UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA. Ústav pedagogiky a sociálních studií. Diplomová práce. Bc. Michaela Smékalová

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Ústav pedagogiky a sociálních studií Diplomová práce Bc. Michaela Smékalová Vliv dysfunkční rodiny na dítě Olomouc 2015 Vedoucí práce: PhDr. Linda Švrčinová, Ph.D.

2 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Vliv dysfunkční rodiny na dítě zpracovala samostatně a použila jsem literaturu uvedenou v seznamu použitých pramenů literatury, který je součástí této diplomové práce.

3 PODĚKOVÁNÍ Děkuji paní PhDr. Lindě Švrčinové, Ph.D. za velmi užitečnou metodickou pomoc, kterou mi poskytla při zpracování mé diplomové práce. Také bych chtěla poděkovat svým blízkým za morální pomoc a podporu, kterou mi poskytli při zpracování mé diplomové práce, a které si nesmírně vážím. Bc. Michaela Smékalová

4 OBSAH ANOTACE... 6 Úvod... 7 TEORETICKÁ ČÁST Rodina Funkce rodiny Základní funkce rodiny Typologie rodin Rodinná výchova Rodiče a jejich role Dítě a prostředí Rodinné prostředí Význam rodiny pro dítě Dysfunkční rodina Poruchy funkcí rodiny Rizikové faktory ohrožující stabilitu rodiny Nevhodné výchovné styly Dítě v dysfunkční rodině Některé rizikové momenty v rodině Alkoholismus Domácí násilí Nezaměstnanost v rodině... 42

5 2.6 Syndrom deprivovaného dítěte Shrnutí teoretické části PRAKTICKÁ ČÁST Kvalitativní výzkum Metody získávání kvalitativních dat VLASTNÍ VÝZKUM Výzkumný vzorek Charakteristika respondentů Časový a finanční plán výzkumu Zpracování dat Příprava a průběh rozhovorů PŘÍPADOVÉ STUDIE Respondent č. 1 Petra (24 let) Respondent č. 2 Jitka (31 let) Respondent č. 3 Jirka (35 let) Shrnutí výzkumného šetření a diskuze Krátká rekapitulace Doporučení pro praxi Závěr SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK SEZNAM LITERATURY SEZNAM TABULEK A GRAFŮ... 78

6 ANOTACE Diplomová práce se zabývá rodinou. Definuje rodinu, její funkce, věnuje se významu rodiny pro dítě. Dále definuje dysfunkční rodinu a její poruchy, zabývá se některými typy dysfunkčních rodin a jejich vlivem na dítě. V praktické části jsou uvedeny tři případové studie jedinců, kteří vyrůstali v dysfunkčních rodinách. Klíčová slova Rodina, funkce rodiny, dysfunkční rodina, poruchy funkcí rodiny. ANNOTATION The thesis deals with the family. It defines a family, specifies its function, deals with the importance of family for a child. Further defines a dysfunctional family and its disturbances, dealing with some types of dysfunctional families and their influence on children. The practical part of thesis presents three case studies of individual who grew up in dysfunctional families. Key words Family, family function, dysfunctional family, disorders of family function.

7 Úvod Rodinu většinou vnímáme jako nedílnou a samozřejmou součást našeho života. Často si ani neuvědomujeme, jak moc je pro člověka důležité žít ve spokojené a funkční rodině. Mnoho z nás takové štěstí nemělo a nemá. Vždyť právě rodina předurčuje člověku jeho další vývoj, stává se pro člověka odrazovým můstkem. Jen ve funkční rodině se člověk může plně rozvíjet, rozvíjet svůj talent, nadání a tak se také lépe uplatnit ve společnosti. Rodina má svou historii, strukturu, dynamiku a plní řadu důležitých funkcí významných nejen pro své členy, ale také pro společnost. Odborná literatura se shoduje na tom, že pro dítě má rodina nezastupitelný význam a to zejména v prvních letech života. Také s přibývajícím věkem dítěte ovlivňuje prostředí rodiny osobnostní rozvoj dítěte, jeho adaptaci ve společnosti, napomáhá mu při navazování nových vztahů, vazeb a také při hledání sebe sama. Stejně tak jako se mění společnost, proměňuje se i rodina. Společenský vývoj, morálka, hodnoty a mnohé další aspekty se odrážejí v jejím fungování. Stejně tak jako společnost, tak i rodina se potýká s řadou sociálně patologický jevů. Mezi tyto jevy řadíme rostoucí rozvodovost, problematiku nemanželských dětí, různé druhy závislostí, domácí násilí aj. Obecně se mluví o krizi celé instituce rodiny, a proto selhává pří naplňování svých základních funkcí. Přesto, že nejsem odborníkem, nemohu si nevšimnout, kolik rodin neplní své funkce a kolik dětí ve svých rodinách zažívá nelehké chvíle. V mém okolí se nachází hned několik dysfunkčních rodin. Některé selhávají jen z části, ale jsou i takové, které selhávají snad ve všech svých funkcích. Vždy mě trápí otázka, co já jako pozorovatel mohu pro dítě udělat. Bohužel musím konstatovat, že téměř nic. Problém dítěte a jeho rodiny mě začal více zajímat v době, kdy jsem se já sama stala matkou. Nemohu pochopit jednání některých rodičů, kteří se na svých dětech dopouštějí nejrůznějších prohřešků nebo dokonce trestných činů. Z tohoto důvodu jsem si téma dysfunkční rodiny vybrala a doufám, že mi má diplomová práce přinese odpovědi na některé otázky, které doposud zůstávají v mé mysli nezodpovězené. Hlavním cílem diplomové práce je zjistit jaký vliv má dysfunkční rodina na dítě a jeho pozdější život. K dosažení hlavního cíle, byly stanoveny ještě dílčí cíle. V teoretické části mé 7

8 diplomové práce byly stanoveny následující cíle: definovat rodinu, vymezit a charakterizovat jednotlivé funkce rodiny, vyzdvihnout význam a vliv rodinného prostředí pro utváření a další rozvoj osobnosti dítěte, vymezit pojem dysfunkční rodina a zdůraznit především negativní dopad na vývoj dítěte a jeho chování. V praktické části byly stanoveny tyto dílčí cíle: popsat život konkrétních jedinců vyrůstajících v dysfunkční rodině, zjistit dysfunkce rodiny, objasnit jejich prožívání a dopady na jedince. Diplomová práce je koncipována do dvou částí. První část je teoretická a je rozdělena do dvou kapitol. V první kapitole se snažím rodinu teoreticky vymezit, popsat její základní funkce, věnuji se také typologii rodin, pojmu zdraví rodiny, poměrnou část také věnuji dítěti v rodině, rodičům, výchově, prostředí rodinné výchovy a významu rodiny pro dítě. V druhé kapitole teoretické části se věnuji dysfunkční rodině, kterou se snažím také teoreticky vymezit, věnuji se výčtu typologií dysfunkčních rodin, charakteristice jednotlivých členů rodiny. Navazuji také na první část, kde jsem se věnovala funkcím rodiny, v této části se zabývám jejich poruchami, dále pak dítětem v těchto rodinách a vlivem poruch rodiny na dítě. V závěru teoretické části jsme považovala za nutné zmínit se o syndromu CAN, alkoholismu, nezaměstnanosti a syndromu deprivovaného dítěte, jelikož právě s těmito jevy se moji respondenti ve svých rodinách potýkali. Druhá část diplomové práce je empirická, věnuji se zde popisu metod a technik, které byly v průběhu výzkumu použity, a také zde výsledky mého zkoumání prezentuji. Jedná se o charakteristiky vybraných dysfunkčních rodin a následky, které nechávají tyto rodiny na svých dětech. Při výzkumu jsem použila případovou studii, polostrukturovaný a biografický rozhovor. Jedná se o metody kvalitativní. Práce jako taková by měla upozornit na jeden z významných problémů současné společnosti, kterým je narušení pozitivních funkcí rodiny, poukázat na jeho rizika především ve vztahu k dětem a posílit tak snahy vedoucí k ozdravění současné rodiny. Jako taková je určena všem, kteří se zajímají o situaci dětí v dysfunkční rodině, odborníkům i laikům, kteří nemají odborné znalosti tématu. S těmito se seznámí v teoretické části práce. Praktická část čtenářům pak nabídne konkrétní případy jedinců, kteří vyrůstali v dysfunkční rodině a pomůže jim tak pochopit některé nesnáze, které jsou s tímto spojeny. Získané poznatky mohou také posloužit rodičům, kteří nevytváří pro své děti ideální prostředí a jsou si toho vědomi, jako zpětná vazba. Mohou se tak lépe vžít do situace svých dětí. 8

9 Výzkumů na téma rodiny je poměrně dost, zaměřují se na dítě, rodiče, prostředí, výchovu atd., ale myslím si, že můj výzkum je specifický v tom, že jej provádím s dospělými jedinci, kteří mohou o svých pocitech a zážitcích z dětství mluvit a na jejich životě se dá poukázat na jevy, které přímo souvisí s dětstvím a výchovou v dysfunkční rodině. Stejně tak i dostupné odborné literatury na téma rodina a dysfunkční rodina je hodně a je poměrně obsáhle zpracovaná. 9

