Možnosti využití koně ve službách policie ČR Bakalářská práce

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství Možnosti využití koně ve službách policie ČR Bakalářská práce Vedoucí práce: Vypracovala: Dr. Ing. Pavla Šťastná Eliška Valentová Brno 2013

2 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Možnosti využití koně ve službách policie ČR vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucí Bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. Dne... podpis autora...

3 PODĚKOVÁNÍ Děkuji touto cestou vedoucí bakalářské práce Dr. Ing. Pavle Šťastné, za její hodnotné rady, odborné připomínky a pomoc při psaní této bakalářské práce.

4 ABSTRAKT Cílem této práce je seznámit čtenáře s jízdní policií, jejími úkoly a možnostmi využití služebních koní ať už v běžném výkonu služby, na pátracích akcích, preventivních či reprezentačních akcích, nebo také na bezpečnostních opatřeních. V práci je rozebrána historie a vývoj koní, jejich domestikace a počátky jejich praktického využívání člověkem. Dále se zabývá jejich využitím u bezpečnostních složek. Popisuje kritéria výběru vhodného plemene, co se temperamentu a dovedností týče, a rovněž nastiňuje požadavky kladené na jednotlivé koně. Je zde stanovena metodika použití koní u jízdní policie. Práce se rovněž zaměřuje na popis výcviku koní u jízdní policie Brno - Medlánky, kdy je uveden i aktuální výčet koní a je popsán i chod oddělení. Klíčová slova: - jízdní policie, hipologie, služební kůň, bezpečnostní opatření. ABSTRACT The aim of this thesis is to introduce the role of the Mounted police and their tasks as well as to discuss the variety of uses of police horses either in common service, in the search and rescue field or during preventive or official public events. The thesis is divided into two parts. In the theoretical part, the author explains the evolution of horses, the process of their domestication and above all, the history of using horses to help human beings. The main focus is on the use of horses by security police forces. More specifically, this chapter describes the criteria valid for choosing suitable horse breeds according to their dispositions as well as their abilities. Furthermore, it outlines the requirements placed on individual horses. Finally, the theoretical part provides methodology of using horses by the Mounted police. The practical part of this thesis deals with a concrete example of police horse training at Mounted police unit in Brno Medlánky. Last but not least, the thesis also includes a list of current horses used as well as a detailed description of running the given department. Keywords: - mounted police, hippology, police horse, safety precautions

5 Obsah 1 Úvod Literární přehled Vývoj a původ koní Domestikace koní Využití koně v průběhu času Koně ve vojenských a policejních službách Historie jízdní policie u nás Založení jízdní policie v Brně: Současnost jízdní policie Policie ČR Služební hipologie Oddělení služební hipologie Základní úkoly služební hipologie Využívání služebních koní Plemena koní Dle různých kritérií můžeme koně rozdělit: Charakteristika vybraných plemen koní: Genové rezervy v ČR Seznam plemen koní zařazených do národního programu pro uchovávání genových rezerv v ČR Využívaná plemena u policie ČR Český teplokrevník Etologie koní Smyslové orgány Podmínky pro výběr k policii, výcvik, zkoušky Kritéria pro výběr koní: Výcvik mladých služebních koní Ukončení výcviku mladých služebních koní Disciplíny zkoušky v základním a výcvikovém kurzu Jezdecká drezúra Terénní zkouška Speciální parkúr policejních dovedností Ústní zkouška z teorie Vydání osvědčení a zařazení do kategorie...35

6 2.10 Obměna, doplňování početních stavů a vyřazování služebních koní Materiál a metodika Běžný den koně u jízdní policie Přehled koní na oddělení služební hipologie Brno - Medlánky Diskuse Závěr Přehled použité literatury Přílohy...46

7 1 ÚVOD Kůň - inteligentní, krásné, elegantní a impozantní zvíře. Zvíře, jehož potenciálu si člověk všiml již ve starověku a jakmile si osvojil schopnost koně chovat, začal jej i plně využívat. Kůň svoji silou pomohl budovat civilizace a impéria, dokázal přepravovat člověka i náklad rychleji a dále než by byl sám člověk schopen a spolu s vynálezem kola pomohl rozhýbat svět. Člověk však také záhy pochopil, že kůň se dá efektivně využít i pro jiné než mírové využití, neboť kůň svojí mohutností a rychlostí dokázal se schopným jezdcem vnést hrůzu na bitevní pole a toto ovládnul. Jízda se stala symbolem a vládcem bitevního pole, kdy si tuto výsadu udržela až do doby první světové války, kdy sílu koně postupně nahradil tank. Spolu s tímto nasazením koní se vyvíjela techniky jízdy a rovněž i taktika jejich nasazení. I když kůň ztratil prim na bitevním poli, od vojenského nasazení byl jenom krůček k jeho využití u bezpečnostních složek, kde se využívá dodnes. Policie a její předchůdci získali v minulosti díky koním tolik potřebnou mobilitu a hlavně ideální prostředek k udržování veřejného pořádku, neboť stejně jak jízda působila na šiky vojáků, dokázala formace koní bezpečně udržet pod kontrolou rozvášněný dav a to jak pouze svojí přítomností, čímž dokáže zapůsobit na psychiku davu, tak i svoji schopností dav vytlačovat a rozrážet, tato potřeba se udržela až do současnosti. Toto ovšem není jediné využití policejního koně. Kůň je také vhodný pro hlídkování jak v nedostupných terénech, tak i v parcích a rekreačních oblastech, navíc použití koní je ekologičtější než by bylo použití dopravního prostředku. V neposlední řadě plní kůň také reprezentativní funkci, neboť policista na koni je cílem mnoha pohledů kolemjdoucích a všeobecně budí zájem lidí, který pomáhá zlepšování veřejného povědomí o policii. Dané téma jsem si vybrala z důvodu, že pracuji na oddělení služební hipologie a také hlavně z důvodu velké lásky ke koním. Tato práce si klade za cíl seznámit jejího čtenáře s možnostmi využití koně u policie a to jak v rámci teorie, tak i s ohledem na praktické zkušenosti a dále zjistit výhody a nevýhody při použití koní u policie. V první části se věnuje historii, vývoji koní a počátky jejich domestikace a výcviku. Popisuje kritéria výběru a vhodnosti jednotlivých plemen s ohledem na jejich temperament a charakter. Rozebírá se praktický chov koní u oddělení jízdní policie, jak z hlediska výcviku a ustájení, tak i z hlediska jejich přímého nasazení, kdy se popisují jednotlivé způsoby využití pro účely policie, kdy se stanoví podmínky hlídkové i pořádkové služby. V další části stanovuje podmínky při přezkušování koní i jezdců. Jsou zde zmíněny i důležité smysly koní, díky kterým můžeme přizpůsobovat výcvik. V neposlední řádě také přednáší výpis platných interních aktů řízení 7

8 a také zákony, podle kterých se upravuje činnost samotných oddělení jízdní policie. Při psaní práce bylo vycházeno jak dostupné literatury a judikatury, tak i z mých praktických zkušeností nasbíraných při působení u jízdní policie Brno - Medlánky. 8

