil se sortiment látek. Dostupné byly levné a pěkně vypadající továrně vyráběné textilie. Cca od 20. let 19. století převládala v Čechách bílá výšivka oblíbená i v empírové módě. Nosilo se také bílé a namodralé popelavé sukno, z něhož se šily mužské kabáty. 24 Už dříve oblíbené krátké dámské špensry s hlubokým výstřihem charakterizovaly široké rukávy vyztužené u ramen vatou či složené do záhybů a dolů se zužující. Koncem první třetiny 19. století se zúžily mužské kožené nohavice a těsně přiléhaly k tělu. Říkalo se jim praštěnky. K nim se nosila krátká kazajka a vesta, kabát s rovnými šosy. Cylindr se sametovou stuhou, punčochy. Odvoz nevěstiny výbavy je zachycen na malované truhle z vimperského muzea; Výjev z první poloviny 19. Století zachycuje nejen svatební oděv novomanželů, ale i oblečení dalších postav. Zdroj: doprovodná evidence MSP Strakonice 24 Přičítalo se to vlivu vojenských stejnokrojů a poté klasicistní empírové módní vlně, která se na venkově ujímala po roce V jižních a jihozápadních Čechách navazovala také na bílou šerku, nošenou již dříve. 20

21 Soupis dražby (31. ledna 1809) Předmět Zl. Kr. šněrovačka porterová, hedvábná tkanina hřebíčkové barvy s 2 pentlemi šněrovačka damašková, modrá 4 5 kabátek kamelhárový z velbloudí srsti housenkové barvy 2 2 kabátek kamelhárový koukolový barvy 2 11 kabátek šaršovej, zelenej 3 8 sukně šaršová, housenkový barvy (vlněná) modrou pentlí 4 46 lemovaná sukně žlutá se zelenou pentlí 4 34 sukně housenkový barvy modrou pentlí lemovaná 5 38 fěrtuch cicovej (bavlněná látka) červeně štráfovanej 2 41 fěrtuch modře štráfovanej 1 3 fěrtuch žlutě a zeleně kvítkovanej 3 10 šátek portrovej, hedváb kvítkovanej s červenými a zelenými 2 20 rantly plena bílá, roušková, krajkama obsazená 1 31 plena mušelínová krajkama obsazená (koupil Babák vdovec) 1 17 sukně pražská štráfka (koupila matka Keclíková) 4 15 bavlněný bílý šátek kvítkovaný (koupil Babák) 2 10 cicová plena s velkými květy (Babák) 1 47 sukně cyjková zeleně a červeně štráfovaná 11 6 sukně šaršová (vlněná) citronové barvy modrou dykytou 9 42 lemovaná sukně kanafasová, zelená s pentlí sukně modrá šaršová, modrou pentlí lemovaná 6 42 sukně zelená, šaršová, modrou pentlí lemovaná pol šorše na sukni koukolové barvy 5 34 kabátek červený kalamajkový t. j. vlněný kostkovaný 5 53 kabátek zelený kamelhárový 6 30 kabátek žlutý kamelhárový 6 32 šněrovačka damašková žlutá? šněrovačka damašková se žlutými a červenými květy 3 40 sukně kanafasová červeně štráfovaná 5 36 fěrtoch cicovej s červenými květy 2 38 Dochovaný soupis svršků, které byly prodány ve veřejné dražbě, je cenným zdrojem informací o oděvu venkovské ženy na počátku 19. století. Oblečení patřilo Kateřině Babákové (roz. Keclíkové) z Putimi, která krátce po porodu koncem roku 1808 zemřela Archiv okr. soudu Písek, gruntovní kniha č. 30, list In: Režný, J. Po stopách dudáků na Prácheňsku. Strakonice 2004, s

