OCHRANA LESA PŘED LÝKOŽROUTEM SMRKOVÝM V OCHRANNÉM PÁSMU LESNÍCH REZERVACÍ PONECHANÝCH SAMOVOLNÉMU VÝVOJI

Transkript

1 OCHRANA LESA PŘED LÝKOŽROUTEM SMRKOVÝM V OCHRANNÉM PÁSMU LESNÍCH REZERVACÍ PONECHANÝCH SAMOVOLNÉMU VÝVOJI LESNICKÝ PRŮVODCE Certifikované METODIKY Certifikovaná metodika Ing. ROMAN MODLINGER, Ph.D. a kol. 9/2015

2 Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v. v. i. a Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i. OCHRANA LESA PŘED LÝKOŽROUTEM SMRKOVÝM V OCHRANNÉM PÁSMU LESNÍCH REZERVACÍ PONECHANÝCH SAMOVOLNÉMU VÝVOJI Certifikovaná metodika Ing. Roman Modlinger, Ph.D. Ing. Jan Liška Ing. Miloš Knížek, Ph.D. Mgr. Dušan Adam, Ph.D. Ing. David Janík, Ph.D. Ing. Libor Hort Strnady

3 Lesnický průvodce 9/2015 Vydáno ve spolupráci: Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v. v. i. Strnady 136, Jíloviště Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i. Květnové nám. 391, Průhonice Vedoucí redaktor: Ing. Jan Řezáč; rezac@vulhm.cz Výkonná redaktorka: Miroslava Valentová; valentova@vulhmop.cz Grafická úprava a zlom: Klára Šimerová; simerova@vulhm.cz ISBN ISSN

4 FOREST PEST MANAGEMENT AGAINST EUROPEAN SPRUCE BARK BEETLE IN BUFFER ZONE OF UNMANAGED FOREST RESERVES Abstract This methodology summarizes practices for forest pest management against European spruce bark beetle beetle Ips typographus (L.) that can be applied in the buffer zone of unmanaged forest reserves. The objective of this methodology is to provide instructions for forest management techniques against this insect pest that are simple and thus practicable for use in forestry operations. The theoretical basis for the proposed practices was derived in particular from case studies carried out in the Boubín virgin forest and the Žofín old-growth forest. The practices for protecting forests against European spruce bark beetle are defined based upon the levels of disturbance and current threat. The methodology includes an overview of present scientific knowledge on European spruce bark beetle biology in relation to its spread and population dynamics. Specifics for regulating bark boring insects in these territories and an overview of serviceable control and protection methods are also presented. Recenzenti: prof. Ing. Jaroslav Holuša, Ph.D., FLD ČZU v Praze Ing. Jiří Bílý, Ph.D., MZe ČR 3

5 Foto na obálce: Stojící stromy v blízkosti polomových ploch odumřelé následkem žíru lýkožrouta smrkového (R. Modlinger, Boubínský prales, červen 2010) Adresy autorů: Ing. Roman Modlinger, Ph.D. Ing. Jan Liška Ing. Miloš Knížek, Ph.D. Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v. v. i. útvar Lesní ochranné služby Strnady 136, Praha 5 Zbraslav modlinger@vulhm.cz liska@vulhm.cz knizek@vulhm.cz Mgr. Dušan Adam, Ph.D. Ing. David Janík, Ph.D. Ing. Libor Hort Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i. odbor ekologie lesa, Lidická 25/27, Brno; adam@vukoz.cz janik@vukoz.cz hort@vukoz.cz

6 Obsah: 1 Úvod a cíl metodiky Úvod Přehled současných poznatků z biologie lýkožrouta smrkového Přehled bionomie Interakce hostitelského stromu a lýkožrouta smrkového Disperze lýkožrouta smrkového Populační dynamika lýkožrouta smrkového a interakce s polomy Přehled využitelných metod ochrany lesa před lýkožroutem smrkovým Obecné zásady uplatňované v hospodářských lesích Přehled ochranných metod Možnosti asanace napadených stromů Výsledky případových studií v Boubínském a Žofínském pralese Cíl metodiky Vlastní popis metodiky Metody regulace podkorního hmyzu v ochranných pásmech lesních rezervací Návrh postupů ochrany lesa podle aktuálního ohrožení Velikost ochranného pásma... 38

7 2.2.2 Návrhy managementu ochranného pásma na základě stavu populace Časový aspekt plánování managementu Možnosti managementu v jádrech ZCHÚ Riziko vzniku přemnožení v závislosti na množství polomů Kůrovcová gradace po větrných polomech Srovnání novosti postupů Popis uplatnění metodiky Ekonomické aspekty Dedikace Literatura Seznam použité literatury Seznam publikací, které předcházely metodice fotografická příloha Terminologický slovníček Summary... 67

8 1 ÚVOD A CÍL METODIKY 1.1 Úvod Současný systém územní ochrany přírody je v Česku podobně jako v dalších středoevropských státech tvořen vymezenou (a průběžně doplňovanou) soustavou velkoplošných (VZCHÚ) a maloplošných (MZCHÚ) zvláště chráněných území. Mezi nimi zaujímají významné místo území lesního charakteru, jejichž posláním je chránit dochované domácí typy lesních společenstev, různou měrou poznamenané antropogenními vlivy, tj. od společenstev málo ovlivněných, po společenstva velmi silně ovlivněná. Obecně platí, že všechny typy chráněných území by měly být od okolních částí krajiny odděleny tzv. ochranným pásmem (dále OP) zajišťujícím tlumení rušivých vlivů z vnějšího okolí, případně ve směru z chráněného území k porostům s konvenčním způsobem hospodaření. Tento aspekt je důležitý rovněž z hlediska ochrany lesa, neboť právě z území ponechaných samovolnému vývoji může docházet k šíření škodlivých organismů do navazujících hospodářských porostů. Stávající praxe ochranných pásem chráněných území se v Česku odvíjí ze zákonných ustanovení, která v případě MZCHÚ upravuje 37 zákona č. 114/1992 Sb., v platném znění. Existence OP je umožněna vyhlašovacím aktem příslušného MZCHÚ s přesným prostorovým vymezením. Tam, kde OP přímo vyhlášeno není, jde o území do vzdálenosti 50 m od hranic MZCHÚ. Funkci OP definuje zmíněný zákon následovně: Je-li třeba zabezpečit zvláště chráněná území před rušivými vlivy z okolí, může být pro ně vyhlášeno ochranné pásmo, ve kterém lze vymezit činnosti a zásahy, které jsou vázány na předchozí souhlas orgánu ochrany přírody. U VZCHÚ kategorie národní park (NP) funkci ochranného pásma přebírají příslušné zóny, v nichž jsou odstupňovány přípustné způsoby zásahů, tedy i intervenční opatření v ochraně lesa (zonace NP je závazně schvalována a poté reflektována v plánech péče). U VZCHÚ typu chráněná krajinná oblast (CHKO) jsou ochranná pásma vázána především na přítomná chráněná území typu národní přírodní rezervace (NPR) a přírodní rezervace (PR), případně také na okolí jádrových území (většinou 1. zóny), nalézajících se mimo vymezené rezervace. Je pochopitelné, že největší rizika vzájemného ovlivnění z pohledu ochrany lesa existují u chráněných území s významným zastoupením smrku, který hostí v našich podmínkách nejvíce agresivních druhů kambioxylofágního hmyzu, mezi nimiž zaujímá vůdčí postavení lýkožrout smrkový. Všechny úvahy o charakteru a velikosti 7