10 TEORETICKÁ ČÁST Rodina je jednou z nevyhnutelných podmínek štěstí. (Lev Nikolajevič Tolstoj) Cílem teoretické části této diplomové práce je definovat rodinu, vymezit a charakterizovat jednotlivé funkce rodiny, vyzdvihnout význam a vliv rodinného prostředí pro utváření a další rozvoj osobnosti dítěte, vymezit pojem dysfunkční rodina a zdůraznit především negativní dopad na vývoj dítěte a jeho chování. 1 Rodina Rodinu, lze charakterizovat z různých pohledů, záleží na tom, jaké charakteristiky existence fungování rodiny jsou pro autory významné. Definice rodiny se mohou také dosti významně měnit v souvislosti s různými kulturními a společenskými kontexty. Níže je uvedeno několik charakteristik rodiny, které se zdají být pro význam této práce důležité. Rodinu lze chápat jako malou primární společenskou skupinu, založenou na svazku muže a ženy, na pokrevním vztahu rodičů a dětí či na společné domácnosti, jejíž členové plní společensky určené a uznané role vyplívající ze soužití, a na souhrnu funkcí, jež podmiňují existenci tohoto společenství a dávají mu vlastní význam ve vztahu k jedincům i k celé společnosti. (Dunovský, 1999) Podobně jako Dunovský definuje rodinu také významný polský sociolog Zigmunt Bauman (2013, s. 44), Rodina je forma, která je historicky ustálená a podléhá schválení dané společnosti. Vnitřní svazky mezi jejími členy jsou založeny na manželství, pokrevním příbuzenství nebo na právně upravených vztazích, jako je např. adopce. Rodina plní společensky určené funkce Také Smutková (2007) chápe rodinu jako skupinu lidí spojených společným původem, manželstvím, nebo jiným právním vztahem, např. adopcí, jejíž členové se navzájem podporují a shodně identifikují jako jedna společenská jednotka. Rodina podléhá normám dané společnosti a také společenským představám o rolích, které by měla naplňovat. 10

11 Rodina je prostorem, ve kterém se formuje osobnost člověka, tvoří se zde jeho kapitál a dochází k výchově a růstu budoucích generací. Jako taková je bezesporu základní a nejvýznamnější jednotkou naší společnosti. Na prosperitě rodiny závisí rozvoj společnosti, rozvoj kulturní, sociální i ekonomický. (Národní koncepce rodinné politiky, 2005) Obecně lze říci, že rodina je stálý sociální útvar, který chrání svoje členy a pomáhá jim vyrovnávat se se změnami probíhajícími v jejím okolí. Stabilita rodiny vytváří podmínky pro rozvoj a změny ve společnosti. (Vágnerová, 2008) Sociální definici rodiny podtrhuje ve své definici rodiny Plaňava: Rodina je strukturovaným celkem (systémem), jehož smyslem, účelem a náplní je utvářet relativně bezpečný, stabilní prostor a prostředí pro sdílení, reprodukci a produkci života lidí. (Plaňava, 2000, s. 8) Jak uvádí Matoušek, (2008) rodina je unikátní a nenahraditelnou institucí proto, že nejlepším možným způsobem spojuje specifické a univerzální. Bez osobního, motivovaného chování rodičů, kterým enormně záleží na osudu dětí, by se děti vychovávat nedaly. Rovněž bez respektu k danému stavu společnosti a jejím potřebám. V rodině je tedy mnoho energie věnováno výchově. V průběhu staletí prodělala rodina mnoho změn, které ovlivnily její vývoj a v současné době, tomu není jinak. Rodina jako živý organismus se neustále vyvíjí. Její základní poslání, tedy výchova dítěte a jeho společenské začleňování, zůstává však pořád stejné. Rodina je první lidská společnost, se kterou se dítě setkává, ve které prožívá citové vztahy a poznává jejich význam. Rodina má základní význam pro duševní vývoj člověka, důležitá je zejména citová spjatost dítěte s rodiči. Je první školou života, právě v rodině získává dítě model svých budoucích vztahů k lidem, názorům, chování, návykům aj. Rodiče a rodina se svými podmínkami života staví základy osobnosti dítěte. (Helus, 2007) Také Gjurovičová a Kubička (2009) kladou ve své definici rodiny důraz na citovou spjatost dítěte s rodiči, která se v pozdějším věku stává základem pro jeho správnou socializaci a adaptaci ve společnosti. Rodina není zdaleka jedinou výchovnou institucí formující osobnost dítěte, má však za předpokladu normálního fungování jedinečné a výsadní postavení právě v uspokojování jeho základních psychických potřeb. (Kraus, 2008) 11

12 Český právní řád neobsahuje legální definici rodiny, všeobecně lze však říci, že za rodinu považuje především rodinu založenou manželstvím. Této formě rodinného soužití pak věnuje zvláštní pozornost a poskytuje jí ochranu. (Lovasová, 2005) Jak je z výše uvedených definic patrné, rodina je pro dítě všemi autory pokládaná za základní a nenahraditelnou instituci a nezastupitelná je i role rodičů. V současné době na rodinu působí nepřeberné množství vlivů, které ji ovlivňují. Jedná se o vlivy ekonomické, sociální, technologické, politické a také se do popředí dostávají stále více globální problémy lidstva. Tyto všechny a mnohé další vlivy ovlivňují nejen vznik a utváření rodiny, ale i její životaschopnost. Zasahují do všech oblastí života lidí uprostřed rodiny. Rodina se stále více stává závislá na fungování společnosti. (Lovasová, 2005) Celková atmosféra rodiny závisí na mnoho okolnostech, od toho zdali je rodina úplná, od sociálních a kulturních poměrů, způsobu výchovy, vztahu rodičů k dítěti, vzájemným vztahem mezi rodiči a mnoho dalších činitelů. (Smutková, 2007) Jelikož rodina tvoří biosociální systém, který je ovlivňován a formován společností musí nutně plnit také základní funkce a úlohy, a to tak aby zabezpečila člověku život ve společnosti ve všech jeho etapách. (Sobotková, 2012) 1.1 Funkce rodiny Spolu se změnami společenských podmínek se v průběhu vývoje společnosti také mění funkce rodiny. Některé funkce se vytrácejí, jiné nabývají na významu. Spolu s tímto hovoříme o tzv. funkčnosti nebo nefunkčnosti rodiny. Na funkčnost rodiny, lze nahlížet jako na bezproblémové naplňování úloh, které jsou od rodiny společností očekávány. Pokud je rodina označována za nefunkční znamená to, že při naplňování některých svých funkcí selhává. Z odborného hlediska je však označení rodiny za funkční nebo nefunkční značně problematické. Tato nesnáz vychází z toho, že existuje hned několik oblastí, ve kterých se může projevit tzv. funkčnost nebo nefunkčnost rodiny a celkový stav rodiny nemůžeme posuzovat jen z jednoho úhlu pohledu. (Možný, 2008) Nicméně co různí autoři považují za důležité pro funkci rodiny? Například Sobotková (2012, s. 36) uvádí, že Velice důležité jsou v rodině hranice, ty musí být dobře vymezené, aby rodina mohla být funkční. Každá rodina má hranice stanovené jinak, odvíjí se 12

13 od rodinného systému, také od vývojové fáze rodiny a její momentální situace. Lovasová (2005) klade důraz na roli a fungování rodičů, komunikaci, rodinné vztahy, řešení konfliktů a problémů. Komunikaci a komunikační procesy zmiňuje také Sobotková a považuje je za životně důležité pro fungování každého rodinného systému. Komunikační procesy jsou životně důležité při udržování celkového fungování rodinného systému. Styl komunikace vytváří typickou atmosféru rodiny a odráží její funkčnost. (Sobotková, 2012, s. 160) Matoušek (2008, s. 47) uvádí, že hlavním měřítkem funkčnosti rodiny je emoční spokojenost manželů a emoční uspokojení dětí. Funkční rodina si musí udržet alespoň nějaké společné činnosti ve volném čase, jichž se účastní alespoň většina členů rodiny. Otázka Jak trávíte víkendy? je nejrychlejší cestou ke zjištění funkčnosti rodiny. Vymětal (2003, s. 64) v tomto koresponduje s Matouškem, když říká, že Vztahy se musí vědomě pěstovat. Nejčastěji tak dochází při společné činnosti celé rodiny. Jedním z významných předpokladů zdravého rodinného fungování je také rodinná resilience neboli odolnost. Za resilientní rodiny jsou považovány takové rodiny, které vycházejí z různých krizí a těžkostí celkově posíleny a plně uspokojují potřeby všech svých členů. (Langmeier, Krejčířová, 2006, s. 276) Stejně tak Walsh (2003, s. 3) považuje resilienci rodiny za důležitou a uvádí tři hlavní procesy, které je nutné v rámci rodiny posilovat, aby se zvýšila její odolnost. Jedná se zejména o systém rodinného povědomí, podporu v rámci rodiny a komunikaci. Komunikace by měla být jasná a otevřená. ( three main processes that need to be within a family strengthen to enhance its resilience. It is primarily a system of family awareness, support within the family and communication. Communication must be clear and open. ) Někteří autoři hovoří o tzv. zdraví rodiny, to je utvářeno vztahy mezi jednotlivými členy rodiny, dále také vztahem rodiny k okolí. Základním znakem zdravé rodiny je její schopnost plnit řadu funkcí (viz kapitola 1.1. Funkce rodiny). Diagnóza stavu rodiny i sanace nefungujících rodin bývá obtížná a předpokládá spolupráci více odborníků (lékař, učitel, sociální pracovník, právník aj.) (Sobotková, 2012) Možný (2008) řadí mezi hlavní rysy zdravé rodiny: otevřenou a srozumitelnou komunikaci mezi jejími členy, jejich vzájemný respekt, soudržnost a spolupráci v rodině, 13

