OCHRANA OSOBNÍCH ÚDAJŮ PACIENTŮ

Transkript

1 Masarykova univerzita Právnická fakulta Katedra správní vědy a správního práva rigorózní práce OCHRANA OSOBNÍCH ÚDAJŮ PACIENTŮ Mgr. Martin Ondroušek 2008/2009 Čestné prohlášení autora: Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma: Ochrana osobních údajů pacientů zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.. podpis autora

2 Věnování Tuto práci věnuji svým rodičům. 2

3 Poděkování Děkuji všem, kteří mě jakkoli podpořili při psaní této rigorózní práce, zejména pak děkuji své manželce Evě bez jejíž opory, trpělivosti a konstruktivní kritiky by tato práce nemohla vzniknout. Děkuji též mým kolegům a kamarádům Petru Kyzlinkovi za cenné rady a připomínky k práci a Marku Pokornému za zprostředkování některých pramenů k práci. 3

4 Člověk vlastně ví, jenom když ví málo. Čím víc ví, tím větší jsou jeho pochybnosti. /J. W. Goethe/ 4

5 OBSAH ÚVOD... 7 I. TEORETICKÁ VÝCHODISKA OCHRANY OSOBNÍCH ÚDAJŮ Právo na ochranu osob jako základní lidské právo Vývoj práva na ochranu osob Pojem a kategorizace práva na ochranu osob Ochrana osobnosti Předmět všeobecného osobnostního práva Právní vymezení osobnosti Psychologické vymezení osobnosti Subjekty všeobecného osobnostního práva Soukromí Obecné pojetí ochrany osobních údajů Vznik práva na ochranu osobních údajů Definice osobního údaje Vývoj práva na ochranu osobních údajů Období před vznikem práva na ochranu osobních údajů První právní úpravy ochrany osobních údajů Úmluva o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat Komunitární legislativa Předpokládaný vývoj práva na ochranu osobních údajů Ochrana osobních údajů, bezpečnost, právo na informace Koncepce ochrany osobních údajů II. OCHRANA OSOBNÍCH ÚDAJŮ PACIENTŮ Specifika ochrany osobních údajů o zdravotním stavu Vývoj právní úpravy Prameny práva na ochranu osobních údajů pacientů Prameny vnitrostátního práva Listina základních práv a svobod Zákon o ochraně osobních údajů Zákon o péči o zdraví lidu Jiné sektorové právní předpisy Prameny mezinárodního práva Úmluva o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat Úmluva Rady Evropy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny Prameny komunitárního práva Primární právo Sekundární právo Judikatura Evropského soudního dvora Jiné prameny Institucionální zajištění ochrany osobních údajů pacientů Institucionální zajištění v České republice Institucionální zajištění v Evropské unii Institucionální zajištění v Radě Evropy Citlivé údaje Předmět ochrany Subjekty údajů Povinná mlčenlivost

6 6.1 Obecně k pojmu povinná mlčenlivost Povinná mlčenlivost ve zdravotnictví Zdravotnická dokumentace Historická východiska Povinnost vedení zdravotnické dokumentace Zpracování osobních údajů v Národním zdravotnickém informačním systému Obsah zdravotnické dokumentace Forma zdravotnické dokumentace Způsob vedení zdravotnické dokumentace Archivace a skartace zdravotnické dokumentace Vlastnictví zdravotnické dokumentace, její převody a přechody Zpracování osobních údajů pacientů nad rámec zákona o péči o zdraví lidu Poskytování informací o zdravotním stavu Obecně k poskytování informací o zdravotním stavu Poskytování informací pacientovi Poskytování informací osobám blízkým pacientovi Poskytování informací státním orgánům a jiným zákonem učeným osobám Poskytování informací dalším osobám Odpovědnost při porušení právních povinností Obecné vymezení odpovědnosti Správněprávní odpovědnost Občanskoprávní odpovědnost Pracovněprávní odpovědnost Trestněprávní odpovědnost Disciplinární odpovědnost Právní úprava ochrany osobních údajů pacientů na Slovensku Právní úprava ochrany osobních údajů pacientů v Německu Návrh nové právní úpravy ochrany osobních údajů pacientů Návrh nového občanského zákoníku a zdravotnické legislativy Některé nedostatky navrhované právní úpravy Inspirace pro zkvalitnění ochrany osobních údajů pacientů ZÁVĚR PŘÍLOHA PŘÍLOHA PŘÍLOHA PŘÍLOHA PŘÍLOHA PŘÍLOHA PŘÍLOHA RESUMÉ POUŽITÉ PRAMENY

