NÁSTROJ K REGISTROVÁNÍ METOD A FOREM VÝUKY A DALŠÍCH KATEGORIÍ

Transkript

1 NÁSTROJ K REGISTROVÁNÍ METOD A FOREM VÝUKY A DALŠÍCH KATEGORIÍ (výtah z materiálu) RNDr. Vojtěch Žák, Ph.D.

2 ZÁZNAMOVÝ ARCH Z HOSPITACE VE VÝUCE Základní údaje o výuce Škola (název a adresa) Vzdělávací obor (předmět) Třída (označení v rámci školy) Počet žáků (přítomných) Datum (den, měsíc, rok) Učitel/ka (jméno a příjmení) Ročník (ZŠ: 1 až 9, SŠ: 10 až 13) Vyučovací hodina (pořadí v daném dni) Inspektor/ka (jméno a příjmení) 1 vyprávění učitele Kategorie ano ne 2 vysvětlování (výklad) učitele Výukové metody 3 práce s textem 4 rozhovor 5 názorně-demonstrační metody 6 dovednostně-praktické metody 7 některé aktivizující metody 8 některé komplexní metody Formy výuky 9 hromadná (frontální) výuka 10 skupinová (kooperativní) výuka 11 samostatná práce žáků a individualizovaná výuka 12 obsahová správnost Další kategorie 13 vzdělávací obory v souvislostech 14 průřezová témata 15 pozitivní sociální klima 2

3 Poznámky k průběhu výuky Důležité poznámky k výuce 3

4 PŘÍRUČKA K HOSPITACÍM VE VÝUCE OBECNÁ UPOZORNĚNÍ Prostudujte si prosím charakteristiky kategorií. Políčko ano zakřížkujte pouze v případě, kdy jste si jist/a, že daná kategorie byla realizována. V opačném případě (tedy i v případě nerozhodnosti) volte ne. Pokud ve výuce identifikujete metodu nebo formu, která není zahrnuta v seznamu, zaznamenejte ji na druhou stranu Záznamového archu z hospitace ve výuce do oddílu Důležité poznámky k výuce. CHARAKTERISTIKY KATEGORIÍ 1 VYPRÁVĚNÍ UČITELE Je to monologická slovní metoda, a charakterizuje ji proto převážně jednosměrný proud informací od učitele k žákům. Ze strany žáků není vyloučen dotaz nebo žádost o upřesnění a doplnění příběhu. Typická je poutavost obsahu, dynamičnost podání a dramatičnost děje. Často se vypravují příběhy z dějin, ze života zajímavých osobností a vlastní zážitky. Účinnost osvojení učiva bývá při vyprávění vysoká, jsou-li žáci do vyprávění emocionálně zapojeni. Od metody vyprávění se často očekává, aby žákům zprostředkovala věcné informace. Může ale plnit i jiné funkce, např. je vhodná k motivaci žáků, protože často upoutá formou podání a výzvou k prožívání příběhů, a dále přispívá k rozvoji kreativity, neboť si posluchači mohou dotvářet obrazy událostí ve své představivosti. Vyprávění může prostřednictvím vhodně vybraných a podaných příběhů podporovat také sociální učení žáků, neboť ve vyprávění mohou být nepřímo tematizovány sociální konflikty, dějinné události, historky z cest apod. Vyprávění je také osvědčeným prostředkem k udržení kázně a soustředění žáků, zvolňuje pracovní tempo, zpestřuje výuku, je určitým oddechovým časem, aniž ovšem přeruší spojitost výuky. 4

