MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ Zahradnická fakulta v Lednici

Transkript

1 MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ Zahradnická fakulta v Lednici MANAGEMENT A ÚDRŽBA TRÁVNÍKOVÝCH PLOCH GOLFOVÝCH AREÁLŮ Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: doc. Ing. Jiří Skládanka, Ph.D. Vypracovala: Lucie Kořínková Lednice 2009

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Management a údržba trávníkových ploch golfových areálů vypracovala samostatně a použila jsem pouze prameny, které jsou uvedeny v přiloženém seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne Podpis diplomanta

3 Poděkování Děkuji vedoucímu bakalářské práce panu doc. Ing. Jiřímu Skládankovi, Ph.D. za cenné rady, trpělivost, ochotu a poskytnutí studijního materiálu při zpracování této práce.

4 Abstrakt Tato bakalářská práce se zabývá managementem a údržbou jednotlivých trávníkových ploch, které tvoří základ golfového areálu. Má za cíl přehledně zpracovat a charakterizovat uspořádání golfového areálu. Dále jsou zde popsány charakteristiky základních jednotek golfového hřiště (golfové jamky). Následující kapitoly jsou pak věnovány ošetřování jednotlivých trávníkových ploch. Golfové trávníky jsou náročné na údržbu a aby plnily správnou funkci, musí být kvalitně ošetřovány. Pro zajištění vysokých požadavků, které jsou na tyto plochy kladeny, je nutné provádět pravidelné sečení, pravidelnou závlahu a výživu. K dalším významným operacím, které tyto trávníky udržují kvalitní, patří aerifikace, vertikutace, pískování, topdressing či přísev. Nezbytnou součástí je taktéž ošetřování trávníků proti plevelům a chorobám. Aplikace a četnost těchto operací se liší podle specifik jednotlivých trávníkových ploch. Klíčová slova: golfový trávník, jamkoviště, ošetřování, sečení, aerifikace, vertikutace Abstract This bachelor thesis is focused on management and maintenance of individual turf surfaces, which form the basis of golf areas. It has for object digestedly compile and characterize arrangement of golf area. Further are here described parameters of basic parts of golf course (golf holes). Golf lawns are difficult to maintenance and to function properly, you must take care of it. For ensuring high requierements, which are posed on this areas, is necessary to do regularly mowing, irrigation and plant nutrition. Other important operations, which keep this laws in a high-quality is aerification, vertical cutting, sanding, topdressing or additional seeding. Other essential is maintenance the lawns against weeds and diseases of plants. Application and frequency of these operation is different according to specificity particular turf surfaces. Key words: golf lawn, green, maintenance, mowing, aerification, vertical cutting

5 OBSAH 1 Úvod Cíl práce Vymezení pojmů Pojem tráva Pojem trávník Golf Historie golfu Golf v Českých zemích Uspořádání a charakteristika trávníkových ploch golfového hřiště Odpaliště (tee) Dráha (fairway) Jamkoviště (green) Okraj jamkoviště, límec (collar, forgreen, fringe) Okraje drah (semirouhgs, roughs) Písečná překážka (bunker) Vodní překážky (water hazards) Cvičné odpaliště (driving range) Cvičné jamkoviště (putting green) Ošetřování trávníkových ploch golfového hřiště Sečení Sečení jamkovišť a okrajů (límců) jamkovišť Sečení odpališť Sečení drah a okrajů drah Závlaha Hnojení Aerifikace (provzdušňování) Aerifikace standardními metodami Aerifikace dutými hroty (coring) Aerifikace plnými hroty (spiking) Aerifikace prořezáváním (slicing) Aerifikace speciálními metodami Hloubkové uvolnění (Verti-Drain)... 33

6 Hydroaerifikace (Hydroject) Vzduchová injekce (Teralift) Vertikutace (prořezávání) Význam a princip vertikutace Způsoby provedení vertikutace Verticutting Grooming Skarifikace Topdressing Pískování Ochrana proti chorobám a škůdcům Infekční choroby trávníku Škůdci trávníku Ochrana proti plevelům Ochrana proti mechům Přísev poškozených míst Přísev jamkovišť Přísev odpališť Přemisťování jamky Odstraňování listí Odstraňování rosy Smykování (zatahování) Údržba písečných překážek Diskuze Závěr Použitá literatura Příloha - fotodokumentace

7 Seznam obrázků v textu Obr. 1: Schéma golfové jamky (str. 15). Obr. 2: Pískový shrnovač na úpravu písečných překážek (str. 21). Obr. 3: Vřetenové žací stroje na jamkoviště od firmy TORO (str. 25). Obr. 4: Vřetenový žací stroj pro dráhy s 3 vřeteny (str. 26). Obr. 5: Detail dutých hrotů (str. 32). Obr. 6: Detail plných hrotů (str. 32). Obr. 7: Aerifikátor Level Spike 2200 s prořezávacími noži (str. 33). Obr. 8: Před vertikutací (str. 35). Obr. 9: Po vertikutaci (str. 35). Obr. 10: Pískování pomocí diskového pískovače Rink (str. 39). Obr. 11: Dosévací stroj Verti-Seed (str. 46). Obr. 12: Fukar s multifunkčním sběračem Turf Tidy (str. 47). Seznam tabulek v textu Tab. 1: Potřeba závlahy v l.m -2 za rok (str. 28). Tab. 2: Dávky hlavních živin pro dané typy trávníku v kg.ha -1.rok -1 (str. 29). Tab. 3: Množství písku ve vztahu k jeho použití (str. 38). Tab. 4: Seznam herbicidů a jejich účinnost (str. 43).

8 1 Úvod Z posledních průzkumů vyplývá, že Česká republika je na předním místě v zemích střední a východní Evropy v rozvoji golfu. Česká republika se tak ve střední Evropě pozvolna stává golfovou velmocí. Golf je především sport, ale i životní styl, je to místo setkání, je to zábava a relaxace. V dnešní době se jedná o dynamicky se rozvíjející průmyslové odvětví a rostoucí životní úroveň poptávku po golfu zvyšuje. I některé malé obce disponují golfovými hřišti s jednoduchými odpališti a několika jamkami. Golf už není sportem bohatých a vlivných lidí, ale stává se obecnější lidovou zábavou. Golfová hřiště musí být v rovnováze a v harmonii s okolní krajinou, neměla by ovlivňovat okolní krajinu, ale být její součástí. Některá z nich jsou mnohdy zasazena do historických objektů zámeckých areálů. Zde musí splňovat umělecké zásady, estetická kriteria, proporce i rytmus. Neodmyslitelným základem golfového hřiště je trávník. Golfové hřiště se skládá z různých částí a je tvořeno různými trávníky, přičemž každý trávník má rozdílné nároky na ošetřování, a proto nastává otázka, jak tyto plochy udržovat, v jakých termínech a jak často. Ošetřování golfových trávníků je velmi náročné a vyžaduje odborné znalosti. Už od samého počátku výstavby hřiště je důležité koordinovat práci s pohledem na budoucí údržbu. Rozpočet údržby stojí přímo proti tržbám klubu a vizuální atraktivnost je jedním z komerčních faktorů, které zvyšují hodnotu hřiště. Odpovídající rozpočet, zkušení profesionálové a moderní technika jsou nezbytné ke správné úrovni údržby hřiště. Golfová hřiště už dnes neslouží jen jako pouhá sportoviště, ale jsou součástí větších rekreačních resortů, nebo jsou doplněny bytovou výstavbou