7 ÚVOD K napsání této práce mě motivovalo několik faktorů. Jedním z nich byla skutečnost, že se jakožto právník zdravotnického zařízení často setkávám s neznalostí problematiky ochrany osobních údajů nejen ze strany pacientů a zdravotnických pracovníků, ale bohužel i ze strany státních orgánů a dalších institucí, při jejichž činnosti k nakládání s osobními údaji dochází. S ohledem na často velmi citlivý až intimní charakter osobních údajů pacientů považuji neznalost této problematiky za neprofesionální, nevhodnou a často i nebezpečnou. Proto bych rád, kdyby tato práce přispěla k osvětě mezi všemi subjekty, které se na nakládání s osobními údaji pacientů podílejí. Dalším motivem, který mě vedl k napsání této práce, je přijetí tolik potřebné a dlouho očekávané novelizace právní úpravy ochrany osobních údajů ve zdravotnictví. Protože se jedná o problematiku poměrně novou, složitou a v jistých místech ne zcela jednoznačnou, chtěl bych touto prací nabídnout ucelený popis a vysvětlení nové právní úpravy, který by měl posloužit i k zodpovězení některých otazníků, které nová právní úprava přináší. Díky zkušenostem s uplatňováním nové právní úpravy v praxi a její teoretické komparaci se zahraničními právními úpravami se v závěru práce snažím pojmenovat některé nedůslednosti nové právní úpravy ochrany osobních údajů pacientů a navrhnout její možné dílčí změny. Práce je rozdělena na dvě části. První z nich je obecně-teoretická a zabývá se nejen vymezením základního pojmu celé práce, kterým je osobní údaj, ale podává i obecný výklad o historických východiscích a právních základech fungování ochrany osobních údajů. Druhá část se pak již zabývá výhradně problematikou ochrany osobních údajů pacientů, když vysvětluje a rozvíjí klíčové pojmy v rámci tohoto tématu, kterými jsou zejména citlivé údaje, povinná mlčenlivost zdravotnických pracovníků, zdravotnická dokumentace a poskytování informací o zdravotním stavu. V přílohách práce uvádím návrhy vzorů některých důležitých dokumentů a formulací, jež se týkají zpracovávané tematiky a mohou posloužit 7

8 jako inspirace zdravotnickým pracovníkům a managementům zdravotnických zařízení. Práce se kromě souvisejících vnitrostátních, mezinárodních a komunitárních právních předpisů opírá o celou řadu odborných publikací českých i zahraničních, článků z odborných časopisů, o českou i zahraniční judikaturu, jakož i o řadu internetových pramenů. Na některých místech v textu, kde je to přínosné z hlediska přehlednosti práce, používám následujících zkratek a pojmů: Ústava = Ústava České republiky LZPS = Listina základních práv a svobod OZ = občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů) ZPZL = zákon o péči o zdraví lidu (zákon č. 20/1966 Sb., zákon o péči o zdraví lidu ve znění pozdějších předpisů) ZOOÚ = zákon o ochraně osobních údajů (zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů ve znění pozdějších předpisů) Úmluva č. 108 = Úmluva Rady Evropy o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních údajů Úmluva č. 164, též Úmluva o lidských právech a biomedicíně = Úmluva Rady Evropy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny Směrnice 95/46/ES = směrnice č. 95/46/ES Evropského parlamentu a Rady o ochraně jednotlivců s ohledem na zpracování osobních údajů a o volném pohybu takovýchto údajů. Práce obsahuje právní stav k

