Z APLIKOVANEJ ETIKY III ÚVOD DO BIOETIKY

Transkript

1 UNIVERZITA SV. CYRILA A METODA V TRNAVE Filozofická fakulta KAPITOLY Z APLIKOVANEJ ETIKY III ÚVOD DO BIOETIKY Petr Jemelka Trnava 2012

2 Autor: Recenzenti: prof. PhDr. Petr Jemelka, Dr. doc. RNDr. Svatopluk Novák, CSc. doc. PhDr. Terézia Zuzana Palovičová, CSc. prof. PhDr. Petr Jemelka, Dr. Moderné vzdelávanie pre vedomostnú spoločnosť/projekt je spolufinancovaný zo zdrojov EÚ. Všetky práva vyhradené. Toto dielo ani jeho časť nemožno reprodukovať bez súhlasu majiteľa práv. Pre Univerzitu sv. Cyrila Metoda v Trnave vydalo Michal Vaško Vydavateľstvo Prvé vydanie Prešov 2012 ISBN

3 Ediční poznámka: Tento učební text navazuje na vysokoškolskou učebnici Jemelka, P., Gluchman, V., Lešková Blahová, A., Bioetika, FF PU Prešov Uvedená učebnice je v současnosti prakticky nedostupná. Proto jsme přistoupili k reedici autorova podílu na jejím textu. Tento materiál byl pro účely nového vydání upraven, přepracován a doplněn.

4

5 Obsah: Úvod Bioetika, její obsah a vymezení v rámci etické teorie Věda, technika a rozvoj bioetiky Bioetika v rámci etiky Život ústřední kategorie bioetiky Hodnota co to je? Život jako téma vědeckého a filosofického poznání Jak definovat život? Vybrané pokusy o definici života Procesuální pohled na život Život jako poznání, život jako hodnota Člověk v zrcadle bioetiky Kdo je člověk? Duše a rozum, subjekt a objekt Výzkum na člověku Práva pacientů Transplantace Genetické inženýrství Genové technologie Genová terapie Klonování Kmenové buňky Ochrana embrya Lidská reprodukce jako bioetické téma Umělé oplodnění Preimplantační diagnostika (PID) Prenatální diagnostika Mentální a fyzické handicapy novorozenců jako bioetický problém Interrupce Umírání a smrt člověka Proměny v chápání smrti Euthanasie Zásahy do integrity lidského těla... 70

6 4. Vztah ke zvířatům jako morální problém Kdo nebo co je zvíře? Lidské zacházení se zvířaty a otázka odpovědnosti Argumentační typologie Stručný přehled dalších otázek a problémů Bioetika a možnosti etické výchovy a vzdělávání Bioetika a výchova k toleranci Problém tolerance, respektu a akceptace Hodnota diference a její uznání Závěr Příloha Výběrová bibliografie ke studiu etiky a bioetiky... 89

7 Úvod Bioetická problematika v současnosti představuje často a vášnivě diskutovaný problémový okruh. Nejedná se přitom pouze o diskurs teoretický (etický, filosofický, medicínský), ale prostřednictvím masmédií je do této probíhající debaty intenzivně vtahována veřejnost, neboť jde o politicky citlivé otázky. V očích veřejnosti ovšem stále absentuje jasnější vymezení bioetiky zejména ve smyslu kompetenčním. Tento učební text jako jeden z podkladů nově otevíraného kurzu (začleněného do celku výuky aplikované etiky) chce především nastínit problémové rozvržení obsahu této disciplíny a stát se tak možným zdrojem lepší orientace v této součásti etické teorie. 7