9 ochranných pásem lesních rezervací s významným zastoupením smrku, které jsou ponechány samovolnému vývoji, musí být proto vedeny pod zorným úhlem kritérií vyplývajících z poznatků o biologii a populační dynamice tohoto kůrovce. Zatímco otázky vztahující se k charakteru ochranných pásem jsou velmi komplexní, přičemž zahrnují skutečnosti vyplývající z přírodních podmínek lokality a historie obhospodařování lesních porostů v rezervaci a jejím okolí, tj. neřeší výhradně či dominantně problematiku ochrany lesa, otázky související s velikostí ochranných pásem již obvykle mají přímý vztah k ochraně lesa. Existence a velikost OP kolem ZCHÚ není v jednotlivých středoevropských státech řešena jednotně. OP mohou, ale nemusejí, být vyhlašována. O ustanovení OP z fytosanitárních důvodů se legislativa vůbec nezmiňuje. V případě českého zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb. (v platném znění) i slovenského zákona o ochrane prírody a krajiny č. 543/2002 Z. z. (v platném znění) obecně platí, že pokud není OP vyhlášeno (v různém rozsahu, podle povahy území a předmětu ochrany) přímo, je za ně považováno území 50 m (Česko), resp. 100 m (Slovensko), od hranice MZCHÚ. Pro národní parky ochranná pásma existují vždy, jejich velikost je však velmi variabilní. V případě německých NP s významným zastoupením smrku (NP Harz a NP Bayerischer Wald) již precedentní případy vyhlašování ochranných pásem z fytosanitárních důvodů existují (Skuhravý 2002). Odborná literatura tuto otázku řeší jen výjimečně, zdá se, že mezi vědeckou a odbornou komunitou je stále považováno za platné shrnutí provedené v klasické syntetické studii Wermelingera (2004). Zmiňovaný autor uvádí, že velikost této zóny kolísá mezi 100 až m, se střední hodnotou kolem 500 m. Tento závěr dobře odpovídá recentním poznatkům z obou výše zmíněných německých smrkových NP, kde je za bezpečnou vzdálenost vzhledem k šíření lýkožrouta vně hranic území se samovolným vývojem považován pás 300, resp. 500 m (cf. Schopf 2009, Habermann 2009). V případě přírodních rezervací (NPR a PR) lesního charakteru s rozlohou desítek až stovek ha se velikost této zóny blíží nejnižší hodnotě podle Wermelingera (2004), tj m, přičemž prakticky nikdy nepůjde o pás stejně široký po celém obvodu rezervace, ale jeho šířka bude respektovat konkrétní průběh a tvar jejích hranic, geomorfologické poměry, charakter okolních porostů apod. 8

10 1.2 Přehled současných poznatků z biologie lýkožrouta smrkového Přehled bionomie Lýkožrout smrkový je v podmínkách celé palearktické oblasti nejvýznamnějším druhem kůrovcovitých brouků vázaným na jehličnaté lesy (Christiansen, Bakke 1988) a v případě smrku ztepilého jej Skuhravý (2002) považuje za jeho vůbec nejvýznamnějšího hmyzího škůdce. Areál rozšíření l. smrkového zaujímá značnou část palearktické oblasti. Zasahuje od Pyrenejí po Japonsko, kdy jeho severní hranice prochází v Evropě Laponskem a jižní hranice severním Řeckem a Tureckem. V Asii tvoří severní hranici oblast arktické tundry mezi severní šířky, jižní pak probíhá severním Kazachstánem, Mongolskem a Čínou (Skuhravý 2002). V současnosti je l. smrkový řazen k čeledi nosatcovití (Coleoptera: Curculionidae), podčeledi kůrovci (Scolytinae). K významné změně došlo v nedávné době ve vyšším taxonomickém zařazení bývalé čeledi kůrovcovití (Scolytidae), která byla zejména na základě podobnosti preimaginálních stadií přeřazena jako podčeleď do bohaté čeledi nosatcovití (Curculionidae), viz Knížek, Beaver (2004). Vývoj l. smrkového probíhá jako u všech druhů hmyzu s proměnou dokonalou přes stadium vajíčka, larvy, kukly a dospělce (Hůrka, Čepická 1978). Vajíčka jsou drobná (0,6 1,0 mm v průměru), oválná, leskle bílá (Pfeffer 1954; Zumr 1995). Larva je apodní, bělavá, rohlíčkovitě zahnutá, se slabě chitinizovanou hlavovou kapsulí, její vývoj prochází třemi instary. Čerstvě vylíhlá larva je sotva 2 mm velká, dospělá měří 5 7 mm (Zumr 1995). Kukla je bílá, 5 6 mm dlouhá, volná, zakončená dvěma krátkými trny (Zumr 1995; Zahradník, Knížek 2000). Tělo dospělce l. smrkového je válcovitého tvaru s poměrně velkým štítem a kratšími, vzadu ozubenými krovkami. Velikost kolísá mezi 4,2 5,5 mm (Pfeffer 1955, 1989, 1995; Postner 1974; Nunberg 1981), dolní hranici 4 mm uvádějí Pfeffer (1954) i Zahradník, Knížek (2000). Hlava je při pohledu shora kryta podlouhlým vpředu kulovitě zaobleným štítem, který je v přední části zřetelně hrbolkovaný. Tykadla jsou na konci opatřena kulovitou paličkou s lomenými švy. Mezirýží krovek jsou hladká, lesklá, pouze v zadní části krovek nepravidelně tečkovaná. Vyhloubení zadní části krovek je matné, jemně tečkované a na okrajích je opatřeno čtyřmi páry zoubků, z nichž třetí shora je největší. Samička má hustěji ochlupené čelo a přední okraj štítu (Pfeffer 1955, 1989). Požerek l. smrkového je od ostatních druhů kůrovců relativně dobře rozeznatelný. Vstupní (závrtový) otvor se rozšiřuje ve snubní komůrku, která je zpravidla celá 9