9 2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Vývoj a původ koní Vývoj koňovitých začal před více než 60 miliony let ve třetihorách, tedy ještě dříve než tu byli lidé. Tehdejší prakůň (Hyracotherium) žil v době eocénu. Dnešním koním se však vůbec nepodobal, svým vzhledem připomínal spíše lišku. Na předních nohou měl čtyři a na zadních tři prsty s měkkými polštářky, měl klenutý hřbet svažující se k ocasu a měl drobné ostré zuby. Na těle měl pruhy a skvrny, které ho pravděpodobně maskovaly před predátory. Živil se výhradně listy a mladými výhonky. Vývoj Hyracotherium začal v Americe, odkud se po pevninském mostu rozšířil na východ i západ (Gordon-Watson, Montgomery, 2003). Obr. č. 1 Hyracotherium Nástupcem Hyracotherium byl v oligocénu Mesohippus, který měl vlivem změny klimatu na koncích prstů kopýtka. Následovaly další výrazné změny klimatu i životního prostředí. Pralesy ustupovaly savanám, půda se vysušila a byla tvrdší. Mesohippa vystřídal počátkem miocénu Miohippus. Ten byl o poznání větší, měl delší nohy a chrup uzpůsoben ke žvýkání rozmanitější potravy. Na všech nohách už měl tři prsty a váhu nesl prostřední z nich (Gordon-Watson, Montgomery, 2003). Pralesy postupně vymizely a nahradili je bezlesé pláně a stepi porostlé trávou. Tento vývoj vedl i ke změně ve stavbě těla tehdejších koní. Došlo k vývoji stoliček, prodloužení krku, oči se posunuly do stran a zrak tak obsáhl širší zorné pole. Také uši se prodloužily a staly se pohyblivějšími. Svaly končetin zmohutněly, rychlost a pohyblivost koně výrazně stoupla. Posledním vývojovým stupněm před moderním koněm byl Pliohippus, který žil v pliocénu asi před pěti až šesti miliony lety a byl první, který měl už jen jeden prst krytý mohutným kopytem (Edwards, 1992). Pliohippus byl skvěle přizpůsoben k životu na rozlehlých pláních, stepích a prériích, řezáky zesílily a prodloužily 9

10 se a na stoličkách s vysokými korunkami se vyvinuly hrbolky a valy sloužící k rozmělnění celulózy obsažené v trávě. Měřil asi 1,22 m a vzhledem připomínal zebru nebo osla (Gordon-Watson, Montgomery, 2003). Současní koně rodu Equus se začali vyvíjet pře více než jedním milionem let. Vlivem dlouhého sucha vyprahly velké oblasti a stáda koní se proto musela za potravou a vodou stěhovat. Koně se tak rozšířili do Jižní Ameriky, Asie a později i do Evropy. Do Austrálie kůň nepronikl, protože již byla od ostatních kontinentů oddělena. Později na americkém kontinentu koně, z dosud nejasných příčin, vyhynuli. Podle Mahlera (1995) možná vlivem hromadného onemocnění (znovu se na svůj mateřský kontinent dostali až po objevení Ameriky v 15. století). Na vývoji koně domácího se podílely pravděpodobně tři druhy koní: tarpan lesní, tarpan stepní a kůň Převalského nebo-li kertag, ten jako jediný z nich přežil dodnes. Z těchto tří druhů vznikly čtyři prvotní typy koní a poníků. První, nazývaný keltský nebo atlantský kůň či pony, který se vyvinul na území severozápadní Evropy. Druhý typ žil na severovýchodě Evropy a v Asii. Byl větší a robustnější, obrůstal dlouhou hustou srstí, tělo mu pokrývala tlustá vrstva podkožního tuku. Tento typ byl zřejmě předchůdce dnešních chladnokrevníků. Třetí typ pocházející ze střední Asie, měl útlou, štíhlou kostru, dlouhý krk, dlouhé uši a velmi jemnou srst. Od tohoto typu vzešel karabašský a andaluský kůň a sorraia pony. Čtvrtý typ koní obýval západní Asii. Šlo o koně malého vzrůstu s jemnou srstí, měli jemnou hlavu a vysoko nasazený ocas. Z tohoto typu byli vyšlechtěni arabští plnokrevníci. Z dnešních koní je nejblíže původnímu typu Kaspický pony (GordonWatson, Montgomery, 2003). 2.2 Domestikace koní Ze všech nynějších velkých domácích zvířat byl kůň ochočen nejpozději. Možná je to vlivem jeho velikosti, síly a rychlosti nebo možná díky jeho nevypočitatelnosti, bojovnosti a také možná díky velkému temperamentu. Koně prostě nebylo snadné polapit a zkrotit. Dávno před tím, než se člověku podařilo koně ochočit, v době ledové mezi nimi panoval vztah lovce a kořisti. Pro lovce nebylo snadné zdolat tak rychlé a odvážné zvíře kamennými nástroji, musel být chytřejší a svůj hon na koně nějak zorganizovat. Zaháněl koně do přirozených pastí, kde je lovci ubíjeli anebo se koně zřítili z vysoké strmé skály. Toto dokládají i obrovské hromady koňských kostí objevené ve Francii u města Solutré, dále pak i jeskynní malby a rytiny z Francie, Španělska, Itálie i ze Sibiře (Edwards a kol., 1998). 10

11 Pravěcí lidé žili ze dne na den a jejich zítřek byl nejistý. Snažili se proto nějakým způsobem potraviny skladovat. Znali již některé plodiny, které jim vydrželi přes zimu, ale stále nedokázali skladovat čerstvé maso, nezkazilo se jen bylo-li zmrzlé nebo živé. Některá zvířata se s tehdejším člověkem sžívala a postupně tak zdomácňovala. Člověk tak měl maso na dosah. K domestikaci koní kočovnými kmeny došlo až jako poslední někdy kolem roku 4000 př. n. l. a následovali psa, ovce, kozy, prase i tura (Mahler, 1995). 2.3 Využití koně v průběhu času První zdomácnělá stáda koní se skládala jen z klisen a hříbat, hřebci vzhledem k jejich agresivitě se nechovali. Říjné klisny byly uvazovány nedaleko od osady a lákaly divoké hřebce, kteří je připustili (tento způsob se používá i v dnešní době v místech s divokými nebo polodivokými koňmi). Zpočátku lidé využívali jen jejich maso, kůži, mléko a trus, později je začali využívat i jako tažná a jezdecká zvířata. Lidé tak získali rychlost, vytrvalost a sílu v podobě koní a to jim umožňovalo překonávat delší vzdálenosti při hledání nových pastvin (Edwards a kol., 1998). Kolem roku 3500 př. n. l. bylo v Mezopotámii vynalezeno kolo, tímto se značně usnadnilo obchodování, později se začaly používat válečné vozy a koně jako válečný prostředek. Postupně se zdokonalovala výzbroj a výstroj jak pro jezdce, tak i pro koně. Pro těžce vyzbrojené jezdce se používali stále silnější koně, k jejich ovládání se začali používat udidla, otěže a ostruhy. Zpočátku se postroje dělaly ze dřeva nebo kůže, později z bronzu či železa. Sedla se používala až v době římského císařství (Gordon- Watson, Montgomery, 2003). Ve středověku se těžká plemena začala již používat v zemědělství při obdělávání půdy. V 17. století vzrostl zájem o chov rychlých a silných koní, které by bylo možné zapřáhnout do dostavníků. V Anglii v 18. století vzrůstající popularita sportu s vyššími nároky na rychlost, ovlivnila chov arabů a berberů a vznikl tak základní kámen pro chov anglického plnokrevníka (Gordon-Watson, Montgomery, 2003). Významně zasáhla do chovu koní i rytířská doba a to hlavně požadavky na jejich typ a výkonnost. Určujícím kritériem byla jejich využitelnost ve vojenství, turnajích a slavnostních ceremoniálech. Cílem bylo šlechtit konstitučně tvrdé, mohutné a pohyblivé koně. Chov koní byl ovlivněn i díky poznatkům získaných v Orientu. Koně byli při křížových výpravách ukořistění a jejich chovu byla věnována velká pozornost. Snahou bylo je chovatelsky využít k zušlechťování některých domácích plemen a ke křížení s chladnokrevnými klisnami pro produkci turnajových a válečných koní. Ze zkušeností 11

