Česká republika. v Evropě a ve světě. sborník příspěvků.

Transkript

1 Česká republika v Evropě a ve světě sborník příspěvků

2

3 Úvodní slovo Zahraniční politika musí důsledně vycházet ze zájmů státu. Tyto zájmy jsou dlouhodobé a společné všem občanům. Jejich definice vychází z pochopení historického vývoje a schopnosti prozíravě hledět do budoucnosti. Porušením těchto pravidel nikdo nic nevydělá, ale prodělá celá Česká republika. Tato prostá pravda bohužel zdaleka není u nás každému zřejmá. Už dvacet let jsme svědky osobních sporů, prosazování momentálních partajních hledisek a akcí na vlastní pěst. Kontinuita a předvídatelnost zahraniční politiky jsou často bezstarostně a neodpovědně obětovány snaze zaujmout na příslovečných patnáct minut domácí publikum. ODS se v tomto liší. Uvědomujeme si, že záruky dlouhodobé svobody, bezpečí a prosperity České republiky vždy ležely, leží a budou ležet za jejími hranicemi. Naši zahraniční politiku dlouhodobě plánujeme tak, aby plně respektovala a podporovala zájmy země. A vážíme si každého, kdo bez ohledu na ideologická či stranická trička hraje na zahraniční scéně v dresu národního týmu. Vize 2020 v oblasti zahraniční politiky vyjadřuje snahu ODS o kontinuitu, předvídatelnost a všeobecný konsensus. Vyjadřuje snahu o definici společných národních zájmů a jejich dodržování. Vyjadřuje snahu o otevřenou diskusi bez partajních předsudků a dělicích linií. Děkuji všem nestranickým odborníkům, kteří měli odvahu se této debaty zúčastnit a obohatit ji. I díky nim jsem optimistou a věřím, že se nám společně podaří vytlačit ze zahraniční politiky vliv momentálních partikulárních zájmů a učinit z ní pevnou a trvalou osu celonárodní politiky. My, jako občanští demokraté, budeme takovou zahraniční politiku vždy prosazovat. Teď, do roku 2020, i ve vzdálenější budoucnosti... Mirek Topolánek

4

5 Obsah ODS v Evropské unii 6 Jan Zahradil Rozpočtová reforma EU 8 Ondřej Krutílek, Petra Kuchyňková K procesu rozšiřování Evropské unie 10 Tomáš Chalupa Troublemakeři, nebo obhájci zájmů českých občanů? 12 Michal Sedláček Priority české zahraniční politiky 14 Alexandr Vondra Transatlantická vazba 16 Mirek Topolánek Česká republika a Rusko 18 Roman Joch Postavení České republiky ve světě 20 Juraj Chmiel Potenciál české zahraniční politiky v subsaharské Africe 22 Jan Filipenský Migrace 24 Tomáš Grulich Moderní armáda transformace Martin Barták Bezpečnostní rizika pro Českou republiku 28 Jan Vidím NATO budeme mít takové, jací budeme spojenci 30 Zbaněk Pavlačík Energetická politika 32 Jiří Schneider Ekonomická diplomacie 36 Helena Bambasová Diskusní příspěvky z 40 Hana Mudrová, Vojtěch Harok, Přemysl Skála, Martin Kůra, Kamil Košťál, Martin Marek Tento sborník vyjadřuje osobní názory přispěvatelů

6 ODS v Evropské unii Jan Zahradil místopředseda frakce Evropských konzervativců a reformistů v EP ODS byla v evropské politice již od svého vzniku vždy stranou proevropskou, ale antifederalistickou. Podporovala vstup ČR do Evropské unie, zároveň považovala národní stát za základní kámen integračního procesu, a proto se stavěla proti neustálému přenosu pravomocí z úrovně národní na úroveň evropskou, proti posilování evropských nadnárodních institucí, proti centralizaci moci v Bruselu. Toto ovšem není v dnešní evropské politice zatím většinový postoj. Naopak, celý smluvní základ Evropské unie od Maastrichtské smlouvy přes Amsterdamskou smlouvu, Smlouvu z Nice až k dnešní Lisabonské smlouvě se nese přesně v opačném duchu. Evropský federalismus prozatím vítězí. Musíme proto být připraveni na to, že prosazování a obhajoba naší politiky bude obtížným během na dlouhou trať a v blízké budoucnosti nebude představovat v EU většinový proud. Budeme přitom čelit kritice a tlaku jak proevropských médií, tak nadnárodních institucí a politických sil, tak vlivných skupin těch, kteří se Evropou živí, a proto nechtějí nic měnit. Dokud nebyla ČR členskou zemí EU, měla ODS jen omezené možnosti, jak institucionálně a formálně prosazovat svou politiku. Spolupracovali jsme s ostatními nelevicovými evropskými stranami v rámci EDU (Evropské demokratické unie), ale připravovali jsme se na to, že časem budeme muset vytvořit vlastní evropskou politickou platformu zejména poté, co byla EDU de facto pohlcena nadnárodní Evropskou lidovou stranou (EPP) a přestala vyvíjet činnost. Naše spolupráce s EPP měla vždy poněkud schizofrenní charakter. Na jedné straně nás s ní spojovala ekonomická témata důraz na tržní ekonomiku, volný obchod, omezování veřejných výdajů či orientace na transatlantickou spolupráci. Na straně druhé rozhodující politické síly v EPP, zejména německá CDU, zastávaly právě v evropské politice postoje ODS zcela protichůdné.