14 emočně pozitivní vztahy, které poskytují sociální podporu a tím také životní oporu, schopnost a odolnost rodiny zvládat zátěžové a konfliktní situace, oporu rodiny v širším sociálním zázemí. Zdravá rodina je předpoklad pro správný vývoj dítěte, které se do ní rodí. (Veselá, 2010, s. 48) Základní funkce rodiny Z psychologického pohledu je rodina vnímána jako sociální skupina, která svým členům poskytuje vzájemnou podporu, zajištění životních potřeb, bezvýhradnou akceptaci jejich lidské existence, ochraňující hmotné i sociální prostředí, dále pak poskytuje svým členům východisko a zprostředkující článek při pronikání do makrosociálního prostředí. (Matoušek, 2008) Rodina plní v lidské společnosti řadu biologických, ekonomických, sociálních i psychologických funkcí (Vágnerová, 2008, s. 317) Mezi základní funkce rodiny jsou řazeny následující funkce: Biologicko-reprodukční funkce zabezpečuje udržení života početím. Podstatou této funkce není jen přivést dítě na svět, ale důležité také je zajistit mu vhodné podmínky pro jeho další život a vývoj. Funkce je v přímém vztahu k ekonomicko-zabezpečovací funkci rodiny, tedy spíše k jejímu standardu. Ten se snižuje se zvyšujícím se počtem dětí. (Smutková, 2007) Matoušek (2008, s. 10) zdůrazňuje, že při práci s rodinou by neměla být přehlížena biologická zakotvenost rodičovského i partnerského chování ani rozdíly ve vrozené výbavě mužů a žen. Mít stálého partnera a mít děti jsou přední hodnoty lidského života. Jinak řečeno: v našich genech je zakódovaná možnost, jednat tak, aby život lidského rodu byl zabezpečen, zajištěn. Ekonomicko-zabezpečovací funkce smyslem funkce je zajišťovat členům rodiny životní jistoty a standard. Netýká se pouze materiální stránky nýbrž i oblasti sociální s jejími psychologickými, právními a dalšími aspekty, sociální jistoty rodiny, její pevnosti a trvalosti. V ekonomicko-zabezpečovací funkci je nejlépe vysledovatelná závislost rodiny a jejího života na společenském systému, jelikož pramení z toho, jak jsou rodiče schopni a ochotni zapojit se do výrobního procesu společnosti a tím tak rodině zajistit dostatek prostředků k životu. (Kraus, 2014) Nezpochybnitelnou součástí ekonomicko-zabezpečovací funkce rodiny je také vybudovat u dětí a mládeže správné ekonomické myšlení. Poruchou této funkce rodiny 14

15 dochází v reálném životě k hmotnému nedostatku a neschopnosti rodiny zabezpečit základní životní potřeby členů rodiny. (Kraus, Poláčková, 2001) Podstatu ekonomicko-zabezpečovací funkce vystihuje také Matoušek (2008, s. 9) Podstatným rysem ekonomicko-zabezpečovací funkce je také to, že prostředky obživy jsou v rodině přerozdělovány tak, aby ti, kteří je z jakýchkoliv důvodů obstarávat nemohou, z nich měli také užitek. Funkce emocionální má velmi zásadní význam jelikož žádná jiná instituce nemůže člověku zajistit takové citové zázemí, pocit jistoty, bezpečí a také lásky, jako rodina. Kladné emocionální vtahy jsou předpokladem pro zdravý rozvoj emocionální stránky vývoje člověka. Je úzce spojena s výchovnou funkcí. Citová angažovanost při výchově je jedním z předpokladů úspěšné výchovy. Bez osobního, vysoce angažovaného zaujetí rodičů na osudu dětí by se děti vychovat nedaly" (Matoušek, 2008, s. 9) Socializačně-výchovná funkce ve vztahu k dítěti se jedná o funkci nejdůležitější. Spočívá v opravdovém zájmu o dítě a kvalitní péči o ně, v jeho výchově, v jeho přijetí takové jaké je, porozumění mu v jeho vývoji, v jeho potřebách a požadavcích, v prosazování nejlepšího zájmu dítěte a v jeho ochraně. Podstata této funkce tkví v prosazování a ochraně dětských práv, které jsou obsaženy v Úmluvě o právech dítěte. (Kraus, 2014) Ve vztahu k této funkci mluvíme o tzv. socializaci a výchově dítěte. Socializace jedná se o celoživotní proces, kdy se jedinec adaptuje do společnosti, osvojuje si její pravidla. (Jandourek, 2012) Výchova představuje těžiště procesu socializace, patří k základním socializačním činitelům, protože urychluje a také ulehčuje zespolečenšťování člověka, který jejím prostřednictvím přebírá zevšeobecněné společenské zkušenosti a postupně nabývá postoje a také vlastnosti, které jsou nevyhnutelné pro společenský život. Mimo jiné se také prostřednictvím výchovy zabezpečuje kontinuita vývoje lidské společnosti. (Smutková, 2007) O výchově je blíže pojednáno v kapitole 1.3 této diplomové práce. Ochranná funkce tato funkce spočívá nejen v ochraně zdraví dětí, ale také i v jejich ochraně před sociálně patologickými jevy. Rodina má dítěti poskytnout domov, kde je dítě chráněno po všech stránkách. Zahrnuje nejen péči o dítě, ale také o nemocné členy rodiny a péči ve stáří. (Gjuričová, Kubička, 2009) 15

16 Relaxační (odpočinková) funkce má pro všechny členy rodiny nezastupitelný význam. Spočívá v trávení volného času rodičů společně s dětmi. Děti se pomocí nepřímé výchovy, která spočívá v hrách a zábavě, učí přebírat žádoucí vzorce chování. (Kraus, 2014) Výše uvedené funkce rodiny jsou navzájem provázané, není možné, je posuzovat izolovaně, ale je nutné na ně nahlížet komplexně. Jedna funkce navazuje na druhou, vzájemně se tak doplňují. Matoušek a Pazlarová ve své knize Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny (2010, s. 14) uvádí, že dnešní společnost je v mnohém schopna nahradit tradiční funkce rodiny. Původní komplex funkcí rodiny se tenčí, některé z nich postupně slábnou, i když úplně nemizí, od konce 19. století v Evropě některé z jejich tradičních funkcí začal přebírat vznikající sociální stát. V současnosti má v západní civilizaci rodina zejména tyto funkce: podporování socializace, vztahovou podporu dospělých lidí, ekonomickou podporu všech členů. Na základě hodnocení funkčnosti rodiny a jejich poruch ve vztahu k dítěti byl vypracován DFR dotazník (Dotazník funkčnosti rodiny), jehož autorem je Jiří Dunovský (1999). Na základě dotazníku definuje čtyři typy rodin a je zaměřen na osm diagnostických kategorií, podle kterých se funkčnost rodiny zjišťuje (složení rodiny, stabilita rodiny, sociálně ekonomická situace vycházející z věku, rodinného stavu, vzdělání, zaměstnání rodičů, bydlení a příjmu rodiny, dále dotazník hodnotí osobnost rodičů, jejich psychický a celkový zdravotní stav, úroveň společenské adaptace, osobnost sourozence, osobnost dítěte, zájem o dítě, péče o dítě). Tento dotazník je možné použít i opakovaně a proto je možné srovnat rodinnou situaci v různých životních etapách. Dnes je DFR dotazník používán nejen pro výzkumné účely, ale i v praxi. Byl začleněn i do nového systému preventivních prohlídek v pediatrii jako diagnostický nástroj dětského lékaře. Výsledný skór DFR dotazníku umožnil definovat následující typy rodin: (Lovasová, 2005) Funkční (Eufunkční) rodina rodina plní všechny své základní funkce. Pro dítě je velmi přínosná, jelikož se v ní může optimálně vyvíjet, je zajištěn jeho dobrý a řádný vývoj. Takových rodin je v běžné populaci většina a jsou schopny plnit všechny funkce rodiny. (Kraus, Poláčková, 2001, s. 79) 16

17 Problémová rodina v této rodině se vyskytují závažné poruchy jedné nebo více funkcí. Vývoj dítěte však ještě stále neohrožují, rodina je schopna tyto problémy řešit vlastními silami případně je eliminovat, za přijetí pomoci někoho zvenčí. (Smutková, 2007) Dysfunkční rodina jedná se o rodinu, kde se vyskytují závažné poruchy některých nebo všech funkcí rodiny, které poškozují rodinu jako celek a narušují vývoj dítěte. Rodina není schopna tyto poruchy sama zvládat a proto je nutný zásah zvenčí tzv. sanace rodiny. O tomto typu rodiny více v další kapitole. (Fischer, Škoda, 2009) Afunkční rodina v této rodině jsou, tak závažné poruchy, že rodina přestává plnit svůj základní úkol. Je vážně ohrožen vývoj dítěte, nebo dokonce jeho existence, proto je nutné dítě z rodiny odebrat. (Kraus, 2008) Poruchy fungování rodin mohou vznikat z objektivních, subjektivních nebo smíšených příčin. Objektivní příčiny jsou na vůli rodičů nezávislé a lze do nich zařadit např. nezaměstnanost, válku, invaliditu, nemoc, úmrtí. Subjektivní příčiny jsou na vůli rodičů závislé, např. rodiče se o dítě nechtějí starat, nebo jsou příliš nezralí. Smíšené příčiny jsou kombinací obou předchozích. (Fischer, Škoda, 2009) Hodnocení rodiny probíhá vždy ve vztahu k normám a požadavkům společnosti. Toto hodnocení provádí sociální pracovníci, je však do určité míry relativní jelikož může být ovlivněno obecně názorovým a také třeba politickým zaměřením samotného hodnotitele. (Smutková, 2007) V 90. letech zkoumali Zdeněk Matějček a Jiří Kovařík české rodiny. Snažili se zjistit kolik je v České republice fungujících rodin, které fungují hůře a které jsou afunkční. Předmětem jejich výzkumu bylo také zjistit, v čem se tyto rodiny odlišují. Respondenty si rozdělily na ty, kteří považují své rodinné soužití za šťastné a spokojené, a na ty, kteří jsou naopak se svým rodinným soužitím nespokojeni. Autoři výzkumu došli ke zjištění, že hlavní rozdíly mezi spokojenými a nespokojenými rodinami spočívají především tzv. vnitřních znacích (komunikace, interakce, vzájemné vazby), nikoli ve znacích vnějších (velikost rodiny, její skladba a uspořádání). (Lovasová, 2005) Ve fungujících rodinách kladli partneři větší důraz na tradiční hodnoty, jako je věrnost, porozumění, uznání, tolerance. Na rozdíl od rodin nešťastných nekladli takový důraz na dobré hmotné podmínky. Výzkum také ukázal, že čtyři z pěti spokojených lidí si doma 17

