MODUL 4 - Evropská unie

Transkript

1 MODUL 4 - Evropská unie Úvod V roce 2004 se stala Česká republika členským státem Evropské unie. To s sebou přineslo řadu změn a nároků. Žijeme tedy v Evropské unii déle než 5 let a budeme žít i nadále. Abychom se opravdu mohli podílet na dalším rozvoji unie, musíme jí rozumět. Musíme vědět, co Evropská unie je, na jakých principech funguje, jak se vyvíjela a kam směřuje. Vy před sebou nyní máte právě tyto potřebné informace. Krok za krokem projdete cestou vedoucí od vzniku prvních Společenství, seznámíte se s principy, na kterých je Evropská unie založena, dozvíte se o právu, o institucích, porozumíte procesům, podle kterých se v Evropské unii rozhoduje, poznáte, jak funguje vnitřní trh, jednotlivé politiky, jak státy spolupracují v oblastech zahraniční a bezpečnostní politiky, justice a vnitra, zamyslíte se krátce nad budoucností EU. Až dočtete poslední řádky tohoto kurzu, nebudete vědět zcela určitě vše o problematice EU, neboť ta je nepředstavitelně rozsáhlá, ale budete znát základní fakta a souvislosti, budete vědět, kde získat další informace, pokud budete mít zájem své znalosti prohlubovat. Přejeme vám, aby chvíle strávené nad tímto kurzem byly pro vás zajímavé, příjemné a obohacující. Poznámka: V současné době prochází Evropská unie transformací související se vstupem Lisabonské smlouvy v platnost. Změny, která smlouva přinesla, se týkají terminologie, institucí, právní subjektivity, struktury EU, politik aj. Sama EU ještě všechny reformy nezapracovala a provádí je průběžně. Česká republika teprve zjišťuje praktické dopady. Probíhá období interpretace smlouvy. Z těchto důvodů i v tomto kurzu můžeme změny provádět postupně, neboť nemůžeme předbíhat oficiálním úpravám EU. 1

2 Historie ES/EU Cíl kapitoly Cílem této kapitoly je seznámit vás s historickým vývojem Evropské unie, vysvětlit vám terminologické nejasnosti související s EU a provést vás fázemi vývoje vnitřního trhu k hospodářské a měnové unii. Historický okamžik Česká republika vstoupila v roce 2004 do Evropské unie. Tím zahájila zcela novou kapitolu svého vývoje. Členství v EU určuje celý další vývoj naší země na dlouhé roky. Vstup do Unie znamená podstatné změny pro Českou republiku a doslovně se dotýká každého občana naší země. Je to svým dosahem podstatně závažnější krok než vstup ČR do OECD, Rady Evropy nebo dokonce do NATO. Evropská unie je organizací, která se svou formou a uspořádáním zcela odlišuje od všech jiných mezinárodních organizací. Samotné založení Evropských společenství nesmazatelně změnilo tvář evropského kontinentu a je rozhodujícím faktorem vývoje tohoto koutu světa. Protože je členství v EU záležitostí s tak dalekosáhlými důsledky pro naši veřejnost, je rozhodně důležité získat alespoň rámcovou představu o její podobě a funkci a o tom, jaké dopady má na každého z nás. 2

3 Evropská unie a státní správa Státní správa: projednává návrhy nových zákonů, je v prvé linii styku s orgány Evropské unie, zodpovídá za zavádění legislativních aktů EU do praxe, na její připravenosti záleží, kolik peněz Česká republika dostane z fondů Evropské unie, spočívá na ní prvotní tíha prosazení nových postupů. Po vstupu se objevil nový úkol - Česká republika se zapojila do práce Evropské unie, musí se spolupodílet na nové legislativě a má možnost plnoprávně si hájit své zájmy v rámci společenství. Může zasahovat do dění, prosazovat ve svém zájmu změny navrhované legislativy, žádat o respektování jejího postoje a účastnit se všech rozhodovacích procesů. Od 1. ledna do 30. června 2009 Česká republika předsedala Radě Evropské unie a z této pozice řídila činnost nejen jedné z nejdůležitějších unijních institucí, ale současně reprezentovala Evropskou unii na mezinárodním poli. Historie evropské integrace Počátky spolupráce mezi evropskými státy v rámci Evropských společenství spadají do poloviny minulého století. Dnešní EU prošla více jak půlstoletím vývoje. Shrňme si stručně základní mezníky této cesty: Vznik Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO). Zakládající smlouva, kterou podepsaly Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemí, Lucembursko, je známa jako Pařížská smlouva. Vstoupila v platnost

