Masarykova univerzita. Filosofická fakulta. Seminář dějin umění

Transkript

1 Masarykova univerzita Filosofická fakulta Seminář dějin umění Kreativita a umělecká tvorba v závislosti na bipolární poruše Bakalářská diplomová práce Tereza Buchtelíková Vedoucí práce: doc. PhDr. Ladislav Kesner, PhD. Brno 2013

2 Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. V Brně dne: Podpis autora práce: Tereza Buchtelíková 2

3 Poděkování Chtěla bych touto formou poděkovat vedoucímu své diplomové práce panu docentu Ladislavu Kesnerovi za ochotu, cenné rady a připomínky. Dále bych chtěla poděkovat zejména své rodině za velkou podporu a trpělivost. 3

4 Obsah Úvod Bipolární afektivní porucha Průběh Depresivní fáze Manická fáze Umělci ovlivnění bipolární poruchou Kreativita Souvislost kreativity s bipolární poruchou Stav kreativity během manické vs. depresivní fáze Podoba tvorby Podobnosti v autoportrétech Rysy v autoportrétech bipolárních umělců Autoportréty Vincenta van Gogha Srovnání tvorby a kreativity umělce - malíře s umělcem - hudebním skladatelem Umělcovo subjektivní vnímání vlastního díla Percepce děl očima diváka Závěr Literatura Obrazové přílohy

5 Úvod Bipolární porucha, stejně jako umělecká tvorba s ní spojená, je často zkoumána jak z vědeckého, tak uměleckého hlediska. Především díky velkému výskytu této nemoci, včetně mnoha dalších psychických poruch, u velkého počtu umělecký založených osobností. Toto téma je však mnohdy shledáváno zajímavým převážně díky otázkám, vztahujícím se k potencionálnímu propojení této choroby a kreativních činností. Vidím-li někoho, jak se usmívá, vím okamžitě, že je pozorný. Kolik umělců vtělilo tento nádech úsměvu do nespočetných soch a kreseb? Jsem přesvědčen, že stejný úsměv se při práci usadil i na obličejích sochařů a malířů. Umíte si představit zlostného malíře, který vdechoval takový úsměv? 1 Tento citát pronesl Thich Nhat Hanh ve své předmluvě od Jeho Svatosti Dalajlamy. Vždy když jej vidím, vracím se k umělcům a umění samotnému, ve kterém mohu spatřit právě tento nádech úsměvu, nebo naopak jeho ztrátu. Zvolením tohoto tématu byla proto pro mě jednoduchá volba. Již dlouhý čas se zabývám tématikou psychických poruch, zvláště bipolární poruchy a umělci, ovlivněnými především touto nemocí. Vznik a podoba těchto uměleckých děl jsou momentálně nejblíže mému zájmu, ať už pro zajímavosti související s psychickým stavem nebo pro výslednou podobu těchto děl. V této diplomové práci se zabývám otázkou, zda tvorba, její kvalita a samotná kreativita, úzce souvisí s bipolární poruchou tak, že dokáže ovlivnit konečnou podobu díla nebo přítomnost a zvýšení kreativity a produktivity. Za další důležitý cíl jsem považovala vynasnažit se propojit bipolární umělce, resp. malíře a jejich tvorbu na základě zkoumání podobných rysů a srovnávání výsledné podoby děl navzájem. A to především pomocí jejich stylu tvorby, využívání podobných prvků či symbolů, výběru barev nebo podle intenzity jejich kreativní činnosti během trvání této specifické psychické poruchy. Mou další snahou v tomto textu bylo pokoušení se srovnat společné znaky v tvorbě jednotlivce. Na základě působení chorobných stavů na umělce jsem se také snažila vypozorovat jejich vnímání sebe samotných, jejich sebekritiku a následně 1 Thich Nhat Hanh, Peace Is Every Step, The Path of Mindfulness in Everyday Life, New York: Bantam, March Otto Jeřábek, Cesta k plnému vědomí a uvedení do metody meditace v chůzi, Předmluva od Jeho Svatosti Dalajlamy, Praha: Pragma, 1999, s

6 také vnímání své nemoci, a to z umělcových autoportrétů. Pro srovnání umělců i v jiném okruhu, nežli na poli malířů, jsem si zvolila dílo Jacksona Pollocka a hudebního skladatele Roberta Schumanna. V poslední části jsem se zaobírala vnímáním uměleckých prací samotnými autory i druhými, což jsem z velké části vypracovala na základě subjektivního pozorování. Celou práci jsem zakládala na studii textů, zabývajícím se problematikou bipolární afektivní poruchy, kreativity a jejich potencionálního propojení. Jako další významné zdroje mi posloužily korespondence a rozhovory umělců se svými blízkými, dále bibliografická literatura zabývající se umělci, zahrnutými v mé práci. V případě písemných zdrojů o Robertu Schumannovi jsem použila literaturu, zabývající se jeho tvorbou, interpretací jeho skladeb a nakonec jeho vnímání prací jeho kolegů, které jej z velké části ovlivnily. Nakonec jsem se pokusila o vytvoření osobního pohledu na tyto umělce, nalezení vlastního názoru na jejich tvorbu a také na samotnou nemoc a její následky. Jako základní metodu pro srovnávání děl, respektive autoportrétů, jsem použila podrobný, vlastní rozbor jednotlivých částí obličeje. Porovnala jsem je navzájem mezi různými autory a poté i mezi díly jednotlivce, který se tvorbou vlastních podobizen velmi často zaobíral - Vincenta van Gogha. Pro vytvoření závěru ohledně tvorby psychicky narušených jedinců mi opět posloužil můj vlastní pokus zkoumání a subjektivní rozbor prací. 6

7 1 Bipolární afektivní porucha Bipolární afektivní porucha, dříve nazývána maniodepresivní psychóza, či psychoafektivní porucha, je jedna z nejčastěji se vyskytujících psychických poruch, 2 a zároveň patří mezi nejvíce zkoumané v okruhu psychických poruch. Jedná se o tzv. poruchy nálad, kde se nemocný dostává do striktně ohraničených období deprese nebo mánie, popřípadě remise. Jedinec se tak ocitá v nereálné podobě běžného života. Myšlení postiženého a následně jeho chování je ovlivněno po celou dobu trvání nemoci, zpravidla jedinci zůstávají ovlivněnými i po případné léčbě. Mezi zásadní faktory, díky kterým choroba vypukne, patří například i geografická poloha či roční období. Největší vliv mají však pravděpodobně genetické dispozice, které lze často zpětně vypozorovat u příbuzné osoby. Mezi zásadní vlivy se také počítají změny v životní situaci jedince - úmrtí blízké osoby, fyzická indispozice pacienta nebo pouze nedostačující výchova. Jedinec tyto situace neumí nijak zpracovat, proto se u něj začínají rozvíjet symptomy nemoci a ovlivňují tak jeho fyzické i psychické chování. Stavy ztřeštěného blouznění, které je doprovázeno povznesenou až bujarou náladou, byly známy již ve starověkém Řecku. Termín mánie poprvé použil Soranus v 1. st. př. n. l. Dále poukázal na to, že mánie jsou někdy střídány tzv. melancholií, při níž pacienti pociťují nepřetržitou únavu, slabost, jsou smutní a cítí beznaděj. 3 Hippokrates v 4. stol. př. n. l. popsal melancholii a mánii jako chorobné stavy související s abnormními hladinami černé a žluté žluči v mozku postiženého. Tyto pojmy se tradovaly v Galénových spisech, stejně jako v arabské i židovské literatuře. Teprve však v 19. stol. byla popsána cyklofrenie 4, maniodepresivní psychóza. 5 Nejčastěji postihuje osoby mezi lety, avšak začíná se objevovat již v adolescentním věku mezi lety, průměrný věk vypuknutí choroby je 18 let. Žádné ze syndromů nelze nijak ovlivnit, či potlačit, jelikož jsou vryty v hloubi člověka a je podřízený biochemickým procesům. Různými pokusy o ovlivnění vlastního stavu tak mohou tento složitý stav mnohem více zhoršit a jedinec tak mnohokrát neunikne alkoholismu, závislosti na drogách nebo svým autodestruktivním počinům. Vzniká tak 2 Postihuje 1% populace, resp. 5% populace včetně nediagnostikovaných a neléčených. 3 Klára Látalová, Bipolární afektivní porucha, Praha: Grada, 2010, str Cyklofrenie, obdoba názvu maniodepresivní psychózy. 5 Jiří Raboch Pavel Pavlovský, Psychiatrie - minimum pro praxi, Praha: Triton, 2001, s

8 jediná možnost, a to vyhledání odborné pomoci, hospitalizace a následná léčba, součastně je však nutná pomoc pacientova okolí. Hojně se můžeme setkávat s bipolární poruchou, vázánou na další psychickou nemoc. Nejběžněji na obsedantně-kompulzivní poruchu a mnoho dalších poruch osobnosti. Tím se zvyšuje množství negativních symptomů, které nejenže zhoršují stav nemocného, ale následně zvyšují riziko výskytu sebevraždy, které se objevují u 20 % případů (u bipolárních cyklických stádií je počet sebevražd vyšší než u 2/3 jedinců). Výskyt poruchy nálad nemůžeme diagnostikovat častěji u žen (jak je tomu u těžkých depresivních stavů). Bipolární porucha postihuje zhruba stejné množství v poměru žen a mužů. 1.1 Průběh Má sice mnoho forem, ale jedná se o jedno onemocnění. 6 Základním rysem nemoci jsou dvě specifické fáze. Manická a depresivní, popřípadě remise stav bez symptomů mánie či deprese. U žen se nemoc začíná projevovat nejběžněji depresí, která je i mnohem častějším cyklem, než fáze manická. Ta se může objevit pouze jednou za celou dobu trvání poruchy. U mužů je to s velkou pravděpodobností naopak. U 80 % případů se epizody opakují. Tyto cykly se však nestřídají během dne či týdne, nýbrž mají mnohem delší trvání. Zpravidla cyklus setrvává déle nežli 4 týdny a mnohdy neustoupí ani po dobu několika měsíců. Tyto patologické změny nálad mají mnohdy trvání po mnoho let, a ztěžují tak normálně fungující život postižené osoby. Obě fáze, jak manická, tak depresivní se mohou objevovat se somatickými příznaky, jako jsou bludy či halucinace. Bipolární porucha I, která je často nazývána jako klasická maniodepresivní porucha, odkazuje na nejzávažnější formy afektivního onemocnění, ve kterém musí jedinci splňovat veškerá diagnostická kritéria jak pro manická, tak pro depresivní onemocnění. Bipolární porucha II je na druhé straně definována, jako přítomnost nebo 6 Aretaueus z Kappadokie in: Klára Látalová, Bipolární afektivní porucha, Praha: Grada, 2010, s

