Vzor citace: Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s Právní stav učebnice je k

Transkript

1

2

3 Vzor citace: Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s Právní stav učebnice je k Recenze: doc. JUDr. Věra Kalvodová, Dr. JUDr. Miroslav Růžička, Ph.D. JUDr. Tomáš Sokol JUDr. Lukáš Bohuslav, Ph.D., JUDr. Adolf Dolenský, CSc., doc. JUDr. Bc. Tomáš Gřivna, Ph.D., doc. JUDr. Mgr. Jiří Herczeg, Ph.D., JUDr. Jaromír Hořák, Ph.D., JUDr. Jiří Krupička, Ph.D., prof. JUDr. Oto Novotný, CSc., JUDr. Stanislav Rizman, prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D., JUDr. Radek Šmerda, Ph.D., prof. JUDr. PhDr. Michal Tomášek, DrSc., JUDr. Marie Vanduchová, CSc., JUDr. Rudolf Vokoun, CSc., 2014 ISBN (váz.) ISBN (e-pub) Vydává Wolters Kluwer, a. s., U Nákladového nádraží 6, Praha 3, v roce 2014 jako svou publikaci. Odpovědný redaktor Vít Lederer. Jazyková korektura Kateřina Balgová. Vydání 7., přepracované. Stran Sazba Cadis Praha. Tisk TOTEM, ul. Jacewska 89, Inowroclaw, Polsko. Obsah této publikace naleznete také v systému ASPI. E-kniha k dostání na obchod@wolterskluwer.cz, tel.: , , fax:

4 Seznam autorů Vedoucí autorského týmu: prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. Tajemnice vedoucího autorského týmu pro obecnou část: JUDr. Marie Vanduchová, CSc. Tajemník vedoucího autorského týmu pro zvláštní část: JUDr. Lukáš Bohuslav, Ph.D. Obecná část: JUDr. Lukáš Bohuslav, Ph.D. kapitola XX JUDr. Adolf Dolenský, CSc. kapitola II doc. JUDr. Bc. Tomáš Gřivna, Ph.D. kapitola X, XIII doc. JUDr. Mgr. Jiří Herczeg, Ph.D. kapitola VIII, XI, XII prof. JUDr. Oto Novotný, CSc. kapitola I, II, III, IV, V, XIV, XV, XVI, XVII prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. kapitola I, VI, VII, XIX, XX prof. JUDr. PhDr. Michal Tomášek, DrSc. kapitola II JUDr. Marie Vanduchová, CSc. kapitola XV, XVI, XVII, XVIII JUDr. Rudolf Vokoun, CSc. kapitola IX Zvláštní část:

5 JUDr. Lukáš Bohuslav, Ph.D. kapitola III JUDr. Adolf Dolenský, CSc. kapitola I, IV doc. JUDr. Bc. Tomáš Gřivna, Ph.D. kapitola III, X doc. JUDr. Mgr. Jiří Herczeg, Ph.D. kapitola II, XIII JUDr. Jaromír Hořák, Ph.D. kapitola I JUDr. Jiří Krupička, Ph.D. kapitola V, VIII prof. JUDr. Oto Novotný, CSc. úvodní kapitola JUDr. Stanislav Rizman kapitola IX prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. úvodní kapitola, kapitola V, VI JUDr. Radek Šmerda, Ph.D. kapitola XI, XII JUDr. Marie Vanduchová, CSc. kapitola IV JUDr. Rudolf Vokoun, CSc. kapitola VII, VIII, X 5/52 Autoři děkují JUDr. Evě Hammerschmiedové a MUDr. Sylvě Dolenské, dcerám JUDr. Adolfa Dolenského, CSc., za souhlas k použití a přepracování textů

6 Seznam použitých zkratek Právní předpisy: 1 Ústava ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky ze dne , ve znění pozdějších předpisů Listina usnesení předsednictva ČNR ze dne o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, uveřejněné pod č. 2/ 1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. Deklarace Všeobecná deklarace lidských práv, In Mezinárodní dokumenty o lidských právech, anglicky a česky (sestavil Adamus, V.), Linde Praha 2000 Úmluva Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokoly na tuto Úmluvu navazující (č. 209/1992 Sb.) MPOPP Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.) SFEU Smlouva o fungování Evropské unie SEU Smlouva o Evropské unii branný zákon zákon č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zjišťování, ve znění pozdějších předpisů celní zákon zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů devizový zákon zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon, ve znění pozdějších předpisů insolvenční zákon zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů o. s. ř. zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů obč. zák. zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ř. v. t. Řád výkonu trestu odnětí svobody, vydaný vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů tr. řád zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů

7 tr. zákoník zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů tr. zákon z r zákon č. č. 117/1852 ř. z., trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích, ve znění pozdějších předpisů tr. zákon z r zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů tr. zákon z r zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů Zákl-1 Základní řád ozbrojených sil České republiky zák. o advokacii zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů zák. o ochraně hosp. soutěže zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších zákonů zák. o Policii zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů zák. o přestupcích zákon ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů zák. o Rejstříku trestů zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů zák. o soudech a soudcích zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů zák. o tr. odpovědnosti p. o. zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů zák. práce zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů z. m. j. s. zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů z. o. k. zákon č. 90/2009 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů z. p. m. s. zákon č. 257/2000 Sb., o probační a mediační službě, ve znění pozdějších předpisů z. s. m. zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů z. s. z. zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů z. v. t. zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů živnostenský zákon zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. 7/52

8 Další zkratky: EP Evropský parlament ES Evropské společenství ESD Evropský soudní dvůr ESLP Evropský soud pro lidská práva EU Evropská unie Sb. Sbírka zákonů Sb. m. s. Sbírka mezinárodních smluv SDEU Soudní dvůr Evropské unie Sb. n. a u. ÚS Sbírka nálezů a usnesení (vydávaná Ústavním soudem České republiky v nakladatelství C. H. Beck, Praha) Sb. NSS Sbírka rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího správního soudu Sb. rozh. tr. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek (vydávaná Nejvyšším soudem ČR v nakladatelství Novatrix Praha). sp. zn. spisová značka 8/52

9 9/52 1Pozn.: Tam, kde u citovaného paragrafu není uvedena žádná zkratka právního předpisu, rozumí se tímto předpisem trestní zákoník, nevyplývá-li z textu něco jiného.