4 Podpis smlouvy zakládající Evropské společenství uhlí a oceli v Paříži Vznik Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom). Smlouva o EHS rozšiřovala spolupráci z původních sektorů uhlí a oceli na celé hospodářství a jejím cílem se stalo vytvoření společného trhu, který by zajistil rozvoj, spolupráci a růst životní úrovně členských států. Euratom si dal do vínku kontrolu a obchod s jaderným materiálem a spolupráci při mírovém využití atomové energie. Tyto dvě zakládající smlouvy jsou známy jako Římské smlouvy. Byly podepsány Vstoupily v platnost Podpis smlouvy zakládající Evropské hospodářské společenství a Euratom v Římě Slučovací smlouva, která znamenala sloučení výkonných orgánů všech tří Společenství. Tato společenství pracovala od počátku na základě principu nadstátnosti rozšíření o Velkou Británii, Irsko a Dánsko 4

5 Podpis přístupové smlouvy Velkou Británií v Bruselu Vznik Evropského měnového systému, první přímé volby do Evropského parlamentu rozšíření o Řecko rozšíření o Španělsko a Portugalsko První novelizace zakládajících smluv tzv. Jednotný evropský akt (nazývaná též Akt o jednotné Evropě). Hlavním důvodem novelizace bylo zajištění dokončení vnitřního trhu. Kromě toho přinesl např. nové pravomoci Evropskému parlamentu (spolupráce a souhlas) a především hlasování kvalifikovanou většinou do některých oblastí rozhodování. Nově se objevuje ve smlouvách regionální politika a ochrana životního prostředí. (Smlouva vstoupila v platnost ) Začlenění bývalé NDR díky sjednocení Německa Maastrichtská smlouva, která rozšířila spolupráci členských států v nových oblastech, a to ve Společné zahraniční a bezpečnostní politice a ve Spolupráci v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí. Znamenala také založení novinky: Evropské unie. (Smlouva vstoupila v platnost ) Smlouva o Evropské unii podepsaná v Maastrichtu rozšíření o Švédsko, Finsko a Rakousko Amsterodamská smlouva - tato novelizace smluv mj. přesunula především problematiku týkající se azylu, vízové a přistěhovalecké politiky do prvního pilíře (tj. pod Evropská společenství, do pilíře založeném na nadstátním principu z pilíře 5

6 mezivládního). Zavedla princip flexibility (úzká resp. užší spolupráce). Přijala mezi acquis communautaire také Schengenské dohody. (Smlouva vstoupila v platnost ) Zavedení eura v bezhotovostním styku Niceská smlouva, která vstoupila v platnost , měla za úkol především připravit instituce EU na připravované velké rozšíření o nové členské státy. Stanovila nově počet hlasů v Radě a počet poslanců v Evropském parlamentu. Definovala nově složení a úkoly Evropského soudního dvora. Vnesla do téměř třicítky nových oblastí možnost hlasovat v Radě kvalifikovanou většinou (na místo jednomyslného hlasování). Umožnila využít za přesně stanovených podmínek úzké spolupráce i v oblasti Společné zahraniční a bezpečnostní politiky a v oblasti spolupráce justice a vnitra v trestních věcech. Slavnostní podpis smlouvy z Nice Zánik smlouvy o ESUO. Zavedení eura v hotovostním styku Návrh Ústavy pro Evropu, který vzešel z Konventu o EU. Smlouva o Ústavě pro Evropu však nebyla ratifikována ve všech členských státech a v platnost nevstoupila a největší rozšíření o 10 nových členských států: Českou republiku, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Kypr a Maltu rozšíření o Rumunsko a Bulharsko. Evropskou unii tedy tvoří 27 členských států: Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Velká Británie, Irsko, Dánsko, Řecko, Španělsko, Portugalsko, Švédsko, Finsko, Rakousko, Česká republika, Polsko, Maďarsko, Estonsko, Slovinsko, Kypr, Slovensko, Litva, Lotyšsko, Malta, Rumunsko a Bulharsko Lisabonská smlouva byla podepsána představiteli členských států v portugalském Lisabonu Lisabonská smlouva vstoupila v platnost Jedná se o novelizaci dvou základních smluv (Smlouvy o EU a Smlouvy o založení Evropského společenství, která byla přejmenována na Smlouvu o fungování EU). Přinesla řadu změn, které se týkají zejména institucí EU a pravidel rozhodování v Radě. Zavedla dva zcela nové posty - stálého předsedy Evropské rady a vysokého představitele Unie pro zahraniční otázky a bezpečnostní politiku. Posílila roli Evropského parlamentu i parlamentů národních. Nově zavedla právní subjektivitu Evropské unie. S Lisabonskou smlouvou se stala právně závaznou i Listina základních práv EU, ačkoli není součástí smlouvy. 6

7 Další zdroje: Mapy členských států EU najdete na adrese: Cvičení: Před sebou vidíte vlajky členských států evropské patnáctky před rozšířením v roce 2004 a vlajky dalších evropských zemí. Věděli byste, které z nich patří novým členským státům? Řešení 2. - Bulharsko, 4. - Estonsko, 3. - Česká republika, 7. - Polsko Nové členské státy z roku 2004: Česká r., Polsko, Maďarsko, Slovensko, Slovinsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Malta, Kypr 7