9 historie alespoň jedné z depresivních epizod, stejně jako přítomnost historie méně závažných manických epizod. 7 Cykly manické i depresivní se však mohou objevit i v menší intenzitě, ty pak nezařazujeme pod bipolární afektivní poruchu, jelikož nesplňují závažnost symptomů. Například mírnou formu mánie označujeme za hypománii, která nezpůsobuje větší újmy v osobním, společenském nebo pracovním životě. U této formy není třeba hospitalizace. Naopak nedostatečně intenzivní depresivní epizodu nazýváme dystymie. Pokud se oba tyto stavy cyklicky opakují dlouhodobě, minimálně však po dobu 2 let (nejsou-li však jejich jednotlivé fáze dostatečně dlouhé ani závažné), nazýváme je cyklotymie. V typických případech poslední varianty se nemoc táhne po dobu celého života. Syranus také poprvé popsal situaci, kdy pacienti současně pociťují hněv i radost stav, který dnes označujeme termínem smíšená fáze. 8 U umělců, hudebníků a jiných kreativních osob, lze rytmus měnících se cyklů z části vyčíst z dat počátků a ukončení jejich produktivních činností. Někteří z nich se naučí rozpoznat svůj rytmus období cyklů, a tím přizpůsobit svůj život či jejich práci tak, aby nemuseli vyhledávat jakoukoli odbornou lékařskou pomoc Depresivní fáze Deprese je běžně se vyskytujícím problémem. Každý pátý člověk jej s velkou pravděpodobností prožije alespoň jednou za život. Často se stává, že postižený nenachází jakýkoli důvod pro výskyt deprese. Hlavním rysem této fáze je enormně depresivní nálada. Trvá po dobu nejméně dvou týdnů a nemocný se tak nachází v období časté únavy, melancholie, trpí neustálým pocitem méněcennosti, úzkosti a panickými stavy. Nenachází jediný důvod k radosti. Zažívá nechuť k jídlu a ztrácí zájem o sebe i okolní svět. Jedinec je tak omezen ve vykonávání různých činností běžného fungování života. Tyto jevy se objevují v různých stupních intenzity, což v nejhorším případě vede k agresivnímu chování vůči okolí i sobě samému, které v nejčastějších situacích vedou k sebedestruktivním náladám, až k pokusům o 7 Kay Redfield Jamison, Touched with Fire: Manic-Depressive Illness and Artistic Temperament, New York: The Free Press, , s Klára Látalová, Bipolární afektivní porucha, Praha: Grada, 2010, str Viz Kay Redfield Jamison (pozn. 7), s

10 sebevraždu (tentamen suicidii). Díky průzkumům je známo, že až 1/5 maniodepresivních pacientů zemře právě díky sebevraždě Manická fáze Fáze se považuje za manickou, trvá li déle než jeden týden. Osamoceně, tedy bez výskytu depresivní fáze působí spíše jako rarita. Může se stát, že se tento cyklus objeví u pacienta pouze jednou za celou dobu trvání poruchy, častěji se však cyklicky rychle střídá s depresí. Nemocný zažívá neustálý pocit euforie, bez jakéhokoli vnějšího vlivu. Pozorujeme u něj vyhrocené, veselé chování, a to i v případech, kdy by měl reagovat opačně. Jedinec působí energicky po celou dobu cyklu, objevují se u něj různé tiky a vykazuje se jak zrychlenými pohyby, tak myšlením. Taktéž vykazuje sníženou potřebu spánku i jídla, někdy naopak zažívá nutkání přejídání se. Neméně často se chová velmi nereálně, kdy se snaží využít jeho rychlý tok myšlenek a nápadů, čímž získává nadměrné sebevědomí, potřebné pro uskutečnění jeho často nadhodnocených plánů. Měl v té době takovou sebejistotu, že mě to až děsilo. Měl v té době neuvěřitelnou víru i pracovní postup. 10 Jedinec má pocit, že žádný problém není neřešitelný a jeho hlavním cílem se stává překonávání jakékoliv překážky. Díky pocitu neomezeného množství energie a nadměrnému počtu nápadů vykazuje pacient známky nanejvýš zvýšené tvořivosti. Začíná pracovat na různých projektech, čímž se později dostává do značně vyhrocených situací, spojenými s půjčkami, hazardem či nelegálních činností. Špatně se začleňuje do kolektivu a svou vyhrocenou náladou způsobuje škody sobě i ostatním. Pacienti mohou být vzrušení, podezřívaví a podráždění. Mohou zostřeně vnímat zvuky, slyšet hlasy nebo bzukot, mít zrakové halucinace, divné sny, nezvladatelnou sexuální touhu, mohou snadno dostat vztek, nakonec naprosto zešílet, ječet, zabít své ošetřovatele nebo násilí obrátit proti sobě a zabít se sami. 11 Stejně jako u depresivní fáze se mánie objevuje v různých stupních. V obou fázích se jedinec dostává z extrému do extrému. Když vyvolávám z paměti Jacksonovu 10 Lee Krasner in: Pepe Karmel (ed.), Jackson Pollock: Interviews, Articles and Reviews, New York: Eva Kondrysová, Jackson Pollock, Výroky a rozhovory, Praha: Arbor vitae, 2009, s Aretaeus z Kappadokie in: Klára Látalová, Bipolární afektivní porucha, Praha: Grada, 2010, s

11 laskavost, tak to byla jedna část jeho bytosti, ale byla i druhá část, druhý extrém, ten rozhněvaný muž. Oba neexistovali v krajní podobě. 12 Manický cyklus mizí stejně rychle, jak dotyčného popadl. 1.2 Umělci ovlivnění bipolární poruchou V řadě umělců můžeme zpozorovat různé psychické problémy. Bipolární porucha je však u nich velmi často těžce diagnostikována. Platí to i pro dnešní dobu. Díky různým projevům a dalším nemocím, které se na ni mohou vázat. Proto je těžké zjistit, který umělec trpěl právě touto složitou poruchou nebo kdy se u něj symptomy objevily a rozpoutaly tak chorobu. Existuje však řada spekulací o tom, kteří umělci se do této skupiny mohou zařadit. Převážně na základě různých spisů o umělecky založených jedinců, či jejich osobních denících, které nám pomohly prozradit pocity a podoby projevů této poruchy. Můžeme je tak porovnávat dle novodobějších teorií a výzkumů, které v době mnoha umělců nebyly k dispozici. Různé známky narušeného chování a projevů bipolární poruchy můžeme sledovat již u umělců z 15. století, např. u vlámského malíře Hugo van der Goes, který se dokonce v roce 1840 pokusil o sebevraždu. V 16. století máme zmínky o dalších umělcích, kteří trpěli obdobnými problémy. Mezi ně patří např. Francesco Bassano ml. ( ), Pietro Testa ( ) či Henry Tilson ( ). Všichni tři se taktéž pokusili o sebevraždu, která však již byla úspěšná. Ačkoli z dostupných informací o různých projevech nemoci z jejich života můžeme soudit, že skutečně trpěli touto chorobou, nemůžeme ji pro nedostatek pramenů a důkazů o symptomech zcela s jistotou prosadit. Zmínění umělci však nebyli jediní, kteří trpěli jak různými psychickými, tak případně somatickými potížemi či následnými sebedestruktivními pokusy. O konkrétních jménech se však můžeme jen dohadovat. Za s velkou pravděpodobností správně diagnostikované umělce, i když mnoho lidí by mohlo oponovat, bych mohla jmenovat malíře jako Adolphe Monticelli ( ), Dante Gabriel Rossetti ( ), Paul Gauguin ( ), Carl Frederik Hill ( ), Ernst Josephson ( ), Vincent van Gogh ( Viz Lee Krasner in:pepe Karmel (pozn. 10), s

12 1890), Edvard Munch ( ), Ernst Ludwig Kirchner ( ), Wilhelm Lehmbruck ( ), Amadeo Modigliani ( ), Jules Pascin 13 ( ), Giorgio de Chirico ( ), Dora de Houghton Carrington ( ), Mark Rothko ( ), Arshile Gorky ( ) nebo také Jackson Pollock ( ), kterému tato nemoc nebyla diagnostikovaná jako jediná psychická porucha. Polovina ze zmíněných se úspěšně sprovodila ze světa; po mnoha letech, kdy jim jejich chorobné stavy znesnadňovaly jak všechny složky života, tak jejich přirozený proces tvorby. George Becker 14 poznamenal, že romantičtí umělci používali představu "šíleného génia" k opatření uznání zvláštního postavení a volnosti od běžných omezení, kterých se vyvarovali Jules Pascin, vlastním jménem Julius Mordecai Pincas. 14 Geoge Becker, německo-švýcarský hudební skladatel, známý také pro svou tvorbu odborných knih, např. Le Pygmalion de J. J. Rousseau en Italie. 15 Viz Kay Redfield Jamison (pozn. 7), s

13 2 Kreativita Ač tento pojem nezní složitě, častým problémem je jeho přesné vymezení. Kreativitu můžeme definovat, jako schopnost využít vlastní nápady, ideje a části svého vnímání, které jsou pro osobu jedinečné a součastně je tak dokázat přenést do reálné podoby a dát jim smysl. Jedinec se tak stává umělcem, tvůrcem něčeho nového a originálního. Něčeho, co není založeno na talentu, nýbrž na jedinečném způsobu myšlení. Tyto nápady a jejich následné řešení by však mělo být užitečné jak pro tvořící osobu, tak i pro okolní společnost. Hlavním pojítkem kreativity by tedy měla být originální myšlenka a její následná užitečnost a hodnota. Do přesného konceptu kreativity spadá samotný autor, jeho produkt a tvůrčí proces, při kterém tento produkt vzniká. U většiny umělců můžeme vidět jejich kreativní smýšlení již od útlého věku. Začal s kreslením již v mladém věku, a dokonce se rozhodl následovat dráhu umělce. Lidé kolem něj by řekli, že kresba na něj měla uklidňující vliv a pomohla mu vyjádřit věci, které nedokázal vyslovit. 16 Z našich zkušeností můžeme říci, že mnoho narušených umělců začíná tvořit právě v dobách výskytu těchto neklidných fází, aby se pokusili tyto nepříjemné pocity zklidnit. Silvano Arieti prohlašoval, že tvůrčí člověk cítí trýzeň, neklid, strádání, prázdnotu a nesnesitelnou frustraci, dokud nevyjádří svůj vnitřní život tvůrčím způsobem. 17 Typickým znakem kreativních lidí je ten, že mají snadný přístup k jejich vnitřnímu světu, a že jej nepotlačují ve stejné míře jako většina lidí. 18 Každý z nás má tedy v sobě určitou úroveň kreativity, ovšem pouze pár jedinců se vyznačuje tak velkou kreativitou, aby o nich bylo smýšleno jako o géniovi. 2.1 Souvislost kreativity s bipolární poruchou Kreativita patří mezi často zkoumaná témata, nejen v závislosti na psychických poruchách. Její propojení s bipolární poruchou se z počátku předpokládalo díky 16 Herman Holm, Portrait of the artist as the young man, vyhledáno José Guimón, Art and Madness. Aurora (Colorado): The Davies Group, April 2006, s Ibidem, s

14 vysokému počtu mimořádně tvořivých jedinců zasaženými psychickými problémy. Jako hlavní pomůcka pro toto zkoumání nejčastěji sloužily dochované skutečnosti z jejich životopisných zápisů či korespondencí. V jeho dopisech se často vyjadřuje o depresivních tématech: utrpení bezdomovectví; o marné snaze dělit se o náklonnost s ženou; o beznaději v dosažení jeho profesních i osobních cílů; a o jeho strachu z předčasné smrti. 19 Během uplynulých let se vyrojily různé teorie o tom, že faktory, které způsobují bipolární poruchu, taktéž probouzejí v jedinci umělecké sklony, a tím probouzejí umělcovu kreativitu. Pokud je bipolární porucha sycena nevšedním talentem a propojena tvořivostí, je obdivuhodná. Řada významných osobností světové kultury i politiky trpěla bipolární poruchou, která jim na jedné straně přinášela psychickou trýzeň, na druhé straně katalyzovala vznik uměleckých děl nebo dosažení úspěchů ve společnosti. 20 Většina studií zabývající se kreativitou a jejím možným propojením s bipolární poruchou jsou často založeny na mnoha pochybách, týkajících se především zkoumaných skupin a přiřazených jednotlivců. A to hlavně v otázkách ohledně jejich počtu, věku, pohlaví nebo jejich profese. Také si musíme pokládat otázky, např. zda je přesně definován pojem kreativita, jak ji vymezit z pouze zvýšené kreativnosti ve vytváření něčeho zdánlivě obyčejného. Všechny tyto problémy a mnohé jiné neustále ztěžují další studie, jejich výsledky, případně jejich pozdější změny a co je důležité jejich důvěryhodnost. Průzkumy se snaží nalézt odpověď na otázku, zda existují lidé vysoce kreativní, tedy géniové ve své oblasti nebo pouze více kreativní jedinci, než ti ostatní. U mimořádně kreativních osob, které netrpí žádnou psychickou poruchou, se totiž nalézají podobné vlastnosti a výsledky testů, jako u osob trpící maniodepresivní psychózou. Dalším problémem ke zkoumání je, zdali tyto odchylky mohou být vrozené, tudíž se nemohou v průběhu let ani změny prostředí nebo na základě léčení měnit nebo zda se mohou jednoduše naučit. 19 Julien Bogousslavsky Antonio Carota, et al., Understanding Van Gogh's Night, Bipolar Disorder, in: Julien Bogousslavsky F. Boller, Frontiers of Neurosurgery and Neuroscience 19, Neurological Disorders in Famous Artists, Basel: Karger, January 2005, s Viz Klára Látalová (pozn. 3), s