8

9 1. Bioetika, její obsah a vymezení v rámci etické teorie V současnosti si již zřejmě každý dokáže pod pojmem bioetika vybavit alespoň v obecné podobě některé problémové okruhy, kterými se tato teorie zabývá. Také si vesměs dokážeme představit i konkrétní příklady případů či situací, které s bioetickými otázkami souvisejí a s nimiž se setkáváme jednak v osobní zkušenosti, jednak díky velmi častému mediálnímu zprostředkování. Ovšem toto obvyklé pojetí bioetiky je silně zjednodušující a zužující. Obvykle totiž veřejnost bioetiku fakticky ztotožňuje jen se sférou zdravotní péče, tedy s etikou lékařskou a ošetřovatelskou. Bioetika je tak nejčastěji považována za jistou podobu aplikované etiky (v těsné vazbě na její spojování s etikou profesní). Toto nejběžnější zužující vnímání současně reprezentuje i obecnější filosofický (resp. axiologický) problém, kdy takto vymezená působnost bioetiky se vyznačuje ryzím antropocentrismem. Ten je ostatně přítomen v převažující filosofické a etické tradici zcela běžně (typickým příkladem tu může být existencialismus). Tato kritická poznámka chce upozornit na závažný problém. Ten spočívá v tom, že jedna z ústředních bioetických kategorií život je tu interpretována pouze v antropickém smyslu mluví se sice o životě jako hodnotě, ale myslí se tím pouze život lidský. Právě tento problém se může stát i východiskem našeho pokusu o co nejširší vymezení bioetiky jako teoretické disciplíny. Jestliže budeme za onu klíčovou kategorii této teorie považovat právě život ne pouze v antropickém smyslu, pak zřejmě můžeme v axiologické dimenzi uvažovat o možnosti jistého ztotožnění života a dobra. Lze tedy v tomto smyslu život považovat za nejvyšší hodnotu. Této otázce se věnuje náš další výklad. Na tomto místě však může posloužit tento úhel pohledu k argumentačnímu podložení názoru, že bioetiku bychom oprávněně měli chápat jako disciplínu svým záběrem mnohem širší než je pouhá reflexe medicínských otázek. Proto bychom do jejího rámce měli zahrnout i celek problematiky tzv. etiky environmentální. 9

10 Úvod do bioetiky Ta je reflexí morálních aspektů vztahu člověka (lidstva, civilizace) k mimolidským živým entitám (od vztahu k jednotlivým živým organismům přes druhové a systémové aspekty až po hladinu celku pozemské biosféry). Environmentální etice jsou však v rámci našeho studia aplikované etiky věnovány specializované kurzy i patřičné studijní materiály, proto tuto tématickou oblast v tomto učebním textu vynecháme. Budeme se tedy po krátkém zastavení u otázky hodnoty života záměrně věnovat jen lidské dimenzi bioetické problematiky, aniž bychom přitakávali výše kritizovanému redukovanému přístupu k tomuto oboru Věda, technika a rozvoj bioetiky Je nesporné, že právě věda a její soudobý bouřlivý rozvoj představuje velmi výrazný impuls i v oblasti bioetiky. Nové vědní poznatky a jejich praktické aplikace totiž otevírají nové problémové okruhy i dosud netušené souvislosti a kontexty. Již v minulosti také přílišný aplikační optimismus přinášel neblahé důsledky, když se domníval nacházet univerzálně použitelná řešení palčivých problémů. Jako příklad z historie tu může posloužit dobová představa o možnostech a kompetencích eugeniky, které přinesly její zcela dehumanizované zneužití. Větší objem poznatků totiž nemusí být nutně vždy zdrojem automaticky lepšího rozhodování; je však zároveň jeho důležitým předpokladem. I z tohoto důvodu jsou proto poněkud problematické pokusy zakazovat určité oblasti či směry vědeckého výzkumu. Samy zákazy nejsou zárukou, že nedojde ke zneužití výsledků výzkumu ilegálního (a tedy se vymykajícího jakékoliv společenské kontrole). Co v této situaci přísluší etice? Rolí etické teorie je především kritická analýza takových aspektů výzkumné práce, které přesahují kompetenci samotné speciální teorie (která je zaměřena prvotně k získávání a interpretaci faktů). Etika by se tedy měla zaměřit na hodnocení výzkumu přes hodnocení jeho aplikační motivace jako sféry mimo rámec samotné výchozí teorie (politická, ekonomická, ideologická motivace). S těmito otázkami proto úzce souvisí i pohled na roli a význam techniky (resp. technologie) v rámci celku tzv. vědotechniky jako typického fenomenu současnosti éry vědeckotechnické revoluce. 10