18 pravidelně povídalo o svých denních zážitcích a prožitcích. Nespokojení lidé si o svých denních zážitcích doma nepovídali. (Gjurovičová, Kubička, 2009) Výzkum také ukázal rozdíly v oblasti péče o dítě. Zatímco u lidí spokojených a šťastných probíhala výchova dítěte bez větších problémů a děti přinášely svým rodičům radost, tak v nespokojených rodinách tomu bylo právě naopak. Rodiče se při výchově dětí potýkali často s nemalými obtížemi. Ve spokojených rodinách hrají důležitou roli také prarodiče, kteří působí jako stabilizační prvek. Členové rodiny vědí, že se na ně v případě nesnází mohou obrátit. V nespokojených soužitích nebyly styky s prarodiči udržovány, buďto vůbec nebo zcela povrchně. Jak ukázal výzkum, tak společné trávení volného času je pro členy rodiny velmi důležitou součástí dne a přispívá k jejich spokojenosti. (Lovasová, 2005) 1. 2 Typologie rodin Rodina prochází určitým vývojem. Zatímco v poválečném období se uzavíraly sňatky často v nízkém věku, zejména kvůli těhotenství partnerky, dnes tomu tak již není. Narození dítěte není impulsem proto, aby došlo k uzavření manželství. V dnešní době přibývá dětí, které se rodí mimo manželství. Takovéto soužití osob může také fungovat jako rodina, pokud spolu jednotlivé osoby sdílí jedno obydlí a navzájem spolupracují. (Kraus, 2008) Rodinu můžeme posuzovat z mnoha hledisek, např. dle úplnosti, funkčnosti, z hlediska jejího složení apod. Helus (2007) rozděluju rodinu a její členy na rodinu nukleární (jádrová), která se skládá z několika členů, kteří tvoří jádro rodiny. Tento typ rodiny se vyznačuje vysokou mírou solidarity, projevy citů a pudů. Současná nukleární rodina je zranitelná, neopírá se jednoznačně o předem danou normu a její přetrvání není jištěno sociální kontrolou. Je to daň za větší individuální svobodu, kterou v ní lidé mají. (Gjurovičová, Kubička, 2009, s 91) Manželskou rodinu, ta je tvořená z manželské nebo partnerské dvojice. Rodinu dvougenerační, tvořenou otcem, matkou, dětmi a intimně vztahovou, která se vyznačuje citovou blízkostí. Psychologický slovník rozlišuje rodinu nukleární, která zahrnuje pouze matku, otce, děti a rodinu širší. Širší rodinu tvoří i další příbuzenstvo - strýcové, tety, sestřenice, bratranci, prarodiče. (Hartl, Hartlová, 2010) 18

19 1.3 Rodinná výchova V ranném období života dítěte je pro něj rodina hlavním výchovným prostředím. Do třetího roku dítěte se utvářejí základy jeho osobnosti, dítě je v tomto věku nejzranitelnější a také nejovlivnitelnější. Jak uvádí Lovasová (2005, s. 55) Dětství je životním obdobím, ve kterém se klade základ osobnosti. Za nejvhodnější období pro utváření cílových záměrů výchovy je období dětství a mládí Výchovu lze definovat jako cílevědomé, plánovité, systematické a všestranné konání směřující k nápravě člověka pro jeho společenské úkoly a osobní život. Jedná se o celoživotní působení na procesy lidského chování, učení a začlenění člověka do společnosti. Výchova je zprostředkování znalostí, postojů a dovedností, které jsou společností pokládány za důležité k předání dalším generacím. V průběhu vývoje společnosti byly některé aspekty výchovy ovlivněny zejména kulturními podmínkami a odlišnými koncepcemi chápání člověka ve společnosti. (Sobotková, 2012, s. 78) Osobnost rodiče ovlivňuje formy výchovného působení na dítě, které se v rodině setkává s výchovou záměrnou, cílevědomou a také spontánní. Dítě je v rodině vychováváno permanentně, děje se tak i tehdy když si to vychovatelé neuvědomují, právě v tom tkví přirozenost rodinné výchovy. Osobnost dítěte se utváří pravděpodobně mnohem více tím, co rodiče stále dělají a jak se k němu i k ostatním členům rodiny chovají, než tím, co mu neustále přikazují a zakazují a k čemu ho neustále učí. (Langmeier, Krejčířová, 2006, s. 258) Společné soužití, časná interakce dítěte s rodiči vede ke vzájemnému porozumění, které se stává významným výchovným prostředkem. Těžiště rodinné výchovy tkví v oblasti citové. Právě proto je výchova v rodině nenahraditelná. K citlivosti a citovosti vychováváme děti nejvíce tehdy, když se mi sami chováme citlivě a citově, což také znamená bezprostředně a upřímně. (Matějček, 2002, s. 78) Mnohé pokusy vychovávat dítě v jakémkoliv jiném prostředí než rodinném pouze potvrdily nenahraditelnost rodiny. (Matoušek, Pazlarová, 2010) 1.4 Rodiče a jejich role Narozením dítěte se z muže a ženy stávají rodiče a začíná jim spolu s dítětem nová životní pouť, na jejímž konci by měl být silný, odolný a sebevědomí jedinec. Tito dva na sebe berou velmi nelehký úkol a sice, vychovat člověka. 19

20 Osobnost rodiče a rodič sám je jedním z nejsilnějších činitelů ve výchově. Pro zdárný vývoj dítěte je velmi důležité, aby mohlo vyrůstat v rodině, kde se na výchově podílí oba rodiče. Role matky a otce je nezastupitelná a dle Šulové i nepostradatelná. Domnívám se, že role obou rodičů ve výchově jsou specifické a komplementární. V každém období vývoje dítěte přinášejí oba rodiče určité důležité aspekty chování a interakcí do celkové mozaiky dětského repertoáru. (Šulová, 2010, s. 137) Komplementarita rodičovských postav, dle Šulové (2010): oba rodiče plní vůči dítěti specifický úkol, mateřské a otcovské role jsou vzájemně komplementární (doplňují se), vůči dítěti jsou nezastupitelné (nezastupují se), nelze rozhodnout, kdo je pro dítě a jeho zdravý psychický vývoj významnější rodičovskou postavou. Vazba mezi matkou a dítětem je pro dítě prvním a nejdůležitějším vztahem v životě. Když se tuto primární vazbu nepodaří vybudovat, může to pro dítě znamenat, že bude mít po celý život potíže s navazováním blízkým vztahů. (Archer, 2001, s. 92) Citovou vázaností k matce, která uspokojuje potřeby dítěte, získává dítě citovou jistotu, která je pro něj základem pro další osobnostní růst i pro postupné osamostatňování se. Uspokojení potřeby po bezpečí a vztahu je předpokladem pro sebeuvědomění a pro uspokojení z toho plynoucí potřeby osamostatnění, vůle a prosazení. (Prekopová, 2001, s. 13) Matějček (2002) hovoří o rodičovství psychologickém, pro které je typické vnitřní, citové přijetí dítěte, osobní vztah a soužití s ním. Toto staví nad rodičovství biologické, které je dáno pouze porodem dítěte. Výchovná role matky je založena na péči o dítě, obstarávání základních životních potřeb, budování pocitu jistoty a bezpečí a socializaci. V interakci s ní se posiluje vývoj v oblasti sociálních vztahů, včetně kontaktů s vrstevníky a přispívá také k rozvoji bezprostředních a neformálních vztahů k lidem. Obecně lze říci, že matka vede dítě k lidem, kdežto otec ke společnosti. (Langmeier, Krejčířová, 2006) Otec představuje pro dítě vzor mužnosti, síly, disciplíny, autority, organizačních schopností a dovedností. Otec je pro dítě autoritou myšlení a jeho budoucího uplatnění ve společnosti. Muži ovlivňují vývoj dítěte směrem k okolnímu prostředí, podporují všechno, co dítě připravuje na konfrontaci s nástrahami okolního světa. Podněcují dítě ke zvídavosti a vytrvalosti, jejich komunikace s dítětem je komplikovanější, tím dítě aktivizují a nutí ho porozumět a reagovat. (Vágnerová, 2008) 20