8 Nové členské státy z roku 2007: Bulharsko, Rumunsko Terminologické nejasnosti Evropskou unií se prolínají jako zlatá nit terminologické nejasnosti, které velmi komplikují pochopení celé záležitosti. Je to tím horší, že i média s terminologií nakládají velice necitlivě a zaměňují označení, která volně zaměnitelná nejsou. Tím vzniká dokonalý zmatek, který je dovršen tím, že spousta materiálů vzniká překladem z různých jazyků a stejná věc je nazývána různými jmény. Je na čase vysvětlit první hříčku: jaký je rozdíl mezi Evropským hospodářským společenstvím, Evropským společenstvím, Evropskými společenstvími a Evropskou unií. Nejedná se totiž o jedno a totéž. Evropské hospodářské společenství Evropské hospodářské společenství bylo jedním ze tří společenství, které existovalo celá 60., 70. a 80. léta. Protože bylo zdaleka nejdůležitější a nejviditelnější ze všech, toto integrační uskupení v západní Evropě se zjednodušeně označovalo jako EHS. Evropská společenství Maastrichtská smlouva přejmenovala Evropské hospodářské společenství pouze na Evropské společenství. Motivem přejmenování bylo, že EHS přerostlo pouze ten hospodářský rozměr, a proto bylo potřeba vypustit přídavné jméno "hospodářské". Od podzimu 1993, kdy Maastrichtská smlouva vstoupila v platnost, bylo tedy jen ES. Když se řeklo Evropská společenství, tedy když bylo použito množné číslo, myslela se tím všechna tři společenství dohromady. Bylo to Evropské společenství, Evropské společenství uhlí a oceli a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Počet společenství se následně zredukoval na dvě - Evropské společenství uhlí a oceli nebylo totiž podepsáno na dobu neurčitou jako EHS a Euratom, ale na 50 let a platnost smlouvy skončila 23. července Smlouva nebyla prodlužována a sektor uhlí a oceli do sebe vstřebalo Evropské společenství. Tak byla Evropská společenství definována ve smlouvě z Nice. Dnes, po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost, zmizel termín Evropská společenství. Evropská unie nahradila Evropské společenství a je jeho nástupkyní. (Nutno ale dodat, že Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii v platnosti zůstává a má vlastní samostatnou právní subjektivitu. Máme tedy už jen jedno evropské společenství - Euratom.) 8

9 Toto nahrazení však platí až od , tudíž v době před tímto datem se budete setkávat s termíny, které byly platné do konce r a terminologických nejasností přibude. Evropská unie Evropská unie je na světě také teprve od roku 1993, kdy Maastrichtská smlouva vstoupila v platnost. Skládala se z Evropských společenství, která tvořila první, nejmasivnější pilíř, a dalších dvou mezivládních pilířů - Společné zahraniční a bezpečnostní politiky a Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech. Lisabonská smlouva vnesla významné změny i do této oblasti. Přinesla právní subjektivitu, kterou měla jen Evropská společenství, celé Evropské unii. Zmizela struktura tří pilířů. Evropská unie dnes nahrazuje Evropské společenství a je jeho nástupkyní. Vývoj zakládajících smluv V průběhu padesátých let vznikla tři Evropská společenství. Každé z nich bylo založeno zvláštní zakládající smlouvou viz článek Historie evropské integrace. Zakládající smlouvy se staly právním základem fungování Evropských společenství. Uprostřed 80. let bylo ale zřejmé, že aktuální stav smluv neumožňuje dovršení vnitřního trhu. Státy se tedy dohodly na podstatnější novelizaci zakládajících smluv, která by umožnila dobudování vnitřního trhu. Touto novelizací se stal Jednotný evropský akt z roku Poté, co Jednotný evropský akt uvolnil prostor pro dokončení vnitřního trhu, začaly členské státy uvažovat o dalším kroku: zavedení jednotné měny a s tím spojené založení Hospodářské a měnové unie. Na to ale nepostačovala ani tato poslední novelizace, a proto se hned rozběhly práce na novelizaci další. Tou se stala Maastrichtská smlouva. 9

10 Maastrichtská smlouva: Uvolnila cestu k zavedení jednotné měny Založila Evropskou unii tím, že zakládající smlouvy tří Evropských společenství rozšířila o smlouvu zcela novou, Smlouvu o Evropské unii Prohloubila spolupráci na další, nyní již čistě politické oblasti obrany, zahraniční politiky, justice a vnitra (druhý a třetí pilíř EU). Tím vytvořila tzv. Maastrichtský chrám, který schematicky znázorňuje rozdělení Evropské unie na tři pilíře. Rozšiřující materiál: Abyste se mohli orientovat i v materiálech o evropské problematice, které vznikaly do r. 2009, je potřeba, abyste pochopili strukturu platnou do r Maastrichtský chrám Evropská unie představovala dle této smlouvy "stavbu" připomínající antický chrám. Základ tvořily tři pilíře, na nichž spočívala střecha chrámu. V prvním pilíři byla Evropská společenství, která spolupracovala na principu nadstátnosti. Ve druhém pilíři se objevila Společná zahraniční a bezpečnostní politika. Ve třetím pak Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech. Spolupráce ve druhém a třetím pilíři probíhala na základě mezivládní spolupráce, nebyl zde uplatňován nadstátní princip. 10

