Porovnávání minulých časů s přítomností může vést k různým úvahám i otázkám.

Transkript

1 I. Úvod do dějepisu A. Dějiny a dějepis Jistě každý člověk cítí, že čas a jeho plynutí jsou důležitým rysem našeho světa. Již pohled do rodinného fotografického alba nám naznačí, jak se s časem všechno mění: lidé, styl bydlení i oblékání, dopravní prostředky a příroda. V pozadí tušíme vývoj celého způsobu života. K poznání všech těchto proměn v širokém rámci nikoli jen rodiny, ale celých národů a zemí nám slouží dějepis. Dějepis je nejen vyučovací předmět, ale především věda zkoumající dějiny (vývoj lidské společnosti) a vytvářející odborný obraz významných dějinných událostí. Pro označení dějin i dějepisu se často používá slovo historie, pocházející z řečtiny (řecky istoría = pátrání, poznání, výklad). Porovnávání minulých časů s přítomností může vést k různým úvahám i otázkám. Historikové čerpají materiál ke své práci z historických pramenů, což jsou ty dochované výtvory lidstva (či některé přírodní pozůstatky), které bezprostředně odrážejí dějiny (pocházejí z té etapy společenského vývoje, o níž vypovídají). Historické prameny lze dělit na: 1. Prameny písemné: jsou využívány nejčastěji, poskytují nejpodrobnější a nejrozsáhlejší informace. Patří sem kroniky (soudobé knižní zápisy významných událostí), listiny (písemnosti právní povahy), korespondence (dopisy), účetní knihy, dobová periodika (noviny, časopisy) a tak dále. 2. Prameny nepsané: jejich soubor je neobyčejně pestrý. Zahrnuje téměř vše, co člověk vytvořil, aby jej během života obklopovalo od architektury přes nábytek, oděvy, dopravní prostředky, nástroje, zbraně až ke šperkům či psacím potřebám. Náležejí sem také mapy, obrazy, sochy, fotografie, dokumentární filmy, ba i záležitosti nehmotné: zvyky a jazyk. Nezapomeňme ani na antropogenní (člověkem utvářenou) krajinu. Mezi historické prameny však nezařazujeme díla umělců, kteří ztvárňovali svou představu o vzdálenější minulosti, již sami nezažili. K pramenům o husitském období českých dějin tedy nepatří ani román Proti všem od Aloise Jiráska, ani obraz Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem od Mikoláše Alše. Obě díla mohou v tomto směru sloužit jen jako svědectví o odrazu husitství ve vědomí Čechů druhé poloviny 19. století. Oba umělci sice čerpali z tehdejších historických poznatků, ale zároveň svou tvorbu pojímali jako aktuální (k přítomnosti vztaženou) výpověď vůči soudobé české společnosti.

2 Specializovanou institucí pro uchovávání a zkoumání písemných pramenů je archiv (přístupný za vymezených podmínek i badatelské veřejnosti). O prameny různého druhu pečují muzea: v širokém rozsahu vystavují vybrané soubory zejména nepsaných pramenů. Jsou otevřena početným vrstvám zájemců. Výtvarná díla minulosti (obrazy, sochy, grafiku...) lze shlédnout v galeriích. Poznávání mnohých obtížně dostupných pramenů umožňují také četné internetové stránky. Setkání s historií zažijí návštěvníci rovněž prostřednictvím expozic ve význačných památkových objektech: hradech, zámcích, pevnostech, někdejších domech historických osobností a podobně. Ucelené a veřejnosti přístupné soubory vesnické architektury se označují jako skanzeny. Celou řadu historických pramenů ovšem potkáváme na mnoha jiných místech. Jedná se o četné historicky cenné stavby v obcích i mimo ně (zpravidla památkově chráněné a často označené informační tabulí) a v terénu leckdy zůstávají stále viditelné stopy po dolování či zaniklých komunikacích. Cenné informace o vztazích mezi přírodou a lidskými dějinami v konkrétní krajině poskytují naučné stezky. Muzeum nemusí dýchat zatuchlou minulostí, ale může být i klenotem moderní architektury (na snímku Muzeum východních Čech v Hradci Králové). Shrnutí: Vývoj v čase patří k důležitým rozměrům světa, přírody i lidí. Vývoj