21 Výchovné role rodičů se nezastupují, ale vhodně se doplňují. Teprve vzájemné působení obou rodičů je způsobilé vytvořit úplný a kvalitní výchovný celek. (Šulová, 2010, s. 35) Při výchově je důležité, aby se rodiče tolerovali, respektovali a vzájemně se ve svých výchovných postupech podporovali. Vzájemné respektování výchovných rolí signalizuje zralost rodičů a způsobilost dítě vychovávat a také přiznává skutečnost, že se na vzniku dítěte podíleli oba rodiče. (Archer, 2001) Rodina je pro dítě také významný socializační činitel. Význam rodiny pro socializaci dítěte je klíčový, svým způsobem ojedinělý a prakticky nezastupitelný. (Helus, 2007, s. 96) Jen funkční rodina je schopná zabezpečit funkční socializaci dítěte. (Helus, 2007) Lovasová (2005, s. 110) k tomuto dodává: Rodina je významným faktorem v utváření sociálních kompetencí S výše uvedenými autory souhlasí i Kohoutek (2001, s. 108) když dodává: Rodinná konstelace má velký význam, protože jen rodina tvoří první vzorovou skupinu, v níž se dítě učí utvářet své vztahy k lidem a ke společnosti Dítě a prostředí Rodina je pro dítě základním a nezastupitelným životním prostředím, které uspokojuje celou řadu jeho primárních i sekundárních potřeb. Uspokojuje jeho základní potřebu jistoty a bezpečí, stejně také potřebu lidské sounáležitosti. Rodina skýtá dítěti akční prostor a nabízí jeho osobnosti prostřednictvím rodičů a sourozenců důležité identifikační vzory a také příklady chování. (Bláhová, 2010) Životní prostředí, ve kterém lidé žijí, jim vytváří specifické podmínky pro život. Realizuje se zde působení nejrůznějších činitelů, které umožňují lidem žít a vyvíjet se. Velkou roli v životě člověka hrají vlivy společenské a kulturní. Prostředí člověka zahrnuje kromě materiálních předmětů také nezbytné vztahy, které tvoří duchovní systém člověka. (Šulová, 2010) Životní prostředí člověka, lze tedy charakterizovat jako tu část světa, s níž je člověk ve vzájemném působení. Působí na člověka svými podněty, ovlivňuje jeho vývoj a člověk na tyto podněty reaguje, přizpůsobuje se, ale také je aktivně svou prací mění. (Kraus, 2008) Strukturu životního prostředí člověka charakterizují určité sféry vztahů. Gjurovičová a Kubička (2009) uvádějí následující vztahy: lidé a příroda, ta zahrnuje interakci s živou a neživou přírodou, lidé a výsledky lidské aktivity (kultura), spočívající v kultivaci 21

22 a uspokojování lidských materiální a duchovních potřeb, lidé a lidé, tato probíhá v užším i širším sociálním prostředí Rodinné prostředí Každá rodina má své specifické prostředí, jedná se o souhrn pocitů, vztahů, které k sobě členové rodiny navzájem chovají. Harmonické prostředí má na všechny velmi pozitivní vliv. Děti v něm snadno vstřebávají rodičovské hodnoty a cíle. Pro dítě je nejdůležitější láskyplné rodinné prostředí, které mu umožní překonávat krize, učit se z chyb a získávat větší jistotu při osamostatňování se. Dítě by nemělo překonávat krize samo. (Prekopová, 2003, s. 45) V takovémto prostředí jsou děti ochotné přijmout i pokárání, jelikož podvědomě vědí, že rodiče tak činí z lásky. (Šulová, 2010) Rodinné prostředí je utvářeno nejrůznějšími podmínkami a faktory. Střelec (1992) rozlišuje mezi psychologickými, materiálními a kulturními podmínkami rodinného prostředí. Autor se shoduje s Veselou (2010), která uvádí, že zabezpečení materiálního prostředí považuje za nejjednodušší z ostatních zmíněných. Svá tvrzení podkládají autoři faktem, že právě jen v této oblasti je možné stanovit hranice toho, co je pro rodinu nezbytné, co potřebuje a co rodinný rozpočet ještě unese. Vágnerová (2008), považuje za těžiště rodinného prostředí psychologické podmínky, které působí nejen na děti, ale také na ostatní stránky rodinného života a ovlivňují celkovou kvalitu rodiny, také v určitých fázích života člověka působí jako činitel, který se podílí na utváření důležitých povahových, volních a mravních vlastností dítěte. Příčinu nedostatků v mravních a citových projevech dítěte, můžeme hledat v narušených vztazích mezi rodiči. S tímto tvrzením se shoduje také Střelec (1992, s. 85) téměř každý nedostatek v citovém a mravním profilu dítěte je nutno hledat v narušených vztazích mezi členy rodiny, nejčastěji mezi rodiči. Za kulturní podmínky označuje Střelec (1992) dosažené vzdělání rodičů, vliv tradic, víry. Veselá (2010) zmiňuje, že nezanedbatelný význam pro dítě má i čtení pohádek a vyprávění rodinných historek, jejichž prostřednictvím dítě vstřebává rodinnou atmosféru. Střelec ke kulturním podmínkám rodinného prostředí ještě dodává: Pro celkovou kulturní úroveň rodičů a její využívání při výchově dětí vytváří školní vzdělání určité předpoklady, které se mohu vyvíjet v deformované, společensky nežádoucí podobě. 22

23 Rodinné prostředí dítě nejvýrazněji poznamenává a předurčuje jeho další lidskou existenci. Každý člověk v něm tráví poměrnou část svého života a právě proto je jeho vliv na vývoj člověka, tak zásadní. Rodina, ve které panuje harmonické rodinné prostředí, které se vyznačuje dobrými vztahy mezi členy rodiny a v celkovém dobrém soužití, je pro dítě důležitou základnou, ze které bude čerpat celý svůj život. Naopak v rodině dlouhodobě narušené nebo oslabené májí tyto nepříznivé vlivy negativní dopad na výchovné působení a vývoj dítěte v ní. Za nejdůležitější vlivy jsou považovány vlivy psychologické. (Sobotková, 2012) 1.6 Význam rodiny pro dítě Rodina je nedílnou součástí společnosti, má rozhodující význam pro vývoj osobnosti, v oblasti tělesné, duševní i sociální. Význam rodiny tkví zejména v tom, že dítěti uspokojuje jeho základní potřeby a to nejen biologické, spánek, hlad, ale a to především psychické. Z těch je nejvýznamnější potřeba lásky, bezpečí a jistoty. (Vágnerová, 2008) Jen láskyplné prostředí, mateřská péče, dávají dítěti pocit jistoty, bezpečí a vytvářejí pro ně, tak bezpečný domov. (Lovasová, 2005, s. 36) Dítě si do značné míry utváří obraz okolního světa podle toho, jak je mu realita interpretována. Právě v rodině a nejen tam si dítě osvojuje základní návyky, postoje, dovednosti, základní vzorce chování, které později ve svém životě uplatňuje. (Sobotková, 2012) Úkolem rodiny je dbát o základní životní potřeby o ochranu zdraví a současně také o rozvoj schopností a zájmů dítěte. Funkční rodina svými přirozenými projevy citové náklonosti, citlivým přístupem k problémům dítěte pro ně vytváří zázemí a buduje pocit jistoty a bezpečí. (Možný, 2008) Dle autorů Výrosta a Slaměníka (2001) je rodina definována jako nejdůležitější složka socializace a sociálního činitele, který je pro dítě vzorem. Rodina formuje osobnost dítěte a také mu poskytuje určité výchovné vzory pro roli do života, a to buďto ženskou či mužskou. Kromě jiného jedinci poskytuje normy, které jsou společností žádané a uznávané. Podle toho si jedinec může utvořit svůj individuální postoj k okolí a také k sobě samému. Je tedy patrné, že právě v rodině se formují naše vztahy k okolí a náš pohled na svět. 23

24 Jak uvádí Helus (2007, s. 135) ve své knize Sociální psychologie pro pedagogy: Vždyť rodina je základním životním prostředím dítěte. Nejen, že dítě obklopuje, ale také se do něj promítá. Rodina je základem společnosti a dítě je takové, jaká je rodina. Vliv rodiny se projevuje v sociální komunikaci verbální i neverbální. Právě rodina tvoří základ pro herní aktivity, učení a pozdější pracovní návyky. Velmi významnou roli hraje také rodina při trávení volného času. Všechny potřeby dítěte dokáže zabezpečit pouze funkční rodina. (Možný, 2008) 24

25 2 Dysfunkční rodina Předchozí kapitoly se věnují rodině, její definici, funkcím, typologii, rodinné výchově, rodičům, dítěti a také významu rodiny pro dítě. Cílem těchto kapitol bylo seznámit čtenáře se základními pojmy, které uvedou čtenáře do problematiky rodiny. Další snahou bylo poukázat na složitost rodinné problematiky a zdůraznit význam rodiny, který má nejen pro dítě, ale také pro společnost. Jak již bylo uvedeno, rodina je nejdůležitějším a nejvýznamnějším faktorem, který ovlivňuje celkové zrání dítěte. Pro jeho optimální vývoj je nutné, aby dítě vyrůstalo ve funkční rodině, takové však nejsou všechny. Vedle rodin funkčních máme i rodiny dysfunkční. Pro lepší pochopení významu dysfunkční rodina je nutné uvést význam slova dysfunkce. Jandourek (2012, s. 67) uvádí definici slova dysfunkce ve dvou možných významech. Jednak se může jednat o narušenou, sníženou, funkci, vadu či postižení nebo jde o takový důsledek lidského vědomého jednání, který negativně zasahuje celek společnosti, její adaptační schopnost, integraci, uskutečňování cílů, zachování struktur. Dysfunkce je pak všechno, co je škodlivé pro další existenci společnosti. Dysfunkční rodina, je tedy taková, která nedovede zajistit normální vývoj dítěte a plnit požadavky společnosti na výchovu. V takovéto rodině jsou vztahy mezi partnery konfliktní, je narušena soudržnost rodiny a celkové její klima. Výchova v takovémto prostředí je značně problematická. Vlivem těchto napjatých vztahů dochází u některých členů rodiny až k psychické traumatizaci. 1 (Matějček, 2002) Skryté nebo zjevné poruchy rodinné atmosféry mohou negativně ovlivnit vývoj dítěte. K tomuto se zpravidla nedostávají potřebné a pobízející vlivy, což vede k tomu, že jeho citové rozpoložení je nestabilní. Dítě si upevňuje přebrané a často jen negativní vzorce chování. Z takovéto rodiny dítě často uniká do jiných společenství, zejména do nejrůznějších part, které nezřídka překračují společenské normy nebo zákony. (Šulová, 2010) Vágnerová (2008, s. 317) na toto téma uvádí: Pokud je rodina v některém ohledu dysfunkční, některé důležité potřeby člověka zůstanou zřejmě neuspokojeny, a rodina se pro 1 Psychické trauma je psychické zranění, duševní stav člověka, ke kterému dochází v důsledku (traumatické) traumatizující události (úmrtí v rodině, šikana, těžký úraz aj.). (Jandourek, 2012) 25