10 Předmluva k 7. vydání Jsme potěšeni, že po téměř čtyřech letech můžeme čtenářům nabídnout již sedmé vydání učebnice trestního práva hmotného. Trestní právo patří k těm právním oborům, které se v současnosti nejrychleji rozvíjejí, neboť v posledních letech prochází zásadními legislativními změnami. V rámci reformy trestního práva byl přijat zejména nový trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.). Další podstatnou změnu, jež má význam z hlediska pojetí trestního práva a jeho funkce ve společnosti, přinesl zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Tyto zákony tvoří ve spojení s již dříve přijatým zákonem č. 218/ 2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, základ trestního práva hmotného. Nový trestní řád jako základní předpis trestního práva procesního se již několik let připravuje. Trestní právo hmotné má subsidiární povahu, v rámci níž poskytuje ochranu právním statkům chráněným primárně jinými právními odvětvími. Pro trestní právo mají však také velký význam morální pravidla, která plní ve společnosti značnou roli a na něž trestní normy také velmi významně navazují. V té souvislosti se často zdůrazňuje, že trestní právo hmotné nejvíce ze všech právních odvětví celého právního řádu vyjadřuje morální (etické) minimum povýšené na zákon a zejména hierarchii hodnot dané společnosti, a to v tom smyslu, že trestní zákoník by měl vyjadřovat ve své systematice a stanovením typové společenské škodlivosti jednotlivých trestných činů ve vzájemných vazbách ocenění společenských hodnot v určitém období vývoje společnosti. Tuto skutečnost je třeba mít stále na zřeteli i při studiu trestního práva, aby byly náležitě pochopeny nejen jeho základní zásady, instituty a přístupy, ale také jeho role v moderní demokratické a pluralitní společnosti. S přihlédnutím k moderním pedagogickým a didaktickým přístupům jsme se v novém vydání učebnice pokusili vyložit základní souhrn odborných poznatků, které předkládáme zejména studentům právnických fakult. Pokud jde o rozsah výkladu, vycházeli jsme především z vymezení požadavků na znalosti potřebné pro absolvování studia v oboru trestního práva. Z tohoto hlediska jsme text učebnice potřebným způsobem utřídili a zkrátili. Přitom jsme usilovali o lapidárnost výkladu, zvýraznili jsme základní požadované znalosti oproti poznatkům, které jsou sice jistě také důležité, ale výklad spíše vysvětlují, dokreslují nebo doplňují. Zhodnocení, jak se nám to podařilo, již patří studentům, a proto bychom přivítali jejich připomínky a ohlasy. Učebnice v novém vydání samozřejmě zachovává a rozvíjí vše osvědčené z textů obsažených v řadě předchozích vydání, a to především členění na dva základní díly obecnou a zvláštní část, naopak jsme upustili od třetí části věnované vybraným judikátům,

11 11/52 které jsou zapracovány přímo do textu učebnice. Snažili jsme se také o vhodné spojení teoretických výkladů s praktickými přístupy, zejména pokud jde o využívání publikovaných rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a dalších obecných soudů, samozřejmě se zásadním zohledněním judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Proto učebnice také pokračuje v osobitém systému práce s příklady (jejich vymezení a pozdější řešení na šedém pozadí), jehož cílem je na základě analýzy předložených případů rozvíjet trestněprávní myšlení studentů a blíže jim zpřístupnit teoretické výklady. V potřebné míře jsou do učebnice zařazeny tabulky a grafy, jež napomáhají pochopení výkladu, který přehledným způsobem doplňují. Proto učebnice může dobře sloužit i širšímu okruhu zájemců o trestní právo. Autorský kolektiv tvoří převážně interní a externí členové katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy. V té souvislosti je třeba uvést, že v jeho složení došlo k určitým změnám. Z vedení autorského týmu odstoupil prof. JUDr. Oto Novotný, CSc., jemuž je třeba za dosavadní práci upřímně poděkovat, a novým vedoucím autorského kolektivu se stal prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. Dále bylo jeho složení doplněno o členy katedry JUDr. Lukáše Bohuslava, Ph.D., a JUDr. Jiřího Krupičku, Ph.D. Učebnice je především určena studentům právnických fakult. Připomínáme, že při studiu trestního práva se však nelze omezit jen na použití textu učebnice, ale je zcela nezbytné pracovat i s právními předpisy, zejména trestním zákoníkem, zákonem o soudnictví ve věcech mládeže a zákonem o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Z hlediska procesních souvislostí je důležité používat též trestní řád. V potřebném rozsahu je nutné využívat rovněž literaturu a judikaturu. V neposlední řadě chceme poděkovat všem, kteří nám sdělili své poznatky a připomínky týkající se předchozího vydání učebnice. Naše poděkování patří i všem pracovníkům nakladatelství Wolters Kluwer Česká republika, kteří se podíleli na vydání tohoto díla. Práce odpovídá právnímu stavu a judikatuře k prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D., jménem autorského kolektivu

12 DÍL PRVNÍ OBECNÁ ČÁST

13 KAPITOLA I Trestní právo hmotné, jeho funkce a jeho místo v právním řádu 1 Trestní právo, jeho pojem a funkce A. Česká republika má od roku 2009 nový trestní zákoník (č. 40/2009 Sb.). České trestní právo je součástí českého právního řádu a je odvětvím veřejného práva. Cílem trestního práva je chránit práva fyzických i právnických osob a další elementární hodnoty garantované Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod (tzv. právní statky) a v konfliktních případech prosadit právo proti bezpráví. Míněna je ochrana před trestnými činy vypočtenými taxativně v trestněprávních normách. Trestněprávní ochrana záleží v tom, že trestní právo určuje, které ze společensky škodlivých činů jsou trestné, a stanoví tresty za jejich spáchání a upravuje i ukládání tzv. ochranných opatření (ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci či jiné majetkové hodnoty a ochranná výchova). Právě v trestním právu nejvýrazněji vystupují základní etické hodnoty, na kterých je založen právní stát a občanská společnost. Z nich vychází utváření právních statků, trestněprávních norem a skutkových podstat trestných činů i pravidel pro aplikaci trestních sankcí. Vymezujeme-li tedy na základě těchto obecných přístupů pojem trestního práva, musíme vyjít z ochrany, kterou trestní právo poskytuje před kriminalitou, která útočí proti nejdůležitějším právním statkům naší společnosti v daném stadiu jejího vývoje, tedy nejdůležitějším chráněným právním hodnotám či chráněným společenským zájmům (objekt či předmět ochrany trestného činu). Chráněnými právními statky jsou zejména práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob a dalších subjektů, jakož i právem chráněné zájmy společnosti a státu, včetně ústavního zřízení České republiky. V té souvislosti je však třeba zdůraznit, že ze subsidiárního charakteru trestního práva vyplývá, že trestněprávní ochrana je namístě jen tehdy, pokud k ochraně nepostačují prostředky jiných právních odvětví, zejména práva správního, občanského, rodinného, obchodního apod., neboť trestněprávní řešení je třeba považovat vždy za nejzazší řešení ve smyslu principu ultima ratio (srov. 12 odst. 2). Lze tedy říci, že trestní právo chrání práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob a dalších subjektů, jakož i právem chráněné zájmy společnosti a státu, včetně ústavního zřízení České republiky, jen tehdy, jestliže právní prostředky jiných právních odvětví k jejich ochraně nepostačují. V tomto smyslu se někdy mluví o trestním právu jako o právu sekundárním (druhotném) a někdy i o jeho podpůrné fragmentární povaze, neboť normy trestního práva neupravují primární předmět mimotrestní právní regulace v celé jeho šíři, ale vybírají si jen určité fragmenty společenských vztahů, které jsou primárně chráněné (upravené) jinými právními odvětvími. 2 Nebylo by však jistě správné chápat to v tom smyslu, že trestní právo je jen jakýmsi doplňkem tohoto