11 ukrytá v lýku. Ze snubní komůrky vycházejí rovnoběžně s podélnou osou kmene rovné, nezprohýbané matečné chodby. Požerek je obvykle 2 3ramenný, při vyšším obsazení kmene pouze s 1 matečnou chodbou, 4 6ramenné požerky jsou méně časté (Pfeffer 1954; Zumr 1995), Postner (1974) uvádí i sedmiramenný požerek. Šířka matečné chodby dosahuje 3 3,5 mm, její délka je velice proměnlivá a závisí zejména na hustotě obsazení kmene (Pfeffer 1954). Při měření požerků l. smrkového byla Matouškem et al. (2012) u matečných chodeb s larvami 3. instaru zjištěna minimální délka 23 mm, maximální pak 142 mm. Pod tlustší vrstvou kůry mohou z matečné chodby vycházet 2 4 větrací otvory (Postner 1974). Larvální chodby vycházejí z matečné chodby kolmo, postupně se rozšiřují a jsou zakončené oválným prostorem pro kuklení (tzv. kukelnou komůrkou či kolébkou). Larvální chodby s plně vyvinutými larvami jsou 3 6 cm dlouhé (Pfeffer 1954). Vývoj jedné generace l. smrkového od založení požerku po ukončení zralostního žíru nových dospělců trvá v našich podmínkách obvykle 6 10 týdnů (Pfeffer 1954; Zahradník, Knížek 2000). Pod kůru se první zavrtává sameček a během 2 4 dnů vytváří snubní komůrku (Pfeffer 1954). Lýko zkonzumované při tvorbě snubní komůrky vytlačuje ve formě hnědavých drtinek vstupním otvorem mimo požerek. Tím se do okolí uvolňuje feromon, na který reagují obě pohlaví. Hlavními složkami samčího feromonu jsou metylbutenol a cis-verbenol. Metylbutenol je produkován nezávisle na hostitelském stromu, cis-verbenol závisí na hladině α-pinenu (Wainhouse 2008). Přilákané samice začínají po spáření se samcem hlodat matečnou chodbu a klást vajíčka. Samička klade jedno až dvě vajíčka denně a přitom je samcem vícekrát oplozována. Nejprve vyhlodá ve stěně matečné chodby, která má již určitou délku, zářez. Poté couvá do snubní komůrky, kde se otočí a opět couvá k místu zářezu, do kterého naklade krátkým kladélkem vajíčko a znovu se vrací do snubní komůrky. Zde se opět otočí a vrátí se hlavou napřed až k nově položenému vajíčku, které zakryje zátkou z jemných drtinek (Pfeffer 1954). Při pohybech v matečné chodbě samice do prostoru snubní komůrky vytlačuje trus se zbytky lýka, které samec vyhazuje závrtovým otvorem ven z požerku. Tak se do okolního prostředí dostává i feromon produkovaný samicemi, jehož hlavními složkami jsou ipsdienol a ipsenol. Samičí feromon má za úkol omezit další nálet samců a samic, čehož je dosaženo při vyšší koncentraci ipsdienolu a ipsenolu než cis-verbenolu. Antiagregační funkci má i látka verbenon, která je metabolickým produktem vznikajícím prostřednictvím činnosti asociovaných mikroorganismů z monoterpenů smrku (Wainhouse 2008). Počet nakladených vajíček závisí na délce matečné chodby, tj. populační hustotě (Andebrant 1990; Matoušek et al. 2012), počtu sesterských přerojení (Pfeffer 1954; Martínek 1961) či nadmořské výšce (Zumr 1995). Nejširší rozmezí ( ks) uvádí Pfeffer (1954), maximální hodnoty mohou podle Martínka (1956, 10

12 1961) dosáhnout až výše fyziologických možností jedné samice, tj. 120 vajíček. Většina autorů (Thalenhorst 1958; Zumr 1995; Wermelinger 2004; Matoušek et al. 2012) však uvádí rozmezí cca nakladených vajíček na samici. Jelikož vajíčka nejsou kladena v jeden okamžik, je líhnutí a vývoj larev nestejnoměrné (rychlejší v blízkosti snubní komůrky) a v jednom požerku se lze setkat s dospělými larvami i vajíčky. Jednotlivé larvální chodby probíhají paralelně a některé z nich jsou v důsledku úhynu larev předčasně ukončeny. Ke křížení chodeb může docházet pouze při větší tloušťce lýka, kdy mohou larvální chodby probíhat i ve dvou vrstvách (Thalenhorst 1958). Po krátkém období kukly se líhne imago (tzv. žlutý brouk), které ještě k plné dospělosti musí v místě vývoje nebo mimo něj, tj. na stejném či jiném kmeni, vykonat zralostní (úživný) žír. Poměr pohlaví nového pokolení je 1:1 (Pfeffer 1954). Po dokončení zralostního žíru zakládají dospělí brouci novou generaci či se chystají na přezimování. Zásadní vliv na úspěšnost přezimování, letovou aktivitu, rychlost vývoje a počet generací l. smrkového má teplota (Annila 1969). Nástup imaginální diapauzy však mnohem výrazněji ovlivňuje fotoperioda (Doležal, Sehnal 2007). Populace lýkožrouta ve stadiu imaga přezimuje v místě svého vývoje nejčastěji v opadané kůře na zemi (Dworschak et al. 2014). Mortalita během fáze přezimování je často způsobena opakovaným poklesem teplot pod 10 C (Faccoli 2002 ex Wermelinger 2004), podle Zumra (1995) pod 20 C. Na mortalitu má během vývoje lýkožrouta vliv řada predátorů, parazitoidů a patogenů. Zelený (2002) uvádí z území Česka 16 predátorů a 11 parazitoidů I. typographus. Mezi nejvýznamnější patří larvy pestrokrovečníka mravenčího Thanasimus formicarius (Linnaeus, 1758) [Cleridae: Coleoptera], jehož výskyt je těsně synchronizován s populační hustotou lýkožrouta (Weslien 1994). Přehled nejvýznamnějších patogenů l. smrkového uvádějí například Holuša, Lukášová (2012). Metody ochrany lesa využívané proti lýkožroutu smrkovému jsou dobře propracované a při jejich správné aplikaci lze populaci tohoto kalamitního škůdce významně zredukovat. Nejdůležitějším a základním způsobem této regulace je vyhledávání napadených stromů a jejich včasná asanace v době před opuštěním novou generací. Vyhledávání napadených stromů podle barevných změn jehličí nemusí být vždy spolehlivé, a proto je nejspolehlivějším způsobem zjišťování aktivních kůrovcových stromů prostřednictvím sledování tzv. dutinek při bázi napadených kmenů (především za šupinami a na povrchu borky). Asanaci kůrovcem napadených kmenů lze provádět mechanicky (ručním či strojovým odkorněním), nebo chemicky. Jako obranná metoda jsou využívány stromové lapáky, otrávené lapáky a v poslední době také otrávené trojnožky. Velice často používanou kontrolní metodou jsou feromonové lapače (Zahradník, Knížek 2000; Wermelinger 2004). 11

13 1.2.2 Interakce hostitelského stromu a lýkožrouta smrkového Lýkožrout smrkový patří mezi agresivní druhy kůrovců, kteří mohou napadat i zdravé stojící stromy (Wainhouse 2008). Způsob výběru hostitelského stromu tímto druhem dosud není vědecky jednotně interpretován. Ačkoliv je obecně přijímána představa, že tzv. pionýrští brouci jsou lákáni primárními atraktanty hostitele (viz Wermelinger 2004), bylo pomocí zpřesněných počítačových simulací dokázáno, že brouci mohou nalézt vhodný strom i pomocí náhodné disperze v prostoru (Byers 1996). Testují-li brouci v souladu s hypotézou náhodné disperze obranyschopnost stromu, lze očekávat, že náchylnější stromy nebudou schopny produkovat dostatečné množství obranných látek (pryskyřice) a umožní broukům produkci agregačního feromonu, tj. následnou hromadnou kolonizaci (Byers 2004). Jednotlivé úrovně obranyschopnosti stromu lze charakterizovat (Lieutier 2004; Franceschi et al. 2005) jako (1) předběžnou rezistenci stromu, kdy jsou zdroje investovány do obrany před napadením kůrovci (tloušťka kůry, systém vertikálních pryskyřičných kanálků) a (2) indukovanou resistenci, kdy jsou zdroje investovány až během napadení (indukovaný tok pryskyřice, hypersenzitivní reakce, prodloužená rezistence). Stromy, které úspěšně překonaly atak lýkožroutů, jsou odolnější k dalšímu napadení a tato vlastnost se označuje jako sekundární rezistence. Vzhledem k tomu, že obranný systém musí reagovat na jednotlivé atakující brouky a je energeticky velice náročný, je strom schopen krýt tuto potřebu energie pouze po omezenou dobu. Lýkožrout smrkový překonává obranyschopnost stromu hromadným náletem koordinovaným prostřednictvím agregačního feromonu (Raffa, Berryman 1983) a současným oslabováním obranného systému stromu pomocí asociovaných vaskulárních hub, zejména druhu Ophiostoma (Ceratocystis) polonicum Siemazsko (Christiansen et al. 1987). Na základě faktu, že pro úspěšné napadení stromu je nutný určitý minimální počet jedinců, byl Berrymanem (1974) stanoven hustotně závislý práh úspěšného napadení, který se v evropských podmínkách pohybuje mezi jedinci (Lieutier 2004). Za náchylnější vůči napadení jsou považovány stromy poškozené, staré, stresované suchem, růstově potlačené, pomalu rostoucí, dále jedinci s tenkou borkou, rostoucí v hustém zápoji či napadení houbami (Baier 1996; Lieutier 2004; Wermelinger 2004). Smrky rostoucí ve smíšených porostech mají oproti stromům rostoucím v monokultuře vyšší primární tok pryskyřice, tj. i vyšší primární odolnost, ale i indukovanou (sekundární) obranyschopnost (Baier et al. 2002). Významnou roli v náchylnosti k napadení lýkožroutem smrkovým hraje i dostupnost vody (Kausrud et al. 2012). 12