26 své členy stane spíše zdrojem zátěže. Pokud jde o jedince ve vývoji, mohou mu v důsledku poruch funkce rodiny některé důležité zkušenosti chybět, a naopak může být vystaven vlivu zkušeností negativních. Rodiče v dysfunkčních rodinách se dětem nevěnují, tak jak by měli, nebo je dokonce zcela zanedbávají. V důsledku toho se tyto děti velmi často potýkají s pocity psychické deprivace. Při řešení těžkých životních situací děti z dysfunkčních rodin velmi často selhávají a v důsledku toho se mnozí z nich obrací k alkoholu nebo drogám. (Fischer, Škoda, 2009) Užívání návykových látek dětmi z dysfunkčních rodin zdůrazňuje také Sobotková (2012, s. 31) Rodinný systém, který je dysfunkční může mít za následek individuální psychopatologii, jako např. asociální chování, užívání návykových látek. Toto se odráží na celkovém fungování rodiny. Dále Sobotková na téma dysfunkční rodiny uvádí: V současné době se pohlíží na dysfunkci rodinného systému obecněji jde o rodinu, v níž jeden nebo více členů produkuje maladaptivní, nezdravé chování. Vztahy mezi členy dysfunkčních rodin jsou naplněny nedůvěrou, jejich přání a potřeby bývají často nenaplněny. Velmi často jsou tyto rodiny rozděleny na dva tábory a to v důsledku ostrých bojů o moc, tímto dochází k vytváření koalic, často dvou rodičů, kteří na svou stranu strhávají jedno z dětí proti druhému rodiči. Rozdělení rolí v rodině je nejasné. Komunikace v dysfunkční rodině bývá také narušená, panuje zde mnoho nedorozumění, protimluvů, vyznačuje se vysokou mírou stereotypu, kdy se rodina drží zaběhlých způsobů komunikace. (Langmeier, Krejčířová, 2006) Předchozí výčet vlastností dysfunkční rodiny potvrzuje svým dojmem z dysfunkčních rodin také Virginia Satir (2006, s. 357) která jako sociální pracovnice přišla s mnohými do kontaktu. V dysfunkční rodině jsem se vždy cítila nesvá, vnímala jsem krajně zdvořilou atmosféru a nudu ze strany členů rodiny nebo jsem naopak zaznamenala zlověstnou atmosféru a velkou dynamičnost. Mezi členy dysfunkčních rodin je málo projevů přátelství, drží pohromadě jen z povinnosti, také komunikace vázne. Hlavní rozdíly mezi funkční a dysfunkční rodinou zobrazuje přehledně následující tabulka, kterou zpracoval Plaňava (2000). Autor se zaměřil na šest oblastí, které dále ještě strukturuje. 26

27 KOMPONENTY PROCESY FUNKČNÍ RODINA DYSFUNKČNÍ RODINA I. STRUKTURA jasná, přehledná, flexibilní rigidní až chaotická 1. rozdělení moci a odpovědnosti kooperativní aliance rodičů, různé kompetence koalice mezi jedním rodičem a dítětem, převažuje boj o moc 2. hranice uvnitř rodiny jasné, zřetelné nejasné, chaotické 3. role členů rodiny přehledné, respektované, soulad s očekáváním v rozporu s očekáváním II. DYNAMIKA schopnost změn, struktury v souladu s vývojovými úkoly rodiny i jednotlivých členů struktura rodiny je rigidní, změny nenastávají, nebo jsou opožděné 4. krize tranzitorní konstruktivně a včas zvládané nezvládané 5. základní funkce rodiny plněny neplněny III. HODNOTOVÉ ORIENTACE, POSTOJE 6. preference, zaměřenost rodiny 7. soužití v rodině a manželství jako hodnota IV. INTIMITA 8. sounáležitost, vzájemná blízkost shodné a slučitelné; rozdílné a slučitelné, v souladu s vývojem rodiny velký význam přítomná a vyvažovaná s osobní autonomií vědomí sounáležitosti i v krizích, tendence být spolu, dotekové kontakty, emoční vyladění shodné, ale neslučitelné; rozdílné a neslučitelné; rigidní, rozporné minimální až žádný význam absence intimity absence sounáležitosti, vyhýbání se kontaktům a společným činnostem, doteková averze, převažují neg. emoce V. OSOBNÍ AUTONOMIE respektovaná, posilovaná, akceptace individuálních rozdílů potlačovaná, rozdíly mezi členy rodiny neakceptovány VI. KOMUNIKACE posiluje a utváří se zeslabuje, destruuje Tabulka 1 Rozdíly mezi funkční a dysfunkční rodinou (Plaňava, 2000) 27

28 Mezi často používané pojmy patří také mnohoproblémová rodina. Matoušek a Pazlarová (2010) charakterizují mnohoproblémovou rodinu jako rodinu, která má závažné problémy ve více sférách svého fungování. Jedná se o výchovu dětí, partnerské vztahy, vztahy k členům širší rodiny, finance, bydlení, závislosti aj. Dané označení není považováno za stigmatizující, především klade důraz na povahu potřeb těchto rodin. 2.1 Poruchy funkcí rodiny Rodina by měla plnit společensky uznávané funkce, jedině tak může být označována za funkční. (Problematikou funkcí rodiny se zabývala podrobněji kapitola č. 1.1 této diplomové práce). Někdy však dochází pod vlivem nejrůznějších elementů k poruchám těchto funkcí a rodina se stává dysfunkční. Příčin poruch funkcí rodiny vzhledem k dítěti je nepřeberné množství a jsou nejrůznějšího charakteru. Jejich původ můžeme hledat v chybách mezi jednotlivými články systému: jednotlivec rodina společnost a jejich vzájemné interakci. Poruchy mohou být vázány buďto na jednu, více nebo všechny základní funkce rodiny. Narušené funkce rodiny mohou negativně ovlivnit vývoj osobnosti dítěte. (Matějček, 2002) Podle Lovasové (2005) mohou za vznik problémů ve fungování rodin tři základní příčiny objektivní, subjektivní a smíšené. Objektivní příčiny jsou na vůli rodičů nezávislé a řadíme sem nezaměstnanost, invaliditu nebo nemoc. Subjektivní poruchy jsou na vůli rodičů závislé, projevují se neochotou pečovat o dítě, nebo neochotou přijmout společenské normy. Porucha biologicko-reprodukční funkce Jak je uvedeno výše, biologicko-reprodukční funkce zabezpečuje udržení života početím, proto o poruše této funkce hovoříme tehdy, když se do rodiny z jakéhokoliv důvodu dítě nenarodí. Příčinu tohoto jevu můžeme spatřovat také v tom, že trendem postmoderní doby je odkládání rodičovství na pozdější dobu. Mladí lidé dávají často přednost kariéře. (Vágnerová, 2008) Porucha ekonomicko-zabezpečovací funkce K poruše ekonomicko-zabezpečovací funkce dochází proto, že se rodiče buďto nemohou nebo nechtějí zapojit do výrobního procesu společnosti a tak pro sebe a svoje děti zajistit dostatek finančních prostředků. Porucha ekonomicko-zabezpečovací funkce se netýká 28

29 pouze nedostatku po stránce materiální, ale dotýká se i oblasti sociální, kde můžeme u jedinců spatřovat negativní psychologické dopady, které pramení právě z poruchy této funkce. Dochází k destabilizaci sociální jistoty rodiny, její pevnosti a trvalosti. Tyto aspekty se současně váží na emocionální funkci rodiny. (Kraus, 2008) Nedostatek hmotného zabezpečení se u dítěte projevuje tzv. kulturní deprivací, což znamená ochuzenost intelektového, a zvláště jazykového rozvoje způsobené sociokulturním zaostáváním dětí v rodinách málo vzdělaných rodičů nebo v prostředí s nízkou kulturou, což má závažné důsledky pro možnost jejich vzdělávání. (Šulová, 2010) Porucha emocionální funkce rodiny Emocionální funkce rodiny je velice významná a proto jakákoliv její porucha zasahuje všechny ostatní sféry života rodiny a také její vztah ke společnosti. Poruchy emocionality jsou zdrojem většiny rodinných poruch nebo jejich průvodním jevem. Z tohoto důvodu je pro jejich poznání a pochopení nutná spolupráce psychologie i psychiatrie. (Matoušek, Pazlarová, 2010) Poruchou emocionální funkce rodiny dochází k poruše klidné a vyrovnané atmosféry rodiny, což nejvíce ohrožuje dítě. Dítě je o ni připraveno rozvratem celé rodiny, často dochází k tomu, že rodiče ztrácí o dítě zájem, což může vyústit až v jeho opuštění nebo týrání. Celý socializačně výchovný proces dítěte je narušen ztrátou citového zázemí, pocitu bezpečí a jistoty, dítě je v rodině citově deprivováno. Deprivační zkušenost dítěte, nepříznivě ovlivňuje další vývoj jeho osobnosti a projevuje se změnami v jeho chování i prožívání. (Vágnerová, 2008, s. 320) Porucha socializačně-výchovné funkce Socializačně-výchovná funkce se ve vztahu k dítěti jeví jako nejdůležitější ze všech funkcí, které by rodina měla plnit. Základem této funkce je péče a zájem o dítě. Výchovné postoje k dítěti jsou výsledkem složitého vývojového procesu a jsou spjaty s celým vývojem osobnosti vychovatele, tedy rodiče. Osobnost rodiče rozhodujícím způsobem přispívá k utváření sociálního a emocionálního klimatu v rodině. (Veselá, 2010) Porucha této funkce spočívá v celé řadě situací, kdy se rodiče o dítě nechtějí, neumějí nebo nemohou postarat. Někdy mohou rodiče k dítěti zaujmout nepřátelský postoj, který může vyústit až k týrání. 29