9 I. TEORETICKÁ VÝCHODISKA OCHRANY OSOBNÍCH ÚDAJŮ 9

10 1. Právo na ochranu osob jako základní lidské právo 1.1 Vývoj práva na ochranu osob Jakožto pevná součást euroatlantických kulturně-politických struktur považujeme demokracii, svobodu a úctu k lidským právům za podobnou samozřejmost, jako například barevnou televizi. Není určitě v pořádku, že nám tyto výdobytky lidského pokroku více či méně zevšedněly. Na druhou stranu však tato skutečnost svědčí o tom, že demokracie, svoboda a úcta k lidským právům se v našich myslích, jakož i v právních řádech drtivé většiny evropských států nezvratně zabydlely. To je samo o sobě velkým úspěchem naší evropské, chcete-li euroatlantické, civilizace, byť tato s sebou přináší i řadu negativních důsledků, mezi něž lze bezpochyby počítat devastaci životního prostředí, korupci, zločinnost či byrokracii. Úcta k lidským právům nebyla vždy samozřejmostí. Lépe by se hodilo říci, že po většinu času existence lidské civilizace vlastně neexistovala vůbec. Pro pravěké sběrače a lovce neznamenal lidský život žádnou velkou hodnotu, kterou by stálo za to se zabývat. Stejně tak lidská práva nebo svoboda jsou pojmy, které pravěký člověk neznal a znát nemohl. Jejich poznání totiž přímo souvisí s rozvojem lidské společnosti, která v době rodů a kmenů byla v samých počátcích. Tehdejší společenské vztahy se realizovaly výhradě na bázi obyčejů, které vedle primitivních náboženských (šamanských) pravidel znamenaly jediné společenské regulativy chování. Přestože tedy chování pravěkého člověka již v jistém smyslu bylo regulováno a formováno společenskými normami, člověk na tehdejší úrovni rozumového a společenského vývoje si to s největší pravděpodobností ani neuvědomoval. Ostatně ani neměl čas, neboť většinu svého času a energie věnoval opatřování potravy pro sebe a svou rodinu. Až s vynálezem zemědělství a v souvislosti s domestikací zvířat si člověk zajistil relativně jednoduchý a pravidelný přístup k dostatečnému množství energetické stravy. Mimo jiné i díky tomu došlo k prudkému rozvoji rozumových schopností člověka. Člověk taktéž získal více volného času a to 10

11 mu umožnilo věnovat se rozeznávání a vysvětlování nejrůznějších fyzikálních a sociálních jevů. Lze tedy konstatovat, že starověk znamenal pro člověka jakési duševní probuzení. Zatímco o starších starověkých civilizacích (Sumerové, Babyloňané, Egypťané, Chetité, Féničané a další) toho moc nevíme nebo po nich zůstaly spíše jen objevy na poli přírodních věd, novější starověké civilizace (Řekové, Římané, Byzantinci) nám zanechaly velké dědictví v oblasti společenskovědních disciplin, mimo jiné i na poli filozofie či práva. Můžeme říci, že Řekové dali ve své filozofii, která byla mimo jiné i základem reálného fungování tehdejších městských států, jasné kontury právům, která dnes řadíme pod pojem základních lidských práv. Dlužno však podotknout, že v souladu s tehdejším společenským zřízením, založeném na tzv. otrokářské demokracii, tato práva ani zdaleka nenáležela všem lidem. V této době se jednalo zejména o práva politická, zejména pak právo volit a být volen a taktéž práva majetková, tj. právo na nedotknutelnost majetku 1. Uplatňování práv na ochranu osob v dnešním slova smyslu však bylo v počátcích. Pokrok do rozvoje osobních práv nevnesl ani středověk, který naopak mnohé společenské výdobytky antiky uvrhnul v zapomnění. Až renesance a humanismus opět oprášily již téměř zapomenuté učení antických filozofů a právníků 2. Toto učení se postupně promítlo prakticky do všech oblastí tehdejší společnosti. Byly založeny první univerzity 3. Po středověkém výpadku opět začala vzkvétat věda, umění, byla znovuobjevena řecká filozofie a instituty římského práva se začaly prosazovat do právních řádů evropských států. Tato doba víry v člověka a obdivu k jeho schopnostem se stala živnou půdou pro vznik přirozenoprávní teorie, která akcentuje člověka jako unikátní individuum s vlastní osobností, jednající na základě vlastní vůle, 1 Např. Zákon dvanácti desek (lex duodecim tabularum) 2 V právní oblasti se jednalo zejména o znovuobjevení římského práva, jímž je soukromé právo evropských i řady mimoevropských států ovlivněno dodnes. Klíčovou roli v tomto procesu sehrála jedna z nejstarších evropských univerzit v italské Bologni (založena v roce 1119). 3 Např. v Bologni roku 1119, v Oxfordu roku 1167, v Salamance roku 1239, v Paříži roku 1253, v Praze roku 1348, ve Vídni roku 1365, v Heidelbergu roku 1386, v Kolíně roku 1388, v Lipsku roku 1409, atd. 11