11 11

12 Smlouva Amsterodamská a smlouva z Nice Státy se dohodly na Evropské radě v Amsterodamu v roce 1997 na podepsání smlouvy se začleněním všech novinek s tím, že rozhodnutí o několika málo reformách (bohužel ale nejdůležitějších a nejspornějších) bude odloženo do té doby, až bude již další rozšíření bezprostředně přede dveřmi. Tak vznikla další smlouva. Vstoupila v platnost v roce 1999 opět po ratifikačním kolečku v členských zemích. To je smlouva Amsterodamská, která nahradila smlouvu Maastrichtskou. V roce 2000 již nebylo možno dále odkládat rozhodnutí, která podvazovala možnost dalšího rozšíření, jestliže neměl být vážně ohrožen další průběh rozšiřovacího procesu. Dozrál čas, kdy se státy dohodnout musely, jestliže neměla utrpět jejich důvěryhodnost. Byla svolána mezivládní konference, na které se měly dořešit věci, které byly odloženy při rozhodování v Amsterodamu. Konference vyvrcholila na zasedání Evropské rady ve francouzské Nice v prosinci Po velice dramatickém průběhu zasedání se státy opravdu dohodly na stěžejních věcech: Počtu hlasů při hlasování kvalifikovanou většinou (faktické rozdělení moci mezi státy) Počtu komisařů Oblastech, kde bude i nadále používáno jednomyslné hlasování (kde zůstává právo veta pro členské státy) O další podobě užší spolupráce Mimo to byly dořešeny i další věci, např. postavení Soudního dvora. Smlouva z Nice byla po menších obtížích ratifikována a vstoupila v platnost. Některé její části vstoupily v platnost až po rozšíření. Tato smlouva platila do , tj. do doby, než vstoupila v platnost Lisabonská smlouva. Smlouva o Ústavě pro Evropu Další novelizací měla být Smlouva o Ústavě pro Evropu, která byla podepsána, ale nebyla ratifikována všemi členskými státy. Podrobněji o této smlouvě viz článek Smlouva o Ústavě pro Evropu. Lisabonská smlouva Poslední novelizací smluv je proto až tzv. Lisabonská smlouva.. Tu odsouhlasili a v klášteře řádu sv. Jeronýma v Lisabonu dne podepsali představitelé EU. Záhy po podpisu, již , ratifikoval Lisabonskou smlouvu první členský stát EU - v 386 členném maďarském Národním shromáždění hlasovalo pro přijetí nové smlouvy 325 poslanců, proti bylo jen pět. Ratifikace se zkomplikovala, když smlouvu v červnu 2008 v referendu zamítli občané Irska. V opakovaném referendu ji Irové v říjnu 2009 schválili. Jako poslední smlouvu ratifikovala Česká republika, která čekala po schválení smlouvy oběma komorami parlamentu 12

13 na podpis prezidenta. Ten ji podepsal prosince 2009 vstoupila Lisabonská smlouva v platnost a je tedy současné době platnou smlouvou. Podrobně o této smlouvě viz článek Lisabonská smlouva. Vnitřní trh Přínos vzájemné spolupráce v oblasti hospodářství si státy světa dobře uvědomují. Proto vytvářejí integrační uskupení, která mají za úkol zlepšovat vzájemný obchod a tím i zvyšovat výkonnost jejich ekonomik. Úroveň integrace má několik úrovní: Zóna volného obchodu - členské státy zóny úplně odstraní překážky vzájemného pohybu zboží, ale ponechají si vlastní přístup k obchodu s nečlenskými státy. Celní unie - oblast volného obchodu je doplněna o společnou obchodní politiku vůči nečlenským státům. To znamená zejména vytvoření společného celního sazebníku a společné obchodní politiky. Společný trh - celní unie je rozšířena o uvolnění pohybu osob, služeb a kapitálu. Pohyb těchto faktorů však není zcela liberalizován a členské státy si ponechávají vlastní pravidla, která vytvářejí bariéry pro jejich zcela volný pohyb. Vnitřní trh - v rámci vnitřního trhu dochází k úplné liberalizaci volného pohybu zboží, služeb, kapitálu a osob, jsou odstraněny fyzické, technické, daňové a jiné bariéry bránící jejich pohybu. Hospodářská a měnová unie - koordinace hospodářské politiky, charakteristická pro vnitřní trh, je stále více nahrazována společnou hospodářskou politikou členských států. Stávající národní měny členských států jsou nahrazeny jednou společnou měnou. Politická unie - existující hospodářská a měnová unie je doplněna politickými institucemi, které přebírají plnou odpovědnost za fungování unie. Výsledná podoba takovéto unie může být buď federativního nebo konfederativního typu. Většina států světa, které se o hospodářskou spolupráci pokoušejí, se dostává na úroveň zóny volného obchodu nebo celní unie. Od všech těchto zemí se výrazně odlišují státy sdružené v Evropské unii, protože ty dotáhly integraci na výrazně vyšší úroveň - vytvořily funkční vnitřní trh a v současné době budují Hospodářskou a měnovou unii. Ta ještě není zcela dokončena, protože ne ve všech zemích je zatím zavedena jednotná měna. Vybudování Jednotného vnitřního trhu bylo základním cílem Evropského společenství a dnes i nástupnické Evropské unie. 13