12 některých zemí platila zásada, že vůbec nejlepší váleční koně pocházejí z křížení chladnokrevných klisen se španělskými andaluskými hřebci. Pro jezdecké využití se využívali hlavně mimochodníci, protože byli velmi vytrvalí a příjemní k jízdě, což znamenalo, že se jezdec méně unavil než při jízdě na koních s normálním chodem. Parádní kůň musel být exteriérově působivý, byl lehčí, temperamentní a měl vznosné chody. Oblíbenými koňmi pro ceremoniální účely byli koně z Orientu, koně španělští, limusinští a navarští. Později se více prosazovali koně španělští. Použití klisny jako rytířského koně se považovalo za přestupek, rytíř musel používat pouze hřebce (Dušek, 1995). V 19. století role koně vrcholí. Jeho všestranné využití v armádě, zemědělství i průmyslu se rozšířilo po celém světě. Žádná továrna se neobešla bez své stáje. Koně zajišťovali veškerou dopravu, nákladní i osobní v dostavnících či kočárech nebo v sedle. Koně dokonce časem tahali i vagonky po kolejích či lodě v přístavech. S pomocí koní se doručovala i pošta pomocí dostavníků či Pony Expressu, který závisel na rychlosti a vytrvalosti koní a jejich rychlému střídání. Koně byli spouštěni i hluboko pod zem, aby tahali vytěžené uhlí. Chov koní poklesl, jakmile člověk vynalezl parní stroj a spalovací motor, který zabudoval do dopravních prostředků. Tažné koně nahradil traktor, kočáry vystřídaly automobily, tanky a letadla byly zase výzbrojí armády. Války a nezájem o koně měl za následek, že se výrazně snížily jejich stavy jen asi na desetinu dřívějšího stavu. Po druhé světové válce se zájem o chov koní opět zvyšuje, ale jen pro sportovní, rekreační účely a pro využití při slavnostních, státních a jiných ceremoniích (Mahler, 1995). 2.4 Koně ve vojenských a policejních službách Chvíli poté, co si člověk koně ochočil, poznal jeho potenciál a začal jej používat pro válečné účely a postupem času i pro účely bezpečnostních složek. Dokonce již v roce 1345 př. n. l. byl sepsán chetitským jezdcem výcvik a péče o vojenské koně. Asi o 1000 let později napsal athénský vojevůdce Xenofón dílo O umění jezdeckém, kterým položil základ klasickému jezdectví. Klasická drezúra a její cviky pro koně a jezdce byly původně vyvinuty pro válečné účely (Swinney, Harris, 2011). Poprvé se koně u jízdní policie objevili v 18. století, kdy převzaly od armády dohled nad civilními nepokoji. V roce 1758 byl v Londýně ustanoven první oddíl jízdní policie, od tohoto okamžiku se jednotky rozšiřovaly po celém světě. V New Yorku řídí dopravu, dohlížejí na davy při větším shromáždění lidí. Dále je zavedena jízdní policie ve Francii, Kanadě, Švédsku, Německu, Rusku, Slovensku, Polsku, Belgii, Itálii, Austrálii, Jamajce, Africe, Indii i Pákistánu, kde hlídkují hlavně na hranicích. Koně u policie jsou i v jiných 12

13 státech, kde plní různé úkoly a jsou použity různá plemena většinou s ohledem na zemi, kde působí, např. v Barceloně se používají výhradně andaluští hřebci, na rozdíl od jiných států, kde se hřebcům vyhýbají pro jejich temperament. V zemích, kde jsou královské rodiny, bývají koně i v královské stráži. Mezi další úkoly jízdní policie patří hlídkování v parcích, rezervacích i na státních hranicích, udržování veřejného pořádku v ulicích města, dohlížení na průběh průvodů a slavností (Edwards a kol., 1998). 2.5 Historie jízdní policie u nás Pod pojmem jízdní policie máme na mysli hipomobilní policie, protože jiná jezdecká zvířata se u nás nepoužívají. Až do zavedení vozidel se spalovacími motory, byl kůň v armádě bezkonkurenčně nejrychlejším přepravním prostředkem. Vojenský kůň se přestal využívat po II. světové válce, ačkoliv již po I. světové válce bylo zřejmé, že za stávající situace ve vojenství, nemá dále jízda budoucnost. Po armádě převzaly jízdu policejní složky a vznikla tak jízdní policie. Zde byla využita rychlost koní ke stíhání zločinců a to hlavně v místech, kam se auto nedostalo (Macek, Uhlíř, 1997). Jízda v armádě v našich zemích přetrvávala do poloviny 50. let 20. století a u pohraniční stráže asi do poloviny 60. let. Poté se koně u policie i v armádě přestali využívat až do roku 1991, kdy byla založena jízdní policie v Praze, kterou následovalo později i Brno a Zlín a byly založeny i jízdní oddíly městské policie v Praze, Pardubicích a Ostravě (Macek, Uhlíř, 1997) Založení jízdní policie v Brně: V roce 1946 byla veškerá jízda na Moravě převedena do stavu pohraničních útvarů a byla využita pro výkon služby v pohraničí. Díky mimořádné osobní iniciativě, podal zemský velitel plk. Mlynář návrh na Ministerstvo vnitra, aby se jezdectvo vrátilo do Brna. Tomu bylo vyhověno a dne 29. července 1948 byl v Brně, s účinností od 1. srpna 1948, zřízen Jezdecký oddíl Brno jako samostatný útvar pořádkové služby SNB. Následujícího roku bylo používání koní omezeno a následně byly všechny jezdecké oddíly zrušeny. V Brně bylo oddělení jízdní policie znovu založeno v roce 1993 v Žebětíně, kde bylo pouhé tři roky od založení. Po dohodě s radnicí byl získán bývalý vojenský objekt v Medlánkách, kam se oddělení jízdní policie později přestěhovalo. Zde se postupným budováním a rekonstrukcemi získaly stáje pro 24 koní, výběhy a krytá jízdárna. 13