12 jehož život a osobnost si zaslouží právní ochranu. Pozitivní právo 4 té doby však člověku zmíněnou ochranu neposkytovalo nebo ji poskytovalo jen v malé míře. Nezapomeňme, že jsme stále ještě v době nevolnictví, feudálních společenských vztahů, vrchnostenského a poddanského práva. Přirozenoprávní teorie nalézá ochranu člověka v oblasti práva přirozeného 5, tj. v oblasti práva, které je každému člověku dáno od narození až do smrti bez ohledu na normy práva pozitivního. Přestože k plnému prosazení základních lidských práv tehdy zbývala ještě dlouhá cesta 6, právě v době renesance a humanismu můžeme spatřovat základ moderního pojetí základních lidských práv, zejména pak práv na ochranu osob, která se dále rozvinula v době osvícenství v 17. a 18. století díky vyhlášením práv člověka 7 a jejich prostřednictvím následně během 18. a 19. století do soukromoprávních předpisů 8. V západní Evropě po druhé světové válce a v zemích bývalého východního bloku po jejich demokratizaci na konci 20. století dochází k začleňování základních lidských práv přímo do ústav jednotlivých zemí, čímž je důležitost základních lidských práv dále prohlubována. Současně s tímto procesem dochází k neustálému rozšiřování katalogu základních lidských práv, kdy k osobním, majetkovým a politickým právům se přidávají nová práva hospodářská, sociální a kulturní (právo na vzdělání, právo na práci, právo na zdravé životní prostředí apod.). 4 Pozitivní právo je právo vzniklé čistě uměle, je to výtvor člověka, společnosti, vlády a ke své platnosti vždy potřebuje, aby existovalo v rámci stanovených formálně-právních podmínek. Je to právo měnitelné. 5 Přirozené právo je právo vzniklé přirozeně, nezávisle na vůli člověka nebo společnosti, je produktem na člověku nezávislé autority (příroda, lidská přirozenost, duch národa, absolutní rozum, boží vůle). Je univerzálně platné a neměnné. 6 S rozvojem lidské společnosti docházelo postupně k pronikání přirozených práv do práva pozitivního, čímž se základní lidská práva postupně prosazovala do právních řádů jednotlivých států. 7 Např. anglická Charta práv (Bill of Rights) z roku 1689, americká Deklarace nezávislosti z roku 1776 a Charta práv (Bill of Rights) z roku 1791, francouzská Deklarace lidských a občanských práv (Declaration des droits de l homme et du citoyen) z roku Např. bavorský Codex Maximilianeus Bavarius Civilis z roku 1756, pruský Allgemeines Landrecht z roku 1794, francouzský Code civil z roku 1804, rakouský Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch (ABGB) z roku 1811, německý Bürgerliches Gesetzbuch (BGB) z roku