5 2 VYSVĚTLOVÁNÍ (VÝKLAD) UČITELE Je charakterizováno logickým a systematickým postupem při zprostředkování učiva žákům, který respektuje jejich věk a vychází z aktuálního stavu jejich vědomostí a dovedností. Při vysvětlování jde o rekonstrukci nebo pochopení nějakého jevu na základě argumentů vycházejících z příslušných zákonitostí. Žáci jsou vedeni k pochopení a osvojení si jádra sdělení, podstaty jevu nebo funkce předmětu. Na rozdíl od vyprávění, které se vyznačuje fabulací, dramatickým napětím a estetickým zážitkem ze slovního projevu, je vysvětlování orientováno výrazně kognitivně. Je většinou spojeno s frontální výukou, ale není vázáno jen na ni. Vysvětlování by mělo navazovat na zkušenosti žáků a na stupeň jimi osvojených poznatků. Osvědčuje se postup od konkrétního k abstraktnímu, od známého k neznámému a od jednoduchého k složitějšímu. Hlavní důraz se klade na přesné vyjadřování, logické důkazy a zobecňování. Podpůrným prostředkem může být názorný materiál (konkrétní předměty a jevy, jejich schematické zpodobnění apod.). 3 PRÁCE S TEXTEM Je to metoda založená na zpracování textových informací, jejichž využití směřuje k osvojení nových poznatků, k jejich rozšíření, prohloubení a upevnění. Nepatří sem pouhé žákovo čtení z učebnice. Dominuje zde žákovo učení ( učení z textu ), podporované v řadě situací učitelem. Patří sem zejména práce s učebnicemi, učebními texty, příručkami, encyklopediemi, odbornou i krásnou literaturou, učení z textů zprostředkovaných moderními médii (např. internetem) a také práce s textem, který vytvořili sami žáci (výpisky, vlastní literární tvorba apod.). Zápis žáků do sešitu sem patří, pouze pokud jsou naplněny výše uvedené charakteristiky. Využívány jsou nejen specifické texty (především učebnice), ale i jiné neučebnicové texty. Prostřednictvím textu získává žák podněty i k dalším samostatným aktivitám, např. k pozorování a experimentování. Práce s textem spočívá tedy nejenom v zapamatování prezentovaných informací, ale hlavně v postupném vytváření a zdokonalování dovedností žáků využívat textových informací při řešení různě náročných úloh a problémů. Při práci s textem jde především o to, aby mu žák porozuměl. Jak ukazují výsledky našich i mezinárodních výzkumů, čeští žáci prokazují při orientaci v textu a v postihování jeho smyslu značné nedostatky. 4 ROZHOVOR Rozhovor jako výuková metoda je verbální komunikace v podobě otázek a odpovědí dvou nebo více osob (obyčejně učitele a žáků) na dané výchovněvzdělávací téma, které je zaměřeno na stanovený cíl. Jádrem rozhovoru je dvoustranná komunikace, výměna zkušeností a hledání odpovědí na otázky. Základními prvky rozhovoru jsou oslovení a replika (odpověď). Komunikaci iniciují a 5

