SOCIÁLNÍ ZAČLEŇOVÁNÍ BEZDOMOVCŮ V ČESKÉ REPUBLICE

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra sociální politiky a sociální práce SOCIÁLNÍ ZAČLEŇOVÁNÍ BEZDOMOVCŮ V ČESKÉ REPUBLICE Magisterská diplomová práce Martina Květoňová Vedoucí práce: Ing. Miroslava Rákoczyová, Ph.D. Brno 2007

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že diplomovou práci na téma Sociální začleňování bezdomovců v České republice jsem vypracovala samostatně s použitím zdrojů, které uvádím v seznamu. V Brně dne 8. ledna Martina Květoňová 2

3 Poděkování Ráda bych tímto poděkovala paní Ing. Miroslavě Rákoczyové, Ph.D. za čas, který mi věnovala, za ochotu, vedení a odbornou pomoc při psaní této práce. Děkuji také všem respondentům, bez nichž by tato práce nevznikla, a rodičům za stálou podporu. 3

4 Obsah ÚVOD KONCEPT CHUDOBY VYMEZENÍ CHUDOBY PŘÍČINY CHUDOBY SOCIÁLNÍ VYLOUČENÍ VYMEZENÍ POJMU SOCIÁLNÍHO VYLOUČENÍ CHARAKTERISTIKY SOCIÁLNÍHO VYLOUČENÍ PŘÍČINY SOCIÁLNÍHO VYLOUČENÍ DIMENZE SOCIÁLNÍ EXKLUZE KLÍČOVÉ OBLASTI SOCIÁLNÍHO VYLOUČENÍ A SITUACE V ČR VZTAH CHUDOBY A SOCIÁLNÍHO VYLOUČENÍ CHUDOBA A SOCIÁLNÍ VYLOUČENÍ SOCIÁLNÍ ZAČLEŇOVÁNÍ VYMEZENÍ KONCEPTU SOCIÁLNÍ INKLUZE DIMENZE SOCIÁLNÍHO ZAČLEŇOVÁNÍ STRATEGIE SOCIÁLNÍHO ZAČLEŇOVÁNÍ SOCIÁLNÍ INKLUZE V DISKURZU EVROPSKÉ UNIE Vývoj politiky sociálního začleňování v EU Klíčové oblasti politiky začleňování EU SHRNUTÍ FENOMÉN BEZDOMOVECTVÍ VYMEZENÍ POJMŮ TYPOLOGIE BEZDOMOVECTVÍ VZNIK A STÁDIA BEZDOMOVECTVÍ PŘÍČINY VZNIKU BEZDOMOVECTVÍ BEZDOMOVECTVÍ V ČESKÉ REPUBLICE Vývoj bezdomovectví v ČR Charakteristika bezdomovectví v ČR SHRNUTÍ DIMENZE VYLOUČENÍ A ZAČLEŇOVÁNÍ BEZDOMOVCŮ BEZDOMOVECTVÍ A BYDLENÍ BEZDOMOVECTVÍ A CHUDOBA BEZDOMOVECTVÍ A PRACOVNÍ TRH BEZDOMOVECTVÍ A ZDRAVÍ SHRNUTÍ METODIKA VÝZKUMNÉHO PROJEKTU VÝZKUMNÁ METODA A STRATEGIE Kvalitativní výzkum METODA SBĚRU DAT Studium dokumentů Polostandardizovaný rozhovor DÍLČÍ VÝZKUMNÉ OTÁZKY A JEJICH OPERACIONALIZACE Dílčí výzkumné otázky a jejich operacionalizace JEDNOTKA ZKOUMÁNÍ A ZJIŠŤOVÁNÍ Výběr výzkumného vzorku REALIZACE VÝZKUMU LIMITY VÝZKUMU ANALÝZA A INTERPRETACE DAT

5 8.1 ZAČLEŇOVÁNÍ BEZDOMOVCŮ V OBLASTI BYDLENÍ Opatření Limity a bariéry Návrhy a doporučení BEZDOMOVCI A ZAČLEŇOVÁNÍ V OBLASTI PRÁCE Opatření Bariéry a limity...54 Přístup zaměstnavatelů Spolupráce organizací pracujících s bezdomovci s úřady práce Doporučení a návrhy BEZDOMOVCI A ZDRAVÍ Opatření Bariéry a limity BEZDOMOVECTVÍ A CHUDOBA Opatření Bariéry a limity Návrhy a doporučení SPOLUPRÁCE ORGANIZACÍ A PROPOJENOST SLUŽEB ZÁVĚRY A DOPORUČENÍ...69 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY...74 ANOTACE...79 ANNOTATION...79 PŘÍLOHY...80 REJSTŘÍK...92 STAŤ