14 2.6 Současnost jízdní policie Policie ČR Policie je jednotný ozbrojený bezpečnostní sbor. Policie slouží veřejnosti. Jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropské unie nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu. Policie působí na území České republiky, nestanoví-li tento zákon nebo jiný právní předpis jinak. Úkoly policie vykonávají příslušníci policie a zaměstnanci zařazení u policie. Policie je podřízena ministerstvu. Ministerstvo vytváří podmínky pro plnění úkolů policie. Policejní prezident odpovídá za činnost policie ministrovi. Policie při plnění svých úkolů spolupracuje s ozbrojenými silami, bezpečnostními sbory a dalšími orgány veřejné správy, jakož i s právnickými a fyzickými osobami. Policisté jsou při plnění úkolů Policie ČR, za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem, oprávněni použít k provedení nebo dokončení služebního zákroku donucovací prostředky. Mezi donucovací prostředky patří i vytlačování koněm, který se využívá v zákrocích pod jednotným velením. Při zákroku pod jednotným velením rozhoduje o použití donucovacího prostředku velitel zakročující jednotky. O použití donucovacího prostředku může na místě zákroku rozhodnout také nadřízený tohoto velitele, který tímto rozhodnutím přebírá velení do ukončení zákroku. Rozhodnutí velitele zakročující jednotky a jeho nadřízeného o použití donucovacího prostředku nebo zbraně musí být zadokumentováno záznamovou technikou se zvukem nebo v listinné podobě (zákon č. 273/2008 Sb.) Služební hipologie Služební hipologií se dle ZPPP č. 80/2009 rozumí činnost týkající se držení, ošetřování, používání, výcviku a chovu služebních koní Oddělení služební hipologie Oddělení služební hipologie, jsou zřízena u Policie ČR, Krajských ředitelství policie, zejména k zajištění úkolů na úseku veřejného pořádku, boje s kriminalitou, pátrání po hledaných osobách, úkolů speciálního charakteru a reprezentaci a propagaci Policie ČR s využitím služebních koní. Oddělení jsou základními výkonnými články útvarů policie. U krajských ředitelství 14

15 policie jsou začleněny pod odbory služby pořádkové policie, jako součást pořádkových jednotek. U útvarů s celostátní působností spadají pod příslušného služebního funkcionáře Základní úkoly služební hipologie Oddělení služební hipologie (dále jen OSH ) plní zejména úkoly při: ochraně veřejného pořádku, bezpečnosti osob a majetku, zajišťování bezpečnosti chráněných objektů, prostorů a osob, ochraně vnitrostátních letišť s mezinárodním provozem, předcházení a odhalování trestných činů a přestupků, pátrání po osobách a věcech, zjišťování důkazů pro účely trestního řízení, preventivní činnost. OSH mohou dále plnit úkoly na úseku reprezentace a propagace policie, a to zejména: prezentace služebních koní na společenských, sportovních a kulturních akcích, pořádat exkurze pro děti předškolního věku, žáky a studenty škol v areále útvaru spojené s přednáškami o využívání služebních koní v rámci policie, účastnit se služebních a veřejných jezdeckých závodů v ČR i v zahraničí Využívání služebních koní Služební koně mohou být využívání na oddělení: k výkonu hlídkové služby výkon služby je prováděn dvojčlennými hlídkami jezdců, v případě nasazení do bezpečnostních opatření nejméně skupinou 4 jezdců. Do výkonu služby se služebními koňmi nastupují jezdci přímo na oddělení a odtud vyjíždí na koních do služby nebo se přepraví pomocí speciálního služebního dopravního prostředku na dané místo a teprve tam zahájí hlídkovou službu. Hlídková služba se nejčastěji provádí v chatových oblastech, kde je zvýšená trestná činnost nebo v místech, kde je zhoršen přístup dopravním prostředkům. Dále bývá služba prováděna v parcích, rekreačních oblastech či při různých bezpečnostních opatřeních, kde je větší pohyb osob. Ve výkonu služby plní policisté na koních různé úkoly, např. řeší přestupky v blokovém řízení, komunikují s občany, spolupracují s jinými orgány, dohlížejí na veřejný pořádek a BESIP, a získávají poznatky ke spáchanému přestupku či trestnému činu nebo k jejich pachateli 15

16 či podezřelým osobám. k pátrání po pohřešovaných a hledaných osobách k propátrávání těžko přístupných lesních nebo horských terénů k reprezentaci policie na společenských, kulturních a sportovních akcích k zajištění veřejného pořádku při sportovních a kulturních akcích v součinnosti s pořádkovými jednotkami k dalším stanoveným úkolům speciálního charakteru. 2.7 Plemena koní Dle různých kritérií můžeme koně rozdělit: 1) podle stupně prošlechtění primitivní jde o plemena původní s tvrdou konstitucí, dospívají později, mají menší tělesný rámec přechodná jde o přechodnou formu mezi plemeny primitivními a ušlechtilými ušlechtilá byla dlouhodobě šlechtěna podle konkrétních chovných cílů nebo vznikala křížením dvou či více plemen 2) podle převládající užitkovosti na plemena jezdecká, klusácká, dostihová, kočárová, tažná, těžká tažná, soumarská, vícestranná až mnohostranná užitkovost (jezdecko-tažná, tažně jezdecká, jezdecko-kočárová, jezdecko-soumarská, atd.). 3) podle geografického rozšíření na plemena stepní, horská, severská, jižní, západní, atd. 4) podle zemí vzniku na plemena anglická, francouzská, americká, německá, ruská, atd. 5) podle mohutnosti na plemena malá, střední, velká 6) podle kraniologických typů na plemena Brachykefální krátká lebka (arab) Dolichokefální dlouhá lebka (chladnokrevníci) profil lebky štičí, rovná, klabonosá 7) podle fylogenetického původu a společného předka plemena stepní, mongolského typu plemena východní, orientálního typu plemena západní, okcidentálního typu 16

17 plemena severská, nordická (Navrátil, 2010) Charakteristika vybraných plemen koní: A. Skupina koní mongolských (stepních) předkem byl kůň Převalského (kertag), který je malého rámce ( cm), hlava je těžší, má dolichokefální tvar lebky s náznakem klabonosu, nozdra jsou obráceny dopředu, horní pysk přesahuje dolní. Krk je kratší s krátkou stojatou hřívou. Zbarvením jsou plaváci nebo hnědáci, ojediněle isabely. Typický je úhoří pruh a tmavé kroužky u karpálních a hlezeních kloubů. Část mongolských plemen si zachovala původní vlastnosti primitivních plemen, ostatní byla v průběhu 20. století intenzivně zušlechťována evropskými kulturními plemeny. Z tohoto důvodu jsou v současnosti dva typy mongolských koní primitivní plemena a zušlechtěná plemena (Dušek a kol., 1999). Plemena této skupiny dnes žijí v severní Číně, Mongolsku, Tibetu, na úpatí Himalájích, v tundrách i asijských tropech a subtropech, na Kavkazu, v Kirgizii a v severní Evropě (Mahler, 1995). Primitivní plemena skupiny mongolských koní byla výborně přizpůsobena asijským podmínkám a měla mimořádně tvrdou konstituci. Zástupci: - Baškirský, Jakutský, Kazašský, Mongolský a Altajský kůň Zušlechtěná plemena skupiny mongolských koní hlavním důvodem zušlechtění primitivních plemen byly především potřeby armády. Jezdecké útvary potřebovaly rychlé, vytrvalé a dobře přiježděné koně. Většina těchto nově vzniklých plemen je středního rámce ( cm). Zástupci: - Kabardinský, Karačajevský, Kustanajský, Kušumský a Novokirgizský kůň B. Skupina východních (orientálních) koní plemena této skupiny mají původ od divokého předka tarpana, který byl ve srovnání s kertagem lehčí tělesné stavby, zřetelný rozdíl byl i v utváření lebky. Hlava tarpana byla kratší, s poněkud rozšířenější čelní částí, tedy s určitými brachykefálními prvky. Výška byla přibližně stejná jako výška kertaga nebo o něco vyšší. Žil v asijských a východoevropských oblastech, ale také v západní Evropě u Pyrenejského pohoří. Divoce žil v ruských stepích až do poloviny 19. století, kdy byl pronásledován a vyhuben, protože působil škody na polích. Chov tarpanů probíhal v Polsku, než byl jejich chov rozpuštěn a tito koně splynuli s domácím zemským chovem. Na základě jejich potomků byl chován bilgorajský kůň, ze kterého vznikl křížením polský tarpan 17