22 Měňavé hedvábné sukně se v některých částech kraje nosily ještě ve druhé polovině 19. století; zdroj: Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích Ve druhé třetině 19. století docházelo k poměšťování oděvu a mísení vlivů, které urychlil rok 1848 (konec roboty), i překotný rozvoj průmyslu a celková změna společnosti. Nabytí větší svobody znamenalo také další zlepšení životní úrovně, což se promítlo i do způsobu oblékání selského stavu, který chtěl reprezentovat a byl ochoten na oblečení vynakládat větší prostředky. Do svátečního oblečení investovaly ale i méně majetné vrstvy nevyjímaje čeleď. Hodně se čerpalo z dobové módy složitější střih (kabátky, kožíšky, šněrovačky). Muži postupně odkládali koženky a nahrazovali je dlouhými kalhotami, pro svátek soukennými, pro všední den z cajku 26. Dlouhý kabát ženáčů posléze nahradil dlouhý soukenný plášť s jedním i více odstupňovanými límci. Oblibě se těšily i dvouřadé kazajky s klopami, sametové vesty. Ženy pro svátek oblékaly hedvábné sukně. Právě měňavé hedvábné sukně byly na Prácheňsku posledním hojně užívaným typem před úplným odložením krojů. Oblibě se těšily i pestře potištěné červené šátky. Tyto šátky měly rozličné vzory a přídomky, podle toho, odkud byly pořízeny. 27 Stále více vzrůstala snaha vyrovnat se s městským prostředím, a móda města bez individuálních rysů postupně nadobro zasáhla venkov. Navíc s všeobecně rostoucí koupěschopností 28 se rozdíly ve způsobu oblékání nenávratně stíraly. 26 pevná bavlněná látka 27 Např. lipský, saský, bavorský, turecký 28 Pro určitou představu uvádím některé ceny surovin, šatstva a obuvi kolem roku 1855, jak se dochovaly v pozůstalosti A. R. Husové. Kopie strojopisu Moda mužská. Moda ženská, s. 1; uloženo v Prácheňském muzeu v Písku loket sukna 3-4 zlaté stříbra, i více Plášť 7-8 loket (kolem 1855), dříve stačilo 5-6 loket Kabát 3 a 1/4 lokte Kvalitní velká kozlovice 8 zlatých Teletina 2 zlaté Uherské boty 8 zlatých Dlouhý červený kožich 16 zlatých Krátký kožich 5-6 zlatých Šátek na krk 3-4 zlaté Hedvábný klobouk 4 zlaté Kastrový 2 zlaté Vlněný 1 zlatý Ženské hedvábné šaty i s botami zlatých stříbra (někdy i více) Ženské polohedvábné šaty či šaty z jiných materiálů zlatých stříbra. (Zlatý byla mince používaná v letech na území habsburské monarchie a později rakouského císařství a Rakouska-Uherska. Pro určité srovnání okolo roku 1850 se roční plat vyššího úředníka pohyboval kolem zlatých, učitele 130 a roční mzda dělníka činila zlatých.) 22

23 Jak vypadala situace roku 1836 na Prácheňsku, nám popsal vrchní úředník strakonického maltézského panství Jan Ševčík: je známo, že původní český národní kroj, obzvláště na vesnicích ležících poblíž měst, zapadl anebo naprosto se změnil V Prácheňském kraji se dosud vyskytují obce, kde národní kroj místně setrval - je však také vzájemně odlišný. Proto by průvod Prácheňského kraje musel být v tomto ohledu nejprve rozdělen [utříděn] a pak teprve sestaven. Na strakonickém panství není pro tento účel po ruce žádný vhodný svatební pár, také trvá náhled, že z národního kroje zde již nic není Mikuláš Aleš: Vesničané z Prácheňska v 70. letech 19. století. Zdroj: Stránská, D.: Sváteční oděv postupně z Prácheňska mizel od druhé poloviny 19. století. Nedlouho po roce 1848 to bylo např. na Blatensku. uvádí to zdůvodňuje takto: A tu se domnívám, že sedláci cítíce se býti takřka jinými lidmi, lidmi svobodnými, odvrhli národní kroj jakožto jediný zevní a zřejmý znak, podle něhož poznáváni jsou jako hloupí sedláci, odvrhli národní kroj, aby nestávalo mezi nimi a měšťáky zevního rozdílu a jim se v městském oděvu vyrovnali, odvrhli kroj, který je upomínal na prorobu, urážky, nadávky a ponižující výsměch. 30 Kroj nezanikl najednou, ale postupně byly odkládány jednotlivé krojové součásti a nahrazovány oděvem městského stylu. Podobně jako v jiných částech Čech, zanikal i na Prácheňsku mužský kroj nejméně o 1-2 generace dříve než kroj ženský. Mladší generace a svobodní lidé z venkova se snažili vyrovnat městu a přestávali kroj nosit dříve než generace starší, kteří ještě donášeli své oblečení a nepodléhali tak módnímu vlivu. Poslední významný předěl se dostavil od 60. let 19. století, kdy se v oblečení projevovaly nevratné změny k poloměstskému oděvu. Jednotlivé krojové části byly postupně odkládány. Tradiční slavnostní oděv se poté začal nosit velmi zřídka o svátečních příležitostech a svatbách. Pracovní oděv se neproměnil nijak razantně. Koncem 60. let 19. století a v letech 29 SOA Třeboň, fond Velkostatek Strakonice, sign. H-II-17, fol. 42/43, z In: Režný, J.: 5000 let s dudami. Strakonice 2012, s J. Hykeš, J. F.: in: Siblík, J.: Blatensko a Březnicko. Blatná s