9 2 Cíl práce Cílem této práce je charakterizovat uspořádání golfového areálu. Pojednat o základních jednotkách golfového hřiště (golfové jamky). Specifikovat údržbu jednotlivých ploch golfového hřiště. Zodpovězeny by měly být následující otázky: Jak je členěné golfové hřiště? Jak se jednotlivé plochy udržují? Jaké rozdíly jsou mezi extenzivně a intenzivně udržovanými plochami? - 9 -

10 3 Vymezení pojmů Tráva a travní společenstva zajímala člověka už od pradávna. Tato pozornost souvisela hlavně s obživou domácích zvířat. Později, s pokračujícím civilizačním rozvojem, se do popředí zájmu dostává i otázka kulturního, estetického a dalšího využití trávníků v krajině (BAŠTAN, 2005). 3.1 Pojem tráva Pod pojmem tráva rozumíme travní druhy náležející výhradně do čeledi lipnicovitých. Širší pojem travina zahrnuje nejen výše uvedenou čeleď trav, ale i travám morfologicky podobné rostliny z čeledi šáchorovitých a z čeledi sítinovitých. V celosvětovém měřítku je zde zahrnuto asi rostlinných druhů (HRABĚ et al., 2003). Tráva je spojena s typickou, na první pohled jednotnou představou štíhlé rostliny s tenkými stébly, úzkými listy a nenápadnými jednoduchými květenstvími, která stojí v protikladu k různorodým a často krásně a barevně kvetoucím bylinám (GRAU et al., 1998, HRABĚ et al., 2003). Na mnoha místech trávy určují charakter porostu, jsou dominující v celých oblastech a zatlačují v celkovém souboru květeny ostatní rostliny do pozadí. Je to dáno tím, že trávy patří k ekologicky nejúspěšnějším rostlinám. Nalezneme je na stanovištích trvale zamokřených až extrémně suchých, stejně jako na vysoce vyhřívaných až extrémně suchých. Uvnitř tohoto spektra má každý jednotlivý druh určité specifické nároky (GRAU et al., 1998, HRABĚ et al., 2003, OTEVŘEL et al., 2006). 3.2 Pojem trávník Trávník se nikdy neskládá jen z jediného druhu trávy, nýbrž jde o celé společenstvo rozmanitých druhů (NONN, 2004). Zpravidla se jedná o umělé společenstvo rostlin stejnoměrně pokrývající půdu. Jednoznačně v něm převažují druhy trav s nízkou produkcí zelené hmoty, které bohatě odnožují, intenzivně prokořeňují vegetační vrstvu půdy a vytvářejí hustý, pevný a pružný travní drn (ONDŘEJ, 1993, 1997)

11 Za trávníky považujeme veškeré plochy s převahou trav nebo složené čistě z trav, jež se nepěstují hlavně se záměrem získat píci. Pěstovány jsou za jinými účely, které mohou být velmi rozmanité, a právě tak značně rozmanité jsou i trávníky, způsoby jejich zakládání a ošetřování (SVOBODOVÁ, 1998, 2006). Trávníky jsou na většině území biotopem umělým, protože přírodní a klimatické podmínky všude neodpovídají podmínkám vhodných pro přirozená travnatá společenstva (KRAJČOVIČOVÁ, 2005). Trávník se dobře podřizuje modelaci terénu, změkčuje jeho ostré kontury a dává v daném prostředí pocit úpravnosti, čistoty a pořádku. Aby trávníkový porost působil esteticky, musí být složen z takových druhů trav, které jsou navzájem podobného vzrůstu, šířky, tvaru a barevnosti listových čepelí. Trávník má být strukturně a barevně jednotným kobercem (ONDŘEJ, 1993). Trávníky patří hned po vodních plochách k nejsvětlejším prvkům prostředí (HRABĚ et al., 2003, ONDŘEJ a OPATRNÁ, 1997, OTEVŘEL et al., 2006). Trávníky mají řadu funkcí jednak skrytých, okem nepostřehnutelných, jednak zjevných a patrných na první pohled. Ke skrytým funkcím patří snižování prašnosti a hlučnosti prostředí, poutání plynných exhalací, zvyšování vzdušné vlhkosti, regulace tepelného režimu a podíl na koloběhu kyslíku v ovzduší. K funkcím zjevným pak počítáme podíl na celkové úpravnosti estetice prostředí, umožnění různých sportovních nebo rekreačních aktivit, poutání vodních srážek zamezování vodní erozi (ONDŘEJ, 1993, ONDŘEJ a OPATRNÁ 1997). Trávníky jsou dnes jednou z vědních disciplín. Rozvíjející se požadavky na využití trávníků z pohledu moderního člověka přinášejí řadu nových poznatků a zkušeností z oblastí travních společenstev, jejich šlechtění, zakládání a údržby travnatých ploch, energetického využití travní biomasy a dalších oblastí, které jsou s trávníky úzce spojeny (BAŠTAN, 2005). Jejich využití je mnohem širší a zvláště ve sportu se stále častěji setkáváme s profesionálně udržovanými travnatými plochami. Mezi ně patří golfová hřiště (HYNEK, 2006)

12 4 Golf Golf je aktivní sport patřící do kategorie míčových her. Dlouhou holí se trefujeme do míčku s průměrem 42 mm a snažíme se ho dostat do jamky o průměru 108 mm. Při hře se používá až 14 holí s různým nakloněním odpalové plochy. Mezi základní pravidla patří, že míček se hraje jak leží a každá rána se počítá. Pokud během hry nastane situace, která nelze vyřešit podle pravidel, tak se řeší po právu a slušnosti (SKLÁDANKA, 2007, SKLÁDANKA et al., 2007). 4.1 Historie golfu Pravděpodobným předchůdcem golfu byla holandská hra kolf, dokumentovaná již na konci 13. století. Hráči tehdy hráli křížem krážem přírodou, s holemi a s míčem, ne však do jamky, ale strefovali se do výrazných orientačních bodů v krajině či do dveří určitých budov. Skutečná hra golf se vyvinula ve 14. století ve Skotsku. Po celém jeho východním pobřeží se stala tak populární, že v roce 1457 musel král James II. golf zákonem zakázat, protože odváděl lidi od výcviku v lukostřelbě, která byla důležitá pro války a bitvy. O půlstoletí později však jeho následník James VI. hru nejen povolil, ale začal ji sám hrát. První golfové hřiště bylo vybudováno v St. Andrews roku 1552 (ALLISS, 1998, DOLEŽAL, 2007, SKLÁDANKA et al., 2007, SKLÁDANKA, 2007, Golf byl tradičně sportem šlechticů, až později byly založeny golfové společnosti pro řemeslníky a obchodníky. První hřiště ve Skotsku se jen málo podobala dnešním. Hrávalo se na veřejných pozemcích s přírodními překážkami a závadami. Součástí hry byly nejenom zdi a příkopy, ale golfisti si museli klestit cestu mezi jinými osobami, které se oddávaly jízdě na koni, kriketu či pikniku. Hráči si najímali nosiče (caddie), kteří jim nosili hole, pomáhali razit cestu a hledat míčky. Hřiště byla zcela přírodní, udržovaná pouze ovcemi a králíky (ALLISS, 1998). Během let se pravidla vyvíjela a byly zakládány golfové kluby. Nejstarší z nich, Honourable Company of Edinburgh Golfers, byla založena v roce 1744, o 10 let později vznikla Society of St Andrews, Golfers. Ta se poté v roce 1834 stala Royal and Ancient Golf Club of St Andrews a rozhodla, že jedno kolo golfu má tvořit 18 jamek. K dalšímu velkému posunu došlo v roce 1848, kdy byly představeny míčky z gutaperči. Tyto míčky létaly dále a nebyly tak drahé jako dosavadní kožené míčky z peří. Hra se

