Boskovicko a folklorní hnutí na Boskovicku

Transkript

1 Masarykova univerzita Pedagogická fakulta KATEDRA HUDEBNÍ VÝCHOVY Boskovicko a folklorní hnutí na Boskovicku Bakalářská práce Brno 2007 Vedoucí diplomové práce: PhDr. Judita Kučerová, Ph.D Vypracovala: Eva Bílková

2 Bibliografický záznam BÍLKOVÁ, Eva. Boskovicko a folklorní hnutí na Boskovicku: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra Hudební výchovy, stran včetně příloh. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Judita Kučerová, Ph.D. Anotace Bakalářská práce je zaměřena na lidové zvyky, tradice a obyčeje regionu Boskovice v době minulé a současné. Kapitola Boskovicko jako národopisný region charakterizuje jednotlivé části kroje a některé písně z Boskovic a okolí. Část Folklorní hnutí popisuje vznik a historický vývoj souborů v regionu. Klíčová slova: tradice, folklor, kroj Annotation The Bachelor Work is aimed at folk customs, traditions and habits of Boskovice region at the past and present time. The Chapter Boskovicko as ethnical region characterizes parts of the garbs and some songs from Boskovice and surroundings. The Section Folklorní hnutí describes origin and historical evolution of ensembles in the region. Key words: tradition, folklore, garb

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne 20.dubna 2007 Eva Bílková

4 Poděkování Děkuji PhDr. Juditě Kučerové, Ph.D., vedoucí bakalářské práce, za odborné vedení, rady, konzultace a připomínky, které mi poskytovala v průběhu zpracování bakalářské práce.

5 Obsah 1 Úvod Boskovicko jako národopisný region Vymezení regionu Výroční zvyky, tradice a obyčeje na Boskovicku Lidový kroj a lidová píseň regionu Lidový kroj Lidová píseň Folklorní hnutí na území Boskovicka Folklorní soubor Kořeňák Folklorní soubor Velen Počátky souboru a jeho úspěchy pod vedením Marie Bečvářové Léta domácích i zahraničních úspěchů Činnost souboru v letech Činnost souboru od roku 1992 do současnosti Soubor Velen dnes Závěr Resumé Použitá literatura a prameny Přílohy... 39

6 1 Úvod Svoji práci jsem se rozhodla zaměřit na folklorní hnutí, lidové zvyky, tradice, písně a kroj v oblasti Boskovic. Pro toto téma jsem se rozhodla především proto, že v Boskovicích žiji a byla jsem členkou souboru Velen, který má v Boskovicích a okolí dlouholetou tradici. Protože jsem sama byla několik let tanečnicí a zpěvačkou souboru Velen, jsou mi lidový tanec a lidová píseň hodně blízké. Neměla jsem proto ani potíže s přístupem k materiálu o souboru. Byly mi poskytnuty nejstarší i současné kroniky a fotografie. Historický vývoj, velké úspěchy, léta úpadku i období zahraničních zájezdů jsem měla možnost zpracovat podle vyprávění některých bývalých vedoucí a členů Velenu. U souboru Kořeňák bylo hledání a přístupnost k materiálům a dokumentům o souboru složitější. Bohužel mi nebyly zpřístupněny kroniky ani záznamy o souboru. Jeho historický vývoj jsem zpracovala na základě rozhovoru se současným vedoucím souboru Zdeňkem Přikrylem. Z oblasti tradiční lidové kultury a folkloru regionu se zaměřím na zvykoslovné projevy, budu se snažit popsat, jak se tyto jevy projevovaly v minulosti a jakou podobu mají dnes. Na Boskovicku se udržovaly ještě před sto lety lidové tradice, zvyky a obyčeje ve značné míře. Z vyprávění s nejstaršími obyvateli v Kořenci jsem zaznamenala, které z nich se udržely a které postupem času zanikly. Práce obsahuje přiblížení lidových tradic a zvyků v době minulé i současné, popis a charakteristiku mužského a ženského kroje, rozbor některých písní a historický vývoj a přehled souborů Velen a Kořeňák

7 2 Boskovicko jako národopisný region V této části práce jsem získala informace z knih Zdenky Jelínkové (Lidový tanec na Drahanské vrchovině a Malé Hané), Boženy Veselé (Celý rok) a z Československé vlastivědy, díl III. Lidová kultura (kolektiv autorů). 2.1 Vymezení regionu Město Boskovice leží v okrese Blansko ve výši asi 376 m nadmořské výšky. Území města náleží k Brněnské vrchovině, a to na severozápadní straně k Boskovické brázdě, na straně východní k Drahanské vrchovině. Boskovice mají kolem obyvatel a rozlohu 1662 ha 37 a 32 m 2. V Boskovicích se nachází zámek, hrad a staré židovské město. Všechny tyto historické památky jsou hojně navštěvované. Boskovicko zahrnuje území Malé Hané (směr od Boskovic k Jevíčku a Trnávce) směrem k Vyškovsku, Prostějovsku a Litovelsku. Boskovicko není národopisně jednotné, ani uzavřené. Je to kraj, kde se kamenitá pole Drahanské vrchoviny střídají s úrodnými nížinami Malé Hané a na západě pak přechází v předhůří Českomoravské vysočiny. Je částí širší oblasti západní Moravy, oblasti, které se říká Podhorácko. Osobitý ráz lidové kultury, ovlivněný hanáckým a zejména horáckým vlivem, můžeme vyčíst z krojů, architektury, hudby, tanců a písní, zvyků a obyčejů. Lid, který v tomto kraji žil, se zabýval hlavně zemědělstvím, které poskytovalo obživu. V horských oblastech mu obživu zajistila nejrůznější řemesla, především řemeslo krejčovské. Za dlouhých zimních večerů se zpracovával len, dralo se peří, děvčata šila a vyšívala, chlapci a muži pracovali se dřevem. Při tom všem se povídalo, zpívalo a tancovalo. Téměř všechny události se šířily ústním podáním z generace na generaci. Zásluhou sběratelů a zapisovatelů se uchovala lidová kultura a my si dnes můžeme vytvořit obraz života našeho kraje v minulosti a navázat tak na tyto krásné tradice. Folklor tohoto chudého kraje byl v době svého vzniku pro lidi jediným zdrojem estetické seberealizace. Skrývá v sobě nenahraditelné hodnoty, které jsou bohatým přínosem i pro současnou kulturu. Lidé v okolí Boskovic žili v nouzi a těžkých pracovních podmínkách. To se odrazilo nejen v tancích a písních, ale také v krojích, které nejsou tak bohaté jako v jiných krajích naší vlasti, ale přesto jsou krásné svou prostotou a sladěním barev. Na Boskovicku se hudební, taneční a zvykoslovné tradice udržují už hodně dlouho a to hlavně v horských obcích Benešov, Kořenec a Protivanov, a právě z těchto obcí pochází nejvíce tanců

