Vývoj židle v Evropě

Transkript

1 MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ LESNICKÁ A DŘEVAŘSKÁ FAKULTA Ústav nábytku, designu a bydlení Vývoj židle v Evropě Bakalářská práce 2007/2008 Ondřej Kubát

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Vývoj židle v Evropě zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje diplomová práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendlovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne Ondřej Kubát

3 Jméno studenta: Ondřej Kubát Název práce: Vývoj židle v Evropě Abstrakt: Práce se zabývá problematikou vývoje židle a sezení za celé období historie sedacího nábytku a společenskými požadavky na židli kladenými. Pro jednotlivá stylová období popisuje práce společenské pozadí, úroveň bydlení, konstrukční řešení, zdobení a vzhled židle. Židle byla předmětem provázejícím člověka odnepaměti a vždy jí byl přikládán reprezentativní charakter. V poslední době se však vedle estetických a užitných hodnot posuzují i nové parametry. Stále více nabývají na významu hlediska ekonomická, technologická, ergonomická, ekologická a další. Hlavním cílem současné společnosti je tyto faktory co nejlépe skloubit a vytvořit tak ideální židli. Klíčová slova: pravěk, starověk, středověk, novověk, požadavky kladené společností na židli, historický vývoj sedacího nábytku Name of student: Ondřej Kubát Name of thesis: Evolution of chairs in Europe Abstract: These thesis describe problems of evolution of chairs and sittings during the whole historical period of sitting furniture. It includes description of social demands on chairs, as well. The thesis compare the social background, housing standards, various types of construction, decoration and designe of chairs in all style periods. During the whole human history, the chair has been an object used by people and it always has been understood as an element of representation. Nowadays, besides aesthetical and utility values, quite new parametres are solved, as well. Economical, technological, ergonomical, environmental and many other points of view are more and more important. In these times, this is the main goal, to coordinate all these factors by the best way and to create an ideal chair. Key words: Prehistory, Antique, Middle Ages, Modern period, social requirements on chair, historical evolution of sitting furniture

4 Obsah 1 Úvod Cíl a metodika práce 3 3 Vývoj židle v jednotlivých obdobích Pravěk Počátky židle Starověk Mezopotámie Egypt Řecko Etrusko Řím Středověk Předrománské období Románský sloh Gotika Novověk Renesance Baroko Rokoko Klasicismus Empír Biedermeier Romantismus Secese Moderna Kubismus Modernismus Art deco Funkcionalismus De Stijl Bauhaus Meziválečný vývoj v česku Druhá světová válka Poválečný vývoj 45 4 Požadavky kladené společností na židli v současnosti 48 5 Stručný vývoj sedacího nábytku v časové řadě Výkladový slovník Shrnutí, diskuze Závěr Summary Přehled použité literatury a zdrojů Seznam obrázků Příloha.. 62

5 1 Úvod Židle, součást nábytku, která provází lidstvo již odnepaměti, je určena pro sezení a podpírání těla jedné osoby. Typická židle sestává z opěradla, sedáku a stabilizačního prvku, většinou se jedná o čtyři nohy, ale výjimkou nejsou ani jiné varianty, přičemž může být doplněna opěrátky na ruce. Mezi nejčastější materiály, ze kterých je vyráběna jsou dřevo, plast, kov, pletené proutí, sklo atd. Nábytek, nejdůležitější složka našeho předmětového světa, se vyskytoval již v hlubokém dávnověku. Pravěký sedací nábytek se jen nepatrně odlišoval od sedaček používaných ještě před sto lety na vesnicích. Stejně tak jako starořecká židle klismos se svými proporcemi velmi podobá dnešnímu ergonomicky tvarovanému sezení. Po tisíciletí byla vrcholná díla v oblasti sedacího nábytku určena jen pro nejbohatší elitu. Na tvorbě židlí se podíleli jen ti nejlepší ve svém oboru, tento proud luxusního nábytku pro úzkou menšinu však ovlivňoval cítění celé společnosti. Běžní lidé se snažili napodobovat a vyrovnávat svým nedostižným vzorům. Teprve s příchodem průmyslové revoluce začala být tvorba židlí zaměřována na široké okruhy společnosti. Vzniká celosvětová velkosériová produkce a s ní se mění i požadavky na židli kladené. Židle již není dílem řemeslníků a umělců pro konkrétního zákazníka, ale je produktem architektů, designérů a technologů, pracujících pro anonymní uživatele. Výroba dobré židle již není pouze otázkou spojení kvalitního materiálu a vhodného zdobení, jako tomu bylo dřív. Dnešní židle musí splňovat ještě celou řadu dalších parametrů, ať již technologických, ekonomických, ergonomických nebo ekologických. V dnešní době u drtivé většiny populace převládá sedavý způsob života, proto je kvalitní a zdravé sezení velice důležité. Vzpřímený postoj umožňuje tvrdou práci, která je ale namáhavá a rychle unavuje. Ležení je poloha, při které člověk snadno propadne spánku a na cílevědomou činnost se nedovede dostatečně soustředit, je to poloha odpočinku. Jedině sezení umožňuje soustředění na jemnou práci manuální i na činnost duševní, tak potřebnou pro náš vývoj kupředu. Tak jako tomu bylo v minulosti, ani dnes si nedovedeme život bez židle představit. Sedět potřebujeme nejen při práci, ale i při odpočinku, cestování atd. Židlemi a sedacím nábytkem jsme obklopeni doslova na každém rohu, v našem obydlí, v práci, ve škole i ve veřejných prostorách, venku a v dopravních prostředcích. 1

6 Architektura, interiér a jeho výbava odjakživa tvořily jeden celek a jestliže je možné z gotického interiéru, renesanční architektury nebo předmětů francouzského rokoka vyčíst nejen stylovost, slohotvornost, ale i myšlení představitelů minulé společnosti, týká se to nemenší měrou i nábytkových předmětů dneška. Z toho, jakým způsobem je židle řešena, jakou technologií a z jakých materiálů vyráběna, můžeme velice dobře vyčíst charakter té které doby. Pohled na sedací nábytek dob dávno minulých je důležitý proto, že bez poznání minulosti není možná rozumná cesta do budoucnosti. 2

7 2 Cíl a metodika práce Cílem práce je vytvořit ucelený přehled vývoje židle, sedacího nábytku a sezení vůbec a společenských požadavků na židli kladených. Dalším cílem je vyhodnocení vývoje židle od pravěku až po současnost a významu pro další tvorbu sedacího nábytku. Bakalářská práce byla vytvořena kompilační formou. Literární rešerše je doplněna vlastními poznatky, zkušenostmi a názory. Bylo pracováno s informacemi získanými z odborné literatury a sítě internet (viz. Přehled použité literatury a zdrojů níže). Tyto informace se zaměřovaly na společenské požadavky kladené na židli v jednotlivých stylových obdobích a na vzhled a proměny samotné židle. Obrázky byly čerpány rovněž z použité literatury. Práce má vytvořit ucelený přehled vývoje židle v Evropě. 3