13 rychle vyvíjela a v polovině 19. století se začala hrát i profesionálně. Uspořádání prvního profesionálního mistrovství proběhlo v roce 1860 v Prestwicku. Soutěž byla v roce 1861 zpřístupněna i amatérům a stala se prvním British Open, který se pořádá i dnes (ALLISS, 1998, Stejně tak jako v St Andrews, jsou i dnes mnohé golfové areály zasazeny do historických objektů (Obr. 14). 4.2 Golf v Českých zemích Z historických záznamů vyplývá, že již v roce 1898 první golfové odpaly zkoušeli nadšenci v Praze na Císařské louce (DOLEŽAL, 2007). První golfové hřiště u nás a současně v celé Rakousko-Uherské monarchii bylo založeno v roce 1904 v Karlových Varech v údolí říčky Teplé. Nacházelo se v parku Gejzír a mělo 9 jamek. Rok poté v Mariánských Lázních vzniklo druhé hřiště, taktéž s 9 jamkami. Jeho otevření bylo na počest anglického krále Edwarda VII. Obě hřiště byla orientovaná na zahraniční klientelu a především jí byla využívána (DOLEŽAL, 2007, SEDLÁK, 2001, SKLÁDANKA et al., 2007). Počet domácích hráčů před první světovou válkou a během 20. let minulého století byl malý. Začátky skutečně českého golfu lze odvodit od aktivit rodiny Ringhofferů, které vyústily v úpravu soukromého pozemku u obce Volešovice na golfové hřiště. Pod jejím vlivem byl založen první český golfový klub, a to v roce 1926 pod názvem Golf Club Praha se hřištěm v Praze-Motole. V roce 1928 se zrodil další Golfový klub Líšnice. Centrem českého golfu, kde se konala většina turnajů, bylo do roku 1934 hřiště v Motole (SEDLÁK, 2001). V roce 1935 bylo otevřeno nové hřiště v Karlových Varech. Ve stejném roce se konalo první amatérské mistrovství ČSR v Mariánských Lázních. Mistrovství ČSR pro amatéry a profesionály se pořádalo od roku 1936 (SKLÁDANKA el al., 2007). Mezitím byly vydány první česká Pravidla golfu (1929). V roce 1932 byl založen Golfový svaz ČSR, který je jedním ze zakladatelů Evropské Golfové Asociace, která do dnes zastřešuje všechny golfové asociace v Evropě. V roce 1936 se obec českých klubů rozšířila o Golf Klub Brno a Golf Klub Třemšín. 2. světová válka samozřejmě ovlivnila i český golf. Soutěže se konaly i přes malé obsazení. Po druhé světové válce došlo k utlumení golfu. Docházelo k zániku golfových klubů, některá hřiště byla rozorána a osázena stromy. Nadcházející léta nebyla pro existenci golfu v ČSR příhodná. Golf byl jako buržoasní sport diskriminován. Šedesátá léta znamenala nový rozvoj. V roce 1960 bylo po obnově otevřeno osmnáctijamkové

14 hřiště v Karlových Varech. Od tohoto roku se začala hrát i celostátní liga družstev. V sedmdesátých letech se do soutěže zapojovala nová družstva. Ke třem golfovým centrům (Praha, Mariánské Lázně, Karlovy Vary) se přidružila nová, Poděbrady, Semily a Ostrava. Ožila i Svratka, která se stala střediskem brněnského golfu. V osmdesátých letech byla pořádána Mezinárodní mistrovství na rány. Na konci roku 1989 dochází ke vzkříšení golfu, zakládají se národní golfové orgány - Českomoravský golfový svaz a Slovenská golfová unie. Po rozdělení států byla nástupnickou organizací Česká golfová federace. Během devadesátých let došlo k značnému nárůstu počtu hráčů a klubů. Dochází k výstavbě hřišť mimo části republiky spojené s lázeňstvím a podařilo se uspořádat několik profesionálních turnajů nejvyšší evropské profesionální ligy. Byla založena Profesionální golfová asociace České republiky, která sdružuje profesionální učitele golfu. Golf se stal na samém konci dvacátého století vyhledávaným, dynamicky se rozvíjejícím sportem (DOLEŽAL, 2007, SEDLÁK, 2001). V České republice bylo na začátku roku 2007 celkem 68 znormovaných golfových hřišť. Dalších 6 golfových hřišť se připravovalo na znormování. Na Slovensku bylo v roce 2007 celkem 6 golfových hřišť (SKLÁDANKA el al., 2007)

15 5 Uspořádání a charakteristika trávníkových ploch golfového hřiště Uspořádání golfového areálu je dáno technickou různorodostí hřišť, různorodostí skladby trávníků, různorodostí požadavků na jednotlivé trávníky, různorodostí zátěže a různorodostí v úrovni ošetřování (BEARD, 1998, HRABĚ et al., 2003). Golfové hřiště se skládá obvykle z 9 nebo 18 částí (jamek). Kromě 18 jamek musí mít hřiště cvičné plochy (driving range cvičné odpaliště, putting green - cvičné jamkoviště), dále klubovnu, restauraci, hospodářské budovy a parkoviště. (SVOBODOVÁ, 1998). Základní jednotkou golfového hřiště je jamka (Obr. 1, 13). Jamku tvoří odpaliště, dráha (fairway), okraje drah (semiroughs, roughs), písečné překážky (bunkers), jamkoviště (green), ale také vzrostlá zeleň nebo vodní překážky (Obr. 23). Konstantními komponenty jsou odpaliště, dráha, jamkoviště a okraje drah (BEARD, 1998, SKLÁDANKA, 2007). Primárním zdrojem pro výstavbu jamek je krajina (Obr. 15). Architekt by měl pro tvorbu překážek využít výhod krajiny. Jednotlivé jamky mají různou náročnost. Kromě náročnosti se jednotlivé jamky liší svojí délkou (SKLÁDANKA, 2007). Podle toho mají přidělen tzv. par tj. počet úderů, většinou 3-5 (SVOBODOVÁ, 1998). Jamky PAR 3 mají délku do 225 m, PAR 4 od 225 do 430 m a PAR 5 nad 430 m (SKLÁDANKA, 2007). Obr. 1 Schéma golfové jamky (

16 5.1 Odpaliště (tee) Odpaliště se na golfových hřištích budují od roku 1875 (SKLÁDANKA, 2007). Jeho velikost je asi m 2, je to rovná plocha s nepatrným stoupáním ve směru hry, tvarově začleněná do terénu. Na odpališti hra začíná, jsou odtud odpalovány míčky, přičemž často dochází k vyseknutí tzv. řízku - části porostu s kořeny (BEARD, 1998, SVOBODOVÁ, 1998). K usnadnění odpalu míčku se na místo odpalu pokládají malé kolíčky,,týčka (HRABĚ et al., 2003). Celkem na golfovém hřišti najdeme 4 odpaliště (Obr. 16). Červeně označené pro ženy, modře označené pro muže, žlutě označené mistrovské pro ženy a bíle označené mistrovské pro muže. Odpaliště by mělo být umístěno na otevřené ploše. Dostatečné oslunění a větrání umožňuje dobrý růst a regeneraci travního porostu. Vybudována by měla být drenáž a závlahový systém (SKLÁDANKA, 2007). Vysoká únosnost, pevnost a drsnost drnu z důvodu hmotnosti a tíhy hráče při odpalu a především odolnost proti poškození golfovým nářadím (Obr. 26) jsou požadavky, které musí splňovat každé odpaliště (HRABĚ et al., 2003). Mimo to je plocha dost zatěžována i přecházením hráčů (SVOBODOVÁ, 1998). Zajištění dostatečné úrodnosti, pevnosti a drsnosti drnu dosáhneme výsevem jílku vytrvalého (Lolium perenne), kostřavy červené krátce výběžkaté (Festuca rubra trichophylla), kostřavy červené dlouze výběžkaté (Festuca rubra rubra) a lipnice luční (Poa pratensis), (SKLÁDANKA, 2007). 5.2 Dráha (fairway) Dráhy vyplňují prostor mezi odpalištěm a jamkovištěm s jamkou (BEARD, 1998, HRABĚ et al., 2003, Často tvoří až 80% plochy golfového hřiště. Slouží jednak k odpalování míčku směrem k jamkovišti a dále k pohybu hráčů po hřišti. V nově budovaných golfových areálech jsou zřizovány spojovací cesty s částečně zpevněným povrchem pro provoz lehkých obslužných vozidel využívaných hráči. Dráhy musí být dostatečně únosné i ve vlhkém období. Z těchto důvodů lze na jejich teritoriu vytvářet pro jímání povrchové i drenážní vody vodní nádrže, které často slouží i jako překážky pro hru. Příhodný vlhkostní režim na drahách je nutno vytvářet i ve směru hlavní hry, např. vylepšováním a zlepšením fyzikálních vlastností půdy v blízkosti jamkovišť (HRABĚ et al., 2003)