11 KAPITOLY Z APLIKOVANEJ ETIKY III Je zřejmé, že realizační možnosti v podobě technologické aplikace výsledků výzkumu prudce rostou. To je pochopitelně zdrojem optimismu a víry v univerzální pokrok ve všech oblastech civilizačních možností (viz např. pokrok v medicíně). Skeptikové však současně poukazují i na problematické stránky tohoto procesu. V obecné rovině je takovou námitkou především upozornění, že víra v pokrok nahrazuje realistickou analýzu situace a problémů. To přináší ideologické deformace a následné záměrné zastírání či odkládání reálných problémů. Typickým příkladem může být soudobá politická diskuse o globálních změnách klimatu. V rovině konkrétnějších námitek pak nacházíme odkazy na jisté problematické aspekty oněch původně jednoznačně pozitivních hodnocení pokroku. Tak např. v souvislostí s úvahami o reálných možnostech prodloužení délky lidského života je takovým problematickým aspektem především nedostatečně fungující společenská infrastruktura (např. v oblasti zajištění péče o seniory, chybějící ekonomické zdroje důchodového zabezpečení atd.). V globálním měřítku pak lze poukázat na komplexní problém nedostatečných zdrojů pro výrazně vzrostlou lidskou populaci a na problémy degradace prostředí či závažné potenciální politické konflikty v důsledku přelidnění. Lze proto konstatovat (i s případným odkazem na roli a význam bioetiky), že onen nesporný růst realizačních možností technologického rázu vyžaduje ne tak restrikce (ve smyslu zákazu jisté trajektorie výzkumu), jako spíše hledání odpovědi po otázce smyslu jistých aplikací výzkumných výsledků. Příkladem takovéhoto problematického aplikačního zadání může být např. řešení otázky možné volby pohlaví dítěte (tento motiv je v medicíně velmi starý). Jde jistě o problém potenciálně technicky rozřešitelný; je však otázkou, jaký má takové využití technologie smysl. Ovšem tu můžeme poznamenat, že ekonomická motivace toto tázání zásadně dehonestuje a jde o to tento fakt přiznat, nikoliv zastírat. Velmi podobná je např. i situace kolem možností překonávání přirozené biologické věkové hranice pro mateřství atd. Onen rozvoj vědotechniky přináší především stále větší lidskou moc. Ta se týká jak možností rozhodovat o sobě samém, tak i o ostatních členech pozemského biotického společenství. Člověk totiž postupně získal díky technice dominantní postavení v pozemských ekosystémech; např. 11

12 Úvod do bioetiky jako jediný organismus na Zemi si může svobodně volit svoji potravní niku (samozřejmě že reálnou svobodu této volby limituje ekonomická situace). A tu můžeme dospět i k upozornění, že antropogenní problémy tohoto společenství (globálního ekosystému) v podobě globální krize prostředí jsou proto velmi problematicky řešitelné. Tato krize totiž není projevem lidské bezmoci proti silám přírody. Naopak plyne z úspěšnosti civilizace a její technologie jako rozvinutí specificky lidské ofenzivní adaptační strategie. Ona specificky lidská forma aktivní adaptace se projevuje již od pravěku cílenými a stále efektivnějšími zásahy do prostředí, zprostředkovanými rozvojem techniky a technologií jako věcné a funkční stránky procesu lidského podmaňování přírody. Průmyslová civilizace nakonec dala vzniknout globálnímu systému technosféře která jako konkurenční systém zásadně ohrožuje původní biosféru v její strukturaci i fungování. Lokální krize prostředí (opět existující již od pravěku jako efekt antropogenního vyčerpání určitého zdroje) tak v důsledku civilizační expanze přerostly do současného stavu, označovaného obvykle jako globální ekologická krize. Otázka možností řešení oné krize je pak především otázkou, jak onu lidskou technologickou moc použít ne k maximalizaci ekonomického růstu a s ním spojené exploatace přírody, ale především k perspektivnímu zachování stability biosféry. * * * V bioetice jde o otázku lidského rozhodování a jeho motivů. Technika a technologie totiž působí a mohou působit vždy dvojakým způsobem destruktivně i konstruktivně a konkrétní užití je závislé na hodnotové škále, ekonomických podmínkách a na politické situaci. Ve sféře bioetické tématiky pak hodnotíme ony dvojí vlivy techniky především ve dvou oblastech. Prvou je jejich působení na zdraví a život člověka, druhou pak dopady na životní prostředí. Toto jsou tedy dvě nejobecněji vymezená témata bioetické teorie Bioetika v rámci etiky V úvodní charakteristice bioetiky jsme zmínili potřebu překonání jejího zúženého chápání, které je dosud běžnou podobou obrazu tohoto 12