8 3 Vývoj židle v jednotlivých obdobích 3.1 Pravěk Počátky židle Do které doby můžeme datovat počátky židle a ergonomie sezení vůbec? Již ve svých počátcích dokázal člověk vymezit a upravit části obydlí pro odpočinek, vystlat lůžka suchými travinami, zhotovit stůl, který nebyl ničím jiným, než do potřebné polohy výšená část podlahy a k tomuto stolu nezbytné sedadlo. Vytvořil tak první cílevědomě vyrobený sedací nábytek. Bylo to v době, kdy člověk začal přemýšlet o tom, jak si svou činnost zřídit pohodlnější, a jak svému tělu přizpůsobit okolí. Člověk je tvor od přírody pohodlný, v době, kdy již vzpřímeně chodil a dokázal stát a v době, kdy již ulehal na první primitivní lůžka, vznikla u něj potřeba polohy, která bude něco mezi stáním a ležením. Vzpřímený postoj umožňuje tvrdou práci, která je ale namáhavá a rychle unavuje. Ležení je poloha, při které člověk snadno propadne spánku a na cílevědomou činnost se nedovede dostatečně soustředit, je to poloha odpočinku. Jedině sezení umožňuje soustředění na jemnou práci manuální i na činnost duševní, tak potřebnou pro náš vývoj kupředu. V této době vzniká potřeba co možná nejpohodlnějšího sezení, sezení ne na zemi ale na něčem. Počátky tvorby židle a nábytku vůbec, můžeme hledat již na samém počátku existence lidstva. Je zajímavé, že pokud bychom srovnali našeho prapředka Homo sapiens s ostatními příslušníky živočišné říše, nedopadl by pračlověk nejlépe. Jeho tělo nebylo tvrdým podmínkám života v přírodě nijak dobře uzpůsobeno. Člověk nebyl zvlášť silný, rychlý ani odolný proti nepřízni počasí. Přitom dlouho nebyl schopen obstarat si vlastní přístřeší, ani předměty zpříjemňující mu život. Mnoho tehdejších tvorů, současníků našeho předka, vytváří v té době svá obydlí mnohem dokonalejší, ať už jsou to mravenci, ptáci, nebo dravá zvěř. Člověk však zatím obydlí nevytváří a spokojuje se pouze s hledáním úkrytů jako jeskyní apod. Je pozoruhodné, že právě takovýto živočišný druh se v průběhu věků dostal nejdál. Jeho nedokonalost fyzická byla mu totiž nahrazena jinou velkou předností, rozumem, člověk začal přemýšlet a začal si vytvářet vlastní kulturu aby se vyrovnal s 4

9 nástrahami přírody. Možná právě z tohoto nedostatku v prvopočátku vznikla odvěká touha člověka neustále se hnát dál a zpohodlňovat svůj životní prostor. Ve starší době kamenné využil člověk svou schopnost dobře koordinovat pohyby a vytváří nejen první ochranu proti nepohodě, ale i nástroje. Oproti ostatním tvorům zhotovil nástroje dokonalé, kterými dokázal dát předmětnému světu potřebné tvary. Těmito nástroji dokázal zhotovit i úpravy svého primitivního bezprostředního okolí, které při troše obrazotvornosti již můžeme považovat za předchůdce nábytkových předmětů. A právě v této době objevuje člověk v přírodě množství vhodných větví a částí stromů, které poskytovali možnost s nevelkou námahou vytvořit předmět dobře sloužící ke každodenním potřebám. Pravděpodobně to bylo při rozdělávání ohně, kdy se náhodně podařilo vytvořit do materiálu kruhový otvor, který dal vzniknout prvnímu konstrukčnímu spoji, čepu. Byla tak rozšířena elementární konstrukce vzniklá převázáním dvou, nejčastěji naštípnutých, částí. Oba tyto konstrukční spoje, čep i oplétaný spoj, jsou používány do dneška. Byly objeveny sedačky velmi podobné těm, které byly ještě před sto lety používány v evropských vesnických chalupách. Již kdysi hluboko v pravěku postavil člověk kryt nejen z proutí a kůry stromů, ale i z kamene a se základním vybavením. Dělo se tak v mnoha místech na zemi současně, nebo i v dobách od sebe značně vzdálených, ale výsledky se nakonec staly základem, na němž budovali a budují lidé za celou dobu dějin. 5

10 3.2 Starověk Mezopotámie Všechny velké kultury se zrodily ve městech. Města jako základní politické jednotky, obklopená vesnicemi uprostřed polí zbrázděnými kanály, poskytovala možnost soustřeďování celých struktur společnosti. Panovníkem počínaje, přes různé skupiny vládnoucích osobností, chrámových a vládních úředníků, až po svobodné i osobně nesvobodné výrobce, řemeslníky a obchodníky, byly všichni součástí městských celků. Úrodná oblast Mezopotámie mezi řekami Eufratem a Tigridem byla ideálními podmínkami pro vzestup Sumerské kultury, prvního historicky doloženého národu. Střediskem se v letech až př. n. l. stává město Ur. Osídlení Sumerů bylo později vystřídáno Akkadskou říší (2 300 př. n. l.) a i ta byla později nahrazena Asyrskou říší ze severu a Babylónskou ze západu. Všechna města byla po tisíciletí tísněna hradbami, chránícími před loupeživými nájezdy, které byly vždy spojovány se zkázou dobytých sídel. Domy byly vybaveny tekoucí vodou, záchody, koupelnou-lázněmi, a byla stavěna i kanalizační síť. Ve městech se tyčily ohromné zikkuraty, paláce i běžné obytné domy pro movitější třídu, jejichž centrum obklopovaly místnosti přístupné a osvětlené z atria. Do ulice vedly z pravidla jen jedny dveře. Často právě z důvodů úspory místa stavěly se takovéto domy i patrové, do jejichž patra se vcházelo z verandy na níž vedlo schodiště. Tuto formu bydlení převzali od Sumerů Asyřané, Babylóňané i Peršané a obdobné atriové domy se staví ve středomoří dodnes. Sumerové a Asyřané často zdobili nohy sedacího nábytku soustružením. Babylónský nábytek je jemně opracován a vyniká přirozená textura dřeva, naproti tomu Asyrský nábytek je hrubě opracován, vady vyspraveny tmelením a povrch potažen tenkou vrstvou kovu. V průběhu posledního století př. n. l. se již vyskytovala náročně zpracovaná křesla, u kterých byly spoje vytvářeny čepováním a která byla vybavována područkami z ohýbaného dřeva. Náročné řezbářské práce se objevují na reliéfech, znázorňujících nejen sedací, ale i lehací a stolový nábytek. Řemeslná práce je na úrovni, kterou již můžeme považovat za uměleckou. 6