17 Mohou být rovné i zvlněné s mírnými svahy a kopečky, kde se dá pohodlně chodit a mohou tam jezdit i vozíky. Hráči se na údržbě hřiště podílejí tím, že eventuální vyseknuté drny umisťují na původní místo. Drn sice obyčejně již nepřiroste, ale tím, že chrání povrch půdy před vyschnutím napomáhá regeneraci a prorůstání výhonků okolních jedinců a zabrání vzcházení plevelů na uvolněném místě (SVOBODOVÁ, 1998). Sklon drah má být maximálně 25% ve směru hry z důvodu dodržení podmínek pro kvalitní plošné ošetřování trávníků i vlastní hry. Příčný sklon drah má být maximálně 10% (HRABĚ et al., 2003, SKLÁDANKA, 2007). Vzhledem k zatížení drah musí mít travní drn dostatečnou únosnost. Do směsí se používá jílek vytrvalý (Lolium perenne), kostřava červená trsnatá (Festuca rubra commtata), kostřava červená krátce výběžkatá (Festuca rubra trichophylla), kostřava červená dlouze výběžkatá (Festuca rubra rubra), lipnice luční (Poa pratensis) a psineček tenký (Agrostis tenuis). Dráhy také mohou vznikat procesem zatravnění. Jeteloviny přítomné v travním porostu umožní omezit hnojení (pouze jednou za 2 3 roky). V této souvislosti je možné využít jetel plazivý (Trifolium repens). V poslední době se dostávají do povědomí odrůdy jetele plazivého označované jako Microclover. Mají drobné listy a nenarušují homogenitu trávníku. Pro dráhy golfových hřišť by se dal využít také štírovník růžkatý (Lotus corniculatus), který snáší nízké sekání a je suchovzdorný. Travní drn by měl být hustý. Míček by se do travního drnu neměl zabořit (SKLÁDANKA, 2007). 5.3 Jamkoviště (green) Jamkoviště je jemně střižené, porůznu zvlněné nejbližší okolí jamky s tyčí a vlajkou ( Jamkoviště je místo, kde hra končí (SVOBODOVÁ, 1998). Cílem hry je zapadnutí míčku do vyvrtané a umělou hmotou zpevněné jamky o průměru 118 mm a označené stojánkem s praporkem. Praporek se při patování, tj. dokončování hry na jamkovišti, dává mimo plochu (HRABĚ et al., 2003). Na jamkovišti sice nedochází k vysekávání řízků, ale přesto je jeho plocha silně zatížena pohybem hráčů (SVOBODOVÁ, 1998). Přístup na jamkoviště je dovolen jen hrajícím hráčům, ostatní jamkoviště obcházejí. Hráč využívá čtení jamkoviště z hlediska sklonu, růstu trávy. Organizátor udává hráči údaj o rychlosti jamkoviště (daném drsností drnu) zjišťovaný délkou dráhy míčku spuštěného po dřevěné podložce

18 s předepsanou délkou a sklonem (HRABĚ et al., 2003). Naopak SVOBODOVÁ (1998) uvádí, že konkrétní hodnotu rychlosti jamkoviště hráči neznají a nesmí ji ani změřit. Nejen samotní hráči, ale i dopady míčků mohou způsobit na povrchu nežádoucí prohlubně, pokud tento není dostatečně únosný. Drobné prohlubně způsobují nepředvídatelné změny směru míčku při patování, což je nepřípustné (SVOBODOVÁ, 1998). Jamka musí být z důvodu dodržení rovnosti plochy po určité době zátěže převrtávána a přesouvána na jiné místo, děje se tak až několikrát týdně (HRABĚ et al., 2003, SKLÁDANKA 2007, SVOBODOVÁ, 1998). Jamkoviště obvykle tvoří 1,6% z celkové plochy hřiště, ale odehrává se na nich až 75% všech golfových úderů. Jejich plocha se pohybuje v rozmezí od 465 do 697 m 2 podle délky rány (BEARD, 1998). Větší jamkoviště zvyšuje náklady na intenzivně ošetřovanou plochu, menší trpí větší koncentrací provozu (Obr. 20), (SVOBODOVÁ, 1998). Jamkoviště je obvykle pro lepší viditelnost vyvýšeno nad terén (Obr. 19). V celé ploše drenážováno a vyspádováno tak, aby voda rychle odtékala více směry a nehromadila se v proláklinách. Plocha může být mírně zvlněná, nakloněná nebo stupňovitá (SVOBODOVÁ, 1998). SKLÁDANKA (2007) uvádí maximální sklon 5%. Nerovnosti povrchu musejí být mírné, aby při kosení nedocházelo ke skalpování porostu a vytvořilo se více možností pro umístění jamky a tím se zabránilo vyšlapávání některých míst (SVOBODOVÁ, 1998). Důležité je umístění jamkoviště. Musí to být místo s dobrou cirkulací vzduchu. Zvýšená vlhkost podporuje výskyt chorob. Za vysokých teplot a slunečního záření při nedostatečné ventilaci naopak dochází k šoku z teploty a nedostatku vláhy. Silněji se projevují i ostatní stresové faktory, jako třeba vliv exhalátů. Plocha nemá být trvale zastíněna. Nedostatek světla negativně ovlivňuje růst trav, zvyšuje se výskyt chorob, šíření mechů. Kořeny stromů odčerpávají značné množství vody a živin. Měly by být nejméně 20 m od jamkoviště. Jamkoviště by mělo být viditelné z odpaliště a přístupové cesty k němu řešeny tak, aby se zabránilo jednostrannému vyšlapávání trávníku (SVOBODOVÁ, 1998). Travní drn by měl být jemný a vyrovnaný. Zajištěna by měla být dostatečná rychlost míčku. Směs pro jamkoviště tvoří kostřava červená trsnatá (Festuca rubra commutata), kostřava červená krátce výběžkatá (Festuca rubra trichiphylla) a psineček tenký (Agrostis tenuis). Pěstována může být také monokultura psinečku výběžkatého (Agrostis stolonifera). Jamkoviště tvořené monokulturou psinečku výběžkatého jsou