8 Kořenec je v této oblasti znám jako vesnice, kde se nejdéle udržují folklorní a zvykoslovné tradice. Jsou zde zachovány i prvky lidové architektury, např. dominantou obce rozložené pod vrchem zvaným Paprč je mohutný kamenný větrný mlýn, pečlivě udržovaný v původní podobě. V obci Kořenec se nachází Muzeum lidové kultury, kde si návštěvníci mohou prohlédnout nejstarší nástroje, kterými se obdělávalo pole, nejstarší dochované kroje a fotografie z nejrůznějších kulturních a společenských událostí v Kořenci. 2.2 Výroční zvyky, tradice a obyčeje na Boskovicku Místní tradice, zvyky a obyčeje jsem zaznamenala z vyprávění těch nejstarších obyvatel Boskovic i okolních vesnic a z knih, které s touto problematikou souvisejí 1. Od Třech králů do Velikonoc V den svátku Tří králů se v kostelech světí voda, kadidlo a křída. Na tento svátek chodili kostelník a ministranti s papírovými korunami na hlavě, zpívali, koledovali a psali na dveře svěcenou křídou K + M + B + letopočet. Říkalo se, že ta písmena znamenají: Ráno kafé, napoledne maso a večer bochte. Dveře se pak po celý rok utíraly jenom okolo těch písmen. Svátek Tří králů se stále udržuje. Ještě dnes můžeme počátkem ledna v Boskovicích a jeho okolí vidět skupinky mladých lidí oblečených do kostýmů připomínajících krále. Dnes se jim říká koledníci, kteří chodí dům od domu a zpívají píseň My tři králové. Vykoledují většinou nějaké peníze, které jsou určeny pro město, farnost nebo pro charitu. Od Nového roku do Třech králů se nesmělo tančit, až hned tu první neděli po nich býval hasičský bál. V hospodě byly na oknech krátké bílé, do varhánků nažehlené záclony, okolo dveří chvojové věnce, které pletla děvčata. Když přišli hasiči večer před bálem do hospody, donesli chvojky a velkou krabici papírových růží. Pod všechny obrázky císaře, císařovny a Jezulátka přibili na zeď chvojky do kříže a k tomu přidrátovali papírové růže. Hasiči zahájili bál. První z hasičů tancoval s jednou ze starších přítomných dam valčík, i když hráli třeba polku. Po půlnoci byla na řadě dámská volenka. Na bál chodil každý, kdo jen trochu mohl. Mezi tanci se prodávaly losy do tomboly a kotiliony. To byly papírové hvězdice, které byly pozlacené nebo postříbřené a byly na stužce na přišpendlení. Kupovala si je děvčata a při dámské volence je pak přišpendlovala tomu chlapci, kterého si vybrala. 1 Veselá, B. Celý rok. Blansko: OKS, 1989 Kráčmar, J. Tak u nás bývávalo. Olomouc, Danal, 2004 Kozlovská, A. a kol. Kořenec v minulosti dávné i nedávné. Kořenec: OV,

9 Tradice plesů se dochovala dodneška. Hasičský bál se v současné době v Boskovicích nekoná, ale v okolních vesnicích (Žďárná, Valchov, Benešov nebo Kořenec) se hasiči stále ještě scházejí a tancují na hasičském bále. Dnešní mládež v Boskovicích navštěvuje hlavně školní plesy a starší generace má příležitost zatančit si na rybářském či zahrádkářském plesu. Tradice kotilionů se na plese v Boskovicích ani v okolí nedochovala. Podobné předávání mašlí, stužek nebo kapesníčků můžeme dnes vidět pouze v tanečních. Dívka při první prodloužené dává svému prvnímu tanečníkovi kapesníček do saka. Období od Tří králů do Popeleční středy nazýváme Masopust. Neznamenal ale opuštění masa. Starý termín masopust se mylně spojuje se slovem pustit. Maso bylo v období masopustu velmi oblíbené. Bylo to také období svateb, plesů, zábav a veselí, které vyvrcholilo v posledních třech masopustních dnech (masopustní neděle, pondělí a úterý), které nazýváme ostatky. V neděli po uzeném mase se zelím se smažily koblihy, všude se hrálo a zpívalo, a to často až do rána. Na masopustní pondělí nebo úterý se konal průvod masek, který tvořili žid, cigánka, doktor, kominík, šašek nebo myslivec. V průvodu chodili chlapci a děvčata ze vsi převlečení za masky, kteří se všemi tancovali a dováděli. O hudební doprovod se postaral muzikant s harmonikou. Při úterní zábavě se na závěr pochovávala basa. Basa byla pokrytá bílou plachtou a chlapci ji nosili po hospodě. Basu doprovázel také kněz, který kropil basu i všechny zúčastněné svěcenou vodou. Poté kněz pronesl krátkou řeč, chlapci dali basu na máry a celý průvod opustil sál, který potom hospodský zamkl. Tento symbol pochovávání basy znamená konec masopustu. Po půlnoci následovala škaredá středa půst, tak se už nesmělo tančit. Na škaredou středu byl plný kostel lidí. Po mši si šli všichni pro popelec. Kostelník měl na tácku posvěcený popel a dělal s ním lidem na čele křížek. S křížkem od popela hleděl každý dojít až domů. A tomu, kdo nemohl na popelec do kostela, obtiskl někdo z rodiny aspoň trošku popela na čelo. V dnešní době se na ostatky žádný svátek nedrží. Ve většině rodin se zachovalo z ostatků pouze smažení koblih. V Boskovicích muzikanti ani maškarní průvod nechodí. Tato tradice se ještě udržuje v blízkých vesnicích - Benešově, Kořenci, Žďárné nebo Okrouhlé. Na škaredou středu chodí stále věřící do kostela pro požehnání tzv. popelec. Věřící dodržují také půst, říká se mu půst újmy. Jedenkrát za den se mohou dosyta najíst bezmasého jídla a odříct si světské radovánky. Od tohoto půstu jsou osvobozeni staří nemocní lidé a malé děti. Po Popeleční středě jsou předvelikonoční neděle označeny jako neděle postní. Páté neděli postní se říkalo neděle smrtná, šestá neděle se nazývala květnou. Na smrtnou nebo květnou neděli se obvykle konalo vynášení smrti. Smrt symbolizovala loutka oděná do ženských šatů, ověšená hadříky a stužkami. V každé vsi byla pojmenovaná jinak - Mařena, Morena, Smrtka nebo Mařák. V Boskovicích se jí říkalo Smrtka. Dívky ji vynášely z jara ze vsi k nejbližšímu potoku a tam ji házely do vody

10 Období Velikonoc a jaro Před Velikonocemi se všude uklízelo, líčilo a pralo. Na Zelený čtvrtek v deset dopoledne zvonily zvony po celou dobu, kdy se v kostele zpívalo Gloria, a poté odletěly do Říma. Pak zvonily zvony až v sobotu a místo zvonění děcka klapala na různé klapače, řehtačky nebo hrkače. Na Velký pátek před východem slunce se chodili lidé umývat do potoka, aby byli zdraví. Nevařilo se, na snídani děti dostávaly jen trochu mléka, měl se totiž držet celý den přísný půst. Nedělalo se nic na poli a nehýbalo se zemí. Na Bílou sobotu rozdával kostelník u kostela oheň, světil ho a do svěceného ohně dávali lidé malé kousky dříví, z kterých pak dělali křížky a dávali je do obilí proti krupobití. Světit dřevo chodívali jen mladí chlapci a muži, ženy a děvčata zadělávaly doma na koláče a spěchaly s uklízením, aby se mohly strojit na Vzkříšení. Chlapci chodili do kostela zvlášť a děvčata také, až z kostela šli společně. Boží hod velikonoční byl velký svátek a nesmělo se chodit na návštěvy ani do hospody. Když spolu mladí jen tak chodili, dalo děvče chlapci deset obarvených vajec svázaných ve velkém kapesníku. Když už měli mladí před svatbou, dostal chlapec třicet obarvených vajec svázaných v bílém, kolem dokola vyšívaném šátku. Na tento svátek se v kostele světily velikonoční pokrmy beránek, mazance, ale i vejce nebo chléb. Velikonoční pondělí je dnem očekávané pomlázky. Chlapci si už několik dní předem připravovali a vyráběli své pomlázky. Všechny ženy a dívky musely pomlázkou dostat, aby se jich nechytla prašivina. Děvčata vřískala a utíkala, ale každá věděla, že čím víc ji chlapci šlehali, tím víc o ni stáli. Při šlehání pomlázkou chlapci odříkávali různá říkadla, která vyjadřovala výzvu darujte nám vajíčka, dejte vejce malované atd. Dostávali od děvčat koledu v podobě obarvených vajíček, kraslic nebo mašle na pomlázku. Vajíčka se barvila obvykle na červeno a byla obrazem jarního probuzení přírody. Velikonoce jsou dnes považovány za svátky jara. Pro věřící jsou to největší svátky v roce. Na Zelený čtvrtek můžeme i v současné době slyšet ve večerních hodinách bít zvony ve všech kostelech, stále se říká, že zvony odlétají do Říma a vrací se zase až na Bílou sobotu večer. Všechny zvyky u věřících se dochovaly. V předvečer Božího hodu velikonočního se světí při večerní mši velikonoční pokrmy. Na velikonoční pondělí mají chlapci připravené pomlázky, žíly nebo pruty z vrbového proutí a chodí na koledu za děvčaty. Pro velikonoční pomlázku se vžilo několik názvů: mrskut, mrskot, mrskačka, tatarec, šlehání a jiné. Šlehání pomlázkou je spojeno s přáním, aby ženy omládly a dívky, aby si zachovaly svěžest a veselost. Děvčata dávají chlapcům za koledu obarvená vajíčka, nabídnou něco na občerstvení nebo malou skleničku slivovice. Po Velikonocích nastává pravé jaro, blíží se máj a lidé se chodí modlit do polí za úrodu. Jaro bylo spojeno s prací v zahradách a na polích. Před 1. májem vykázal lesní správce v lese mužům vysoký, rovný smrk a k tomu nástavec na májku. Děvčata ušila pannu a panáka v krojích. Pannu připevnili na smrkový vršek ověšený pentlemi a přidělali na vršek májky. V máji nebyly žádné svatby, žádná se v květnu nechtěla vdávat, protože existovalo pořekadlo: Svatba v máji

