STROJÍRNY POLDI, a. s. TOULKY MINULOSTÍ STROJÍREN POLDI. Jiří Kovařík

Transkript

1 STROJÍRNY POLDI, a. s. TOULKY MINULOSTÍ STROJÍREN POLDI Jiří Kovařík

2 OBSAH Zakladatel 3 Pérovna 6 Obrobna střel 9 Inţenýr mechanických provozů 11 Dědeček automobil 14 Rychlá kola 17 Bleskový Benz 19 Nástrojovna 21 Exponát v Deutsches Museum 23 První česká pilotka 25 Holubice a Racek 27 Obrobna hřídelí 29 Rudý ďábel 33 Slavní veteráni 35 Poldi kladívko 39 Válce 41 Z Prahy do Tokia 43 Napříč Afrikou 44 Santa Maria 46 Let Bremen 47 Muţ s jizvou 50 Most v Sydney 52 Tool-joints 54 Největší turbogenerátor 56 President Masaryk 57 Trubky a přístroje 59 Generál létajících člunů 61 Králové vzduchu 63 Pan technolog 65 Bylo, nebylo 66 I.A.R. 69 Útočná vozba 71 Na obranu republiky 73 Válečné roky 75 Tichá fronta 78 Generální ředitel 79 Na závodních drahách 82 Bejbina 84 Od mechanik ke Strojírnám 86 Prameny a literatura 89 2

3 Tradice strojírenství v Kladně je téměř tak stará, jako historie kladenských hutních závodů, a datuje se od vzniku mostárny, zaloţené spolu s kladenskou pudlovnou a válcovnou 60. letech 19. století. Všechny tyto provozy o deset let později splynuly s Vojtěšskou hutí a celou Praţskou ţelezářskou společností. Kladenská mostárna vyrobila desítky mostních konstrukcí pro ţelezniční tratě i k překlenutí vodních toků. Dodávala pro Buštěhradskou dráhu, dráhu Františka Josefa, přemostila Berounku u Karlštejna i na mnoha místech dalších, její nejimpozantnější výrobek však představovala konstrukce jiná, střešní kopule a strop, které dodnes kryjí Národní divadlo v Praze. Mostárna byla zrušena v roce 1886 a většinu pracovníků i výrobního programu přejala praţská firma Ruston. V témţe roce strojní dílny Kladno-nučické dráhy, patřící do konglomerátu Vojtěšské huti, postavily úzkorozchodnou parní lokomotivu číslo 5 o výkonu 20 koňských sil. Kopírovala sice stroje lokomotivky Krauss Comp. z Mnichova, nicméně se Nejstarší snímek Poldiny hutě stala první parní lokomotivou vyrobenou v českých zemích. Bohuţel se nezachovala, její vzor, lokomotivu Krauss č. 4, však lze vidět jako jeden z nejcennějších exponátů parní trakce Národního technického muzea v Praze. Koncem 80. let 19. století se české země stávaly nejprůmyslovější částí Rakousko- Uherska a rozvoj nových průmyslových odvětví i technologií, proces, který byl později pojmenován druhou průmyslovou či technickou revolucí, se nevyhnul ani Kladnu. Nová technická odvětví potřebovala zcela nové materiály i výrobky a nenaplněná mezera v trhu neunikla tehdejšímu centrálnímu řediteli Praţské ţelezářské společnosti, nekorunovanému králi rakouského ocelářství Karlu Wittgensteinovi. V květnu roku 1889 začal tento mimořádně nadaný manaţer budovat s několika obchodními přáteli v Kladně specielní ocelárnu pro výrobu vysoce kvalitních, zpočátku zejména nástrojových a konstrukčních, ocelí. Závod dostal na počest zakladatelovy manţelky Leopoldiny jméno Poldina huť a koncem podzimu roku 1890 zahájil výrobu. Wittgenstein si uvědomil výhody zhodnocení specializované ocelářské produkce aţ do finální fáze strojírenského zpracování, neboť to znamenalo to nejen vyšší zisk, ale i zpětné ověřování materiálové kvality. To byl důvod, proč se na počátku roku 1891 Poldina huť rozrostla o pérovnu, její první strojírenský, či dobově řečeno mechanický provoz. Zastavení první ZAKLADATEL Ţivotní osudy zakladatele Poldiny hutě nepostrádaly jisté dramatičnosti. Karl Wittgenstein pocházel po otci ze zámoţné protestantské rodiny pachtýře ţidovského původu, pachtýřské rodiny, po matce pak z vídeňské bankéřské rodiny Figdorů. Narodil se roku 1847 v Sasku, vyrůstal však uţ ve Vídni. Mládí budoucího krále oceli bylo poněkud dobrodruţné a neukázněné. Jako desetiletý utekl z domova a vrátil se v policejním doprovodu, z gymnázia byl vyloučen za pojednání o nesmrtelnosti duše a dostudovat musel privátně. Krátce poté utekl podruhé, tentokrát aţ za Atlantik do USA, kde strávil rok, během něhoţ se ţivil jako učitel, vychovatel v sirotčinci, barový muzikant i kormidelník člunů na Hudsonu. 3