13 KAPITOLY Z APLIKOVANEJ ETIKY III oboru v očích veřejnosti. Tuto revizi obvyklého pojetí bioetiky je vhodné ještě doplnit o hledání jisté střední pozice mezi typickým chápáním bioetiky jako discipliny preskriptivní a jejím pojímáním jako etiky deskriptivní. a) Preskriptivní (normativní, deontologická) etika hledá kritéria pro stanovení podmínek dobrého a špatného jednání, formuluje příkazy a zákazy. Otázku správného jednání v jejím rámci řeší teorie norem, otázkou vymezení kritéria (nejvyššího dobra) se zabývá teorie hodnot. Tímto nejvyšším dobrem tak může být např. štěstí (tzv. eudaimonismus) nebo slast (hedonismus). V našem případě budeme promýšlet možnost považovat za dobro život. Konkrétními podobami preskriptivní etiky je tzv. kasuistika (řešící aplikaci obecných norem na konkrétní příklady čili postup deduktivní), situační etika (postupuje spíše induktivně norma je odvozována z konkrétní situace), etika smýšlení (vychází z hodnocení motivace jednání) a jí víceméně protikladná etika konsekvencialistická (hodnotící především konkrétní důsledky jednání 1 ). Preskriptivní etika především řeší otázku, jak se máme chovat, co je závazné a určující pro naše jednání, co má být. Své verze odpovědí na tyto otázky (norma, povinnost, cíl) se také pokouší zdůvodňovat, nedisponuje však možností prosadit jejich realizaci. Konkrétní možnost realizace takto stanovených cílů závisí na konstelaci společenských podmínek, zejména na podobě legislativy. Dalším problémem je zde především legitimita oněch norem i jejich tvůrce. b) Deskriptivní etika usiluje zejména o popis stavu morálky v jejích konkrétních podobách. Jde o empiricky založenou podobu etické teorie, reflektující kulturní diverzitu ve smyslu jejích projekcí do oblasti reálné morálky. Zahrnuje také tázání po zdrojích a původu morálních kritérií a jejich různorodosti. Hledá tedy odpověď na 1 Zvláštní podobou této varianty je v dnešní době tzv. etika odpovědnosti H. Jonase, která intencionálně redefinuje pojem odpovědnosti směrem k přijetí odpovědnosti za dosud nejsoucí za budoucnost. Další variantou je v současnosti tzv. etika sociálních důsledků V. Gluchmana jako prototyp neutilitaristicky pojímaného konsekvencialismu. 13

14 Úvod do bioetiky otázku, co stojí za onou reálnou diferentností morálek, co je konkrétním kořenem morální diverzity. V kontextu naší současnosti a její postmoderní teoretické reflexe k tomu R. Brázda uvádí: Podle všeho neexistuje žádné hledisko, které by bylo odnikud, nezávislé, objektivní a s nímž by v otázkách morálky mohly souhlasit všechny rozumné bytosti z nejrůznějších kulturních a subkulturních prostředí. Etika si mohla uvolnit ruce vědomím, že pluralita morálek není zvládnutelná logickým uvažováním, argumentací, přesným formulováním, výchovou, tím, že nelze dospět ke spolehlivým názorům o tom, co je dobré, správné a přitom univerzálně platné a co mohou po rozumném zvážení všichni lidé přijmout. Nicméně dějiny etiky jsou doposud dějinami pokusů toho dosáhnout. * * * Na základě předcházejících charakteristik deskriptivní a preskriptivní etiky se nyní můžeme pokusit o charakteristiku specifik a statutu bioetiky o odpověď na otázku, zda jde či nejde o samostatnou teoretickou disciplínu. Je nepochybné, že minimálně od 70. let minulého století je bioetika jako relativně kompaktní obor etablována a vyučována. Ale v přesném slova smyslu se zřejmě o klasickou teoretickou disciplínu nejedná bioetika není koherentní soustavou principů a metod, zaměřených na zkoumání jistého přesněji vymezeného předmětu. Bioetika je spíše soustavou, která není zbudována na jediné vůdčí teorii, ale jde spíše o syntézu různých možných přístupů a úhlů pohledu od roviny reflexe speciál ní technologické problematiky (např. v kontextu medicíny) až k diskusi etické, filosofické i teologické. Z hlediska zařazení v širším rámci etiky pak jde zejména o již zmíněný problém zda se v případě bioetiky jedná o deontologii či spíše o konsekvencialismus, zda převažuje etika ctnosti či spíše etika povinnosti. Typickým příkladem konkrétní podoby řešených problémů v uvedeném smyslu tak může být možný přístup k řešení otázky morální dimenze vztahu mezi lékařem a pacientem. 14