7 Proto již v roce 2003, ještě před naším vstupem do EU, vyhlásila ODS spolu s britskou Konzervativní stranou a polskou stranou Právo a spravedlnost záměr vytvořit na půdě Evropského parlamentu novou pravicovou nefederalistickou poslaneckou frakci. Po prvních volbách do EP v roce 2004 však nebylo možno tento záměr uskutečnit. Scházel totiž dostatek vhodných partnerů. EPP byla mnohem aktivnější a disponovala také potřebnými finančními prostředky. Pokračovala ve své úspěšné politice z 90. let, kdy se jí zejména přes spřízněné politické nadace podařilo ideologicky ovládnout politické elity téměř ve všech nových demokraciích střední a východní Evropy (ČR a Polsko byly čestnými výjimkami). ODS se proto rozhodla ve volebním období pro spolupráci s EPP v rámci jedné europarlamentní frakce a náš původní záměr byl odložen. V roce 2006 předsedové ODS a britské Konzervativní strany M. Topolánek a D. Cameron společně vyhlásili závazek vytvořit novou frakci po volbách do EP v roce Tento záměr byl schválen Kongresem ODS v roce V roce 2008 konstatoval Kongres ODS, že vznik nové frakce musí být jedním z bodů programu ODS do eurovoleb V březnu 2009 se účastníci přípravného procesu nové frakce shodli na tzv. Pražské deklaraci, která se stala jejím programovým základem. Po volbách do EP v červnu 2009 pak byla nová frakce skutečně ustavena. Jde však pouze o první krok a zdaleka není vyhráno. Začínali jsme doslova na zelené louce a doposud nám chybí potřebné organizační i finanční zázemí v podobě nadnárodního evropského politického subjektu a s ním spojené nadace. 20. kongres ODS v roce 2009 schválil účast ODS v těchto připravovaných projektech. Někdy v ODS zaznívají hlasy, že jsme se neměli pouštět do takového donkichotského úsilí, že jsme měli být raději konformní a pragmaticky pokračovat ve spolupráci s EPP (přes vše, co nás dělí), nebo dokonce do EPP přímo vstoupit. Tyto názory, byť možná dobře míněné, vycházejí ze špatné analýzy. Dlouhodobá spolupráce s EPP by postupně vedla k ideovému a programovému přeformátování ODS ve stranu eurofederalistickou přesně jako se to stalo francouzským gaullistům nebo španělské Partido Popular, stranám původně suverenistickým, které dnes plavou s hlavním federalistickým proudem. ODS by se přeměnila ve zpohodlnělou partaj, zaměnitelnou za kteroukoliv jinou stranu v kterékoliv jiné evropské zemi. Evropská politická budoucnost ODS leží jinde. ODS musí být reformní silou, která dokáže formulovat a v rámci možností také prosazovat alternativní vizi EU k dnes dominantnímu evropskému federalismu. V tom tkví její jedinečná hodnota. Dnes je jasné, že Lisabonská smlouva je na dlouhou dobu posledním smluvním dokumentem tohoto typu v EU. Členské země se vyčerpaly dlouholetými tahanicemi o institucionální změny a nemají sílu ani vůli tento proces v dohledné budoucnosti opakovat. Ukazuje se, že federalistický apel se již vyprázdnil a funguje dál spíše ze setrvačnosti než z přesvědčení. Velké evropské země (Německo, Francie) i evropské instituce (EK, EP) si Lisabonskou smlouvou posílily své postavení v EU a nemají chuť se o ně dělit. Nominace v podstatě druhořadých politiků (van Rompuy, Ashton) do nově zřízených funkcí je toho jasným důkazem. Zároveň je zřetelné, že institucionální změny sloužily jako náhradní program EU místo opravdových reforem, které by bylo zapotřebí provést. Názory, že se EU se svým centralistickým řízením a přeregulovaností ocitla na rozcestí, začínají zaznívat stále častěji i od vlivných evropských postav z poslední doby např. bývalý německý prezident Herzog či nizozemský exkomisař Bolkestein. Dá se proto očekávat, že poptávka po skutečně reformní celoevropské politické síle poroste. Hlavními problémovými okruhy, v nichž bude třeba definovat viditelnou politickou alternativu současnému vývoji v EU, jsou: přeregulovaný evropský právní rámec, sklony k obchodnímu protekcionismu demografický útlum, legální i nelegální migrace a v důsledku toho měnící se sociální a demografická mapa Evropy zneužívání témat, jako je ochrana lidských práv nebo globální oteplování, k zavádění nových regulací, státní kontroly a centrálního plánování Zde musí ODS spolu se svými partnery připravit zřetelná stanoviska a dlouhodobá řešení. Musí využít smutné skutečnosti, že dnes i nelevicové politické síly bohužel podlehly duchu politické korektnosti a módních témat (boj proti klimatickým změnám), obávají se jasných postojů a volí raději nekonečné kompromisy z kompromisů. Tady se otevírá pro ODS nová šance. 7

8 Rozpočtová reforma EU Proč se o ni zajímat, jaká by měla být a kde může narazit Ondřej Krutílek, Petra Kuchyňková Centrum pro studium demokracie a kultury Reforma rozpočtu EU bude v období po schválení Lisabonské smlouvy patřit mezi hlavní témata nejen v samotné EU, ale také na úrovni jednotlivých členských států. Tedy měla by, neboť EU již dávno není financována pouze tzv. vlastními příjmy (z cel a zemědělských dávek vybíraných při dovozu zboží do EU). Naopak: téměř 90 % prostředků, s nimiž EU operuje, představují faktické příspěvky členských států (založené na dávkách z DPH a HDP). Argument, že ČR v současnosti patří mezi tzv. čisté příjemce (z rozpočtu každoročně více získá, než do něj odevzdá), a tudíž reforma není v jejím bezprostředním zájmu, neobstojí minimálně ze dvou důvodů. Zaprvé, s každým dalším rozšířením lze očekávat, že do EU budou vstupovat spíše chudší státy, a již jen ze statistického hlediska bude ČR v porovnání se zbytkem EU relativně bohatnout (a ze své pozice příjemce tedy relativně ztrácet), přičemž zachování stávajícího režimu redistribuce pro stále rostoucí počet zemí čekat nelze. Druhým důvodem je fakt, že EU navzdory řadě (účetních) změn v poslední dekádě věnuje stále okolo 40 % svých výdajů na udržení společné zemědělské politiky, ačkoliv struktura české ekonomiky je radikálně jiná stejně jako její potřeby. Krom toho lze doplňkově argumentovat tím, že je poněkud absurdní, aby EU prostředky získané z členských států týmž státům vracela zpět.