4 Po návratu domů střídal jedno povolání za druhým, v ţádném dlouho nevydrţel a nakonec vcelku apaticky vyuţil příbuzenské protekce, díky níţ nastoupil jako kreslič do tehdy nově budované Teplické válcovny a bessemerovny. Těţko říci, kdo byl více překvapen, zda jeho okolí, či on sám. Karl Wittgenstein totiţ v Teplicích nalezl uplatnění dosud netušeného obchodního a organizačního talentu, stoupal po ţebříčku funkcí a roku 1877 byl na doporučení správní rady jmenován ředitelem. Rakouské hospodářství a ţelezářství prodělávaly v té době první velkou cyklickou krizi, navzdory tomu ale Wittgenstein dokázal nekonvenčními obchody s ruskou vojenskou správou zajistit teplické huti prosperitu. O rok později stál u zrodu první kartelové dohody v Rakousko- Uhersku a roku 1880 svedl s konkurencí zápas o licenci na tehdy zcela novou ocelářskou technologii, thomasování. Boj to byl dramatický, neboť Karl a Leopoldina Wittgensteinovi Karl Wittgenstein získání licence na konvertorový pochod Sidney G. Thomase neznamenalo nic menšího neţ otevření cesty k ovládnutí ţelezářského trhu v celých Čechách. Teplický ředitel vyhrál nad mnohem silnějším soupeřem, Českou montánní společností, to však byl teprve začátek zápasů dalších. Česká montánní společnost, za níţ stála mocná francouzská banka Union Génerale, se pokusila Wittgensteina porazit tím, ţe získá majoritu Teplické válcovny a bessemerovny, byl to ale on, kdo vyhrál a nakonec převzal s podporou vítkovických Guttmannů i svých obchodních partnerů většinovou účast Teplic sám. Česká montánní společnost bez nové technologie stagnovala a Wittgensteinova skupina ji za pár let koupila. Praţská ţelezářská společnost s mateřským závodem v Kladně, další velká hutní společnost Čechách, se v oněch letech potácela v nesnázích, její správní rada ale vyřešila situaci radikálně i účinně. Místo centrálního ředitele nabídla tehdy uţ renomovanému manaţerovi z Teplic a v roce 1886 se tedy Wittgenstein ocitl i na Kladně. Pro kladenskou Vojtěšskou huť znamenal nástup Wittgensteinova vedení éru racionalizace, pro ţelezářství v Čechách období koncentrace i centralizace a pro Kladno v roce 1889 zaloţení Poldiny hutě. V roce 1897 se Wittgensteinovo ţelezářské impérium rozšířilo z Čech do rakouských zemí a jeho skupina skoupila většinu akcií Alpine Montangesellschaft. Prakticky tak získala kontrolu nad hutnictvím Předlitavska i nad velkou částí rakouského kovozpracujícího průmyslu. 4

5 Zápis ochranné známky u praţské Obchodní a ţivnostenské komory z roku 1893 Portrét osobnosti, byť jakkoliv stručný, není úplný, pokud neodhalí i něco z jeho mimopracovní činnosti. Jméno Wittgensteinů mělo ve Vídni zvuk, neboť patřili podle slov francouzské historičky C. Chauviré mezi rodiny, které svou soutěţivostí, svým talentem a kulturou snadno ve Vídni zastínily aristokratické rodiny (včetně členů rodiny císařské), velmi staromilecké, málo intelektuální, málo kultivované a málo estétské. Wittgenstein byl vynikajícím klavíristou a dobrým houslistou. Hudbu miloval a jeho rodina se stala vyhlášenými mecenáši Johannese Brahmse, Gustava Mahlera, Josepha Joachima či Ernsta Labora. On sám proslul i jako muţ, který zaštítil vídeňskou secesi při jejím rozchodu s oficielním akademismem. Otto Wagner, Gustav Klimt, Kolo Moser a zejména Josef Hoffmann patřili k umělcům, pro které Wittgenstein financoval výtvarné salony a jimţ dával rozsáhlé objednávky. Muţ, který byl ve svém povolání tvrdým racionalizátorem a pro nějţ byly klíčovými pojmy slova odvaha či povinnost, dokázal být prý skvělým a nesmírně duchaplným společníkem. Leopoldinu rozenou Kalmusovou, ţenu, která dala jméno Poldině huti, si vzal těsně na začátku své kariéry a šlo o sňatek z oboustranné