6 usměrňují otázky. Častým případem je, že učitel zadá otázku a odpověď vyžaduje od jednoho žáka a na novou otázku získává odpověď od dalšího žáka. Pokud jeden učitelův impuls vyvolá reakci u více žáků, dostaví se výraznější aktivita. Nejúčinnější, ale málo častý je případ, kdy učitelův podnět má za následek výměnu názorů mezi skupinou žáků a teprve poslední žák formuluje výslednou odpověď. Existují volnější druhy rozhovoru (např. debata, diskuze) a vázanější druhy rozhovoru (např. řízený a zkušební rozhovor). Pokud mají partneři rozhovoru stejná práva, vzniká dialog. Při výukovém rozhovoru má učitel vedoucí roli. Výukový rozhovor je prostředkem k aktivizaci žáků, protože žáky povzbuzuje k pozornosti a ke spolupráci. Žák se při něm může učit rozhodovat, argumentovat a obhajovat své názory. 5 NÁZORNĚ-DEMONSTRAČNÍ METODY Patří sem a) předvádění (demonstrace) zprostředkovává žákovi prostřednictvím smyslových receptorů vjemy a prožitky, pozorování záměrné, zacílené a soustavné vnímání, b) práce s obrazem, c) instruktáž zprostředkovává žákům vizuální, auditivní, hmatové a podobné podněty k jejich praktické činnosti. a) Předvádí se reálné předměty a jevy, jejich zobrazení, modely, zvukové pomůcky, dotykové pomůcky a také praktické a psychomotorické dovednosti. Předvádění umožňuje žáky seznamovat také s jevy, které jsou jejich přímé zkušenosti nepřístupné (např. cizí země) nebo nebezpečné (např. chemické pokusy). Na jeho základě se žáci učí jevy pozorovat, zpřesňovat vnímání a vyvozovat závěry ze zjištěných faktů. Často se využívají klasické tabule i počítače. b) Obraz znamená znázornění reality různými prostředky za účelem zachování vjemu nebo představy. Didaktický obraz zahrnuje např. kresbu na tabuli (ovšem ne pouhé psaní na tabuli), tradiční nástěnný obraz, učebnicovou ilustraci, obraz vytvořený počítačovou grafikou, mapu atd. Patří sem realistická zobrazení, schémata, grafy, piktogramy, symboly a také myšlenkové (pojmové) mapy. c) Uplatňuje se hlavně při vytváření pohybových, pracovních, technických, laboratorních a sociálních dovedností. Patří sem např. slovní instruktáž, písemná instruktáž (návod), instruktáž statickým a dynamickým obrazem (film, video), hmatové a pohybové instrukce (učitel může vést pohyby žáka) a ideomotorický trénink (žák si představuje činnost, kterou reálně prováděl). 6 DOVEDNOSTNĚ-PRAKTICKÉ METODY Patří sem a) vytváření dovedností utváření připravenosti žáka k určitým činnostem, 6

7 b) napodobování (imitování) přebírání určitých způsobů chování od jiných, zejména starších lidí, kteří mají autoritu, c) manipulování, laborování, experimentování, d) produkční metody postupy, úkony a operace, při nichž vzniká nějaký, smysly registrovatelný výstup, produkt, výkon. a) Patří sem například dovednosti rozumové (intelektuální), které si žáci osvojují v matematice (řešení různých typů úloh), fyzice, chemii, při tvorbě technických výkresů apod. a dovednosti jazykové. Proces utváření dovedností je postupný a odvíjí se z činností žáků. b) Může jít o napodobování bezděčné, nebo záměrné. Nejčastěji probíhá jako imitace bezprostřední, anebo to může být působení zprostředkované (z internetu, TV, četby apod.). Napodobování názorného příkladu se uplatňuje např. v tělesné výchově a při nácviku cizojazyčné výslovnosti. Běžné je v přípravě učňů, kteří si osvojují profesní dovednosti ve společenství mistrů v přirozené situaci odborného výcviku. c) Manipulování je vhodné uplatnit zejména v mladším školním věku, např. stříhání, lepení, pěstování rostlin, montážní a demontážní práce (stavebnice). Laborování se využívá zejména v přírodovědných předmětech, kdy se provádí jednoduché pokusy. Při laborování se žáci učí zaznamenávat průběh prací, registrovat dosahované výsledky, které dále zpracovávají. Ve vyšších ročnících škol sem patří komplexnější laboratorní práce. Ze školního experimentování sem patří žákovský experiment (umožňuje samostatné hledání, zkoušení a objevování). Experimentování můžeme chápat jako vyšší stupeň laborování. d) Nacvičují se jimi zejména pohybové dovednosti a výkony jemné motoriky (např. psaní, kreslení, rýsování, zpěv, hra na hudební nástroj). 7 NĚKTERÉ AKTIVIZUJÍCÍ METODY Upozornění Zaškrtněte ano pouze v případě, že se vyskytne některá z variant a, b, c. Tyto metody vycházejí ze žákovské aktivity, samostatnosti a samočinnosti. Typické jsou pro ně výrazná aktivita a tvořivost žáků. Patří sem a) heuristické metody a řešení problémů, b) situační a inscenační metody, c) didaktické hry. a) Heuristické metody žáka nejen aktivizují, ale vedou ho také k samostatnosti a tvořivosti. Heuristický přístup k učení může začínat otázkou proč? a plně se uplatňuje při řešení problémů. Problém se vymezuje jako teoretická nebo praktická potíž, kterou žák řeší aktivním zkoumáním a myšlením. Řešení problémů probíhá ve fázích, ve kterých po identifikaci problému žák vytváří hypotézy o způsobu řešení, který následně ověřuje. Řešení problému umožňuje využívat tzv. laterální myšlení (měnit plán postupu) a vracet se k dalším pokusům o řešení, je-li výsledek chybný. b) Vnášejí do převážně kognitivně zaměřených školních aktivit prvky osobní 7