15 Na druhé straně kreativita, která je průběhem onemocněním jistě ovlivněna, je v moderní společnosti vysoce ceněným zbožím. Vše, co by ji jen náznakem mohlo měnit, (medikace, pobyt v nemocnici, nutnost dodržování režimu, určitá disciplinovanost, vyhýbání se psychoaktivním látkám, je předmětem vleklých diskuzí. 21 Větší zájem o zkoumání souvislosti mezi bipolární poruchou a kreativní činností se projevil již na počátku 20. století. Zabývání se tématem umělce génia a jeho šílenství bylo předmětem bádání již v práci Genio e follia (1864) italského lékaře Cesare Lombrosy. Mezi léty 1927 a 1944 provedla průzkum 22 Adele Juda ( ), která prostudovala více než 600 biografií talentovaných géniů z let 1648 až Jedna z prvních významnějších studií, zkoumajících vztah mezi kreativitou a duševní nemocí, byla provedena Nancy Coover Andreasen v roce Studie, známá také jako tzv. iowský program, byla provedena na základě zkoumání skupiny 15 spisovatelů z oboru kreativního psaní na Univerzitě v Iowě a porovnávání s kontrolní skupinou 15 dalších osob stejného věku, pohlaví a dosaženého vzdělání. Časem byl počet osob v obou skupinách rozšířen o dvojnásobek. 15 Hodnocení bylo založeno především na porovnávání výsledků z dialogů, vedených s každou osobou v obou skupinách. Podrobná analýza byla prováděna na základě užití třetího modelu Diagnostického a statistického manuálu mentálních poruch (DSM), vytvořeného Americkou psychiatrickou společností (APA). Díky tomuto zkoumání bylo zjištěno, že oproti jedincům kontrolní skupiny byli spisovatelé mnohem náchylnější k poruchám nálad. Ty se projevily v různých stupních u 80 % z nich. U 30 % tázaných byl dokonce zjištěn nález bipolární poruchy I nebo II. 24 Celý průzkum Andreasen provedla sama, tudíž věděla, kterou skupinu právě vyšetřuje. Tímto na studii dopadá špatné světlo, díky možným chybným výsledkům, na základě vlastní zaujatosti. Taková studie byla znovu prováděna hned několikrát. Americká psycholožka Kay Redfield Jamison roku 1989 dokončila průzkum skupiny se 47 britskými spisovateli a umělci, dosahujících podstatnějšího významu. Zkoumaná skupina byla rozčleněna do dalších 5 podskupin, a to spisovatele románů, básní, divadelních her, 21 Viz Klára Látalová (pozn. 3), s Koncept tohoto tohoto průzkumu vytvořil Ernst Rüdin, psychiatr zabývající se lidskou genetikou. 23 Amelie U. Wiedemann, et al. The highly gifted persons study by Adele Juda Pinnacle and end of psychiatric genius research in Germany, vyhledáno Nancy Cooper Jamison, Creativity and Mood Disorder, Dialogues in Clinical Neuroscience 10, 2008, s. 253.

16 životopisů a umělců. Subjekty byly pouze dotazovány na to, zda někdy podstoupily léčbu související s poruchou nálady a na povahu této léčby (farmaka, psychoterapie apod.). 25 Z tohoto důvodu nelze jasně dokázat přítomnost choroby. Přes možné pochybnosti v těchto výsledcích, autorka zveřejnila, že 38 % zkoumaných byli léčeni pro poruchu nálady. Jedinou podskupinou léčenou pro mánii byla skupina básníků, kde u 33 % z nich proběhla léčba. Poněvadž, do průzkumu nebyla zahrnuta kontrolní skupina, a zároveň nebyly využity zásady DSM, nemůžeme opět výsledky považovat za relevantní. Dr. Arnold M. Ludwig v roce 1993 prostudoval rozsáhlou skupinu o počtu 1004, založenou na biografiích známých osobností, které se objevovaly v letech 1960 až 1990 v časopise New York Times. Tyto životopisy čítaly velké množství veřejně známých osobností, včetně Alberta Einsteina či Williama Faulknera. Ludwig se vyjádřil, že z této velké skupiny prožila 3 % osobností nejméně jeden manický cyklus, oproti 0,4 1,2 % osob běžné populace. V případě studie úzkého okruhu, tedy pouze umělců, nejméně jeden manický cyklus vypukl u 10 % z nich. 26 Přestože byl zkoumaný počet dosti enormní, ani tato studie nemůže být považována za relevantní vzhledem k pravdivosti výsledků. Hlavně díky tomu, že biografie veřejně známých osobností jsou mnohdy popisovány více právě v obdobích jejích těžkých životních situací, a mnohdy jsou tyto skutečnosti zveličovány. Naopak fáze, kdy se těmto lidem dařilo velmi dobře, a neprožívali žádné těžké momenty, nebyly pro zápisy do životopisů příliš zajímavé. O rok později provedl studii znovu. Zahrnovala ovšem skupinu 59 spisovatelek, podílejících se na konferenci univerzity v Kentucky. Pro porovnávání vytvořil kontrolní skupinu zahrnující ženy z různých sociálních sfér, shodující se věkem i dosaženým vzděláním. Pro věrohodnost výsledků využil opět měřítka DSM, následovalo množství dotazníků a pohovory s jednotlivci. Rozborem následných odpovědí a konečné analýzy vznikly rozdílné diagnózy. Lišily se ve stupních intenzity deprese, mánie, panických i úzkostných stavů. Opět zvítězila skupina spisovatelek, u kterých Ludwig zpozoroval nadmíru zvýšený výskyt výše zmíněných příznaků. Těžké depresivní stavy se objevovaly dokonce u více než poloviny z nich. 25 Viz Klára Látalová (pozn. 3), s Ibidem, s

17 Dánský psychiatr Mogens Schou se snažil probádat, zdali se tvořivost jedinců vylepší na základě léčby. Vytvořil proto skupinu o počtu 24 umělců (spisovatelů, hudebních skladatelů a malířů). Bádal ve změnách v produktivitě i kvalitě práce. Ve výsledku se jedinci rozdělili do tří odlišných skupin. Dvanáct léčených prokázala jak zlepšení svého stavu, tak zvýšení jejich produktivity. Šest pacientů neprošlo žádnou změnou a zbylým šesti se produktivita práce snížila. Z tohoto můžeme tedy usoudit, že adekvátní léčba může ve většině případů jedinci prospívat. Mnozí tyto výsledky však z velké části zpochybňují, a to na základě nedostačujících informací o době trvání jednotlivých fází. V době Shouova vyšetřování mohla u zkoumaných jedinců zrovna nastat fáze remise, čímž se jejich produktivita a psychický stav zlepšil bez zjevné souvislosti s léčbou. Někteří umělci, trpící těžkými depresemi či mániemi, byli schopni sžít se svou nemocí a nadále pracovat, tvořit. Se svými stavy se vyrovnali a pokračovali v normálním životě. Nancy C. Andreasen však poukazuje na to že kreativní jedinci mají tendenci být více produktivní, jestliže mají své symptomy pod kontrolou a zdůraznila tak nutnost adekvátní léčby pro kreativní jedince trpící bipolární poruchou. (Andreasen, 1996) 27 Víme o umělcích, kteří léčení požadovali, opakovaně vyhledávali odbornou pomoc svých lékařů, včetně Roberta Schumanna či Vincenta van Gogha nebo Jacksona Pollocka (kterými se v mé práci budu zabývat konkrétněji v dalších kapitolách). Jackson si to uvědomoval víc než kdo jiný. Zkoušel všechno možné léčil se, byl u psychiatra, chemické prostředky, co bylo dostupné. 28 Někteří z pacientů své léky brát přestali, jelikož jim scházely vzestupy a intenzita emocí, spojených s jejich nemocí, nebo jen proto, že se domnívali, že vedlejší účinky léků ovlivňují a znejasňují jejich přirozený tok myšlenek a snižují jejich návaly veselých emocí, entuziasmu a energie. 29 V některých kritikách a rozborech Pollockových obrazů se zdůrazňuje úloha spontánnosti a automatických postupů jeho pracovního procesu. Z takových informací by bylo možno usoudit, že převážně nevycházel z vědomého záměru a své 27 Viz José Guimón (pozn. 17), s Viz Lee Krasner in: Pepe Karmel (pozn. 10), str Viz Kay Redfield Jamison (pozn. 7), s

18 obrazy vytvářel jakoby ve vleku jakýchsi emocionálních výlevů a extatického vzrušení. 30 Jejich obavy o ztrátu takto emocionálních a vzrušujících stavů byly mnohdy tak silné, že léky k lepší kontrole jejich změn nálad užívat ani nezačali. Edvard Munch vyjádřil své obavy mnoha dalších duševně nemocných umělců, čelících léčbě: Mé problémy jsou součástí mě a mého umění. Jsou k nerozeznání ode mne, a to (léčení) zničí mé umění. Chci si zachovat tato utrpení. 31 Na základě nepřesvědčivých zkoumání různých skupin umělců však stále zůstává otazníkem, zda díky léčení onoho jednotlivce, nenastane situace, kdy je pro něj nemožné nalézt inspiraci, náladu a sílu k tvorbě; zda umělec ztratí známky své kreativity nebo jestli je kreativita přítomná nezávisle na ni a prokazuje nám tak samotnou genialitu umělce. Přes velký počet nadšenců bipolární poruchy, kteří se snaží poukázat na výhody této nemoci z pohledu na tvorbu kreativních osobností, se neprokázalo, že konečné důsledky této nemoci, jsou pro ně přinejmenším příznivé. Řada umělců zemřela předčasně a zbytečně, protože spáchala sebevraždu. Většina z nich žila i několik let v dobrovolné, ale i nedobrovolné sociální izolaci. 32 Jedinou možnou výhodou pro tyto nadšence nebo samotné umělce však může být, že snížení těžkých manických epizod může v mnoha případech kreativitu zvýšit Důkazy o těchto souvislostech však nejsou dostatečně přesvědčivé. A úvahy o umělcích, kteří jsou úspěšní a geniální jen díky psychické chorobě, jsou shledány jako nadmíru romantizující a spíše pouze přispívající příběhům o citlivých umělcích, kteří trpěli a svou bolest přetvořili v umění. 34 Díky všem výsledkům výzkumů, zabývajícími se kreativitou a psychickými poruchami nálad víme, že nelze s přesností dokázat větší propojení kreativity a poruchami nálad, zvláště bipolární afektivní poruchou. Pokud ano, nejsou tyto důkazy dostatečně přesvědčivé. Menší spojení mezi bipolární poruchou a kreativitou však může 30 Bruce Glacer in: Pepe Karmel (ed.), Jackson Pollock: Interviews, Articles and Reviews, New York: Eva Kondrysová, Jackson Pollock, Výroky a rozhovory, Praha: Arbor vitae, 2009, s Adrienne Sussman, Mental Illnes and Creativity: A neurological View of the Tortured Artist. Stanford Journal Neuuroscience. Stanford: College Student Interest Group in Neurology, 2007, s Viz Klára Látalová (pozn. 3), str Nancy C. Andreasen, The Relationship between Creativity and Mood Disorders. Dialogues in Clinical Neuroscience 10, 2008, No. 2, s Viz Klára Látalová (pozn. 3), s. 93.