lidské společnosti označujeme jako dějiny (historii). Drobnou, ale nepominutelnou součástí historie je také osud každého z nás, naší rodiny a místa, kde žijeme. Až k nám doléhají důsledky i těch nejvýznamnějších historických událostí. Poučení o dějinách můžeme čerpat především z historických pramenů (písemných i nepsaných). V jistém smyslu může být historickým pramenem mnoho skutečností v našem okolí. Odborníci (historikové) nejvýznamnější prameny shromažďují, zkoumají a zprostředkovávají laické (neodborné) veřejnosti; k tomu slouží řada institucí i veřejných informačních zdrojů. Otázky a úlohy: 1. Porovnejte obě svatební fotografie v první části této kapitoly. Pokuste se je přibližně časově zařadit, popište rozdíly mezi nimi a z těchto odlišností odvoďte změny v životním stylu, názorech, hodnotovém žebříčku apod. 2. Máte doma nějaký předmět nebo písemnost, které mají povahu historického pramene? Pokud ano, pokuste se jej představit spolužákům (třeba jen v podobě fotografie, nákresu nebo kopie). 3. Kde je ve vašem okolí nejbližší muzeum, archiv, galerie, památkový objekt, naučná stezka? Která tato místa byste doporučili navštívit hostu z jiné části České republiky nebo z ciziny a proč? Výběr z odborné literatury: Jaroslav Herout: Jak poznávat kulturní památky. Praha Ivan Hlaváček Jaroslav Kašpar Rostislav Nový: Vademecum pomocných věd historických. Jinočany Krajina a revoluce. Praha 2008.

3 B. Historie jako dobrodružství Světově nejpopulárnějším historickým badatelem je bezpochyby Indiana Jones. Objevil se v roce 1981 zásluhou slavných amerických filmařů Stevena Spielberga (režie) a George Lucase (námět a produkce): ve filmu Dobyvatelé ztracené archy hrál statečného, zdatného i vtipného britského badatele tehdy devětatřicetiletý Harrison Ford. Postupně přibyla další tři pokračování (poslední z nich mělo premiéru v r. 2008) a leckterý z jejich diváků jistě zalitoval, že napínavá a krkolomná dobrodružství při pátrání po atraktivních památkách dávné minulosti zůstávají jen na filmovém plátně. Opak je však pravdou a platí to i pro české poměry. Vžít se vcelku věrně do pocitů dějepisných badatelů v terénu, to nevyžaduje ani náročné materiální vybavení, ani cesty do vzdálených krajů. 1. (V Dobyvatelích ztracené archy Indy soupeří uprostřed 30. let 20. století s německými výzvědnými službami o starověkou Archu úmluvy posvátnou schránku naplněnou záhadnými předměty.) I v historii Českých zemí (tedy na území České republiky) najdeme nerozřešené otázky staré více než tisíc let: není známa poloha zdejších nadregionálně významných opevněných sídlišť Marobudum (jehož náčelník úspěšně vzdoroval výbojům Římanů) a Wogastisburg (u něhož byl odražen rozsáhlý útok do Čech od západu) a nevíme ani, kde byl pohřben řecký kněz Metoděj, vůdčí spoluzakladatel moravské literární tvorby nejstarší literatury slovanského světa (situaci jen částečně ulehčuje skutečnost, že ve všech třech případech nepochybně nehledáme zcela neznámé místo, ale vybíráme z již objevených, ale stále nedostatečně analyzovaných lokalit). 2. (Ve Chrámu zkázy Indy proniká mezi indické vyznavače kruté bohyně Kálí.) Na českém území existovaly (a dnes jsou již znovuobjeveny a zásluhou badatelů popsány) dávné svatyně, v nichž se konaly působivé obřady. Namátkou uveďme pravěké keltské posvátné objekty u Markvartic ve východních Čechách, u Popelné na Šumavě nebo u jihočeského Třísova. Ostatně své pátrání po pravěkých či raně středověkých lokalitách, jejichž valy či jiné pozůstatky jsou stále patrné, můžeme doplnit návštěvou archeoparků, kde se seznámíme i s tehdejším způsobem života (Březno nedaleko Loun, Chotěbuz na Ostravsku, Modrá u Uherského Hradiště, Všestary u Hradce Králové ). 