lásky, coţ tehdy nebylo v podnikatelských kruzích zdaleka obvyklé. Paní Poldi, černovláska s velkýma nápadnýma očima, pocházela z prominentní, původně praţské ţidovské a později katolické měšťanské rodiny. Z manţelství se narodilo pět synů a čtyři dcery, ţádné z dětí však nekráčelo v otcových šlépějích. Jedno předstihlo otcovský věhlas, neboť nejmladší syn Ludwig ( ), ţák Bertranda Russela, autor pojednání Filozofická zkoumání a Tractatus logicophilosophicus, se zařadil mezi největší filozofy moderní doby. V roce 1898 se Karl Wittgenstein vzdal všech svých funkcí a odešel do soukromí rozsáhlého panství Hochreith v Alpách. Zemřel po zhoubné nemoci, s níţ šest let zápasil, dne 20. ledna 1913 a na poslední cestě jej doprovodili všichni významní umělci Ochranná známka kolem roku 1910 vídeňské secese. Paní Leopoldina, ţena, po níţ Wittgenstein pojmenoval huť a jejíţ stylizovaný profil je dodnes součástí ochranné známky Strojíren POLDI, následovala svého chotě aţ v roce Poldina huť začala vyrábět v roce 1890 a ještě téhoţ roku se změnila v akciovou společnost. Původní vybavení tvořila kelímková ocelárna, doplněná brzy martinskou pecí, střední válcovna, volná kovárna a jiţ zmíněná pérovna. Zpočátku dodávala zejména kovozpracujícím štýrským závodům ve Wittgensteinově mocenské sféře, v průběhu 90. Let 19. století však začala prokazovat schopnost prosadit se samostatně na domácích i zahraničních trzích. Malá huť, mající v prvním roce provozu pouhé tři stovky zaměstnanců, 5

6 začala růst a roku 1896 uţ zaměstnávala 1000 lidí. Od roku 1893 vykazovala setrvale čistý zisk, který dosáhl roku 1897 výše 271,5 tis. rakouských zlatých. V témţe roce také začala vyplácet dividendu. Statistických údajů o objemech výroby či dodávkách se dochovalo jen velmi málo. V jiţ uvedeném roce 1897 činil objem dodávek 6,6 tis. t, z nichţ okolo 20 % připadalo na export. K roku 1900 vzrostly dodávky na 14 tis. t a podíl exportu na 28 %. Generální ředitelství Poldiny hutě sídlilo do roku 1918 ve Vídni a majoritní podíl převzala v 90. letech 19. století Niederoesterreichische Escompte Gesellschaft. Akciový kapitál Poldiny hutě (či přesněji statutárním názvem, zapsaným pouze v německé řeči Poldihütte, Tiegelgussstahlfabrik A.G. ) obnášel tehdy 3 miliony rakouských zlatých. Poldinu huť vedl zpočátku osobně Wittgenstein, bylo to ale poněkud formální vedení, neboť ve skutečnosti společnost řídil jako technický vedoucí Quido Hell von Heldenwerth. Tento muţ, původem z italské části habsburské monarchie, byl strojařem, vystudoval v Dráţďanech, pracoval v italských loděnicích a propracoval se na funkci ředitele Heřmanovy huti ve Vlkýši. Na Plzeňsku leţící huť patřila do konglomerátu Praţské ţelezářské společnosti stejně jako kladenská Vojtěšská huť a Wittgenstein, tehdy centrální ředitel Praţské ţelezářské, Hella povolal roku 1890 do Poldiny hutě jako svou pravou ruku. Jestliţe byl Wittgenstein zakladatelem, pak von Heldenwert se stal tím, kdo mladou Poldinu huť nastartoval. V roce 1893 odtud odešel do České montánní společnosti a roku 1897 převzal vedení modernizací i reorganizaci nejnovějšího přírůstku Wittgensteinova ocelářského impéria, Alpine Montangesellschaft. První ředitel Poldiny hutě zemřel ve Vídni roku Zastavení druhé PÉROVNA Quido Hell von Heldenwerth Byly to pravděpodobně Hellovy strojařské zkušenosti a odborné vzdělání, které iniciovaly vznik pérovny, prvního z pozdějších tzv. mechanických provozů Poldiny hutě, pérovna však v roce 1891 představovala jen nevelkou dílnou v pouhém přístavku budovy nejstarší válcovny (pozdější W1) s kovárnou. Původní výkresová dokumentace ovšem dokládá bohaté vybavení provozu kalicí pecí, kovářskou výhní, lisy, bruskami, rovnačkami, pérovými válci, nůţkami a zkušebními stroji. Zpočátku se zde vyráběly ţelezniční pruţiny a rostoucí zájem o tento sortiment uţ v letech vedl k vybudování samostatného