8 angažovanosti a prožitků. Situační metody jsou charakteristické řešením problémového případu, reálné události. Inscenační metody vyžadují, aby byli účastníci edukačního procesu samotnými aktéry předváděných situací. c) Didaktická hra je taková seberealizační aktivita jedinců nebo skupin, která spontánnost a uvolnění přizpůsobuje pedagogickým cílům. Má základ ve svobodně zvolené aktivitě a je vždy cílově orientována. Je třeba se vyvarovat jak didaktizace her na jedné straně, tak nerespektování sepětí didaktické hry s učením. 8 NĚKTERÉ KOMPLEXNÍ METODY Upozornění Zaškrtněte ano pouze v případě, že se vyskytne některá z variant a, b, c. Mezi komplexní výukové metody patří např. a) projektová výuka řešení komplexní praktické úlohy, b) výuka dramatem hraní rolí a následná diskuze, c) e-learning výuka podporovaná počítačem. a) Projektová výuka navazuje na metodu řešení problémů. Řeší se při ní většinou komplexní praktická úloha (problém, téma), která je spojena se životní realitou. Projekt se realizuje buď jako práce ve skupinách, nebo jako individuální úkol v rámci širšího projektu. Může mít různý časový rozsah i rozmanitý počet účastníků (např. skupina žáků, celá třída, škola, několik škol). Práce s projekty umožňuje vytvářet různé varianty, osvědčují se např. tzv. projektové dny či týdny. Projekt vyžaduje velmi dobrou přípravu všech účastníků, aby se nezměnil v nezávazné hraní a byly naplněny plánované výukové cíle. b) Výuka dramatem je úzce spojena s aktivizačními metodami. Její účastníci jsou vedeni k představování si, hraní (předvádění), prožívání a reflektování lidské zkušenosti (charakterů, situací). Drama ve vzdělávacím procesu umožňuje vytvářet životní příběhy a rozvíjí představivost. c) E-learning většinou zahrnuje počítačově komplexně zpracované výukové lekce (témata, problémy), které umožňují individuální a variabilní postup učivem podle zvolené strategie. Někdy se uplatňuje i přímá hlasová komunikace prostřednictvím počítačové techniky. Výuka podporovaná počítačem převzala principy programovaného učení. 9 HROMADNÁ (FRONTÁLNÍ) VÝUKA Učitel při ní pracuje hromadně se všemi žáky ve třídě jednou společnou formou, se stejným obsahem činnosti. Vyznačuje se společnou prací žáků ve třídě s dominantním postavením učitele, který řídí, usměrňuje a kontroluje veškeré aktivity žáků. Hromadná výuka nejčastěji sestává z úseků vedených frontálně a z momentů 8

