20 LET JEDNOTNÉHO TRHU ( )

Transkript

1 SPECIAL REPORT října 2012 Za podpory 20 LET JEDNOTNÉHO TRHU ( ) Obsah: Dočká se vnitřní trh EU svého dokončení? Již dvacet let mohou občané EU využívat výhod vnitřního trhu, který je považován za jeden z největších úspěchů evropské integrace. Dodnes tu ale panuje řada překážek, jejichž odstranění je podle EU jedním z největších úkolů pro příští roky. Podle některých odborníků však nemůže být vnitřní trh nikdy dokončen, protože musí stále reagovat na nové podněty. EVROPSKÁ UNIE SI tento týden připomíná dvacáté výročí jednotného vnitřního trhu EU. Společný trh, který by měl být prostorem bez vnitřních hranic, se snaží zajistit uplatňování svobodného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Přestože není jednotný trh EU dodnes dokončen a stále naráží na mnoho překážek, je obecně považován za jeden z největších úspěchů a přínosů Evropské unie. Myslím si, že vnitřní trh je jádrem evropské integrace, který významem překračuje všechny ostatní unijní politiky, řekl EurActivu Ivo Šlosarčík z Institutu pro evropskou politiku Europeum. Přes všechny obtíže a problémy představuje vnitřní trh pro EU velký úspěch a každý, kdo tvrdí opak, nevidí, či ignoruje zásadní změny, kterých se podařilo během posledních dvaceti let dosáhnout, dodává poslanec Jan Hamáček (ČSSD). EKONOMICKÁ INTEGRACE HLAVNÍ MOTOR SBLIŽOVÁNÍ Postupná ekonomická integrace členských zemí byla v roce 1958 hlavním důvodem vzniku Evropského hospodářského společenství (EHS), které je přímým předchůdcem dnešní Evropské unie. Poté, co v roce 1968 vznikla celní unie, v rámci které se státy dohodly na omezení vzájemných obchodních bariér a uplatňování společného celního sazebníku, se EHS snažila o dosažení další fáze společného trhu. Ústřední postavou nutných reforem byl šéf Evropské komise z přelomu osmdesátých a devadesátých let Jacques Delors. Tomu se podařilo roku 1986 prosadit Jednotný evropský akt (JEA), který stanovil, že k přijetí téměř 300 směrnic, které povedou k dokončení vnitřního trhu, má dojít právě do konce roku Prosazení JEA je proto často označována za hlavní mezník vzniku společného trhu. Podobně ambiciózní a úspěšný projekt, kdy stovky společných legislativních aktů sjednotily 12 odlišných národních úprav, se už bude jen těžko opakovat, zdůrazňuje europoslankyně Olga Sehnalová (S&D). Do roku 1993 tak došlo například k odstranění kontroly pohybu zboží na vnitřních hranicích, vzájemnému uznávání diplomů a vysvědčení, které umožnilo volný pohyb pracovníků, otevření trhu s veřejnými zakázkami, možnosti volného přesunu kapitálu mezi členskými zeměmi, či vzniku neomezeného prostoru pro poskytování služeb přes hranice pro banky nebo pojišťovny. Přelom let 1992/1993 je proto často považován za termín dokončení jednotného vnitřního trhu. Ve skutečnosti však bylo přijato pouze asi 90 %

2 návrhů. Práce na jeho úplném vytvoření tak pokračují dodnes. MŮŽE BÝT SPOLEČNÝ TRH DO- KONČEN? Dokončení jednotného trhu označuje Evropská komise za trvalý úkol a ústřední prvek evropské agendy. Od silného a hluboce integrovaného jednotného trhu si totiž Brusel slibuje růst a vznik nových pracovních míst, který by mohl pomoci Unii řešit její ekonomické problémy. Z tohoto důvodu například Komise nedávno zveřejnila nový dokument Akt pro jednotný trh II., který obsahuje dvanáct nových klíčových opatření na jeho vylepšení. Mají být přijaty do konce roku Do budoucna se obrací i česká vláda, podle které bude klíčové úplné otevření sektoru služeb. Ten představuje většinu evropského HDP. Český premiér Petr Nečas se se svým britským protějškem Davidem Cameronem proto nedávno rozhodl vyzvat otevřeným dopisem evropské špičky, aby se na tento aspekt více zaměřily. Otázkou však zůstává, zda může být jednotný trh vůbec někdy dokončen, nebo jestli zůstane jeho prohlubování nepřetržitým procesem, který bude muset stále reagovat na nové podněty zvenčí. Jednotný trh není statický. Je úzce spjat s ekonomickým, sociálním a technologickým vývojem. Tento přirozený vývoj iniciuje vznik nových bariér a přináší potřebu nové oblasti legislativně či nelegislativně upravovat, řekla redakci Alena Vlačihová, ředitelka České podnikatelské reprezentace při EU (CEBRE), a dodává, že před dvaceti lety nikdo nemohl tušit, že se Unie bude zabývat například regulací internetu či jednotným digitálním trhem. PŘÍLIŠ VYSOKÁ OČEKÁVÁNÍ? Členské země si od jednotného trhu slibovaly především zvýšení konkurenceschopnosti Evropy, vznik nových pracovních míst a další rozvoj obchodu, který by znamenal vyšší ekonomický růst. Očekávání byla vysoká, podařilo se je však naplnit? Podle ekonoma a člena Národní ekonomické rady vlády (NERV) Michala Mejstříka současný stav není ani blízký jeho tehdejším předpokladům. Považuji sice za velký úspěch, že se dokázalo volně obchodovat se zbožím. Vnitřní trh v oblasti služeb je však velmi omezený, pohyb živnostníků je stále kriticky komplikovaný a co se týče vnitřních předpisů pro trh finančních služeb, tak to musím označit za tristní, řekl redakci Mejstřík. Mírně odlišný názor zastává výkonný ředitel think tanku Evropské hodnoty Radko Hokovský. Očekávání veřejnosti jsou vždy přehnaná a často i díky politikům neodpovídají realitě. Nicméně jádro očekávání, to je širší trh umožňující větší výběr zboží za nižší cenu, bylo do značné míry naplněno, řekl. LIDÉ VNÍMAJÍ JEDNOTNÝ TRH POZITIVNĚ Podle Evropské komise vznik společného trhu vnímají občané EU veskrze pozitivně, protože jim mimo jiné umožnil na území EU volně cestovat, usazovat se a pracovat a zároveň jim zajistil větší výběr zboží za nižší ceny. S názorem, že zavedení vnitřního trhu kladně ovlivnilo postoj občanů k evropské integraci, souhlasí i velká část odborné veřejnosti. Jednotný trh stejně jako volné cestování v rámci Unie jsou smysluplné a hmatatelné projekty, které občané, věřím, vnímají, řekl EurActivu poslanec Viktor Paggio (LIDEM). Podle Iva Šlosarčíka z Europea ovlivnil jednotný vnitřní trh vnímání evropské integrace také tím, že je to jedna z jejích složek, která funguje relativně bez velkých problémů. Je to jeden z příkladů integrace, kde to evropské Unii jde a kde nevznikají zásadně velké skandály nebo problémy, vysvětluje. Podle poslance Hamáčka je však potřeba dodat, že Unie a jednotlivé vlády dosud mají značný dluh v oblasti informování veřejnosti o možnostech, které jim jednotný trh nabízí. To samo o sobě představuje obrovskou výzvu pro nás politiky, abychom se více snažili tyto výhody a potřebnost existence vnitřního trhu obecně srozumitelně tlumočit našim voličům, zdůrazňuje Hamáček. VÝHODY, KTERÉ ANI NEVNÍ- MÁME Mnoho oslovených odborníků a politiků zdůrazňuje, že občané řadu získaných výhod dnes berou jako samozřejmost a ne vždy si je spojují se zavedením společného trhu. V současné době je například běžné vyjet jen s občanským průkazem do sousední země na nákupy či se tam dokonce ucházet o práci, říká poslanec ČSSD Hamáček. Další plus, které mnoho lidí už dnes bere za samozřejmost, je možnost studia v zahraničí. Podle Evropské komise využilo této příležitosti za posledních 25 let více než 2,5 milionu mladých lidí. Například Radko Hokovský vidí největší výhody společného trhu v navýšení konkurence v některých klíčových odvětvích. Asi nejdůležitější momenty naplňování vnitřního trhu v uplynulých dvou dekádách byla liberalizace síťových odvětví a zrušení obřích, často státních, monopolů v dopravě (nákladní automobilová, letecká a železniční), telekomunikacích, energetice (zemní plyn a elektrická energie) a v poštovních službách. Ne všichni však vnímají společný trh primárně jako prostor ekonomických aktivit. Osobně vidím jednotný trh především jako vyjádření pro společný evropský prostor, kde jsou respektována lidská práva, včetně práv sociálních, jinými slovy prostor, kde se ctí evropský sociální model, sdělila EurActivu europoslankyně Sehnalová.