provozu. Stál, oddělen pouze ulicí, východně od provozu prvotního. Podle dochovaných kusých dokladů a zejména fotografií, zachycující sortiment kolem roku 1897, vyráběla pérovna pruţiny listové a spirálové, tlačné i taţné a volutní pruţiny pro nárazníky. V roce 1908 provoz pérovny vyhořel, dík mimořádným opatřením byl však s ohledem na zakázky za pouhých pěti týdnů vybudován znovu. Prudký nárůst produkce během 1. světové války vedl k rozhodnutí o stavbě pérovny nové a v letech vznikla na severovýchodním okraji Poldiny hutě nová ţelezobetonová hala. Kapacita provozu činila při plném výkonu 700 t/měs. 6

7 Pérovna kolem roku 1900 V českých zemích představovala Poldina huť prvního a v letech 1. republiky i prakticky jediného výrobce pruţin z ušlechtilých ocelí. S rozvojem sortimentu souvisel vývoj nových pérových ocelí: Cr-Si a Cr-Mn značek pro kalení v oleji či Cr-Mn-Si oceli pro pouţití v přírodním stavu. Ani přínosy vlastních technologických postupů při výrobě per a pruţin nebyly zanedbatelné. Z nejvýznamnějších lze jmenovat poměďování šroubových pruţin před kalením, zamezující oduhličení, či zavedení kuličkování listových pruţin, které přineslo aţ trojnásobné zvýšení ţivotnosti. V roce 1935 si Poldina huť dala v ČSR a Německu patentovat výrobu svinuté pruţinové ploché oceli v kruzích. Produkce pérovny byla spojena především s automobilovým průmyslem. Obchodní korespondence a atesty z let před 1. světovou válkou dokládají dodávky per značky Poldi pro švýcarského výrobce nákladních automobilů Saurer, pro německé firmy Benz Cie, Daimler Motoren-Gesellschaft či proslulou vídeňskou automobilku Gräf & Stift. Jeden z nejstarších dokladů o těchto pozoruhodných dodávkách představuje dopis, který Poldině huti odeslala z Vídeňského Nového Města dne 21. července 1904 automobilka Oesterreichische Daimler-Motoren- Gesellschaft. Firma v něm potvrzuje, ţe jsme velmi spokojeni s vámi dodanými ocelovými materiály pro tři vozy 90 HP Mercedes-Wagen, postavené pro Gordon-Bennettův pohár. Osy, pera jakoţ i hřídele odpovídaly nejvyšším poţadavkům. Dopis osobně podepsal tehdejší technický ředitel továrny Paul Daimler. V dopise, datovaném v Mannheimu dne 28.dubna 1909, oznámila firma Benz & Cie. berlínskému obchodnímu zástupci Poldiny hutě ţe závodní vozy Benz, které na Velké ceně Francie 1908 obsadily a 7. místo, byly vybaveny zalomenými hřídelemi a pery vaší výroby. Jedna z nejslavnějších Grand Prix se tehdy jela 7. července 1908 v Dieppe. Zmíněné vozy 150HP Benz-Rennwagen řídili slavní závodníci Victor Hémery a René Hanriot. Hémery získal 2. místo s průměrnou rychlostí Nejstarší katalog Poldiny hutě (1897) 108,9 km/hod, Hanriot skončil jen těsně za ním s průměrem 108,7 km/hod. S rozvojem automobilismu se pérovna Poldiny hutě orientovala nejen na špičkové výrobce, ale také na potřeby automobilových opraven. Cílem mnoha technologických zlepšení a vývoje bylo dát opravárenským dílnám kvalitní součástky, nevyţadující sloţité a nákladné zařízení tepelného zpracování. Během 1. světové války dodávala Poldina huť pera pro vojenskou techniku a spolu s pérovnou Alpine-Montangesellschaft pokrývala kompletně potřebu Rakouských státních drah. Po vzniku ČSR však zakázky pérovny prudce poklesly. Potřeba ČSD byla ma- 7

8 lá a ţeleznicím uvnitř republiky kromě Poldiny hutě dodávaly i firmy Škoda či Weber & Reichmann. Poldina huť se přeorientovala rychle na šroubové pruţiny a pera osobních i nákladních automobilů, i tady však musela čelit konkurenci zejména rakouských výrobců z Judenburgu. Se zbrojní konjunkturou 2. poloviny 30. let produkce pérovny opět prudce rostla. Roku 1938 bylo vyrobeno 1816 tun a o rok později 2444 tun per. Od roku 1936 se Poldina huť zabývala i výrobou ventilových pruţin pro letecké motory. Ve válečných letech kryla v tomto sortimentu potřebu Junkers-Werke, pro které v roce 1941 vyrobila ventilových pruţin měsíčně. Těsně