9 O přidané hodnotě generované takovým způsobem v porovnání se situací, kdy by předmětné prostředky využily příslušné členské státy samy, bez prostředníka, lze přitom v některých případech diskutovat. Zvlášť to platí pro ČR, která si svou pozici čistého příjemce dlouhodobě udržuje jen velmi těsně. Při určitém zjednodušení by tudíž bylo možné tvrdit, že po započtení nákladů na (re)distribuci fakticky získává tytéž prostředky, které do EU posílá. Dalším problémem je nutnost spolufinancování či předfinancování některých plateb, která zřetelně naznačuje, že evropský rozpočet jakkoli štědře až rozhazovačně v některých kapitolách vypadá, řadu věcí nedává zadarmo. Příkladem mohou být zemědělské přímé platby, které se pro nové členské státy včetně ČR sice podle přístupových podmínek každoročně zvyšují, zároveň tím ale každoročně vykonávají větší a větší tlak i na český rozpočet, protože přicházejí zpětně a je nutné značnou část z nich předfinancovat z domácího rozpočtu. Vyčíslit proto pravdivou čistou pozici ČR vůči evropskému rozpočtu v podobě má dáti, dal je nezřídka obtížné, protože to, co vypadá na první pohled jako perspektivní sumy například pro obnovu venkova, vyžaduje nejen administrativní úsilí, ale také spoluúčast. Nehledě na to, že v řadě případů (byť zajisté ne ve všech) je možné se ptát, zda by ten či onen projekt skutečně musel vzniknout nebýt perspektivního zadání z EU. ČR by v otázce budoucnosti rozpočtové politiky EU měla navenek demonstrovat shodu ve smyslu zachování stávajícího (relativně nízkého) objemu rozpočtu EU. Současně by měla požadovat, jak plyne i z primárního práva, aby byl rozpočet i v budoucnu konstruován jako vyrovnaný. Pokud jde o příjmovou stránku, prozatím se jeví jako nereálné úplné nahrazení příspěvků členských států nějakou formou svébytné unijní daně. Pozornost by nicméně měla být věnována snahám o narušení daňové konkurence mezi členskými státy například zavedením společných konsolidovaných základů různých daní coby potenciálních podmínek pro zajištění spravedlivějších příspěvků do unijního rozpočtu. Z hlediska výdajů by rozhodně mělo dojít k omezení toku prostředků na hrazení společné zemědělské politiky a k racionalizaci výdajů na regionální politiku, jejímž prostřednictvím EU spíše realizuje obcházení národní politiky a posiluje vlastní pozice v regionech, než aby jak se obvykle tvrdí snižovala regionální disparity. Co může být problémem? Především nedostatek podpory pro takový scénář napříč členskými státy a zainteresovanými zájmovými skupinami. Že je to velmi reálné, to demonstrovaly již poslední události roku kkdyž jakousi nešťastnou náhodou do tisku unikla plánovaná podoba rozpočtové revize z dílny Komise, v níž se v plánech pro období po roce 2013 probírala i varianta přenesení větší odpovědnosti za zemědělskou, ale i strukturální politiku na členské státy, následovaly podrážděné reakce. Zemědělská komisařka Boelová musela dokonce v Evropském parlamentu dementovat podezření, že by podporovala takový plán. Na počátku prosince Francie svolala do Paříže zástupce více než 20 členských států. Původně bylo záměrem řešit otázku krizové situace na trhu s mlékem, která také do značné míry vyplynula z chystané deregulace v odvětví (plánované rušení kvótního systému a omezování vývozních subvencí podle scénáře, jejž prosazují státy na půdě WTO). Nakonec byla výsledkem deklarace požadující i zachování silné SZP a regulačních systémů v ní. Pokud ohrožení stávající výdajové struktury rozpočtu v kapitole zemědělství má stále potenciál vyvolávat institucionální pnutí a svolávaní ad hoc ministerských schůzek za omezené účasti členských států (rozumějme: pod vedením Francie a bez Velké Británie, ač byla též pozvána jako pozorovatel ), nabízí se otázka, kam se EU navzdory Lisabonské smlouvě posunula oproti 20. století. Stále je to konglomerát členských států a rozdílných zájmů, o nichž se jedná, a má-li jej něco narušit, spíše než spor o primární právo to může být spor o peníze. To není konstatování škodolibé, ale v některých ohledech spíše neveselé. Každopádně ČR se musí této debaty účastnit a mít na paměti i nové nákladné rozpočtové priority, kterým do značné míry uvolňovalo místo i české předsednictví (projekty v oblasti energetiky). Rozpočtová reforma bude největší výzvou příštích let, byť debata o ní i na evropské úrovni probíhá zatím velice opatrně až skrytě. A není divu. 9

10 Kprocesu rozšiřování Evropské unie Tomáš Chalupa starosta MČ Praha 6 Evropská integrace byla vytvořena jako liberálně ekonomický projekt, jehož primárním účelem je zajistit stabilitu evropského kontinentu a jeho bezpečnost. Proces evropské integrace prošel několika vlnami rozšíření a Evropská unie v její dnešní podobě se z původních 6 zakládajících členských států stala nepominutelným ekonomickým a do jisté míry i politickým aktérem v současném multipolárním světě. Evropská unie dnes zahrnuje 27 členských států a téměř 500 miliónů obyvatel. V současné době mají statut kandidáta 3 země, z nichž se 2 byly otevřeny negociační rozhovory, a jsou projednávány přihlášky 4 zemí. Za rozhodně zásadní úspěch lze považovat bezprecedentní rozšíření Evropské unie v roce 2004 a následně roku 2007, na jehož základě do EU vstoupily země střední a části východní Evropy společně s Maltou a Kyprem. Tuto zatím poslední vlnu rozšíření předznamenal Kodaňský summit v roce 1993, který rozhodl současně prohlubovat i rozšiřovat Evropskou unii a stanovil tzv. kodaňská kritéria, a to jak v politickém, tak ekonomickém smyslu. Lisabonská smlouva tato kritéria pro další zájemce o členství pak potvrdila. Jejich plnění je rovněž záruka toho, že nové členské země budou stabilizujícím faktorem pro celou Evropskou unii, a naopak hraje tento faktor v zemích, které procházejí obdobím transformace, roli demokratizující. V Evropské unii se v současné době hovoří o jisté únavě z posledního rozšíření, které nebylo plně bezproblémové, opatrnější přístup zastávají mnohé staré členské země. Ekonomická krize rovněž poukázala na určité ochranářství, které se některé členské země snažily uplatňovat. V Evropě dnes vzrůstá obava z další imigrace a hrozby terorismu, ať už vnitřního či vnějšího. V sou-