6 Úvod Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítaje v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření, má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při nezpůsobilosti k práci, při ovdovění, ve stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností, nastalé v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli. Všeobecná deklarace lidských práv V posledních letech se do popředí sociální politiky Evropské unie dostaly koncepty sociální exkluze a sociální inkluze. Koncept sociální exkluze postupně nahradil v devadesátých letech koncept chudoby. EU se v devadesátých letech minulého století zaměřila na generaci politik směřujících k boji proti sociálnímu vyloučení a na politiky sociálního začleňování. S lidmi, kteří jsou ohroženi sociálním vyloučením, se v každodenním životě setkáváme běžně. Mohou to být lidé zdravotně či mentálně postižení, nezaměstnaní a také bezdomovci. Bezdomovectví představuje jednu z nejzávažnějších forem sociálního vyloučení. Populace bezdomovců je vysoce heterogenní, najdeme mezi nimi zneužívané a týrané děti, ženy, které zažívaly domácí násilí, imigranty, zdravotně a mentálně postižené, bývalé vězně, osoby různého věku i vzdělání, kteří ovšem mají jedno společné nemají vlastní domov. Neexistuje jednotná definice bezdomovectví používaná v rámci EU. Stejně tak neexistuje dostatečné množství empirických poznatků v této oblasti, ani ucelené výzkumy zaměřené na tuto cílovou skupinu. Charakteristika bezdomovectví v jednotlivých definicích variuje od úzkého pojetí absence střechy nad hlavou po nejširší pojetí zahrnující nejisté bydlení. V posledních letech v souvislosti se vstupem České republiky do EU byla přijata mnohá opatření směřující k zajištění sociální inkluze různých znevýhodněných skupin. Zdá se však, že problematika bezdomovectví stále zůstává mimo hlavní pozornost politické, ale i laické veřejnosti. Bezdomovci zažívají mnohonásobné vyloučení ze společnosti. K hlavním problémům patří vyloučení z bydlení. Bezdomovci však nejsou vyloučeni jen v této dimenzi. Bezdomovectví souvisí do značné míry s chudobou, která je spojena zejména s nezaměstnaností. Kromě ekonomických problémů bezdomovci bojují s různými zdravotními problémy mentální i fyzické povahy a také se ztrátou lidské důstojnosti a pocitem bezvýchodnosti. Hlavním cílem této práce je zkoumat proces sociálního začleňování bezdomovců v České republice. Zajímají nás charakteristiky politiky sociálního začleňování ve vztahu k bezdomovcům v České republice, jejich případné limity a také hodnocení těchto opatření odborníky, kteří dlouhodobě pracují s lidmi bez domova. Pokusíme se také zjistit jejich doporučení ke zlepšení sociálního začleňování bezdomovců. 6

7 V první části práce se zaměříme na koncepty chudoby, na teoretické uchopení procesů sociální exkluze a sociální inkluze, fenomén bezdomovectví a jeho dimenze s perspektivy sociální exkluze a inkluze. Další část práce je věnována metodologii výzkumného projektu, ve které zformulujeme výzkumné otázky, provedeme operacionalizaci a zvolíme výzkumnou strategii. V závěrečné části práce se věnuji interpretaci získaných poznatků. Vzhledem k multidimenzionální povaze sociálního vyloučení bezdomovců se budeme zabývat pouze oblastmi sociální inkluze, které považuji z hlediska bezdomovectví za nejvýznamnější. 7

8 1 Koncept chudoby Problém chudoby je spojen s lidstvem v podstatě od jeho zrodu. Jak definovat chudobu, respektive kdo je v dané společnosti chudý, je předmětem odborných a politických diskusí. Můžeme konstatovat, že se jedná o pojem relativní (závisí na dimenzi časové, kulturní, prostorové). 1.1 Vymezení chudoby Chudoba může být definována různými způsoby. V zásadě můžeme rozdělit koncepty chudoby na subjektivní a objektivní. Subjektivní koncepty vycházejí z pocitu jedince. Vnímání chudoby je vysoce subjektivní a závisí na různých faktorech. Ačkoli někteří lidé jsou reálně chudí, sami chudobu nepociťují 1 a naopak (Žižková, 1997). Mareš (1999) uvádí, že někteří jedinci označení za chudé odmítají z důvodů obav ze stigmatizace, případně se díky svým nízkým očekáváním sociálních potřeb za chudé nepovažují. V rámci konceptu objektivní chudoby je hranice chudoby určena zvenčí, tj. nezávisle na mínění chudých. K objektivním konceptům chudoby patří absolutní a relativní pojetí chudoby. Pojetí absolutní chudoby představuje nejstarší koncept. Je orientován na existenční minimum, na fyzické přežití jedince. Můžeme jej tedy definovat jako nedostatek prostředků k uspokojení základních životních potřeb. Důsledkem této chudoby může být potencionální ohrožení samotného života jedince. Koncept je užíván zejména v souvislosti s chudými rozvojovými zeměmi. Tento koncept byl rozvíjen například Rowentreem v roce 1899, který stanovil hranici subsistenčního minima (Žižková, 1997). Hranice absolutní chudoby tak, jak ji popsal Rowentree, je založena pouze na fyzických potřebách lidí, opomíjí zcela potřeby sociální a kulturní. Pozdější definice absolutní chudoby již ovšem zapracovávaly i tyto potřeby (viz Philips). Někteří autoři tento koncept kritizují. Například Barnes (2002) zdůrazňuje, že je obtížné definovat minimální životní standard a finanční sumu, která by tomuto standardu odpovídala. Další argumenty vycházejí ze skutečnosti, že životní úroveň se mění v závislosti na kultuře, společnosti a čase. Relativní koncept je spojen s definicí průměrného životního standardu v konkrétní společnosti v konkrétním čase. Za chudé jsou označováni jedinci, jejichž příjmy jsou pod standardy společnosti. Hranice relativní chudoby je pohyblivá v závislosti na vývoji příjmové úrovně v dané zemi (Žižková, 1997). Relativní chudoba obvykle neohrožuje existenci člověka, jako u konceptu absolutní chudoby, nicméně neumožňuje uspokojit jeho životní potřeby v takové míře, v jaké je to ve společnosti obvyklé. Podle Mareše (1999) je takové pojetí chudoby do značné míry propojeno s příjmovými nerovnostmi a její odstranění je podmíněno odstraněním těchto nerovností. Užívání tohoto pojetí chudoby je typické pro vyspělé země. 1 Například ukrajinští (ilegální) dělníci pracující v České republice za nízké mzdy ve vztahu k průměrné mzdě v ČR, ale nadprůměrné ve srovnání s mzdami v původní vlasti. 8