3. (V Poslední křížové výpravě Indy opět v souboji s Němci usiluje v divokých honičkách nejrůznějšími dopravními prostředky o nalezení Svatého grálu posvátného předmětu hledaného již v časech středověkých křížových výprav Evropanů na Blízký východ.) Pokud chcete zažít pocity dávných poutníků i cestovatelů, můžete se například vypravit po slavné (a v terénu stále dochované) obchodní Zlaté stezce, vedoucí z Podunají přes Šumavu, nebo po náspech i mostech koněspřežní železnice z Českých Budějovic do rakouských Alp (krátký úsek této první mezinárodní železnice na světě je obnoven i zprovozněn v Kerschbaumu kousek za hranicemi). Můžete projít středověký stříbrný důl (v Kutné Hoře) a další zpřístupněná historická důlní díla v České republice (v Příbrami, Českém Krumlově a jinde). Zajímavý zážitek nabízejí muzea dopravních prostředků (v severomoravské Kopřivnici, v Lužné u Rakovníka aj.), závody historických automobilů (například závod Ecce Homo v moravském Šternberku) nebo

4 sezonní nostalgické jízdy parních vlaků. A do doby ohrožení ze strany Německa můžeme nahlédnout prostřednictvím linií československého betonového pohraničního opevnění, vybudovaného ve 2. polovině 30. let a čítajícího stovky objektů: do některých lze samostatně vstoupit, jiné jsou zrekonstruovány a přístupné s průvodcem (k tématu existuje velké množství kvalitní literatury i internetových stránek). 4. (V Království křišťálové lebky svádí Indy v 50. letech v jihoamerickém pralese souboj s ruskými agenty o vzácnou trofej.) Chceme-li v neprostupném porostu uprostřed téměř liduprázdné krajiny hledat trosky někdejších sídel zaniknuvších v atmosféře ruského velmocenského vlivu, stačí vyrazit do českého západního a jihozápadního pohraničí, kde především v 50. letech zmizely stovky osad, z nichž dodnes zbývají nanejvýš ruiny. Jen bychom se měli vybavit historickými mapami a starými fotografiemi (zkopírovanými ve veřejné knihovně, muzeu nebo archivu, ale leccos lze prostě stáhnout z internetu), případně též vzpomínkami pamětníků. A pak už na místě samém odhadovat (a zakreslovat i fotografovat), kde stával kostel s hřbitovem, kde škola, hospoda či mlýn a kde číhaly vojenské hlídky. Mezi polorozpadlými kamennými zdmi pohlcovanými vegetací můžeme objevit i drobné zbytky vybavení domácností. Shrnutí: Také v České republice můžeme najít (a při dnešní oblibě zážitkové turistiky na vlastní kůži zakusit) velmi zajímavé a i v mezinárodním měřítku pozoruhodné stopy minulosti. V souvislosti s dnešními možnostmi cestování je lze doplnit o obdobné zkušenosti ze zahraničí, ale měli bychom mít na paměti, že skutečné poznání začíná důkladnou přípravou, jejíž osu tvoří pečlivý sběr odborných informací. Otázky a úlohy: 1. Pokusme se o drobný badatelský trénink hned teď. Na fotografii vidíte jihočeskou obec Doudleby nad řekou Malší; část obce stojí na místě známého slovanského hradiště z doby před více než tisícem let. a) Odhadněte podle fotografie, kde hradiště leželo. b) Přemýšlejte a na jednoduchém náčrtku znázorněte, kde mohlo být opevnění, brány, náčelníkovo sídlo, kovárny, studna, místo náboženských obřadů. c) Vytvořte základní obrysy projektu, jak tematiku i prostor hradiště využít pro povznesení života v obci, turistický ruch apod. Odhadněte finanční náročnost alespoň první etapy v realizaci takového projektu; přemýšlejte, jak finanční zdroje zajistit. 2. Objasněte, jak vznikly a o čem svědčí názvy následujících veřejných prostranství: Senovážné náměstí, Uhelný trh, ulice Hradební, Provaznická, Na Můstku, Platnéřská, Celetná, Střelecký ostrov (Praha); Dominikánské náměstí, Zelný trh, ulice Bašty, Hlídka, Poříčí, Rumiště, Vinohrady (Brno); ulice Formanská, Chebská, Jateční, K Haltýři, K Valše, Lazaretní, Lužní, U Prazdroje (Plzeň). Výběr z odborné literatury: Jaroslav Herout: Slabikář návštěvníků památek. Praha Miroslav Hroch et al. (a kolektiv): Úvod do studia dějepisu. Praha 1985.