30 Problémem výchovy v postmoderní společnosti, která je orientovaná na úspěch, může být zdůrazňování vzdělávání a školní úspěšnosti na úkor rozvíjení mravních hodnot a citovosti. Tyto přístupy vedou k přetěžování dětí a k deformování jejich osobnosti. (Gjurovičová, Kubička, 2009) Porucha relaxační funkce rodiny Podle některých sociologů je závažnou poruchou dnešních rodin, její příčinou je to, že spolu rodina tráví málo volného času. Pokud již rodina spolu přece jenom nějaký volný čas tráví, omezuje se na sledování televize. V důsledku toho dochází v rodinách ke komunikační bariéře, k odcizení a také se tímto vytváří terén pro psychickou subdeprivace. (Helus, 2007) Prekopová (2000, s. 49) na téma sledování televize ve volném čase uvádí: Jelikož se televize stala nejoblíbenější zábavou ve volném čase a svou rozmanitou nabídkou napomáhá k napodobování, nakazí svého diváka povrchností, úspěšným myšlením, lehkovážností. Televize fascinuje diváka silou a agresivitou, čím více a častěji je prezentována tím častěji dochází k otupení a nákaze zlem. Tak se mnohé dítě orientuje podle vzoru supermanů a je fascinováno mocí brutálního násilí, aniž by přitom mělo možnost rozlišovat mezi dobrem a zlem. Jednotlivé poruchy funkcí rodiny jsou navzájem provázané, to souvisí již s provázaností jednotlivých funkcí rodiny. Mohou také nabývat nejrůznější intenzity a mohou být vratné nebo nevratné. 2.2 Rizikové faktory ohrožující stabilitu rodiny V dysfunkční rodině je celá řada faktorů, které mohou vést k ohrožení dítěte. Tyto faktory se vzájemně kombinují a může být obtížné je identifikovat. Rizikové faktory pro nevhodné zacházení pečujících osob s dětmi je možné rozlišit na rizikové faktory na straně rodičů, na straně dětí, v širším prostředí rodiny a rizikové faktory v interakci rodiny. (Matoušek, Pazlarová, 2010) Langmeier a Krejčířová (2006) řadí mezi rizikové faktory na straně rodičů zejména psychickou nemoc, závislost na návykových látkách, osobnostní anomálie, traumatizující zkušenost z dětství, nízký věk rodiče, situace rozvodu aj. Veselá (2010) uvádí rizikové faktory na straně dětí, mezi které řadí nedonošenost, chronickou nebo častou nemoc, vrozenou tělesnou nebo mentální vadu, neobratnost, sníženou inteligenci, pohlaví. Vágnerová (2008) 30

31 zdůrazňuje, že k dalším faktorům, které mohou zvyšovat pravděpodobnost špatného zacházení s dítětem ze strany rodiče, patří také nechtěné těhotenství, některá z forem nejisté vazby na rodiče. V interakci rodiny mezi rizikové faktory patří zejména časté konflikty, nedostatek empatie, špatná komunikace. Rizikové faktory v širším prostředí rodiny jsou nezaměstnanost, chudoba, kulturní tradice a rodičovské chování, které toleruje např. fyzické trestání. Na souvislost chudoby, jako na jeden z faktorů, který má vliv na špatné zacházení s dítětem poukazují také soudobé studie. Zejména nezaměstnanost otců, bývá častěji v rodinách, kde se vyskytuje nevhodný přístup k dětem. Jedním z důvodů je především to, že nezaměstnanost a s ní spojená chudoba, zvyšuje stres v rodině a její celkové fungování je tak ztíženo. (Matoušek, Pazlarová, 2010) Helus (2007) řadí mezi rizikové faktory v rodinné výchově nevhodný styl rodinné výchovy, poruchu připoutání se, nedostatečné vzory ve výchově, násilí a kruté zacházení s dítětem, bariéry, které vyplívají z odlišné kultury a etnicity dítěte. Bechyňová a Konvičková (2008) zdůrazňují, že mezi rizikové faktory může patřit také prostředí, ve kterém rodina žije a proto je nutné toto prostředí také zkoumat. Prostředí může negativní působení vlivů rodičů i dětí zvyšovat. Patří sem například, sociální izolace rodiny, kdy rodičům chybí přirozená podpora v rámci širší rodiny. Za významný rizikový faktor považují autorky i ranou separaci dítěte od matky. 2.3 Nevhodné výchovné styly V dysfunkčních rodinách se vyskytují výchovné styly, které se nějakým způsobem vychylují od normálu. Důsledky špatného výchovného působení se pak promítají do dalšího života jedince. Především v dětství, kdy se klade základ osobnosti, a kdy je dítě nejvíce ovlivnitelné, hraje výchova důležitou roli. Celý život nás provázejí chyby v první výchově. (Šulová, 2010, s. 35) Rodina vychovává, mimo jiné, především vzorem rodičů. Svým nepříkladným chováním tak rodiče mohou dítě negativně ovlivnit. Jak bylo již uvedeno, významnou oblastí rodinné výchovy je citová výchova, její nedostatky mohou mít negativní dopady pro osobnostní vývoj dítěte. (Sobotková, 2012) Také Kraus (2008) uvádí, že zásadní vliv 31

32 na vývoj dítěte má způsob rodičovské výchovy a za nejúčinnější způsob výchovy považuje stanovení jasných, pevných a zřetelných pravidel. S tímto se ztotožňuje také Vaníčková (2004), která považuje za základní pravidla výchovy důslednost a vymezení limitů pro chování dítěte. Důležitým prostředkem výchovy je podle autorky odměna, která posiluje žádoucí chování dítěte. Naopak trest nepovažuje za výchovný prostředek, ten by měl sloužit jen jako korekce chyby, zabránit opakování a také zejména jako prostředek, který zbaví viníka viny. Tělesné tresty odmítá úplně, uvádí, že pouze učí děti agresi a zvyšují jejich pohotovost k násilnému řešení vlastních problémů. Také Špeciánová (2003) uvádí, že důsledkem užívání zejména nepřiměřených tělesných trestů, může docházet k poruchám osobnosti, týrání budoucího partnera nebo dítěte, popřípadě mohou implikovat sociálně-patologické jevy. Prekopová (2000) se zmiňuje o dalším extrému, který se objevuje u dětí, které vyrůstají v rodinách, jež jsou dobře materiálně zabezpečeny a jsou rozhodnuty se plně věnovat výchově dítěte a sytit jeho citové potřeby. Rodiče dítěti raději ustupují, což považují za projev lásky, než aby mu dali pevné hranice, ve kterých by se mohlo rozvíjet. Takovéto děti se neučí přizpůsobovat okolnímu světu, přijímat kompromisy, nejsou schopni čekat ani prohrávat a stávají se z nich panovační jedinci, kteří jsou jen těžce zvladatelní. 2.4 Dítě v dysfunkční rodině Děti bez příznivých podmínek pro vývoj lze považovat za ohrožené, jelikož je pravděpodobné, že bude ovlivněno jejich sociální fungování i v dospělosti. Jinak řečeno, budou u nich častější projevy sociálního selhání. (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 15) Jak bylo již uvedeno, dysfunkční rodina nedokáže adekvátně uspokojovat potřeby svých členů. Velmi často v těchto rodinách dochází k zanedbávání péče o dítě. (Matoušek, 2008) Zanedbávání je pravděpodobně nejčastějším typem špatného zacházení s dítětem. Je to fenomén, jemuž předchází velká řada faktorů, které se navzájem ovlivňují. Často trvá dlouhou dobu a opakuje se transgeneračně. (Langmeier, Krejčířová, 2006, s. 281) Zanedbávání znamená opomíjení významných potřeb dítěte, případně i jeho opouštění. Za zanedbávání považujeme nedostatečné uspokojování nejdůležitějších tělesných potřeb dětí 32

33 a nepečování o děti, které vede k vážnému poškození vývoje dítěte a může také způsobit jeho smrt. Projevuje se v nejrůznějších oblastech tělesné (nedostatečná výživa, hygiena, ošacení) nebo výchovné (nedodržování povinné školní docházky, zneužívání dětské práce). (Bechyňová, 2008) Matoušek (2008, s. 91) se shoduje s Bechyňovou, když zanedbávání péče o dítě charakterizuje jako: rodičovskou nevšímavost vůči podstatným potřebám dítěte, kdy rodiče nereagují na jasné signály nouze svých dětí. Vágnerová (2008) se zmiňuje o výchovném zanedbávání, kdy rodina může dítě učit rolím, hodnotám a normám, které většinová společnost považuje za nežádoucí. Dítě v dysfunkční rodině bývá také dosti často ohroženo týráním. Jedná se o týrání buďto s následným poraněním (nepřiměřené trestání, bití, agresivitu ze strany rodičů, napadání) nebo i bez následného poranění (vystavování chladu, dušení, trávení aj.) (Ševčík, Špatenková, 2011) Langmeier a Krejčířová (2006) zdůrazňují k důsledkům fyzického týrání vedle zdravotních důsledků také následky psychické, kterými jsou narušení osobnostního vývoje dítěte a jeho sebepojetí. Vaníčková (2004, s. 79) k tomuto uvádí: Dlouhodobé následky tělesných trestů je proto také třeba hledat v rovině emocionální. Týrané děti jsou buďto ustrašenější nebo agresivnější než jejich vrstevníci, ale stále s nimi mohou držet krok ve vývoji rozumových schopností. Zanedbávané dítě, které pro rodiče jakoby neexistuje, je však v horší situaci. Takovéto dítě nemá dost příležitostí k tomu, aby se učilo základním civilizačním dovednostem. Nemá dost podnětů k tomu, aby mohlo rozvíjet svůj intelekt. (Bechyňová, 2008, s. 74) Zanedbávané děti jsou hůře živeny, bývají více nemocné než jejich vrstevníci, pokud s nimi rodiče málo komunikují, opožďují se ve vývoji řeči. Vůči okolí jsou tyto děti uzavřenější, špatně navazují kontakty s lidmi, hůře se soustředí. Stavy apatie jsou u zanedbávaných dětí střídány se stavy náhlého oživení, které však nemají dlouhého trvání a přechází opět k apatii. Snadno se stávají obětními beránky dětských kolektivů. (Vágnerová, 2008) Častý je u nich neklid, úzkostné soustředění na okolí a současně pseudodospělé, ochranitelské chování vůči mladším. (Langmeier, Krejčířová, 2006, s. 284) 33