9 Koncept relativní chudoby rozvíjel např. Townsend, který definoval příjmovou hranici chudoby označující úroveň, od které nejsou jedinci schopni plně participovat ve společnosti (Barnes, 2002). Townsendovo relativní pojetí chudoby kritizoval například Sen (1983, in Barnes, 2002) pro jeho výhradně relativní přístup bez zohlednění absolutní podstaty chudoby významné v určitých případech (například hladovění). Další kritika tohoto konceptu spočívá v tom, jak určit, jaké zdroje a aktivity jsou ve společnosti podstatné (Piachaud, 1981, in Barnes, 2002). Barnes (2002) dodává, že je nezbytné se při studiu chudoby zaměřit na širokou paletu zdrojů, jenž brání participaci ve společnosti, respektive jejich nedostatek, a nejen na příjem jedince či domácnosti. Příjem, byť zůstává hlavním faktorem pro pochopení chudoby, by měl být chápán jako základ pro širší analýzy. Relativní koncept chudoby je používán také v rámci EU. Hranice chudoby zde byla stanovena na 60% příjmového mediánu v daném státě 2. Evropská komise ve Společné zprávě o sociálním začleňování definuje chudobu následovně: Lidé jsou označováni za chudé, pokud jejich příjem a zdroje jsou natolik nedostačující, že jim brání ve sdílení životního standardu, který je ve společnosti, ve které žijí, považován za uznaný. Kvůli své chudobě mohou zažívat několikanásobné znevýhodnění prostřednictvím nezaměstnanosti, nízkého příjmu, nuzného bydlení, neadekvátní zdravotní péči a bariér v celoživotním učení, kultuře, sportu a odpočinku. Jsou často vyloučeni a marginalizováni z participace na aktivitách (ekonomických, sociálních a kulturních), které jsou standardem pro ostatní lidi a jejich přístup k základním právům může být omeze (Komise ES, 2004, s. 10, vlastní překlad). Mareš (1999) kromě viditelné chudoby hovoří o skryté a latentní chudobě. Podle tohoto autora jsou skrytí chudí lidé, jenž nejsou zahrnuti v oficiálních statistikách, neboť nevyužívají nároků na sociální dávky a služby. Příčinou tohoto typu chudoby je jednak nekompetentnost chudých, jednak strach ze stigmatizace, hrdost či nezájem o pomoc ze strany společenských institucí. Do této kategorie spadá také část bezdomovců. Latentní chudoba je pojem označující jedince, kteří jsou díky systému sociální pomoci nad hranicí sociálního minima, nicméně v případě ztráty nároku na sociální pomoc mohou pod hranici chudoby velmi rychle spadnout. Někteří autoři upozorňují na rozdíl mezi starou a novou chudobu. Zatímco stará chudoba je definována jako demografická, horizontální chudoba nezávislá na trhu práce, nová, vertikální chudoba je spojena s postavením na trhu práce, respektive rostoucí nezaměstnaností (Mareš 1999). Nová chudoba se masově objevuje na konci 70. let v souvislosti s nárůstem nezaměstnanosti (Oppenheim, 1990, in Mareš, 1999). Přesun od staré chudoby k nové byl provázen určitými charakteristikami. Room (1990, in Mareš, 1999) popisuje šest základních rysů tohoto přechodu: 1. Růst nezaměstnanosti a nejistoty zaměstnání, prodlužování délky nezaměstnanosti, opakovaná nezaměstnanost. 2. Rychlý růst počtu osob závislých na sociálních pomoci jako důsledek masové nezaměstnanosti. 3. Rostoucí počet zadlužených osob a domácností. 2 Tato hranice je využívána v rámci tzv. Laekenských indikátorů (indikátory chudoby a sociální exkluze), a to u primárních indikátorů míra ohrožení chudobou a míra dlouhodobého ohrožení chudobou. 9

10 4. Nárůst počtu dětí s jedním rodičem a jejich znevýhodnění na trhu práce (diskriminace, riziko ztráty příjmu v případě nemoci apod.). 5. Rostoucí počet bezdomovců jako nejviditelnější výraz nové chudoby. 6. Rostoucí počet lidí zaměstnávaných na sekundárním trhu práce, vytlačení určitých skupin na tento segment pracovního trhu. 1.2 Příčiny chudoby Vznik chudoby může být důsledkem různých faktorů. Žižková (1997) uvádí tři hlavní okruhy příčin vzniku chudoby: Nízké výdělky ze zaměstnání. Souvisejí například s nízkou úrovní vzdělání a nedostatečnou kvalifikací, rozdíly ve schopnostech, píli, pracovitosti, nepeněžními preferencemi při volbě profese (např. péče o dítě), nezpůsobilostí k práci (nemoc, různé handicapy), diskriminací. Důsledkem jsou nízké důchody v budoucnosti. Nezaměstnanost, zejména její dlouhodobá složka. Stejně jako předchozí příčiny do budoucna ovlivňuje úroveň důchodů. Rozdíly ve vlastněném bohatství. Charakter faktorů, které vznik chudoby vyvolaly, ovlivňuje skutečnost, jak je na ni nahlíženo. Žižková (1997) definuje dva krajní postoje k chudobě a jejímu řešení na základě příčin jejího vzniku. Je-li příčinou vzniku chudoby uspořádání společnosti, které jedinci nemohou ovlivnit, je řešení záležitostí společnosti a státu. Spočívají-li však příčiny chudoby v lidech, jejich osobních charakteristikách a chování, odpovědnost za vznik chudoby, stejně jako odpovědnost za její řešení, nesou chudí, neboť jsou schopni situaci vlastními silami ovlivnit. S podobným rozlišením postojů k chudým se setkáváme při kategorizaci chudých na deserving a undeserving, které vyjadřuje míru solidarity s vyloučenými (např. Mareš, 1999, 2004). Deserving znamená zasluhující, hodný pozornosti. Undeserving lze překládat jako nezasluhující. Jde o kategorizaci na základě kritéria, kdo je za situaci chudých odpovědný a zda si zaslouží pomoc ze strany společnosti. Do kategorie deserving patří lidé, kteří se o sebe nedokáží vlastními silami postarat (staří, mentálně či fyzicky postižení, oběti živelných katastrof apod.), mají tudíž nárok na pomoc ze strany společnosti. Jako undeserving jsou označováni chudí, jenž jsou schopni pomoci si sami. Chudoba je pak vnímána jako důsledek osobního selhání. Jako undeserving chudí jsou podle Mareše (1999) vnímáni například bezdomovci. 10