19 náročné na údržbu. Čím více výhonků odrůdy vytváří, tím jsou nároky vyšší. Současné odrůdy psinečku výběžkatého mohou vytvářet až výhonků.m -2. Jamkoviště kolem rovníku bývají tvořená ze smělku štíhlého (Koeleria macrantha). Ve Spojených státech se zkouší lipnice roční (Poa annua var. reptans). Tato vytrvalá forma lipnice roční má vyšší počet sterilních výhonů a vyšší intenzitu odnožování. Vyšlechtěné kultivary jsou adaptované pro chladné regiony, ale také pro subtropické klima (SKLÁDANKA, 2007). 5.4 Okraj jamkoviště, límec (collar, forgreen, fringe) Okrajový pruh kolem jamkoviště, střižený jemněji než dráhy, ale ne tak jemně jako jamkoviště, je označován jako okraj či límec jamkoviště collar, forgreen, fringe. Z hlediska pravidel není součástí jamkoviště, ale obvykle je již možné z něj míč patovat, tedy uvést do pohybu po zemi (HRABĚ et al., 2003, SVOBODOVÁ, 1998, Může být i tvarován, např. se sklonem od úrovně jamkoviště, ale při dodržení roviny plochy pro snadnější kosení a nepoškozování drnu. V případě roviny s jamkovištěm lze okraj jamkoviště využít k rozšíření plochy vlastního jamkoviště (HRABĚ et al., 2003). Směs pro okraje jamkovišť je podobná jako pro jamkoviště. Doplněna může být lipnicí luční (Poa pratensis). Důvodem je barevné odlišení jamkoviště od okraje jamkoviště (SKLÁDANKA, 2007). 5.5 Okraje drah (semirouhgs, roughs) Okraje hřiště, tzv. semirafy a rafy jsou trestná území, kam by míček neměl dopadnout, šířka je v rozmezí od 2 do 6 (10) m (HRABĚ et al., 2003, SVOBODOVÁ, 1998). SKLÁDANKA (2007) uvádí, že se jedná o pruhy travního porostu, které lemují dráhy a jejich šířka se pohybuje mezi 4-5 m. Rafy a semirafy jsou tvarované do vlnovek a výběžků podle terénu a herní situace (SVOBODOVÁ, 1998). Středně střižený hraniční pruh trávy oddělující plochu dráhy od rafu nazýváme semiraf ( Poloha míčku v semirafu má hráče potrestat za špatný úder, ale míček je stále dobře hratelný (SKLÁDANKA, 2007)

20 Raf je travnatá plocha, obklopující níže střižené plochy (odpaliště, dráhy, semirafy, jamkoviště). Může být zcela neupravená ( Rafy jsou více vzdáleny od dráhy. Jedná se spíše o druhově bohaté luční porosty. Může se jednat o směs různých druhů trav jako je psineček tenký (Agrostis tenuis), kostřava ovčí (Festuca ovina), kostřava červená (Festuca rubra), tomka vonná (Anthoxanthum odoratum), poháňka hřebenitá (Cynosurus cristatus) nebo i bylin jako je řebříček obecný (Achillea millefolium), krvavec menší (Sanguisorba minor), sléz pižmový (Malva moschata) či jetelovin, které mohou být zastoupeny vičencem ligrus (Onobrychis viciifolia) nebo štírovníkem růžkatým (Lotus corniculatus). Na suchých stanovištích je možné využít kostřavu rákosovitou (Festuca arundinacea) (SKLÁDANKA, 2007). Na některých hřištích jsou vymezené plochy biotopy, kam je vstup zakázán. Jsou to zamokřená stanoviště s původní flórou a faunou na která se nesmí vstupovat (SVOBODOVÁ, 1998). 5.6 Písečná překážka (bunker) Písečnou překážku je potřebné umístit s ohledem na ráz krajiny. Jedná se o prohlubeň nebo jámu, která je vysypaná pískem. Na dně je položena drenáž, která je obsypána štěrkem. Písek na dně překážky by měl mít mocnost alespoň 100 mm (SKLÁDANKA, 2007). Velikost zrn písku by měla být do 2 mm s cca 25% podílem jemného písku do 0,02 mm (HRABĚ et al., 2003, SKLÁDANKA, 2007). Hrany překážek by měly být jasné a zřetelné, písek by neměl přesahovat do okolí (PEČENKA, 2009). Písek v překážce by měl být čistý. Pokud písek ztratí čistotu, je obtížně hratelný (SKLÁDANKA, 2007). Sklon písečného břehu má být max. v poměru 1 : 2 (HRABĚ et al., 2003). Písečná překážka je nastražena v různých důležitých místech na hřišti. Písečné překážky bývají umístěny v místech obvyklého dopadu první rány z odpaliště, obklopují obvykle také jamkoviště ( Minimální vzdálenost písečné překážky od jamkoviště má být 2,5 m (HRABĚ et al., 2003). Jakmile hráči do písečných překážek vstoupí, jsou povinni stopy po sobě uhrabat hráběmi (SVOBODOVÁ, 1998). Hrábě by měly být opatřeny relativně hustými trny a umístěny vně každé písečné překážky (Obr. 22), na místech, kde budou co nejméně ovlivňovat hru. Pokud je k úpravě použita mechanizace (Obr. 2), musí se dbát na to, aby místo vjezdu a výjezdu zůstalo nepoškozené (PROCHÁZKA, 2008)

21 Obr. 2 Pískový shrnovač na úpravu písečných překážek (Ing. Miloš Chvátal). 5.7 Vodní překážky (water hazards) Vodní překážky představují jezera, břehy, potoky, břehy moře, strouhy či odvodňovací příkopy (SKLÁDANKA, 2007, Mohou být přírodní nebo uměle vytvořené. Jejich umístění je s ohledem na ráz krajiny. Břehy vodních překážek by měly být přírodního charakteru (Obr. 24). Porosty ostřic a hygrofytních druhů trav plní filtrační funkci (SKLÁDANKA, 2007). Naopak podle České golfové federace (2009) nemusí být vodní překážky nutně naplněny vodou

22 5.8 Cvičné odpaliště (driving range) Cvičné odpaliště (někdy označované jako cvičná louka ) je určené pro trénink dlouhých úderů (SEIFERT, 2005). Pro cvičná odpaliště lze využít umělých povrchů (Obr. 18), (HRABĚ et al., 2003). Většinou se jedná o řadu speciálních plastových koberců, kde lze trénovat jednotlivé údery. Cvičné odpaliště se může nacházet v blízkosti, či přímo v areálu hřiště ( Stále častěji se však budují i mimo hřiště a jejich součástí bývá vždy chipping green (cvičná plocha, kde lze trénovat chipování přihrávky v blízkosti jamkoviště) a putting green. Některá cvičná odpaliště disponují i částečně krytým (Obr. 17) a v zimě vyhřívaným prostorem, většina se však na zimu uzavírá ( 5.9 Cvičné jamkoviště (putting green) Cvičné jamkoviště (Obr. 21) je prostor sloužící výhradně k nácviku krátké hry a patování, většinou je na něj zakázáno přihrávat (SEIFERT, 2005,