9 individuální práce žáků. Frontální výuka se orientuje zejména na poznávací procesy, hlavním cílem je, aby si žáci osvojili maximální rozsah poznatků. Hlavní pozornost se věnuje vysvětlování učitele, komunikace probíhá zejména jednosměrně od učitele k žákům, žáci pracují v určitých fázích také individuálně (tj. nemají formální kontakty s ostatními spolužáky). Slovní působení učitele je často doplňováno zápisem na tabuli, demonstrací obrazů a předváděním. Realizuje se ve vyučovacích hodinách. Učitel stanovuje tempo a učební úlohy, které jsou stejné pro celou třídu. Žáci řeší úlohy podle instrukcí učitele, který hodnotí jejich práci. Uspořádání třídy je stálé. 10 SKUPINOVÁ (KOOPERATIVNÍ) VÝUKA Žáci pracují ve skupinách (dvojice nebo větší skupiny) vytvořených podle různých kritérií, např. obtížnosti úkolu, výkonu a učebního tempa žáků. Je založena na spolupráci (kooperaci) žáků mezi sebou při řešení různě náročných problémů a úloh, ale i na spolupráci třídy s učitelem. Hlavním rysem skupinové výuky není v žádném případě pouhé seskupování žáků do menších skupin, než je třída, ale určující jsou tyto rysy: - spolupráce žáků při řešení náročnějšího problému nebo úlohy, - rozdělení práce žáků ve skupině, - sdílení názorů, zkušeností a prožitků ve skupině, - vzájemná pomoc členů skupiny, - odpovědnost jednotlivých žáků za výsledky společné práce. Pokud jsou žáci rozděleni do skupin jen formálně a nejsou naplněny alespoň některé výše uvedené rysy, může se jednat například o samostatnou práci žáků. Učitel při skupinové výuce podněcuje žáky ke spolupráci, někdy dokonce vyžaduje aktivitu žáků při formulaci úloh. Učební úlohy jsou rozdílné svým obsahem a náročností a umožňují spolupráci žáků. Žáci si vzájemně pomáhají, diskutují a hodnotí svoji práci. Komunikace mezi žáky probíhá mnohostranně - ve skupině a mezi skupinami a učitelem. Uspořádání třídy je flexibilní, umožňující konfiguraci pracovních míst žáků podle velikosti skupiny i charakteru úloh. 11 SAMOSTATNÁ PRÁCE ŽÁKŮ A INDIVIDUALIZOVANÁ VÝUKA Upozornění Zaškrtněte ano, vyskytne-li se alespoň jedna z forem. a) Samostatná práce žáků je učební aktivita, při níž žáci získávají poznatky vlastním úsilím, relativně nezávisle na cizí pomoci a vnějším vedení. Jejím určujícím znakem je postupné přebírání odpovědnosti za výsledky učebního procesu samotným žákem. b) Při individualizované (ne individuální ) výuce se vychází z individuálních 9

10 potřeb žáků a diferencují se cíle i používané postupy. a) Samostatnou práci je možné využít např. při pozorování různých jevů, při zobecňování dřívějších zkušeností žáků, při práci s textem, při používání vědomostí v praxi, při provádění experimentů a laboratorních prací a také při ověřování znalostí a dovedností v písemných pracích. Někdy pracují žáci samostatně i v případě, že byli formálně rozděleni do skupinek. b) Soustavy individualizované výuky vznikaly v rámci reformní pedagogiky a v současnosti existují v tzv. alternativních školách (např. waldorfské, montessoriovské, daltonské, freinetovské a jenské). 12 OBSAHOVÁ SPRÁVNOST Upozornění Posuzují jen ti inspektoři, kteří jsou v daném vzdělávacím oboru kvalifikováni (aprobováni). Učitel dbá na obsahovou správnost a to zároveň ve dvou rovinách: a) Učitel se sám správně vyjadřuje po obsahové stránce. b) Učitel dbá na obsahovou správnost vyjadřování žáků. Pokud se žáci nevyjadřují správně, tak je opravuje. Obsahová správnost je relativní pojem. Při jejím posuzování je třeba zohlednit stupeň psychického vývoje, na kterém se žáci nalézají. Je potřeba např. rozlišit, zda se jedná o žáky základní nebo střední školy. Dále je třeba obsahovou správnost posuzovat např. podle toho, zda se jedná o opakování učiva nebo úvodní seznamování se s učivem. 13 VZDĚLÁVACÍ OBORY V SOUVISLOSTECH Učitel záměrně uvádí do souvislostí vzdělávací obor: a) s jiným vzdělávacím oborem, b) se životem a praxí. Vytváření souvislostí má za cíl rozvoj vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot žáků. Nejedná se tedy o bezcílnou vsuvku ve výuce, ale o promyšlený přístup. Vzdělávací obory (dříve: předměty) jsou vymezeny pro jednotlivé typy a stupně škol rámcovými vzdělávacími programy. Vzdělávacími obory na základní škole např. jsou český jazyk a literatura, cizí jazyk, matematika a její aplikace, informační a komunikační technologie, člověk a jeho svět, dějepis, výchova k občanství, fyzika, chemie, přírodopis, zeměpis, hudební výchova, výtvarná výchova, výchova ke zdraví, tělesná výchova, člověk a svět práce a dramatická výchova. 10