14 Po vyčerpání obranyschopnosti hostitelského stromu zůstává na kolonizovaném kmeni vysoký počet jedinců, ovlivňujících míru přežívání potomstva z důvodu rostoucí kompetice o lýko (Thalenhorst 1958). Během náletu na strom je této situaci předcházeno zvyšující se produkcí antiagregačních feromonů a látek odklánějících další ataky na jiné stromy v okolí (Schlyter, Anderbrant 1989). Také v okamžiku, kdy se samice již nacházejí ve fázi kladení vajíček, mohou v případě přeplnění disponibilního prostoru předčasně opustit matečnou chodbu a založit tzv. sesterské pokolení na jiném stromě (Martínek 1961) nebo snížit počet kladených vajíček (Anderbrant 1990). Silná kompetice o lýko se kromě mortality preimaginálních stadií projevuje i menší dosahovanou velikostí dospělců a nižším objemem jejich tukového tělesa (Botterweg 1983; Anderbrant, Schlyter 1989). Je známo, že právě větší jedinci se šíří na větší vzdálenosti, čímž získávají výhodu zejména díky úniku před predátory a parazitoidy (Anderbrant et al. 1985) Disperze lýkožrouta smrkového Experimentální studie (Duelli et al. 1986) zabývající se otázkou letových hladin kůrovcovitých, dokládá maximální četnost odchytu I. typographus do nenavnazených bariérových pastí v 5 m, přičemž méně než 5 % brouků bylo odchyceno výše než 10 m. Tyto údaje o nízké letové hladině I. typographus podporují i zjištění Forse a Solbrecka (1985), kde maxima odchytů byla do 2 m nad zemí). Gutowski a Krzysztofiak (2005) dokonce v této výšce odchytali do 36 nenavnazených pastí za 6 let celkem dospělců I. typographus. Relativně nízká letová hladina u I. typographus souhlasí i s chováním severoamerických kůrovců (Safranyik et al. 2000). Uvedené poznatky se ovšem liší u stromů větších dimenzí, kde v 10 m může být tloušťka kůry ještě značná v takových případech se mohou uplatňovat modifikované modely letového chování. V terénu jsme mnohokrát pozorovali stromy, které byly po více let kolonizovány tesaříky (Cerambycidae). Obsazen byl ročně vždy pruh o šířce cca 30 cm, který se spirálovitě táhl až do koruny stromu. Domníváme se, že I. typographus atakoval takové stromy, až když zbýval relativně úzký pruh neporušeného lýka a nálet směřoval do prostoru koruny nejméně 20 m nad zemí. Stromy obsazené tesaříky bývají silně oklované od ptáků, a pravděpodobně uvolňují do okolí značné množství primárních atraktant. Při setkání s takovým stromem může brouk zamířit do vyšších partií. Např. v práci Duelli et al. (1986) je vytáhnutí brouků feromonem prokazatelně patrné (odchyty v pastích i přes 40 m nad zemí). 13

15 Disperze l. smrkového je značně variabilní a dosud ne zcela spolehlivě objasněna. Směr disperze je závislý zejména na rychlosti větru a složení okolních lesních porostů (Franklin et al. 2000; Kausrud et al. 2012). Pokud rychlost větru přesahuje 2 ms -1 je aktivní šíření l. smrkového ovlivněno zejména směrem větrného proudění (Franklin et al. 2000). Při vyšších rychlostech se jedná o pasivní přenos. Za nízké rychlosti větru (<1 ms -1 ) může lýkožrout letět proti směru proudění vzduchu. Brouci se během disperze orientují zejména čichem (Kausrud et al. 2012) a pokud se setkají s volatilními látkami hostitele, změní trajektorii letu směrem ke zdroji. Na kratší vzdálenost pak má rozhodující účinek feromon (Franklin et al. 2000). Podíl dispergující populace je závislý zejména na koncentraci feromonu v nejbližším okolí místa vzletu brouků. Pokud je ovzduší nasycené feromonem, například v místech vyšších populačních hustot a dostatku náchylných stromů vhodných k napadení, bude převážná část vyletujících brouků prozkoumávat blízké okolí a reagovat na feromon na krátkou vzdálenost. Jestliže při vylétnutí brouků není přítomný zdroj feromonu, brouci stráví méně času prozkoumáváním blízkého okolí a rychle odlétají pryč, dříve než reagují na feromon (Franklin et al. 2000). Toto chování souhlasí s vyššími odchyty emigrujících brouků v místech s intenzivní asanační těžbou, v porovnání s bezzásahovým územím (Montano et al. 2016). Aktivní schopnost letu l. smrkového jistě přesahuje vzdálenost 500 m (Wermelinger 2004), maximální záznamy pasivního letu jsou však mnohonásobně vyšší (cf. Kausrud et al. 2012). Z hlediska šířky OP je důležitější spíše vzdálenost výskytu nových kůrovcových ohnisek od míst napadení z předchozího roku (za předpokladu jedné generace lýkožrouta v roce). Wermelinger (2004) považuje za rizikovou vzdálenost 100 m kolem čerstvých kůrovcových ohnisek a Wichmann, Ravn (2001) pak 500 m od polomů. Zejména tyto údaje sloužily ke stanovení střední a spodní hranice velikosti ochranného pásma kolem lesních rezervací s bezzásahovým režimem v práci Wermelingera (2004). Analýzou infračervených leteckých snímků zaznamenávajících průběh přemnožení l. smrkového v NP Bavorský les za období 22 let, byly Kautzem et al. (2011a) stanoveny v těchto tradičně používaných mezích pravděpodobnosti výskytu nových kůrovcových ohnisek od napadení v předchozím roce. Ve 100 m vzdálenosti vzniklo průměrně 65 % nových ohnisek a do vzdálenosti 500 m se vyskytovalo 95 % nových ohnisek. Pro podmínky 5 7 lvs. je však mnohem vhodnější analýza z gradace lýkožrouta v NP Bavorský les mezi lety (Kautz et al. 2011b), kdy byla pomocí dvou odlišných metod prostorové statistiky prokázána velice nízká pravděpodobnost vzniku nových ohnisek od napadení z předchozího roku ve vzdálenosti nad 200 m. 14