3 Češi si v souvislosti s vnitřním trhem EU vybaví hlavně volný pohyb zboží a euro Češi vnímají jednotný trh EU především jako oblast, v níž je zajištěn volný pohyb zboží a kde se platí společnou měnou euro. Mají na něj smíšené názory a polovina z nich souhlasí s tím, že jednotný trh, který navíc zaručuje i volný pohyb kapitálu, služeb a osob, zvýšil životní úroveň, zaručuje spravedlivou hospodářskou soutěž nebo má na svědomí nižší ceny výrobků a služeb. LIDÉ MOHOU pracovat v dobrých společnostech podle svého výběru. V obchodech je nyní také na výběr mnoho zboží a výrobků, uvedl na adresu jednotného trhu EU jeden z oslovených českých účastníků průzkumu, který zjišťoval informovanost veřejnosti o tomto fenoménu. Dotazování se zúčastnilo celkem 27 tisíc občanů EU. Na otázku, co si občané představí pod pojmem vnitřního trhu, který je se svou čtveřici základních svobod (volný pohyb osob, služeb, kapitálu a zboží) základním stavebním kamenem EU, čeští respondenti ve velké části (40 %) odpovídali, že je to obchod v rámci EU. Oslovení v ostatních členských státech tuto odpověď uvedli pouze ve 26 % případů. Na druhou stranu ve srovnání s průměrem EU Češi méně často odpovídali, že je v souvislosti s vnitřním trhem nic nenapadá (27 % českých respondentů oproti průměru EU 35 %). SMÍŠENÉ NÁZORY Česká veřejnost má podle výsledků průzkumu na vnitřní trh, který byl zaveden v roce 1993, ale Česká republika se k němu připojila až vstupem do EU o jedenáct let později, smíšené názory. Podobně jako ostatní občané EU je více jak polovina Čechů přesvědčena, že hlavním přínosem jednotného trhu EU je větší počet pracovních míst. 43 % oslovených si zase myslí, že vnitřní trh má velké zásluhy na rostoucí životní úrovni, jen o 5 % méně Čechů si myslí, že zajišťuje spravedlivou hospodářskou soutěž mezi společnostmi nebo má na svědomí zlevnění výrobků a zboží (43 %). Na rozdíl od občanů zbývajících 26 členských států více jak polovina Čechů sdílí přesvědčení, že se zavedení vnitřního trhu výraznou měrou postaralo o zhoršení pracovních podmínek, z nichž těží především velké společnosti. 64 % oslovených respondentů si zase myslí, že jednotný trh zaplavil Česko levnou pracovní silou. VĚTŠINA ČECHŮ SE ZA PRACÍ STĚHOVAT NECHCE V případě volného pohybu pracovníků patří Češi k občanům členských zemí, kteří se přiznali k tomu, že mají minimální (4 %) zkušenosti s prací za hranicemi České republiky. Navíc pouze 13 % z nich uvedlo, že by o práci v jiné členské zemi vůbec uvažovalo (průměr EU 28 %). Čeští respondenti vysvětlili, že jim v tom nejčastěji brání jazykové překážky (55 %) nebo ohled na rodinu, která se nechce stěhovat (50 %). Češi pak nejvíce ze všech zemí EU uváděli, že jim v cestě do zahraničí za zaměstnáním brání i nedostatek informací o příležitostech. Chybějící informace čeští respondenti přiznali i u další otázky, která se týkala jejich vědomostí ohledně možnosti výkonu některých odborných profesí, jako je například lékař, zdravotní sestřička či ošetřovatel, v jiné členské zemi, než v jaké získali kvalifikaci. I přesto, že většině Čechů nevadí využívat služby pracovníků, kteří byli vyškoleni za hranicemi, častěji než zbytek EU uváděli, že dávají přednost lékařům či kadeřníkům, kteří byli vyškoleni doma. I přes omezené zkušenosti s využíváním služeb odborníků vyškolených v zahraničí respondenti z celé EU odborníkům vyškoleným v jiném členském státě obecně důvěřují, ale nespojují jejich právo na práci s EU, píše se v závěrech průzkumu. MY ANO, VY NE Část průzkumu se věnovala i dotazování na efektivitu právních předpisů EU v oblasti veřejných zakázek. Většina českých respondentů (54 %) uvedla, že věří, že unijní legislativa v oblasti veřejných zakázek pomáhá boji proti korupci a protekcionismu. Ve zbývajících členských zemích EU je o tom ale přesvědčeno 68 % občanů. Stejně jako zbytek EU podporují Češi (více než dvě třetiny) právo českých podniků soutěžit o veřejné zakázky v zemích EU. Naopak 58 % respondentům se příliš nelíbí, aby se zahraniční společnosti z jiné členské zemi EU ucházely o veřejné zakázky v České republice.

4 Pavel Telička: ČR by měla být v Unii průrazná a konstruktivní Nepopírám, že i Komise by si zasloužila snížení počtu úředníků v některých oblastech a posílení v jiných, větší zodpovědnost jednotlivců, lepší nastavení priorit. Je však velmi snadné se za EU schovat a házet všechny problémy na ni, říká v rozhovoru Pavel Telička. S EurActivem hovořil o bruselské byrokracii, výhodách jednotného evropského trhu nebo problémech s čerpáním fondů EU. Jaké přínosy má pro Českou republiku to, že je součástí jednotného evropského trhu? Dovolte mi jednu paralelu. Představme si, že bychom český trh rozdělili na čtrnáct dílčích trhů podle rozdělení na kraje a mezi jednotlivými trhy bychom zavedli hranice, nejrůznější překážky obchodního i neobchodního charakteru a na území jednotlivých krajů by rozhodovaly odlišné orgány. Myslím, že si umíme představit, jak výrazně by to narušilo obchodování a volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu na území České republiky. Obdobnou situaci si lze představit na evropské úrovni a uvažovat, jaký dopad by to mělo na české subjekty. Volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu podle mého názoru výrazně přispěl k dynamickému rozvoji ekonomických sil v ČR. Otevřely se například nové příležitosti pro české exportéry, mladí lidé mají možnosti absolvovat studium v zahraničí nebo tam najít pracovní uplatnění. Přínos pro Českou republiku je nezpochybnitelný a shodne se na tom pravděpodobně také většina české politické scény. Samozřejmě, ne každému musí všechny aspekty jednotného trhu vyhovovat. Přináší například vyšší konkurenci pro české podniky, i to však vnímám spíše jako prospěšnou věc. K tomu právě mířila má další otázka. Myslíte si, že větší konkurence je prospěšnější pro všechny české firmy nebo se některé podniky a průmyslová odvětví mohou kvůli tomu ocitnout v ohrožení? Pokud se na tuto otázku podívám z pohledu spotřebitele, pro něj je to podle mého názoru nezpochybnitelné plus. Spotřebitel bude vždy z konkurence těžit, naopak v jeho neprospěch bude vždy působit protekcionismus, dominantní postavení některých subjektů nebo nekalá soutěž. Pro české firmy, průmyslová odvětví i zemědělství v tom zároveň vidím nárůst příležitostí. Je ovšem pravda, že nemusí obstát podniky, které nejsou na konkurenci připraveny, mají komparativní nevýhodu, zaspaly v přípravném období nebo nedokážou inovovat a držet krok s evropským a světovým trendem. To je ale podstata tržního hospodářství a vyšší konkurence obecně vede k větší kvalitě a příznivějším cenám. Pokud budeme chtít hrát českou ligu a