14 14/52 primárního předmětu právní regulace ve smyslu jeho sankcionování, neboť jde o právo zcela samostatné, které vykazuje veškeré elementy práva ve smyslu právního odvětví, neboť jednoznačně vymezuje předmět ochrany jak obecně tím, že vymezuje, co je trestný čin, a vlastním pojmoslovím stanoví podmínky trestní odpovědnosti, tak i konkrétně vymezením jednotlivých skutkových podstat trestných činů, a stanovením zvláštních trestních sankcí. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že trest je specifickou sankcí pouze práva trestního. 3 Doplňujícím prostředkem ochrany v rámci trestních sankcí jsou ochranná opatření, která však již nejsou vlastní jen trestnímu právu. 4 V návaznosti na to si můžeme definovat trestní právo hmotné jako odvětví veřejného práva, které chrání nejdůležitější právní statky naší společnosti, zejména práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob a dalších subjektů, jakož i právem chráněné zájmy společnosti a státu, včetně ústavního zřízení České republiky před trestnými činy taxativně uvedenými v trestněprávních normách tím, že vymezuje, co je trestný čin, stanoví podmínky trestní odpovědnosti, okolností vylučujících trestní odpovědnost a důvody zániku trestní odpovědnosti, druhy trestních sankcí, způsob jejich ukládání, výkonu i zániku jejich výkonu, včetně podmínek zahlazení odsouzení. Trestní právo hmotné se uplatňuje i v rámci trestněprávních vztahů, když základním trestněprávním (hmotněprávním) vztahem je poměr pachatele trestného činu a státu, který vzniká spácháním trestného činu, kde právu státu uložit pachateli trestní sankci odpovídá jeho oprávnění, aby bylo přitom postupováno jen podle a v rámci ustanovení trestního zákoníku. Proto se někdy trestní právo hmotné definuje jako systém právních norem regulujících vznik, změnu a zánik ochranných trestněprávních vztahů. 5 Takový přístup k vymezení pojmu trestního práva hmotného však nepovažujeme za zcela přesný, neboť v případě vzniku trestněprávního vztahu již trestněprávní ochrana selhala a došlo ke spáchání trestného činu. Trestní právo však svou ochrannou funkci splňuje i v případě, kdy ještě nedošlo ke spáchání trestného činu, a proto definice trestního práva hmotného zaměřující se na vznik, změnu a zánik trestněprávních vztahů, byť zdůrazňující ochrannou funkci těchto vztahů, je příliš zužující, když náležitě nevyjadřuje ani preventivně-represivní funkci trestního práva, zejména pokud se zaměřuje na předcházení trestné činnosti. Rozlišujeme trestní právo hmotné (materiální) stanovící, co je trestným činem a jaký trest lze za něj uložit a jaké ochranné opatření lze při jeho spáchání uložit, a trestní právo procesní (formální) upravující trestní řízení, tj. procedurální postup trestních orgánů v trestních věcech. 6 Někdy se mluví i o tzv. trestním právu vykonávacím (míněny jsou zvláště právní normy upravující výkon trestů a ochranných opatření). Jakkoli je smyslem trestního práva procesního prosazení trestního práva hmotného, je třeba mezi hmotněprávním a procesněprávním aspektem obvykle přísně rozlišovat. Zvláště je nutno rozlišovat mezi pachatelem (hmotněprávní termín) a podezřelým, obviněným, obžalovaným či odsouzeným (procesněprávní termíny), mezi tresty a ochrannými opatřeními (hmotněprávní sankce) a předvedením, zadržením či vazbou (procesněprávní opatření) i v jiných směrech. Tyto diference vystoupí názorně do popředí při srovnání

15 15/52 hmotněprávního vztahu, který vzniká spácháním trestného činu mezi jeho pachatelem a státem, a hlavního procesněprávního vztahu, kterým je vztah mezi obviněným (obžalovaným) a orgány činnými v trestním řízení. Trestní právo hmotné je kodifikováno v trestním zákoníku, trestní právo procesní je kodifikováno v trestním řádu. Tato učebnice je věnována trestnímu právu hmotnému. Podobně jako v občanském právu můžeme od trestního práva ve smyslu objektivním, jako souhrnu závazných a vynutitelných právních norem upravujících trestní moc státu a poskytujících shora uvedenou ochranu nejdůležitějším právním statkům, odlišovat trestní právo ve smyslu subjektivním, které obsahuje právo státu, aby za činy, které jsou v trestním zákoníku označeny za trestné (srov. 13 odst. 1), ukládal prostřednictvím trestních soudů trestní sankce (tresty a ochranná opatření), které trestní zákon stanoví ( 36 a násl.). Trestní právo subjektivní v tomto smyslu však není ničím jiným než jednou z funkcí státu, která nezbytně vyplývá z trestního práva ve smyslu objektivním. Součástí trestního práva hmotného je i trestní právo mezinárodní, které je třeba odlišovat od mezinárodního trestního práva, které je součástí mezinárodního práva veřejného a upravuje trestní odpovědnost fyzických osob za zločiny podle mezinárodního práva, jimiž se rozumí zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, o kterých rozhodují mezinárodní trestní tribunály (např. stálý Mezinárodní trestní soud v Haagu zřízený na základě tzv. Římského statutu přijatého dne ). 7 Trestní právo mezinárodní je součástí vnitrostátního práva, neboť se jím rozumí ty součásti trestního práva hmotného, které jsou důsledkem promítnutí mezinárodních závazků (zejména ve formě mezinárodních smluv) do trestního zákoníku (srov. hlavu XIII zvláštní části trestního zákoníku o trestných činech proti lidskosti, proti míru a válečných trestných činech). O trestním právu hmotném se někdy hovoří jako o trestním právu v užším slova smyslu nebo jako o kriminálním trestním právu, neboť vedle něj existuje i správní trestní právo, kde ovšem nauka správního práva přesněji hovoří o správním trestání, které je součástí práva správního a nikoli trestního, byť se také významně podílí na ochraně před protiprávními činy, které však mají povahu správních (nikoli trestních) deliktů (přestupky, jiné správní delikty fyzických osob a správní delikty právnických osob), za něž jsou ukládány správní sankce (nikoli tresty), a proto podle našeho názoru není vhodné užívat pojem správní trestní právo, který může být i zavádějící. 8 B. Funkce trestního práva se vyvozují z koncepce právního státu, vycházející zejména z vázanosti demokratického státu právem a z ochrany lidských práv, jakož i v návaznosti na to z postavení trestního práva v našem právním systému. Přitom je třeba reflektovat i základní ústavní principy zákonnosti, garance lidských práv a svobod a ochrany individuálních a společenských zájmů. S přihlédnutím k obecným funkcím práva se na tomto podkladě pak zpravidla vymezují ochranná, regulativní a preventivněrepresivní funkce trestního práva.