11 časném slovníku se také objevil pojem absorpční kapacita Evropské unie kolik zemí ještě vůbec může EU přijmout? Přes mnohé diskuse o této problematice ani Lisabonská smlouva nebyla schopná dát odpověď na otázku, kde Evropa končí a které země můžeme považovat za evropské, a tedy kvalifikující se na členství v EU. Z tohoto úhlu pohledu je podle mého názoru nutno položit si zásadní otázku a to, zda má být nadále kritériem pouze geografické měřítko, či budou rozhodovat i jiná kritéria? ODS by rozhodně měla usilovat o další rozšiřování Evropské unie jako prostoru stability a ekonomické prosperity založené na demokratických principech, respektu k lidským právům a volné soutěži. Podle mého soudu by ODS měla v budoucnu především podporovat vstup zemí bývalé Jugoslávie do Evropské unie. Region Balkánu v dějinách Evropy představoval vždy možné riziko vývoje a ohnisko napětí, jeho stabilizace, demokratizace a ekonomický rozvoj by mohly poprvé toto riziko odstranit. Statut kandidátské země mají v současné době Chorvatsko a bývalá jugoslávská republika Makedonie. Chorvatsko koncem roku 2009 uzavřelo 17 z 35 přístupových kapitol vyjednávacích jednání. Slovinsko další jednání odblokovalo v listopadu 2009 po podepsání dohody o arbitráži o sporných hranicích. Otevření dalších kapitol váže spolupráce Chorvatska s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii. Přihlášku do EU podaly rovněž Albánie, Černá Hora a Srbsko. Vstup všech zemí tohoto regionu do Evropské unie je elementární podmínkou dalšího zklidnění regionu. Poslední ze zemí, které mají v současné době statut kandidáta, je Turecko, které podepsalo Asociační dohodu s Evropskými společenstvími v roce 1963 a přihlášku podalo roku 1987, statut kandidátské země má od roku Koncem roku 2009 Turecko uzavřelo pouze jednu kapitolu Věda a výzkum a mělo rozjednaných 6 kapitol z 35. Plné členství Turecka v Evropské unii by mohlo přinést stabilizaci oblasti, udržet Turecko na cestě k větší demokracii, zamezilo by nebezpečí vytvoření fundamentalistického režimu a zejména by ukázalo schopnost Evropské unie absorbovat do sebe v procesu rozšiřování první zemi, která se Unii přibližuje spíš svým tržně-liberálním ekonomickým prostředím než křesťanskými tradicemi. V důsledku by pak mohlo sehrát tolik potřebnou roli stabilizujícího faktoru v dané oblasti. V neposlední řadě nelze opominout, že přes území Turecka mají v budoucnu procházet důležité energetické trasy. Na druhé straně by ovšem v případě přijetí Turecka Evropská unie přímo sousedila s krizovými zeměmi Středního východu, a tím učinila svou vnější hranici velice křehkou. Nelze také opomenout, že v institucionální architektuře Evropské unie by Turecko, které má téměř tolik obyvatel jako nejlidnatější Německo, mohlo mít až 90 poslanců v Evropském parlamentu a silný hlas v Evropské radě s tím, že by evropský rozhodovací proces doznal jistých změn. Pokud budeme přemýšlet o vlastních zájmech, což je jistě oprávněné, pak pro Českou republiku bude nepochybně zajímavý se vstupem Turecka do Evropské unie související daleko snadnější přístup na 80milionový turecký trh. ODS by měla podporovat co nejužší spolupráci s Tureckem na evropském projektu, a to v každé fázi přístupových jednání, neboť zde existuje i reálná obava, že prodlení negociačních jednání povede naopak k poklesu zájmu o členství v samotném Turecku, snahu hledat partnerství jinde. Ve svém důsledku by takový proces mohl vyústit v negativní vývoj, a to primárně z bezpečnostního hlediska. Nelze v této souvislosti pomíjet naše tradiční a pevné spojenectví se státem Izrael a zájem na jeho bezpečné existenci v této velmi tektonické oblasti. Vzhledem k uvedenému jsem přesvědčen o tom, že rozšiřování Evropské unie o nové státy je vzhledem k jejich vlastnímu charakteru pro Evropskou unii jako takovou přínosné, neboť tímto způsobem dojde k jejímu osvěžení a nové dynamice jejího vývoje založeného na menší míře regulace a etatismu prosazovaném starými členskými státy, ale naopak větším prostoru pro svobodu, trh a zdravou soutěž. Další rozšiřování Evropské unie musí, podle mého soudu, sloužit ke stabilizaci nejen evropského kontinentu, ale učinit z Evropy silného a čitelného hráče v ekonomickém a politickém smyslu, který bude jako takový výraznějším způsobem napomáhat k udržení stability ve světě. Pro ODS představuje nedílnou podmínku bezpečnosti Evropy transatlantická vazba jako prvek, který je komplementární ke členství v EU. Klíčovým pro Evropskou unii je pak překonání parciálních zájmů jak v oblasti ekonomické, tak politické a bezpečnostní. Jedině v takovém případě má další rozšiřování Evropské unie reálný smysl. 11

12 Troublemakeři, nebo obhájci zájmů českých občanů? Michal Sedláček náměstek MPSV pro evropské záležitosti Česká republika si v posledních třech letech údajně vysloužila v Bruselu pověst tzv. troublemakerů, a to dávno před pádem vlády v průběhu českého předsednictví či ratifikací Lisabonské smlouvy. Ráda to tvrdí česká média, jejichž bruselští korespondenti si mnohdy zjednodušují život, a za svůj jediný zdroj informací používají bruselský establishment. Přitom obhajoba národních zájmů by měla být zásadní povinností každé vlády bez ohledu na její politické složení. Přesně tak se děje nejen v USA, ale i v západní Evropě. Navíc, když Francie nebo Německo blokují při projednávání v Radě EU určitou legislativu, tak to česká média přehlížejí a nikdo je za troublemakery neoznačuje. ODS však na rozdíl od ČSSD ve světě či v Evropské unii vždy důsledně hájila národní zájmy České republiky a jejich občanů. To, že se zejména představitelé ODS při bruselských jednáních nikdy nebáli ozvat, když některé návrhy měly jasné dopady na Českou republiku, si zaslouží pochvalu, nikoli nálepku zlobilů. A zastávat někdy odlišný postoj skutečně není jednoduché, zejména když tlačí jak Evropská komise, tak i velké členské země. Přitom když se podobně důsledně ozývají Belgie, Portugalsko či Řecko, a to s někdy doslova bláhově socialistickými návrhy, tak to nikoho v Bruselu nepohoršuje. Navíc si mnozí na Západě stále myslí to, co kdysi řekl prezident Chirac. Buďte rádi, že jste mezi námi, a držte ústa. Někdy už samotné popsání reálně existujících kritických či negativních jevů (např. vysoké zadlužení jednotlivých zemí, zneužívání sociálních dávek či přeregulovaný pracovní trh) je vnímáno jako prolomení tabu a oficiálního eurooptimismu. Čtyři roky Evropská komise vyjednávala a nevyjednala se Spojenými státy zjednodušení vízového styku pro nové členské země. Když se česká vláda rozhodla jednat a uzavřít dohodu s USA samostatně, bylo z toho v Bruselu hotové pozdvižení, že jsme si dovolili jednat samostatně, a ČR byla napadána za nedostatek solidarity. Přitom staré členské země bezvízový styk s USA dávno měly a nováčci jim byli ukradení.