19 nastat, protože některé studie naznačují tomu, že to, co pohání kreativitu, jsou mírně povznesené nálady, známé jako hypománie. Je ale známo, že přílišně povznesené pocity (mánie), nebo silné deprese, vytváří překážku v umělecké tvorbě. 35 A takováto souvislost bude relevantní pouze u malého procenta lidí. 2.2 Stav kreativity během manické vs. depresivní fáze Nikdy nepil, když pracoval. Víte, Jackson pracoval v cyklech. Nastalo dlouhé údobí, kdy pracoval, a pak zase čas, kdy nepracoval. Pil před těmi pracovními cykly a po nich. 36 V případě umělce, nacházejícího se momentálně v manickém cyklu, se předpokládá, že tvoří především v tomto období a velmi intenzivně. Nejspíš hlavně díky zvýšenému přísunu myšlenek, odlišného pohledu na svět a extrémnímu sebevědomím, či v krajním případě přítomností bludy a jeho pocitu o vlastní jedinečnosti. Jackson prožíval krajní stavy nejistoty i sebedůvěry. Jeho pochyby se někdy neuvěřitelné vystupňovaly. A jindy zase přesně věděl, jaký je malíř. 37 Nereálný pohled na okolí se zároveň promítá v jejich tvorbě, kde často vytváří díla s ukrytými umělcovými myšlenkami, mnohdy za pomocí různé symboliky a barev. Důraz kladli na vytvoření expresivního výrazu a přítomnosti emocí. Na druhé straně, umělcovo tvoření v depresivním cyklu téměř stagnuje. Pokud tvůrčí objekt podlehne duševní nemoci, jeho kreativita se vytratí, stejně jako v případě Schumanna, jehož fáze deprese mu bránila od tvůrčí práce. 38 Buď tvorbu vůbec nerealizuje, nebo se jí nadále snaží udržet v procesu, avšak často s neuspokojivými výsledky. Prohlubuje se umělcova deprese a pesimistický pohled na svět a na sebe, jakožto umělce neschopného vytvořit hodnotné dílo. Když byl naskrz sužován psychózami (Vincent van Gogh), byl zcela neschopen cokoli vytvářet. 39 Během této doby tak vznikají dlouhé odmlky od tvoření umělců, úplná změna jejich stylu, či v krajním případě ničení vlastních děl. Jinými slovy, v době deprese nastřádají 35 Viz José Guimón (pozn. 17), s Pepe Karmel (ed.), Jackson Pollock: Interviews, Articles and Reviews, New York: Eva Kondrysová, Jackson Pollock, Výroky a rozhovory, Praha: Arbor vitae, 2009, s Ibidem, str Viz José Guimón (pozn. 17), s Ibidem, s

20 emocionální zážitky (byť nepříjemné), které jsou pak schopni v době mánie předat pomocí své tvorby. 40 Někdy se naopak umělci, dříve často izolováni od společnosti, snažili pomocí tvorby udržet jakousi pevnou vazbu mezi nimi a reálným světem. Kdesi hluboko uvnitř v něm začne růst touha po novém způsobu vyjadřování. Není-li možno lidem zjevovat pravdu slovy bible ani činy misionáře, bude ji vyslovovat kresbami a obrazy. 41 Velká část publika se opírá o argumentace, že destruktivní, nadmíru vzrušené či vznětlivé příznaky psychické nemoci, zejména bipolární poruchy můžou být umělci velmi prospěšné. Zejména díky jejich diskutabilnímu přísunu rozmanité imaginace, velice intenzivních emocí a jejich následné pozoruhodné transformace do umělecké podoby. Jejich oponenti však nemoc považují za více než znepokojivou, neboť tyto asociace, vyvolávající jakýsi zjednodušený pohled na šíleného génia, s sebou přináší mnohá úskalí, která přinášejí bezduché a neestetické redukce dojmů a představ Viz Klára Látalová (pozn. 3), s Miroslav Lamač, Vincent van Gogh, Praha: Odeon, 1966, s Viz Kay Redfield Jamison (pozn. 7), s

21 3 Podoba tvorby Všechny kultury měly prostředky a techniky, jimiž vyjadřovaly své bezprostřední cíle Číňané, renesance, všechny kultury. Mně se zdá pozoruhodné především to, že dnes se malíři nemusí uchylovat k tématům mimo sebe. Většina moderních malířů čerpá z jiného zdroje. Pracují z nitra. 43 Umělec pronásledovaný poruchou nálady vytváří díla, která jednoznačně souvisejí s jeho momentálním psychickým stavem. Umění je člověk přiřazený k přírodě. Z ní čerpá skutečnosti i pravdu, ale současně jí dává určitý význam. Tak vynáší na světlo drahocennou perlu lidskou duši. 44 Tyto stavy mysli a prožitá bolest pak ovlivňují jak proces tvorby, tak její náměty, použité prvky a výslednou podobu. Umělec tedy vkládá do díla jakýsi otisk svého nitra. Bylo potřeba jen bolesti, aby se začal probouzet pravý Vincent. 45 Typickým příkladem je používání nereálných, často expresivních barev a začleňování různých symbolických znaků. Pak vznikají díla oplývající různými zvířaty, nahými ženami, rakvemi, stromy a dalšími objekty. 46 Prvky pronikající z depresivního cyklu se promítají v podobě symbolů smrti, námětu smutku, nemoci a stáří. Jejich pohled na tvorbu často vede k primitivnosti, jednoduchosti, až k deformaci v různých podobách. Mnohé z nich, mnohé z těch nejabstraktnějších, začínaly s víceméně rozpoznatelnými podobami hlavy, části těl, fantastická stvoření. 47 Ovlivněním mysli do děl často promítají bezprostřední mentální stav jako agrese, strach, úzkost, ale i energii či nadšení z předchozího cyklu. Moderní umělec podle mého ve své práci vyjadřuje vnitřní svět jinými slovy vyjadřuje energii, pohyb a další niterné síly. Moderní umělec pracuje s prostorem a časem a vyjadřuje spíš své pocity, než aby ilustroval Viz Pepe Karmel (pozn. 36), s Vincent van Gogh in: Miroslav Lamač, Vincent van Gogh. Praha: Odeon, 1966, str Miroslav Lamač, Vincent van Gogh. Praha: Odeon, 1966, str Herman Holm, Pollock a review for a healthcare staff, vyhledáno Viz Pepe Karmel (pozn. 36), s Ibidem, s

22 V případech, kdy umělce provází psychotické příznaky - zažívá bludy či halucinace, může vytvořit dílo s promítnutím právě těchto stavů nebo různých forem výplodu halucinací a další fantazie. Běžně pak vznikají díla sestavena z nepřirozených tvarů, mytologických tvorů či zcela nereálných objektů s prapodivnou směsí barev vytvářející citový výraz. Často používal místo čistých barev jednotvárné tóny, neboť nejvíce odpovídaly jeho melancholii. 49 Všechny umělcovy pocity, obzvlášť agrese, se projevují ve stylu umělcova rukopisu, nejčastěji snad v dynamice a samotných tazích štětce. Umělci však netoužili jen po vyjádření svých vlastních pocitů. Pro ně byl hlavní záznam pravdivé skutečnosti, dotvořen podle jejich úhlu pohledu. Pro mne jsou skutečnými malíři ti, kteří věci nemalují takové, jaké jsou, podrobujíce je suché analýze, ale takové, jaké je cítí. Toužím dospět k deformaci, které vyjádří můj cit. 50 Velkou roli umělcova projevu hrála barva, její odstíny a intenzita. Díky těmto elementům bylo pro umělce mnohem jednodušší vyjádřit a zdůraznit své pocity a okolí kolem nich. Usiloval jsem vyjádřit, pomocí červené a zelené barvy, strašlivé vášně lidí. 51 Významnými prvky se tak staly barvy, které často odrážely jejich představy o sobě, o druhých a jejich vlastnostech. Mohly být příliš kontrastní až nereálné, avšak právě použití specifického výběru bylo tou jedinou volbou pro tvořícího umělce. Na rozdíl od ostatních, on je mohl vnímat jako správné a dokonalé. Snad ještě podstatnější než barevná orchestrace obrazu na základě komplementárních kontrastů bylo pro Vincentův obrazový svět i pro jeho pojetí obrazu světa cítění barvy jako hmoty. Z barvy staví formy svých obrazů, tak jako jsou ve světě reality stvořeny z rozmanité matérie. Je to barva vždy hustá, kterou štětec zpracovává způsobem často připomínajícím spíše práci sochařskou špachtlí. 52 Nehledě na to, že je umělec mnohdy vnímán jako génius, pakliže dokáže vytvářet díla precizními tahy, velkou část bezprostředního výrazu může docílit právě díky silnými a hutnými tahy, nahuštěnými velkým množstvím barvy. Výtvor poté může někdy působit až agresivně. Nicméně, jsou pravděpodobně výsledkem tentýž stavu 49 Joseph Émile Muller, DuMont s kleines Lexikon des Expressionismus, Köln: DuMont, 1985, s Vincent van Gogh in: Viz Miroslav Lamač (pozn. 41), s Vincent van Gogh in: Viz Joseph Émile Muller (pozn. 49), s Viz Miroslav Lamač (pozn. 41), s

23 umělce, který tento způsob práce vnímá jako správný. Zobrazení své pravdy bylo pro tyto umělce zásadní. Proměny v dílech způsobené těmito faktory nám mohou pomoci sledovat proměnu psychických stavů umělce a samotný průběh tvoření. Nabízí se nám ale otázka, zda umělcovo promítající takto silných emocí do svých děl působí dostatečně pro uvolnění těchto pocitů, čímž by mohl potencionálně oddálit zhoršení stavu a provedení následných destruktivních myšlenek. Malovat není problém, problém je, co dělat, když člověk nemaluje. 53 Z tohoto výroku můžeme soudit, že malba je pro umělce, trpícího psychickou chorobou, terapií; jakousi jistotou mezi složitějšími fázemi jejich života. Je to romantická představa, do jisté míry však pravdivá. Jaksi se ode všeho odpoutal. Byl to jeho způsob, jak uniknout okolí Podobnosti v autoportrétech Přesto, že mnozí umělci tvoří obdobným stylem, srovnávat styl v tak úzké skupině, jako jsou umělci ovlivnění bipolární poruchou, je v celku nemožné. Proto jsem se rozhodla zaměřit se na jejich autoportréty. Ty jsou leckdy početnou části sbírky mnoha umělců. Je to prostředek, jenž může umělci pomoci vytvořit vlastní rozbor vlastní osoby, prostřednictvím sebevyjádření. Představuje tak možnost sebepoznání a zároveň příležitost k utváření své vlastní nesmrtelnosti. Vincentovy autoportréty jsou ovšem nejen dokumentem, ale také autostylizací a sugestivní výpovědí o vnitřním malířově životě. 55 Často si klademe otázku, co vede umělce k vytváření autoportrétů. Může se stát, že umělec trpí jakousi narcistickou poruchou osobnosti, je posedlým svým vlastním já a proto jeho největší sbírkou patří právě jeho vlastní podobizny. Většina z nich však tvoří své vlastní podobizny, aby vyjádřili sebe samého. Říká se - a já jsem ochoten tomu věřit - že je těžké poznat sám sebe - ale také není lehké namalovat sám sebe. Proto v 53 Jackson Pollock in Pepe Karmel (ed.), Jackson Pollock: Interviews, Articles and Reviews, New York: Eva Kondrysová, Jackson Pollock, Výroky a rozhovory, Praha: Arbor vitae, 2009, s Viz Lee Krasner (pozn. 10), s Viz Miroslav Lamač (pozn. 41), s

