[TECHNIKA] Konstrukce letounů 8 Autor: Joe Pony51 Kudrna. [EVENT] Bitva v Dukelském průsmyku 12 Autor: War Thunder tým

Transkript

1 1

2 [OBSAH] [HISTORIE] SU Autor: Jan RayPall Kozák [TECHNIKA] Konstrukce letounů 8 Autor: Joe Pony51 Kudrna [EVENT] Bitva v Dukelském průsmyku 12 Autor: War Thunder tým [HISTORIE] Fairey Firefly F Mk I 14 Autor: Scott Smin1080p Maynard [TANKOVÉ ESO] Ion S. Dumitru 18 Autor: Jan RayPall Kozák [HISTORIE] Příchod Messerschmittů Bf Autor: Petr Žižka [ESO MĚSÍCE] Major Helmut Wick. 28 Autor: Mark Barber [HISTORIE] Kolumbijské vzdušné síly.. 34 Autor: Joe "Pony51" Kudrna [SPECIÁL] 68. výročí vzniku Leteckých sil USA 37 Autor: War Thunder tým [PROFIL STROJE] Leopard I.. 39 Autor: Stephen "Azumazi" Hembree [HISTORIE] Čechoslováci v tancích Dukla. 43 Autor: Michal Kamp [HISTORIE] 23. zvláštní oddíl US armády - "Armáda duchů" 47 Autor: Sean "Gingahninja" Connell [PROFIL STROJE] M Autor: War Thunder tým 2

3 [HISTORIE] 300. polská bombardovací peruť. 55 Autor: Scott "Smin1080p" Maynard [EVENT] Bitva o Kavkaz září - Autor: War Thunder tým [PROFIL STROJE] Pe Autor: Jan "RayPall" Kozák by Gaijin Entertainment. Gaijin and War Thunder are trademarks and/or registered trademarks of Gaijin Entertainment or its licensors, all other logos are trademarks of their respective owners. 3

4 [HISTORIE] SU září - Autor: Jan RayPall Kozák Ve War Thunderu je SU-76M sovětským samohybným dělem 2. úrovně, jehož hodnota BR je 2.3. Maximální rychlost na rovném povrchu činí 40 km/h, které vozidlo dosáhne za 24 vteřin. Vozidlo je schopné otočit se o 360 za 13 vteřin na druhý převodový stupeň, což mu dává rychlost otáčení trupu 27,7 stupňů. Co se týče pancéřové ochrany, vrchní čelní plát je 25 mm silný a je zkosen pod úhlem 61, a je narušen poklopem řidiče, jež má tloušťku 30 mm a sklon 33 - stejnou tloušťku i sklon pak má i spodní čelní plát. Čelo kasematy je 25 mm silné pod sklonem 26 a štít děla má tloušťku pouze 10 mm a sklon mezi Boky korby jsou chráněny 15 mm plochým pancéřováním, zatímco boky nástavby jsou 10 mm silné pod sklonem 19. Pancíř na zádi pak má tloušťku 15 mm. Hlavní zbraní vozidla je kanón ZiS-3 ráže 76,2 mm ten má s plně vycvičeným nabíječem čas nabíjení 7 vteřin, což vozidlu dává rychlost palby zhruba 8,6 rány za minutu. Kanón může užívat celkem šest typů munice, jejichž hodnoty penetrace v závislosti na vzdálenosti a sklonu pancéřování cíle (0 /30 /60 ) uvádí následující tabulka: 4

5 Označení & typ Průbojnost na bezprostřední vzdálenost (mm) Průbojnost na vzdálenost 1 km (mm) BR-350A(MD-5) 80/72/33 63/56/26 APCBC BR-350SP APBC 105/94/43 69/62/18 BR-350P APCR 135/103/31 60/46/13 BP-350 HEAT 80/69/39 80/69/39 Š-354T 37/33/13 25/22/9 (šrapnelová) OF-350M (výbušná) SU-76M je malé mrštné samohybné dělo, jehož nejsilnější stránkou je výzbroj kanón ZiS-3 disponuje dobrou rychlostí střelby a na daném rozpětí BR je schopen probít čelní pancéřování prakticky všech oponentů. Navíc má výhodu šrapnelové munice, jež sice nese méně výbušné náplně než klasická vysoce explozivní munice, má ale o mnoho lepší penetraci a vyznačuje se silným fragmentačním účinkem, což z náboje Š-534T dělá vynikající munici pro ničení lehce pancéřovaných či neobrněných cílů. V kombinaci s nízkým profilem a malými rozměry vozidla pak kanón činí z SU- 76M ideální vozidlo pro přepady ze zálohy. Tyto výhody jsou ale vykoupeny takřka nulovým pancéřováním, kvůli čemuž je téměř každá zbraň ve hře schopná vozidlo rychle zničit či vážně poškodit zvláště samohybné protiletecké kanóny jsou velkou hrozbou. To znamená, že pokud chcete s SU-76M účinně hrát, musíte se za každou cenu vyvarovat toho, být zasažen. Místo frontálního útoku proto užívejte mobilitu vozidla k nalezení 5 výhodné pozice, kde vyčkejte, než nepřítel vjede přímo do vašich mířidel. Následně vypalte několik dobře mířených ran a stáhněte se dříve, než vám nepřítel oplatí stejnou mincí či na vás povolá dělostřelectvo (to je pro shora otevřené SU-76M smrtící). Alternativním herním stylem pak může být podpůrná palba z druhé linie, kdy dorážíte poškozené nepřátelské tanky, či útočíte na vozidla, jejichž pozornost je soustředěna na vaše kolegy. SU-76M je klasickým případem skleněného kanónu a může být proto zpočátku obtížné na zvládnutí. Pokud vám ale herní styl tohoto vozidla přejde do krve, můžete díky své výkonné výzbroji na bojišti hrát rozhodující roli. Pokud si pak budete přát v linii sovětských samohybných děl pokračovat, nástupcem SU-76M je plně uzavřená samohybka SU-122 s lepším pancéřováním a ničivou 122 mm houfnicí. Během meziválečných let byl vývoj samohybného dělostřelectva v Rudé armádě poměrně zanedbáván zvěsti

6 hovoří o tom, že z velké části to byla vina maršála Grigorije Kulika, vedoucího Direktorátu dělostřelectva, který neměl důvěru v žádné jiné než tažené dělostřelectvo a který nechvalně proslul jako brutální a neschopný velitel. Několik pokusů vyrobit samohybné dělo na podvozku lehkého tanku T-26 (např. AT-1, SU-26 či SU-5) nebylo úspěšných, a Rudá armáda proto do bojů 2. sv. války vstupovala bez specializovaného samohybného děla. SU-76M ve War Thunderu Tato situace se změnila po německém útoku v roce 1941, po kterém do služby začaly přicházet vozidla jako SU-152 či SU-122. Idea samohybného děla na podvozku lehkého tanku ale byla polozapomenuta důvodem byl hlavně fakt, že výroba lehkých tanků byla postupně ukončována. Zvrat přišel až v listopadu 1942, kdy Státní výbor obrany zadal technickou specifikaci pro vývoj lehkého samohybného děla. Vozidlo mělo vzniknout na podvozku lehkého tanku T-70 (který byl v té době již jediným vyráběným lehkým tankem) a mělo nést divizní kanón M1942 ráže 76,2 mm (tovární označení ZiS-3). Podvozek musel být nicméně modifikován, byl 6 proto prodloužen přidáním další dvojice pojezdových kol. Výsledné vozidlo disponovalo vzadu umístěnou plně uzavřenou nástavbou s kanónem, zatímco převodovka byla umístěna vpředu. Z tanku T-70 byla převzata i ve středu vozidla umístěná pohonná jednotka, tj. dvojice automobilových motorů GAZ-202 o celkovém výkonu 140 koní, kdy každý motor poháněl jeden pás. Vozidlo, oficiálně označené jako SU-76 (Samochodnaja Ustanovka samohybné dělo ), úspěšně prošla operačními zkouškami a v prosinci 1942 byla zahájena sériová výroba v továrně č.38 v Kirově. Osádka byla tvořena čtyřmi muži (řidič, velitel, střelec, nabíječ) a vozidlo neslo jen lehké pancéřování. Po pouhých 320 vyrobených kusech ale byla výroba zastavena z důvodu vážných problémů s designem. Vadil extrémně stísněný prostor nástavby, největší slabinou ale byla pohonná jednotka. Motory totiž nebyly nijak synchronizovány, a řidič byl proto nucen je oba ovládat zvlášť, což bylo velmi vyčerpávající. Toto uspořádání navíc produkovalo silné vibrace, které vedly k častým poruchám motorů i převodového ústrojí. Vozidlo bylo proto staženo z výroby k nezbytným úpravám. Byla odstraněna střecha nástavby, čímž se vozidlo stalo shora otevřeným, a došlo k modifikaci pohonné jednotky stejně jako u tanku T-70M (který původně trpěl stejnými potížemi jako SU-76) byly užity výkonnější motory GAZ-203 o výkonu 85 koní, které byly nově montovány za

7 sebe a poháněly jednu hnací hřídel. Modifikovaná vozidla obdržela označení SU-76M a počátkem roku 1943 byla sériová výroba obnovena. 7 Zpočátku si SU-76M nezískaly u vojáků oblibu, o čemž svědčí přezdívka Suka (vulgární výraz pro ženu), kterou vojáci vozidlu dali (později ve zjevné narážce na tvar podobný německému těžkému stíhači tanků Ferdinand se SU-76M přezdívalo i Goložopij Ferdinand neboli Ferdinand s holým zadkem ). Neoblíbenost ale byla ve skutečnosti způsobena tím, že mnoho velitelů špatně pochopilo účel vozidla a to pak bylo užíváno jako náhrada tanků při takovém naprosto nevhodném nasazení ale nevyhnutelně trpěly těžkými ztrátami. Postupně ale začaly být SU-76M užívány tak, jak bylo zamýšleny, tj. k přímé podpoře pěchoty coby lehké útočné dělo, v kteréžto úloze ukázalo své kvality. Mobilní SU-76M díky své nízké hmotnosti a nízkému měrnému tlaku byly schopné překonat i rozměklý terén nevhodný pro těžší vozidla například během operace Bagration dokázaly SU-76M často překonat bažinatý terén a byly tak nepříjemným překvapením pro německé vojáky. Kanón ZiS-3, který se osvědčil jako účinná všestranná zbraň, pak mohl užívat širokou škálu munice od standardní vysoce výbušné přes zápalnou až po zadýmovací a šrapnelové. Zvláště užitečným bylo vozidlo při bojích v zástavbě, kdy shora otevřená nástavba usnadňovala komunikaci mezi velitelem vozidla a doprovázející pěchotou. Osádka tak ale byla zároveň zranitelná granáty, střepinami, palbou odstřelovačů i protitankovými zbraněmi Panzerfaust. Bylo ale zaznamenáno několik případů, kdy otevřená nástavba při zásahu kumulativní hlavicí Panzefaustu ironicky zachránila osádce život. Paprsek žhavého kovu z hlavice totiž v otevřeném prostoru vozidla nemohl dosáhnout takové účinnosti jako v uzavřeném vozidle. Samohybné dělo SU-76M v Nižném Novgorodu, Rusko V případě užití protipancéřové munice pak dokázal kanón probít až 67 mm silný pancíř na vzdálenost jednoho kilometru, což postačovalo proti německým středním tankům PzKpfw III a IV. Proti těžším vozidlům, jako například těžkým tankům Tiger či středním tankům Panther, pak byla k dispozici podkaliberní střela BR-350P, jež dokázala probít až 92 mm pancíře na vzdálenost 500 metrů tato munice ale byla dostupná jen v omezeném množství a často ani ta nedostačovala k probití čelního pancíře Tigerů či Pantherů. Pokud tedy velitelé jednotek vyzbrojených SU-76M čelili těžším německým typům, často se spoléhali