13 Jednání v Radě nepředstavují žádnou selanku. Česká republika se za vlády Mirka Topolánka jako první z nováčků začala chovat stejně asertivně jako ostatní, přesto se máme od starých členských států stále co učit. To, že zástupci vlády ČR upozorňují na nedostatky evropských legislativních návrhů, však pochopitelně vyvolává nevoli zejména těch zájmových skupin, které si takové návrhy na Komisi vydupaly. Feministky a odboráři jsou v tom mistři. Ale pokud se státy s pravicovou vládou nebudou ozývat, tak z Bruselu ovládne Evropu socialismus takových rozměrů, že se budeme divit. Když se před dvěma lety schvalovala směrnice o modrých kartách, která přiznávala na pracovním trhu lepší postavení migrantům ze států mimo EU než občanům z nových členských zemí, tak jsem osobně musel přímo v Paříži předsednictví vysvětlovat, o co nám jde. Teprve, když francouzský náměstek viděl, že jsme skutečně ochotni daný návrh vetovat, tak dal pokyn svým podřízeným, ať občanům z nových členských zemí vyjdou vstříc. Jak nelítostný boj představuje projednávání návrhů závěrů Rady či jednotlivých směrnic, výborně dokresluje i problematika rovných příležitostí. Když si dovolíme kritizovat některé návrhy v této oblasti, jako že nás genderová rovnost vyvede z finanční krize, či navrhneme, že to, kdo bude pečovat o dítě, by si měla svobodně rozhodnout každá rodina a brát při tom ohled na zájmy dítěte, tak jsme označováni za tmáře, kteří chtějí vrátit ženy k plotnám. Potřebu flexibilnějšího pracovního trhu v Evropě sice potvrdí každý vzdělaný ekonom, ale když s něčím podobným vystoupíme na jednání evropských orgánů, tak jsme osočováni, že chceme zavádět kapitalismus 19. století a zničit evropský sociální stát. Přes výše uvedené negativní zkušenosti nemá členství ČR v Evropské unii alternativu. O to více se musíme naučit v Unii důsledně prosadit či obhájit zájmy České republiky, bránit principy subsidiarity, které jsou denně porušovány, a maximalizovat přínosy našeho členství v EU. Nemám přitom na mysli různé dotace ani strukturální fondy, ale posilování konkurenceschopnosti EU jako celku. Tedy téma, které ne náhodou bylo hlavní prioritou českého předsednictví. Ať se nám to líbí nebo ne, 85 % našeho exportu směřuje do zemí EU. Jako exportně orientovaná země jsme tedy na vývoji evropské ekonomiky zcela závislí. ODS jako reformní síla v EU by se proto měla zasadit o to, aby se v roce 2020 evropská ekonomika stala skutečně konkurenceschopná a nebyla převálcována americko-čínským expresem. Česká republika musí v nastávající diskusi o budoucnosti EU důsledně prosadit, aby prostředky z bohatého evropského rozpočtu směřovaly primárně na podporu vědy, výzkumy či vzdělávání, na financování infrastruktury a energetických sítí, nikoli do dotací pro movité zemědělce, do projektů na podporu genderových organizací či do rozrůstání bruselské byrokracie. ODS musí usilovat o to, aby byly důsledně odbourávány překážky na vnitřním trhu, nikoli aby bylo podnikatelské prostředí zaplavováno dalšími regulacemi, ať se jedná o finanční sektor či o oblast životního prostředí. Ne lepší regulace, ale deregulace a snižování administrativní zátěže, odstraňování bariér, dnes zejména v oblasti pohybu služeb, a podpora mobility občanů včetně studentů musí být cílem působení ČR v EU. Podobně jako ostatní státy střední velikosti toho dosáhneme jen aktivní sebevědomou politikou, schopností najít spojence (např. k postojům ČR v otázce subsidiarity má často blízko Německo) a šikovnou diplomacií. Když své zájmy obhájí v EU Dánsko či Nizozemsko, musí to dokázat i Česká republika. 13

14 Priority české zahraniční politiky Alexandr Vondra senátor Bezpečnost, prosperita a svoboda to jsou tři klíčová slova a cíle, které ODS sledovala v minulosti při formulování a uskutečňování české zahraničí politiky. Tyto základní cíle musíme a chceme sledovat i v budoucnosti. Česká republika je středně velký evropský stát s otevřenou a na obchodu závislou ekonomikou. Naše svoboda, nezávislost, bezpečnost a prosperita vždy souvisela s mírou našeho zapojení do spolupráce se zeměmi západního civilizačního okruhu a do světové obchodní výměny. ODS vždy hájila a hájí názor, že česká zahraniční politika, má-li být úspěšná a respektovaná, musí vycházet z realistických pozic a střízlivě hodnotit vlastní možnosti, ale zároveň má projevovat dostatek tvůrčí aktivity a sebevědomého jednání. Izolace nemůže být pro naši zemi řešením. Byli jsme to my, kteří prosadili pevné ukotvení naší země na Západě včetně NATO a EU jako záruky naší bezpečnosti. Byli jsme to my, kteří doma prosazovali liberální ekonomické prostředí a jeho propojení s evropským a světovým trhem jako zdroj našeho blahobytu. A byli jsme to my, kdo rozšiřovali prostor naší svobody ať už odbouráváním bariér umožňujícím volný pohyb lidí, zboží, služeb, kapitálu a myšlenek v Evropě, anebo přenášením zkušeností s bývalým totalitním režimem a podporou těch, kteří usilují o svobodu a základní lidská práva ve světě Cíle naší politiky se nemění, ale prostředky k jejímu prosazovaní musí zohledňovat reálné prostředí dnešního světa, které je jiné než před dvaceti lety. Tehdy jsme těžili z výhod vítězství západního kapitalismu ve studené válce a výsluní světové pozornosti, kterému se těšily liberálně demokratické revoluce ve střední Evropě. Dnešní prostředí je na jedné straně charakteristické určitou redistribucí moci doprovázené relativním oslabením vlivu USA, vnitřní konsolidací a větší asertivitou ruské politiky a hospodářským vzestupem Číny a Indie. Evropská unie v posledních letech naráží měřeno podporou ze strany veřejnosti na meze svého prohlubování i rozšiřování a jen pomalu a obtížně prosazuje reformy, které mají posílit její konkurenceschopnost ve světě. Na druhé straně je globalizovaný svět příznačný znejistěním některých tradičních a prověřených hodnot. Do konfliktu se dostávají principy svobody s požadavky na bezpečnost. Volný pohyb lidí a imigrace zejména z islámských a afrických zemí vytvářejí tlak na kulturní identitu naší civilizace. Demokratická legitimita tradičních státních institucí je stále víc konfrontována nestatním sektorem a vlivem mezinárodních organizací. Nejen v důsledku nynější ekonomické krize sílí neblahé tendence k protekcionismu na národní a k sociálnímu inženýrství na evropské úrovni. A konečně tváří v tvář tzv. novým výzvám v oblasti životního prostředí a zdravotnictví je těžké najít racionální odpověď na to, co je důležité pro přežití naší civilizace a co je naopak jen projevem lobování vybraných skupin zaštiťujících se hysterickým, mediálně přitažlivým alarmismem. Naše demokracie, dvacet let od znovuzískání svobody a nezávislosti, stojí znovu na jakési křižovatce. Na jedné straně máme svobodu, blahobyt a bezpečnostní garance jako nikdy v minulosti. Na druhé straně čelíme znejistění a nesamozřejmosti našeho mezinárodního postavení v budoucnosti. Nezodpovědné sesazení vlády uprostřed českého předsednictví v EU v roce 2009 navíc vážně poškodilo obraz o našem počínání v cizině. Odpovědí ODS na tuto výzvu musí být cílevědomý program zahraniční politiky opírající se o dobré sousedské vztahy v regionu a pět základních priorit. 1) Atlantické ukotvení v NATO. Atlantická aliance je zárukou vazby mezi Evropou a USA. Tato vazba musí zůstat pevná a silná, pro obě strany výhodná. Američané na jedné straně poskytují Evropě potřebné bezpečnostní garance, Evropa na druhé straně sdílí s USA zodpovědnost za udržování míru a stability ve světě. V diskusích o nové strategické koncepci NATO proto musíme prosazovat posílení věrohodnosti Aliance jako organizace kolektivní obrany členských států, a nikoli její postupnou přeměnu na bezbřehý bezpečnostní spolek, který se zabývá vším, ale v konci neručí za nic. Naše účast na zahraničních misích (Afghánistán, Kosovo) je důležitá, chceme ji podporovat, ale máme-li dlouhodobě udržovat a modernizovat naše elitní jednotky v zahraničí, musí být také posílena obranyschopnost nás a dalších zemí střední a východní Evropy včetně systémů společné obrany proti vzdušným a raketovým hrozbám. 2) Evropská reformní politika. Naše členství v EU je bezpečnostně i ekonomicky důležité. Umožňuje nám těžit z výhod volného jednotného evropského trhu a dohodnutých pravidel mírové politické spolupráce. Evropská politika ale není jen věcí zahraniční politik y. Skrze sdílená pravidla a společnou legislativu ovlivňuje život našich občanů při každém jejich kroku. Nemá-li se EU v budoucnosti ocitnout ve vážné krizi, musíme dbát o to, aby proces integrace nebyl jen elitářským projektem, který se odcizuje občanům. Musíme proto podporovat taková reformní opatření a politiky na evropské úrovni, která neoslabí rovnoprávnost členských zemí, která posílí