24 70. v některých oblastech Prácheňska kroj zcela zanikl (Písecko). 31 Vyvinula se ( ) nová podoba vesnického šatu, odlišná od soudobého městského. Uplatnily se v něm hedvábné šátky a zástěry, na zimu rukávníky. Zmizely v něm plátěné bíle vyšívané zástěry, pleny a čepce a převládly tištěné a vlněné šátky, vázané ještě tradičně. Ženské a dívčí oblečení představovalo v siluetě sukní jakési vesnické rokoko ( ) Na sklonku 60. let vystřídaly mladé ženy a děvčata i špenzry za vypasované kacabajky s úzkými rukávy, ušité ze sametu nebo sukna. 32 Koncem 19. století kroj jako celek odložila většina žen, donášely se jednotlivé krojové součásti. Nahrazoval jej poloměstský oděv bez výraznějších svérázných rysů. Z ikonografických materiálů lze usuzovat, že v odlehlejších částech Pošumaví se ještě koncem 19. století lidový oděv alespoň u starší generace žen vyskytoval. Zároveň na konci 19. století se projevil vliv svérázového hnutí, 33 kdy v souvislosti s Národopisnou výstavou českoslovanskou 1895 se po venkově uskutečnily terénní sběry, regionální výstavy, lidové krojové slavnosti i krojované plesy. Lidový kroj se stal na krátký čas dobovou módou. 34 Takto se oblékali voraři ze Šumavy koncem 19. Století Kroje v Královském hvozdu na Šumavě 31 Kroje nošené na Písecku popsali R. A. Husové roku 1889 její rodiče, kteří je prý nosívali až do 70. let 19. století, kdy kroj ustupoval. 32 Svobodová, J.: Lidový oděv a kroj. In: Jihočeská vlastivěda. Národopis. České Budějovice 1987, s více viz kapitola Kroj lidový oděv 34 Dle A. R. Husové bylo ještě v době Národopisné výstavy možné v okolí Písku shledat několik úplných dobře zachovaných krojů, přestože právě na Písecku se kroje odkládaly brzy. 24

25 Některá krojová specifika Prácheňska V 19. století měly kroje na území Čech jasně danou formu podobnou lidovému oděvu širšího středoevropského prostoru. Ženský oděv byl tvořen košilí, živůtkem, několika sukněmi, zástěrou uvazovanou do pasu, punčochami, střevíci, pokrývkou hlavy (plenou, šátkem, čepcem, u svobodných vínkem). Kroj mohl doplnit šátek kolem ramen a svrchní oděv špensr, kabátek či kožíšek. Muži oblékali košili s dlouhými nabíranými rukávy, vestu, krátké kalhoty pod kolena, punčochy, střevíce nebo vysoké kožené boty, na hlavu klobouk nebo kožešinovou čepici, navrch kazajku, kožich, ženáči i dlouhý kabát, někdy kolem krku šátek. Jak již bylo v předchozích řádcích uvedeno, Prácheňsko jako celek tvořilo historické území, nikoliv však kompaktní národopisný region. 35 Přestože tu lze najít řadu společných rysů, docházelo zvláště v okrajových částech kraje k prolínání určitých prvků se sousedními regiony. Tento fakt lze vypozorovat i u tématu lidového oděvu. Lze tu zaznamenat přesahy mezi kraji, i mezi jednotlivými panstvími a najít určité paralely s kroji jiných oblastí např. Doudlebska. V některých dobových pracích narazíme na pojem jihočeský kroj. Je nutno podotknout, že tento termín je zavádějící. Co si pod tím představit, když chybí přesné územní vymezení? Měly by hranice kopírovat současný Jihočeský kraj (který ale v době, kdy se kroje nosily, neexistoval), nebo by území tvořilo spojení několika bývalých krajů (mj. Prácheňský), jež přesně nekopíruje současnou rozlohu Jihočeského kraje? Ať tak či onak, patřil by sem kroj z oblasti Českých Budějovic, Doudleb, Tábora, Soběslavi, Jindřichova Hradce, Bechyně, Netolic, Písku, Strakonic, ale i Pošumaví a Šumavy. Území je tak velké, že se na něm vyskytuje hned několik regionálních typů s charakteristickými prvky. Obecný jihočeský kroj se tedy nevyskytuje. Je ale vhodné zároveň podotknout, že ačkoliv lze na tomto rozlehlém území najít různé krojové typy např. kozácký, doudlebský, blatský, existuje tu u některých krojových součástí určitá podobnost ve formě, v jejich zastoupení, případně barevnosti. V odborných statích se někdy kroj sledované oblasti řadí ke skupině krojů jihozápadních Čech. V literatuře se nezřídka objevuje také termín prácheňský kroj. Na tomto místě je důležité položit si otázku, co vlastně prácheňský kroj je? Obecně lze konstatovat, že zcela jednotný kroj pro celou oblast Prácheňského kraje neexistoval. Severní část Prácheňska a příměstské oblasti přebíraly nové prvky a novou módu dříve a rychleji než jižní část - oblast Pošumaví a Šumavy, na jihovýchodě je u krojů patrný vliv Blat. Prácheňským krojem se tedy zpravidla neoznačuje oděv zahrnující celé území bývalého kraje, ale spíše oblast cca kolem Horažďovic, Strakonic, Volyně, Písku, Mirotic, Blatné. Zde se vyznačoval určitou stylovou jednotou, charakteristickou užíváním podobných materiálů, vzorů, střihů, barevnosti atd. Přičemž i v této užší oblasti se některými krojovými detaily od sebe odlišoval. V obecné rovině lze konstatovat, že kroje na většině území Prácheňského kraje byly celkově prostší než v bohatých zemědělských oblastech (např. Blata). 35 Nevytvořila se tu jednolitá národopisná oblast kopírující hranice územního celku Prácheňského kraje z různých důvodů, bezesporu i proto, že Prácheňský kraj byl značně rozsáhlý - rozloha roku 1850 činila 4601 km 2. 25