11 Na sedacím nábytku pro panovníky byly zcela realisticky zobrazeny symboly moci. Křesla a trůny vládců Mezopotámie těmito symboly hovořily" o síle, moci, ale i osudu panovníka. Stály na střapcích vína nebo na malých plochách špiček piniových šišek, plodu stromu "života", který v jejich mytologii byl stromem prvního stvoření. Zvířecí symboly lva, berana nebo býka vyřezané na nosných částech, vyjadřovaly sílu a pokoření silného zvířete, byly i symbolem obratnosti. Židle se tak nestává jen čistě účelovým předmětem, ale je to i symbol moci, společenského postavení a jakýsi prostředek vyjadřující určité vlastnosti jejího držitele. Obyvatelé Mezopotámie jedli v leže, ženy v sedě. V chladných stavbách se nesedělo na zemi, ale ne sedačkách a židlích s podnožkami. Stoličky byly většinou čalouněné, konstruovány i jako skládací se sedací plochou patrně z kůže nebo látky. Židle, jako slavnostní nábytek je charakterizována jednoduchou pravoúhlou stavbou, podmiňující strnulé obřadní sezení, se kterým se setkáváme i později nejen ve starověku, tento způsob sezení je běžný i ve středověké Evropě. Pevná sedačka měla sedací plochu opatřenou výpletem a pevnost její konstrukce byla ještě posílena trnoží. U Asyrského dvorského nábytku se však vyskytují i nízké sedačky uzpůsobené pro orientální způsob sezení. Reliéfy však zobrazují pouze nábytek vlastněný špičkou společnosti. Rozhodující většina obyvatel se tísnila v malých chatrčích, kde často jediným kusem nábytku byla rákosová rohož sloužící jako stůl, sedadlo i lůžko. O vysoké kulturní úrovni svědčí to, že Sumerové a následující kultury vytvořili prakticky všechny základní typy nábytku. Právě starověk předurčil nábytkovým předmětům jejich základní tvary a dosáhl vysoký stupeň dokonalosti i v jeho detailním propracování. Nábytek v Mezopotámii byl zpravidla vytvářen ze dřeva, i když se vyskytují názory, že některé části nábytkových předmětů v pozdějším období byly kovové, nebo kovovými pláty zdobené a zpevňované. Dobrého dřeva bylo v deltě veletoků Eufratu a Tigridu velmi málo, tak jako rud. V Mezopotámii byla na prvním místě hlína, bylo z ní vytvářeno vše, co bylo možné. Z této doby dochovaly pouze záznamy poznatků z matematiky, medicíny i z pozorování vesmíru, chybí však záznamy o pracovních postupech při výrobě předmětů, kterými se každodenně obklopovali. Dá se proto usuzovat, že technologické postupy, 7

12 poznání vlastností materiálů a principy výroby, byly zřejmě výrobním tajemstvím, předávaným jen v úzkém kruhu rodiny. Řemeslo bylo děděno z otce na syna. Úrodný půlměsíc území rozkládající se od Perského zálivu, táhnoucí se přes dnešní Irák, Libanon, Izrael, Turecko a pobřeží Středozemního moře, nazývaný historiky kolébkou dnešní civilizace se stal před pěti tisíci lety také kolébkou nábytkového umění Egypt Úrodnost nilských pobřeží, pravidelně zaplavovaných a zanášených úrodnou půdou, umožnila již v půlce třetího tisíciletí před naším letopočtem, aby se značná část Egypťanů mohla věnovat jak rozsáhlým a honosným stavbám měst, paláců a chrámů, tak i cílevědomé výrobě nábytku. Již za pozemského života Egypťana bylo zapotřebí připravit se na život posmrtný, vznikají tak náročně vybavené mastaby, hrobky a Pyramidy. Byly to právě malby na stěnách hrobů a předměty vnášené do hrobek, které jsou pro nás tak cenným svědectvím o jejich životě. Zdá se tak, že snaha Egypťanů o posmrtný život se zdařila, egyptská kultura zakonzervována po tisíce let se totiž zachovala dodnes. Faraón se svými blízkými a nejvyšší úředníci a kněží obývali výstavné vily, až o třiceti místnostech. Pozemek na němž obydlí stálo byl obehnán zdí, vlastní obydlí bylo vystavěno na vyvýšeném místě ze sušených cihel omítnutých vápennou omítkou. Součástí domu byl vestibul, přijímací sál uprostřed dispozice, dále sál pro shromažďování rodiny, ložnice a lázně. Služebnictvo bydlelo v přístavcích v nichž byly i kuchyně, pec na pečení chleba, sila a různé dílny, skladiště a stáje. Prostí dělníci bydleli v domcích řazených vedle sebe, způsob zástavby se zadní částí přilehající k hradbě připomíná středověká města Evropy. Ostatní obyvatelé však žili v chatrčích z rákosu. Objevy při vykopávkách dokládají jasné názory tehdejších lidí na potřeby sezení. Staří Egypťané podobně jako obyvatelé Mezopotámie vytvořili židli a křeslo a pevnou i skládací sedačku a navždy tak určili základní tvary nábytku. Pozdější proměny v celých dějinách sedacího nábytku jsou již pouhé úpravy pravoúhlých tvarů. 8

13 Za přítomnosti vladaře a kněžích nikdo nesměl sedět, podobně jako později v Evropě. Sedací nábytek vládnoucích vynucoval na veřejnosti strnulé kolmé sezení, se kterým se setkáváme později v gotice. Ostatní sedací nábytek se snaží vytvořit pohodlnější sezení mírným sklonem opěradla tvořeného rámem a opěrnými vlysy. Sedací nábytek byl změkčován volnými polštáři, které otroci pokládali na sedátka, polštáře se plnily peřím, žíněmi a rostlinnými náhražkami. Teprve později i v konzervativním Egyptě přistoupili k pevnému čalounění. Křesla a zlaté trůny pro panovníka měly zádové opěradlo bohatě zdobené. Nohy doplněné trnoží jsou u luxusního nábytku ve tvaru sousměrných zvířecích tlapek nejčastěji koně nebo lva. I méně movití Egypťané však vlastnili mobilní prosté ale důmyslně vyrobené nábytkové předměty. Vedle křesel jsou opět velmi časté skládací stoličky. Egypťané ovládali dýhování 2 mm tlustými dýhami, vyrábějí překližky. Části nábytku spojovali rybinovými spoji a jejich vynálezem, je i rohový spoj ozub. Další důmyslné spoje tvořili pomocí čepů a drážek použitých na rámové konstrukce, a také pomocí hmoždinek. Proti borcení ploch používají svlakových lišt, vzhledem k jejich kulatým trnožím znali patrně i soustružení. Nedostatky po opracování pilkami, noži a dlátky odstraňovali broušením a tmelením. Tmelení bylo i součástí lakové techniky, postupného nanášení laku v mnoha vrstvách do vyrovnání povrchu. Do vrchní vrstvy laku se po přeleštění vyrývaly různé ornamenty a vzory na způsob sgrafita. Často je sedací nábytek zdoben hieroglyfy, řezbou, intarzií, bronzovými a zlatými motivy lotosového květu, listu palmy, sfingy, brouka skarabea nebo slunečního kotouče. Upravené dřevo bylo po dokonalém vybroušení napouštěno vonnými oleji. Charakteristické jsou pigmentové nátěry, bílé židle, nebo malování kontrastními barevnými vzory. Materiálem bylo vedle palmy i dřevo akáciové, sykomorové, cedrové a gabonové. Dobrého dřeva byl však v celém povodí Nilu nedostatek, dřevo dovážené z přední Asie bylo tudíž velice vzácné, stejně jako africký eben a používalo se pro výrobu nábytku nejvyšších vrstev. 9