po roce 1945 uváděl stručný výrobní program v sortimentu pérovny pera všeho druhu, jako nosná nárazníková nebo vinutá, ventilová z tvrdě taţeného drátu a kalená a popouštěcí spec. pera, na základě výnosu Ministerstva těţkého průmyslu č.j /51-A-II-2 z o delimitaci strojírenských výrob z hutních do strojírenských závodů se však postupně začala produkce pérovny delimitovat. Od roku 1958 byla výroba listových a volutních pruţin předávána z pérovny huti Poldi do Hanáckých ţelezáren Prostějov. K 1. dubnu 1961 se převedla výroba spirálových (tlačných, taţných, ventilových atd.) pruţin do Pérovny Hostivař a v tomto okamţiku sedm desetiletí trvající historie pérovny v Kladně definitivně skončila. Rok 1893 byl pro Poldinu huť významný hned z několika důvodů. Tehdy, 18. července v hodin dopoledne byla u Obchodní a ţivnostenské komory v Praze pod číslem 355 zaregistrována ochranná známka ve tvaru oválu s profilem ţenské hlavy s pětipaprsčitou hvězdou nad čelem. Symbolicky se tato obrazová známka vázala k zakladatelově manţelce, po níţ huť dostala jméno. V tom samém roce vystřídal Quido Hella ve funkci ředitele Poldiny huti Anton Kerpely von Krassai. Byl synem vynikajícího hutního technika z Uher, jemuţ odborná činnost vynesla řád Ţelezné koruny, královský Leopoldův řád a rytířský titul. Anton Kerpely, absolvent Královské maďarské akademie v Schemnitz, začínal jako inţenýr ve Vítkovicích, řídil pudlovnu a slévárnu, věnoval se výzkumu legování i lití ocelí a do Poldiny hutě přešel takřka rovnou na vedoucí místo. V roce 1893, na Kerpelyho doporučení, začala Poldina huť s dodávkami pro rakouskouherskou armádu. Vznikl druhý z tzv. mechanických provozů, velmi úzce navazující na ocelárnu a Sortiment pérovny kolem r kovárnu. Název obrobna střel vystihoval podstatu výrobního programu a pro ekonomický vzestup Poldiny hutě tento Kerpelyho záměr znamenal velmi mnoho. Nebyl však jediným, který technik z Uher dokázal realizovat. Rovněţ roku 1893 začala Poldina huť budovat později nesmírně účinnou a propracovanou zahraniční obchodní síť. Vznikla první obchodní zastoupení v Milánu a Moskvě, a kdyţ Kerpely v roce 1897 přecházel na jinou funkci, měla jiţ Poldina huť vlastní prodejní filiálky v Praze, Berlíně, Milánu, Budapešti, Sheffieldu a Curychu. Generální zastoupení hutě v onom roce existovala mimo Rakousko-Uhersko v Norimberku, 8

9 Mannheimu, Dortmundu, Magdeburku, Madridu, Jekatěrinoslavi, Moskvě, Baku, Rize, Bukurešti, Sofii, Varšavě a Barceloně. Von Krassai pracoval po odchodu z Poldiny hutě v Oesterreichische Alpine- Montangesellschaft, nejprve pod vedením Quido Hella, svého předchůdce v Poldině huti, a po jeho odchodu se stal generálním ředitelem. Jako manaţer přeměnil ocelárny na Dunaji v moderní a prosperující provoz. Budoval závod v Donawitz a jako technik se zabýval zejména vysokopecním provozem. Plynový generátor, který navrhl, dostal jeho jméno. V roce 1913 odešel ze zdravotních důvodů z funkce. Zemřel ve Vídni v roce Zastavení třetí OBROBNA STŘEL Je pravděpodobné, ţe von Krassai měl z předchozího působení ve Vítkovicích kontakty na c. a k. vojenské orgány, zejména na vojenský arzenál ve Vídni. Torzovité doklady říkají, ţe roku 1893 byly v Poldině huti vyrobeny první dělové hlavně a současně i první vzorky dělostřelecké munice. Prameny mlčí, kde to bylo, jediný tehdy existující provoz, který mohl takový úkol zvládnout, ale představovaly vlastní udrţovací dílny, jimţ se dobově říkalo appretura. Granáty, tvořící základní výrobní program, se zpočátku vyráběly z plného materiálu, brzy se však začaly předděrovávat na parním bucharu. Uţ následujícího roku 1894 se budovala pro odbytově nadějnou výrobu vlastní lisovna a obrobna střel. Leţela východně hned za starou pérovnou a tzv. hrubou kovárnou, která se stavěla takřka současně. Za pouhé čtyři roky se ukázalo, ţe zakázky prudce stoupají. Vojenský erár přicházel s novými