23 6 Ošetřování trávníkových ploch golfového hřiště Každý trávník ihned od svého založení vyžaduje určitou péči. Jedná se o soubor činností, které označujeme souhrnně termínem údržba trávníku (OTEVŘEL et al., 2006). K běžné údržbě patří sečení, závlaha, hnojení, odstraňování rosy, postřik biopreparáty, pískování, topdressing, vertikutace, aerifikace, ochrana proti chorobám (škůdcům), postřik proti plevelům eventuálně mechům, přísev poškozených míst, přemisťování jamky a odstraňování napadaného listí zejména na jaře a na podzim (SVOBODOVÁ, 1998). 6.1 Sečení Sečení patří k základním údržbovým operacím trávníků, které se provádějí u všech typů, pouze v odlišné frekvenci (KRAJČOVIČOVÁ, 2005, ONDŘEJ a OPATRNÁ, 1997). Sečení podporuje odnožování rostlin a tím zahušťování trávníku, jsou jím potlačovány některé plevele a vyrovnávána konkurenční schopnost různě rychle se vyvíjejících komponentů směsi po zasetí. Cílem sečení je zachovat požadovanou jednotnou výšku trávníku po celé ploše. Frekvence sekání závisí na požadované výšce a rychlosti nárůstu hmoty. Intenzivně hnojené a pravidelně zavlažované trávníky můžeme podle potřeby sekat častěji a na nižší výšku, u méně hnojených ploch by však nižší sekání vedlo k přílišnému oslabování rostlin (SVOBODOVÁ, 1998). Zásadou je, že nesmíme naráz odsekat více než ⅓ listové hmoty, v přeneseném smyslu ⅓ výšky listových čepelí (KRAJČOVIČOVÁ, 2005, ONDŘEJ a OPATRNÁ, 1997). Sečení končí, když klesne teplota trvale pod 5 C, kdy růst trávy ustává, což je obvykle konec října a začátek listopadu (KRAJČOVIČOVÁ, 2005). Pokosenou jemně pořezanou trávu je možno nechat na ploše (mulčování), ale na jamkovištích a okrajích od 5. sečení je nutno ji odklidit (HRABĚ et al., 2003). Předpokladem je vhodný typ žacího stroje a sekání za sucha, kdy se posekaná hmota neslepuje. I přesto tento způsob opatření přispívá k plstnatění trávníku. Kromě škod způsobených případným skalpováním porostu na nerovném povrchu nebo v důsledku příliš nízkého sečení dochází při přejezdech žacích strojů ke zhutňování vegetační vrstvy. Sečení se musí provádět tak, aby se tyto negativní vlivy co nejvíce eliminovaly (SVOBODOVÁ, 2006). Doporučená výška sečení pro golfová hřiště je odlišná podle jeho částí (HYNEK, 2006)

24 6.1.1 Sečení jamkovišť a okrajů (límců) jamkovišť Sečení jamkovišť se řídí stejnými zásadami, jako u jiných trávníků. Ke své nepatrné výšce je však trávník jamkoviště mnohem citlivější k jakýmkoli chybám a jsou na něj kladeny vysoké nároky (SVOBODOVÁ, 1998). Trávník jamkovišť je sečen na 3-7 mm (BEARD, 1998, HRABĚ el at., 2003, SKLÁDANKA, 2007). Podle HYNKA (2006) a KRAJČOVIČOVÉ (2005) je doporučená výška sečení jamkoviště v rozmezí 5 až 8 mm. SVOBODOVÁ (1998) však uvádí rozmezí od 4-5 mm (při významných soutěžích na 3 mm). Sečení probíhá v intervalu jednou až dvakrát za den (BEARD, 1998, HRABĚ el at., 2003, SKLÁDANKA, 2007, SVOBODOVÁ, 1998). ŠEVČÍKOVÁ (2002) hovoří o 120 až 150 sečích v průběhu celé vegetace. Takto nízké sečení způsobuje mělčí zakořenění, snížení šířky listů a nižší intenzitu odnožování, v důsledku toho snížení tvorby zásobních látek. Přitom trávník musí být hustý a vyrovnaný. Jeho skladba, typ vzrůstu a hladkost musí zaručit rovnoměrný pohyb míčku při patování (SVOBODOVÁ, 1998). K sekání jamkovišť se používají speciální vřetenové žací stroje na jamkoviště (Obr. 3), které mají větší počet nožů (rozsah výšek, na které sekají je jen od 3 do 6 mm), jsou opatřeny zásobníkem (SVOBODOVÁ, 1998). Travní hmota se na jamkovištích odstraňuje (HRABĚ el at., 2003). Nejvýhodnějšími stroji jsou jednodílné samohybné žací stroje, které se lépe ovládají, než třídílné. Na prominentních hřištích se seká ručními žacími stroji. Ovladatelnost žacích strojů je důležitá proto, aby při sekání nebyl zasažen okraj jamkoviště, kde je trávník vyšší (SVOBODOVÁ, 1998). Sekání jamkoviště se provádí křížem, aby rostliny neležely jedním směrem (HRABĚ et al., 2003, SVOBODOVÁ, 1998). Jamkoviště a okraj jamkovišť je nutné sekat v prvních 4 sečích jako jednotnou plochu, a to bez ohledu na rozdílnost ve skladbě směsek. K sečení je vhodné využít ruční vřetenový žací stroj s použitím válcového pohonu. Výška nárůstu nemá přesahovat 60 mm, výška sečení je mm. Po 4. seči, tedy od 5. seče se sekají oba porosty již zvlášť. Po zahájení (převzetí) je nutno výšku sečení postupně snižovat až na žádoucí konečnou hrací výšku (HRABĚ et al., 2003). SVOBODOVÁ (1998) upozorňuje na problém skalpování porostu, který vzniká odstraněním více než 40% délky listů. Dochází k němu zvláště na vrcholcích nerovností, při nešetrném otáčení žacích strojů nebo při zajetí do okraje jamkoviště. Skalpovaný trávník se poté špatně

25 opravuje, dosev je zdlouhavý a v letních měsících často neúspěšný. Řezné rány takto oslabených rostlin, zbavených většiny asimilační plochy jsou vstupní branou chorob. Doporučená výška sečení pro okraj jamkoviště je 10 až 15 mm (HRABĚ el at., 2003, HYNEK, 2006, SVOBODOVÁ, 1998). V případě potřeby je možno jamkoviště o část plochy okrajů rozšířit postupným snižováním výšky sekání. Podmínkou je postupné časově a technicky snižování výšky drnu cca o 1 mm bez jeho poškození (HRABĚ et al., 2003, SVOBODOVÁ, 1998). Okraje jamkovišť jsou architektonickým řešením, způsob tvarování určuje správce hřiště (HRABĚ et al., 2003). Obr. 3 Vřetenové žací stroje na jamkoviště od firmy TORO (Ing. Miloš Chvátal) Sečení odpališť Potřebné je pravidelné sečení na výšku mm v intervalu třikrát až čtyřikrát týdně (HRABĚ et al., 2003, SKLÁDANKA, 2007). HYNEK (2006) a ŠEVČÍKOVÁ (2002) doporučují odpaliště sekat na výšku 10 až 15 mm. ŠEVČÍKOVÁ (2002) uvádí 40 až 70 sečí za vegetaci

26 6.1.3 Sečení drah a okrajů drah V době intenzivního růstu trav probíhá sečení na drahách dvakrát až třikrát týdně. Porost se udržuje při výšce 15 až 30 mm (HRABĚ el at., 2003, HYNEK, 2006, SKLÁDANKA, 2007, SVOBODOVÁ, 1998). Podle BEARDA (1998) je potřebné provádět sečení dvakrát až pětkrát týdně na výšku 9,5 až 25 mm v závislosti na travní směsi. Pokosená hmota se často nechává na ploše (Obr. 25). Po mineralizaci je tak opětným zdrojem živin (HRABĚ el at., 2003, SKLÁDANKA, 2007, SVOBODOVÁ, 1998). Celkový počet sečí během vegetace je omezen na 25 až 40 (ŠEVČÍKOVÁ, 2002). Konfigurace terénu drah musí umožňovat sekání vhodným žacím strojem, aby nedocházelo ke skalpování vrcholů terénních nerovností nebo nedosekání nerovností. Na drahách se většinou používá vřetenový žací stroj s několika vřeteny (Obr. 4), (SVOBODOVÁ, 1998). Obr. 4 Vřetenový žací stroj pro dráhy s 3 vřeteny (Ing. Miloš Chvátal). Okraje drah (rafy) jsou většinou vzrostlé porosty lučního charakteru, sekají se 1-2 krát za rok na výšku 100 mm (HRABĚ et al., 2003, SKLÁDANKA, 2007). HYNEK (2006) doporučuje výšku sečení na 30 až 70 mm. HRABĚ et al. (2003) dodává, že