15 KAPITOLY Z APLIKOVANEJ ETIKY III Lze tedy v jisté metafoře shrnout, že za ony čtyři desítky let existence a probíhajícího intenzivního diskursu bioetika prošla cestou od ortodoxní podoby (jakýsi středověk oboru) přes racionalistický optimismus (analogie moderny ) až k pluralismu možných přístupů (jakási postmoderna oboru). Myslíme tím vývoj od doslovného lpění na kanonických textech (např. Hippokratova přísaha) přes paternalistickou manipulaci (s apriorní nadřazeností odborníka nad laikem éra absolutní moci lékaře či ošetřovatele nad pacientem) až k soudobé víceméně diskursivní podobě. Dnes je bioetika tedy především mozaikou teorií a současně i neutuchající debatou, je jakousi demidisciplínou (A.R. Jonsen) v tom smyslu, že pouze jistá část celku bioetiky má charakter typické teorie (včetně metodologie). Zbytek se realizuje v podobě veřejné diskuse, která rozhodně není doménou pouze odborníků. Do této diskuse vstupují lidé z mnoha profesí a společenských pozic a také z mnoha důvodů, včetně bezprostřední a emocionálně silně podložené osobní zkušenosti. Tato diference a současně symbióza teoretické a diskursivní podoby je realitou tohoto oboru. Samotný diskurs (jakási bioetická agora ) však zřejmě teoretickou hladinu nemůže plně nahradit. Stejně tak nemůže být fungujícím základem pro třetí (aplikační) dimenzi bioetiky. Mimo jiné i proto, že ona agora není diskursem v pravém slova smyslu, neboť vlastníci petrifikovaných názorů zde vystupují jako solitérní řečníci (nebo guru obklopení houfem věrných) bez zájmu o diskursivní směnu názorů a stanovisek. Konsensuální zdroj konkrétních aplikačních rozhodnutí by byl provázen stejnými problémy a potížemi jako jiné oblasti pokusů o přímou demokracii. * * * Onen požadavek nalezení jistého kompromisu přístupů v řešení problému statutu bioetiky se tu pokusíme naplnit tak, že nejprve upozorníme na onu obecnější hladinu bioetické tématiky, která ji svazuje úzce jak s filosofií, tak i s přírodní vědou (biologií) když budeme považovat za ústřední kategorii bioetiky život. Naše shrnující pojetí bioetiky tím získává na autentičnosti. Život v naší variantě interpretace totiž představuje současně i důležitou kategorii onto-gnoseologickou z čehož ovšem plyne i axiologický statut 15

16 Úvod do bioetiky tohoto fenomenu. Takto zakotvená etika je tedy axiologicky autentická v tom smyslu, že se již neodvolává na obecnější kategorii s následnou nutností aplikační konkretizace. Dostáváme se tedy současně i k relativně elegantnímu řešení problému, zda bioetika je etikou aplikovanou či deontologií. Naše verze odmítá považovat bioetiku za pouhou kasuistiku či situační etiku, neboť dle našeho názoru bioetika sama disponuje autentickou centrální hodnotou, mající univerzální (axiologický, etický i ontologický) charakter. Druhá více aplikační rovina našeho výkladu bude představovat jistý přehled klíčových konkrétních problémů a otázek, řešených bioetikou jako disciplínou normativní a současně kriticky deskriptivní. 16