poţadavky a dosavadní prostory nestačily. Provoz obrobny střel se rozšířil do původní haly udrţovací dílny (a ta současně dostala halu novou), k lisovně byla přistavěna kalírna střel a ihned po jejím dokončení započala roku 1898 výroba kalených protipancéřových střel. Roku 1903 se haly rozšířily znovu, přičemţ lisovna střel dostala dva leţaté a jeden stojatý lis. Výroba však dále rostla a zdaleka uţ se neomezovala jen na dodávky pro rakousko-uherské ozbrojené síly. Obrovské zakázky, týkající se střeliva a puškových hlavní, obdrţela Poldina huť od Italů, tehdy rakouských spojenců, a v roce 1911 uzavřená kombinovaná dohoda o půjčce a dodávkách pro tehdy vzniklou Čínskou republiku znamenala další mohutný vzestup dodávek vojenského materiálu. Konec konců, i konflikt na Balkáně, ono v písničkách zlidovělé obsazení Bosny a Hercegoviny, se do muniční výroby Poldiny hutě výrazně promítlo. O významu, jaký výroba granátů a Vídeňské ředitelství Poldiny hutě Obrobna střel kolem 1910 střel pro Poldinu huť měla, svědčí zajímavá 9

10 okolnost. V roce 1912 navrhoval pro centrální ředitelství Poldiny hutě ve Vídni interiéry vnitřních prostor včetně impozantní přijímací haly na Invalidenstrasse 7 přední rakouský architekt Josef Hoffmann. Do stroze moderního prostoru z leštěného kamene a dřeva umístil tento proslulý autor mnoha vynikajících staveb a vysoce ceněných uměleckých děl zařadil jako jediný zdobný prvek dvě mohutné protipancéřové leštěné střely ráţe 305 mm. Takřka souběţně s vypuknutím 1. světové války se výroba munice stala jedním z hlavních bodů produkce Poldiny hutě. Lisovna střel se opět rozšířila a roku 1915 se začaly stavět skelety nové velkokapacitní obrobny, dobově označené jako Geschosswerkstätte. Pro výrobu granátů, šrapnelů a tříštivé munice se v Kladně pouţívala v letech vesměs uhlíková ocel o pevnosti kg/mm. Pevnost byla odstupňována v závislosti na tom, o jakou součást munice šlo. Protipancéřové střely a další specielní druhy vyţadovaly samozřejmě oceli jiné. Sortimentně sahala produkce od střel pro náboje pušek a kulometů přes tříštivé a šrapnelové granáty, šrapnely, minometné střelivo, granáty a bomby aţ po protipancéřové střely. Nejvyšší doloţenou ráţi tvořily střely pro lodní a pozemní děla 305 mm. Koncem roku 1916 obdrţela Poldina huť od Dvorské válečné rady příkaz k výstavbě nové továrny na výrobu velkoráţné munice. Správní rada jej přijala poněkud rozpačitě, v Kladně stavět z nedostatku prostoru nechtěla a s ohledem na ţelezniční spojení, pracovní síly i blízkost hnědouhelných dolů byl konečně pro stavbu nového závodu vybrán Chomutov, kde měla vzniknout martinská ocelárna, lisovna a soustruţna. Na počátku roku 1917 se začalo stavět, zásobovací potíţe válečného hospodářství však výstavbu zpomalovaly, aţ přišel rok 1918, mír, rozpad monarchie a vznik samostatné Republiky československé. Chomutovský závod, nyní s původním zaměřením zcela nevyuţitelný, byl postupně přeorientován na doplnění výrobního sortimentu Poldiny hutě v Kladně. Místo výroby střel tu vznikaly postupně od roku 1920 taţírna, výroba stříbřité oceli, Lisovna střel Poldiny hutě Sortiment protipancéřových granátů Poldi tvrdě taţených pruţinových drátů, ventilových ocelí a dalších. Z týchţ důvodů od podzimu 1918 prudce stagnovala i produkce kladenské lisovny a obrobny střel. Dodávky pro mladou československou armádu v době konfliktu s Maďarskou republikou rad či poslední větší zakázky pro Piłsudského polskou armádu v době obraně Varšavy a následné vítězné protiofenzívy nemohly kapacitu naplnit. V roce 1924 byla výroba munice v Poldině huti v Kladně zastavena a další dodávky pro toto pouţití se omezily jen na ocel. Do 10