27 systém sečení určuje výbor a je to otázka filozofie (skotská hřiště milují nebezpečí rafu, v USA zase ne). V částech rafů se mohou projektovat i biotopy (bez ošetření tzv. schilfy), jedná se o velmi záludné překážky, označují se značkou zákazu (např. se hraje 100 m přes bažinu). SVOBODOVÁ (1998) tvrdí, že nižší rafy urychlují hledání míčků a tím i hru a zvyšují kapacitu hřiště. Semirafy jsou udržovány při výšce 40 mm. Míček má zapadnout do travního drnu (HRABĚ et al., 2003, SKLÁDANKA, 2007). Semirafy a rafy jsou sečeny samohybným rotačním žacím strojem bez odklízení hmoty. Nedoporučuje se však sušení sena, neboť větší množství hmoty zpomaluje hru (SVOBODOVÁ, 1998). 6.2 Závlaha Cílem zavlažování je zajistit provlhčení vegetační vrstvy do hloubky mm, což je hloubka kořenového systému trav (HRABĚ et al., 2003, OTEVŘEL et al., 2006, SVOBODOVÁ, 1998). Do takové hloubky by měla voda ze závlahy proniknout, aby byla travám užitečná (ONDŘEJ a OPATRNÁ 1997). Zavlažování rovněž rozhoduje o úspěšné klíčivosti. Klíčení různých druhů trav v každé směsi probíhá v rozmezí 1 3 týdnů (NONN, 2004). Potřeba závlahové dávky se stanovuje na základě bilance evapotranspirace a srážek. Úroveň evapotranspirace v podmínkách ČR je v průměru 3 5 mm za den (HRABĚ et al., 2003, SVOBODOVÁ, 1998). Aby se voda mohla zasáknout hlouběji ke kořenům, počítá se obvykle s množství 10 až 15 litrů.m -2 při každé závlahové dávce (NONN, 2004). Dostatečné zásobování vodou je nutné specielně v horkých letních měsících. Potřeba vody je závislá na teplotě. Když je teplota 17 C je nutné dodat 3 litry.m -2. Pokud se teplota zvýší na 22 C stoupne potřeba vody na 5 litrů.m -2. Při teplotách 30 C spotřeba vody činí 8 litrů.m -2 (LIWANETZ, 2002). Pokud není potřeba závlahy vypočítávána dle daných kritérií, lze pro stanovení potřeby závlahové vody využít následně uvedených hodnot (Tab. 1), (HRABĚ et al., 2003)

28 Stanoviště jamkoviště + okraje 1) Potřeba závlahy v l.m -2 za rok 1) odpaliště dráhy Sušší oblasti Středně vlhké Vlhké ) včetně okolních ploch Tab. 1 Potřeba závlahy v l.m -2 za rok (HRABĚ et al., 2003). Zavlažování na jamkovištích je řešeno automatickou závlahou, která je zabudována pod povrchem jamkoviště s možností dálkového ovládání. Celý závlahový systém by měl být konstruovaný tak, aby pokrýval i okraje jamkovišť. Denní zavlažování jamkovišť je nezbytné uprostřed léta. Nejintenzivnější zavlažování jamkovišť se provádí v pozdních nočních hodinách (BEARD, 1998). SVOBODOVÁ (1998) souhlasí s tím, že jamkoviště musí být v každém případě zavlažována. O možnosti podpovrchové závlahy se zmiňuje i ONDŘEJ a OPATRNÁ (1997). Na odpalištích je závlaha řešena obdobně jako na jamkovištích (BEARD, 1998, SKLÁDANKA, 2007). V době přísevu by odpaliště měla být zavlažována kromě obvyklého nočního cyklu i v poledne, ale v menších dávkách (BEARD, 1998). Závlaha na drahách se buduje v případě, že je dostatečný zdroj vody (SKLÁDANKA, 2007). 6.3 Hnojení Vysoké nároky na vzhled trávníku spojené s pravidelným sečením současně vyžadují plynulý přísun živin odebraných trávníku v podobě pokosené hmoty, nezbytných pro další obrůstání, tvorbu zásobních látek a zdroj energie pro fyziologické procesy. Základním zdrojem energie jsou minerální živiny, především dusík, fosfor, draslík, hořčík, vápník a stopové prvky obsažené v půdě (OTEVŘEL et al., 2006). Pravidelné laboratorní rozbory půdy určí, kolik které živiny chybí a jakou má půda trávníku reakci, tj. jak se liší od ideálního ph, jehož hodnota je 5,5 6,5 a zda je tedy ke hnojení potřeba kysele nebo zásaditě působící hnojiva (ONDŘEJ a OPATRNÁ 1997)

29 Jednotlivé druhy trav mají různé nároky na odběr prvků rostlinné výživy z půdy. Z používaných druhů je na výživu obecně nejskromnější kostřava ovčí (Festuca ovina) a nejnáročnější je jílek vytrvalý (Lolium perenne). Ostatní druhy trav mají pak většinou střední nároky (ONDŘEJ, 1993, ONDŘEJ a OPATRNÁ 1997). Jedním z prvních zásahů v nové vegetační sezoně je jarní hnojení. Provádí se v závislosti na průběhu počasí a nadmořské výšce v druhé polovině března až první polovině dubna (OTEVŘEL et al., 2006). Mimo základního hnojení NPK provedeném při zakládání vegetační vrstvy, příp. substrátu na drahách, je nutné provést přihnojování mladého trávníku na jamkovištích, včetně okrajů, odpalištích a na drahách následně po vzejití rostlin za 2 týdny aplikací dusíku v rychleji působící formě v dávce 4-5 g.m -2. Při aplikaci dlouhodobě působících hnojiv dávky dusíku 6-8 g.m -2, z toho však ½ v rychle působící formě (HRABĚ et al., 2003). Další hnojení porostů dusíkem na jamkovištích a odpalištích za 3-4 týdny po aplikaci první dávky, a to opět na úrovni 4-5 g.m -2. Trávníky na drahách přihnojovat podle stavu porostu. Podmínkou aplikace hnojení dusíkem je provedení doplňkové závlahy a vyloučení nebezpečí popálení rostlin při hnojení orosených porostů (HRABĚ et al., 2003). Jednotlivé roční dávky hlavních živin jsou pak zaznamenány v Tab. 2. Typ trávníku N P 2 O 5 K 2 O MgO Golfový trávník - jamkoviště odpaliště dráhy Tab. 2 Dávky hlavních živin pro dané typy trávníku (kg.ha -1.rok -1 ), (OTEVŘEL et al., 2006) Hnojení se provádí podle obecných zásad. Nejvhodnější doba je před deštěm nebo před zavlažením. Nemělo by se přihnojovat za prudkého slunce, nebo když je porost mokrý (KRAJČOVIČOVÁ, 2005). Musí se dbát na to, aby nedošlo k popálení trávníku při nerovnoměrném rozhozu nebo vyšší dávce hnojiv (SVOBODOVÁ, 1998). Jakákoli nepravidelnost v rozhozu se velmi brzy projeví v barevné nevyrovnanosti travního porostu např. tmavě zelenými či světle zelenými pruhy (ONDŘEJ a OPATRNÁ 1997)