8 na palbu z léčky, kdy využívali nízký profil a poměrně nízkou hlučnost vozidla. Mezi roky bylo vyrobeno přes kusů SU-76M. Po skončení války pak byla přebytečná vozidla vyvážena do ostatních zemí. Československo během padesátých let SU- 76M užívalo pod názvem LSD-76 (Lehké Samohybné Dělo) až do jejich nahrazení stroji SU-100. Mezi další uživatele pak patřila např. Severní Korea (jež vozidla užívala během Korejské války) či Severní Vietnam, který SU- 76M krátce užíval ještě v počátečních fázích války ve Vietnamu. V budoucnu do hry zařadíme text "Smelý". emblém vytvořil Branislav "InkaL" Mirkov 8

9 [TECHNIKA] Konstrukce letounů 3. září - Autor: Joe Pony51 Kudrna Konstrukce letounů je velice obsáhlé, ale také zajímavé téma - díky ní můžeme nahlédnout do mysli konstruktérů a inženýrů v jejich snaze o vytvoření dokonalého letounu, ale i také odhadnout ekonomickou situaci země, ve které letoun vznikl. Blohm & Voss BV 138 vylovený z vody v Elsinore, Dánsko; obří nosník křídla je zavěšen nad hliníkovým skeletem trupu Pro konstrukci draku letadla je dřevo skvělý materiál - poměrem odolnosti vzhledem ke své hmotnosti odpovídá oceli - přesto ho lze upravovat a tvarovat dle potřeby i bez drahých nástrojů. Dřevo samotné je také levný materiál a všude ho je dostatek, nicméně jeho největším problémem je nedostatečná odolnost, a pokud navlhne, je náchylné na hnilobné procesy. Dřevo a plátno se po staletí při experimentech v létání, což ale samo o sobě nezajistilo dobrý výsledek - stavitelé nechápali základní fyzikální síly, které při letu působí. Například experimentální letoun bratrů Wrightů byl úspěšný právě díky tomu, že oba plně chápali síly působící na letoun - proto navrhli nejlehčí možnou konstrukci, která bude 9

10 schopna produkovat dostatečný tah k letu. Právě tento průlom základní letecké konstrukce otevřel dveře do světa letadel. Na dalších 30 let byla dřevěná konstrukce zcela běžnou a díky ní se vyvinuly další technologie - například lamináty, které dodávaly hotové konstrukci další sílu bez velkého nárůstu váhy. Nábytkáři a švadleny byli velice často zaměstnáni při stavbách letadel právě pro jejich zkušenost s těmito materiály - švadleny šily materiál, kterým byla pokrytá dřevěná konstrukce letounu, což vedlo k nízkým nákladům na materiál i práci dělníků - zejména v 1. světové válce. Konstrukce letounů Po-2 a I-15 byla postavená ze dřeva, což vedlo k velkému zájmu o dřevěnou konstrukci i u inženýrů z MiG. Letecký průmysl v meziválečných letech zahájil přechod na kov, ale dřevo setrvalo ve výrobě částí i nadále - používáno pro výrobu velkých vrtulí, jako třeba na letounech Fw-190. Ve dvacátých letech minulého století byla metalurgie na vzestupu a nové slitiny oceli a hliníku začaly postupně nahrazovat používané dřevo. Nové vzdušné konstrukce z ocelových trubek - konkrétně ocel třídy 41xx (také známá jako Chromoly) - byla nesrovnatelně silnější oproti té dřevěné a zároveň mnohem pevnější než hliníková - nebyla ani o tolik těžší a dokonce byla levnější na výrobu. Tato konstrukce byla velice účinná a stala se zcela běžnou na mnoha letounech, které jsou nyní implementovány ve hře - například: Ki-10, Jaky, Hurricany, MiGy, He-51 a další. I tato vzdušná konstrukce měla své nedostatky a potřebovala kostru ze dřeva či hliníku pokryté tkaninou, což ale přidávalo další váhu. Pro výrobu nosníků křídel byla na několika letounech použitý jiná slitina oceli - opět britský Hurricane a nosník křídel bombardéru B-17, který vedl skrze pumovnici. Bitevníky IL-2 a Hs-129 používaly ocel jak pro samotnou konstrukci letounu, tak i pro jeho obranu ve formě pancéřování - myšlenka, kterou jako první představil a následně i aplikoval Dr. Hugo Junkers v 1. světové válce na letounu J.1. Wellington v muzeu RAF Cosford při generální renovaci lze vidět geodetickou konstrukci a místy viditelný látkový potah Hliník je ten pravý letecký materiál - má skvělé vlastnosti v poměru odolnosti / váhy a může být jednoduše vytvarovaný do potřebného tvaru, kterým lze dosáhnout ty správné podmínky pro proudění vzduchu - a rozhodně vydrží mnohem déle než dřevo. Hliník lze masově vyrábět do libovolných tvarů díky lisovacím nástrojům - například žebra a další tvaru, které stačí pokrýt tkaninou jako je tomu na Fiatu CR.42 a v neposlední 10

11 řadě na bombardérech Wellington, které jsou sestrojeny stovkami vylisovaných a složených dílů v geodetické konstrukci pokryté látkou. Výroba Hawker Hurricane - ocelovou konstrukci lze stěží vypozorovat. Většina letounu byla potažena látkou Když se podíváme na povrch tehdejších letounů, uvidíme většinou tzv. "vrásky" - pláty vytvarovaného hliníku, které jsou přinýtovány k žebrům a nosné konstrukci. Zatímco jsou slitiny hliníku nejvíce na očích, jsou to právě vnitřní lité a extrudované části, které jsou nejkritičtějšími a nejnamáhanějšími částmi za letu. Téměř u roztavení rozžhaveného kovu jsou tvarovány kusy podobné tvaru špagety či tzv. rotelly. Kombinace těchto dlouhých profilů ve tvaru T, I, L byly použité pro konstrukci křídel. Křídla letounu Do-17 mají dva 18 metrové podpěrné rámy, díky kterým je křídlo velmi lehké ale pevné - v porovnání s běžně užívanými dělenými konstrukcemi, které jsou těžké a spojované - např. Ju-88. Spojovaná křídla s trupem měli i letouny P-40, P-51 a Fw 190, zatímco Spitfire či Bf-109 měli křídla připevněná k trupu. Konstrukce drtivé většiny výškovek, kormidel a dalších křidélek v letounu byla vyrobená z hliníku, potažená tkaninou a natřená na stříbrno. V průběhu války se díky nedostatku a využití surovin dostalo opět dřevo do popředí jako hlavní stavební materiál. Nové spojovací materiály (lepidla) umožnily lepší a mnohem pevnější dřevěnou konstrukci ve formě překližky - nutnost vyrábět nová letadla donutila tisíce nábytkářů k rychlejší výrobě. Zatímco Rusové hojně využívali dřevo, jak jsme již zmínili, Britové a Němci měli své vlastní pozoruhodné konstrukce. Britské Mosquito mělo unikátní konstrukci, kde se slabé vrstvy překližky vytvarovaly do poloviny tvaru trupu letounu - jako výplň byla v mezerách použitá balza. V podstatě to byl velký model letadla, který se technikou výroby podobá současným domácím stavebnicím kompozitních letadel. Německo muselo díky materiálovému nedostatku začít používat dřevo pro konstrukci nejrychlejšího letounu na světě. Pro výrobu letounů Ho 229 a Me-163 se používalo dřevo pro konstrukci křídel, zatímco pozdější konstrukce letounu He 162 byla téměř kompletně vyrobená ze dřeva. Zatímco byl Spitfire výborným stíhacím letounem, jeho výroba trvala až příliš dlouho, byla hodně nákladná a vyžadovala velice zručné dělníky. S 11

12 hrozící válkou se velení RAF rozhodlo, že počet je mnohem důležitější než výkon. Ačkoli efektivní, ale zastaralý typ konstrukce byl velice dobře známý, bylo třeba mnoha různých nástrojů a hojný počet zkušených pracovníků. Vzdušná ocelová konstrukce trupu letouny s trubkovou konstrukcí nosníků křídel se ukázala jako překvapivě odolná, hliníkem potažená konstrukce od krytu motoru až za kokpit letounu vylepšila aerodynamiku za pomocí dřevěných nosníků na konstrukci v zadní části - vše pokryté silnou tkaninou udělalo z letounu Hurricane mnohem lehčí a rychlejší letoun pro výrobu za zlomek ceny. A i právě díky tomu byl Hurricane připraven právě včas, aby se zúčastnil epické Bitvy o Británii. P-51D na montážní lince v Inglewoodu, trup je spouštěn na křídla vyrobená z jednoho kusu 12

13 [EVENT] Bitva v Dukelském průsmyku 8. září - Autor: War Thunder tým Dukelský průsmyk se nachází na severovýchodě dnešního Slovenska - tento průsmyk v Karpatech propojuje zemi s polským územím. V průběhu dějin bylo toto místo vždy na hranici střetu kultur ze západní a východní Evropy. V roce 1944, během posledních měsíců 2. světové války se z něj stalo bitevní pole. Po Slovenském národním povstání, které se odehrálo o několik dní dříve, rozkázal sovětský generál Koněv 1. ukrajinskému frontu započít Karpatsko-dukelskou operaci, která byla zaměřená na průlom v německomaďarských liniích, které Karpatskou oblast bránily. Spolu se 4. ukrajinským frontem, kterému velel generál Petrov čítaly síly Sovětů přes vojáků, 320 tanků a 1150 letadel. Proti nim stál německý generál Heinrici v čele po něm pojmenované armádní skupiny. Ta byla složená z 1. pancéřové armády a 1. maďarské 13 armády. Jejich celková síla čítala okolo vojáků, 100 tanků a 450 letadel. Jedna část Karpatsko-dukelské operace vedla k intenzívní bitvě v Dukelském průsmyku, kde se dobře opevněné síly Osy dokázaly urputně bránit postupujícím silám Rudé armády. Zarputilá obrana měla svůj důvod - území, o které se bojovalo, mělo nejen strategický význam pro německé válečné úsilí, ale bylo také významné pro jejich maďarského spojence, který toto území okolo Karpat anektoval po rozdělení Československa v roce Nejznámější roli v této bitvě sehrála Kóta 534 (také nazývaná krvavá kóta ), nacházející se nedaleko městečka Dukla - ta byla v průběhu bitvy střídavě zabraná více než dvacetkrát. Kvůli tuhému německému odporu proto trvalo Rudé armádě více než dva měsíce, než se jí podařilo prorazit takzvaný Karpatský les do hloubky

14 pouhých třiceti kilometrů. Nakonec se ale síly Osy musely kvůli velkým ztrátám stáhnout - šest divizí včetně vybavení utrpělo těžké ztráty. Ve výsledku vedlo toto malé, ale strategické sovětské vítězství k vytlačení německých sil z území Slovenska a tento den označuje vstup prvních sovětských sil na Československé území. Jeden z památníků na bitvu v Dukelském průsmyku 14