nebudeme mít ambici prosadit se do mezinárodního prostředí, budeme kvalitou někde níže. Chápu, že ne každý v konkurenci obstojí, u českých exportérů však vidím výraznou schopnost se těm podmínkám přizpůsobit. Když se ještě na chvíli zastavíme u otázky konkurenceschopnosti, jakým způsobem by měl český stát postupovat, aby podniky v jejich konkurenceschopnosti podporoval? Musím bohužel konstatovat, že česká exekutiva v tomto směru dlouhodobě selhává nebo má alespoň vůči české hospodářské sféře nemalé dluhy. V prvé řadě vidím deficit v úrovni českého školství a inovativním výzkumu. Není to pouze problém český, vnímal bych ho jako problém celé Evropské unie. Před několika lety jsme v malém týmu, který vedl bývalý finský premiér Esko Aho, vyhodnocovali čerpání financí z rámcového programu pro vědu a výzkum v oblasti informačních technologií. Téměř mě vyděsilo, když jsme se vykazovaných subjektů zeptali, kam vedla podpora v oblasti inovací. Nedostali jsme na to prakticky odpověď. Když jsme o tom mluvili se zodpovědnými subjekty Evropské komise na nejrůznějších úrovních, zjistili jsme, že není ani tak měřena míra inovace jako spíše procento vyčerpání prostředků nebo například procento selhání administrativy. Nakonec jsme tedy zjistili, že samotný program příliš neslouží tomu účelu, pro který je určen. Jak české tak evropské prostředí tedy bohužel nepodporuje efektivně inovace, ale také schopnost podnikat tak, jak by bylo nutné. V tom jsou USA dále a bohužel dnes už nejen ty. Druhým důležitým momentem jsou podmínky, které vytváříme pro české i evropské hospodářské subjekty, ale také zátěž, kterou na ně nakládáme. V tom vidím také obrovský deficit. Česká ekonomika bude mít podle odhadů na konci roku růst ve výši 1 %. Existuje tu vysoká míra administrativní zátěže. Ta sice částečně přichází s evropskými normami, ale rád bych zdůraznil, že podstatně více je nabalována při transpozici těchto právních norem v rámci českých institucí. Kdybychom snížili tuto administrativní zátěž v rovině několika desítek procent, což je zcela reálný cíl, kdybychom zkvalitnili státní správu a přijímali normy s přesvědčivými dopadovými studiemi, podrobovali je konzultačnímu procesu a nezávisle na státní správě je vyhodnocovali, potom by Česká republika i v období složité

5 ekonomické situace v Evropě v negativním růstu jistě nebyla. Když budete hovořit se zástupci českého i zahraničního byznysu v České republice, dozvíte se, že požadují především lepší vymahatelnost práva, kvalitnější státní správu a snížení administrativní zátěže. Třetí aspekt souvisí s jednotným trhem EU. Nemyslím si, že vnitřní trh lze definitivně završit. Můžeme se však zasazovat o jeho vylepšení, o odbourání překážek, o lepší naplňování již existujících norem. I mimo naši firmu se angažuji v otázkách železniční dopravy. Když se podívám na to, jak je nebo není implementován druhý liberalizační balíček ze strany některých železničních společností či národních exekutiv, je to velmi neuspokojivé. Právě doprava nebo například energetika jsou sektory, kde mohou evropské i národní vládní politiky výrazně přispět. Jsou to oblasti, kde hranice nehrají roli, kde potřebujeme Evropu propojit, kde potřebujeme investice do infrastruktury, vytvořit stabilní prostředí pro výrobce i spotřebitele a zajistit bezpečnost. Tyto oblasti bych viděl jako absolutní prioritu pro každou exekutivu včetně české vlády. Jak s podporou národní i evropské konkurenceschopnosti souvisí například čerpání financí z evropských fondů? Do souhrnu, který jsem vylíčil, bych otázku evropských fondů jednoznačně zahrnul. V České republice je však obrázek čerpání z evropských peněz tristní. Jsme v podstatě v situaci, kdy byl větší počet operačních programů po nějakou dobu pozastaven nebo je pozastaven nadále. Fondy jsou nástrojem, který má pomoci stírat rozdíly mezi regiony a rozdíly mezi ČR a evropskou špičkou. Avšak my jeho potenciál prostě nevyužíváme. Souvisí to také trochu s našimi vztahy k EU celkově. Pokud se podíváme na vyjádření českých politiků nebo komentáře v médiích, stále se v nich objevují stejné fráze typu EU nám něco diktuje, EU dělá tohle a tamto, EU nám nevyhověla. Zapomínáme ale na jednu věc. My jsme součástí Evropské unie, máme možnost ovlivňovat rozhodovací mechanismy. Máme v Evropské komisi komisaře, který naši zemi zná. Oficiálně je sice Komise nezávislá na národním politickém prostředí, je ale třeba říci, že i mezi komisaři hraje národnost určitou roli. Je zde tedy role pro českého komisaře, je tu také role pro české ministry a české experty. To není nějaká bruselská byrokracie, která si něco vymyslí a tvoří mezivládní prvek je v Evropě stále velmi silný. Máme také poslance v Evropském parlamentu. Celkově to znamená, že máme možnost poznávat EU zevnitř a přizpůsobovat tomu domácí mechanismy a instrumenty, vývoj anticipovat, přizpůsobovat. Také bychom měli vědět, kde jsou naše deficity, a měli bychom být schopni prosadit naši potřebu. Myslíte tím tedy, že Česká republika by měla mít především jasno v tom, co chce? Naše společnost se evropskými fondy nezabývá, ale vzpomínám si, že jsme byli před několika lety pozváni do jednoho českého kraje, který s námi chtěl v otázce strukturálních fondů spolupracovat. Zeptali jsme se, co je jejich cílem. Ukázali z okna na nemocnici, které chtěli renovovat fasádu, nebo most, který chtěli opravit. Řekl jsem: Pane hejtmane, Vy mi nerozumíte. Já se ptám, čím chcete, aby váš kraj byl. Oni v tom tehdy neměli jasno. Chybí zde strategická úvaha nad tím, kam chceme směřovat, na co chceme ty fondy využít. Tomu by se měl přizpůsobit počet operačních programů, nastavení priorit a mechanismů. Fondy jsou v současné době tím, z čeho těžíme, aniž bychom měli jasnou představu do budoucna. Věřím, že současná příprava na nový víceletý finanční rámec už vypadá jinak, ale bohužel jsme již ztratili hodně času a hodně prostředků. Domnívám se také, že koordinační místo pro čerpání by se nemělo nacházet na jednom z ministerstev, ale mělo by mít nadresortní charakter. Strukturální fondy pro mě samozřejmě nejsou zdaleka tím nejpodstatnějším aspektem členství v EU. Je to však příležitost, kterou máme. Prostředky ale nečerpáme efektivně a nemáme odpovídajícím způsobem nastavené vládní politiky. Každý den můžeme z médií slyšet o problémech, které s čerpáním fondů máme, ale stále postrádám vyvození zodpovědnosti za tuto skutečnost. Některé podvody jsou až nehorázné, téměř se staly systémovými. Na většinu z nich přitom přišla Evropská komise nebo zahraniční subjekty. Ministerstvo pro místní rozvoj v současné době připravuje podobu operačních programů pro další programovací období. Jakými by se to