11 slaví máry. Ženy chodily na trávu, při prvním návratu z ní je muži polili vodou, aby nebyly ospalé, protože na trávu se chodilo brzy, ještě když byla rosa. Ale ženy to mužům oplácely tak, že je polívaly, když se muži vraceli z prvního orání na poli. Děti si už mohly hrát venku. Kluci si dělali důlky a do nich se trefovali fazolemi a děvčata si hrávala s kamínky, na vybíjenou, na zlatou bránu, na slepou bábu nebo si hrávala s panenkami. Společně si děti hrávaly hru zajíček v své jamce, kolo, kolo, mlýnský a se švihadlem. Dnes se po Velikonocích dodržuje tzv. pálení čarodějnic, které vychází na 30. dubna. Večer tohoto dne se dělá oheň, nad kterým je postavena vyrobená loutka v podobě čarodějnice, a ta se během celého večera pálí. Lidé chtějí mít dobrou úrodu, vláhu v polích, zdravý dobytek, a právě ohněm odhánějí čarodějnice, které mají symbolizovat zlé síly. Pálení čarodějnic je zábava mládeže a dětí spojená s občerstvením. Na 1. května se staví májka. Se stavěním májky je spojena zábava a zpěv. O její stavění se stará město a jeho pracovníci. Zelený vršek májky zdobí papírové květy, fáborky a zelený věnec, šátek nebo prapor. Všichni zamilovaní se v tento den líbají pod rozkvetlou třešní. Každá dívka a žena by měla dostat pusu pod rozkvetlým stromem, aby do roka a do dne rozkvetla a zkrásněla. V měsíci květnu se nekonají žádné svatby. Lidé čekají na tři zmrzlé - 12.,13. a 14. květen, kdy slaví svátek Pankrác, Servác a Bonifác. Bojí se totiž, že ještě v tyto tři dny může mrznout a vše, co mají už zaseto, jim pomrzne. Od léta do zimy Červen je měsícem zrání a obdobím, ve kterém začínaná léto. Byl to také čas poutí a čas žní. Přes léto jezdili po vsích tumrláři, což byli potulní kočovníci, kteří si na návsi postavili stánky a kolotoče a nabízeli různé krajky, korále, šaty či dřevěné hračky. V létě se také chodilo s procesím na pouť. Vpředu procesí chodil chlapec, který nesl křížek. Po celou dobu poutě se předříkávaly a zpívaly mariánské písně, např. Zdrávas, Maria, anděl Páně z nebe. Když došli poutníci do určeného místa, šli nejdříve do kostela, kde se modlili za duše v očistci a dávali do pokladničky peníze na modlení. Poté si prohlédli krámky, kolotoče a koupili si svatý obrázek nebo perníkové srdíčko. Pak se vrátili znovu do kostela, tentokrát na mši, a po ní následoval většinou světelný průvod kolem kostela. Lidé si přinesli nebo dostali v kostele svíčky, které měli po celou dobu průvodu rozsvícené. Na svátek Božího těla chodil po vsi průvod. Začínal u kostela, lidé se modlili a zpívali a zastavovali se u domů, kde byly nazdobené oltáříčky. Byly to zastřešené budky u vrat domů, které byly vyložené zdobenými ubrusy a záclonami. Na přední straně byl zavěšený svatý obraz, pod ním prostřený stůl s kytkami, křížek a rozžaté svíčky. U každého oltáříčku se kněz s průvodem zastavil a modlil se. Po Božím těle měly osmileté děti první svaté přijímání. Jednou za šest let bylo také biřmování a na něho mohl jít každý, kdo už byl u prvního přijímání

12 Přes celé léto chodily ženy trhat bylinky na čaj proti nemocem, které uschovávaly pro zimní období. Muži sekli na loukách trávu, říkalo se jim sekáči. Děti měly od července prázdniny, ale byly hned zapojeny do práce na polích, v lese nebo na statku. V čase žní byla zaměstnaná celá rodina. Sekáči sekli obilí, ženy a dívky je braly do náručí a rozkládaly na zem na uschnutí. Uschlé obilí se sbíralo a vázalo do velkých snopů, vše se naložilo na vlečku taženou koňmi a vezlo do stodoly. Než se začalo mlátit, sklízely hospodyně česnek ze zahrádek, protože podle pověry neměl česnek slyšet mlácení obilí. Mlácení obilí mlácení cepy 2 byla těžká práce. Když si na ni člověk zvykl, nemusel se bát toho, že by se druhý den nepostavil na nohy. Byli mlatci, kteří mlátili skoro celou zimu, chodili od jednoho k druhému. Nejlépe se mlátilo, když bylo chlapců šest. Kdo neuměl mlátit, anebo mlátil trhaně, neuměl ani tancovat, říkalo se, že určitě tančí těžko.v písemných pramenech je zaznamenán způsob mlácení včetně slovních projevů 3. Šesteřice, to jenom zvonilo V pece prase kvičí, v pece prase kvičí.. Pateřice se mlátila těžko, jako by to rukama trhalo: Páté do pekla, páté do pekla. Nejlehčí byla čtveřice: V pece bochte, v pece bochte. Ve trojici to také pěkně zpívalo: Měch, plachta, měch, plachta. Mlátily-li jen dva cepy, pak to bylo takové smutné pleskání: Já, te, já, te,. V této době si také ženy pomáhaly drát peří, za děvčaty tam chodívali chlapci. Po ukončení žní se slavily dožínky. Dívky a ženy, říkalo se jim obíračky, upletly velký dožínkový věnec z květů, ve kterém musely být klasy ze všeho obilí, pálky maku a lnu a ořechové listí, aby věnec voněl. Tento věnec potom předaly hospodáři. Muži, kteří na polích sekli, říkalo se jim sekáči nebo ženci, přinesli hospodyni kytku. Hospodář je potom všechny dobře pohostil. Tradice poutí se dochovala dodnes. Pouť se zpravidla koná v den svátku svatého, jemuž je místní kostel zasvěcen. Pro věřící znamená pouť putování do místa, kde se právě pouť koná. Některé farnosti i dnes pořádají pěší poutě. Procesí je vždy nejdříve přivítáno v kostele a poté je za ně sloužena mše svatá. Svátek Božího těla, spojený se stavbou oltáříčků a průvodem, se udržel v některých vesnicích v okolí Boskovic dodnes. Malé dívky se oblékají do svátečních šatů, mají natrhané květiny, kterými dělají lidem v průvodu cestu. Chodí se od jednoho oltáříčku ke druhému a zpívá se. Pro děti je červen měsícem, kdy končí škola a začínají prázdniny. Kolotoče a stánky jezdí přes léto o každém víkendu po vesnicích a městech. V létě se sklízí úroda, lidé mají nejvíc práce na zahradách, na polích a nastává čas žní. Dřívější sekání kosou a ruční práci dnes zastanou stroje. Léto je časem odpočinku a výletů. V měsíci září se krátí den a pomalu končí teplé letní večery. V zahradách dozrávají hrušky a jablka, začínají modrat kadlátky 4 či trnky. Na podzim měli lidé přichystané motyky, koše a staré 2 Cepy jsou nástroje složené ze silnějšího (a kratšího) dřevěného válce zvaného biják a slabšího držáku. Oba dřevěné díly jsou spojeny koženým řemínkem, aby se mohl biják volně pohybovat. 3 Veselá, B. Celý rok. Blansko, OKS s Místní označení a název pro švestky