14 Zatímco vzkvétal život kolem Nilu, Eufratu a Tigridu, žilo se na mnoha ostatních místech barbarsky. Přesto pronikání a poznávání kulturních hodnot nezadržitelně postupovalo. Cesty lékařů, astrologů a řemeslníků i do vzdálených míst, zapříčinily, že se postupně kultura práce a nábytkové umění stávaly vlastní i následujícím civilizacím celého starověku Řecko Výsledky vědeckých poznatků předešlých kultur dokázali přivést k dokonalosti Řekové. K vyvrcholení této kultury došlo v 5. století př. n. l. Položili tak pevné základy evropské kultuře, často se k jejich odkazu obracely celé generace, nejen v období tvůrčích krizí. Byla to renesance, klasicismus včetně empíru a především pseudohistorismus dvacátého století. Ve městech žila většina Řeků v těsných uličkách s domy nalepenými jeden na druhém. Tyto domy, stavěné z lepenic, či hrázděného zdiva, byly prosté a skromné. Většina záležitostí v životě Řeků se totiž odehrávala ve společnosti, proto je důraz kladen především na umělecké vybavení veřejných staveb, městských prostranství, chrámů, divadel či gymnázií. Základním obydlím byl tzv. megaron, obdélníkový sál s předsíní, která byla z boku vymezena zdmi a v průčelí sloupy. Toto dispoziční řešení přejímají Řekové i pro stavbu chrámů. Teprve později je stavěn typický řecký dům, obrácený do dvora, atria, kolem kterého byly soustředěny všechny místnosti. Z ulice byl dům přístupný jedinými dveřmi. Oddělení místností určených ženám od místností určených mužům bylo v Athénských domech základním rysem dispozičního uspořádání. Místnost mužů, nejlépe vybavená, měla jako návštěvní prostor poloveřejný charakter. Rodinný život se soustřeďoval v atriu a v další větší místnosti, tzv. obývacím pokoji. Některé domy byly i patrové, s ložnicemi nahoře, objevují se i první činžovní domy. V řeckém domě nebylo mnoho nábytku, ústředním byla lehátka rozmístěná podél stěn. Sedací nábytek byl ve starořeckých domácnostech provizorní a snadno přenosný. Vedle pevného mobilního nábytku sloužila v řeckých domácnostech i v oficiálních prostorách skládací sedadla vytvořena ze zkřížených dřev uprostřed spojených kloubem. Používány 10

15 jsou také závěsná sedátka. Řecký sedací nábytek sloužil především ženám, zjemnil tvary a zdokonalil konstrukci. Symbolem starořeckých domácností se stává židle klismos s ergonomicky prohnutým opěradlem a srpovitě zahnutými nohami. Přináší poprvé konstrukci průběžných nohou a se svými ladnými křivkami dokládá řemeslnou vyspělost a tvarové cítění tehdejších truhlářů. Stává se typickým starořeckým sedacím nábytkem, nachází široké použití a její tvar je přejímán z generace po generaci. Čtyřnohá sedačka diphros byla oblíbeným sedacím nábytkem používaným nejen v řeckých domácnostech. Sloužila řemeslníkům, hudebníkům i žákům ve školách. Dokonce i olympští bohové jsou zobrazení sedící na sedačkách, podobným, těm v běžných příbytcích. Ústředním motivem starořeckých interiérů i exteriérů vyšších vrstev byly honosné křesla a trůny tronos, jenž sloužily i jako symboly moci. U křesla se uvolnění posedu projevuje podložkou pro oporu kříže. Mají kruhová opěradla zhotovená z ohýbaného dřeva. Naproti tomu trůn určoval strnulý úřední posed. Byly vyrobeny ze vzácných materiálů a bohatě zdobené, patřily i k chrámovým pokladům. Materiálem je drahocenné dřevo, jsou vykládány slonovinou a pokryty zlatými plátky. Pro zvýšení pohodlí sedících byly na sedací plochy pokládány látkové přehozy a matrace, plněné vlněným rounem, nebo lnem. Přehozy a pokrývky na sedacích plochách byly zdobeny vlnovkami, hvězdičkami a rozmanitými ornamenty. Sedák byl mnohdy vyroben jako rám vyplétaný koženými řemínky. Dřevo bylo vzácným materiálem a řemeslníci precizně využívali vlastností jednotlivých dřevin. Sedací nábytek zdobili řezbou, zlacením a vykládáním drahými materiály. Konečnou úpravu povrchu prováděli pomocí pemzy. Leštěním naolejovaných ploch dřeva jemnými kožkami docilovali hebkosti povrchu. Nohy židlí byly jak soustruženy, tak ohýbány. Jednotlivé díly spojovali rohovými spoji, klíženými kostními klihy, kovové hřeby používali vzácně, spíše jako ozdobné. Sedací nábytek však staří Řekové vyráběli nejen ze dřeva. Materiály jako mramor a bronz, který uměli skvěle zpracovávat přetrvávají do dneška. 11

16 Na rozdíl od předešlých období již není nábytek Řeků jen výsadou bohatých, ale stává se běžným bytovým zařízením i chudších vrstev. Do nábytku je vnášena dynamika a měřítko a dle výroku, že člověk je měřítkem všech věcí, se Řekové stávají prvními vědomými zakladateli antropometrie v nábytku Etrusko V 8. století před naším letopočtem dosáhli Etruskové, významní mořeplavci a obchodníci, v krajině mezi řekou Arno a Tiberou významného postavení. Vytváří tak společně s Řeky základ evropského nábytkového umění, později však postupně splývají s římskou kulturou. Etruskové vynikali zručností při opracování kamene, dřeva a zejména kovů. U kamenných staveb, zdokonalili klenutí, jejich oblouky ovlivnili i ráz římských staveb. Do dnešních dob se dochovaly etruské hrobky, vodovody, stoky a opevnění. Etruský dům, který se později stal předlohou římskému bydlení, byl obehnán zdí a jeho půdorys tvořily zpravidla tři místnosti před kterými bylo atrium. V zadní části jedné z místností bylo ohniště, kouř procházel otvorem mezi taškami v šikmé střeše. Dolní část domu byla vystavěná z kamene, horní z nepálených cihel. Důležitý je v etruské společnosti odlišný vztah mužů a žen než v Řecku a Římu. Ženy zde totiž nepostrádají společenskou důstojnost, volně vycházejí z domu a doprovází manžela na hostiny, nesmí však ležet na lehátkách, která tvoří základní nábytek etruského obydlí, ale pouze sedět. To se promítá i do bytového zařízení, které však není tak bohaté jako u Řeků. Ve svých domech dávali Etruskové přednost náročně vypracovaným uměleckým výrobkům. Základní etruský nábytek byl velmi jednoduchý, vyráběný především ze dřeva. Na území dnešního Toskánska, kde Etruskové přebývali je ho dodnes dostatek. Typické pro nábytek Etruska je mistrovské zpracování kovů, ty odlévali, tepali, válcovali, tahali nebo soustružili. Bronz byl používán pro výrobu všech základních druhů nábytku. Svědectví o tvarech nábytku a úrovni jeho zpracování poskytují malby a reliéfy v hrobkách, jenž mají co nejvíce napodobit prostředí pozemského života. 12