podle Vás mělo řídit principy? Musí se odvíjet od celkové vize, která bude podložena průkaznou a srozumitelnou analýzou potřeby i nedostatků, se kterými jsme se v uplynulém období potýkali. Domnívám se, že je potřeba se soustředit na relativně omezený počet priorit, které by měly vycházet právě z té důkladné analýzy. Měly by to být priority, které jsou klíčové z hlediska zlepšení konkurenceschopnosti české ekonomiky a českých subjektů. Neměli bychom tedy mít jakousi tendenci uspokojit každého. V minulém období putovaly finance do velkých projektů ve velkém počtu krajů, univerzit a výzkumných zařízení. Kladu si ale otázku, zda jsou všechny tyto subjekty tak konkurenceschopné nebo jestli to nebylo řízeno principem když dám tomu, musím dát taky tomu. Poslední bod souvisí s kvalitou administrativního řešení. Dobrý příklad nalezneme na Britských ostrovech, konkrétně ve Walesu. Vysokým zapojením informačních technologií docílili zprůhlednění a zkvalitnění těchto mechanismů a samozřejmě výrazně omezili podhoubí pro korupci. Ten výsledek je až neskutečný. Celá řada problémů s čerpáním by při takové přístupu byla odbourána. Ale to asi mnozí v Česku nechtěli. Jinak si to neumím vysvětlit. Již jsme se zmínili o tom, že v české debatě lze často zaslechnout stížnosti na všudypřítomnou bruselskou regulaci. Přítomnost na vnitřním trhu má jistě své výhody, je ale také pravda, že některá opatření přinášejí negativní ohlas mimo jiné i ve veřejném mínění, v poslední době například regulace toho, které žárovky se budou moci nadále vyrábět a které ne. Myslím si, že celá řada výtek na adresu norem z Evropské unie je skutečně legitimní. Je však nutné dodat, že Česká republika má jako členský stát EU možnost to ovlivňo-

6 vat a čelit tomu. To závisí na tom, zda budou naše zodpovědné subjekty natolik kvalifikované, natolik průrazné, natolik konstruktivní a natolik zapojené do těchto rozhodovacích procesů, že to budou umět ovlivňovat. A že se nebudeme pouze stavět do role kverulantů, kteří si stále na něco stěžují. Celou řadu věcí bylo možné ovlivnit, ale nestalo se to. Tímto nesnímám z Komise odpovědnost za to, že některé právní normy skutečně postrádají jasnou argumentaci a nejsou doprovázeny dopadovými studiemi. Ale na rozdíl od českého prostředí se to výrazně zlepšilo. Komise má nyní radu pro vyhodnocování dopadových studií, a kritéria jsou nastavena vcelku přísně. Vytvořila si také poradní orgán, kterému se neformálně říká Stoiberova skupina (Pavel Telička je jejím členem ). Jde o patnáctičlenné grémium, které předkládá svá stanoviska ke konkrétním normám a zaměřuje se na snižování administrativní zátěže. V ČR takovou nezávislou skupinu nemáme. Někdy se také skutečně objevuje snaha regulovat i oblasti, kterými by se Komise neměla zabývat. Nevěřím například tomu, že by někdo myslel vážně to, že chce pokutovat firmy, které nemají ve vrcholném managementu v dostatečném počtu zastoupené ženy. Nejsem proti většímu zastoupení žen, naopak, ale toto je skutečně věc, kterou se nemá zabývat Evropská komise. Přes veškeré výhrady, které vůči Komisi mám, je ale stále nepopiratelným faktem, že při transpozici evropských norem do národní legislativy dochází k obrovskému nabalování další zátěže (tzv. gold-plating) v tom má Česká republika jeden z nejhorších výsledků mezi členskými státy. Kvalita bruselské administrativy je stále podstatně vyšší než kvalita administrativy české a míra zásahů politických subjektů do administrativy je v Bruselu zásadně nižší, než je tomu tady. Tím nepopírám, že i Komise by si zasloužila restrukturalizaci, reformu, snížení počtu úředníků v některých oblastech a posílení v jiných, větší zodpovědnost jednotlivců, lepší nastavení priorit. Je však velmi snadné se za EU schovat a házet všechny problémy na ni. To děláme my a dělá to i řada dalších členských států. Popularita evropského integračního procesu potom logicky klouže dolů. Vidím tedy podstatně větší problémy ve členských zemích. Velmi vítám, že vláda minulý rok vytvořila vládní komisi pro vyhodnocování dopadových studií. To ale vnímám pouze jako první krok. Nyní je potřeba, aby měla skutečně každá norma zmapované dopady, ale také abychom vyhodnocovali existující právní normy a aby to dělal nezávislý subjekt složený z odborníků, stejně jako je tomu v případě Evropské komise. Ještě k těm dopadovým studiím - například v energetice lze někdy ze strany průmyslu slyšet kritiku, že v oblasti energeticko-klimatické politiky, kde má EU stanovenou celou řadu cílů, dopadové studie sice existují, ale nejsou příliš realistické. Takové studie podle nich mnohdy tvrdí, že evropská politika má sice například oblasti energetické účinnosti pozitivní dopad na stavební průmysl, ale neřeknou už, že to nemusí platit v případě jiných průmyslových odvětví. Tyto výhrady jsou částečně opodstatněné. Nicméně bych znovu zmínil, že v Bruselu v tomto směru existuje nesrovnatelně vyšší kvalita než například v České republice. Je ovšem pravda, že například cíle pro rok 2020 vznikly tak, že se jednoho dne sešla neformální schůzka hlav vlád a států, které řekly: zavedeme tyto dvacetiprocentní cíle. A skutečně pro to neexistovala žádná dopadová studie. Stalo se to, protože díky průzkumům veřejného mínění a určité míře populismu, která bohužel v evropské politice je, vznikl pocit, že to je ta správná cesta. Když už něco takto stanovíme, je už pak pozdě dělat konkrétní dopadové studie. Jde právě o ten začátek. U každého strategického cíle bychom proto nějaký nástřel dopadů měli mít. Zejména v období recese musíme věci lépe vyvažovat. Jak jsem již tedy řekl, v tomto směru Evropská unie není dokonalá. Ještě jsme nesplnili dvacetiprocentní cíle a již hovoříme o třiceti- padesátiprocentních. Ne nutně pro to máme vždy jasné dopadové studie a každá dopadová studie je samozřejmě závislá i na vstupních datech. Proto jsou některé výhrady oprávněné. Na jedné straně máme dopadové studie přímo na zvyšování podílu obnovitelných zdrojů v energetice, ale na druhou stranu nikdo nezmapoval, co to přinese z hlediska odpovídající infrastruktury a jestli není třeba z evropských zdrojů něco investovat, aby nedocházelo k přetížení soustav v sousedních zemích. Tím se teprve nyní dle jeho ujištění začíná zabývat komisař pro energetiku Günther Oettinger a skutečně jde o evropské téma. Je tedy pravda, že v tomto směru jde jedna noha rychleji než druhá a výsledkem je, že se pokulhává. Musíme tedy uvažovat, zda je daná politika skutečně reálná. Když se snažíme dosáhnout nějakých cílů a ukáže se, že toho nejsme schopni, má to negativní dopad a samozřejmě se tím bohužel také snižuje důvěryhodnost, ať už příslušné evropské či národní politiky.