24 tuto chvíli pracuji na dvou vlastních portrétech - kvůli nedostatku jiného modelu. 56 Absence předlohy nebo námětu však nemusí být nutně hlavní příčinou. Je nutné, abychom měli základní informace o umělci, například o jeho zázemí, chování a životě ve společnosti. Poněvadž jejich přijetí či naopak odmítání okolím, bývá mnohdy příčinou, proč autorovi dělá společnost pouze jeho vlastní já. Proces tvorby autoportrétů je z velké části spojen s vnímáním sebe samého. Může se také zobrazit tak, jak sám považuje, že je vnímán druhými. Umělcova tvorba je také často ovlivněna množstvím negativních vzpomínek. Vlastní podobiznu tak můžeme vnímat jako pohled do umělcovy duše, mnohdy strádající v mnoha směrech života. Není to však už sebevědomá autostylizace malíře, ale spíše neúprosná sebeanalýza člověka bojujícího se šílenstvím. 57 Umožňuje nám tak částečný náhled do jeho soukromí, mnohdy však různě pokroucenou formou. Během procesu tvorby vlastní podobizny umělec zkoumá, co se děje v jeho mysli. Tyto procesy se snaží zpracovat a následně přenést na plátno. Můžeme sledovat umělcovy vlastní představy o sobě i světě a jejich průběžné proměny. Ty jsou nejvíc patrné u Vincenta van Gogha, který přenášel do svého díla svou představivost, mylné ideje a realitu tak, že téměř splývaly v nerozpoznatelný celek. Hlavním charakteristickým prvkem autoportrétu je výraz umělcova obličeje. Pro dostatečnou spokojenost s konečnou podobou nestačí zobrazit jen umělcovy typické vnější rysy, ale taktéž zakomponování jeho hlubokého nitra. V některých případech se umělec uchýlí k vytvoření podoby, která nesouhlasí s jeho vnějším zjevem, nýbrž svou vnitřní podobou. Potlačuje tak základní rysy jeho obličeje, avšak zvýrazňuje rysy své povahy. Tato podoba je spjata s jeho osobním životem, jeho prožitky a vzpomínkami, jeho názory a myšlenkami nebo událostmi, které umělce zásadně ovlivňují. Na uvedeném příkladu můžeme sledovat, jak byli takto narušení umělci, resp. Edvard Munch vnímáni druhými. V jeho očích je člověk odsouzen k osamělosti a strachu. Uprostřed davu se cítí stejně tak opuštěný a znepokojený, jako když stojí osamocen v přírodě, která zveličuje 56 Kimberly Jones, Vincent van Gogh, Art for the Nation,Washington, DC: National Gallery of Art, 2000, vyhledáno Viz Miroslav Lamač (pozn. 41), s

25 jeho paniku a je schopna vykřikovat jako bestie. Brzy poznamenán nemocí i žalem, je často jeho výraz náladový a rozrušený, který již nebyl schopen uklidnit Rysy v autoportrétech bipolárních umělců Jedním z možných rysů umělcova výrazu je jeho oduševnělost. Mnohdy tvář, směřující k divákovi poukazuje na stav velké melancholie, čímž vzbuzuje sympatii a empatii diváka. Portrét často potlačuje jakékoli známky radosti. Často působí velmi ponurým dojmem. Vzbuzuje pocit tajemna a odcizení se od okolí. Výsledný dojem obličeje působí strnule a jeho pohled vážně. Mnohdy vzbuzuje pocity napětí, únavy a smutku, jakoby diváku dával možnost nahlídnout přímo do nitra umělce a vnímat jeho bolestné a útrpné prožitky. Tyto emoce, které mohou umělce doprovázet během celého procesu tvorby, zapříčiňují občas vytváření až bizardních nebo křečovitých gest a výrazů. Umělcův vnitřní neklid se promítá v podobných znacích, nejčastěji však ve fyziognomických rysech obličeje. Při zaměření na výrazy umělců zjistíme, že jsou obdobné zejména ve znázornění očí. Zorničky, mnohdy i celé oči a prostor kolem nich, jsou často tvořené pouhými šmouhami, vytvářejícími nepřítomný a divákovi vzdálený pohled. (Obr. č. 1) Na detailu můžeme vidět, že nelze přesně určit směr, kterým se umělec dívá. Jeho nejistota se tak reflektuje ve skrytém pohledu umělce. Koutky očí jsou u mnoha děl obvykle výrazně skloněny dolů a ze strany u nosu nebo dolních očních víček jsou mnohem více ztmaveny (Obr. č. 2 a Obr. č. 3). Horní víčka často spadají do části očí, budí pak větší dojem sklíčenosti. Dalším častým rysem je povislé obočí. To je často doprovázeno svraštělým čelem, zveličujícím pokleslý, popřípadě přísný pohled, který nesměřuje rovně k divákovi, nýbrž ze strany či zespodu. Takto je vytvářen chmurný výraz, dále umocněný povislými koutky úst, přikrčenou bradou a zaťatými ústy, vyjadřujícími napětí autora (Obr. č. 4 a Obr. č. 5). Umělec své nedostatky vnímá vždy více, než ve skutečnosti jsou. Svůj vzhled často zhoršuje vytvářením velkého množství vrásek, povislé kůže, kruhy pod očima, různým nereálným zakřivením obličeje a jeho proporčně nesprávnými částmi obličeje. 58 Viz Joseph Émile Muller (pozn. 49), s

26 Díky tomu pak vypadá nepřirozeně nebo pohuble, až smrtelně nemocně. Ale maluje tak, jak sám vnímá. Krásná je pro něho drsná pravda života, tváře nebo postavy drasticky poznamenané dřinou, bídou, utrpením Kromě vytvoření specifického výrazu obličeje, kladou umělci i důraz na zakomponování symbolů do pozadí (Obr. č. 6). Symboly však nejsou nutností u každého autoportrétu, neboť citového vyjádření lze dosáhnout (kromě expresivního pohledu) i pouhým výběrem barvy, bohatými odstíny nebo jejich absencí, hustotou barvy či dynamickými tahy štětců. Výběr barvy však hraje dost zásadní roli na výsledný efekt. Použitím správně zvolených odstínů může umělec zcela přetvořit svou podobu (Obr. č. 7 a Obr. č. 8). Takový dojem zveličuje například expresivně vytvořené obočí a ostře tvarované lícní kosti nebo i ostré hrany nosu, uší nebo brady ve tvaru hrotu (Obr. č. 9). Spolu s určitou dávkou deformace obličeje je autor schopen prezentovat svou nemoc; své šílenství (Obr. č. 10, Obr. č. 11 a Obr. č. 12). Nadmírou agresivní tvorby však umělec může svůj obličej zcela zohavit (Obr. č. 13). Díky všem těmto znakům můžeme zpozorovat určitou paralelu mezi podobiznami umělců se stejnými duševními problémy. Autoři, tvořící velmi často své vlastní podobizny, činili tomu tak možná proto, že netrávili mnoho času ve společnosti, nýbrž jen sami se sebou. Proto bylo pro ně vyjádření sebe sama ve své vlastní podobizně nejefektivnější, často nejjednodušší a pro ně více přirozené. Rozuměli svému já totiž nejlépe. Nebo se jej snažili svou tvorbou alespoň lépe poznat. A díky dojmu autentičnosti umělcova výrazu, působí výsledná podoba velmi emotivně Autoportréty Vincenta van Gogha Jedním z umělců, již vytvářeli nespočet vlastních podobizen, je Vincent van Gogh. Od roku 1886 do 1889 namaloval až 37 vlastních podobizen. Chci se totiž naučit kreslit ne ruku, ale gesto, ne matematicky přesnou hlavu, nýbrž hluboký výraz. 60 Jeho autoportréty odrážely jeho vlastní niterné pocity a snahu ukázat jedinečnost své osobnosti a její proměny. 59 Viz Miroslav Lamač (pozn. 41), s Paolo Lecaldano, Vincent van Gogh 2, Praha: Odeon, 1986b, s. 9. Lucie Kepštová, Autoportrét (diplomová práce), Katedra výtvarné výchovy PdF MU, Brno,

27 Vlastní podobizny Vincenta van Gogha nejsou tedy jen dokladem proměn tváře, ale i fascinujícím dokumentem neustálého hledání sebe sama. Svědčí o nemilosrdném zkoumání vlastního charakteru, ale jsou i výrazem poselství, které v sobě Vincent nesel, a nakonec i šílenství, které jej zaskočil. 61 Umělcův výraz mnohdy směřuje k divákovi s velkou dávkou pokory a podřízenosti či přímo odevzdanosti svému psychickému narušení. Upřednostňuji cítit svůj smutek, smutek je lepší než smích. Smutek bude žít navždy 62 A tento smutek se mnohdy vynasnažil zachytit a sdělit divákovi. Znázorňuje jeho charakter působící tichým a osamělým dojmem. Vincentův pohled působí na všech jeho podobiznách strnule a velmi zarmouceně. Za tímto na první pohled smutným výrazem však můžeme vypozorovat, že umělec leckdy může pouze maskovat pocity zlosti. To jsem opravdu já. Ale jako bych byl šílený. 63 Tyto pocity dokáže vyjádřit pomocí fyziognomických znaků, které můžeme sledovat na (Obr. č ) a porovnávat. Jeho psychická nemoc se odráží v jeho nemocném zjevu zvenčí, který je docílen znázorněním až nezdravé pohublosti ve tváři (Obr. č. 19), např. v ostře tvarovaných lícních kostech, ostrými hranami nosu, brady či nerovného, zkoseného obočí. Znázornění jeho očí je velmi charakteristické. Dosahuje dojmu, že dokáže svůj pohled propojit s pohledem diváka a to velmi intenzivním způsobem. Není to však díky přímému pohledu. Jeho oči totiž ve většině případů shlížejí ze strany, koukající se jako kdyby opatrně. Vyzařuje z něj sklíčenost a strach. Vytváří své oči pouze malými šmouhami či tečkami v tmavých barvách (Obr. č. 20). Budí tak dojem nepřítomnosti. Někdy své zorničky zbarví do zelenavých nebo namodralých odstínů nebo použije vícero tónů v jedné ze zorniček. Ty prohlubují nezdravý vzhled. Jsou to většinou jakési momentky nervózní tváře, poněkud deformované pointilistickým rukopisem. Promlouvá z nich ostrá sebeanalýza a introspekce. Poprvé tu vidíme Goghovy ostré, trochu zlé a poněkud už šílené oči, hluboko vsazené pod široké 61 Viz Miroslav Lamač (pozn. 41), s Julien Bogousslavsky Antonio Carota, et al., Understanding Van Gogh's Night, Bipolar Disorder, in: Julien Bogousslavsky F. Boller, Frontiers of Neurosurgery and Neuroscience 19, Neurological Disorders in Famous Artists,Basel: Karger, January 2005, s Vincent van Gogh in Miroslav Lamač, Vincent van Gogh. Praha, Odeon, 1966, str