17 Jsou známy lavice, stoličky, bronzové židle a skládací sedačky s nohami do tvaru x. Původním kusem etruského nábytku byla křesla s područkami vyrobená z tvarovaného bronzového plechu. Tato typická křesla se do dnešních dnů dochovala i v terakotovém a kamenném stavu. Běžně používaná křesla v etruských domech byla však pravděpodobně vyplétána z proutí a stala se základem starořímského vyplétaného sedacího nábytku. Etruský sedací nábytek je podobný řeckým a římským sedačkám a vyniká logickými proporcemi a zajímavými tvary. Zdá se, že Etruskové, jako zakladatelé slávy Říma, měli na vývoj Evropy mnohem větší význam, než se doposud usuzuje Řím Řím, původně jako vesnice mezi osadami latinů, byl založen Etrusky někdy v roce 575 př. n. l. Důmyslné státní uspořádání a nespočetné legie otroků daly vzniknout rychle se rozvíjejícímu impériu. Poté, co se Řím vymanil z nadvlády Etrusků, podrobil své moci i všechna okolní království a nakonec i celý Apeninský poloostrov. Postupně získává nadvládu nad poloostrovem Pyrenejským, střední Evropou, Británií a severní Afrikou a rozrůstá se v obří říši sahající od Afriky až po Skotsko. Původní království bylo od r. 509 př. n. l. nahrazeno republikou, v jejímž čele stál senát a dva nejvyšší úředníci. Svůj největší vrchol však Řím zažívá za císařství od r. 30 př. n. l. V roce 476 je poslední císař zbaven moci, vládu přebírá Konstantinopol, končí starověk a nastupuje středověk. Římská kultura převzala to nejlepší z předcházející kultury Etruské a tvorby starých antických Řeků. Po celé říši byly vybudovány mosty a silnice, po kterých pronikala civilizace antiky na sever Evropy, do přední Asie a severní Afriky. Bohatí bydleli v rozlehlých honosně vybavovaných palácích, obklopených zelení. Typický obytný dům byl atriový bez oken do ulice, zvaný domus. Součástí vstupu byl vestibul jako prostor veřejný pro návštěvy, rodinný život se odehrával kolem zahrady obklopené sloupovým a krytým ochozem. Mnohé tyto římské domy byly vybaveny koupelnami, studenou a teplou lázní i sprchami. Protikladem byly několikapodlažní činžovní domy, které se tísnily na malých městských parcelách. Prostory v horních patrech sloužily mnoha rodinám chudých, v přízemí byly obchody, dílny, hospody apod. Nemajetní obyvatelé 13

18 Říma se však tísní v řadových megaronech. Na venkově stály jak domky ze sušených cihel, tak luxusní paláce obkládané mramorem. Součástí honosnějších domů byla jídelna, stůl byl obklopen třemi lůžky, na kterých vždy spočívali tři stolující. Tento zvyk vychází z mytologického počtu múz. Původně Římané stolovali v sedě, nicméně pod vlivem Řeků tento pradávný zvyk zanikl a sedět při jídle zůstaly pouze ženy a děti. V domácnostech starověké Itálie hrála lehátka opět důležitou roli a odsouvala funkci židle do pozadí. I přesto však Římané vytvořili celou řadu odlišných dobře tvarovaných sedadel. Kamenný sedací nábytek je prvním hromadně použitým světským nábytkem v historii. Jen v Římských lázních bylo na 1200 mramorových sedadel, Koloseum poskytovalo možnost sezení pro tisíce návštěvníků, a v celé Itálii byl nespočet divadel, amfiteátrů a zahrad, kde byl použit. Římané používali rozličná křesla s područkami nazývané solium. Nejoblíbenějším kusem nábytku je nůžková skládací židle faldistorium nebo křeslo katedra, tvarováním připomínající plážovou košatinu, které slouží učitelům ve školách i v mnoha domácnostech. Dalším pozoruhodným typem bylo úřední sedadlo, které se spolu s oděvem stalo typickým odznakem úředníků. Římané oproti Řekům obohatili sedací nábytek o mobilní lavice, sloužící lidu. Sedátko mohli používat nižší úředníci, každý kdo dosáhl vyšší hodnosti měl vlastní stolici ze slonoviny. Prostá sedátka scamnum byla vyrobena z desky, do které byly začepovány čtyři nohy. Nejvyšší poctou byla však možnost používat tzv. kurulská křesla, bez opěradla, vybavené poduškou, bohatě zdobená slonovinou. Byla svým tvarováním originálním příspěvkem Římanů do sedacího nábytku. Materiálem pro sedací nábytek bylo dřevo, bronz, mramor, ale byla také vyplétána proutěná křesla, sloužící na terasách a vedle bazénu. Vycházela z tvarů etruských kovových křesel. Pro čalounění používají Římané samet, purpurový plyš a volné polštáře se střapci. 14

19 Starověk již ovládl technologii rámových konstrukcí, čepování, drážku, pero, soustružení, ohýbání dřeva, dýhování, překližováni, intarzování-vykládání dřeva slonovinou, perletí, kovem, barevným dřevem, dále řezbování, povrchovou úpravu pryskyřičnými průhlednými, pigmentovými laky, tmelení a konečně i úpravu dřeva tenkou vrstvou kovu. Čalounění bylo prováděno kůží a látkami. 15

20 3.3 Středověk Předrománské období Středověká Evropa se zrodila na troskách římského světa. Po té, co se římská kultura přesunula do Byzance se hlavním kulturním centrem stává město Konstantinopol. Ve čtvrtém a pátém století se nové národy a kmeny dávají do pohybu a se zbraní v ruce proudí celou Evropou. Evropa se rodila v brutalitě, hladu, nepřízni přírody a epidemii. Umění nábytek vyrábět se uchovalo v Byzantské říši a po uklidnění poměrů ve střední Evropě, bylo dále šířeno. V době, kdy byl Řím v největším rozkvětu, bydleli obyvatelé střední a severní Evropy v zemnicích a spávali u ohnišť na vystlané zemi. Vyspělá nábytková tvorba antiky tedy neměla na co navazovat. Technická úroveň nábytkových předmětů se ocitla v hlubokém úpadku. Zapomenuto bylo vytváření a používání nářadí, výrobní postupy i tisíciletá řemeslná zručnost. Zapomenuty byly i tvary a proporce sedacího nábytku. Příbytky byly přizpůsobeny především bezpečnosti, pohodlí bylo až druhořadé. Typickou stavbou se tedy stává tvrz, hradiště ale opevněna byla i každá vesnice. Obydlí včetně knížecího paláce byla prostá a velmi primitivní. Byla to dřevěná, roubená, částečně i z hlíny uplácaná stavení, nejvýše s kamennou podezdívkou. Neustálý pocit strachu vyvolal potřebu mobilního zařízení, ústředním nábytkem středověku se stává truhla. Častá je proto kombinace křesel a lavic s úložným prostorem. Truhly a mobilní lavice byly pro sezení pokryty polštáři a v chladných stavbách nechyběla podnožka. Z antiky byla převzata skládací sedačka ve tvaru x, opět doplněná podnožkou. První křesťané odmítali kulturu antického světa jako díla pohanů a do svých staveb, maleb a soch přinášeli zcela odlišné ornamentální náměty ze zcela jiných inspiračních pramenů. Pro sedací nábytek, který byl vytvářen pro představitele tehdejší společnosti, byly tedy vzdáleně přejímány tvary z antiky i vliv různých národů a nese stopy prvního eklekticismu v historii. Objevují se jak motivy vyspělého severského řezbářství, tak arabská ornamentika zahrnující pouze rostlinné a geometrické motivy. 16