11 2 Sociální vyloučení Koncept sociálního vyloučení (exkluze) je relativně nový. Od devadesátých let minulého století nahrazuje v zemích EU koncept relativní chudoby, někdy bývá také považován za jiné označení chudoby. Ačkoliv můžeme říci, že spolu tyto dva koncepty souvisejí (Mareš, 2000), nejsou totožné (Lister, 2000). 2.1 Vymezení pojmu sociálního vyloučení Ačkoliv je koncept sociální exkluze relativně nový, s procesem vylučování jedinců či skupin se setkáváme v historii civilizace často. Jako první užil tento termín sociolog Weber pro označení sociálního uzavírání určitých skupin před dalšími skupinami ve snaze zachovat si privilegia na úkor jiné skupiny (Hills at al., 2002). Ve smyslu, jak je užíván dnes, byl pojem sociální exkluze poprvé použit ve Francii k označení jedinců, kteří propadli systémem sociálního zabezpečení. Takovéto pojetí je přisuzováno René Lenoirovi (1974). K exkludovaným patřili zejména jedinci a skupiny, kteří nebyli chráněni systémem sociálního pojištění (Silver, 1994). Koncept exkluze se z Francie rozšířil do ostatních zemí. Od poloviny 90. let vytlačil v EU koncept chudoby a stal se klíčovým bodem sociální agendy (Woodward, Kohli, 2001). Sociální vyloučení můžeme definovat jako proces vylučování jednotlivců či skupin ze společnosti, proces, jenž omezuje v právech a povinnostech vyplývajících z členství ve společnosti. Jinými slovy, vyloučení se nepodílejí na hmotných a nehmotných zdrojích společnosti stejnou mírou jako ostatní členové. Tato skutečnost může vést k chudobě a izolaci (Mareš, 2000). Důsledky, které s sebou vyloučení ze společnosti nese, se nedotýkají jen exkludovaných jednotlivců, ale mají negativní dopad na společnost jako celek (Madanipour, 2000). Definice sociálního vyloučení můžeme rozdělit v podstatě do dvou kategorií. Definice popisující sociální exkluzi jako omezenou participaci jedinců či skupin ve společnosti a definice chápající sociální exkluzi jako nenaplněné občanství 3. Jak uvádí Rákoczyová a Mareš (2005), naplnění občanských práv je spojeno s participací jedince v určitých systémech společnosti a naopak, tudíž tyto dvě pojetí sociální exkluze je možné vnímat jako komplementární. Hills et al. (2002) uvádí, že jedinec je sociálně vyloučen, pokud nemůže participovat na klíčových aktivitách společnosti, ve které žije 4. Stejně tak Mareš a Sirovátka (2004) chápou sociální exkluzi jako nedostatečnou participaci jedince v hlavních společenských systémech: produkce, trh práce, (re)distribuce (zde zahrnují vzdělání a zdravotní péči), rodinný život, politický život, komunitní život, kultura. 3 Vycházejí přitom z Marshallova vymezení občanských práv. 4 Za zásadní dimenze participace označují konzum, produkci, politickou angažovanost, sociální interakce. 11

12 Evropská komise definuje sociální exkluzi jako: [ ] proces, jímž jsou určití jedinci vytlačováni na okraj společnosti a vylučováni z plné participace na základě jejich chudoby nebo nedostatku základních kompetencí a příležitostí k celoživotnímu učení, nebo jako důsledku diskriminace. To je vzdaluje od příležitostí k zaměstnání, příjmu a vzdělávání, stejně jako od sociálních a komunitních sítí a aktivit. Mají malý přístup k moci a orgánům, které tvoří rozhodnutí, a proto se často cítí bezmocní a neschopní kontrolovat rozhodnutí, jenž ovlivňují jejich každodenní životy (Commision of the European Union, 2004, s. 10, vlastní překlad). Mareš (2004) uvádí, že definice sociálního vyloučení v rámci EU je založena na dvou premisách: na právech občanů na základní životní standard (bydlení, vzdělání, zdraví, služby, práci) a právech občanů na participaci ve společnosti (uplatňování občanských, politických a sociálních práv a povinností). Typologii sociálního vyloučení rozpracovala například Levitas (2000). Tato autorka definovala tři pojetí sociálního vyloučení na základě jeho příčin. Redistributivní diskurz (RED) vidí příčinu exkluze v chudobě. Nástrojem eliminace chudoby je redistribuce. Jak uvádí Lister (2000), redistributivní diskurz je založen na občanství a sociálních právech, cílem je sociální spravedlnost. V rámci sociálněintegrujícího diskurzu (SID) je příčina exkluze ve vyloučení z pracovního trhu. Inkluzívním mechanismem je placené zaměstnání. Zdůrazňuje význam politiky zaměstnanosti. Je dominantním diskurzem ve většině států EU (Lister, 2000). V morálním diskurzu (MUD) je příčina exkluze spatřována v sociálně patologickém chování vyloučených. Zaměřuje se na jednání vyloučených, jejich morální a kulturní charakteristiky. Diskurz RED zdůrazňuje nedostatek peněz a, jak dodává Lister (2000), také moci, diskurz MUD se zaměřuje na mravy a SID na placenou práci. K této typologii se vrátíme v kapitole věnující se sociálnímu začleňování. 2.2 Charakteristiky sociálního vyloučení Z definic zmiňovaných výše vyplývají některé atributy sociálního vyloučení. Přehledně popisují jeho základní charakteristiky Mareš a Sirovátka (2004), v jejichž textech se můžeme setkat se šesti základními rysy sociální exkluze: Multidimenzionalita. Sociální vyloučení je komplexní fenomén, dotýká se řady oblastí života - ekonomické, politické, institucionální apod. Dynamika. Sociální exkluze je proces. Může se odehrávat v rámci životního cyklu jedince nebo mít mezigenerační rozměr. Relativnost. Situace vyloučených je posuzována ve vztahu k situaci ostatních členů společnosti. Narušení sociálních vztahů mezi jednotlivci/skupinami a společností, ve které žijí. To může vést k izolaci, odcizení, dezintegraci. Omezenost komunálních/lokálních zdrojů. Nedostatek těchto zdrojů může mít za následek vyloučení jedinců jako obyvatel určité komunity nebo území. Omezení vlivu vyloučených nejen na společnost, ale i na vlastní osud. 12