13 1.2 Pojem a kategorizace práva na ochranu osob Právo na ochranu osob patří do kategorie práv absolutní povahy, jež působí proti všem (erga omnés). Právo na ochranu osob je právem osobním, neboť chrání osobu a její projevy. Podle druhu osoby, již chrání, se právo na ochranu osob dále dělí na právo na ochranu fyzických osob a právo na ochranu právnických osob 9. Právo na ochranu fyzických osob se dělí na všeobecná osobnostní práva a zvláštní osobnostní práva. Všeobecná osobnostní práva (ochrana osobnosti) chrání osobnost člověka a náleží každé fyzické osobě. Mezi tato práva patří právo na život, zdraví, soukromí, čest, důstojnost, atd. Zvláštní osobnostní práva chrání duševní plody (výtvory) osobnosti člověka a náleží pouze tvůrci. Mezi tato práva patří autorské právo, právo výkonného umělce a průmyslová práva (patenty, průmyslové vzory, užitné vzory, zlepšovací návrhy, apod.). 9 Právo na ochranu právnických osob zahrnuje například právo na ochranu názvu právnické osoby nebo právo na ochranu dobré pověsti právnické osoby. 13

14 2. Ochrana osobnosti 2.1 Předmět všeobecného osobnostního práva Právní vymezení osobnosti Předmětem práva na ochranu osobnosti je osobnost člověka. Jedná se o pojem, který není právními předpisy definován 10. Je tomu tak proto, že se jedná o pojem velmi široký a současně obecný. Právo jako normativní systém sice pracuje s termíny obecnějšího rázu, což je dáno nutností jejich aplikace na různé sociální vztahy, současně však s ohledem na právní jistotu subjektů práva musí operovat s pojmy určitými, tj. z hlediska jejich výkladu co možná nejjednoznačnějšími. Případná právní definice pojmu osobnost by s největší pravděpodobností nenaplnila požadavek obecnosti a současně dostatečné určitosti. Pojem osobnost tak není vymezen obecnou právní definicí, ale demonstrativním výčtem jednotlivých složek osobnosti 11 případně definicí konkrétní složky osobnosti v případech, kdy již nehrozí riziko přílišné obecnosti 12. Z uvedené konstrukce vymezení osobnosti je zřejmé, že se jedná o vymezení otevřené. Ve výčtu jednotlivých složek osobnosti jsou zastoupeny ty, s nimiž se v praxi setkáváme nejčastěji. Přesto však může dojít k situaci, kdy určitý sociální vztah nelze podřadit pod žádnou z vyjmenovaných složek osobnosti. V takovém případě je vzhledem k absenci obecné právní definice pojmu osobnost nezbytné hledat výklad pojmu osobnost v psychologii. 10 Ostatně pojmy, které se týkají všeobecných osobnostních práv bývají podrobněji definovány jen zřídka a většinou se setkáváme s jejich pouhým výčtem. Je to dáno tím, že se jedná o základní lidská práva, jejichž obsah a tudíž i definice vychází z oblasti práva přirozeného jež má své prameny v oblasti morálky, etiky, filozofe, případně jiných humanitně-vědních oborů, kde jsou významy těchto pojmů dostatečně zavedené a zřejmé. 11 Například čl. 10 Ústavy, 11 OZ, čl. 6, 22, 26 a 29 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 16 a 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 13 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, čl. 2, 3, 4, 5 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 a v kapitoly II. až VII Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny. 12 Např. definice osobního údaje v 4 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, v čl. 2 písm. a) Úmluvy 108 nebo v čl. 2 písm. a) směrnice 95/46/ES. 14