26 Rekonstrukce prácheňského kroje složeného ze součástí různého stáří; druhá polovina 19. století; zdroj: Městské muzeum Horažďovice. Podíváme-li se na podobu kroje na severu bývalého Prácheňského kraje, nalezneme tu už paralely s kroji středních Čech. Na severozápadě kraje ovlivnila zvláště výzdobu ženského kroje tradice kasejovické výšivky a sedlické paličkované krajky. Zástěra a šněrovačka z Blatenska; zdroj: Městské muzeum v Blatné 26

27 Na jihozápadě a jihu kraje v Pošumaví a zvláště pak na Šumavě lze zase u některých krojových součástí hledat podobnost se sousedním Klatovskem a také Bavorskem. Není divu. Rozvíjely se tu četné kontakty, Šumavou vedly důležité obchodní stezky. Kroje z Pošumaví, Karel Liebscher Ženský kroj z Vimperska, Karel Liebscher 27

28 Navíc tu vedle sebe žili po staletí Češi a Němci, oblastí vedlo národnostní rozhraní vymezené zhruba městečky Hartmanice, Kašperské Hory, Vimperk, Prachatice. Kroje obou etnik se tu podobaly a lišily se spíše v jednotlivostech. Oblečení bylo poměrně prosté, mnohdy tmavších odstínů. Muži nosili černé či hnědě kožené kalhoty, sváteční mužský kroj mohl zdobit široký kožený pás, někdy vyšívaný pavím brkem (Češi i Němci). Nosily se tu různobarevné soukenné vesty, oblíbené byly sametové černé vestičky zdobené kvítky, soukenné kabáty. Kolem poloviny 19. století převzali šumavští Němci od sousedů z Bavorska krátké zelené či hnědé kazajky s klopami, ve stylu mysliveckých kamizol, černé či zelené klobouky s úzkou krempou. Kroje se na Šumavě staly jedním ze symbolů národního vědomí. I v krojích šumavských Němek a Češek můžeme nalézt podobnost. Široké sukně do půli lýtek se ve druhé polovině 19. století prodloužily téměř až k zemi. Oblíbené byly přiléhavé jupky, hedvábné zástěry i sukně, zdobené šněrovačky. Němky nosily na hlavě s oblibou tmavé šátky, mnohdy černé. Češky dávaly přednost šátkům pestřejším, oblíbená byla červená. Fotografie z přelomu 19. a 20. století dokládají, že i sem se dostal vliv městské módy. A kroje byly postupně odkládány. 36 Šumavské ženy z okolí Prachatic a Volar, v oblečení nošeném zde v letech Druhý obrázek představuje Kroj z okolí Zbytin (Oberhaid) nedaleko Volar, Ženich má na sobě starší typ oblečení (do 1840), ostatní novější. Hofmann, J.: Deutsche Volkstrachten und Volksbräuche in West und Südböhmen. Karlsbad 1932, s. 235 a O podobě krojů šumavských Němců pojednává monografie Hofmann, J.: Deutsche Volkstrachten und Volksbräuche in West und Südböhmen. Karlsbad

29 Novomanželé šumavští Němci vycházející z kostela po svatebním obřadu, kolem roku Dle akvarelu Gustava Zindela. Zdroj: Hofmann, J.: Deutsche Volkstrachten und Volksbräuche in West und Südböhmen. Karlsbad 1932, s Velikonoční jízdy Němců na Šumavě kolem , akvarel namaloval Gustav Zindel Hofmann, J.: Deutsche Volkstrachten und Volksbräuche in West und Südböhmen. Karlsbad 1932, tabulka 6 (za s. 240). 29