18 nesoucí znaky původních divokých tarpanů (Dušek a kol., 1999). Podskupina íránských koní oblast Íránu je považována za nejvýznamnější domestikační centrum východních koní. Podskupinu tvoří plemena, která vznikla šlechtěním domestikovaných tarpanů. Zástupci: - Achaltekinský, Jomutský, Lokajský, Karabairský, Kurdský, Kolchidský, Kaspický kůň, Kathiawari Podskupina arabských koní při šlechtění plemen této podskupiny měl hlavní vliv arabský kůň. Díky principům plemenitby a nabytým zkušenostem vyšlechtili arabští nomádi kulturní plemeno, které nejvýznamněji ze všech ovlivnilo následné šlechtění ostatních kulturních plemen. Zástupci: - Arabský plnokrevník, Perský arab, Berberský, Karabašský, Azerbajdžánský kůň, Shagya-arab, Těrský kůň Plemena odvozená z berbersko-arabské krve Zástupci: - Španělský kůň (mnohá ze současných kulturních plemen byla španělskými koňmi značně ovlivněna a byli také základem vzniku plemene lipického a starokladrubského), Andaluský, Lusitánský kůň, Lipicán, Starokladrubský kůň, Orlovský klusák, Camarque, Fríský kůň, Westernová plemena (mustang, pinto, appaloosa, quarter horse) Podskupina anglických koní plemena vznikla korekcí vlastností dřívějších plemen a užitkových typů anglickým plnokrevníkem. Na jeho vývoji se výrazně podílel arabský, berberský a perský kůň. Zástupci: Speciální plemena - Anglický plnokrevník (A 1/1), Anglický polokrevník, Americký klusák, Francouzský klusák, Ruský klusák Plemena šlechtěná na sportovní a jezdeckou výkonnost Francouzská teplokrevná plemena Angloarab, francouzský jezdecký kůň, Limousinský, Charollaiský kůň Německá teplokrevná Westfálský, Württemberský, plemena Holštýnský, Bavorský Trakénský, Oldenburský, kůň, Meklenburský Hannoverský, Východofríský, teplokrevník, Brandenburský teplokrevník Evropská plemena zušlechťovaná německými a francouzskými plemeníky Holandský, Švédský, Anglický teplokrevník, Irský 18

19 sportovní kůň Anglická teplokrevná plemena Clevelandský kůň, Norfolk, Yorkshirský kůň, Hackney, Hunter Středoevropská teplokrevná plemena Furioso, Gidran, Nonius, Kmen Przedswit, Kmen North Star, Kmen Star of Hannover Ruská teplokrevná plemena Buďonnovský, Donský, Ukrajinský jezdecký kůň Zámořská teplokrevná plemena Morgan, Sadler horse, Australský teplokrevník, Brumby Česká teplokrevná plemena Český teplokrevník, Moravský teplokrevník, Kůň Kinských Podskupina tarpanovitých koní do této podskupiny jsou zařazena plemena blízká svým původem tarpanovi Zástupci: - Hucul, Konik, Bosenský kůň C. Skupina západních (okcidentálních) koní plemena této skupiny odvozují původ od západního koně, který se výrazně lišil od koní východního typu, a to hlavně robustní tělesnou stavbou velkého rámce. Nejtypičtějším představitelem je podle kraniologických znaků kůň norický. Většina těchto plemen byla šlechtěna na výkonnost v tahu (Dušek a kol., 1999). Francouzská chladnokrevná plemena Ardenský kůň, Auxois, Bretoňský, Buloňský kůň, Percheron, Mérenský kůň, Comtois Ostatní evropská chladnokrevná plemena Belgický, Finský kůň, Franches- montagnes, Hafling, Jutský kůň, norik, Šlesvický chladnokrevník Anglický chladnokrevná plemena Clydesdale, Shire, Suffolk Ruská chladnokrevná plemena Bitjug, Lotyšský chladnokrevník, Ruský tažný kůň, Sovětský chladnokrevník, Rorijský kůň, Vladimirský kůň Česká chladnokrevná plemena Českomoravný belgický kůň, Slezský norik D. Skupina severských (nordických) koní plemena severských koní odvozují původ od malého severského koně. Některá z nich byla označována jako pony. V současnosti jsou do skupiny pony zařazovány všechna plemena s kohoutkovou výškou 148 cm a nižší. Zástupci: - Fjordský kůň, Islandský pony Anglo-nordická plemena pony Connemara, Dales, Dartmoor, Exmoor, 19

20 Falabella, Fell, Highland, New forest, Shetland pony, Welsh pony Plemena pony šlechtěná na sportovní výkonnost Australský jezdecký pony, Hackney pony, Pony selle francais, Riding pony Genové rezervy v ČR Genovou rezervou (zdrojem) je myšlen jedinec nebo jeho reprodukční materiál (sperma, vajíčko, embryo) autochtonního nebo adaptovaného druhu, plemene nebo populace, která se nachází na území ČR a má význam pro lidstvo k výživě či v zemědělství. Genetické rezervy v zemědělství jsou výchozím materiálem pro šlechtění nových odrůd a plemen, které umožňují adaptaci na nové podmínky jako je změna klimatu, životního prostředí nebo socioekonomické situace. Původní, nezušlechtěná plemena si zachovávají mnoho primitivních vlastností, na rozdíl od moderních plemen, která jsou vyšlechtěna pro intenzivní produkci, dosahují vysoké užitkovosti za cenu ztráty těchto primitivních vlastností, jako jsou např. odolnost vůči klimatickým stresům, místním parazitům, patogenům atd. Z tohoto důvodu jsou původní plemena zdrojem genů využitelných pro zlepšení zdraví a užitných vlastností plemen a v budoucnu mohou významně přispět k zajištění potravin (Máchal, 2011). Při uchovávání genových rezerv se používá jako základní metoda in situ, tj. chov zvířat přímo v produkčních systémech, který umožňuje přirozený vývoj plemen. Cílem šlechtění a udržování populací genetických rezerv in situ je jejich udržitelný rozvoj (Máchal, 2011). V místech, kde z různých důvodů není možné udržení zvířat v produkčních systémech, se používá forma ochrany ex situ používaná např. v zoologických zahradách či ekologických centrech. Jejich možnosti jsou však omezené a ochrana vyžaduje složitější koordinaci (Máchal, 2011) Seznam plemen koní zařazených do národního programu pro uchovávání genových rezerv v ČR a) Starokladrubský kůň jde o naše jediné autochtonní plemeno pojmenované podle hřebčína, ve kterém vzniklo. Hřebčín v Kladrubech nad Labem byl založen v roce 1579 Rudolfem II. na místě, kde se dříve chovali španělští koně pro vojenskou potřebu a pro císařský dvůr. Z Itálie a Španělska sem byli importováni koně, kteří byli mohutnější, většího tělesného rámce a lépe tak vyhovovali chovatelským záměrům. Chov se postupně sjednotil a ustálil do svých charakteristických znaků. 20