14 Hlavním úkolem je rozvoj hospodářství, ekonomické výkonnosti a životní úrovně občanů členských států Evropské unie. Během let se spektrum cílů rozšířilo i na další oblasti jako např.: ochrana životního prostředí, dosažení vysoké úrovně zaměstnanosti a sociální ochrany, rovného zacházení s muži a ženami, zvýšení hospodářské a sociální soudržnosti a solidarity mezi členskými státy, úplné uvolnění pohybu lidí, sbližování právních předpisů členských států, podpora zaměstnanosti, podpora výzkumu a technologického rozvoje, dosažení vysoké úrovně ochrany zdraví, zlepšení vzdělání, výchovy a kultury, podporu rozvojové spolupráce, posílení ochrany spotřebitele, opatření v oblasti energie, civilní ochrany a turistiky a další. Vznikl tak provázaný komplex opatření v oblasti legislativy, norem, řízení i financí, který umožnil dosáhnout výše uvedených cílů. V současné době je tato práce v nejdůležitějších parametrech v podstatě završena. Vytvoření Vnitřního trhu znamenalo nejvíce práce všech členských států, týká se ho zdaleka nejvíce společné legislativy a bylo už od začátku hlavním cílem nejdůležitějšího společenství - Evropského hospodářského společenství. Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost je to rozvíjení Vnitřního trhu i jednou z hlavních náplní činnosti celé EU. Je bezesporu tím největším hospodářským výdobytkem evropských států a prokazatelně zlepšuje jejich ekonomickou výkonnost. Proč je tento trh tak důležitý? V padesátých letech si evropské státy uvědomily, že mají-li udržet krok se světovými velmocemi a mají-li nadále hrát důležitou roli v hospodářské oblasti, musí urychleně změnit svůj způsob vzájemného obchodu. Mohutný hospodářský rozmach USA během a po druhé světové válce prokázal platnost základní ekonomické poučky - větší trh je vždy účinnější a výkonnější než slepenec malých, izolovaných trhů. Existují k tomu dva hlavní důvody: Jestliže vyrábím ve větších objemech, klesají jednotkové náklady na jeden výrobek - výroba je levnější. Je to tím, že výrobce si může nakoupit jednoúčelové stroje, které jsou sice dražší, ale výkonnější při sériové výrobě. Může si zajistit lepší přístup k surovinám, získat například množstevní slevy, vymoci si lepší podmínky, lépe si zorganizovat práci a zejména může své fixní, s objemem výroby se neměnící, náklady (např. za pronájem tovární haly, její osvětlení apod.) rozpočítat na větší počet výrobků. Čím je výrobků více, tím menší část pevných nákladů musí nést jeden výrobek a jednotková cena klesá. V malé ekonomice se dokonce některé druhy výrob vůbec neuživí, nebo se na trhu udrží jen jeden nebo několik málo výrobců, kteří potom svého dominantního postavení mohou zneužívat a pracují neefektivně. Druhým důvodem lepší funkce velkého trhu je větší konkurence, která nutí výrobce a poskytovatele služeb neustále snižovat náklady, zlepšovat výrobky a poskytovat lepší služby tak, aby se na trhu udrželi. Takovýto bezprostřední konkurenční tlak je na malém trhu menší, někdy dokonce vůbec chybí. 14