13 pytle, protože přišel čas kopání a sklízení brambor a řepy cukrovky. Na poli pracovali muži, ženy i děti. Třetí říjnovou neděli se slavily císařské hody. Tři večery po sobě bývala muzika, kde děvčata dávala chlapcům proutek rozmarýnu za klobouk. Každá ho dala tomu, který se jí líbil, a byla pro ně hanba, když si některý z chlapců rozmarýn nenechal. V den 1. listopadu se slavil svátek Všech svatých. Následující den byl věnován Památce zemřelých. Svátek Všech svatých byl vzpomínkovou slavností na zemřelé, kteří již dosáhli věčné blaženosti. Památka zemřelých je vzpomínkou na ty, kteří té blaženosti ještě nedosáhli, jejich duše je ještě v očistci. Pro tento den se vžil termín dušičky. Hroby se zdobily mechem, do kterého se zapichovaly různobarevné papírové růže. Z papírových květů se vytvářely věnce nebo kytice. Součástí svátků věnovaných památce zemřelých byla světla. Lidé věřili, že světlo má ochrannou moc, že ochrání živé před zlými vlivy záhrobí a proto se rozsvěcovala světla na hrobech. Dnes se z práce na poli dochovalo jen sklízení brambor. Na vesnicích si lidé vzájemně se sklizní vypomáhají. Sklízí se také jablka, hrušky nebo švestky. Děti začínají chodit zase do školy. Císařské hody ani jiné zábavy se dnes na podzim nedodržují. Jedinými podzimními svátky, které se dodneška dochovaly, jsou svátek Všech svatých a Památka zemřelých neboli dušičky. Po oba dny svítí na hřbitově na každém hrobu svíčky a hroby jsou ozdobeny věnci nebo květinami. V současné době se věnce dělají spíše z živých květů a rostlin a velmi rozšířenou květinou v období dušiček jsou chryzantémy. V listopadu lidé také čekají na Martina na bílém koni, který má svátek 11. listopadu. Na tento den by měl napadnout sníh, ale rok od roku se víc a víc otepluje a sníh přichází později. Příprava na zimu, Vánoce a Nový rok Na zimu se lidé připravovali zateplováním obydlí i příbytku pro dobytek. Okolo dveří se přibíjely copy upletené z cepové slámy, aby do chléva netáhlo. Kdo měl v domě malá okna, narovnal do nich mechu až do půlky skel. Přede dveřmi domu se dělala malá sněhová zástěna ze zeleného chvojí, aby se sníh nemetl až ke dveřím nebo do síně. Lidé využívali každého pěkného dne, aby mohli ještě něco málo donést domů. Nosili si březové proutí na pometla, zelené chvojí, ze kterého si lidé dělávali rohožky před dveře. Předvánoční období, neboli Advent, je dobou příprav na Vánoce a trvá čtyři týdny. K adventu patří adventní věnec, který je symbolem vítězství a důstojnosti a vyjadřuje hold tomu, kdo je očekáván. Kruh věnce má být výrazem jednoty společenství lidí a Boha. Čtyři svíčky představují čtyři adventní neděle a jejich plamen má symbolizovat příchod Krista. V předvánočním období se děti nejvíc těšili na svátek svatého Mikuláše. Tento svátek připadá na 6. prosince, ale Mikuláš s čertem a anděly chodil vždy v předvečer svátku. Děti dostávaly od Mikuláše za písničku nebo básničku nějakou malou odměnu. Když přišel první sníh a mráz, čekalo se, až voda v rybníce pořádně zamrzne, aby děti mohly chodit bruslit

14 Od Štědrého dne do svátků Tří králů se slavily Vánoce. Na Štědrý den se děti těšily, i když se jim nelíbilo, že mají držet půst až do štědrovečerní večeře. Na Štědrý den se snídala vánočka, čaj nebo bílá káva z melty. K večeři se jedla rybí polévka a smažený kapr s bramborovým salátem. Vánoční stromek, který strojili rodiče, byl ozdoben bonbony od cukráře, postříbřenými ořechy, baňkami a papírovými řetězy. Po rozdání dárků třásly dospívající dívky bezem, a z které strany se ozval pes, odtud měl přijít ženich. Také házely botu za hlavu. Kolik pokusů bylo potřeba k tomu, aby bota spadla špicí ven z domu, tolik let musela dívka čekat, než se vdá. Rozřezávala se také jablka. Komu se ukázala pravidelná hvězda z jadérek na řezu, ten měl být po celý rok zdravý. Komu se ukázal křížek, tomu hrozila nemoc nebo smrt. O půlnoci šla celá rodina na mši do kostela. Boží hod vánoční a svátek sv. Štěpána byly velkými svátky. Na Boží hod byla v pět ráno tzv. jitřní mše a chodil na ni každý, kdo aspoň trochu mohl. V kostele hořely na tento den všechny svíčky a zpívala se koleda Narodil se Kristus Pán. Na Štěpána chodily děti na koledu, ke svým tetám, babičkám a kmotřenkám. Na poslední den v roce, na Silvestra, se dělala všechna práce, aby se nemuselo na Nový rok pracovat, protože je to den velkého svátku. Na Silvestra hrávali ochotníci veselohry, zpívaly se kuplety 5 a o půlnoci zazněla fanfára, která ohlašovala příchod nového roku. Všichni si popřáli navzájem štěstí a zdraví a pak se tancovalo a zpívalo až do rána. Dnes je vybavení domů natolik dobré, že už lidé nemusejí zadělávat okna mechem a nemusejí dávat sněhové zástěny před dveře. Začátkem prosince se trhají barborky, což jsou větvičky z třešně, které se dávají do vázy, aby do Vánoc rozkvetly. Adventní věnec symbolizuje i dnes dobu adventní, lidé si je připevňují na dveře nebo nechávají ležet na stolech uvnitř domu. V předvánočním čase se dnes hlavně nakupují dárky, vánoční stromečky, různé ozdoby na něj a peče se cukroví. Na Štědrý den ráno se zdobí stromeček skleněnými baňkami, různými řetězy a třepením, čokoládovou kolekcí nebo v poslední době oblíbenými ozdobami ze slámy. Na Štědrý den by se měl i dnes dodržovat půst, ale ve většině rodin tomu tak není. Už od rána jsou na stole chlebíčky a cukroví. Na snídani bývá vánočka a na oběd zelná nebo rybí polévka. Tak jako dříve i dnes bývá k večeři smažený kapr s bramborovým salátem. Po večeři se rozdávají dárky, zpívají se koledy a chodí se na půlnoční mši do kostela. Na Boží hod vánoční i na sv. Štěpána se rodiny setkávají u svých babiček, dědečků nebo tetiček na společném obědě nebo večeři. Na vesnicích se na sv. Štěpána konají také štěpánské taneční zábavy. Na Silvestra se po celý den připravují chlebíčky, cukroví a různé pochutiny na večer. Lidé bývají do půlnoci vzhůru, aby si mohli popřát vše nejlepší do nového roku, a aby se mohli podívat na ohňostroje, které se těsně po půlnoci konají ve městě i na vesnici. 5 Píseň jednoduché formy, zpravidla s refrénem, někdy aktuálního, satirického nebo žertovného obsahu