21 Dříve byli starokladrubští koně více barevně pestřejší, dnes už se uchovaly jen dvě barvy, a to bělouš s kmeny Generale a Generalissimus, a vraník s kmenem Sacramoso. Stádo vraníků bylo ve 30. letech minulého století zrušeno, ale bylo znovu regenerováno v roce 1938 zbylými jedinci a využitím lipické krve. Později byl chov vraníků přemístěn do hřebčína Slatiňany. Starokladrubský kůň je velmi ušlechtilý kočárový kůň velkého, mírně obdélníkového rámce s typickou klabonosou hlavou, malýma ušima, delším, klenutým svalnatým, vysoko nasazeným krkem, oválným, delším trupem, s širokými tvrdými kopyty (Dušek a kol., 1999). Obr. č. 2 Starokladrubský vraník b) Hucul dle různých literárních pramenů je považován za předchůdce huculského koně domestikovaný karpatský tarpan. Chov huculských koní byl v období tureckých výbojů ovlivněn orientálními koňmi, potomstvo tak bylo ušlechtilejší, ale méně přizpůsobivé podmínkám chovu. Při migraci náboženských přesídlenců se jejich noričtí hřebci začali pářit s místními klisnami a díky tomu bylo jejich potomstvo mohutnější, kostnatější a silnější. V roce 1852 zřídila rakousko-uherská správa hřebčínů v Radovci speciální huculský hřebčín Lučina v Bukovině s cílem vyšlechtit soumary pro potřebu armády. Po druhé světové válce bylo stádo přesunuto do československého hřebčína Topol'čianky. Spolu s ním choval hucula i hřebčín státních lesů na Muráni, kde se snažili hucula zmohutnět fjordskými, haflingskými a norickými plemeníky. Tyto pokusy však byly neúspěšné. Následkem pozdějšího úpadku a zájmu o huculské koně poklesly jejich stavy, proto byl založen státy chovající hucula Hutzul International Federation, s cílem 21

22 zachránit toto autochtonní plemeno. c) Hucul je méně ušlechtilý, méně harmonický kůň malého, obdélníkového rámce s menší výraznou hlavou, silnějším krátkým, vysoko nasazeným krkem. Kopyta s vrdou rohovinou, postoj vpředu pravidelný, vzadu často šavlovitý. Barva je hnědá, plavá nebo tzv. myšák, na hřbetě s častým úhořím pruhem. Hucul je konstitučně mimořádně tvrdý, vytrvalý, výborně krmitelný, plodný, všestranně použitelný kůň. Rozšířen v Rumunsku, Polsku, na Slovensku, v České republice, Maďarsku a Rakousku (Dušek a kol., 1999). d) Slezský norik klisny slezské části pozdější Československé republiky byly zušlechťovány norfolkskými hřebci. Klisny vzešlé z tohoto šlechtění byly později opakovaně připařovány původními norickými hřebci. Vyhlazovacím křížením norickými plemeníky časem vznikl ráz slezského norika. Následným postupným převáděním původně různorodé, částečně i teplokrevné populace klisen a následnou cílenou plemenitbou s využitím původů zakladatelů vzniklo plemeno chladnokrevných koní morfologicky odlišné od originálního norického koně. Důslednou selekcí byla odstraněna řada nedostatků původních noriků. Chov slezských noriků v České republice probíhá v Klokočově u Opavy (Dušek a kol., 1999). e) Českomoravský belgik v první fázi šlechtění bylo provedeno převodné křížení klisen, pravděpodobně různých původů a rozdílného stupně zušlechtění, importovanými originálními belgickými plemeníky. Později byl zřízen soukromý chov v hřebčíně Lukov, kde chovaly originálního belgického koně, který ovlivňoval vývoj šlechtění chladnokrevného koně především na Moravě. Pro výběr plemeníků byly hlavním kritériem šlechtění povinné všestranné výkonnostní zkoušky. Součástí byla zkouška v těžkém tahu v páru na pohyblivých vahách. Importovaní belgičtí plemeníci založili genealogické linie českomoravského belgického koně. Po roce 1970 nebyla v chovu chladnokrevníků rozlišována plemenná příslušnost a tím došlo k rozšíření reprodukční základny českomoravského belgického koně na úkor čistoty jeho původu. V posledním desetiletí došlo k obnově jeho čistokrevné plemenitby a přiznání statutu genetického zdroje ČR. Českomoravský belgický kůň je mohutnější, poměrně harmonický tažný kůň středního, čtvercového rámce s těžší, sušší hlavou s výrazným okem, málo výrazným širokým kohoutkem. Barvou je ryzák nebo hnědák. Konstitučně méně tvrdý s dobrou mechanikou pohybu, velmi dobrý v tahu, náročnější na podmínky 22

23 chovu (Dušek a kol., 1999) Využívaná plemena u policie ČR Výběr vhodného plemene je pro policii ČR velmi důležitým kritériem pro následné služební využití, proto je podstatné, aby byl kůň splňoval charakteristické požadavky, neboť při výkonu služby se mohou služební koně setkávat s mnoha faktory ovlivňujícími chování koně. Z tohoto důvodu musí být služební koně především psychicky odolní a klidní nejlépe bez zlozvyků, vzhledem k tomu, že se koně používají hlavně v běžném provozu, kdy přichází do častého kontaktu jak s lidmi, tak i s dopravními prostředky. Toto bývá pro koně sám o sobě stresující faktor, nehledě na to, že do míst výkonu služby se koně musí přepravit pomocí přepravníku na koně. Mezi další faktory, se kterými se koně musí často potýkat, a kterých se mohou leknout, patří nákladní auta, trolejbusy, štěkající psy, zvuky související se silničním provozem jako troubení apod., dále oslňování různými barvami světel, často blikajících, šustivé materiály zvláště ve větrném počasí, kočárky, kontejnery atd. Mezi extrémní podmínky, se kterými se služební koně mohou setkat, patří jejich nasazení na demonstracích a různých sportovních utkáních. Koně zde musí čelit velkému rozvášněnému davu lidí, ze kterého proti nim často vyletují různé předměty, jako dlažební kostky, pyrotechnika a zápalné lahve. Mohou se setkat i prostředky, které používá policie, jako zásahové výbušky a dýmovnice. Z výše uvedených důvodů vyplývá, že je zapotřebí plemeno koní, kteří jsou schopni se naučit tyto situace dobře zvládat a celkově jsou povahově klidní až flegmatičtí a psychicky vyspělí. Mimo nasazení do výkonu služby musí koně zvládat intenzivní výcvik pro použití pořádkových služeb, tak i pro sportovní disciplíny. Po zhodnocení všech faktorů, kterým koně musí čelit s přihlédnutím na četnost plemen v ČR a finančním možnostem, bylo rozhodnuto, že pro účely využití u policie je nejvhodnějším plemenem Český teplokrevník. Městská policie v ČR používá pro plnění svých úkolů koně plemene Starokladrubský vraník Český teplokrevník Na území ČR byly původně chovány dva typy teplokrevníků. Tažný typ byl ovlivněn především importovanými oldenburskými plemeníky a jejich potomstvem. Na vývoji ušlechtilejšího moravského teplokrevníka se podíleli plemeníci rakousko-uherští kmene Furioso, Przedswit a Gidran. Český teplokrevník byl intenzivně šlechtěn od konce 23