13 Z uvedených charakteristik sociální exkluze vyplývá, že ji můžeme uvažovat jako stav (složka exkluze zahrnující vztahy mezi jedinci či skupinami uvnitř a vně) a proces (dynamická složka exkluze). 2.3 Příčiny sociálního vyloučení Názory, co je hlavními příčinami vyloučení jednotlivců či skupin ze společnosti, se různí. Příčiny sociálního vyloučení můžeme v zásadě rozdělit do tří hlavních skupin (Barták, 2004): individuální vlastnosti jedince, instituce a společenský systém (který se odklání od státu sociálních služeb), diskriminace určitých skupin, problémy s implementací práva. Podle Bergmana (1997, in Mareš, 2000) je sociální vyloučení důsledkem selhání některého z následujících systémů: demokratického a legislativního, jenž mají zajišťovat občanskou integraci; trhu práce zabezpečujícího ekonomickou integraci; sociálního státu zajišťujícího sociální integraci; rodiny a pospolitostního systému zajišťujících interpersonální integraci. Bergman se zabývá příčinami vyplývajícími z působení společenských systémů, avšak osobnost jedince a jeho charakteristiky ponechává stranou. Mareš (2004) vidí hlavní příčiny vzniku exkluze ve strukturálních změnách v ekonomice a změnách v oblasti trhu práce a narůstající migraci. Barták (2004) podrobně rozvádí vlivy, které jsou důležité při analýze sociálního vyloučení. Tyto vlivy dělí na minulé a současné. K faktorům z minulosti patří tři typy kapitálu: lidský (odvíjí se od faktorů jako dětství, zdraví, bydlení, vzdělání), fyzický (půda, hmotné statky), finanční. K současným vlivům řadí Barták externí (omezení, se kterými se jedinec setkává v přítomnosti) a interní vlivy (současná rozhodnutí). Jak konstatují Cars, Madanipour a Allen (2000), exkluze je zapříčiněna obvykle nikoli jedním problémem, ale kombinací různých faktorů. S mnohonásobným vyloučení se setkáváme například u bezdomovců. Silver (1994) uvádí tři paradigmata sociální exkluze: solidarity, specializace, monopolu. Paradigma solidarity vychází z republikánské tradice. Jedinec je ke společnosti poután na základě národního konsensu prostřednictvím vertikálně uspořádaných institucí. Sociální exkluze vzniká přetrháním těchto vazeb a představuje ohrožení sociální koheze. Opakem inkluze je integrace. Řešení problému spočívá v posilování procesu integrace s důrazem na solidaritu ve společnosti. Paradigma specializace vychází z angloamerického liberalismu, který společnost (sociální řád, ekonomiku, politiku) chápe jako síť dobrovolných výměn mezi jedinci, kteří sledují vlastní zájmy. Lidé jako heterogenní skupina mají odlišné zájmy, motivace, což vyvolává specializaci na trhu i ve společnosti. Sociální vyloučení je důsledkem specializace (sociální diferenciace, dělby práce). Jedinec se stává vyloučeným, je-li mu znemožněna participace v systému výměn. Protipólem exkluze je ochrana práv občanů. Politika má bojovat proti vyloučení zajištěním svobodného pohybu mezi sférami. Paradigma monopolu vychází z Webera a Marxe. V úvodu této kapitoly je zmíněno Weberovo pojetí sociální exkluze jako označení skupin uzavírajících se vůči ostatním členům společnosti. Inkludovaní si vytvářejí monopol na omezené zdroje. K uzavření dochází, když jsou ostatní vyloučeni ze společnosti proti své vůli a vzniklé 13