15 2.3 Lidový kroj a lidová píseň regionu Teoreticky jsem vycházela z knih Pavly Vacové (Lidový kroj Malé Hané) a Oldřicha Sirovátky (Lidové písně, pověsti a dětské hry z Boskovicka). Další informace mi poskytl vedoucí muzea v Kořenci, kde jsem si také nejstarší dochované kroje mohla osobně prohlédnout Lidový kroj Region Boskovicka lid nazýval: Konec chleba počátek kamení 6. Je to kraj obklopený lesy, kopci, skalkami a poli. Zájem o místní kroj byl zprvu amatérský a drobné záznamy o něm vznikaly při návštěvách po domech. Lidový kroj se vždy utvářel v souladu s potřebami a vkusem uživatelů. V krojích se projevovala lidová svéráznost. Bohatství nebo chudoba se odrážely v ornamentech, barevnosti a kvalitě kroje. Výšivky na kroji měly zprvu funkci zpevňovací a praktickou, ale později převzaly dekorativní funkci. Podle typu kroje a jeho nákladnosti se rozlišovaly jednotlivé stavy. Existovaly kroje panské, selské, měšťanské, rozlišovaly se kroje pro všední den i slavnostní příležitosti. Lidový oděv je velmi diferencovaný a zformovalo se velké množství jeho variant. V mnoha případech obyvatelé obcí lpěli na odlišnostech, např. způsob uvázání šátku, výšivka nebo barevnost některé z mašlí apod. Kroj se měnil v průběhu života jeho uživatele. Starší lidé dávali přednost umírněnější formě, např. ženy kabátkům před rukávci se živůtky a tmavším barvám Úplně původní kroj se v našem regionu nedochoval. Pavla Vacová sesbírala některé části kroje od starých lidí na vesnicích. Nejdříve si sesbírané části namalovala a poté k nim přimalovávala další části podle své fantazie. Z těchto kreseb potom vznikl kroj mužský, ženský a dětský. Mužský kroj Mužská košile se šila z bílého plátna a zavazovala se vzadu na tkaničky. Límec byl stojatý a hodně úzký, vpředu byl rozdělený na dvě špičky. Rukávy košile byly široké, na ramenech hustě nařasené a u zápěstí byly všité manžety. Kalhoty se šily ze žluté nebo světle hnědé kozí kůže bez vzorku a výšivky. Ke kroji se nosily koženky a sahaly až pod kolena. Zavazovaly se řemínky vyrobenými taktéž z kozí kůže, které byly na koncích rozšířené a ozdobně vystřižené. 6 Vacová, P. Lidový kroj Malé Hané s přilehlými horami. Blansko, s

16 Na košili se nosila vesta, tzv. kordola. Šila se hodně upjatá, skoro až ke krku, s nízkým stojatým límečkem. Kordola byla v černé, tmavomodré nebo jasně červené barvě a vyráběla se z dobrého sukna. Zapínala se vepředu na velké kulaté knoflíky. U bočních kapsiček bývala mnohdy vyšívaná řetízkovým stehem 7 s drobnými květinami. V létě nosili muži na hlavě plstěné širáky. Byly to klobouky zdobené pestrými šňůrkami a vzadu spadaly z okraje drobné pentle. V zimě nosili muži tzv. vedro nebo též vydrovku. Byla to vysoká kožešinová čepice, která měla nad čelem svislý řádek drobných kožených mašliček, a vzadu visel od okraje čepice pramen hedvábných stužek. Chlapci nosili čepici zvanou aksamitka. Tato čepice měla na jedné straně zvýšený kožešinový okraj, který byl zdobený koženými stužkami. Malou ozdobou mužského kroje byl hedvábný šátek, který si muži uvazovali kolem límce a zastrkovali si ho za vestu nebo-li kordolo. Tento hedvábný šátek býval u svobodných velmi pestrý, u ženatých černý. Další ozdobou mužského kroje byl široký kožený pás. Úplně původní pásy byly vyšívány zvířecími vzory a ty nejlevnější byly vypleteny slámou. Nejbohatší statkáři si mohli dovolit vyšívání pavím pérem v červené nebo bílé barvě. Kromě kvítků a lístků se na pás vyšívalo jméno majitele nebo jeho monogram. Muži odložili svůj kroj dříve než ženy, už v polovině 19. století. Spíše než ženy se totiž dostali z rodných vesnic do měst a do světa, když chtěli jít za prací, za obchodem, na vojnu apod. Když se potom vrátili do svých rodných vesnic, byli už zvyklí na poloměstský šat. V šedesátých letech donosili kroj už jen staří dědečkové a pamětníci. Obrázek 1 znázorňuje jeden z prvních mužských krojů na Boskovicku. 7 Vacová, P. Lidový kroj Malé Hané s přilehlými horami. Blansko, s. 12 Řetízkový steh vypadal tak, že na límci, na klopách a u bočních kapsiček vesty byly drobně vyšité kvítky nebo vlnovky, které přecházely z barvy do barvy, ze žluté do zelené, pak do modré a červené

17 Obr. 1 Jeden z prvních mužských krojů na Boskovicku vystavený v Muzeu lidové kultury v Kořenci. Ženský kroj Nejspodnější kus ženského kroje se nazýval rubáč. Byla to velmi těsná košile, která visela na ramenech na jedné tkanici a přetahovala se přes hlavu. Vyráběla se z hrubého plátna. Rubáč sloužil ke zpevnění postavy a byla to jediná část spodního oblečení, přes kterou se oblékaly rukávce. Rukávce se šily z nejlepšího tenkého plátna, byly více nebo méně zdobené, podle toho, k jaké příležitosti se používaly. Rukávy byly bohatě nabírané, vždy kratičké, sahaly vysoko nad loket a byly zdobené úzkým vyšíváním v bílé barvě. Dříve k rukávcům patřil i krejzl. Byl to úzký, bohatě nabíraný límeček s bílou výšivkou, lemovaný krajkou. Přes rukávce se navlékala kordulka. Nejvíce byla oblíbena v trávově zelené barvě se stejnobarevným vetkaným vzorem nebo také z modrého, fialového nebo vínově červeného hedvábí s vetkanými barevnými kvítky. Střihově byly všechny kordulky stejné. Vpředu měly hluboký, vzadu méně vystřižený kulatý výstřih. Mezi kordulkou a sukní byl vždy vidět bílý proužek plátna rukávců. Kordulky se nešněrovaly, zapínaly se pomocí stříbrným kulatých, později plochých knoflíčků s různým vytlačovaným vzorem. Když se celý kroj začal pořizovat z materiálů domácí výroby, asi kolem roku 1840, kordulka se stala jedinou částí kroje, na kterou bylo potřeba ušetřit více peněz. Sukně byly kanafasové, do kterých byly vetkány červené nebo modré nitky. Poté se šily celé v červené barvě. Ke kanafasovým sukním se nosily zástěry z domácího plátna. Později se rozšířily i sukně šité z kašmíru v černé, modré, zelené a červené barvě, které byly po celém svém povrchu zdobeny kvítky. Ke kašmírovým sukním se nosily zástěry z měňavého hedvábí v zelenomodré, fialovozelené nebo hnědomodré barvě. Všechny zástěry se zavazovaly tkanicemi, které se pečlivě