16 16/52 Listopadová revoluce, ze které vzešel náš současný demokratický systém, vedla a vede nutně k metamorfóze celého právního řádu včetně práva trestního. Při této demokratické trestněprávní reformě je třeba vycházet v prvé řadě z komplexu mezinárodních dokumentů o lidských právech, zejména ze Všeobecné deklarace lidských práv, z Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, z evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z dokumentů Helsinské konference i z jiných mezinárodních dokumentů. Dlouhá řada novelizací trestního práva hmotného, ke kterým od té doby došlo, nemohla toto očekávání splnit v celém rozsahu. Proto byl v roce 2009 přijat trestní zákoník (č. 40/2009 Sb.). Na nové kodifikaci trestního práva procesního se pracuje. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, tj. ochrana před trestnými činy, za které lze považovat pouze činy vyššího stupně škodlivosti pro společnost (pro chráněné právní statky). 9 Ochrana společnosti před kriminalitou se uplatňuje především prostřednictvím postihu trestných činů, za které lze považovat pouze ty protiprávní činy, které trestní zákoník označuje za trestné a jejichž znaky jsou uvedeny v tomto zákoníku (srov. 13 odst. 1); jiný zákon v současné době nestanoví trestné činy, byť trestní odpovědnost mladistvých a sankce jim ukládané upravuje zákon č. 218/ 2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže ( 109; srov. i 110) a trestní odpovědnost právnických osob a sankce jim ukládané upravuje zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (srov. 110). Trestní právo jako součást systému společenské a státní kontroly se soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností, přičemž musí významně přispívat k udržení kriminality v určitých hranicích a podle možnosti i k jejímu postupnému omezování. Zároveň však musí být utvářeno v souladu s demokratickými, společensko-politickými, kriminologickými a právními idejemi. 10 Vztah trestního práva vůči demokracii je především v tom, že trestní právo vytváří demokracii náležitý a potřebný prostor, ale zároveň nezasahuje a nesmí zasahovat do společenského, politického a hospodářského života z jiného důvodu než k ochraně před trestnými činy vymezenými v trestním zákoníku, popř. v dalších zákonech, které jsou prameny trestního práva. Tím ochranná funkce navazuje na zásadu subsidiarity trestní represe, včetně principu ultima ratio ( 12 odst. 2), čímž tato funkce brání i tzv. hypertrofii trestní represe, která je příznačná pro totalitní režimy, 11 byť i v demokratických režimech v určitých obdobích může docházet k zostřování trestní represe v závislosti na aktuální společenské situaci. Funkce regulativní spočívá v přesném vymezení podmínek a hranic trestní odpovědnosti a vymezení podmínek ukládání trestů a ochranných opatření, včetně stanovení jejich druhu a výměry, čímž navazuje na zásadu zákonnosti ( 12 odst. 1). Tím, že regulativní funkce diferencuje formy, kritéria a hranice uplatňování trestní odpovědnosti a právních následků trestné činnosti, napomáhá správné kvalifikaci spáchaných skutků a uložení spravedlivých a přiměřených trestů a ochranných opatření jejich pachatelům. Na ochrannou funkci trestního práva navazuje funkce preventivně-represivní, která v sobě zahrnuje v dialektické jednotě prevenci i represi, poněvadž trestní právo se

17 17/52 zaměřuje nejen na předcházení trestné činnosti, ale současně i na diferencovaný a individualizovaný spravedlivý postih pachatelů trestných činů. Jednota prevence a represe se uplatňuje jak z hlediska základů trestní odpovědnosti, tak i při ukládání trestů. V případech spáchání trestných činů trestní právo působí v souladu s touto funkcí represivně i preventivně. V rámci pojetí trestní odpovědnosti trestní právo působí jak preventivně stanovením skutkových podstat trestných činů a dalších podmínek trestní odpovědnosti, tak i represivně uplatňováním trestní odpovědnosti vůči pachatelům (fyzickým osobám a právnickým osobám) konkrétních trestných činů. Stejně tak v oblasti trestních sankcí plní funkci ochrany společnosti uložený trest jak vůči pachateli trestného činu, kterému byl trest vyměřen, čímž se projevuje moment represe (ve formě postihu pachatele a zabránění mu v další trestné činnosti), ale zároveň i moment individuální prevence (ve formě výchovy pachatele fyzické osoby k řádnému životu, jeho resocializace a reintegrace do společnosti, anebo u pachatele právnické osoby k ovlivnění její další činnosti, aby byla v souladu s právním řádem a aby se vyvarovala protispolečenských trestných činů), a současně i moment generální prevence vůči dalším osobám potenciálním pachatelům fyzickým osobám a právnickým osobám (výchovné působení trestu na ostatní členy společnosti). Preventivní význam trestního práva je však třeba spatřovat i v tom, že zákonné definice trestných činů pomáhají při formování pravidel řádného chování lidí ve společnosti, při utváření právního vědomí lidí a veřejného mínění, ale i v některých jiných směrech. Trestní právo je ovšem pouze součástí systému sociální a státní kontroly a při ochraně před kriminalitou musí být jeho působení doplněno o mimotrestní preventivní opatření. Přestože se někdy tato funkce dělí na funkci preventivní a funkci represivní, není to podle našeho názoru správné, neboť tyto funkce nelze od sebe oddělit, když preventivní působení je vždy spojeno i s represivním působením a naopak. Nezbytné spojení působení preventivního a represivního je možné také ukázat na tom, jak trestní právo zabraňuje pachateli v dalším páchání trestné činnosti, když se tak může stát přímo tím, že se pachateli uložením např. trestu odnětí svobody fyzicky znemožní dopustit se určitého jednání, anebo nepřímo už samotnou existencí trestu v zákoně za určité jednání a obavou z jeho uložení a výkonu, vědomím jeho neodvratnosti nebo určitým specifickým způsobem výkonu některých druhů trestů (např. obecně prospěšných prací, které jsou vykonávány na veřejnosti). Proto i autoři, kteří tyto funkce trestního práva oddělují, 12 buď poukazují na zásadu jednoty trestní prevence a represe, neboť trestněprávní prostředky, které využívá trestní právo, mají nejen represivní, ale plní mimo negativních úloh i preventivní účel, 13 anebo uvádějí, že individuální represe působí zároveň do jisté míry (svou určitou částí, tj. výchovnými metodami negativní povahy) jako represivní prostředek výše zmíněné individuální prevence, a to pokud možno s účinkem i generálně preventivním. Tím je individuální represe vtahována do hry rovněž jako prostředek generální prevence, platí pro ni obdobně vše, co bylo a bude řečeno o poměru individuální a generální prevence v souvislosti s uloženým trestem. Individuální preventivní funkce trestního práva se orientuje vedle metod pozitivních i na metody represivní, restriktivní ve smyslu negativní metody výchovy. 14 Aby pak tito autoři překonali nutnost spojení preventivního a represivního působení, dovozují, že individuální prevence a individuální represe představují překrývající se kruhy, přičemž toto překrytí je tvořeno negativními preventivně výchovnými metodami