7 Vnitřní trh zvýšil konkurenci, firmy ale chtějí méně regulace I přes četné přetrvávající bariéry, například v oblasti služeb či podnikání, vnitřní trh EU, který zahrnuje čtyři základní svobody: volný pohyb osob, zboží, kapitálu a služeb, významnou měrou přispívá k lepší konkurenceschopnosti evropské sedmadvacítky. Podle zástupců českého byznysu by to ale chtělo méně regulace, která se mnohdy míjí účinkem. VNITŘNÍ TRH JE považován za jeden z největších úspěchů evropské integrace, a není proto divu, že je na něj Evropská unie patřičně pyšná. V současné době si spolu se členskými zeměmi připomíná dvě desetiletí od jeho vzniku. Zatímco zpočátku zahrnoval jednotný trh EU pouze dvanáct zemí, a týkal se tak pouze 345 milionů obyvatel, nyní jej tvoří všech 27 členských států EU. Z jeho výhod proto těží více než půl miliarda lidí. Za největší přínos vnitřního trhu EU považuji to, že umožňuje propojovat dříve národní ekonomiky a maximalizovat ekonomickou efektivnost ve všech možných oblastech, sdělil EurActivu Petr Drulák, ředitel Ústavu mezinárodních vztahů. Jednotný trh EU, který se opírá o čtyři základní stavební kameny, tedy volný pohyb osob, služeb, zboží a kapitálu, generuje největší HDP ze všech světových ekonomik a v globálním měřítku představuje největší ekonomický prostor na světě. Od roku 1993, kdy vnitřní trh vznikl, si podle statistik Evropské komise připsal na účet již téměř tři miliony nových pracovních míst. Obchod mezi zeměmi EU v období 1992 a 2011 vzrostl z 12 na 22 % HDP EU a vývoz ze zemí EU do zemí mimo Unii se rovněž výrazně zvýšil, uvedl při zahájení oslav vzniku vnitřního trhu Michel Barnier, evropský komisař odpovědný za vnitřní trh a služby. ŠIRŠÍ NABÍDKA ZBOŽÍ A SLU- ŽEB Česká republika se stala součástí trhu s více než 500 miliony spotřebiteli a více než 20 miliony podniky v roce 2004, kdy spolu s dalšími devíti zeměmi střední a východní Evropy vstoupila do EU. Okamžitě tak mohla těžit z výhod trhu, tedy především z garance čtyř základních svobod. Zatímco rok před vstupem tvořil objem zahraničního obchodu České republiky se členskými státy EU, kam směřuje drtivá většina českého zboží a služeb, 89 miliard eur, o pět let později vzrostl na 149 miliard eur. Vnitřní trh EU dnes tvoří 83 % českého vývozu a českým spotřebitelům přinesl širší nabídku zboží a nižší ceny, uvedla europoslankyně Zuzana Roithová (KDU-ČSL; EPP). Podle jejích slov se vstup Česka do EU, který jí zajistil přístup na jednotný trh, postaral o změnu legislativního prostředí směrem k férovým pravidlům pro podnikatele i spotřebitele. Roithová připomíná, že se výrazně zlepšila i vymahatelnost práva. UŽŠÍ VERZE JEDNOTNÉHO TR- HU Výhody jednotného trhu EU, k nimž patří třeba volné cestování prakticky po celé Evropě, rozmanitost zboží v regálech obchodů nebo možnost studia či založení firmy v zahraničí, se v průběhu let pomalu stávají pro občany EU samozřejmostí. To si uvědomuje i český premiér Petr Nečas (ODS). Existence vnitřního trhu a jeho stále pokračující integrace přinášejí jak občanům, ať už v roli spotřebitele, studenta či pracovníka, tak soukromým společnostem například při obchodování, přeshraničním usazování či zaměstnávání zahraničních pracovníků každodenní výhody, které jsou paradoxně dnes považovány za téměř samozřejmé, řekl redakci. Nikdo se již nepozastavuje nad tím, že při cestování na dovolenou či na služební cestu po Evropě nemusí mít u sebe pas, nebo že si může volně vybrat poskytovatele některých služeb, nebo si uložit úspory v zahraniční bance. Mnoho lidí by proto mohlo nabýt dojem, že vnitřní trh EU je již dokončen a plně funguje. Jak ale tvrdí řada odborníků a politiků, které EurActiv oslovil pro jiný článek, ukazuje se, že opak je spíš pravdou. Například ekonom a člen NERV Michal Mejstřík je toho názoru, že jednotný trh EU sice vznikl, ale rozhodně nevypadá tak, jak si jej politici před dvaceti lety vysnili. Vnitřní trh tu je, ale v mnohem užší podobě, sdělil redakci. Vnitřní trh má v některých ohledech značné nedostatky a některé integrační kroky nebyly řádně dotaženy, případně nebyly vůbec zahájeny, myslí si Jan Hamáček z ČSSD. Implementace pravidel pro jednotný trh EU tak pokulhává například v oblasti energetiky, dopravy, duševního vlastnictví nebo služeb (i finanč-

8 ních) a mezery se najdou i v případě zmiňovaného volného cestování. Europoslankyně Roithová, která se bude na začátku příštího roku ucházet o post české hlavy státu, dodává, že nedostatky lze stále spatřovat také u předpisů pro elektronické obchodování a v neposlední řadě chybí i pravidla pro férové a transparentní přeshraniční veřejné zakázky. Tato pravidla by uvolnila velký potenciál pro růst i českého hospodářství, podotýká. NEÚPLNÁ IMPLEMENTACE A PŘÍLIŠNÁ REGULACE S překážkami pro úplné dokončení jednotného trhu EU se dennodenně setkávají například podnikatelé. Hlavním důvodem je podle nich stále odlišné podnikatelské prostředí ve 27 členských zemích EU. Velké nedostatky vidíme v oblastech, jako je například přístup občanů a podnikatelů ke službám v jiných členských státech, jako jsou běžné účty či zásilkové služby, myslí si Petr Valenta z Odboru legislativy, informací a poradenství Hospodářské komory ČR. Další bariéry lze podle něj vystopovat i v oblasti elektronizace a volného digitálního trhu, přístupu podnikatelů k financím, v oblasti daní, technických požadavků či regulovaných profesí. Problém představuje i neexistence páteřních dopravních sítí, dodává. Podle Petra Jonáka ze společnosti AWT, která poskytuje služby nákladní železniční dopravy v Evropě, je to právě tento druh dopravy, kde se teorie míjí s každodenní praxí. Jednotlivé státy si totiž na železnici drží vlastní bezpečnostní předpisy, používají různé napájecí systémy a mají řadu administrativních překážek, které přístup dopravců z jiných zemí značně komplikují. Získat homologaci na dopravu v jedné zemi bývá proces na několik let. Pokud chcete jezdit například jen ve čtyřech zemích střední Evropy, potřebuje mít vaše lokomotiva až pět různých napájecích systémů, vysvětluje. Neúplná implementace pravidel vnitřního trhu EU trápí i společnost Škoda Auto. Kdybychom měli pojmenovat největší překážky bránící v podnikání, určitě by to byla přemrštěná regulace, která nepřiměřeně omezuje a svazuje evropský průmysl, sdělil redakci ředitel vnějších vztahů Michal Kadera. Kromě toho, že vlády evropských zemí chtějí po velkých průmyslových podnicích, aby udržovaly zaměstnanost, vytvářely nová pracovní místa a investovaly do vědy a výzkumu, současně je podle Kadery svazují řadou nadbytečných regulací, například v enviromentální oblasti. Původně měly možná dobrý cíl, ale způsob provedení často způsobuje jen administrativu navíc a míjí se účinkem, říká. SOUSEDSKÉ PŮTKY Vnitřní trh EU samozřejmě neovlivnil pouze velké průmyslové podniky, ale pochopitelně se dotkl i menších živnostníků. I přesto, že pro malé a střední podniky znamenalo zásadní snížení obchodních bariér otevření bran do dalších zemí EU, a tím pádem nové obchodní příležitosti, jednotný trh přinesl i větší konkurenceschopnost. Jinými slovy: firmy se musí více snažit, změnit své řízení a soustředit se na inovace. Na jednu stranu mají firmy více příležitostí, ty ale pochopitelně platí pro všechny evropské hráče. Musíme se proto ve větší míře bránit proti obchodním nájezdníkům ze všech koutů Evropy, řekl EurActivu Karel Havlíček, předseda Asociace malých a středních podniků a živnostníků. Firmy tak musí změnit zažité mechanismy sousedských půtek s konkurenty z Krnova či Jihlavy a zvyknout si, že jimi jsou nově firmy z Londýna nebo třeba Sofie, dodal. KRIZE JAKO IMPULS Společně s krizí, která v minulých letech zasáhla evropské ekonomiky, se podle premiéra Nečase začínají pomalu hýbat ledy a pozvolna se mění názor některých lidí, že vnitřní trh představuje již ukončenou kapitolu v dějinách evropské spolupráce. Mění se prý i náhled na to, že vlády členských států mu již nevěnují patřičnou pozornost. Tento náhled se nicméně s přicházející hospodářskou krizí ukázal jako překonaný a vize dokončení vnitřního trhu nabrala novou dynamiku, mimo jiné i díky výrazně aktivnější roli Evropské komise a podnětům přicházejícím z Evropské rady, vysvětlil EurActivu. Nově předložené legislativní návrhy by tak podle něj měly odstranit přetrvávající překážky, o kterých se hovořilo výše. Pochopitelně hlavní výzvou zůstává, aby samotné členské státy dodržovaly závazky plynoucí z legislativy vnitřního trhu a aby si zachovaly vůli pokračovat v jeho liberalizaci ve všech oblastech. S tím souhlasí i lidovecká europoslankyně Roithová. Čistě českým problémem je malá prosaditelnost již platných pravidel, uvedla.