5 C. Čas v dějinách Každá událost se odehrává v určitém čase (kratším či delším) a na určitém místě (či místech). Zatímco v běžném životě pro nás zpravidla hraje významnější roli místo než čas, v dějinách je to opačně. Jestliže se pravděpodobně budeme více rozmýšlet, zda o prázdninách pojedeme do Egypta nebo na Šumavu, a naopak menší práci budeme mít s volbou termínu červencového či srpnového, v historii již několikadenní časový rozdíl mezi bitvami, podpisy mezistátních smluv nebo setkáními osobností může naznačovat složité příčinné vztahy. V dějepise se také budeme setkávat s časovými úseky tak rozsáhlými, že se vymykají jakékoli lidské zkušenosti či představivosti. Další problémy přináší skutečnost, že zatímco hranice státu, kraje či pozemku je vcelku zřetelná a snadno od ní můžeme vyjít při měření vzdáleností, v minulosti je obtížné takový pevný bod najít. Uplynulá tisíciletí se nám ztrácejí v mlze, nehledě na to, že s nejasnostmi při určování například životních dat významných lidí se setkáváme ještě v průběhu 20. století (norský polární badatel Roald Amundsen, český spisovatel Karel Poláček nebo americký jazzový hudebník Glenn Miller ti všichni byli známými osobnostmi, avšak život každého z nich skončil tragicky, když zmizeli beze stopy v různých bouřlivých událostech posledních sta let). V každém jednotlivém roce se orientujeme podle kalendáře (časově posloupného soupisu dní, týdnů a měsíců). V kalendáři bývají zdůrazněny sváteční dny, jimž často věnujeme pozornost již po mnoho generací a které dýchají starobylostí. Ale kalendář, jak jej známe dnes, zase příliš starý není. Původně lidé dělili čas v závislosti nejen na pravidelných astronomických jevech, ale také na koloběhu přírodního a zemědělského života. Takže v Evropě se v různých dobách i zemích jako začátek roku postupně uplatnil nejen 1. leden, ale také 25. prosinec, 1. březen, 25. březen, 1. září nebo začátek listopadu. Půlnoc jako počátek dne se prosadila až s příchodem přesných přístrojů k měření času. Předtím hranici mezi dny zpravidla představoval západ slunce. Den sestával z 24 hodin, ale dělil se na 12 hodin denních (tedy za denního světla) a 12 hodin nočních; všechny hodiny byly stejně dlouhé jen 2 dny v roce (o jarní a podzimní rovnodennosti), jinak v létě byly (na severní polokouli) denní hodiny delší a noční hodiny kratší a v zimě naopak. Posloupné pořadí let od určitého pevného časového bodu se nazývá letopočet. Situace je tu podobně pestrá jako v případě kalendářů. Velkou roli při vytváření a používání letopočtu hrálo náboženství (vztah lidí k uctívanému nadlidskému řádu světa). Dnes nejrozšířenější (samozřejmě i v České republice) je letopočet křesťanského náboženství: začíná od doby předpokládaného narození Ježíše Nazaretského (nazývaného též Ježíš Kristus), zakladatele křesťanství. Roky směrem k dnešku se označují jako roky po Kristu (po Kr.), roky vzdálenější se počítají v opačném směru a jsou před Kristem (př. Kr.). Toto označování používáme zpravidla jen tam, kde by mohlo dojít k záměně (tedy u let v blízkosti přelomu letopočtu). Děje se tak ve všech jazycích křesťanského světa: v angličtině (BC = before Christ / AD = Anno Domini, tedy Léta Páně = počet let Pána Ježíše Krista; výraz pochází z latinského jazyka), v němčině (v. Chr. = vor Christus / n. Chr. = nach Christus), ve francouzštině (av. J.