15 Evropské hospodářské společenství si dalo za úkol odstranit veškeré bariéry pohybu zboží mezi členskými státy. Nejen ale pohybu vlastního zboží, ale i výrobních faktorů, zejména pracovních sil a samozřejmě i služeb a kapitálu. Tím vznikají tzv. čtyři svobody, na kterých je vnitřní trh založen. Základem Jednotného vnitřního trhu jsou tzv. čtyři svobody: volný pohyb zboží volný pohyb osob volný pohyb služeb volný pohyb kapitálu Podstatou těchto svobod je vyloučení jakýchkoliv omezení pohybu nebo diskriminace a stanovení jednotných pravidel pro tyto pohyby. Volný pohyb zboží Volný pohyb zboží je základní svobodou, a proto není divu, že práce začaly na odstraňování bariér pohybu právě u zboží. Nejkřiklavější bariérou pohybu zboží je clo vybírané na vnitřních hranicích. Jde vlastně o poplatek za to, že zboží přejde těch pár metrů z jedné strany hranic na druhou. Státy si tedy naplánovaly postupné odstraňování celních překážek až na úplnou nulu. Nejednalo se však jen o cla. Současně bylo zakázáno vybírat při vzájemném obchodu jakékoliv jiné poplatky, které se sice clo nenazývají, ale fungují stejně - dovozní nebo vývozní přirážky, vyrovnávací dávky apod. Po odstranění cel na vnitřních hranicích bylo třeba srovnat celní sazby jednotlivých států vůči třetím zemím. Jakmile se totiž zboží dostane na území jednoho členského státu, už se může nadále pohybovat bezcelně. To by při neharmonizovaných sazbách působilo velké nesnáze, protože dovozci ze třetích zemí by si vybrali pro dovoz na území Společenství vždy zemi s nejnižší celní sazbou pro dané zboží, tam by clo zaplatili a dále by zboží již bezcelně dovezli do kterékoliv jiné cílové země. Byl tedy vytvořen jednotný celní sazebník. Zároveň byla zakázána i jakákoliv kvantitativní omezení - státy nemohou mezi sebou omezovat vzájemný obchod např. stanovením kvót. Poslední celní poplatky byly odstraněny v létě roku Tak byla dovršena fungující celní unie. Bylo také dohodnuto, že budou odstraněna i další opatření s rovnocenným účinkem jako kvantitativní omezení. To se ukázalo jako velice důležité opatření, na jehož základě byl prosazen Evropským soudním dvorem rozhodující princip pro odstraňování dalších překážek vzájemného obchodu - rozdílným normám a technickým předpisům, které se staly účinným nástrojem omezování dovozů z 15

16 ostatních členských zemí, neboť normotvorba byla v počátcích fungování Společenství v rukou členských států. Problém rozdílných standardů byl vyřešen: tzv."starý přístup" V nejcitlivějších oblastech byly vytvořeny skutečně podrobné evropské standardy, které jsou závazné pro všechny výrobce v členských zemích. Tímto velice náročným způsobem byly ale upraveny jen normy v několika málo oblastech (např. dopravní prostředky, léčiva, některé potraviny). tzv. "Nový přístup" Na ten Společenství přešla později. Tento "Nový přístup" znamená, že Evropská společenství vytvoří pouze rámcovou normu pro širší okruh výrobků (např. hračky, nebo malá plavidla) a technicky podrobné normy jsou svěřeny soukromým normotvorným organizacím, zejména CEN a CENELEC sídlícím v Paříži. Princip vzájemného uznávání U zbytku výrobků, které nejsou ošetřeny ani novým ani starým přístupem platí statut vzájemného uznávání. Je založen na vzájemné důvěře států, že ani jeden z nich nepustí na trh výrobek, který by škodil. Státy si jednoduše věří, že každý z nich má vlastní vyspělé normy a kontroly. Je-li tedy legálně uveden výrobek na trh v kterémkoliv členském státě, nemohou mu bránit ostatní státy v přístupu na svůj trh pouze s odvoláním na odlišné standardy. V rámci volného pohybu zboží existují výjimky. Ty poskytují státu možnost v odůvodněných specifických případech omezit pohyb zboží. Stát může volný pohyb omezit, jestliže se jedná o zákaz odůvodněný: veřejnou mravností; veřejným pořádkem; veřejnou bezpečností; ochranou zdraví a života lidí, zvířat a rostlin; ochranou národních kulturních památek; ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví. Tyto výjimky jsou ale posuzovány velice přísně a stát si je nemůže svévolně vykládat dle své potřeby. Jestliže omezí neodůvodněně pohyb zboží, odpovídá za všechny škody, které tím případně někomu vznikly. Výjimek lze využít jen v opravdu odůvodněných případech. V souladu se smlouvou například bylo, když Německo zavedlo kontrolu všech dovážených jablek, protože se bálo zavlečení skutečné choroby jabloní vyskytující se v jiných zemích Společenství. Když ale 16