15 Firefly F Mk I 'Lucy Quipment' 1771 Sqd, HMS Implacable, Kamufláž vytvořil cerbera15 Stáhněte zde [HISTORIE] Fairey Firefly F Mk I 9. září - Autor: Scott Smin1080p Maynard Fairey Firefly byl posledním - dvousedadlovým válečným letounem Královského námořnictva, který byl přímo navržený pro službu ve Fleet Air Arm. Byl opravdu univerzálním bitevníkem, který dokázal plnit širokou škálu misí - od protipozemních, přes protilodní - až po protiponorkové. Firefly byl velice všestranným letounem - od raných variant, až po pozdější, z nichž některé se dokonce zúčastnily i války v Korei v padesátých letech minulého století. Ve War Thunderu je Firefly F Mk.I na třetí úrovni ve větvi leteckého stromu Královského námořnictva. Dominantní částí letounu je obrovský chladič v přední části, který pomáhá uchladit silný motor Rolls Royce Griffon - stejný motor, který se v pozdějších variantách montoval i do pozdních verzí letounů Spitfire a Seafire. Firefly je jeden z prvních bojových strojů, kde měli piloti k dispozici čtyři kanóny. Další silnou stránkou byla široká paleta dostupné podvěsné výzbroje. Přestože výzbroj ve formě čtyř kanónů ráže 20mm Hispano Mk II je obrovská výhoda, při bojovém použití letounu v roli stíhače se objeví jeho slabá stránka - nese totiž pouhých 240 nábojů pro všechny čtyři kanóny. To vyžaduje po pilotovi Firefly při střelbě velikou disciplínu - musíte být velice opatrní 15

16 kam střílíte a musíte šetřit munici. Jako alternativní výzbroj dokáže Fairey Firefly nést dvě pumy o velikosti 250, 500, a nebo 1000 lb - jednu pod každým křídlem. Díky poslednímu možnému vyzkoumatelnému zbraňovému modulu - HRC Mk 8 - budete schopni vybavit letoun celkem osmi raketami RP-3 o průměru 76 mm, což značně posílí vaší schopnost útočit na pozemní cíle. Pohled na vnitřní moduly Firefly F Mk I Jeden z hlavních nedostatků letounu jsou jeho rozměry a váha - proto má letoun problémy se stoupáním. Jakmile se ale s Firefly dostanete do vzdušného souboje, budete mít k dispozici jeho největší přednost - skvěle fungující dvoupolohové bojové klapky. Na rozdíl od většiny letounů, u kterých se klapky pouze vyklopí ven z křídla, Firefly je vysune ven kompletně - tím efektivně zvětší plochu křídla, čímž se docílí mnohem většího vztlaku. Díky této obrovské přednosti dokážete s letounem skvěle manévrovat i při nízké letové rychlosti, což bez zátěže na externích nosníkách usnadňuje přistání jak na letišti, tak i letadlové lodi. A když už je řeč o přistání, další předností je široký a opravdu odolný 16 podvozek, který usnadní přistání i ne moc zkušeným pilotům. Firefly byl zaveden do služby jako náhrada za letouny Blackburn Skua a Fairey Fulmar. Odzkoušený a testovaný koncept dvoučlenné posádky - pilot a pozorovatel - se osvědčil, a to obzvláště při letech na velké vzdálenosti. Nicméně samotné počátky návrhu, jakým bylo například i rozdělení posádky a další aspekty už nebyly tak dobře promyšlené, jak se původně zamýšlelo. V pozdním meziválečném období trvala britská admiralita na dvoučlenné posádce pro všechny námořní letouny s výjimkou letounů určených k obraně flotily - trvalo se na tom, že navigace na moři je příliš složitá, a pilot nezvládne v jeden moment správně navigovat a zároveň se starat o ovládání letounu. Nicméně toto rozhodnutí dopředu limitovalo výkon letoun kvůli váze a rozměrům navíc, které byly pro takový koncept potřebné. Firefly F Mk I vyzbrojen raketami čeká na vzlet Fairey Firefly poprvé vzlétl k obloze v roce 1941 se svou výzbrojí čtyř kanó-

17 nů o průměru 20 mm - tohle bylo obrovské zlepšení oproti osmi kulometům Browning ráže 7,7 mm, které nesl Fairey Fulmar. Další zlepšení oproti Fulmaru byla výměna motoru Rolls Royce Merlin za nový motor Rolls Royce Griffon IIB. Firefly měl relativně tvrdý start ještě předtím, než se dostal k prvním námořním jednotkám v roce 1943 a plně v provozu byl až v roce Přestože se zúčastnil útoku na německou bitevní loď Tirpitz - jako krytí a podpora - jeho hlavní náplní byla služba v britské Tichomořské flotile. Firefly se v Pacifiku osvědčil, a proto zůstal v aktivní službě - jeho původní verze byla pozdějšími úpravami v mnoha směrech vylepšena. Letouny Firefly se v britské námořní letecké službě dočkaly dalšího bojového nasazení v roce 1950 v Korei, kde bojovaly po boku námořních letounů Seafire a Sea Fury, než byly v roce 1956 po své dlouhé a úspěšné kariéře staženy z aktivní služby. Výhodu v letounech Fairey Firefly nevidělo pouze britské námořnictvo, byly součástí aktivní armádní služby v mnoha zemích, včetně služby v Kanadském královském námořnictvu, Nizozemském královském námořnictvu a stejně tak i v Australském královském námořnictvu. Firefly opustil aktivní armádní službu těsně předtím, než naplno začala doba proudových letounů - v té době Fairey přišlo s návrhem nové generace námořních letounů ve formě letounu Fairey Gannet. Firefly na palubě HMS Indefatigable, leden 1945 V budoucnu do hry zařadíme nápis "Evelyn Tentions" a emblém 771. námořní perutě, letectvo Královského námořnictva, které vytvořili Colin 'Fenris' Muir & Jej 'CharlieFoxtrot' Ortiz: 17

18 18

19 Pz.Kpfw. IV ve službě v rumunské armádě, pod označením T4 - stejný, v jakém bojoval Dumitru [TANKOVÉ ESO] Ion S. Dumitru 10. září - Autor: Jan RayPall Kozák Ion S. Dumitru se narodil 1. března 1921 v Robanesti, hrabství Djol v jižním Rumunsku. Po dokončení střední školy v Krajově se zapsal ke studiu na vojenské střední škole v Temešváru, kde v roce 1941 odmaturoval coby premiant. V armádním vzdělání pokračoval i nadále po úspěšném absolvování pěchotní důstojnické školy v Bukurešti získal hodnost podporučíka (rumunsky sublocotenent) a na vlastní žádost se jeho první jednotkou stal 1. tankový pluk, umístěný v Targoviste. Tato jednotka se v závěru roku 1942 účastnila krutých zimních bojů v okolí Stalingradu a byla prakticky zničena z celého pluku zbyly pouze dva bojeschopné tanky a 944 mužů. Dumitru se proto k pluku připojil v období jeho opětovného formování. V té době bylo Rumunsko spojencem nacistického Německa a kromě německého vojenského materiálu byli rumunští vojáci odesíláni na výcvik do Německa. Dumitru nebyl výjimkou, a v Tankovém výcvikovém středisku ve Fallingbostelu byl vycvičen jako velitel tanku PzKpfw IV, jež byl Rumuny užíván pod označením T-4. Po jeho návratu do vlasti byl 1. tankový pluk doplněn, a v srpnu 1944 byl odeslán do Moldávie jakožto součást rumunské 1. obrněné divize Romania Mare. Ta spadala pod velení německé 4. armády (Skupina armád Jižní Ukrajina). Dvacátého srpna 1944 zahájila Rudá armáda Jasko-kišiněvskou operaci, jež mířila na východ a jih Rumunska a měla za cíl zničit tamější síly Osy a 19

20 znovudobýt Moldávii. Rumunská 1. obrněná divize byla ještě ten den vržena do protiútoku, a 1. tankový pluk tento útok vedl. U vesnice Scobalteni, jež se nacházela u strategicky důležité silnice, narazili Rumuni okolo desáté hodiny dopoledne na početnou formaci sovětských tanků ze stavu 27. obrněné brigády a rozhořela se mohutná tanková bitva, která trvala něco málo přes deset hodin. Sověti ve večerních hodinách takticky ustoupili a rumunští tankisté ovládli pole za cenu 20 ztracených tanků si nárokovali 65 zničených sovětských strojů včetně několika těžkých tanků IS-2. Dumitru v této bitvě velel četě tanků T-4, a minimálně jeden sovětský tank zničil (podle některých zdrojů mělo jít právě o tank IS-2). T4 sloužil v rumunské armádě v průběhu 2. světové války, i po změně stran Rumunský triumf ale měl krátkého trvání. Sovětské letouny položily kouřovou clonu, po čemž následoval rychlý sovětský výpad podél silnice, který odřízl 1. tankový pluk od zbytku 1. obrněné divize a Rumuny obklíčil. 1. tankový pluk se proto stáhl od silnice a o několik hodin později dorazily zprávy o tom, že zbytek 1. obrněné divize byl zničen. Na poradě důstojníků, které se Dumitru účastnil, pak bylo rozhodnuto o tom, že pluk ustoupí a pokusí se z obklíčení probít na západ. Při přesunu pod rouškou tmy se ale pluk rozdělil na několik menších skupin, a Dumitru se tak náhle octnul ve velení třinácti tanků T-4 a několika polopásových vozidel Sd.Kfz.250, které Rumuni znali pod označením TB. Vystaven neustálým sovětským útokům, Dumitru tuto formaci vedl do vesnice Sabaoani, kde se 22. srpna spojil s protitankovou ženijní jednotkou, jež bránila široký příkop a disponovala několika kanóny PaK 38 ráže 5 cm. Dumitru společně s velitelem ženistů připravili plán obrany a poté, co se podařilo obráncům příkopu dopravit několik protitankových kanónů PaK 40 ráže 7,5 cm, umístil své tanky společně s PT kanóny do lesíku asi 700 metrů od příkopu a připravil je pro útok ze zálohy. Odpoledne toho dne se k příkopu přiblížila kolona dvaadvaceti sovětských tanků, doprovázená pěchotou, jež se blížila k mostu, přes který se příkop dal překonat. Když byli Sověti jen asi sto metrů od můstku, odpálili rumunští ženisté nálože a můstek odstřelili. Sověti odpověděli rozvinutím tanků do rojnice a zahájili na Rumuny útok. Dumitrových tanků si všimnuli, až když už bylo pozdě. Dumitru rozkázal svým mužům, aby v zájmu úspory munice pálili jen na jeho povel, a během krátké chvíle bylo všech 22 sovětských obrněnců vyřazeno z boje minimálně jeden z nich 20

21 si připsal sám Dumitru. Druhý den ráno pak Dumitrovy tanky asistovaly pokusu oddílu německých samohybných děl StuG III o protiútok, když Rumuni včas odhalili sovětskou léčku a zničili několik sovětských protitankových kanónů. Čtyřiadvacátého srpna proběhl v Rumunsku státní převrat, kdy král Michael svrhnul pronacistickou vládu maršála Iona Antonesca, a přijal nabídku Spojenců k příměří. Rumunsko se tak vyvázalo z řad Osy a připojilo se na stranu Spojenců. Oficiálně ale bylo příměří podepsáno až 12. září v Moskvě, a mezitím vojáci Rudé armády s Rumuny zacházeli jako s nepřáteli, ačkoliv Rumuni nekladli jakýkoliv odpor. Poté, co se Dumitru i zbytek 1. tankového pluku dozvěděli o příměří, byli Sověty internováni v zajateckém táboře coby váleční zajatci. Dumitrovi se nicméně na druhý pokus podařilo uniknout a připojil se k 2. tankovému pluku, neboť 1. tankový pluk byl na žádost Sovětů rozpuštěn. Dumitru byl v únoru 1945 povýšen na poručíka, a jeho jednotka byla držena v záloze až do března 1945, kdy byla odeslána na frontu. Ironií osudu pak byl pluk podřízen sovětské 27. obrněné brigádě, tj. jednotce, se kterou se Dumitru střetl v srpnu předchozího roku. Šestadvacátého března 1945 byl 2. tankový pluk nasazen na Slovensku, kdy poskytoval podporu sovětské pěchotě při přechodu Hronu. Dumitrova četa tanků T-4 dokázala zničit šest německých protitankových kanónů a jednu baterii polních houfnic sfh 18 ráže 15 cm, přičemž druhou baterii houfnic Rumuni zajali. Postup byl zastaven až četou těžkých tanků Tiger. Dumitru ale prokázal své vůdčí schopnosti a své tanky vedl do obchvatného manévru. Ten se zdařil, a donutil Tigery k ústupu. O několik dní později, 31. března, pak byla Dumitrova četa opět zastavena tanky Tiger, které byly doprovázené několika středními tanky PzKpfw IV a dokonce i četou těžkých stíhačů tanků Ferdinand. Hustá palba sovětského dělostřelectva zahnala Ferdinandy na ústup a čtveřice Tigerů byla zastavena poměrně kuriózní událostí v jejich blízkosti totiž dopadl sestřelený německý bombardér, a jeho exploze dvojici Tigerů poškodila natolik, že zbývající dva Tigery musely své méně šťastné kolegy odtáhnout z bojiště. Zbývala proto už jen formace tanků PzKpfw IV, jejichž velitelé v chaosu začali panikařit. Dumitru nezaváhal a vrhl své tanky do útoku, během kterého jeho muži vedli palbu za jízdy. Rumunští vojáci v roce 1944 Dva německé tanky byly zničeny, dva poškozeny a zbytek chvatně ustoupil. 21