18 18/52 působení na pachatele, tzn. individuální preventivní represí. Mimo toto překrytí stojí na jedné straně individuální zabraňující represe a na straně druhé individuální pozitivní prevence. 15 Tato řešení však dostatečně nevyjadřují shora uvedený dialektický vztah prevence a represe, jak je vyjádřen ve shora uvedeném vymezení funkce preventivně-represivní. Základním vztahem jednotlivých funkcí trestního práva je vztah funkcí ochranné a regulativní, který je doplněn působením funkce preventivně-represivní. Aniž bychom chtěli podceňovat působení regulativní funkce trestního práva, máme za to, že dominantní je působení ochranné funkce trestního práva, a to jak z hlediska působení ve společnosti, tak i ve vztahu ke kriminalitě. Na druhé straně je ochranná funkce zajišťována prostřednictvím regulativní funkce trestního práva, čímž se právní regulace stává prostředkem ochrany trestním právem chráněných právních statků, jakož i naplňování dalších cílů, obsažených zejména ve funkci preventivně-represivní. Při uplatňování funkce preventivněrepresivní je totiž třeba také dbát na vyvážené uplatňování trestní represe a prevence při ukládání trestních sankcí (srov. 36 a násl.). Trestní zákoník z roku 2009 tu vychází ze zásady pomocné úlohy trestní represe (srov. 38 odst. 2), což z hlediska účelu trestu znamená, že k jeho dosažení má vést jen nezbytná míra trestní represe, která je nutná s ohledem na povahu a závažnost spáchaného trestného činu, poměry pachatele, jeho dosavadní způsob života a možnosti jeho nápravy ( 39). Negativním projevem nesprávného poměru mezi generální a individuální prevencí známým z minulosti je tzv. exemplární potrestání spočívající v tom, že se konkrétní přísnost trestu neodůvodňovala hledisky individuální prevence, ale potřebou odstrašit veřejnost přehnaně přísným trestem uloženým pachateli. Exemplární potrestání je tak vždy důsledkem porušení vyváženého vztahu mezi prevencí a represí a povýšení momentu trestní represe na úkor prevence (srov. nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 47 ve sv. 10 roč I. díl Sb. n. a u. ÚS). Jako součást systému sociální a státní kontroly se musí trestní právo soustředit a omezit na ochranu před kriminalitou, musí významně přispívat k udržení kriminality v patřičných mezích a podle možností i k jejímu omezování, přičemž musí být v souladu s demokratickými kriminálněpolitickými a právními vymoženostmi i utvářeno. Proti těmto elementárním zásadám právní kultury se náš stát od roku 1948 neustále prohřešoval. Podobně jako ve všech totalitních státech došlo i u nás ke značné hypertrofii státních mocenských mechanismů, včetně hypertrofie trestní represe, což značně kontrastovalo s deklarovaným postulátem pomocné úlohy represe. Především bylo trestní právo koncipováno jako instrument k potlačení politické opozice, politických protivníků i lidí jiného politického, mravního či náboženského smýšlení a k postihu jednotlivých projevů neposlušnosti a bylo v těchto směrech vydatně uplatňováno. Protože trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích č. 117 z roku 1852 a zákon na ochranu republiky č. 50 z roku 1923, které tehdy u nás platily, dávaly v naznačených směrech státu málo možností, byl přijat v roce 1948 zákon č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově-demokratické republiky, a v tomto duchu byla koncipována i řada ustanovení v pozdějším trestním zákoně č. 86/1950 Sb., i v trestním zákoně č. 140/1961 Sb. (viz zejména tehdejší ustanovení o trestných činech proti republice, o trestném činu výtržnictví podle 202 tr. zákona z roku 1961 a o některých jiných trestných činech a jejich výklad v komentářích