16 1.2.4 Populační dynamika lýkožrouta smrkového a interakce s polomy Velmi důležitým faktorem ovlivňujícím následnou gradaci je populační hustota lýkožrouta v okolních porostech (Eriksson et al. 2008). Množství polomových stromů, které může ročně vzniknout a být lýkožroutem smrkovým obsazeno bez rizika vzniku přemnožení, uvádí pro středoevropské podmínky ve své práci Skuhravý (2002). Toto množství stanovuje na cca 10 stromů (především slabších dimenzí) na 1 ha, zatímco Mrkva (1997) udává 10, resp. 15 stromů na plochu 2 3 ary. Pokud je tato hranice překročena, doporučuje Mrkva (1997) ponechat v chráněných územích 30 % padlých stromů. V případě výskytu epizody sucha (deficit více než 100 % normálu po dobu 3 měsíců) však autor navrhuje množství ponechaných stromů korigovat. V severní Evropě (Finsku) je za množství, které nezpůsobí vznik přemnožení, považováno 20 stromů (Eriksson et al. 2007, 2008) nebo 5 m 3 ležících atraktivních stromů (Kausrud et al. 2012). Riziko přemnožení podkorního hmyzu však není dáno pouze přítomností polomů. Lesní porosty vystavené přísušku či déletrvajícímu období se srážkovým deficitem mají též nižší vitalitu a jsou tak rovněž náchylnější k napadení hmyzem (Økland, Berryman 2004) i k infekci kořenů primárně parazitickými dřevokaznými houbami (Desprez-Loustau et al. 2006). Šíření l. smrkového po větrných disturbancích je komplexní proces, který nevykazuje žádné monokauzální korelační vztahy. Význam jednotlivých faktorů se může dokonce měnit i v průběhu gradace (Lausch et al. 2011). Na krajinné úrovni bylo šíření l. smrkového obvykle studováno interpretací leteckých a satelitních snímků (Wulder et al. 2005; Lausch et al. 2011), hodnocením spektrálních snímků (Kautz et al. 2011), časových řad digitálních fotografií na vybrané síti lokalit (Köster et al. 2009) nebo hodnocením sítě referenčních ploch v hospodářských lesích (Gilbert et al. 2005; Hilczanski et al. 2006). Na lokální úrovni, obvykle v bezzásahových územích, bylo šíření tohoto hmyzího druhu sledováno zpravidla terestrickým šetřením (Schroeder, Lindelöw 2002; Plašil, Cudlín 2005; Grodzki et al. 2006b; Komonen et al. 2011). Obecně platí, že významnými faktory šíření l. smrkového jsou velikost větrem disturbovaných ploch, vzdálenost od míst předchozího napadení (Lausch et al. 2011), expozice (Jurc et al. 2006), věková struktura porostů (Wermelinger 2004), porostní hustota a zastoupení smrku (Hilczanski et al. 2006). Predikce šíření lýkožrouta vycházející z těchto vztahů jsou mnohdy velmi nepřesné (Wermelinger 2004), nicméně velice rozšířené a sofistikované (cf. Seidl et al. 2011). 15

17 Během prvních dvou let po vzniku polomu se l. smrkový vyvíjí uvnitř prolámaných světlin (Göthlin et al. 2002) a teprve následně atakuje okolní porosty (Wermelinger 2004). Nová ohniska vznikají do vzdálenosti 500 m od míst předchozího napadení (Wichmann, Ravn 2001). Jakušem et al. (2003) bylo pozorováno, že l. smrkový migruje v počátečních fázích přemnožení na delší vzdálenost, což je důsledkem široké nabídky potravních zdrojů (stresovaných stromů), které přečkaly ničivý vítr. Tato pozorování souhlasí s výsledky pokusů se zpětnými odchyty (Duelli et al. 1997), kdy bylo zjištěno, že více než 50 % populace přeletuje na delší vzdálenost než 500 m a pouze cca třetina (35,4 %) je schopna uskutečnit napadení přímo v místě vylíhnutí. Podíl migrujících brouků je však závislý zejména na koncentraci feromonu (Franklin et al. 2000), místní nabídce zdrojů vhodných k vývoji potomstva (Kausrud et al. 2012) a na fázi přemnožení (Wichmann, Ravn 2001). Nejčastější formou napadení porostů jsou menší ohniska a rozsevy, které se později spojují v rozsáhlé souvislé plochy (Faiman 1996). Populační dynamiku l. smrkového lze charakterizovat jako eruptivně pulzující (Berryman 1987), při níž dochází ke značně zpožděné negativní zpětné vazbě. Přemnožení trvá obvykle 5 7 let (Sauvard 2004), podle Skuhravého (2002) 3 11 let, během nichž odumře následkem napadení velké množství stromů (Sauvard 2004). Délka trvání mezigradačního období je velice proměnlivá a dochází při ní k akumulaci zdrojů, tj. odumírajících a silně oslabených stromů (Økland, Bjørnstad 2006). V období latence probíhá o tyto zdroje kompetice a populace je řízena negativní zpětnou vazbou, udržující rovnovážnou populační hustotu s nosnou kapacitou prostředí K 1, která odpovídá množství odumírajících a silně oslabených stromů (Jarošík 2005). Zvýšení početnosti l. smrkového umožňuje kooperaci mezi jedinci a kolonizaci doposud nepřístupného zdroje rostoucích vitálních stromů (Berryman, Kindlmann 2008). S dalším nárůstem populačních hustot je spojena kompetice o stojící stromy, resp. o prostor pro vývoj potomstva a populace je opět ovlivňována negativní zpětnou vazbou na nosné kapacitě prostředí K 2, odpovídající disponibilnímu množství stojících stromů (Jarošík 2005). Interakce mezi lýkožroutem a jeho hostitelem tedy vytváří bimodální populační křivku (obr. 1) o dvou nosných kapacitách prostředí oddělených nestabilním prahem K 3 (Jarošík 2005; Berryman, Kindlmann 2008). V této souvislosti se někdy hovoří o endemické (K 1 ) a epidemické (K 2 ) populační hustotě (Jarošík 2005). Při přechodu mezi endemickou a epidemickou populační hustotou hrají klíčovou roli disturbanční procesy (cf. Seidl et al. 2011). Na území střední Evropy jsou v tomto směru nejvýznamnější větrné disturbance (Schelhaas et al. 2003), které jsou schopny synchronizovat populační dynamiku 16

18 l. smrkového na rozsáhlých územích (Økland, Bjørnstad 2006), kdy nárůst jeho populační hustoty po větrné kalamitě probíhá s časovým zpožděním ovlivněným zejména teplotou, na území Česka cca 1 3 letým (Modlinger, Novotný 2015). Obr. 1: Multimodální vztah mezi rychlostí růstu populace R a populační hustotou N (podle Berrymana 1981 ex Jarošík 2005) 17