18 zasouvaly za pas, dávalo se pozor na to, aby volně nespadaly. Bílé zástěry byly velmi jednoduše šité. Na spodním konci měly po celé délce bílou, květovanou výšivku. Pod zástěrou a sukní se nosila ještě spodnice, která bývala velmi široká a naškrobená. Spodnice měly tuhé a ozdobně vyšívané volány. Na nohou se nosily většinou bílé punčochy. V létě bavlněné a v zimě vlněné, které měly barevné klíny na kotnících. K těmto punčochám se nosily nízké, hluboko vykrojené boty, střevíčky. Boty měly nízký podpatek a vyráběly se v černé a červené barvě. Výkroje byly zdobeny několika kvítky, vyrobenými z bílých, kulovitých knoflíků. Tyto boty se nosily v létě i v zimě. Součástí ženského kroje bývala také půlka. Představovala trojúhelník z bílého plátna, který byl zdobený bohatým bílým vyšíváním. Tato půlka se vázala křížem přes prsa. Okraj půlky byl zdoben kroužkovanými zoubky různých tvarů a velikostí. Bývaly vroubeny buď háčkovanou nebo ručně pletenou krajkou. K ženskému kroji patřila taktéž pokrývka hlavy. Vdané ženy chodily v čepci, svobodné dívky chodily prostovlasé. Čepce se rozdělovaly na letní a zimní, na bílé plátěné a hedvábné prošívané. Postupně ale začalo nošení čepce upadat a ženy si je oblékaly pouze ke slavnostním příležitostem, např. svatba v rodině. Ve velké oblibě měly dívky pestré šátky jasně červené barvy, které byly lemované okrajem vyplněným pestrými květy. Šátek se vázal dvěma způsoby. Jeden způsob byl na drdól nebo na hoše, což značí úvaz zvaný na babku (dozadu), ale ze spodního trojúhelníku šátku byly vytaženy cípy, které tvořily načechranou ozdobu u uší tzv. hoše. Druhý způsob vázání se nazývá na vínek. Boční cípy šátku se svinuly nad čelem do věnce tak, aby květy na okrajích vynikly co možná nejvíce. Takto uvázaný šátek nosila hlavně svobodná děvčata. Obrázek 2 znázorňuje jeden z prvních ženských krojů na Boskovicku. Obr. 2 Jeden z prvních ženských krojů na Boskovicku uložený v Muzeu lidové kultury v Kořenci

19 Dětský kroj Kojence oblékali do plátěných košilek a čepečků, balili do peřinky převázané povijanem 8. Když začali malí chlapci a malé dívky chodit, oblékali je rodiče do stejných šatů. Až když šly do školy, mohly se oblékat do mužských nebo ženských šatů. Pamětníci z vesnic kolem Boskovic říkají, že kroj dětí se ve všem podobal kroji dospělých. Malá děvčata nosila šaty s těsným živůtkem a širokou nabíranou sukní z kartonu. Tato sukně byla ozdobena růžovým kvítkovým vzorem. K sukni patřily také bílé rukávce s nabíranými nebo rovnými rukávy, zakončenými vyšívanými zoubky. Ve všední dny chodily děti ve lněném nebo konopném plátně, a to barveném i nebarveném a po většinu roku chodily bosy Lidová píseň Ještě do nedávna byla pro nás píseň na Boskovicku téměř neznámá. Necelou stovku písní zapsala moravská sběratelka Františka Kyselková, ale nemohla dát úplný obraz lidovému zpěvu v této oblasti. Teprve rozsáhlý písňový průzkum započatý roku 1951 za podpory brněnské pobočky Státního ústavu pro lidovou píseň přinesl tolik materiálu, že si dnes můžeme udělat celkem přesný obraz o charakteru a vývoji lidové písně na Boskovicku. Tempo písní bývá většinou mírné, častěji pomalé, než živé nebo rychlé. Písně bývají nejčastěji zapsány pomocí not čtvrťových nebo osminových, velmi zřídka se vyskytují osminové nebo šestnáctinové noty s tečkou. Synkopy a trioly se ve většině písní nevyskytují. Vše souvisí s povahou a temperamentem lidu. Tónina je u velké většiny písní durová. Harmonická stránka je jednoduchá, nedosahuje bohatosti písní jiných moravských krajů, zejména slováckých. Podle Oldřicha Sirovátky zachycují písňové zápisky stav lidového zpěvu v boskovickém regionu v poslední čtvrtině 19. století a v první polovině 20. století. Jedná se o písňový repertoár venkova v době, kdy se v kraji rozvíjel průmysl, šířilo se pěstování zemědělských plodin a do tradičního repertoáru pronikal kramářský 9 a později i umělý zpěv, který starou písňovou tradici zcela rozložil. 8 Podomácku a později i továrně zhotovená stuha. 9 Kramářský zpěv zpěv na trhu nebo pouti na známý nápěv s pestrým obsahem

20 K nejstarším lidovým písním na Boskovicku patří starobylé epické písně. Ve vesnici Kořenec bylo nalezeno přes třicet starých balad. Tyto písně byly oblíbeny a zpívaly je do nedávna zemědělské i domácí dělnice nebo švadleny. Mezi tyto písně patří např. Panímámo, hezkou dceru máte. Podle O. Sirovátky je to jedna z mnoha epických písní na Boskovicku a zpívala se při práci doma i na poli. Ukázky písní (str ) jsou přetištěny z publikace Oldřicha Sirovátky ( Lidové písně, pověsti a dětské hry z Boskovicka)

21 K nejstarším písním patří vedle balad také písně obřadní, zpívané při výročních nebo rodinných oslavách. Obřadní písně vynikají nejen starobylostí, ale i hudební a slovesnou krásou. Množství oblíbených a krásných písní se dochovalo mezi lyrickými, milostnými písněmi. Nejvíce se udržely písně svatební, mezi které patří např. Jož, jož, jož. Tuto píseň zpívaly ženy při svatbě při tzv. prodávání peřin. Jedna z žen byla vždy převlečena za žida. Ženy obklopily ženicha, dávaly mu na hlavu peřinu a ženich se musel vykoupit penězi. První umělé písně 10 pronikají do lidového zpěvu na Boskovicku ve 2. polovině 19. století. Ze 175 zlidovělých písní, jež zjistil v české písňové tradici B. Václavek, žilo v jediné obci na Bokovicku (v Kořenci) celkem Umělá píseň je píseň, jejímž autorem je známý hudební skladatel nebo básník, rychle pronikla do lidových vrstev, kde byla zpracovávána a postupně zlidověla

22 V písních často zaznívají spory mezi sedláky a jejich služebnými dívkami a chalupníky. Tyto majetkové a sociální rozdíly bývají vyjádřeny hlavně v milostných písních, protože byly často překážkou štěstí mladých lidí, kteří se milovali. Jedna z těchto písní je : Zafókej, větříčku. Písňová tradice se na Boskovicku udržela nejdéle v písni taneční, obřadní a hlavně v písni pracovní, která lidový zpěv udržovala nejvíce. Nejdéle žila pracovní píseň domáckých dělníků a řemeslníků, kteří se při své tkalcovské, ševcovské nebo krejčovské práci bavili zpěvem a krátili si tak dlouhý čas. Takové řemeslnické písně jsou většinou poloumělého původu, avšak dokonale zlidověly, byly obměňovány a dočkaly se jisté krajové typičnosti. Je tomu tak např. v písni: V tom jarním čase, která je podle O. Sirovátky písní valčíkového rytmu a hrávala se často jako tanec