9 Alena Vlačihová: Jednotný trh musí stále reagovat na vývoj Ekonomická a finanční krize se stala záminkou ke vzniku nových bariér v podobě národních ochranných opatření, na která můžeme narazit třeba při zadávání veřejných zakázek, zaměstnávání lokální síly, kladení nadstandardních technických požadavků či vyžadování dodatečného testování výrobků, říká ředitelka CEBRE Alena Vlačihová. Evropská unie slaví 20 let od vzniku jednotného vnitřního trhu. Jaká měla podnikatelská veřejnost očekávání od jeho zavedení? Dle mého názoru si těžko někdo z podnikatelů na začátku devadesátých let dokázal představit, jaké konkrétní dopady bude integrace národních trhů mít. Podnikatelé se mohli zřejmě domnívat, že se jednotný trh bude chovat podobně jako ten americký, samozřejmě s výjimkou jazykových bariér. Ale takovou otázku je nutné směřovat na někoho z evropských podnikatelů, kterých se to tehdy týkalo. Myslíte si, že byla očekávání podnikatelů naplněna? Naplnění očekávání ze strany podnikatelské veřejnosti je velmi subjektivní záležitost. Přiznejme si, že pro českou veřejnost budování vnitřního trhu znamená období od roku 2004 nikoliv Přínos jednotného trhu pak budou hodnotit jinak podnikatelé, kteří obchodují přeshraničně a dennodenně se setkávají s 27 různými právními řády a daňovými režimy, a jinak ti, kteří působí lokálně. Z čeho jsou podle Vás podnikatelé dnes nejvíce rozčarováni? Za oblast, která podnikatele v očekávání asi zklamala, lze bezpochyby označit stále rostoucí regulaci. Nové regulatorní překážky brání využití plného potenciálu jednotného trhu. Transpozice směrnic EU, které na rozdíl od nařízení nemají přímý a bezprostřední účinek, má za následek aplikaci různých pravidel napříč EU, které musí podnikatelská veřejnost při přeshraničním obchodování respektovat. Dalším problémem je nedostatečná či nekvalitní implementace směrnic ze strany členských států, což zbytečně přináší nadbytečnou administrativní zátěž. Přestože mohou občané EU využívat výhody spojené se společným trhem již dvacet let, v některých oblastech je potřeba společný trh ještě prohlubovat. Myslíte si, že může být vnitřní trh vůbec někdy dokončen? V naplňování volného pohybu se bezpochyby za posledních dvacet let podařilo učinit mnoho. Spolu s jeho vývojem ale vznikají nové potřeby, bez kterých si pohyb některé ze čtyř svobod volného pohybu zboží, služeb, kapitálu a lidí nedokážeme představit. Jednotný trh není statický. Je úzce spjat s ekonomickým, sociálním a technologickým vývojem. Tento přirozený vývoj iniciuje vznik nových bariér a přináší potřebu nové oblasti legislativně či nelegislativně upravovat. Asi málokdo na počátku devadesátých let předpokládal, že se Unie bude zabývat regulací internetu či jednotným digitálním trhem. Současně čím dál více oblastí vzájemně souvisí. Vezměme si například implementaci směrnice o službách, která bez jednotné úpravy uznávání odborných kvalifikací, ale také elektronického obchodu, nemůže dosáhnout svého plného potenciálu pro otevření jednotného trhu ve sféře služeb. Jak celou situaci ovlivňuje hospodářský vývoj v Evropě? Ekonomický vývoj samozřejmě také ovlivňuje vnímání, ale i samotné naplňování vnitřního trhu. Ekonomická a finanční krize se stala záminkou ke vzniku nových bariér v podobě národních ochranných opatření, na která můžeme narazit třeba při zadávání veřejných zakázek, zaměstnávání lokální síly, kladení nadstandardních technických požadavků či vyžadování dodatečného testování výrobků. Ovlivňuje podle Vás zavedení jednotného vnitřního trhu to, jak občané EU vnímají? Evropská unie za dvacet let učinila v integraci významný pokrok. Jejím občanům se dostalo nesmírných výhod například v podobě zlevnění roamingu či letenek, většího výběru zboží, možnosti pracovat v cizí zemi bez povolení, cestovat po EU jen s občanským průkazem a dnes už ve většině zemí Unie používat také stejnou měnu. Postupnou integrací se zároveň pro občany prostředí stává komplexnější. Nedokážou rozlišovat, co je ještě národní úroveň a co již evropská. V oblasti vnitřního trhu má šedesát až osmdesát procent národní legislativy původ v právu EU. Ne příliš šťastná komunikace s veřejností neumožňuje občanům uvědomit si plně význam Evropské unie a jejího vnitřního trhu. Nadbytečná administrativní zátěž, kterou si samy státy při implementaci směrnic EU vytvářejí, negativně dopadá na image jednotného trhu. Lidský nešvar je, že jsme-li spokojeni, tak si neklademe otázku, proč tomu tak je. V opačném případě, ale hledáme příčiny a s ohledem na složitost legislativy EU v porovnání s tou národní, je pak jednoduché sklouznout k interpretacím, které nemusí být vždy správné. Jak Unie pomáhá občanům lépe se v té spleti informací vyznat? Pro lepší orientaci na vnitřním trhu zavedla Unie pro občany několik informačních portálů a kontaktních míst. Výběrem například síť evropských spotřebitelských center, poradnu pro případy nesprávného používání právních předpisů v oblasti vnitřního

10 trhu SOLVIT či systém EURES pomáhající najít zaměstnání v EU. Bohužel nejsou tyto nástroje všeobecně známé a využívané. Jaké hrozby společný trh občanům EU přináší? S ohledem na volný oběh výrobků dochází na vnitřním trhu k přelévání efektů. Nedávná kauza s metylalkoholem nešťastně ukázala v předvečer oslav 20 let jednotného trhu, jak jsou národní trhy propojeny. Do Unie také plynou výrobky ze třetích zemí a po jejich vpuštění na vnitřní trh mohou volně (až na určité výjimky) putovat do jednotlivých členských zemí. Pro identifikaci nebezpečných výrobků v EU pak slouží systém RAPEX. Jaké vidíte hlavní mezníky při vytváření vnitřního trhu? Hlavním mezníkem, řekněme základním kamenem, je samozřejmě rok 1993, který poprvé a v té době pro dvanáct zemí - zavádí volný oběh zboží, služeb, kapitálu a osob. V roce 1995 dochází k prvnímu odstranění hraničních kontrol v rámci takzvané Schengenské dohody a v roce 2002 je zavedena jednotná měna euro, která mimochodem letos slaví deset let svého vzniku. Nepochybně významným mezníkem je také velké rozšíření Unie v roce 2004 a vstup Lisabonské smlouvy v platnost o pět let později. Podíváme-li se pak na vybraná odvětví, tak pro trhy s elektřinou a plynem budou hlavními mezníky takzvané liberalizační balíčky z let 1996, 1998, 2003 a Pro telekomunikace by to pak bylo otevření trhu s telekomunikacemi v roce 1998 a pro oblast služeb bezpochyby již zmiňovaná směrnice o službách (2006). Jak vidíte, jedná se o jednotlivé integrační kroky, o jejichž směřování rozhodují hlavy členských států Evropské unie. Kam se Unie bude dále ubírat, je tedy plně v jejich rukou. Patent EU může ohrozit konkurenceschopnost podniků Zavedení jednotné patentové ochrany v EU představuje důležitou součást několika evropských strategií, ať už v oblasti jednotného trhu, průmyslové politiky nebo tzv. inovační unie. Návrh na její vznik, který v současné době koluje mezi unijními institucemi, ale vyvolává u českých odborníků zatím spíše obavy, než aby přinášel uspokojivé odpo- EVROPSKÝ BYZNYSMAN podá u vnitrostátního patentového úřadu patentovou přihlášku, za