17 Belgie s odvoláním na ochranu zdraví a lidí vyžadovala, aby veškerý dovážený margarín byl v balení tvaru krychle, protože tak to bylo stanoveno jejich normou, neuspěla. Z hlediska Evropské unie jsou dvě skupiny subjektů, které mohou narušovat hospodářskou soutěž: 1. silné nadnárodní firmy a ostatní podniky 2. samy členské státy V každé členské zemi samozřejmě existují pravidla a dohled nad monopoly a hospodářskou soutěží. V rámci jednotlivých států tedy na tuto oblast dohlížejí členské státy. Evropská unie = kontroluje situaci v rámci celého vnitřního trhu. Platí obvyklá pravidla: zákaz zneužívání dominantního postavení, zákaz dohod mezi podniky a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit vzájemný obchod, kontrola velkých fůzí a slučování. Dalším škůdcem na vnitřním trhu mohou být samotné členské státy. Každý stát má dostatek prostředků a síly, aby vytvořil nerovné podmínky pro různé subjekty na trhu. Samozřejmě, že každý stát má tendenci pomáhat svým vlastním podnikům. Z hlediska rovnosti podmínek pro všechny je to ale nespravedlivé. Je to i nevýhodné pro slabší státy, protože silnější státy si mohou dovolit větší výhody, na které slabší nemají. Státy mohou poškozovat hospodářskou soutěž v zásadě dvojím způsobem: a) ve formě nerovných podmínek při zadávání státních zakázek b) v poskytování přímých a nepřímých podpor vybraným subjektům Státní zakázky V oblasti státních zakázek platí jednoduché pravidlo: zakázky musí být veřejné a musí k nim mít přístup všechny subjekty ze všech členských států. Zadávající stát se navíc nesmí dopustit diskriminace uchazečů o zakázku jen z toho důvodu, že pocházejí z jiné členské země. Navíc musí být zakázky všude stejně průhledné. 17

18 Státní podpory Dále jsou zakázány jakékoliv formy podpory ze státních prostředků, které narušují nebo dokonce jenom hodlají narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo ovlivňují vzájemný obchod mezi státy. Určité druhy podpor ale povoleny jsou: jedná se však o případy jako podpory určené k náhradě škod způsobených přírodními pohromami, podpory z důležitých a objektivně odůvodnitelných sociálních nebo regionálních důvodů, podpory napomáhající kultuře nebo zachování kulturního dědictví. Daňová oblast Do oblasti vytváření rovných podmínek patří i ostatní kroky, které vedou k narovnání podmínek podnikání. Sem patří i oblast daňová. Daně jsou polem, kde se ale harmonizaci již tradičně členské státy velmi brání. Proto jsou výsledky v oblasti harmonizace daní slabé. Obecně by mělo platit, že daně jsou v pravomoci jednotlivých členských států, ale neměly by vytvářet překážky vzájemného obchodu nebo sloužit k diskriminaci výrobků z jiných členských zemí. V daňové oblasti se podařilo určit jen minimální hodnoty spotřebních daní a vyšla směrnice ohledně sazeb daní z přidané hodnoty (z které je ale plno výjimek). Velmi rozdílné mechanismy zdaňování však přetrvávají až do dnešních dnů a zdá se, že tento trend bude i nadále pokračovat. Je to hlavně tím, že v této oblasti se rozhoduje jednomyslně, takže stačí jeden jediný stát k zablokování jednání. Cvičení: Před vámi je řada produktů. Na které z nich se zřejmě svoboda volného pohybu v celé úplnosti nevztahuje? Řešení Myslíte si, že nastanou komplikace, kdybyste chtěli vyvážet z jedné členské země do jiné členské země: cihly; zjevně šílené krávy; samohybné houfnice; podezřele kulhavé a uslintané ovce; nábytek; Michelangelovy sochy; špinavé peníze (nikoliv ve smyslu ušmudlané); zubní pasty; které jsou podrobeny předepsané kontrole ve vaší zemi; marihuanu; prostitutky; párátka, která sice splňují vaše normy, ale nikoliv normy země, do které chcete vyvážet; časopisy s dětskou pornografií; písek; pervitin. Problémy byste neměli mít u zubní pasty, párátek, nábytku, písku a cihel. Jestliže budou splněny všechny náležitosti při uvádění výrobků na domácí trh, výrobky již nemusí podléhat žádným dalším kontrolám a testům v jiných členských zemích a nesmí být diskriminovány. Tak je tomu ve všech případech, kdy není tato skupiny výrobků harmonizována z úrovně EU. U ostatních vyjmenovaných položek by se zřejmě nějaké problémy vyskytly, protože se jedná o věci, na které se vztahují zvláštní předpisy nebo výjimky. Rozhodně neplatí, sednete-li v Portugalsku do tanku, přejedete s ním napříč Evropou do Finska a tam ho prodáte, aniž by se vás kdokoliv na cokoliv zeptal. 18