-C. = avant Jésus-Christ / ap. J.-C. = après Jésus-Christ) atd. Křesťanský letopočet se používá od roku 525 po Kr., a byl tedy zaveden zpětně. Dnes víme, že se jeho autoři dopustili drobné chyby: Ježíš se narodil o několik let dříve, než se domnívali. Zdůrazňování tohoto rozdílu a také nechuť spojovat letopočet s náboženstvím vedly k tomu, že se roky křesťanského letopočtu začaly později označovat výrazy před naším letopočtem (př. n. l.) a

6 našeho letopočtu (n. l.) v angličtině before the Common (Current) Era (BCE) / Common (Current) Era (CE). Ve světovém měřítku jde však stále o menšinové řešení. Křesťanský letopočet: 0 Rok před Kristem po Kristu 2.století 1.století 1.století 2.století konec začátek konec začátek konec začátek konec r.101 r.100 r.1 r.1 r.100 r.101 r.200 př. Kr. po Kr. Všimněte si, že ačkoli se přelom letopočtu označuje nulou, neexistuje žádný rok nula (po r. 1 př. Kr. následuje hned rok 1 po Kr.). Proto např. od začátku roku 10 př. Kr. do konce roku 10 po Kr. uplynulo 20 let, ale od začátku r. 10 do konce r. 30 uplynulo 21 let. R. 200 je posledním rokem 2. století a r byl posledním rokem 20. století i 2. tisíciletí. Ve světě se samozřejmě používají ještě další letopočty. Starověkým Řekům začínal letopočet o letním slunovratu r. 776 př. Kr., kdy se konaly první olympijské hry. Staří Římané odvozovali počátek letopočtu od údajného roku založení svého města, tedy od roku 754/753 př. Kr. Letopočet židovského náboženství (nazývaného judaismus) začíná okamžikem stvoření světa podle Bible, která je svatou knihou judaismu i křesťanství: tímto okamžikem začíná (ovšem již o předchozím podzimu) rok 3760 př. Kr., takže např. den 1. září 2016 náležel do judaistického roku A náboženství islám klade počátek letopočtu do časů svého zakladatele Mohameda (žil kolem r. 600), takže den patří do islámského roku Shrnutí: Historickému vývoji podléhá také měření i počítání času, zahrnující též problematiku kalendáře a letopočtu. Evropa, Amerika a mnohé další oblasti používají letopočet křesťanského náboženství. Existují však i letopočty judaistický, islámský aj. Otázky a úlohy: 1. Určete, do kterého století patří roky př. Kr., 933 př. Kr., 722 př. Kr., 587 př. Kr., 100 př. Kr., 14 po Kr., 476, 814, 997, Uveďte vždy alespoň jeden rok z počátku 2. tisíciletí př. Kr., konce 10. století př. Kr., počátku 7. století př. Kr., z doby kolem přelomu letopočtu, z konce 3. století po Kr., počátku 2. tisíciletí. 3. Jaké existuje pravidlo pro stanovení termínu Velikonoc? 4. V mnoha evropských jazycích (nikoli však v češtině nebo polštině) jsou jména měsíců odvozena od latinských názvů. O čem vypovídá skutečnost, že latinsky září = September, říjen = October a prosinec = December? Výběr z odborné literatury: Vladimír Klíma: Kalendář mění tvář. Olomouc Jan Sokol: Čas a rytmus. Praha 2004.