15 15 demokratičnost a transparentnost unijního rozhodování, která zvýší celoevropskou bezpečnost (např. energetická bezpečnost, kontrola imigrace), která udrží otevřené dveře pro budoucí nové členy a která zlepší schopnost Evropy obstát ve světové konkurenci. Musíme posilovat integritu vnitřního trhu a eurozóny, ale správnou cestu vidíme v domácích reformách a v posilování svobodné soutěže, a nikoliv ve stále větším přerozdělování nebo v invazivním pronikání bruselské byrokracie do oblastí, kde je nepatřičné a kontraproduktivní. 3) Česká ekonomická diplomacie. Mezinárodní vztahy byly vždy zápasem o přístup k ekonomickým zdrojům a v pronikání na nové trhy. Podstata zůstává stejná, ale prostředky se mění. Dnes rozhodují vzdělanost, inovace, flexibilita, adaptabilita a rychlý přístup k informacím. V případě naší země, která je na jedné straně závislá na dovozu základních surovin a která z druhé strany generuje značnou část HDP svou exportní výkonností a orientací, to platí dvojnásob. Úspěch a vliv ČR ve světě se vždy bude odvíjet od míry, intenzity a úspěšnosti našeho zapojení do evropské a světové ekonomiky. Diplomacie musí být tomuto snažení aktivně nápomocná na všech úrovních od ministrů až po řadové diplomaty a organizace, které si k tomu stát zřizuje. Klíčové úkoly spočívají v posílení lidských zdrojů, lepší koordinaci státní správy a součinnosti s privátním sektorem. 4) Rozvojová a humanitární spolupráce má svou pragmatickou i etickou rovinu. Na jedné straně pomáhá předcházet krizím, které sice vznikají mimo Evropu, ale které se mohou stát hrozbou naší bezpečnosti a prosperity. Na druhé straně je solidarita a pomoc v nouzi cestou, jak posilovat naše vztahy a postavení ve světě. ČR v posledních dvaceti letech také díky činnosti některých nevládních organizací aktivně předávala své transformační zkušenosti zemím postkomunistického světa (Balkán, Bělorusko, Ukrajina, Zakavkazsko, Vietnam) a podporovala úsilí mnoha národů o větší svobodu a důstojnější lidská práva (např. Kuba, Barma, Blízký a Střední východ). Na tuto práci musíme dál navazovat. Větší pozornost si z naší strany zaslouží také Afrika. Vzhledem k našim omezeným možnostem musí být naše rozvojová pomoc selektivní, koncentrovaná do vybraných teritorií a doma lépe koordinovaná. 5) Image ČR ve světě. Výsluní, kterému jsme se těšili po pádu železné opony, je pryč, svržení vlády uprostřed předsednictví v EU pak uvrhlo pověst a obraz ČR přímo do stínu. Je proto velkým úkolem české zahraniční akce pracovat na vylepšení našeho obrazu. Klíčem k úspěchu je obnovení elementárního konsensu o zahraniční politice na české politické scéně, lepší koordinace a omezení resortismu v naší evropské a rozvojové politice a konečně intenzivnější kontakty a spolupráce s Čechy žijícími v cizině.

16 Transatlantická vazba Více svobody, více bezpečí, více prosperity Mirek Topolánek předseda ODS Jak by se mělo změnit strategické partnerství USA a EU? Svůj příspěvek jsem nazval: Více svobody, více bezpečí, více prosperity. Budu se tedy věnovat partnerství v bezpečnostní a ekonomické oblasti. A rovněž samotným předpokladům euroatlantické spolupráce, které spočívají ve společně sdílených hodnotách, z nichž tou hlavní je svoboda. Více svobody Začnu u toho posledně jmenovaného. U euroatlantické vazby. Neopominutelná existence tohoto pevného pouta je úhelným kamenem všech našich dalších úvah o konkrétních rovinách spolupráce. Strategické partnerství mezi USA a EU, to není pouhý součet obchodních bilancí a vojáků ve společných misích. To není pouhá aritmetika a pragmatické rozhodování v duchu raison d état. To zkrátka není totéž jako strategické partnerství s Čínou či Ruskem. Jakkoli někteří by možná euroatlantické vztahy s klidem takto redukovali. Já ale vidím zásadní rozdíl mezi euroatlantickou vazbou a vztahy ke všem ostatním civilizačním okruhům. Spojené státy zachránily svobodu Evropy ve třech světových válkách: první, druhé a studené. Jistě to nebylo náhodou. Bezvýhradně spolu sdílíme univerzální pojetí lidských práv, což ve zbytku světa není samozřejmé. A už vůbec není ve zbytku světa samozřejmé západní pojetí demokracie. Není samozřejmý náš individualismus, náš důraz na osobní svobodu a osobní odpovědnost. Naše společenská stavba se zkrátka od druhých společností v lecčem liší. A pokud nechceme ostatním vnucovat náš civilizační model čehož bych se já neodvážil pak musíme výlučnost euroatlantické vazby přijmout jako fakt. Pokud tento fakt přijmeme, pak pokládám za logické brát euroatlantickou vazbu jako klíč ke všem našim ostatním bilaterálním a multilaterálním vztahům. Vím, že to může znít kontroverzně, ale já jsem přesvědčen, že dům se staví od základů, a ne od komína. Nelze doufat,