19 1.3 Přehled využitelných metod ochrany lesa před lýkožroutem smrkovým Obecné zásady uplatňované v hospodářských lesích Ochrana lesních porostů před lýkožroutem smrkovým je legislativně ukotvena v 32 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů ( lesní zákon ), v platném znění. Podrobněji je rozvedena v navazující vyhlášce Ministerstva zemědělství č. 101/1996 Sb., ve znění její novely č. 236/2000 Sb., a dále v České technické normě ČSN Ochrana lesa proti kůrovcům na smrku, vydané roku Z uvedených předpisů vyplývá povinnost věnovat lýkožroutu smrkovému patřičnou pozornost ve všech lesních porostech s významnějším zastoupením smrku, tedy i v ochranných pásmech ZCHÚ. Metody ochrany lesa vztahující se k otázkám regulace populací podkorního hmyzu (tzv. přímá obranná opatření) jsou dlouhodobě předmětem intenzivního studia. Je proto přirozené, že systém vyvinutých a používaných obranných opatření je dobře propracovaný a uplatňuje se v souladu s obecnými zásadami integrované ochrany rostlin, jak ukládá domácí i unijní legislativa (cf. Zahradník et al. 2014). Klíčový taxon gildy smrkových kambioxylofágů, l. smrkový, mající z lesnického hlediska status prvořadého kalamitního škůdce, patří přitom mezi nejvíce studované hmyzí druhy vázané na lesní společenstva. Množství prací o něm stále strmě narůstá, jejich recentní přehled spolu s celou problematikou biologie a ekologie kůrovcovitých podávají např. syntetické studie mezinárodního kolektivu autorů pod vedením Vegy, Hofstettera (2015) či Lieutiera et al. (2004). Domácí zdroje, především aplikovaného charakteru, jsou shrnuty např. v monografických studiích Pfeffera (1954) nebo Zumra (1995). Příčinám a souvislostem gradací lýkožrouta v konkrétním případě NP Šumava se věnují knihy Skuhravého (2002) nebo Kindlmanna et al. (2012). Praktické poznatky týkající se metod kontroly a obrany lze čerpat např. z informačních materiálů pro lesnickou praxi (Zahradník, Knížek 2000) či ze souborných publikací Švestky et al. (1996), Zahradníka (2005) nebo Vakuly et al. (2015), věnovaných dominantně problematice ochrany lesa v hospodářských lesích. V modifikované podobě jsou však tyto postupy uplatnitelné i v podmínkách ochranných pásem ZCHÚ, což je náplní kapitoly 2.1 této publikace. Přehled moderních metod a postupů ochrany proti podkornímu hmyzu i s ohledem na chráněná území je uveden rovněž v práci Jakuše, Blažence (2015). 18

20 Kontrola Při stanovení způsobu kontroly a množství kontrolních opatření se vychází z objemu kůrovcového dříví v předchozím roce. Legislativa rozlišuje tři úrovně stavu populace l. smrkového. Stav základní je takový početní stav lýkožroutů, kdy objem kůrovcového dříví z předchozího roku v průměru nedosáhl 1 m 3 na 5 ha smrkových porostů, a nedošlo k vytvoření ohnisek výskytu. Stav zvýšený je takový početní stav lýkožroutů, kdy objem kůrovcového dříví z předchozího roku v průměru překročil 1 m 3 na 5 ha smrkových porostů, a došlo k vytvoření ohnisek výskytu lýkožrouta. Tento stav upozorňuje na možnost vzniku přemnožení. Stav kalamitní je takový početní stav lýkožroutů, při kterém vznikají rozsáhlá poškození lesních porostů, ať již v porostních stěnách nebo se tvoří rozsevy uvnitř porostů. Při základním stavu se početnost lýkožroutů kontroluje pomocí odchytových zařízení lapáků nebo lapačů. Ve všech porostech starších 60 let se zastoupením smrku nejméně 20 % se umisťuje minimálně 1 odchytové zařízení na 5 ha, a to pro jarní i letní rojení. Současně se ve všech porostech zjišťuje výskyt napadených stromů a probíhá jejich včasná asanace. Při zvýšeném a kalamitním stavu se počet kontrolních opatření upravuje podle kalamitního základu. Ve zvýšeném stavu plní kontrola již částečně také obrannou funkci, při kalamitním stavu je účel odchytových zařízení zejména obranný. Na každý krychlový metr včas zpracováného kůrovcového dříví instalujeme pro jarní rojení odchytová zařízení v poměru 8:1 (8 m 3 1 odchytové zařízení), v případě pozdě zpracovaného (opuštěného) kůrovcového dříví instalujeme odchytová zařízení v poměru 1 2:1 (na 1 2 m 3 1 odchytové zařízení). Pro letní rojení odvozujeme počet odchytových zařízení podle stupně jejich napadení, resp. odchytu během jarního rojení. Při slabém stupni napadení se odchytová zařízení přemisťují na vhodnější lokalitu, nebo se již neobnovuje jejich funkčnost (v případě lapáků se nepokládá další série). Při středním stupni napadení zůstává počet odchytových opatření nezměněn. Silný stupeň napadení vyžaduje přiměřené zvýšení počtu odchytových zařízení tak, aby byla zajištěna realizovatelnost kontrol a v případě lapáků zejména včasnost jejich asanace. K množství odchytových zařízení stanovených podle stupně napadení se přidá jedno opatření za každý 1 m 3 částečně nebo zcela kůrovcem opuštěný strom. Odchytová zařízení se kontrolují v intervalu 7 14 dní a o stupni jejich napadení se vede písemný záznam. Současně se zjišťuje, zda nejsou lýkožroutem napadeny okolní stojící stromy. Odchytová zařízení nesmí být zakryta buření nebo jinými překážkami omezujícími šíření feromonu (jak umělého, tak přirozeně produkovaného). 19

21 Preventivní a ochranná opatření Základem prevence je po celý rok důsledně vyhledávat, vyznačovat, evidovat a hlavně včas zpracovávat kůrovcové stromy a ostatní kůrovcové dříví. Zvláštní důraz se klade na úplné zpracování a odvoz či asanaci kůrovcového dříví během zimního období, a to nejpozději do konce března v polohách do 800 m n. m. a do konce dubna v polohách nad 800 m n. m. Za běžných okolností je dále třeba včas odstraňovat z lesa veškerý materiál vhodný pro namnožení l. smrkového, tj. vytěžené dříví, polomy a výrazně fyziologicky oslabené stromy, a to před začátkem jeho rojení. Dříví, které není možné z provozních důvodů včas odvézt z lesa, a které je pro l. smrkového atraktivní, je možné využít jako lapáky (asanovat po napadení) nebo otrávené lapáky. Účinná obranná opatření vycházejí z pečlivě realizovaných preventivních zásahů, a to zejména z důsledného a včasného vyhledávání a odstraňování veškerého dříví napadeného lýkožroutem smrkovým (s důrazem na stojící stromy). K přímému snižování populační hustoty lýkožrouta jsou využívány stromové lapáky, feromonové lapače, otrávené lapáky, případně další, méně tradiční metody Přehled ochranných metod Těžba napadených stromů Jde o základní metodu, na níž je založeno každé úspěšné tlumení výskytu l. smrkového. Je nutné především přednostně vyhledávat a včasnou těžbou (asanací) odstraňovat všechny lýkožroutem napadené stojící stromy, s cílem zabránit vylétnutí nové generace, která se v nich vyvíjí. Napadené aktivní kůrovcové stromy se vyhledávají podle charakteristických symptomů (smolení, drtinky na kořenových nábězích, závrtové otvory, barevné změny jehličí, oklovávání kůry ptáky), blíže viz Gubka et al. (2010) nebo Jakuš et al. (2015). V případě aktivních kůrovcových (stojících) stromů je nejdůležitějším symptomem přítomnost drtinek na kořenových nábězích. Barevné změny jehličí se mohou v některých případech projevovat až se zpožděním, tedy v době, kdy již l. smrkový opustil lýko napadeného stromu. Rovněž v případě samovolného opadávání kůry je zpravidla již na účinnou asanaci stromu pozdě. Těžbou se také odstraňují poškozené a oslabené stromy vhodné k vývoji lýkožrouta (nenapadené), pocházející z různých abiotických poškození vzniklých během roku 20