19 Volný pohyb osob Volný pohyb osob je v prostředí Evropské unie chápán velmi široce, rozhodně nejen jako pohyb turistů z jedné členské země do druhé. Základem této svobody je volný pohyb pracovních sil - rozšíření trhu práce na všechny členské země. Svoboda pohybu byla rozšířena i na volnost usazování se i pro nevýdělečně činné osoby: pro důchodce, studenty a rentiéry. Dá se říci, že jediným omezením je to, že takto se pohybující osoby se nestanou přítěží sociálních systémů hostující země. Svoboda pohybu v takovéto míře nemá mezi jinými zeměmi nikde na světě obdobu. Zásady: Pracovníci se mohou pohybovat a zdržovat v jiných členských státech za účelem ucházení se o zaměstnání, výkonu zaměstnání, dokonce i při dodržení určitých podmínek po skončení zaměstnání. To vše při vyloučení jakékoliv diskriminace z důvodu státní příslušnosti. Volný pohyb pracovních sil musí být ale samozřejmě doplněn o opatření v oblasti sociálního zabezpečení a sladění předpisů a norem tak, aby tento pohyb byl opravdu i v praxi volný a nediskriminační. Výjimky: Stejně jako u volného pohybu zboží i tady platí určité výjimky, kdy stát může omezit volný pohyb osob. Jedná se o zásadní nebezpečí, která pramení z ohrožení veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví. EU si také uvědomuje zvláštnost zaměstnání ve státní správě, takže i u zaměstnanců podílejících se na výkonu státní moci lze požadovat určitou státní příslušnost jako podmínku zaměstnání. Všude jinde ale musí být k pracovníkovi z jiné členské země přistupováno nezaujatě jako k vlastnímu. Dá se říci, že princip nediskriminace je chápán velice široce, takže se nesmí diskriminovat ani podle národnosti, menšin nebo pohlaví. Přestože je volný pohyb osob rozhodně velice důležitá svoboda, není přespříliš využívána. Mezi členskými státy migruje jen velice omezené množství pracovníků. A tak je malá pružnost na trhu práce jedním ze zklamání vnitřního trhu. Zdá se, že kulturní a jazykové kořeny obyvatel Evropy nedovolují přesuny pracovníků ve větším měřítku. Proto i určitá přechodná omezení volného pohybu, která si vymohly některé členské státy ještě před rozšířením, nemají nijak zásadní dopady na občany nových členských států. Jen malá část našich občanů vyrazila za prací do zemí EU. Dokladem toho, že volný pohyb osob je míněn naprosto vážně, jsou zejména Schengenské dohody, které znamenají faktické odstranění kontrol na vnitřních hranicích mezi členskými státy. 19

20 Devět nových členských států (z desítky, která vstupovala v roce 2004, se jen Kypr rozhodl ještě vyčkat, a to na zprovoznění informačního systému SIS II) vstoupilo do tohoto systému Mimo zůstávají Velká Británie, Irsko a zatím i dvě nové země Bulharsko a Rumunsko a zmíněný Kypr. Odstranění fyzických kontrol na vnitřních hranicích znamená na jednu stranu bezprecedentní uvolnění pohybu osob na území Evropy, na druhou stranu však znamená velké problémy v oblasti boje s organizovaným a mezinárodním zločinem, v oblasti kontroly migrace osob z nečlenských států, v oblasti víz a azylu, kontroly pohybu zbraní a drog apod. Je potřeba i velká důvěra v to, že státy, které kontrolují vnější hranice EU, svoji práci odvedou dobře a poctivě. Rozšiřující materiál 12. prosince 2008 vstoupilo do Schengenského prostoru Švýcarsko. Po Norsku a Islandu je třetí nečlenskou zemí EU, která je součástí Schengenského prostoru. Ze 27 členských zemí EU není součástí Schengenu Irsko, Velká Británie, Bulharsko, Rumunsko a Kypr. Součástí Schengenského prostoru jsou: Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko,Rakousko, Řecko, Španělsko, Švédsko, Česká republika, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Mezi přidružené země (tedy země, které nejsou členy EU, ale jsou součástí Schengenského prostoru) patří Norsko, Island a Švýcarsko. Kypr, Rumunsko a Bulharsko zatím nejsou součástí Schengenského prostoru. Kypr čeká především na zprovoznění nového informačního systému SIS II. Všechny tři státy, než se stanou součástí schengenského prostoru, budou ale muset projít, stejně jako všechny ostatní před nimi, přísným schengenským hodnocením. Časový rozvrh zatím ještě není znám. Řešení ANO Zamyšlení - Schengenské dohody Dozvěděli jste se, že v rámci schengenského prostoru byly zrušeny kontroly osob na vnitřních hranicích. Zkuste se zamyslet a odpovědět na následující otázku: Mohou země, které podepsaly Schengenskou dohodu a jsou součástí schengenského prostoru, znovu zavést kontroly osob na vnitřních hranicích? Na základě veřejného zájmu nebo z důvodů bezpečnosti státu mohou být dočasně znovu zavedeny kontroly na vnitřních hranicích. Využívání tohoto práva je však nutné pečlivě zvážit a použít ho pouze na základě přesvědčivých argumentů. Tohoto práva využilo např. Německo. V době konání mistrovství světa v kopané zavedlo kontroly přijíždějících fanoušků na svých hranicích. Mělo k tomu plné právo. K podobnému opatření sáhlo např. i Rakousko v době konání mistrovství Evropy v kopané v červnu