7 D. Prostor v dějinách Předivo historických událostí je natolik složité, že jeho podrobnější zkoumání se zpravidla neobejde bez zúžení záběru ve smyslu časovém či místním. Omezit se např. na dějiny 16. století je vcelku srozumitelné, ovšem se zeměpisným hlediskem to může být komplikovanější. Existují dějiny obecné (světové), dějiny jednotlivých světadílů (např. dějiny evropské) nebo oblastí (dějiny Balkánu, Blízkého východu apod.), ale jak třeba vymezit dějiny německé? Jsou to dějiny státu jménem Německo? Jednotný stát s takovým názvem však má za sebou jen poměrně krátkou existenci: kdysi v 10. století a pak až v letech a od r do přítomnosti. Týkají se tedy německé dějiny německy mluvícího obyvatelstva? Pak bychom ovšem měli do německých dějin zařadit také historii třeba Českých Budějovic, kde německé obyvatelstvo převažovalo až do 2. poloviny 19. století. A jak naložit se skutečností, že takový Náchod, Šumperk nebo Trutnov sice leží poblíž hranice s Polskem, ale před rokem 1945 to bývala hranice německá? Existují 3 základní způsoby, jak se vyjadřovat o úloze prostoru v dějepisných souvislostech: 1. Tam, kde nám jde o nadčasové pojetí, upřednostňujeme užívání názvů historicky vzniklých a dlouhodobě existujících zemí, nikoli pomíjivějších států. Historik tedy neřekne, že za posledních 400 let se počet obyvatel České republiky snad až zpětinásobil (z asi 2 milionů na dnešních více než 10 milionů). Uvedené číselné údaje sice patrně odpovídají skutečnosti, ale Česká republika vznikla teprve 1. ledna Její dnešní území budeme v nadčasových souvislostech označovat jako České země (tvořené Čechami, Moravou a přilehlou částí Slezska; viz dnešní státní znak). Tyto České země náležely v průběhu posledních 4 staletí k různým státním celkům: Státoprávní postavení Českých zemí od r do současnosti: Před r České království v r nastala faktická součást součást ztráta samostatnosti; v r Rakouské říše Rakousko-Uherska bylo dovršeno oficiální začleňování do Rakouské říše od 1993 Československo Česko-Slovensko Protektorát Československo Česká (společně se Slovenskem Čechy a Morava (se Slovenskem) republika a Podkarpatskou Rusí) české pohraničí tvořilo součást Velkoněmecké říše 2. U přírodních útvarů (řek, pohoří, nížin apod.) zpravidla používáme vlastní jména obvyklá dnes, bez ohledu na minulost: budeme tedy vždy hovořit o Šumavě (ačkoli v nejstarších pramenech se nazývá Gabreta) a o Dunaji (ačkoli nejstarší prameny jej označují jako Istros). 3. U umělých útvarů (států, měst, institucí apod.) užíváme vlastní jména z doby, o níž hovoříme: mezi státy bojující ve Druhé světové válce tedy nepatřily ani Anglie, ani Rusko, ale Velká Británie a Sovětský svaz ano. Chceme-li pochopit způsob myšlení i života lidí v minulých dobách, musíme si dobře uvědomit časové a prostorové limity, v nichž žili. Dnes nám na cestu z Prahy do italských Benátek stačí jediná noc v rychlíku, zatímco v r český básník Karel Hynek Mácha potřeboval k překonání téže vzdálenosti tři týdny převážně pěšího putování. Máme tedy ve zvyku říkat, že dnešní svět se ve

8 srovnání s minulými staletími výrazně zmenšil. Ovšem opak je pravdou: v minulosti drtivá většina obyvatel za celý život žádnou delší cestu nepodnikla; ve srovnání s jejich dobou je tedy náš dnešní svět naopak mnohem větší. A to bychom měli ještě dodat, že na rozdíly v cestovatelských zkušenostech má vliv i odlišná délka života: jestliže nynější žákovská populace má naději na dosažení věku kolem 80 let, pak v Máchových časech to bylo asi o dvě desetiletí méně. Zajímavé historické informace získáme i při etymologickém rozboru (tedy při hledání původního významu) zeměpisných názvů. Např. často se vyskytující vlastní jména Blansko, Blanice (i Blaník) označují místa u vlhkých pastvin; obce s názvy jako Žďár, Žďárec, Ždírec zase vznikly tam, kde byl vyžďářen, tedy vypálen původní lesní porost. Často bude pro nás důležité rozlišovat příslušníky přirozeně utvářených lidských společenství (národů, etnik) od příslušníků celků vytvořených úřední správou. Např. pojem Belgičané označuje státní příslušnost k Belgii: toto království však vzniklo až r a drtivou většinu jeho obyvatel tvoří dva národy s dlouhou historií, Vlámové a Valoni. Shrnutí: Zvláštní zacházení si v dějepisných souvislostech vyžaduje také pojem prostoru. Ve vhodné míře je třeba respektovat dobovou podmíněnost zeměpisných názvů. Pamatujme i na svébytný vztah našich