14 nerovnosti jsou nadále udržovány. Řešením exkluze je posilování občanství. Politika by měla bojovat proti exkluzi omezením bariér v přístupu ke zdrojům a zajišťováním rovných šancí všech členů společnosti Dimenze sociální exkluze V podkapitole 2.2 jsme uvedli jako jeden z hlavních rysů exkluze multidimenzionalitu. To znamená, že sociální vyloučení může postihnout různé oblasti lidského života. Vyloučení v jedné dimenzi může být příčinou, katalyzátorem či důsledkem vyloučení v jiné sféře. Autoři (Mareš, Sirovátka, 2004 ad.) se v podstatě shodují na pěti základních dimenzích sociálního vyloučení: ekonomické, sociální, politické, kulturní a symbolické. Vyloučení v ekonomické dimenzi znamená vyloučení ze životního standardu a šancí. Častou příčinou vyloučení je nedostatečný přístup k finančním nebo materiálním zdrojům, čili chudoba (Rákoczyová, Mareš, 2005). Madanipour (2000), stejně jako většina autorů, nejzávažnější formu tohoto vyloučení spatřuje ve vyloučení v přístupu k zaměstnaní. Vyloučení z trhu práce může mít různé podoby: nezaměstnanost, vytlačení na sekundární pracovní trhy apod. Zejména dlouhodobá nezaměstnanost se stává bariérou v přístupu k produkci a spotřebě a omezuje možnost jedinců participovat na společenských aktivitách. Cars, Madanipour a Allen (2000) konstatují, že práce není jen zdrojem příjmu, umožňuje také vytváření sociálních sítí. Naproti tomu nezaměstnanost je příčinou bariér (přímých i nepřímých) participace na aktivitách společnosti. Kromě ekonomické dimenze lidského života ovlivňuje tedy i další sféry, např. psychickou (sebeúctu, sebevědomí), sociální vztahy, kulturní aktivity apod. Sociální vyloučení v užším pojetí znamená nesdílení sociálních statusů a institucí. Percy-Smith (2000, in Mareš, 2004) jako příklad vyloučení v této oblasti uvádí rozpad tradiční domácnosti a manželství, kriminalitu, bezdomovectví. Exkluze v politické dimenzi znamená vyloučení v oblasti lidských práv a z procesu rozhodování a moci. Nejvýraznější formou vyloučení je nedostatečná nebo zcela chybějící politická reprezentace některých skupin (Madanipour, 2000). Cars, Madanipour a Allen (2000) upozorňují na problém cizinců, kteří nedisponují volebním právem a lidí žijících v znevýhodněných oblastech vyloučených z možností ovlivňovat lokální dění i každodenní život. Vyloučení v kulturní dimenzi je spojováno s vyloučením z participace na kulturním kapitálu a hodnotách společnosti. Hlavní formou vyloučení je vyloučení ze symbolů, významů a rituálů společnosti (Madanipour, 2000). Ohroženy vyloučením jsou zejména skupiny a jedinci, jejichž hodnoty a normy jsou odlišné od hodnotových a normativních systémů společnosti. Mareš (2000) spojuje symbolickou exkluzi se stigmatizací jednotlivců nebo skupin vnímaných jako odlišné, deviantní nebo cizí. Na šíření symbolické exkluze se 5 Lister (2000) ovšem upozorňuje, že občanství je sice chápáno jako inkluzivní mechanismus, nicméně funguje také jako exkluzivní faktor (například v případě imigrantů). 14

15 v moderních společnostech podílejí média 6. Příkladem symbolické exkluze je podle Mareše (2000, 2004) i členění chudých na deserving a undeserving 7. Takovéto rozlišení však nepokrývá veškeré možnosti sociálního vyloučení. Někteří autoři kladou důraz na prostorovou dimenzi sociálního vyloučení. Podle Percy- Smith (in Mareš, Sirovátka, 2004) zahrnuje prostorové vyloučení kumulaci exkludovaných jedinců či skupin v oblastech s vysokým výskytem negativních vlivů jako kriminalita, špatná infrastruktura, nízká úroveň vzdělávacích či zdravotnických zařízení. Wilson (in Mareš, Sirovátka 2004) uvádí, že charakter prostoru je ovlivněn koncentrací exkludovaných osob, ale platí i opačný proces charakter území ovlivňuje riziko sociálního vyloučení jeho obyvatel. Také Mareš (2004) spatřuje v kvalitě a situování bydlení významný vylučující faktor a jednu z nejzávažnějších forem sociálního vyloučení, který má vliv na zdraví, bezpečí, vzdělávání, přístup k veřejným službám. Mareš (2000) jako specifické typy sociálního vyloučení uvádí vyloučení z bezpečí a vystavení vyšším rizikům, čímž zahrnuje Giddensovo riziko životních nehod (riziko ztráty práce, stáří) a Beckova enviromentální rizika 8. Dalším typem vyloučení je podle Mareše vyloučení z mobility ve fyzickém prostoru a v hierarchii sociálních pozic. Madanipour (2000) upozorňuje na přílišné soustředění výzkumů sociálního vyloučení na jednotlivce a domácnosti a požaduje posun v této oblasti směrem k místním komunitám. Také Hills, Le Grand a Piachaud (in Barták, 2004) zdůrazňují při studiu sociálního vyloučení skutečnost, že jedinec je ovlivňován rodinou a komunitou, vývojem společnosti a mezinárodním kontextem. Tito autoři člení dimenze sociálního vyloučení do šesti oblastí: Individuální úroveň zahrnuje charakteristiky jako věk, pohlaví, zdraví, hodnoty, vzdělání, kvalifikace. Rodinné prostředí zahrnuje partnerské vztahy, děti apod. Komunitní prostředí školy, instituce zdravotní a sociální péče apod. Regionální prostředí lokální trh práce, dopravní obslužnost. Národní úroveň sociální politika státu, úroveň legislativy Globální úroveň globalizace, migrace, životní prostředí. V následující kapitole se budu věnovat podrobněji vybraným dimenzím sociálního vyloučení významným v České republice. 6 Mareš (2000) v tomto směru uvádí jako příklad negativní prezentování romského etnika v českých médiích jako věčných emigrantů a kulturních cizinců. 7 Členění chudých na deserving a undeserving jsme se věnovali v podkapitole Vymezení chudoby. 8 Více v Beck, U Risk Society: Towards a New Modernity. London: Sage. 15