22 (hlavně větrné polomy, v zimním období také sněhové či námrazové polomy, popř. i přímé poškození suchem). Tyto stromy lze využít jako lapáky. Stromové lapáky K lákání a odchytu rojících se brouků během jarního a letního období slouží uměle připravené stromové lapáky, tedy pokácené a obvykle odvětvené, nejlépe zdravé stromy. Lapáky přitahují lýkožrouty k založení požerku působením tzv. primárních atraktant, uvolňujících se ze zavadajícího lýka. Po založení požerku je samci produkován agregační feromon, který zprostředkuje hromadnou kolonizaci ležícího kmene. Lapáky se kácejí v předstihu před počátkem rojení. První série určená k zachycení jarního rojení se připravuje v 2měsíčním předstihu (nejčastěji v březnu). Počet lapáků, který je třeba v porostu instalovat, vychází z kalamitního základu a je popsán v kapitole Druhá série určená k zachycení letního rojení se připravuje nejpozději jeden až dva týdny před předpokládaným začátkem tohoto rojení. Lapáky první série se umisťují na okrajích porostů (dvě třetiny na výsluní, třetina v polostínu), lapáky druhé série se kácejí do polostínu a podle situace se umisťují i do vnitřnějších částí porostů. V horských polohách se lapáky kácí na slunná místa. Pro zvýšení účinnosti lapáku se často doporučuje jeho podkládání, což je v praxi obvykle obtížně realizovatelné. Při pravidelných kontrolách v intervalu sedmi až deseti dní se zjišťuje stupeň napadení lapáků podle počtu závrtových otvorů na dm 2 a stav vývoje lýkožrouta pod kůrou. Zjišťování stupně napadení provádíme v místě nejsilnějšího náletu lýkožrouta, což je obvykle na počátku koruny, tj. kde zelené větve přechází v suché větve. Za slabý stupeň napadení považujeme méně než 0,5 závrtu, střední 0,5 až 1 závrt a silný více než 1 závrt na dm 2. Pokud jsou lapáky napadeny silně, přikacuje se do blízkého okolí další lapák, případně se umísťuje feromonový lapač. Při aplikaci lapáků zpravidla nehrozí napadení okolních stojících stromů a není v jejich případě nutné dodržovat bezpečnostní vzdálenost. Asanace lapáku se provádí tak, aby nedošlo k dokončení vývoje nové generace lýkožrouta, což vychází z použitého způsobu asanace. Feromonové lapače Za účelem lákání a odchytu rojících se brouků se používají také umělá lapací zařízení, v nichž jako návnada slouží feromonové odparníky, obsahující syntetické agregační feromony. Feromonových lapačů se v minulosti používalo velké množství typů, v současnosti je však nejrozšířenější nárazový štěrbinový lapač typu Theysohn. Feromonové lapače určené k obraně se umisťují do ohnisek výskytu v blízkosti porostních stěn, obvykle do vzdálenosti nepřesahující 25 m. Při instalaci lapačů je nutné striktně dodržovat minimální vzdálenost 10 m od nejbližšího 21

23 atraktivního živého stojícího smrku (přibližně s výčetní tloušťkou nad 20 cm), pokud se tak nečiní, výrazně se zvyšuje riziko napadení stromů v porostu. Lapače se umisťují jednotlivě nebo v trojicích (tzv. hvězdicovité uspořádání), při plošně rozsáhlých přemnožení se někdy přistupuje k metodě tzv. bariér feromonových lapačů (blíže Jakuš, Blaženec 2015). Počet feromonových lapačů, který je třeba v porostu instalovat, vychází z kalamitního základu a je popsán v kapitole Feromonové odparníky se do lapačů umisťují těsně před počátkem rojení a doba jejich výměny (účinnosti) se řídí pokyny výrobce. Podle množství zachycených lýkožroutů za celé období rojení se pro každý lapač stanovuje stupeň odchytu. Slabý stupeň odchytu představuje méně než lýkožroutů, střední stupeň mezi a jedinců, a silný stupeň je dosažen, pokud počet odchycených brouků převyšuje V praxi se obvykle použití lapačů kombinuje se stromovými lapáky, zejména pokud je potřebné v lokalitě umístit velký počet opatření a není zde žádoucí kácet velké množství lapáků. Při použití lapačů se v situacích intenzivních a plošně rozsáhlých přemnožení někdy přistupuje k metodě bariér feromonových lapačů (např. Jakuš, Blaženec 2015), což jsou jedno či vícenásobné linie těchto opatření podél porostních stěn (vzdálenost mezi jednotlivými lapači je přitom maximálně 20 m). Otrávené lapáky Další možnost v odchytu dospělců lýkožrouta představuje otrávený lapák. Je to pokácený a odvětvený smrk nebo jeho část (např. o délce 4 m), který se těsně před předpokládaným začátkem rojení lýkožrouta celopovrchově ošetří vhodným insekticidem a opatří feromonovou návnadou. Používají se i čerstvá polena (o délce 1 1,5 m) sestavená do trojnožek, s feromonovou návnadou umístěnou pod vrcholem. Tloušťka použitých polen by neměla klesnout pod 12 cm (Lubojacký, Holuša 2011). Přítomnost feromonového odparníku je nutná díky ošetření povrchu kmene insekticidem, který zabraňuje založení požerku, a tím i produkci přirozeného agregačního feromonu. Otrávené lapáky se používají pouze při zvýšeném a kalamitním stavu, a to zejména na nepřístupných lokalitách, kde není možné dodržet pravidelné intervaly kontrol. Pro stanovení počtu otrávených lapáků vycházíme ze stejných zásad jako v případě feromonových lapačů, je rovněž nutné dodržet bezpečnostní vzdálenost 10 m od nejbližšího živého stojícího smrku. Kontrola otrávených lapáků nemusí být tak častá jako v případě lapačů nebo lapáků. Důležité je zjišťovat, zda pod kůrou otráveného lapáku nedochází k vývoji požerků lýkožrouta. Účinnost otrávených lapáků se sleduje namátkově pomocí kontrolního rámu nebo plátna. V souladu s dobami účinnosti uvedenými na etiketách použitých přípravků se účinnost otrávených lapáků udržuje po celou sezónu opakovaným ošetřením insekticidem a pravidelnou výměnou feromonového odparníku. 22