17 2. Život ústřední kategorie bioetiky Onen výchozí požadavek kritického zhodnocení obvyklého pojetí bioetiky může vycházet i z odkazu na jistou paradoxnost nejčastější podoby toho, jak se obvykle s bioetikou potkáváme. Přestože jde o etickou teorii, vztahující se již svým názvem k hodnotě života, snad až příliš často se zabývá smrtí. To je ovšem jen nepříliš podstatná poznámka; pokusme se raději zaměřit svoji pozornost na otázku, co se myslí tím, když budeme život považovat za hodnotu (ba za jednu z hodnot nejvyšších). Nejprve se však stručně dotkněme toho, co jsou to hodnoty Hodnota co to je? Hovoříme-li o hodnotách, pak tím zároveň upozorňujeme na fakt, že lidské rozhodování a následné konání se vždy opírá o jistou motivaci, zaměřenost k nějakému cíli, významu ať už je jejich podoba jakákoliv. Hodnoty jsou tedy tím, oč usilujeme ve svém snažení. Od počáteční neuvědomělé a nejasné snahy o dosažení cíle ještě nepříliš zřejmého dospíváme k jasnější představě, od prvoplánového usilování o okamžité uspokojení se postupně dostáváme i k vědomé snaze o naplnění dlouhodobějších perspektiv naší životní trajektorie, o dosažení cíle sice vzdálenějšího, současně však i trvalejšího. Hodnota je v tomto antropickém úhlu pohledu uvědomělým (promýšleným, argumentačně podloženým) výsledkem procesu hodnocení. Je v tomto smyslu jistou podobou lidské formulace vztahu ke světu a současně implicitně zahrnuje i lidské vědomí sebe sama a intencionalit z tohoto vědomí plynoucích. Pravá hodnota má stabilní charakter, přesto (i proto) je však záležitostí procesuální, vyvíjející se, vyzrávající. Stejně tak má procesuální statut i subjekt, lidská osobnost. Ta si během svého života postupně buduje (a také patřičně přetváří) svoji hodnotovou škálu, která je nástrojem lidské orientace ve světě a v životních situacích. Je zřejmé, že tato individuální hierarchie hodnot může být i zdrojem případných konfliktů (vnitřních i zvnějšněných) s hodnotami, které proklamuje a prosazuje společnost. 17

18 Úvod do bioetiky K této obecné charakteristice hodnot a hodnocení ještě dodejme, že je možné položit si otázku, nakolik by bylo užitečné tento původní interpretační antropický modus rozšířit a brát v úvahu i jiné entity (živé bytosti) jako případné subjekty hodnocení. Tato možnost může být užitečná především z hlediska rozvíjení etické argumentace, překonávající stávající redukcionistickou jednostrannost protikladných pozic v rámci bio etiky a environmentální etiky (např. antropocentrismus vs. biocentrismus). V axiologické teorii by potom právě sem mohlo směřovat překonání oné zmíněné tradiční dichotomie v otázce původu hodnot, v níž proti sobě stojí varianta ontologizovaná a varianta antropická Život jako téma vědeckého a filosofického poznání Na počátku je vhodným východiskem především upozornění na velkou obtíž s vymezením samotného vysoce abstraktního pojmu život. Pro pohled filosofie je při pokusech o postižení fenomenu života významným problémem nebezpečí antropizace. Znamená to, že užívá-li filosofická výpověď pojmu život, velmi často ho ztotožňuje s lidským životem alespoň co do otázky hodnoty, ceny nebo smyslu. Tuto pozici můžeme považovat za jisté rozvinutí teze, že samotná příroda nemá sama o sobě hodnotu a také se jí (na rozdíl od lidské kultury) netýkají v pravém slova smyslu dějiny. Toto poměrně tradiční pojetí totiž předpokládá, že příroda prochází jen evolucí (takže je zcela svázána kauzalitou), nikoli dějinami jakožto událostmi s hlubším významem, které se váží na pokusy o realizaci svobody. Příroda je tak považována za méněcennou a neautentickou. Nemá v tomto tradičním přístupu svůj vlastní smysl, je pasivním materiálem nebo pouhou kulisou pro lidské dějinotvorné aktivity. Svoji roli zde dokonce sehrály i jisté konsekvence filosofie života. V jejím rámci se totiž můžeme setkat i s pojmy jako hylézoismus, organicismus nebo se zde hovoří o tzv. kosmické dimenzi života. Hylézoismus je názor, který předpokládá, že veškerá hmota je oživená, popř. i oduševnělá. Organicismus rozvíjí představu, že za organismus tedy živý celek můžeme považovat jakýkoliv vnitřně strukturovaný systém, např. atom. Ona kosmická dimenze života pak považuje celý vesmír za oživený. 18