17 že budeme mít vynikající vztahy s Čínou, když napřed nedokážeme mít vynikající a bezproblémové vztahy mezi Evropou a Amerikou. Nelze věřit, že vyřešíme choulostivý blízkovýchodní konflikt, pokud se my sami nedokážeme v bezpečnostní oblasti shodnout. Nelze si myslet, že dokážeme liberalizovat světový obchod, když na sebe navzájem budeme uvalovat nejrůznější omezení. Posilování euroatlantické vazby pro mě zároveň znamená posilování svobody a také východisko ke konkrétním návrhům v bezpečnostní a ekonomické spolupráci. Více bezpečí V bezpečnostní oblasti se už dlouho mluví o nutnosti emancipovat Evropu vůči dominantnímu postavení USA. Naprosto s touto potřebou souhlasím. Souhlasím s tím, že my, Evropané, bychom měli převzít daleko větší díl odpovědnosti za vlastní obranu i za mír, svobodu, lidská práva a bezpečí ve světě, tak, jak to odpovídá poměrné hospodářské síle i historické odpovědnosti Evropy. V čem se však s řadou jiných neshodnu, je forma této emancipace. Jsem přesvědčen, že má probíhat v rámci NATO. Nikoli oslabováním Aliance a budováním vlastních obranných struktur EU. Proč se vzdávat něčeho, co funguje? Proč podkopávat nohy nejúspěšnější obranné alianci všech dob? Proč opouštět nejvyšší dosaženou formu bezpečnostní spolupráce a izolovat se na nižším stupni? Jestliže se v rámci NATO ne vždy dokážeme shodnout třeba na míře účasti v zahraničních misích, rozhodně to nezlepšíme tím, když do tohoto rozhodování vneseme další úroveň. Je přece zřejmé, že problémy nevznikají ve vojenských strukturách Aliance, ale v politických strukturách členských států. Překonávejme tyto problémy, a ne NATO. Překonávejme nedostatek vůle k obraně. Ta jako by zmizela se železnou oponou. Bohužel, hrozby nezmizely, jen se proměnily. V posledních letech to mezi USA a Evropou skřípalo. Ať už se to týká názoru na válku v Iráku, sporů kolem víz, poskytování osobních údajů v rámci boje s terorismem, či nynější orientace USA na vztahy s Čínou a Ruskem. Evropská unie má teď nové vrcholné představitele. USA konečně mají jedno telefonní číslo na Evropu, které vždy chtěly. Schopnost zlepšit bezpečnostní spolupráci se Spojenými státy bude významným testem jejich užitečnosti. Zcela specifickou oblastí bezpečnostní spolupráce pak je energetická bezpečnost. Vidíme, jak se energetická karta stává významnou kartou ve velmocenské hře. Jak síla ropy a plynu nahrazuje někdejší sílu tanků. Vidíme, jaká nová propojení a spojenectví vznikají okolo zdrojů energetických surovin. Ne vždy jde o režimy nám nakloněné, či o režimy mírumilovné. Naše energetická závislost tak pro nás může být ještě více smrtící než hrozba terorismu. Evropská unie jen pomalu dospívá k jakémusi uvědomění si této hrozby a ke tvorbě společné politiky. Význam strategického partnerství s USA vidím v tom, že budeme společně hledat diverzifikaci zdrojů surovin i přepravních cest. A zejména alternativní zdroje energie místo fosilních paliv. Zdroje silné a spolehlivé. Jedním z nich je zajisté jádro. Naše bezpečí a svoboda nestojí jen na vojenské a politické síle, ale také, a daleko bezprostředněji, na zajištění dostatku energie. Více prosperity Nakonec jsem si nechal ekonomickou spolupráci. Je ostudné, že USA a EU spolu poměrně často vedou obchodní války. A je velká škoda, že nevyužíváme náš společný civilizační prostor jako prostor volného trhu. Jsem přesvědčen, že USA a EU mají být tahouny liberalizace světového obchodu. A že bychom se také měli společně snažit o obnovu kapitalistického étosu. Na obou stranách Atlantiku máme ohromné problémy se zadlužováním. Pokud tento neblahý trend neobrátíme, pak nynější krize nebyla poslední. Ani nejdelší a nejhlubší. Když zavrhneme onen nebezpečný kult okamžité spotřeby, budeme mít daleko více prostředků na investice do budoucnosti. Do vzdělání, vědy, inovací, nových technologií. Jen a jen díky tomu se Evropa a USA za uplynulých několik set let dostaly na čelo světových mocností. Ve srovnání se zbytkem světa jsou naše nerostné i lidské zdroje omezené. Konkurovat můžeme jen díky rychlejšímu technologickému pokroku. Jen tak si udržíme hospodářskou sílu, a tím i politický vliv a obranyschopnost. Spolupráci v oblasti vzdělání, vědy a technologií proto pokládám za naprostou strategickou prioritu. Na ní můžeme stavět budoucí prosperitu. Na ní závisejí naše příští možnosti ekonomické a bezpečnostní spolupráce. Na ní závisí naše energetická soběstačnost. Na ní závisí, zda se euroatlantická vazba nestane jen historickým pojmem ve světě, v němž Západ jako významná civilizační síla přestane existovat. Zmínil jsem bezpečnost, energetiku, trh, vzdělání a vědu. To jsou aktuálně oblasti, kde vidím největší potřebu strategické spolupráce. Ale jistě by se našly další. Podstatné je, zda se shodneme na potřebě udržovat a posilovat euroatlantickou vazbu. Věřím, že ano. Protože jinak už nemusíme mluvit o strategickém partnerství, ale jen o pragmatické spolupráci. Jsem přesvědčen, že takové utilitární jednání by se nám vymstilo. Náš první prezident T. G. Masaryk řekl, že státy se udržují těmi ideály, na kterých vznikly. Jistě to lze vztáhnout i na civilizace. 17