15 V konkrétních případech tak činí zejména soudy, které svými rozhodnutími rozsah tohoto pojmu dotváří Psychologické vymezení osobnosti V psychologii se setkáváme s pojmem osobnost až na počátku 20. století, kdy byl mezi do té doby zavedené základní paradigma psychologie stimul - reakce, vložen faktor variability chování - osobnost, aby se tak vysvětlil fakt, že na tentýž podnět reagují různí lidé různě. Osobnost je tudíž od této doby vnímána jako soubor dispozic člověka, které ovlivňují jeho chování. Pro úplnost uveďme, že tyto dispozice jsou psychického i fyzického původu a jsou částečně vrozené a částečně získané (naučené). Díky tomu, že dispozice jsou dílem získané, tj. jsou formovány vnějšími faktory (socializace, výchova), není osobnost neměnná, nýbrž mění se v závislosti na působení těchto vnějších faktorů. Hovoříme tudíž o dynamickém pojetí osobnosti, které je logickou protiváhou vůči jejímu statickému pojetí, jež determinují vrozené (a tudíž neměnné) složky osobnosti. Přesto však osobnost tvoří jednotný systém, kde se její dynamické a statické složky vzájemně doplňují a prolínají. Osobnost tak tvoří jeden celek, který determinuje chování člověka a vytváří tak jeho individualitu. Můžeme proto hovořit o osobnosti jako o určující determinantě individualizace člověka. Osobnost není v psychologii vymezována zcela jednoznačně, o čemž vypovídá i několik stovek definic osobnosti, z nichž na tomto místě některé uvádím. Například M. Nakonečný definuje osobnost jako pojmenování pro individuální celek dispozic k psychickým reakcím, který způsobuje, že v téže situaci reagují různí lidé různě a že tyto reakce vykazují určitou jednotu cítění, myšlení, vnímání, představ a snah. 14 M. Vágnerová zase vidí osobnost jako relativně stabilní systém, komplex vzájemně propojených somatických a psychických funkcí, který 13 Např. bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva. 14 Nakonečný, M.: Základy psychologie, Academia, Praha 1998, str

16 determinuje prožívání, uvažování a chování jedince, a z toho vyplývající jeho vztah s prostředím. 15 Pro V. Holečka je osobnost organickou jednotou (systémem) všeho tělesného a psychického, vrozeného a získaného, typickou pro každého jedince, utvářenou a projevující se v jeho chování (tj. činnosti a společenských vztazích). 16 Konečně pro V. Drápelu je osobnost definována jako dynamický zdroj chování, identity a jedinečnosti každé osoby, přičemž výraz chování zahrnuje procesy myšlení, emoce, rozhodování, tělesné činnosti, sociální interakci atd. 17 Přes značnou diverzitu definic osobnosti lze u většiny z nich nalézt společné prvky, kterými jsou: individuální celek (osobnost člověka individualizuje, tj. odlišuje člověka od ostatních), dynamický celek (osobnost člověka není neměnná, ale formuje se v závislosti na působení vnějších faktorů), tělesné předpoklady (tělesné proporce, zdravotní stav, apod.), psychické předpoklady (charakterové vlastnosti, temperament, apod.), vrozené dispozice (zděděné předpoklady), získané (naučené) dispozice (předpoklady získané zejména socializací a výchovou), projevy vnitřní (myšlení, cítění, představy, apod.), projevy vnější (chování, jednání, apod.). Pokud bychom měli provést resumé a výše uvedené definice poněkud zjednodušit, dospěli bychom možná k následující definici osobnosti: Osobnost je soubor fyzických a duševních vlastností každého z nás, které se více či méně projevují navenek jako naše chování, jednání, postoje nebo vzezření. Osobnost člověka tudíž tvoří jeho charakterové vlastnosti, jeho tělesná konstrukce, údaje, 15 Vágnerová, M.: Základy psychologie, Karolinum, Praha 2004, str Holeček, V.: Psychologie pro právníky, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Dobrá Voda 2003, str Drápela, V.: Přehled teorií osobnosti, Portál, Praha 2003, str