19 KAPITOLY Z APLIKOVANEJ ETIKY III Tyto úhly pohledu mohly posilovat i charakteristickou teleologickou interpretační podobu, podle níž je vznik, vývoj i projevy života chápán jako realizace předem stanoveného cíle. Zpětně pak tyto charakteristiky životní filosofie mohly směřovat právě opět k antropismu v tom smyslu, že vznik člověka byl naplánován již na počátku existence vesmíru, že člověk je cílem vývoje přírody. Mimo Diltheye tu můžeme připomenout také M. Blondela jako jednoho z inspirátorů pro existencialismus. Zajímavé je i pojetí kosmické evoluce u reprezentanta pragmatismu Ch.S. Peirce či v díle P. Teilharda de Chardina. Dodnes také tyto projevy v podobě tzv. antropického principu můžeme potkat jak v kosmologii, tak i v jisté linii ekofilosofie (H. Skolimowski). Antropický princip je pokusem o takové vysvětlení existence vesmíru, které je založeno na představě, že cílem vývoje vesmíru je vznik inteligentního pozorovatele. Ve vyhraněné podobě to znamená, že vznik inteligentního života (pozorovatele, člověka) je nutným výsledkem vývoje vesmíru a že jednou zrozená inteligence již nikdy z vesmíru nevymizí. V daných souvislostech můžeme ještě poznamenat, že zmíněná filosofie života také dospěla k velkému rozčarování nad výsledky speciálních věd (např. E. Rádl). Tuto skepsi lze ve zkratce uchopit onou poznámkou, vyjadřující základní metodologický paradox dobových vědeckých pokusů o průnik k podstatě života: Zabíjíme, abychom pitvali. Právě z takového rozčarování vycházela filosofie života (podobně jako fenomenologie) i ve své celkové a obecněji zaměřené kritice kvantifikujícího přístupu matematizované přírodovědy. Jeho slabiny tito kritikové v konečném důsledku navrhují kompenzovat příklonem k iracionálnímu typu poznání (zejména posílení intuitivní složky poznávacího procesu). Zde můžeme připomenout např. E. Boutrouxe nebo známějšího představitele vitalismu H. Bergsona. Vitalismus (neovitalismus) byl totiž původně zejména biologií výrazně inspirovaný směr filosofie života. Otázku podstaty života tato filosofie odpovídá prostřednictvím předpokladu zcela specifické empiricky nezjistitelné (neměřitelné) životní síly (entelechie, vis vitalis, élan vital), která oživuje a strukturuje původně mrtvou a neuspořádanou hmotu. Vzhledem k oné zmíněné principiální empirické nedosažitelnosti posti- 19