22 Následující noc útočili sovětští pěšáci s podporou Dumitrových tanků na dobře opevněnou vesnici drženou Němci. Naštěstí pro rudoarmějce, Němci zrovna slavili Velikonoce a útok je zastihl naprosto nepřipravené. Jedinou překážkou se tak stal náhlý dělostřelecký přepad, kdy na rumunské a sovětské vojáky začaly dopadat dělostřelecké granáty. Dumitru ale neztratil duchapřítomnost, správně usoudil, že věž kostela ve vesnici by byla ideálním pozicí pro dělostřeleckého návodčího, a dal svému střelci příkaz, aby zlikvidoval zvonici tříštivou střelou. Zvonice byla zničena a dělostřelecká palba ustala. 2. tankový pluk se pak účastnil dobytí Bratislavy, kde ale nenarazil na žádné německé tanky. Během dubna 1945 následně pluk překročil Moravu do Rakouska a účastnil se bitvy o Vídeň. Třináctého května 1945 útočily spojené rumunské a sovětské síly na německé pozice v okolí vesnice Schrick. Dumitru opět vedl četu tanků T-4, během útoku ale byla jeho jednotka z boku napadena trojicí tanků Panther a Dumitrův tank byl zasažen a zničen. Dumitru přežil, exploze mu ale amputovala nohu a frontová služba pro něj skončila. Po rekonvalescenci se sice vrátil zpět do služby v 2. tankovém pluku, již ale pouze jen na administrativní pozici, kde setrval až do konce války. Během své kariéry tanky pod jeho velením zničily přes 39 nepřátelských tanků a 13 vozidel, z toho Dumitru sám zničil minimálně šest tanků a minimálně stejný počet protitankových děl. Za svou odvahu a umění v boji byl odměněn Řádem Michaela Statečného 3. třídy nejvyšším rumunským vojenským vyznamenání. Po válce Dumitru setrval v armádě a působil jako tankový instruktor. Z armády nakonec v roce 1953 odešel. Rumunské tanky Panther při přesunu 22

23 V budoucnu do hry přidáme emblém "Rumunský královský znak" od autora Branislav "InkaL" Mirkov: 23

24 Historická kamufláž Messerschmittu Bf 109E Slovenského letectva, Piešťany, září Kamufláž vytvořil hráč 313_Paegas stahujte zde [HISTORIE] Příchod Messerschmittů Bf září - Autor: Petr Žižka V osmém pokračování seriálu Historie Slovenských vzdušných zbraní v letech se dostáváme do roku 1942, kdy se naplno projevily nedostatky dosavadní výzbroje stíhacích a pozorovacích letek Slovenských vzdušných zbraní. Nutnost modernizace se ukázala nevyhnutelnou po nasazení bojových letek na východní frontě v předešlém roce. Avie B.534 a Letovy Š.328 svými výkony výrazně zaostávaly za moderními letouny a jejich návrat na frontu nepřipadal v úvahu. Němci ovšem vyžadovali aktivní účast slovenského letectva na východní frontě. Slováci s Němci proto jednali o způsobu modernizace. 24 Jednání mezi slovenským MNO a DLM dospělo k rozhodnutí vybavit letku 13 Messerschmitty Bf 109 E a přecvičit na ně potřebné množství leteckého a pozemního personálu. Následně se měla letka 13 přesunout na východní frontu do oblasti působení Rychlé divize a podporovat ji. Skupina 19 pilotů a 87 členů pozemního personálu se pod velením mjr. let. V. Kačky vydala na cestu do Dánska, kde mělo proběhnout přecvičení

25 na novou techniku. Skupina pod vedením německých instruktorů prodělávala kurz u speciálně pro tento účel zřízené 5. (slow.)/jgr. Drontheim na letišti Karup Grove. Messerschmitty Bf 109 E používané na přecvičení slovenských stíhačů, letiště Karup Grøve Po absolvování teoretického výcviku následovala od praktická část. Nejdříve probíhaly lety na Aradech Ar 96 B, která pomáhala slovenským letcům získat zkušenosti se zatahovacím podvozkem Po vykonání 10 až 15 letů na Ar 96 následovalo od poloviny dubna přesedlání na Bf 109 B a D. Po zhruba 12 startech na starších verzích Bf 109 pokračovali na Bf 109 E, na kterém vykonali opět kolem 12 letů. Přechod na Bf 109 E se neobešel bez problémů a na čas byl výcvik dokonce zastaven. Němci totiž požadovali, aby Slováci převzali nabízené letouny, na kterých mělo přecvičení pokračovat. Od probíhala v Berlíně jednání o zakoupení 12 letounů Bf 109 E-7 mezi slovenskou komisí pod vedením pplk. let. Ďurana, DLM, RLM a firmou Messerschmitt A. G. DLM mělo hájit zájmy slovenské strany, ovšem realita byla naprosto odlišná a po většinu vyjednávání vystupovalo proti Slovákům. Chování představitelů DLM bylo překvapením i pro zástupce RLM. Prvním šokem pro slovenskou komisi bylo sdělení, že se s letkou nepočítá pro podporu Rychlé divize, ale místo toho bude nasazena v rámci německého útvaru. Znamenalo to jediné, minimální vliv Slováků na akce. Druhý šok přišel během návštěvy letiště Grove. Kromě přehlídky letecké základny a letky bylo pro komisi přichystáno 11 Bf 109 na převzetí. Navíc mělo přebírání proběhnout během pouhého jednoho dne. Slovákům bylo původně slíbeno 12 Bf 109 E-7 v mírně olétaném stavu. Skutečný stav byl zcela odlišný. Pouhých 5 letounů z 11 bylo verze Bf 109 E-7. Zbylých 6 bylo ve verzích Bf 109 E-2, E-3 a E-4. Navíc technický stav naprosto nesouhlasil s předloženými drakovými a motorovými knihami, které byly firmou Messerschmitt nově založené. Po naléhání slovenské komise byla část původních dokumentů nakonec předána. Z nich vyplynula značná olétanost letounů. Většina měla za sebou dlouhou bojovou kariéru, havárie a repase. Drakům letadel bylo nakonec přiznáno 60% a motorům 40 až 50% jejich původní hodnoty. Přesto byla komise donucena letouny převzít. Jinak totiž nemohl probíhat výcvik pilotů, jelikož RLM si dalo za podmínku pro další průběh kurzu převzetí Bf 109 E slovenskou komisí. Vyvrcholením přeškolení byly ostré střelby na pozemní cíle, které probí- 25

26 haly mezi 15. až Celkově piloti během kurzu nalétali 16 až 24 hodin. Přecvičení na Bf 109 E bylo zakončeno Po ukončení výcviku následoval odjezd větší části skupiny vlakem do Piešťan. Od do proběhl na trase Grove Ludwigslust Zerpst Liegnitz Olomouc Piešťany přelet 9 až 11 Bf 109 E. Letělo devět slovenských pilotů a případně jeden nebo dva němečtí instruktoři. Během přeletu do Liegnitzu byl letoun pilotovaný čtk. Š. Martišem poškozen utrženým překrytem kabiny a na Slovensko se dostal až Stot. O. Ďumbala měl pro změnu poruchu motoru a musel přistát v Brně. Do března 1943 bylo dodáno dalších 8 až 18 Bf 109 E. Výrobní čísla jsou známa pouze pro 20 letounů. Messerschmitt Bf 109 E za letu Po návratu na Slovensko probíhala od do intenzivní příprava 14 pilotů na nasazení na východní frontě. Jednalo se o tzv. I. frontovou garnituru letky 13 a jejím velitelem se stal stot. O. Ďumbala. Výcvik probíhal v Piešťanech a ostré střelby na letecké střelnici Malacky Novy Dvor. Během přípravy došlo k poškození čtyř Bf 109. Jedna z nehod se stala Pro poruchu kompresoru musel čtk. J. Štauder s Bf 109 E-2 (W.Nr. 972) nouzově přistát se zataženým podvozkem na letišti v Piešťanech. Pilot vyvázl lehce zraněn a letoun byl na čas vyřazen. Pozemní sled vyrazil na východní frontu vlakem pod velením por. V Kriška. Podle nařízení z měla letka 13 vyslat 9 stíhacích Bf 109 E na letiště Majkop. První z Piešťan odletěl čtk. Š. Martiš. Měl za úkol zajistit technickou podporu na trase přeletu. Jeho cesta skončila během mezipřistání ve Lvovu, kde se mu podařilo těžce poškodit Bf 109 E-4 (W.Nr. 3194). Martiš vyvázl s lehkým zraněním a vlakem se vrátil zpět do Piešťan. Na dalekou cestu se vydalo z Piešťan pouze 7 Bf 109 E a Praga E-241. Dříve předpokládaných 9 Bf 109 E nebylo totiž k dispozici. Přelet probíhal na trase Piešťany Kamenica nad Cirochou Lvov Proskurov Kirovograd Záporoží Rostov Majkop od do Již během prvního mezipřistání v Kamenici nad Cirochou nouzově přistál kvůli závadě na podvozku rtk. J. Drlička a letoun mírně poškodil. Ještě téhož dne byl poškozen další letoun během přistání ve Lvově. Porucha na zámku podvozku způsobila jeho zasunutí a poškození Bf 109 E-3 (W.Nr.2945), který pilotoval stot. O. Ďumbala. Oprava zabrala čtyři dny a skupina se mohla vydat do Proskurova až Další nehoda postihla opět nešťastného Drličku, který pro poruchu motoru musel nouzově při- 26