předků k území, kde žili. Etymologie zeměpisných vlastních jmen patří mezi důležité zdroje informací o minulosti. Často budeme rozlišovat pojmenování národů a státních příslušníků: většinou to nebývá zcela totéž. Otázky a úlohy: 1. Známá panovnice Marie Terezie (žila ) vládla také v Uhrách. a) Jaký dnešní stát leží v jádru někdejšího uherského území? b) Na území kterých dalších dnešních států tehdejší Uhry zasahovaly? c) Marie Terezie byla na uherskou královnu korunována v chrámu svatého Martina v jednom známém středoevropském městě. Jak se tehdy jmenovalo a jak se jmenuje dnes? 2. Kde v České republice se nacházejí svébytné regiony Haná, Horácko, Chodsko, Těšínsko, Valticko, Vitorazsko? 3. Následující zeměpisné názvy a výklady jejich původního významu seřaďte do dvojic. Využijte přitom znalostí z různých jazyků. země svobodných lidí Buenos Aires země při hranici Francie ústí přístavu Labe širá rovina Lužnice světlá, čistá voda Mnichov řeka v mokřinatých lukách Philadelphia příznivé větry Polsko klášterní osada Portsmouth divoká voda Ukrajina bratrská láska Vltava Výběr z odborné literatury: František Honzák et al.: Evropa v proměnách staletí. Praha Ivan Lutterer Rudolf Šrámek: Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Havlíčkův Brod 2004.

9 E. Několik poznámek k historikově práci K tomu, aby historik mohl plně využívat historické prameny, musí mít k dispozici řadu poznatků i ze specializovaných badatelských oborů (některé se tradičně označují jako pomocné vědy historické): 1. Archeologie: věda zabývající se terénním vyhledáváním a následným zkoumáním a tříděním především nepsaných pramenů; obvykle bývá spojována s bádáním o nejstarších dějinách, ale dnes se věnuje i historii poměrně nedávné (např. pozůstatkům výrobní či dopravní činnosti); 2. Chronologie: nauka o měření času; 3. Metrologie: nauka o soustavách měr a vah; 4. Genealogie: nauka o rodových souvislostech jednotlivců (o rodokmenech); 5. Paleografie: nauka o starých písmech; 6. Diplomatika: nauka o listinách a jiných úředních písemnostech; 7. Kodikologie: nauka o neúředních, literárních rukopisech (zejména o ručně psaných knihách); 8. Sfragistika: nauka o pečetích (grafických, zpravidla vtlačených autorských znameních potvrzujících pravost písemnosti); 9. Heraldika: nauka o erbech (o znacích rodových, státních, městských apod.); 10. Epigrafika: nauka o (veřejných) nápisech; 11. Numizmatika: nauka o platidlech; 12. Demografie: věda zkoumající počet a složení obyvatelstva; 13. Statistika: věda zabývající se různými, zejména společenskými jevy z hlediska jejich kvantity (množství, četnosti apod.); a některé další obory Výsledky své práce historikové publikují (zveřejňují) formou odborných historických textů. Ty mívají trojí podobu: a) přednášky na vysokých školách, na odborných tematických jednáních (kongresech, sympoziích a seminářích) nebo pro veřejnost (dnes často bývají šířeny také ve video podobě); b) články v odborných časopisech (nebo případně na internetových stránkách); c) knihy: bývají tříděny do mnoha druhů, od monografií (věnovaných vždy jednomu vymezenému tématu) přes nejrůznější encyklopedie (naučné slovníky) až po rozsáhlé syntézy (souhrnná díla se širokým tematickým záběrem). Záleží ovšem na úhlu pohledu: kniha Dějiny Českých zemí může být syntézou z hlediska Dějin Pardubicka, ale monografií z hlediska Dějin Evropy. Odborné články i knihy se (nejen v oboru historie) zahrnují pod pojem odborná literatura. Ta bývá z hlediska stylového trojí: vědecká (určená pro zasvěcené odborníky), praktická (pro přípravu odborníků) a popularizační (pro širší veřejnost nestudovaných, laických zájemců). Velmi oblíbené a zpravidla i odborně ceněné jsou dokumentární televizní filmy na témata z historie (zejména století): vznikají ve spolupráci filmařů, historiků, novinářů aj. a často vytvářejí vícedílné cykly (mnohdy je lze shlédnout také na internetu). Pokud zpracováváme nějaké historické období, pak ho musíme časově vymezit a zpravidla ještě vnitřně rozčlenit na dílčí úseky. Takovému postupu říkáme periodizace a je důležitá také proto, že prozrazuje tematické (námětové) i hodnotové zaměření naší práce. Jestliže označíme za začátek husitského hnutí rok 1402, kdy své kazatelské působení zahájil Jan Hus, tak nepochybně nahlížíme na husitství jinak, než kdybychom jeho počátek položili do r. 1419, kdy v plné míře vypukají vleklé boje husitů s jejich odpůrci.