24 Mezi otrávené lapáky lze rovněž zařadit systém Trinet, jedná se o síť napuštěnou dlouhodobě kontaktně působícím insekticidem, která je umístěna na trojboké hliníkové konstrukci. Stojící navnazené stromy Mezi netradiční způsoby obrany patří metoda usměrňování náletu l. smrkového na okraje smrkových porostů (porostní stěny), které jsou navnazeny feromony někdy též označovaná jako švédská metoda. Tuto nestandardní metodu lze použít v porostech s kalamitním stavem lýkožrouta, v místech kde by s největší pravděpodobností i při uplatnění klasických metod ochrany došlo k napadení porostních stěn, nebo je možné tímto způsobem usměrnit nálet lýkožrouta na části porostu, v kterých je plánovaná těžba. V porostní stěně se zvolí 3 5 stromů, na které se umístí feromonový odparník, vzdálenost mezi navnazenými stromy může být m. V případě že se jedná o porost, který je v plánu smýtit, lze feromonové odparníky vyvěsit rovnoměrně po porostu. Stromy se navnazují těsně před rojením, feromonový odparník se umisťuje co možná nejvýše. Navnazené stromy je vhodné viditelně označit. Metodu je možné použít pro obě rojení, případně v kombinaci s ošetřením báze stromů insekticidy (tzv. metoda skupin stojících stromů zatraktivněných feromonem a ošetřených insekticidy cf. Juha et al. 2012). Další metody Další novodobě vyvíjenou a dosud spíše výjimečně používanou metodu představuje aplikace semiochemikálií typu antiatraktant (syntetických látek imitujících vůni listnáčů a smrků plně kolonizovaných lýkožrouty), které působí repelentně a odpuzují lýkožrouty od stromů či porostních částí, ošetřených těmito látkami (formulovanými nejčastěji do podoby modifikovaných odparníků). V budoucnu lze pravděpodobně očekávat postupné všestranné zdokonalování této metody. V praxi ochrany lesa proti lýkožroutům však doposud neexistuje standardní a komerčně přístupná metoda, přestože vývoj dospěl v mnoha případech již do stadia poloprovozních zkoušek, a to i v podmínkách střední Evropy (Jakuš, Blaženec 2015). Na tomto místě je možno zmínit také tzv. biologické možnosti obrany, spočívající v umělé aplikaci entomopatogenních bioagens, schopných infikovat a zahubit vývojová stadia lýkožrouta (ze skupiny entomopatogenních hub, nejčastěji využívaných, je možno uvést např. taxon Beauveria bassiana). 23

25 1.3.3 Možnosti asanace napadených stromů Asanace kůrovcového dříví zabraňuje v lesních porostech výlétnutí nové generace brouků z napadených stromů. Provádí se odvozem napadeného dříví z dosahu lesních porostů, odkorněním (sloupáním nebo odfrézováním) a chemickým postřikem kůry. Každá z uvedených metod má své výhody a zároveň nedostatky. Výběr použitého způsobu asanace kůrovcového dříví závisí právě na těchto specifických okolnostech. Mechanické metody Podle použitého způsobu asanace můžeme mechanické metody rozdělit na strojové a ruční odkorňování. Při strojovém odkorňování se používají frézové adaptéry na ruční motorové řetězové pily (RMŘP), nebo těžební stroje (hlavice harvestoru). Při odkorňování pomocí adaptéru na RMŘP dochází ke spolehlivému mechanickému hubení l. smrkového i ve stadiu žlutého brouka. K ručnímu odkorňování se používají škrabáky nebo loupáky. Metoda ručního odkorňování je pracná a realizovatelná pouze při nižším množství kůrovcového dříví. Napadené kmeny odkorňujeme nejlépe před zakuklením lýkožroutů, protože pak stačí otočit oloupanou kůru lýkem vzhůru a slunce, déšť a různí živočichové spolehlivě potomstvo zahubí. V případě pozdějšího ručního odkorňování je třeba kůru buď odnést a spálit, nebo chemicky ošetřit. Z důvodu odnosu veškeré oloupané kůry se někdy kmeny při loupání podkládají plachtou, což je v praxi často obtížně proveditelné. Specifickým způsobem ruční asanace je odkorňování napadených stojících stromů, které provádějí lezci se speciálním vybavením. Odlišným případem mechanické asanace je použití drážkové frézy (adaptéru na RMŘP) k rozrušení celistvosti kůry tak, aby nebyl možný vývoj lýkožrouta. Používá se v lokalitách, kde se stromy ponechávají k zetlení, ale je umožněna asanace lýkožroutem napadených kmenů. Stromy, které byly vyvráceny větrem (nebo jiným činitelem) se proškrábají tak, že vzniknou 3 mm hluboké drážky (až do dřeva), maximální vzdálenost mezi drážkami by neměla překročit 3 cm. Tato metoda mechanizovaného i ručního proškrabávání pro omezení vývoje kůrovců byla zpracována Juhou et al. (2012). Asanace odvozem Jedná se o velmi efektivní způsob, při kterém se napadené kmeny odvezou a asanují mimo lesní porosty (nejlépe zpracováním během výroby v dřevozpracujících 24

26 provozovnách). Asanaci odvozem je vhodné provést co nejdříve po napadení lýkožroutem, aby se zabránilo sesterskému přerojení samic v porostu. Při soustřeďování napadených kmenů se snažíme co nejméně poškodit stojící porost, proto není vhodné vyklizovat stromy v celých délkách. Chemické metody Asanace kůrovcového dříví pomocí insekticidů je velice rozšířenou metodou. K postřiku se používají pouze přípravky k tomuto účelu schválené a registrované (viz Nakládání s přípravky na ochranu rostlin (POR) upravuje zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů ( rostlinolékařský zákon ), v platném znění, z kterého vyplývá řada povinností a omezení v nakládání s pesticidy, s nimiž je nutné se před aplikací POR seznámit. Přes řadu negativních dopadů na necílové organismy, kterou aplikace POR přináší, jsou používané druhy pesticidů, resp. jejich účinných látek k životnímu prostředí stále více šetrné. Z tohoto pozitivního trendu ve vývoji pesticidů však vyplývají i některé změny v jejich používání. V současné době jsou na asanaci kůrovcového dříví k dispozici pouze POR na bázi syntetických pyrethroidů. Jejich účinné látky vykazují dostatečnou stabilitu při slunečním světle a také vysokou odolnost vůči různým teplotám. Degradují však odpařováním z povrchu, omýváním vodou nebo penetrují do půdy. Způsob jejich účinku na hmyz je hlavně požerový a kontaktní, což znamená, že pro intoxikaci je třeba, aby jedinec pozřel ošetřený rostlinný materiál nebo aby s ním byl alespoň po určitou dobu v přímém kontaktu. Pro asanaci kůrovcem napadených kmenů z výše uvedeného vyplývá, že lýkožrout se otráví teprve při opouštení kmene, až když pozře nejsvrchnejší ošetřenou vrstvu kůry. Rovněž je zřejmé, že pro účinnost chemické asanace je podstatná kvalita provedeného ošetření, která je v některých případech (šupinatá borka) obtížně dodržitelná. Pro lepší přilnavost k ošetřovanému povrchu a pro možnost kontroly pokryvnosti se často k POR přidávají pomocné přípravky (smáčedla a barviva). Aplikace POR se provádí většinou pomocí zádových postřikovačů. Podrobnosti o způsobech aplikace POR a aplikační technice v lesním hospodářství lze nalézt v publikaci Černý et al. (2002), Zahradník (2006) a Zahradník (2012). Vliv aplikace POR na necílové organismy uvádí např. Jakuš, Blaženec (2015). 25