11 budovy nové obrobny střel byla přemístěna nejprve nástrojovna a v roce 1930 ještě navíc elektroúdrţba. Jestliţe první dva mechanické provozy, pérovna a obrobna střel, vznikly s konkrétním zaměřením na určitý sortiment, pak vývoj obrobny či v dobové terminologii appretury zdaleka tak přímočarý nebyl. Appretura by mohla být povaţována za nejstarší z mechanických provozů, vyvinula se totiţ z udrţovací dílny, postavené souběţně se zaloţením celé Poldiny hutě uţ na přelomu let Původním posláním bylo zabezpečit rychlou a kvalitní opravu zařízení hutě včetně výroby náhradních dílů, s rozvojem sortimentu ocelí POLDI se ale logicky začal provoz zabývat ověřováním obrobitelnosti a tepelného zpracování. Z původní dílničky mezi kotelnou a generátory se obrobna v letech přemístila do nové prostornější haly východně od původního jádra hutě. Jednoduchá hrázděná budova s dřevěnými krovy stála rovnoběţně Poldina huť roku 1900 přilepena k obrobně střel, vybavení ale bylo moderní. Kaţdý obráběcí stroj měl vlastní elektrický pohon, manipulaci s materiálem zajišťoval 20 t elektrický jeřáb. Ve 2. polovině 90. let se Poldina huť začala systematicky orientovat na rostoucí podíl finálního zpracování svých válcovaných i kovaných materiálů. Hledala nové výrobní programy a na fotografiích z rozmezí let se objevuje mezi jinými výrobky i první zalomená hřídel. Shodou okolností právě v uvedených letech nastoupil do sluţeb Poldiny hutě muţ, s nímţ bylo postupné zavádění tohoto později tak charakteristického poldovského výrobku spojeno. Je víc neţ pravděpodobné, ţe idea vyrábět v Kladně hřídele, byla jeho nápadem. Zastavení čtvrté INŢENÝR MECHANICKÝCH PROVOZŮ Ing. Dr. h. c. Otto Mulaček Otto Mulaček se narodil 23. března 1867 v Lounech, odmaturoval na gymnáziu a nechal se zapsat strojírenskou katedru Wiener Technische Hochschule. Ve stejném roce, kdy Wittgenstein zaloţil Poldinu huť, nastoupil jako lodní inţenýr u c. a k. válečného loďstva. Pracoval v největším rakousko-uherském námořním arzenálu v Pule, plavil se na palubách obrněnců, po šesti letech ale přešel do sluţeb loděnic Schöninchen-Hartmannschen Schiffswerfte v Budapešti. Vydrţel tu pouhý rok, k 1. lednu 1896 přijal nabídku Poldiny hutě a nastoupil v Kladně jako vedoucí nepříliš rozsáhlých mechanických provozů. Zdá se, ţe v nové funkci se námořní inţenýr Mulaček velmi rychle zorientoval a uplatnil, neboť k 1. červenci 1897 byl jmenován vrchním inţenýrem mechanických provozů, kováren a lisovny střel. Zkušenosti i známosti z loděnic a námořních arzenálů nepochybně nenechal leţet 11

12 Výkovek lodní hřídele z roku 1902 ladem, neboť kovárny pod jeho vedením začínaly vyrábět první rozměrné výkovky hřídelí a kormidlových pňů, přičemţ appretura bezprostředně na kovárny navazovala finálním opracováním. Dokladů o výrobě lodních strojních dílů není mnoho. V lednu 1902 zachytil objektiv těţkou jedenkrát zalomenou hotově opracovanou hřídel o váze kg a délce 6,42 m. V témţe měsíci byla vyrobena dvakrát zalomená hřídel pro 1500 koňských sil (1100 kw) výkonu. V červnu následovala třikrát zalomená hřídel kg hmotnosti pro 8000 koňských sil (5860 kw) pracovního výkonu. Z listopadu 1907 je doloţena třikrát zalomená lodní hřídel s propelerovou hřídelí, hotově opracovaná a výčet by mohl pokračovat dál. O bliţším určení těchto dodávek se doklady nedochovaly. Na základě analogií by se ale mohlo z velkých plavidel jednat o hřídele pro rakousko-uherské bitevní lodě třídy SMS Habsburg, jmenovitě o loď SMS Babenberg, dokončenou roku V úvahu by přicházel i pancéřový křiţník SMS Sankt Georg, dokončený roku 1905 a známý dík vzpouře v Boce Kotorské (1918), kusová produkce lodních hřídelí však typově nejvíce odpovídala dodávkám pro mohutné monitory rakousko-uherské dunajské říční flotily. Výroba aţ šestkrát zalomených lodních hřídelí byla sloţitá po stránce ocelárenské i kovárenské. Pouţití uhlíkových kelímkových ocelí nepředstavovalo ideální řešení a nakrucování zdvihů či kování do poloh tvořilo sloţitou operaci. Proto začala Poldina huť, stále víc zaměřená na ušlechtilé a rozvoj automobilismu, přenechávat