23 u muziky. Zpívá se v ní o nectnosti krejčířů. Je to píseň kramářského původu, tradičně se zpívají dvě sloky, ale celá píseň má celkem šest slok. V lidové písni na Boskovicku nalézáme jen malé stopy dělnického zpěvu. Bylo tomu tak proto, že rozvoj průmyslu v kraji byl poměrně pomalý a domáčtí řemeslníci museli odolávat silnému tlaku písně tradiční. Jazyk lidových písní z Boskovicka patří k nářečí hanáckému a má všechny jazykové znaky hanáčtiny. U starších lidí je nářečí vesměs zachováno. Jazyk zpěváků, kterým přednášeli písně, se od místního nářečí dost lišil, blížil se spisovné češtině. Je možné, že na jazyk na Boskovicku měly silný vliv kostelní i umělé písně a škola. Proto dnes v lidové písni na Boskovicku slyšíme prvky nářečí i prvky spisovné češtiny. Záleží na druhu písně, ale i na zpěvákovi

24 3 Folklorní hnutí na území Boskovicka Historii a činnost souborů na Boskovicku jsem zpracovala z vyprávění s některými vedoucími souborů nebo z kronik, které tvořili sami tanečníci. 3.1 Folklorní soubor Kořeňák Údaje o historickém vývoji folklorního souboru Kořeňák jsem zpracovala podle vyprávění a rozhovoru se současným vedoucím Zdeňkem Přikrylem. Folklorní soubor Kořeňák byl založen roku 1948 z iniciativy někdejšího Českého svazu mládeže za pomoci Boženy Veselé, která se stala vedoucí souboru. Mezi lidmi vzrostl zájem o folklor a lidové tance. Soubor měl na počátku sedm tanečních párů. Tance sbírala a upravovala Božena Veselá společně s p. Kozelkovou z Velkých Opatovic. Chodily a sbíraly po okolních vesnicích tance, které si ti nejstarší lidé ještě pamatovali. Byly to většinou tance nebo taneční pásma k nějaké příležitosti či oslavě (Vánoce, Velikonoce, vítání jara nebo oslava příchodu máje). Snažily se co nejvíce dodržet původnost každého tance. Tanečníci vystupovali v původních krojích, které nebyly nijak upravené. Soubor dostal kroje od starých lidí z Kořence a okolí, kteří za mlada v krojích chodili nebo je měli schované po svých předcích. Zkoušky a všechna vystoupení se konala pouze za doprovodu harmoniky. Kořeňák poprvé veřejně vystoupil na Slovanské zemědělské výstavě v Praze. Vystoupení mělo velký úspěch. Z důvodu stěhování obyvatel Kořence do měst, odchodu za prací a nedostatku finančních prostředků, ukončil Kořeňák v roce 1956 svoji činnost. O místní lidové tradice a jejich udržení projevila zájem kořenecká mládež v roce 1958, kdy se soubor Kořeňák dává opět dohromady. Vedoucím se v tomto období stal Zdeněk Přikryl. Soubor se zaměřil na vlastní tance spojené s divadlem. Snažili se lidem ukázat způsob života v Kořenci a okolí, jejich zvyky, obyčeje, např. předení na kolovratu, pěstování lnu, ukázka vaření a léčení. K tancům byly připojeny krátké vstupy, divadelní scénky, které hráli místní ochotníci. Do vystoupení zapojili krátké báchorky, povídky a lidová vyprávění. Soubor Kořeňák předvedl v roce 1959 na Krajské přehlídce tanečních národopisných souborů v Brně nacvičená taneční pásma Dožínky a Svatba. Tanečníci i ochotníci časem zestárli a mládež se o udržení tradic nezajímala. Od roku 1974 soubor přestává pracovat. Nové období činnosti souboru Kořeňák začalo opět v roce Souboru byla poskytnuta Okresním kulturním střediskem v Blansku částka ,- Kč na nákup a zhotovení deseti kompletních pánských a dámských krojů. Kořeňák byl doplněn o další tanečníky a tanečnice a to i z okolních vesnic (Suchý, Žďárná nebo Okrouhlá)

25 Členům souboru se podařilo zpracovat celovečerní a velmi úspěšné divadelní představení s názvem Přástky. V tomto pásmu ukázali zpracování lnu, práci na kolovratu, vyprávění o strašidlech a nemocích. Od roku 1983 pořádá každoročně Kořeňák tzv. kořenecký bál, na kterém předvádějí některý ze svých tanců. Většinou je to vystoupení, jehož součástí je pochovávání basy. V roce 1984 měl soubor možnost týden tancovat v Mariánských Lázních. Ve městě hostovali i v letech 1985 a Od roku 1985 se každé dva roky sjíždí na Kořenci soubory z celého kraje na tradičních Kořeneckých slavnostech. Zpravidla zde vystupují členové folklorního souboru Velen z Boskovic, Drahan z Blanska, brněnské Lišně a Břeclavi. V roce 1989 převzal vedení souboru po Zdeňkovi Přikrylovi jeho syn Zdeněk, který ve funkci vedoucího setrvává dodneška. Do souboru Kořeňák přišlo za posledních deset let pět nových tanečních párů, učí se veškeré taneční kroky a zapojují se postupně do tanců, které v současné době Kořeňák tančí. Mezi tyto tance patří Přástky a pásmo Dožínky, které je zaměřené na sklízení obilí. V tomto tanečním pásmu je také ukázka mlácení obilí s říkadly, která přísluší určitému počtu mlátičů. O úpravu tanců se stará vedoucí souboru Zdeněk Přikryl, ale nesnaží se je upravovat za každou cenu, jde mu spíše o to, aby se všechny tance co nejvíce podobaly původním zápisům. Soubor dnes má i svoji muziku složenou ze dvou houslistů, jednoho basisty a harmonikáře. V posledních třech letech se Kořeňák zúčastnil řady festivalů, na kterých hostovaly mimo jiné i soubory z Peru nebo Slovenska. Podnikl několik zahraničních zájezdů a zúčastnil se prestižního festivalu lidové kultury a folkloru Kde domov můj

26 3.2 Folklorní soubor Velen Historický vývoj souboru jsem zpracovala z kronik a rozhovorů s bývalými vedoucími a členy a také z článků regionálního tisku Počátky souboru a jeho úspěchy pod vedením Marie Bečvářové Soubor byl ve svých počátcích nazýván Horáckým souborem písní a tanců. Byl založen v roce 1951 profesorkou střední pedagogické školy v Boskovicích Marií Bečvářovou 11. Soubor přijal později název Velen podle boskovické pověsti, která vypráví o vzniku a názvu města Boskovice, jeho znaku a pánu Velenovi. Obr. 3. V kroužku je zakladatelka Velenu Marie Bečvářová. 11 Narodila se v Pardubicích v roce Vystudovala učitelství na přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity. Od roku 1935 učila na gymnáziu a od roku 1950 na pedagogické škole v Boskovicích. Starala se o choreografii a úpravu tanců a soubor Velen vedla celých dvacet let. Veleňáci se s ní rozloučili roku