17 které se váží k jeho osobě, jeho pocity, názory, touhy, jeho zdraví, myšlení, tedy prakticky vše, co člověka dělá člověkem, vše, čím si jsou lidé podobní, ale současně právě to, čím se lidé navzájem liší, čím jsou jedineční, co je odlišuje jednoho od druhého. Jedním z typických znaků osobnosti člověka je, že se projevuje navenek, vůči ostatním. Těmto projevům říkáme projevy osobní povahy. Můžeme si pod tím představit cokoli, co činí osobnost člověka poznatelnou navenek, pro ostatní. Tyto projevy osobní povahy mohou být buď efemérní nebo jsou zachyceny na nejrůznějších prostředcích (nosičích) umožňujících jejich reprodukci Subjekty všeobecného osobnostního práva Osobností je nadána pouze lidská bytost, a proto je jediným subjektem ochrany osobnosti právě člověk, v právním pojetí fyzická osoba. Uvedený závěr vyplývá z čl. 5 Listiny základních práv a svobod 19 a z čl. 2 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv, které přiznávají způsobilost mít práva 20, tedy i všeobecná osobnostní práva, každému Soukromí Jak bylo výše popsáno, osobnost zahrnuje celou řadu dílčích složek, které jsou předmětem ochrany všeobecným osobnostním právem. V souladu s čl. 7 odst. 1 LZPS, čl. 10 odst. 2 LZPS a 11 občanského zákoníku je jednou z těchto dílčích složek soukromí. Z dokumentů mezinárodního práva zaručuje ochranu soukromí i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Pojem soukromí tvoří jednu z nejrozsáhlejších dílčích složek osobnosti, a proto není 18 Možná díky lidské touze stát se věčným, možná jen snahou usnadnit život potomkům, vynalezl člověk prostředky, jež umožňovaly zachovat projevy jeho osobnosti dalším generacím. Vynalezl tak jeskynní malby, později hliněné destičky, papír, který začal svazovat do větších celků a vznikly knihy. Mnohem později pak člověk vynalezl i prostředky (nebo též nosiče), jako jsou magnetofonový pásek či kazeta, disketa, CD, DVD, atd.) 19 Článek 5 Listiny základních práv a svobod: Každý je způsobilý mít práva. 20 Způsobilost mít práva (a povinnosti) je právní teorií též nazývána právní subjektivitou. 21 Tím je myšlen každý člověk, což vyplývá ze samotné povahy základních lidských práv, jejichž adresáty jsou pouze lidé. 17

18 z obdobných důvodů jako osobnost v právních předpisech definován (viz kapitola 2.1.1). Výklad tohoto pojmu je ponechán prakticky jen na judikatuře, která se již víceméně shodla na jeho rozsahu 22, když konstatovala, že soukromí nelze v žádném případě vnímat zúženě a vztahovat jej pouze na určitého jedince, ale že tento pojem zahrnuje i vztahy tohoto jedince s jinými lidmi, zejména pak členy rodiny a dalšími příbuznými. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ve věci Hannover proti Německu ze dne dokonce hovoří o společenské dimenzi soukromí, tj. že má osoba za určitých okolností právo na respektování svého soukromí i na veřejnosti. Současně však Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že soukromí je pojem dynamický, který se vyvíjí a může se obohacovat o další složky vzhledem k době, prostředí a společnosti, v níž jedinec žije 24. V právní teorii, z níž čerpá i příslušná judikatura, se někdy hovoří o klasickém anglosaském konceptu, který vnímá soukromí zúženě jen jako nejosobnější součást lidské bytosti, když ji dává do souvislosti s obydlím ( můj dům, můj hrad ). V tomto pojetí je tudíž vše, co se děje za dveřmi mého domu, věcí soukromou a vše, co se děje přede dveřmi, věcí veřejnou. V současné době, jejíž páteří jsou moderní informační a komunikační technologie, již toto zastaralé pojetí soukromí nemůže obstát a pro objasnění pojmu soukromí se používá německá teorie kruhů anebo koncentrických sfér, jež rozlišuje tři vrstvy soukromí tvořící pomyslné kruhy kolem fyzické osoby. Ve vnitřním kruhu se nachází nejosobnější skutečnosti, které si člověk nechává pro sebe a nechce je s nikým sdílet a která lze chránit pouhým zákazem vstupování do tohoto prostoru (odpovídá teorii můj dům, můj hrad ). V právní praxi to znamená zákaz fyzického vstupu do soukromí, zákaz pořizování snímků ze soukromí, zákaz používání odposlouchávacích zařízení, apod. Stává se však, že 22 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bensaid proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska ze dne Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hannover proti Německu ze dne Nález Ústavního soudu ze dne , sp. zn. II. ÚS 517/99 nebo rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne , sp. zn. 23 C 52/ Jednalo se o zveřejňování fotografií nejstarší dcery monackého knížete Rainiera III. při jejích soukromých aktivitách (návštěva restaurace, sport, apod.) v německých bulvárních časopisech. 24 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Niemietz proti Německu ze dne