27 stát na letišti Umaň. K letce se Drlička připojil až v polovině prosince. Šestice Bf 109 E a Praga E-241 se dostaly do Majkopu (100 km JV od Krasnodaru). Letka 13 byla připojena k II./JG 52 jako 13.(slow)/JG 52. Velitelem II./JG 52 byl Hptm. Johannes Steinhoff. Messerschmitty Bf 109 E přichystané na odlet na východní frontu, Piešťany, říjen 1942 První orientační lety provedli slovenští stíhači Prasklé olejové potrubí na Bf 109 E čtk. J. Vincúra stálo za nouzovým přistáním na vlastním území 10 km od fronty. Letoun byl odepsán a letka 13 disponovala již pouze 5 stíhacími letouny a z toho důvodu byl letce půjčen jeden Bf 109 G. Na první střetnutí s letouny sovětského letectva si museli počkat do Toho dne dvojice por. V. Kriško a čtk. J. Jančovič během volného stíhání prováděného od 8:30 do 9:30 svedla u Tuapse boj s devíti Polikarpovy I-153. Po boji nárokovali tři sestřely I-153, dva Jančovič a jeden Kriško, ale bohužel k oficiálnímu potvrzení sestřelů nedošlo. První oficiálně potvrzený sestřel se podařil čtk. F. Brezinovy v oblasti Tuapse, kde pokořil Mig-3 ve 13:47. Z důvodu zhoršující se situace u Stalingradu, nezbýval dostatek transportních kapacit pro jednotky v oblasti Kavkazu a z toho důvodu obdržel velitel letky 13 stot. O. Ďumbala rozkaz určit piloty pro zásobování pozemních jednotek. Do tzv. zásobovací skupiny určil šest pilotů, kteří ještě téhož dne odletěli v transportním Junkersu Ju 52 do Krasnodaru. Po devíti dnech přistáli v Majkopu s dvouplošníky Arado Ar 66 a Gotha Go 145 a následně s nimi od prováděli shoz zásob v oblasti Gunajka. Nedostatek Bf 109 E (počet bojeschopných letounů klesl na tři) a jejich snižující se bojová hodnota vedly k rozhodnutí přezbrojit letku 13 na modernější Messerschmitty Bf 109 F- 4, které byly jednotce Němci zapůjčeny a proto nesly po celou dobu působení u letky 13 pouze německé výsostné znaky. První Bf 109 F-4 přišel k letce a brzy byl následován dalšími letouny stejné varianty. Do úplného přecvičení na Bf 109 F-4 operovala jednotka současně s Bf 109 E a F. Posledních úspěchů v roce 1942 dosáhl por. J Gerthofer a čtk. J. Jančovič mezi 12:15 až 12:18. Oba si připsali po jednom sestřeleném Polikarpovu I-16, které dopadli severně od Tuapse. S koncem roku 1942 nebyla situace na kavkazské frontě příznivá. Vzhledem k obavám z vytvoření nových obklíčení bylo rozhodnuto stáhnout jednotky na výhodnější linii. 27

28 Letce 13 z tohoto důvodu hrozilo, že se bude muset brzy stěhovat z ohroženého Majkopu. Příznivě se dala hodnotit výzbrojní situace letky. Místo svých Bf 109 E, které již nepatřily mezi výkřiky nejmodernější techniky, postupně přebírali výkonnější Bf 109 F-4. Slovenští stíhači mohli díky nové výzbroji začít doufat ve výraznější úspěchy. Bf 109 E-3 (W.Nr.2945, bílá 2+2) byl poškozen stot. O. Ďumbalou při mezipřistání ve Lvově , na frontě s ním šest vzletů vykonal čtk. J. Režňák Náčelník štábu SVZ pplk. gšt. A. Ballay se loučí s letci odcházejícími na frontu, Zleva Ďumbala, Gerthofer, Cyprich, Drlička, Švejdík, Setvák, Martiš, Brezina, Jančovič, Kovárik a Nerad 28

29 Bf 109, identická s tou, se kterou létal major Helmut Wick [ESO MĚSÍCE] Major Helmut Wick 14. září - Autor: Mark Barber Osmadvacátého prosince 1940 oblohou severozápadně od ostrova Wight burácel zvuk leteckých motorů a ostré staccato kulometné a kanónové výzbroje. Trojice německých stíhaček Messerschmitt Bf 109 E ze štábní letky eskadry JG 2 sváděla urputný souboj s letouny Supermarine Spitfire ze stavu 609. perutě RAF. V kokpitu jednoho z messerschmittů seděl nadporučík Rudolf Pflanz. V jednu chvíli spatřil, jak jeden z jeho kolegů poslal k zemi Spitfire. Britové ale takřka okamžitě odpověděli za tu samou stodevítku se vzápětí zavěsil další Spitfire pálící ze všech hlavní. Pflanz pozoroval, jak pilot padajícího messerschmittu odhodil překryt kabiny a opustil kokpit na padáku. Neměl ale čas na sledování osudu svého kolegy Pflanz zachytil Spitfire do zaměřovače a do britské stíhačky se zařízla dávka z jeho kanónů a kulometů. Spitfire přešel do pádu a roztříštil se o hladinu moře s pilotem bezvládně zhrouceným v kokpitu. V tu chvíli Pflanz nemohl tušit, že právě sestřelil pilota, jež jen pár chvil předtím porazil Helmuta Wicka nejúspěšnější německé stíhací eso celé bitvy o Británii. Wickův padák byl naposledy spatřen, jak zvolna klesá k hladině moře. Pak zmizel z dohledu. Helmut Wick se narodil 5. října 1915 v jihoněmeckém Mannheimu, spolková země Bádensko-Württembersko, jako nejmladší ze tří dětí. Jeho otec, dopravní inženýr, byl expert na stavbu silnic a dálnic, a jelikož v té době probíhaly stavební práce na silnicích po celém Německu, musel často cestovat, a svou rodinu brával s sebou. Mladý Helmut proto velkou část dět- 29

30 ství strávil na cestách v roce 1919 se Wick s rodinou přestěhoval do Hannoveru - zde v roce 1922 bohužel zemřela jeho matka, po čemž otec přivedl rodinu do východního Pruska, odkud se v roce 1935 Wickovi přestěhovali do Berlína, kde již zůstali natrvalo. Zde Helmut ještě v témže roce úspěšně odmaturoval. Původně Wick plánoval, že se stane lesníkem. Nakonec ale zatoužil po tom, stát se letcem, a absolvoval proto přijímací testy do kurzu pro důstojníky nově vzniklé Luftwaffe. V přijímacích testech dosáhl ohromujících výsledků a byl proto přijat v hodnosti důstojnického kadeta (Fahnenjunker). Po ukončení povinné služby v Říšské pracovní službě (Reichsarbeitdienst) pak 6. dubna 1936 v Drážďanech započal svůj výcvik. Wick nebyl bezchybným studentem jeho letecké umění bylo hodnoceno jako průměrné, a měl problémy s teoretickými znalostmi týkajícími se létání, zvláště pak s těmi, které jej nezajímaly. Nakonec ale byl schopen úspěšně složit závěrečné zkoušky, a byl umístěn k II. Gruppe Jagdgeschwader 135, kde létal na stíhačkách Arado Ar 68. Na podzim roku 1938 pak získal hodnost poručíka a v lednu následujícího roku byl převelen k eskadře JG 133. Během služby u JG 133 Wick prodělal přeškolení na Messerschmitt Bf 109. Výkonný jednoplošník byl velkým skokem od archaického dvojplošníku Ar 68 s otevřeným kokpitem, Wick ale měl to štěstí, že jeho velícím důstojníkem nebyl nikdo jiný než Werner Mölders, veterán občanské války ve Španělsku a velezkušený stíhací pilot. Wick se vyznačoval tvrdohlavostí a prostořekostí, ale Mölders, jež si díky svému otcovskému přístupu k podřízeným od pilotů vysloužil přezdívku Vati ( Tatínek ), v něm dokázal rozeznat velký potenciál. Pod Möldersovým vedením pak Wick dokázal své schopnosti rozvinout natolik, že se stal velitelem sekce. Kariérní postup šel ruku v ruce s velkými změnami v osobním životě, neboť v srpnu 1939 se Wick oženil se svou přítelkyní Ursule, jež v té době byla již v pokročilém stádiu těhotenství. Helmut Wick v říjnu 1940 Na konci srpna 1939 byl Wick opět převelen, tentokrát k 3. Staffel eskadry JG 2. Zatímco německá armáda postupovala Polskem v úvodních 30

31 dnech právě vypuknuvší 2. sv. války, JG 2 byla pověřena obranou vzdušného prostoru nad Berlínem. Během podzimu a zimy roku 1939 pak byla JG 2 převelena k západním hranícím Německa, kde probíhala tzv. válka vsedě neboli Sitzkrieg jak německá, tak spojenecká vojska setrvávala ve svých zákopech a kromě občasných dělostřeleckých přepadů a průzkumných letů vládl v oblasti klid. I přes tento patový stav ale Wick dokázal 22. listopadu sestřelit francouzskou stíhačku Curtiss Hawk 75 ze stavu Groupe de Chasse II/4 a tím otevřít své konto vzdušných vítězství. Toto vzdušné vítězství Wickovi vyneslo vyznamenání Železným křížem 2. třídy a bylo mu povoleno odjet na Vánoce domů za svou manželkou a novorozeným synem Walterem. Po jeho návratu do služby byl na západní frontě klid. Desátého května 1940 ale období míru skončilo německá armáda zaútočila na Francii a země Beneluxu. Wick v té době nemohl létat, neboť jeho letoun, Bf 109 E-3 Žlutá 2 procházel výměnou motoru, 17. května ale mohl konečně vzlétnout. Hned při jeho premiéře nad Francií prokázal své umění během jediné mise sestřelil hned tři francouzské bombardéry Lioré-et-Olivier LeO 45 a do června 1940 již měl na kontě 10 sestřelů potvrzených a dva pravděpodobné (Wick si nárokoval dvojici britských letounů Fairey Swordfish, sestřely ale kvůli absenci svědků nemohly být potvrzeny). 6. června, ve stejný den kdy získal svůj devátý a desátý sestřel, se pak Wick stal prvním pilotem I. Gruppe JG 2, který odlétal sto bojových misí a byl vyznamenán Železným křížem 1. třídy. Po pádu Francie se Wick se čtrnácti sestřely stal třetím nejúspěšnějším stíhačem Luftwaffe, v červenci byl povýšen na nadporučíka (Oberleutnant) a bylo mu svěřeno velení 3. Staffel JG 2. Ve stejné době Luftwaffe zahájila leteckou kampaň namířenou proti britským ostrovům a hájící RAF 31

32 šlo o úvodní akordy slavné bitvy o Británii. Wick, jenž proslul svým agresivním a odhodlaným pojetím boje, i nadále podával skvělé výkony, a 24. srpna získal svůj dvacátý sestřel, za což mu byl o tři dny později udělen Rytířský kříž, který mu předal Hermann Göring osobně. Po čtyřdenním odpočinku v Berlíně s rodinou a návratu na frontu byl Wick povýšen na kapitána (Hauptmann) a byl jmenován velitelem 1. Gruppe JG 2. Jeho konto se během zářijových soubojů s britskými stíhačkami Spitfire a Hurricane více než zdvojnásobilo, a 5. října dokázal během jednoho dne sestřelit plných pět britských stíhaček nad ostrovem Wight tato oblast byla od té doby oblíbeným Wickovým revírem. Za tento čin byl odměněn Dubovými listy ke svému Rytířskému kříži, které mu osobně předal sám Adolf Hitler. Byl teprve čtvrtým držitelem tak vysokého vyznamenání, a získal tak status celebrity. Vrchní velení si Wicka předcházelo, a propaganda z něj učinila válečného hrdinu a celebritu. Wicka náhlá sláva změnila k horšímu na tiskové konferenci v Berchtesgadenu, jež se konala v říjnu 1940, Wick nabubřele prohlašoval, že úroveň britských pilotů je k smíchu a zašel až tak daleko, že své britské soupeře otevřeně nazýval zbabělci. Ani pro britskou protivzdušnou obranu neměl Wick nic než slova pohrdání, a Luftwaffe podle něj byla neomezeným vládcem britského vzdušného prostoru. O dva týdny později byl Wick povýšen na 32 majora a bylo mu svěřeno velení eskadry JG 27. Wickovi se ale nechtělo opouštět JG 2 a proto osobně promluvil s Göringem. Ten mu vyhověl, a Wick místo toho získal velení nad JG 2. Wick dostal za 50. sestřel Pohár letců Šestého listopadu 1940 Wick během jedné mise sestřelil dva Hurricany a tři Spitfiry, sedmého listopadu přidal další Hurricane, a 10. listopadu poslal k zemi Spitfire, čímž své konto navýšil na 54 potvrzených sestřelů a mohl se tak rovnat jak legendárnímu Adolfu Gallandovi, tak i svému někdejšímu