24 19. století četnými importy hřebců těžkých teplokrevných plemen a omezeně normanskými. V poválečných letech začal chov českého teplokrevníka ztrácet na významu. Český teplokrevník dříve představoval vícestranného koně pro zemědělství s převahou využití v tahu, později byli koně již většího tělesného rámce, robustní, avšak úměrně ušlechtilí než tomu bylo v předválečné době. Výběrem plemeníků byly pověřeny státní hřebčince Nemošice, Písek a Tlumačov, které vykupovaly hřebečky, odchovávaly je na hříbárnách a prověřovali je systémem všestranných výkonnostních zkoušek, po té je přerozdělovali na připouštěcí stanice. Obnovu jezdeckého typu později realizovali chovatelé korekcí vlastností anglickým plnokrevníkem a trakénským koněm. Hřebčín Albertovec používal k šlechtění ušlechtilých plemeníků kmene Furioso, čelil nebezpečí deprese z příbuzenské plemenitby tohoto kmene založením linie Quoniam trakénakým plemeníkem. Tato linie později pozitivně ovlivnila vlastnosti teplokrevníků v Čechách i na Moravě. V následujících letech stoupal zájem o jezdecké koně a díky tomu se postupně měnila koncepce šlechtění. Ústavy pro chov koní zahájily sportovní testaci koní převládajícího jezdeckého typu. Importem plemeníků reprezentujících plemena šlechtěná na sportovní výkonnost byly postupně připravovány podmínky pro intenzivnější šlechtění. Tímto vyvrcholila jednoznačná orientace na zástupce plemen Hannoverský kůň, holštýnský kůň, selle français a dalších. Selekčním kritériem se stala sportovní, především skoková výkonnost prověřovaná výkonnostními zkouškami. Krátké období šlechtění a množství použitých plemen jsou příčinou variabilnější tělesné stavby a velkou škálou barev. Kohoutková výška kolem 165 cm. Povahu mají převážně mírnou, jsou učenliví. Jejich temperament je klidný, ale živý. Jsou to koně s pevnou a dobrou tělesnou konstrukcí, dlouhověcí a všestranní jezdečtí koně s dobrou mechanikou pohybu a jde o dobré skokany (Dušek a kol., 1999). Obr. č. 3 Český teplokrevník 24

25 2.8 Etologie koní Etologie se zabývá souhrnným studiem životních projevů koní a sledováním přirozených reakcí koní či stáda na prostředí. Je důležitá i v chovu koní, kde znalost jejich projevů je nezbytným předpokladem pro zvyšování jejich výkonnosti. Jde o rozsáhlou škálu různých projevů koní, které můžeme pozorovat jak ve stádě, tak u jednotlivce. Patří sem způsob pohybu při vstávání či lehání, chování v souvislosti s příjmem potravy, chování koní při hře, boji nebo obraně, sociální chování, stájový pud i sexuální chování. Výsledky se studie etologie využíváme v chovu koní denně, např. při začleňování nových jedinců do již existujícího stáda. Etologie koní je postavena na základě pozorování a hodnocení jejich projevů, které jsou přímo spojeny se smysly a smyslovými orgány koně Smyslové orgány Smyslový (senzorický) a výkonný (motorický) aparát živočichů zprostředkovává interakce s vnějším prostředím. Zpracování podnětů vnějšího prostředí se tak realizuje pomocí smyslových orgánů jedince. Funkčním prvkem každého smyslového aparátu je receptor (Duruttya, 2005). Kůň má velmi citlivé smysly, které dokonale spolupracují s jeho základními instinkty, zatímco chuť má vyvinutou méně než ostatní savci, zrak a sluch jsou naprosto jedinečné (Gordon-Watson, Montgomery, 2003). Při výcviku služebních koní se nejvíce ze smyslů využívá zrak a sluch a to hlavně při navykání na barevné, šustivé materiály či hluk nebo střelbu. Etologie, hlavně stádový pud, se využívá při učení mladých koní na rušivé jevy, kde se využívají starší koně, kteří s rušivými elementy nemají již problém. Zrak koně skladbou je koňské oko podobné očím mnoha jiných savců, ale velikostí patří k největším zvířecím očím. V porovnání s lidským okem je dvojnásobně větší (Hillová, 2011). Kůň má umístěny oči po stranách hlavy a v osách mírně dovnitř sbíhavých, nikoliv v ose vodorovné. Toto umístění je pro koně výhodné, protože mu poskytuje širší zorné pole než má člověk a hlavně v minulosti, kdy byl kůň kořistí různých dravců, jim poskytovalo výhodu. Celkové zorné pole koně se pohybuje kolem 350 (člověk má max. 200 ), zbytek zabírají tzv. slepé zóny, které jsou za jeho zádí. Z výzkumů bylo zjištěno, že kůň má mimořádnou ostrozrakost. Na blízkou vzdálenost zpozoruje nejmenší pohyb a zaznamenává posuny vyšší než 0,2 mm, takové pohyby není člověk schopen rozeznat. 25