svůj lodní sortiment kovárnám a strojírnám závodů ve Vítkovicích či Plzni. Sama se orientovala na hřídele malé či střední a poslední doklad, šestkrát zalomená hřídel o hmotnosti kg, je datován z roku Ing. Dr. h. c. Otto Mulaček, pod jehoţ vedením Poldina huť výrobu zalomených hřídelí zahájila, se na technickém i obchodním rozvoji podniku podílel mnoha přínosy. Kdyţ Dunajský monitor SMS Bodrog SMS Sankt Georg se těsně po roce 1900 objevily na světových trzích americké rychlořezné oceli, revoluční převrat v třískovém obrábění, vedl Mulaček vývoj, jímţ Poldina huť dostihla konkurenci. Zkoumal způsoby jejich tepelného zpracování, podílel se na vývoji rychlořezných ocelí s přísadou vanadia a stál u zrodu slavné W-V oceli POLDI MAXIMUM z roku

13 V roce 1904 převzal Mulaček vedení celého kladenského závodu a spolupracoval na patentech, zdokonalujících výrobu elektrooceli. V roce 1908 získal titul závodního ředitele a v této funkci setrval aţ do počátku 1. světové války, pak jej správní rada pověřila organizací výstavby chomutovského závodu na velkoráţnou munici. V roce 1919 se stal generálním ředitelem nostrifikované a do rámce nové Československé republiky převedené Poldiny hutě a.s. Jako generální ředitel dokázal Poldinu huť rychle vyvést z poválečné krize, udrţet její postavení v rámci ČSR a dovést ji k postavení jedné z předních světových ocelárenských firem. Nepřestal se věnovat odborné práci a slavný Technisches Handbuch der Poldihütte byl jeho dílem. Platil za odborníka, přednášel na vysokých školách a německá Technická vysoká škola v Praze mu propůjčila hodnost doktora technických věd. V době velké hospodářské krize přelomu 20. a 30. let cítil tehdy více neţ šedesátiletý Mulaček, ţe mu ubývá sil a správní rada jej se ctí i slávou v roce 1931 uvolnila. Na Mulačkovo místo a na jeho doporučení, nastoupil Dr. Ing. Franz Hummelberger. Aţ do roku 1904 tvořily zalomené hřídele v sortimentu kovárenských či mechanických provozů mizivé procento celkového objemu výroby, přesto poutaly pozornost vedení a impuls k dalšímu rozvoji poskytl rodící se automobilový průmysl. Jiţ v kapitole o historii kladenské pérovny zmíněný dopis Oesterreichische Daimler-Motoren Gesellschaft podává atest nejen na pera, ale i na automobilové hřídele Poldi. Tři vozy Mercedes 90HP s hřídelemi z Kladna tehdy startovaly na Gordon-Bennetově pohár. Gordon-Bennetův pohár existoval v letech , kaţdý účastnický stát stavěl tři vozy a ty musely být také v oné zemi i vyrobeny. V ročníku 1904, o kterém se dopis zmiňuje, se trať v délce do 600 km jela v Německu na okruhu Taunus a závodu přihlíţel sám císař Mercedes 90HP Vilém II. Historikové automobilismu dodnes obviňují Němce, ţe ve snaze vyhrát obsadily závod rakousko-uherskými vozy, prakticky totoţnými s německým, avšak právě dopis zaslaný Poldině huti dokazuje, ţe rakousko-uherské vozy byly skutečně vyrobeny v rakouském Daimleru ve Vídeňském Novém Městě. Z hlediska výsledku závodů je to vlastně jedno, v roce 1904 k nelibosti německého císaře stejně zvítězili Francouzi. První automobilové hřídele se vyráběly nepříliš úsporně. Polotovarem byl jednoduchý volný výkovek, z nějţ se ve finálním opracování soustruţilo aţ 80 materiálu. Opracování začínalo soustruţením loţiskových čepů, pak se odvrtal materiál aţ k budoucímu klikovému čepu a teprve následně se opracovávaly klikové čepy a ramena. Existovala i poněkud pozdější varianta. Pro zdvihy se vykovávala jen plochá část, pak bylo po vysoustruţení loţiskových čepů nutno jednotlivé zdvihy nakroutit do poloh, coţ nebylo vzhledem ke konstrukčně velmi krátkým motorům a tedy i krátkým loţiskovým čepům jednoduché. Při nedodrţení teploty snadno došlo k narušení materiálu či ukroucení čepu. Přerušený průběh vláken ve vnitřní struktuře byl samozřejmý a tak kvality hřídele do značné míry spočívaly v kvalitě konstrukční oceli, většinou Cr-Ni značky POLDI CNS. 13