jejíž registraci zaplatí nevysoký poplatek. Pro svůj vynález tak během několika měsíců zajistí patentovou ochranu, která bude automaticky platit po celé evropské sedmadvacítce. Byznysmen se nebude muset starat o překlady patentu do jiných jazyků a dokud bude chtít, bude hradit pouze udržovací poplatky. Tak nějak vypadá ideální představa toho, jak by v EU měl fungovat jednotný systém ochrany vynálezů. I přesto, že se má obecně za to, že jednotný patent přispěje k větší konkurenceschopnosti evropských podnikatelů a bude mít pozitivní vliv na inovace a fungování vnitřního trhu EU, Evropa se o jeho zavedení marně snaží již několik desetiletí. Patentovat například nové léky či jiné chemicky vyrobené léky, které jsou průmyslově využitelné, není v současné době jednoduché a hlavně levné. PŘÍLIŠ NÁKLADNÉ Existují v podstatě dvě možnosti, jak pro svůj vynález získat průmyslovou ochranu. Vynálezce může jít na vnitrostátní patentový úřad (v případě Česka se jedná o Úřad průmyslového vlastnictví), nebo na Evropský patentový úřad (EPO), který funguje od konce sedmdesátých let. Úřad sídlí v Mnichově a má právo udělovat žadatelům ze signatářských zemí tzv. evropské patenty. Vynálezce, který se rozhodne pro tuto možnost, se ale musí obrnit značnou shovívavostí a trpělivostí. Evropský patent totiž představuje jakýsi svazek národních patentů a vynálezce obhajuje udělení patentu na všech národních úřadech v zemích, kde chce mít svou myšlenku chráněnou. To samozřejmě předpokládá překlady samotných patentů a často komplikované technické dokumentace do místního úředního jazyka, které přihlašovatele vyjdou na tisíce eur. Podle údajů Evropské komise zaregistrování vynálezu stojí přihlašovatele ze zemí, v nichž se nemluví anglicky, francouzsky či německy, přibližně eur, z čehož asi eur spolkne překlad potřebných dokumentů. Pro představu: náklady na patentovou ochranu vyjdou v patentové vel-

11 moci USA v přepočtu přibližně na eur. Jednoduché to není ani po udělení patentu. Další osud evropských patentů se řídí národním právem daných států, pro které nabyly účinnost, vysvětluje ředitelka patentového odboru Úřadu průmyslového vlastnictví Eva Schneiderová. Vnitrostátní pravidla, která jsou nejednotná, totiž požadují po vynálezci povinné překlady či úhradu poplatků za zveřejnění vynálezu. Vynálezce je navíc povinen hradit udržovací poplatky za obnovování svého patentu, a to v každé zemi, kde má patent platit, zvlášť. V případě že by držitel patentu nějakou povinnost opomněl, znamená to, že průmyslová ochrana jeho výrobku končí a ten se stává dostupný všem. BEZ ITÁLIE A ŠPANĚLSKA Jak již bylo řečeno, diskuse o zavedení jednotné patentové ochrany v EU trvá již několik desetiletí. Její dosavadní neúspěchy se přikládají členským státům, které nebyly po dlouhou dobu schopné najít společnou řeč. Zdaleka největší komplikaci vždy způsobovala právě citlivá otázka časově náročných a finančně nákladných překladů. V poslední době se ale zdá, že se ledy pohnuly. Na jaře loňského roku totiž Evropská komise souhlasila se zavedením tzv. posílené spolupráce v oblasti vytvoření jednotné patentové ochrany. Mechanismus do evropského acquis zavedla Lisabonská smlouva, která tak umožnila, aby za určitých podmínek skupina zemí pokračovala v prohlubování integrace v nějaké konkrétní oblasti. Státy, které se rozhodnou, že se spolupráce z nejrůznějších důvodu prozatím nezapojí, mohou své rozhodnutí kdykoliv pozměnit. To se stalo v případě Itálie a Španělska, které vyjádřily svůj nesouhlas s návrhem Komise na překlady patentů pouze do tří jazyků: angličtiny, francouzštiny a němčiny. Komise proto připravila nový návrh, který si sice získal podporu 25 zemí EU včetně České republiky, ale Madrid a Řím nepřesvědčila. Návrh posvětil Evropský parlament a v březnu roku 2011 vznik jednotné patentové ochrany na území evropské pětadvacítky stvrdila Rada pro konkurenceschopnost. Další jednání o balíčku obsahujícím návrh evropského patentu s jednotným účinkem, ujednání o překladu pro evropský patent a návrh mezinárodní dohody o vytvoření soudu pro evropské patenty a patenty EU se čekají letos na podzim. Evropská komise si od přijetí balíčku slibuje především výrazné zjednodušení a zlevnění patentové ochrany v EU a v neposlední řadě i jednotný výklad patentů. Zároveň věří, že nové patenty bude možné udělovat již od roku CO NA TO ČESKÁ REPUBLI- KA? Ač se Česká republika ke zřízení jednotné patentové ochrany v EU oficiálně připojila, mezi českými odborníky panuje spíše skeptická nálada. Největší obavy jim způsobuje obava ze záplavy konkurenčních patentů na území České republiky a vydávání patentů pouze v angličtině, francouzštině či němčině. Dosud totiž platilo, že všechny závazné právní akty EU se vyhlašovaly ve všech úředních jazycích EU, tj. i v češtině. Jednotný evropský patent bude pravděpodobně levnější než evropské patenty a bude tedy využíván častěji. Na stránkách Úřadu pro průmyslové vlastnictví se tak objeví mnohem více patentů, než je tam dnes, ale žádný z nich nebude v češtině, myslí si František Kania, předseda Komory patentových zástupců ČR. Větší počet patentů na území České republiky může podle Antonína Borovky ze společnosti Linet, která vyrábí nemocniční lůžka, způsobit větší riziko soudních sporů. Čeští podnikatelé mohou být obžalováni například ze strany zahraničního konkurenta, uvedl. Větší množství právně závazných dokumentů může mít podle jeho slov ještě jeden efekt: zúží se prostor, v němž budou moct české firmy vyrábět a uvádět na trh své výrobky. Nejvíce se to dotkne malých a středních podniků, které se o průmyslové vlastnictví dosud nezajímaly. Patent je smlouva mezi vynálezcem a státem, která musí být pochopitelně výhodná pro obě strany, domnívá se patentový zástupce Kania. V případě, že nebude patent ve srozumitelném jazyce, tj. v češtině, ztrácí prý pro stát smlouva smysl. Ani strojové překlady, které v současné chvíli připravuje Evropská komise spolu s firmou Google, nejsou podle jeho slov ideálním řešením. Dostatečně kvalitní strojový překladač, který by zabránil tomu, aby ze strany českých společností docházelo k nechtěnému porušování patentu EU, je ostatně podmínka i Poslanecké sněmovny. Zatím jsem se nesetkal se strojovým překladem, nad kterým bych se nezasmál, vyjádřil ale své obavy Kania. Riziko strojových překladů, které nemusí být přesné, si uvědomuje i Borovka z Linetu. Na druhou stranu je ale přesvědčen o tom, že budou dostačující. Strojový překlad asi nebude dosahovat odborné kvality, ale měl by stačit, aby si podnikatel uvědomil potenciální nebezpečí, které by z patentového dokumentu plynulo, řekl. S jazykem patentů má problém i advokát Michal Havlík, který zároveň působí v České národní skupině Mezinárodního sdružení pro ochranu duševního vlastnictví AIPPI. Patent představuje jednak smlouvu, ale také soukromý zákon, jinými slovy jde o normu, která všem ostatním zakazuje něco konat, uvedl. Pokud ji lidé nebudou rozumět, nebudou vědět, co dělat a jak se chovat. Snadno se pak dopustí omylu. Vidím v tom zásadní ústavní problém, dodal.