11 14 PRŮŘEZOVÁ TÉMATA (netýkají se MŠ) Upozornění Zaškrtněte ano, je-li zařazeno některé z témat. Jsou definována v rámcových vzdělávacích programech příslušného typu a stupně vzdělávání a jedná se o okruhy aktuálních problémů současného světa. V rámci základního vzdělávání jsou jimi: a) osobnostní a sociální výchova, b) výchova demokratického občana, c) výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech, d) multikulturní výchova, e) environmentální výchova, f) mediální výchova. Jsou důležitým formativním prvkem ve vzdělávání, vytvářejí příležitosti pro individuální uplatnění žáků i pro jejich vzájemnou spolupráci a pomáhají rozvíjet osobnost žáka především v oblasti postojů a hodnot. Tematickými okruhy jednotlivých průřezových témat v základním vzdělávání jsou: a) Osobnostní rozvoj rozvoj schopností poznávání, sebepoznání a sebepojetí, seberegulace a sebeorganizace, psychohygiena, kreativita, Sociální rozvoj (často v projektové výuce) poznávání lidí, mezilidské vztahy, komunikace, kooperace a kompetice, Morální rozvoj řešení problémů a rozhodovací dovednosti, hodnoty, postoje, praktická etika. b) Občanská společnost a škola Občan, občanská společnost a stát Formy participace občanů v politickém životě Principy demokracie jako formy vlády a způsobu rozhodování c) Evropa a svět nás zajímá Objevujeme Evropu a svět Jsme Evropané d) Kulturní diference Lidské vztahy Etnický původ Multikulturalita Princip sociálního smíru a solidarity e) Ekosystémy Základní podmínky života Lidské aktivity a problémy životního prostředí Vztah člověka k prostředí f) Kritické čtení a vnímání mediálních sdělení Interpretace vztahu mediálních sdělení a reality Stavba mediálních sdělení Vnímání autora mediálních sdělení Fungování a vliv médií ve společnosti Tvorba mediálního sdělení Práce v realizačním týmu 11