28 tvrdé čelo, sevřená, tragickou křivkou prolomená ústa, nepěstěné vousy a vzpurné, krátce ostříhané zrzavé vlasy. 64 Ve svých autoportrétech se často obešel bez jakéhokoliv pozadí. Oproti umělcům, kteří se nespočetněkrát zobrazovali ve svých ateliérech, Vincent van Gogh tvořil většinu svých děl bez dalších doprovázejících scén nebo zobrazení jemu blízkému prostoru. Pozadí kolem sebe využil k dalšímu znázornění vnitřního neklidu. Díky jeho rytmickým, až dynamickým tahům, a také díky výběru barev, nacházíme určitou podobnost s impresionisty. Takto tvořené pozadí může připomínat jakousi formu víru, ve kterém je umělec a jeho mentální stav chycen. Z detailu (Obr. č. 21a,b) můžeme zpozorovat, že díky vytvoření takovéhoto pozadí, Van Gogh vzbuzuje dojem, jako by se ve svém psychickém stavu přímo topil. Tato forma může nepřímo souviset s rychle se proměňujícími náladami a povahy autora. Jsem vášnivý, schopný dělat více či méně šílené věci, jichž potom více či méně lituji. Mluvím a jednám příliš spontánně v okamžicích, kdy by bylo na místě více trpělivosti. 65 Vincentův způsob práce však někdy dosahuje velmi klidný výraz. Jeho volný rukopis vyzařuje jeho emocionální otevřenost. Ve většině případů nekomponoval do svých podobizen ani žádné jiné prvky či symboly. Pro něj byla hlavním symbolem barva a její výrazovost. Van Gogh dokázal vytvářet i díla zcela rozličná, především díky rozdílné intenzitě barev. Takto rozdílná díla však dokázal namalovat i ve stejné době (Obr. č. 22a,b). Tato díla vznikla roku 1889, ale působí zcela různorodě. (Obr. č. 22a) působí velmi klidně, zcela promyšleně a dokončeně. Vincentova tvář je propracovaná do detailu, jakoby chtěl poukázat na všechny jeho nedostatky a ponuré myšlenky. Toto docílil zejména díky nazelenalým tónům v obličeji; hlavně v očích, kolem nich a v oblasti svraštělého čela. Takovéto jedovaté výrazovosti docílil použitím narezavělé, až ohnivé barvy na vousech a vlasech, které tak staví do kontrastu k zelenavé tváři. Vincentova tvář je spolu s části těla, která je zde taktéž velmi dobře propracovaná, zasazena do velmi harmonicky působícího pozadí. Jako by jeho postava byla nadnášena a plula po klidné vodě. Oproti tomu, obr. č. 22b. vzbuzuje dojem velkého neklidu a chaosu, jako by bylo vytvořeno hektickým a nejistým způsobem práce. Jeho tvář však nese podobné 64 Viz Miroslav Lamač (pozn. 41), s Ibidem, s

29 charakteristické znaky, například nazelenalá barva v tváři a rezavá ve vousech a vlasech. Ovšem Vincentovo tělo není propracováno tak detailně, jako na předchozím obrázku. Obraz se zdá být rozostřený nebo nedokončené. A pozadí kolem Vincenta? Tahy štětců jsou dynamické, ale oproti předchozí ukázce není v něm vytvořen žádný jednolitý vzorec. Není klidné, ani harmonické. Vincent tak nepůsobí, jako by plul po klidné vodě, ale jako by byl přitahován k jakémusi víru. Oba portréty jsou tvořeny jednou klíčovou barvou - modrou. Avšak oba jsou tak odlišné. Hlavním důvodem je právě intenzita barvy, kterou se Vincent rozhodl využít. Někdy jemné a pastelové, jindy zase hutné, tmavé až křiklavé. Máme pocit, že všechno, co Vincent prožil, než počal kreslit, bylo nutné k tomu, aby se stál tím, čím byl. Neštěstí, bída a ponížení, všechny okamžiky tápání, zoufalství a prokletí nakonec vyvážilo dílo, v němž Vincent dal tvar tomu, co v něm planulo a čemu tak dlouho nerozuměl. 66 Duševní porucha Vincenta zcela jistě ovlivnila. V silně manickém stavu jeho produktivita prudce stoupala. Umělec mohl malovat jen ve stadiích, kdy byl relativně zdráv. 67 Jeho snaha vymanit se z takto zklíčených stavů lze dobře vidět v jeho kompozicích, ve kterých se vší silou snaží o určitý řád, ideální uspořádání barev a celkovou rovnováhu v díle. Prvky, jako řád a rovnováha v jeho životě scházela, proto se toto snažil alespoň kompenzovat ve své práci. 3.2 Srovnání tvorby a kreativity umělce - malíře s umělcem - hudebním skladatelem Pro mne - diváka, který sleduje podobu a proměnu děl psychicky narušených umělců, je stejně tak fascinující jako propojení obrazu s nemocí, spojení hudby s touto poruchou. Myslím, že obrazem bychom se měli kochat jako hudbou po chvíli se vám buďto líbí, nebo ne. 68 Celkový dojem z pozorování obrazu podle mne může ovlivnit jednoduchý element - přítomnost hudby. Stejně tak může její přítomnost ovlivňovat 66 Ibidem, s Savý Šabouk, et al., Encyklopedie světového malířství, Praha: Academia CSAV, 1975, vyhledáno Viz Pepe Karmel (pozn. 36), s

30 umělce i samotný proces tvorby. Nicméně, platí to i naopak. Vytváření hudby může také být ovlivněno toutéž nemocí. Mezi umělce postihnuté bipolární poruchou nepatří tedy pouze malíři, ale jak jsem již dříve zmínila, i hudební skladatelé. Opět si můžeme klást otázku, jestli tito jedinci jsou nadaní géniové nebo pouze skladatelé ovlivněni poruchou natolik, že jejich díla závisí na jejich momentálním psychickém stavu a bez ní by nebyli natolik úspěšní. Jako hlavního umělce-skladatele pro srovnání s dílem umělce-malíře, jsem si vybrala hudebního skladatele Roberta Schumanna ( ), kterému byla bipolární porucha diagnostikována zcela jasně. Známe přesné údaje o jeho psychických stavech, a také o jeho měnících se periodách poruchy. Skladatel, dříve výborný hráč na piáno, začal poměrně brzy trpět fokální dystonií prostředníčku pravé ruky. Tato dysfunkce velmi často postihuje dolní i horní končetiny nebo rovnou jednotlivé prsty hudebníků, kvůli jejich přílišné zátěži. Později díky této chorobě hudebníci mnohdy začínali trpět úzkostnými poruchami a perfekcionistickými tendencemi. 69 Ve třiceti letech dosáhl tvůrčího vrcholu, v té době byl již autorem sto třiceti písní a provedení se dočkaly jeho dvě symfonie. Tehdy se ale také naplno projevila jeho duševní nemoc bipolární afektivní porucha. 70 Robert Schumann prodělal celkem dvě vážné epizody hypománie, a to v roce 1940 a Mezi těmito dvěma cykly prodělal epizodu těžké deprese v roce Dvakrát prošel pokusem o sebevraždu, a to v roce 1933 a Toto kolísání psychických stavů mělo určitý vliv na výkyvy v intenzitě jeho kreativního tvoření. Jsou zde Schumannovy písně, asi polovina z nich, přibližně dvě stě, byly napsány v roce uzavření jeho manželství. 71 Z toho můžeme jasně usoudit, jak se jeho produktivita velmi lišila. Pokud známe u umělce přesná data střídání těchto cyklů, přiřadíme k nim četnost jeho tvorby a můžeme se tak pokoušet mapovat závislost kreativity na úsecích bipolární poruchy. Schumann je názornou ukázkou, kdy umělec tvoří převážně ve fázi hypománie. V období hypománie byl zaplaven inspirací a hudebními nápady. 72 Jeho 69 Eckart Altenmüller, Robert Schumann's Focal Dystonia, in: Julien Bogousslavsky F. Boller, Neurological Disorders in Famous Artists, Frontiers of Neurosurgery and Neuroscience 19, Basel: Karger, January 2005, s Viz Klára Látalová (pozn. 3), Praha: Grada, 2010, str Michael Steinberg - Larry Rothe, For the Love of Music, Invitations to Listening, Cary: Oxford University Press, 2006, s Viz Klára Látalová (pozn. 3), s

31 četnost tvorby skladeb se velmi liší v průběhu střídání cyklů hypománie a těžké deprese. Symfonii č. 1 B dur (Jarní) složil prakticky během jednoho týdne. Během roku 1840 měl vleklou hypománii, kdy složil pětadvacet opusů. Během roku 1849, v době další mánie, zkomponoval devětadvacet děl, která patří k vrcholům kompozičního umění 19. století. 73 Oproti tomu, během fáze těžké deprese se sebedestruktivními myšlenkami, dokázal složit pouze jednu či tři skladby během roku. Sám popsal jeho pocity paniky a strachu při jednom z jeho mnoha záchvatů melancholie. Byl jsem něco jako socha, necítil jsem ani teplo ani chlad, díky nucené práci se mi pomalu vracel život. Ale já jsem stále tak vyděšený a plný strachu, že nemohu spát sám.... věříš, že nemám odvahu cestovat sám... protože mám strach, že se mi něco může stát? Silné návaly krve, nepopsatelný strach, neschopnost popadnout dech, krátkodobá bezvědomí, se často vracejí. 74 Po svém druhém pokusu o sebevraždu, až do své smrti, nesložil ani jednu. Občas byl posedlý jediným tónem, nemohl se ho zbavit, ocitl se tak ve fázi, kdy nebyl schopen komponovat. 75 V posledních dnech svého života ho doprovázely manické fáze, doprovázené psychotickými příznaky - halucinacemi. Ty si Schumann vykládal jako hudební podklady zasílané samotným Schubertem a Mendelssohnem. Byli vynikajícími hudebními skladateli a velkými vzory pro Schumanna. Někdy byly halucinace takové, že slyšel hudbu od začátku až ke konci, jako kdyby mu ji přednášel orchestr. 76 Zemřel v psychiatrické léčebně roku 1956, dva roky po posledním sebevražedném pokusu. Tvorba se neliší pouze v počtu vytvořených děl, ale taktéž stejně jako u malířů, v jejich podobě. Cyklus hypománie, doprovází skladby, které se zdají být ve svém základu jasné. Působí velmi promyšleně a klidně. Každá část skladby navazuje na druhou ladně a s velkou vyvážeností. Budí dojem celistvosti v celé své podobě, nemá jakékoliv rušivé elementy, a proto tato díla vnímáme jako vyrovnané a dokonalé. Ve 73 Ibidem, s Viz Kay Redfield Jamison (pozn. 7), s. 22. I was little more than a statue, neither cold nor warm; by dint of forced work life returned gradually. But i am still so timid and fearful that I cannot sleep alone.... Do you believe that I have not the courage to travel alone... for fear something might befall me? Violent rushes of blood, unspeakable fear, breathlessness, momentary unconsciousness, alternate quickly. 75 Viz José Guimón (pozn. 17), s Ibidem, s