20 Úvod do bioetiky žení podstaty života tato filosofická linie preferuje mimoracionální cestu poznání intuici jako nezprostředkovaný přímý vhled. Na tomto místě však poznamenejme, že celkový mocný rozvoj věd o živém (biologie) však dokázal ony kritizované aspekty dobové přírodovědy velmi pozoruhodným způsobem překonávat. Důležitost samotné biologie se plně projevila zejména v souvislosti s paradigmatickou proměnou této vědy v průběhu 19. století. Buněčná teorie (J.E. Purkyně), evolucionismus (Ch. Darwin) a zrod genetiky (G. Mendel) představují skutečné základy moderní biologie. Zahrnují nejen průnik do nitra života (organismu), ale i upozornění na jeho zakomponovanost do celku světa. Někdy s sebou ovšem i tyto oblasti přírodovědy nesly neblahý trend v podobě nekritického aplikačního optimismu. Jeho typickým projevem byl např. sociální darwinismus jako pokus využít Darwinovu teorii k výkladu dění ve společnosti. V této naturalistické interpretaci tzv. boj o existenci mohl sloužit k ospravedlnění válek. O něco později tento problematický trend reprezentovala zejména tzv. eugenika jako aplikace genetických poznatků na lidský život. Vedle nesporného přínosu (např. prevence některých chorob, řešení reprodukčních problémů) tato disciplína byla také zneužívána k nehumánním politickým cílům; to se nejmarkantněji projevilo v hitlerovském Německu, kdy eugenika byla jedním z nástrojů represí vůči celým vybraným společenským skupinám (mentálně postižení či lidé považovaní dle tzv. Norimberských zákonů za rasově méněcenné). Bez ohledu na tyto děsivé historické peripetie však je třeba upozornit, že věda ve svém celku vždy více sloužila pokroku a humanitě. Ve svém celku tak i věda o živém představuje především významnou proměnu obrazu světa zrození ekologie znamená konec abstrahujícího vyčleňování živých forem z kontextu prostředí. * * * Přes předcházející kritické poznámky nyní (pod zorným úhlem soudobých problémů) můžeme dospět i k pokusu o částečnou rehabilitaci filosofie života. Za zajímavou variantu tak můžeme považovat zejména holismus. Byla to vitalismu blízká filosofie, která se zabývala zkoumáním celků. Celek 20

21 KAPITOLY Z APLIKOVANEJ ETIKY III zde byl chápán jako struktura, kterou nelze úplně vysvětlit popisem a výčtem jejích částí. Myslí se tím, že celek je zcela novou kvalitou, jejíž vznik je zapříčiněn opět empiricky nezjistitelným faktorem. Ten způsobuje specifické uspořádání součástí do stabilní ucelené struktury. Tím se holismus podobá vitalismu; rozdílem je však v případě holismu předpoklad tzv. univerzálního organicismu všechny nějak strukturované (tedy uspořádané) celky jsou tu považovány za živé, popř. i za oduševnělé. Pro vitalismus naopak zůstává sama hmota vždy jen neživým materiálem. Celostní holistické hledisko spolu s vitalistickým důrazem na procesuálnost celku reality (Bergson) totiž můžeme chápat i jako pokusy o překonávání právě oné zmíněné zúžené antropické perspektivy. Ve filosofii (ontologii) navíc jde o jednu z variant otevírající se nové cesty pro rozchod s tradiční spekulativní metafyzikou. Uznat bychom měli i inspirující metodologický vliv filosofie života pro zrod systémového přístupu. L. von Bertalanffy rozpracoval obecnou teorii systémů, podle které lze rozlišovat mezi systémy otevřenými, uzavřenými a izolovanými. Kritériem je vždy vztah těchto celků k jejich okolí. Systémem se tu myslí soubor prvků, které vytvářejí (evoluce systému) vzájemné vztahy (struktura systému) a působení (funkce systému). 2 Vůči svému okolí systém tvoří definovatelný celek, který je alespoň relativně stabilní (tzv. dynamická rovnováha). Teorie systémů se stala i významným impulsem při vzniku a rozvoji kybernetiky a má obrovský význam i pro ekologický pohled na celek pozemské přírody. Filosofie života byla důležitá také pro vznik a rozvoj tzv. hraničních vědních oborů. Ty překonávají jak tématické, tak i metodologické meze tradičních disciplín směrem ke zkoumání nových kontextů a souvislostí. Např. biofyzika tak propojila biologický úhel pohledu s tradiční metodologií vědy o neživé přírodě. Poněkud paradoxně tak i filosofie života přispěla k definitivnímu konci éry dualismu (subjekt objekt, hmota duch, živé neživé, člověk příroda atd.) Tento trend lze v nejširším smyslu chápat jako vykročení směrem k rehabilitaci přírody a tedy také (v našich dnešních kontextech) 2 Struktura, funkce a vývoj jsou tři dimenze toho způsobu zkoumání, který obecná metodologie nazývá systémovým přístupem. 21