10 Mnohé písemné prameny jsou pro badatele prakticky nedostupné: pro svou výjimečnou cenu, špatný stav apod. Proto vycházejí jejich edice: knižní, strojopisné přepisy, zpravidla opatřené poznámkami a vysvětlivkami. Edice umožňují pramenné bádání odborníkům i laické veřejnosti. Součástí každé kvalitní dějepisné práce je seznam použitých pramenů i literatury. Poznáme z něj způsob zpracování tématu, odkáže nás na jiné práce podobného zaměření a potvrzuje, že informace v textu pocházejí z důvěryhodných zdrojů. Každá položka v seznamu pramenů a literatury má formu bibliografické citace. Ta shrnuje všechny důležité technické údaje o knize nebo článku a umožňuje jejich vyhledání např. v katalogu (utříděném soupisu) veřejné knihovny. Bibliografické citace mají ustálenou formu, kterou předepisuje státní norma ČSN ISO 690. Uvádíme příklady (pozor i na interpunkci): BENDOVÁ, Helena. Záhadné publikum : dějiny kinematografie a zkoumání fenoménu diváctví. Dějiny a současnost. 2005, roč. XXVII, č. 12, s LUŇÁK, Petr PEČENKA, Marek et al. Encyklopedie moderní historie. 1. vydání. Praha : Libri, s. ISBN X. SVOBODA, Jiří. Historie morových epidemií. Vesmír [online]. [cit ]. Dostupné z: Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích. 1. vydání. Praha : Nakladatelský dům OP, sv. ISBN Poznámka: ISBN (International Standard Book Number) je číselné označení každé knihy, které umožňuje její identifikaci i ve světovém měřítku. ISBN se používá ve světě od začátku 70. let 20. století, v Československu (České republice) od r (u starších knih jej tedy nenajdeme). Číselný kód byl původně desetimístný, od r je třináctimístný. U dějepisných textů je zvykem odkazovat na použité prameny i literaturu poznámkovým aparátem, umisťovaným za příslušným oddílem knihy (za článkem) nebo v dolní části stránky (pod čarou). Situace pak může vypadat takto: V knize Jana Klápště Proměna Českých zemí ve středověku (Praha 2005) najdeme na straně 147 tuto pasáž o jednom východočeském hradu: Málo soudržný vizmburský kámen, degradovaný navíc během staletého uložení v troskách zaniklého hradu, se po vystavení dnešním povětrnostním vlivům začal nezadržitelně rozsýpat a z obdivované památky dnes zbývá žalostné torzo. 324 K tomu v oddíle Poznámky v závěru knihy čteme: 324 P. KOTLÍK, K problému záchrany hradu Vízmburku, Archeologické rozhledy 55, 2003, s Shrnutí: Dějepisné bádání má svá pravidla (mnohá platí také pro jiné vědy) a řadu disciplín (oborů). Důležitá je i forma práce s prameny a odbornou literaturou: měli bychom ovládat alespoň zásady pro bibliografické citace a poznámkový aparát. Úloha: Ve své osobní knihovničce si vytvořte oddíl dějepisné literatury a můžete si sestavit (třeba v počítači) jeho katalog. Každou položku katalogu bude tvořit bibliografická citace jedné knihy. Takto si zaznamenávejte i díla, která budete mít jen dočasně vypůjčená. Katalog vám ušetří čas, až budete chtít knihy znovu vyhledat (a citovat) při vytváření referátů, prezentací apod. Výběr z odborné literatury: Dušan Meško Dušan Katuščák Ján Findra et al. (a jiní): Akademická příručka. Martin 2006.

11