32 většině Schumannových děl z tohoto období jsou zakomponovány části pro zpěv, ať už pro jednotlivce nebo sbor. Všechny díly do sebe zapadají a celé skladby tak působí jako díla jedinečného génia. Skladby R. Schumanna jsou méně známé a také často méně respektované, než například skladatelů jako Mozarta, Tschaikovského nebo Beethovena. Důvodem však může být jejich nepřílišná znalost. Přesto jsou jeho skladby výjimečné pro svou kvalitu a zcela jedinečné v jejich výrazu. Schumann je jedním ze skladatelů, které lze poslepu rozpoznat podle jediného akordu. 77 Za nejlepší příklad pro srovnání Roberta Schumanna a malíře považuji dílo Jacksona Pollocka ( ) 78. Sám Pollock choval k hudbě zvláštní vztah. K muzice přistupoval s vášní. Nedokázal udržet melodii, a třebaže rád tančil, moc mu to nešlo. Vyprávěl mi, že si jako kluk koupil housle a chystal se, že na ně hned zahraje. Když se mu nepovedlo vyloudit z nich zvuky podle svého očekávání, rozzuřilo ho to tak, že je rozmlátil 79 Jackson Pollock trpěl také velkými výkyvy nálad. Nedokázal nalézt návod na ustálení jeho rozporuplné osobnosti, extrémní uzavřenost a neohrabanost na jedné straně a děsivou agresivitu na druhé. 80 Proto často tyto problémy a nepostačujícího sociálního života utápěl v alkoholu, který ho pomalu srážel na dno osobního života i uměleckého života. Stejně jako Robert Schumann i Pollock pracoval pouze tehdy, kdy na něj nedoléhal stav těžké deprese. V té době se neupíral ani k alkoholu. Například mezi léty zcela abstinoval. Do práce byl zcela ponořen a nikdo jej nesměl rušit. Když pracoval, myslím, že nic jiného nevnímal. 81 Byl si vědom, že toto relativně klidné období plné inspirace musí využít. Také se tak stalo. Během těchto pěti let vytvořil nejpočetnější část své sbírky. Při pokusu o srovnání skladatele a malíře jsem se především snažila zaměřit na dynamiku jejich děl, patřících do jednoho z jejich těžších období. Zvolila jsem 77 Viz Michael Steinberg (pozn. 71), s Zvláštním faktem je, že Robert Schumann zemřel roku O sto let později, roku 1956, zemřel Jackson Pollock. S velkou pravděpodobností kvůli bipolární poruše. J. Pollock zahynul při nehodě automobilu pod vlivem alkoholu. R. Schumann zemřel v psychiatrické léčebně. 79 Viz Pepe Karmel (pozn. 36), s Axel Horn in: Pepe Karmel (ed.), Jackson Pollock: Interviews, Articles and Reviews, New York: Eva Kondrysová, Jackson Pollock, Výroky a rozhovory, Praha: Arbor vitae, 2009, s Viz Lee Krasner (pozn. 10), s

33 Pollockův obraz s názvem Greyed Rainbow (Obr. č. 23a) z roku 1953 a skladbu Papillons 82 (opus č. 2), kterou Schumann složil roku 1832, těsně před jeho prvním výrazným zhroucením a před svým prvním pokusem o sebevraždu. Oproti manickým hudebním skladbám se práce z období těžké deprese, před či v těsném závěsu s umělcovým zhroucením, zřetelně odlišují v celé jejich podstatě. Mění se zásadně jejich dynamika, celý rytmus působí rozházeně. Skladba Papillons je rychlá, těkavá, proměnlivá. Některé části jsou klidně plynoucí, chvílemi působí dokonce vesele, avšak po krátké době se skladba otočí o 360 a dynamika se zrychlí. Liší se od každého tónu. Celá tato skladba působí rozjařeně. Částmi jakoby se rozpadala přímo v mysli autora v průběhu tvoření. Všechny tyto různorodé části však skladatel spojí dohromady a výsledný dojem z díla tak působí pro mnohé nekompaktně, leckdy až šíleně. Tato dvě vybraná díla jsou pro srovnání ideální. Obdobné rozdíly mezi dynamickými částmi a částmi klidnými a vyrovnanými nalezneme na obraze Greyed Rainbow. Pollockovo plátno je plné protikladů, stejně jako v Schumannově skladbě. Připomíná dvě strany mince. Rub a líc, avšak na jediné straně. Skladba již od počátečních tónů zaujímá elán strhující spád. Je plná energie a zároveň krátkými částmi připomíná jakýsi vojenský pochod. Takovýto dynamický švih a expresivní výraz je velmi dobře viditelný i na plátně, kde jsou značně rozpoznatelné protiklady v dynamice tahů štětce. Z velké části je plocha namalovaná silnými a širokými tahy, které jsou naneseny pevnou rukou malující po ploše plátna. K rozporu k nim jsou po celé ploše vytvořeny jakési úzké linie, pomocí rychlých a dynamických švihů, zformovaných volným pohybem ve vzduchu. Tyto kontrasty tahů jsou umocněny hustotou barvy. Silnější a kratší tahy jsou více zesíleny hustou barevnou hmotou. Takto tvořené části působí více těžkopádně, to je však následně vyváženo jemnými liniemi nebo stříkanci, vytvořených z velmi řídké barvy, která svým stékáním formuje další element, podobný krápníku. Rozporuplnost plátna však nejvíce umocňuje výběr barvy. Použití bílých a černých odstínů. Umělec však do svého díla zasadil další, na pohled méně patrný protiklad. V detailu (Obr. č. 22b) můžeme nalézt užití velmi široké škály kontrastních barev. Možná nejsou na první pohled zřejmé a pro celkový výraz obrazu důležité. Při 82 Papillons (op. 2), neboli Motýli. Skladbu předvedl Jörg Demus, vyhledáno na

34 bližším zkoumání plátna se však ukazuje, že jsou zasazeny velmi promyšleně. Výběrem těchto barev, takto pestrých odstínů a jejich množstvím použitým na tak malém procentu plochy oproti celku, docílil autor velmi vyváženého díla, které v detailu i celkovém výrazu působí dokonale. Vzájemné působení a vyváženost barev v tomto díle přesně odkazuje na jeho název Grayed Rainbow. Obraz je jako duha, která zčásti prokukuje skrz šedivá oblaka. Obě díla jsou nabitá různými kontrasty. Ať už je to dílo hudební nebo obrazové, ztráta umělcovy vnitřní rovnováhy se promítá ve finální podobě. Na mnohé můžou působit chaoticky, neúplně a nedokonale. Druzí je však mohou vnímat jako vyrovnaná díla nevyrovnaných umělců. 3.3 Umělcovo subjektivní vnímání vlastního díla Vnímání vlastního díla se liší od umělce k umělci. Autorův úsudek na něj se odlišuje ať už v průběhu jeho vytváření, tak i během jeho dokončování. Leckdy se různí i v závislosti na jeho změně nálady, kdy může docházet k zpětnému pocitu špatně vykonané práce. Proto může usilovat o přetvoření již dokončeného díla. V případě umělcovy vysoké míry nespokojenosti mnohdy dochází k poškození či v horším případě k zničení svých výtvorů. Osobní uspokojení z konečného vzhledu je tedy velmi individuální. Co se jeví být dokonalé pro jednoho, druhý může chápat jako ošklivé, neúplné a zcela nehodnotné. Za nejdůležitější názor ohledně toho, jestli je již dílo možné dokončit, je pro umělce zásadní pouze jeho subjektivní úsudek. Umělec, snažící se dostat své myšlenky a pocity na plátno, především usiluje prezentovat pravdu svou pravdu, o které je přesvědčen, že je skutečná a jediná. Mnohdy se umělec snaží svým dílem přesvědčit ostatní s velkým zaujetím, přestože ona umělcova skutečnost na plátně jsou jen jeho vlastní překroucené myšlenky a bujná představivost. Ovlivněn psychickými stavy však tuto skutečnost není schopen pochopit a stává se tak méně otevřený k okolním postřehům, které by mu leckdy mohly dopomoci k lepšímu přijetí a ohodnocení druhými. Pokud by však kritiky směřované na své dílo umělec akceptoval, ztratil by svou vlastní identitu. Vybočil by ze svého individuálního uměleckého projevu. Autor by se 34

35 od své vize vzdaloval. Jeho výrazový styl by přestal být pro něj typický, osobitý a jeho nitru blízký. Se svým počinem by se neztotožnil a dokončením takového díla by porušil svá přesvědčení o znázorňování pravdivé skutečnosti. Je však ironií, že často jediné přání, za kterým umělec prahnul, bylo uznání jeho výtvorů. I přesto však mnohdy žádný z umělců nedokázal svá díla či metodu pozměnit na základě reakcí druhých. Často tak jejich díla byla odmítána a zůstala na pospas umělcovým, stále nespokojeným očím. 35

36 4 Percepce děl očima diváka Vnímání děl psychicky narušených umělců je velmi různorodé u každé z osobností. V této práci je však pohled na vnímání založeno především čistě na mém subjektivním názoru. Pokud se můj zrak zaměří například na takovýto obraz (obr. č.), srovnávaný v jedné z předchozích kapitol, zůstane se na něj můj pohled upírat dlouhou dobu. Výběrem barev a vlivem působení odlišných tahů, linií, stříkanců a především vlivem množství barvy se stává dílo neobyčejným. Plátno je barvou zcela pokryto. Mohu jej zkoumat delší dobu a vždy se najde výsek, který je pro prozkoumávání něčím speciální. Z díla vyzařuje určitá agresivita a prvky ukvapeného chování autora. Každý sebemenší prvek v plátně se snažím přirovnávat na základě jeho měnící se dynamiky k určitému pocitu. Hněvu a roztržitosti či naopak smutku, únavě a odevzdanosti. Z díla tak září jasné expresivní emoce, které se snažím vnímat stejně jako samotný umělec. Díky přítomnosti takto intenzivních dojmů je pro mne dílo více než poutavé. Mé hodnocení díla je značně ovlivněno přísunem či absencí těchto zážitků. Vždy se věnuji rozborem těchto pocitů a následně hledáním racionálního vysvětlení jejich přítomnosti. Samotná hudba nebývá jen ovlivněna psychickými poruchami či umělci. Ona sama dokáže ovlivňovat. Díky ní mohou být percepce uměleckých prací značně modifikovány a jejich dojmy především zesíleny. Kvůli odlišnému vnímání každého jednotlivce je takový názor velmi diskutabilní. Pro mne však emoce a umělecká díla, ať už hudební skladby či malovaná plátna, jsou zcela rovnocennými subjekty. Na duši člověka působí stejně velkou silou, stejně tak působí na sebe navzájem. Percepce výtvorů všech uměleckých okruhů se obměňuje i postupem času. Dříve byla díla psychicky narušených vnímána s velkými pochybnostmi. Zakládaly se vleklé diskuze o tom, zda jsou tato díla hodnotná. Negativní posudky mohly být z části založeny na nepochopení výtvoru a především na absenci empatie s umělci. Postupně přibývajícím počtem narušených umělců se v průběhu času navýšil zájem lékařů o toto téma a následně její studie. Současně se zvyšoval zájem široké veřejnosti a díla se tak stávaly více zajímavými a diskutovanými. Tím si umělci našli zpětně své přívržence i odpůrce, kteří jsou ochotni o kvalitě jejich děl a hodnotě polemizovat dlouhé hodiny. 36