19 se člověk potřebuje někomu svěřit (z vlastního rozhodnutí nebo z důvodu, že musí) s nejosobnějšími skutečnostmi, které náleží do prvního kruhu. Jedná se například o sdělování skutečností o zdravotním stavu lékaři. Tímto se dostáváme do druhého kruhu, v němž se nacházejí skutečnosti z prvního kruhu, které jsou však již sdílené s jinými osobami. Na ochranu soukromí zde již nestačí pouhý zákaz cizího zasahování, ale je potřeba jej aktivně chránit tím, že osoba, jíž byly informace sděleny, je nesmí dále šířit. Tomuto konceptu aktivní ochrany se říká profesionální tajemství nebo povinná mlčenlivost. Konečně třetí kruh obsahuje informace, které samostatně brány nemají žádnou vypovídací schopnost o jejich nositeli, ale ve svém souhrnu nositele jednoznačně identifikují. Tento vnější kruh informací chrání právo na ochranu osobních údajů. 19

20 3. Obecné pojetí ochrany osobních údajů 3.1 Vznik práva na ochranu osobních údajů V rámci práva na ochranu soukromí se zejména v důsledku technologického pokroku a s tím spojenými častějšími a sofistikovanějšími zásahy do soukromí vydělilo zvláštní právo na ochranu osobních údajů. Zpočátku se jednalo jen o konkretizaci vymezení předmětu a způsobu ochrany osobních údajů v rámci soukromoprávní úpravy, později však, společně se zřizováním státních dozorových orgánů, na sebe vzala ochrana osobních údajů i podobu úpravy veřejnoprávní. Zatímco podstatou soukromoprávní úpravy ochrany osobních údajů je ochrana osobnosti, resp. soukromí, většinou obsažená v kodifikacích soukromého práva, veřejnoprávní ochrana osobních údajů je spjata se zvláštní právní úpravou ochrany osobních údajů obsaženou zpravidla ve speciálních zákonech. Důvodem nástupu veřejnoprávní úpravy do oblasti ochrany osobních údajů v poslední době je zejména zvýšený zájem společnosti a tudíž i státu na přísnější regulaci nakládání s osobními údaji. Veřejnoprávní úprava je typická nadřazeným postavením státu, který prostřednictvím své zvláštní instituce dohlíží na dodržování ochrany osobních údajů a při porušení je oprávněn vydávat sankce. Veřejnoprávní regulace ochrany osobních údajů je tak díky své institucionalizaci a správním sankcím efektivnější a flexibilnější než úprava soukromoprávní. Lépe tudíž vyhovuje potřebám moderní doby, která díky stále rostoucímu objemu zpracovávaných osobních údajů vyžaduje efektivní nástroje jejich ochrany. To samozřejmě subjektům práva na ochranu osobních údajů nikterak nebrání použít k obraně svých práv cestu soukromoprávní. Veřejnoprávní ochrana je de facto jen doplňkem ochrany soukromoprávní a jejím hlavním úkolem je zejména předcházet porušování práva na ochranu osobních údajů. 20