21 Vznikaly tak honosné Byzantské trůny, přeplňované ozdobami, zatímco většina obyvatelstva neměla ve svých obydlích ani základní předměty. Stále v častěji se projevuje vliv velké architektury, křesla jsou zdobena prvky stavební ornamentiky. Nejčastěji se objevují tympanony, sloupy, arkády. Velmi ceněné jsou inkrustace, soustružení, byzantské řezby ze slonoviny a další techniky, tzv. orientální styl. Střediskem kultury a civilizace se staly křesťanské kláštery. V těchto postupně vznikajících centrech vzdělanosti vzrůstala pozvolna nejen kultura ducha, ale i práce. Právě odtud po skončení barbarských nájezdů vycházely první kulturní podněty Románský sloh Románský sloh vzniká v 10. století jako první a zároveň nejdelší ucelený evropský sloh. Snaží se navazovat na kulturu Říma a odtud je pod jednotící ideou, křesťanstvím, šířen do celé Evropy. V počátcích této doby ovládá střední Evropu rozvinutá kultura Velkomoravské říše a karolinský, otonský sloh Franské říše. Po vyvrácení Velkomoravské říše Maďary však vliv Byzance zaniká a prosazuje se těžká, vojenské strategií podřízená, doba. V Evropě již vládne feudalismus a zdrojem obživy je zemědělství a chov dobytka soustředěný kolem sídla feudála. Objevují se na našem území první kamenné stavby, rotundy a baziliky, výjimečně kamenné hrady. Většina staveb je ale zatím srubová a to jak obytná stavení tak hrady, kostely i kláštery. Podlaha je hliněná, střechu tvoří slaměné došky. Hygiena je považována za nemravnou a tomu odpovídá i nedostatek individualismu, společné bydlení v jedné místnosti, spaní rodiny v jedné posteli. Uprostřed místnosti bývá ohniště, které je později nahrazeno krby a pecemi. Nebylo valného rozdílu mezi vybavením feudálního pána a jeho poddaným. Sestávalo z hrubého stolu, lavice a nocležiště tvořeného dřevěným roštěm se slámou a kožešinami. Pro ukládání cenností sloužily mobilní truhly, přemístitelné pro případ nebezpečí. Život i bydlení v románské době je podřízeno obraně před nepřáteli, rodinný život ustupuje do pozadí. 17

22 Tvůrce nábytku nebyl příliš zručný, byla zapomenuta tisíciletá profesionální rutina. Všechny práce při tvorbě nábytku vycházely z tesařských praktik. Jediným nářadím byly sekyry, dláta, vrtáky a nože, až ke konci románského slohu hoblík. Nábytek je zhotoven z hrubě opracovaných fošen, které jsou sbíjeny kovovými pásy. Později se objevují první truhlářské spoje, pokos zpevněný hřebíky a polodrážka. Postupné obnovování nábytkového umění se uplatňovalo ve spojení s výzdobou sakrálních staveb. S růstem řemeslné zdatnosti se objevuje i zdobení nábytku soustružením a řezbou, lineární vrubořez (růžice), plochý reliéf s architektonickými prvky (arkády, pilíře) a figurální motivy. Na řemeslnou práci při vytváření chrámových interiérů byl kladen velký důraz, zařizování příbytků však bylo na velmi nízké úrovni. Nejrozšířenějším sedacím nábytkem k sezení i spaní byla lavice, původně prkno na čtyřech nohách zapuštěných na kruhové čepy, později zdokonalená o područky a zádové opěradlo. Židle a křesla byla nábytkem vznešených dvorských sídel a sakrálních staveb pro osoby nejvýše postavené. Sezení je poměrně vysoké, vynucující strnulý liturgický nebo úřední posed. Stavbě těla se více přizpůsobovalo sedadlo kulaté, používané obzvláště pro vznešenější sedadla biskupská aj. Židle se nejdříve dlabaly ze špalku, později se objevují čepované nohy. Nejvznešenějším sedacím nábytkem bylo křeslo, často řešené jako truhlové, s úložným prostorem. Základní tvar křesla ze začepovaných sloupků dovoluje jen velmi málo variací. Trůny byly opatřovány baldachýnem a pro zvýšení důstojnosti umístěny na vyvýšeném stupni. Tvrdá sedací plocha byla doplněna polštáři. Používány byly i skládací stoličky převzaté z antiky s ozdobnými zvířecími nohami a hlavami. Tyto stoličky jsou nejpoužívanější v sakrálních stavbách a objevují se i v gotice a renesanci. Byli to teprve řeholníci, vysílaní římskou křesťanskou církví, kteří šířili nejen víru, vzdělanost, ale posléze i opětné poznávání řemeslných technologií. Kláštery byly prvními hutěmi a řemeslnými dílnami. S narůstající mocí církve byl soustřeďován i nejhodnotnější a nejzdobnější nábytek. 18