33 mentorovi, Werneru Möldersovi, se kterým sdílel čelo tabulky počtu sestřelů. Další střetnutí s letouny RAF pak nastalo až 28. listopadu 1940, kdy Wick nedaleko ostrova Wight zničil Spitfire. Nejenže tím překonal Mölderse, ale zároveň se stal nejúspěšnějším stíhacím pilotem v aktivní službě na celém světě. Wick nehodlal zahálet a po doplnění munice a paliva ve 4 hodiny 10 minut odpoledne téhož dne odstartoval znovu a opět zamířil k ostrovu Wight. Severozápadně od Wightu Wick spatřil formaci Spitfirů, které nabíraly výšku a mířily přímo k Němcům. Wick neváhal a zavelel k útoku, a messerschmitty se na Angličany z výškové převahy vrhnuly. Wickovým zbraním padl za oběť Spitfire poručíka Paula Baillona ze stavu 609. perutě RAF. Byl to Wickův šestapadesátý a zároveň i poslední sestřel. Jen chvíli poté byl totiž jeho messerschmitt zasažen palbou dalšího Spitfiru. Nadporučík Rudolf Pflanz sice hned poté útočníka zlikvidoval, Wick ale musel kokpit svého stroje opustit na padáku a brzy zmizel z dohledu. Několik britských pilotů si nárokovalo sestřel, s největší pravděpodobností se ale Wickovým přemožitelem stal kapitán John Dundas, jež byl krátce poté Pflanzem sestřelen a zabit. 33 Okamžitě poté, co zpráva o Wickově sestřelení dorazila na pevninu, bylo zahájeno rozsáhlé pátrání. Dle Göringova rozkazu byla oblast, kde byl Wick spatřen naposledy, celou noc prohledávána německými torpédovými čluny, které byly následující den vystřídány ostatními plavidly. Pátrání se účastnily i hydroplány námořní záchranné služby Seenotdienst, jež byly eskortovány stíhačkami Bf 109, ani ty ale slavného pilota nenalezly. Čtvrtého prosince 1940 byl Wick prohlášen za nezvěstného, bylo mu 25 let. Spojenecký tisk sice během ledna 1941 zveřejnil informaci, že Wick byl ve skutečnosti zajat Brity a je internován v táboře pro válečné zajatce v Kanadě, tato informace se ale později ukázala jako chybná. Wick se dá nazvat ztělesněním stereotypního obrazu stíhací pilota byl agresivní, sebevědomý, prostořeký a miloval slávu a pozornost. Zároveň ale byl oblíbený mezi svými podřízenými, kteří se mu odvděčili pevnou loajalitou. Ta byla oboustranná traduje se, že když polní maršál Hugo Sperrle prováděl inspekci Wickovy perutě, stěžoval si na nedbalý zevnějšek pozemního personálu. Wickova odpověď zněla, že tito muži pracují ve dne v noci na tom, aby udrželi stíhačky letuschopné, a že mají na práci lepší věci než starosti o svůj účes. Při jiné příležitosti zase Wick prohlásil, že chce bojovat, a že pokud má v boji zemřít, chce s sebou vzít tolik nepřátel, kolik jen bude moci. Je třeba říci, že svůj cíl splnil.

34 V budoucnu do hry zařadíme emblém eskadry JG 2 "Richthofen", který vytvořil Jej 'CharlieFoxtrot' Ortiz: 34

35 'B-25 Mitchell Kolumbijských vzdušných sil', kamufláž vytvořil Jota05 stahujte zde [HISTORIE] Kolumbijské vzdušné síly 16. září - Autor: Joe "Pony51" Kudrna V září roku 1916 zuřila 1. sv. válka již přes dva roky. I když tento konflikt probíhal velmi daleko, zaujaly v konfliktu poprvé použité zbraně kolumbijskou armádu. Junkers W.34 aerolinek SCADTA, fotka z konce 20. let 20. století Kolumbie se v té době stále zaměřovala hlavně na zemědělství - s pásem And na západě a amazonské džungle na jihovýchodě a výhody letectví tak byly zřejmé. Po roce 1916 odjela do Francie skupinka důstojníků k leteckému výcviku. 31. prosince 1919 byl přijat zákon číslo 126, který kladl za cíl vytvoření vojenského letectva a přidružené letecké školy pro kolumbijskou armádu. 15. února 1921 tedy začala působit, ale jen o rok později zbankrotovala. Tehdy začaly události nabírat zajímavý směr. Německým letcům s nejistou budoucností, kterou jim zajistil podpis Versailleské smlouvy v roce 1919, chtěli využít kolumbijské snahy o rozvinutí letectví. 5. prosince 1919 tak byla založena Sociedad Colombo Alemana de Transporte Aéreo, (SCADTA - Kolumbijsko-německá asociace letecké přepravy - německy: Deutsch- Kolumbianische Luftverkehrsgesellschaft) jako teprve druhé komerční aerolinky na světě! Ačkoliv nebyla 35

36 vojenská, v budoucnu měla velký vliv na tamní vojenské letectvo. Je pravděpodobné, že kontakty v Německu otevřely cestu švýcarské misi vedenou kapitánem Henry Pillichodym, který Školu vojenského letectví znovuotevřel 8. listopadu 1924 v Madridu v Kolumbii. Čtyři švýcarské stroje Wild WT a osm výcvikových Wild X se účastnili první letecké přehlídky 7. srpna První bojový stroj byl zařazen do služby o rok později - americký Curtiss Falcon O-1. Kolumbijské letecké síly - FAC (Fuerza Aérea Colombiana) byly konečně bojeschopné, i když stále jen jako součást armády. Kolumbijský AT-6 Texan na hlídce podél pobřeží Karibiku Až do 1. září 1932 se nic zásadního nestalo - ale v tento den zaútočili Peruánci na jižní cíp Kolumbie kvůli dlouhotrvajícímu sporu o hranice. Výhoda toho, že letouny mohli rychle na tuto hrozbu zareagovat byla velká, ale s jen čtveřicí letadel Curtiss CW- C14R Osprey v roli blízké vzdušné podpory a jediným O-1 byl její dopad minimální. Kolumbijský kongres rychle zareagoval a zásadně zvýšil leteckým silám přísun peněz, které měly být použité na nákup nových strojů, zařízení a také pro najmutí zkušených německých a kolumbijských pilotů z aerolinek SCADTA. Bylo zakoupeno dvacet letounů Curtiss Falcon F-8F, třicítka stíhaček Curtiss Hawk II F-11C a další spíše komerčně zaměřené letouny jako 4x Junkers F.13, 4x Junkers W 34, 3x Junkers K 43, 6x Junkers Ju 52/1m, 2x Dornier Merkur II, a čtyři světově známé letající čluny Dornier Wal. Mnoho z těchto transportních letadel bylo v plovákové verzi a mohly proto přistávat na velkých řekách a také provádět průzkum pro jednotky na zemi. Stíhačky měly za úkol útočení na pozemní cíle. Peruánci disponovali také bojovými letouny a jeden z jejich strojů Douglas O-38P byl donucen k přistání a byl zabrán. V té době ale už byl Společností národů vyjednán mír a konflikt skončil mírem 24. května OP-38P a jeho osádka byla navrácena a Leticie opět spadala pod kolumbijskou nadvládu. FAC ztratila čtyři piloty v nehodách nesouvisejících s bojem, jednoho občana německé národnosti a čtyři letouny (Curtiss Falcon O-1, Osprey C-14, a Goshawk F-11 a Junkers F.13). 2. světová válka přinesla Kolumbii velkou dávku nejistoty. Ačkoliv měla vazby na USA, od kterých přijímala materiální podporu, existovala z jejich strany velká touha vyhostit občany německé národnosti kvůli strachu ze vzpoury. Kolumbijská vláda těmto 36

37 tlakům odolala, zavedla ale opatření proti potencionální německé špionáži. Po 7. prosinci 1941 musela Kolumbie jednat s aerolinkami SCADTA, které sloučila do národního dopravce SCAO (ze kterého se v budoucnosti staly aerolinky Avianca), ačkoliv rakouský průmyslník Peter Paul Von Bauer svůj kontrolní podíl v nich prodal společnosti Pan-American, aby tak zabránil nacistům převzít kontrolu. Přibližně v této době dostala Kolumbie zásilku moderních letounů PT-17 a výcvikových strojů AT-6 - ty byly ale použity i pro bojové úkoly. Kromě protiponorkových hlídek ale za války k ničemu zásadnímu nedošlo. Krátce po ní se FAC osamostatnila. Po válce se Kolumbie dostala k množství přebytečné americké techniky a začal tak trend vyzbrojování se letouny z USA. I přes napětí mezi jejími sousedy, vnitřní politické problémy a ekonomickou nejistotu, vývoj FAC pokračoval. Jejím hlavním úkolem je dnes boj s povstalci z FARC a pašeráky narkotik. Kolumbie je velice opatrná na hranice svého vzdušného prostoru a často sestřeluje letadla letící podél známých letových tras používaných pašeráky drog, které neodpovídají na rádiový kontakt. Při bojích s povstalci nasazuje mimo jiné šest strojů Basler BT-67 gunships, předělaný a na míru upravený těžce vyzbrojený stroj C-47 a bitevníky A-37. Na druhou stranu jako hlavní výcvikový stroj používá tamní "na koleni postavený" letoun Lancair Legacy T-90 Calima. Poválečné F-47D Thunderbolty Kolumbijských vzdušných sil V budoucnu do hry zařadíme tyto emblémy od Colina Fenris Muira: 37

38 [SPECIÁL] 68. výročí vzniku Leteckých sil USA 18. září - Autor: War Thunder tým USAF (Letecké síly Spojených států) se od armády osamostatnily 18. září 1947 podle Zákona o národní bezpečnosti z roku Člověk si říká - Proč bylo tak důležité složce uznána samostatnost až po 2. světové válce, kde sehrála tak důležitou roli?. Odpověď je jednoduchá. Letecké síly Spojených států se zformovaly po podepsání Zákona o národní obraně v roce I předtím ale byly letouny velice důležitou složkou americké armády. První letecký sbor vznikl už v roce vytvořením Vzdušné divize spadající pod 38 Spojovací sbor americké armády. 1. světové války se američtí piloti účastnili pod hlavičkou Expedičních sil. Po "Velké válce" byl ustaven Letecký sbor Americké armády, který začal s testováním pokroků na poli letectví, jako například tankování paliva za letu, nebo použití celokovových jednoplošníků, namísto dvouplošníků, které v té době byly ve výzbroji ostatních letectev. V roce 1941 byl Letecký sbor přetransformován do Leteckých sil americké armády (USAAF). Po útoku na Pearl Harbor, díky čemuž Spojené státy

39 vstoupily do války, začala USAAF s aktivními operacemi. Její piloti bojovali v západní Evropě, Africe a Asii, po boku pilotů z dalších spojeneckých sil. Přesto nebyli samostatní a spadali pod velení armády. I tak nemůže být válečné úsilí pilotů a pozemních osádek snižováno - Letecké síly utrpěly během války 12% celkových ztrát celé Americké armády. 36 členů USAAF dále obdrželo nejvyšší americké vyznamenání - Medaili cti - za svoji statečnost v boji. Po 2. světové válce americký Kongres spolu s prezidentem Trumanem rozhodl, že Letecké síly budou odděleny a ustaveny jako samostatná větev amerických ozbrojených sil. Po fázi plánování nařídil Truman v roce 1947 vytvoření Oddělení Leteckých sil, nezávislé na armádě. Od toho dne se Letecké síly Spojených států (USAF) účastnily mnoha konfliktů - namátkou Korejské a Vietnamské války a Operace Pouštní bouře v Iráku. Momentálně má ve službě přes 5000 letadel, 450 mezikontinentálních balistických střel a přes 700 tisíc zaměstnanců. 39