16 2.5 Klíčové oblasti sociálního vyloučení a situace v ČR Pro tuto práci považuji vzhledem k vytyčenému cíli za důležité věnovat se podrobněji určitým oblastem sociálního vyloučení. Patří k nim vyloučení z přístupu ke zdrojům (včetně mechanismů, které je distribuují), vyloučení z trhu práce, vzdělání, bydlení a zdraví. Důsledkem vyloučení z přístupu ke zdrojům je chudoba, které jsme se věnovali podrobně v předchozí kapitole. V ČR 9 byla v roce 2002 hranice příjmové chudoby 73,9 tisíc korun ročně na spotřební jednotku. Pod touto hranicí mělo příjem 8% osob. Nejvíce jsou ohroženy chudobou děti do 17 let věku. Ačkoliv je Česká republika z hlediska chudoby pod průměrem EU-25, má vysokou koncentraci osob těsně nad hranicí chudoby 10, naopak malá skupina osob spadá pod hranici 40% příjmového mediánu. Výrazný vliv na chudobu má zaměstnanost, vysoký podíl chudých tvořili nezaměstnaní a ekonomicky neaktivní (s výjimkou důchodců) 11. Další klíčovou oblastí je vzdělání. Osoby s nízkou úrovní lidského kapitálu spojeného s úrovní vzdělání a kvalifikace jsou ohroženy nezaměstnaností a marginalizací na trhu práce a zprostředkovaně i chudobou a sociálním vyloučením (Rákoczyová, Mareš, 2005). Míra osob bez vzdělání dosahovala v ČR v roce 2001 pouze 0,4%. Problematická je však sféra dalšího vzdělávání, kterého se účastní jen 6% populace ve věku let (průměr EU je 8,4%). Nejméně početnou skupinu tvoří přitom lidé starší 55 let patřící na trhu práce k nejrizikovějším. Zvýšené riziko vyloučení z přístupu ke vzdělání lze v České republice identifikovat u dvou skupin: děti se zdravotním postižením a děti ze sociokulturně znevýhodňujícího prostředí (zejména příslušníci romské komunity). S výše zmíněnými oblastmi je úzce spojeno vyloučení z pracovního trhu. Formou sociálního vyloučení v této oblasti je nejen nezaměstnanost, ale i marginální pozice na pracovním trhu: nejisté, špatně placené zaměstnání, nedobrovolně zkrácená pracovní doba, dočasné zaměstnaní (Rákoczyová, Sirovátka, 2005). K znevýhodněným skupinám na českém trhu práce patří ženy s malými dětmi, osoby s nízkou kvalifikací, příslušníci romské menšiny, osoby se zdravotním postižením, osoby nad 50 let, cizinci. K nejvíce znevýhodněným na pracovním trhu patří jedinci s kumulací více handicapů (nekvalifikovaní Romové apod.). Velký problém představují také tzv. jobless households, domácnosti, kde ani jeden člen neparticipuje na trhu práce (Rákoczyová, Mareš, 2005). Míra nezaměstnanosti činila v roce 2005 v České republice 7,9 %, dlouhodobá nezaměstnanost přesáhla 4%. Další dimenzí je vyloučení v oblasti bydlení. Bydlení hraje v lidském životě úlohu významné komodity 12. Hawtin a Kettle (2000) rozebírají ve stati Housing and Social Exclusion příčiny špatného bydlení. Jeden z přístupů spojuje špatné bydlení s chudobou. Z tohoto pohledu je bydlení chápáno jako ekonomický problém a uspokojivý příjem jako záruka dobrého bydlení. Jiný přístup spojuje problematické 9 V této podkapitole, pokud není uvedeno jinak, vycházím z údajů uvedených v Národním akčním plánu sociálního začleňování ČR na léta V intervalu mezi 60-70% národního vyrovnaného mediánového příjmu se nacházelo 8% osob. 11 Tyto skupiny spolu s neúplnými rodinami s nejméně jedním nezaopatřeným dítětem a domácnostmi s více než třemi dětmi patří ke skupinám nejvíce ohroženým chudobou. Výzkum Mikrocensus 2002 ovšem nezachycuje např. bezdomovce jako skupinu značně ohroženou chudobou. 12 Komodita je primárně určená k získání určitého profitu, nicméně bydlení se od ostatních komodit liší zejména v tom, že je v životě člověka nezbytností a je na ni vydávána velká část finančních prostředků. 16

17 bydlení se specifickými skupinami (staří lidé, minority apod.). Autoři vidí riziko tohoto přístupu v tom, že viní oběti. Somerwille (in Hawtin, Kettle, 2000) vnímá bydlení jako procesy, které mohou na jedné straně být výrazně inkluzivní, na straně druhé ovšem také mohou být příčinou exkluze. Vyloučení z oblasti zdravotní péče představuje další formu sociálního vyloučení. Ke skupinám ohroženým vyloučením v přístupu ke zdravotní péči patří chudí lidé, lidé žijící v deprivovaných oblastech, bezdomovci, ilegální imigranti a Romové (Rákoczyová, Mareš, 2005). 17