19 19/52 a v judikatuře). 16 V těchto směrech byly důvodem postihu většinou činy, jimiž se občané stavěli totalitní moci na odpor a jimiž využívali svých nezadatelných lidských a občanských práv na svobodu pokojného shromažďování a sdružování, na svobodu přesvědčení a projevu, práva podílet se na vládě své země, práva svou zemi opustit a jiných práv a svobod, což jsou zajisté činy společensky adekvátní a prospěšné a nikoli činy škodlivé pro společnost. 17 Škodlivost těchto činů pro tehdejší vládnoucí skupinu stranických a státních činitelů byla ovšem nepopiratelná. Trestního práva bylo dále používáno jako instrumentu politických a ekonomických reforem (např. při kolektivizaci zemědělství ustanovení 135 a 136 tr. zákona z roku 1950 o trestném činu ohrožení jednotného hospodářského plánu a jiná ustanovení) i k pokusům o řešení ekonomických problémů represí (např. ustanovení 128 tr. zákona z roku 1961 o trestném činu dodávky výrobku a prací zvlášť vadné jakosti). Namísto práva nastoupil politický účel. Ale nespravedlnost se nestává spravedlností, má-li formu spravedlnosti, dostane-li formu zákona. Ke zmíněné hypertrofii přispívalo však i přeceňování úlohy trestního práva a možností trestů při ochraně před pravou kriminalitou. Naivní představa o všemocnosti trestní represe, podle níž je v zájmu účinné ochrany společnosti používat širokých formulací skutkových podstat trestných činů a podle níž je účinnost trestů přímo úměrná jejich přísnosti, dlouhá léta dominovala. Tyto deformace trestní politiky, které byly často zdůvodňovány potřebami boje s kriminalitou, účinnost těchto snah ve skutečnosti nakonec zeslabily, vedly zejména k deformacím společenského právního a morálního vědomí, k určitému setření hranic mezi delikventy a řádnými občany a k opačným účinkům trestů či alespoň k zeslabení žádoucích účinků. V šedesátých letech se v těchto směrech společenská situace poněkud zlepšila, avšak po potlačení Pražského jara v letech 1968 a 1969 opět došlo k podstatnému zhoršení. V období tzv. normalizace bylo trestní právo rozšířeno o řadu nových deliktů. Zákon č. 150/1969 Sb., o přečinech, prohlásil za trestnou např. účast na akci narušující veřejný pořádek, odpírání plnit povinnosti vyplývající z pracovního zařazení v úmyslu podpořit akce poškozující zájmy socialistické společnosti aj., byly posíleny represivní prvky trestu odnětí svobody, byl zaveden tzv. ochranný dohled, který byl co do svého výkonu dohledem policejním apod. Kroky k odstranění deformací trestního práva byly zejména novela z prosince 1989 (zák. č. 159/ 1989 Sb.), novela z května 1990 (zák. č. 175/1990 Sb.) a trestní zákoník č. 40/2009 Sb. V návaznosti na to v posledních desetiletích neustále roste pozornost věnovaná problematice kontroly kriminality. Pod kontrolou kriminality je míněno úsilí státu i společnosti o udržení kriminality v určitých přijatelných mezích nebo o její omezování. Kontrola kriminality se uskutečňuje prostřednictvím trestněprávní strategie či preventivních strategií. Trestněprávní kontrola se uplatňuje v případech, kdy došlo ke spáchání trestného činu. Někdy se o ní mluví jako o tzv. formální kontrole kriminality, kterou provádějí aplikací trestního práva k tomu povolané státní instituce, tj. trestní soudnictví, státní zastupitelství, policie, vězeňství i probační a mediační služba. Tresty a ochranná opatření jsou nepochybně významnou složkou široké oblasti kontroly kriminality. V naší společnosti tento represivní přístup zatím dokonce převažuje. Ve vyspělých státech se stále výrazněji prosazují tendence preferovat prevenci kriminality. Oproti trestní represi se prevence často jeví jako účinnější a méně nákladná a bezesporu i více perspektivní. Preventivní strategie se uskutečňují hlavně v rámci kriminální prevence. O ní se někdy mluví jako o tzv. neformální kontrole kriminality, kterou provádějí společenské i státní instituce, rodina, škola, média, charitativní organizace, církve, veřejnost. Kriminální prevence záleží v předcházení trestným činům. Jedná se o nejrůznější aktivity mimotrestního charakteru orientované na kriminogenní faktory, na vytváření zábran proti páchání trestných činů, na omezování příležitostí a podnětů k páchání trestných činů i působení na potenciální pachatele a potenciální oběti. Kriminální prevence je orientována na takové sociální kriminogenní jevy, jako jsou prostituce, alkoholismus a jiné toxikomanie, nezaměstnanost,

20 20/52 chudoba, záškoláctví, extremistické skupiny, kasina, bezdomovci aj., na deformace v oficiální politice a v právním řádu či v působení médií, které mohou mít kriminogenní účinky, a na otázky kriminálně preventivního či socializačního působení rodiny, školy, sociálních služeb a jiných institucí. Preventivní význam mohou mít i ustanovení mimotrestních zákonů. Takovým správným krokem bylo v nedávné době např. zrušení anonymních kont v peněžních ústavech ( 782 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění novely obsažené v zákoně č. 367/2000 Sb.; srov. k tomu i dikci 2676 obč. zák.) Nejohroženější města zpracovávají preventivní programy zaměřené zvláště na opatření situační prevence (např. kamerové televizní systémy v městských kriminogenních zónách) a sociální prevence (např. práce s ohroženou mládeží). Iniciujícím a koordinujícím celostátním orgánem je Republikový výbor pro prevenci kriminality, jehož předsedou je ministr vnitra. Rozlišování mezi trestní represí a kriminální prevencí je ovšem relativní potud, že kvalifikovaně aplikovaná trestní represe bezesporu má preventivní účinky a v tomto směru můžeme hovořit o prevenci represí. 2 Právní stát a trestní právo A. Mezi našimi autory není v současné době sporu o tom, že prováděná koncepční přestavba našeho právního řádu musí vycházet z učení o právním státě. Souvislosti trestního práva s tímto učením jsou jednak materiální, jednak formální. Především se budeme zabývat souvislostmi materiálními (obsahovými). a) Z myšlenek právního státu vychází již pojetí trestního práva, podle něhož základní funkcí trestní represe je ochrana společnosti před kriminalitou. Ve spojitosti s ujasňováním koncepčních trestněprávních otázek píše řada autorů o druhotném (sekundárním), akcesorickém či subsidiárním charakteru trestního práva, nejčastěji k vystižení jeho závislosti na ostatních právních odvětvích. Těchto charakteristik se většinou používá ve dvojím smyslu. Buď v tom smyslu, že trestní právo chrání společenské hodnoty a vztahy pravidelně již upravené jinými právními odvětvími, což ovšem zdaleka vždy nemusí znamenat recepci jejich právních pojmů, neboť má vlastní pojmosloví se zcela svébytným výkladem základních pojmů, který se mnohdy velmi liší od výkladů pojmů zejména v právu soukromém. Jindy v tom smyslu, že trest je nejzazší (subsidiární) prostředek k ochraně právního řádu, k němuž je možno sáhnout teprve tehdy, když prostředky ostatních právních odvětví nepostačují. Podobná myšlenka je vyjádřena v zásadě pomocné úlohy trestní represe a ostatně i v požadavku ekonomie trestní hrozby. 18 Podstata problému v tomto druhém pojetí je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu. Trestněprávní řešení představuje tedy ultima ratio