12 Jednotnému digitálnímu trhu chybí podle odborníků důvěra Významnou součástí vnitřního trhu EU je jednotný digitální trh, na jehož dotvoření klade Evropská komise důraz. Přesto, nebo právě proto, že digitální prostředí není omezeno stejnými hranicemi jako hmatatelný svět, se však při jeho budování objevuje řada překážek nebo problémů. Jeden z největších představuje například ochrana osobních údajů. DIGITÁLNÍ TECHNOLOGIE mají podle Evropské unie velký potenciál pro podporu ekonomického růstu a konkurenceschopnosti. Evropská komise proto také dlouhodobě usiluje o posílení a prohloubení jednotného digitálního trhu, který by měl mimo jiné zajišťovat pohodlné on-line nakupování a využívání služeb, včetně těch, které nabízí veřejná správa. Podle Komise tvoří elektronické obchodování a on-line služby v posledních pěti letech v ekonomikách zemí G8 asi 21 % růstu HDP. V souvislosti s jejich rozvojem sice dochází k rušení některých pracovních míst, za každé takové se prý ale vytvoří dvě až tři nová. Kromě toho má online obchodování i další pozitivní přínosy. Spoří čas, přináší větší výběr zboží a služeb, vede ke snižování cen a zvyšování transparence, uvedl zástupce vedoucího oddělení on-line služeb na Generálním ředitelství Evropské komise pro vnitřní trh a služby Harrie Temmink, který 17. října 2012 vystoupil na konferenci věnované oslavám 20letého výročí vnitřního trhu EU. Pokud se vše provádí tak, jak má být, může být on-line obchodování přínosem také pro životní prostředí. Když si z internetu stáhnu e-knihu nebo hudbu, nikdo nemusí vyrábět papír nebo disk, připomněl. Nic ovšem není černobílé. Například velká datová centra pro cloud computing mají naopak velkou spotřebu energie, dodal. Evropská unie proto v současné době podporuje výzkumný projekt, jehož cílem je výrazné snížení spotřeby elektřiny v těchto centrech. SLADIT PRAVIDLA Vedle těchto výhod však budování jednotného digitálního trhu přináší různé výzvy a problémy. I když se mnohé zlepšilo, celoevropsky stále pokulhávají předpisy pro elektronické obchodování. Jelikož digitální trh je uměle fragmentován, čeští občané na rozdíl od občanů v ostatních členských státech nemohou využít některé elektronické služby či si legálně pořídit digitální obsah, řekla EurActivu česká europoslankyně Zuzana Roithová (EPP). Každý stát by měl mít svůj akční plán nebo strategii na odstranění překážek na jednotném digitálním trhu. Samozřejmě jsou zde pak překážky, které může odstranit jednotný přístup v celé EU, ať je to například otázka autorských práv, účtování nebo elektronické fakturace, sdělil redakci místopředseda Hospodářského výboru Poslanecké sněmovny Jan Husák (TOP 09). Celkově je podle Temminka hlavním problémem digitálního trhu nedostatek důvěry. Ten prý přirozeně vychází z kulturních a jazykových bariér, ale také z rozdílů v národních regulacích. Jednou z potíží je prý například výše daně z přidané hodnoty při obchodech napříč hranicemi členských států. Není politicky únosné, aby v této oblasti platilo pravidlo, že daň z přidané hodnoty se při nákupu určuje podle pravidel země, ve které sídlí obchodník. Proto se daň vypočítává podle pravidel, která platí v zemi spotřebitele, připomněl. Další problém spočívá v tom, že spotřebitelé musí někdy za zboží podobného charakteru platit různou DPH například v případě klasických papírových knih a e-knih. Komise se proto příští rok chystá přijít s návrhem, na jehož základě by podobné druhy zboží a služeb musely podléhat jedné DPH v rámci off-line i on-line nakupování. Aby se celková situace na jednotném digitálním trhu změnila, bude podle Komise potřeba přinést změny ve všech fázích elektronického obchodování. Začít je prý potřeba od samotného budování infrastruktury, která zajistí spolehlivé připojení, přes právní předpisy pro ochranu spotřebitelů nebo autorských práv až k podmínkám pro on-line platby a přepravě zboží. Až 10 % evropských zákazníků prý totiž nenakupuje online proto, že mají negativní zkušenosti s poštovními dodávkami. V lednu letošního roku Komise

13 představila Soudržný rámec pro posílení důvěry v jednotný digitální trh elektronického obchodu a on-line služeb, který by měl pomoci odstranit překážky, jež stojí v cestě prohloubení jednotného digitálního trhu. Exekutiva také usiluje o vytvoření evropského občanského práva, díky kterému by došlo k harmonizaci občanských zákoníků jednotlivých evropských zemí, aby se mimo jiné zamezilo problémům při přeshraničním obchodování. JAK CHRÁNIT OSOBNÍ DATA Samostatnou otázkou je na jednotném digitálním trhu ochrana osobních dat. Podle údajů Evropské komise se 72 % internetových uživatelů v Evropě obává, že jejich osobní údaje mohou být zneužity. Posílení důvěry občanů v to, že je jejich soukromí a osobní údaje skutečně chráněny, je zásadní výzvou, uvedla tisková mluvčí českého Úřadu pro ochranu osobních údajů Hana Štěpánková. V současné době platí v jednotlivých členských zemích pro ochranu dat různá pravidla, která jsou podle Temminka ve velké míře zastaralá, protože nereagují na rychlý vývoj internetu. Komise usiluje o jejich harmonizaci a také zjednodušení, které by však nemělo vést ke snížení bezpečnosti. V lednu letošního roku proto představila návrh nového právního rámce pro ochranu dat. Podle Štěpánkové návrh dobře reflektuje rychlou proměnu, kterou rozvoj informačních technologií přináší. Za důležité považuji posílení práv subjektu údajů na přístup k jeho osobním údajům i posílení transparentnosti zpracování osobních údajů, řekl EurActivu Jan Vobořil, právní expert z nevládní neziskové organizace Iuridicum Remedium. Za vhodné řešení prý považuje i skutečnost, že do budoucna by měl být registrační princip, který je často považován za byrokraticky zatěžující, nahrazen povinností hlásit úniky osobních údajů, povinností větších podniků mít inspektora ochrany osobních údajů nebo povinností vyhodnocovat dopad na ochranu osobních údajů ještě před začátkem zpracování. Česká republika návrh nové legislativy v zásadě vítá, má k němu ale řadu kritických připomínek. Podle vedoucího oddělení politik EU na ministerstvu vnitra Ondřeje Koutka se Česko obává například velkého nárůstu administrativní zátěže. Návrh je velmi ambiciózní, přitom však mnohdy nenabízí adekvátní nástroje k dosažení stanovených cílů. ČR se nyní na projednávání tohoto návrhu na evropské úrovni aktivně účastní a snaží se zde své návrhy a připomínky uplatňovat, sdělil EurActivu. Jak také upozornily organizace sdružující firmy z oblasti mobilních a ICT technologií, návrh nového nařízení není zcela v souladu se směrnicí o e- Privacy z roku 2002, což by mohlo vyvolat rozpory v oblasti spotřebitelských práv. Kritika z některých stran zaznívá také vůči existujícím předpisům o ochraně osobních dat. Evropská unie vyprodukovala i předpisy, které jdou proti smyslu ochrany osobních údajů a informačního sebeurčení občanů. Příkladem takového předpisu je směrnice o data retention (skladování dat ), která nařizuje plošné uchovávání provozních a lokalizačních údajů o elektronických komunikacích pro potřeby policie a dalších státních orgánů, uvedl Vobořil. Výsledky tohoto plošného masivního zásahu do soukromí občanů podle něj zatím neukazují napříč Evropou žádné statisticky podchytitelné změny v míře kriminality nebo její objasněnosti. V ochraně osobních dat je třeba vždy najít rozumný kompromis mezi pohodlím a bezpečností, protože tyto věci jdou do určité míry proti sobě. Stoprocentní pohodlí je strašidelně nebezpečné, zatímco stoprocentní bezpečnost je velmi nepohodlná, řekl na včerejší konferenci digitální šampion České republiky Ondřej Felix, který znovu připomněl, že ochrana údajů se někdy řídí pravidly, jež neodpovídají současnému vývoji (tzv. digitální šampion působí na ministerstvu vnitra a jeho úkolem je propagovat využívání informačních a komunikačních technologií mezi širokou veřejností ). Chcete vědět více o nabídce EurActiv Special Report? Kontaktujte nás Jan Vitásek vydavatel EurActiv.cz 0