26 Vidí i takové pohyby jako chvění papíru v mírném vánku, chvění karoserie auta chodem motoru. Možnost takové ostrozrakosti je dána astigmatickým tvarem oka. Rohovka není segmentem koule, ale je elipsoidní, takže horizontální zakřivení je jiné než vertikální. Lom světla na okraj rohovky je jiný než ve středu a kůň ostře vidí i nepatrné předměty a pohyby (Duruttya, 2005). Někteří chovatelé koní si dříve mysleli, že koně jsou barvoslepí. Díky výzkumu se však dokázalo, že koně dokáží rozeznat některé barvy, a to šedou, růžovou, zelenou, žlutou, modrou a bílou. Nerozeznají červenou od černé. Při testech koně nejsilněji reagovali na žlutou barvu. Takové poznatky jsou pro nás důležité hlavně při tréninku koně. Měli bychom koně seznamovat se všemi barvami, se kterými by se mohl kdekoliv setkat a ty neustále měnit (Dušek a kol., 1999). Obr. č. 4 Zorné pole koně Sluch koně koně jsou velmi citliví na zvuky a dokážou vnímat i ultrazvuky nebo infrazvuky, které jsou pro člověka neslyšitelné. Kůň je schopen rozlišit zvuky a rytmy chůze a např. bezpečně pozná chůzi svého ošetřovatele. Dobrý sluch je umožněn značnou pohyblivostí ušních boltců, které kůň může paralelně otáčet jak dopředu, tak dozadu až o 180. Zvyšuje se tak citlivost zvukového příjmu a kůň je tak i pravděpodobně schopen zjistit vzdálenost zdroje zvuku. Sběr zvukových vln a zesílení zvukových podnětů zlepšuje i trychtýřovitá stavba ucha koně (Dušek a kol., 1999). Kůň velmi dobře rozlišuje intonaci hlasu ačkoliv nerozumí slovům. Rozeznává zvýšení nebo snížení tónu hlasu. Hlasité a rázné okřiknutí vyvolává u koně něco jako trest, naopak laskavý, uklidňující či mírný hlas je pro koně pochvalou. Tón hlasu bývá obvykle účinnější než hlasitost. Opakováním takových hlasových povelů je kůň schopen naučit se a vykonat určitý cvik. Tohoto se využívá hlavně při výcviku na lonži, kde po několika 26

27 opakováních koně přejdou na povel cvičitele do nižšího nebo vyššího ruchu či chodu (Duruttya, 2005). Hlasité zvuky s vysokou hodnotou decibelů, jako například střelba z pušky nebo různé výbušné předměty či rachot z výfuku auta, může koně dost poplašit a vyděsit. Takový strach může být překonán systematickým navykáním na dané rušivé jevy. Tohoto se hlavně využívá u výcviku policejních koní, kdy je nezbytné, aby koně snášeli spoustu hluku kolem sebe (Hillová, 2011). Důležitým znakem je pro nás i řeč uší. K nejdůležitějším projevům nálady a úmyslů koně bývá postavení ušních boltců, které nám signalizuje momentální stav koně, ze kterého můžeme odvodit, zde nás kůň se zájmem vnímá, či je připraven k útoku. Boltce namířené dopředu znamenají ostražitou zvědavost a dobrou náladu. Uši stočené dozadu bývají znakem uvolnění či nudy, někdy to může znamenat i zdravotní potíže koně. Ušní boltce přitisknuté dozadu k hlavě jsou typickým projevem špatné nálady a útočnosti, mohou také znamenat, že se kůň cítí být ohrožen. Pokud kůň svěsí uši do stran, dává najevo buď ospalost, nebo nemoc, takto postavené uši bývají i častým výrazem podřízenosti vůči výrazně dominantnímu koni (McBane, Douglas-Cooper, 2008). Čich koně u koní a psů je čichový analyzátor nejlépe vyvinut ze všech hospodářských zvířat a převyšuje i schopnosti čichu člověka. Čich koním slouží hlavně jako důležitý orientační smysl. Hraje důležitou roli při volbě potravy. V otevřeném terénu kůň rozeznává vůně na vzdálenost mnoha set metrů a může podle nich určit, kterým směrem je stáj. Dále mu čich slouží k rozeznání ostatní koně ve stádě, partnera druhého pohlaví, či dokáže najít své místo ve stáji (Dušek a kol., 1999). Koně dokážou dokonce vycítit strach člověka podle jeho potu a tím je i ovlivněn výcvik koně, kdy kůň může odmítnout poslušnost. Mohou dávat najevo své podráždění, strach či nechuť k novým pachům tím, že odfrkují nebo popotahují, případně mohou i couvnout (Gordon-Watson, Montgomery, 2003). Chuť koně podle výběru potravy můžeme říci, že ji koně mají velmi dobře vyvinutou. Dle získaných zkušeností kůň rozeznává na pastvě stravitelné a užitečné byliny od jedovatých. Přijde-li kůň do neznámé krajiny, pojídá často i škodlivé druhy, ale časem se je naučí rozeznat. Kůň je všeobecně velmi vybíravý když se jedná o potravu či vodu. Raději hladoví, než by snědl zkažené, zapáchající nebo plesnivé krmivo, z tohoto důvodu se dá usuzovat, že kůň se řídí spíše vůní než chutí. Někteří koně vyžadují čistá vědra a žlaby, jiní se nenapijí z cizí napáječky, i když je voda nezávadná a čistá. Toto se může 27

28 projevit na nedostatečném příjmu vody, který se může negativně projevit na výkonnosti. Chuti koně využíváme i při jeho výcviku, kdy mu po provedení správného cviku či překonání překážky můžeme dát pamlsek. Kůň si na tuto formu pochvaly rychle zvykne a hlavně slouží k upevnění požadovaných cviků, k útlumu obranné nebo strachové reakce či k získání důvěry koně ke cvičiteli nebo jezdci (Duruttya, 2005). Koně mají rádi slanou chuť a rychle si zvyknou a naučí milovat i sladkou, naopak nemají rádi kyselé nebo hořké. Jakmile kůň detekuje v dutině ústní hořkou chuť, vyplivne vše, aby se této chuti vyhnul. Z tohoto důvodu bývá složité dát koním některá léčiva, která bývají hořká. V praxi se většinou tyto léky maskují chutí něčeho sladkého, například melasovou krmnou směsí, cukrovou polevou či jablečným sirupem, ale může postačit i posypání cukrem (Hillová, 2011). Hmat koně velmi citlivý je celý povrch kůže koně, hrudní končetiny, jazyk a nejcitlivější je horní pysk. Ten je opatřen dlouhými hmatovými vousy, kterými kůň prozkoumává a ohmatává neznámý předmět. Neznámý předmět vzbuzuje u koně zvědavost i strach, ale ve většině případů, hlavně u koní ve volnosti, zvítězí vždy zvědavost. Při tréninku je důležité, abychom nový předmět či překážku nejprve koni ukázali a nechali ho očichat či dotknout, aby zjistil, že předmět není pro něj nebezpečný. Vysoká citlivost se využívá u velmi neklidných koní při obtížných veterinárních či podkovářských pracích. V těchto případech se používá nosní skřipec tzv. fajfka, kterou se bolestivě sevře horní pysk koně do malého provazového poutka zmenšovaného otáčením dřevěného držadla. Toto je pro koně velice bolestivé a může být omámen, díky tomu je dále necitlivý k další bolesti. U slepých koní jsou hrudní končetiny zvláště jemným a citlivým nástrojem hmatu, ale i kůň s dobrým zrakem využívá ke své orientaci dojmů z hmatů, které přijímá stykem kopyt se zemí. Pozná zda se jedná o tvrdou, měkkou nebo bahnitou půdu. Z tohoto důvodu bývají často při výcviku problémy přinutit koně přejít přes nějaký předmět či koberec. Citlivost dotyku je u koní značná, kůň reaguje i na dosednutí mouchy na jeho kůži. Vnímavost kůže je však na různých částech těla rozdílná. Nejcitlivější místa jsou rohovky očí, pysky, uši a slabiny (Duruttya, 2005). 28