23 3.3.3 Gotika Ve 12. století vzniká ve Francii nový sloh, který jako jediný má zcela osobité tvarosloví a není odvozen z žádného z předešlých slohů. Později v renesanci je tento směr hanlivě pojmenován dle Gótů, kteří vyplenili Řím. Gotika přežívá hluboko do renesance a čerpají z ní jak umělci v 18. století tak v období neostylů. Veškerý rozvoj gotiky byl podmíněn zakládáním měst a osvobozováním řemesel z nevolnictví, vznikají první cechy. Města vzkvétala a stavěly se nejen chrámy, mosty, opevnění a radnice ale i paláce bohatých občanů. Silné křesťanské zanícení dalo vzniknout ohromujícím dílům, přeplněných bohatou gotickou dekorací. Kláštery šíří gramotnost ve školách a vznikají i univerzity, které svou nezávislostí tvoří podmínky pro vznik renesanční myšlenky. Vedoucím uměním v gotice je architektura, pro níž je typický lomený oblouk, žebrová, křížová klenba a vnější opěrný systém. Jako materiál pro stavby je používán opracovaný kámen, cihly a hrázděné zdivo. Bydlení bylo zpočátku velmi prosté, plocha města byla omezena hradbami, většina domů byla patrová a měla úzký půdorys. Ještě v 16. století neměly domy komíny, topilo se na otevřených ohništích a v pecích, teprve později se začala úroveň bydlení zlepšovat. Objevují se první kachlová kamna, přibývá dlažba, dřevěné obklady nebo omítky stěn, zasklená okna, závěsy, tapety a estetické principy pronikají plněji i do tvorby nábytku. Truhláři, stolaři, lavičníci a řezbáři přejímali do svých prací gotické prvky velice pozvolna. Ze začátku totiž nebyla zařizování obydlí přikládána taková váha a nábytek nebyl zdoben. Kromě gotických dřevěných oltářů zpracování dřeva pokulhávalo za díly gotických kameníků. Honosným, náročně vyřezávaným nábytkem se začaly vybavovat sakrální stavby a až v pozdější době gotiky se řemeslo dostalo na dobrou úroveň. Převratný objev, vodou poháněná pila z roku 1245, umožnil vznik deskových konstrukcí a nahrazení jednoduchých tesařských postupů. Fošny a trámky, základ konstrukcí nábytku raného středověku, nahradil rám s výplní třeba z tenčích prken. To umožnilo odlehčení celé stavby nábytkových předmětů, vznikají bednové křesla, náročněji provedené lavice. Je zdokonalen ozub a kolem roku 1400 vyvinuta metoda plátování užívaná pro židle. 19

24 V gotice je zaznamenán rozvoj řezbářství, zdokonalením vrubořezu a později i mělký reliéf. Vzniká tak náročně vyřezávaný chrámový nábytek. Ornamenty ze stavební architektury později střídají rostlinné motivy, biblické náměty i světské scénky. Během gotiky se do užívání vrací všechny základní druhy nábytku. Základním nábytkem byla po celý středověk truhla, byla cestovním zavazadlem, lůžkem i sedacím nábytkem. Ústřední motiv v místnosti, byla postel s nebesy na které ale stále spalo více lidí na jednou. Ze sakristií se začaly rozšiřovat do běžného užívání i skříně. Reprezentativním sedacím nábytkem zůstávalo křeslo, často truhlové s vysokým opěradlem. U kostelních i světských křesel se často vyskytoval i baldachýn. Objevují se i chrámová křesla určená dvěma osobám. Křeslo se ale již umísťuje i vedle postelí jako odpočivný a dekorativní prvek. Nejen truhlová křesla ale i židle a sedačky byly přetvářeny ze sloupkového na prkenný tvar. Sedací nábytek je vyráběn v kombinaci trámků a plošného vyřezávaného materiálu. Typické jsou třínohé židle a křesla z částmi z ohýbaného masivního dřeva, často s loketníky ve stejné výšce jako opěradlo. Jako sakrální mobiliář byly také používány skládací sedačky. Rozšířené jsou lavice, jejichž tvar je odvozen od pravoúhlé truhly. Kolmé opěradlo se sloupky a mřížovou výplní tvořenou geometrickými tvary přechází i na boční plochy. Pevné lavice často splývaly s obložením stěn, byly známy i truhlové lavice s překlápěcím opěradlem pro oboustranné použití. Konšelská lavice na radnicích bývala symbolem svobody měšťanů. Lavice má široké uplatnění ve světském i sakrálním životě, kde zůstává základním zařizovacím předmětem dodnes. Pohodlnější sezení bylo řešeno volnými polštáři, plněnými peřím, žíněmi nebo rostlinnými náhražkami. K potahům se používalo kůže, vzorovaných tkanin a výšivek. Nejoblíbenější byly motivy s kosočtverci a výplní lilie, větévek apod. Časté jsou geometrické vzory zvířat. V pozdní gotice se ke zdobení používá i krátkých třásní. Vzhledem k širokému časovému rozpětí gotiky je třeba rozlišovat nábytek rané a pozdní gotiky a rozvoj jednotlivých regionů. Nábytek severní oblasti Evropy se vyvíjí uzavřeněji a je charakterizován pomalým vývojem výroby. Jižní oblast produkuje nábytek jemnějších tvarů, zdobený již intarzií, zlacenou kůží a kovem. 20

25 3.4 Novověk Renesance Technické dokonalosti a vyspělosti, jaké bylo dosaženo již ve starověku, znovu objevuje až novověk. Renesance je datována počátkem 15. století, kdy stanuly městské státy Itálie na tak vysoké hospodářské a kulturní úrovni, že mohou navázat na myšlení antiky a vykročit do nové doby. Roku 1492 je objevena Amerika a díky novým zeměpisným objevům církev pozvolna ztrácí svou moc. Největším peněžním trhem Evropy se stává Florencie. Manufakturní způsob práce a první kapitalistické výrobní vztahy daly vzniknout bohaté střední třídě podnikatelů, obchodníků a řemeslníků. Příznačné je omezení výstavby sakrálních staveb a nápadný rozvoj staveb světských, paláců vládnoucích rodin, zahrad, lázní, pivovarů, vodáren apod. Zásadou pro bydlení bohatých se stala typická antická dispozice, kdy dvůr uprostřed obklopovaly ostatní místnosti, nechyběly knihovny ani nádherně vypravené sály s přepychovým nábytkem. Patrný je rozvoj bytových doplňků. V zimě je vytápěna jen jedna místnost, objevují se již i kotle na teplou vodu. Členěním bytového prostoru prostupuje symetrie, harmonie a řád. Renesanční dům byl prostorný a světlý, dochází ke zvyšování počtu místností a rozlišení jejich funkcí v bytě. Místnosti však na sebe stále navazují přímo, bez spojovacích chodeb. Řemeslníci se snaží navázat na kulturu antického světa, do nábytkové tvorby jsou přenášeny antické stavební prvky, římsoví, pilastry apod. Tektonický řád vyplývá z dokonalé znalosti použitých materiálů a povrch dává vyniknout příjemné plastické řezbě v hnědočerveném odstínu dřeva. Od středověkého nábytku se renesance odlišuje výrazným vyniknutím profilů. Ve vrcholu již dosahuje členění ploch a plastická dekorace maximální rovnováhy. Pozdější období je zaměřeno na okázalost a profilování. Dochází k obohacování dřeva jinými materiály a začínají dominovat zdobné techniky jako řezba, vykládání (inkrustace, intarzie, marketerie, benátská mozaika), malba, tmelové techniky a zlacení. Vlastní provedení sedacího nábytku vychází z místních tradic a dostupnosti dřeva, toho je používáno až na třicet druhů. Itálie a Francie upřednostňuje ořech nebo mořený javor, na 21