37 Závěr Kreativita činnost, vysoce ceněná v minulosti, v přítomnosti a zcela určitě i v budoucnosti. Ovšem dodnes jsou vedeny spory o tom, zda má na tuto činnost zásadní vliv bipolární porucha. Během velkého časového rozmezí byly zaváděny různé studie. Z velké části jsou však jejich výsledky neprůkazné. Můžeme se jen dohadovat, zda jsou pro vysoce kreativně smýšlející jedince jeho dlouhotrvající a emočně vyčerpávající prožitky, s velkou pravděpodobností zakončené smrtí, prospěšné. Téměř všechna díla, takto psychicky narušených umělců, jsou svým výrazem specifická. Používají podobné výběry barev, kladou důraz na jejich kontrasty a jejich vzájemné působení. Zahrnují do svých děl různé symbolické prvky, kterými se snaží utajit nebo naopak odhalit a sdělit divákovi jejich hluboké emoce a vzpomínky. Takovéto prvky jsou použity ve většině jejich děl, především však v jejich autoportrétech. Ty, při bližším zkoumání, vytváří určitý rozpoznatelný vzor. Jejich výraz, především díky specifického vyobrazení fyziognomických rysů v obličeji. Buď v jejich deformaci, nebo v jejich obdobné vzorové formě založené na sklonu očí, víček, obočí, nebo rtů, vytvářející reálný, zarmoucený výraz umělce. Jsme schopni usoudit, že umělcův autoportrét může umělci posloužit k vyjádření svého momentálního psychického stavu nebo jako způsob vyrovnávání se s ním. Jeho podobizna se stává zpovědí z vlastních pocitů. Máme možnost v nich spatřit množství autorova sebevědomí či naopak sebekritiky a nejistoty. Výtvory malířů se však nepodobají jen mezi sebou, ale rovněž mezi ostatními okruhy umělců, též mezi nimi navzájem. K tomuto závěru jsem došla na základě srovnání díla malíře Jacksona Pollocka a hudebního skladatele Roberta Schumanna. A Schumannova vlastní hudba? Každá z jeho prací je součást jakési skládanky, které po složení, vytváří úplný obraz. 83 Klidně, harmonicky plynoucí části jsou vystřídány svižnými, dynamickými až křečovitými tóninami, které po krátkém úseku opět přecházejí do klidného a kompaktního úryvku. Výsledkem je tak dílo, ve kterém umělec naopak poodhaluje svou vnitřní rozpolcenost a roztržitost, přítomnou v průběhu mánie či utkvělé formy emocí z fáze těžké deprese. 83 Viz Michael Steinberg (pozn. 71), s

38 Identické vlastnosti můžeme spatřit v díle Jacksona Pollocka, z kterého jsme schopni vyčíst stejnou nevyrovnanost osoby. Klidné, vyrovnané a jisté tahy štětců střídají rychlé, energické, nejednotné až nedokončené tahy, doprovázeny různými šmouhami, stříkanci a kaňkami. Výsledná podoba je pestrá a odvážná, často však proto pro mnohé neucelená, příliš chaotická a nekompletní. Taková díla jsou bezpochyby důkladným odrazem umělcovy vnitřní rozervanosti, nejistoty a vrtkavosti jeho nálad i nárazovosti přísunu myšlenek. Dnes se těžko dopátráme odpovědi, jak by dávní umělci a jejich tvorba reagovali na dnešní léčebné techniky. Přes vytvoření nejedné studie, založené na zkoumání rozdílných skupin umělců i studií podle jiných kritérií, nedokážeme jednoznačně dokázat nebo vyvrátit určitou spojitost mezi bipolární poruchou, kreativitou a umělci. Existují jen malé a velmi chabé důkazy o této spojitosti, které pro majoritní část lidí nejsou dostačující. Většina dnešní veřejnosti zabývající se touto problematikou se snaží prosadit názor, že k množství talentu a produktivitě není vůbec zapotřebí mít vyhrocené cítění. Právě naopak, jedinci s ustálenými emocemi mají mnohem lepší výchozí pozici pro uspořádaný a spokojený osobní život i pro jejich tvorbu. Onemocnění bipolární poruchou totiž může ve většině případů mít fatální následky. Ale i toto šílenství bylo součástí jeho bytosti, bez něho by nebyly obrazy takové, jaké jsou. 84 O této myšlence můžeme sice jen spekulovat, stejně tak o tom jak velký vliv jejich tvorbu nemoc měla. Otázky ohledně kreativity a její souvislosti s bipolární poruchou nadále pro většinu zůstávají nezodpovězenými a stále velmi diskutabilními. Pro mne však mají jasnou odpověď. Dle mého mínění je pro samotné umělce tvorba jakousi formou terapie. Pomáhá jim snadněji projít složitými fázemi nemoci. Na základě různých článků, biografií a korespondencí se domnívám, že umělci trýzněni bipolární poruchou byli ohromní kreativní tvorové géniové ve své oblasti, kteří byli obdarováni velkým talentem. Tento talent však nebyl důsledkem jejich duševní indispozice, byl jí však ovlivněn. Tak jako umělcovo chování a pocity, byl i jeho talent zesílen. 84 Viz Miroslav Lamač (pozn. 41), s

39 Literatura Adrienne Sussman, Mental Illness and Creativity: A neurological View of the Tortured Artists. Stanford Journal of Neuroscience. Stanford: College Student Interest Group in Neurology, 2007, s Bruno Steiger, Jackson Pollock in Amerika, Reinbeck bei Hamburg: Rowohlt Verlag, 1993, s Cara Aiken, Family Experiences of Bipolar Disorder. The Ups, The Downs and the Bits In Between, London: Jessica Kingsley, June 2010, s Catherine M. Soussloff, Jackson Pollock's Post Ritual Performance, Memories Arrested in Space, Cambridge (Massachussetts): The MIT Press, 2004, Published online Claudia M. Santosa et al, Enhanced creativity in bipolar disorder patients, A controlled study, Journal of Affective Disorders, Elsevier, Published online , s Cyril Höschl, Psychiatrie pro praktické lékaře, Jinočany: H&H, Cyril Höschl, et al., Psychiatrie, Učebnice pro vyšší zdravotnické školy, Praha: Scientia Medica, Eckart Altenmüller, Robert Schumann's Focal Dystonia, in: Julien Bogousslavsky F. Boller, Neurological Disorders in Famous Artists, Frontiers of Neurosurgery and Neuroscience 19, Basel: Karger, January 2005, s Erik F. Jensen, Schumann, Cary (North Carolina): Oxford University Press, June 2001, s Erik Thys B. Sabbe M. De hert, Creativity and Psychiatric Illness: The Search for a Missing Link, An Historical Context for Current Research, Psychopatology, Basel: Karger, Published online Greg Murray Sheri L. Johnson, The clinical significance of creativity in bipolar disorder, Clinical Psychology Review, Elsevier, Herald Krebs, Fantasy Pieces: Metrical Dissonance in the Music of Robert Schumann, Cary: Oxford University Press, February, 1999, s Janusz Rybakowski Paulina Klonowska, Bipolar Mood Disorder, Creativity and Schizotypy: An Experimental Study, Psychopatology, Basel: Karger, Published online , s

40 Jiří Raboch Pavel Pavlovský, Psychiatrie, minimum pro praxi, Praha: Triton, Jiří Raboch Petr Zvolský et al., Psychiatrie, Praha: Galén, José Guimón, Art and Madness, Aurora (Colorado): The Davies Group, April 2006, s Joseph-Émile Muller, DuMont's kleines Lexikon des Expressionismus. Köln: DuMont, 4. vyd Judith Schlesinger, Creative Mythconceptions: A Closer Look at the Evidence for the Mad Genius Hypothesis, Psychology of Aesthetics, Creativity, and the Arts 3, American Psychological Association, 2009, no. 2, s Julien Bogousslavsky, Artistic Creativity, Style and Brain Disorders, European Neurology, Basel: Karger, Published online , s Julien Bogousslavsky Antonio Carota et al., Understanding Van Gogh's Night, Bipolar Disorder, in: Julien Bogousslavsky F. Boller, Frontiers of Neurosurgery and Neuroscience 19, Neurological Disorders in Famous Artists, Basel: Karger, January 2005, s Julien Bogousslavsky - Michael G. Hennerici, Neurological Disorders in Famous Artists. Part 2. Frontiers of Neurology and Neuroscience 22, Basel: Karger, 2007, s Kay Redfield Jamison, Manic-Depressive Illness and Creativity. Scientific American, London, February 1995, s Kay Redfield Jamison, Touched with Fire: Manic-Depressive Illness and the Artistic Temperament, New York: The Free Press, , s Klára Látalová, Bipolární afektivní porucha, Praha: Grada, 2010, s Lana R. Castle, Finding your Bipolar Muse, How to Master Depressive Droughts and Manic Floods and Access Your Creativity Power, New York: Da Capo Press, 2006, s Lucie Kepštová, Autoportrét (diplomová práce), Katedra výtvarné výchovy PdF MU, Brno, McCay Vernon Marje L. Baughman, Art, Madness, and Human Interaction, Art Journal 31, New York: College Art Association, 1972, Published online , No. 4, s

41 Mette Hjort Sue Laver, Emotions and the Arts, Cary (North Carolina, USA): Oxford University Press, September 1997, s Michael Steinberg - Larry Rothe, For the Love of Music, Invitations to Listening, Cary: Oxford University Press, 2006, s Miroslav Lamač, Vincent van Gogh, Praha: Odeon, 5. vyd Nancy Cooper Jamison, Creativity and Mood Disorder, Dialogues in Clinical Neuroscience 10, 2008, s Nancy C Andreasen, The relationship between creativity and mood disorders, Dialogues in Clinical Neuroscience 10, June 2008, No. 2, s Pepe Karmel (ed.), Jackson Pollock: Interviews, Articles and Reviews, New York: Eva Kondrysová, Jackson Pollock, Výroky a rozhovory, Praha: Arbor vitae, 2009, s Philip Dehm, Beethoven, The man and the Madness behind the Music, Russel Stinson, Reception of Bach's Organ Works from Mendelssohn to Brahms, Cary: Oxford University Press, 2006, s Thich Nhat Hanh, Peace Is Every Step, The Path of Mindfulness in Everyday Life, New York: Bantam, March Otto Jeřábek, Cesta k plnému vědomí a uvedení do metody meditace v chůzi, Předmluva od Jeho Svatosti Dalajlamy, Praha: Pragma, Internetové zdroje =gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false 41

42 &q&f=false ROTHKO-MARCUS-ROTHKOWITZ-SELF-PORTRAIT.JPG

43 http://

44 Obrazové přílohy Obr. č. 1 (Arshile Gorky, Autoportrét v devíti letech, 1928) Obr. č. 2 (Giorgio de Chirico, Autoportrét) 44

45 Obr. č. 3 (Giorgio de Chirico, Autoportrét, 1925) Obr. č. 4 (Giorgio de Chirico, Autoportrét, 1920) 45

46 Obr. č. 5 (Giorgio de Chirico, Autoportrét, 1949) 46

47 Obr. č. 6 (Edvard Munch, Autoportrét I, ) 47

48 Obr. č. 7 (Ernst Ludwig Kirchner, Hlava malíře (Autoportrét), 1952) Obr. č. 8 (Ernst Ludwig Kirchner, Autoportrét s kočkou) 48

49 Obr. č. 9 (Arshile Gorky, Autoportrét, ) Obr. č. 10 (Mark Rothko, Autoportrét, 1936, detail) 49

50 Obr. č. 11 (Ernst Ludwig Kirchner, Autoportrét, 1932) Obr. č. 12 (Ernst Ludwig Kirchner, Autoportrét jako voják, 1915) 50

51 Obr. č. 13 (Ernst Ludwig Kirchner, Autoportrét) Obr. č. 14 (Vincent van Gogh, Autoportrét, 1887, detail) 51

52 Obr. č. 15 (Vincent van Gogh, Autoportrét, 1887, detail) Obr. č. 16 (Vincent van Gogh, Autoportrét s šedým plstěným kloboukem, 1887, detail) Obr. č. 17 (Vincent van Gogh, Autoportrét se slaměným kloboukem, detail) 52

53 Obr. č. 18 (Vincent van Gogh, Autoportrét, 1889, detail) Obr. č. 19 (Vincent van Gogh, Autoportrét, 1888) 53

54 Obr. č. 20 (Vincent van Gogh, Autoportrét, 1887) Obr. č. 21a (Vincent van Gogh, Autoportrét, 1889, detail) 54

55 Obr. č. 21b (Vincent van Gogh, Autoportrét s paletou, 1889, detail) Obr. č. 22a (Vincent van Gogh, Autoportrét, 1889) 55

56 Obr. č. 22b (Vincent van Gogh, Autoportrét s paletou, 1889) 56

57 Obr. č. 23a (Jackson Pollock, Grayed Rainbow, 1953) Obr. č. 23b (Jackson Pollock, Grayed Rainbow, detail, 1953) 57