12 15 POZITIVNÍ SOCIÁLNÍ KLIMA Učitel dbá na to, aby výuka probíhala v prostředí vzájemné úcty a respektu. Učitel vytváří prostředí pozitivního sociálního klimatu, které je důležité pro harmonický vývoj osobnosti člověka. Učitel zvládá udržet kázeň ve třídě, která je chápána jako dodržování dohodnutého řádu a pravidel chování ve třídě. Při řešení nekázně a rušivého chování jedná učitel rázně, důsledně, ale současně s důrazem na důstojnost a vzájemný respekt. Dochází tak ke kultivaci chování a postojů žáků. 8 Závěrem Nástroj je určen k registraci výukových metod, forem výuky a několika dalších charakteristik výuky. Pokud jde o metody a formy zahrnuté v nástroji a vymezené v příručce, byly formulovány na základě odborné literatury. V případě, že by inspektorovi / inspektorce v nabídce chyběla určitá metoda nebo forma výuky, může ji zaznamenat do okna Důležité poznámky k výuce na druhé straně záznamového archu. Co se týká Dalších kategorií uvedených v záznamovém archu, postihují velmi zběžně jiné dimenze výuky, než jsou metody a formy výuky. Použití předloženého nástroje je rozsáhlé, lze ho použít ve vyučovacích jednotkách (vyučovacích hodinách, ale i při projektových dnech atd.) v mateřských školách, na základních školách (první i druhý stupeň) a na středních školách a jeho využití není vázáno na určité vzdělávací obory (viz oddíl 3 Standardizace nástroje). Při práci s prezentovaným nástrojem je potřeba mít na paměti, že je určen inspektorkám a inspektorům České školní inspekce, kteří si důkladně prostudovali příručku (viz oddíl 7 Příručka). Podrobná znalost obsahu příručky, zejména vymezení jednotlivých výukových metod, forem výuky a dalších kategorií se v průběhu procesu standardizace ukázala jako stěžejní k zajištění přijatelné míry reliability (viz oddíl 5 Reliabilita). Ke zvýšení míry reliability by mohlo přispět intenzivnější proškolení inspektorů ČŠI. Také dlouhodobější používání tohoto nástroje, vzájemné diskuze a následné konstruktivní změny ve vymezení jednotlivých kategorií by mohly ještě více sjednotit optiku, kterou jsou dané kategorie nazírány. Nicméně zjištěná fakta o míře reliability jsou cenná už jen z toho důvodu, že určují přesnost, s jakou mají být uvažována takto zjištěná data. Informace uvedené v Tab. 3, zejména intervaly spolehlivosti, umožní zkoumat např. statistickou významnost rozdílů v četnosti používání metod a forem výuky na jednotlivých typech škol a také v průběhu času. Při práci s nástrojem je nutné si uvědomit, že sám nemůže odpovědět na otázku, zda byly dané metody a formy použity vhodně, účelně nebo správně. Diskuze těchto otázek překračuje možnosti tohoto nástroje, nicméně sám může být relativně spolehlivým odrazovým můstkem k těmto diskuzím, protože umožňuje s určitou známou spolehlivostí (viz oddíl 5 Reliabilita) metody a formy výuky registrovat. Jak už bylo uvedeno, nástroj obecně neumožňuje registrovat intenzitu ani kvalitu realizace metod a forem výuky (kategorie 1 až 11). To, jestli byly dané metody a formy vhodně využity, je třeba posuzovat v souvislosti s dalšími pedagogickými aspekty, zejména se vzdělávacími cíli. Z hlediska vnější evaluace prováděné inspektorkami a inspektory ČŠI je vhodné zařadit téma účelnosti použitých metod a forem do diskuze s vyučujícími po jimi realizované výuce. Při těchto diskuzích lze zjistit záměry učitele, možnosti žáků, školy atd. a 12

13 na základě toho vyhodnotit, zda byly metody a formy použity adekvátně. Je také smysluplné naznačit další jejich alternativy. Pokud jde o kategorie 12 až 15 (obsahová správnost; vzdělávací obory v souvislostech; průřezová témata; pozitivní sociální klima), je možné jejich výskyt ve výuce obecně interpretovat jako pozitivní kvalitu. 9 Literatura 1. Anděl, J. Statistické metody. Praha: MATFYZPRESS, Gavora, P. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido, Maňák, J.; Švec, V. Výukové metody. Brno: Paido, Průcha, J. (ed.) Pedagogická encyklopedie. Praha: Portál, Průcha, J.; Walterová, E.; Mareš, J. Pedagogický slovník. Praha: Portál, Žák, V. Zjišťování parametrů kvality výuky fyziky. Doktorská disertační práca. Praha: MFF UK,