26 území Německa je oblíbený dub. Nábytek Španělska užívá zpočátku světlých dřevin, později se prosazují tmavé odstíny charakteristické dodnes. Anglie opouští klasický dubový nábytek a orientuje se na ořech. Pro nejdražší nábytek je používán exotický eben, černě mořená hruška. Používá se i dřeva javorového, jedlového a cypřišového. Nábytkové umění renesance bylo především aristokratické, vesničané a chudší měšťané používali skromný mobiliář, děděný z generace na generaci až do úplného opotřebování. Ze začátku 16. století pocházejí první zmínky o židli v bohatších selských staveních i v našich krajích, v chudších staveních se však zatím nevyskytovaly. Židle byla používána jen při výjimečných situacích, je reprezentačním kusem lidového domu a je málo zastoupená. Teprve pozdní renesance rozšiřuje o nové přírůstky základní typy nábytku známé již ze starověku. Rozšířen je skříňový nábytek o kredence, kabinety apod. Reprezentačním kusem stále zůstává lůžko, častěji se ale jako ústřední motiv místnosti objevuje i stůl. V měšťanských domech byla čestná místa u stolu na lavicích podél zdí, méně významná na stoličkách v místnosti. Lavice byly zpočátku truhlové jako v gotice, ale bývaly již doplněny i pevným čalouněním a plastickou řezbou a objevují se i skládací. Rozšířená je truhla archibanco, jejíž výška již byla uzpůsobena pohodlnému sezení. Zdobnější truhla cassapanca, předchůdkyně sofy, byla navíc vybavena i bočními opěradly a područkami. Na sedací nábytek byl v prostorách patricijských domů kladen stále větší důraz. Jak v prostých měšťanských příbytcích, tak v šlechtických sídlech, byla rozšířena tvarově jednoduchá židle se zádovým opěradlem. Neposkytovala mnoho možností k uměleckému přetvoření, proto zůstává v prvé řadě nábytkem k praktickému použití. Židle byly velice těžké, měly pravoúhlé vysoké opěradlo tlačící do zad, často ukončené akantem. Loketníky jsou často zakončeny volutou. Sloupkovité nohy byly zdobeny soustružením, jednoduché židle měly nohy zakončené u podlahy koulí, honosnější používaly šroubovic nebo balustrád. Náročně vyřezávané motivy opěradlové výplně se často opakují i na přední trnoži. Této klasické konstrukce opouští židle vytvořená z desek, kdy nečalouněný sedák je nesen dvěma deskovými podpěrami, nazývala se Sgabello. Příručním sedacím nábytkem čeledi byla stolička. 22

27 Z antické skládací sedačky nyní vznikly, pro renesanci typické, jednoduché a účelné sedadla vzniklé spojením zkřížených latí, mezi nimiž je napnuta kůže nebo samet. Nejrozšířenějším křeslem se stalo Dante. Tvarově vycházelo ze starořímského čestného křesla. Spočívalo na dvou masivních zkřížených nohách spojených sedadlem a zádovým opěradlem z kůže nebo sametu. Ztvárněním spodní nosné části do písmene x, vytvořené dvojitými křivkami, bylo podobným sedacím nábytkem nůžkové křeslo Savonari. Zádové opěradlo bylo pevně propojeno s postranicemi. V renesanci mají důležitou roli pohodlná vznešená křesla, nesmějí chybět v žádné lepší domácnosti. Koncem 16. století docházelo při tvarování křesel k proměně celkové stavby, poskytující pohodlnější sezení. Vedle různých skládacích sedaček se objevují také křesla lehce změnitelná v lehátko, zřídkakdy i skříňová sedadla. V anglických sídlech to bylo u krbu umístěné křeslo nazvané ušák, ve Francii třeba drobné křeslo s názvem pro tlachání. Renesance používá rovněž pohodlný proutěný nábytek typických etruskořímských káďovitých forem. Čalounění bylo zpočátku řešeno volnými polštáři, později se začíná uplatňovat pevné. Nejtypičtějším znakem renesančního sezení jsou velké mosazné hřeby, kterými je připevněno čalounění a krátké třásně doplňující nejčastěji používaný červený plyš nebo kůži. Ve Španělsku byly používány na potahy sedadel kožené krupóny na kterých byly pestré jemně vyřezávané geometrické vzory. Nábytek náležející do stejné místnosti byl vždy opatřován stejným potahem a touž ozdobou. Používá se i vyplétání. Nábytek byl bohatě zdoben náročnou řezbou figurálními a renesančními ornamenty, malbou a vykládán zvláštním druhem mozaiky, tzv. certosina z bílých (slonovina) a černých (eben) destiček. Přičemž sedací nábytek v jedné místnosti byl zpravidla zdoben a čalouněn stejným způsobem. Díky častým cestám nejen tvůrců nábytku, ale i nábytku dováženého, se renesanční myšlenka šíří, nastupuje však v různých regionech Evropy v různé časové posloupnosti a je přizpůsobována místním tradicím a odlišnostem. Sedací nábytek na severu byl konstruován a tvarován jednoduše, bez větší rozmanitosti. Postupně se zvyšujícím se dekorativismem a 23

28 dynamičností výtvarného zpracování přechází renesance v druhé polovině 16. století v manýrismus a zvolna směřuje k zdobnému baroku Baroko Baroko se vyvinulo z renesance v Itálii a od počátku 17. století ovládlo celou Evropu. Třicetiletá válka zničila předchozí prosperitu většiny zemí a Evropa je rozdělena náboženstvím. Vrcholné baroko ztělesňuje období vlády Ludvíka XIV., kdy náskok v politice, ekonomice i tvorbě nábytku získává Francie a stává se střediskem světové moci. Baroko potlačuje funkčnost a na první místo staví zdobnost a reprezentaci majetku bohatých, stává se nástrojem popularizace a propagandy katolické církve. Klidná důstojnost se dostává do pohybu, hladkost je zvlněna a linie zakřiveny. Baroko je nadlidské, potlačuje individualitu jedince a monumentalizuje stavby i nábytek. Zcela jiným světem je ale protestantský sever, který baroko skoro nepřijal, vládne tam umírněná praktičnost, přirozenost. Baroko znamená definitivní oddělení měšťanského a dvorského způsobu života, v bydlení bohatých a chudých je veliký rozdíl. Šlechta provádí rozsáhlé přestavby panských sídel a vybavuje je novými interiéry. Ve Francii je nábytkové umění plně zapojeno do služeb panovníka a zámek ve Versailles je normou pro oficiální umění celé Evropy. Barokní zámek má tvar symetrické podkovy s dvorem uprostřed, přičemž ve středu je zpravidla ložnice a celá dispozice sídla je jí podřízena. Měšťanské domy se již se svou šířkou obracejí do ulice a opouštějí středověký úzký půdorys. Typické je dělení místností dle funkcí a používání spojovacích chodeb. Přední reprezentativní část, společenská místnost a jídelna je situována do ulice, zadní část je účelová. Stěny obkládány dřevem a koženou tapetou, Vytápění kachlovými kamny, méně již krby, v kuchyni byly ohniště nebo sporáky. Zaznamenán je rozvoj bytových doplňku ze skla, keramiky i porcelánu. V českých zemích je barokní nejen většina historických staveb a interiérů, ale svým způsobem i celá lidová kultura. Teprve v 17. století totiž pronikají s rozvojem topení a kouřovodů i na vesnice černé kuchyně, v místnosti již nejsou všudypřítomné saze a více se 24