21 21/52 (nejzazší řešení) pro zákonodárce i pro soudce (viz 12 odst. 2 tr. zákoníku a č. 26/ 2013 Sb. rozh. tr.). Patrně nejvýstižnější by bylo mluvit o zásadě subsidiarity represe. K dřívější hypertrofii trestního práva docházelo často na úkor práva administrativního, občanského, pracovního i jiných právních odvětví. Trestní právo do určité míry pohlcovalo jiná právní odvětví nebo je suplovalo. Např. nedovolené opuštění republiky nebylo nikdy nebezpečným a zavrženíhodným jednáním, aby ho bylo možno oprávněně prohlásit za trestný čin, nanejvýš mělo povahu administrativního přestupku, přesto bylo trestným činem postižitelným i několikaletým trestem odnětí svobody, a dokonce i trestem propadnutí majetku. Nelze ovšem zveličovat ani úlohu represe v ochraně před pravou kriminalitou. Již Montesquieu, Beccaria, Marat a jiní myslitelé XVIII. století, kteří se zabývali vztahem mezi účinností trestů, jejich neodvratností a přísností, dospívali k závěrům, podle nichž vede k bezmocnosti zákonů nikoli mírnost trestů, ale beztrestnost. V oblasti trestněprávního postihu má prvořadý význam hlavně dosažení co nejvyšší objasněnosti trestných činů. To je třeba zvlášť zdůraznit v současné době, kdy se kriminalita velmi rozmohla. Z řečeného samozřejmě nelze dedukovat, že otázka přísnosti trestu je nicotná. Příliš mírné tresty nejsou při páchání trestných činů dostatečnou zábranou, naopak potenciální pachatele k trestným činům podněcují. Přísnější trestní sankce však není oprávněná, postačí-li mírnější. Se zásadou subsidiarity represe nerozlučně souvisí uznání primárního významu prevence při ochraně před kriminalitou, soustavné úsilí k omezování kriminogenních faktorů a kriminogenních situací i nejrůznějších příležitostí k páchání trestných činů. To však je již problematika kriminologická. b) Další okruh koncepčních trestněprávních otázek vychází z priorit hodnotového systému právního státu. Již I. Kant zdůrazňoval, že veškerá politika musí padnout na kolena před lidskými právy. Svoboda může být zachována jedině tak, že se s ní bude nakládat jako s nejvyšším principem, který nesmí být obětován účelnosti a jednotlivým výhodám. 19 Subjektivní práva musí tvořit základ každého právního státu a v každém demokratickém právním řádu musí mít základní lidská a občanská práva a svobody stěžejní zvláštní nezadatelné postavení. 20 Listina základních práv a svobod z roku 1991 v čl. 1 uznává, že lidé jsou svobodní a rovni v důstojnosti i v právech a že základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Demokratické trestní právo proto koncentruje svou pozornost v prvé řadě na ochranu osobnosti člověka, jeho důstojnosti a jeho práv a svobod. Tato orientace trestněprávní ochrany vytváří pro rozvoj lidské osobnosti a pro lidské aktivity patřičný prostor. V těchto směrech došlo k podstatným zlepšením již v novelizacích provedených po listopadové revoluci, jimiž bylo zejména dosaženo, aby občan nemohl být brán k trestní odpovědnosti za využívání svých práv, ve kterých byla posílena ochrana

22 22/52 politických práv (volebního práva, svobody sdružování, svobody shromažďování), zdokonaleno ustanovení o trestném činu porušování domovní svobody i řada jiných ustanovení. Řadu z těchto otázek zdařile řeší trestní zákoník č. 40/2009 Sb. Do popředí trestněprávní ochrany se dostal člověk, jeho život a zdraví, jeho práva a svobody, přičemž byla v novém trestním zákoníku provedena zásadní diferenciace míry postihu mezi trestnými činy proti životu, zdraví, svobodě a lidské důstojnosti v sexuální oblasti na jedné straně a trestnými činy majetkovými a hospodářskými na straně druhé. Prvořadá orientace na ochranu člověka, jeho práv a svobod se v novém trestním zákoníku promítla i do uspořádání systematiky jeho zvláštní části. Na začátku zvláštní části nového trestního zákoníku jsou umístěna ustanovení o skupinách trestných činů proti člověku a jeho právům. Ve zkratce řečeno, je logičtější začínat katalog trestných činů nikoli vlastizradou (jako trestní zákon z roku 1961), ale vraždou. I v tomto směru znamenalo přijetí nového trestního zákoníku oproti předchozí úpravě podstatný pokrok. Přitom třeba mít na paměti, že mezi chráněnými právními hodnotami (právními statky) existuje určitá vzájemná podmíněnost a určité vnitřní sepětí. Práva a svobody lidí jsou předpokladem existence demokratického státu, který je současně jejich garantem. c) Jiný okruh koncepčních trestněprávních otázek vyplývá ze zásady odpovědnosti za spáchání trestného činu. V demokratickém trestním právu je základem trestní odpovědnosti spáchání trestného činu. Trestní právo je konstituováno na odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin, který je mu možno a třeba vytknout. Škodlivosti a vytýkatelnosti spáchaného trestného činu musí odpovídat i aplikovaný trest. Na této koncepci je založena i spravedlivost rozsudku a trestu. Nespravedlivý rozsudek a trest nejen náležitě nechrání společnost před trestnými činy, ale i narušují společenské vztahy, na kterých je založena. Z velmi naivních východisek pramení představa, že je možné upevnit společnost porušováním právních norem v neprospěch mnohonásobných recidivistů nebo ve prospěch zasloužilých občanů. Charakter trestu jako právního následku trestného činu je odůvodněn myšlenkou odpovědnosti za vinu a myšlenkou zákonnosti. Právo, zákonnost, právní jistota, právní stát, kterých si po zkušenostech z minulosti začínáme konečně vážit, jsou neodmyslitelné od odpovědnosti za jednání. Rovnost všech občanů před trestním zákonem předpokládá, že občan vstupuje do právní sféry teprve svým činem. Zásada, podle níž je základem trestní odpovědnosti spáchaný trestný čin, byla často porušována ve spojitosti se sporným ustanovením 41 a 42 tr. zákona z roku 1961 o zvlášť nebezpečných recidivistech. Podle tohoto ustanovení byly v minulých letech vícenásobným recidivistům za majetkové delikty, kterými byla způsobena škoda ve výši několika set korun nebo dokonce i nižší, leckdy ukládány několikaleté tresty odnětí svobody. Tyto aplikované tresty závažnosti spáchaných činů neodpovídaly, a tak převyšovaly míru viny jejich pachatelů. V zájmu ochrany společnosti se v těchto případech vina pachatelů shledávala spíše v jejich životním stylu a ukládané tresty nebyly spravedlivé.