27 Založení souboru bylo značně ztíženo tím, že v oblasti Drahanské vrchoviny a Horácka nebyl živý folklor téměř zachován. I přesto se Marie Bečvářová rozhodla spolupracovat s pracovnicí etnografického ústavu v Brně paní Zdeňkou Jelínkovou 12. Ta založení dalšího souboru přivítala a poskytla paní Bečvářové dochovaný archivní materiál o folkloru v Boskovickém regionu. Soubor Velen zpracovává tance a písně Drahanské vrchoviny a řadí se do oblasti Horácka. Díky souboru se oživily tance a písně z kdysi hodně chudého kraje Kořenecka, Protivanovska a Drahanské vrchoviny. Písně z Horácka jsou velmi smutné, zádumčivé a na druhé straně i rozverně veselé. Odráží se v nich život tehdejšího lidu. K typickým tancům souboru patří Čtverylka, Břitva, Horácká polka, Hoptajč 13 a celé pásmo řemeslnických písní a tanců (Ševcovská, Zahradnická, Tesař a Bednaříček, Tkalcovská, ojediněle i Kovář). Lidé v okolí Boskovic žili dříve v nouzi a v těžkých pracovních podmínkách. To se odrazilo v tancích, písních, ale i v krojích. Kroje nejsou sice tak bohaté a zdobené jako v jiných oblastech a krajích, ale jsou ukázkou prostoty a sladěnosti barev. Bezprostřední pobídkou k založení souboru lidových písní a tanců bylo vystoupení skvělých lidových tanečníků z Protivanova, kteří předvedli s původní protivanovskou muzikou své tance v boskovické sokolovně. Těmito tanečníky byli manželé Kopečtí z Protivanova, kteří tančili protivanovské tance bez jakýchkoli úprav v původním podání. Tance zatančili a předvedli s takovým nadšením a prožitkem, že to přítomné diváky zvedalo ze sedadel. Také Marie Bečvářová byla nadšená a rozhodla se, že tyto tance by se měly uchovat a šířit pro radost dalším lidem. Tyto tance byly veřejnosti zcela neznámé. Na Moravě byly známé tance ze Slovácka a Valašska, ale že existují také tance z horácké oblasti, to vědělo jen několik zasvěcených lidí z oblasti folkloristiky. Marie Bečvářová se vydala k manželům Kopeckým do Protivanova, aby je poprosila o popis tanců a notový materiál. Velkým překvapením a zdrcením pro ni bylo to, že od manželů Kopeckých nic nedostala. Bylo jí totiž řečeno, že to jsou tance jejich, a že si máme tančit naše tance z Boskovic. Marie Bečvářová se nenechala odradit a navázala spolupráci s brněnským ústavem pro lidovou píseň a tanec. Dověděla se, že horácké tance byly popsány a zaznamenány Zdenkou Jelínkovou a Olgou Kadlčíkovou. O prázdninách roku 1952 bylo pro zájemce o tyto tance uspořádáno školení, kterého se Marie Bečvářová zúčastnila. Od září roku 1952 začal soubor Velen zkoušet. Prvními členy souboru se stala děvčata žákyně pedagogické školy a chlapci z boskovického gymnázia a učilišť. Hlavní tanečnicí se stala Anežka Náležná-Eklová, která měla velké množství nápadů, s nimiž Marii Bečvářovou 12 Pracovnice folkloristického ústavu akademie věd. Byla velkou odbornicí a velkým znalcem našeho lidového umění. 13 Tanec z Kořence. Nazývá se podle textu taneční písně také Maso, protože se v něm zpívá Maso,maso, maso ráda. Tančí se v páru směrem po kruhu. Tento tanec je v některých obcích ukončen vyzvednutím tanečnice tanečníkem. Je založen na střídání tanečních kroků

28 seznamovala. Ta je potom upravovala a choreograficky zpracovávala. První tanec, se kterým děvčata vystoupila, se nazýval Dívčí kolečka. Soubor zpočátku zkoušel i vystupoval za doprovodu klavíru nebo harmoniky. O úpravu a choreografii většiny tanců se zpočátku starala Marie Bečvářová, později souboru pomáhal s choreografií např. Míla Brtník umělecký vedoucí folklorního souboru Vysočan z Jihlavy. Chlapci a dívky začali pilně pracovat na základních tanečních krocích, které jsou pro oblast Boskovicka typické třasák a šlapák 14. Když byly částečně zvládnuty základní kroky, přistoupilo se k nácviku vlastních tanců. Soubor se těžce prosazoval, měl málo zkušeností i prostředků, ale byl plný nadšení a chuti do práce. S pomocí a radou přišla i Zdenka Jelínková. Po prvních úspěších Velenu změnili názor i protivanovští, manželé Kopečtí, a nakonec poskytli souboru Velen popis některých protivanovských tanců (Břitva, Čí je děvče, Kalamajka, Ševcovská nebo Zahradnická) a pomohli mu také cennou radou a zkušeností. Velikou pomocí a oporou byl pro Velen učitel a rodák z Kořence pan Vladimír Veselý 15, učitel a dlouholetý vedoucí muziky souboru Velen. Když byla sestavena kapela souboru Velen, Vl. Veselý pro ni složil a instrumentoval některé tance. Dívčí pěvecké trio vyplňovalo přestávky mezi tanci. Oděv, ve kterém Velen tančil, byl velmi jednoduchý a s horáckým krojem neměl mnoho společného. Děvčata tancovala v prostých sukních a halenkách. Obdobné to bylo i u krojů chlapeckých. Po několika vystoupeních dostal soubor peníze a nechal si udělat návrh na stylizovaný dívčí a chlapecký kroj, který vznikl z původního horáckého kroje. Autorkou návrhu byla Pavla Vacová. O horácký kroj se dlouhodobě zajímala, upravila jej a během dvou týdnů byly kroje ušité. Na Národopisném odpoledni v Brně zatančil soubor Velen již v nově ušitých krojích a s novým programem. Stále ale tanečníky doprovázel jen klavír nebo harmonika. Bylo tomu tak 14 Třasák je taneční krok z Protivanova, je velice krátký, ostrý a poměrně vysoký. Kolena jsou při něm uvolněna, pérování přechází z kotníků přes kolena na celé tělo a pohyb je vertikální. Šlapák je taktéž taneční krok z Protivanova. Je to taneční krok dvoudobý. Může mít dvě varianty. První varianta tohoto tanečního kroku je, velmi rychlá, houpavá, ladně nadnášivá,ale musí být plynulá. Druhá varianta je poskočná, někdy i s ohýbáním druhé nohy zánožmo. V některých vesnicích bývá nazýván též obkročák. / Jelínková, Z. : Lidové tance z Boskovicka, Havl. Brod, 1950, str. 31/ 15 Od svých šesti let hrál na několik hudebních nástrojů (lesní roh, violoncello, akordeon, pozoun nebo kontrabas). Spolupracoval s E. F. Burianem ve skupině symfonického jazzu, kde jako jediný amatér hrál se šestnácti profesionály divadelního orchestru a byl přizván Burianem k instrumentaci. Studoval vysokou školu v Brně a klavírní hru u profesorky Marie Kuhlové v Brně, spolupracovnice Leoše Janáčka. Vyučoval na různých typech škol v Boskovicích, naposledy na střední pedagogické škole a LŠU (do roku 1983). Komponoval hudbu k dětským divadelním představením, upravoval lidové písně pro sbory a je autorem zpěvníku pro mateřské školy. Složil několik ukolébavek pro vítání občánků, je autorem lidových i umělých písní, k některým lidovým písním z Boskovicka složil doprovod pro velký dechový orchestr. Složil tři písně na texty své sestry Boženy v kořeneckém nářečí a mnoho dalších. Významně se podílel na sběratelské činnosti pro soubor Velen. Na pedagogické škole v Boskovicích založil dívčí pěvecké trio, kterému upravil několik lidových písní