40 '"301" PzBtl.120 Übung "Harte Nuss"', kamufláž vytvořil Tiger_VI stáhněte zde [PROFIL STROJE] Leopard I 18. září - Autor: Stephen "Azumazi" Hembree Leopard 1A0 je zároveň předposledním německým vozidlem své doby a současně jedno z nejlepších německých vozidel, které je posazené na samotném konci střední tankové linie. Ve své výbavě disponuje APDS municí DM13, která je schopná prostřelit drtivou většinu nepřátelských tanků - nicméně klade větší nároky na střelce a jeho znalosti vozového parku nepřítele. Protože munice nemá výbušnou složku, nejlepší cesta je buďto vyřadit osádku nepřátelského vozidla, nebo způsobit detonaci jeho munice, nebo palivových nádrží. To samozřejmě vyžaduje znalost umístění modulů u nepřátelské techniky - doporučujeme na prostudování slabých míst použít rentgenový pohled v hangáru! Po odemknutí pokročilé munice DM12 HEAT-FS (High-Explosive Anti Tank Fin Stabilised) budete moci plně využít svoje znalosti o vnitřním rozvržení nepřátelských vozidel - dokážete prostřelit jakýkoliv tank i skrze jeho přední pancíř Proč je tato munice tak účinná? Protože je stabilizovaná. Oproti normálním HEAT nábojům je rotace projektilu v letu snížená, což má za následek lepší účinnost jeho kumulativní nálože. Ve hře ale Leopard není jediné vozidlo, které má k dispozici tento typ munice, takže je dobré na tuto skutečnost myslet! 40

41 Tato munice má ale i určité nevýhody - vzhledem k tomu, že se jedná o náboj s chemickou složkou, její roznětka je extrémně citlivá na dotek - v praxi to znamená, že jakýkoli náraz do překážky (například strom či plot) sepne roznětku. Díky tomu je munice DM12 nepoužitelná pro střelbu v lese či ve městě, kde je takových překážek přehršel. Nejsilnější stránkou Leopardu je kombinace jeho skvělé pohyblivosti a úžasné rychlosti střelby - je bezkonkurenčně na první příčce v rychlosti přebíjení ze všech tanků ve hře (tedy pokud nepočítáme protiletecké kanóny). Leopard disponuje i výborným záporným náměrem kanónu, který činí -9 - díky tomu byl měl velitel tanku dokázat využít terén ve svůj prospěch a neměl by pro něj být problém vypálit několik ran z jakéhokoliv místa na mapě a přemístit se na další, než si ho nepřítel stačí všimnout. 41

42 Základní pravidla pro hru s tímto tankem proto jsou: využívejte terénu ve svůj prospěch. Nezapomeňte také na poměrně malou výšku vašeho tanku, díky které se často můžete schovat za terénní nerovnost a prozkoumat okolí pomocí dalekohledu. Jakmile spatříte nepřítele, v rychlém sledu vypalte několik ran a pokud vás spatří, rychle změňte pozici. Leopard je rychlé vozidlo, pravděpodobnost, že vás nepřítel zasáhne při přesunu z velké vzdálenosti je přijatelná. Je dobré mít na paměti, že Leopard nebyl navržený na výdrž proti velkým tankovým kanónům - sice disponuje skvěle zkoseným předním plátem, který sem tam dokáže odrazit nepřátelskou palbu, nicméně není dobré se na pancíř jakkoliv spoléhat. Věž tanku na tom není v pancéřování o nic lépe, a proto nejlepší co můžete udělat je se spolehnout na vaší silnou stránku - pohyblivost. Někdy nepřipadá změna pozice v úvahu. V tu chvíli ale mějte na paměti, že přední část vašeho tanku (pokud jste plně naložení) je jeden velký sklad munice. Na to nikdy nesmíte zapomenout, obzvlášť když se snažíte co nejvýhodněji natočit směrem k nepříteli. Také je vhodné připomenout, že většinou plný náklad munice za jednu hru nevyužijete - nebojte se proto snížit její náklad - zvýší to o něco pravděpodobnost vašeho přežití při střetu s nepřítelem. To platí pro všechny tanky, ale obzvláště pro Leopard! Vzato kolem a kolem je Leopard I skvělý střední tank a ve správných rukách velice silný stroj. Hodně štěstí na bojišti! V budoucnu do hry zařadíme tyto emblémy: Text "Gneisenau", původně, umístěný na věži tanku Leopard 1 a Emblém PzBtl 304, ND, které vytvořil Branislav "InkaL" Mirkov 42

43 43

44 Historická kamufláž SU-85 "Kapitán Otakar Jaroš" 1. československého tankového pluku. Kamufláž vytvořil hráč 313_Paegas stahujte zde [HISTORIE] Čechoslováci v tancích - Dukla 20. září - Autor: Michal Kamp Dukla byl dříve pojem téměř posvátný, ale překroucený a zneužitý. Co ovšem znamená dnes? Věc diskuzí. Jedno je jisté výsledek byl rozporuplný, ale operace představuje jedno z největších bojových nasazení čs. vojáků proti Hitlerovi. A tankisté nesměli chybět. dobrovolníků, než byl jeho současný počet, takže bylo v plánu rozšíření. Brigáda se stala sborem a obrněnci nejdříve plukem (1. dubna 1944) a poté brigádou (1. srpna 1944). Na jaře roku 1944 zůstávala československá brigáda, včetně tankového praporu, na Ukrajině. Zde doplňovala stavy z řad místních obyvatel původně Čechů, kteří se zde usídlili v dobách Rakousko-Uherska. Jen tankový prapor v prvních dnech získal více 44

45 Tanková brigáda měla odpovídat standardům Rudé armády velitelská rota, tři tankové prapory, motorizovaný prapor samopalníků a další roty či čety různého určení. Proces sice vypadal rychle na papíře, ale reálně se bojeschopnost nevyvíjela dle plánu. Každý prapor používal k výcviku nováčků už od dubna dvě T-34/76 zbylé z bojů o Kyjev (zvané "LIDICE" a "ŽIŽ- KA") a další stroje přišly záhy (včetně prvního samohybného děla SU-85 nazvaného "KAPITÁN OTAKAR JA- ROŠ"). Jenže i tak šlo o malý vzorek a také chyběl dostatečný počet důstojníků. Vojáci už čekat nechtěli a opět uspořádali mezi sebou sbírky. Přispěli do nich i v okolí žijící Volyňští Češi. V červnu Čechoslováci dostali své první téčko s kanonem 85 mm (nejspíše verze D-5T) a dalších pár stejné ráže následovalo během srpna. Tento stroj se do konce války stal páteří brigády. Přesto v době, kdy vypuklo na Slovensku národní povstání, měli tankisté z předepsaných osob pouhé dvě třetiny a z 65 tanků jen 3 T-34/85, 4 T- 34/76 a 2 T Sovětští generálové neplánovali ze strategických důvodů pomoci Slovákům v jejich izolovaném boji proti Němcům. Věděli, že mají armády z předchozích měsíců tvrdých bojů vyčerpané (operace Bagration a Lvovsko-sandoměřská operace) a technika není doplněná do ideálních stavů. Nakonec rozhodly důvody politické. Operace dostala označení Karpatskodukelská a úkolem bylo se dostat na slovenské území skrze Dukelský průsmyk na východě země. Prostor ale okupovaly připravené jednotky Němců, kterým velel generál Gotthard Heinrici, expert na obrannou válku. Koněvův plán, narychlo vypracovaný a bez zkušeností s hornatým terénem, byl velmi ambiciózní z prostoru města Krosno měly jednotky dosáhnout Prešova, vzdáleného přes sto kilometrů, za pět dnů. Maršál výrazně počítal s účastí slovenských divizí v týlu německých frontových vojsk, ale ty byly nacisty odzbrojeny boje před útokem kvůli chaosu a nerozhodnosti ve velení slovenské strany. Dodnes proto mate, že ofenzíva měla i nadále pokračovat. Slavnost 1. čs. armádního sboru po protnutí hranic se Slovenskem Vzhledem ke zmíněným podmínkám nepřekvapí, že operace vůbec nezačala dobře. Krosno se nepovedlo dobýt hned první den, což vzhledem k důležitosti své pozice zpomalovalo ostatní proudy ofenzívy. Němci navíc zareagovali nepříjemně rychle a po pár dnech bylo jasné, že časový harmonogram se zcela zhroutil. Sovětská armáda musela bojovat o každou píď země cestou k hranicím bývalé ČSR a

46 operace se protáhla na měsíce. Čechoslováci věděli, že na Dukle budou bojovat. Šlo konečně o vstup na domácí půdu, byť v místech k tomu velmi nepříjemných, a k tomu vlastně jejich jednotky byly prvotně stvořeny. Nastoupili ve druhém sledu 38. armády dne 8. září Konkrétně tankisté měli za úkol podpořit postup pěchoty, ale na počátku stále trpěli naprosto nedostatkovou výzbrojí a stroje dostávali až v průběhu ofenzívy. To v žádném případě nepodlomilo jejich odvahu. Podívejme se na jejich nejintenzivnější nasazení. Prapor samopalníků sloužící organizačně v rámci tankové brigády byl nasazen v karpatských bojích nezávisle. Přesto se jejich cesty s tankisty občas protnuly, především hned v prvních dnech na kótě 534 extrémně důležitém strategickém místě ovládajícím přístup k městu Dukla. Od 10. září po několik dalších dní se majitelé vrcholku změnili víc jak desetkrát a mezi muži se prostoru začalo říkat "Krvavá kóta". Tankisté poblíž, v okolí obce Franków při podpoře 3. brigády, ztratili dne 15. září své první vozidlo. Tank T-34/76 zvaný "LIDICE" dostal zásah z protipancéřové zbraně a vyhořel. Poté, co se trigonometr 534 podařilo natrvalo udržet a ostatní jednotky v okolí také slavily úspěchy, mohla ofenzíva konečně postoupit na samotnou Duklu, která nyní byla sevřena ze tří stran. Útok začal 20. září a československé tanky byly při tom. 46 Postup byl rychlý, ale samotné obsazení města druhého dne se nesetkalo s drtivým úspěchem. Opakoval se typický scénář, který tolik celou ofenzívu zpomaloval. Němci se totiž stáhli z bezprostřední blízkosti do nejbližších kopců na jihovýchodě a odtud pokračovali v ostřelování sovětských pozic. V ulicích Dukly tak byli všichni na ráně a tanky ihned vyrazily dobýt nejbližší výšiny. Dvě se podařily získat ještě ten den, ale kóta 694, zvaná vojáky "Hyrowa hora" s pro tanky T-34 již hraničním sklonem 30o, byla větší výzvou. Brigáda přišla (ne nenávratně) o pět tanků a pěchota vrchol obsadila až pozdě odpoledne 22. září. T ŽIŽKA s jednou ze svých mnoha verzí nápisu To nejhorší ale mělo teprve přijít. Postup k Dukelskému průsmyku a tedy konečně na území ČSR směroval tankisty 30. září do útoku na vrcholky kolem vesnice Zyndranowa, dosáhnout zde hranic a po zajištění prostoru se stáhnout ke kostelu v obci. Asistovat jim měl prapor samopalníků a 3. prapor 1. brigády. Úkol byl splněn, ale německých deset tanků, dvě samohybná děla, pěchotní protipancéřové zbraně a dobře položené miny jim