34 Týrány nebo zanedbávány jsou častěji děti, které jsou psychomotoricky opožděné, temperamentově nestabilní, nemocné, postižené různými tělesnými vadami, se sníženým intelektuálním nadáním nebo jinak handicapované. ( Children who are abused or neglected children often include psychomor delays, the temperament unstable, sick, disabled by various physical disabilities and children with reduced intellectuall talent, or otherwise disabled children. ) (Winton, 2001, s. 8) Špeciánová (2003) se zmiňuje o mezigeneračním přenosu násilí. Také Vágnerová (2008) uvádí, že týrané dětí se s větší pravděpodobností stávají týrajícími rodiči. Dvě třetiny až tři čtvrtiny rodičů, kteří se dopouští na svých dětech násilí, byli v dětství vychováváni za pomoci fyzických trestů. (Vaníčková, 2004, s. 75) Zvláštním případem ohrožujícím zdárný vývoj dětí v rodině patří sexuální zneužívání. Dítě může podléhat sexuálnímu zneužívání ze strany obou rodičů, častěji jsou však zneužívány dívky svými otci, kteří se tohoto dopouštějí často pod vlivem alkoholu. Spouštěčem sexuálního zneužívání dětí může být sexuální odmítání ze strany druhého partnera. ( The child may be subject to sexual abuse by both parents, but more often they are abused girls by their fathers who commit this often under the influence alcohol. The trigger sexual abuse of children may be sexual rejection by the other partner. ) (Block, 2013, s. 2) Vaníčková (2004, s. 20) naproti tomu uvádí, že není obvyklé, aby dceru zneužíval její vlastní otec, častěji to bývá otec nevlastní, strýc nebo dědeček. Pavlas (2001, s. 18) ve své knize uvádí definici zdravotní komise Rady Evropy, podle ní se za sexuální zneužívání považuje každé nevhodné vystavení dítěte pohlavnímu kontaktu nebo chování, jako je jakékoliv dotýkání, styk nebo vykořisťování, a to kýmkoliv, komu bylo dítě svěřeno do péče, anebo kýmkoliv, kdo dítě zneužívá. Většina sexuálně zneužívaných dětí má v dospělosti potíže s navazováním vztahů k opačnému pohlaví. Dítě obtížněji dospívá, paradoxně se může fixovat na rodiče, který jej takto zneužívá. Mnoho sexuálně zneužívaných dívek se stává prostitutkami. Sexuálně zneužívaní chlapci často propadají v dospělosti drogám a alkoholu. Někteří z nich mají nepřátelský postoj k opačnému pohlaví, a proto zůstávají sami, partnerský vztah nevyhledávají. (Matoušek, 2008) Děti, které jsou obětmi špatného zacházení, mohou trpět posttraumatickým stresovým syndromem (vzniká jako reakce na traumatizující událost, která se postiženému opakovaně 34

35 vrací v myšlenkách nebo snech), úzkostmi, depresemi. Velmi často dochází u těchto dětí k výkyvu nálad, kdy se střídá apatie s agresivitou, která může směřovat proti sobě samému nebo k okolí. (Vaníčková, 2004) Dysfunkční rodina nedokáže uspokojovat také psychické potřeby dítěte. V této souvislosti dochází k tzv. emočnímu týrání dítěte. To spočívá v zahrnování dítěte neustálou kritikou, nadávkami a jinými druhy ponižování. Dochází zde k neuspokojování základních citových potřeb dítěte potřeby lásky, jistoty a projevů náklonosti ze strany blízkých, zejména pak rodičů. Smutková (2007) rozlišuje složku aktivní (nadávky, ponižování, opovrhování) a pasivní (neláska, nezájem, nedostatek péče). Podle Krause (2008) se psychické týrání projevuje takovým chováním dospělé osoby, které negativně ovlivňuje citový a psychický vývoj dítěte a vývoj jeho chování. Dopady emočního týrání dítěte jsou závislé na jeho délce, intenzitě a také na vývojovém stupni rozvoje osobnosti dítěte. Komunikace jako prostředek ke sdělování pocitů, přání a také pochopení má velký vliv na psychické zdraví dítěte. Pokud v rodině komunikace nefunguje a členové si neumějí sdělit své pocity a očekávání dochází k narušování funkcí rodiny. Dítě není vyslechnuto, není pochopeno, není mu umožněno sdělit svůj vlastní názor nebo pocit. (Vágnerová, 2008) Špaňhelová (2007) zdůrazňuje důležitost jednoty v komunikaci mezi otcem a matkou. Pokud se rodiče neshodnou, může se stát, že způsobí zmatek a nejasnost ve vzájemné komunikaci mezi nimi a dítětem a dítě tohoto zmatku může v budoucnu zneužívat ve svůj prospěch. Všechny tyto projevy, které jsou typické pro dysfunkční rodiny, vykazují stejné znaky, a proto byly odborníky shrnuty do jednoho pojmu - Syndrom CAN. Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte je v anglosaské literatuře označován jako Child Abuse and Neglect (CAN). Odtud byl tento termín převzat i do naší odborné literatury. Syndrom byl poprvé popsán na III. Evropské konferenci pro prevenci týrání dětí, jež se konala v roce 1991 v Praze. Zdravotní komise Rady Evropy navázala na výsledky, které vzešly z dané konference, a v roce 1992 definovala jednotlivé formy Syndromu CAN Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte je popsán následovně: Jde o jakékoli vědomé či nevědomé aktivity, kterých se dopouští dospělý člověk (rodič, vychovatel nebo jiná osoba) 35

36 na dítěti a jejichž následkem dochází k poškození zdraví a zdravého vývoje dítěte. Jejich nejvyhraněnější podobou je úplné zahubení dítěte. (Bechyňová, 2008, s. 36) Smutková (2007) charakterizuje syndrom CAN jako souhrn negativních důsledků špatného zacházení s dítětem. Tyto příznaky mohou vznikat buďto jako následek aktivních zásahů rodičů ve formě záměrného ubližování nebo ve formě nedostatečné péče, kdy jsou zanedbávány základní potřeby dítěte. Existuje nepřeberné množství definic syndromu CAN. Odborníci se shodují na několika základních kritériích, která musejí být naplněna, abychom mohli o syndromu CAN hovořit: musí jít o nenáhodný děj, tato aktivita je v dané společnosti nepřijatelná či odmítaná, zároveň je preventabilní (lze ji předejít), důsledky pro stav a vývoj dítěte jsou bezprostředně spjaty s příčinami a mechanismy, které vyvolaly. Důležité je brát v potaz to, že syndrom CAN může vznikat jak aktivním konáním, tak záměrným nekonáním. (Gjurovičová, Kubička, 2009) Fischer a Škoda (2009) při vytvoření své definice poukazují hlavně na to, že se jedná o děj, který společnost hodnotí jednoznačně negativně, který nevznikal náhodně a kterému se dalo zabránit. V České republice každým rokem přibývá případů týrání, zneužívání a zanedbávání dětí. Podle statistiky Ministerstva práce a sociálních věcí bylo v roce 2013 evidováno případů oznámených Orgánu sociálně právní ochrany dětí (OSPOD). Jedná se pouze o případy, které byly odhaleny a o kterých se příslušné úřady dozvěděly např. od příbuzných dětí, neziskových organizací, zástupců škol apod. 36

37 Graf 1 Statistické srovnání ohlášených případů týrání a zneužívání dětí v letech Pozn. MPSV eviduje případy zneužívání samostatně až od roku (Roční výkaz MPSV o výkonu sociálněprávní ochrany dětí za jednotlivé roky. Z tabulky je patrné, že každoročně nejvíce stoupá počet zanedbávaných dětí. Tělesné a psychické týrání se také od roku 2009 zvyšuje, ale nárůst není, tak markantní jako u zanedbávání dětí. Jak vidíme, tak případy sexuálního zneužívání dětí rostou nejpomaleji. Zajímavé je, že v roce 2006 došlo u sledovaných jevů k výraznému poklesu, který však od následujícího roku začal opět narůstat a u psychického týrání je tento nárůst největší mezi lety 2009 a 2010, kdy se počet případů zvýšil o 268. Následující tabulka podává přehled o počtech týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí podle toho kým jsou týrány nebo zneužívány. Z tabulky je patrné, že mezi osobami, které děti týrají je na prvním místě otec a hned za ním matka dítěte. Otec je také na prvním místě v případech psychického týrání, kdy je druhým nejčastějším pachatelem opět matka, ale na otce má již výraznější propad, než u tělesného týrání. V oblasti zanedbávání dítěte má však matka jako pachatel výrazný náskok před všemi ostatními původci týrání nebo zneužívaní dětí. 37