23 23/52 Z této zásady se do určité míry vymyká institut tzv. ochranných opatření (ochranné léčení, zabezpečovací detence, ochranná výchova, zabrání věci), která lze podle platného trestního práva v zájmu ochrany společnosti aplikovat zejména v případech nebezpečných pachatelů nebo nebezpečných věcí. I u ochranných opatření však je namístě požadavek přiměřenosti prostředků. Tato zásada bývá běžně spojována se zásadou individuální trestní odpovědnosti fyzických osob za jejich čin. V současném českém trestním právu je uplatňována i zásada individuální trestní odpovědnosti právnických osob za jejich čin (zák. č. 418/2011 Sb.). Stejně jako mnohé evropské země jsme opustili postoj charakterizovaný slovy societas delinquere non potest ( společnost tj. korporace, právnická osoba nemůže jednat protiprávně ). Nejčastější výhrada k postihu právnických osob patrně záležela v tom, že je při něm velké riziko, že budou postiženy i nevinné osoby, které se na trestné činnosti nijak nepodílely. Toto riziko je však i při trestní odpovědnosti fyzických osob (např. u blízkých příbuzných odsouzeného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody či k majetkovým trestům). S rozmachem ekonomiky a s růstem role právnických osob v současné společnosti je pak stále častěji zjišťováno, že pokud právnické osoby nerespektují právní řád, nelze je dostatečně postihnout sankcemi a odpovědnost v rámci správního trestání mnohdy nepostačuje. V daném kontextu je vhodná zmínka i o zásadě odpovědnosti za zavinění ( nullum crimen sine culpa srov. 13 odst. 2, tr. zákoníku). Odpovědnost podle českého trestního práva je tzv. odpovědností subjektivní, jedním z jejích hlavních předpokladů je zavinění ve formě úmyslu nebo nedbalosti. Při rozhodování o trestném činu a o potrestání pachatele nelze pachateli přičítat k tíži žádnou skutečnost, na kterou by se nevztahovalo jeho zavinění (výjimku tvoří tzv. objektivní podmínka, kterou je u trestného činu opilství podle 360 tr. zákoníku čin jinak trestný tzv. kvazidelikt). Jinak je tomu však při rozhodování o ochranných opatřeních. Trestní zákoník z roku 2009 zásadu odpovědnosti za zavinění prohlubuje úpravou vztahu pachatelova zavinění k protiprávnosti. O subjektivní odpovědnost jde i u trestní odpovědnosti právnických osob. Zavinění právnické osoby se odvozuje od zavinění fyzické osoby, pokud jsou splněny podmínky pro přičítání jednání fyzické osoby osobě právnické obsažené v ustanoveních 8 zák. o tr. odpovědnosti p. o. d) S myšlenkami právního státu nerozlučně souvisí často zdůrazňovaná zásada humanismu, ať již je koncipována šířeji a zahrnuje i ochranu společnosti a jejích humanitních hodnot i potenciálních obětí před trestnými činy, nebo úžeji se zaměřením hlavně na problematiku resocializace pachatelů a na výkon trestů a ochranných opatření. Projevem této zásady bylo zrušení trestu smrti a jeho nahrazení doživotním trestem odnětí svobody, k němuž došlo v našem trestním právu v roce Podobným projevem je i ustanovení čl. 7 odst. 2 Listiny, podle něhož jsou u nás zakázány kruté, nelidské nebo ponižující tresty. Zásadní vodítko v této oblasti představuje i ustanovení čl. 10 MPOPP, podle něhož se všemi osobami zbavenými osobní svobody se jedná lidsky

24 24/52 a s úctou k přirozené důstojnosti lidské bytosti (odst. 1) a vězeňský řád zajistí takové zacházení s vězni, jehož hlavním cílem je jejich převýchova a náprava (odst. 3). Podle nového trestního zákoníku nelze pachateli uložit kruté a nepřiměřené trestní sankce a výkonem trestní sankce nesmí být ponížena lidská důstojnost ( 37 odst. 2 tr. zákoníku). Humanizaci trestního práva, trestněprávní odpovědnosti a vězeňství nelze však ztotožňovat s mírností. Již proto, že v zájmu humanity je mnohdy nutno čelit kriminalitě i přísnými tresty. B. Mezi učením o právním státě a trestním právem existují i mnohé spojitosti determinující formu trestního práva, která je garancí správné funkce trestního práva, garancí právní jistoty a zábranou proti libovůli. Mezi formálními hledisky má kardinální význam zásada žádný trestný čin, žádný trest bez zákona (nullum crimen, nulla poena sine lege). Jedná se o ústavněprávní zásadu, která je v ustanovení čl. 39 Listiny vyjádřena slovy: Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. 21 Trestní zákoník o této zásadě mluví jako o zásadě zákonnosti ( 12 odst. 1 tr. zákoníku). V evropské trestněprávní literatuře je všeobecně uznáváno, že z této zásady vyplývají čtyři podstatné důsledky, z nichž každý bychom mohli označit za samostatnou zásadu. Jde v podstatě o čtyři zákazy: zákaz obyčejového práva, zákaz analogie, zákaz retroaktivity a zákaz neurčitosti (viz tabulku č. 1). 22

25 Tabulka č. 1 25/52 scripta = pramenem trestního práva může být pouze zákon (zákaz obyčejového práva) Nullum crimen, nulla poena sine lege stricta = zákaz analogie v neprospěch pachatele praevia = zákaz retroaktivity přísnějšího trestního zákona certa = určitost trestněprávních norem (zákaz neurčitosti) a) Je vyloučeno, aby pramenem trestního práva byl obyčej, trestní právo je právo zákonné, jen psaný zákon může stanovit trestnost činu a odpovídající trest za jeho spáchání (nullum crimen, nulla poena sine lege scripta). Trestněprávní normy musí mít zákonnou formu. Trestněprávní normu může tedy vydat, změnit a zrušit Parlament ČR (čl. 15 odst. 1 Ústavy), a pokud by vydaná trestněprávní norma byla v rozporu s ústavním pořádkem, může ji zrušit Ústavní soud [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy]. b) Významným důsledkem je i zásada zákazu analogie v neprospěch pachatele (nullum crimen, nulla poena sine lege stricta). Užitím analogie rozumíme subsumpci případu pod zákonné ustanovení, které upravuje případ podobný. Analogií se tedy vyplňují mezery v zákonech, řeší se jí případy, které přinesl život, ale na které zákonodárce nepamatoval. Trestní právo však musí obsahovat uzavřený katalog trestných činů a uzavřený katalog trestů i ochranných opatření, a je tedy zakázána analogie při řešení otázek zvláštní i obecné části, pokud by byla v neprospěch pachatele (in malam partem). Analogie ve prospěch pachatele (in bonam partem) je přípustná. V trestním právu procesním je analogie zásadně přípustná. c) Dalším důsledkem plynoucím z postulátu zákonnosti je zásada zákazu retroaktivity přísnějšího trestního zákona (nullum crimen, nulla poena sine lege praevia) [lex praevia = předchozí zákon]. Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona jen tehdy, je-li pro pachatele příznivější (čl. 40 odst. 6 Listiny, 1 a 2 odst. 1 tr. zákoníku). Výjimkou