47 uštědřily děsivé ztráty 12 mrtvých, 4 nezvěstné a 39 zraněných. Mezi padlými byli i velitel 1. tankového praporu František Vrána a velitel tankové roty Rudolf Jasiok, který zemřel snad tři sta metrů od hranic vlasti. Mechanici brigády měli spoustu práce. Za necelý měsíc bojů vyřadil nepřítel 21 československých tanků a samohybných děl. Ovšem jen 6 jich bylo zcela zničených (3 T-34/76 včetně "ŽIŽKY" a "LIDIC", 2 T-34/85 a 1 SU- 85). Bylo nutné zprovoznit alespoň nějaké, protože dne 6. října Němci opustili svá stanoviště u průsmyku a stahovali se do slovenského vnitrozemí. Pronásledování se ujaly dvě pěší čsl. brigády, ale pro husté zaminování výstupu z průsmyku, tedy již na území Slovenska, se zastavily na severním okraji Nižného Komárníku. Českoslovenští tankisté je v této oblasti podpořili v obraně a také posílili pozice u Zindranowé, kde šlo stále o nebezpečný výběžek. Navíc do druhé poloviny října probíhaly opravy a také výcvik nových posádek. Proto se brigáda nezúčastnila 25. října útoku sovětských sil směrem na Kapišovou, který se o dva dny změnil v největší tankovou bitvu Karpatsko-dukelské operace. Oblast boje dostala do budoucna název "Údolí smrti." Tím se obě strany nesmírně, až fatálně vyčerpaly. Operace byla oficiálně ukončena 28. října, ale brigáda přišla v dalších dnech kvůli minám ještě o jeden T- 34/85 a T-34/76. Boje totiž čile probíhaly až do konce listopadu. Tři podzimní měsíce ofenzívy byly z hlediska naplnění cílů neúspěchem a pro sovětské velení šlo spíše o méně důležitou operaci. Pro Čechoslováky však Dukla dodnes znamená místo smrti téměř tisícovky vojáků, dále čtyř a půl tisíce raněných a více jak sedmi set nezvěstných. Ti, co přežili, pak měli zkušenosti a zocelení natolik důležité, že je zdárně uplatnili v dalších divokých bojích u Jasła a Ostravy. O Karpatech také platí jedna skutečnost šlo pro tanky o jeden z nejhorších terénů využitých k boji v průběhu celé války, tedy konkurující bez problémů Monte Cassinu nebo severnímu Kavkazu. Památník 1. čs. armádního sboru v Dukelském průsmyku 47

48 Netypický pohled na bojiště War Thunderu - nafukovací tank! [HISTORIE] 23. zvláštní oddíl US armády - "Armáda duchů" 21. září - Autor: Sean "Gingahninja" Connell Lsti a klamy byly nedílnou součástí válečnictví již dlouho před tím, než Odysseus vůbec pomyslel na slavného trojského koně. Během 2. sv. války pak všechny strany konfliktu vytvářely promyšlené a složité klamné operace, falešné informace či zástěrky za účelem co nejvíce zmást nepřítele. Žádná z nich ale nebyla tak rozsáhlá, inovativní a účinná jako 23. zvláštní oddíl velitelství americké armády, též zvaný Armáda duchů. 48 Třiadvacátý zvláštní oddíl velitelství US Army byl bezesporu nejunikátnější, nejkreativnější a nejnezvyklejší vojenskou jednotkou, jaká kdy během 2. sv. války existovala. Oddíl se skládal ze členů 603. oddílu kamuflážních ženistů, 406. oddílu polních ženistů a roty zvláštních signálních služeb, a byl pod přímým velením generála Omara Bradleyho. Nápad k vytvoření oddílu pocházel z konce roku 1942, kdy britská armáda během bitvy o El Alamejn s úspěchem v rámci operací Bertram a Caldwell využila atrap tanků a falešného rádiového provozu k zakrytí skutečného data a místa spojenecké ofenzivy a díky tomu získala v okamžiku skutečného útoku moment překvapení. Mnoho vojáků 23. zvláštního oddílu byli absolventi různých uměleckých škol, a místo umění na bitevním poli se vyznačovali velkou kreativitou. Ať už šlo o zvukaře, malíře či experty na reklamu, mnoho z nich se později stalo významnými osobnostmi

49 kulturního života v dané době za všechny jmenujme například módního návrháře Billa Blasse, ilustrátora Arthura Singera či fotografa Arta Kanea. Tito muži společně s mnoha dalším hráli klíčovou roli v celkovém válečném snažení Spojenců. Měli totiž za úkol přesvědčit německé vrchní velení ozbrojených sil OKW (Oberkommando der Wehrmacht), že spojenečtí vojáci a technika se nacházejí tam, kde ve skutečnosti nebyli. Tohoto úkolu dosahoval 23. zvláštní oddíl pomocí vizuálních, zvukových, rádiových a (a to mnozí členové oddílu považovali za nejdůležitější součást celého plánu) atmosférických prostředků. Aby dosáhli dokonalé iluze, příslušníci oddílu využívali nejrůznějších nahrávek běžného hovoru mezi vojáky a zároveň užívali i různé znaky a emblémy jednotek, které nosili na helmách a uniformách a rovněž je nanášeli i na vozidla. Byly vytvořeny způsoby, jak například vytvořit celý vozový park, složený z nafukovacích atrap tanků a vozidel. Oddíl dokonce i dokázal vytvořit takovou směsici zvuků, která vytvářela dokonalou iluzi zvuku při přesunu jednotek či při stavbě budov. Zástěrka fungovala tak dobře, že neexistující vojsko bylo zmatenou německou rozvědkou nazváno Armáda duchů. Letecká fotografie nafukovacích atrap u řeky Rýn, březen (Zdroj: ghostarmy.org) Vizuální klamy byly využívány hlavně za pomoci atrap vozidel, byly ale rovněž vytvářeny atrapy dělostřelecké výzbroje tento klam byl často využíván krátce po vylodění Spojenců v Normandii. Aby ochránil zranitelné umělé přístavy v Normandii, oddíl běžně do prázdné krajiny instaloval 49 světla tak, aby prostor působil jako spojenecké zásobovací centrum a odváděl tak pozornost od skutečných přístavů. Byla vytvářena i falešná letiště, tábory pěších vojsk i vozidlová depa. V případě falešných dep pak vojáci 23. oddílu dokonce i využívali dřevěných planěk k vytváření imitací

50 stop po vozidlech a tancích, aby depo působilo dojmem často využívaného místa. Podobného způsobu se užívalo i pro vytváření iluze, že existující jednotky jsou ve skutečnosti daleko početnější. Umělci 23. oddílu byli zvláště hrdí na nafukovací model tanku M4 Sherman, jež byl velice věrný předloze, a na fotografiích leteckého průzkumu byl k nerozeznání od skutečného tanku. Veškerá tato snaha pak způsobila, že německé průzkumné letouny předávaly německému velení zprávy o masivních koncentracích živé síly i techniky, a tato hlášení výrazně ovlivňovala strategické myšlení Němců. Zvukové a rádiové klamy se rovněž dočkaly širokého využití. Na korby džípů či polopásových vozidel byly montovány velké reproduktory, skrze které byly přehrávány záznamy hovoru vojáků, zvuků tanků a vozidel a podobně. Reproduktory pak byly nasměrovány do předem daných směrů tak, aby si Němci mysleli, že daná jednotka postupuje jiným směrem, než jakým směřovala v reálu. Tento způsob klamání nepřítele byl s velkým úspěchem použit během překročení Rýna, kdy Němci podlehli dojmu, že americká 9. armáda chce řeku překročit u Düsseldorfu místo u Weselu, kde Spojenci Rýn překročili ve skutečnosti. Zřejmě nejslavnější operací 23. oddílu ale byl jeho podíl v operaci Fortitude. Ve snaze zdržet německé posily, jež spěchaly do Normandie za účelem zatlačit Spojence zpátky do moře, dokázal 23. oddíl přesvědčit německé velení, že vylodění v Normandii je pouze klamný úder, a skutečný útok bude veden skrze Norsko či Pas-de-Calais (tj. severozápad Normandie). Po válce byly veškeré záznamy o 23. zvláštním oddílu drženy v tajnosti celých 40 let. Až teprve v osmdesátých letech byla existence jednotky odtajněna americkou vládou do té chvíle bývalí členové jednotky museli o své práci během války pomlčet i před svými blízkými. Traduje se ale, že na otázku, co dělali za války, členové oddílu vychytrale odpovídali: We blew up tanks and guns. Ve slově blew se totiž skrýval důmyslný dvojsmysl slovo znamená jak vyhodit do povětří, tak i nafukovat V budoucnu do hry zařadíme tento emblém >>> 50

51 Emblém 23. zvláštního oddílu americké armády (Armáda duchů), autor Branislav "InkaL" Mirkov 51

52 M60 Patton "Babs" - rota "B", 3. pluk, 64. obrněná divize, od Sir_Bigos stáhněte zde [PROFIL STROJE] M září - Autor: War Thunder tým Hlavní bitevní tank M60 je jeden z nejlepších tanků páté úrovně ve hře - s BR 8.0. M60 je opravdovou odměnou pro všechny, kteří se dali na zkoumání středních tanků americké armády - v některých ohledech patří mezi vůbec nejlepší ve hře - například ovladatelnost a obratnost tanku a jeho dělo. Je nutné zmínit poměrně slušné pancéřování na věži. Nicméně stejně jako u většiny středních tanků je pancéřování na trupu a bocích slabé, což je dobré mít i přes zmíněná pozitiva na paměti. M60 je osazen kanónem M65 ráže 105mm se zásobou 57 kusů munice. Dokáže pojmout různé druhy projektilů, mezi které patří například APDS, HESH či křidélky stabilizované HEAT- FS. Kombinací těchto druhů munice dokážete prostřelit většinu, ne-li všechny tanky ve hře i skrze jejich přední pancíř. Tank M60 má ve výbavě i jeden kulomet M85 ráže 12.7mm s 900 náboji, který se nachází na velitelské kupole a jeden koaxiální kulomet M72 ráže 7.65mm s 5950 náboji. M60 si vede skvěle i bez jakýchkoliv vylepšení s rychlostí 35km/h a je schopný ostrých zatáček v plné rychlosti, což vám dává navrch proti většině těžké techniky ve hře. Kanón M65 je schopný způsobit obrovská poškození na nepřátelském tanku, proto není žádnou výjimkou zničit nepřítele hned první ranou. Pokud budete chtít kombinovat obě tyto zmíněné přednosti, pak vás jistě potěší, že kanón tanku M60 je celkem přesný i v pohybu - není tedy velkým problémem střílet za jízdy. 52

53 Bitevní tank M60 je velice schopným tankem při útoku ze zálohy a při soubojích na větší vzdálenost, kde pro vás hraje jeho tvar - z toho vyplývá, že si vede hůř v soubojích na malou vzdálenost a to především díky slabému pancíři na korbě tanku. Pokud se vám povede korbu schovat za překážku či terén, získáte tím obrovskou výhodu při souboji a nepřítel vás tak bude nucen střílet do relativně odolného pancíře na věži. Při útoku na těžké tanky je dobré využít dobré pohyblivosti tanku, kterou máte k dispozici - pohybem na jednu stranu naznačíte soupeřovi váš směr a ve správnou chvíli provedete ostrou změnu směru, čímž donutíte soupeře zazmatkovat a netrefit vás. Díky téhle taktice dáte nepříteli okusit sílu vašeho kanónu během jeho vlastního přebíjení. Celkem vzato má M60 na věži opravdu dobrý pancíř, nicméně je dobré si připomenout slabá místa - jedním z nich je velitelská kupola a druhým je zadní strana věže, kde je pancíř celkem slabý. Boky věže nejsou ani tak 53

54 silné, jako je přední plát věže, nicméně jsou odolnější ve srovnání se zadní částí. Pohled na vnitřní moduly: V budoucnu do hry zařadíme tyto emblémy od Branislava "InkaL" Mirkova : Emblém obrněných sil řecké armády 54

55 text "The Witch" původně z M60 emblém 2. pluku, 63. obrněné divize, Armáda Spojených států 55