18 Česká republika a Rusko Roman Joch ředitel Občanského institutu Zahraniční politika se obvykle těší u občanů menší pozornosti než politika domácí a většinou oprávněně. Jsou však situace, kdy zahraniční politika po právu získává primát před domácí politikou. Jak totiž řekl poválečný kancléř Spolkové republiky Německo Konrad Adenauer: O tom, jak budeme žít, rozhoduje politika vnitřní, ale o tom, zda vůbec přežijeme, rozhoduje politika zahraniční. Kdo jiný než právě my Češi, s veškerou naší zkušeností za posledních sto let, by měl být lépe přesvědčen o této pravdě? Pokud jde o vztahy mezi Českou republikou a Ruskou federací, je nutné vyjít ze správného pochopení současného Ruska a jeho režimu. Současné Rusko rozhodně není liberální demokracií, ale rovněž není ani komunistickou tyranií, jakou byl bývalý Sovětský svaz. Dnešní ruští vládcové nejsou ideologičtí, mesianističtí utopisté, jakými byli sovětští komunisté. Jací tedy jsou současní ruští vládcové? Co je současný ruský režim? Je to klasická oligarchie v aristotelském smyslu, tj. vláda nemnohých v jejich vlastní prospěch. Ruští vládcové jsou cyničtí, materialističtí, mocichtiví, kořistničtí a hrabiví. Chtějí ovládnout co nejvíce bohatství Ruska a okolních zemí, toto bohatství získat pro sebe a pak proměnit ve své vlastnictví ani ne tak nutně na území Ruska, kde by v případě upadnutí do politické nemilosti mohli o ně přijít, jako spíše na Západě, kde je právní stát, vláda zákona a vlastnická práva jsou respektována. Proto příslušníci ruské vládní oligarchie kupují za bohatství ruské země pro sebe luxusní londýnské byty, vily na francouzské Riviéře, domečky v malebných švýcarských městečkách, a tak podobně. V tomto smyslu jsou předvídatelní a v tomto smyslu jsou jejich kořistnictví a hrabivost slabostí, kterou my Západ i Česká republika můžeme využít, budeme-li chytří. Ruská vládnoucí elita velice ráda zastrašuje slabé, ale na silné si netroufne. Po otevřeném konfliktu se Západem a nové studené válce netouží, neboť ví, že by o své majetky na Západě mohla přijít. Uvědomíme-li si to, můžeme pak ruskou kartu hrát úspěšně. Především je naprosto nezbytné, aby NATO v roce 2010 opět důrazně stvrdila článek 5 své zakládající smlouvy, podle něhož útok na jednu členskou zemi je zároveň útokem na všechny. Primárním smyslem NATO je totiž teritoriální obrana členských zemí, nikoli operace mimo území NATO. Tyto mise mimo členské země mohou být důležité či užitečné (a mnohé i jsou), ale v řádu priorit NATO jsou druhořadé či třetiřadé. Prvořadou je a vždy bude právě teritoriální obrana členských zemí NATO. NATO musí dát jednoznačně najevo, že pokud by pod jakoukoli záminkou ruští vojáci překročili rusko-estonskou či rusko-lotyšskou hranici, nenastane pak stav vyjednávání, či stav vysílání žádostí k OSN o zprostředkování, nýbrž to, co pak nastane, bude stav války. Budou-li příslušníci ruské vládnoucí elity přesvědčeni, že překročení rusko-estonské či rusko-lotyšské hranice ruskými vojsky bude znamenat otevřenou válku mezi Západem a Ruskem se vším všudy, včetně konfiskace jejich majetků na Západě, pak ruští vojáci tyto hranice nepřekročí. Abych to shrnul anekdotou, kterou vymyslel buď nějaký chytrý anonym z Černínského paláce (méně pravděpodobné), anebo nějaký lidový génius z české hospody (mnohem pravděpodobnější): Co má udělat Česká republika, když nám Moskva pohrozí, že namíří své rakety na Prahu? Rychle pohrozit Moskvě, že my pak své rakety namíříme na Karlovy Vary! Vůči Rusku máme jednu a v podstatě pouze jednu kartu, jíž lze ruské vládce odstrašit od avanturismu a agresivity: Hrozbu, že v případě zásadního zhoršení vztahů členové a rodinní příslušníci politicko-energeticko-zpravodajské oligarchie, jež v Rusku nyní vládne, přijdou o to, na čem jim shodou okolností záleží nejvíc: o jejich vlastní majetky u nás a na Západě. Uvědomíme-li si tuto realitu a budeme-li na jejím základě moudře jednat, ruští vládcové se avanturismu a agresivity vůči nám a našim spojencům v NATO nedopustí.

19 19

20 Postavení České republiky ve světě Juraj Chmiel ministr vlády pro evropské záležitosti Již skončené 20. století bylo stoletím velkých válek a mezinárodního napětí. Bylo stoletím boje svobodného světa s tyranií nejprve nacismu a posléze komunismu. Stoletím, které bylo formováno střetem dvou supervelmocí a jejich spojenců Spojených států amerických a Sovětského svazu. Jeho konec byl rychlý, pro většinu pozorovatelů překvapivý, naplněný optimismem spojeným s vítězstvím demokracie, svobody a s hospodářským rozvojem. Konec, který však zároveň odhalil skryté problémy, dlouhou dobu potlačované bipolární konfrontací a ideologickým bojem. S příchodem 21. století tyto problémy vyvstaly na povrch, přičemž jejich dopady umocnila globalizace a technologický pokrok. Jaká tedy bude již započatá první polovina 21. století a co je nezbytné učinit, aby Česká republika jako suverénní země a člen mezinárodního společenství obstála? Nečekejme, že se svět v 1. polovině 21. století stane mírumilovnějším a klidnějším místem pro život. Stejně tak jako v historii bude pro všechny státy rozhodující jejich přežití v komplikovaném světě a snaha získat moc a vliv nad světovými zdroji. Ani OSN či případně jiná univerzální organizace se nepochybně nestane něčím, co bychom mohli nazvat světovou vládou. Mezinárodní právo a dohody budou dodržovány některými více, některými méně. Bude záviset na okolnostech a podmínkách a především pak na vůli demokratického světa prosazovat jeho hodnoty a principy jako například lidská práva, ekonomickou liberalizaci či ochranu klimatu. Hledání konsensu na míře a síle, s jakou tyto hodnoty prosazovat, bude stále těžším úkolem. Delší dobu jsme svědky procesu, který můžeme nazvat transformací povahy moci. Nikoliv pouze vojenská síla, ona klasická hard power, ale kontrola nad surovinovými zdroji bude představovat hlavní pilíř, o který se bude opírat každá země, která bude chtít zajistit svou bezpečnost a geostrategické postavení na mezinárodní scéně. Tón mezinárodního dění již dnes neudávají pouze dvě (či jedna) světové supervelmoci, ale hned několik stěžejních hráčů. Díky ekonomickému potenciálu zemí jako je Čína a Indie se bude globální rovnováha sil nadále vychylovat směrem na východ. Globální scénou bude čím dál tím citelněji hýbat i ekonomicky sílící Rusko, které bude při prosazování svých zájmů cítit menší a menší potřebu ohlížet se na mezinárodní pravidla. Ostatně ani nyní k tomu nemá důvod. Pozice klíčového světového producenta plynu a ropy garantuje Rusku díky vzrůstající celosvětové spotřebě těchto surovin i v současné době obrovský mezinárodní vliv. Mění se také povaha a spektrum hrozeb, kterým státy, a potažmo i celé mezinárodní společenství čelí. Dnešní ani zítřejší hrozby nebudou brát ohledy na hranice států, žádný stát se před nimi nedokáže uchránit sám. Nemůžeme tak hovořit pouze o národní bezpečnosti, ale o potřebě zajistit bezpečnost mezinárodní. Na významu nabývají hrozby ekonomické zajištění energetické bezpečnosti patří mezi hlavní výzvy v této oblasti. Za zcela zásadní musíme i do budoucna pokládat hrozbu terorismu, šíření zbraní hromadného ničení mimo dnešní jaderný klub, v nejhorším případě do rukou právě teroristickým skupinám. Za zásadní hrozbu musíme pokládat i změnu klimatu. Veškerý tento vývoj nutí členy mezinárodního společenství adekvátně reagovat a přijímat takové strategie a opatření, která jim a jejich občanům umožní bezpečně přežít a rozvíjet se v dynamicky se měnícím světovém prostředí. Všichni se znovu musíme učit tomu, co vlastně znamená multipolarita, avšak v mnohem komplikovanějším a vzájemně propojenějším světě 21. století. Zahraniční politika České republiky musí být schopna toto reflektovat a naučit se v tomto prostředí pracovat. Musí být schopna zajistit naši bezpečnost a odpovídající postavení ve světě. Musí se naučit kormidlovat na rozbouřeném moři světových změn a musí umět těchto změn také dokonale využívat. Je zapotřebí jasně určit, jaká by zahraniční politika České republiky v 21. století měla být. Naše prioritní zájmy musejí vycházet z výše uvedených změn odehrávajících se na úrovni mezinárodního systému, z našeho geopolitického umístění ve vzájemně provázaném a glo-