18 3 Vztah chudoby a sociálního vyloučení V předchozích kapitolách jsme se věnovali konceptům chudoby a sociálního vyloučení. V této kapitole se zaměřím na jejich vzájemný vztah. 3.1 Chudoba a sociální vyloučení Chudoba a sociální exkluze spolu souvisejí, nejsou však totožné. Mareš (2004) konstatuje, že koncept sociální exkluze je úzce spojen s konceptem chudoby, nicméně je mnohem širší. Autoři, kteří preferují koncept chudoby, označují koncept sociální exkluze za stále velmi vágní a nejasný, zastánci konceptu sociální exkluze naopak kritizují koncept chudoby jako příliš úzký (Madanipour, 2000). Rozdíly mezi těmito koncepty definují jednotliví autoři rozlišně. Obecně lze konstatovat, že: koncept chudoby je zaměřen primárně na materiální stránku; koncept sociálního vyloučení je zaměřen na participaci na aktivitách společnosti, na mechanismy vyčleňující z hlavního proudu společnosti; koncept sociálního vyloučení se zaměřuje spíše na procesy, koncept chudoby na výsledky; koncept sociální exkluze je širší než koncept chudoby. Room (1999) definoval pět znaků, které charakterizují posun zájmu od konceptu chudoby ke konceptu sociální exkluze: 1. Přesun zájmu od finančního znevýhodnění k multidimenzionálnímu charakteru problému. 2. Posun od statického konceptu k dynamické analýze procesů. 3. Přesun pozornosti od zdrojů jedince (domácnosti) ke zdrojům lokálních komunit (kvalita vzdělávacích institucí, zdravotní péče apod.). 4. Posun od distribuční dimenze ke vztahové dimenzi znevýhodnění. Pozornost se zaměřila na důsledky nerovnosti. 5. Zaměření pozornosti na předěly mezi chudými a nechudými namísto přístupu kontinuálního chápání nerovností. Vznik konceptu sociálního vyloučení je spojen se snahou postihnout nové rysy chudoby a jak uvádí Rákoczyová a Mareš (2005), koncept chudoby přesahuje, neboť zahrnuje i vyloučení, které není důsledkem výlučně finančních či materiálních zdrojů a nezaměřuje se jen na výsledný stav, ale také na procesy a mechanismy vyloučení. Rozdíly mezi chudobou a sociální exkluzí přehledně shrnul Abrahamson (in Mareš, Sirovátka, 2004). Tyto rozdíly jsou popsány v tabulce

19 Tab. 3.1 Rozdíly mezi chudobou a sociální exkluzí CHUDOBA SOCIÁLNÍ EXKLUZE Situace nedostatečné zdroje blokování schopnosti uplatnit svá práva Příčiny neuspokojené potřeby blokování přístupu k institucím sociální integrace Perspektiva statické podmínky dynamický proces Stratifikace vertikální (hierarchicky horizontální (insiders versus uspořádané třídy) outsiders) Politika sociální transfery sociální služby Pramen: Abrahamson (upraveno Mareš, Sirovátka 2004, s. 62). V souvislosti s porovnáváním vztahu mezi koncepty chudoby a sociálního vyloučení je třeba upozornit, že vyloučenými nemusí být jen chudí. Například podle Giddense (1999) se mezi vyloučené mohou zařadit i elity. Tzv. revolta elit označuje skutečnost, že se tyto skupiny dobrovolně stahují z některých sfér veřejného sektoru (např. veřejného zdravotnictví a školství). Chápe tedy exkluzi ve smyslu dobrovolného vyloučení od většiny společnosti. Mareš a Sirovátka (2004) používají termín dobrovolné odloučení, které někteří autoři vnímají jako zvláštní formu sociálního vyloučení, jiní jako sociální izolaci (nejedná se o nedobrovolné vyloučení). Mareš a Sirovátka popisují dobrovolné odloučení jako možný nástroj posilování identity a koheze komunity v nepřátelském prostředí. Důvodem uzavření může být ale také snaha o zachování původní náboženské či kulturní identity. Koncept sociální exkluze, byť kritizován například pro svou vágnost, se stal od poloviny devadesátých let dominantním konceptem v zemích EU, kde nahradil koncept relativní chudoby. 19

20 4 Sociální začleňování Koncept sociálního začleňování (inkluze) se objevuje v souvislosti se sociální problematikou v zemích EU v devadesátých letech. V podstatě se můžeme setkat se dvěma pojetími sociální inkluze: inkluze jako protiklad sociální exkluze (Giddens), inkluze jako samostatný, svébytný koncept (Woodwardová, Kohli). 4.1 Vymezení konceptu sociální inkluze Sociální exkluze a inkluze jsou některými autory vnímány jako protiklady: kde jeden nabývá na intenzitě, druhý ubývá 13. Pojetí inkluze jako protikladu sociálního vyloučení je charakteristické pro Evropskou unii. Inkluzi chápe jako přístup ke zdrojům a k možnostem, které zajistí plnou participaci ve společnosti. Komise ES definuje sociální inkluzi následovně: Sociální inkluze je proces, který zajišťuje, že lidé ohroženi chudobou a sociální exkluzí získají možnosti a zdroje nezbytné k plné participaci v ekonomickém, sociálním, kulturním životě, užívání standardů a well-being, jenž jsou považovány ve společnosti, ve které žijí, za standardní. Zabezpečuje větší participaci v procesu rozhodování, které ovlivňuje jejich životy a přístup k jejich základním právům (Komise ES, 2004, s. 10, vlastní překlad). Mareš (2004) zdůrazňuje faktickou existenci práv jedinců a skupin jako základ pro vytváření inkluzivní společnosti. Inkluzi definuje jako [ ] začlenění marginalizovaných jedinců, sociálních kategorií a různých typů kolektivit (etnik, subkultur apod.) do hlavního proudu společnosti, což by jim mělo umožnit těšit se nejen formálně, ale i fakticky ze všech občanských, politických, a zejména sociálních práv, v hlavním proudu společnosti sdílených (Mareš, 2004, s. 10). V této práci budeme uvažovat začleňování do společnosti jako protiklad sociálního vyloučení. 4.2 Dimenze sociálního začleňování Stejně jako sociální vyloučení i sociální inkluze má multidimenzionální rozměr. V literatuře se můžeme setkat s různým členěním dimenzí sociální inkluze. Například Woodwardová a Kohli (2001) definují tři dimenze sociální inkluze: politickou, ekonomickou, občanskou. Madanipour (2000) vedle ekonomické a politické dimenze popisuje i dimenzi kulturní. 13 Goodin (1996, in Woodward, Kohli, 2001) v tomto směru podotýká, že řešením boje proti sociální exkluzi by mohlo být vytváření společností méně inkluzivních. Tento přístup koresponduje s liberální myšlenkou slabého státu. 20