30 Ke hnojení se doporučují dlouhodobá hnojiva, nejlépe speciální pro sportovní a golfová hřiště (HYNEK, 2006). Pro jamkoviště a odpaliště se vyrábí speciální pomalu působící hnojiva, s jemnější až velmi jemnou granulací a to podle výšky seče trávníku. Tyto hnojiva jsou tmavě zbarvená, aby nenarušovala vzhled trávníku (SVOBODOVÁ, 1998). Hnojiva by měla obsahovat všechny důležité prvky pro výživu, jejich vzájemný poměr je speciálně upraven pro potřeby výživy trávníku. Různé formy a obsahy živin umožňují konkrétně reagovat na různá specifika každého stanoviště (HYNEK, 2006). 6.4 Aerifikace (provzdušňování) Jednou z podmínek dobrého a zdravého růstu trav je, aby povrchová vrstva půdy, v níž se nachází největší množství kořenů, obsahovala kolem 10 15% půdního vzduchu (ONDŘEJ, 1993, ONDŘEJ a OPATRNÁ, 1997). V horní vrstvě vegetačního profilu dochází v průběhu hrací sezóny ke zhutnění (HYNEK, 2006). HRABĚ et al. (2003), UČÍK (2008) upozorňují na následky zhutnění, které se projevují v nevhodné pórovitosti půdy a ve vzdušném režimu. Nedostatek kyslíku vede k vytvoření anaerobního prostředí, vedoucího ke změně chemismu půdy. Půdní reakce je pod hodnotou 5,0 a dochází k tvorbě půdních sraženin. Příkladem je sulfid železnatý, který se podílí na jevu zvaném černá vrstva ( Black Layer ). Důsledkem je snížení příjmu živin, zpomalení růstu kořenů a intenzity mikrobiální činnosti vedoucí navíc ke zpomalení rozkladu stařiny drnu a zhoršení jeho regeneračních schopností. Příčinou zhutnění je u přirozených zemin nevhodná půdní zrnitost, nevhodná skladba substrátů vegetační vrstvy, dále nevhodná konstrukce profilů hřiště a nadměrná antropogenní zátěž, tj. počet hodin aktivní zátěže hřišťového trávníku. Tyto negativní projevy je možné odstranit technologií, která se nazývá aerifikace. Aerifikace je mechanické ošetření trávníkové plochy zasahující do drnové a zejména vegetační vrstvy s cílem upravit fyzikální vlastnosti zhutnělého vegetačního substrátu. Po aplikaci této technologie dochází k hlubší plynové výměně v kořenové zóně rostlin, zlepšuje se vsakování, případně vzlínání vody a vytvářejí se tak vhodné podmínky pro regeneraci kořenové i zelené nadzemní hmoty (ČERNOCH, 2007, HRABĚ et al., 2003, VODEHNAL, 2002, VODEHNAL (2002) upozorňuje na důležitost správné volby nejvhodnější metody, která je ještě podmíněna aplikací ve vhodnou dobu a ve vhodné frekvenci. Jednotlivé metody, které jsou následně uvedeny, je třeba kombinovat. Používat jednu

31 z nich nestačí. Dále poukazuje na následky zanedbané aerifikace. Z praktického hlediska se jedná o ztrátu travního porostu a stojící vodu na hrací ploše. Zrušené zápasy, hřiště mimo hru i možná zranění ovlivňují ekonomiku celého golfového areálu. Po aerifikaci následuje topdressing a urovnání povrchu zatahovací sítí, či speciální zatahovací prutovou sítí (HRABĚ et al., 2003, VODEHNAL, 2002). Aerifikace jamkovišť a odpališť je možná každý měsíc. Dráhy lze aerifikovat dvakrát (SKLÁDANKA et al., 2007, BEARD (1998) doporučuje jamkoviště aerifikovat až šestkrát ročně, upřednostňuje coring, slicing a Hydroject. Aerifikace drah probíhá obvykle třikrát za vegetaci, semirafy jsou podle BEARDA (1998) aerifikovány na začátku vegetace Aerifikace standardními metodami Mezi tyto metody lze zařadit propíchávání drnu a vegetační vrstvy dutými (coring) nebo plnými hroty (spiking) a hlubší prořezávání trávníkové a vegetační vrstvy (slicing) (HRABĚ et al., 2003, UČÍK, 2008, Aerifikace dutými hroty (coring) Coring je intenzivní aerifikace založená na použití dutých hrotů (Obr. 5) s průměrem 10 až 15 mm, o délce 20 mm a více, umístěných ve vzdálenosti mm. Počet hrotů.m -2 se pohybuje v rozmezí od 200 do 400 (HRABĚ et al., 2003, KRAJČOVIČOVÁ, 2005, SVOBODOVÁ, 1998, HYNEK (2006) však uvádí až 500 hrotů.m -2. Duté hroty vyřezávají a vytahují z vegetační vrstvy válečky substrátu, které lze současně dopravovat do zásobníku a využít ke kompostování, nebo je ponechat na povrchu drnu a po vyschnutí a rozkladu je rozmělnit a rozprostřít po ploše zatahovací sítí (HRABĚ et al., 2003, KRAJČOVIČOVÁ, 2005, VODEHNAL (2002) doplňuje, že coring připadá v úvahu, pokud uvažujeme o výměně horní vrstvy v půdním profilu za vhodnější substrát. Nevýhodou této metody je částečné utužení v okolí a na dně vpichu (HRABĚ et al., 2003,

32 Obr. 5 Detail dutých hrotů ( Aerifikace plnými hroty (spiking) Dalším možným způsobem je aerifikace pomocí propíchávání růstového média plnými hroty (Obr. 6) umístěnými na válci (tzv. spiking), případně silnou pružinou, vytvářející v substrátu otvory. Tuto metodu lze označit za méně intenzivní aerifikaci. Počet otvorů je cca 100.m -2 a minimální hloubka je 50 mm. Nevýhodou je utužení půdy v okolí plného hrotu, naopak výhodou rozrušení namrzlého drnu a částečné zvýšení průsaku vody (HRABĚ et al., 2003). Obr. 6 Detail plných hrotů (SKLÁDANKA et al., 2007)

33 Aerifikace prořezáváním (slicing) Metodou slicing dochází k hlubšímu prořezávání travního drnu pomocí speciálně konstruovaných vybrujících dlát s radličkou či prořezávacích hvězdic nebo rotujících nožů (Obr. 7), které mohou být opatřeny hroty. Hroty mohou mít tvar dláta nebo trojúhelníku o délce mm. Prořezávají do drnu a vegetační vrstvy úzké štěrbiny. Průřezy vytvářejí dobré podmínky pro aktivní ventilaci a rychlý průsak dešťové a závlahové vody do kořenové zóny. Prořezávání je doporučováno provést na podzim nebo na jaře. Méně vhodné je provést prořezávání silně oslabených a zatěžovaných částí hřiště (HRABĚ et al., 2003, VODEHNAL, 2002, UČÍK, 2008). Obr. 7 Aerifikátor Level Spike 2200 s prořezávacími noži ( Aerifikace speciálními metodami Hloubkové uvolnění (Verti-Drain) Verti-Drain pracuje na principu hlubokých vpichů (KOPECKÝ, 2002). Používá plné hroty s průměrem 5 až 20 mm, které umožňují hlubší provzdušnění a prokypření utuženého podkladu na hloubku 100 až 250 mm ( Dokáže pozvednout půdní profil a tím provádět kultivaci ze vnitř. Půdní částice se uvolňují nerovnoměrně, a tak zabraňují vytváření zhutněné podorniční pánve. Verti- Drain pomáhá vytvářet otevřené, propustné a dobře provzdušněné růstové prostředí